Na první pohled jde o prostý portrét mladé ženy v turbanu a s velkou perlovou náušnicí. Klíčová je však její výrazná tvář, která v sobě skrývá cosi tajemného, co upoutává naši pozornost. Žena hledí přímo na nás, její výraz ovšem zůstává neuchopitelný: Nevíme, zda se usmívá, nebo je spíš zamyšlená. Podle vědců přitom lidský mozek preferuje jistou dávku nejednoznačnosti. Není-li jasné, jakou emoci osoba vyjadřuje, zabývá se náš řídící orgán jejím výrazem intenzivněji a zůstává déle zaujatý. Jak tedy odborníci objasnili už dřív, výraz dívky na plátně podněcuje představivost a empatii.

Světlo, stín a perla

Další prvek zvyšující fascinaci obrazem představuje kontrast mezi světlem a stínem, přičemž zmíněnou techniku Vermeer bravurně ovládal. Světlo se jemně odráží od dívčina obličeje i od perly, a vytváří tak iluzi trojrozměrného prostoru a živé přítomnosti. Podle odborníků stimuluje popsaná světelná hra mozková centra spojená s vnímáním hloubky a pohybu, což činí obraz dynamickým a přitažlivým.

Velká perlová náušnice pak podle některých teorií tvoří středobod malby a divák se na ni instinktivně zaměřuje. Její lesk a jemná křehkost kontrastují s prostým pozadím, což dílu dodává zvláštní estetickou rovnováhu. Zrakový systém preferuje jednoduché a jasné body zájmu, jež pomáhají vizuální scénu organizovat. Perla tedy hraje rozhodující roli v tom, jak mozek obraz zpracovává a jak dlouho dokáže plátno udržet naši pozornost.

Okouzlení bez konce

Jak ovšem odhalila nedávná studie výzkumníků ze společnosti Neurensics a dalších vědců, kromě již popsaných prvků přispívá k okouzlení obrazem také zajímavý neurologický fenomén. Odborně se označuje výrazem Sustained Attentional Loop, což bychom mohli přeložit jako „udržovaná smyčka pozornosti“. Spočívá v tom, že malba dokáže opakovaně aktivovat vizuální a kognitivní procesy, aniž by náš zájem poklesl. Jinými slovy se mozek k obrazu neustále vrací, protože jej fascinují jeho různé, na první pohled nejednoznačné aspekty.

Naše oči a myšlenky tedy zůstávají „uvězněny“ ve smyčce analyzování a interpretace vizuálních podnětů. V případě Dívky s perlou se tak děje díky kombinaci již zmiňovaných faktorů: nejasného výrazu ženy, jemných detailů její tváře i šperku a harmonie světla a stínu, jež vytváří dojem hloubky. Mozek se nedokáže rozhodnout, jaký význam obraz nese, proto se k němu znovu a znovu vrací ve snaze jeho sdělení odhalit.

Výzkum v muzeu

Jedná se přitom o první známou studii, jež k měření neurologické odezvy na umělecké dílo použila pokročilé přístroje jako elektroencefalograf a magnetickou rezonanci. Odborníci monitorovali mozkovou aktivitu u dobrovolníků z řad návštěvníků haagského muzea Mauritshuis, které obraz vystavuje. Mohli tak přímo sledovat, jakým způsobem klíčový orgán reaguje na různé vizuální podněty v podobě světla, kompozice a výrazu tváře.

Umělecká díla prohlížená v muzeu vyvolávají podle vědců dramatickou odezvu v precuneu, mozkové oblasti související s vědomím, sebereflexí a vzpomínkami. Kromě toho studie přinesla pozoruhodný poznatek, že při sledování originálů reagoval mozek návštěvníků desetkrát pozitivněji než u reprodukcí.

Image

Čtěte také

Odhalený Kupido: Jaké tajemství ukrýval obraz holandského malíře?

Když byl náš Měsíc ještě velmi mladý, měl své vlastní rozsáhlé magnetické pole, zřejmě generované pohyby ohromných mas tavených hornin hluboko pod povrchem, podobně jako ho dnes má Země. Na rozdíl od toho pozemského ale lunární magnetické pole již relativně brzy po vzniku Měsíce sláblo. K obzvlášť citelnému zeslabení mělo dojít asi před 3,1 miliardami let.

Vědci si až doposud mysleli, že počínaje dobou před 3 miliardami let bylo lunární magnetické pole už jen nezřetelné, a že takové zůstalo až do dneška. Zásadní zvrat přinesly analýzy vzorků, které dopravil na Zemi návratový modul čínské mise Čchang-e 6. Pocházejí z velkého impaktního kráteru Apollo, který se nachází na jižní části odvrácené strany Měsíce. Výsledky jejich výzkumu přinesl vědecký časopis Nature.

Historie lunárního magnetismu

Materiál z kráteru Apollo by měl odhalit především nové poznatky o lunární sopečné činnosti. Jak se ale ukázalo, obsahuje také překvapivé novinky o magnetickém poli Měsíce. Analýzy totiž prozradily, že lunární magnetické pole z nějakých záhadných důvodů opět dočasně zesílilo, asi před 2,8 miliardami let.

Nešlo přitom o žádné nepatrné změny. Magnetické pole Měsíce v té době zesílilo na úroveň mezi 5 a 21 mikrotesla, což odpovídá asi 10 až 40 procentům dnešního magnetického pole Země. Lunární magnetické pole se tehdy stalo dokonce silnějším, než bylo o 300 milionů let dříve, tedy před 3,1 miliardami let.

Zatím ani přesně nevíme, jak bylo magnetické pole Měsíce vytvářeno, natož aby bylo jasné, proč zesláblo, opět zesílilo, aby pak již natrvalo ztlumilo. Prozatím máme představu, podpořenou i vzorky z kráteru Apollo, že v době zhruba před 3,5 až 2,8 miliardami let bylo lunární magnetické pole velmi nestabilní. Budoucí výzkum by měl napovědět víc.

Image

Čtěte také

Na odvrácené straně Měsíce byly sopky aktivní déle než miliardu let

První celoevropsky proslulé celebrity se objevily v 15. století mezi kazateli: Mnozí z nich totiž svá kázání prokládali performancemi, za něž by se nemuseli stydět ani dnešní koncertující muzikanti. Éra po odeznění moru zahrnovala mimořádně silné náboženské třeštění, které zachvátilo celou společnost. Výsledkem se stal nejen nárůst sektářství a očekávání konce světa, ale i obliba pološílených potulných kazatelů.

Všude, kam dorazili, podněcovali kazatelé obrazotvornost lidí líčením hrůz posledního soudu a získávali si davy, které je poté často následovaly do všech koutů Evropy. Jistý bratr Tomáš, podvodník vydávající se za karmelitána, přilákal mezi své souputníky řadu šlechticů a bohatých měšťanů ze severní Francie – což bylo paradoxní, neboť pranýřoval přemrštěný majetek a s oblibou nabádal chudinu, aby strhávala ženám klobouky…

Vražda? Vyřešíme na místě

Ještě větší celebritou se stal španělský dominikán Vincenc Ferrerský, jenž dosáhl takové proslulosti, že byl už čtyřicet let po své smrti v roce 1419 svatořečen. Když se přiblížil na den cesty k vybranému městu, táhl mu v ústrety lid, městští představitelé i duchovní a svými chvalozpěvy ho vítali i s houfem jeho přívrženců. Ti přitom vytvářeli působivou – a placenou – kulisu naříkajících a bičujících se jedinců. 

Spolu s Vincencem a jeho kajícníky putoval celý „štáb“ zahrnující kněží a právníky: První zmínění konali při jeho mších zpovědi, zatímco druzí na místě přijímali dary a neprodleně vyhotovovali rozsudky, jež pak Vincenc při kázání vykonával. Například orihuelští radní psali biskupovi z Murcie, že během dvou dní vydal světec v jejich městě 123 rozsudků, mezi nimi i vyřešení 67 do té doby neobjasněných vražd. 

Spalte karty!

Když o masopustu roku 1485 kázal podobně proslulý Olivier Maillard v Orléansu, toužili jej lidé slyšet natolik, že obsadili i střechy budov kolem náměstí – a pětice doškářů je pak musela na náklady města dva měsíce opravovat. Řada kazatelů dávala vzplanout i prvním hranicím v evropských dějinách. 

Neupalovaly se na nich ovšem čarodějnice, což představovalo teprve záležitost novověku, nýbrž znaky přepychu a světských radovánek jako hrací karty, šachovnice, čepce, kostky a kožešiny. Jednalo se o symbolické obřady ztělesňující odklon od marnivosti, přičemž potulní kazatelé šokovaným obyvatelům vysvětlovali, že pokud projevy luxusu rychle neodvrhnou, stihne jejich město katastrofa. Zmíněné projevy zapadaly svou expresivitou do pozdního středověku, který se právem považuje za dobu s nepřekonaně vysokou senzitivitou.

Image

Čtěte také

Jak krvavý byl středověk? Rozhovor s historikem Archivu hlavního města Prahy

Po skončení druhé světové války vypukly v USA debaty, jakým směrem by se měla ubírat výzbroj Strategic Air Command. Konstruktéři Boeingu mohli vsadit buď na turbovrtulové motory, nebo perspektivnější – avšak mnohem žíznivější – motory proudové. Situaci rozlouskla společnost Pratt & Whitney, která roku 1949 uvedla novou proudovou jednotku J57 s pokrokovou konstrukcí. 

Inženýři shodili ze stolu původní návrh a vytvořili nový s křídlem o úhlu šípu 35°a hned osmi turbínami. První verzí bombardéru, jež roku 1955 vstoupila do služby, se stal jaderný nosič B-52B. Nárůst výkonů i kvality vybavení přinesla verze B-52C vyrobená v pouhých 35 exemplářích, „déček“ se zdokonaleným ovládáním zadního střeliště dostalo letectvo 170. 

Sedm stovek superpevností

Zástupci USAF už tehdy přemýšleli o nástupci B-52: ačkoliv šlo o spolehlivý typ, přece jen vycházel z koncepce spadající do 40. let. Nahradit jej měl B-70 Valkyrie létající ve velkých výškách trojnásobnou rychlostí zvuku. Vývoj se ale opožďoval, a tak pokračovalo vylepšování B-52. Verze E vyrobená ve stokusové sérii disponovala upgradovaným navigačním systémem i přehlednější přístrojovou deskou. Ruku v ruce s novou výbavou šlo zvyšování hmotnosti, které si u 89 B-52F vyžádalo instalaci výkonnějších motorů. Poslední verzí před příchodem B-70 se mělo stát „géčko“ vyrobené ve 193 kusech, jež přineslo mnohé inovace včetně překonstruovaného draku s cílem úspory hmotnosti a zvýšení bezpečnosti. 

V roce 1959 zahájilo USAF modernizační program, který mimo jiné posunul B-52 od role bombardéru k platformě pro odpalování strategických raket. Konečnou verzí se stala B-52H charakterizovaná instalací úspornějších motorů o vyšším tahu i schopností létat v malých výškách, aniž by trpěla životnost letounu konstruovaného pro údery ze stratosféry. Poslední kus vyjel z továrny v červnu 1962 a stanovil počet stratofortressů na 774. 

Stovky milionů na modernizaci

Záhy po skončení výroby začali v USA zkoumat možnost používat B-52 nejen v roli jaderného bombardéru, ale i při konvenčních úderech. Po úpravách mohly stroje nést 105 pum po 374 kg a v této kon guraci si zabojovaly nad Vietnamem. Mezitím se zrušil program B-70 a bylo zřejmé, že B-52 hned tak z výzbroje nezmizí. 

Aby letouny mohly nadále plnit své úkoly, investoval Washington stovky milionů dolarů do modernizací. Dnes setrvává ve službě 90 B-52 nesoucích i střely s plochou dráhou letu. Schopnost udeřit a přežít v moderním konfliktu prokázaly B-52 za operace Pouštní bouře (1991), kde se staly tahounem protizemních úderů a vypustily 40 % všech pum a raket použitých koalicí. Úspěšně si vedly i ve druhé válce v Zálivu (2003–2011) či nad Afghánistánem (2001–2021). Ani ve 21. století se tak B-52 nechystá do důchodu. USA plánují jeho provoz až do roku 2045, což znamená, že setrvá v aktivní službě neuvěřitelných 90 let.

Tupolevův obr

V Moskvě usoudili, že proti ohni se nejlépe bojuje ohněm, a tak ani Tu-128 nebyl žádný drobeček – s maximální vzletovou hmotností přes 43 tun jde totiž o nejtěžší stíhačku všech dob. Mohutný letoun měl bránit americkým jaderným bombardérům v pronikání nad území SSSR zejména od severu přes Arktidu. I v dalších místech však Sověti zápolili s efektivitou protivzdušné obrany enormně dlouhých hranic – dolet standardních stíhaček činil jen několik stovek kilometrů a kdovíjak dlouhým dosahem nedisponovaly ani tehdejší střely země–vzduch. Zatarasit cestu superfortressům tedy měl velký stíhací stroj, který by unesl objemné palivové nádrže, výkonný radar i půltunové řízené střely vzduch–vzduch. Očekávala se od něj též nadzvuková rychlost, aby stihl na narušitele včas reagovat i v regionech s řídkou sítí letišť. 

Na přelomu 50. a 60. let vznikl v Tupolevově konstrukční kanceláři revoluční Tu-128, jenž všechny požadavky splňoval – při výšce přes 7 m, délce více než 30 m a rozpětí 17,53 m. Generálové od něj očekávali bleskové dosažení cílové oblasti, nalezení protivníka radiolokátorem, odpálení střel a návrat na základnu. Naopak se nepočítalo s manévrovými souboji – obr postrádal jakoukoliv hlavňovou výzbroj a zvládal jen malé přetížení, takže na ostré manévry musela dvoučlenná osádka zapomenout. 

Žíznivé monstrum

Obří letoun poháněný dvojicí motorů Ljulka AL-7F-2 s přídavným spalováním pojal 13 tun paliva, jež mu při plné výzbroji raketami R-4 zajišťovalo dolet 2 565 km. Maximální rychlost vyzbrojeného kolosu činila 1 665 km/h. Radiolokátor RP-S Směrč dokázal detekovat cíl o velikosti bombardéru asi na 50 km, což na dnešní poměry není mnoho, ovšem v porovnání s většinou konkurence dané doby šlo o pozoruhodný výkon. Zmíněné rakety se podvěšovaly ve verzích s infračerveným i poloaktivním radarovým naváděním a dosahovaly rychlosti 1,6 Machu. Stíhači je měli odpalovat v párech, aby se zvýšila pravděpodobnost zásahu.

Výroba Tu-128 běžela celá 60. léta a dala vzniknout 188 kusům, které v následujících dekádách prošly modernizacemi zahrnujícími účinnější radar i výzbroj. Sovětští letci si mohutné stíhačky oblíbili pro jejich spolehlivost a výkonnost, nicméně nikdy se s nimi nedostali do ostrého boje – s výjimkou ničení špionážních balonů NATO. Tupolevův obr putoval do výslužby až roku 1990, kdy jeho úkoly převzal pokročilejší MiG-31.

Image

Čtěte také

S pilotem v kokpitu: Pět výjimečných armádních stíhaček

O stavbě mostu mezi Afrikou a Evropou, konkrétně přes Gibraltarský průliv oddělující Španělsko a Maroko, se diskutuje už dlouho. Dosud však nevyrostl, a to kvůli několika klíčovým technickým, ekonomickým a politickým překážkám. V nejužším místě dělí pobřeží obou kontinentů asi čtrnáct kilometrů. A i když se nejedná o extrémní vzdálenost, v kombinaci s mimořádnou hloubkou mořského dna dosahující až 900 metrů by stavba představovala obrovskou technickou výzvu. 

Situaci by dál komplikovaly silné proudy a také fakt, že jde o seismicky aktivní oblast. Vybudování mostu včetně rozsáhlé infrastruktury by tudíž bylo mimořádně nákladné. 

Kromě toho by mezinárodní spolupráci na tak velkém projektu nepochybně provázely obtíže kvůli rozdílným politickým, ekonomickým a environmentálním zájmům zainteresovaných zemí. A v neposlední řadě by projekt jistě vzbuzoval oprávněné obavy z usnadnění nelegální migrace do Evropy.

Image

Čtěte také

Betonoví obři: 5 nejdelších mostů světa

Náš kosmos sestává z hmoty, temné hmoty a temné energie. Běžná, tedy viditelná látka představuje pouze jeho malou část, okolo 5 %. Podle standardního modelu částicové fyziky existují k látkovým elementárním částicím zmíněné hmoty příslušné částice antihmoty: Jde o jejich zrcadlové obrazy, v určitých parametrech stejné a zároveň odlišné svými náboji. Ze standardního modelu rovněž vyplývá, že by při Velkém třesku mělo vzniknout identické množství hmoty a antihmoty, k čemuž ovšem zjevně nedošlo. Když se totiž částice hmoty a antihmoty setkají, nastane anihilace – ultimátní exploze, při které se uvolní 100 % jejich energie.

Letitá záhada

Všechny ostatní známé typy explozí či reakcí, při nichž se uvolňuje energie, jsou mnohem méně účinné. Pokud by se v raném kosmu, který ještě nebyl moc velký, objevilo shodné množství hmoty a antihmoty, částice a antičástice by se navzájem zlikvidovaly anihilací. Zbyl by vesmír, v němž by se nevyskytovalo nic jiného než ohromná spousta záření. Proč k tomu tedy nedošlo? 

Fyzici nabídli řadu hypotéz, přesto jsme se k objasnění letité záhady příliš nepřiblížili. Některé ze zmíněných představ zavádějí nové částice, jejichž rozpadem by vzniklo víc hmoty než antihmoty. Nebo by mohly s hmotou interagovat jinak než s antihmotou. Část hypotéz přitom zahrnuje určité vedlejší projevy, které bychom snad měli být schopni detekovat.

Mezi takové slibné projevy řadí odborníci elektrický dipólový moment, jenž by měl představovat nepatrný rozdíl mezi těžištěm hmoty elektronu a těžištěm jeho elektrického náboje. Zmíněný fenomén se dosud nepodařilo detekovat, a pokud existuje, bude dost možná mnohem menší, než zvládnou zachytit současné experimenty. Podle některých hypotéz vysvětlujících nepoměr mezi hmotou a antihmotou by však mohl být dostatečně velký na to, abychom ho dokázali zjistit. Vědci se o to každopádně pokoušejí.

Narušená symetrie

Fyzik Luke Caldwell a jeho kolegové se nedávno snažili detekovat elektrický dipólový moment v laboratořích institutu JILA na University of Colorado v Boulderu, přičemž vyvinuli nový postup, který jim ho umožnil změřit dosud nejpřesněji. Jejich výzkum souvisí s tzv. CP symetrií, tedy s C symetrií konjugace náboje a P symetrií parity. Její zachovávání pak znamená, že ke každému ději existuje děj obdobný, ve kterém se všechny částice zamění za odpovídající antičástice (což odpovídá C symetrii) a současně se obrátí prostorové souřadnice (což odpovídá „zrcadlové“ neboli P symetrii).

Sovětský fyzik Andrej Sacharov v roce 1967 odvodil, že se CP symetrie těsně pojí s poměrem mezi hmotou a antihmotou. Pokud by byla stále zachována, vznikl by podle fyzikálních modelů pustý vesmír plný záření, protože by veškerá hmota anihilovala s antihmotou. Jelikož se ovšem utvořil kosmos, jaký se utvořil, muselo – podle předpokladů Sacharova a později i mnohých dalších – někdy nastat určité narušení CP symetrie. 

Zhruba v té době se také ukázalo, že k jejímu narušení vlastně občas dochází v přírodě. Například slabá fyzikální síla, zodpovědná za radioaktivitu atomových jader, mírně narušuje CP symetrii, když interaguje s kvarky – elementárními částicemi utvářejícími třeba protony a neutrony. Na druhou stranu všechny známé případy narušení CP symetrie nepostačují k objasnění nepoměru mezi hmotou a antihmotou, který vedl k vývoji našeho vesmíru. Jak se zdá, abychom takové vysvětlení nalezli, budeme potřebovat nějaké nové, dosud neznámé fyzikální jevy.

Provázání kvantových polí

Caldwell s kolegy proto pátrali po nových částicích, jež by k objasnění dotyčného nepoměru přispěly, a hledali případné nenápadné stopy jejich vlivu na již známé částice. Využívali přitom fakt, že má standardní model částicové fyziky povahu teorie kvantového pole, kde základní stavební kameny vesmíru netvoří částice, nýbrž právě pole. Podle popsaných představ existuje pole pro každý typ částic, od běžných až po velmi exotické.

Ve zjednodušené představě jde o dvourozměrnou plochu, která se může vlnit jako hladina jezera – a protože se jedná o pole kvantové, mohou zmíněné vlny nabývat jen určitých hodnot. Nejmenší možné vlny představují částici, přičemž ty pozitivní odpovídají částicím hmoty, zatímco negativní částicím antihmoty. Minimální množství energie potřebné k vytvoření takové vlny vlastně koresponduje s klidovou hmotností konkrétní částice. 

Různá pole částic jsou podle kvantové teorie pole navzájem provázána a vlnění v jednom z nich ovlivní další. Kupříkladu oscilující vlna v elektronovém poli vyvolává vlny v elektromagnetickém poli fotonů, čehož denně využíváme například u rádií a chytrých telefonů. Provázání polí může fyzikům pomoct s problémem hmoty a antihmoty: Velice přesná měření by mohla odkrýt nesoulad mezi standardním modelem a reálnou situací, což by odhalilo částice či jevy související s hledaným řešením. Například elektron si lze představit jako vlnu složenou z působení polí částic známých ve standardním modelu – podobně jako když velká vlna na vodě dělá brázdu ve vzduchu, jenž se nachází nad ní.

Odpověď možná přinese detailní měření parametrů známých polí v souvislosti s elektronem. V daném směru se k výzkumu hodí ty jeho vlastnosti, které by dle standardního modelu měly mít nulovou či nesmírně malou hodnotu. Jedná se právě o elektrický dipólový moment elektronu: Pokud existuje, mohou jej způsobovat jedině interakce, jež narušují CP symetrii. Standardní model v takovém případě připouští pouze její nesmírně malé narušení, zcela nedosažitelné dnešními experimenty. Naopak řada teorií, které standardní model rozšiřují, aby vysvětlily pozorovanou převahu hmoty nad antihmotou, počítá s takovým narušením CP symetrie v souvislosti s elektrickým dipólovým momentem elektronu, že by mělo být v dosahu našich pokusů již dnes či v blízké budoucnosti.

Na hranici možností vědy

Při pátrání po elektrickém dipólovém momentu elektronu umístili Caldwell a jeho kolegové zmíněnou částici do magnetického pole, na které poté aplikovali pole elektrické – jednou uspořádané paralelně s tím magnetickým, podruhé antiparalelně. Následně měřili kmitání elektronu a zjišťovali, jak se v obou případech liší. Věděli, že pokud elektrický dipólový moment elektronu existuje, může být jedině velice malý, přinejlepším na hranici citlivosti měření a dostupných přístrojů. Museli proto hledaný signál zesilovat řadou triků, včetně použití elektronů z těžkých dvouatomových molekul fluoridu hafnia se 72 protony v atomovém jádru. Hafnium patří mezi nejtěžší neradioaktivní kovy v periodické tabulce: Elektrony se kolem takto masivních atomových jader pohybují rychlostí blízkou světlu, čímž vytvářejí ohromující elektrická pole – asi milionkrát silnější než ta, která dovedeme vyrobit v laboratoři. Uvedený fakt potom vědci při svých měřeních šikovně využili.

Odborníci měřili potřebné údaje s využitím iontové pasti a v jednom kole experimentu zvládli proměřit vždy jen pár stovek elektronů. Nakonec strávili v laboratoři dva měsíce a získali data o více než 100 milionech elektronů. Následně je detailně analyzovali a odstraňovali z nich chyby systematického rázu, které bylo možné odhalit – což trvalo zhruba dva roky. Vědci museli předejít situaci, kdy by s nadšením oznámili objev nové částice či jevu, načež by někdo další po zopakování experimentu zjistil, že se ve skutečnosti jednalo o omyl. Zdrojem chyb se může stát například lidský faktor nebo třeba chování použitého magnetického pole.

Rezultát pracného experimentu zní, že elektron elektrický dipólový moment nemá – nebo je natolik nepatrný, že se nachází mimo dosah zmíněného pokusu. Uvedený závěr odpovídá i předešlým experimentům, a navíc došlo asi ke dvojnásobnému zpřesnění dřívějších měření. Sečteno a podtrženo, v současnosti neexistuje důkaz, že by elektron měl elektrický dipólový moment. Ačkoliv to podle Caldwella není tak vzrušující, jako kdyby jej s kolegy objevili, ustanovili pro možnou velikost elektrického dipólového momentu elektronu nový horní limit. Jejich výsledek, stejně jako výsledky dalších podobných studií z nedávné doby, znamenal pro mnohé odborníky překvapení.

Éra nových experimentů

Podle Caldwellova týmu je možné, že pole spojená se standardním modelem přispívají k formování elektrického dipólového momentu elektronu jen nepřímo, a tudíž méně, než by na první pohled vyplývalo z hmotnosti příslušných částic. Vědci by mohli takový scénář ověřit podobnými měřeními pro jiné elementární částice, které se na rozdíl od elektronu skládají z kvarků. V takových případech by mělo být vzájemné provázání polí odlišné. V současnosti už popsaná měření probíhají pro neutrony a atomová jádra rtuti, přičemž se mnoho podobných experimentů plánuje v dohledné době. 

Další možnost zní, že mají hledaná nová pole částice o něco vyšší energii nebo jsou méně provázaná. Pak by byl elektrický dipólový moment elektronu nedosažitelný experimentem v podobě, jakou použil Caldwellův tým, ale časem by mohl být dostupný pro další generaci pokusů.

Podle Caldwella bychom měli v příští dekádě vidět významně přesnější pozorování, směřující k objevu elektrického dipólového momentu elektronu. Počítá se také se zásadním prosazením experimentu ACME III neboli Advanced Cold Molecule EDM americké Northwestern University, zatímco další odborníci připravují měření, která využívají neutrální molekuly v pastech z laserových paprsků. Kanadští vědci potom plánují použít molekuly uvězněné v pevných krystalech zmrazených vzácných plynů. Bylo by tak možné proměřit ohromující množství elektronů v každém kole experimentu; ještě se však musí zjistit, jak taková měření ovlivňují pole atomů ve zmíněných krystalech.

Caldwell i další fyzici doufají, že nakonec elektrický dipólový moment elektronu buď detekují, nebo omezí jeho možnou velikost do té míry, že vyloučí vliv všech možných polí a částic, o nichž se uvažuje jako o potenciálním vysvětlení původní záhady s hmotou. Jelikož existujeme a tvoří nás běžná látka, muselo se v raném vesmíru vyskytovat o něco víc hmoty než antihmoty. Snad jednou odhalíme přesvědčivou příčinu.

Image

Čtěte také

Co přesně je antihmota a umíme ji vyrobit?

V ostrovním království je pro chlupatého společníka, který je pověřen lovením hlodavců, skutečně zavedeno pracovní místo, k němuž přináleží dokonce i plat, rozumějme peníze na nákup žrádla a výdaje na ošetření. Jedná se o tradici dlouhou několik staletí. 

Lovec ve službách vlády 

Počátky vrchního myšilova se pojí s dobou vlády Jindřicha VIII. (1509–1547). V roce 1515 uvedl tehdejší ministr financí, kardinál Thomas Wolsey (1473–1530) první kočku do úřadu. Ze zpráv víme, že jejím hlavním úkolem byl lov myší, detailnější informace se však nedochovaly. Samotný zakladatel Thomas Wolsey vlastnil více koček a měl se o ně aktivně starat. Jednu z nich údajně vzal s sebou na politické jednání mezi anglickým a francouzským králem v Calais v roce 1520. 

Nutno podotknout, že v této době nešlo o běžné způsoby, ba právě naopak, kočky byly vnímány značně negativně, byly spojovány s čarodějnictvím a jinými temnými magickými silami. V roce 1484 je dokonce papež Inocenc VIII. odsoudil jako bezbožná zvířata, která mají být upalována. 

Do 20. století se nedochovaly žádné kontinuální záznamy o kočkách, jež by zastávaly funkci vrchního myšilova, nicméně se prokazatelně vyskytovaly nejen v sídle premiéra, ale i na ministerstvu financí nebo zahraničí. Jejich poslání bylo po celou dobu stejně prosté a spočívalo v ochraně vnitřních prostor před nežádoucími hlodavci. 

První oficiální záznam, v němž se píše o finančních výdajích na jídlo pro kočičího zaměstnance vlády, pochází z roku 1924. V té době zastával pozici jistý Rufus, který měl být velmi výkonným pomocníkem. Po zjištění, že jsou jeho trofejní kusy sice ceněny, ale vzápětí házeny do koše, změnil taktiku a své úlovky skládal rovnou k němu. Úřední zmínka pojednává také o zvýšení příspěvku na stravu kočky, až na stáří začne chátrat a už si nebude stačit chytat tolik potravy. Tehdejší kancléř státní pokladny Philip Snowden (1864–1937) byl ale důsledným strážcem financí, napoprvé žádost o více žrádla zamítl a Rufus se navýšení domohl až napodruhé, jakmile se protáhl do Snowdenovy pracovny a přesvědčil kancléře svými kočičími triky.

Potyčka s prezidentským autem 

Ačkoliv se u britských ministrů a premiérů vystřídala už spousta chlupatých mazlíčků, doposud měl jen jeden čest se oficiálně honosit titulem vrchní myšilov úřadu vlády, a sice dnes sloužící Larry, který do domu s ikonickými černými dveřmi přišel spolu s Davidem Cameronem. Všichni ostatní, včetně asi nejznámějšího kocoura Humphreyho ve službách Margaret Thatcherové, Johna Majora a Tonyho Blaira, byli takto titulováni neoficiálně. To však ani v nejmenším nesnižovalo jejich důležitost pro britskou veřejnost, která jejich činy bedlivě sledovala na stránkách novin. 

Humphrey byl v devadesátých letech takovou hvězdou, že když ho při návštěvě amerického prezidenta Billa Clintona málem přejel obrněný Cadillac, psalo se o události jako o těsném uniknutí mezinárodnímu skandálu. Kocour se objevil také v mediální kauze, v níž byl obviněn z toho, že vraždí ptačí mláďata. Jak se však po letech ukázalo, celý příběh si daný novinář vymyslel.

Image

Čtěte také

O úmrtí Alžběty II. už vědí i včely v zahradách Buckinghamského paláce