Rozsah zalednění Severního ledového oceánu sledují satelity od roku 1978. Z dřívější doby máme jen kusá pozorování, která nám o celkovém stavu mnoho neřeknou. Údaje, které máme k dispozici ale ukazují jednoznačný trend – zalednění Severního ledového oceánu se snižuje o více než 12 procent za jedno desetiletí. 

Céline Heuzéová z Univerzity v Göteborgu a Alexandra Jahnová z Coloradské univerzity v Boulderu odhadují, že Severní ledový oceán může být během léta bez ledu už velmi brzy. Nejbližším termínem je podle obou vědkyň rok 2027, aby k k tomu došlo, muselo by sejít více nepříznivých okolností. Své prognózy badatelky opírají o 366 simulací na celkem 11 klimatických modelech. Rok 2027 je podle jejich analýz nejbližší možný, jako výrazně pravděpodobnější se jeví roky 2031 až 2044. Výsledky výzkumu Heuzéové a Jahnové zveřejnil vědecký časopis Nature Communications. 

„První den bez ledu v Severním ledovém oceánu nebude nijak zvlášť dramatický,“ vysvětluje Jahnová. „Symbolicky ale ohlásí, že jsme svou aktivitou zásadně změnili základní rys arktického prostředí.“ 

Arktida bez mořského ledu

Ze simulací také vyplynulo, že Severní ledový oceán nepřijde o led na jeden den. Ve skutečnosti půjde o 11 až 53 dnů, během kterých Severní ledový oceán nezaledněný. Dobrá zpráva je to pro loďařské společnosti, kterým se tím zpřístupní Severozápadní námořní cesta, spojující Atlantský a Tichý oceán.

Není vyloučeno, že v budoucnu nastane situace, kdy se ve vodách severní polokoule nebude pohybovat jediná ledová kra. Zatím to ale není na pořadu dne. Vědci vymysleli praktickou definici nezaledněného Severního ledového oceánu, podle které stačí, když je oceán pokrytý méně než jedním milionem kilometrů čtverečních ledu. Může se to zdá jako hodně benevolentní definice, ale běžná rozloha ledu v tomto oceánu během léta je asi 6,86 milionů kilometrů čtverečních.

Mořský led chrání Arktidu před oteplováním tím, že odráží dopadající sluneční světlo zpět do vesmíru. S menším množstvím ledu budou oceánské vody absorbovat více tepla ze Slunce, což dále zvýší teploty nejen v Arktidě, ale i ve zbytku světa. Oteplování v Arktidě by navíc mohlo změnit charakter větru a oceánských proudů, což by mohlo vést k extrémnějším projevům počasí po celém světě.

Neutronové hvězdy představují zbytky hvězd, jež prošly gravitačním zhroucením jádra a explozí supernovy. Protože při kolapsu nastaly jaderné reakce vynucené gravitací, které vedly k přeměně protonů na neutrony, skládají se zmíněné hvězdné pozůstatky z látky tvořené převážně neutrony a mají extrémně vysokou hustotu.

Jejich rychlé otáčení je potom výsledkem zachování momentu hybnosti během výbuchu supernovy a kolapsu jádra. Princip rotace je u neutronových hvězd podobný, jako když se krasobruslařka roztočí a poté připaží: V důsledku zachování momentu hybnosti se s připažením její rotace urychlí. Během gravitačního kolapsu se poloměr stálice zmenšuje o mnoho řádů, tudíž musí podobně narůst frekvence její rotace. V některých případech pak popsaný proces dochází do extrémů, kdy se neutronová hvězda otočí i mnohokrát za sekundu.

Mladé neutronové hvězdy mohou rotovat rychlostí okolo 100 otáček za sekundu, přičemž v průběhu času rychlost jejich rotace obvykle zpomaluje. Rychlost nejrychlejších známých neutronových hvězd ale přesahuje 700 otáček za sekundu, což podle části vědců značí, že by se mohlo jednat o horní limit pro rychlost rotace těchto objektů. 

Nejrychleji rotující známou neutronovou hvězdou je objekt označovaný jako PSR J1748-2446ad ze souhvězdí Střelce, který zvládne 716 otáček za jedinou sekundu. Jeho odhadovaná hmotnost odpovídá dvojnásobku hmotnosti Slunce vměstnaná do koule o poloměru asi 16 km. Objekt se nachází v hvězdokupě Terzan 5, zhruba 18 tisíc světelných let od Země. Stejnou rychlostí se otáčí i neutronová hvězda s označením 4U 1820-30, nacházející se ve vzdálenosti 26 tisíc světelných let od nás v kulové hvězdokupě NGC 6624 v souhvězdí Střelce.

Pražské Jezulátko ve skutečnosti pochází ze Španělska, kde ho zřejmě někdy kolem roku 1550 neznámý tvůrce vyřezal ze dřeva a potáhl vrstvou vosku. Do českých zemí sošku přivezla španělská šlechtična Marie Manrique de Lara y Mendoza (asi 1538–1608), která byla dvorní dámou Marie Španělské a do Čech se dostala díky sňatku své paní s Maxmiliánem II. Habsburským ( 1562–1576). Marie Manrique se tu také vdala a stala se ženou mocného českého šlechtice Vratislava II. z Pernštejna. Jezulátko později darovala své dceři Polyxeně k jejímu druhému sňatku. Protože její muž Zdeněk z Lobkovic byl nejvyšším kancléřem království a měl palác v Praze, ocitla se soška roku 1603 v hlavním městě.

Poté, co Polyxena v roce 1628 ovdověla, věnovala Jezulátko klášteru bosých karmelitánů při chrámu Panny Marie Vítězné na Malé Straně, kde se nachází dodnes. Figura zde přežila drancování města švédskými vojsky a další války v průběhu staletí. Pražané začali k Jezulátku přicházet, modlit se k němu a děkovat mu za vyslyšené prosby. Soška se ale proslavila i daleko za hranicemi, zvláště ve španělsky mluvících oblastech, kterým vládli Habsburkové.

Garderoba a symbolika sošky

Na znamení úcty dostalo Jezulátko od mnoha prosebníků a ctitelů korunky a oblečky z drahých látek a dnes si ho málokdo dokáže představit bez nich. Samotná soška přitom představuje Ježíška ve věku asi pěti let, který je oděný do prosté bílé košilky. V levé ruce drží královské jablko na znamení vlády nad světem a pravou ruku má pozdviženou v gestu žehnání. Součástí 45 cm vysoké sošky je i malý podstavec.

Oblečky jsou Pražskému Jezulátku střídány podle liturgických období, z nichž každé má svou specifickou barvu. Jeho garderoba, o niž se starají sestry karmelitky, má zdůrazňovat Ježíšovo lidství, že i on byl člověkem, který potřeboval ošacení jako každý jiný. Honosnost rouch naopak značí, že jde o Božího syna, proto oblečky záměrně připomínají královský majestát. Kolekce nashromážděná za dlouhá staletí nyní čítá kolem tří stovek šatů. Část je k vidění ve volně přístupném muzeu Pražského Jezulátka, jež je v zázemí kostela. Pro zajímavost uveďme, že pláštík sošce věnoval i brazilský spisovatel Paolo Coelho a jednu korunku papež Benedikt XVI.

Samotná soška je po celý rok vystavena na bočním oltáři chrámu uvnitř stříbrné barokní skříňky. Slávu Pražského Jezulátka dokládají jeho četné kopie, na které můžeme narazit v kostelích po celém světě.  

U psů jde o jednu z nejčastějších a nejpřirozenějších forem hry, neboť člověk svého věrného přítele šlechtil za účelem lovu a přinášení kořisti. Kočky však podle nové studie vědců Purdueovy a Pensylvánské univerzity aportují spontánně, bez předchozího tréninku a podle zmíněné studie nosí předměty zpět obvykle tehdy, když s hrou začnou samy. 

Souvisí to také s jejich aktivitou: Nejčastěji prý aportují kočky hravé, konkrétně siamské, tonkinské, barmské a bengálské. Zatímco k aportování je podle vědců svolných zhruba 78 % psů, u koček je to 41 %, což je více, než by nejspíš většina lidí očekávala. 

Svolnější jsou k aportování mladší a zdravější kočky, zejména pak ty, které žijí v domácnostech bez psů. Vědci kočičí aportování spojují s jejich loveckými instinkty – například chytáním a přenášením kořisti na bezpečné místo.

Zhruba mezi lety 6500 až 3800 před naším letopočtem prosperovala v oblasti Mezopotámie obeidská kultura, jejíž vliv zasahoval i do oblasti Perského zálivu. Kolem roku 5500 před naším letopočtem vzniklo na březích Kuvajtského zálivu na lokalitě Bahra 1 jedno z nejstarších osídlení. Od roku 2009 na tomto místě probíhají archeologické vykopávky společného týmu kuvajtských a polských odborníků KPAM (Kuwaiti-Polish Archaeological Mission), které již přinesly řadu velmi cenných nálezů a zajímavých objevů.

Hadí lidé

Archeologové na zmíněné lokalitě nedávno objevili hliněnou „hadí hlavu,“ která je pro obeidskou kulturu typická, na této konkrétní lokalitě ale představuje velmi unikátní nález, který potvrzuje dávné spojení mezi tímto místem a centrem obeidské kultury v Mezopotámii. 

Nalezená hliněná „hadí hlava“ je fragmentem „ophidianské figurky“, jak archeologové označují podivné a poněkud děsivě vyhlížející sošky výrazně štíhlých ženských postav, které mívají obvykle plazí nebo ptačí hlavy a úzké oči připomínající oči plazů. Těla těchto figurek bývají často zdobena tečkami, které připomínají šupiny. Zatím není jasné, koho nebo co ty to „reptiliánské“ sošky vlastně představují. Většina podobných ophidianských figurek byla doposud objevena v domácím prostředí, případně s dalšími artefakty v hrobech obeidské kultury. 

Obeidská kultura položila základy budoucím civilizacím v oblasti Mezopotámie, včetně navazující Sumerské říše, jež dala světu první známá plánovaná města. V oblasti dnešního Iráku a Kuvajtu budovali lidé této kultury rozsáhlé obchodní sítě, zavlažovací systémy a věnovali se hlavně zemědělství.

Když hvězda podobná Slunci dospěje na konec životní dráhy, nejprve se nafoukne jako červený obr. Poté odhodí vnější vrstvy a zůstane z ní pozvolna vychládající jádro, čili bílý trpaslík. Zánik hvězd bývá bouřlivý a lze předpokládat, že při tom dojde k likvidaci přinejmenším vnitřních planet daného planetárního systému.

Život u bílých trpaslíků

Caldon Whyte z Floridského technologického institutu a jeho kolegové jsou ale přesvědčeni, že to neznamená odsouzení soustav bílých trpaslíků k neobyvatelnosti. V nitru bílých trpaslíků už sice neprobíhá jaderná fúze, přesto jsou ale na počátku velmi žhaví. Na jejich povrchu panuje teplota kolem 27 tisíc kelvinů nebo i víc.

Chladnutí bílých trpaslíků je navíc nesmírně pomalé, což znamená, že září ještě miliardy let. Podle Whyteho si bílí trpaslíci mohou dlouhé miliardy let udržet obyvatelnou zónu, tedy oblast, kde se na obíhajících planetách může vyskytovat kapalná voda. U bílého trpaslíka o hmotnosti 0,6 Slunce by taková zóna podle propočtů vědců mohla existovat téměř 7 miliard let. Za takto dlouhou dobu by mohl nejen vzniknout, ale i plně se rozvinout život. V této souvislosti je na místě připomenout, že pozemský život je starý zřejmě kolem 4 miliard let. 

Otázkou samozřejmě zůstává, jak by se takový život vyrovnal se zářením bílého trpaslíka. Spektrum záření bílého trpaslíka by bylo proti původní hvězdě výrazně posunuto do oblasti ultrafialového záření. Whyte s kolegy se ale domnívají, že by výsledné záření nemuselo být úplně devastující a na planetách v obyvatelné zóně by dokonce mohla probíhat fotosyntéza podobná té pozemské. Optimální obyvatelná zóna by se podle vědců nejspíš nacházela v těsné blízkosti bílého trpaslíka. 

Podle Caldona Whyteho by bílí trpaslíci mohli představovat vhodný cíl pro pozorování Vesmírného dalekohledu Jamese Webba, který by díky svým možnostem teoreticky mohl takovou exoplanetu obydlenou životem detekovat.

Rýžovací pánev se v 19. století proměnila v nový symbol naděje na lepší budoucnost. Okolo roku 1830 se podařilo objevit zlato v okolí sibiřského Tomsku a následná horečka udělala z několika obyčejných „mužiků“ bohaté pány – samozřejmě hned poté, co čtyřicet procent výnosu odevzdali do carské pokladny. Traduje se, že jeden z úspěšných prospektorů tam rozdával své navštívenky vyražené do plátků skutečného zlata.

Pohádky o zázračném zbohatnutí nedaly spát ani dobrodruhům v Americe, a když v roce 1848 přišla velkolepá novina, že nemalé podzemní poklady ukrývá i Kalifornie, opustilo tři sta tisíc lidí své domovy a vypravili se hledat štěstí. Neodradil je ani fakt, že šance na úspěch byla ve skutečnosti mizivá: Pravděpodobnost, že objev ložiska povede k vybudování celého dolu, dosahovala jen desetiny procenta. Zhruba po sedmi letech tak horečka opadla a drtivá většina hledačů bohatství se vrátila domů s prázdnou – pokud se vůbec vrátili. Podvýživa, alkoholismus a tvrdá práce totiž podlomily zdraví nejednoho z nich. Zdálo by se tedy, že společnost dostala cennou lekci, ale vidina třpytivého kovu byla očividně silnější.

Třpyt mezi lososy

V roce 1883 se poprvé prokázaly zásoby zlata na kanadské řece Yukon. Vlastně se nejednalo o úplnou novinku. Místní indiáni o zlatých zrncích věděli, ale nepřikládali jim žádnou váhu. První prospektoři, kteří do oblasti pronikli počátkem století, považovali jejich zprávy za legendy a raději se vrhli na budování obchodu se zaručeným výnosem – tedy na lov kožešinových zvířat. Trvalo pak desítky let, než vzal někdo slova domorodců vážně a provedl seriózní průzkum. Ukázalo se, že se zlato kolem Yukonu opravdu nachází, ale výnosy nebyly nijak velké. Přesto se na místo stáhly stovky zlatokopů.

Přelom přišel roku 1896, když tři prospektoři – Američan George Carmack a indiáni Skookum Jim Mason a Tagish Charlie – zabořili mísy do písku v ohybu řeky Thron-Duick, které se později začalo říkat Klondike. Hledali v místě přítoku potoka, jenž následně dostal příhodné jméno Bonanza neboli „úspěch“, protože se jim v pánvích zachytilo neuvěřitelné množství zlatých zrnek. Okamžitě si pozemek zaregistrovali jako „claim“, což se z příslušného úřadu velmi rychle rozneslo a zlatá horečka na Klondiku byla na světě.

Zpráva nemohla přijít ve vhodnější dobu, neboť Spojené státy tehdy svírala hospodářská krize a cenné papíry či bankovky rapidně ztrácely na hodnotě – na rozdíl od zlata. Navzdory všem rizikům se o cestu na severozápad najednou zvedl enormní zájem. Mezi ty, kdo věřili, že se právě na ně usměje štěstí, patřil i starosta Seattlu. Rezignoval proto na svoji funkci a vyrazil do Kanady. 

Na podobnou výpravu se následně vydalo bezmála sto tisíc mužů, nicméně s kýženým ziskem se jich domů vrátil pouhý zlomek. Už jen dorazit na vzdálené místo uprostřed divočiny nedokázal zdaleka každý. Uvádí se, že cíle dosáhlo pouhých třicet až čtyřicet tisíc odvážlivců, tedy méně než polovina, a z toho odhadem jen pět tisíc nalezlo zlato. „Z Klondiku jsem si domů nepřivezl nic kromě kurdějí,“ napsal prý spisovatel Jack London, který se na kanadský sever osobně vypravil rok poté, co prospektoři oznámili objev zlata.

Led a bahno

Do přístavu Skagway, který ležel ke zlaté říčce nejblíž, jezdilo do února 1898 na pravidelné lince ze San Francisca hned jednačtyřicet lodí. Pasažéry však následně čekala náročná pěší cesta skrz ledovcová údolí a po příkrých kamenitých stezkách, kde obstáli jen ti nejhouževnatější. Číhaly na ně totiž nespočetné nástrahy, od příkrého terénu – s nímž si mnohde neporadila ani tažná zvířata, takže zlatokopové museli nést veškeré své vybavení na zádech – až po riziko lavin. Na trase zvané White Pass neboli „bílý průsmyk“ zahynulo podle odhadů až tisíc koní, přičemž převážně uvázli v hlubokém bahně. 

Paradoxem zůstává, že cesta za zlatem vyžadovala úspory nejméně ve výši tisíce dolarů. Právě tolik totiž stál lodní lístek, a v přepočtu na dnešní kurz by tedy vyšel asi na osm set tisíc korun. 

Rozhodně se ovšem nejednalo o nějaký „Divoký západ“ a kanadské úřady si dobře hlídaly, kdo těží, kde a za jakých podmínek. Nařídily například, aby si každý příchozí vzal s sebou potraviny na celý rok čili o celkové hmotnosti zhruba 450 kilogramů – což obvykle znamenalo, že dotyční museli danou cestu absolvovat i víc než dvacetkrát. K povinné výbavě předepsané vládou pak patřily rovněž oděvy, lékárnička, sítě proti hmyzu, předměty osobní hygieny či výbava na stanování.

Města duchů

K vedlejším, třebaže zcela očekávatelným efektům zlaté horečky na Klondiku patřil rychlý rozvoj tamních osad, které se doslova před očima proměnily v města. Obzvlášť křiklavý příklad nabízelo Dawson City, jež v roce 1898 představovalo největší kanadské sídlo na sever od Winnipegu. Dva roky po vypuknutí zlaté mánie tam žilo na třicet tisíc lidí, ale drtivá většina z nich záhy odešla a roku 1902 se počet místních smrsknul na pouhou čtvrtinu. Dnes má obec necelé dva tisíce obyvatel… 

Jako město duchů působí také současné Barkerville. Po objevení zlata v roce 1862 vyrostlo zmíněné městečko prakticky přes noc, ale záhy po vytěžení o několik let později opět téměř zaniklo. Za své jméno vděčí anglickému prospektorovi Williamu Barkerovi. Když narazil na mocnou zlatou žílu, dorazily tisíce hledačů a s nimi i poptávka po holičích, barmanech a hoteliérech. Dnešní Barkerville tvoří živoucí odkaz dávno minulé éry. Nachází se tam zhruba 125 původních budov, které prošly v polovině 20. století rekonstrukcí do své někdejší podoby. V místě se konají kulturní akce připomínající slavnou minulost, takže osada funguje coby obdoba westernových městeček u nás: Dá se tam navštívit škola, soud, kovářství i saloon, a kdo má chuť, může si sám vyzkoušet rýžování.

Subarktický zádrhel

Ačkoliv éra zlaté horečky dávno minula, zůstávají Yukon i sousední Aljaška významnými producenty zlata. Změnily se ovšem technologie a nově umožňují využít i dříve nedostupná ložiska. Kdysi omezovala těžbu zejména logistika. Odlehlost krajiny znamenala špatné dopravní spojení, tudíž nebylo možné na místo převézt těžkou techniku a většina prací probíhala manuálně. Pokud se zlato vyplavovalo v řece ve formě prachu a nugetů, postačovalo písek promývat v pánvi. Nicméně skutečně bohatá naleziště mají podobu zlatých žil ukrytých hodně hluboko: Například depozit objevený Barkerem spočíval šestnáct metrů povrchem. Těžit se však dalo jen pomocí krumpáčů a lopat.

Aby se zjistilo, kde se vůbec vyplatí zarýt do země, vykopávaly se menší průzkumné sondy. Jenže v místním klimatu je půda pod povrchem zmrzlá, tudíž si prospektoři museli pomáhat zapalováním ohňů a později se spoléhali na rychlejší rozmrazování permafrostu s využitím páry. Lopaty postupem času nahradily mechanické pumpy, jež vymývaly zeminu. I těžba vyplavováním byla ovšem náročná na práci a čas, takže většina hledačů své úsilí brzy vzdala a zlatá horečka na Klondiku během tří let opadla. Na Yukonu se sice těžilo dál, ale místo individuálních dobrodruhů se tam přesunuly soukromé společnosti. 

Skutečný rozmach hloubkové těžby přišel o půl století později. V roce 1942 dokázala kanadská vláda postavit skrz dříve jen málo dotčené teritorium dálnici a k ní přibyly železniční tratě. Skomírající hornické osady nabraly nový dech a přitáhly další obyvatele: Obec Whitehorse předčila legendární Dawson City, takže byla vyhlášena hlavním městem teritoria Yukon. Z tamních zásob nyní profitují nadnárodní korporace používající hydraulickou těžební techniku, a zásadním dílem tak přispívají k ekonomice zmíněných regionů. V Kanadě se v současnosti nachází 123 aktivních zlatých dolů, ukrývajících odhadem dvě procenta světových rezerv. Každoročně se z nich vytěží zhruba dvě stě tun cenného kovu v hodnotě dvaceti miliard dolarů, tedy asi 455 miliard korun. 

Kyanid v řece

Rozsáhlá těžba má ovšem také odvrácenou stránku. A letos v červnu se o ní víc než důkladně přesvědčili v yukonském dole Eagle Gold Mine společnosti Victoria Gold, když havárie na zařízení pro tzv. haldové loužení způsobila masivní sesuv půdy. Satelitní snímky ukázaly, že zhroucená zemina pokryla plochu měřící v nejširším místě 370, a v nejdelším dokonce 1 430 metrů, přičemž se v ní nacházely asi čtyři miliony tun rudy. 

Při uvedené technice těžby se do hromady vytěžené a rozdrcené rudy pumpuje kyanid sodný, který od ní dokáže zlato dokonale oddělit. Metoda ovšem zahrnuje značná rizika: Halda by neměla přijít do styku s okolím, jinak hrozí kontaminace. Jen krátce po výše popsané události byla v potocích nedaleko dolu potvrzena přítomnost kyanidu bezmála ve dvoutisíckrát vyšší koncentraci, než povolují normy. Ochránci přírody informovali, že na místě nalezli i uhynulé ryby a kyanid otrávil mimo jiné půdu v oblasti obývané domorodci Na-Cho Nyak Dun. Kanadská vláda proto vyhlásila nad společností nucenou správu a přikročila k sanaci lokality, která podle odhadů vyjde na zhruba 150 milionů kanadských dolarů čili asi 2,5 miliardy korun. 

Hospodářská zvířata přispívají asi 14,5 procenty ke globálním emisím metanu, podstatně účinnějšího skleníkového plynu, než je oxid uhličitý. Největší část tohoto množství přitom má přitom na svědomí říhající skot. Nejvíce metanu vyprodukují krávy pasoucí se na pastvině, protože jejich strava obsahuje více vlákniny z trávy.

Pokud by se povedlo omezit říhání skotu, mělo by to příznivý vliv na emise metanu v atmosféře. Se svými kolegy na tom pracuje Ermias Kebreab z Kalifornské univerzity v Davisu. Využívají k tomu mořskou ruduchu Asparagopsis taxiformis, která obsahuje organickou sloučeninu bromu bromoform (tribrommetan).

Na montanské pastvě

Dřívější výzkum odhalil, že přidávání mořské ruduchy do krmení skotu vede u krav k omezení produkce metanu. Kebreabův tým jako první otestoval působení mořské ruduchy v krmivu u pasoucích se krav. Výsledky pozoruhodného experimentu nedávno uveřejnil vědecký časopis PNAS.

Vědci zjistili, že tento relativně jednoduchý postup, který zahrnuje přidání pelet z mořské ruduchy do krmení, sníží produkci metanu u pasoucího se skotu o téměř 40 procent. Když je skot na pastvě, je obtížnější zajistit, aby se živil peletami s mořskou ruduchou. Dosavadní experimenty tohoto typu probíhaly u skotu v kontrolovaném prostředí, kde je snadné je přikrmovat těmito peletami.

Kebreab s kolegy v experimentu využili 24 volů chovaných na maso. Po dobu 10 týdnů podávali polovině z nich pelety s mořskou ruduchou a druhá polovina skotu sloužila jako kontrolní skupina. Protože šlo o skot na pastvě, živili se peletami dobrovolně. Přesto u nich došlo k výraznému omezení říhání metanu, aniž by to negativně ovlivnilo jejich zdraví nebo hmotnost. 

Studie poukazuje na možnost zlepšit environmentální dopad chovu skotu, což je zvláště důležité v oblastech ohrožených změnou klimatu. Současně naznačuje, že zlepšení genetiky, krmení a zdravotní péče v chovu skotu v rozvojových zemích může přispět k udržitelnější produkci masa.

Spojenecké vylodění u Anzia představovalo odvážnou operaci, kterou ve snaze co nejdříve dobýt Řím prosazoval britský ministerský předseda Winston Churchill. Klíčový prvek jeho plánu tkvěl ve výsadku za německou opevněnou Gustavovu linii, přičemž tento manévr měl její obránce přinutit k ústupu a tím angloamerickým divizím výrazně usnadnit ovládnutí italské metro pole. 

Obojživelnému úderu u přístavu Anzio měla předcházet ofenziva právě proti postavením Gustavovy linie. Od tohoto kroku si spojenečtí velitelé slibovali přesunutí německých záloh z oblasti Říma na jih a tím pádem i snazší práci během samotného vylodění. To dostalo krycí jméno Shingle (oblázková pláž), jeho začátek byl naplánován na 22. ledna 1944 a provést jej měly primárně dvě bojové skupiny amerického VI. sboru generálmajora Johna Lucase.

Neexistuje žádný náznak

V lednu 1944 se v Itálii nacházela dvě hlavní německá uskupení: 10. armáda pod velením generálplukovníka Heinricha von Vietinghoffa a 14. armáda vedená generálplukovníkem Eberhardem von Mackensenem. Tyto formace tvořily kostru skupiny armád C, v jejímž čele stál polní maršál Albert Kesselring. Zatímco 10. armáda měla primárně za úkol bránit postavení Gustavovy linie, 14. armáda stála prozatím mimo těžiště bojů a tvořila pomyslnou posádku na sever od fronty. 

Německé velení v Itálii si sice dobře uvědomovalo možnost spojeneckého výsadku za Gustavovu linii, jenže o reálném plánu na vylodění u Anzia nemělo sebemenší potuchy. Ještě v polovině ledna sepsal šéf Abwehru admirál Wilhelm Canaris analýzu zaměřenou na italské válčiště, v níž mimo jiné uvedl, že „neexistuje sebemenší náznak dalšího spojeneckého vylodění v nejbližší době“. 

Toto chybné zhodnocení situace pramenilo z několika důvodů: jednak se zpravodajci domnívali, že spojenecká námořnictva nedokáží provést další velkou obojživelnou operaci v tak rychlém sledu (vylodění u Salerna proběhlo v září 1943). Další důvod tkvěl ve faktu, že britské a americké letouny podnikaly systematické údery na základny německých průzkumných letek a tím výrazně omezily jejich schopnosti.

Německé plány

Německé vrchní velení nicméně mělo již od prosince 1943 připraven plán pro možné spojenecké vylodění v Itálii a vydalo pokyny podřízeným velitelstvím ve Francii, na Balkáně a v Itálii, jakým způsobem mají v jednotlivých případech přesouvat na místo zálohy. Tyto plány počítaly s možným vyloděním v okolí Říma (Fall Richard), Livorna (Fall Ludwig), Janova (Fall Gustav), adriatického pobřeží (Fall Viktor) a Istrie (Fall Ida). 

Ačkoliv tak samotná cílová oblast Anzia byla v době spojeneckého vylodění bráněna jen velmi slabě (šlo asi o tisícovku vojáků a baterie pobřežního dělostřelectva), přisunutí posil bylo dobře připraveno. O těchto plánech naopak neměli žádné ponětí spojenečtí velitelé a také kvůli tomu značně podcenili schopnost protivníka výrazně posílit jeho přítomnost v okolí Říma. Předpokládali, že během dvou týdnů po vylodění budou Němci schopni proti předmostí postavit přibližně 60 000 vojáků. V reálu se však jednalo o 30 000 mužů více a s přibývající dobou jejich počet dále narůstal.

Všichni k Anziu

Vylodění u Anzia proběhlo přesně podle plánu 22. ledna 1944 a v úvodní fázi se setkalo snad až s nečekaně malým odporem. Na břeh se během prvního dne dostala drtivá většina VI. sboru a za tento úspěch Spojenci zaplatili skutečně nízkými ztrátami – přišli o 13 mrtvých, 97 raněných a 44 pohřešovaných. Zatímco Churchill mohl slavit, německé velení se rychle muselo probrat  z počátečního šoku. 

První zprávy o vylodění se dostaly na velitelství skupiny armád C již 22. ledna v pět hodin ráno a Kesselring vzápětí vydal rozkaz 4. divizi padákových myslivců, která se právě formovala v prostoru Říma, a náhradním oddílům tankové divize Hermann Göring, jež byly také v dosahu, aby okamžitě odeslaly maximální počet mužů a techniky a zablokovaly silnice vedoucí z Anzia do Říma a také k nedalekým Albanským horám. 

Kolem šesté ráno pak Kesselring poslal hlášení do Berlína společně s žádostí o zahájení plánu Richard. Vrchní velení Wehrmachtu pak skutečně zalarmovalo a k Anziu odvelelo značné množství útvarů. Relativně nejrychleji mohly na místo dorazit posily od 10. armády, v počátku šlo zejména o 3. divizi tankových granátníků, 71. pěší divizi a části tankové divize Hermann Göring.

Američané nespěchají

Ačkoliv měli Spojenci v první fázi vylodění příležitost postoupit hlouběji do vnitrozemí, plně ji nevyužili. Větší úsilí věnovali vyloďování dalších útvarů a přípravám na zahájení širší ofenzivy, k níž se generálmajor Lucas odhodlal teprve po týdnu – úderem britských jednotek hodlal dobýt Campoleone, zatímco Američané měli získat město Cisterna. Němci díky této prodlevě mohli zaujmout postavení okolo vzniklého předmostí a vybudovat si obranné pozice. 

Kesselringa již během prvního dne operace Shingle značně uklidnila informace, že Spojenci podle všeho nikam příliš nespěchají, a tak si dovolil zariskovat a odmítl návrh svých podřízených na zkrácení fronty (jinými slovy ústup) nedaleko Monte Cassina, čímž by se daly ušetřit dvě divize. Velitel skupiny armád C si obecně počínal velmi klidně a díky své bystrosti a nemalým zkušenostem dokázal dobře předvídat protivníkovy další kroky. Snažil se také využívat všech dostupných prostředků, a tak během čekání na posily nasadil proti spojeneckým silám v Anziu stroje Luftwaffe.

K dispozici měl mimo jiné asi šedesátku bombardérů Dornier Do 217 K a Heinkel He 177, některé vyzbrojené naváděnými bombami Fritz-X a řízenými protilodními střelami Hs 293. S jejich pomocí se 23. ledna podařilo zasáhnout dva britské torpédoborce a spojenečtí velitelé v neblahé paměti těžkých ztrát u Salerna raději přistoupili ke stažení části plavidel a omezení dělostřelecké podpory pozemních sil z moře. Luftwaffe si v následujících dnech připsala další úspěchy, nicméně za ně zaplatila jen do konce měsíce 90 letouny.