V porovnání s naší Galaxií má galaxie Sombrero třetinové rozměry a v průměru dosahuje přibližně 50 tisíc světelných let. O to víc překvapí početná populace kulových hvězdokup, jichž by mohly být až dva tisíce, tedy desetkrát víc než v našem hvězdném ostrově.

Na novém snímku pořízeném Vesmírným teleskopem Jamese Webba není vidět jeho zářící jádro, které zobrazují dřívější fotografie, pořízené ve viditelném světle. Infračervený obraz namísto toho odhaluje jeho hladký vnitřní disk. Díky ostrému rozlišení Webbova přístroje MIRI (Mid-Infrared Instrument) jsou dobře patrné také detaily vnějšího prstence galaxie, což umožňuje nahlédnout do způsobu rozložení prachu, který je základním stavebním prvkem astronomických objektů ve vesmíru. Vnější prstenec galaxie tak poprvé odhaluje ukazuje složité shluky prachu a plynu.

Podle astronomů by zachycené shluky prachu, v nichž MIRI detekuje uhlíkové molekuly zvané polycyklické aromatické uhlovodíky, mohly naznačovat přítomnost mladých oblastí s tvorbou hvězd. Na rozdíl od některých dříve studovaných galaxií pomocí Webbova dalekohledu, včetně například galaxie Messier 82, kde se rodí desetkrát více hvězd než v Mléčné dráze, nepatří galaxie Sombrero mezi významná centra tvorby hvězd. V prstencích galaxie Sombrero vzniká ve srovnání s Mléčnou dráhou jen zhruba poloviční porce nových hvězd.

V galaxii se nachází zhruba 2 000 kulových hvězdokup, tvořených souborem statisíců starých, gravitačně svázaných hvězd. Tento typ systému slouží astronomům jako pseudolaboratoř pro studium hvězd – tisíce podobně starých hvězd v jednom systému, s různými hmotnostmi a vlastnostmi vytváří dokonalý prostor pro srovnávací studie.

Zelená barva se objevuje i na štýrské vlajce, jako jediné ze všech devíti administrativních částí Rakouska. Pro krajinu, jejíž charakter zásadně formoval nejvýchodnější alpský masiv, jsou typické vysokohorské stráně strmě padající do četných údolí, kde vytvářejí příhodná koryta pro vodní toky. Nejlépe si je lze prohlédnout při vyhlídkové jízdě po Semmeringské trati, jež se zapsala do historie datem svého vzniku: V polovině 19. století se stala první horskou železnicí s normálním rozchodem, ale především ohromila svět svou technologickou úrovní.

Výzva pro stavitele

Projektant Carl von Ghega dokázal pomocí viaduktů a tunelů mistrně překonat nástrahy obtížně přístupného terénu, a zajistil tak, že jednačtyřicet kilometrů dlouhá dráha spojující Dolní Rakousy a Štýrsko funguje dodnes. Vlaky na ní projíždějí čtrnácti tunely, překonávají šestnáct viaduktů a 129 kamenných či železných mostů klenoucích se nad krajinou. Na výstavbě se v letech 1848–1854 podílelo přes dvacet tisíc dělníků, z čehož třetinu tvořily ženy, a museli si poradit s dosud nevídanými technickými otázkami – například jak překonat výškový rozdíl 460 metrů či mimořádně malý poloměr oblouku. 

Za uvedeným účelem dokonce vznikly zcela nové přístroje či metody měření a lokomotivy se dočkaly nejmodernějších technologií, aby zvládly extrémní stoupání nebo průjezd serpentinami. Zprovoznění Semmeringské železnice zásadně usnadnilo komunikaci mezi Vídní a Alpami, ale především uspíšilo ekonomický rozvoj regionu, neboť podél trati začaly záhy vyrůstat četné hotely, zámečky i celé obce.

Nedobytný Hradec

Od roku 1998 patří jedinečná dráha na seznam UNESCO, coby jedna ze dvou štýrských památek, jimž se prestižní pocty dostalo: O rok později ji následovalo historické jádro metropole Graz, která je česky známější jako Štýrský Hradec a představuje druhé největší rakouské město po Vídni. 

Tamní panoráma proslulo především hodinovou věží, tyčící se na dolomitové skále do výšky 123 metrů nad hlavní náměstí. V minulosti tvořila součást mohutného opevnění, které opakovaně odolávalo dobyvačným snahám nejrůznějších armád a drží Guinnessův rekord jako nejsilnější tvrz světa. Současná přestavba pochází z doby renesance a v uvedeném slohu později vyrostlo i centrum Grazu.

Rekordní knihovna

Ještě významnější stavební rozmach nastal v období baroka, kdy si císař Ferdinand II. Štýrský zvolil Graz za své sídlo. Roku 1614 pak pověřil italského architekta Giovanniho Pietra de Pomis, aby tam pro něj a jeho choť vybudoval mauzoleum. Stavba dokončená o čtyřiadvacet let později mimo jiné proslula bohatou freskovou výzdobou.

V téže době zažíval své vrcholné období také klášter Admont, nacházející se ve stejnojmenném městě v údolí řeky Enže: Benediktinský komplex založený již v roce 1074 představuje nejstarší a zároveň jediný dodnes fungující klášter ve Štýrsku. Místní knihovna čítá na dvě stě tisíc svazků a jde o největší klášterní bibliotéku na světě. 

Dnes se předpokládá, že letoun se zřítil do moře, nicméně jeho trosky se dosud nenašly. K události došlo krátce po půl šesté hodině odpoledne a na palubě se vedle dvou členů posádky nacházelo šest československých reprezentantů v ledním hokeji. 

Před odletem 

Československý hokej mohl toho roku zažít bezprecedentní ztrátu, kdyby se na palubě zříceného letadla octla národní reprezentace v kompletním složení. V rámci přípravy na nadcházející mistrovství světa, které se mělo konat v březnu příštího roku ve Stockholmu, se hokejisté chystali na přípravné soustředění v zahraničí. Nejprve je čekal zápas ve Francii, následovat měl souboj proti britským soupeřům. Obnášelo to v několika dnech poměrně komplikovaný itinerář: nejprve odlet z Prahy do Paříže a po odehrání tamějšího utkání letecký přesun z Paříže do Londýna k dalšímu zápasu. 

Opustit hranice Československa ale nebylo v tehdejší době tak snadné, jako je tomu dnes. Do zemí západní Evropy byla potřeba víza a o jejich udělení rozhodovali důkladní úředníci ministerstva vnitra. Ti pojali podezření, že zejména někteří z hráčů by mohli zatoužit se domů už nevrátit, a tak jim odebrali pasy a dlouho zvažovali, zda je vůbec pustí. Vše se odehrávalo doslova na poslední chvíli – mužstvo odlétalo s jednodenním zpožděním a navíc v nekompletní sestavě, protože místa v letadle musela být uvolněna pro nečekaný výjezd ministra zahraničí. 

Dva náhradníci (brankář Zdeněk Jarkovský a obránce Zdeněk Švarc) tedy zůstali v Praze o den déle, zatímco zbytek týmu se musel v boji proti Francouzům obejít bez nich. Sobotní utkání přesto zvládli a zvítězili rozdílem jedné branky 4:3. Když se pak k vítězům v Paříži připojili i ostatní a společně čekali na vystavení víz kvůli nadcházejícímu přeletu do Londýna, opět je pozdržely byrokratické průtahy. Tentokrát nedostalo včas povolení hned šest dalších hráčů a harmonogram se proto měnil podruhé. Většina mužstva odletěla do Londýna napřed už v neděli 7. listopadu, ale zmíněná šestice musela čekat až do pondělí. 

Komplikace 

Je až neuvěřitelné, jaká smůla se hráčům lepila na paty. Jako by totiž komplikací nebylo dost, právě na ten den připadla ve Francii stávka zaměstnanců letecké společnosti AirFrance a plánovaný let byl bez náhrady zrušen. Tuzemská reprezentace se v tu chvíli ocitla v nepříjemné situaci, neboť její část byla „uvězněna“ na evropské pevnině a bez šesti opor bylo jen obtížně možné sestavit fungující sestavu. Času už navíc nebylo příliš, zápas s velkou Británií byl plánovaný právě na pondělní večer a zdálo se, že není reálné jej stihnout. 

Zástupci všech zúčastněných stran – francouzské, české a britské – spolu horlivě komunikovali, až se podařilo vyjednat řešení: zbývající hráče dopraví do Londýna soukromý letoun. Smlouvu narychlo podepsala společnost Mercure a uvolnila pro tento účel svůj stroj Beechcraft Model 18 s označením F-BGAF. Šestici hokejistů tvořili útočníci Ladislav Troják, Karel Stibor, obránci Zdeněk Švarc, Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný a brankář Zdeněk Jarkovský. Nejmladšímu hráči bylo 22 let, nejstaršímu o dvanáct více. Doprovázeli je dva členové posádky, na palubě se tedy nacházelo celkem osm lidí. 

Nezvěstný letoun 

Pilot a zároveň spolumajitel letadla René de Narbonne stroj odlepil od země v 16.38 pařížského času, tedy se zhruba dvouhodinovým zpožděním. Podle dochovaných záznamů toho odpoledne panovala v okolí letiště hustá mlha, a to již několikátým dnem. Počasí bylo důvodem, proč letoví dispečeři důrazně varovali před jakýmkoliv letem. 

Kvůli zhoršené viditelnosti údajně již čtyři dny po sobě nepouštěli do vzduchu žádná letadla, nicméně hokejisté zkušeného kapitána přemlouvali. Vlastně se ale příliš snažit nemuseli, Narbonna totiž nepříznivé podmínky mohly odradit jen těžko. Měl za sebou ještě poměrně čerstvé zážitky z druhé světové války, kdy si trasu nad Lamanšským průlivem jakožto pilot RAF bezpečně vryl do paměti. Dokonce natolik, že standardní kurs prý považoval za příliš nudný. Alespoň o tom svědčí jeho pověst dobrodruha, který se rád občas odchýlí od předem stanoveného kursu a zvolí vlastní trasu bez ohledu na pokyny navigátora. 

Obdobně tomu bylo i onoho pondělka, kdy se Narbonne rozhodl ignorovat navigaci a letěl nikoliv přímo nad moře, ale uhnul podél francouzského pobřeží jižním směrem. Nezapomněl však o svém úmyslu informovat letového dispečera, s nímž po celou dobu pečlivě udržoval telegrafické spojení. Další z hypotéz hovoří o tom, že se ze standardní trasy uchýlil nikoliv z vlastního rozmaru, ale právě proto, aby se vyhnul nejhustší mlze. Co se mu ve skutečnosti honilo hlavou, se však už nikdy nedozvíme. Hodinu po startu se totiž někde nad městem Rouen odmlčel a spojení se už navázat nepodařilo. Tady končí veškerá komunikace s letounem – od té doby je nezvěstný a osm lidí na palubě se oficiálně pohřešuje. 

Zbytek reprezentace 

Mezitím v Londýně nastoupilo zbývajících osm hráčů k zahájenému utkání. Nikdo z nich neměl tušení o osudu svých spoluhráčů, informace o zmizení letadla se ale do Velké Británie již donesla. Komentátor utkání sdělil tuto znepokojivou zprávu celému stadionu, protože však hokejisté nerozuměli anglicky, o všem se paradoxně dozvěděli až jako poslední. Nad britskými soupeři vyhráli i s omezeným počtem hráčů. Protivníci se jim totiž velkoryse přizpůsobili shodnou redukcí vlastního mužstva. Šok přišel teprve po skončení utkání. 

„Soupeři, místo aby nám po zápase gratulovali k výhře, nám přišli kondolovat,“ vzpomínal později v rozhovoru slavný útočník Augustin Bubník. Pro reprezentaci byla informace o události jako studená sprcha. Na své kolegy a přátele čekali marně, a když se celou noc neobjevily žádné nové zprávy, nadcházející den odcestovali zpět domů. Neodehráli sice zbývajících pět plánovaných zápasů, v ponuré náladě ale jistě nikoho ani nenapadlo, že by snad zameškaného tréninku litoval. 

Vyšetřování 

Co se onoho mlhavého odpoledne nad britsko-francouzským průlivem stalo? Vyšetřovatelé pracovali z verzí, že pilot zvolil ve stále horších podmínkách raději bezpečnější návrat zpět do Paříže, ale ztratil orientaci a havaroval. Existují nepotvrzené zprávy, že ještě půl hodiny po posledním kontaktu zachytilo letiště v Orléans neurčité hlášení, které by snad mohlo pocházet právě od Narbonna. Jiná svědectví hovoří o zachycení nejasného signálu od letounu kdesi v oblasti jihozápadní Anglie, svědčící o tom, že ještě o dalších třicet minut později bylo letadlo možná stále ve vzduchu a pokoušelo se o nouzové přistání. 

Vyšetřování sice okamžitě zahájili Britové i Francouzi, ani na jedné straně Lamanšského průlivu však nebyli úspěšní. Pátrání komplikovalo stále se zhoršující listopadové počasí. A především fakt, že nebyla známá ani přibližná poloha pravděpodobného místa pádu. Pokud k němu tedy vůbec došlo, což se nicméně zdálo jako takřka jisté. 

Nebylo jasné ani to, zda se zřítil nad souší, či mořem. Objevila se řada hypotéz, například že nevelké letadlo mohlo být přetížené. Ani po pěti dnech neměli vyšetřovatelé k dispozici jedinou stopu, které by se mohli chytit: trosky letounu, tělo některé z obětí, případně alespoň zavazadlo. Teprve s odstupem mnoha dalších dní vydal oceán tělo mrtvého pilota. Ostatky pasažérů a druhého člena posádky se ale nenašly nikdy. 

Je až neuvěřitelné, s jakým přístupem se k tragédii postavila tehdejší československá vláda. Objevily se záměrně šířené fámy o tom, že šestice nehavarovala, ale ve skutečnosti tajně emigrovala. Mnozí ze zbývajících reprezentantů byli v roce 1950 zatčeni a čekaly je tvrdé tresty. K hokeji se zpravidla již nevrátili. I pozůstalé po obětech vyslýchala státní bezpečnost a ještě několik dalších let čelili nepříjemnostem ze strany představitelů režimu.

Když vám ráno ptáci zpívají do okna, vnímáte je jako vědec, nebo prostě jako každý jiný člověk a užijete si to?

Mně se to stává každý den. Poslední roky se hrdličky a hřivnáči zbláznili a řvou i teď v září, kdy by měli doslova držet zobák. Takže ráno prostě vstanu, zavřu okno a jdu zase spát. (směje se)

Jako malý si pamatuju na ulicích spoustu ptáků, hlavně vrabců, ale teď mám pocit, že už to tak není. Víme, o kolik jejich populace klesla?

Jak kde. Vrabci představují ohromně dvojsečnou záležitost. Lokálně jich sice ubylo, hlavně ve velkých městech. Celosvětově se o nich začalo mluvit především kvůli Londýnu, kde šla jejich populace o devadesát procent dolů, což se hodně medializovalo. Jenže už se nedodávalo, že ve stejnou dobu naopak populačně krásně rostli v Paříži nebo i v jiných velkých městech, dokonce včetně mnoha britských. Takže jde o klasické mediální zkreslení, kdy se „vyzobou“ negativní zprávy, na které z principu reagujeme silněji.

Navzdory úbytkům u nás – třeba v Praze – vrabec v rámci České republiky v posledních deseti či patnácti letech populačně mírně stoupá. A hlavně: Jedná se o nejpočetnější volně žijící ptačí druh na Zemi, což je potvrzené jak subjektivně, tak objektivními studiemi. Když vystoupíte na jakémkoliv letišti v Evropě, na Novém Zélandu, v Severní či Jižní Americe nebo na jihu Afriky, půjde skoro vždycky o první druh, na který narazíte. A z nedávné rozsáhlé studie kvantifikující všechny ptačí druhy na Zemi vyšel vrabec jako nejpočetnější, přičemž na planetě žije 1,6 miliardy jedinců. Takže o něj skutečně strach mít nemusíme.

V Londýně vrabců prudce ubylo, v Paříži přibylo – ale ta města se přece tak moc neliší. V čem spočívá příčina?

To je dobrý postřeh. Městská prostředí se svou strukturou navzájem extrémně podobají, navzdory tomu, kde se nacházejí. Ale stačí vyjít za město do lesa: Finský se bude třeba od španělského zásadně lišit a budou tam žít úplně jiné druhy, kdežto ve městech se bude druhová skladba naopak velmi podobat. Vrabci spolu s holuby a špačky nabízejí asi nejlepší příklad a v ulicích všech obydlených světadílů o ně budeme doslova zakopávat. Ale i mezi našimi městy mohou existovat určité rozdíly. Například já žiju v Olomouci, kde celé centrum obklopuje soustava na sebe navazujících parků a vodních toků, takže se tam ptákům výborně daří. Když se ale podíváte třeba na pražské Jižní Město, to je úplná poušť. 

Zatímco tady třípatrové domy a stromy umožní ptákům fungovat, deset pater vyloučí spoustu druhů. Pro zajímavost, v Paříži se vrabcům daří tak, že k turistickým atrakcím patří si před chrámem Notre-Dame vyfotit chlapíka, který jich má spoustu na ruce a krmí je zrním.

Takže vrabec coby symbol ptačího ohrožení je nesmysl?

Ano. Vrabec je ovšem hrozně zajímavý, protože jde o kulturní fenomén. Žije s člověkem nejdéle ze všech opeřenců, možná deset tisíc let, je nejpočetnější, nejméně ohrožený a je obrazem toho, jak se k přírodě vztahujeme. Obrovsky jsme ji poničili a teprve koncem dvacátého století jsme si uvědomili, že s tím musíme něco dělat. Chceme ji chránit, a tak se rozhlédneme kolem, vidíme vrabce a upneme se na něj. Jenže řešit jeho ochranu je s prominutím naprostá pitomost: Jedná se o nejméně ohrožený druh světa a riziko hrozí úplně jiným druhům, o kterých se většina lidí nikdy ani nedozví. U nás jde o koroptve, sýčky, chocholouše, strnady, skřivany a další. Jejich počty prudce padají a reálně jim hrozí problém.

Když jsem byl malý, rodiče mi zakazovali sahat na holuby s tím, že jde o „létající krysu“. Jsou skutečně tak nemocní, nebo situace není o nic horší, než kdyby žili někde v lese?

Po roce 2000 se zmíněná otázka značně zkomplikovala, protože do té doby dominovali ve městech holubi skalní, tedy druhotně zdivočelí holubi domácí. Jenže po přelomu tisíciletí všude po Evropě ohromně nastoupili holubi hřivnáči, takové holubí „slepice“ s bílým flekem na krku, jejichž přirozené prostředí představuje les. Teď jsou oba druhy velmi běžné. Ale do parazitologie se radši pouštět nebudu.

Často se mluví o kočkách jako o významném faktoru úbytku ptáků ve městech, přičemž podle některých studií uloví až několik milionů opeřenců. Dá se kvantifikovat, jaké nebezpečí kočky pro ptačí populace představují?

Určitě ano, existují na to studie v Británii a v USA, a u nás bude situace podobná. Debaty o kočkách jsou poměrně vášnivé, protože jejich majitelé k nim pochopitelně mají citové pouto, takže se výměny mezi nimi a milovníky ptáčků nesou v duchu dvou pólů – láska a nenávist. Hustota koček domácích je tak o tři nebo čtyři řády vyšší než v případě koček divokých, ze kterých byly ty domácí vyšlechtěny. Takže argument, že „kočka přece představuje v ekosystému přirozeného predátora“, a tudíž je všechno v pořádku, znamená do očí bijící nesmysl.

Kočky jsou extrémně přemnožené a jejich „spotřeba“ opeřenců tomu odpovídá. Podle zmíněných zahraničních studií mají každoročně na svědomí mnohem víc ptáků, než kolik jich uhyne dohromady kvůli nárazům do skel a srážkám s dopravními prostředky a s elektrickým vedením. Zároveň ptáky lákáme různými pítky a krmítky, čímž kočkám doslova prostíráme stůl. Ale problém je samozřejmě složitější.

Ve městě žijí ptáci a lidé mnohem blíž, než se potkávají v přírodě. Dá se za onu relativně krátkou dobu existence velkých lidských sídel pozorovat u opeřených druhů nějaký evoluční vývoj?

Rozhodně! V posledních pětadvaceti letech jde o jeden z hlavních výzkumných proudů v ornitologii. Ptáci se městům přizpůsobili ve všem, co vás jenom napadne: Existuje spousta studií o tom, jak se mění jejich fyziologie, síla hlasu a velikost snůšky. Ale i obyčejný člověk může vypozorovat, že jsou městští ptáci extrémně krotcí. Když půjdete do lesa, kos před vámi uletí na sto metrů – zatímco v parku ho téměř musíte odsunout nohou, abyste ho nezašlápli. 

Kteří ptáci si vlastně vybírají přesídlení do města? Jsou některé druhy přímo nastavené na adaptaci, jako třeba holubi?

Ano, některé druhy se mezi domy nepřemístí za žádných okolností – například kukačka. Někdo může namítnout, že ji na jaře zaslechl ve Stromovce, a skutečně je možné, že se tam zastavila. Ale rozhodně tam nebude hnízdit. Kukačka je extrémně plachá a rušné prostředí jí vůbec nevyhovuje. Navíc potřebuje vhodného hostitele a „její“ druhy se do města taky příliš nehrnou. Na rozdíl od kosů, kde máme populace jak městské, tak lesní. Takovému typu ptactva říkáme „urban adapters“, tedy ti, kteří se městům do různé míry přizpůsobují. Kukačka se jim naopak jako „urban avoider“ vyhýbá. A na opačném konci spektra figurují „urban exploiters“, kteří už skoro ani jinde žít neumějí, jako třeba vrabci, jiřičky nebo rorýsi.

Vy jste o kukačkách napsal knihu. Čím jsou tak fascinující?

Je to jednoduše nejzajímavější pták ze všech. Naprostý úchyl! (směje se) U nás jako jediný opeřenec parazituje na plný úvazek a má vysoký počet hostitelů. V Evropě jde asi o sto padesát druhů, ale v Asii o dalších sto padesát. Kukačka je ovšem „divná“ ve všem: Žere chlupaté housenky, které většina ostatních druhů odmítá. Je promiskuitní a nevytváří trvalé páry. My o ní navíc mluvíme jako o „naší“ kukačce, ale to je nesmysl – pětaosmdesát procent života tráví mimo české území a létá sem jen jako do porodnice. Vyhledá hnízda pěstounů, naklade vejce a začátkem července se vrací do Afriky. Jedná se o vyloženě afrického tropického ptáka, přičemž kukaček existuje asi sto padesát druhů, z nichž sto čtyřicet pět tropy nikdy neopustí.

Jak je možné, že hostitelský pták nerozezná cizí vejce ve své snůšce?

Někdy ano, jindy ne – záleží na jejich vzájemné podobnosti. Někdy se to kukaččí odlišuje natolik, že ho hostitel zpozoruje a prostě ho v zobáku odnese pryč. Ale třeba v případě rehka zahradního je podoba tak výrazná, že mají s rozeznáním problém i ornitologové. Navíc rehci hnízdí v dutině, kde je docela šero a barvy se špatně rozlišují, takže vejce kukaček vždycky přijmou.

Jsou malé kukačky skutečně tak agresivní, že vyhazují ostatní ptáčata z hnízda?

Malá kukačka potřebuje zhruba den, aby zesílila – načež opravdu postupně vytlačí všechna ostatní vejce či mláďata z hnízda. A pokud se takové mládě zachytí na okraji hnízdního důlku, rodiče ho naprosto ignorují, takže pojde hlady. Ptáci paradoxně své mládě perfektně rozeznají, dokud je v důlku, ale jakmile se ocitne bez nadsázky jen o centimetr vedle, už se pro ně nejedná o mládě. Zní to neuvěřitelně, ale můžeme to doložit na videonahrávkách. 

Jak vypadá terénní práce ornitologa? Lezete po stromech se zápisníkem…?

Samozřejmě můžete, záleží na zkoumaném druhu. Ale většinou se dá klidně zůstat na zemi. Pokud budete mít druh hnízdící ve výšce deseti metrů, můžete buď šplhat k jeho přirozené dutině, nebo mu nabídnout dutinu umělou, umístěnou těsně nad zemí. Pak můžete odklopit stěnu budky a šmírovat, co se děje u něj v „obyváku“. Velká část toho, co se o ptácích vybádá u nás v mírném pásu, se zjišťuje přesně takto.

Říkal jste, že hodně cestujete. Je to kvůli práci ornitologa, kvůli focení, nebo kombinaci obojího?

U mě je to všechno dohromady v jednom balíku. Jsem ornitolog, což je člověk, který chodí po lese, otvírá budky a měří vejce, sbírá data a bohužel pak zbytek roku tráví v kanceláři zíráním do nekonečných tabulek a grafů, takže vidí víc čísel než reálného peří v terénu. Na druhou stranu se dá o ptáky zajímat i schůdněji, bez migrén, a provozovat takzvaný birdwatching, tedy amatérské pozorování, kdy nesbíráte žádná data a prostě se jen kocháte.

Před dvaceti lety jsem myslím o pozorování ptáků neslyšel, zatímco teď je docela běžné. Jedná se tedy o novinku, nebo o starší tradici?

„Ptáčkaření“ vzniklo v Británii před více než dvěma stoletími. V masivní záležitost se pak proměnilo po druhé světové válce, což bylo dáno mnohem dostupnější automobilovou dopravou – protože se za ptáky musíte nějak dostat. A také se začaly pásově vyrábět binokuláry, které byly až do války prakticky nedostupné. Ovšem zatímco v Anglii žije zhruba sedmdesát milionů lidí a ptáčkařů jsou tam miliony, u nás jde o pouhé tisíce.

Právě teď vychází vaše nová kniha Ptačí svět očima fotografa. Jak dlouho vznikala?

Intenzivně poslední tři měsíce, ale její obsah se hromadil pětatřicet let. Ptáky jsem začal pozorovat na jaře roku 1989, pak jsem si rozšiřoval obzory: Moje první cesta mimo Evropu vedla do Mexika a okolí, pak následovaly výzkumné cesty po všech kontinentech. Studovali jsme ptáky na Novém Zélandu, v Číně nebo v Argentině, takže dnes se na ně dívám o dost jinak, než kdybych strávil život jen pozorováním sýkorek za domem. I když na ty jsme se zaměřili taky, u nás a ve Finsku.

Mým cílem bylo vytvořit knihu s krásnými fotkami a krátkými údernými texty, které budou informativní i zábavné. Tudíž tam najdete třeba jediného ptáka na světě, u něhož se podařilo doložit orgasmus, nebo ptáka, který se jako jediný páří v misionářské poloze. Ale nebojte se, celá kniha není jen o sexu! (směje se) Zahrnuje mimo jiné ptáky s nejbizarnějším jídelníčkem, například jediný druh na planetě, který pije mléko. A nechybějí ani zcela praktické rady k ochraně přírody – jako upozornění, že když najdete mládě a někam ho odnesete, zcela jistě ho zabijete.

Jak jste se učil fotit? Jste přirozený talent?

Talent není nějaký dar shůry, talent rovná se pravidlo deseti tisíc hodin. Když něco děláte dost dlouho a makáte a dřete, dosáhnete výsledků, které stojí za pozornost. Samozřejmě že někdo má lepší sklony, ale nikdo se v žádném oboru nestal pozoruhodně dobrým tím, že by měl nějaký vrozený talent a pak se jen flákal. Mozart hrál sice na klavír virtuózně už v předškolním věku, ale ještě předtím strávil hrou tisíce hodin. Talent je dřina.

Takže pracujete na tom, aby z vás byl Mozart?

Donedávna jsem odmítal označení „fotograf“, protože jsem prostě amatér, který občas něco nafotí a občas se na něj usměje štěstí. Když vezmu do ruky kytaru, taky ze mě hned nebude kytarista. Letos jsem nicméně začal spolupracovat s holandskou agenturou Agami a nějaké snímky zaujaly v českých i zahraničních soutěžích, takže už se tomu označení „fotograf“ asi nevyhnu. Je to řehole… (směje se)

Utkvěla vám z focení v paměti nějaká zajímavá scéna?

Byla jich spousta, ale jednu si budu pamatovat navždycky – když jsem na Jižní Georgii utopil fotoaparát. Tenkrát mě opravdu polilo horko, i když to byla pěkná „ledárna“. Zaplaťpánbůh jsem měl náhradní tělo, jinak by šlo o katastrofu. Teprve jsme totiž mířili do Antarktidy a tam už se asi v životě nepodívám. Ale fotka, která z toho vznikla, se dostala do knihy a podle mě je to docela síla. Takže vlastně – ještěže jsem ten foťák utopil!

Základy dvora rakouských Habsburků položil krátce po svém nástupu na český a uherský královský trůn Ferdinand I. V lednu 1527 vydal dvorský řád, kterým upravil strukturu svého služebnictva a navíc vytvořil zcela nové instituce, které mu měly umožnit lépe a centrálně spravovat vznikající soustátí.

V praxi Ferdinand I. rozdělil svůj dvůr – jak dokládá zejména inovovaný dvorský řád z roku 1537 – na čtyři části a každé postavil do čela významného dvořana. Podle hierarchie se jednalo o nejvyššího hofmistra, nejvyššího komorníka, nejvyššího maršálka a nejvyššího štolmistra.

Muž s největším vlivem

V čele dvora a domácnosti stál nejvyšší hofmistr (Obersthofmeister), který řídil veškeré služebnictvo v císařských rezidencích, dohlížel na chod dvora, odpovídal za jeho výdaje a od dob Ferdinanda I. navíc většinou předsedal tajné radě. Za Leopolda I. v druhé polovině 17. století přímo dohlížel na sloužící v kuchyni, ve sklepech, na osazenstvo kaple, dvorskou kapelu a více než dvousethlavou gardu. Dohromady mu tehdy bylo svěřeno asi 400 osob, ostatní členové dvora pak podléhali dozoru zbylých tří nejvyšších hodnostářů. Nejvyšší hofmistr pravidelně patřil mezi důvěrníky císaře, měl k němu neomezený přístup, a i když nedisponoval přímým přístupem k penězům, býval považován za nejvlivnějšího muže císařského dvora. 

Správce panovníkova soukromí

Druhým v hierarchii dvorských hodností byl nejvyšší komorník (Oberstkämmerer). Jeho štáb nikdy nepatřil mezi největší – na konci 17. století čítal na dvoře Leopolda I. „jen“ 70 osob. Bez nich se však panovník neobešel, protože se starali přímo o jeho osobu. Německé slovo „Kammer“ totiž znamenalo komoru, čili soukromé místnosti včetně ložnice. Nejvyšší komorník tedy kontroloval přístup do privátních místností a strážil jejich zařízení.

Podléhali mu všichni, kdo se starali o panovníkovo tělo, oblečení a nerušený spánek včetně jeho osobních sluhů (komorníků). Patřili sem garderobiéři, krejčí, švec a pradleny, lékaři, lékárníci a lazebníci, topiči, hlídači, ale třeba i trpaslíci nebo malíři. Komorníků bylo původně málo, avšak v 17. století se jejich počet razantně zvýšil až na několik stovek. Proto všichni najednou u dvora nepobývali a nejvyšší komorník určoval, kdo bude mít které dva týdny fyzicky službu. Komorníky se stávali mladí šlechtici, kteří tak měli možnost seznámit se s panovníkem a zvyknout si na život u dvora. Nejvyšší komorník měl také pravomoc dohodnout s hostem termín audience u panovníka a dohlížel na císařské sbírky. 

Ochránce pořádku a „manažer“ přepravy

Na dodržování práva a pořádku u dvora dohlížel nejvyšší maršálek (Obersthofmarschall). Měl soudní a trestní pravomoc nejen nad dvořany, ale také nad všemi hosty a cizími diplomaty a zodpovídal za komunikaci s vyslanci. Do jeho kompetence navíc spadalo ubytování dvořanů, měl k dispozici soupis dvorských kvartýrů a rozhodoval na základě žádostí o jejich obsazení. Podléhal mu tedy dvorský ubytovací úřad a jeho personál v čele s dvorským ubytovatelem. Nejvyšší maršálek měl nejmenší štáb; na konci vlády Karla VI. mu bylo podřízeno maximálně 40 osob.

Osazenstvo stájí, jízdárny a kočároven podléhalo nejvyššímu štolmistrovi (Oberststallmeister). Jeho kompetence narůstaly v době, kdy se panovník vydal mimo svou rezidenci, protože to byl on, kdo zodpovídal za průběh cesty, její plánování a logistiku. Jednalo se o velmi prestižní funkci, neboť rozhodoval o nákupech ušlechtilých koní a luxusních kočárů, a měl tak na starosti reprezentativní vystupování panovníka na veřejnosti. Po nejvyšším hofmistrovi velel největšímu počtu dvořanů a služebníků. Na konci 17. století mu podléhalo asi 275 osob včetně dvou desítek pážat. V době úmrtí Karla VI. už tento štáb tvořilo skoro 500 lidí. 

Chronická traumatická encefalopatie (CTE) je progresivním onemocněním mozku, které je často důsledkem opakovaných ran do hlavy, utržených při kontaktních sportech, jako je třeba box, bojová umění (MMA) nebo americký fotbal. Sportovci s touto chorobou nejprve trpí potížemi s pamětí, změnami nálady, emoční nestabilitou a problematickým chováním či depresemi. V pozdějších fázích se CTE projevuje rozvojem demence, problémy s řečí a viděním, a také symptomy podobnými Parkinsonově chorobě. 

Abnormality mozku

Podle nového výzkumu odborníků Severoamerické radiologické společnosti (RSNA) se poškození mozku stejného typu jako u pacientů s encefalopatií CTE objevuje i u hráčů fotbalu, jako důsledek hraní hlavou. Michael Lipton z Kolumbijské univerzity v New Yorku a jeho kolegové to zjistili díky analýzám snímků mozku pořízených pomocí difuzní magnetické rezonance u celkem 352 hráčů amatérského fotbalu. Hráčům bylo 18 až 53 let a byli mezi nimi zastoupeni muži i ženy. Pro srovnání bylo do výzkumu zahrnuto i 77 sportovců, u nichž nedochází k nárazům do hlavy. Odborníci na snímcích u hráčů fotbalu identifikovali abnormality v bílé hmotě mozku, především v čelním laloku mozkové kůry, přičemž šlo o nálezy velmi podobné případům encefalopatie CTE.

Čelní lalok mozkové kůry je uložený v oblasti pod čelem. Shodou okolností jde o místo, které fotbalisté typicky používají k hlavičkování nebo zpracování míče hlavou. V čelním laloku mimo jiné sídlí kognitivní funkce, jako je systém pro rozhodování nebo paměť.

U většiny studovaných fotbalistů nikdy nedošlo k bezvědomí či podobným stavům, což ukazuje na kumulativní účinek, tedy postupné sčítání působení mnoha zásahů míčem. Následné analýzy potvrdily, že nalezené abnormality v mozku mají těsnou spojitost s horšími kognitivními schopnosti a sníženou schopností učit se. Jak je vidět, ani hlavičkování není zcela bez rizika.

Vědci dlouho uvažovali o mezihvězdných objektech, které se pohybují kosmickým prostorem, mimo planetární systémy, jen v čistě teoretické rovině. V říjnu 2017 se ale najednou objevil první známý mezihvězdný objekt ve Sluneční soustavě – planetka ʻOumuamua.

Když jsme v srpnu 2019 zaznamenali druhý mezihvězdný objekt, kometu 2I/Borisov, převládl názor, že mezihvězdné objekty se ve Sluneční soustavě vlastně objevují relativně často. Podle nynějších odhadů by to mohlo být až několik takových objektů ročně a celkem se může jednat až o tisíce objektů, pohybujících se před oběžnou dráhou Neptunu. Proto by bylo velmi zajímavé mít o nich co největší přehled a detekovat je co nejdříve, abychom je mohli důkladně prozkoumat.

Lov mezihvězdných objektů

Richard Cloete z astrofyzikálního ústavu Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics a jeho kolegové navrhují využít v tomto směru Observatoř Very Rubinové na chilské hoře El Peñón, která by se měla pustit do pozorování vesmíru již v příštím roce. Na rozdíl od mnoha dalších velkých teleskopů nepozoruje jeden konkrétní bod oblohy, ale plochu odpovídající několika úplňkům. Každou noc pořídí více než petabajt dat. Zajímavý projekt nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Díky těmto rozsáhlým a velmi detailním snímkům oblohy bude možné v datech Observatoře Very Rubinové odhalit i velmi slabě zřetelná a pomalu se pohybující tělesa Sluneční soustavy. Tímto způsobem lze relativně jednoduše vystopovat i mezihvězdné objekty, pokud na ně ovšem astronomové narazí.

Má to ale malý háček. Objemy dat získaných Observatoří Very Rubinové budou naprosto enormní. Jakkoliv je zpracovat bude pro lidské astronomy nesmírně pracné a objevit v nich něco zajímavého by mohlo být spíše věcí šťastné náhody. Cloete a jeho spolupracovníci nicméně věří, že by nám s tím mohla pomoci umělá inteligence. Algoritmy strojového učení jsou výtečné na prohledávání ohromných objemů dat. S jejich podporou by se s objevy mezihvězdných objektů mohl brzy roztrhnout pytel.

Když se řekne „hradní strašidlo“, tak nás vedle raráška a bezhlavého rytíře automaticky napadne bílá paní. Alois Jirásek však tento přízrak nevnímal jen jako nějakého „bubáka“. Zjevení popisuje jako strážce rodu, který přichází s upozorněním či varováním. 

Přízrak podle Aloise Jiráska 

V jeho Starých pověstech se dočteme: „Některým rodům se zjevovala bílá paní. Tak Berkům z Dubé, pánům z Lipé, Svamberkům (Švamberkům, pozn. red.), zvláště pak pánům z Hradce a z Rožmberka. Vídali ji na Telči, na Bechyňském hradě, v Krumlově, v Hradeckém zámku i v Třeboňském. Kdykoliv se ukázala, mohli se v těch místech nadíti nějaké události, veselé nebo smutné. Buď se někdo narodil nebo zemřel, nebo svatby slaveny v tom rodě. A vždycky se jevila v bělostném obleku, paní vážná, urostlé postavy, majíc hlavu rouškou zavitu jako vdova. Jen když něco žalostného nastávalo, mívala prý na rukou černé rukavičky.“ 

Oproti zažité představě se přízrak objevoval klidně i přes poledne. Spisovatel navíc uvádí, že „paní vážná“ se někdy dokonce i smála: „Léta 1539 narodil se panu Joštovi z Rožmberka, tehdy těžkou nemocí navštívenému, na Krumlovském hradě nejmladší synáček Petr Vok. Ten pak byl posledním po meči svého starobylého rodu. Chlapečka ošetřovaly chůva a kojná, u nich byl neustále. Kromě těch však měl ještě jinou, pečlivou a laskavou opatrovnici. Zjevila se pokaždé v noci, kdy všechen Krumlovský hrad, mohutně strmící nad Vltavou, stichl, kdy všecko spalo i chůvy. Byla to bílá paní. Okna komnaty, v níž malý Petříček chován, byla zamčena, dvéře též, ani se nehnuly, ale bílé zjevení kde se vzalo, tu se vzalo, stanulo náhle prostřed jizby. A vyjasnilo se od něho v těch místech, jako by plná zář měsíce sem padala. Bílá paní stanula u kolébky zastřené lehkými nebesy na čtyřech sloupích, odhrnula záclony, sklonila se ku kolébce a hleděla na poslední ratolístku starého kmene Rožmberského. Kojná a chůva seděly opodál a spaly, ani se nehnuly. Pak když chlapeček zaplakal, vzala ho bílá paní, chovala ho, hýčkala, hladila, líbala ho i smála se na něj, až se utišil, až dítě tiše usnulo. Po té zmizela, jako když unikne, zhasne paprsek měsíce.“ 

Kde se legenda vzala 

Pověst o bílé paní kupodivu nevznikla u nás. Nejspíš přišla z německých zemí, kde se tradoval příběh o nešťastné Kunhutě. Té po hraběti Ottovi von Orlamünde zůstala dvouletá dceruška a tříletý syn. Mladá vdova se však vášnivě zamilovala do Albrechta Sličného a toužila po novém sňatku. Citu nepřál Albrechtův otec norimberský purkrabí Fridrich IV. ani jeho žena, což Albrecht vyjádřil obratem, že „lásce brání čtvero očí“. Kunhuta to pochopila tak, že sňatku překáží její děti, a tak je zavraždila. Očima jim vrazila do hlavy ostrou jehlici. Za to je odsouzena k věčnému trestu. 

Tato pověst se spojuje s rodem Hohenzollernů, s nimiž jsou dynasticky spřízněni jihočeští Rožmberkové, a tak se legenda dostala i na naše zámky. Bohuslavu Balbínovi pak vděčíme za to, že je bílá paní chybně ztotožňována s Perchtou z Rožmberka, která byla nešťastně vdaná za Jana V. z Lichtenštejna. Krutý manžel ji (ve spolku se svou matkou a sestrami) celý život trýznil. Pokoru prý našel až na smrtelné posteli, kdy se začal kát a žádat o prominutí. To mu však usoužená žena nedokázala dát. Za to ji proklel a nešťastnice je proto odsouzena k věčnému utrpení. 

Perchta z Rožmberka byla s bílou paní ztotožněna omylem. Její život však dokazuje, že týrání a zneužívání se nevyhnulo ani ženám z nejvyšších vrstev. Naši pozornost si zasluhuje i svérázná logika pověsti. Zatímco tyran v klidu spočinul v hrobě, ubohá oběť je odsouzena k věčnému utrpení. Žena totiž musela odpouštět a nedostatek odpuštění byl prostě neodpustitelný.

Loni v lednu objevil amatérský archeolog pomocí detektoru kovů poblíž Attleboroughu ve východoanglickém hrabství Norfolk zvláštní anglosaský šperk. Jde o neobvyklý přívěsek, který pochází z přelomu pátého a šestého století našeho letopočtu, tedy z doby, kdy se Britské ostrovy propadly do chaosu po zániku Římské říše.

Na tomto přívěsku je pozoruhodné, že napodobuje zlatou římskou minci solidus. Tento typ mince, který zavedl římský císař Konstantin ve čtvrtém století našeho letopočtu. Šperk je napodobeninou solidu raženého císařem Honoriem, který vládl Západořímské říši v letech 393 až 423 našeho letopočtu.

Pohanská imitace křesťanské mince

Jak uvádí numismatik Adrian Marsden z norfolské služby Identification and Recording Service, jde o opravdu neobvyklý případ. Anglosasové totiž byli v dané době pohanským etnikem, zatímco Římská říše v roce 380 našeho letopočtu přešla ke křesťanství. Pohanští Anglosasové tedy napodobili křesťanskou minci.

Kromě toho také byli negramotní. Na imitaci je to znát. Originální solidus nese nápis „RESTITVTOR REIPVBLICAE“ („Obnovitel republiky“). Na jeho imitaci je napsáno zkomoleně „STITVTOR EIPVBLICAE“, což nemá žádný význam. Jak ale podotýká Marsden, tyto překlepy Anglosasům pravděpodobně nijak zvlášť nevadily.

Mince podle odborníků neměla být věrnou imitací nebo falešným platidlem. Ve skutečnosti šlo zřejmě o šperk, který zřejmě do jisté míry vyjadřoval nostalgii po zaniklé Římské říši. Vznikl asi 100 až 200 let poté, co Římská říše vyklidila Británii. Anglosasové se v té době museli na každém kroku setkávat s jejími pozůstatky, které již opřádaly legendy, a možná se chtěli do jisté míry ztotožnit s dávnou mocí Říma.

Brity zastihl počátek bitvy o Atlantik do značné míry nepřipravené, a to mimo jiné kvůli mínění, že Němci dosud nedisponují dostatečným počtem adekvátně výkonných letounů a ponorek, jež by dokázaly vážně ohrozit lodní dopravu na oceánu. Ochranné prostředky nasazené ke střežení konvojů tak vůbec neodpovídaly skutečné situaci, což se brzy projevilo rostoucími ztrátami. Největší obavy sice vzbuzovaly ponorky, ale také dálkové Fw 200 si připsaly několik potopených a poškozených plavidel, a to i kvůli zcela nedostatečné protiletadlové obraně na britské straně. 

Nedostatečná ochrana 

Obchodní lodě zpočátku nenesly vůbec žádnou výzbroj a na válečných lodích Royal Navy se nalézala převážně 76,2mm děla a rovněž 40mm kanony, známé pod přezdívkou „pom-pom“. Ty nabízely vysokou kadenci, avšak pronásledovaly je časté poruchy. Velké zlepšení znamenaly nové 40mm kanony Bofors a 20mm kanony Oerlikon, jež se ukázaly jako skvělé nástroje pro obranu v malých výškách, což dosud zajišťovaly (většinou zcela nedostatečně) jen kulomety. 

Admiralita zahájila také instalaci protiletadlových zbraní na obchodní plavidla, jež dostaly jméno DEMS (Defensively Equipped Merchant Ships), a zabavila i civilní lodě, jež nechala vyzbrojit do podoby jménem AMC (Armed Merchant Cruisers). Tyto improvizace se ovšem vesměs projevily jako nepříliš efektivní a spíše odkláněly zdroje od důležitějších projektů. 

Zásadní pomoc poskytla instalace radiolokátorů na některé válečné lodě podílející se na doprovodu konvojů, avšak bylo stále více zřejmé, že obchodní plavidla potřebují i skutečné krytí ze vzduchu. Do jisté míry ho mohly poskytnout stroje od Velitelství pobřežního letectva RAF (Coastal Command), například Lockheed Hudson či létající čluny Short Sunderland a později také těžké stíhače Bristol Beaufighter. Zavádění těchto strojů a tvorba vhodné taktiky ale zabraly čas, jehož Britové neměli nazbyt, a tudíž se muselo rychle najít řešení, které by zajistilo konvojům alespoň nějakou stíhací ochranu.

Zrození eskortních nosičů

Na jaře 1941 tak přišlo něco, co působilo provizorním a takřka zoufalým způsobem, ale odpovídalo to situaci, v níž se Britové nacházeli. Na několik desítek nákladních plavidel se začaly montovat katapulty pro stíhačky Hawker Hurricane, které dodalo letectvo. Ve výsledku tak lodě zvané CAM (Catapult-Armed Merchantman) mohly vypustit letadla, v jejichž kabinách se nacházeli výhradně dobrovolníci, což souviselo s ohromným rizikem. Stíhačka sice dokázala vcelku snadno sestřelit či odehnat útočníka, jenže pilot pak musel vyskočit na padáku či nouzově přistát na hladině a doufat, že bude včas vyloven, neboť pro normální přistání na lodi chyběla vhodná paluba. Šlo však opravdu jenom o dočasné řešení do okamžiku, než přišel klíčový zlom v ochraně konvojů, a sice eskortní letadlové lodě. 

Námořnictvo nemělo dost velkých nosičů na to, aby je mohlo nasadit v této roli, nicméně urychleně začala konverze nákladních lodí na provizorní nosiče. Prvním se poněkud paradoxně stala loď německého původu Hannover, kterou Britové zajali v červnu 1940, a zhruba o rok později ji zařadili do služby v Royal Navy pod jménem Audacity. Poskytla sice prostor jen pro šestici stíhaček Grumman Martlet (jak Britové nazývali typ F4F Wildcat), jež se převážely na palubě, protože loď postrádala hangáry, jenže i tak šlo o zásadní změnu. 

Audacity se podílela na doprovodu čtyř konvojů a 21. prosince 1941 ji potopila ponorka U-751, jenže její stíhačky do té doby sestřelily snad až sedm Fw 200. Myšlenka eskortní letadlové lodě se tak ukázala jako správná odpověď, Britové upravovali a stavěli další a kromě toho si podobné nosiče objednali i v loděnicích v USA. Ty americké již dostaly také hangáry, díky kterým z nich mohlo působit až 20 stíhaček. Po vstupu USA do války se ochrany konvojů začaly přímo účastnit rovněž válečné lodě pod vlajkou s hvězdami a pruhy, což představovalo další obrovskou posilu. Bitva o Atlantik sice ještě zdaleka nebyla vyhrána, avšak nebezpečí ze strany německých námořních letounů se postupně podařilo velmi podstatně snížit. 

Proti kondorům

Bitva o Atlantik měla z obou bojujících stran do značné míry charakter improvizace, protože Britové ani Němci s takovým střetnutím ve skutečnosti příliš nepočítali. Zatímco Luftwaffe postrádalo vhodné letouny pro vyhledávání a ničení konvojů, královská plavidla zpočátku disponovala jenom slabou protivzdušnou obranou. 

Fw 200 C Condor tak nabízel zdánlivě vhodné řešení a podařilo se mu i dosáhnout určitých úspěchů, ale dlouhodobě se pro tuto úlohu příliš nehodil a rostoucí úroveň obrany na straně Spojenců naplno ukázala jeho nedostatky. Velkou výhodou na britské straně se stala schopnost efektivní spolupráce mezi Royal Navy a RAF, kdežto mezi Luftwaffe a Kriegsmarine existovaly dlouhodobé mocenské a prestižní spory, na nichž nesl hlavní vinu ješitný maršál Hermann Göring. Spolupráce německých letounů a ponorek tak fungovala jen vzácně. Na místo Fw 200 poté nastupoval daleko lepší Ju 290, avšak to už se na spojenecké straně zapojily do války nové eskortní letadlové lodě, jejichž stíhačky mohly zajistit konvojům spolehlivé vzdušné krytí. 

Nabízí se také provokativní otázka, zda by účinnější spolupráce německých ozbrojených složek a dřívější zavedení letounů Ju 290 mohlo vést k jinému průběhu bitvy o Atlantik. Nesporné ovšem je, že Britové v nejkritičtějším údobí vytvořili sice provizorní a možná podivně či zoufale působící, ale v praxi funkční způsoby, jak konvoje ochránit před útoky Hitlerových „kondorů“.