Amatérský zásah

Brzy ráno 5. září 1972 proniklo osm palestinských radikálů z organizace Černé září do ubikací izraelského olympijského týmu v Mnichově, přičemž zastřelili dva Izraelce, kteří se jim pokusili postavit na odpor. Únosci žádali na vládě židovského státu propuštění více než 234 vězněných palestinských teroristů. Vzhledem k probíhajícím olympijským hrám se v okolí nacházelo několik televizních štábů, které od začátku monitorovaly situaci a znesnadňovaly tím práci německé policii. 

Ta, zatímco probíhalo vyjednávání, připravila plán útoku na únosce skrze ventilační šachty. Riskantní postup nakonec Němci opustili a místo toho nabídli únoscům možnost odletu do Káhiry. Palestinci i s rukojmími se měli dvěma helikoptérami přesunout na vojenské letiště, kde je během přesunu k letadlu do Egypta hodlala napadnout narychlo sestavená zásahová jednotka. Když však spustila útok, militanti stihli pozabíjet všech devět rukojmích. V boji také padlo pět únosců a jeden policista. 

Image

Čtěte také

Masakr v Mnichově: Před 51 lety bylo zavražděno 11 izraelských sportovců

Akce byla později kritizována pro špatnou přípravu a přispěla k reformě německého protiteroristického programu – již 26. září 1972 vznikla nová jednotka GSG 9. Představitelé izraelské armády a rozvědky si stěžovali, že jim německá strana neumožnila řídit operaci. Po mnichovském útoku pak následovala rozsáhlá izraelská operace zaměřená na likvidaci předáků palestinského odboje.

Vražedný plyn v divadle

Večer 23. října 2002 vtrhlo do moskevského divadla Dubrovka během představení komando 40 čečenských teroristů, vyzbrojených kalašnikovy, pistolemi, granáty a výbušninami. Jejich rukojmími se stalo asi 850 lidí. Již první den únosci dovolili opustit budovu několika desítkám rukojmí (neruských občanů, těhotných žen a malých dětí) výměnou za propuštění ostatních žádali stažení ruských jednotek z Čečenska. Příštího dne vláda nabídla ozbrojencům volný odchod, pokud propustí rukojmí. Navzdory uvolnění několika dalších zadržených se ale jednání neposunula. Večer 24. října došlo v přízemí divadla k úniku vody, což únosci považovali za provokaci. Další den ozbrojenci umožnili lékařskou prohlídku několika uvězněných. Večer byl zastřelen rukojmí Denis Gribkov, který se zřejmě pokusil odzbrojit jednu z teroristek.

Vzhledem k neúspěchu vyjednávání naplánovala Federální služba bezpečnosti (FSB) spolu s elitní jednotkou ministerstva vnitra SOBR na 26. říjen útok. Zasahující oddíl se ovšem musel probít přes dlouhou vstupní chodbu a schodiště, kde chybělo jakékoliv krytí. Padlo proto rozhodnutí vypustit do ventilace divadla chemikálii, která měla teroristy omámit. Přesný typ látky ruské úřady nezveřejnily. Silná chemikálie způsobila smrt 132 rukojmích. Naopak někteří z teroristů díky plynovým maskám dokázali v počátcích útoku FSB a SOBR klást odpor. Všichni z Čečenců při zásahu padli, většina byla zastřelena v bezvědomí po omámení. Použití plynu, které mělo tragické důsledky pro rukojmí, se záhy stalo předmětem kritiky. Pozůstalí po civilních obětech si roku 2011 soudně vymohli od ruské vlády finanční odškodnění.

Mise marsovského vrtulníčku Ingenuity skončila letos v lednu během jeho 72. letu v atmosféře rudé planety. Podle právě skončeného vyšetřování inženýrů JPL NASA a expertů společnosti AeroVironment havaroval Ingenuity kvůli problémům s navigací způsobeným nedostatkem výrazných terénních prvků.

Marsovský vrtulníček používal k určování své polohy ve vzduchu několik typů senzorů. Klíčovým prvkem byla dolů směřující kamera, která sledovala povrch pod vrtulníkem a identifikovala terénní prvky, ze kterých určovala polohu a další pohyb. Kromě systému vizuální navigace využíval Ingenuity inerciální jednotku (IMU), která měřila jeho akceleraci a úhlovou rychlost, laserový výškoměr a senzory řízení rotoru. Kombinace těchto senzorů umožňovala vrtulníčku autonomní let a navigaci v řídké atmosféře na Marsu.

První vyšetřování mimozemské letecké nehody

Hlavní příčinou havárie byl nedostatek vizuálních prvků v krajině písečných dun. Vrtulníček se proto během 72. letu pokusil o přistání naslepo. Přistávací rychlost ale byla příliš vysoká a při dosednutí došlo k odlomení špiček rotorových listů a následně i ulomení jednoho celého listu rotoru. S podobnými navigačními potížemi se měl Ingenuity podle NASA potýkat i během dvou letů, které havárii předcházely.

Přestože poškození rotoru znemožnilo další let, samotný Ingenuity havárii přežil a stále funguje jako stacionární meteorologická stanice. Tuto roli by teoreticky mohl plnit díky dostatečné kapacitě paměti dalších zhruba 20 let. Spojení s roverem Perseverance však pravděpodobně během následujícího měsíce skončí kvůli rostoucí vzdálenosti.

Ukázalo se, že navigační systém fungoval dobře v oblastech s dostatkem vizuálních prvků využitelných k orientaci. Limity navigačního systému odhalily až písečné pláně bez záchytných orientačních bodů. Závěrečná zpráva vyšetřovatelů proto doporučuje vyvinout systémy schopné zvládat terén s minimem prvků a zajistit robustnější telemetrii pro případ anomálií. Výsledky vyšetřování NASA hodlá zúročit v dalších podobných misích, například ve zvažované misi velkého dronu Mars Chopper.

Vědci již dlouho pozorují, že u některých druhů hmyzu dochází ke zvláštní „konverzaci“ připomínající líbání, při níž si daní jedinci vyměňují sliny. Zmíněné chování se odborně označuje jako trofalaxe, přičemž podrobnější výzkum švýcarských badatelů přinesl překvapivá zjištění: Při komunikaci „z úst do úst“ si mravenci druhu Camponotus floridanus předávají se slinami koktejl hormonů, proteinů a dalších drobných molekul. Vyměňují si tak nejen látky regulující růst, reprodukci či chování, ale i signály, jež jim umožňují poznat příbuzné a „kamarády“ z hnízda.

Podle autorky studie Adrii LeBoeufové navíc mravenci využívají trofalaxi k tomu, aby rozhodli, které larvy v budoucnu uspějí: Pouze některým z nich totiž „servírují“ juvenilní hormon zvyšující pravděpodobnost, že se dožijí dospělosti, že budou větší než ostatní, nebo že se dokonce změní v královnu. Právě pomocí hormonů předávaných ve slinách tak mravenci podle odborníka rozhodují o společné budoucnosti své kolonie.

Politický vývoj po druhé světové válce se nesl ve znamení mocenského soupeření zemí NATO a Varšavské smlouvy, jež silně ovlivnilo i průběh dekolonizace afrických a asijských zemí. V porovnání s minulostí se do ozbrojených střetů po roce 1945 v daleko větší míře zapojovaly různé polovojenské skupiny, jejichž terčem se vedle vojáků či veřejných činitelů protistrany stávali také civilisté hlásící se k opačnému táboru. Zejména v období 60.–80. let 20. století dané praktiky vedle postkoloniálních zemí pronikly také do západní Evropy, kde se různá radikální uskupení uchylovala k únosům civilistů, jejichž propuštění pak podmiňovala splněním svých požadavků.

Místo pout dvě kulky do hlavy

Na uvedený vývoj přirozeně reagovaly bezpečnostní sbory celé řady zemí, které začaly utvářet speciální protiteroristické útvary. To se neobešlo bez debat o prioritách záchranných operací, kdy někteří velitelé považovali za stěžejní likvidaci únosců, jiní naopak preferovali vyjednávání a zatčení pachatelů. Když ve Spojených státech na konci 70. let ředitel FBI William H. Webster přihlížel demonstrační akci armádního týmu Delta Force, podivoval se nad tím, že operativci nemají ve výbavě pouta. Dostalo se mu vysvětlení, že teroristé namísto pout dostávají „dvě kulky do hlavy“. Webster se následně zasadil o vznik Týmu pro záchranu rukojmích (Hostage Rescue Team, HRT), který při únosech usiluje o dopadení, zpravodajské vytěžení a soudní stíhání pachatelů. 

Postupy se odvíjejí zejména podle toho, zda jednotky pověřené záchranou rukojmích operují na vlastním, nepřátelském či neutrálním území. Na domácí půdě komanda pochopitelně disponují lepším materiálním zázemím a znalostí terénu. Nastane-li potřeba extrahovat osoby z nepřátelského prostředí, zasahující oddíly se často neohlížejí na možné vedlejší ztráty z řad místní populace. Jako příklad mohou posloužit akce izraelských komand v palestinských oblastech. Zároveň ale na cizím (ať již nepřátelském či neutrálním) území nastává nutnost řešit formu evakuace osvobozených rukojmí. Současně roste závislost na místních průvodcích a mnohdy také nutnost používat krycí identitu.

Výměna informací

Během uplynulého půlstoletí se technické vybavení speciálních jednotek pochopitelně neustále zdokonalovalo. V současnosti záchranným misím obvykle předchází sledování pohybu únosců či obětí pomocí satelitů a na nepřátelském území mají záchranné týmy zpravidla k dispozici letecké krytí. Klíčový úkol často představuje koordinace a výměna informací mezi různými složkami bezpečnostního, zpravodajského a při akcích v zahraničí také diplomatického aparátu.

Dlouhodobým problémem zůstává otázka volby zbraní, jež by eliminovaly únosce, ale zároveň nevystavily zbytečnému riziku rukojmí. Kupříkladu brokovnice, které se běžně osvědčují při boji na krátkou vzdálenost v zástavbě, svým rozptylem přirozeně ohrožují i rukojmí. S tím úzce souvisejí různé přístupy k použití zbraně proti pachateli. Řada speciálních jednotek již od druhé světové války uplatňuje systém střelby po dvou ranách, vypálených rychle po sobě. Jiné týmy jsou cvičeny nepřestat střílet, dokud nepřítel vykazuje známky pohybu.

Ženy mezi speciály

V posledních dvou desetiletích se předmětem debat stává služba žen u protiteroristických jednotek. Kupříkladu rakouské Jagdkommando přijalo první příslušnici něžného pohlaví v roce 2012, zatímco britská Special Air Service (SAS) následovala až v roce 2021. Kritikové poukazují na fakt, že ostatní příslušníci jednotky mohou mít tendence ohrozit misi tím, že se budou snažit přednostně zachránit zraněnou či zajatou ženu. Oproti tomu existuje předpoklad, že v určitých situacích se protivníci mohou zdráhat na ženu střílet a že se ženy dokáží dobře uplatnit také při vyjednávání.

Protivníky záchranných a protiteroristických týmů se kromě vycvičených militantů příležitostně stávají i „běžní“ kriminálníci či duševně narušení jedinci, kteří z různých důvodů drží rukojmí. V podobných „nepolitických“ situacích existuje větší šance na úspěch vyjednavačů, ne vždy se však lze vyhnout zásahu speciálních jednotek. V prostředí bývalého Československa vešel do povědomí zejména případ z Trstína z roku 1984, kdy se ozbrojený recidivista na útěku zabarikádoval v chatě se dvěma rukojmími. Po neúspěšném vyjednávání následoval zákrok Útvaru zvláštního určení (pozdější URNA), jehož příslušníci při svém prvním velkém zásahu pachatele postřelili a zadrželi. 

Rebelie v srdci Afriky

V letech 1963–1965 se konžská vláda, podporovaná západními mocnostmi, potýkala s povstáním Simbů. Rebelové, ve snaze zvrátil blížící se porážku, na podzim 1964 zadrželi jako rukojmí množství Belgičanů a Američanů ve Stanleyville (dnes Kisangani), přičemž většinu zajatců soustředili v hotelu Victoria. Belgická vláda narychlo zorganizovala operaci Dragon Rouge, během níž skupinu výsadkářů v čele s plukovníkem Charlesem Laurentem dopravila na místo pětice letounů C-130 Hercules amerického letectva. Výsadek brzy ráno 24. listopadu zajistil letiště, aby mohla přistát letadla pro evakuaci rukojmích. 

Povstalci mezitím shromáždili asi 250 svých zajatců z Victorie a transportovali je k letišti, zřejmě s cílem využít je k vyjednávání. Dalším zhruba 50 rukojmím se podařilo před nuceným přesunem ukrýt. U letiště došlo k přestřelce, při níž Belgičané zahnali rebely na útěk, zahynulo ale také 18 zajatců. Simbové se neodvážili k dalšímu útoku proti výsadkářům, takže Laurentovi muži mohli následně evakuovat přes 1 600 cizinců a 150 konžských civilistů. Asi 185 cizinců, kteří zůstali v rukou povstalců, bylo v následujících dnech zavražděno. Pod tlakem veřejného mínění, žádajícího urychlení dekolonizace, belgické a americké jednotky upustily od dalšího postupu proti Simbům. Namísto toho v dalších fázích konžské války převzaly klíčovou roli žoldnéřské oddíly, zejména 5. komando Konžské národní armády.

Husarský kousek Izraelců

Dne 27. června 1976 se čtveřice únosců (dva Palestinci z organizace Černé září a dva Němci z radikálně levicové skupiny Revoluční buňky) zmocnila civilního letadla společnosti Air France přepravujícího z Tel Avivu do Paříže 246 cestujících. Po dotankování v Libyi musel pokračovat Airbus A 300 do ugandského Entebbe. Na letišti již na únosce čekalo sedm jejich kompliců. Tamní režim v čele s Idi Aminem poskytl únoscům podporu, a dokonce vyčlenil přes stovku vojáků k ochraně letiště. Rukojmí byli shromážděni v odbavovací hale a únosci za jejich propuštění žádali osvobození 40 Palestinců vězněných v Izraeli. Po dvou dnech došlo k propuštění nežidovských rukojmích. V zajetí zůstalo 84 izraelských občanů, 10 Francouzů a 12 členů posádky letadla, kteří odmítli pasažéry opustit. 

Zatímco probíhala diplomatická jednání zprostředkovaná Egyptem, začal Izrael plánovat záchrannou operaci. Tu měl provést elitní oddíl Sajeret Matkal s podporou parašutistů a 1. golanské brigády. Hlavní problém představovala otázka, jak po likvidaci únosců evakuovat zachráněné cestující přes ugandské území. Nakonec padlo rozhodnutí eskortovat osvobozené cestující letecky do spřátelené Keni. 

Stovka elitních vojáků zaútočila 3. července večer v nákladních letounech C-130 Hercules. Ty vedle bojových vozidel přepravovaly také mercedes připomínající Aminův vůz a část mužů měla ugandské uniformy, čímž chtěli Izraelci zmást hlídky při příjezdu z přistávací rampy k letištní hale. Netušili ale, že diktátor si nedávno pořídil vůz jiné barvy. Již při příjezdu k cíli vypukla přestřelka, která si vyžádala životy všech únosců, tří rukojmí a nejméně 30 ugandských vojáků. Padl také velitel zásahu Jonatan Netanjahu (bratr pozdějšího izraelského premiéra). Navzdory komplikacím akce skončila záchranou 102 rukojmí.

Příjezd na sianské vlakové nádraží je velkolepý: Nejprve vám potrvá, než se z něj dokážete vymanit, ale pak vás doslova ohromí zrekonstruované hradby a brány starého historického srdce metropole. Od prvních kroků vám tak Si-an dá najevo, že nezapomíná na svou velkolepou minulost. Hradby měří čtrnáct kilometrů a v roce 2008 se zapsaly na seznam světového dědictví UNESCO. Mnozí historikové je dokonce označují za nejzachovalejší památku svého druhu, jaká je k vidění v čínských městech.

Ačkoliv lze kořeny opevnění vysledovat do 8. století, kdy oblasti vládla dynastie Tchang, za svou dnešní podobu vděčí císaři Chung-wuovi z dynastie Ming, vládnoucímu o šest set let později. Posléze hradby zažily mnohé bouřlivé časy a musely projít několika rekonstrukcemi… 

Soukromý kousek zdi

Procházkami po hradbách můžete strávit klidně půl dne, nabízí se však i možnost vypůjčit si od místních kolo a zdolat čtrnáctikilometrovou trasu v sedle. Úplně nejlíp uděláte, když vyrazíte brzy ráno, než se stihne vzduch ve městě rozpálit. Památka také ještě nebude zaplavená lidmi, takže budete mít některé její úseky jen pro sebe. A každý kousek osobního prostoru se v miliardové Číně vyvažuje zlatem. Na hradbách si pak uvědomíte, že máte před očima dva světy: Na jejich vnitřní stranu se mačká historické sídlo, jež nezapře letitou patinu, zatímco o několik metrů dál se tyčí budovy z 20. století, odrážející komunistickou architekturu éry Mao Ce-tunga i moderní pojetí bydlení, které roste do oblak.

Vždy zhruba po sto dvaceti metrech pak narazíte na jednu z 98 strážních věží, jež v minulosti pomáhaly odrážet útoky nájezdníků a tehdejší lukostřelci z nich dokázali střílet až na vzdálenost šedesáti metrů. Zajímavé je však i to, co se děje pod hradebními zdmi: Určitě vás zaujmou hned čtyři monumentální brány, směřující na všechny světové strany. Vedle nich navíc pro potřeby novodobého města přibylo i čtrnáct menších průchodů, jež umožňují lépe zvládat dopravu a nekonečné přívaly turistů.

Kde všechno začíná

Asi nejzajímavější památku, kterou si můžete z hradeb prohlédnout, představuje tibetský klášter Kuang-žen s historií sahající do 18. století. Komplex sestává z více budov, mezi nimiž rostou stromy, a jeho střechy vás zaujmou zářivým pozlacením. Jde přitom o jediný tibetský klášter v provincii Šen-si a pravidelně se stával útočištěm dalajlámy i vysokých lámů, kteří cestovali Čínou… 

Historické město Si-an patří k nejkrásnějším v celé Číně. Je sice podobně rušné a chaotické jako jiné letité zástavby, ale zároveň nabízí atmosféru místa, kde začínala hedvábná stezka – a svůj šarm si uchovává navzdory faktu, že země prochází rychlým rozvojem i modernizací. Například jeden z tamních kruhových objezdů zdobí nádherná zvonová věž ze 14. století, kterou nechal rovněž vybudovat Chung-wu: Na výšku měří šestatřicet metrů a za pár drobných můžete vystoupat až do horního podlaží, odkud se nabízí jedinečný výhled.

Nadohled od mešity 

Kousek od věže začíná bazarový svět starého Si-anu, na který shlíží Bubnová věž, připomínající spíš palác. Vedle ní však ve zmíněné oblasti natrefíte také na spoustu míst, která zavánějí Blízkým východem: Kromě koření a suvenýrů najdete v tamních obchůdcích hedvábné šátky, oděvy nebo třeba čínskou kaligrafii. Kultury se zkrátka v místě promíchaly natolik důkladně, že budete mít pocit, jako by se tam čas zastavil v dobách slavné obchodní stezky. 

Posléze narazíte na Velkou mešitu, která ovšem klame tělem a vypadá spíš jako buddhistický komplex. Také její historie přitom sahá do 8. století, a řadí se tak mezi nejstarší dochované památky svého druhu v Asii. Vyrostla za dynastie Tchang a okamžitě se stala oblíbeným místem, protože po hedvábné stezce přicházeli obchodníci z Persie a dalších muslimských zemí. Postupem času však nadšení opadlo a chátrající budovu nechala až ve 14. století opravit dynastie Ming. Zachoval se tudíž unikátní komplex čtyř nádvoří, čínských bran zdobených kaligrafií, minaretů připomínajících pagody a palácových staveb s měkkými koberci, jež odkazují k Mekce. 

Následuj husu!

Pokud jste do Si-anu přijeli za památkami, asi deset kilometrů od Velké mešity objevíte zajímavý park, jemuž dominuje 64metrová Velká pagoda divoké husy. Stejně jako zmíněný muslimský svatostánek vznikla za dynastie Tchang a názorně dokládá, jak důležitým městem Si-an mezi 7. a 8. stoletím byl. Stavba se pojí se jménem buddhistického mnicha Süan-canga, který se na sedmnáct let vydal do Indie. Podle pověsti mu při hledání cesty z pouště pomohla divoká husa, a tím mu zachránila život. Z Indie pak mnich přinesl do Číny také vzácné sútry a sošku Buddhy.

Pozorný návštěvník si všimne, že ani pagodě se nevyhnuly krušné časy. Nejhorší událost zažila v roce 1556, kdy ji poničilo zemětřesení, takže se dodnes mírně naklání. Její okolí přitom vyzařuje atmosféru jako z čínské pohádky: Ke svatostánku vede dlouhá cesta do kopce osázeného stromy a kolem se tyčí řada nádherných posvátných staveb, které sice viditelně prošly rekonstrukcí, ale stále si uchovávají své kouzlo. Za dynastie Tchang potom pagoda tvořila centrum vzdělanosti, kde se překládaly posvátné buddhistické texty. 

Příliš komplikované nudle

Si-an nemá jen pověst jednoho z historicky a kulturně nejvýznamnějších čínských měst – pro mnohé jde také o kulinářský ráj. Unikátní trhy s jídlem se táhnou skrz muslimskou čtvrť uličkami jako Pej-kuang-ťi a Pej-jüan-men. Přes den to v nich tolik netepe, ale se setměním stánky ožijí a oblast se promění v noční trh plný chutí. Doma jsou tam muslimové etnika Chuej, kteří do města dorazili díky hedvábné stezce a dnes tvoří jeho nedílnou součást. V celé zemi jich pak žije zhruba deset milionů.

K nejtypičtějším pokrmům Si-anu se řadí nudle biang biang, jež zaujmou nejen chutí, ale také svým příběhem. Znak „biang“ se totiž v čínštině řadí mezi nejkomplikovanější a jeho napsání vyžaduje 58 tahů. Učitelé jej proto dávali za trest opisovat záškolákům. Samotné nudle každopádně vznikají neustálým natahováním těsta, kterým se průběžně jemně bouchá o stůl či jinou plochu, a právě ono plesknutí charakterizuje znak biang. Výsledné těstoviny jsou tenké, ale široké a podávají se s kousky masa, dušenou zeleninou a bramborami. 

Za nejlepší pouliční jídlo Si-anu pak mnozí považují žou-ťia-mo, a na svou porci si tudíž u stánku počkáte i třicet minut. Maso se vaří celé hodiny, aby se doslova rozpadalo, přidává se k němu asi dvacet různých dochucovadel a výsledek se servíruje v čerstvém pečivu s chilli olejem. Můžete však ochutnat také studené nudle liang-pchi, různé druhy kebabu, speciální polévky, kalamáry či třeba ceng kao neboli rýži s datlemi a sušenými švestkami.

Stráž u mrtvého

Žádný z návštěvníků Si-anu a jeho okolí by každopádně neměl odjet, aniž by spatřil slavnou terakotovou armádu, která má pověst jednoho z největších archeologických objevů 20. století, a řada lidí ji dokonce označuje za div světa. Z města k ní pojedete zhruba hodinu a najdete ji v srdci obrovského areálu, posetého obchůdky se suvenýry, restauracemi, kavárnami – a také bezpočtem turistů.

Při pohledu na terakotové vojáky vladaře Čchin Š’-chuang-tiho si možná ani neuvědomíte, že jsou sochy staré přes dva tisíce let. První z nich vznikly zřejmě kolem roku 246 př. n. l., kdy mladičký panovník usedl na trůn. Podle kronik se jeho okázalý příbytek věčnosti připravoval déle než třicet let a vystřídalo se na něm přes 700 tisíc dělníků. Kompletní armáda zahrnovala na osm tisíc vojáků, 130 vozů i 520 koní. Ve vojsku nechyběli generálové, lukostřelci ani pěšáci, nicméně k vidění jsou také figury hudebníků či akrobatů. Navzdory své kráse se armáda ocitla spolu s panovníkem pod zemí, aby strážila jeho klid. Na světlo světa se pak znovu dostala až v roce 1974, kdy na ni náhodou narazila skupina farmářů při kopání studny.

Dnes se vojsko nachází v rozlehlém hangáru a působí nedozírným dojmem. Postavy jsou přitom propracované do nejmenších podrobností, včetně účesů, očí a ozdob na brnění. Sochy spočívají celkem ve třech jámách, z nichž nejslavnější je samozřejmě ta nejrozlehlejší. Třetí, nejmenší, zůstává z větší části prázdná a předpokládá se, že se zaplní až v průběhu dalších archeologických prací. Ani památky v okolí Si-anu tak ještě neřekly poslední slovo a budou nepochybně lákat i budoucí generace. 

Asi čtyři kilometry jihovýchodně od andaluského města Zuheros se nachází krasový jeskynní systém Cueva de los Murciélagos (Jeskyně netopýrů). Jde o velmi přiléhavé označení – jedná se o jednu z největších kolonií netopýrů v Andalusii. Kromě toho je to ale také významná paleontologická lokalita s mnoha zajímavými objevy. Lidé tu žili nejméně před 35 tisíci let, tedy během nejmladší doby ledové.

Raquel Piquéová z Autonomní univerzity v Barceloně a její spolupracovníci nedávno důkladně analyzovali artefakty, původně nalezené v Jeskyni netopýrů horníky v 19. století. Výzkum, jehož podrobnosti zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports, mimo jiné ukázal, že dávní lidé, kteří před 7 000 lety obývali jižní části Španělska, byli technologicky zdatnými výrobci luků a šípů.

Lučištníci neolitu

Zmíněné artefakty jsou nejstaršími luky a šípy, jaké známe z Evropy. Jsou vyrobené z různých vláken a druhů dřeva a v chladných a suchých jeskyních se uchovaly ve výtečném stavu. Jejich zpracování podle vědců ukazuje na mistrovskou zručnost i tajné recepty. Například tětivy jsou spletené ze šlach více druhů zvířat – koz, kanců a jelenů.

„Tímto postupem vznikne pevná tětiva s výbornými parametry pro zkušené lučištníky,“ vysvětluje Piquéová. „Jde o velmi přesně a zručně vyrobené věci, na nichž má každý detail svůj smysl. Přibližují nám ohromující dovednosti a znalosti tehdejších lidí období neolitu.“ 

Je pozoruhodné, že nalezené tětivy se do značné míry podobají tětivám objeveným u „ledového muže“ Ötziho, který žil mnohem později. Šípy jsou naopak vyrobené z výjimečného materiálu pro tento účel – z olivového a vrbového dřeva a z rákosu. 

Přítomnost kvalitních zbraní na pohřebišti v Jeskyni netopýrů vzbuzuje zajímavé otázky o jejich využití. Piquéová s kolegy poukazují na to, že u neolitických společností ze stejného období máme řadu dokladů o násilí a kanibalismu, takže se určitě hodilo být ozbrojený. Pro přesnější určení účelu zbraní z Jeskyně netopýrů ale bude ještě nutné udělat další analýzy.

První temnou kometu, čili těleso, které vypadá jako planetka, ale Sluneční soustavou se pohybuje jako kometa, se podařilo objevit před necelými dvěma roky. Od té doby vědci narazili na šest dalších objektů tohoto druhu. Darryl Seligman z Michiganské státní univerzity a jeho kolegové svým novým výzkumem nyní tento počet zdvojnásobili. Jejich práci v těchto dnech publikoval odborný časopis PNAS.

Připsali si na konto sedm dalších temných komet. Podle vědců je tyto objekty možné rozdělit do dvou skupin – větší temné komety se pohybují ve vnější části Sluneční soustavy, čili za Hlavním pásem planetek, kdežto menší temné komety nacházíme ve vnitřní části Sluneční soustavy.

Objevování temných komet

Astronomové již dříve naráželi na zvláštní chování některých objektů Sluneční soustavy. Šlo například o těleso s označením 2003 RM, které se během let pozorování záhadně odchýlilo od předpokládané trajektorie. Když pak do zorného pole vědců vletěl mezihvězdný návštěvník 1I/ʻOumuamua, vrhlo to na objekty tohoto typu a jejich chování nové světlo.

Astronomové se nejprve domnívali, že jde o komety a usilovně hledali stopy po byť nezřetelném kometárním ohonu. Nic takového ale nenašli. Dotyčné objekty vypadají jako planetky, jen jejich dráhy tomu neodpovídají. Astronomové je proto označují jako temné komety.

Seligman a jeho kolegové potvrdili existenci temných komet, objevili řadu dalších a vypozorovali, že se liší temné komety vnější a vnitřní části Sluneční soustavy. Ve vnější části Sluneční soustavy jsou větší a také obíhají po výrazně eliptických oběžných dráhách, zatímco ve vnitřní části mají temné komety téměř kruhové orbity. K novým temným kometám také přibyla řada otázek. Jaký je jejich původ? Proč se tak zvláštně chovají na orbitě? Je na nich nějaký led?

„Temné komety jsou novým potenciálním zdrojem materiálů, které byly nezbytné pro vývoj života na Zemi,“ vysvětluje Seligman. „Čím více se o nich dozvíme, tím lépe pochopíme jejich roli při vzniku naší planety.“

To, jakým způsobem Vizigóti pronikli za bránu Porta Salaria dodnes jasné není. Snad jim pomohli vzbouření otroci. Ale pro toho, kdo se nacházel ve městě, to moc velký význam nemělo. Co se dalo v takové situaci dělat? Předně zmizet. O ne-přežití přitom rozhodovalo několik maličkostí. Třeba v jaké části města se kdo právě nacházel. 

V západních sektorech města kolem Alexandrijských lázní to vypadalo na docela slušné šance. Z metropole se odtud dalo pěšky zmizet pryč s dostatečným náskokem. O dost hůře se vedlo těm, kteří se nacházeli kolem Saturnova chrámu a mauzoleí. Tam totiž sídlily pokladnice, úřady a stála obydlí těch nejmovitějších. Vizigóti, a do města jich proudilo dobře kolem 40 tisícům, odtud brali vše, co jim přišlo pod ruku. Všechny, na které tu narazili, považovali za boháče. A mučili je, aby jim vydali zlato a cennosti.

Kostel jako záchrana?

Jaká další maličkost mohla hrát podstatnou roli? Třeba to, v jakého boha kdo věřil. Křesťané hledali útočiště v chrámech. Ty totiž Vizigóti, na rozdíl od „pohanských“ chrámů římských božstev, překvapivě neplenili. Takže volbu té správné víry lze rozhodně označit za dobrý tah. Ale pozor, i tady existovala určitá rizika. Plenění nájezdníků trvalo dva a půl dne, a když už skoro doznívalo, nastoupila druhá směna. Do rabování se zapojili sami římští vojáci, kteří nejprve nedokázali město uchránit. A doprovázel je i početný dav přeživších Římanů, kteří konverzi nepodstoupili. A ti měli na křesťany pifku. Celý ten vpád Vizigótů si totiž vyložili jako trest starých bohů za ztrátu víry. V tento moment se naopak zdálo velmi nebezpečné nacházet se v jakémkoliv křesťanském kostele. 

Na konci srpna byl Řím, proslavené město, které si podmanilo svět, sám podmaněn. Z jeho výzdoby a slávy mnoho nezůstalo. Proto se také většina zbývajících obyvatel vystěhovala na venkov. Anebo za moře, do Afriky. Ta sice neoplývala komfortem metropole, ale žilo se tam o dost bezpečněji. O tom, že římská říše se nachází v úpadku, už nikdo nepochyboval.

Podle fosilních nálezů je jasné, že mamuti byli pro dávné lovce velmi nebezpečným cílem. Jak se ale ukazuje, pro první obyvatele amerických kontinentů, nebo přinejmenším pro jedny z prvních, to nepředstavovalo nepřekonatelnou překážku. Mamutí maso totiž pro ně bylo zásadním zdrojem potravy.

K tomuto závěru směřuje výzkum, který nedávno vedl Ben Potter z Aljašské univerzity ve Fairbanksu. Vědci hledali odpověď na otázku, jak vlastně žili lidé kultury Clovis, kteří obývali americké kontinenty před zhruba 13 tisíci lety. Fosilní záznam ukazuje, že se tito lidé velice rychle, během pouhých pár set let, rozšířili po Severní i Jižní Americe.

Životní styl kultury Clovis

Odborníci až doposud studovali život těchto lidí nepřímo, pomocí analýz jejich nástrojů nebo pozůstatků kořisti, které byly objevené v blízkosti jejich sídlišť. Potterův tým zvolil přímější postup a analyzoval izotopy ve fosilních pozůstatcích slavného nemluvněte Anzick-1, objeveného ve státě Montana a jediného víceméně věrohodného známého člověka kultury Clovis.

Jak plyne ze studie, která se dostala na titulní stranu nového čísla vědeckého časopisu Science Advances, výsledky analýz vyvracejí představu, že by se lidé kultury Clovis živili především malými živočichy a rostlinami. Výzkum vědců Aljašské univerzity naopak naznačuje, že šlo o specializované lovce velkých zvířat, včetně mamutů.

Autoři studie se domnívají, že právě specializace na lov mamutů a v menší míře i dalších velkých zvířat té doby byla klíčová pro rychlé šíření těchto lidí napříč americkými kontinenty. Lov mamutů podle nich představoval velmi flexibilní životní styl, který mohli lidé kultury Clovis provozovat v různých typech prostředí. Mamuti migrovali na velké vzdálenosti a byli pro lovce kultury Clovis jako chodící supermarket plný tuků a proteinů.

Při pohledu z dostatečně velké dálky jsou Země s Venuší jako planetární dvojčata. Mají téměř stejnou velikost a v obou případech jde o kamenné planety. Bližší pohled ale odhaluje obrovské rozdíly – zatímco Země kypí životem, Venuše je pekelným světem, kde pod hustými mračny kyseliny sírové panují teploty šplhající k téměř 500 °C.

Pro odborníky jde o vzrušující záhadu. Čím to je, že se Země a Venuše tolik liší? Dlouho mezi převažoval názor, že i Venuše bývaly kdysi vlídným a nejspíš i obyvatelným světem, kde se časem podmínky z nějakého důvodu dramaticky zhoršily. Pokud by tomu tak skutečně bylo, čím to, že se podmínky na Venuši tak dramaticky změnily?

Tereza Constantinouová z britské Univerzity v Cambridgi a její kolegové nyní přicházejí se zjištěním, že Venuše zřejmě nikdy nebyla obyvatelná pro život pozemského typu. Britští vědci prostudovali chemické složení atmosféry Venuše a odvodili z něj, že na Venuši nikdy nebyl dostatek vody pro existenci oceánů podobným těm na Zemi.

Výsledky výzkumu, které nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy, naznačují, že obyvatelnost planet Sluneční soustavy byla zřejmě jen vzácná, i v době, kdy byla Sluneční soustava mladá. To má, bohužel, nepříjemné důsledky pro pátrání po obyvatelných exoplanetách. Již totiž známe několik cizích planet podobných Venuši, ale šance na jejich obyvatelnost se teď povážlivě scvrkly.

„Byli bychom bývali rádi, kdybychom zjistili, že Venuše v minulosti bývala podobná Zemi a mnohem přívětivější pro život,“ lituje Constantinouová. „Je tedy poněkud smutné zjistit, že tomu tak zřejmě nebylo. Na druhou stranu, můžeme teď zúžit pátrání po exoplanetách, kde by se slušnou mírou jistoty mohly panovat podmínky vhodné pro život pozemského typu.“