Situace protektorátního premiéra generála Aloise Eliáše byla počátkem září 1941 značně komplikovaná. O jeho dlouhodobých kontaktech s odbojem se gestapo dozvědělo již na podzim 1939 a postupně shromažďovalo důkazy. Na druhou stranu byl Eliáš nucen vykonávat nepříjemné povinnosti plynoucí z jeho úřadu. Šlo především o různá úřední jednání s nacistickými předáky či veřejné projevy obsahově loajální vůči okupační moci. A to nebylo vše. 

Na Eliáše totiž začali útočit proněmečtí, takzvaní aktivističtí novináři. Podle jejich názoru byl ministerský předseda příliš pasivní a nacistický režim otevřeně nepodporoval. Tyto útoky postupně sílily a právě kvůli nim se prý Eliáš nakonec rozhodl k ráznému zákroku, který ho měl nepříjemných pisálků zbavit. Nebo snad ne? 

Aktivističtí novináři 

K předním pronacisticky píšícím novinářům patřili Václav Crha, Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Karel Lažnovský, Vladimír Ryba, Karel Werner a Emanuel Vajtauer. Tito lidé byli nebezpeční zejména z toho důvodu, že vesměs skutečně uměli dobře psát a jejich články, komentáře a knihy tak působily přesvědčivě. Řadu lidí proto mohli negativně ovlivnit a myšlenkový chaos vnášený jejich texty mezi protektorátní obyvatelstvo byl pro odboj nepříjemnou záležitostí. 

Minulost aktivistických novinářů přitom byla dost pestrá – Vajtauer s Lažnovským dokonce v období první republiky patřili k členům komunistické strany. Za protektorátu dalo tyto novináře dohromady společné přesvědčení, že spojení českých zemí s nacistickým Německem je do budoucna trvalou záležitostí. Proto psali články takového obsahu, aby získali chválu okupačních pánů a vytvořili atmosféru vzájemné důvěry. 

Od druhé poloviny roku 1940 pak už zcela otevřeně propagovali nacistickou ideologii, přičemž agresivita jejich textů narostla zejména po zahájení války Německa se Sovětským svazem v červnu 1941. Nešlo přitom pouze o články v novinách, ale i různé propagandistické brožury a také vystoupení v rozhlase. Protektorátní člověk narážel na výtvory těchto lidí všude a bylo dost obtížné je nevnímat.

Někteří z aktivistů propadli své činnosti natolik, že skutečně věřili tomu, co říkali. Redaktor Českého slova Lažnovský například jednou napsal: „Dám se ukamenovat, jestliže mi někdo někdy v budoucnosti dokáže, že má práce nebyla nejvýše vlastenecká, nejvýše odpovědná k budoucnosti národa a nejvíce žádoucí v době, kdy učenci a veleduchové seděli v kavárnách a dívali se jako naivní děti, jak se před jejich očima mění celý svět.“ 

Co s kolaboranty? 

Novináři posléze začali kritizovat i protektorátní vládu, která je prý naprosto pasivní ke „světodějným událostem“, v jejichž centru se nachází Hitlerova Třetí říše. Představovali si také, že by se jim mělo dostávat větší pozornosti. Lažnovský v této souvislosti o vládě prohlásil, že „po celé dva roky neučinila téměř nic, aby pozvedla autoritu novinářů, a neuznala, že aktivističtí novináři jsou jediní z intelektuální vrstvy, kteří se staví pozitivně k současnému vývoji“. Kritizován byl i sám Eliáš, který by se prý měl jasně vyslovit proti Edvardu Benešovi a jeho „zrádné klice v Londýně“ a odsoudit vysílání londýnského rozhlasu. Totéž novináři požadovali po prezidentu Emilu Háchovi, k němuž byli 25. září 1941 pozváni na audienci.

Ministerský předseda měl oprávněné obavy, že starý a nemocný Hácha agresivnímu nátlaku podlehne, a uvažoval, jak celou situaci vyřešit. Eliáš se od roku 1939 přátelil s významným lékařem urologem prof. MUDr. Milošem Klikou, který přišel s nápadem potrestat kolaborantské novináře nějakou neobvyklou a těžko dokazatelnou formou. 

Podle dochovaných Klikových strojopisných vzpomínek se celá věc odehrála následovně. Lékař navrhl použít kultury bakterií tyfu, tuberkulózy a klobásového jedu botulotoxinu k otravě jídla, které by novináři požili na oficiálním setkání s Eliášem, jež mělo proběhnout 18. září 1941 v sídle Úřadu vlády v Kolovratském paláci. Nyní šlo o to, vymyslet, jakým způsobem aktivistům bakterie podat. 

Bylo pochopitelně důležité, aby gestapo při vyšetřování nezjistilo původ nákazy. Novináři proto nesměli zemřít hned, ale nejlépe až několik dní po audienci u Eliáše, aby podezření nepadlo na jeho osobu. Nakonec prý bylo dohodnuto, že Eliášova manželka Jaroslava doma vyrobí chlebíčky obložené pomazánkou a sardinkami, které se během setkání novinářům předloží. Pět z nich mělo být infikováno různými bakteriemi a každý novinář měl dostat na talíř společně s několika normálními chlebíčky i jeden otrávený. Infikaci pak Klika údajně provedl přímo ve své ordinaci pomocí injekční stříkačky. Přitom poučil Eliáše, jak má s chlebíčky manipulovat, aby se sám nenakazil. 

Den akce 

Osudný den 18. září 1941 připadl na čtvrtek. Eliáš měl podle Klikových vzpomínek společně s úředníky Ctiborem Melčem a Jaroslavem Vorlem předem určit zasedací pořádek. U každého talíře s několika chlebíčky byla připravena jmenovka dotyčného aktivisty, uprostřed stolu pak ještě stála mísa nezávadných chlebíčků, ze které si mohl každý brát podle své chuti. K navození zdánlivě příjemné atmosféry bylo připraveno i červené víno. 

Po příchodu sedmi novinářů všichni zaujali své pozice a začala debata. Aktivistům šlo hlavně o to, aby jim vláda vyslovila plnou podporu. Eliáš se však zpočátku úspěšně vyhýbal diskusi o politice a probíral hlavně otázky zásobování, pěstování zemědělských plodin a jejich cen. Horlivě diskutovali především Krychtálek, Werner a Lažnovský, který mimo jiné prohlásil, že „vláda se až dosud nepostarala o převýchovu národa“. Také si stěžoval, že aktivistickou práci vlastně zatím prováděli jen novináři a že „v národu vzniká dojem, že jsou zaprodanci Němců a zrádci národa a visí ve větru jako utrženci“. 

Krychtálek poté Eliášovi řekl, že by si protektorátní vláda měla vzít příklad ze Slováků a jejich spolupráce s Třetí říší. Ministerský předseda však nic konkrétního neslíbil a diskuse skončila asi po hodině bez hmatatelného výsledku. Novináři si pak stěžovali, že kvůli neustálému přísunu jídla vlastně nebylo možné něco pořádně projednat. Několik dní po schůzce se nic nedělo. Teprve okolo 24. září onemocněli Lažnovský, Vajtauer, Křemen a Krychtálek chorobou, která byla prezentována jako chřipka. 

Umírá jen jeden 

Svědectví se však různí, takže je těžké odhadnout, jak vše ve skutečnosti proběhlo. Smrtelné následky nemoc měla jen pro pětatřicetiletého Lažnovského, který byl 27. září převezen s podezřením na zápal plic do Vinohradské nemocnice. Přijal jej zde MUDr. Bohumil Svoboda a jako první určil, že jde o břišní tyfus. Dva dny nato byl redaktor přemístěn do bedlivě hlídaného sanatoria SS v Praze-Podolí. Sem potom nacisté odvezli další tři nemocné, přičemž Krychtálek a Křemen ve svých poválečných výpovědích uváděli, že byli v sanatoriu léčeni proti své vůli a jednalo se spíš o internaci. Lékaři jim prý aplikovali injekce, po nichž se jejich stav zhoršil a horečka stoupla na více než 41 stupňů. 

Zůstává tedy otázkou, proč vlastně nacisté redaktory do podolského sanatoria umístili – zda je chtěli mít pod kontrolou, nebo za tím bylo ještě něco jiného. Lažnovský nakonec 10. října 1941 zemřel, ale ostatní aktivisté se uzdravili a byli po několika týdnech propuštěni.

Dne 12. října provedli nacisté v Patologicko-anatomickém ústavu Německé Karlovy univerzity pitvu Lažnovského těla. Proběhla pod dohledem lékaře SS, jehož poslal nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který do funkce nastoupil teprve před dvěma týdny. Výsledky ukázaly, že novinář skutečně umřel na břišní tyfus. 

Jeho pompézní pohřeb proběhl o tři dny později ve velké obřadní síni strašnického krematoria. Největší věnec položený u Lažnovského katafalku pocházel od Heydricha a nad rakví promluvil další významný kolaborant – Emanuel Moravec. Mezi smutečními hosty se nacházela celá protektorátní vláda, nyní již s novým úřadujícím předsedou Jaroslavem Krejčím. Eliáš byl totiž ihned po Heydrichově příjezdu do Prahy za své dlouhodobé kontakty s odbojem zatčen a odsouzen k trestu smrti. 

Přetrvávající otazníky 

Nacisté původně chtěli do žaloby proti Eliášovi zahrnout i zavinění Lažnovského smrti. Odsouzení ministerského předsedy jako sprostého traviče by totiž pro Heydricha mělo zásadní propagandistický význam. Jenže v době procesu ještě vyšetřování zdaleka neskončilo a podíl bývalého ministerského předsedy na této akci nešlo prokázat. Gestapo sice vyšetřovalo také Jaroslavu Eliášovou a profesora Kliku, ale žádné poznatky o jejich podílu na akci nezískalo. 

Kriminální policie důkladně prohledala vilu Eliášových a paní Jaroslavu vyslýchali 11. října příslušníci gestapa, kteří ji také ve věznici konfrontovali s manželem. Další pátrání ve vile následovalo dva dny poté, přičemž se hledaly i stopy po nějakých jedech, virech či bakteriích. Nacistům nepomohli ani dva odborníci z ústavu pro tropické nemoci v Hamburku, protože jakýkoliv důkaz spojitosti s údajnou otravou novinářů se nepodařilo nalézt. 

Zhodnocení celé záležitosti s údajnými otrávenými chlebíčky je tedy složité. Podle některých svědectví si navíc Lažnovský stěžoval na nevolnost už 18. září večer. Inkubační doba tyfu trvá 7 až 21 dní, takže pokud by tato svědectví byla správná, musel být redaktor infikován už několik dní před schůzkou s Eliášem. Diagnóza u ostatních nemocných navíc nebyla nikdy oficiálně sdělena a Krychtálek roku 1943 prohlásil, že prý u něj zjistili nějaký druh tropických nemocí, a to jednu indického a druhou afrického původu. 

Proti Eliášově účasti svědčí i skutečnost, že šlo o zásadového člověka silně dbalého vojenské cti. Představa, jak někdo takový tráví své politické odpůrce pomocí nakažených chlebíčků, je proto dost obtížná. Je tu však ještě jedna možnost. Celá chlebíčková aféra mohla být jen předem připravenou provokací nacistického policejního aparátu. Pokud ano, tak se svým strůjcům nevydařila.

Neslavný konec aktivistů 

Skutečnou pravdu týkající se chlebíčkové aféry zřejmě nikdy nezjistíme. Někteří aktivisté však nakonec svému osudu neunikli. Nejzajímavější byl případ Emanuela Vajtauera, který byl údajně dvojitým agentem a pracoval jak pro nacisty, tak pro britskou tajnou službu IS. Ta mu prý v květnu 1945 pomohla k útěku z Prahy, ale jeho další osudy jsou neznámé. V nepřítomnosti pak nad ním československý soud vynesl rozsudek smrti. 

Z účastníků porady u Eliáše neminul stejný trest ani Vladimíra Krychtálka a Karla Wernera, kteří skončili 22. dubna 1947 na šibenici v pankrácké věznici. Tvrdost rozsudku nevyplývala ani tak z jejich publicistické činnosti, jako spíš z faktu, že gestapu udali řadu lidí a přímo tím zavinili jejich smrt.

Tým mise americké Parkerovy sluneční sondy (Parker Solar Probe) pod vedením odborníků Michiganské univerzity, si během letošních Vánoc příliš neodpočinul. Přímo na Štědrý den sonda absolvovala rekordně blízký průlet kolem Slunce, když se naší mateřské hvězdě přiblížila na 6,1 milionu kilometrů. Podle výpočtů čelila během přiblížení teplotě okolo 980 °C.

Zda se naplánovaný průlet podařil se vědci dozví v pátek 27. prosince. Na podrobná data z průletu si ale budeme muset počkat až do druhé poloviny ledna, kdy se sonda dostatečně vzdálí od Slunce. S přežitím v extrémně náročném prostředí jí pomáhá důmyslný 11 centimetrů tlustý uhlíkový tepelný štít, díky kterému je schopná zvládnout teplotu až 1 371 °C.

Rekordně blízko, rekordně rychlá

Kromě rekordně krátké vzdálenosti si sonda připíše i rychlostní rekord - během průletu měla dosáhnout rychlosti 692 000 km/h (192 km/s) čímž přepíše dosavadní rekordní zápis německé sondy Helios 2 z konce 70. let minulého století, která letěla rychlostí 247 500 km/h (68,75 km/s).

Předchozí přiblížení sondy ke Slunci se uskutečnilo na konci letošního září. Šlo o její 21. průlet a sonda se v tento den k hvězdě dostala na vzdálenost 7,26 milionů kilometrů. Přiblížení 24. prosince, které je 22. v pořadí, je první ze tří finálních přiblížení této unikátní sondy ke Slunci. I během zbývajících dvou průletů, naplánovaných na 22. března a 19. června 2025 se sonda dostane ke Slunci na podobně krátkou vzdálenost. 

Pro operátory i samotnou sondu to rozhodně nebude rutina. Slunce je ve vrcholu aktivity současného slunečního cyklu a může kdykoliv a kdekoliv odpálit masivní sluneční erupci, které by mohly Parkerovu sondu ovlivnit. Vědci doufají, že jim mise Parkerovy sondy zodpoví především otázky kolem sluneční korony a slunečního větru, které dnes obestírají záhady.

Na jaře 1495 přerušila vojenskou kampaň krále Karla VIII. Francouzského v Itálii náhlá a velmi intenzivní epidemie do té doby neznámé choroby. Zákeřná choroba rychle dobyla celou Evropu, zanechala po sobě spoustu mrtvých a přeživší často znetvořila na těle i na duchu. Odborníci to považují za první historicky zaznamenanou epidemii syfilis, pohlavně přenosné infekce bakterie Treponema pallidum.

Kolem původu syfilis se ale už celá desetiletí vedou vášnivé debaty. Ke zmíněné první známé epidemii došlo nedlouho po návratu výpravy Kryštofa Kolumba z cesty do Ameriky. Tento fakt a řada dalších ukazují na to, že syfilis pochází z Ameriky. Existuje ale i konkurenční teorie, podle které se v nálezech ze středověké Evropy, které časově předcházejí Kolumbovu objevitelskou výpravu, nacházejí stopy připomínající syfilis. V takovém případě by syfilis byl v Evropě přítomný již dávno před Kolumbem.

Svědectví genomu

Molekulární paleopatoložka Kirsten Bosová z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii a její kolegové přispěli do debaty o původu syfilis výzkumem pěti dávných genomů patogenů ze skupiny syfilis, které pocházejí z kostí odkrytých v Mexiku, Chile, Peru a Argentině.

„Výsledky analýz jasně podporují představu, podle které patogen syfilis a jeho blízcí příbuzní pocházejí z Ameriky,“ líčí Bosová. „Do Evropy se tyto patogeny dostaly na konci 15. století a pak se rychle a dramaticky rozšířily.“ Zásadní roli v rozšíření syfilis podle ní sehráli Evropané a jejich zámořské plavby.

Pokud má Bosová s kolegy pravdu a syfilis se do Evropy skutečně dostal z Ameriky, co jsou zač četné nálezy na kostech Evropanů, které jsou starší než Kolumbova výprava do Ameriky, velmi připomínající syfilis?

Předně je třeba zdůraznit, že v 16. století, tedy v době, kdy žili poslední Rožmberkové Vilém (1535–1592) a Petr Vok (1539–1611), představovali kvalitní kuchaři vysoce nedostatkovou profesi. Navíc to bylo zaměstnání mužů, kteří se vyznačovali notnou nestálostí. Nejednou urozeným pánům nezbývalo, než si kuchaře vzájemně půjčovat. A to nejen třeba pro přípravu svatebního či masopustního veselí, ale prostě proto, aby se jim dostalo kvalitní krmě podle jejich představ. 

Vybraný jazýček Rožmberků 

Například starší z Rožmberků, Vilém miloval zvěřinu, čerstvé pstruhy, a přímo zbožňoval pojídání zpěvného ptactva – drozdů, kvíčal či strnadů. Ve zvláštní oblibě měl také tetřívky a jeřábky, těch ovšem už v jeho době bylo v hlubokých jihočeských lesích pomálu. Nepřekvapuje proto, že se chovali jako domácí zvířectvo. Bylo to jednodušší než se vydat někam se sítí bez jistého výsledku. 

Vilémův mladší bratr Petr Vok byl z jiného těsta. Pohled do jeho týdenních účtů odhalil, že si tento vladař, milovník umění a v mládí i žen nechával pravidelně donášet z trhu v Českém Krumlově a posléze z Třeboně docela jiné speciality. Jednou z nich byly jaternice. Pan Vok ovšem nechtěl, aby mu je připravovali jeho zámečtí kuchaři, pochoutku upřednostňoval přímo z rukou venkovských řezníků. 

Dalším nesporným překvapením určitě bude, že si nechával kupovat dršťky. Není nutné být velkým kulinářským specialistou, aby člověk dokázal odhadnout, k čemu byla tato surovina potřebná. Ano, k přípravě dršťkové polévky, dodnes pevné součásti tradiční české kuchyně. Když si uvědomíme, že poslední Rožmberk opustil Český Krumlov před více než čtyřmi stoletími, jde o úžasný doklad přetrvávající obliby uvedených pokrmů.

Vokovi nákupčí mu pravidelně kupovali i žemle, tedy pečivo. Rožmberk měl přitom na krumlovském zámku bezmála desítku kuchařů a nechyběl pochopitelně ani cukrář. A konečně, ačkoli byl vlastníkem více než dvou desítek pivovarů, oblíbil si docela jiný zlatý mok. Miloval rakovnické pivo, které ve své době představovalo opravdu pojem. Není obtížné dojít k závěru, že poslední Rožmberk v závěru svého dlouhého života opustil cizí speciality a s chutí se oddával domácí krmi. Navíc krmi spíše rustikální…

Etnografka Eva Večerková v knize Evropské Vánoce uvádí, že nejstarší zprávu o štědrovečerních dárcích najdeme v Kalendáři Šimona Partlicia z počátku 17. století. Píše, že rodiče obdarovávají své děti dárky, o nichž se říká, že jsou od Krista Pána. Na českém venkově se pak tento zvyk více rozšířil v 19. století. Dárky se ale zároveň dostávaly od Mikuláše. Na Plzeňsku si děti pojišťovaly nadílku tím, že na okno ukládaly drobnosti pro Ježíškovo oslátko. V Babičce Boženy Němcové se vypráví, že Jezulátku pomáhají s dárky andělíčkové. Jedním z nich je i vánoční stromek.

Poválečný nedostatek 

Dárky a vánoční ozdoby se v prvních letech po velké válce scvrkly na nejnutnější praktické věci. Obyčejná pasta na zuby, kousek mýdla, nebo konzerva dokázaly udělat v počátcích první republiky spoustu radosti. Mnohem častěji se objevovaly figurky z chleba – a to jak na stromečku místo skleněných ozdob, tak jako drobné dárečky. I takové nábojnice a kousky staniolu uměly stromek alespoň zdálky proměnit blýskavým vánočním kouzlem.

Na hory za sněhem začali na vánoční svátky jezdit lidé už za první republiky. Hodně zafungovala propagace Klubu českých turistů, horské chaty rostly jako houby po dešti. Z měst se také vypravovaly speciální autokary. A už tehdy se objevovaly reklamy, které přesvědčovaly našince, že si mají koupit nejnovější sportovní výbavu a oblečení – třebas speciální pumpky, v nichž lyžují i správní Norové.

Sváteční šneci 

Sváteční dny měly za první republiky svá pevná pravidla – alespoň v bohatších rodinách, kde si luxusnější úkrok od každodennosti mohli dovolit. Na Štědrý den samozřejmě lidé normálně chodili do práce, leda by připadl na neděli. Odpoledne se tak procházeli a součástí jejich vycházek bývala i návštěva restaurací a lahůdkářství. Za módní platilo dát si šneky. Splňovali totiž dvě zásadní podmínky: šlo o postní jídlo a zároveň i snobskou záležitost. A to i přesto, že původně se šnečí maso vyskytovalo hlavně na jídelníčku venkovské chudiny, kam jej řadí ještě i Magdaléna Dobromila Rettigová. Jenže ve městech se na šneky dívali jinak – a inspirovali se francouzskou kuchyní. 

Kniha Rybí kuchyně, kuchařka od majitele proslulé rybí restaurace na Václavském náměstí Jindřicha Vaňhy, uvádí hned šestnáct receptů! Mohli jste si tedy pochutnat na šnecích na burgundský způsob, á la Dijonnaise, ála Chablisienne nebo třeba na hlemýždí bryndě (salát s nasekanými hlemýždi, vejci, cibulí a křenem) či na hlemýždích koblížcích á la Vigneronne.

Vánoce pro potřebné 

Vánoční strom republiky coby charitativní sbírku vymyslel Rudolf Těsnohlídek roku 1924 – v kasičce pod stromečkem se vybíralo na stavbu dětského domova. Spisovatele k tomu inspirovala vlastní příhoda ze zimy 1919, kdy nalezl s přáteli v lese u Bílovic nad Svitavou odložené děvčátko. Myšlenky se brzy chopila i další československá města a v dalších letech už veřejné vánoční stromy vyrůstaly po celé republice. Peníze putovaly na sirotky a děti v nouzi.

V roce 1933 u nás vrcholila hospodářská krize a 700 tisíc lidí nemělo práci. To samozřejmě znamenalo, že dalších 300 tisíc dětí čekají velmi smutné Vánoce. V novinách se objevovaly příběhy a prosby lidí, kteří neměli ani na nejskromnější sváteční hostinu a stát pořádal mimořádné vánoční akce, na kterých vyplácel speciální vánoční příspěvky nezaměstnaným i jejich dětem. 

Další velká krize přišla po Mnichovu v předvánočním čase na konci roku 1938. Ze zabraných Sudet proudilo velké množství českých občanů, kteří narychlo hledali jak práci, tak ubytování. Celé rodiny spaly po sokolovnách, ve školách a odstavených vagonech. Církve i Červený kříž pořádaly štědrovečerní večeře, na solidaritu ve svých projevech apeloval i prezident Beneš.

Protektorát 

Ve Třetí říši se už v roce 1938 na školách zakazovalo slavit narozeniny Ježíše Krista. Jak katolická, tak evangelická církev byla pro nacisty konkurencí – vytloukali ji starogermánskými pohanskými tradicemi. Proto se 21. prosince slavil svátek slunovratu. Po vypuknutí války se zase Štědrý den, tedy 24. prosinec propagoval jako svátek padlých hrdinů. Vánoční světýlka se měly rozsvěcovat za zemřelé. Známou německou koledu dokonce přetextovali coby poctu vůdci: „Tichá noc, svatá noc, všude je klid, všude je jas. Jen kancléř k boji odhodlán, nad Německem dnem i nocí bdí sám, stále jen myslí na nás, stále jen myslí na nás.“

Žádná bolševická vymyšlenost 

Děda Mráz či také Děda zima či Sněhový démon patřil od počátku k slovanské mytologii – přinášel totiž zimní počasí. O Vánocích se mu proto obětovala kaše nebo kyselo. Ke konci 19. století si už ale v Rusku získal velkou oblibu jako milá figurka. Stalinovo vedení nejprve Dědu Mráze zakázalo – dokonce ho roku 1928 prohlásili za kulaka a pomahače kněžourů. Později se jim ale hodil k tomu, aby vystrnadil ze vánočního piedestalu Ježíška. 

Také oslavy s dárečky byly přesunuty blíže k Novému roku. K nám ho importovala jičínská pobočka Svazu československo-sovětského přátelství v roce 1950. Časem se z pásma, v němž děda Mráz vyrážel z Čukotky, stala propagandistická cesta – než do Čech symbolicky dorazil, navštívil Stalina, stavby mládeže nebo se poklonil nabalzamovanému Leninovi v Kremlu.

Videohry se staly běžnou součástí našeho každodenního života a není proto překvapením, že se v posledních dekádách staly předmětem mnoha výzkumů zaměřených na duševní zdraví. Podobně pestré jako jsou závěry těchto studií, pohybující se od „hraní her je extrémně špatné“ až po „videohry jsou požehnáním“, jsou i samotné herní styly a žánry.

Ailin Antoová z britské Imperial College London a její kolegové z evropského výzkumného týmu prozkoumali vztah hraní her s otevřeným světem (Open-world game) a duševního zdraví hráčů. Jde o různorodou skupinu her, které se zpravidla odehrávají ve velmi rozlehlém detailním prostřední, v němž má hráč obvykle velkou, byť nikoliv zcela neomezenou možnost pohybu a jednání. Příběh takových her nebývá lineární a jejich tvůrci sázejí na to, že si hráči budou chtít takový svět užít.

Příkladem her s otevřeným světem může být třeba Minecraft, Elder Scrolls 5: Skyrim, Assassin’s Creed: Valhalla, Elden Ring, Ghost of Tsushima, Red Dead Redemption 2 nebo Legend of Zelda: Tears of the Kingdom. 

Otevřený svět proti stresu

Antoová s kolegy dospěla k závěru, že hráči, kteří si užívají otevřený svět těchto her, se dovedou lépe uvolnit a zvyšují si duševní pohodu. Vědci hraní těchto her přirovnávají k zážitkové dovolené. 

Badatelé získali data pro svůj výzkum s využitím detailních interview s postgraduálními studenty, kteří hrají hry. Závěry jejich výzkumu ukazují, že takzvaný kognitivní eskapismus, který nabízejí hry s otevřeným světem, umožňuje hráčům odpoutat se od stresu skutečného světa, což zlepšuje náladu a duševní pohodu. Určitá omezení výzkumu, spočívající v subjektivních výpovědích hráčů, by vědci v budoucnu rádi překonali pomocí měření fyziologických parametrů. Závěry pozoruhodného výzkumu publikoval odborný časopis Journal of Medical Internet Research.

Výzkumníci věří, že jejich zjištění mají významný potenciál, zvláště s ohledem na negativní dopady jiných forem zábavy, jako jsou například sociální sítě. V dnešní době s všudypřítomnou úzkostí a stresem by se tak videohry mohly stát účinným a široce dostupným terapeutickým nástrojem.

Bitevníky kdysi kralovaly světovým oceánům, jejich dominanci však ukončil druhý celosvětový konflikt, jehož průběh demonstroval obrovskou sílu palubního letectva. Bitevní lodě, v podstatě plovoucí obrněné platformy pro děla velkých ráží, se sice zúčastnily řady střetnutí a v některých stále prokazovaly svou užitečnost, ale jejich význam klesal, protože se zpravidla nedokázaly ubránit hromadným útokům letadel. Americké i japonské bitevní lodě se proto uplatnily především při ničivých úderech na pozemní cíle. Došlo však i na výjimky.

Evoluce standardu

Americké námořnictvo vstupovalo do války s arzenálem čítajícím 17 bitevních lodí, avšak pouze dvě z nich se daly popsat jako nové, jelikož naprostá většina pocházela ještě z dob první světové války nebo z počátku 20. let. Nejstarší plavidlo představoval bitevník Arkansas (tedy druhá jednotka třídy Wyoming), jenž nesl tucet děl ráže 305 mm, a společně s ním sloužily též dvě lodě třídy New York, a sice samotný New York a sesterský Texas, každá vyzbrojená deseti 356mm kanony. Stejnou výzbroj měla i dvě plavidla třídy Nevada, to znamená Nevada a Oklahoma, které vznikly také ještě za Velké války, ale od svých předchůdkyň se odlišovaly pancéřováním. To již odráželo britské zkušenosti z bitvy  u Jutska a akcentovalo odolnost pro boje na dlouhé vzdálenosti, kdy nepřátelské granáty dopadaly ve strmějším úhlu, takže se muselo zesílit horizontální pancéřování. 

Další důležitý posun se týkal pohonu, jelikož třída Nevada znamenala přesun od spalování uhlí k efektivnějšímu mazutu. Jednalo se o první z pětice takzvaných standardních tříd amerických bitevních lodí, které měly dosti podobné konstrukce a v podstatě představovaly jakousi evoluční linii. 

Jako další tak vznikla dvojice plavidel Pennsylvania a Arizona, u kterých se počet 356mm děl zvýšil na 12, neboť místo předchozí kombinace dvou věží po dvou zbraních a dvou věží po třech zbraních konstruktéři nově použili čtyři věže po třech. Shodné řešení se uplatnilo i u tří lodí třídy New Mexico (další dvě dostaly jména Mississippi a Idaho), avšak hlavně se prodloužily ze 45 na 50 násobků ráže, což se pozitivně projevilo na dostřelu. Čtvrtou „standardní“ třídu tvořily bitevní lodě Tennessee a California, jež nesly shodnou sestavu zbraní, ale došlo k dalšímu zesílení ochrany a použití turboelektrického pohonu, jenž byl pokusně umístěn už na plavidle New Mexico. Tuto linii završila třída Colorado, a sice lodě Colorado, West Virginia a Maryland, jež nesly silnější výzbroj čítající osm kanonů ráže 406 mm.

Modernizace a nové přístupy

Jako poslední z uvedených lodí vstoupila do služby West Virginia, a to v prosinci 1923, načež stavba plavidel této kategorie v USA na dlouho ustala. Šlo o důsledek washingtonské dohody mezi vítěznými mocnostmi, jež v roce 1922 stanovila limity na počty, výtlak a zbraně velkých válečných plavidel. Umožňovala ale modernizaci stávajících jednotek, a proto se i Američané na konci 20. let pustili do nejrůznějších úprav většiny svých bitevníků. Proběhlo například zvýšení rozsahu náměru děl ve věžích, což umožňovalo palbu na delší vzdálenost. Výrazně se zlepšila odolnost, a to jak pancéřování trupu a nástaveb (zvláště to horizontální), tak ochrana trupu pod čarou ponoru proti torpédům. U některých plavidel se změnila i sekundární výzbroj. 

Modernizace nicméně přinesly i zvýšení výtlaku, což by vedlo k poklesu rychlosti, a proto se úprav dočkala pohonná soustava, takže „standardní“ bitevní lodě vesměs zůstaly u původní nejvyšší rychlosti mezi 20 a 21 uzly (37–39 km/h). Některé z lodí se poté dočkaly další přestavby též během války, kdy přibyly protiletadlové zbraně, a zejména nesmírně důležitý prvek pro řízení střelby, a to radiolokátor. 

Zcela nové bitevníky se stavěly až od roku 1937, kdy se začalo rodit první plavidlo dvoučlenné třídy North Carolina (druhé se nazývalo Washington). Zatímco „standardní“ lodě dávaly na první místo ničivou sílu a odolnost, nově se kladl větší důraz na rychlost, takže tato třída nesla devět 406cm děl a dosahovala  rychlosti až 28 uzlů (52 km/h). 

Posléze vznikly čtyři velmi podobné, ale silněji pancéřované lodě třídy South Dakota (a sice South Dakota, Indiana, Massachusetts a Alabama), po kterých už přišel vrchol americké evoluce bitevních lodí, tedy třída Iowa, v rámci níž Američané dokončili jednotky Iowa, New Jersey, Missouri a Wisconsin. Vedle devíti 406mm děl a výborného pancéřování se chlubily také impozantním výkonem strojů, jež jim propůjčovaly tehdy excelentní rychlost 35 uzlů (65 km/h)

Plavidla s britskou inspirací

Také námořnictvo císařského Japonska disponovalo v roce 1939 značně letitými loděmi, z nichž nejstarší pocházely ještě z dob před první světovou válkou. Pozoruhodné však bylo, že ty nejstarší, a sice čtyři lodě třídy Kongo, vlastně vznikly nikoli jako bitevní lodě, ale coby bitevní křižníky. Císařství totiž na počátku 20. století patřilo k hlavním spojencům Velké Británie, u které se inspirovalo i při budování válečného námořnictva. Objednalo si proto čtyři plavidla vycházející z designu britského bitevního křižníku Lion. 

První exemplář zvaný Kongo byl dokonce postaven ještě v britských loděnicích, teprve další tři jednotky Haruna, Kirišima a Hiei vznikly v říši vycházejícího slunce. Primární výzbroj těchto plavidel tvořilo osm děl ráže 356 mm. Na počátku se zamýšlela stavba osmi takových bitevních křižníků a osmi bitevních lodí, ale z finančních důvodů spatřily světlo světa jen čtyři bitevní křižníky a dvě bitevní lodě třídy Fusó, totiž samotná Fusó a její sestra Jamaširo. 

Oproti třídě Kongo se zvýšila palebná síla, protože každá loď nesla šest věží po dvou dělech ráže 365 mm. Třída Fusó se vyznačovala také silnějším pancéřováním, poněkud však zaostávala v rychlosti. Posléze vznikly dvě lodě třídy Ise (druhá se nazývala Hjúga), které přímo navázaly na design Fusó a nesly shodnou výzbroj, kvůli jinému rozmístění věží se však pokládaly za samostatnou třídu. 

V roce 1920 vstoupila do služby první jednotka nové třídy Nagato, po které následovalo ještě sesterské plavidlo Mucu. Zpravidla se uvádí, že se jednalo o vůbec první bitevní lodě na světě osazené kanony ráže 406 mm, avšak příslušný typ japonských kanonů měl ve skutečnosti přesný kalibr 410 mm. Nejspíše ale tehdy šlo o nejlépe vyzbrojené bitevní lodě světa. Císařovi admirálové totiž i nadále postupovali podle očekávání, že se jejich pravděpodobný protivník bude těšit početní převaze, a proto Japonsko musí vsadit především na kvalitu techniky i personálu.

Největší bitevní lodě na světě

Obdobně jako na druhé straně Pacifiku i na ostrovech stavba bitevních lodí na dlouhou dobu ustala, protože rovněž Tokio podepsalo washingtonskou námořní dohodu. A stejně jako US Navy se potom zaměřilo na rozsáhlou modernizaci již postavených bitevníků, jež proběhla ve 30. letech. V případě třídy Kongo byla dokonce natolik významná, že se změnilo i oficiální zařazení plavidel, která se od té doby pokládala za bitevní lodě. Dramaticky vzrostla odolnost, a to zejména ta horizontální, což se týkalo rovněž tříd Fusó a Ise. Přidané stovky tun pancíře by pochopitelně výrazně snížily rychlost, což si vynutilo změny pohonné soustavy, jenže Japonci nezvolili cestu modernizace existujících strojů, nýbrž kompletní výměnu pohonných systémů.

Třídy Kongo, Fusó a Ise tak dostaly nové kotle a turbíny o vyšším výkonu, a tudíž si uchovaly rychlostní převahu nad tehdejšími americkými bitevními loděmi, jež zvládaly nejvýše 21 uzlů (39 km/h). Oproti tomu třídy Fusó a Ise dosahovaly bezmála 25 uzlů (46 km/h) a dřívější  bitevní křižníky Kongo za vhodných podmínek dokázaly překročit dokonce 30 uzlů (55,5 km/h). Modernizací prošla také třída Nagato, u níž navzdory montáži nových strojů původní maximální rychlost poklesla, avšak i tak pořád činila 25 uzlů. 

Ve druhé polovině 30. let, kdy tyto modernizační procesy končily, se už ale Japonsko pouštělo do projektu zcela nové třídy, která měla dovádět do extrému zmíněnou premisu o kvalitativní převaze, neboť se jednalo o největší bitevní lodě všech dob. Dvě plavidla Jamato a Musaši se vyznačovala výtlakem přes 70 000 tun (přestože oficiálně se uvádělo „jen“ kolem 45 000 tun) a nesla devět gigantických kanonů ráže 460 mm. Oba tyto kolosy ale nakonec poslaly ke dnu hromadné nálety palubních strojů US Navy, což svým způsobem symbolizovalo konec nadvlády bitevních lodí, které tak definitivně pozbyly pozici královen oceánů.