Dánští vědci měli letos na podzim unikátní příležitost sledovat v reálném čase jednu z největších dokumentovaných záplav historie. Mezi 23. zářím a 11. říjnem se z ledovcového jezera Catalina ve východním Grónsku vylily do oceánu více než tři miliardy litrů sladké vody. To zhruba odpovídá trojnásobku roční spotřeby vody v celém Dánsku.

„Stopy podobných enormních záplav jsme odhalili již dříve,“ vysvětluje Aslak Grinsted. „Doposud jsme je ale neměli možnost přímo sledovat, protože v Grónsku obvykle panují nepříznivé podmínky ovlivňující viditelnost na satelitních snímcích. Teď jsme to sledovat mohli a současně jsme také změřili, o kolik vody vlastně šlo.“

Záplavy z tajících ledovců

K události došlo v důsledku hromadění tající vody v ledovcovém jezera Catalina v posledních dvaceti letech. Jezero se nachází v údolí zablokovaném mohutným ledovcem Edward Bailey. Jak se jezero plnilo, voda začala ledovec zvedat a vyhloubila pod ledem 25 kilometrů dlouhý tunel, kterým se voda nakonec vylila do fjordu Scoresby Sound. Do moře se během této události vylilo zhruba 3,4 kilometru krychlového tající vody a hladina v jezeře Catalina poklesla o zhruba 154 metry.

Ledovcové jezero Catalina bylo během posledních 50 let zdrojem nejméně čtyř podobných událostí, označovaných jako „náhlé vyprázdnění ledovcového jezera“ (GLOF, z anglického „glacial lake outburst flood“), během kterých vždy došlo k uvolnění 2,6 až 3,4 kilometru krychlového sladké vody. Více vody se od roku 1818 uvolnilo jen během vyprázdnění ledovcových jezer v Argentině a na Aljašce. Svým rozsahem patří letošní událost mezi ty vůbec největší. Maximální rychlost odtoku činila 7 200 metrů krychlových vody za sekundu – což je více než dvojnásobek průtoku Niagarských vodopádů v době jejich maxima.

Alkoholické nápoje provází lidstvo přinejmenším od starověku. V českých dějinách se s nimi setkáváme už ve slovanské době. 

K nápojům, jejichž popularita trvá nepřetržitě dodnes, patří samozřejmě pivo. Zmínky o něm máme už z 11. století. Ve středověku a raném novověku bylo jednou ze základních složek potravy a sloužilo jako neodmyslitelná ingredience při přípravě kaší a dalších jídel pro dospělé i děti. Není divu, že várečné právo bylo nanejvýš významným privilegiem a že si raně novověké vrchnosti udržovaly na dodávání piva poddaným monopol. Jeho složení se ovšem od dnešního piva podstatně lišilo – bylo mnohem hustší a s menším obsahem alkoholu, o chuti ani nemluvě.

Koncem 18. století se do dějin českého sladovnictví významně zapsal František Ondřej Poupě (1753–1805), který například prosazoval vaření piva výhradně z ječmene a nikoli ze směsi ječmene a pšenice, což bylo populární především na Moravě. Za jeho dob se už pivo více blížilo tomu, které pijeme v současnosti.

Víno panstvu, chudině líh

Víno vždycky patřilo spíš na stoly zámožnějších vrstev obyvatel. Mezi chudšími lidmi se v 19. století naopak rozšířil nápoj, který jejich předci ještě neznali, a to lihoviny. Souviselo to s masovým pěstováním původně amerických brambor ve střední Evropě. Pálenky z různých druhů ovoce byly samozřejmě mnohem starší, ale teprve brambory a průmyslová revoluce umožnily výrobu lihu ve velkém.

České země měly v tomto ohledu v rámci habsburské monarchie významné postavení. Líh měl mnoho možností k technickému využití, ale naneštěstí pro řadu zničených rodin i výrobu laciné pálenky, které propadlo mnoho vesničanů i dělníků. Jak se zpívalo v jedné dobové kramářské písni: „Kořalka jest rodem z pekla/ Luciperovi utekla/ do pohan se prv dostala/ potem u nás zameškala.“ 

Jedním z nástrojů proti požívání lihovin bylo zakládání abstinenčních spolků. V jejich organizaci hráli významnou roli duchovní. Spojitost s vírou a slibem Bohu posilovala k dodržení závazku neméně silně, než příklad a kontrola ostatních členů – sousedů a spoluvěřících. 

Vesmírný dalekohled Jamese Webba objevil velmi zajímavou galaxii z vesmíru, který byl starý jen asi 600 milionů let. Odborníci jsou přesvědčeni, že se podobá Mléčné dráze, jak si ji představujeme v době 600 milionů let po Velkém třesku, včetně její tehdejší hmotnosti.

Webbův dalekohled již detekoval celou řadu galaxií ve vesmíru podobného stáří. Až doposud šlo ale o galaxie, které jsou mnohem hmotnější než nově objevená galaxie, která od astronomů dostala přezdívku Firefly Sparkle. V galaxii září celkem 10 hvězdokup, které astronomka Lamiya Mowlaová z Wellesley College v Massachusetts a její kolegové detailně prozkoumali.

Galaxie v gravitační čočce

„Nevěřila bych, že je možné takto detailně prostudovat galaxii ve vesmíru starém pouhých 600 milionů let,“ podivuje se Mowlaová. „Nemluvě o tom, že se nám povedlo určit hmotnost této galaxie, která je podobná Mléčné dráze, jak si ji představujeme ve vesmírném pravěku.“ Výzkum pozoruhodné galaxie uveřejnil vědecký časopis Nature.

Spatřit podobnou galaxii není nic jednoduchého a podařilo se to díky dvěma zásadním okolnostem. Webbův dalekohled je specialistou na zobrazování ve velmi vysokém rozlišení v oblasti infračerveného záření. Díky tomu Mowlaová s kolegy získali doposud nevídaná data o vnitřní struktuře galaxie z vesmíru, který je z našeho pohledu starý přes 13 miliard let.

Druhým nepostradatelným faktorem byla Einsteinova obecná relativita. Na snímku je jasně patrné zkreslení gravitační čočkou, kterou vytváří masivní kupa galaxií. Tato gravitační čočka razantně zvětšila obraz galaxie Firefly Sparkle. Bez této gravitační čočky bychom ji neměli šanci spatřit.

Švédsku přineslo období let 1939–1945 řadu komplikací. Oficiálně zachovávalo toto království tradiční neutralitu – naposledy totiž vedlo válku proti Napoleonovi a jeho spojenci Dánsku v letech 1813–1814 a od té doby stálo mimo všechny zásadní konflikty včetně Velké války. Politika neutrality byla mezi obyvateli Švédska velmi populární, protože dlouhé období míru umožnilo nerušený rozvoj obchodu a průmyslu. Zhoršování mezinárodní situace ve 30. letech však přimělo švédskou armádu k modernizaci arzenálu a země uplatňovala formu ozbrojené neutrality. 

Situaci vyhrotilo německé napadení Polska v září 1939, které přerostlo v rozsáhlý celoevropský  konflikt. Vzhledem ke své strategické poloze lákalo Švédsko nejen Hitlera, ale i Brity a Francouze. Země proto usilovně zbrojila a s obavami sledovala sovětskou agresi vůči Finsku zahájenou v listopadu 1939, kdy už bojové operace probíhaly v bezprostřední blízkosti švédského území. 

Neválčící země

Během zimní války prohlásila vláda ve Stockholmu Švédsko za „neválčící zemi“. To umožnilo podporovat Finy čelící mnohonásobné sovětské přesile dodávkami zbraní, surovin i tolik potřebných financí. Přímou vojenskou pomoc Finsku poskytl sbor tvořený více než 8 200 švédskými  dobrovolníky, jejichž bojové zkušenosti se v budoucnu mohly velmi dobře hodit – například vzhledem k hrozbě, kterou představovala Hitlerova třetí říše. V dubnu 1940 napadli Němci Dánsko a ozbrojené síly tohoto státu kapitulovaly prakticky bez odporu. 

V Norsku však vypukly tvrdé boje a britská vláda se snažila této severské zemi vojensky pomoci. Švédsko v nastalé situaci otevřelo hranice uprchlíkům, ale jinak svému sousedovi ničím nepomohlo a po dvou měsících Wehrmacht Norsko ovládl. Severská země se ocitla doslova v obklíčení nacistickou velmocí a Hitler reálně uvažoval o invazi. Dokonce už nechal vypracovat tajný plán dobytí Švédska s krycím označením Polární liška (Polarfuchs). 

Kormidlo se otáčí

Vláda premiéra Albina Hanssona se této neradostné možnosti vyhnula postupem, který by se dal označit jako tajné spojenectví. Němci mohli přes švédské území převážet vlaky naložené vojenským materiálem a také k nim proudily dodávky tolik žádané železné rudy. Po zahájení operace Barbarossa tlak ze strany třetí říše ještě zesílil a Hanssonova vláda byla nucena povolit průjezd celé 163. pěší divize Wehrmachtu do Finska. Němci také mohli bez omezení využívat švédský vzdušný prostor i pobřežní vody. Díky tomu k invazi nedošlo, ale po německých porážkách u Stalingradu a Kurska se naopak zvýšil diplomatický nátlak ze strany Británie a USA. 

Švédská ochota pomáhat Hitlerovi pomalu vyhasínala a nastal pokles vývozu strategicky významných produktů do Německa včetně kuličkových ložisek, které naopak začali Švédové dodávat Britům. Posléze byly dokonce povoleny přelety britských letounů přes švédské území, což usnadnilo provádění náletů na Německo. Zlepšovaly se i vztahy se Sovětským svazem, jemuž Švédsko poskytlo státní úvěr a pomohlo uzavřít příměří s Finskem. 

Zachraňte Dánsko

Obrat ve vývoji světové války nutil špičky švédských ozbrojených sil k diskusím o případném větším zapojení do bojových operací. Jejich úvahy se točily zejména okolo sousedních zemí Dánska a Norska, jež se stále nacházely pod německou okupací. V průběhu roku 1943 tak začaly práce na operačním plánu švédské invaze, který posléze dostal název „Zachraňte Dánsko“ (Rädda Danmark). 

Mělo se jednat o úder švédských sil do východních oblastí Dánského království, který by byl spuštěn v okamžiku, když by postup britsko-amerických sil dosáhl v oblasti severního Německa dánské hranice. Švédští velitelé v čele s náčelníkem obranného štábu generálmajorem Carlem Augustem Ehrensvärdem počítali především s vyloděním na největším dánském ostrově Själland o rozloze 7 031 km², na němž se nachází hlavní město Kodaň. Druhý úder by směřoval na strategicky významný ostrov Bornholm (588 km²) v jihozápadní části Baltského moře. 

Tvrdý oříšek

Vylodění na obou ostrovech se mělo zúčastnit celkem 1 158 transportních plavidel a zhruba stovka válečných lodí. Invazní síly tvořil III. sbor švédské armády složený z 1. a 9. pěší divize, 8. obrněné a 7. motorizované brigády. Počítalo se také se zapojením 4 000 dánských vojáků vycvičených ve Švédsku (Den Danske Brigade). Celkem se mělo na operaci podílet 60 000 dobře vyzbrojených mužů. 

Zpravodajské informace hovořily o tom, že Němci mají na Själlandu asi 28 000 vojáků, kteří připravují zničení či zablokování tamních přístavů. V Kodani navíc počátkem roku 1945 kotvily zbytky německého hladinového loďstva v čele s těžkým křižníkem Prinz Eugen vyzbrojeným osmi děly ráže 203 mm, dále se tam nacházel lehký křižník Nürnberg, čtyři torpédoborce, několik minolovek a 20 hlídkových člunů. 

Také Bornholm Němci opevňovali, a to zejména poté, co se sovětské síly koncem září 1944 vylodily na Západoestonském souostroví v Baltu a obsadily ostrov Saaremaa. Bylo proto jasné, že švédské útvary musí počítat s tvrdým odporem a realizace operace nebude jednoduchou záležitostí.

Image

Čtěte také

Neuskutečněná severská výpomoc: Švédské plány na osvobození Dánska a Norska (2)

Hadi lovící ve „smečkách“ opravdu existují, jedná se však o velmi ojedinělé chování plazů, vědecky popsané teprve nedávno. Zvláštní lovecké spojenectví se vyskytuje prokazatelně pouze u hroznýšovců kubánských (Epicrates angulifer) s žluto-hnědo-černou kresbou, dorůstajících délky až čtyř metrů. Tito hadi praktikují týmový lov jeskynních netopýrů: Zavěšují se u stropů skalních slují, načež podnikají hromadný útok.

Unikátní chování popsali před časem odborníci z University of Tennessee, kteří hroznýšovce pozorovali v jeskyních na Kubě. „Hadi, kteří dorazili na místo lovu, zaujímali mnohem častěji pozice tam, kde už vyčkávali další,“ vysvětlil vedoucí studie Vladimir Dinets.

Útočníci tedy vytvořili skupinu, načež se společně spustili ze stropu tak, aby zahradili vchod do jeskyně. Shlukovali se u něj vždy při úsvitu a za soumraku – přesně v době, kdy nic netušící kořist prolétávala kolem. Týmovou prací pak dosáhli téměř stoprocentní úspěšnosti lovu.

Chování hroznýšovců kubánských bylo prvním vědecky doloženým případem koordinovaného lovu hadů, zvláštní kooperativní způsob lovu ale uplatňuje také vlnožil užovkový (Laticauda colubrina) – mořský had z čeledi korálovcovitých (Elapidae), který při pronásledování kořisti spolupracuje s dravými rybami rodu parmicovitých a karnasů. Zatímco vlnožilové prozkoumávají podmořské štěrbiny, jejich rybí parťáci se zaměřují na vyplašenou prchající kořist.

Na Galapágách byly zase pozorovány užovky Pseudalsophis biserialis při skupinovém lovu mláďat leguánů mořských. Hadi společně obklíčili a pronásledovali mláďata, což dramaticky zvýšilo jejich šance na úspěch. 

Přestože většinově platí hadi v oblasti lovu kořisti za sólisty, příklady kubánských hroznýšovců ukazují, že hadi nemusejí být vždy solitérními tvory a mohou vykazovat i komplexní sociální chování.   

Ačkoliv injekční očkování nepatří k nikterak dramatickým lékařským zákrokům, pro řadu lidí představuje nepřekonatelný problém, který může ovlivnit jejich postoj k očkování celkově. Proto vědci a lékaři vyvíjejí alternativní metody aplikace vakcín, které nezahrnují injekční podání. Se zajímavým počinem v tomto směru nyní přicházejí vědci ze amerického Stanfordu.

Předmětem výzkumu stanfordských vědců se stala bakterie Staphylococcus epidermidis, která je jinak součástí normální mikroflóry lidské kůže. Nedávno se ale ukázalo, že tato nenápadná bakterie dokáže vyvolat velmi silnou imunitní reakci. Pravděpodobně jde o určitou prevenci proti průniku těchto bakterií do těla, k čemuž by mohlo docházet například při poraněních kůže.

Očkování kožní bakterií

Michael Fischbach a jeho kolegové byli zvědaví, zda se tento zajímavý imunitní mechanismus podaří využít při očkování proti jiným, nebezpečnějším patogenům. Ukázalo se, že mohutná imunitní reakce na zmíněného stafylokoka souvisí s proteinem Aap na povrchu této bakterie. Vědci následně stafylokoka upravili tak, aby měl na svém povrchu tetanový toxin a přidali jej do krému, který aplikovali myším.

Krém pokusné myši dostávaly v několika dávkách po dobu šesti týdnů a vědci během této doby zjišťovali, jak na něj bude reagovat imunita hlodavců. Ukázalo se, že tento postup je velmi úspěšný. Upravené stafylokoky vytvořily u myší extrémně vysokou hladinu protilátek působících proti tetanu.

Tím ale experiment zdaleka neskončil. Vědci myším, které podstoupily zmíněnou protitetanovou kůru, podali až šestinásobek smrtelné dávky tetanu. Všechny myši naočkované krémem tetanus přečkaly, aniž u nich došlo k rozvoji symptomů onemocnění. Kontrolní skupina myší, která nebyla krémem se stafylokoky chráněna, experiment nepřežila. Podobnosti zajímavého experimentu zveřejnil odborný časopis Nature.  

Vědci před více než 60 lety zjistili, že se vesmíru vyskytují zvláštní objekty, které ve viditelném světle vypadají trochu jako hvězda, ve skutečnosti ale jde o velmi vzdálené a velmi energetické zdroje záření. Tehdy jsme se poprvé setkali s kvazary, o nichž dnes již víme, že jde o mimořádně aktivní centra vzdálených galaxií.

Jako úplně první byl tehdy identifikován kvazar s označením 3C 273, což je aktivní jádro obří eliptické galaxie v souhvězdí Panny, vzdálené asi 2,4 miliardy světelných let. Zároveň jde o nejzářivější kvazar ve viditelné oblasti na obloze. Právě na tento kvazar zacílili Hubbleův dalekohled Bin Ren z francouzské Univerzity Azurového pobřeží a jeho kolegové. Výsledky zajímavých pozorování zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Průzkum kvazaru

Hubble detailně prostudoval bezprostřední okolí tohoto „historického“ kvazaru a podle Rena objevil spoustu divných věcí. „Nalezli jsme několik mračen různé velikosti,“ uvádí Ren. „Vyskytuje se tam i záhadná filamentární struktura ve tvaru písmene L. Tohle všechno tam pozorujeme do vzdálenosti 16 tisíc světelných let od supermasivní černé díry kvazaru.“

Zatím není jasné, co přesně astronomové vlastně našli. Mohou to být objekty malé satelitní galaxie v těsné blízkosti supermasivní černé díry, které drásá gravitační síla. Kusy těchto galaxií mohou být pohlcovány černou dírou a pohánějí neuvěřitelně výkonný „motor“ kvazaru.

Kvazar 3C 273 září tak extrémně, že kdyby byl od nás vzdálený pár desítek světelných let, byl by na naší obloze jasný jako Slunce. Operátoři Hubbleova dalekohledu museli využít spektrograf  STIS (Space Telescope Imaging Spectrograph) jako koronograf a zaclonit s jeho pomocí intenzivní záři kvazaru, aby Hubble mohl zobrazit jeho blízké okolí.

Vědci mimo jiné získali vzácný pohled na extragalaktický proud materiálu táhnoucí se 300 000 světelných let daleko, který vychází z kvasaru a pohybuje se téměř rychlostí světla. Srovnání dat z koronografu STIS s 22 let starými snímky ukázalo, že rychlost výtrysku roste se zvětšující se vzdáleností od centrální černé díry.

To odpoledne 13. září 1847 pochodovaly tisíce amerických vojáků mezi dýmajícími ruinami hradu Chapultepec. Zde, asi pět kilometrů západně od Mexiko City, zuřila předchozího dne krutá bitva. Zahájila ji několikahodinová dělostřelecká palba, kterou útočící americké jednotky zasypaly starobylou pevnost, následoval útok pěchoty. S pádem Chapultepecu byla překonána poslední překážka na cestě do hlavního města nepřítele. A zatímco vítězný generál Winfield Scott vedl své muže směrem na Mexiko City, jeho protějšek, mexický generál Antonio López de Santa Anna, se připravoval se svými jednotkami na obranu. V žádném případě nesmělo hlavní město padnout do rukou „gringos“ bez boje. 

Zjevné poslání 

Mexiko a Spojené státy spolu válčili už více než rok, když se na podzim 1847 ocitla americká armáda jen kousek od rozhodujícího vítězství v prvním konfliktu, který vedla na území soupeře. Zásadní zlom ve vztazích mezi oběma sousedy přineslo zvolení Jamese K. Polka americkým prezidentem 4. března 1845. Tento státník prosazoval expanzionistickou doktrínu, podle níž měly být USA předurčeny rozšiřovat svůj společensko-politický systém po celém kontinentě a posléze i v dalších částech světa. Tento program byl nazván Manifest Destiny čili v překladu „zjevné poslání“. V cestě však stálo právě Mexiko, jehož území se v té době táhlo daleko na severozápad a tvořilo bariéru mezi osadníky tlačícími se na západ a Tichým oceánem.

Poté, co se Spojené státy marně pokusily od Mexika koupit Kalifornii, napětí mezi oběma zeměmi výrazně vzrostlo. Jiskra, která zažehla konflikt, mezitím přeskočila v Texasu. Tento stát byl kdysi součástí Mexika, ale po krvavém boji se v roce 1836 osamostatnil a koketoval s připojením k USA. V roce 1845 k tomu nastal vhodný čas, ovšem vyvstal problém. Hranice s jižním sousedem nebyla nikdy přesně definována, a když si nyní Texas nárokoval území ležící severně od řeky Rio Grande, Mexiko ji nehodlalo akceptovat.

Horká půda 

Právě tato sporná oblast tak dala vzniknout ozbrojenému konfliktu: dne 25. dubna 1846 došlo k prvnímu střetnutí mezi Mexičany a americkými vojáky. Bitka si vyžádala životy 11 Američanů. Na začátku května předstoupil prezident Polk před Kongres a dal jednoznačně najevo, koho považuje za agresora: „Mexiko překročilo hranice Spojených států, zaútočilo na naše území a prolilo americkou krev na americké půdě.“ 

Po několikahodinové rozpravě Kongres nakonec válku proti Mexiku schválil, i když mnoho zákonodárců hlasovalo proti. Po vyhlášení války americká armáda nejdříve zaútočila na severomexické provincie Alta California a Nové Mexiko. Téměř tři tisíce mužů pěšáků, kavaleristů a dělostřelců pod velením brigádního generála Stephena W. Kearnyho pochodovalo na konci června 1846 směrem k Santa Fé v Nuevu Mexiku, aby postoupilo dále až k Rio Grande. Mexičané v této oblasti se však boji vyhnuli a uprchli, takže k žádné větší bitvě nedošlo. 

Osadníci 

Generál Kearny pak v září zamířil do Kalifornie, kam dorazil začátkem prosince. I zde došlo jen k menším šarvátkám, neboť američtí osadníci se již v srpnu 1846 vzbouřili proti mexické nadvládě v takzvaném „povstání medvědí vlajky“. Jedinou ráznou akcí se jim podařilo zmocnit mexické základny v Sonomě a zajmout jejího velitele generála Mariana Valleju. 

Ve stejné době začalo americké námořnictvo pod velením komodora Johna D. Sloata obsazovat důležité mexické přístavy podél celého tichomořského pobřeží, aby přerušilo dodávky do Kalifornie i Nového Mexika. Poslední boje s nevelkými ztrátami na obou stranách se odehrály 6. a 7. prosince 1846 v San Pasqual a 9. ledna 1947 v La Mesa, přičemž v obou případech skončily vítězstvím sil Unie. To znamenalo, že severní provincie Mexika se ocitly fakticky pod kontrolou Spojených států. 

Mezitím generál Zachary Taylor v srpnu 1846 překročil s 2 300 muži Rio Grande a zpočátku bez většího odporu dobyl města Matamoros a Camargo. Ale další „nepřítel“ měl na americké jednotky už brzy zaútočit. Již v Camargu mnoho vojáků onemocnělo poté, co se napili kontaminované vody, jiné zdolaly drsné klimatické podmínky. Nemoci jako žlutá zimnice nebo průjem způsobily, že mnoho mužů nebylo schopno služby. Bez ohledu na tuto skutečnost Taylor shromáždil své muže, aby se střetl s mexickou armádu u Monterrey.

Zde čelilo 6 640 Američanů mírné přesile 7 300 Mexičanů, přičemž obránci se těšili výhodě v podobě vhodného terénu. Město, čítající asi 15 tisíc obyvatel, ohraničovaly na jihu dvě hory, z nichž každou obránci proměnili v pevnost. Mexičané se 400 muži a osmi děly obsadili i místní katedrálu. Kostel se totiž nacházel uprostřed kamenné hradby a představoval tak skvělou opevněnou pozici. 

U Monterrey 

Boj vypukl 21. září v šest hodin ráno. Taylor svým mužům nařídil zaútočit ze západu i z východu současně a sevřít nepřítele do kleští. K rozsáhlému bombardování mu chybělo těžké dělostřelectvo, takže jeho muži brzy uvázli při dobývání obou horských pevností. Navíc mnoho důstojníků z válečné akademie ve West Pointu nikdy předtím nestálo proti tak silně opevněnému městu. Postrádali jakékoliv zkušenosti s bojem v zástavbě. 

Na druhé straně Mexičané poslali po boku pěšáků a dělostřelců také hulány – jízdní kopiníky. Ti představovali pro Američany velké nebezpečí, jak se o tom na vlastní kůži přesvědčil jeden voják z 3. pěšího pluku: „Když jsme vyšli z města, viděli jsme hulány, jak na nás hromadně útočí. Brzy nás dostihli (…) a bez milosti zabili mnoho našich. Když jsem se otočil, uviděl jsem jednoho z nich, jak probodl raněného kamaráda kopím, když ležel na zemi. Další se pustil za mnou. Otočil jsem se a střelil na něj. Spadl z koně, ale zda ho kulka zasáhla, to nedokážu říci.“ 

Po téměř třech dnech bojů padly dvě pevnosti na jihu, americkým jednotkám se podařilo udržet velkou část Monterrey – a nyní donutili Mexičany podepsat dočasné příměří a předat město. Vyčerpávající boj o jednotlivé domy a katedrálu znamenal pro Američany těžké ztráty – 120 vojáků bylo zabito, 368 zraněno či pohřešováno. Mexičany přišel střet na 367 mrtvých a raněných. 

Mexiko City! 

Po prvních velkých úspěších vyslal prezident Polk začátkem března 1847 generálmajora Winfielda Scotta s dvanácti tisíci muži, aby postupoval do vnitrozemí směrem k hlavnímu městu nepřítele. Dne 9. března provedl Scott první obojživelnou operaci v dějinách americké armády, když přistál s padesáti loděmi na pobřeží Mexického zálivu u města Veracruz. Řada důstojníků, kteří později sehráli důležitou roli v americké občanské válce, získala ostruhy právě při této operaci, včetně Roberta E. Lee, Thomase „Stonewalla“ Jacksona a pozdějšího amerického prezidenta Ulyssese S. Granta. 

Nejprve invazní jednotky obklíčily město a pevnost, 22. března pak začala kanonáda z moždířů a námořních děl, která ničila opevnění. Za hradbami se držel generál Juan Morales s 3 400 obránci, ale pod tlakem dělostřelecké palby Mexičané nakonec 25. března požádali o příměří. Obě strany se pak dohodly na kapitulaci, takže pevnost padla do amerických rukou 29. března. Po dobytí připomínal Veracruz hromadu trosek, nebo jak napsal domů jeden voják: „Připomínalo mi to popis města zničeného zemětřesením, o kterém jsem kdysi četl.“ 

Po této nové porážce shromáždil nejvyšší mexický velitel generál Antonio López de Santa Anna 18. dubna své muže poblíž Cerro Gordo, aby čelil postupu amerických jednotek. Proti dvanácti tisícům Mexičanů stálo 8 500 Američanů. Tato bitva, „jedna z nejzuřivějších“, měla opět skončit americkým vítězstvím. Generál Scott se poučil z předchozích bojů a svou taktickou převahou dokázal kompenzovat protivníkovu početní výhodu. Se 400 mrtvými bylo vítězství draze zaplacené, Mexičané však museli odepsat dokonce tisíc mužů! 

Krvavá daň 

Teď už Američany v jejich postupu na hlavní město nemohl nikdo zastavit. Hnali před sebou zbytky obránců, kteří se snažili svádět ústupové boje. Zadní voj Santa Annovy armády kladl odpor také u hradu Chapultepec, kde sídlila i vojenská akademie. Jak ale bylo zmíněno na začátku, americkým jednotkám se podařilo pevnost dobýt a odstranit tak poslední překážku před Mexiko City. Nyní byl generál Scott připraven uštědřit zbytku mexické armády rozhodující porážku. 

Bitva začala večer 13. září. Mexičané měli ve městě asi 11 tisíc vojáků a 14 děl, jimiž čelili sedmi tisícům Američanů. Urputné boje zuřily celého půl dne – pak útočníci město s velkými ztrátami ukořistili. Více než 1 600 amerických vojáků padlo nebo bylo zraněno, Mexičané ztratili při své statečné obraně 2 300 mužů, další tři tisíce putovaly do zajetí. Generál Santa Anna však dokázal uprchnout, a nakonec stáhl zbývající jednotky na sever do Guadelupe Hidalgo. Ani pro Američany ještě nenastal klid. Museli se vypořádávat s útoky partyzánů, kteří napadali zásobovací trasu z Veracruzu do Mexiko City.

Teprve 2. února 1848 podepsali zástupci obou stran v Guadelupe Hidalgo mírovou smlouvu. Ta nejen ukončila mexicko-americkou válku, ale obsahovala i řadu dalších významných ustanovení. Mexiko přijalo za svou novou severní hranici řeku Rio Grande a zároveň postoupilo Spojeným státům obrovské území o rozloze 1,36 milionů km². Unie tak získala Kalifornii, Nevadu, Utah, Nové Mexiko, většinu Arizony a Colorada a části Oklahomy, Kansasu a Wyomingu. Velikost Mexika se zmenšila o více než polovinu! 

Na oplátku se Unie zavázala zaplatit jižnímu sousedovi 15 milionů dolarů. Válka si na obou stranách vyžádala krvavou daň. Ze 116 tisíc nasazených amerických vojáků jich v boji padlo 1 700. Drtivá většina z 11 155 mužů ovšem zemřela v důsledku nemocí. Mexičané měli s celkem 25 tisíci mrtvými více než dvojnásobné ztráty.

Sedmdesátá léta 18. století představují poslední éru, kdy došlo k neobyčejnému vzepětí barevné a rozpustilé mužské módy. Cestovat po Itálii, číst velká díla literatury, objevovat antiku i mistry renesance patřilo v té době k povinnostem každého mladého gentlemana z lepší francouzské rodiny. Tito zcestovalí světáci se začali sdružovat do neformálního klubu, jehož členům se posměšně přezdívalo „makaroni“. Vysoké napudrované paruky, přiléhavé kabáty a kalhoty a zářivé barvy se staly velkolepou, nicméně definitivní tečkou za pánskými módními výstřelky. Nastupující osvícenství přálo především střízlivosti a decentnosti, zatímco barokní rozpustilost nadobro zemřela. 

Přelom v módě přišel současně s přelomem mocenským. Británie setřásla svoji zaostalost a vykročila na cestu k supervelmoci, kdežto francouzský dvůr se zasekl ve škrobenosti a paruky tam přežívaly déle než u sousedů za La Manchem. Na ostrovech se mezitím u dvora a obecně ve vyšších vrstvách rozvinuly sportovní tradice – a s nimi nové, praktické šaty. Hon na lišku provázely vypasované červené kabátky, které neomezovaly jezdce. Lovci s puškami si oblíbili volnější kabáty, jež byly praktické, teplé a ozdoby nepotřebovaly. Anglický časopis The Sporting Magazine vycházející od roku 1793 vyobrazil hráče tenisu a kriketu v bílých dresech, zatímco golfisté oblékli červenou. Zrodily se pohodlné a zároveň společensky akceptovatelné šaty – a naplnily se tak dva požadavky, které se dřív vylučovaly. 

Venkovan jako ideál

Ideálem Angličanů se stal venkovský šlechtic. K jeho obrazu ovšem samet či brokát neladil, a tak i skutečně bohatí lidé oblékli materiál chudých – vlnu. K typickým kratochvílím aristokracie patřila v té době jízda na koni a ranní vyjížďka se považovala za vhodný doplněk životního stylu gentlemanů. Dokonce i ti, kteří se na temperamentní zvířata báli sednout, se v zájmu udržení společenské pozice alespoň na oko oblékali do nových „sportovních“ střihů bez přemíry ozdob. V první třetině 18. století se kombinace vestičky a fraku změnila ve společenský standard šlechty. 

A tehdy se také zrodila tradice módních ikon, jež udávají v odívání směr. Jednou z prvních se stal princ a pozdější britský monarcha Jiří IV. (1762–1830). Svoji zálibu v kvalitním oblékání vycizeloval pod vedením génia, který v dějinách pánské módy předtím ani později nenašel konkurenci – touto utvářející silou byl „první dandy“ George Bryan Brummel, zvaný Beau (viz První dandy). Rozvoji jednoduchých a přiléhavých střihů paradoxně napomohly i napoleonské války, protože všudypřítomná militarizace umožnila používat slavnostní uniformu jako přijatelný společenský oděv, jejž pak civilisté dychtivě napodobovali. 

Elegantní styl si však záhy oblíbily i střední vrstvy. V 19. století prošla móda naprostou demokratizací: Textilní továrny chrlily látky dobré kvality, které si mohl dovolit každý trochu movitější člověk. V pavilonech Světové výstavy uspořádané v roce 1851 v Londýně se poprvé skutečně masově promísili lidé všech společenských vrstev. A nově zbohatlá střední třída se chtěla oblékat stejně dobře jako okolo se promenující šlechta. 

Proměny fraku

Okolo roku 1870 už se frak – původně pohodlný vycházkový oděv – přesunul do kategorie velmi formálních obleků, jež si mohl vzít například ministerský předseda na audienci ke králi nebo bohatý džentlmen na svatbu. Touha po větší eleganci a současně uvolněnosti dala vzniknout smokingu, obleku bez šosů a s širokými klopami. Anglické slovo „smoke“, tedy „kouřit“, hrálo v tomto případě podstatnou roli: Nový typ oděvu se stal nepostradatelným pro pány navštěvující svůj oblíbený kuřácký klub. Postupem času pak začal být i „uvolněný“ smoking přijatelný pro slavnostní večeře, zatímco fraku zůstalo výsadní místo v opeře. 

Velkou inspiraci představoval na tomto poli britský princ a pozdější král Eduard VII. (1841–1910). Byl milovníkem módy a elegance, zato však mnohem menším přítelem sportu. Poměrně brzy si tudíž vypěstoval objemný pas a na svrchnících si musel začít rozepínat dolní knoflík. To okamžitě vyvolalo vlnu kopírování nejen na celém anglickém dvoře, ale i ve zbytku Evropy. Panovník tak nechtěně založil tradici, která se stala železným pravidlem – spodní knoflík saka zůstává vždy nedopnutý. 

Střih obleku, jaký běžně vidíme na ulicích dnes, vychází ze smokingu a svět pánské módy dobyl okolo roku 1900. Během následujících třiceti let se pak vyčlenily tři formalizované styly, jež přetrvaly dosud: italský (vypasovaný, švihácký), anglický (středně vypasovaný, elegantní) a americký (volný, konzervativní). 

Nové impulzy

Od 20. let minulého století se obleky téměř nezměnily. Liší se jen detaily, jako například šířka saka a nohavic. Zatímco předválečná doba upřednostňovala u saka široký střih a dvě řady knoflíků, které zdůrazňovaly mohutnost a maskulinitu, poválečné střihy se snažily především podtrhnout přirozenou linii těla. 

Dnešní obleky jsou někdy až legračně upnuté a ty volnočasové se zbavují formálnosti – například kalhoty bývají krátké, aby vynikly pestrobarevné ponožky a nablýskané boty. Pokud si tedy ponožky do bot vezmete… A vyrážíte-li na zábavu s přáteli, můžete směle zkombinovat sako a tričko – a dopustit se tak hříchu, který by byl ještě před pěti lety nemyslitelný. Pánská móda představuje tak trochu paradox: Neustále se vyvíjí, ale její osvědčené jádro zůstává stejné. 

První dandy

Původ slova „dandy“ neznáme, používalo se však ve spojitosti s perfektně oblečenými mladými muži především ze středních vrstev, kteří se snažili napodobit život šlechty. Dokonalým ztělesněním tohoto označení se stal George Bryan Brummel (1778–1840) zvaný Beau. Vyrostl v zámožné středostavovské rodině a dostalo se mu exkluzivního vzdělání na školách v Etonu a v Oxfordu. Později byl přijat k husarům a jako člen regimentu se na plese poprvé setkal s princem Jiřím IV., jenž okamžitě podlehl síle jeho osobnosti. 

Chytrý, zábavný a vzdělaný Brummel byl už v té době známý jako velký parádník a jeho přátelství s následníkem trůnu z něj udělalo arbitra módy pro celou Evropu. Opovrhoval parukami, krátkými kalhotami a podkolenkami, které tak definitivně zmizely z šatníku členů dvora, a ideál „venkovského džentlmena“ se mohl naplno rozvinout. 

Brummel preferoval jednoduchý styl založený na dlouhých přiléhavých tmavých kalhotách a fraku, jejž zdobily pouze lesklé knoflíky, inspirované uniformou. Tento druh oděvu se později proměnil v dosud populární blejzr. Jako výrazný prvek prosadil Beau vázanku, a založil tak standard společenského oblečení, který přetrval dodnes.

Brummelova posedlost dokonalým zevnějškem se však netýkala jen šatů. Jeho zvyk neustále si čistit zuby, holit se a každý den se mýt se ve vyšší společnosti ujal jako minimální přijatelný základ osobní hygieny. Módní ikonou pak „první dandy“ zůstal i poté, co jeho přátelství s princem skončilo. 

Naneštěstí, kontakt s džentlmeny vnesl do Brummelova života i hazard, což ho přivedlo na mizinu a následně do vězení pro dlužníky. Zemřel nakonec bez haléře a zničený syfilidou v ústavu pro choromyslné ve francouzském Caen.