V dnešní době známe baziliky především jako románské kostely. Původně ale šlo o antické úřední stavby, ve starověkém Římě tržnice nebo soudní síně budované na hlavním náměstí (fóru) daného města. Právě takovou baziliku nedávno objevili archeologové v Londýně. Jde o nejstarší baziliku římského Londinia.

Bazilika, kterou archeologové objevili v říjnu 2023, byla vybudovaná zhruba v letech 70 až 80 našeho letopočtu, jako součást nejstaršího fóra Londinia. Původní komplex byl velký asi jako dnešní fotbalové hřiště. Kolem roku 120 ale bylo fórum zbouráno a vzniklo nové fórum, které bylo asi pětkrát větší než to původní. Ve své době šlo o největší stavbu svého druhu severně od Alp.

Budova prvního náměstí v Londýně

Z původní baziliky se zachovaly základy a zdi. „Jde o jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů v Londýně za poslední roky,“ popisuje Sophie Jacksonová z londýnského archeologického muzea MOLA (Museum of London Archaeology). „Míra zachovalosti této dva tisíce let staré baziliky dalece překročila naše očekávání.“

Archeologové zjistili, že první londýnská bazilika byla postavena ze směsi keramických dlaždic, pazourku a kamene. Na některých místech se zachovala zeď až 10 metrů dlouhá. Podle vědců mohla být součástí struktury velké jako dvoupatrový či třípatrový dům.

V roce 2030 by měla být tato bazilika otevřena pro veřejnost. Stane se součástí výstavy, která vznikne díky spolupráci společnosti Hertshten Properties, která je vlastníkem dotyčného pozemku a londýnského muzea MOLA. 

Image

Čtěte také

Archeologové odkrývají Lundenwic, dávný saský Londýn ze 7. století

Jako ideové odpůrce si od počátku braly zednáře na mušku katolické listy. Z obdobných ideových pozic proti nim ale brojil také fašistický a krajně pravicový nacionalistický tisk a radikální levice. Na jedné straně byli obviňováni z bezbožnosti a intrik proti církvi, na straně druhé z kosmopolitismu, nevlasteneckého politického pletichaření a dokonce ze spolupráce s jezuity. Komunisté v nich viděli nástroj kontrarevoluce, fašisté a nacisté je cpali do jednoho pytle s židy a bolševiky a byly jim přisuzovány nejhorší politické a finanční aféry. 

Staré kořeny 

Zlatým věkem svobodných zednářů byla epocha osvícenství. Myšlení vzdělanců 18. století ovládla téměř bezmezná víra v ratio, rozum, který je schopen odkrýt a poznat všechna tajemství světa. Touha osvícenců po vědění, tolerance a filantropie je vedly v jejich každodenním konání. Víra v pokrok se stala heslem doby. 

Také společnost svobodných zednářů přijala tyto zásady za své. Sama se stala jedním z pilířů osvícenského myšlení a uváděla jej úspěšně do praxe. Zednářství se stalo ve vyšších kruzích přímo módou. Přičiněním zednářů vznikaly debatní salony, učené společnosti, ale také školy, špitály, sirotčince a jiné pečovatelské domy, rozvíjela se vydavatelská a publikační činnost. Některé zednářské lóže sice podlehly kouzlu esoterických věd a pěstovaly alchymii, astrologii či kabalu, ale v zásadě se neuchylovaly od osvícenského programu. 

Přestože katolická církev zednářství příkře odsoudila, většina osvícenských panovníků se při své reformní činnosti o zednáře opírala a využívala jich ve službách osvíceného absolutismu. V našich zemích si sice císař Josef II. k zednářům zachovával rezervovaný postoj, ale jejich pomoci se nezříkal. Řada jeho blízkých spolupracovníků se k zednářství hrdě hlásila. Šok francouzské revoluce způsobil, že za vlády Františka II. nastal ve vztahu k zednářům prudký obrat. Po odhaleném spiknutí domnělých jakobínů v několika habsburských provinciích byli zednáři vystaveni státní perzekuci a byli nuceni život lóží ukončit. Zákaz jejich činnosti pak platil až do konce monarchie v roce 1918. 

Obnova v Předlitavsku

Avšak zednáři se nevzdávali. V krátkých okamžicích politického uvolnění a liberalizace se znovu pokoušeli svou organizaci vzkřísit. Po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 se v uherské části monarchie podařilo činnost lóží obnovit, ne tak v západní části říše (Předlitavsku). Později nalezli předlitavští zednáři útočiště v takzvaných „hraničních lóžích“, které pracovaly v příhraničí pod patronací uherských lóží, aniž by porušovaly rakouské zákony. V druhé polovině 19. století tak silně ožila snaha po obrození a oživení činnosti předlitavského zednářství. 

Na počátku stály zednářské kroužky, zvané také „věnečky“ (Kränzchen), v nichž se scházeli bratři, kteří byli už dříve přijati za členy některé ze zahraničních lóží. Prvním mezi nimi, a to nejen v Čechách, ale v Předlitavsku vůbec, byl pražský kroužek Harmonie s vazbou do německého Altenbergu, založený roku 1870. Po dvou letech následoval druhý pražský kroužek Amititia a později přibyly další kroužky v menších městech Čech. 

Když se roku 1909 ustavila v Praze pod uherskou patronací lóže Hiram, pokusila se spojit pod svým vedením všechny kroužky v zemi. Z toho ovšem povstaly první národnostní rozpory mezi českými a německými zednáři v našich zemích. Oba pražské kroužky, Harmonie a Amititia, se 12. května 1909 na uherské půdě spojily v lóži, která byla podřízena zednářskému Orientu v Prešpurku. Tato lóže přijala jméno Hiram u tří hvězd. Mezi jejími členy nacházíme známé české zednáře Alfréda Baštýře, Luďka Picka a Moravana Jaromíra Haněla i osobnosti, jako byl vynálezce František Křižík, dramatik Jaroslav Kvapil, malíř Viktor Stretti a novinář Vincenc Červinka. 

V nové republice

Lóže Hiram u tří hvězd byla jedním ze základů, na kterých vzniklo budoucí zednářství v Československu. 26. října 1918, dva dny před vyhlášením nezávislosti nového státu, se sešlo 15 členů lóže Hiram s úmyslem založit konečně samostatnou lóži v Praze. Tak vznikla první česká lóže Jan Amos Komenský, do které o rok později „vnesli světlo“ zednáři z francouzského Velkého Orientu. Původní takzvaný jánský ritus této lóže byl opuštěn a převládl zde skotský ritus podle francouzského vzoru. 

Situace československého zednářství po roce 1918 byla charakterizována určitými nesrovnalostmi. Původ tohoto hnutí v mladé republice totiž nebyl jednotný. Na jedné straně se v něm vytvořily dva národnostně odlišné směry – český a německý, které však pracovaly v poměrném souladu a shodě. Na druhé straně nové československé zednářství vznikalo dosti živelně z nejrůznějších domácích i cizích zdrojů, což způsobovalo zmatky. Prosazovaly se zde zprvu hlavně protichůdné italské a francouzské politické vlivy. Nakonec se prosadil vliv francouzský, což bylo konec konců v souladu se zahraniční orientací československého státu. Naopak němečtí zednáři se mohli v ČSR opřít o starší tradici přinesenou z Německa. Během první republiky tak vedle sebe pracovaly dvě velkolóže: Velká národní lóže československá a německá Lessing u tří prstenů (Lessing zu den drei Ringen). 

Opora Hradu

Československá republika po roce 1918 byla státem politických stran, které tvořily vládní koalice a ovládaly její vnitřní politiku. Aby udržel situaci v určitých mezích, shromáždil kolem sebe prezident Masaryk skupinu vlivných stoupenců, s jejichž pomocí se snažil udržet demokratický kurs proti výstřelkům politického stranictví. Pro tuto mimoparlamentní a nikdy pevně nezformovanou skupinu, skládající se převážně z intelektuálů, umělců, vědců, vyšších státních úředníků, diplomatů a žurnalistů, se vžilo označení „skupina Hradu“ nebo jen krátce „Hrad“. 

Doménou Masarykovy skupiny se stala hlavně zahraniční politika. K vlivným oporám Hradu patřila většina československých zednářských lóží spojených ve Velké národní lóži československé. Masaryk však měl řadu stoupenců i v německé Velké lóži Lessing u tří prstenů, jejichž počet stoupal zejména ve třicátých letech po Hitlerově nástupu k moci. 

K prominentním zednářům patřili četní českoslovenští politikové a státníci. V lóži Pravda vítězí působil ministr zahraničí Edvard Beneš, v jiné s názvem 28. říjen první československý ministr financí Alois Rašín. Zednářem byl i Benešův nástupce v úřadu ministra zahraničí Kamil Krofta a řada ministrů a poslanců. Jejich počet v lóžích ale nebyl příliš velký a jejich vliv v nich nebyl zdaleka rozhodující. Masarykův poměr k zednářství byl pozitivní, třebaže sám zednářem nikdy nebyl. Už v roce 1906 se zednářů zastal v pomlouvačné kampani, kterou nastartovala katolická církev. To byl také důvod, proč se československé zednářstvo za Masaryka postavilo a zařadilo se tak do širokého spektra demokratických společenských skupin, jež mu prokazovaly loajalitu. 

Od Komenského po Vatru

Zednářství nikdy nebylo jednotným hnutím a nejinak tomu bylo i na území ČSR. Kromě dvou hlavních velkolóží zde působil neregulérní volnomyšlenkářský Zednářský spolek u vycházejícího slunce (Freimaurerbund zur aufgehenden Sonne) z Norimberka, který založil ostatními zednáři neuznávanou velkolóži Bohemia. Ta se později rozešla a její jednotlivé lóže většinou přešly do Velké lóže Lessing u tří prstenů.

Na české straně vycházela z volnomyšlenkářského hnutí neregulérní Dílna lidskosti. Vytvořila postupně tři lóže a nakonec vplynula do Velké národní lóže československé. Mimo rámec regulérního zednářstva existovalo i „smíšené zednářství“, které se skládalo z lóží, jež do svých řad přijímaly i ženy. Do Československa je přivedli začátkem dvacátých let Holanďané. Mezi československými Židy působil ještě nezávislý řád B'nai B'rith, původem z USA. Ve všech těchto případech šlo ale o okrajové záležitosti. 

Hlavní úlohu zastávaly Velká národní lóže československá a Lessing u tří prstenů. V době největšího rozmachu zednářského hnutí v Československu okolo roku 1935 pracovalo v Praze sedm lóží prvně jmenované Velké lóže: J. A. Komenský, Národ, 28. říjen, Dílo, Bernard Bolzano, Pravda vítězí a Sibi et posteris. V Plzni působila lóže Josef Dobrovský, v Brně Cestou světla, v Olomouci Lafayette, v Moravské Ostravě Lux in tenebris, v Bratislavě Ján Kolár, v Banské Bystrici Vatra, v Košicích P. J. Šafařík a další. V jejich řadách se scházely mnohé známé osobnosti kultury, umění a vědy jako například malíř Alfons Mucha, nejvyšší zednářský představitel v zemi, skladatel Oskar Nedbal, spisovatel Karel Čapek, architekti Jan Kotěra a František Lýdie Gahura, herec Zdeněk Štěpánek, sochař Jan Štursa a také Jan Masaryk. Ze známých Slováků byli zednáři Milan Rastislav Štefánik, Vavro Šrobár a Kornel Stodola. 

Soumrak nad republikou

V době ohrožení republiky nacistickým Německem došlo k velkému sblížení mezi československou a německou Velkou lóží v Československu. Nemalou roli při tom hrál fakt, že ve Velké lóži Lessing u tří prstenů pracovalo mnoho Židů. To se projevilo mimo jiné při velkých oslavách 19. výročí trvání republiky v říjnu 1937. Při této příležitosti se sešli zástupci mnoha českých a německých lóží, aby manifestovali jednotu pod heslem „Zednářská spolupráce jako vzor soužití národností v jednom státě“.

Československému zednářství nebylo dáno přežít první republiku. Mnoho zednářů zahynulo v tragických letech druhé světové války. Když bylo zednářství v roce 1945 obnoveno (tentokrát už ovšem bez Němců), bylo to jen nakrátko. V roce 1951 se pod tlakem komunistů rozhodlo vedení Velké národní lóže československé svoji činnost zastavit – podle zednářského symbolického slovníku „život lóže uspat“.

Image

Čtěte také

Zednáři a jejich lóže: Jakou moc má dnes toto tajemné bratrstvo?

Evropský vesmírný dalekohled Euclid vyrazil do vesmíru 1. července 2023. Nachází se v blízkosti Lagrangeova bodu L2, kde pozoruje hluboký vesmír, především kvůli výzkumu temné hmoty a temné energie. Než ale oficiálně zahájil výzkum, musel projít úvodními testy, které ověřily funkčnost jeho přístrojů.

Během rané fáze testů, která se uskutečnila v září 2023, Euclid pořídil několik zkušebních snímků. Ty byly záměrně rozostřené, ale vědci si přesto na jednom z nich všimli něčeho velmi zajímavého. Změnili proto plán a dotyčnou oblast důkladně prozkoumali. Výsledkem je působivý objev.

Prstenec v centru galaxie

V galaxii NGC 6505, vzdálené 590 milionů světelných let, Euclid objevil krásný a kompletní Einsteinův prstenec. Prstenec vykresluje záření mnohem vzdálenější galaxie, která je v ideálním zákrytu s centrem galaxie NGC 6505. Je od nás vzdálená asi 4,42 miliard světelných let. Doposud jsme ji nepozorovali a ještě ani nemá jméno. Podrobnosti nečekaného objevu zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

„Einsteinův prstenec je projev gravitačního čočkování. Všechny gravitační čočky stojí za pozornost, protože je to vzácný jev a vědcům přinášejí spoustu zajímavých informací,“ vysvětluje Conor O'Riordan z Institutu Maxe Plancka pro astrofyziku. „Tahle je speciální, protože je blízko k nám a vizuálně je překrásná.“

Image

Čtěte také

Co je a kdy vzniká tzv. Einsteinův prstenec?

Už od časů George Washingtona byl každý prezident všeobecně známou osobou a nezřídka se ocital v centru dramatických sporů. Sám Washington například v roce 1794 vytáhl v čele vojska potlačovat rebelii odpůrců daně z whiskey. Přesto trvalo až do roku 1835, než došlo k prvnímu pokusu o atentát na prezidenta Spojených států. 

Dva výstřely 

Ve Washingtonu ten den panovalo chladné a vlhké počasí. Andrew Jackson, v pořadí sedmý prezident USA, zrovna odcházel v zástupu politiků, úředníků a důstojníků z budovy Kongresu. Před chvílí skončilo smuteční setkání na památku jednoho zesnulého kongresmana a všude kolem se tlačil hustý dav. Zničehonic vystoupil ze zástupu lidí muž v dlouhém kabátu, vyňal jednorannou perkusní pistoli, zamířil prezidentovi na srdce a ze vzdálenosti zhruba dvou metrů na něj vystřelil. Rána se rozlehla daleko a všechny přítomné šokovala. 

Samotnému Jacksonovi se však kupodivu nic nestalo. Útočník využil okamžiku překvapení, a než kdokoli zareagoval, odhodil pistoli a tasil druhou. Opět zazněla exploze, ale znovu bez důsledku – ani tentokrát z hlavně kupodivu nevylétla kulka. 

Většina napadených lidí by nejspíš podlehla panice a pokusila se utéct, nebo ještě spíš ztuhla hrůzou. Jenže pětašedesátiletý Jackson byl účastník řady soubojů a veterán několika válek – ne nadarmo se mu pro jeho tvrdost přezdívalo Starý ořechovec. A tak se po střelci hned rozháněl holí. Prezidentův úder minul, nicméně muže zpacifikovali okolostojící lidé. Celý hrozen se jich vrhl na atentátníka, shodil jej na zem a nepříliš jemně odvlekl do vězení. 

Jedním z nich byl i proslulý zálesák Davy Crockett, tou dobou poslanec Kongresu. Dne 30. ledna 1835 prožily USA první pokus o atentát na svého nejvyššího představitele. Od té doby byli čtyři američtí prezidenti vykonávající funkci zavražděni a další dva zraněni, a to nepočítáme řádku neúspěšných atentátů na prezidentské kandidáty, včetně dvou nedávných útoků na Donalda Trumpa. 

Souhra náhod 

Jak bylo možné, že Andrew Jackson toho dne přežil? Svědků byla celá řada a nikdo to nechápal. Pachatel mířil zblízka, takřka bez možnosti minout. Jackson unikl smrti díky nevlídnému počasí. Vyšetřování odhalilo, že atentátníkovy perkusní pistole byly zcela v pořádku, vlhký vzduch ale ovlivnil funkci kapslí. Ty sice po úderu kohoutku explodovaly, ovšem s nedostatečným efektem a nezapálily už prachovou nálož, která měla kule vystřelit z hlavní. Střelný prach si přitom zločinec pořídil ten nejlepší možný, používaný například u soubojových pistolí. V každém případě byl výsledkem jen hlasitý zvuk třaskajících kapslí. Když pistole později testovali vyšetřovatelé, jejich účinek byl naprosto perfektní. Atentátník měl vyloženě smůlu. 

A o co neznámému muži vlastně šlo? Zpočátku se spekulovalo o politických motivech nebo přímo konspiraci. Pachatelovy výroky naznačovaly, že se jednalo o příznivce opoziční strany whigů, a někteří příznivci demokraticko-populistického Jacksona měli rovnou jasno v zákulisním zapojení Johna Calhouna, tedy prezidentova bývalého viceprezidenta a ostrého politického i osobního odpůrce. Díky soudnímu vyšetřování se ukázalo, že všechno bylo jinak. V pozadí atentátu nebylo spiknutí vedené Calhounem, jakkoli silná (a vzájemná) nevraživost mezi ním a Jacksonem panovala. Přísně vzato vlastně střelec politické motivy neměl. 

Zneuznaný král 

Pachatel byl třicátník, jehož přesné datum narození zůstává dodnes neznámé. Pocházel z Anglie (v tehdejší Americe nic výjimečného) a jmenoval se Richard Lawrence. Původně se živil jako malíř pokojů a pak provozoval obchod s barvami. „Tyrana“ Jacksona prý hodlal zabít, protože mu přikládal vinu za své zubožení. Prezident proslul urputným bojem proti zřízení banky Spojených států, a i o dalších jeho krocích se Lawrence vyjadřoval kriticky. Zpočátku tedy vzbuzoval dojem radikálního whiga a mnoha pozorovatelům potvrzoval dohady o tom, že útok představoval politickou záležitost. 

Racionální odpovědi atentátníka však postupně vystřídala prohlášení, podle nichž nemohl být duševně v pořádku. Už nějakou dobu před atentátem mluvil před svými blízkými o tom, že vláda USA mu dluží ohromné peníze, a on tedy nemusí pracovat. Jackson, o kterém si pro sebe cosi mumlával, mu podle jeho bludu odmítal dluh vyplatit a řešení viděl v nástupu jeho viceprezidenta Martina Van Burena. Vrchol všeho představovalo Lawrencovo tvrzení, že si koresponduje s různými evropskými vládami. Byl přesvědčen, že je anglickým králem Richardem III. a náleží mu obrovské majetky v Británii. 

Duševní nemoc měla zjevnou dynamiku, původně nenápadně odívaný muž si podle výpovědí svědků začal kupovat extravagantní oblečení a nijak ho nezlobilo, že na něj děti ze sousedství pokřikují „Král Richard!“. Choroba však měla taky znepokojivější projevy: svým příbuzným, především sestrám, několikrát vyhrožoval násilím. Občas se sám pro sebe smál nebo zuřivě spílal komusi nikým jiným neviděnému. Samomluvou a paranoidními sklony trpící Lawrence byl u soudu zproštěn viny pro nepříčetnost a zbytek života strávil v blázinci. Než v červnu 1861 zemřel, prožil ještě dlouhých šestadvacet let. Svoji zamýšlenou oběť přežil o šestnáct roků. 

Jiné normy 

Jeden ze současníků o atmosféře po střelbě na Andrewa Jacksona napsal: „Okolnosti učinily na veřejnost hluboký dojem a neodolatelně vedly mnoho myslí k přesvědčení, že dohlížející Prozřetelnost se projevila v selhání obou pistolí – každá tak dobře nabitá, tak chladně držená a vystřelená s takovou pohotovostí, silou a přesností – bez zažehnutí, když byly namířeny z osmi stop na prezidentovo srdce.“ Jacksonovy stoupence k němu útok jen přimkl, ale jeho odpůrce příliš neobměkčil. Z dnešního pohledu byla péče o prezidentovu bezpečnost komická, a tak tomu zůstalo i nadále. Už v roce 1833 ho zaskočil propuštěný námořní důstojník Robert Randolph, když mu rozbil z pomstychtivosti nos. Prezident neměl žádné bodyguardy, dveře do Bílého domu personál jednoduše zamykal za soumraku a ráno odemykal. Jednou Jackson uprostřed noci odhalil přímo ve své ložnici zloděje. Američané si přece svoje politické vůdce volili, nepotřebovali je odstraňovat násilně. Aspoň tak to tehdy veřejnosti připadalo. 

Ještě o třicet později se Abraham Lincoln nechoval o mnoho opatrněji než Jackson, a to byl přitom ve funkci v době brutální občanské války. Přijímal spousty neznámých žadatelů o osobní jednání a jezdil bez doprovodu na koni. Ve Fordově divadle, kde ho v dubnu 1865 zastřelil John Wilkes Booth, mu zajišťovali bezpečnost pouze čtyři policisté, přičemž ten klíčový odešel během osudného představení přes ulici popíjet do hostince. Americká politika kolem poloviny 19. století byla někdy drsná a nebyly v ní nouze o rvačky a souboje, avšak cíleně vraždit politiky se zdálo být něčím sotva představitelným, vymykajícím se dobové mentalitě. V následujících dekádách se to mělo změnit a dnes už riziko atentátu vnímáme jako samozřejmou součást výkonu nejvyšších politických funkcí.

Image

Čtěte také

Dejte nám zmrzlinu a punč: Inaugurace prezidenta Jacksona se změnila v divokou párty

Země se skládá ze tří soustředných sfér: zemské kůry, zemského pláště a zemského jádra. Pokud bychom chtěli být důslednější, pak můžeme tyto části rozdělit na pět vrstev – zemskou kůru, svrchní plášť, spodní plášť, polotekuté vnější jádro a pevné vnitřní jádro.

Nová studie vědců z Univerzity Jižní Kalifornie naznačuje, že vnitřní pevné jádro, tvořené železem a niklem, nemusí být tak pevné, jak jsme si mysleli. Podle vědců povrch vnitřního jádra Země prochází strukturálními změnami.

Rozechvělé jádro

K překvapivému zjištění přitom vědci dospěli vlastně náhodou. Badatelé původně analyzovali data seismických vln ze 121 opakovaných zemětřesení v oblasti Jižních Sandwichových ostrovů mezi lety 1991 a 2024 a jejich cílem bylo ověřit, zda a v jaké míře dochází ke zpomalování rotace vnitřního zemského jádra. 

Profesor John Vidale si v jednom z analyzovaných soborů dat všiml zvláštní anomálie, která podle něj dokládá, že se povrch vnitřního pevného jádra nepatrně chvěje. Podle vědců by mohlo jít o důsledek interakce mezi polotekutým vnějším jádrem a jeho pevnou vnitřní částí, přičemž tyto strukturální změny mohou souviset se zpomalováním rotace vnitřního jádra.

Podle profesora Vidaleho otevírá zjištění jeho týmu nové možnosti pro zkoumání dynamiky uvnitř zemského jádra a může přispět k lepšímu pochopení tepelného a magnetického pole Země.

Image

Čtěte také

Cesta k jádru: Jaké podmínky panují v samém středu Země?

Společnost Micubiši byla dvorním dodavatelem námořních stíhaček Japonského císařství už od 30. let. V polovině dekády zavedla do výroby první jednoplošník A5M, světovou proslulost jí ale vydobyla až stíhačka A6M, která od Spojenců dostala přezdívku Zero neboli nula. Tento lehký (1 680 kg) obratný stroj s dlouhým doletem se stal doslova symbolem císařského letectva. Slabinu nicméně představovalo absentující pancéřování, což již začátkem 40. let byla značná anomálie. Zero tvořilo páteř výzbroje japonského námořního letectva od léta roku 1940 až do kapitulace o pět let později. 

Koncepci obávaného stroje popsal její tvůrce inženýr Džiró Horikoši takto: „Stíhací piloti sami sebe přirovnávali  k dávným šermířům a chtěli letoun kvality japonských mečů z dílen starých mistrů. Výsledkem těchto požadavků se stal nejlehčí a nejobratnější stíhací stroj na světě.“ 

Velení japonského císařského námořního letectva totiž velmi dlouho setrvalo v představě, že stíhací stroj má být především obratný a stíhačky se budou střetávat výhradně v manévrových soubojích jeden na jednoho. Obratnost tak byla v japonském letectvu pokládána za nejdůležitější parametr.

Nositel tradic

Začátek války v Pacifiku jako by jim dal plně za pravdu. Lehká zera ničila v manévrových soubojích v zatáčkách americké warhawky a jejich piloti si získali aureolu neporazitelnosti. Proto když v dubnu 1942 začalo velení císařského námořnictva připravovat specifikaci pro novou stíhačku, u zvolené koncepce zůstalo. Požadovalo stroj schopný operovat z palub letadlových lodí, létající maximální rychlostí 640 km/h a vyzbrojený dvěma kanony ráže 20 mm a dvojicí kulometů kalibru 13,2 mm. Při hlídkování cestovní rychlostí měl ve vzduchu vydržet až dvě a půl hodiny a musel disponovat minimálně stejně tak dobrou obratností jako A6M. 

Společnost Micubiši dostala 6. července 1942 specifikaci nesoucí označení 17-Ši, která přesně odpovídala tomu, co vedení firmy očekávalo. Na podzim začal Džiró Horikoši pracovat na prototypu M-50. Za pohonnou jednotku zvolil hvězdicový motor Micubiši Ha-43, jehož vývoj ale ještě nebyl u konce. Agregát měl mít výkon až 1 641 kW a konstruktéři si od něj hodně slibovali. Stavba prototypu samotného letounu se ale neúměrně vlekla. Tým firmy Micubiši dával větší prioritu vývoji dalších verzí zera a také přepadové stíhačky J2M. Pohonná jednotka navíc nebyla k dispozici ani rok po začátku stavby prototypu nového stroje, jehož označení se mezitím změnilo z M-50 na A7M Reppú (Uragán). 

Nástupce zera měl být o dost větší než jeho starší bratr. Rozpětí činilo celých 14 metrů a délka 11,04 metru, což je pro srovnání více, než měl americký P-47 Thunderbolt, obecně považovaný za velmi mohutný! Vážil však jen zhruba 3 200 kg oproti přibližně 4 500 kg u amerického stroje. Dostatečnou obratnost A7M umožnilo křídlo s velkou plochou, které zajišťovalo malé plošné zatížení. Japonci se nicméně poučili z válečných zkušeností a ustoupili od extrémní úspory váhy na úkor odolnosti. Nový stroj proto dostal pancéřování pilotního prostoru a také palivové nádrže opatřené samosvornými obaly. Mírně lomená křídla se dala složit kvůli parkování v omezených prostorech hangárů letadlových lodí. 

Problémy s pohonem

Protože původně plánovaný motor nebyl stále k dispozici, vedení námořnictva vydalo rozkaz přepracovat A7M pro  agregát Nakadžima Homare Ha-45. Ten měl sice výkon jen 1 463 kW, jeho vývoj se však chýlil ke konci a počítalo se s ním i pro pohon námořní stíhačky Kawaniši N1K1 nebo armádní Nakadžimy Ki-84. Zástavbu tohoto motoru se podařilo dokončit teprve na jaře 1944 a k zalétání byl prototyp připraven 6. května. Za řídicí páku prvního A7M1 usedl zkušební pilot Eisaku Šibajama a po přistání nešetřil chválou. Oznámil, že stroj má vynikající ovladatelnost i obratnost ve všech režimech letu a je plně srovnatelný s mnohem menším zerem. 

Tady však pozitiva končila. Následné testy totiž ukázaly, že stroj dokáže letět maximálně rychlostí 575 km/h, což bylo jen o málo více, než zvládala zera posledních verzí. Americké P-47D Thunderbolt a P-51D Mustang vyráběné koncem jara 1944 přitom létaly o zhruba 100–120 km/h rychleji než nový A7M1, jehož sériová produkce ještě ani nezačala. Firma v létě připravila druhý prototyp a další čtyři se nacházely ve stavu krátce před dokončením. Pak ale 30. července 1944 přišla ledová sprcha. Námořnictvo dospělo k názoru, že výkony nové stíhačky jsou nedostačující, a přikázalo vývoj zastavit. 

U firmy Micubiši se ale nehodlali vzdát. Hlavní konstruktér Džiró Horikoši byl přesvědčen, že na vině je slabá pohonná jednotka. A protože vývoj původně plánovaného agregátu Micubiši Ha-43 mezitím pokročil a podařilo se vyřešit většinu potíží, začaly v létě práce na jeho zástavbě do šestého prototypu A7M1.

Nešlo zrovna o maličkost, neboť byl nejen těžší, ale měl také větší průměr než Nakadžima Homare Ha-45. Konstrukční tým proto musel příď letounu zcela přepracovat, což trvalo až do podzimu. Nová verze dostala označení A7M2 a poprvé se od země odlepila 13. října 1944. Naprosto splnila veškeré naděje a další testy potvrdily nárůst maximální rychlosti na 628 km/h. Vynikající obratnost přitom zůstala zachována.

Názor experta

I když stroj znatelně zaostával za výkony nejlepších amerických letounů té doby, šlo o velký skok proti stále ještě vyráběnému zeru, což ocenili všichni, kteří měli možnost si s některým z prototypů zalétat. Slavné stíhací eso Saburo Sakai později vzpomínal: „Kolem nového letadla se rozšířily fámy, že reppú je nejlepší letadlo, jaké kdy vzlétlo. Trásl jsem se nedočkavostí dostat jej do ruky a prověřit oprávněnost těchto pověstí. Taková stíhačka by  pro nás byla požehnáním. Všechny zkazky se skutečně potvrdily. Reppú bylo senzační letadlo. Nejrychlejší, se kterým jsem kdy létal. Svou rychlostí mi vyrazilo dech a jeho stoupavost byla nepřekonatelná. Se silným motorem, čtyřlistou vrtulí a novým kompresorem nechával reppú ve vzduchu všechny daleko za sebou. A bylo jedno, jestli Japonce nebo Američany. Stroj mohl kroužit a stoupat za hellcaty a mustangy a technici mi řekli, že je schopen bojovat i ve výšce okolo 12 000 metrů.“

Sakai sice přeháněl, přesto Japonci v reppú získali výkonný stroj a začali proto připravovat sériovou výrobu. Pak ale přišla 7. prosince 1944 nová katastrofa v podobě silného zemětřesení v oblasti města Nagoja, které továrnu chystající výrobní linky těžce poškodilo. Některé zdroje tvrdí, že při něm byla zničena i veškerá výkresová dokumentace a musela se kreslit znovu. Zároveň se pracovalo na vylepšeních. Výzbroj měla být posílena nahrazením velkorážních kulometů za druhou dvojici kanonů ráže 20 mm a pod křídla se měly montovat závěsníky na dvě pumy do váhy 250 kg. 

Začal vznikat i prototyp pozemní přepadové verze Otsu s turbokompresorem, čtveřicí kanonů ráže 30 mm v křídlech a dalšími dvěma montovanými v trupu za kabinou, mířícími šikmo vzhůru. S jejich pomocí měli přepadoví stíhači útočit na břicha výše letících bombardérů B-29 Superfortress, obracejících na konci války japonská města v moře trosek.

Nekončící problémy

Během jara 1945 probíhaly přípravy na sériovou výrobu reppú jen velmi pomalu. Jeden prototyp byl zničen při nezdařeném přistání a několik jich padlo za oběť nepřátelským náletům. Další rána postihla celý projekt 11. března, kdy nálet superfortressů srovnal se zemí závod Daiko, vyrábějící motory Micubiši Ha-43. Ani produkce samotných draků nešla vůbec podle plánu a do japonské kapitulace 2. září 1945 se podařilo dokončit jediný sériový kus. Ten po válce ukořistili Američané, kteří ještě stroji přidělil kódové označení Sam, už ale spíše z administrativních důvodů, neboť Spojenci odmítali používat originální japonská jména letadel. 

Tady ale zmínky o A7M končí. Neexistuje jediná zpráva o tom, že by byl Američany testován či převezen do USA. Zdá se tedy, že všechny stroje v různém stadiu rozpracovanosti i letuschopné prototypy skončily v tavicích pecích jako tisíce dalších už nepotřebných strojů japonského císařství. Obecně šlo o povedenou konstrukci, rozhodně ale ne o nějakou „superstíhačku“, jak bývá někdy prezentována. Jednalo se o důstojného nástupce legendárního zera, sázejícího především na obratnost při manévrových soubojích. Vývoj stíhaček šel ale už jiným směrem a výsledky války ukázaly, že mnohem účinnější jsou rychlé přepady s taktikou „udeř a uteč“. 

Neurodegenerativní Alzheimerova choroba má devastující vliv na zdraví i život pacientů. Narušuje část mozku a způsobuje pokles takzvaných kognitivních funkcí – myšlení, paměti, úsudku. Bývá nejčastější příčinou demence, která vede postupně k závislosti nemocného na každodenní pomoci jiného člověka. Optimismu nepřidává ani to, že této nemoci stále příliš nerozumíme, a že je navzdory velkému úsilí vědců i lékařů stále prakticky neléčitelná. Stále více lidí musí sledovat své blízké, jak se postupně propadají do temnoty, aniž by měli naději na zlepšení.

U Alzheimerovy nemoci, podobně jako například u nádorových onemocnění, má ohromný význam včasná diagnóza, pokud se povede odhalit tuto chorobu ve chvíli, kdy ještě není příliš rozvinutá. Takovou šanci nově nabízí test, který vyvinuli odborníci americké Univerzity v Pittsburghu.

Detekce desetiletí před příznaky

Nový test dokáže odhalit již velmi malé množství plaků tau proteinů, které představují zásadní projev Alzheimerovy choroby, v mozku a mozkomíšním moku. Taková diagnóza by měla příznivý dopad na možnosti lékařské intervence. Podle tvůrců test dokáže detekovat tau proteiny Alzheimerovy choroby až desetiletí před tím, než by se projevila na snímcích mozkové tkáně.

„Brzká detekce je klíčem k úspěšnějším léčebným postupům,“ vysvětluje vedoucí týmu Thomas Karikari. „Pacienti s tak malým množstvím plaků tau proteinů, že je nebylo možné dosavadními metodami objevit, mají větší naději na zpomalení průběhu choroby než ti, kteří už mají mozek plný plaků.“

Odborníci očekávají, že se v příštích letech objeví nové přístupy k léčbě této obávané neurodegenerativní choroby a současně doufají, že pacientům přinesou více naděje. Týká se to stále více lidí. V roce 2030 by podle odhadů mělo být v světě 78 milionů případů Alzheimerovy nemoci a jí podobných demencí. V Česku trpí touto nemocí podle odborných odhadů asi 150 tisíc lidí a dle publikace Alzheimer Europe se toto číslo do roku 2050 téměř zdvojnásobí.

Image

Čtěte také

Překvapivý objev: Vzácný plyn pomáhá proti Alzheimerově chorobě

Za pestrou paletu krajinných typů vděčí Dolní Rakousko své zvláštní zeměpisné poloze, v níž se střetává alpské, severoevropské a jihoevropské klimatické pásmo. Územím se od západu na východ vine Dunaj, druhá nejdelší řeka starého kontinentu a nejvýznamnější rakouský tok, rozdělující region na dvě části. Na západě přitom protéká převážně v sevření kopců, zatímco na východě se klikatí nížinami.

Sever Dolního Rakouska tvoří hlavně pahorkatiny, jež na západě přecházejí do Žulovo-rulové vysočiny, představující okraj České vysočiny. Jižně od Dunaje se pak táhne východní konec alpského podhůří. Za ním se zvedají Alpy, které se na hranici se Štýrskem tyčí do nadmořské výšky přes dva tisíce metrů. Nejvyšší vrchol dolnorakouských Alp představuje se svými 2 076 metry masiv Schneeberg, respektive tamní hora Klosterwappen. Až k Dunaji vybíhá Vídeňský les coby první horský masiv na východě alpského oblouku. Na jihovýchodě pak Dolní Rakousy ohraničují nízké Litavské vrchy, tvořící někdejší přirozenou hranici mezi Rakouskem a Uherskem.

Mezi vinicemi a lesem

Tradičně se Dolní Rakousko dělí na čtyři podobně velké regiony s poetickými názvy Moštová, Lesní, Vinná a Průmyslová čtvrť. Zmíněné oblasti nezískaly svá označení náhodou; jde ovšem o historické, neformální členění a hranice jednotlivých čtvrtí se mnohdy ani neshodují s územím oficiálních správních celků.

Administrativně se Dolní Rakousko člení na jednadvacet politických okresů a čtyři statutární města. Při pohledu do mapy by se mohlo zdát, že titul tamní metropole bude náležet Vídni, ale není tomu tak. Dolní Rakousko ji sice svým územím zcela obklopuje a až do roku 1921 skutečně tvořila jeho součást, přičemž ještě dlouho poté fungovala jako správní středisko. Nejlidnatější sídlo Rakouska se však samo stalo jednou z devíti spolkových zemí a roli dolnorakouského statutárního města převzal v roce 1986 Sankt Pölten.

Země hradů i jeskyní

Na své přírodní bohatství je Dolní Rakousko právem hrdé a podle toho o něj také pečuje. Zhruba pětina jeho území spadá pod dvacet devět chráněných krajinných oblastí a jako jediná spolková země zahrnuje hned dva národní parky, Donau-Auen a Thayatal. Druhý zmíněný přitom navazuje na české Podyjí. Dalších více než dvacet lokalit má status přírodního parku a téměř sedm desítek rezervací poskytuje zvláštní ochranu vzácným rostlinám a živočichům. Dolní Rakousko je rovněž bohaté na jeskyně, převážně krasového původu: Celkem se jich tam nachází přes čtyři tisíce.

Země se prezentuje jako rekreační oblast pro všechna roční období. V zimě láká do lyžařských areálů, v létě podporují cestovní ruch četné festivaly, nejvyšší počet hradů a klášterů z celého Rakouska či oblíbená agroturistika. Zejména oblast na jih od Vídně pak díky dobrému dopravnímu spojení těží z městské turistiky. Kromě cestovního ruchu patří k silným hospodářským odvětvím Dolního Rakouska také zemědělství, lesnictví i chov dobytka, ale rovněž tradiční vinařství proslulé vysoce kvalitním vínem.

Image

Čtěte také

Na návštěvě ve Štýrsku: Zeleném srdci Rakouska

Brzy ráno 4. června 1896 odstartovali 32letý Henry Ford a jeho přítel Jim Bishop nenápadnou revoluci. Z kůlny Henryho souseda, který mladému muži poskytl příhodné prostory na detroitské Bagley Avenue, pomalu vytlačili vozidlo, jaké svět neviděl: Dvoumístný vůz opatřený čtyřmi velkými koly z bicyklu a poháněný dvouválcovým motorem, schopný vyvinout rychlost až 32 kilometrů v hodině, vznikal po nocích – a onoho dne byl konečně hotový. 

Supící čtyřkolka

Mladý Ford strávil prací na automobilu dva roky. Věnoval se mu po návratech z pobočky firmy známého vynálezce Thomase Alvy Edisona, kde byl zaměstnaný jako hlavní mechanik. Zapomněl pouze na jednu maličkost: Vůz byl příliš široký, než aby mohl projet skrz vrata ven. Henry se tím ovšem nenechal vyvést z míry – zkrátka popadl sochor a vyboural několik krajních cihel. Jako první pasažéry vzal potom na vyjížďku manželku Claru a dvouletého synka Edsela. 

Celý následující týden pak jezdil po Detroitu a ohromoval obyvatele vozidlem schopným pohybu i bez koní. Namísto klaksonu mělo auto zabudovaný domovní zvonek, volant zastupovala dlouhá páka a motor během jízdy spíš supěl, než hladce předl. Přesto šlo o jedinečný úkaz. Ještě téhož roku Ford své vozítko nazvané kvadricykl prodal za 200 dolarů, což by v dnešních cenách dělalo asi 175 tisíc korun. Nejednalo se o první automobil na světě: Primát si připsal Němec Karl Benz, který svůj „Patent-Motorwagen“ prezentoval o deset let dřív. Myšlenka na domácí americký vůz se však v hlavách konstruktérů teprve zabydlovala.

Bláznivý Henry

Kvůli své posedlosti auty dostal Ford pouze napůl žertovnou přezdívku „Bláznivý Henry“. Jeho fascinace technikou se totiž projevila už v dětství. Když mu bylo dvanáct let, odehrály se dvě události, jež zásadně ovlivnily jeho budoucí osud: Poprvé v životě tehdy spatřil jiný dopravní prostředek než koňskou drožku – a sice parní stroj firmy Nichols and Shepard, který v něm doslova zažehl fascinaci podobnými vynálezy.

O druhý zásadní zlom se pak postaral Henryho otec, jenž chtěl mít ze svého prvorozeného syna rovněž zemědělce. Chlapec však nejraději trávil volný čas montováním v dílně. Když mu otec daroval kapesní hodinky, dokázal je celé rozložit a znovu sestavit tak, aby opět fungovaly. Studium na střední škole zavrhl a místo toho odešel v šestnácti letech z rodného Springwells do sousedního Detroitu, vyučil se zámečníkem a zpočátku působil jako učňovský strojník. Tehdy ještě netušil, že se zmíněné město v budoucnu promění v automobilové centrum Spojených států.

Podpora od Edisona

Pár týdnů po zmiňované historické jízdě se Ford dostal pracovně do New Yorku, na výroční schůzi skupiny Edisonovy firmy, a při závěrečném banketu přišla neformálně řeč i na využití akumulátorů v elektromobilech. O šestnáct let staršímu Edisonovi se doneslo, že Henry ve volném čase sestrojil vlastní auto na benzin, a udělalo to na něj dojem. „Tenhle vůz má před elektromobilem výhodu, protože disponuje vlastním pohonem,“ prohlásil údajně. Rozhovor s věhlasným vynálezcem se stal pomyslným odrazovým můstkem a nasměroval Fordovu budoucí kariéru. „Šlo o povzbuzení, které jsem potřeboval,“ přiznal později. 

Záhy tak navrhl a sestavil svůj druhý automobil a s finanční podporou detroitského starosty založil vlastní firmu Detroit Automobile Company. Narazil však u svého šéfa v elektrikářské společnosti, který pokládal víru v benzinovou budoucnost za naivní. Nabídl Henrymu místo generálního ředitele pod podmínkou, že se vzdá experimentů s auty a bude se věnovat „užitečné práci“. Ford však odmítl, dal výpověď a naplno se zaměřil na vývoj prototypu dodávkového vozu ve své nové automobilce. 

Nepochyboval, že ho u zákazníků čeká zasloužený úspěch. Jenže montážní proces byl příliš zdlouhavý: Každé auto se sestavovalo individuálně a vyžadovalo tolik drobných úprav, že prodeje vázly a firma vydržela na trhu jen čtrnáct měsíců. Automobily mezitím ztratily na exkluzivitě – lidé z vyšších vrstev už je vlastnili celkem běžně a premiérovou jízdu měl za sebou i prezident Theodore Roosevelt. Na přelomu 19. a 20. století již křižovaly Spojené státy čtyři tisíce aut.

Plechová Líza

Po krachu Detroit Automobile Company se Ford zaměřil na závodní vozy, a sám se dokonce soutěží účastnil, ačkoliv je považoval za „nedůstojné zneužití automobilu“. V září 1901 porazil svého konkurenta Alexandra Wintona, majitele firmy na výrobu závodních aut Winton Motor Carriage Company. Výhra mu přitom zajistila nejen slávu, ale především finanční injekci. Jeho vozy dál vítězily, načež mu nabídl partnerství obchodník s uhlím Alexander Y. Malcomson a společně založili Ford Motor Company. Za první rok prodali 1 700 kusů modelu A a zdálo se, že se konečně dostavil kýžený komerční úspěch. 

Forda hnala kupředu touha splnit svůj hlavní cíl, a sice vyrobit auto cenově dostupné téměř pro každého. Nakonec tak 27. září 1908 představil legendární model T v černé barvě, všeobecně pokládaný za historicky první vůz pro masy. Prodával se za 850 dolarů, v přepočtu na dnešní ceny za 700 tisíc korun – tedy třikrát levněji než srovnatelné automobily konkurence. A když pak jeho cena ještě klesla, ovládla firma polovinu amerického trhu. V roce 1927, kdy produkce modelu téměř po dvou dekádách skončila, jezdilo po USA celkem patnáct milionů ikonických vozů s přezdívkou „Plechová Líza“. Uvedený rekord pak přetrval 45 let. 

Méně práce, vyšší plat

Ford tedy dokázal změnit životní styl svých krajanů, kteří dali sbohem koňským povozům a zvykli si na nový standard v podobě nedělních vyjížděk automobilem. Především ovšem od základů přetvořil celou průmyslovou produkci, když ve své továrně zavedl montážní linky a pásovou výrobu. Inspiraci údajně získal na jatkách, kde zavěšená těla zvířat putovala od jednoho řezníka k dalšímu, přičemž každý měl jiný úkol. Podobný systém se více než osvědčil i v automobilce – dokonce natolik, že aby uspokojil rostoucí poptávku, nechal podnikatel v roce 1913 postavit zcela novou výrobní halu ve městě Highland Park severně od Chicaga. 

Následujícího roku sjelo z jeho montážních linek čtvrt milionu vozidel a poté v průměru milion kusů ročně. Proces výroby se přitom dramaticky zkrátil: Zatímco individuální montáž trvala dělníkům 12,5 hodiny, nově potřebovali pouze hodinu a 33 minut. 

Revoluční přístup zaujímal Ford rovněž k zaměstnancům: Zkrátil pracovní dobu z devíti hodin na osm a zdvojnásobil denní mzdu na pět dolarů, v dnešních cenách asi 2 100 korun. Pracovníci měli rovněž k dispozici lékařskou péči a sportovní vyžití, stejně jako kontroly, zda nepropadli závislosti na cigaretách či hazardu. Od roku 1926 navíc podnikatel zavedl volné soboty. Na práci u Forda se tak stály fronty, a za jeden den se přihlásilo dokonce deset tisíc uchazečů. Navíc v roce 1919 tvořili pětinu pracovní síly v továrně lidé s různým druhem tělesného postižení. Současně však Ford firmu vedl přísně autoritářsky a nenáviděl odbory. Neváhal použít jakoukoliv metodu, aby zhatil plány na vytvoření dělnické organizace, a když se nakonec jednu podařilo ustavit, zcela vážně přemýšlel o zavření celé fabriky.

Rodinné dědictví

Už od počátků existence Ford Motor Company s Henrym úzce spolupracoval jeho syn. V roce 1919 společně odkoupili minoritní podíly všech akcionářů a stali se jedinými vlastníky. Téhož roku Edsel nastoupil na post ředitele a dočasně nahradil svého otce, který zamýšlel, že jeho potomek už u kormidla zůstane. Edsel však v pouhých 49 letech zemřel na rakovinu žaludku a tehdy 79letý Henry znovu převzal vedoucí funkci.

V pozdních letech jej ovšem postihla nemoc mnoha jiných velikánů – uvěřil ve vlastní neomylnost. S pevným přesvědčením, že dokáže vždy dokonale odhadnout vývoj trhu, nekompromisně propustil každého, kdo usuzoval na jiný trend. Trval tedy na tom, že jeho auta budou mít čtyřválcové motory, mechanické brzdy, planetovou převodovku a zásadně černou barvu, zatímco ostatní výrobci přešli na osmiválce, hydraulické brzdy, spolehlivější převodovku a nabídli celou škálu odstínů podle přání zákazníka. Když pak v roce 1927 uvedl Ford na trh svůj model A, očekával dramatický úspěch, ale výsledky byly spíš průměrné. Chevrolet od General Motors a Plymouth od Chrysleru si vedly mnohem lépe a Fordova automobilka ztratila své výsadní postavení, načež ho už nikdy nezískala zpět. 

Znovu vést továrnu bylo nad Henryho síly, a pouhé dva roky po převzetí otěží ji tedy předal svému vnukovi Henrymu II. O další dva roky později pak zemřel. Pokud jde o jmění, které nashromáždil, mohl být spokojený: Stal se druhým americkým miliardářem po Johnu D. Rockefellerovi, přičemž automobilka Ford dnes představuje šestého největšího výrobce osobních vozů na světě.

Image

Čtěte také

Mašiny pana Renaulta: Zapálený konstruktér vložil svou vášeň do vývoje technologických unikátů