Podle havajské tradice putují duše zemřelých do posmrtného života skokem z útesu do Pō, vířícího moře času, kde sídlí bohové a předkové. Bez vedení 'aumakua – ducha předků, který na sebe může brát podobu zvířete – však mrtví skok nezvládnou. Bez 'aumakua jsou tyto ztracené duše odsouzeny k věčnému bloudění a hladu.

Oním nepostradatelným průvodcem duší je alalā – endemický druh vrány havajské (Corvus hawaiiensis), který ale na havajské obloze již několik desetiletí chybí. Ve volné přírodě byla totiž vrána havajská vyhubena v roce 2002.

V minulosti proběhlo několik pokusů o její reintrodukci. Všechny ale selhaly převážně kvůli predátorům a nemocem. Nyní probíhá další pokus o návrat vrány havajské do volné přírody. Na rozdíl od předchozích pokusů jsou ptáci tentokrát lépe připraveni. Zoologové je vycvičili k rozpoznávání hrozícího nebezpečí a k vyhledávání potravy.

Důležitou roli hraje i místo jejich nového domova. Na svazích sopky Haleakalā na ostrově Maui se totiž běžně nevyskytuje ʻio – káně havajská (Buteo solitarius), přirozený úhlavní nepřítel vyhubených vran.

Pták s velkým hlasem

Alalā je nejohroženějším druhem krkavcovitých na světě a jedním z pouhých dvou druhů krkavcovitých, u nichž je známo, že hojně používají nástroje. Patří také k nejhovornějším ptákům, v havajské mytologii je označován jako „pták s velkým hlasem“. Jde o všežravce, jehož potravu tvoří převážně ovoce a hmyz získaný z lesního podrostu, nepohrdne ale ani okvětními lístky, nektarem, myšmi a mláďaty menších ptáků. Dorůstá délky okolo půl metru a dospělí jedinci mohou vážit i půl kilogramu. Svým vzhledem připomíná spíše havrana než vránu.

Že jsou 'alalové v ohrožení se ukázalo, když jejich populace v 70. a 80. letech 20. století prudce poklesla. Ptačí malárie, invazivní predátoři a ztráta životního prostředí způsobená rozšiřováním dobytčích farem, snížily populaci na pouhých několik desítek jedinců. Havajští vědci proto začali v polovině 70. let vybírat z hnízd vejce a vytvořili genetickou archu z jedinců žijících v zajetí.

Návrat průvodce duší

V současné době žije ve dvou centrech více než 100 alalů, ale stabilní populace chovaná v zajetí neznamená mnoho pro jejich návrat do volné přírody. Reintrodukce je složitý proces, obzvlášť v případech, kdy jsou zvířata vzdálena od života v přírodě několik generací. Tím spíš, když hrozby, které způsobily vyhynutí alalů, stále existují.

Zoologové přesto neztrácejí víru, že tentokrát bude pokus o návrat alalů do volné přírody úspěšnější. Na svahy Haleakalā vypustili skupinu tří samců a dvou samic ve věku rok až rok a půl, kdy se ptáci nejrychleji učí novým věcem. 

Aby byl jejich přechod do volné přírody co nejsnazší, absolvovali alalové několikadenní aklimatizaci a zpočátku jim také zoologové vozili krmení. Jak se jim ve volné přírodě povede budou badatelé moci sledovat v reálném čase – všichni vypuštění ptáci jsou totiž vybaveni miniaturním sledovacím zařízením.

Křesťanství existuje v nejrůznějších podobách, které se navzájem poměrně dost liší. Jenom Světová rada církví sdružuje přes 280 členských církví a křesťanských sdružení, mezi které však nepatří římští katolíci a řada organizací, které nebyly přijaty, anebo se o členství neucházely. Snad i proto nemá křesťanství obecně nějaká specifická stravovací tabu, jen protestanti mají poněkud vlažný vztah ke konzumaci krve. 

Křesťanský půst

Věřící se však musí omezovat v době půstu, a to proto, aby ovládli tělo a mohli se lépe soustředit na duchovní činnosti. V průběhu staletí těchto postních dní přibývalo a u katolíků postupně jejich počet vzrostl až na 140. Jen pro zajímavost uveďme, že po danou dobu bylo zapovězeno nejen jídlo, ale i sexuální styk. Pokud tedy k dané době přičteme i období menstruační nečistoty, tak byl pohlavní styk častěji zakázán než povolen. 

U katolíků je zásadní takzvaný půst újmy, který znamená najíst se jednou denně do sytosti a dvakrát denně se lehce posilnit. Dále existuje půst zdrženlivosti, který vyžaduje absenci masa. Ryba se však za maso nepovažuje a její konzumace je tudíž možná, stejně jako konzumace kaviáru, raků a tak dále. Protestanti vlastní půsty nemají, ale v případě zájmu se mohou připojit ke katolíkům.

V pravoslaví se postupně ujaly tři velké postní cykly. Nejdůležitější je pravděpodobně ten čtyřicetidenní před Velikonocemi, kterému předchází postupná příprava s omezováním masa a následným vynecháním mléka a vajec. Přísní věřící omezují i koření, protože vzbuzuje vášně, rozrušuje a jitří. 

Pravidla řádových bratří

Zvláštní pravidla mají mniši, kteří se řídí pravidly řádu. Například Benediktova řehole přísně zapovídá maso jakýchkoli čtvernožců. Bratři si navíc museli vystačit s 250 gramy chleba na den, ale směli si dopřát 250 mililitrů vína. Světec k tomu s povzdechem dodává: „Čteme sice, že se víno pro mnichy vůbec nehodí, ale protože za našich časů o tom nelze mnichy přesvědčit, shodněme se na tom, že nebudeme pít do sytosti, nýbrž méně [...].”

Horší je to s dobou jídla. Ve středu a v pátek měli bratři dostat jídlo až po deváté hodině, ale vstávali už ve čtyři ráno a v postní době jedli poprvé večer. Někdy se postili třikrát čtyřicet dní a k tomu ještě každou středu a pátek. Přesto však představa o kulaťoučkém mnichovi má své opodstatnění. Konečně dominikán Norbert uvádí, že výtah v hotelu svaté Marty, kde bývají kardinálové při volbě papeže, počítá s hmotností 125 kilogramů na osobu.

Na palubě orbitálního komplexu se gravitační působení Země příliš neliší od jejího povrchu. Kosmické lodě létají přinejlepším pár stovek kilometrů nad planetou, což na velký pokles gravitace nestačí. Nicméně ji vyvažují jiné síly, takže celková výslednice – ve fyzice mluvíme o tíhové síle – je přibližně nulová. Proto se často hovoří o beztížném stavu, nikoliv o stavu „bezgravitačním“. 

Popsaný koncept také napovídá, jak uměle vytvořit pocit tíže neboli tzv. umělou gravitaci. Do zmíněné výslednice se zkrátka musejí zapojit další síly tak, aby byla nenulová. Nejčastěji se zvažuje technické řešení v podobě rotující stanice, například otáčejícího se prstence, kdy tíhovou sílu supluje ta odstředivá. Alternativně lze stanici uvést do stavu trvalého urychlování, a pocit tíže by tak nahradila síla setrvačná. Obě technická řešení se však zatím nacházejí ve fázi technických diskusí, protože ani jedno nedokážeme aktuálně jednoduše realizovat.

Kde začít? Nejlépe v roce 1492, kdy se za řinčení zbraní hroutí obrana Granady, poslední maurské bašty na Pyrenejském poloostrově. Obyvatelé muslimského vyznání tehdy dostali, jako už mnohokrát během reconquisty, na výběr. Buď se zřeknou svého vyznání a mohou tu zůstat, anebo si víru podrží, ale pak musejí odejít. 

Muslimové, kteří hromadně konvertovali ke křesťanství, aby zabránili vysídlení, byli nazýváni moriskové. Svou odlišnou kulturu a jazyk si ale ponechali, a nikdy s katolickým obyvatelstvem úplně nesplynuli. Žili v uzavřených ghettech, stále vnímáni jako cizorodý element a zdroj nebezpečí. Křesťané je podezírali z toho, že islám provozují tajně a chystají povstání. Což minimálně ve dvou případech (v roce 1499 a 1568) pravda byla. V květnu 1609 se proto rozhodl španělský král Filip III. tuhle „etapu“ christianizace preventivně ukončit. Proč? 

Španělsko bylo vázáno válkami v Novém světě, tedy v Amerikách. Ve Středozemním moři ho zase ohrožovaly osmanské lodě. A vztahy s Anglií? Ty zůstávaly na bodu mrazu setrvale. Takže než aby si ponechávali na svém území pátou kolonu, ve skrytu podněcující třebas další revoltu, padlo rozhodnutí morisky vyhostit z celého Španělska. Plošně, všechny, bez rozdílu. 

Na to velké Expulsión de los moriscos nevzpomínají Španělé rádi. Vypuzeni nebyli jen potenciální rebelové, ale také hezká řádka naturalizovaných obyvatel venkova. Tyto pracovní síly pak mnohde citelně scházely. A navíc: zasloužili si vyhoštění jen proto, že jejich pra-pra předek před 120 lety chodil do mešity? Šlo o surový odsun. Navíc si španělská Inkvizice kromě majetku často ponechala v péči děti deportovaných morisků, aby je „řádně vychovala ve víře“. 

Lidé z Hornachos 

Jedni z mnoha vyhnaných morisků, se nazývali Hornacheros. Šlo totiž o obyvatele města Hornachos, které leželo v provincii Badajoz v Extremaduře. Spíš než obyvatelé jednoho města ale platili za velký soudržný rodinný klan, provázaný příbuzenskými vazbami a svébytnou kulturou. Rozhodně nebyli chudí, vydělávali si obchodem a těžbou rudy. Na začátku roku 1609 u nich byly nalezeny skrýše zbraní, které údajně střádali k připravované rebelii. Klidně to mohla být pravda, ale spíš to posloužilo jako slušná záminka k jejich odsunu a zabavení majetku. Nový domov pak nalezli, vzdušnou čarou, o 650 kilometrů jižněji. Usídlili se totiž ve městě Rabat v Maroku – přesněji řečeno v Salé. Ruiny tohoto starého města stály na druhé straně zálivu Bou Regreg. 

Jak tu už padlo, Hornacheros nebyli chudí ani líní. Proto je také Zidan Abú Maali, marocký sultán z dynastie Saadí, uvítal s otevřenou náručí. V berberských končinách při pobřeží Atlantiku představovali vítané kulturní obohacení. Reprezentovali vzdělané obyvatele, šikovné stavitele a schopné obchodníky s kontakty na evropskou pevninu. Sultán jim tedy všemožně vycházel vstříc a dopřával jim velkou míru autonomie. Velkoryse přehlédl to, že většina z nich jsou christianizovaní muslimové, kteří s další konverzí moc nepospíchají. Víra se nezdála být tak podstatná, když přičinliví Hornacheros vydělávali peníze. Začali tím, že v Salé přebudovali starý přístav na řekněme „evropský standard“. A toto příhodné kotviště pak nabízeli k užívání všem, bez rozdílu. 

Zázemí korzárů 

K odpočinku a doplnění zásob tu mohla zakotvit jakákoliv loď, ať už plula pod anglickou, španělskou, portugalskou, francouzskou, tureckou nebo nizozemskou vlajkou. Poněkud neobvykle tu tak fungoval status „svobodného přístavu“ – jediného při pobřeží Atlantiku v celé Africe. A tento fakt přitahoval jako magnet ekonomické příležitosti. Převážené zboží mohli kapitáni lodí různě znepřátelených mocností v Salé bez okolků odprodávat ostatním. Salé tak mělo postavení zóny volného mezinárodního obchodu. Španělé tu mohli koupit třeba anglický čaj, Angličané zase jakékoliv evropské zboží, na které by se jinak vztahovala vysoká cla. 

Protože se překupníci v Salé nikdy neptali na původ prodávaného zboží, stalo se město hlavním tržištěm pro korzáry a piráty. S těmito nechvalně proslulými živly tedy navázali Hornacheros velmi úzké obchodní vztahy. Sami začali financovat jejich loupežné výpravy – výměnou za další podíl ze zisku, zásoby a bezpečné kotviště. Některé rody, například Vargasové anebo Bargachové (bývalí starostové a bankéři z Hornachos) se v Salé tak vzmohli, že si vytvořili ve vlastním žoldu celé flotily korzárských lodí. 

Obchod 

Salé už od počátku prosperovalo díky velmi komplikovanému propletenci nevyřečených dohod a naznačených nepsaných úmluv. Marocký sultán tehdy získával desetinový podíl z každého lupu, a za to ponechával přístavu autonomii. To mu umožňovalo vyvinit se z útoků na lodě Evropanů a přitom si zachovat předkupní práva k odkupu naloupeného luxusního zboží, zajatců a otroků. 

Vysoká míra autonomie a „náboženských svobod“ – které nebyly sice nikým garantované, ale také nikým popírané, lákala k Salé další morisky, vyhnance a židovské obchodníky. Přístavní město mělo kolem roku 1620 skoro patnáct tisíc obyvatel – často zručných tesařů, lodivodů a stavitelů. Stálé diplomatické a obchodní zastoupení si v Salé drželi bez nějakého zvláštního sentimentu Britové i Španělé. Když už ne kvůli nákupu zahraničního zboží, tak kvůli odkupu zboží, které jim prve piráti na moři ukradli. A zrovna tak kvůli výkupnému za unesené námořníky, vojáky, cestovatele a obchodníky z přepadených lodí. 

Salé navenek „nebylo odpovědné“ za to, že si u nich piráti „odkládají“ otroky. Provize z výkupného a prodeje otroků i lidí unesených z lodí a vesnic na pobřeží Evropy, se tu ale staly tím největším strojem na peníze. Piráti kvůli otrokům organizovali nájezdy na francouzské a anglické pobřeží, postupně se odvažovali i mnohem dál. K Islandu i pobřeží Nového Skotska v Severní Americe. Současně ale obchodní lodě ze Salé zajížděly se zbožím do Španělska i Anglie, a to aniž by jim někdo načechral plachty kanonádou. Tam pak často prodávaly zboží, s nímž původní přepravci „nestačili“ kvůli pirátům ze Salé doplout. Marocká přístavní enkláva tedy měla mizernou pověst jako doupě pirátů, ale kontaktů s nimi se nikdo nezříkal. 

Ne-muslimové 

V kavárnách tamní mediny, tedy starého města, spolu u jednoho stolu mohl zasednout při vyjednávání admirál maltézských rytířů (tedy nesmiřitelný nepřítel všech pirátů) a korzár Yusuf Reis přezdívaný Ptáček. A domluvit spolu mohli například změnu těžiště jeho pirátských aktivit – z těch neprospěšných španělské koruně ve Středozemním moři se měl přesměrovat na španělské koruně prospěšné útoky na anglické lodě v Atlantiku. Šlo jen o obchod. Což vlastně byla další podivnost. Pirátští „maurští“ kapitáni ze Salé totiž zhusta pocházeli z Evropy. Byli to námořníci, kteří poté, co je unesli muslimští korzáři, konvertovali k islámu. A pak sami proaktivně unášeli další křesťanské Evropany, aby je prodávali do otroctví. Žold jim přitom vypláceli movití Horancheros, tedy dávní muslimové, kteří ve Španělsku za reconquisty konvertovali ke křesťanství. 

Zrovna Yusuf Reis se původně jmenoval John Ward a pocházel z kentského Favershamu. Ukrutný Murad Reis, Nejvyšší admirál všech korzárů v Salé, se narodil jako Jan Janszoon v nizozemském Haarlemu. Jeho flotila čítala osmnáct lodí. A byť posádku tvořili převážně Maurové vyhnaní ze Španělska, jejich kapitáni, pod velením Mathyse van Bostel Oosterlincka, byli evropského původu a velmi často protestantského vyznání. Z existence nábožensky nebývale liberálního a bohatého města měl prospěch i Sídí al-Ajáčí, vůdce početného berberského klanu sídlícího v okolí Rabatu. Organizoval totiž karavany, které zboží z přístavu rozvážely dále afrického vnitrozemí. I on odváděl podíl ze zisku marockému sultánovi, a nejspíš proto jako první oslovil vůdce morisků, příslušníky Horancheros, s poněkud riskantní nabídkou. 

Zrození republiky 

Spočívala v „odstranění“ zbytečných prostředníků. Sídí al-Ajáčí argumentoval, že Salé je už dávno tak silné, aby jednalo samo za sebe a nemuselo zůstávat ve stínu milostivého sultána. Nikdo nebude muset odvádět desetinu obratu a poslouchat nařízení senilního starce, který vlastně nekontroluje vůbec nic, naléhal al-Ajáčí. Horancheros, kteří disponovali flotilami vlastních lodí a tisícovkami námořníků, tehdy souhlasili. Pirátští kapitáni stáli na jejich straně a město Salé založilo svou vlastní nezávislou republiku.

Maroko tehdy prožívalo občanskou válku – na rebelie, povstání a odtržení celých oblastí už dávno nedokázal sultán Zidan Abú Maali adekvátně reagovat. Takže „převrat“ v Salé proběhl velmi rychle a poměrně nekrvavě. Už měsíc po vyhlášení nezávisloslé městské republiky uzavřeli s Horancheros nové dohody Britové. Ujišťovali je o další spolupráci a možných spojenectvích. 

Spojené království si ale na perspektivní přístav dělalo zálusk. Chtělo ho začlenit mezi svá dominia. Těm jednáním přitom vůbec nepřekáželo, že v roce 1625 vyplenil Murad Reis město Plymouth a o rok později uloupil z přístavů při pobřeží Walesu šest lodí. Že právě tento kapitán učinil vody mezi Anglií a Irskem velmi nebezpečné.

Piráti ze Salé byli všude a jejich vlajky budily strach tam, kde by se nájezdy Maurů nedaly předpokládat. V roce 1627 zaútočil Reis na islandský Grindavík, a odvlekl odtud čtyři stovky lidí do otroctví. V průběhu dvou následujících let potopil na čtyřicet rybářských lodí u Newfoundlandu. Ostřeloval francouzské přístavy v severoamerickém Maine. Vpadl do irského Baltimoru. Bez větších obtíží dobyl pětikilometrový ostrůvek Lundy ležící v Bristolském kanálu. Vytvořil na něm malou pevnost se stálou posádkou – stálé předsunuté stanoviště. Svou zónu kontroly tak piráti ze Salé stále rozšiřovali. A paradoxně, čím nebezpečnější a obtížnější byli, tím jejich politická reputace narůstala. Francie jim, kromě diplomatického zastoupení v Salé, zřídila i vyslaneckou „pobočku“ v Marseille. Salé také udržovalo čilé kontakty s Nizozemskem. 

Země zaslíbená 

Při severním pobřeží Afriky, utápějícím se ve vlastních bratrovražedných sporech a kmenových válkách, nebylo s kým jiným jednat, Salé byla tehdy jediným solidním partnerem. Mladá městská republika, kterou ani ne před dvaceti lety založili vyhoštěnci, zkrátka předvedla hodně slušný výkon. Její zakladatelé ale znovu překvapili. Všechno, co vybudovali, byli ochotni vyměnit za jedinou věc. O co šlo? O návrat zpět do své vlasti, na jediné místo, které považovali za svůj domov. Do vnitrozemského Hornachos ve španělské Extremaduře. 

Od obávaných lotrů a pirátů, postrachů moří a plenitelů pobřeží atlantského oceánu, takový sentiment přinejmenším překvapil. Přesto v roce 1631 zahájili diplomatickou misi na dvoře Filipa IV. Co nabízeli? Dvě stě liber (tedy přibližně 90 kilogramů) čistého zlata a všechny ne-obchodní lodě své flotily. Slibovali, že o další zlato a cennosti očešou židovskou čtvrť v Salé. Vlastně, naznačovali i to, že oberou o zboží také nizozemské obchodníky z Flander, jen co k nim zase připlují. Španělské koruně nabídli klíče od své přístavní pevnosti, která disponovala šedesáti osmi děly a stala se jednou z nejmohutnějších fortifikací v celé Africe. 

Dále navrhli, že Španělsku předají všechny listiny z podlézavé diplomatické korespondence, kterou se jim chtěli vlichotit Britové, Francouzi i Nizozemci. A tu strategickou pevnůstku na Lundech? Tu si může král Filip IV. ponechat též. Zkrátka všechno, co Salé vystavělo a mělo, mohlo být španělské. Bez boje a hned. Proč? Prý „…z velké lásky, kterou chovají ke Španělsku, protože po něm touží od chvíle, kdy ho opustili.“ 

Hornacheros se v ponížených listech vyznávali ze své lásky k vlasti. Vyjadřovali zármutek nad tím, že už se jim nedostává požehnání té správné víry – a že mezi nimi zůstává už jen hrstka starých křesťanů. Upozorňovali na to, že po dvacet let krváceli v pohanských zemích „za španělskou věc“ a že mnoho morisků bylo umučeno a zabito pro Kristovu víru. Zmínky o svém pirátství taktně vynechávali, zato zdůrazňovali, jak moc touží po domově. Krále Filipa IV. by to celé nestálo nic, naopak, oni sami by na svých plavidlech dorazili do Sevilly, kdyby jim k tomu dal milostivé svolení. 

K zapomnění 

Je až s podivem, že král Filip IV. na tu „prosbu“, podepsanou guvernéry a admirály Hornacheros ze Salé, nezareagoval kladně. Vlastně na ni nezareagoval vůbec. Vyslanci pirátské republiky se vrátili po čtyřech letech zpět, aniž by dosáhli jakéhokoliv pokroku v jednání. Král je doslova „vymlčel“. Dost možná ale věděl i něco, co v Salé netušili. Třeba to, že Angličanům už s piráty došla trpělivost, a přestali s nimi jednat v rukavičkách. Salé se dočkalo bombardování britskými loděmi. K tomu se také přidali vnitřní spory o další směřování přístavního města. Piráti si totiž žádali něco jiného než obchodníci. A stabilitě neprospívaly ani oživené konflikty mezi berberskými kmeny, nenápadně podněcované Brity.

V roce 1640 se Salé dostalo pod kontrolu berberů Dilaitů, kteří se snažili ukončit onu náboženskou pestrost. A o pětadvacet let později je samotné vypudila dynastie Alávitů, z nichž vzešli sultáni sjednoceného Maroka. Pirátská republika se přežila a rozplynula. Korzáři dali přednost výhodnějšímu a bezpečnějšímu přístavu u Mogadoru. Jiní se raději usadili a žili poctivě. Moriskové se plně asimilovali s domorodým obyvatelstvem a na svůj stesk po domovině nakonec zapomněli. Mladá městská republika, s níž i přes pověst krvežíznivých pirátů udržovaly diplomatické a obchodní vztahy všechny velmoci Evropy, tak zmizela z map.

Asi jen málokdo pochybuje o tom, že dostatečné zavodnění je důležité pro lidské zdraví. Co se ale skrývá za tímto zdravotním sloganem? Nová studie odborníků Kalifornské univerzity v San Francisku objasňuje, jak konkrétně prospíváme svému zdraví, když pijeme dostatečné množství vody.

Odborníci ze Světové zdravotnické organizace (WHO) doporučují v prostředí s mírným klimatem, jaké máme například my ve střední Evropě, vypil dospělý muž každý den asi 2,5 až 3,7 litru vody. Doporučené množství pro dospělou ženu činí 2 až 2,7 litru vody denně. Jde pochopitelně jen o orientační čísla, protože reálná spotřeba vody souvisí s proporcemi těla, zdravotním stavem, a také s podmínkami prostředí konkrétního člověka. Uvedená čísla zahrnují všechny zdroje vody, tedy nejen čistou vodu, ale také tekutiny obsažené v jídle (například ovoce, zelenina, polévky) a dalších nápojích.

Benefity dostatečného příjmu tekutin

Urolog Benjamin Breyer a jeho spolupracovníci prozkoumali celkem 1 464 dřívějších studií a vybrali z nich 18, které vypovídají o vztahu mezi dostatečným příjmem vody a zdravím. Tyto studie, jichž se účastnilo v průměru 48 lidí, následně detailně analyzovali. Výsledkem je první souhrnný výzkum na toto téma, jehož výsledky zveřejnil odborný časopis JAMA Network Open.

Vědci zjistili, že přínosy dostatečného příjmu tekutin nejsou vždy ve výzkumných studiích jasně patrné. Ve většině případů, u 10 z 18 vybraných studií, se nicméně potvrdilo, že dostatečný příjem vody přináší měřitelná pozitiva. Obecně lze tedy říci, že má smysl dodržovat doporučený pitný režim.

Asi nejvýraznější prospěch dostatečného zavodnění spočívá ve snížení rizika rozvoje ledvinových kamenů a v podpoře hubnutí. Také se ukazuje, že dostatečně pití je účinnou prevencí migrén a infekcí močových cest. Významná je také regulace projevů diabetu a udržování vhodného krevního tlaku. Žádná z hodnocených studií sice neprokazovala příčinný vztah, ale společně podporují závěr, že pití dostatečného množství vody lidskému zdraví prospívá.

Jakkoliv se v současnosti jedná o hodně tekuté písky, podle francouzského sociologa Pierra Bourdieuho mužské a ženské pohlaví zdaleka nejsou jen prosté role, které lze dle libosti hrát. Muži a ženy se podle něj nezrodili z pouhého slovního pojmenování, ale jsou v nás i v okolí hluboce zakořeněni a nelze je změnit nějakou magií. Velký kritik patriarchátu Bourdieu tvrdí, že mužská nadvláda je v evropských dějinách natolik hluboce zakořeněna, že ji nezruší ani to, když se někdo začne označovat za jiné pohlaví. 

A právě o tom se mohly před sto lety přesvědčit dvě zemědělské dělnice, jejichž životní cesta se dokonce stala předmětem přelíčení u přestupkového soudu v Praze. Jedné z dvojice soud kladl za vinu, že se vydávala za muže, aby „lstivým způsobem získala větší mzdu“. 

Čtyři roky mužem 

Případ by pravděpodobně zapadl, kdyby si ho nevšiml tisk, konkrétně České slovo, ústřední deník České strany národně sociální. V červnu 1929 otiskl senzacechtivou soudničku s dlouhým názvem Žena, která byla čtyři roky mužem, aby dostávala podle kolektivní smlouvy vyšší plat. Titulek nenechával čtenářstvo na pochybách – motivem nebyla homo- či transsexualita, ale finanční stránka. Pak se autor dal do rozmotávání klubka případu, který podle něj neměl v Československu obdoby. Koncem roku 1924 se ze Slovácka vydaly na práci do Čech třicetileté ženy Marie Pršalová a Kateřina Bubníková. 

Nikdo je zde neznal, a tak se Pršalová začala vydávat za muže, jednak proto, aby jako heterosexuální pár vůbec našly nějaké zaměstnání, jednak proto, aby alespoň jedna dostávala solidní mzdu vzhledem k nastavení kolektivních smluv zvýhodňujících muže. Podařilo se jim sehnat místo u nájemce velkostatku Karla Průchy v Satalicích u Prahy, kde Pršalová pracovala jako deputátník (zaměstnanec dostávající část odměny v podobě naturálií) Štěpán Pršala a Bubníková hrála roli její partnerky. Bez potřebných dokladů vystupovaly jako pár dosud nesezdaný, což mezi zemědělskými dělníky nebylo podle Českého slova nic neobvyklého. 

Konec sličného Štěpána 

Poté redaktor zacílil na sexuální fantazie čtenářstva, když líčil, jakým byl Pršala hezkým mužem a „často musel odmítati projevy přízně, kterými ho družky zahrnovaly. Ale Bubníkovou nepodařilo se žádné z nich vypuditi ze srdce sličného Štěpána“. A lehce ironický tón soudnička graduje, když novinář popisuje příčinu konce „sličného Štěpána“. 

Jeho zkázou se stal nejmenovaný čeledín, jehož chování nám může připomínat středověkého žertéře. Na začátku roku 1929 totiž „zpozoroval, že Štěpán Pršala má půvaby, které čeledína nenechávají chladným, poněvadž příliš zřetelně si všiml, že jsou to půvaby určitého druhu. Neříkal však nic, poněvadž jsou prý dnes noviny plné takových podivných věcí a aby se lépe přesvědčil, vplížil se za noci do manželského lože hezkého Štěpána a druhého dne, nepochybuje už ani za mák o tom, co viděl.“  

Z narážek lze těžko usoudit, jakou podobu měla čeledínova noční návštěva. Sledoval Pršalovou při převlékání, nebo mezi nimi proběhl sexuální akt? A pokud ano, odehrál se ve formě násilí, nebo snad čeledín chodíval do „manželského lože“ už předtím, a náhlou krizi „polyamorického vztahu“ řešil udáním?

Jisté je, že Pršalová po osudové noci ze statku rychle zmizela a uchýlila se pod ochranu ne příliš vzdáleného kláštera milosrdných bratří Na Františku. Ale aktivní čeledín ji tam brzy našel (ze článku se nedozvíme, jak to dokázal) a prozradil přítomným její minulost. V tomto momentě přechází novinář z lechtivého podtónu do morality, jak to bulvarizující žánr vyžaduje. Pršalová se podle něj dopustila podvodu: „(…) neboť nemyslete si, že si lze pohlaví měniti jen tak, jak se komu uzdá,“ takže by měla být vyšetřována za zločin, protože „přikládajíc si lstivou tvářnost, že je mužského pohlaví“, jí musel nájemce velkostatku platit vyšší mzdu. 

Ovšem byl to právě hospodář Průcha, který Pršalovou zachránil před vyšším trestem. Před soudem totiž tvrdil, že se necítí být poškozený, protože Pršalová skutečně pracovala jako muž, byla prý jedním z nejpracovitějších dělníků. Nakonec tedy soud případ přehodnotil na pouhý přestupek. Obsílka adresátku však už Na Františku nezastihla, neboť „jako vyléčená byla již propuštěna a nynější její pobyt není znám“. Jakou „léčbu“ Pršalová podstoupila, jestli duchovní, fyzickou nebo ji personál pochopil a pomohl jí zmizet, se opět nedozvíme. Redaktor nicméně neopomněl na závěr rozverně dodat: „Jářku. Než ho najdou, dejte si na hezké mladé muže dobrý pozor!“ 

Za stejnou dřinu stejnou odměnu! 

Jinak přistoupila ke kauze komunistická novinářka Jožka Jabůrková (1896–1942) v listu Rozsevačka. Nezdržovala se detaily, ostatně psala kritickou reakci na soudničku v Českém slově. Národní socialisty kárala, že v honbě za senzací neztratili ani slovo o křiklavém rozdílu v odměňování mužů a žen nejen v zemědělství. 

Na Slovensku si podle Jabůrkové „páni velkostatkáři rozdělili dělnice na ‚silné‘ a ‚slabé‘ jako tažné kobylky; slabá dostává 6 Kč, silná 8 Kč denní mzdy“. Jabůrková v článku Za stejnou dřinu – nestejný plat velebila postavení žen v SSSR, kde jsou legální potraty a ženy jsou prý v řídících pozicích, kdežto v Československu byly po první světové válce poslány zpátky k plotně, a to včetně sekretářek, protože „i ministerští ‚bobečkové‘ byli k velkému smutku pánů nahrazováni válečnými invalidy a legionáři“. Dále upozornila, že rodiny jen z mužského platu nevyžijí, takže je ženská práce nezbytná, ale špatně placená, a proto by měly ženy vyjít do ulic demonstrovat za rovné mzdy. 

Jabůrková stejně jako národní socialisté odmítala jako motiv homosexualitu, což mohlo vycházet z trestnosti takového chování, z jeho neslučitelnosti s obrazem proletáře nebo z obojího zároveň. Jabůrková byla umučena nacisty v Ravensbrücku, a tak už se nedožila poválečného zákona proti platové diskriminaci, po němž volala v roce 1929: „(…) aby dostávala za práci aspoň poněkud slušnou mzdu, musí se dnes proletářka převléci do mužských šatů.“ Je otázkou, jak by reagovala na fakt, že navzdory zákonu byla a je realita stejná jako v éře první republiky – za stejnou práci jsou ženy v Česku stále placeny méně.

Gorgonopsidi byli masožraví obratlovci ze skupiny terapsidů, někdy nepřesně označovaných jako „savcovití plazi“. Vypadali poněkud děsivě a někteří z nich představovali vrcholové predátory období permu. Šlo o teplokrevné tvory, snášející vejce, kteří patřili do blízkého příbuzenstva savců. Víme, že gorgonopsidi zmizeli během masového vymírání na konci permu, před 252 miliony let. Počátky jejich evoluce jsou ale mnohem méně přehledné.

Mezinárodní týmu paleontologů se nedávno povedl výjimečný objev, který osvětluje počátky linie gorgonopsidů. V oblasti malebného pohoří Serra de Tramuntana na ostrově Mallorca vědci objevili množství kostí doposud neznámého a zatím oficiálně nepojmenovaného druhu gorgonopsida. Objevený tvor žil podle vědců nejméně před 270 miliony let a je tím pádem patrně nejstarším známým gorgonopsidem a možná i nejstarším terapsidem.

Gorgonopsid z tropů období permu

„Překvapil nás velký počet kostí, které jsme našli. Nikdy bychom takový rozsáhlý objev na Mallorce nečekali,“ popisuje Rafel Matamales z Baleárského muzea přírodních věd. „Narazili jsme na úlomky lebky, obratle, žebra i kosti nohou.“ Podrobnosti objevu vědci popusují ve vědeckém časopisu Nature Communications.

I samotný nález na Mallorce je velkým překvapením. Gorgonopsidi byli až doposud známí především z míst jako Jižní Afrika nebo Rusko. Dnešní Mallorca ale nebyla vždy ostrovem. Před miliony let byla součástí ohromného superkontinentu Pangea a nacházela se v oblasti tehdejšího rovníku. Podle nálezů v této oblasti panovalo klima s monzuny, v němž se střídala vlhká a velmi suchá období. Vědci se vzhledem k tomu domnívají, že gorgonopsidi původně vznikli právě v oblasti tropů.

Objevený gorgonopsid dorůstal jen asi metrové velikosti, i tak ale patřil k hrozivým predátorům, což dokládá i nález jeho šavlovitých zubů, které byly pro gorgonopsidy typické. Gorgonopsidi na Mallorce žili v zaplavované krajině s dočasnými jezery, kde lovili různé živočichy.

Mezi vůbec nejúspěšnější německé štábní důstojníky první světové války patří nepříliš známý Max Hoffmann. Svého prvního úspěchu dosáhl hned na počátku konfliktu, kdy sehrál zásadní roli při bitvě u Tannenbergu. Na východní frontě poté strávil další čtyři roky a podílel se i na vyjednávání s bolševickým Ruskem. Dnes však zůstává ve stínu slavného dua Hindenburg–Ludendorff.

Nadějný důstojník

Max Hoffmann se narodil 25. ledna 1869 v hesenském městě Homberg a po studiu na gymnáziu se dobrovolně přihlásil k armádě. Jeho prvním útvarem se stal 72. pěší pluk, ale už v říjnu 1887 nastoupil na důstojnickou školu v Neisse. Tu dokončil s vynikajícím prospěchem v hodnosti podporučíka a následně zahájil studium na prestižní Pruské vojenské akademii. Po jejím absolvování odcestoval do Ruska, kde studoval jazyk, aby po svém návratu sloužil mezi léty 1899 a 1901 u Velkého generálního štábu.

V roce 1904 v hodnosti kapitána odjel jakožto pozorovatel do Mandžuska k japonské armádě, která válčila s Rusy. Tam se dostal do konfliktu s jedním z císařských generálů, který jej odmítal pustit na kopec, z něhož chtěl pozorovat bitvu. V reakci na to se o něm Hoffmann v přítomnosti dalších zahraničních pozorovatelů vyjádřil jako o „necivilizovaném žlutokožci“. Celá událost vzbudila pobouření, avšak zásadní vliv na jeho pobyt v Mandžusku neměla. 

Na Dálném východě strávil více než rok a po návratu do vlasti se stal prvním štábním důstojníkem 1. divize dislokované v Königsbergu. Od roku 1911 sloužil coby instruktor na válečné akademii, než jej převeleli ke 112. pěšímu pluku. V předvečer světového konfliktu Hoffmann v hodnosti podplukovníka platil za experta na východní sektor (Rusko a Japonsko) ve funkci prvního důstojníka generálního štábu 8. armády. Té velel generálplukovník Maximilian von Prittwitz. 

Ikonické vítězství

Podle Schlieffenova plánu měla mít po vypuknutí války prioritu západní fronta, zatímco na východě se zpočátku počítalo s pouhým zadržováním ruského náporu. Rychlá ruská mobilizace a následné překročení východopruských hranic však Němce zaskočily. K první větší bitvě došlo 17. srpna u Stallupönenu, po níž musely vilémovské divize ustoupit. K další porážce došlo o tři dny později u Gumbinnenu a generálplukovník Prittwitz ztratil nervy. Tváří v tvář další ruské armádě se rozhodl ustoupit za řeku Vislu a přenechat tak východní Prusko nepříteli. Na poslední chvíli ale změnil názor a rozhodl se své pozice bránit.

Na tom, že Prittwitz nakonec změnil názor, měl zásadní vliv právě Max Hoffmann. Ten mu stažení za Vislu rozmlouval, ale poté, co neuspěl, svého nadřízeného obešel a zavolal přímo náčelníkovi Velkého generálního štábu Helmuthovi von Moltkemu. Ten velitele 8. armády zbavil velení a na jeho místo dosadil generálplukovníka Paula von Hindenburg, náčelníka štábu mu měl dělat Erich Ludendorff. S druhým zmíněným se Hoffmann znal ze svého dřívějšího pobytu v Berlíně a krátce po jeho příjezdu mu představil svůj návrh ofenzivy. K její realizaci měl navíc ideální podmínky – možnost přepravy vojska po železnici, skvělé zpravodajské informace i osobní rivalitu mezi ruskými veliteli.

Následovala dnes již takřka legendární bitva u Tannenbergu (23.–30. srpna 1914), která skončila drtivým vítězstvím německých zbraní. I přesto, že se blíže bojiště nacházela i jiná města, Hoffmann prosadil, aby se o střetu mluvilo jako o bitvě u Tannenbergu –  v odkazu na více než 500 let starou ostudnou porážku germánských vojsk.

K ruským hranicím

Po fenomenálním úspěchu se 8. armáda na počátku září zapojila do první bitvy u Mazurských jezer a vítězný postup německých zbraní pokračoval. Z úspěchu se ale Hoffmann příliš dlouho netěšil, protože jej po pár dnech převeleli k nově zformované 9. armádě, která bránila Slezsko. Plody vzájemné spolupráce trojice vysokých důstojníků ale sklidil hlavně Hindenburg, jehož v listopadu povýšili na polního maršála, načež se ujal velení všech německých sil na východní frontě. 

Hoffmann ze svého nového působiště neustále požadoval na Berlínu posily ze západní fronty s vizí, že pokud by se podařilo uštědřit Rusům dostatečně vážnou porážku, byli by ochotní k mírovým jednáním. Ani tuhá zima a nedostatek vojáků nezabránily Němcům zahájit již na počátku roku 1915 další ofenzivu, při níž osvobodili zbytek Východního Pruska a dostali se až do Pobaltí. V dalším postupu jim ale zabránil rozkaz z Berlína, který upřednostnil společný postup Centrálních mocností na jihu Polska. Ke společné operaci došlo počátkem května 1915 a podařilo se během ní vytlačit Rusy z Haliče.

Na nové pozici

Po tomto úspěchu Hoffmann konečně dostal možnost soustředit se na zamýšlený postup v Pobaltí. Počátkem zimy 1915 a 1916 se již nacházela značná část německých útvarů na území dnešní Litvy. Tam Ludendorff pracoval na zřizování okupační administrativy, zatímco Hoffmann se věnoval spíše vojenským otázkám, hlavně budování obranných linií. 

Nepřítel je řádně prověřil již na počátku roku 1916, kdy carská armáda zahájila novou ofenzivu. Poté, co se podařilo její nápor zastavit, chtěl Hoffmann přejít do protiútoku, ale to mu vrchní velení neumožnilo, protože posily, které požadoval, byly zapotřebí na západě. Na počátku června navíc Rusové spustili další operaci (Brusilovova ofenziva) na jižním úseku východní fronty a Němci tam museli odeslat volné jednotky, odkud mohli. To u Hoffmanna vyvolalo rozhořčení vůči rakousko-uherským spojencům, kteří byli čím dál více odkázáni na pomoc Němců.

V červenci 1916 došlo k rozšíření Hindenburgových pravomocí a pod jeho velení nově spadaly i některé habsburské jednotky. Z toho důvodu přesunul své velitelství více na jih – do Brestu Litevského. Koncem srpna převzal velení na východní frontě polní maršál Leopold Bavorský a náčelníka štábu mu měl dělat čerstvě povýšený generálmajor Hoffmann. Nová pozice ho velmi nadchla a stejně tak i nový velitel, kterého považoval za vynikajícího vojenského stratéga. Mnohem horší mínění měl o novém rakousko-uherském císaři Karlovi, protože po několika vzájemných setkáních nabyl dojmu, že nový panovník nerozumí ničemu, o čem mluví.

Generál vyjednavačem

Na počátku roku 1917 se ruská armáda nacházela v hluboké krizi. Vojáci trpěli nízkou morálkou, což vyvrcholilo v březnu 1917 revolucí. Hoffmann chtěl nastalou situaci využít a provést rozsáhlou ofenzivu. Vrchní velení mu ale přidělilo jedinou divizi, s níž se mu podařilo dosáhnout jen lokálních úspěchů. Lépe si vedl o několik měsíců později, kdy v úvodních dnech takzvané Kerenského ofenzivy jeho muži krátce ustoupili, než přešli do protiútoku a opětovně vytlačili Rusy z Haliče. Za tento úspěch obdržel nejcennější německé vyznamenání – Pour le Mérite. Během září dosáhl dalších úspěchů během bojů o Rigu.

Když začala koncem listopadu jednání mezi Němci a novou bolševickou vládou, účastnil se jich také Hoffmann – vhod přišly jak jeho vojenské zkušenosti, tak i plynulá ruština. Generál se projevil jako velmi zdatný diplomat a rakousko-uherský ministr zahraničí Otakar Černín o něm později poznamenal: „Generál spojoval odborné znalosti a energii s velkou dávkou klidu a schopností, ale také nemálo pruské brutality.“ 

V prosinci ale zamířil do Berlína, kam si jej povolal císař Vilém II. Na společném obědě probírali budoucí německo-polskou hranici a generálovi se podařilo přesvědčit panovníka ponechat si jen úzký pás země, aby německé říši nepřibylo příliš mnoho slovanských obyvatel. To vedlo k výraznému zhoršení vztahů s Ludendorffem, jenž spolu s mnoha dalšími veliteli chtěl připojit velkou část Polska. Kvůli tomu dokonce volal po tom, aby velení Hoffmanna poslalo zpět na frontu. To ale císař zamítl. Ludendorff Hoffmanna osočoval i v tisku a tvrdil, že jeho názory ohledně Polska ovlivňuje jeho židovská manželka.

Proti bolševickému Rusku

Na začátku roku 1918 se Hoffmann opět zapojil do mírových jednání v Brestu Litevském, kde se kromě rudých setkal také se zástupci nezávislé Ukrajiny. Bolševici se dlouho zdráhali dokument podepsat, ale poté, co Němci obnovili bojové operace a uštědřili Rusům další porážku, tak 3. března sovětská delegace raději dokument signovala. Na východě zůstal Hoffmann i poté, co tam válka dozněla, a podílel se na okupační správě. Tak tomu bylo pravděpodobně až do konce první světové války. Po celou dobu si uchovával silný odpor k bolševikům a zastával názor, že by Německo mělo mírovou smlouvu vypovědět a nastolit v Rusku novou vládu.

Když utichly zbraně, došlo v souladu s versailleskou mírovou smlouvou k redukci německé armády. Hoffmann se nejprve ujal velení brigády v blízkosti polských hranic. S novým velitelem branných sil Hansem von Seecktem měl ale velmi špatné vztahy již za války, což přispělo k jeho předčasnému odchodu do penze v roce 1920. I v následujících letech ale zůstával velmi aktivní. Napsal několik knih a vehementně prosazoval, aby se Německo spojilo se západními mocnostmi a svrhlo režim v Sovětském svazu. Zemřel v lázních v Horním Bavorsku 8. července 1927. Mnozí vojenští historici ho dodnes považují za jednoho z nejlepších štábních důstojníků své generace.

Zřejmě kvůli svému hlučnému chování a „otravné“ povaze si racci vysloužili pověst hloupých ptáků; ve skutečnosti však mají mnoho dovedností svědčících o jejich inteligenci a schopnosti se chytře přizpůsobit. Mimo jiné se ukázalo, že používají nástroje k získávání potravy. Kromě toho jsou velmi sociální, uplatňují složité systémy komunikace a učí se z vlastní zkušenosti i od ostatních jedinců: Ve městech si například rychle osvojili, jak získávat jídlo od lidí a jak využívat prostředí k přežití. 

Racci mají také výborné orientační schopnosti, a to i na dlouhé vzdálenosti. Někteří jedinci dokonce dokážou rozeznat konkrétní osoby, jež jim přinášejí potravu, nebo pro ně naopak představují hrozbu. 

Tchajkonauté Cchaj Sü-če (Cai Xuzhe) a Sung Ling-tung (Song Lingdong), kteří jsou součástí tříčlenné čínské mise Šen-čou 19, strávili podle představitelů čínského úřadu pro pilotované vesmírné inženýrství (CMSEO) od pondělního večera (16. prosince) do úterního rána (17. prosince) více než devět hodin výstupem do volného prostoru mimo vesmírnou stanici Tchien-kung.

Překonali tak dosavadní rekord v délce trvání výstupu do volného vesmíru (EVA), který podle NASA činil osm hodin a 56 minut. Dosavadní rekord stanovili astronauti NASA James Voss a Susan Helmsová během své mise na Mezinárodní vesmírné stanici v březnu 2001.

546 minut

Během výstupu do vesmíru Sü-če a Ling-tung – společně s kolegyní z posádky Wang Chao-ce (Wang Haoze), která zůstala uvnitř vesmírné stanice - „úzce spolupracovali a s pomocí robotického ramene a pozemních vědeckých výzkumníků dokončili instalaci zařízení na ochranu vesmírné stanice před kosmickým odpadem, kontrolu zařízení a další úkoly,“ uvádějí představitelé CMSEO ve své zprávě.

Své americké kolegy překonali čínští tchajkonauté o deset minut, když v otevřeném prostoru strávili devět hodin a šest minut, byť přísně vzato je skutečným rekordmanem pouze velitel Sü-če, neboť jeho kolega Ling-tung opustil vesmírnou stanici až 90 minut po něm. Podle SpaceNews se jednalo již o celkově sedmnáctý čínský výstup do otevřeného vesmíru. Pro velitele Sü-če jde o druhý vesmírný let, Ling-tung a Chao-ce zažívají svou vesmírnu premiéru.

The #Shenzhou19 crew members, who are currently aboard #China's space station, successfully completed their first extravehicular activity (EVA) after more than nine hours, setting a new record for the duration of an EVA conducted by Chinese astronauts. https://t.co/6Vj9MGcc33 pic.twitter.com/IHkgSiI9ac

— Global Times (@globaltimesnews) December 17, 2024