Vědci již dávno zjistili, že přívětivé zvuky přírody, jako je zpěv ptáků, mohou mít výrazně pozitivní vliv na lidské zdraví i náladu. Snižují krevní tlak, stejně jako frekvenci srdečního tepu i dechu, a také potlačují stres i úzkost. Naopak o zvucích vytvářených lidskou civilizací, jako je hluk dopravy ve městech nebo třeba řev leteckých motorů vědci přepokládají opak.

Potvrzuje to i nový výzkum, který vedl Paul Lintott z britské Univerzity Západní Anglie v Bristolu. S kolegy zkoumali reakce 68 dobrovolníků, kteří poslouchali tři různé tříminutové záznamy zvuku: zvuky přírody nahrané při východu Slunce v krajině západního Sussexu, stejné zvuky smíchané se zvuky dopravy o rychlosti 32 km/h, a pak opět stejné zvuky s dopravou o rychlosti 64 km/h.

Zvuky civilizace

Badatelé průběžně sledovali celkovou náladu a míru úzkosti dobrovolníků. Ukázalo se, že čistě přírodní zvuky u posluchačů snižují úroveň stresu a úzkosti, a také přispívají ke zlepšení nálady po stresujícím zážitku. Přidávání civilizačních zvuků ale tento pozitivní vliv snižuje. Výsledky pozoruhodného výzkumu v těchto dnech publikoval vědecký časopis PLOS One.

Lintott s kolegy zjistili, že nejnižší stress a úzkost udávají lidé po poslechu zvuků přírody, zatímco nejvíce stresující, pokud jde o zvukové záznamy použité v tomto experimentu, pro ně jsou zvuky vytvářené dopravou, přičemž vyšší rychlost dopravy znamenala i vyšší hladinu stresu.

Autoři studie dospěli k závěru, že přírodní zvuky sice mohou působit příznivě na lidské fyzické i duševní zdraví, jejich vliv je ale oslabován, pokud se mísí se zvuky lidské civilizace. Významnou roli přitom může hrát i rychlost, jakou se v daném místě pohybuje doprava. Podle Lintotta a jeho spolupracovníků jde o další argument ve prospěch omezování rychlosti dopravy ve městech.

Venuši coby první a také nejnápadnější ze všech planet spatříme po celý prosinec jako zářivou večernici nad jihozápadem – v několika prvních prosincových dnech ve Střelci a posléze v Kozorohovi. Do konce roku 2024 vystoupá její jasnost na −4,3 mag, přičemž zapadat bude až čtyři hodiny po Slunci, a na večerním nebi ji tudíž skutečně nepřehlédneme. Nejhezčí pohled nabídne 4. a 5. prosince, kdy kolem ní projde úzký srpek dorůstajícího Měsíce. Ten bude v následujících dnech směřovat k Saturnu v souhvězdí Vodnáře a setká se s ním 8. prosince.

Jedinečný Jupiter

Vynikajících pozorovacích podmínek se dočkáme v případě Jupitera, a to hned z několika důvodů. Jelikož se 7. prosince ocitne v opozici se Sluncem, bude viditelný po celou noc. Navíc v její první polovině vystoupá víc než 60° nad jižní obzor. Vymaní se tak z neklidných přízemních vrstev vzduchu a titěrné detaily v jeho bouřlivé atmosféře méně poznamená tzv. seeing. S větším dalekohledem se tedy můžete těšit na parádní podívanou.

Pomocí přístroje zkuste rovněž zapátrat po Uranu na pomezí Býka a Raka či po Neptunu v Rybách. Po většinu noci bude na nebi zářit i Mars v Rakovi, vycházející už ve večerních hodinách. Rudá planeta bude do konce roku zjasňovat a zvolna také poroste průměr jejího kotoučku. Blíží se totiž její opozice se Sluncem, k níž dojde 16. ledna 2025.

Planetární přehlídku pak uzavře Merkur, na který přijde řada ve druhé polovině prosince: Tehdy se nejmenší oběžnice začne objevovat na světlém ranním nebi nad jihovýchodem. Nejpříznivější pozorovací podmínky potom nastanou společně s její největší západní elongací, do níž dospěje 25. prosince a na obloze ji bude od Slunce dělit úhlová vzdálenost 22°. V uvedeném období vyšplhá jasnost Merkuru na −0,3 mag a hodinu před východem Slunce ho zahlédneme asi 6° nad jihovýchodním horizontem. Ve zbytku prosince se ovšem výhled na planetu rychle zhorší a s nástupem nového kalendářního roku přestane být pozorovatelná.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Střelce, 21. prosince v 10:20 SEČ vstupuje Slunce do znamení Kozoroha; nastává zimní slunovrat, začíná astronomická zima

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině prosince ráno, nízko nad jihovýchodem
• Venuše – viditelná večer vysoko nad jihozápadem
• Mars –  viditelný téměř celou noc kromě večera
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný večer vysoko nad jihozápadem
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v prosinci 2024

• 4. a 5. prosince – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na večerní obloze nad jihozápadem: 4. 12. asi 5°, 5. 12. asi 8,5°
• 7. prosince – Jupiter v opozici se Sluncem
• 8. prosince – setkání dorůstajícího Měsíce a Saturnu v první polovině noci; nejblíž (3,5°) si budou krátce po setmění
• 13. prosince – v noci nastává maximum meteorického roje Geminid
• 13. a 14. prosince – seskupení Měsíce, Jupitera, Plejád i Aldebaranu z Býka na nočním nebi; 13. 12. Měsíc v blízkosti Plejád, 14. 12. asi 5° od Jupitera
• 16. až 18. prosince – seskupení Měsíce, Marsu a Polluxe z Blíženců na noční obloze; 17. 12. Měsíc mezi Polluxem a Marsem, tělesa se shromáždí na ploše o průměru asi 12°
• 19. a 20. prosince – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 25. prosince – setkání úzkého měsíčního srpku a Spicy z Panny na ranní obloze
• 25. prosince – Merkur v největší západní elongaci, asi 22° od Slunce

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Zakladatelem mikulášenců se stal samozvaný prorok Mikuláš (1421–1495), jenž pocházel ze vsi Vlásenice nedaleko Pelhřimova, proto se jeho přívrženci příležitostně označovali také jako vláseničtí bratři. Co se Mikulášova života a učení týče, historických pramenů se dochovalo jen velmi málo. Hlavním zdrojem informací o něm i jeho stoupencích je pro nás Konfese neboli Vyznání víry bratří mikulášenských, která byla vydána až v roce 1576, tedy asi 80 let po Mikulášově smrti. 

Ze života proroka 

Mikuláš byl původně prostý sedlák, pravděpodobně neuměl číst ani psát. Bedlivým nasloucháním čtení z Bible a kázání kališnických kněží však údajně nabyl základní náboženské vzdělání, které dále rozvíjel svým osobitým způsobem. Rozhodující událostí v jeho životě se stala vidění, kterých se mu v období pěti let mělo dostat celkem dvaadvacet. Během nich prý hovořil s Bohem, odlétal na Olivetskou horu ve Svaté zemi či spatřil peklo, očistec a andělské kůry. Zhruba od poloviny 15. století pak Mikuláš začal působit jako náboženský vůdce a roli kazatele následně zastával po čtyři desetiletí. Mikuláš z Vlásenice byl velkým obdivovatelem Jana Husa. Upálenému českému reformátorovi mimo jiné přičítal obnovu přijímání podobojí, které považoval za nutnou podmínku ke spáse. 

Vedle eucharistie věnoval z tradičních sedmi svátostí římskokatolické církve zvláštní pozornost také křtu a pokání. Od svých následovníků Mikuláš vyžadoval přísné svěcení svátků a nedělí, přičemž nesmlouvavý byl i ve věci dodržování půstu. Zcela zásadní úlohu v jeho učení hrála lidská mravnost a spravedlnost. Velmi tvrdě líčil důsledky lakoty a marnivosti, nemilosrdně tepal jakoukoli podobu křivdy a bezpráví, a současně kategoricky odmítal útlak i násilí. Věřící, kteří nejednali mravně, spravedlivě a poctivě, čekala podle Mikuláše pekelná muka, která se prorok neštítil velmi barvitě vylíčit. 

Obzvláště přísný byl vůči panskému a zemanskému stavu. Těmto lidem hrozil nejen pekelným ohněm po smrti, ale také tvrdým trestem ještě za života. Vyšší i nižší šlechtu totiž obviňoval z bezpráví vůči poddaným, čímž lid de facto vyzýval k povstání a nelítostné odplatě. Asi tedy nepřekvapí, že se k mikulášencům přidávaly zejména nižší společenské vrstvy, kdežto vzdělaní lidé a šlechta zájem o toto náboženské hnutí příliš neprojevovali.

Nežli mrtvolu, raději peníze 

V souladu se svými přísnými životními pravidly se Mikuláš rozhodl opustit manželku (viděl v ní ďáblovo pokušení) a stal se poustevníkem. Kde přesně se někdejší sedlák oddával hloubavému samotářskému životu, není známo. Pravděpodobně to však bylo poblíž dnešního města Černovice, jelikož zanedlouho byl zajat a odvlečen na blízký hrad Choustník. Tam jej prý roku 1471 nejprve trápili hladem a žízní, načež ho začal vyslýchat horlivý katolík Jiřík Hrobský ze Sedlce společně s dalšími urozenými pány a skupinou římskokatolických kněží. 

Mikuláš si měl hned na počátku rokování přitížit výrokem o papeži, k němuž ani vzdáleně nechoval úctu, nýbrž jej považoval za hlavní příčinu destabilizace církve. Před smrtí utopením či upálením, jíž mu vyhrožovali, prostořekého kazatele zachránil jakýsi učenec z Českých Budějovic. Ten totiž navrhl, že by bylo lepší za Mikuláše požadovat výkupné, nežli jej na místě usmrtit. Nakonec se tak jako neškodný blouznivec přece jen dostal zpět na svobodu. Od své nežádoucí aktivity přitom ani v nejmenším neupustil. V průběhu následujících let putoval po Čechách, nadále vykládal svá vidění, šířil proroctví a volal po mravní obrodě. Kvůli svým názorům však postupně získával nepřátele jak v táboře katolíků, tak podobojí. 

Pouhé nádoby 

Ještě za Mikulášova života došlo ke vzniku několika náboženských skupin vyznávajících a praktikujících jeho učení, a to hlavně ve středních a jihovýchodních Čechách. Od jiných náboženských hnutí se mikulášenci odlišovali zejména svým silně vizionářsko-apokalyptickým zaměřením. Důležitým zdrojem poznání se pro ně stala údajná zjevení a jejich interpretace. Pro zajímavost uveďme, že sám Mikuláš na základě svých vidění mimo jiné prorokoval, že Češi na sebe svou hříšností a bezbožností přivolají trest. Předcházet mu prý bude osm znamení, a pokud se lidé ani poté nepolepší, do země vtrhnou nepřátelská vojska ze všech světových stran. K rozhodující, vpravdě apokalyptické bitvě pak dojde pod horou Blaník. Tehdy Čechům záchranu poskytnou bojovníci, kteří vyjedou z nitra hory a nepřátele pobijí nebo zatlačí na útěk. Mikuláš z Vlásenice takto položil základy pověsti o blanických rytířích. 

Zjevení však neměla být zdaleka jen záležitostí samozvaného proroka. Mikulášenci několikrát do roka pořádali schůzky, na nichž vyčkávali, až bude někdo obdařen Božím vnuknutím, které by následně přítomným vyložil. S tím mimo jiné souvisí i další specifický znak mikulášenců, a sice zdrženlivost vůči vzdělání. Učenost totiž považovali za překážku v projevu Ducha svatého. Sami sebe leckdy dokonce označovali za pouhé „nádoby“, přičemž čím byla ona „nádoba“ prostší, tím jasněji a srozumitelněji mohl Duch svatý hovořit. Na setkáních mikulášenci ale také rozjímali nad vlastním životem, činili pokání a plakali nad svými hříchy, takže se jim přezdívalo plačtiví bratři. Zanedbání účasti na těchto shromážděních přitom bylo považováno za těžký hřích, pakliže k tomu dotyčný neměl velmi vážný důvod. 

Společenství bez kněží 

Mikulášenci neměli své vlastní kněží a na bohoslužby docházeli k utrakvistům, příležitostně se účastnili i shromáždění Jednoty bratrské. Současně však velmi dbali na to, aby příslušní kněží byli řádně vysvěceni a vedli spořádaný život. Podle svých vlastních přestav ovšem mikulášenci měli bezprostřední vedení přímo od Boha, jehož se jim dostávalo skrze výše zmíněná zjevení. Koneckonců právě ta pro ně znamenala osu životní orientace i ústřední zdroj věroučného poznání. Nadto jistě nepřekvapí, že z Písma jejich pozornost poutalo hlavně novozákonní Zjevení Janovo a jeho tehdejší výklady. 

Co se organizace mikulášenců týče, v čele společenství stál starosta, jímž byl až do své smrti Mikuláš z Vlásenice. Starosta měl dále k dispozici 12 „starců“, kteří mu pomáhali při společných shromážděních a při udržování mravní kázně věřících. Mikulášenci byli výrazněji zastoupeni v Pardubicích, Kutné Hoře, Poděbradech, Lysé nad Labem, Dřevčicích, Praze či Táboře. Zvláště významným střediskem se stal Pecínov na Benešovsku (odtud také příležitostné pojmenování pecinovští bratři), kde se často konala již zmíněná společná shromáždění. Členové mikulášenců se obvykle vyznačovali silným sociálním cítěním, nezřídka pečovali o chudé a někteří při svých domovech dokonce mívali malé přístřešky pro pocestné. 

Cesta do (polo)zapomnění 

Ačkoliv přívržence mikulášenci nacházeli zvláště v nižších společenských vrstvách, existovaly i výjimky. Prestižní postavení si členové společenství vydobyli kupříkladu v poslední čtvrtině 16. století ve městě Tábor, kde pronikli až do obecní správy. Pro utrakvisty mikulášenci patrně nepředstavovali výraznější nábožensko-společenský problém, snad i kvůli nižšímu počtu příznivců. Nicméně je známo i několik excesů jejich členů. 

Příkladem za všechny může být jirchář Matěj Sláma, který v osmdesátých letech 15. století začal být misijně velmi aktivní v Praze. Ve svých projevech nejenže útočil na hříšné kněží, ale rovněž veřejně prohlašoval, že v něm přebývá Duch svatý, skrze něj promlouvá a koná díla. V roce 1486 jej nakonec nechala konzistoř podobojí uvěznit a v žaláři pak prý své učení odvolal. Souběžně začali být stíháni také další mikulášenci a někteří z nich skončili jako bludaři v šatlavě. Jednalo se však spíše o výjimečný případ, k širšímu stíhání či trestání mikulášenců zřejmě nedocházelo. 

Jelikož se stoupenci učení Mikuláše z Vlásenice objevují ještě na konci 16. století, v českých zemích působili nejméně 150 let. Po bitvě na Bílé hoře byli oficiálně zakázáni, stejně jako jiné nekatolické denominace. 

Přinejmenším povědomí lidí na Pelhřimovsku o působení Mikuláše z Vlásenice se ale zcela vymýtit nepodařilo. Hmatatelným důkazem je dodnes existující kaple sv. Mikuláše, jež se nachází při cestě ze vsi Vlásenice do Pelhřimova. Traduje se, že tato drobná stavba vznikla na místě nazývaném U Křížků, které se prý několikrát stalo dějištěm Mikulášových vidění (při jeho cestách na ranní mše v pelhřimovském kostele). Nachází se tu i kámen, do nějž samozvaný prorok údajně vytlačil při modlení svá kolena. Zasvěcení kaple sv. Mikuláši z Myry mělo překrýt místní tradici upomínající na zvláštního náboženského vizionáře z 15. století. Toto malebné místo je dnes zároveň asi jedinou výraznější památkou připomínající středověkého prorokujícího sedláka i jeho pozapomenuté stoupence.

Hladina pohlavního hormonu testosteronu bývá považována za zásadní faktor regulující sexuální touhu mužů. Zjednodušeně řečeno – čím více testosteronu, tím větší chuť na sex. Podle nového výzkumu mezinárodního týmu odborníků sice stále platí, že testosteron výrazně ovlivňuje tělo a má stěžejní roli například v reprodukčním úspěchu daného muže, na sexuální touze samotné se ale zřejmě nepodílí v takové míře, jaká mu bývá přisuzována.

Badatelé zjistili, že spíše než k sexu vede vyšší hladina testosteronu k namlouvání, především pokud jde o svobodného muže. Do svého výzkumu vědci zahrnuli 41 mužů ve věku 18 až 26 let, z nichž 15 mělo vztah a 27 bylo single. Vědci jim v průběhu jednoho měsíce každý den odebírali vzorky slin, kvůli měření hladiny testosteronu a mapovali sexuální rozpoložení respondentů.

Testosteron a sexuální choutky

Experiment ukázal, že hladina testosteronu se projevuje zejména u mužů, kteří nemají vztah. Ve dnech, kdy se single muži setkávali s potenciálními partnerkami, měli v těle více testosteronu. Je to pozoruhodně podobné situaci u ptáků, u nichž mají samci zvýšenou hladinu testosteronu během období páření, nebo u dalších druhů primátů, kteří vykazují zvýšenou hladinu testosteronu v situacích, kdy jim hrozí ztráta samice. Výsledky výzkumu vztahu testosteronu a sexuálního chování zveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B.

Vše nasvědčuje tomu, že pro sex je nutné jen určité bazální množství testosteronu. Výkyvy pohlavního hormonu nad touto bazální úrovní se na sexuální touze ale už nijak zvlášť neprojevují. Ovlivňují namlouvání a dvoření se mužů případným partnerkám, přičemž podstatně více se to týká mužů, kteří momentálně nemají vztah.

Badatelé připouštějí, že jejich nepříliš rozsáhlý výzkum má jistá omezení. Například je jasné, že single muži častěji vyhledávají kontakt s opačným pohlavím a měření hladiny testosteronu ze slin ovlivňuje celá řada faktorů. Každopádně se ale zdá, že výsledky tohoto výzkumu zpochybňují letitou představu o těsné spojitosti testosteronu s chutí na sex.

Místní skupinu galaxií tvoří kupa gravitačně vázaných hvězdných ostrovů nejrůznějších typů. Celkově se jedná o 54 známých zástupců, jejich skutečný počet však bude nejspíš vyšší. Do Místní skupiny patří všechny galaxie do vzdálenosti asi 10 milionů světelných let od středu, který se nachází někde mezi naší Mléčnou dráhou a galaxií v Andromedě. Předpokládá se, že souhrnná hmotnost všech členů dosahuje asi 13 bilionů sluncí, i tento odhad je ovšem nutné považovat za velmi orientační.

Místní skupina má výrazně binární rozdělení a z velké dálky připomíná činku. V centrech nalezneme dva největší zástupce: Mléčnou dráhu, která je v celé kupě nejrozměrnější a nejhmotnější, a galaxii M31 v Andromedě, jež obsahuje nejvíc hvězd. Obě pak mají početnou rodinu satelitů, přičemž mezi ty „naše“ patří oba Magellanovy oblaky a dalších 12 trpasličích ostrovů. Třetího významného zástupce představuje galaxie M33 v Trojúhelníku, jež možná tvoří satelit galaxie v Andromedě. Ostatní hvězdné ostrovy v Místní skupině dosahují v porovnání se zmíněnou trojicí podstatně nižších hmotností.

Sošku Věstonické venuše nalezl v červenci 1925 tým Karla Absolona. Ačkoliv bývá známý badatel v oblasti speleologie a archeologie za objevitele sám často označován, v době nálezu se na lokalitě nevyskytoval. Ve zbytcích pravěkého ohniště artefakt odhalil dělník Josef Seidl a technický vedoucí archeologických výzkumů Emanuel Dania. Hnědá soška měřící 11,5 centimetru, rozlomená na dva kusy, ležela v hlíně spolu s kamennými nástroji a zvířecími kostmi. Teprve po očištění se pak vyjevila podoba ženské postavy.

Bez mamutích kostí

Malá soška se datuje zhruba 25–29 tisíc let do minulosti. A vzhledem k nevyčíslitelné hodnotě znamenal průzkum jejích vnitřních struktur obrovskou výzvu, neboť v úvahu připadaly pouze nedestruktivní metody. Teprve nedávno se tak například při skenování speciálním mikroskopem ukázalo, že venuši původně zdobila ptačí pírka.

Ještě zásadnější objev však učinili letos v létě odborníci z Moravského zemského muzea v Brně pomocí mikro-CT skenování. Zjistili, že soška vznikla ze sprašových sedimentů obsahujících drobné horniny – většinou vápence, vápencové konkrece a jurské mikrofosilie, jež tvoří přirozenou součást jílu v lokalitě Dolních Věstonic. Vědci tak vyvrátili Absolonův původní a dosud přijímaný předpoklad, že skulptura sestává ze směsi rozdrcené mamutoviny a mamutích kostí. Mohutné zvíře mělo pro pravěké lidi velký význam a vysokou symbolickou hodnotu. Odborníky proto do jisté míry překvapilo i zklamalo, že v sošce žádné kousky mamutí slonoviny neobjevili.

Nebezpečné praskliny

Kromě toho se ukázalo, že tvůrce sošku vyrobil z jednoho kusu hlíny. Skenování totiž neodhalilo žádné spojené plochy, jež by vznikly samostatným tvarováním například hlavy či prsou a jejich následným připojením ke zbytku těla. Podle odborníků jde o doklad, že se jednalo o nadaného pravěkého umělce, neboť vytvořit tento poměrně složitý tvar z jediného kusu není snadné.

Skenování bohužel rovněž odkrylo množství prasklin, jež zvyšují riziko rozbití předmětu. Jak vědci vysvětlili, pokud praskliny neústí až na povrch, nachází se uvnitř artefaktu vzduch a mohl by jej kupříkladu při poklesu tlaku rozbít. Vzácná soška se proto v současnosti přepravuje ve speciálním boxu udržujícím stálý tlak, a to přednostně pozemní cestou. Nová zjištění navíc umožňují upravit způsoby manipulace s cenným předmětem a eliminovat jeho případné poškození.

Dnešní svět byl z velké části vybudován díky koním. Přestože dnes tato ušlechtilá zvířata již nehrají tak důležitou roli, ještě nedávno tomu bylo úplně jinak. Poštu ještě relativně nedávno doručovali jezdci na koních, lidé cestovali pomocí koňských povozů, obchodníci využívali koně k přepravě zboží napříč kontinenty, zemědělci obdělávali půdu díky koňské síle a vojáci vyráželi na koních do bitev.

Podle tradičních představ byli koně domestikováni na travnatých pláních západní Asie lidmi jámové kultury před více než 5000 lety. To mělo mimo jiné zásadní vliv na migraci, jazyk a kulturu v Eurasii. V posledních letech ale došlo v pohledu na tento proces k významným posunům a změnám, především díky novým archeologickým objevům a genetickým analýzám.

Čeleď koňovitých (Equidae), do které patří kromě koní i osli a zebry, vznikla přibližně před čtyřmi miliony let v Severní Americe. Během několika dalších milionů let se příslušníci tohoto druhu začali šířit přes pevninský most Beringie mezi dnešním Ruskem a Aljaškou do Asie, Evropy a Afriky.

Koňská pečínka

Dlouhou dobu sloužili koně jako vyhledávaný zdroj masa. Pravděpodobně první důkazy o lovu koní lidmi pocházejí z archeologických nalezišť v německém Schöningenu, datovaných do doby před přibližně 300 000 lety. V unikátním prostředí na břehu jezera se zde dochovaly nejen pozůstatky koňských stád, ale také dokonale opracovaná dřevěná kopí, která tehdejší lidé používali k jejich lovu.

Divocí koně zůstávali po tisíciletí základem stravy raných Homo sapiens žijících v severní Eurasii. O výjimečném postavení koní v tehdejší společnosti svědčí množství uměleckých vyobrazení, například na vápencových stěnách francouzské Chauvetovy jeskyně, starých více než 30 000 let.

Zachytit přesný moment, kdy se z kořisti stal lidský pomocník, ale není pro dnešní badatele jednoduché. Jen zřídkakdy mají k dispozici písemné doklady nebo jiný materiál, který by zachycoval měnící se vztahy mezi lidmi a zvířaty. Ve skutečnosti většina toho, co víme o původu domestikace koní, pochází z jediného vědeckého zdroje: kostí samotných koní.

Svědectví kostí

Ve snaze vysledovat počátek domestikace koní, se vědci zaměřili na zkoumání nalezených koňských kostí a hledali zákonitosti v jejich velikosti, tvaru nebo četnosti výskytu. Základní logikou tohoto přístupu bylo, že pokud žili koně v těsném kontaktu s lidmi, mohly se jejich kosti měnit více než v dřívějších obdobích, ať už proto, že je lidé šlechtili pro určité vlastnosti, nebo jednoduše proto, že koně zaměstnávali způsobem, který v průběhu života měnil jejich těla.

Tento přístup se ale postupem času ukázal jako problematický. Změny ve tvaru nebo počtu koňských kostí nalezených na starověkých nalezištích mohly mít mnoho příčin, od změn životního prostředí přes změny v lidském stravování až po chyby při odběru vzorků.

V 90. letech 20. století se proto začaly formovat efektivnější postupy mapující domestikaci koní. Archeolog David Anthony z newyorské Hartwick College se zaměřil se na stopy, které soužití s lidmi zanechalo přímo na tělech zvířat. Šlo například o stopy na koňských zubech, vzniklé v důsledku používání různých nástrojů určených k jejich ovládání. 

Zooarcheologové objevili takové stopy na zubech starověkého koně z ukrajinské lokality zvané Děrijevka, která byla podle archeologů domovem lidí jámové kultury. Přestože se vědcům nepodařilo přesně určit stáří koně z Děrijevky, jeho spojení s lidmi jámové kultury naznačovalo, že pastevci v euroasijských stepích mohli chovat a jezdit na domácích koních již ve čtvrtém tisíciletí př. n. l. nebo dokonce i dříve. Pozdější výzkum ale ukázal, že ukrajinská lokalita Děrijevka je ve skutečnosti mnohem mladší, než se původně předpokládalo.

Pozornost vědců se poté zaměřila na lokalitu Botaj v severním Kazachstánu, kde bylo nalezeno velké množství koňských kostí. V roce 2009 přinesla studie publikovaná v časopisu Science důkazy o možném zpracovávání kobylího mléka k výrobě kumysu – kvašeného alkoholického nápoje štiplavé chuti, připomínajícího acidofilní perlivé mléko. Přestože se původně předpokládalo, že jde o důkaz domestikace, další analýzy ukázaly, že přinejmenším část koní sloužila jako zdroj masa. Analýza DNA navíc přesvědčivě ukázala, že šlo o koně Převalského, který nikdy domestikován nebyl.

Válečníci od Černého moře

Podle novějších výzkumů pocházejí předkové moderních domestikovaných koní z oblasti Černomořských stepí a jejich domestikace je spojována se sintaštskou kulturou, která v této oblasti prosperovala přibližně v letech 2 200 až 1 800 př. n. l. a je jí přisuzován vynález válečného vozu.

Zdá se tak, že k domestikaci koní došlo mnohem později, než se až donedávna předpokládalo. Zároveň se ukazuje, že koňská domestikace nebyla lineárním procesem. Výzkumy pomocí nejmodernějších metod naznačují, že lidé mohli využívat koně různými způsoby a v různých částech světa nezávisle na sobě. To mění pohled nejen na vývoj vztahu člověka a koně, ale také na vliv tohoto vztahu na šíření kultur a jazyků.

Pokud jde o počty lidských úmrtí, jsou komáři nejsmrtonosnějším živočichem na Zemi. Podle statistik amerického Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí byli komáři v roce 2022 odpovědní za 249 milionů infekcí malárie a souvisejících více než 600 000 úmrtí. Boj s tímto obtížným hmyzem je ale i přes enormní snahu zdravotníků a vědců celého světa nesmírně obtížný.

Výzkumný tým, který vedla Meta Roestenbergová z Leidenské univerzity, zvolil opačný přístup. Místo boje s komáry, je vědci využili coby organické nosiče vakcín. Experimenty ukázaly, že komáří očkování vykazuje pozoruhodnou účinnost, dosahující téměř 90 procent. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v novém čísle odborného časopisu New England Journal of Medicine.

Komáří očkování

Přeměna šiřitele infekce v nosič vakcíny překvapivě nevyžadovala žádné úpravy samotných komárů. Vědci se místo toho zaměřili na původce malárie - parazita Plasmodium falciparum. Toho přenášejí samičky komárů, které příroda vybavila výkonným sacím systémem a koktejlem enzymů, které tlumí zánětlivé reakce a srážení krve v místě sání komára. Při jednou sání mohou infikovaní komáři do lidského těla vpravit až 200 plazmodií, z nichž se v těle hostitele během jednoho týdne stane asi 100 tisíc nemilosrdných parazitů.

Právě schopnost množení parazita si vědci vzali na mušku a genetickou úpravou vytvořili jeho oslabenou verzi. Ta se na rozdíl od „divoké“ plazmodie přestává po šesti dnech v lidském těle množit a naopak začne produkovat antigeny, které vybudí lidský imunitní systém. 

Účinnost postupu si vědci ověřili na 43 dobrovolnících, z nichž část podstoupila od 15 do 50 bodnutí komárem nesoucím geneticky upraveného parazita. Ani u jednoho z dobrovolníků následně nedošlo k nákaze malárií, což podle vědců potvrzuje bezpečnost zvoleného postupu.

Ve druhé fázi experimentu podstoupili dobrovolníci během 28 dnů tři další návštěvy, během kterých byli vystaveni komářím bodnutím. Na závěr je vědci vystavili komárům, kteří nesli nemodifikované „divoké“ parazity.

Účinné, ale nepoužitelné 

Tři dobrovolníci, kteří jako jediní nebyli vystaveni oslabeným parazitům byli malárií nakaženi. Naopak 89 % dobrovolníků, kteří absolvovali martyrium s upravenými parazity, se nákaze vyhnulo. Skvělou zprávou je i to, že žádný z dobrovolníků nevykazoval kromě obvyklého svědění po komářím bodnutí žádné významné vedlejší účinky.

Výsledky experimentu, které bude ještě nutné ověřit na větším vzorku dobrovolníků, naznačují, že by komáři v budoucnu mohli sloužit jako přirození nositelé vakcín v oblastech zasažených malárií. Mohli by zajistit pravidelné očkování bez nutnosti zdravotnického zázemí, zdravotnického personálu a komplikované logistiky. Úplně jednoduché to ale nebude.

Proces kultivace modifikovaných parazitů a jejich přenos na komáry je bohužel složitý a nákladný a použitá metoda je podle vědců s velkou pravděpodobností použitelná pouze pro malárii. Jako potenciálně problematické se také jeví vypouštění geneticky modifikovaných organismů do přírody.
 

Staré napětí mezi Lucemburky a Anjouovci, kteří od počátku 14. století panovali v Uhrách, zase jednou vyvřelo roku 1360. Záminkou se stal nepatrný pohraniční konflikt na jihomoravských hranicích. Uhři z jeho rozdmýchání obvinili Moravany, načež Ludvík I. (1342–1382) vypravil do Prahy zvláštní poselstvo žádající o potrestání svévole. 

Ostrá výměna slov 

Když vyslanci přednesli svou stížnost a obvinili českou stranu, došlo k prudké hádce. V rozčilení a v reakci na vyslovenou „nespravedlnost“ vyřkl císař své mínění o uherské královně matce Alžbětě, která se do sporu rovněž zamíchala a již Karel zřejmě neměl příliš v lásce. Podle polského kronikáře Jan Dlugosze se o ní vyjádřil „slovem velice tvrdým a ženu ponižujícím. Nejjasnější paní Alžbětu a nejmilejší královnu matku, požívající titulu spoluvladařky království uherského, stejně i sestru polského krále Kazimíra, přirovnal ke…“ (Hanlivý výraz kronikář raději vynechává) 

Karlova urážka pochopitelně nezůstala bez odezvy. Nezastrašeni císařským majestátem, odpověděli Uhři velice bojovně: „Nemohouce snésti tak hanebné potupy svého krále a jeho matky, odpověděli bychom podle možností stejně urážlivě a tím tuto potupu splatili. Ač víme, že s touž opovážlivostí, s jakou jsi ty tak hanebně osočil čest, svaté jméno a slávu našeho nejjasnějšího krále a jeho nejmilostivější paní matky, vrhneš se také na nás, jejich posly, slavnostně a veřejně popíráme tvé slovo, jímž jsi zneuctil rodičku nejjasnějšího pána a krále uherského Ludvíka.“ 

Závěr listu pak zněl obzvlášť výhružně, jako vypovězení války: „A proto jsme ochotni po rytířském zvyku se zbraní v ruce bránit čest našeho krále a jeho matky. Udáš-li místo a dobu, dostavíme se k boji s tebou nebo kterýmkoliv obhájcem tvého slova. Od tohoto okamžiku vypovídáme ve jménu našeho krále válku tobě i císařství tvému i království českému i všem zemím tvým.“ 

Uherský král Ludvík navíc v odvetu nazval Karla IV. „opilou pípou“. V odpovědi na císařovu urážku pravil: „Nahýbáš-li příliš často ze džbánu, Karle, přestáváš být pánem svých smyslů a svého jazyka.“ 

Toto obvinění bylo ale jistě přehnané a pramenilo spíše z Ludvíkovy momentální rozčilenosti. Je pravda, že český vladař, stejně jako spousta dalších panovníků, nacházel zálibu víně, což mohl dosvědčit i Karlův druh a věrný společník z mládí Bušek z Velhartic. Těžko si ale přestavit, že by císař přijímal cizí poselstvo a řešil delikátní věci v nepříčetném stavu. Zdá se, že celá věc měla mnohem vážnější a dlouhodobější příčiny. Na povrch totiž vyvřela stará evropská nechuť k nadměrné moci Lucemburků, jež dosud marně hledala záminku k výraznějšímu projevu.

Protilucemburská koalice 

Počátkem roku 1362 se začal formovat silný protilucemburský spolek. V lednu podepsali král Ludvík I. a vévoda Rudolf IV. Habsburský, věčný oponent Lucemburků, spojeneckou smlouvu o vzájemné pomoci proti císaři a jeho bratrovi Janu Jindřichovi. Dále uherský král získal podporu v osobě svého strýce, polského vladaře Kazimíra III. Velikého, i Menharta III., hraběte bavorského a tyrolského. Ti všichni měli na Lucemburky spadeno. 

Také český vladař sbíral spojence, k nimž se vedle dolnobavorských vévodů a falckraběte Ruprechta I. připojilo rovněž říšské město Curych. K zahájení válečných akcí, ke kterým vybízel příchod jara, ale nedošlo, neboť Habsburkům vyvstaly nečekané potíže v aquilejském patriarchátu a ve Furlánsku, kde se vzbouřili měšťané v Udine, Cividale, Gemoně a na dalších místech. To otřáslo Rudolfovým postavením a donutilo jej k uzavření míru s patriarchou ve Vídni 21. dubna 1362. 

Karel IV. mezitím opustil Norimberk a vrátil se do Prahy, aby zde oslavil Velikonoce. Počátkem května se pak přesunul do Opavy, kde patrně vyčkával, co podnikne polská strana. Když zjistil, že ze severovýchodu útok nehrozí a je nutno ho očekávat od uhersko-rakouské hranice, vydal se v červnu na jih země. V té době se uherské oddíly shromáždily pod vedením svého krále u Bratislavy. Poté, co se k nim počátkem července konečně připojilo i Rudolfovo vojsko, vypravily se spojenecké armády vzhůru údolím Váhu. Polský král Kazimír zatím se svými oddíly dorazil do Trnavy. Za výchozí nástupiště útoku na české země byl určen Trenčín. Armáda Karla a Jana Jindřicha zaujala pozice u Uherského Brodu. 

Vhodná záminka k příměří 

K boji ovšem nedošlo. Dne 11. července 1362 totiž při porodu skonala spolu s novorozenětem Karlova třetí manželka Anna Svídnická. Tato událost přiměla císaře k nabídce mírového jednání. Do ležení spojenců se s ním vypravil Bolek II. Svídnický (strýc zesnulé Anny) a několik dalších pánů. Karlovo nenadálé ovdovění ochromilo i jeho protivníky, neboť uherský král byl Anniným strýcem a také polský vladař byl její příbuzný. Odklad války na základě příměří se tak jevil jako zcela přirozený. Kazimír III., který na ní patrně neměl velký zájem, odtáhl neprodleně a stejně tak i Rudolf. Ludvík potom vyslal do Karlova ležení palatina a dvorského sudího s neznámými návrhy, které však císař odmítl. Následně se uherské vojsko, zřejmě pro nedostatek potravin, rozešlo. 

Navzdory uzavřenému příměří ale oba znesvářené tábory počítaly s obnovením války v příštím roce. Protilucemburská liga byla díky iniciativě vévody Rudolfa ještě do konce roku obnovena. Ani český panovník nezahálel a připravoval se na možné pokračování konfliktu. Po návratu do Prahy za tímto účelem provedl řadu opatření a začal shromažďovat zásoby obilí a zbraní. Zimního klidu pak využil k cestě do říše, kde se zdržel až do dubna 1363. 

Rudolf IV. Habsburský mezitím ve snaze utužit uhersko-habsburské spojenectví předložil Ludvíkovi lákavou nabídku dědického sňatku mezi dynastiemi. V prosinci 1362 se tak sjednaly zásnuby neteře uherského krále Alžběty s Rudolfovým bratrem Albrechtem III., přestože oba již byli zasnoubeni: Alžběta s Joštem Lucemburským (synovec Karla IV.) a Albrecht s Joštovou sestrou Kateřinou. Takovéto křiklavé porušení anjouovsko-lucemburských dohod hrozilo vážnými následky. 

Sňatek z rozumu 

Když se Karel IV. v dubnu 1363 vrátil zpět do Čech, válka byla na spadnutí. Císař navíc nemohl počítat s podporou z říše, neboť jak uvádí list rady města Augšpurku z 6. března 1363, byl konflikt s habsbursko-uherskou ligou a jejími spojenci považován výlučně za českou záležitost, s níž říše nemá nic společného. Karel se proto rozhodl rozbít protilucemburskou koalici novým sňatkem. Vhodnou nevěstu objevili Karlovi poslové v Krakově, kde žila Eliška (Alžběta) Pomořanská, vnučka polského krále Kazimíra III. a praneteř „uražené“ uherské královny matky Alžběty. Císařovi vyslanci bez otálení zažádali o ruku šestnáctileté dívky pro téměř padesátiletého vdovce. 

Byl to nepochybně Karlův „nejpolitičtější“ vstup do manželství, neboť jím sledoval závažné strategické i taktické cíle. Císař tak vyřadil polského krále z protilucemburské koalice a využil jeho vlivu k obnovení spojenectví s Ludvíkem, jehož příbuzným se nyní stal. Zatímco habsburský vévoda Rudolf se tím ocitl v politické izolaci, Lucemburkové se nyní mohli ucházet i o trůn polský. 

Pro Karla IV. byl svazek nepochybně výhodný, méně už víme o tom, co přinášel Polsku. Kazimírův souhlas k němu – v polském dějepisectví vesměs negativně posuzovaný –, sotva vycházel z pouhého uspokojení, že polský vladař vejde v příbuzenství s římským císařem. O protihodnotě tak můžeme pouze spekulovat. Snad byla spojena s možností uplatnit vliv v nejvýznamnější části Západních Pomořan a přispět tak k obklíčení Pomořan Východních, které na přelomu roku 1308 a 1309 dobyl řád německých rytířů.

Velkolepá veselka 

Svatba se konala v Krakově 21. května 1363 za účasti mnoha významných osobností, doprovázely ji bohaté slavnosti, bujaré hostiny a skvělé turnaje. Z polské strany byli přítomni kromě krále také nevěstin otec vévoda Bogislav a její bratr Kazimír zvaný Kažko. Ze strany ženichovy se zúčastnil jeho bratr Jan Jindřich a vévoda Bolek II. Svídnický. Dále analistické zprávy uvádějí přítomnost uherského krále Ludvíka, dánského krále Valdemara IV., kyperského krále Petra z Lusignana, a dokonce i „uraženou“ pratetu mladé nevěsty, královnu Alžbětu; novější bádání ale jejich účast zpochybňuje. 

Stárnoucí ženich mohl být každopádně spokojen. Mladičká a silná manželka (podle pověstí lámala meče a trhala pancíře) mu dala celkem pět dětí, z nichž se hned tři dožily dospělého věku, včetně Zikmunda Lucemburského. Jak se později ukázalo, právě tento syn zdědil po otci politické nadání i ambice a postupně se stal uherským (1387), římským (1411) a nakonec i českým (1436) králem, přestože o každou korunu musel tvrdě bojovat.