Bůh Bes (řecky Bésos) je velice zajímavou postavou staroegyptského panteonu. Býval zobrazovaný jako trpaslík se zvířecími rysy, obvykle připomínajícími lva. Hrál roli ochránce, především v rizikových životních situacích, jako těhotenství, porod dítěte nebo i během spánku. Neměl oficiální kult. Byl to spíše domácí bůžek než vznešené božstvo. Od počátku 1. tisíciletí před naším letopočtem se stal jedním z nejpopulárnějších bohů prostých Egypťanů.

S Besem se pojí pozoruhodná archeologická záhada. Při vykopávkách se občas nacházejí džbánky, které představují Besovu hlavu. Problém je, že se nacházejí na velmi různých místech, takže je nebo alespoň doposud bylo velmi těžké zjistit, k čemu byly původně určeny.

Džbánky boha Besa

Egyptologové si s tím velmi dlouho lámali hlavu. Nebylo jasné, co tyto džbánky obsahovaly, ani jestli byly používány v běžném životě, při náboženských obřadech nebo při magických rituálech. Odpověď podle všeho přinesl nový výzkum, který vedl Davide Tanasi z Univerzity Jižní Floridy.

Tanasiho tým odebral vzorky z vnitřku džbánku a podrobili je nejrůznějším analytickým metodám. Výzkum byl úspěšný a vědci vůbec poprvé zjistili, co Besův džbánek naposledy obsahoval. Výsledky výzkumu dávného egyptského artefaktu přináší vědecký časopis Scientific Reports.

A co vlastně zkoumaný džbánek boha Besa obsahoval? Podle analýz šlo o koktejl psychedelických drog a alkoholu. Tato kombinace podle Tanasiho ukazuje na využití v magickém rituálu, inspirovaném egyptskou mytologií, zřejmě za účelem zajištění plodnosti. Magická směs byla ochucená medem, sezamovými semínky, piniovými oříšky, lékořicí a hrozny, díky kterým nápoj připomínal krev.

Je pátek 22. listopadu 1963, přesně 12:27. Tmavomodrý naleštěný Lincoln Continental s kódovým označením SS-100-X veze vzácnou posádku. Z jeho pohodlných sedaček rozdává na všechny strany úsměvy americký prezident John Fitzgerald Kennedy. Po boku mu sedí jako vždy skvěle upravená manželka Jackie. Jsme v Dallasu, ve státu Texas.

Kennedy si tohle místo jako počátek svého předvolební turné nevybral jen tak. Nejdříve chce promluvit k voličům, kteří mu při posledních volbách dvakrát nepřáli. A nejvíc jich najdete právě v Texasu. Atmosféra je i přesto skvělá. Davy mávají a nad hlavami spokojeného prezidentského páru zní oslavný jásot. „Vidíte? V Dallasu vás mají rádi,“ švitoří spokojeně manželka texaského guvernéra Johna Connallyho. Spanilá jízda nemá naspěch. Řidič musí kvůli ostré zatáčce zbrzdit limuzínu na pouhých 18 kilometrů v hodině a vjíždí do Elm Street…

Jedna rána nestačí 

Velká ručička nedalekých hodin ukazuje svisle dolů. 12:30. V setině sekundy prořízne vzduch svistot kulky. „Ne! Pane Bože! To ne!“ křičí Jackie a vrhá se k manželovi. Že tím riskuje i svůj život, ji ani na vteřinu nenapadne. Nevěřícně sleduje proud krve valící se z manželova krku. Vpředu bolestně sténá guvernér Connally. Ten bude mít více štěstí. Z vážných zranění se zotaví a žít bude až do roku 1993. 

Horor ale zdaleka nekončí. Osobní ochranka skenuje cvičeným pohledem okolí. Marně. Po útočníkovi není ani stopy. Přesto přiletí ještě dvě rány – ta poslední udělá z prezidentovy hlavy krvavené torzo. Zachránit prezidenta by v tu chvíli už nedokázal ani tým složený z nejlepších chirurgů světa. Amerika je v šoku. Zpráva obletí jako blesk celou planetu. Stále však chybí pachatel! Svých slov rychle litují Kennedyho přední odpůrci. Ještě před měsícem si odplivovali, že se prezident bratříčkuje s Rusy a koketuje s komunismem. Teď se bojí, aby na ně nepadl stín podezření. 

Vrah, co neuměl střílet 

„To je absurdní omyl!“ protestuje bývalý americký mariňák Lee Harvey Oswald, když je pár hodin po atentátu zatčen jako hlavní podezřelý. Toho z něj udělá narychlo sestavený vyšetřovací tým fungující pod vedením Earla Warrena. Do dějin atentátů se zapíše jako Warrenova komise. Její postup však bude více než sporný. Oswalda označí jako toho, kdo Johna F. Kennedyho odpravil puškou Carcano M91 z okna jednoho z nedalekých domů. Puška se skutečně najde. A jsou na ní dokonce i Oswaldovy otisky! Co na to údajný vrah?

„Je to celé nesmysl, vůbec nechápu, oč jim jde, zatkli mě jen kvůli tomu, že jsem nějakou dobu žil v Sovětském svazu. Chtějí mě obětovat jako beránka!“ brání se. Do karet mu hraje řada faktů. Otisky se sice na zbrani najdou, ale jen prstů – chybějí otisky líce. Puška Carcano M91 navíc nepatří k těm nejpřesnějším. A každý, kdo kdy u mariňáků s Oswaldem sloužil, potvrdí, že byl mizerný střelec. Dvojnásobný zásah prezidenta by tak byl nejlepší muškou jeho života. 

Pravdu se nedozvíte!

Celý atentát máme díky pohotovému filmaři Abrahamovi Zapruderovi natočen. Vraha ale v záznamu neuvidíme. Mnoho by mohl prozradit soudní proces s Oswaldem a jeho řádné výslechy. K těm ale vůbec nedošlo. Zdá se, že někomu velmi záleželo na tom, aby se údajný vrah nemohl bránit. 24. listopadu téhož roku je Oswald veden ozbrojenou eskortou k výslechu. Prodírají se chumlem novinářů, takže obtloustlého majitele dallaského nočního klubu, Jacka Rubyho, si nikdo ani nevšimne. Chyba. Muž podezřívaný z napojení na mafii vytahuje pistoli a přesným zásahem zbaví Oswalda života!

„Nechtěl jsem, aby se chudinka paní Kennedyová trápila při procesu s tím vrahounem,“ ospravedlňuje se Ruby. Na elektrickém křesle Ruby neskončí. Zachrání ho odvolání. Umírá ve vazbě, 3. ledna 1967 na rakovinu plic. Je to jen náhoda, že ho skolí tak vážná nemoc? Možná ne, vždyť jeho slova připomínají výsměch všem vyšetřovatelům i Americe: „Svět se pravdu nikdy nedozví.“ Nemýlí se. 

Vrahova svačinka? To těžko… 

Tři dny po atentátu se 220 zástupců zemí světa shromáždí na Národním hřbitově ve Virginii. Poslední sbohem přijedou Kennedymu dát dokonce i zástupci znepřáteleného Sovětského svazu. Do křesla prvního muže USA usedá viceprezident Lyndon B. Johnson. Totožnost vraha ale stále visí jako Damoklův meč ve vzduchu. „Věc je jasná, šlo o střelbu vyšinutého jedince,“ shrne závěry Warrenova komise a další námitky nepřipouští.

Tím však vyšetřování neskončí. Případ vezme do rukou Jim Garrison, státní návladní z New Orleansu. „Nedalo mi to spát. V případu bylo mnoho nejasností,“ vysvětlí médiím, proč se pustil do rozsáhlé studie. Nesrovnalostí skutečně najde celou řadu. Hned na začátku ho zarazí, proč má prezident kolem sebe při jízdě ve vozidle s otevřenou střechou tak směšný doprovod.

„I při menších akcích, než byla tato, mívá hlava státu početnější ochranku,“ osvětlil Garrison. Poté si posvítí na Oswalda a jeho časový harmonogram. Byl-li Lee skutečně vrahem, pak byste jen těžko hledali chladnokrevnějšího a rychlejšího člověka. Podle Garrisonova propočtu měl totiž maximálně dvě minuty na to, aby vystřelil smrtelnou ránu, seběhl po schodech ze čtvrtého patra budovy a pak si, jakoby nic, objednal v rychlém občerstvení v přízemí svačinu, se kterou ležérně zasedl za stůl! 

Mnoho otázek, málo odpovědí 

„Představte si to! Právě zastřelili Kennedyho!“ rozohní se najedený Lee v autobuse cestou ze skladiště, odkud střílel. Kam míří? Do kina! Tam bude také zatčen, aniž by kladl sebemenší odpor – až na nefalšované překvapení nad tím, proč je zatčen. To Garrisonovi stačí k tomu, aby pro něj Oswald přestal být podezřelý. Pokud by byl skutečně vinen, nesnažil by se ho Ruby odstranit dřív, než začne mluvit. Ale na druhou stranu – co dělal Oswald v místě, odkud se pravděpodobně střílelo, a jak by se otisky prstů dostaly na zbraň? Na to Garrison odpovědět nedokáže, ani nevylučuje, že se mohl Oswald v případu nějak „namočit“.

„Atentát mohl být spiknutím, za kterým stáli i vysocí úředníci,“ spekuluje Garrison. Ostatně, prezident Kennedy leží mnohým v žaludku kvůli nevydařené invazi v kubánské zátoce Sviní z roku 1961 nebo pro pacifistické postoje a časté kompromisy. Dalším zase nevoní prezidentovo pověstné sukničkářství či otevřená podpora protirasistického hnutí Martina Luthera Kinga. 

Vendeta Kuby nebo SSSR?

FBI nebo CIA. To jsou podle Garrisona šedé eminence celého útoku. Státní návladní nesouhlasí ani s teorií, že střílel jen jediný muž. „Na prezidenta nebylo vypáleno jen třikrát, ale minimálně šestkrát. Jde o jasnou křížovou palbu, Kennedy byl odstřelován z různých úhlů, aby se zvýšila šance zásahu,“ míní. V takovém případě se nešlo divit ochrance, že útočníky ihned neodhalila. V policejních spisech návladní dokonce objeví několik svědectví přihlížejících, kteří se dušují, že střelba byla slyšet i cítit z úplně jiného místa, a sice od nedaleké dřevěné palisády. Mohlo jít o pozici dalšího střelce?

Vraha (či více vrahů) ale nemusely vyslat jen tajné služby. Do zaměřovače se mohl dívat také člen některé z mafií – což by potvrzovala i rychlá likvidace Oswalda na mafii napojeným Jackem Rubym. Mnozí vidí za atentátem pro změnu Sovětský svaz, se kterým se přibližně mezi roky 1947 až 1991 Spojené státy popotahují v tzv. studené válce. A tím seznam podezřelých zdaleka nekončí. Ve hře je i režim Fidela Castra. Stačí připomenout rok 1962 a karibskou krizi, kdy se studená válka kvůli umístění sovětských raket na Kubu málem proměnila v pořádně horkou.

Image

Čtěte také

Stanislav Petrov: Muž, který před 35 lety zachránil svět před jadernou válkou

Československý stíhací pilot Josef František (1914–1940) zazářil v čase letecké bitvy o Británii doslova jako meteor. Během pouhých 28 zářijových dnů zvládl sestřelit 17 německých letadel jistě a jeden stroj pravděpodobně. Mimo jiné se v tomto období stal nejproduktivnějším pilotem polské 303. perutě RAF a také druhým nejúspěšnějším čs. stíhacím esem celé druhé světové války. Dokázal jej překonat pouze Karel Kuttelwascher, který ve Francii vybojoval roku 1940 dva jisté a jeden pravděpodobný sestřel a v rámci RAF v období 1941–1942 dalších 18 jistých a jeden pravděpodobný sestřel a pět poškození (všechny „britské“ úspěchy přitom vystřílel zbraněmi hurricanu).

Pod polskou vlajkou

Josef František pocházel z Dolních Otaslavic a po vyučení nastoupil do Školy leteckého dorostu v Prostějově. Po skončení výcviku začal v roce 1936 létat s dvoumístnými dvouplošníky Letov Š-328 v řadách Leteckého pluku 2 v Olomouci. V roce 1938 prošel stíhacím kursem a poté působil coby svobodník se stroji Avia B-534 u letky 40 náležící do Leteckého pluku 4 ve Kbelích. Již tehdy se projevoval jako mimořádný pilot, avšak se sklonem k riskování a porušování nařízení. 

Okupovanou vlast opustil v červnu 1939 a v září zasáhl do bojů jako pilot polského letectva spojovacími, průzkumnými a bitevními akcemi. Polskému letectvu zůstal věrný i ve Francii, kde procházel výcvikem, a také po ústupu do Velké Británie, kde se stal příslušníkem 303. perutě RAF.

Svůj bojový účet otevřel v nejobtížnějším období letecké bitvy o Británii 2. září 1940, když sestřelil Messerschmitt Bf 109. Do bojového hlášení o tom napsal: „Nad Doverem jsem spatřil dvojici Me 109 letící ve stejné výšce přede mnou. Zaútočil jsem na jeden z nich zepředu a zahájil jsem palbu ze 100 yardů. Me 109 se odklonil doleva a šel dolů. Pronásledoval jsem ho a zasáhl jej do trupu. On zatím pikoval směrem k Francii. Nepřítel byl pronásledován také nadporučíkem Hennebergem, který na něj rovněž střílel. Přiblížil jsem se a střílel znovu. Objevil se velký oblak černého kouře z jeho motoru a nepřátelský letoun havaroval asi 2–3 míle od moře.“ 

O den poději si František připsal další úspěch – svou oběť identifikoval jako He 113. Ve skutečnosti poslal do průlivu La Manche Bf 109 E-1 z 9./JG 51. Pátého září během jediné odpolední akce vybojoval svůj první dvojnásobný úspěch: připsal si sestřelení bombardéru Ju 88 a stíhačky Bf 109. Hned dalšího dne se stal stíhacím esem, když pokořil svého pátého protivníka. „Třistatrojka“ tentokrát musela projít skutečným očistcem. Z devíti hurricanů, které vzlétly v 8:40 z Northoltu, bylo během boje s Luftwaffe šest sestřeleno či těžce poškozeno a čtyři piloti utržili vážná zranění. František ovšem z boje vyšel dobře, připsal si jednu „stodevítku“ a po akci přistál s poškozeným hurricanem v Northoltu.

Veleúspěšný host

Ve své vítězné šňůře František pokračoval v průběhu celého září a 30. toho měsíce vybojoval svá poslední vzdušná vítězství, když v 16.50 nad Brooklands zaznamenal jeden jistý a jeden pravděpodobný sestřel Bf 109. Bojová činnost v průběhu letecké bitvy o Británii kladla na piloty vysoké nároky a důsledky enormního zatížení se podle spolubojovníků projevily rovněž u Josefa Františka. Během akcí postupně zesílil jeho sklon k určité nekázni – ve vzduchu začal opouštět sestavu perutě a samostatně vyhledával příležitost k boji. Tímto vyhraněným individualismem však ohrožoval své spolubojovníky (coby poddůstojník obvykle létal jako číslo v roji). Velitel perutě major Witold Urbanowicz by u Poláka takové chování pochopitelně netoleroval, vůči Františkovi však byl smířlivější. Československého pilota jmenoval „hostem squadrony“ s určitými výhodami. 

Josef František zahynul 8. října 1940 (den po svých 26. narozeninách), když v 9.40 za blíže nejasných okolností havaroval s hurricanem poblíž Suttonu na jižním předměstí Londýna. Při nárazu byl vymrštěn z kabiny stroje a zlomil si vaz. Za své bojové výkony obdržel Záslužnou leteckou medaili (DFM) a Sponu či polský Řád vojenské cti (Virtuti Militari) 5. stupně.

Ve světlech reflektorů

Archibald „Archie“ McKellar (1912–1940) spatřil světlo světa ve skotském Paisley a po dokončení vzdělání začal pracovat v Glasgowě v makléřské kanceláři. Následně se však vyučil štukatérství v rodinné firmě. První pilotní zkušenosti získal u Skotského leteckého klubu v Abbotsinch, a to proti vůli svého otce, před kterým musel letecké hodiny tajit. V roce 1936 začal ve volném čase létat u 602. perutě pomocného letectva (AAF). Mobilizován byl coby nadporučík v srpnu 1939 a válku tedy zahájil u 602. squadrony, v té době vyzbrojené Spitfiry Mk.I. 

První úspěch vybojoval již v úvodní fázi takzvané podivné války, když se 16. října z poloviny podílel na sestřelu He 111 (fakticky Ju 88 A z I./KG 30). Osmadvacátého října pětinou přispěl k sestřelení He 111 ze Stab/KG 26, který havaroval v Lammermuir Hill – jednalo se o první německý stroj, který se za druhé světové války zřítil na britském území. V červnu 1940 byl McKellar povýšen na hodnost kapitána a přešel k 605. peruti vyzbrojené hurricany, kde převzal velení B letky.

U 605. squadrony McKellar zasáhl do bitvy o Británii. Vynikl jako kvalitní velitel a těšil se pozornosti britského tisku, přičemž novináři měli tendenci přibarvovat jeho úspěchy. Věrohodnost McKellarova skóre dnes snižuje zřejmá tendence k problematickým mnohonásobným nárokům, kterou je ostatně možné pozorovat i u dalších pilotů Fighter Command. 

Luftwaffe představovala v létě a na podzim 1940 natolik dobrého protivníka, že získání několika sestřelů během jediného vzletu představovalo pro britské piloty mimořádně obtížnou záležitost. Bombardéry velmi dobře odolávaly palbě britských 7,7mm kulometů a na sestřelu většiny z nich se obvykle podílelo několik spojeneckých pilotů (kteří pochopitelně nárokovali vítězství právě pro sebe). Rovněž zaskočit a v rychlém sledu sestřelit několik Bf 109 E bylo kvůli vyspělé taktice Jagdwaffe a kvalitám německých stíhačů náročné a v čase letecké bitvy o Británii spíše výjimečné. 

McKellar v průběhu bitvy poprvé skóroval 15. srpna, kdy mu byly přiznány v boji s německým svazem tři pravděpodobné a jeden jistý sestřel He 111 (úspěchy jsou někdy vyhodnoceny v opačném gardu: tři jisté a jeden pravděpodobný sestřel). McKellarova peruť tehdy působila z letiště Drem v rámci 13. skupiny Fighter Commnd. Sedmého září se přemístila na jih, na letiště Croydon náležící do nejexponovanější 11. skupiny. 

Devátého září McKellar nárokoval během jediné akce sestřely tří He 111 jedinou 12sekundovou dávkou (exploze prvního zasaženého stroje přitom měla zničit v pořadí druhý nárokovaný heinkel) a jeden Bf 109. O dva dny později si připsal poloviční podíl na sestřelení He 111 a pravděpodobný sestřel dalšího bombardovacího heinkelu. Patnáctého září zničil v rámci jediné akce dva Bf 109 a při dalším letu přidal ještě Do 17 a vybojoval pravděpodobný sestřel He 111. Během noční akce hned po půlnoci (tedy již 16. září) zničil další heinkel. 

Sedmého října pak při dopolední akci poškodil jeden Bf 109, aby při druhém operačním letu téhož dne nárokoval sestřel hned čtyř Bf 109(!) a při závěrečné odpolední akci v 16.30 ohlásil zničení ještě páté „stodevítky“. Další německé stíhačky si na konto připsal také 20. a 26. října.

Posmrtné pocty

V polovině září 1940 obdržel za dosažené výsledky Záslužný letecký kříž a již během tohoto měsíce McKellar často vodil do boje celou 605. peruť namísto zdravotními problémy trpícího velitele majora Waltera Churchilla. Koncem září 1940 převzal velení 605. squadrony i fakticky a 2. října mu byla dočasně propůjčena hodnost majora. Vzápětí obdržel také Sponu ke svému DFC.

Archibald McKellar padl 1. listopadu 1940 během ranního střetnutí se „stodevítkami“ v oblasti Maidstone. Nejdříve jednu sestřelil a poté při souboji pilotům své jednotky zmizel z dohledu. Pravděpodobně jej zasáhl stíhač z JG 27 kapitán Helmut Lippert. Svědci ze země uvedli, že McKellarův hurricane kroužil kolem kentského Woodlands Manor v Addishamu. Pilot nejspíše hledal místo k nouzovému přistání, což bylo ovšem mimořádně obtížné, neboť na téměř každém poli tam Britové vybudovali překážky proti přistání nepřátelských kluzáků. Stíhačka udělala několik okruhů, poté se náhle převrátila na záda a zřítila se. Pilot mohl být zraněn a snad ztratil vědomí. Nalezli ho mrtvého ve vraku letadla. Udělení Řádu za vynikající službu (DSO) bylo zveřejněno v novinách až po jeho smrti dne 26. listopadu. Z rukou krále Jiřího VI. jej převzal pilotův otec.

Na jaře 1394 se příslušníci z řad vyšší šlechty, nespokojení se svým politickým postavením a funkcemi, zformovali v takzvanou panskou jednotu. Mezi její zakládající členy patřil například Jindřich III. z Rožmberka, Jindřich starší z Hradce, Vilém III. z Landštejna (všichni tři pocházeli z rozrodu mocných Vítkovců), Boreš z Rýzmburka či Jan z Michalovic a další. Celé opoziční hnutí navíc zaštítil bratranec českého krále, moravský markrabě Jošt. 

Zajetí krále 

Dne 8. května přikročila panská jednota k rozhodnému činu. Král Václav byl při návratu z hradu Žebrák překvapen panskými ozbrojenci v Králově Dvoře u Berouna, zajat a převezen do minoritského kláštera v Berouně, kde už jej čekal bratranec Jošt. Vladaři bylo vytčeno, že se řádně nestará o České království ani o Říši, že opomíjí politické nároky panstva a že ponižuje a napadá duchovenstvo. Opoziční šlechta se následně bez obtíží zmocnila Pražského hradu a panovníka uvěznila v Bílé věži. Pražská města se sice zprvu postavila na odpor, brzy ale uzavřela s vůdci jednoty příměří. 

Vlády v zemi se mezitím ujal markrabě Jošt. Na stranu Václava IV. se ale postavil jeho bratr, vévoda Jan Zhořelecký, který svolal vojsko a vytáhl na Prahu. Panskou jednotu překvapilo, kolik vlivných lidí zůstalo na straně panovníka, a proto vladaře raději tajně převezli. Po krátkých zastávkách na rožmberských sídlech v jižních Čechách nakonec skončil Václav na hradě Wildberg v Horních Rakousích. Zhořelecký vévoda mezitím s pomocí říšského kurfiřta Ruprechta II. a jeho syna Ruprechta III. zasáhl vojensky nejprve v Praze a následně i na jihu Čech. Koncem července pak obě strany uzavřely dohodu o ukončení konfliktu a 1. srpna se panovník ocitl konečně na svobodě. 

Nevyplacené peníze 

Koncem srpna se Václav znovu ujal vlády, musel však slíbit, že nepodnikne nic proti lidem, kteří ho zajali, a současně se zavázal, že provede požadované změny. To znamenalo, že členové panské jednoty postupně pronikali do královské rady a zemských úřadů. Panovník proto začal uzavírat celou řadu dohod se šlechtici, kteří se v minulých letech nezapojili do sporů. Ti mu skládali slib věrnosti spojený s různými individuálními závazky. Václav si tak chystal zázemí pro případný nový střet s panskou jednotou. Svou loajalitu odpřisáhl českému králi v červnu 1396 i Štěpán z Opočna, kterého Václav na oplátku jmenoval hejtmanem vratislavského knížectví. Jen těžko mohl tehdy opočenský feudál tušit, že svědomité plnění úkolů spojené s nově nabytou funkcí se mu stane za rok osudným. 

Opolská knížata dostala za služby svého předka Vladislava do zástavy východočeský královský hrad Potštejn. Ten však Václavovi navrátila a panovník jim na oplátku vystavil směnku na 8 000 kop grošů, která měla být splácená tak, že by knížata dostávala každý rok sumu 1 000 kop. Mezi ručitele patřilo i město Vratislav. Jelikož však peníze vypláceny nebyly, začala se opolská knížata hojit právě na měšťanech slezské metropole, kteří se nacházeli ze všech ručitelů nejblíže a zároveň slibovali možnost největšího zisku. „Představitelé města byli zatížení ležením, měšťané byli obstavováni a město bylo nuceno poskytnout opolským knížatům nucenou půjčku.“ Celý spor se dostal až ke králi, ten ale věřil svému podkomořímu Zikmundu Hulerovi, že peníze jsou odváděny včas, a nic v této věci nepodnikal.

Na stopě korupční aféře 

Nově jmenovaný vratislavský hejtman Štěpán z Opočna se podle všeho při prošetřování celé záležitosti dostal na stopu Hulerově zpronevěře a zároveň i rozsáhlého úplatkářství a uvědomil o tom své druhy v královské radě Purkarta Strnada z Janovic a Štěpána Podušku z Martinic. První z nich byl jako mistr královské komory vlastně jediným, kdo mohl provést náležité šetření k plnému odhalení Hulerovy nepoctivosti. Druhý jako hejtman v Kladsku a Ząbkowicích zodpovídal za dluh a další dva ručitele, kteří na sobě také pocítili důsledky jeho nesplácení. Všem třem členům královské rady se navíc záležitost mohla hodit k dalšímu politickém postupu. Proto se ihned pustili do pátrání ohledně Hulerovy defraudace peněz pro opolská knížata. Spolu s nimi se na vyšetřování podílel také velkopřevor české provincie johanitského řádu Markolt z Vrutice. 

Mezitím však došlo k majetkovým změnám v držbě hradu Potštejna a jeho novým majitelem se stal na přelomu let 1396–1397 Prokop Lucemburský, který byl společně se svým bratrem Joštem moravským markrabětem. Nový vlastník patrně o zpronevěře královského podkomořího leccos věděl a nabytím Potštejna se snažil svého stoupence, jemuž vděčil za mnohé, krýt. 

Musíme je umlčet! 

Vyšetřování rozsáhlé zpronevěry pochopitelně nezůstalo Hulerovi a Prokopovým přívržencům utajeno. V celé záležitosti přitom šlo doslova o hlavy. Pokud by se zpronevěra provalila, královský podkomoří by trestu smrti neunikl, a proto naléhal na markraběte, aby učinil něco na jeho záchranu. Moravský vládce si za dané konstelace určitě nepřál pád tak důležité osoby, jako byl Zikmund Huler, a rozhodl se královské rádce fyzicky odstranit. 

Sám si pochopitelně ruce špinit nechtěl, ale věděl, že vladařovi oblíbenci mají u dvora spoustu nepřátel i politických konkurentů, kteří se úkolu rádi zhostí. S plánem na odstranění panovníkových rádců Prokop nejspíše seznámil i svého bratrance, uherského krále Zikmunda (jako uherský král vládl 1387–1437), který s bratrem Václavem neměl nejlepší vztahy a rozhodně nebyl proti. Na Svatodušní neděli 10. června 1397 se Václav IV. rozhodl odjet z Prahy na hrad Křivoklát, kde se chtěl věnovat loveckým radovánkám a bujarým pitkám. Celý dvůr cestoval s ním a během cesty se plánovalo zasedání královské rady, čehož se rozhodli Zikmundovi a Prokopovi stoupenci využít pro svůj záměr. 

Krvavý plán 

Nocovalo se na Karlštejně. Druhý den se mělo konat chystané jednání rady. Václav IV. znechucený vidinou dalšího vleklého a nudného rokování se dal lehce přesvědčit, že jeho účast není nutná, a brzy ráno odjel do Berouna. I to byl záměr vrahů. Nikdo z nich nechtěl zabíjet v králově přítomnosti. Krátce po vladařově odjezdu se sešla královská rada, které předsedal nedávno jmenovaný nejvyšší hofmistr, kníže Jan II. Opavsko-Ratibořický. Na jednání nejprve vystoupil králův posel Bořivoj ze Svinař, jenž přednesl zprávu o průběhu frankfurtského sněmu. Po přečtení oznámení kníže Jan a páni Boreš z Rýzmburka, Bohuslav ze Švamberka a Jan z Michalovic vstali od stolu a odešli do vedlejší místnosti pod záminkou důvěrné porady o dalším postupu. Radili se však jen krátce, patrně o bezprostředním provedení celého činu. 

Poté k sobě povolali Štěpána z Opočna, Purkarta Strnada z Janovic, Štěpána Podušku z Martinic i Markotla z Vrutic. Sotva výše zmínění rádci vešli, obořil se na ně kníže Jan: „Vy, páni, jste ve dne v noci našemu panu králi radili, aby se o německé země nestaral, a chtěli jste ho zbavit německé říše!“ Vzápětí vytasil meč a zasadil Purkartovi tři bodné rány, jimiž ho na místě usmrtil. Jeho druhové se vrhli na ostatní. Štěpán z Opočna a Štěpán Poduška byli rovněž okamžitě mrtví. Pouze Markolt, těžce raněný do břicha, zůstal ležet na místě ještě živý. 

Doznání 

Vrahové následně nasedli na koně a spěchali do Berouna za Václavem IV. Tam před něj předstoupili a oznámili mu (pochopitelně v předem připraveném podání), že odpravili nebezpečné zrádce, kteří připravovali spiknutí. Král přijal zprávu o smrti svých předních a oblíbených rádců s naprostým klidem. Podobné, mnohdy nepochopitelné reakce byly u Václava celkem běžné. Na aktivnější reakci se vzmohl až v následujících dnech a místo plánované cesty na Křivoklát se vydal na Karlštejn prošetřit okolnosti celého činu. Vrahové ale počítali i s touto možností. Posloužil jim těžce zraněný převor Markolt z Vrutice, u něhož bylo jisté, že brzy zemře. Mordýři k němu povolali zpovědníka a přiměli Václava, aby tuto jeho zpověď vyslechl. Zpovědník vhodně volenými otázkami dosáhl toho, že převor se ke všemu přiznal, včetně úmyslu zabít krále. Ostatně od člověka, který v důsledku předsmrtných muk zřejmě ani nevěděl, co mluví, nebylo těžké podobné doznání získat. Panovník tomu „důkazu“ uvěřil. 

Přetrvávající neklid 

Dne 13. července pak vydal Václav písemné prohlášení, v němž tvrdil, že: „… Strnad, Štěpán Opočenský, Štěpán Poduška a Markolt, jednali s námi nevěrně a nevěrně nám sloužili proti své věrnosti a přísaze, jak se vůči nám zavázali, a potupili naši čest a chtěli nás zrádně o život připravit.“ 

Po vydání této listiny již nestálo vrahům nic v cestě. Jednomu z nich, Bohuslavovi ze Švamberka, udělil panovník úřad purkrabího pražského hradu a kníže Jan plně převzal úřad hejtmana v Kladsku a Ząbkowicích. Rozhodující vliv na dvoře pak získal markrabě Prokop a jeho stoupenci z řad panské jednoty. Situace v českém království se ale příliš nezměnila. Nadále přetrvával neklid a napětí mezi vysokým panstvem a panovníkem a zakrátko se znovu začaly objevovat úvahy o uvěznění krále…

Se šlechtou jako svébytnou sociální a politickou skupinou se v meziválečném Československu již nepočítalo. Od samého vzniku republiky čelila kritice skoro ze všech stran. Byl jí vytýkán nejen konzervatismus, sepětí s katolickou církví a neúčast v protihabsburském odboji za první světové války, ale i bi- či anacionálnost a nedostatečné hájení národních zájmů. 

Zemský princip národnosti 

„Nacionalizaci“ šlechty však principiálně odporovalo její kosmopolitní chápání světa, které se formovalo od poloviny 17. století. Přispívaly k tomu také sňatky, které ji spojovaly s evropskými rody, a služba Koruně spjatá s konstituováním habsburské monarchie. Proto je velice relativní mluvit o šlechtě „české“ a „německé“. Aristokratické pojetí národnosti se mnohdy odlišovalo od běžných představ a zakládalo se na takzvaném zemském principu. Spolurozhodoval původ rodu, rodinná tradice, věrnost vlastnímu králi, jazyk poddaných, ale též subjektivní národní sebeurčení každého jedince. 

Významným faktorem byla po řadu století udržovaná vazba mezi pánem a poddanými, později mezi majitelem panství a jeho zaměstnanci. S ní bylo spojeno také osvojené a zažité šlechtické chápání práv a povinností. Uvědomíme-li si tyto souvislosti, nepřekvapí nás v podmínkách zemí Koruny české, kde vedle sebe žili Češi a početné německé etnikum, že se šlechta jazykově i politicky orientovala dle národnosti obyvatel svého panství. 

Výjimkou ale byly rody, které měly svá sídla v obou jazykových oblastech. Rozdíly mezi nimi a rody obývajícími jazykově homogenní prostředí vysvětluje František Schwarzenberg (z orlické větve rodu) tvrzením, že „se šlechtické rodiny, vlastnící statky tu i tam, v českých i německých krajích, staraly předně o zájmy hospodářské, sociální a kulturní, kdežto rodiny, usazené v jednoznačně českém či německém kraji, přidávaly k tomu ještě hájení nacionálních a politických zájmů toho lidu, v jehož středu žily“. 

Česká a německá šlechta 

Odlišujeme-li šlechtu německou a českou, je třeba chápat, že nejde ani tak o etnické vymezení její národnosti, nýbrž o praktické přisvojení si jazyka obyvatelstva dané lokality, pochopení jeho kulturního světa a ztotožnění se s jeho hospodářskými, sociálními, ale i nacionálními a politickými zájmy, které odpovídají také zájmům samotné šlechty. Pak je možné označit bývalou, za časů Rakouska-Uherska ústavověrnou šlechtu coby německy a státoprávní jakožto česky cítící. 

Politické a současně nacionální rozdělení šlechty se zvýraznilo v době sílící nacistické agrese koncem třicátých let. Někteří její příslušníci, dříve smýšlející centralisticky a ústavověrně, se začali ztotožňovat s politickými cíli Henleinovy SdP, která nehledala řešení německé otázky v rámci Československa, nýbrž usilovala o jeho zničení. Pronacistická orientace byla jasná u Oldřicha Kinského, který působil v Londýně mezi Hitlerovými důvěrníky a tvrdil, že Československo „jakožto bolševickou stvůru je třeba rozdrtit“. Henleinovcům, respektive Hitlerovi nakloněná šlechta pomáhala působit prostřednictvím britské aristokracie na tamní veřejné mínění a politické kruhy. Obzvláště v tomto směru byl aktivní Max Egon von Hohenlohe-Langenburg, který se podílel na financování Henleinova hnutí. Na svém sídle na Červeném Hrádku hostil v srpnu 1938 osudnou misi lorda Runcimana. Mezi ním a henleinovci sehrál roli prostředníka. 

Vzrůstající mezinárodní napětí nalezlo patřičnou odezvu též u pročesky smýšlející šlechty. Už jmenovaný František Schwarzenberg spolu se svým nevlastním otcem Zdeňkem Radslavem Kinským (z Chlumce nad Cidlinou) udržoval styky s Runcimanovou misí, zprostředkovával její kontakty jednak s kruhy české šlechty, jednak občanské společnosti a pomáhal připravovat takzvané „české“ víkendy. Členové mise je tak na vlastní přání střídali s takzvanými „německými“ víkendy, aby nebyli vystaveni jednostranné prohenleinovské propagandě.

Deklarace věrnosti 

U příležitosti své promoce na půdě Právnické fakulty Karlovy univerzity 20. května 1938 pronesl 25letý Schwarzenberg pozoruhodnou řeč: „Dnes nejde již pouze o hájení práv jednotlivců a vyšších právních celků. Dnes jde o vzkříšení a udržení právního citu. Vždyť vidíme, že celé národy mlčí k zřejmému bezpráví (…) čím dále tím častěji je porušována stěžejní zásada všeho práva, zásada zachování smluv a věrnosti k danému slovu.“ 

Od anšlusu Rakouska uplynuly dva měsíce a Hitlerova pozornost se neodvratně soustřeďovala na rozbití Československa. Vědom si tohoto nebezpečí vzpomněl Schwarzenberg příkladu svého praděda Karla III., který za nedělitelnost a autonomii zemí českých byl připraven bojovat „až do těch hrdel a statků“, a přihlásil se k jeho odkazu: „Před několika lety jsem přísahal na prapor našeho pluku (…), že se zbraní v ruce budeme hájiti celistvost a samostatnost našeho státu. Všichni doufáme, že k této nutnosti nedojde, ač se jí nelekáme.“ 

Schwarzenbergův proslov symbolicky předznamenal krok, k němuž se odhodlaly šlechtické rody přimykající se k českému národu. Nechtěly nikoho nechat na pochybách, že by postrádal svou šlechtu, ačkoliv její vztah k první Československé republice byl do jisté míry problematický. Učinila jej ta část šlechty, která si z 19. století odnesla státoprávní postoje a během meziválečného dvacetiletí je ještě posílila. 17. září 1938 se na Pražský hrad dostavila dvanáctičlenná delegace tvořená zástupci starých rodů, které se považovaly za české, aby jménem svým, některých příbuzných i řady dalších rodů deklarovala věrnost zemi ve vrcholném stupni ohrožení. Stalo se tak ještě dvakrát (v lednu a říjnu 1939), přičemž poslední prohlášení šlechty bylo nejdůležitější v tom smyslu, že v něm byla vyjádřena věrnost přímo národu. 

Šlechta v odboji 

Právě v kritických momentech, jež vyžadovaly jasné rozhodnutí ve vztahu k národu a zemi, se naplno ukázalo smýšlení a orientace rodové šlechty českých zemí. Zhruba její jedna třetina ztotožnila své vlastenectví s českým přesvědčením. Bylo nadále zemské a státní, znamenalo ovšem, jak píše historik Zdeněk Kárník, přijetí československého státu za svůj. Období let 1918 až 1938/1939 pak bylo procesem formování novodobé české národní aristokracie. Jinými slovy, česká šlechta objevila svoji „identitu“, založenou na sounáležitosti s národem a na antitotalitních, myšleno protinacistických principech, a dala to deklarativně najevo. Okupanti tento čin pochopitelně nepřehlédli. Na mnohá panství uvalili nucenou správu, nejednoho šlechtice poslali za účast v odboji do koncentračního tábora.

Za své protinacistické postoje a odbojovou činnost se dostali do vězení bratři Antonín, František a Zdeněk Bořek-Dohalští, Humprecht a Rudolf Czerninové, František Kinský či František Schönborn. Zdeněk Bořek-Dohalský (popravený 7. února 1945 v Malé pevnosti v Terezíně, jeho bratr Antonín zahynul v září 1942 v Osvětimi) získával zprávy z okruhu státního prezidenta Emila Háchy a premiéra Aloise Eliáše pro československou exilovou vládu v Londýně. Spojení s Londýnem udržoval také Jindřich Kolowrat-Krakovský v rámci skupiny Parsifal. Podstatští zase podporovali partyzány. 

Květnového povstání v roce 1945 se na pražských barikádách účastnil František Schwarzenberg nebo zástupci z řad Lobkowiczů, na venkově pak v okolí Mirotic a Čimelic bojovali Karel Schwarzenberg s Norbertem Kinským. V československých vojenských jednotkách na Západě byl činný Eduard Lobkowicz, v londýnském exilu působil diplomat Max Lobkowicz a výčet tím zdaleka nekončí.

Žampiony neboli pečárky dvouvýtrusé (Agaricus bisporus), jsou oblíbené nejen v kuchyni, ale díky svým možným protinádorovým schopnostem i v tzv. tradiční medicíně. Až doposud ale nebyl úplně jasný mechanismus jejich protinádorového působení. Nová studie vědců z City of Hope, jedné z největších a nejmodernějších amerických organizací zabývajících se výzkumem a léčbou rakoviny, nyní odhalila, jak tato oblíbená houba působí na lidské zdraví.

Výzkum žampionů byl součástí širšího výzkumu medicínských vlastností potravin a jejich případného využití. Jak uvádí biochemik Shiuan Chen, kromě žampionů se odborníci City of Hope zajímají také o látky obsažené v semenech vinné révy, granátovém jablku, borůvkách nebo například plodech hřebíčkovce šabrejového (Syzygium cumini).

Slibné výsledky

Badatelé uspořádali sérii experimentů, v nichž sledovali imunitní odpovědi na konzumaci extraktu žampionů v preklinických testech myších modelů rakoviny prostaty a v klinických testech pacientů s rakovinou prostaty. V první fázi vědci podávali žampionový extrakt pacientům s recidivující rakovinou prostaty. U 13 z 36 účastníků studie léčba snížila hladinu prostatického specifického antigenu (PSA), aniž by ovlivnila hladinu testosteronu v krvi. PSA je bílkovina vytvářená rakovinnými i nenádorovými buňkami prostaty a její hladina se měří při screeningu rakoviny prostaty.

V druhé fázi vědci aplikovali žampionový extrakt myším, kterým pak po týdnu vpíchli buňky nádoru prostaty. Ukázalo se, že myši přežívaly delší dobu a nádor prostaty jim rostl pomaleji. Pokud myši s již rozvinutým nádorem prostaty užívaly denně dávku extraktu z žampionů, došlo u nich ke zmenšení nádorů a rovněž přežívaly delší dobu.

U lidských pacientů s rakovinou prostaty vědci po třech měsících léčby zaznamenali snížení počtu myeloidních supresorových buněk (MSDC), o kterých je známé, že negativně ovlivňují imunitní odpověď organismu během zánětů, infekcí, transplantací či nádorových a autoimunitních onemocnění. Kromě toho vědci zaznamenali také vyšší počet T-lymfocytů, které jsou odpovědné za buněčnou imunitu a v lidském těle zabíjejí cizorodé nebo nádorové buňky. Výsledky shrnuje studie publikovaná v odborném časopisu Clinical and Translational Medicine.

Erupce představují náhlé uvolnění obrovského množství energie z magnetických polí naší hvězdy. Zmíněné události se nejčastěji vyskytují v aktivních oblastech slunečních skvrn, kde jsou magnetická pole mimořádně silná a často velmi komplikovaná, takže obsahují značné množství energie. Při tzv. rekonexi, tedy přepojení magnetického pole se uvedená energie uvolňuje ve formě elektromagnetického záření, energetických částic a výronu plazmatu do meziplanetárního prostoru. 

Naproti tomu protuberance tvoří plazma dočasně uvězněné v silokřivkách magnetického pole ve sluneční atmosféře. Často je pozorujeme jako obrovská oblaka plynu, která se tyčí nad povrchem hvězdy. Mohou být i poměrně stabilní a udržet si tvar po mnoho desítek dní, než se rozplynou nebo spadnou zpět. Zjednodušeně řečeno: Zatímco v případě erupcí se jedná o výron energie, protuberance představují uvězněný materiál.

Prudký vichr žene vlny proti pobřeží. Jedna za druhou se valí na pláž a vyhazují na mokrý písek větve i celé stromy vyvrácené z kořenů daleko na africkém kontinentu. V koruně jednoho takového pralesního velikána uvízlého na písčině se choulí několik drobných tvorů se srstí promáčenou vodní tříští. Tak nějak si přírodovědci představují příchod předků dnešních lemurů do jejich „království“ na ostrově Madagaskar.

Příjezd na mořském dopravníku

K výše popisované plavbě došlo krátce poté, co Zemi postihlo masové vymírání, jež vyhubilo dinosaury. Větry a mořské proudy tehdy vytvořily mezi Afrikou a Madagaskarem mořskou „rychlodráhu“. Zvířata, která byla nešťastnou náhodou na africkém břehu smetena do moře s vegetací, měla reálnou šanci, že přežijí robinsonádu ve vlnách oceánu a doplují na Madagaskar. 

„Mořský dopravník“ z Afriky na Madagaskar se brzy změnou větrů a proudů výrazně přibrzdil. Jízda na něm trvala příliš dlouho a příliv dalších živočichů z Afriky ustal. Zatímco na africké pevnině vyklidili předci lemurů místo evolučně mnohem vyspělejším opicím a lidoopům, jejich madagaskarští příbuzní byli takové konkurence ušetřeni. Přežili až do dneška a v izolaci ostrova se vyvinuli v pestrou škálu druhů. 

Matriarchát proti krkavčím otcům

Ačkoli lemuři patří mezi primáty, od jiných zástupců této skupiny se během 65 milionů samostatné evoluce v madagaskarské izolaci v řadě znaků odlišili. Výjimečná je mezi primáty například dominance lemuřích samic nad samci. Zástupci obou pohlaví jsou v dospělosti zhruba stejně velcí a u některých druhů samice dokonce samce přerůstají. Záhadu lemuřího matriarchátu vysvětlují vědci například tím, že na matkách leží plná tíha péče o potomky.

Lemuří samci jsou krkavčí otcové a o mláďata se nestarají. Matka má díky tomu nad otcem navrch. Pokud se samec a samice střetnou v domácí rvačce, bojuje samice urputněji a vítězí, i když nemá nad samcem jasnou fyzickou převahu. Samici pomáhá motivace. Zatímco otec bojuje sám za sebe, matka se rve i za mláďata, a to jí dodává na síle.

Pach jako podpis

Lemuři se často pohybují v korunách stromů jednotlivě, zvláště když hledají potravu. V době odpočinku se ale sdružují v různě velkých skupinách. Většina jejich vzájemné komunikace nám zůstává utajena, protože se odehrává prostřednictvím pachů a vůní. Lemuři jsou vybaveni arzenálem pachových žláz a do okolí vylučují koktejly stovek různých molekul. Některé si nevyrábí lemur sám, ale dodávají mu je bakterie, jež zvíře hostí v dané části těla. 

Každý lemur má svou vlastní pachovou vizitku, kterou do okolí oznamuje věk, pohlaví, připravenost k námluvám, postavení ve skupině a řadu dalších „osobních údajů“. Například sifaka Coquerelův (Propithecus coquereli) vylučuje kůží v oblasti genitálií tmavě hnědou mazlavou látku, která obsahuje asi 250 různých pachových molekul. Sifakové otírají tento sekret o větve a značkují si tak svůj revír. Pachová značka je zároveň vizitkou předkládanou všem ostatním sifakům v okolí. 

Vůně místo příjmení

Pokud samec se samicí vytvoří pár, pak své individuální vůně navzájem přizpůsobí a navenek vystupují s podobnými pachovými vizitkami. Tak trochu to připomíná společné příjmení, které používají manželé. 

V první fázi námluv věnují sifakové hodně času vytvoření značek, které si pak navzájem očichávají. Zároveň očichávají jeden druhého a upravují si srst. Některé páry pak spolu žijí delší dobu bez toho, že by přivedly na svět potomky. Jiné se záhy po námluvách páří a samice zabřezne. Příslušníci „bezdětných“ párů se navzájem liší svými pachy víc než páry, které zplodily mláďata. K „unifikaci“ pachů dochází zřejmě při vzájemných tělesných kontaktech samce a samice. Zvířata si přitom vyměňují bakterie produkující pachové molekuly a jejich pachy se tak promíchají. 

Spáč s tlustým ocasem

Mezi lemury najdeme jedny z mála primátů, kteří upadají do stavu označovaného jako hibernace. Nejdéle je tento fenomén znám u makiho tlustoocasého (Cheirogaleus medius). Tento nevelký lemur tráví spánkem v hlubokých dutinách stromů celkem přes polovinu roku. Přečkává tak období sucha, kdy čelí nedostatku vody a potravy. Hibernující lemur přestává regulovat svou tělní teplotu a ta kopíruje teplotu okolního vzduchu.

Protože je na tropickém Madagaskaru celoročně teplo, neklesá tělní teplota lemurů tak hluboko, jako třeba u našich zimních spáčů krtka, netopýra nebo plcha. Lemuři většinou nevychladnou na méně než 20 °C. Maki žije během hibernace z energie tuků uložených do dlouhého ocasu. S touto energetickou rezervou velmi šetrně hospodaří. 

V roce 2013 byla popsána několikaměsíční hibernace u makiů druhů Cheirogaleus crossleyi a Cheirogaleus sibreei. Tento pozoruhodný fenomén tak může být mezi lemury rozšířenější, než jsme se ještě nedávno domnívali.

Tento obchodník se zbraněmi představoval na přelomu 19. a 20. století významného zákulisního hráče, který díky známostem na nejvyšších místech umně tahal za nitky, a byť setrvával v pozadí, měl velký vliv na vývoj první světové války. Šlo o Basila Zaharoffa (1849–1936). Dodával různé zbrojní systémy Britům, Američanům, Němcům, Rusům, Turkům, Řekům, Španělům i Japoncům, přičemž řadu kontraktů získal hlavně díky korupci a uplácení. Byl dravý, aktivní a jeho počínání nelze – jako tomu ostatně bývá u většiny oligarchů – v mnoha případech považovat za morálně čisté. A jeho jméno ve své době vzbuzovalo bázeň a úctu.

Podnikavý Řek

Původ Basila Zaharoffa je trochu složitější, a abychom se vyvarovali chybného zkreslení, popíšeme si jej důkladněji. Narodil se roku 1849 jako Vasilios Zacharov řeckým rodičům v obci Mugla ležící v jižní části maloasijského pobřeží. Původní příjmení rodiny, jež zpočátku žila v hlavním městě osmanské říše, bylo Zachariu. Avšak když roku 1821 začalo (v důsledku protitureckého povstání na Peloponésu) pronásledování řeckých obyvatel i na maloasijském poloostrově, otec rodiny rozhodl o útěku do Ruska. Tam si všichni změnili příjmení na slovansky znějící Zacharov. Když se později situace v Malé Asii uklidnila, rodina se vrátila domů. Tam pak přišel na svět Vasilios a otec se vrátil k obchodování s látkami.

Vasilios se zapsal na anglickou akademii, avšak protože se otci finančně příliš nedařilo, musel studia brzy ukončit a začít pracovat. Údajně působil v jedné nechvalně proslulé skupině hasičů, která nejprve požáry zakládala a po uhašení vymáhala na postižených odměnu. Začal také zúročovat své na škole nabyté jazykové schopnosti (hovořil dobře anglicky a francouzsky) a živil se jako průvodce cizinců a překladatel. 

Později začal pracovat ve strýcově podniku s látkami, kde se projevil jeho talent pro obchodování. Podařilo se mu živnost pozvednout a nakonec se stal i společníkem. Nicméně strýc posléze jejich dohodu zrušil a odmítl mu vyplácet přislíbené peníze. Vasilios se zařídil po svém – původně slíbenou část ze zisků si prostě vzal a uprchl s ní do Velké Británie, kde jej vzápětí na udání zatli pro zpronevěru. Několik měsíců strávil ve vazbě, ale nakonec byl na strýcovo dobrozdání propuštěn.

Roku 1876 odešel do Řecka, kde se usadil v Athénách. Díky znalosti jazyků, uhlazenému vystupování a příjemnému vzhledu se mu všude otevíraly dveře. Jedna z prvních osob, se kterými se tehdy mladý 27letý obchodník – jenž byl tehdy už znám jako Basil Zaharoff – seznámil, byl o 11 let starší diplomat a podnikatel Stefanos Skuludis. Přestože Zaharoffa předchozí aféra ohledně zpronevěry pronásledovala a mnozí se od něj odvraceli, tento muž zůstal jeho přítelem a podporovatelem. Byl to právě on, kdo jej seznámil se švédským zbraňovým konstruktérem Thorstenem Nordenfeltem. Tehdy začala jejich spolupráce – Zaharoff se stal zástupcem stejnojmenného švédského podniku pro Balkánský poloostrov.

Zbraně pro všechny

U této skandinávské firmy začala Zaharoffova strmá kariéra ve světě obchodování se zbraněmi. Talentovaný prodejce dokázal využít všech příležitostí, jež se mu nabízely, a přinášel tak do firmy nejen ohromné zisky, ale také navazoval důležité kontakty v nejvyšších patrech mocenských struktur. Náhoda tomu chtěla, že zrovna v té době – po Berlínském kongresu (1878) nastal příznivý čas pro prodej zbraní. 

Zaharoff se brzy nadchl pro kulomety firmy Maxim, ve kterých spatřoval budoucnost válčení, a tak vyjednal fúzi obou podniků, jež proběhla roku 1888. V nově vzniklém koncernu Maxim-Nordenfelt Guns and Ammunition Company, který se specializoval na produkci lehkého dělostřelectva, kulometů a munice, měl coby akcionář podíl i bankéř Nathan Rothschild.

Odbyt měl díky různým lokálním konfliktům – jako řecko-turecká válka (1897), japonsko-čínská (1894–1895) a různé střety evropských velmocí v Africe – na dlouhou dobu zajištěn. Kromě toho rok 1900 jako by se stal pro mnoho armád světa signálem k zahájení modernizace. Zaharoff nedělal žádné rozdíly – dodával zbraňové systémy úplně všem. Příkladem budiž obchodní sólokapr, kdy se mu podařilo prodat řeckému státu ponorku Nordenfelt I, a vzápětí se o této transakci jen tak mimochodem zmínil odvěkému řeckému nepříteli – Turecku, které pak zakoupilo hned dva tyto podmořské čluny. Stejně tak prodal další dva kusy Rusku, které je provozovalo ve svých jižních mořích. Ponechme stranou skutečnost, že se jednalo o poruchové a nestabilní stroje neschopné navigace pod vodou. Navíc pluly na parní pohon, a tak bylo na palubě strašné vedro kvůli naakumulované páře v zásobnících.

Nekalé praktiky

Zaharoff spatřoval v ponorkách velký potenciál a velmi se mu zamlouvaly pokrokové projekty španělského konstruktéra Isaaka Perala, jehož plavidla vykazovala lepší stabilitu i obecně lepší plavební a navigační vlastnosti. Protože však Španěl nabídku spolupráce vytrvale odmítal, Zaharoff podnikl vše pro to, aby jej zničil. Peralovi se vzápětí „náhodou“ staly čtyři sabotáže, a to dokonce i před španělským panovníkem. Díky korupci se protřelému obchodníkovi podařilo získat vliv ve španělských muničních továrnách a nakonec dokázal, že o nadějné a kvalitní projekty nadaného konstruktéra nebyl zájem. Nutno podotknout, že v oblasti zbraňového byznysu ve Španělsku si Zaharoff udržel velký vliv až do své smrti v roce 1936.

Roku 1897 se Nordenfelt s Maximem rozešli a Zaharoff se se svým původním zaměstnavatelem rozloučil také. Zůstal ve službách Maxima a vedle toho koupil část jeho akcií, takže už nebyl jen zaměstnancem, ale i spolupodílníkem. Zároveň v tom samém roce dojednal spolupráci s firmou Vickers, jež představovala nejstarší britskou strojírenskou firmu produkující rovněž zbraně. Právě pro ni dokázal díky znalostem ruského prostředí dojednat vybudování zbrojního komplexu v Caricynu a také získal kontrakty s osmanskou říší. Další významné zisky mu přinesla rusko-japonská válka, kdy opět prodával zbraně oběma bojujícím stranám.

Vtáhnout Řecko do války

Při vypuknutí první světové války byl už Zaharoff oligarchou moderního střihu – nebyl jen magnátem zbrojním, ale též mediálním a bankovním – v Řecku vlastnil tiskovou kancelář, ve Francii zase populární noviny Excelsior a banku L’Union Parisienne des Banques, jejíž obchody byly spojovány s těžkým průmyslem. Měl vždy k dispozici ohromné množství informací, neboť právě ty považoval za základ úspěchu. Vedle toho též založil domov pro vysloužilé námořníky a dal peníze na válečné vdovy, což mu získalo ohromnou popularitu mezi veřejností. Známé měl i v těch nejvyšších patrech – například se přátelil s britským premiérem Davidem Lloydem Georgem. Vedle toho měl též čtyři občanství – osmanské, řecké, francouzské, anglické – což mu dávalo poměrně široký prostor působnosti.

Těchto všech skutečností využíval, aby vtáhl (na začátku války neutrální) Řecko do konfliktu. Toto bylo definitivně potvrzeno až v roce 2005, kdy Londýn zveřejnil dokumenty z Foreign Office, jež se týkaly i první světové války. Právě zde se objevily informace, že Zaharoff působil jako agent, který měl ve službách Velké Británie dotlačit Řecko do tábora Dohody. Pro tento úkol měl k dispozici i peníze ze strany britského premiéra. Kupříkladu s 1,5 milionem liber, které obdržel prostřednictvím Barclay´s Bank, si měl koupit 45 řeckých poslanců. A stejně jako za balkánských válek i nyní podporoval helénské království finančními půjčkami i darovaným válečným materiálem. Zaharoff byl velkým podporovatelem významného prodohodového politika Eleftheria Venizela, který od zbraňového magnáta mimo jiné obdržel v roce 1916 pět milionů drachem.

Síť intrik a korupce

Neutrální Řecko, kterému vládl proněmecky orientovaný král Konstantinos, se nakonec v důsledku vývoje válečných událostí rozdělilo na dvě části, čímž nastal stav nazývaný jako národní rozkol (ethnikos dichasmos). Severní část s hlavním městem Soluní obsadila dohodová vojska, v důsledku čehož zde byla instalována vláda výše zmíněného liberála Venizela, jež v listopadu 1916 vyhlásila centrálním mocnostem válku a zahájila na svém území mobilizaci. Jih s Athénami zůstal v rukou krále Konstantina a udržoval nadále neutralitu. Sjednocení obou řeckých států proběhlo až na jaře 1917, kdy byl proněmecký král vyhnán a Venizelova vláda se rozšířila i do zbytku země.

Boje na takzvané soluňské (makedonské) frontě sice neprobíhaly s takovou intenzitou a lidskými ztrátami jako na západním či východním bojišti, ale přesto přispěly k vychýlení onoho pověstného jazýčku na vahách ve prospěch Dohody. K tomuto zavlečení neutrální země do války, které mnozí dodnes považují za nesmyslné, přispěla mimo jiné i ohromná síť intrik a korupce na vysokých místech, na čemž měl nezanedbatelný podíl i Basil Zaharoff. Právě tyto jeho aktivity mu vynesly ze strany britské vlády titul Sir a od Venizelova kabinetu obdržel vysoké vyznamenání Kříž Spasitele (Stavros tu Sotiros). 

Po konci první světové války Zaharoff podporoval Eleftheria Venizela v maloasijském tažení a měl financovat řecké výboje z let 1919–1922. Rovněž hrál důležitou roli v ospravedlňování řeckého postupu u západních mocností – mimo jiné i podplácením francouzského tisku, aby si tak získal tamní veřejné mínění.

V meziválečné době se začal angažovat i v obchodě s naftou, ve stavbě lodí a v kasinech. Díky tomu, že se osobně znal s knížetem Ludvíkem II. Monackým, dokázal odkoupit tamní krachující kasino, které opět učinil ziskovým. Zaharoff zemřel roku 1936 v Monte Carlu a až do své smrti se měl údajně angažovat v některých meziválečných konfliktech.