Americká agentura CDC zachytila nebezpečné mutace ptačí chřipky
Ve Spojených státech se objevují případy ptačí chřipky (H5N1), které velmi znepokojují odborníky. Některé viry nesou mutace, které jim usnadňují šíření do horních cest dýchacích.
Federální agentura Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) nedávno analyzovala vzorky viru ptačí chřipky, získané od pacienta v Louisianě, který byl s infekcí ptačí chřipky v kritickém stavu. Zjistili, že malé procentu virů tohoto pacienta nese genetické změny, které zlepšují schopnost viru vázat se k receptorům buněk v lidských horních cestách dýchacích.
Mutace ptačí chřipky
Podle CDC je významné, že tyto změny nebyly detekovány u ptáků, včetně chované drůbeže, což mohl být zdroj infekce pro pacienta z Louisiany. Experti CDC jsou přesvědčeni, že uvedené mutace zřejmě vznikly při replikaci viru v těle pacienta v průběhu nemoci. Současně ale nebyl zjištěný přenos těchto mutovaných virů na další lidské pacienty.
Odborníci upozorňují, že je zatím předčasné vyvozovat, že objevené mutace viru ptačí chřipky vedou ke snazšímu šíření této choroby mezi lidmi nebo třeba k závažnějšímu průběhu onemocnění. Podle viroložky Angely Rasmussenové z kanadské Univerzity Saskatchewanu je nutné potvrdit skutečnou závažnost zmíněných mutací, například testováním na vhodných laboratorních zvířatech.
Dobrou zprávou pro lidstvo je i to, že se podobné mutace objevily u viru ptačí chřipky již dříve, u kriticky nemocných pacientů. Rasmussenová považuje za problematické především to, že v současnosti koluje mezi lidmi i dalšími druhy živočichů velké množství částic tohoto viru. Zvyšuje to pravděpodobnost náhlých evolučních zvratů, které pak mohou rozpoutat chřipkovou pandemii.
Další články v sekci
Rakouský lovec na zádech: Nouzové přistání Albatrosu D.III
Na letišti v jižních Tyrolech musel 4. května 1918 za dramatických okolností nouzově přistát stíhací letoun Albatros D.III (Oef).
Mechanik rakousko-uherské letecké setniny (Flik) č. 15/F četař (Zugsführer) Antonín Podhrázský z Tábora si během první světové války pořídil několik desítek fotografií, převážně s leteckou tematikou. Domů se pak vrátil s obsáhlým albem, které obsahuje mnoho dnes již unikátních snímků. Sám Podhrázský je také s největší pravděpodobností zachycen, jak hledí na nebe zpod pravého kola převráceného letadla.
Na muškách velbloudů
Na letišti Flik 15/F u Levica v jižních Tyrolech musel 4. května 1918 za dramatických okolností nouzově přistát stíhací letoun Albatros D.III (Oef) 153.195 ze stavu stíhací setniny 68/J. Tato nová jednotka zahájila svou operační činnost jen o pár dní dříve (1. května 1918) pod velením leteckého esa nadporučíka Karla Patzelta. Ve stavu měla několik Albatrosů D.III Oeffag série 153 a již od prvního dne čelila agresivní taktice stíhačů britského kontingentu RAF operujícího na italské frontě. Piloti Jeho Veličenstva na tomto bojišti „sedlali“ mimo jiné legendární stroje Sopwith Camel.
S albatrosem na této fotografii létal od 1. května šikovatel Andreas Dombrowski z Ostravy, kdy se během dvou letů dostal do souboje s „velbloudy“. Je třeba doplnit, že rakousko-uherští letci příliš nerozlišovali mezi britskými letouny Sopwith a italskými stroji Hanrioty HD I kvůli velmi podobné siluetě. Dombrowski absolvoval v následujících dvou dnech další tři bojové lety a do vzduchu zamířil také 4. května ráno, kdy se čtveřice albatrosů pod vedením nadporučíka Patzelta střetla nad nepřátelským územím se skupinou stíhaček protivníka. ¨
Kusterleho odveta
Během těžkého souboje Dombrowski poslal poblíž Montebelluna k zemi jeden Sopwith Camel, nicméně se mu zasekly závěry kulometů, a tak zamířil k domovu. Jeden z camelů 28. perutě RAF, za jehož řízením seděl Kanaďan George McLeod, se však za ostravského rodáka pověsil a neustále ho ostřeloval. Dombrowski byl jednou ze střel zasažen na tváři a u Levica havaroval.
U jeho převrácené stíhačky se pak nechali vyfotografovat příslušníci pozemního personálu Flik 15/F. Vítěz tohoto souboje, mezitím na poručíka povýšený McLeod, se ale neradoval dlouho. Už 8. června 1918 jej sestřelili, ale Kanaďan měl štěstí a nezraněn padl do zajetí. Jeho přemožitelem se stal pilot jednomístného stroje Aviatik C.I (Lo) 114.07 upraveného na fotoprůzkumný letoun četař Rudolf Kusterle od Fliku 46/P.
Další články v sekci
Saturnovy prstence zřejmě vznikly už před miliardami let
Nová studie naznačuje, že Saturnovy prstence jsou zřejmě mnohem starší, než se dříve myslelo.
Saturnovy prstence patří mezi nejúžasnější a nejvíce zkoumané jevy Sluneční soustavy. Přesto nad nimi vyvstává několik otazníků, přičemž ten klíčový je jejich stáří. Již dlouhou dobu se vědci snaží přijít na to, zda prstence vznikly před miliardami let, když byla Sluneční soustava mladá, nebo v posledních několika stovkách milionů let. Nový výzkum naznačuje, že prstence jsou starší, než se dříve myslelo.
První pozorování Saturnových prstenců provedl Galileo Galilei, který je považoval za měsíce. Později Christian Huygens správně usoudil, že jde o prstence. Moderní technologie, jako sondy Voyager a Hubbleův teleskop, poskytly detailní snímky prstenců, ale až mise Cassini přinesla zásadní informace o jejich složení a dynamice.
Špíně odolné kroužky
Nový výzkum publikovaný v Nature Geoscience naznačuje, že prstence mohou být skutečně velmi staré. Studie vedená Ryukim Hyodem ukazuje, že prstence se zdají být čisté navzdory bombardování mikrometeoroidy. Starší modely počítaly s vysokou efektivitou akrece (přichycení) těchto mikrometeoroidů, což vedlo k závěru, že prstence musí být mladé, protože jinak by byly tmavší.
Nový model však naznačuje, že akrece je ve skutečnosti méně efektivní (pouze kolem 1 % místo dříve předpokládaných 10 %), což znamená, že prstence mohou být starší a jejich „čistota“ je výsledkem odporu vůči znečištění.
Akrece označuje proces, při kterém mikrometeoroidy (malé částice prachu a kamene) dopadají na částice tvořící Saturnovy prstence a přichytávají se na ně, což by je mělo „špinit“. Tento proces závisí na několika faktorech, jako je rychlost a úhel dopadu.
Předchozí modely předpokládaly, že akrece mikrometeoroidů je poměrně efektivní a při dlouhodobém bombardování by prstence musely být viditelně tmavší, což vedlo k závěru, že prstence jsou relativně mladé.
Nový model ale ukazuje, že akrece je méně efektivní. Při dopadu mikrometeoroidů na ledové částice dochází k jejich odpaření a ionizaci a takto vzniklé částice pak opouštějí systém prstenců třemi způsoby: část z nich dopadá na povrch Saturnu, část opouští gravitační pole planety a část končí v její atmosféře. Výsledkem tohoto procesu je podle vědců nízká akrece a nízká míra znečištění, což naznačuje, že Saturnovy prstence mohou být mnohem starší, než dřívější odhady uváděly. Jejich „mladistvý“ vzhled je zřejmě způsoben hlavně jejich odolností vůči znečištění.
Další články v sekci
Alternativní medicína: Kdy „přírodní medicína“ pomáhá a jaká jsou její rizika?
Ačkoliv žijeme v době, kdy má věda své nezastupitelné místo v našich životech a medicína založená na důkazech je první volbou většiny lidí, stále se najde dost prostoru pro byliny, psychosomatiku, ájurvédu a podobné postupy. Má nám i dnes „přírodní medicína“ jak pomoct? Co s sebou nese za rizika? Kdy se na ni spolehnout a kdy raději vyhledat lékaře?
Metody přírodní či alternativní medicíny jsou vděčným mediálním tématem, které opakovaně prosakuje do veřejných diskusí a debat o zdravotnictví. Je to téma polarizující, jež nalézá své vášnivé zastánce i odpůrce a pro samé zapálení pro názor často není slyšet odborné a věcné argumenty. Protože emocionální vyhrocené hádky málokdy přinášejí racionální výsledky, jsou často lidé zmatení a mají problémy komukoli v této oblasti důvěřovat.
Problematické je už samotné vymezení definice alternativní medicíny. Podle Národního zdravotnického informačního portálu je alternativní medicína nebo také komplementární medicína širokým pojmem zahrnujícím všechny formy neklasické medicíny. Společným znakem má být to, že jejich metody a postupy nejsou opřeny o důkazy a nejsou testovány na bezpečnost a účinnost způsobem, jaký je obvyklý u medicíny založené na důkazech.
Obtížné posouzení
Posuzování účinnosti jednotlivých medicínských metod je vždy trochu komplikované a přístup k řadě postupů se proměňoval v průběhu času. Některé léčivé metodiky vnímané jako součást alternativní medicíny, např. fytoterapie, mají oporu v důkazech a nejsou tedy ani odborníky vnímány jako neúčinné. Naproti tomu jiné metody, homeopatie či léčba krystaly, již patří mezi prokazatelně nefunkční léčbu a vyložené šarlatánství.
Metody alternativní a konvenční medicíny bývají často dávány do protikladu, což ovšem není zcela správný pohled. Dnešní medicína založená na důkazech totiž v celé řadě postupů vychází z metod přírodní medicíny, které jen rozvíjí dále. Příkladem může být odvar z vrbové kůry, jenž se po dlouhá staletí užíval jako prostředek pro ztlumení bolestí a horečky. Nešlo o pouhou babskou pověru, odvar skutečně fungoval. Vrbová kůra totiž obsahuje kyselinu acetylsalicylovou, látku s protizánětlivými a analgetickými účinky. Postupy moderní medicíny pouze vynalezly způsob, jak identickou látku vyrobit a v přesně stanovených množstvích ji nadávkovat do tablet.
Proto dnes nemíříme s bolestí hlavy k babce kořenářce, ale vydáme se do lékárny, kde zakoupíme příslušné léčivo. Ani dnes nemusíme odhadovat množství odvaru, neboť přesně víme, kolik tabletek můžeme bezpečně denně užít.
Nesmiřitelní soupeři
Proč tedy bývají oba přístupy vnímány tak protikladně? A proč je toto téma natolik výbušné? Abychom pochopili někdy až argumentační zákopovou válku mezi oběma tábory, je třeba se podívat, jak funguje současné zdravotnictví a jeho financování. Aby mohla být nějaká léčebná metoda (nejen léčivo, ale i rehabilitační metoda, operační postup atd.) uznána jako součást postupu tzv. lege artis, a tím i hrazena ze zdravotního pojištění, musí být prokázána její bezpečnost a účinnost.
V praxi to znamená, že lék či metoda projdou patřičnými testy a prokáže se, že je léčba dostatečně účinná a bezpečná. Toto srovnání probíhá obvykle buď vůči současně užívanému léku, nebo placebu (neúčinné látce, jež ale vypadá totožně jako skutečný medikament), v případě například operačních postupů se hodnotí jasně stanovená kritéria jako délka hospitalizace či komplikace. Výsledkem je pak výstup studie, který prokáže (či naopak neprokáže) dostatečnou bezpečnost a účinnost zkoumané metody.
Je to poměrně logický postup, neboť zdravotní pojištěnci za své peníze vyžadují maximálně bezpečnou a účinnou léčbu. Asi nikdo by nechtěl z peněz veřejného zdravotnictví platit například šarlatána, jenž by tvrdil, že uzdravuje dotekem svých rukou.
Zde však narážíme na problém celé řady postupů alternativní medicíny, tedy neprokazatelnost účinku. Například u homeopatie je neúčinnost zjevná – homeopatický přípravek neobsahuje ani molekulu potenciálně účinné látky, jedná se tedy obvykle doslova o předražený cukr nebo vodu. U jiných metod je problémem například neopakovatelnost výsledku nebo příliš mnoho proměnných.
Jiné metody mohou mít částečný efekt (například akupunktura), který ovšem není založen na předpokladu toku božské energie, ale na přítomnosti neuroanatomických struktur – někdy může mít vpich jehly skutečný klinický efekt. Kvůli absenci důkazů a jasných principů fungování proto není možné reálně hradit tyto procedury z veřejného zdravotnictví ani nějak regulovat jejich poskytovatele. Jak byste ostatně chtěli určit, kdo je skutečný odborník a kdo znalost jen předstírá u metody, jež nemá prokazatelné účinky?
S důkazem, ale bez účinku
Samozřejmě i současná medicína založená na důkazech má své limity. Především u některých metod alternativní medicíny nelze říct, že by nefungovaly vůbec. Není možné je ovšem provádět standardizovaným způsobem tak, aby byl prokázán jednoznačný efekt vůči placebu nebo současným metodám konvenční medicíny. Proč tedy tolik lidí dnes vyhledává metody alternativní medicíny? A proč jim důvěřují často více než odborníkům „západní“ medicíny?
Podle některých statistik i více než 30 % lidí s obtížemi, kteří vyhledávají lékaře, jeho pomoc fakticky nepotřebuje. Jejich problémy se skrývají spíše v neurotických či psychosomatických příčinách a často by jim psychoterapie a změna životního stylu a přístupu pomohly více než polykání medikamentů. Ambulantní specialisté jsou však často přetíženi a nemají na pacienta tolik času, kolik by skutečně bylo potřeba.
Pokud lékař nemá dostatek trpělivosti a ochoty (nebo prostě při nejlepší vůli nemůže, neboť na jeho péči čeká řada dalších pacientů) vysvětlit nemocnému podrobně příčiny příznaků a probírat režimová opatření, je pro něj nejjednodušším řešením vystavit recept. Pacient sice obvykle nemá medicínské znalosti, často však vycítí, že na něj lékař nemá tolik času, kolik by si představoval, a přestane mu důvěřovat. Proto pak hledá ještě radu u léčitelů, kteří se mu za příslušný poplatek budou věnovat a vyslechnou jej trpělivěji než vytížený lékař.
Zde může nastat několik rizikových situací, zvláště pokud je choroba nemocného závažnějšího charakteru, například onkologické onemocnění. Pokud pacient vyhledá dříve léčitele než skutečného lékaře, hrozí, že choroba nemusí být diagnostikována včas, případně, že nemocný odmítne léčbu navrženou specialistou a upne se na alternativní či přírodní metody. V takovém případě může dojít i k ohrožení života či přímo ke zbytečnému úmrtí.
Účinek „omylem“
Na druhou stranu by bylo chybou všechny metody alternativní medicíny hned démonizovat a házet do jednoho pytle. Například fytoterapie neboli léčba bylinkami často není ani řazena do metod alternativní medicíny, neboť má prokazatelné účinky a s metodami konvenční medicíny se může skvěle doplňovat. Ale i metody, jež fungují na zcela nevědeckých základech (například homeopatie), mohou pacientům ulevit v jejich obtížích. Jak je to možné?
V tomto případě se často uplatňuje tzv. placebo efekt. Jde o to, že pokud pacient věří, že dostává skutečně účinný preparát (i kdyby se jednalo o čistě cukrové pilulky), může pociťovat úlevu. Není žádným tajemstvím, že psychický stav má vliv na celou řadu somatických onemocnění, včetně chronických bolestí, vysokého tlaku nebo atopického ekzému. Pokud pacient dostává léčbu sice neúčinnou, které však naplno věří, mohou se i skutečné příznaky zlepšit.
Nositelem uzdravení však nejsou homeopatické preparáty, ale samotná osoba léčitele, jenž nemocného vyslechne, projeví soucit a účast a pak vytvoří léčbu „přesně na míru“. Zvláště pokud je léčba drahá, projevuje se víra v účinek nejsilněji – něco, za co jsem zaplatil takové peníze, přece nemůže nefungovat!
Kromě placebo efektu často léčitelé navrhují i režimová opatření, která mohou fungovat. Pokud lékaři navrhují pohyb a redukci váhy, málokdo je bere vážně. Pokud nám však léčitel sestaví na míru magickou dietu a speciální cviky, máme často tendenci poslouchat tyto draze zaplacené rady mnohem více. A pokud se bude jednat o rady na alespoň trochu racionálním základu (zvýšení pohybu, snížení kalorického příjmu), budou nepochybně fungovat.
Bylinné mýty a legendy
S přírodní či alternativní medicínou se také pojí některé mýty a polopravdy, například tvrzení, že vše přírodní musí být nutně lepší. Současná medicína však velice často využívá tytéž látky, které se vyskytují i v přírodních substancích, typicky v rostlinách. Chemicky se jedná o totožné látky s naprosto stejným mechanismem účinku. Výrok, že stejná látka pocházející z přírody bude mít jiné (lepší) účinky než identická látka vyrobená chemickým procesem, zkrátka a dobře není pravdivý.
Pokud si tedy uděláte vývar z listů náprstníku, pozřete tytéž srdeční glykosidy, jako když si dáte tabletku digoxinu; stejně tak v rulíku zlomocném je tentýž atropin, jenž se užívá v medicíně ke zrychlení srdeční frekvence, a podobně. Protože se však často v případě léčiv jedná zároveň o prudké jedy, je jejich podávání v rostlinné podobě velmi rizikové. Nikdy nevíte, kolik přesně látky rostlina obsahuje, kolik se jí vylouhuje či vyextrahuje do tinktury, a riziko překročení bezpečné dávky je velmi vysoké.
Mezi další rozšířené mýty patří, že lékaři jsou hromadně upláceni farmaceutickými společnostmi, aby psali více léků, než je potřeba. Čas od času se sice podobný problém opravdu objeví, ale v množství ambulantních specialistů se jedná opravdu o kapku v moři. Zdravotní pojišťovny si své finance velmi dobře hlídají a systém je nastaven tak, aby byl co nejméně zneužitelný a případného hříšníka co nejrychleji odhalil.
Nebezpečným mýtem je, že rostlinné přípravky nám nemohou uškodit. Opak je však pravdou. Některé bylinné preparáty čínské medicíny, které jsou volně k zakoupení na internetu, obsahují i prudce jedovaté rostlinné alkaloidy, jež mohou poškozovat játra. Ta ale může ničit například i obyčejná lékořice užívaná ve vyšších dávkách. Stejně tak celá řada volně dostupných bylinných preparátů, pokud jsou užívány ve větším množství, může mít na organismus nepříznivý vliv.
Dalším problémem je, že některé bylinky a rostlinné produkty mohou ovlivňovat metabolismus užívaných léčiv. Koncentrace léku v organismu pak bude buď neúčinná, nebo naopak toxicky vysoká. Typickými příklady jsou třezalka tečkovaná (urychluje metabolismus vybraných léků) či grapefruitová šťáva (ta jej naopak brzdí). Proto je užitečné číst příbalové letáky a dávat pozor na případné rizikové kombinace s potravinovými doplňky.
Šarlatánství, nebo podvod?
Americká agentura National Center on Complementary and Integrative Health (Národní centrum pro komplementární a integrační zdravotnictví) vytvořila klasifikační systém, který se snaží rozlišit pět hlavních skupin alternativní medicíny. Tyto skupiny se částečně překrývají a rozdělení je tedy spíše orientační.
První skupina zahrnuje celé lékařské systémy – například tradiční čínskou medicínu, ájurvédu či homeopatii.
Druhá skupina pojímá intervence v oblasti mysli a těla, metody, které využívají propojení mysli a ducha. Zde je třeba podotknout, že se tím nemyslí klasická psychosomatika, jež je prokázaným a využívaným fenoménem i na poli „standardní“ medicíny, ale například hypnoterapie.
Třetí skupinou jsou praktiky založené na biologických působcích. Zde se bavíme o bylinách, vitaminech a dalších přírodních látkách. Opět zde nemáme na mysli prokázané a účinné postupy (všichni vědí, že vitaminy jsou potřeba), ale například vysokodávkovaný vitamin C v nadměrných dávkách nebo podávání jedovatého olova v klasické čínské medicíně.
Čtvrtá skupina zahrnuje praktiky založené na tělesné manipulaci, jako jsou chiropraxe či osteopatie, opět se zde nebavíme o vědecky prokázaných metodách, například o fyzioterapii.
Poslední skupinou je energetická medicína založená na práci s energiemi ať již smyšlenými, či reálnými, které však nemají prokazatelný biologický účinek (biomagnety a podobně).
Další články v sekci
Podmořský vulkán Axial Seamount u Oregonu je připravený k erupci
Vulkanologové detailně sledují aktivní podmořskou sopku Axial Seamount. Data z měření naznačují, že by letos mělo dojít k její erupci.
Asi 480 kilometrů západně od města Cannon Beach na pobřeží Pacifiku v Oregonu se na mořském dně nachází vulkán Axial Seamount, který se tyčí do výšky asi 1 100 metrů a jeho vrchol je v hloubce 1 410 metrů pod mořskou hladinou. Jde o nejaktivnější podmořský vulkán v severovýchodním Pacifiku.
Axial Seamount se vyznačuje tím, že soptí poměrně pravidelně. Díky tomu se stal fascinující příležitostí pro vědce, kteří jej intenzivně studují v rámci úsilí o předpovídání sopečných erupcí. Vulkanologové se o to snaží už dlouho, ale sopečné erupce se ukázaly být hodně tvrdým vědeckým oříškem.
Podmořská vulkanická observatoř
Právě na sopce Axial Seamount vznikla první podmořská vulkanická observatoř na světě. První vědecké přístroje tam vědci instalovali v roce 1997 a od té doby tam probíhají detailní pozorování a měření. Klíčovým zjištěním výzkumu na Axial Seamount momentálně je, že zhruba měsíce před explozí dochází k charakteristickému zvětšení, nafouknutí povrchu vulkánu. Toto nafouknutí souvisí s nahromaděním magmatu a s tlaky, které působí na vulkán.
Tento proces je také spojený s masivním nárůstem seismické aktivity a detekcí stovek otřesů za den. Podle vědců byl vulkán ještě na podzim roku 2023 na „nulovém“ nafouknutí, ale v lednu 2024 se opět začal nafukovat.
Rychlost zvětšování Axial Seamount postupně narůstala a v centru kaldery nakonec dosáhla 25 centimetrů za rok. Současně tam docházelo k asi 500 otřesům denně. Loni v létě se vulkán plně nafoukl na stav těsně před zatím poslední explozí v roce 2015. Vulkanologové proto předpokládají, že by v průběhu nadcházejícího roku 2025 mělo dojít k erupci. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se tato předpověď vyplní.
Další články v sekci
Astronomové vystopovali mohutnou „škytající“ hvězdu
Exploze masivní hvězdy, s označením SN2020acct, byla původně považována za supernovu. Ukázalo se ale, že šlo o zvláštní explozi, která byla předehrou skutečné supernovy o několik týdnů později.
Když umírají velké hvězdy, jejich zánik mohou doprovázet extrémní a zvláštní jevy. Početný mezinárodní tým astronomů nedávno narazil na zřejmě velmi vzácnou událost, která již byla předpovězena, ale vědci doposud neměli štěstí a nesetkali se s ní. Důvodem je především to, že se dotyčný jev může vyskytovat jen u velmi masivních hvězd, s hmotností zhruba 60 až 150 sluncí.
Jak badatelé uvádějí ve své studii, kterou uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters, jde o takzvanou supernovu pulzační párové nestability (Pulsational Pair Instability). Toto označení popisuje hvězdnou explozi, která připomíná supernovu, ale vlastně o supernovu nejde, protože masivní hvězda svou explozi přežije.
Supernova nanečisto
Během výzkumu se vědci soustředili na jasnou explozi, k níž došlo v prosinci 2020 v blízké spirální galaxii NGC 2981. Nejprve se domnívali, že jde o supernovu a exploze dostala označení SN2020acct. Exploze rychle pohasla, ale v únoru 2021 došlo k další explozi u stejného vesmírného objektu. Něco takového je pro explozi supernovy velice neobvyklé.
Výzkumný tým využil pozorování více různých pozemských teleskopů. Vědci díky tomu zjistili, že první z pozorovaných explozí vytvořily relativně rychle se pohybující vrstvy materiálu masivních hvězdy, které se navzájem srazily. Takový mechanismus ale neodpovídá supernově.
Jak uvádí vedoucí výzkumu Charlotte Angusová z Královniny univerzity v Belfastu, druhá pozorovaná exploze v daném místě vypadala úplně jinak. Rozpínala se mnohem rychleji a jejich parametry odpovídaly zhroucení jádra masivní hvězdy. Vše nasvědčuje tomu, že až druhá exploze byla supernovou, zatímco první z explozí odpovídala modelům pulzační párové nestability. Hvězda v posledních týdnech života prošla extrémními pulzy. Pozorování tohoto zvláštního jevu rozšiřuje naše poznání života masivních hvězd.
Další články v sekci
Americké kopí v srdci třetí říše: Cesta 3. obrněné divize napříč Německem
V létě 1944 se americká 3. obrněná divize prohnala západní Evropou a v polovině září stanula na hranicích nacistického Německa. Zatímco dosud Američany vítaly davy nadšených civilistů, nyní vstupovala do jámy lvové.
Dvanáctého září 1944 si 3. obrněná divize US Army připsala významné prvenství, když její bojová skupina Task Force Lovelady překročila belgicko-německou hranici a obsadila Roetgen, který se tak stal prvním dobytým německým městem. Koncem září se pak divize zapojila do krvavé bitvy v Hürtgenském lese. V členitém terénu u Oberfortsbachu čelila „Spearhead“ těžké palbě z vyvýšených pozic a 19. září se musela rozloučit i se seržantem Lafayettem Poolem, toho času již nejúspěšnějším americkým tankistou. Držitel mnoha vyznamenání, jenž si nárokoval 12 zničených nepřátelských tanků a 258 dalších vozidel, přišel po zásahu svého shermanu o nohu a válka pro něj skončila.
Po likvidaci tvrdého odporu v okolí Mausbachu čekalo divizi období relativního klidu narušovaného jen neustálým německým ostřelováním. Zpět do akce se „Spearhead“ vrátila v polovině listopadu 1944, kdy dostala za úkol dobýt hřeben severovýchodně od silnice mezi Hamichem a Hastenrathem. Bahno, členitý terén, miny a německá palba ale postup vpřed nesmírně ztížily – například skupině Combat Command B zbylo po několika dnech bojů sotva 28 shermanů z původního počtu 103 strojů.
Změna plánů
Po tvrdých bitvách na belgicko-německém pomezí se muži 3. obrněné divize těšili na Vánoce a s nimi spojenou chvíli klidu. Nebylo jim však přáno – 16. prosince zahájily tři německé armády překvapivou ofenzivu v Ardenách a spojenecké velení do oblasti rychle přesouvalo veškeré dostupné zálohy. To se týkalo i 3. obrněné, jejíž elementy pomohly vytlačit 1. tankovou divizi SS „Leibstandarte SS Adolf Hitler“ z La Gleize. Na jiných úsecích se Roseovým mužům dařilo o poznání méně – například u Beffe se bojová skupina Task Force Hogan ocitla v obklíčení, v němž přišla o veškerá vozidla. V okolí Amonines a Samrée pak 33. obrněný pluk při likvidaci německých kapes odporu a odrážení zuřivých protiútoků přišel o většinu tanků. Ztrátami i mrazem vyčerpaná divize si nakonec odpočinula až na samém konci roku.
Po doplnění stavů se „Spearhead“ v lednu 1945 vydala do nitra Německa. Mezi 3. a 9. lednem 1945 se jí podařilo tváří v tvář sílícímu německému odporu postoupit o 11 km a probít se směrem na Vaux a Sterpigny. Právě u druhého jmenovaného města se odehrály jedny z nejtěžších bitev za celé působení 3. obrněné divize v Evropě, neboť tam američtí tankisté narazili na silnou obranu německé 9. tankové divize SS „Hohenstaufen“. Bojová skupina Lovelady tam během 24 hodin přišla o veškeré své střední tanky a vážné ztráty utrpěly i další elementy divize spěchající svým krvácejícím kolegům na pomoc. Teprve až 18. ledna se podařilo oblast vyčistit. Po dobytí Houffalize pak 3. obrněnou divizi čekalo stažení do zázemí.
Přicházejí pershingy
Zpět na frontu se „Spearhead“ vrátila až začátkem února 1945, kdy jako jedna z pouhých dvou tankových formací získala zbrusu nové obrněnce M26 Pershing. Tento typ poprvé divize nasadila u Elsdorfu, kde jeden pershing padl za oběť ukrytému tigeru. Prvním v boji ztraceným tankem M26 Pershing se stal stroj s přezdívkou Fireball. Ten 25. února 1945 během bojů o Elsdorf narazil na zátaras, při jehož přejíždění se dostal na mušku dobře ukrytého německého tanku PzKpfw VI Tiger. Jeho osádka neváhala a vypálila tři rychlé rány na vzdálenost sotva 100 m. První projektil proletěl maskou kanonu u spřaženého kulometu a na místě usmrtil střelce i nabíječe. Druhá rána způsobila poškození hlavně kanonu, zatímco třetí zásah sklouzl po boční stěně věže a ustřelil poklop velitelské kupole. Úspěch ale osádka tigeru neslavila dlouho – při pokusu o ústup obrněnec uvízl v sutinách a musel být opuštěn. Oproti tomu Fireball se podařilo opravit a již 7. března se vrátil do služby.
Koncem února si jiné stroje 3. obrněné připsaly zničení tří německých obrněnců a přispěly tak k rychlému obsazení Paffendorfu a Glesche. Šestého března vjeli příslušníci 3. obrněné divize do ulic Kolína nad Rýnem a ještě téhož dne město zajistili. Právě tehdy, ve stínu katedrály sv. Petra, svedl pershing seržanta Roberta Earlyho ze stavu 32. obrněného pluku dnes již legendární vítězný souboj s osamělým německým pantherem.
Proti poslednímu odporu
V posledním březnovém týdnu roku 1945 zahájila 3. obrněná divize pochod do srdce Německa. Během několika dní její osádky obsadily Dillenburg, Herborn a Marburg, načež se formace 28. března stočila na sever k Paderbornu. Město a jeho okolí hájila tanková brigáda SS „Westfalen“, jejíž muži kladli Američanům houževnatý odpor. V těchto bojích zahynul i sám generálmajor Maurice Rose, jehož štábní konvoj padl jižně od Paderbornu do léčky německých tanků. Stal se tak nejvyšším důstojníkem US Army padlým na evropském válčišti.
Samotný Paderborn se dostal do amerických rukou 1. dubna 1945 a následujícího dne se 32. obrněný pluk setkal s elementy 2. obrněné divize u Lippstadtu. V Porúří tak vznikla masivní kapsa, kde se tísnila celá 15. armáda polního maršála Walthera Modela. Během prvního dubnového týdne pak divize „Spearhead“ zamířila k Vezeře, 11. dubna divize osvobodila koncentrační tábor Nordhausen a o dva dny později překročila Sálu na cestě k Desavě. U tohoto města svedla „Spearhead“ svou poslední bitvu, během níž padl mimo jiné i velitel 83. průzkumného praporu. Naštěstí šlo o vůbec poslední ztráty – krátce po dobytí města totiž divize zamířila do zázemí a konec války ji zastihl u Sangerhausenu.
Až do svého rozpuštění v listopadu 1945 pak 3. obrněná plnila okupační úkoly. Za necelý rok služby na frontě divize ztratila 9 243 mužů (z toho 1 810 padlých) a odepsala 1 832 vozidel všeho druhu, sama však v boji nárokovala zničení 3 647 kusů nepřátelské techniky a do zajetí vzala 76 720 vojáků.
Tak skončila první a nejslavnější kapitola v historii této formace. Od Normandie až do srdce Německa divize opakovaně dostávala své přezdívce a sehrála roli útočného hrotu, jenž neohroženě postupoval vpřed, a nezlomil jej těžký terén ani odhodlaný nepřítel. Netrvalo ale dlouho a „Spearhead“ se vrátila do služby – již v roce 1947 totiž s nástupem studené války začala její „kariéra“ v Německu, která nakonec trvala celých 36 let. To už je ale jiný příběh.
Další články v sekci
Svatováclavská záložna: Šokující krach finančního ústavu přiměl vládu změnit zákony
Smrt Josefa Orta v roce 1902 spustila sérii vyšetřování, které naplno odhalily, jak fiktivní byly ve skutečnosti aktiva a zisky Svatováclavské záložny. Skandál se promítl i do legislativy!
Na počátku se vše tvářilo nesmírně seriozně. Družstvení záložnu pojmenovanou po svatém Václavovi zřídila Katolická beseda roku 1872, aby tak mohla podporovat veřejné a politické aktivity církve. Veřejnost instituci velmi důvěřovala a podle zveřejňovaných výročních zpráv to vypadalo, že záložna prosperuje. Prodávala členské podíly, nakupovala nemovitosti a poskytovala na ně úvěry – a nejen na ně, ale také zastavovala šatstvo, skvosty a cenné papíry. Z vydělaných peněz navíc podporovala různé náboženské, vlastenecké a dobročinné akce – muzejní výstavy, ale i pouť do Říma.
Všechno ututlat!
Jenže ve skutečnosti záložna už od počátku hospodařila se ztrátou, kterou později pilně prohluboval právě vrchní účetní Josef Ort spolu s nejvyšším představitelem záložny páterem Janem Drozdem a jejím ředitelem Václavem Kohoutem. Nakonec dosáhl schodek závratných sedm milionů rakousko-uherských korun!
Brzy po Ortově náhlém úmrtí a provalení podvodů, tedy v říjnu 1902, byla záložna uzavřena. Ještě během vyšetřování se pánové Drozd a Kohout pokoušeli vše ututlat. Jenže najevo vycházely stále nové a nové finanční úniky. A v prosinci následujícího roku byla souzena šestice obžalovaných nejen za zpronověru, ale i nedbalé hospodaření a nadměrné rozhazování financí na různé odměny a dary. Drozd a Kohout vyfasovali každý sedm let těžkého žaláře, jednou za čtvrt roku jim ho navíc „zprestřil“ půst. Další dva úředníci dostali tresty mírnější – pouhých 13 měsíců a dva roky. Dva revizory záložny nakonec soud pustil na svobodu.
O podvodech samozřejmě vědělo více lidí. Jakýsi Roman Čáslavský například pracoval ve Svatováclavské záložně deset let, ale roku 1882 jej propustili za zpronevěru a nedbalost. Vedení mu ale vystavilo dobrý posudek, takže ihned nastoupil do Malostranské záložny, kde zanedlouho také zpronevěřil nějaké peníze. Tuto částku ale spláceli Ort s Kohoutem! A když už Čáslavský nepracoval, až do jeho smrti v roce 1901 mu posílali pravidelné platby, aby si zajistili jeho mlčenlivost. Jak se ale později ukázalo, ve Svatováclavské záložně „kradli“ i nižší úředníci.
Signálem, že se uvnitř záložny možná cosi nekalého děje, mohlo být roku 1900 její vystoupení z Jednoty záložen v Čechách, na Moravě a ve Slezku. Tehdy totiž ústředí nařídilo povinnou revizi účtů členů. Svatováclavská záložna ovšem svůj krok odůvodnila tím, že se obává zneužití informací. Revizoři by prý mohli pro konkurenční ústavy odlákat jejich nejlepší klienty.
Krach záložny ovšem těžce dopadl na ty, kteří jí svěřili své úspory. I když dva roky po skandálu vyplatila věřitelům část jejich vkladů, šlo jen o polovinu původní částky. Někteří z postižených se tak dokonce ze ztráty pomátli. Ochromilo to i veřejné aktivity katolické církve. Mělo to ale také pozitivní dopady. Rakouská vláda přijala už v červnu 1903 zákon, který ukládal podobným spolkům povinnost každé nejméně dva roky provádět nezávislé kontroly účtů.
Další články v sekci
10 nejčtenějších zajímavostí roku 2024: Temná tvář stavebního boomu v Číně a ideální jídelníček podle vědců
Jak vysocí budou naši potomci? Kdo zabil prezidenta Kennedyho? Co symbolizují svastika, kříž nebo třeba pentagram? 10 nejčtenějších zajímavostí uplynulého roku.
Další články v sekci
Příběh krvavého denáru: Pamětní mince měla popularizovat Caesarovu vraždu
O březnových idách roku 44 př. n. l. byl v senátu ubodán římský vojevůdce Gaius Julius Caesar. Jednou z reakcí na tento čin bylo vydání speciální pamětní mince, která měla vraždu popularizovat.
Podle dějepisce Appiána z Alexandrie (95–165 n. l.) se celý incident odehrál nesmírně brutálně. Vojevůdce nejprve zasáhli do hrudi, načež vyskočil z křesla a otočil se k útočníkům. Další spiklenec ho však bodl do boku a následovaly rány směřující na tvář, do stehna a hrudi.
„Caesar se v hněvu a s křikem ohnal jako šelma na každého z nich a teprve po Brutově ráně (…) boj vzdal (…). Ani když padl, nepřestali spiklenci běsnit a zasadili mu třiadvacet ran; mnozí se ve shluku navzájem zranili svými zbraněmi.“
Antická reklamní kampaň
Historik Plútarchos (46–127 n. l.) událost podává ještě sugestivněji: „(…) snažil se ostatním bránit a obracel se s křikem brzy sem, brzy tam, ale když uviděl Bruta s taseným mečem, přetáhl si přes hlavu plášť a spustil se, ať už náhodou, či byl tam vrahy zatlačen, na podstavec, na němž stála Pompeiova socha. Prolévání krve ji tak potřísnilo, takže se zdálo, jako by Pompeius sám stál nad pomstou vykonanou na jeho nepříteli, jenž ležel u jeho nohou (…).“
I když Plútarchos není zrovna tím nejspolehlivějším autorem, je jisté, že šlo o velmi krutý akt, který nakonec nebyl tak populární, jak si pachatelé představovali. Skutek tedy museli propagandisticky zpracovat, a proto přistoupili i k ražbě zcela mimořádné mince.
Říká se jí Brutův denár, protože má na přední straně portrét hlavního spiklence s nápisem, který znamená „Brutus imperátor“. Dále nese jméno Lucia Plaetoria Celestiana, což byl pověřený monetál, který v rozhodném roce zastával úřad kvestora (zajišťoval výběr daní či placení pokut). Na rubové části je čepice zvaná pileus symbolizující svobodu. Pro maximální názornost nechybí ani dvě dýky coby nástroje krvavého díla. Jedna zastupuje Bruta a druhá neméně důležitého Cassia.
Peníz navíc nese nápis EID MAR značící březnové idy, čímž chtěli vrahové sdělit, že právě k danému datu se lid zbavil područí tyrana. Ze stejného důvodu se také ústřední dvojice spiklenců ráda připodobňovala ke Castorovi a Pollukovi, tedy mytologickým zachráncům města.
Navzdory veškeré snaze však byla mince v oběhu nesmírně krátce – od roku 43 do roku 42 př. n. l. Pak nabral politický vývoj zcela nový směr. Roku 42 byl Caesar prohlášen za boha a spiklenci poraženi ve dvou bitvách u Filipp. Odkaz mrtvého vojevůdce tedy vyhrál a specifická památka přestala být žádoucí.
