Odpověď na otázku, zda se dokážou těšit i zvířata, hledali vědci u šimpanzů. Naučili je plnit jednoduchou úlohu, a pokud ji primáti zvládli, dostali za odměnu bobuli hroznového vína. Poté následovalo přezkoušení z nově nabyté dovednosti: Nejdřív bzučák ohlásil začátek testu, načež se šimpanzi pustili do práce a v případě úspěchu obdrželi odměnu. Koncentrace dopaminu v mozku živočichů přitom zůstávala nízká až do okamžiku odměny, načež vyletěla strmě vzhůru. Šlo o jasný důkaz, že šimpanzi zažívají radost.

Těšení a pokušení

Po několikerém zopakování testu se však dostavila překvapivá změna: Hladina dopaminu v mozku lidoopů totiž vystřelila vzhůru už ve chvíli, kdy bzučák ohlásil zahájení experimentu. Šimpanzi tak nepochybně věděli, že bude následovat test a že na jeho konci mohou získat pamlsek. Je tedy zřejmé, že i oni se dokážou těšit na to, co je teprve čeká.

Těšení je nicméně zrádné – může se proměnit v pokušení. Představme si, že máme vajíčko. Můžeme ho sníst hned, nebo z něj nechat vyklubat kuře, které vyroste ve slepici snášející spoustu vajec. Jenže staré přísloví říká, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, a tím se často řídí i zvířata. 

Ani člověku není podobná úvaha cizí. Přesto jsme se stali přeborníky v tom, jak dlouho a usilovně dokážeme pracovat na dosažení vysněného cíle. Malý hokejista vstává brzo ráno a trénuje do úmoru s vidinou, že jednou bude střílet branky v profesionální lize. Dvanáctiletá pianistka celé hodiny cvičí a těší se, že jednou bude hrát před zaplněnými koncertními sály. A každý z nás si odseděl dlouhé roky ve školních lavicích, učil se, psal písemky a potil se při zkoušení, aby nakonec mohl vykonávat svou profesi – od truhláře až po lékaře. Nic takového by žádné zvíře určitě nedělalo. 

Vznikem a vývojem vesmíru se zabývá fyzikální obor kosmologie, který silně staví na tvorbě hypotéz, jimž nejlépe odpovídají současná pozorovací data. Jelikož však máme k dispozici pouze krátkou éru pozorování, nelze jednoznačně určit, která kosmologická představa je správná.

V současnosti se v kosmologii hlavního proudu nejvíc diskutují tři scénáře: Velký křach čili Big Crunch předpokládá, že i když se vesmír v současnosti rozpíná – a to dokonce zrychleně – nakonec v něm převáží gravitační síly, takže se zhroutí sám do sebe. Vrátí se tak do stavu velmi horké a husté singularity, podobně jako před Velkým třeskem.

Podle scénáře Velkého roztrhnutí alias Big Rip bude naopak vesmír expandovat stále víc. Gravitace tudíž nedokáže udržet galaxie, hvězdy ani planety, a nakonec elektromagnetické či jaderné síly neudrží pohromadě ani jednotlivé částečky hmoty. Všechny struktury budou roztrhány kvůli nekonečnému roztažení prostoru.

Při tzv. tepelné smrti kosmu neboli Big Freeze pak sice vazebné síly během expanze udrží jednotlivé objekty pohromadě, ale vše bude ztrácet energii, až se veškeré termodynamické procesy zastaví. Ve finálním stadiu by se tedy všechny formy energie rovnoměrně rozprostíraly po vesmíru, což by znamenalo konec jakýchkoliv organizačních struktur a aktivit. Kosmologové pak přirozeně připouštějí i další scénáře, které se však v současnosti považují za méně pravděpodobné.

Podle nové zprávy Global Carbon Budget 2024, kterou v zatím nerecenzované verzi zveřejnil odborný časopis Earth System Science Data, vše nasvědčuje tomu, že i letošní rok bude z hlediska globálních emisí uhlíku rekordní. Početný výzkumný tým, který vedl odborník na klima Pierre Friedlingstein z britské Exeterské univerzity, odhaduje, že lidé v roce 2024 vypustí do atmosféry asi 37,4 miliard tun oxidu uhličitého. Proti roku 2023 je to nárůst o 0,8 procent.

Vyšší emise, vyšší teplota

Po připočtení emisí vyvolaných změnami obhospodařování půdy, jako je například odlesňování, se v roce 2024 dostane do ovzduší 41,6 miliard tun oxidu uhličitého. S tímto tempem podle autorů zprávy čelíme riziku, že během příštích šesti let dojde k trvalému zvýšení teploty na Zemi o 1,5 °C. To je přitom hranice, kterou si jako maximální cíl stanovili signatáři Pařížské dohody z roku 2015. Dohoda počítala s tím, že pro dosažení takového cíle bude nutné do roku 2030 snížit tehdejší emise o 45 procent a do roku 2050 na nulu.

Už teď je jasné, že za současných okolností je deklarovaný cíl Pařížské dohody jen nesmírně obtížně dosažitelný a i nadále se bude oteplovat. „Důsledky globálního oteplování budou stále dramatičtější,“ předpovídá Friedlingstein. „Přitom jsme stále ještě nedospěli do bodu, kdy začne klesat množství spalovaných fosilních paliv.“

Navzdory neradostným vyhlídkám zmiňuje zpráva i pozitivní momenty. V Evropské unii a dokonce i ve Spojených státech emise klesají. Byl potvrzen i pokles emisí spojených s odlesňováním. Také se již začínají projevovat nové „zelené“ technologie, které vytvářejí mnohem méně emisí uhlíku. Prozatím se ale zdá, že přinejmenším do konce desetiletí tyto technologie nepřinesou razantní pokles globálních emisí.

Dokonce i procházka po hřbitově může být zdrojem pobavení – to když narazíte na náhrobek někoho, kdo během života vynikal smyslem pro humor. Namísto strohých údajů o jméně a datech narození a úmrtí pak kolemjdoucí čte vzkazy jako „Já vám říkal, že jsem nemocný“, „Zde leží ateista, který teď nemá kam jít“, nebo „Teď vím něco, co vy ne“. 

Zadáte-li si do internetového vyhledávače heslo „funny tombstones“, naleznete spoustu dalších příkladů – a i když některé z nich možná nejsou reálné, smích přece prodlužuje život, jak se již mnohokrát prokázalo. Ovšem pozor, abyste to s ním nepřehnali.

Usmát se k smrti

Ano, doopravdy se dá umřít smíchy. Těch několik nešťastníků – chcete-li šťastlivců –, kteří se doslova usmáli k smrti, by však zřejmě volilo jiný způsob úmrtí. Oběti totiž většinou podlehnou srdeční zástavě nebo se v důsledku nezměrného veselí udusí, což už tak směšné není. Z modernější doby je známý případ dánského audiologa Ole Bentsena, který se v roce 1989 při sledování komedie Ryba jménem Wanda nedokázal přestat smát scéně, v níž si jeden z hlavních protagonistů zacpe ústa i nos jídlem. Nakonec jeho tepová frekvence údajně dosáhla kritické hodnoty a šestapadesátiletý muž podlehl infarktu.

Na internetové encyklopedii Wikipedia lze dokonce najít stránku s názvem Úmrtí ze smíchu (zatím nemá českou verzi), kde figuruje chronologicky uspořádaný seznam takových případů. Ten nejznámější pochází z 5. století před naším letopočtem a týká se starořeckého malíře Zeuxise, kterého prý smrtelně pobavil vlastní obraz jisté staré dámy.

Želva, hruška a slon

A nakonec ve starověku můžeme ještě zůstat – řecký dramatik Aischylos, autor více než devadesáti dodnes známých tragédií, zemřel způsobem, který ironií osudu nelze označit jinak než jako komický. Podle římského historika Valeria Maxima mu na hlavu spadla želva, již upustil letící orel; dravec si údajně spletl Aischylovu lysou lebku s kamenem, o nějž chtěl roztříštit tvrdý krunýř své kořisti.

To athénský pisatel komedií Antifanés svou smrtí učinil čest svému řemeslu – traduje se, že jej v roce 337 před Kristem připravil o život zásah hruškou. A Eleazar, bratr židovského kněze Judy Makabejského, prý zahynul během makabejského povstání poté, co vrazil kopí do břicha nepřátelského slona. Chobotnatce tím sice usmrtil, tělo zvířete se však sesunulo přímo na něj a zavalilo ho.

Zákeřné kokosy

Mimochodem, pokud jde o padající předměty, podle všeho není radno je podceňovat. Medicínský časopis Journal of Trauma publikoval v roce 1984 studii kanadského lékaře Petera Barsse, tou dobou působícího v papuánské nemocnici, nazvanou Zranění způsobená pádem kokosových ořechů. V ní spočítal, že 2,5 % všech úrazů, jež ošetřoval během čtyř let na tamější pohotovosti, způsobil pád těžkého plodu. Žádný z nich nebyl smrtelný, nicméně tvrdý ořech o hmotnosti až 1,5 kilogramu, který náhle spadne z palmy vysoké i třicet metrů, skutečně může způsobit vážné zranění a jsou popsány rovněž případy úmrtí.
Například v červenci 1973 se jisté dvouleté holčičce stal osudným rodinný piknik na havajské pláži, když se z blízké palmy zřítil trs 57 kokosových ořechů o celkové hmotnosti více než 45 kg. Úřady australského státu Queensland dokonce později nechaly preventivně vykácet všechny kokosové palmy z tamějších pláží.

Na druhou stranu pravděpodobnost, že k podobné nehodě dojde, zůstává mimořádně nízká – tvrzení, které koluje po internetu, že po celém světě ročně dojde ke 150 případům, je ve skutečnosti fáma. Rozšířila se poté, co se Brassovy studie z  Papuy Nové Guiney chopily senzacechtiví novináři a spočítali, že v ostatních místech planety se bude vyskytovat podobná míra „nehodovosti“. Jistá britská pojišťovací společnost dokonce nedávno nabízela speciální pojištění pro zájezdy na Papuu Novou Guineu s tím, že pád kokosu je desetinásobně nebezpečnější než útok žraloka.

Smrt mezi sýry

Realita je taková, že pravděpodobnější než úder kokosu je úder televizí. Jen ve Spojených státech od roku 2000 zemřelo nejméně 200 dětí poté, co se na ně nešťastnou náhodou převrátil nedostatečně ukotvený televizor. Nejčastěji tak, že se pokoušely na něj vylézt, aby ho zapnuly, případně si na něj chtěly z legrace sednout. A pokud jde o děti a domácí spotřebiče, riziko zdaleka neskýtá jen obrazovka. Téměř každý rok přinesou média smutný případ batolete, které zemřelo v pračce.

Vůbec nejnebezpečnější přístroj je ovšem podle statistik obyčejný topinkovač, jenž se může snadno vznítit. Způsobený požár ročně po celém světě připraví o život na 700 osob. Zůstaneme-li ještě v oblasti přípravy pokrmů, pak za zmínku stojí například osud čtyřiapadesátiletého Inda, který v srpnu 2022 dostal epileptický záchvat ve chvíli, kdy stál u obrovského hrnce s vroucí ovesnou kaší. Když ztratil rovnováhu, instinktivně se o něj opřel, zády přepadl dovnitř, a než jej záchranáři dostali ven, utrpěl popáleniny na pětašedesáti procentech těla. Zemřel o čtyři dny později.

Jistého Itala ve městě Romano di Lombardia pro změnu doslova zavalily bochníky sýra typu Grana Padano, když se s nimi prolomila police právě v okamžiku, kdy stál pod ní. Vyproštění jeho těla trvalo dvanáct hodin.

Posmrtné vítězství

Řada lidí by na otázku z úvodu článku odpověděla: při tom, co dělám nejraději. A někomu se to dokonce i „poštěstilo“ – známý je případ irského žokeje Franka Hayese, který v roce 1923 v pouhých dvaadvaceti letech utrpěl infarkt a zemřel těsně před cílem překážkového dostihu v New Yorku. Jeho tělo se však nějakým způsobem dokázalo udržet v sedle a cílovou pásku protnul jako první.

Paradoxně šlo o jeho vůbec první vítězství v kariéře, byť posmrtné. Leckterý herec by pro změnu nepohrdl dramatickým odchodem z tohoto světa přímo na jevišti, potažmo před televizními kamerami. To, co se nechtěně „podařilo“ osmatřicetiletému britskému herci Garethu Jonesovi během živého vysílání v roce 1958, se však stane doslova „jednou za život“ – a dost možná i za celou historii. Přímo při natáčení totiž utrpěl masivní infarkt, jemuž na místě podlehl; shodou okolností však jeho postava měla během dané hry zemřít stejným způsobem.

Chirurgický systém da Vinci je robot s interaktivními rameny vyráběný společnosti Intuitive Surgical, který provádí nejrůznější málo invazivní zákroky během stovek tisíc operací ročně. Robot je obvykle ovládaný na dálku chirurgem, který má díky tomuto zařízení mnohem větší kontrolu nad operací, detailnější přehled i větší přesnost pohybů. 

Američtí odborníci Univerzity Johnse Hopkinse a Stanfordské univerzity propojili robota da Vinci s umělou inteligencí, kterou poté trénovali s využitím metody imitačního učení. Umělá inteligence se při něm učí napodobováním příslušných úkonů, které provádí někdo jiný. V tomto případě šlo o to, aby se robot naučil základní chirurgické postupy, včetně manipulace s jehlou, tkání a šití.

Výuka robotického chirurga

Výsledky experimentu předčily očekávání vědců. Chirurgický systém s umělou inteligencí zvládl zmíněné úkoly stejně dobře jako člověk, kromě toho se ale naučil i opravovat vlastní chyby. „Když robot upustil jehlu, automaticky ji hned sebral a pokračoval v operaci,“ popisuje Axel Krieger z Johnse Hopkinse. „Něco takového jsem ale robota neučil.“

Při výuce robota vědci využili strojové učení, která je podobná populárním generativním inteligencím jako je například ChatGPT. Jen místo klasického textu pracuje s popisy pohybu pomocí matematických prvků, jako jsou čísla nebo rovnice, které souvisejí s řízením pohybů robotických ramen systému da Vinci. Model umělé inteligence badatelé trénovali na stovkách videí, která byla pořízena během standardních chirurgických operací prováděných roboty da Vinci. Krieger a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že s jejich modelem umělé inteligence se chirurgičtí roboti mohou rychle naučit provádět prakticky jakýkoliv typ chirurgického zákroku.

Vojenské tažení knížete Břetislava I. (1034–1055) do Polska skončilo na první pohled naprostým úspěchem. České vojsko téměř bez boje protáhlo zemí oslabených Piastovců a dobylo Hnězdno, kde se zmocnilo ostatků svatého Vojtěcha. S nimi a mnohou další kořistí se pak triumfálně navrátilo zpět do Prahy. Nadšení ze snadného vítězství však kalil ostrý nesouhlas ze strany papežské kurie i římskoněmeckého panovníka. 

Válka začíná 

Zatímco vyslance svatopetrského stolce se podařilo uchlácholit založením kapituly a nového kostela ve Staré Boleslavi (a nepochybně také hromadou peněz), vztahy s německým králem Jindřichem III. Černým se ocitly na bodě mrazu. Ten totiž nemínil vzestupu přemyslovského souseda, který byl navíc jeho vazalem, jen nečinně přihlížet. Nařídil proto Břetislavovi, aby navrátil polskou kořist, aby se jeho vojska stáhla ze Slezska, a navíc se měl mladý kníže před králem osobně zodpovídat ze svých zločinů a podřídit se jeho rozsudku. 

Břetislav samozřejmě nic podobného neplánoval, zpočátku však nechtěl situaci eskalovat. Vyslal proto k německému králi poselstvo vedené benediktinským mnichem Vintířem. Teprve když toto neuspělo, začaly se obě strany intenzivně připravovat na válku. 

Jindřich pro zkrocení vzpurného vazala shromáždil dvě vojska. První, složené převážně z Bavorů, kterému sám velel, mělo vtrhnout do Čech přes horské průsmyky Chodska. Druhé, pod velením míšeňského markraběte Ekkerharda II., pak mělo zaútočit přes Krušné hory takzvanou „srbskou cestou“. Břetislav měl o možnostech protivníka slušný přehled, proto také on rozdělil své síly na dvě části. První, s ním v čele, mělo vytáhnout na jihozápad a čelit německému králi, druhé svěřil bílinskému kastelánovi jménem Prkoš. Ten měl s moravskou zemskou hotovostí a pomocnými oddíly z Uher bránit Nakléřovský průsmyk, než na druhé straně země dojde k rozhodnutí. 

Vítězství navzdory zradě 

Jednu z nejsilnějších zbraní českých panovníků tradičně představovaly husté pohraniční hvozdy, které se za určitého přispění obránců stávaly téměř neschůdnými. Také na ty spoléhal Břetislav, když jeho vojsko vyčkávalo na Jindřichovu armádu. Němci však tentokrát prošli hraničními záseky překvapivě rychle a snadno, takže se okamžitě začaly šířit spekulace o zradě. Hlavní podezření padlo na zmíněného poustevníka Vintíře, který západočeské lesy obýval a dobře je znal. 

Ani zrada však tentokrát nepomohla. Čechům se podařilo útočníky vylákat do léčky v hustém lese a v bitvě u Brůdku jim v srpnu 1040 zasadit těžkou porážku. V tu chvíli měl opět zasáhnout zrádce Vintíř a pomoct zbytku vojska prchnout zpět do Bavorska. 

František Palacký konečné dějství střetnutí popsal ve svých Dějinách národu českého: „Tu Čechové dosáhli ouplného vítězství, potřevše v boji nejudatnější muže vojska nepřátelského a zajavše veliký počet jiných, takže málo Němců zachovalo se outěkem, ku kterémuž německý poustevník Vintíř, v okolí onom vyživší, cestu jim ukázal.“ 

Další zradě však Břetislav musel čelit na druhém bojišti. Markrabě Ekkerhard, postupující ze severu starou „srbskou cestou“, uplatil bílinského kastelána Prkoše, který měl hory bránit. S ohledem na časovou posloupnost událostí je třeba dodat, že útočníci dosáhli úspěchu až po týdnu – jednání se zrádcem se tedy vleklo minimálně několik dní. Prkoš stáhl své síly z dobře bránitelných horských průsmyků do vnitrozemí a ponechal oblast k plenění nepříteli. Teprve poté, co k Ekkerhardovi dorazila zpráva o porážce krále Jindřicha, se opět stáhl zpět do Saska.

Co se zrádci? 

Po triumfu nad vnějším nepřítelem přišlo účtování s protivníky domácími. Poustevník Vintíř se žádného trestu nedočkal a dnes se vážně pochybuje o jeho roli v celé válce – současní historikové poukazují na to, že žádné důkazy o jeho pomoci německému vojsku neexistují. Zdá se tak, že obvinění vznesená Palackým a dodnes opakovaná v různých popularizačních textech, není spravedlivé. 

Oproti tomu zrádného kastelána čekala krutá odveta. Kníže Břetislav jej nechal zatknout, vyloupnout mu oči, usekat ruce a nohy a jeho bezvládné tělo vhodit do řeky Bíliny. Konflikt mezi Jindřichem a Břetislavem pak pokračoval i následujícího roku, kdy německá vojska opět vtrhla do Čech a uštědřila knížeti těžkou vojenskou porážku. Ten pak musel jako kajícník na sněmu v Řezně krále na kolenou odprosit a složit přísahu věrnosti. Za to jej Jindřich omilostnil a opět mu udělil Čechy v léno.

Během první světové války působila celá řada mladých mužů z českých zemí u tehdy nové a dynamicky se rozvíjející zbraně – letectva. Mezi ně se zařadil také Antonín Podhrázský z Tábora, který po sobě zanechal sbírku unikátních fotografií. Podobně jako mnoho dalších, kteří se později uplatnili u vzdušných sil, také Podhrázský začínal svou vojenskou kariéru u pěchoty. Není však jisté, u jaké jednotky sloužil, a v úvahu připadá buď zeměbranecký pluk č. 28, nebo pěší pluk č. 11 – oba posádkou v Písku, kde pravděpodobně narukoval.

Flik z Vídně

V blátě zákopů ale po celou válku nezůstal, protože jej díky jeho technickému vzdělání brzy převeleli k letectvu. Přesné datum bohužel neznáme, ze série fotografií je však jasné, že v roce 1915 už sloužil jako mechanik u letecké setniny č. 15 (Fliegerkompagnie 15, zkráceně Flik 15) vzdušných sil podunajské monarchie.

Tato víceúčelová jednotka byla zformována v srpnu 1914 ve Vídeňském Novém Městě jako průzkumný oddíl pod velením kapitána (Hauptmann) Roberta Eyba a zpočátku disponovala osmi letouny. Jednalo se o stroje typu Lohner C „Gebirgspfeilflieger“. Vyráběla je maďarská továrna UFAG (Ungarische Flugzeugwerke Aktion Gesellschaft – „U“ v pozdějším názvu letounu) a poháněl motor Hiero o výkonu 63 kW. Od jara 1915 letectvo přešlo na jiné značení a tento typ se nově uváděl jako Lohner B.II (U) série 12.4. 

Z Balkánu na východ

Letecká setnina č. 15 nejprve podporovala tažení rakousko-uherských sil proti Srbsku, ale poté, co vojáci balkánského království zastavili už třetí ofenzivu, se v listopadu přesunula na ruskou frontu. Tam působila v sestavě 4. armády v Haliči. Ve dnech 1.–19. prosince 1914 sice spadala pod velitelství pevnosti Krakov, jen aby se záhy vrátila do podřízenosti původního svazku. V listopadu 1914 si také příslušníci Fliku 15 připsali první sestřel nepřátelského letadla, když osádka jednoho z lohnerů (pilot nadporučík Bela Losonczy von Losoncz, pozorovatel nadporučík Johann Wierzejski) poslala palbou z pušky k zemi ruský letoun.

Od února 1915 převzal velení jednotky pozorovatel nadporučík (Oberleutnant) a později slavný malíř Ernst August Freiherr von Mandelsloh. V té době se také začal obměňovat letecký park setniny a původní Lohnery B.II (U) postupně nahrazovaly letouny Albatros B.I série 23, které dodávala firma Österreichisch-Ungarische Albatros Flugzeugwerke (öAlb). 

Počátkem května 1915, kdy na východní frontě začala ofenziva Centrálních mocností, Flik 15 operoval z polního letiště Brzesko. V té době měl ale jen čtyři bojeschopné albatrosy s čísly 23.09, 23.10, 23.12 a 23.15. Jednotka původně obdržela vyšší počet letounů, ale setnině se nevyhnuly ztráty. Albatros B.I (öAlb) 23.03 byl ztracen v boji již 19. února a stroj s označením 23.02 shořel během nehody při tankování paliva 7. dubna 1915.

V průběhu června 1915 čekalo příslušníky „patnáctky“ další stěhování, tentokrát zpět na srbskou frontu. Během července 1915 pak došlo k reorganizaci rakousko-uherského letectva, které se současně přejmenovalo z původního Luftschierabteilung (Vzduchoplavecký oddíl) na Luftfahrtruppe (Letecké síly). Na Balkáně operovali letci Fliku 15 také nad Černou Horou a Albánií. Koncem roku 1915 k jednotce přišly vylepšené letouny Albatros B.I (öAlb) série 24 a jednotku čekala také další změna velitele, když se v listopadu 1915 chopil nových povinností polní pilot kapitán Karl Christian. S uklidněním situace na Balkáně však přišly další přesuny, protože monarchie potřebovala nasadit uvolněné letecké jednotky jinde.

Rakousko-uherská Letecká setnina č. 15 (Flik 15) operovala v prvních letech války na východě a na balkánském bojišti, ale mezi 6. a 15. březnem 1916 se přesunul do jižních Tyrol na na italskou frontu otevřenou před necelým rokem. Společně s leteckými setninami č. 7 a 8 operoval z polního letiště v Pergine. Při té příležitosti přibyly do stavu jednotky dvoumístné průzkum né stroje Lloyd C.III (WKF) série 43.5 od firmy Wiener Karosserie- und Flugzeug-fabrik, Dr.W.v.Gutmann. Poháněl je motor Austro Daimler o výkonu 118 kW.

S Čechem v čele

Na jihotyrolské frontě Fliegerkompagnie 15 zůstala po zbytek války a další stěhování ji čekalo už jen v rámci italského bojiště – například hned v srpnu 1916 se přesunula na polní letiště Bruneck (Brunico). Zatímco v polovině května 1916 měla jednotka ve stavu pět letounů Lloyd C.III a dva stroje Hansa-Brandenburg C.I, později se poměr otočil a do konce roku již dostávala většinou jen druhý jmenovaný typ různých sérií (26, 61, 64, 68, 29 a později v roce 1917 také 129). Když se setnina 15. ledna 1917 přesunula na polní letiště v Brixenu (Bressanone), měla ve stavu už pouze Hansa-Brandenburgy C.I.

Ačkoli příslušníci „patnáctky“ po celou válku plnili zejména průzkumné úkoly, ve vzduchu se často dostávali také do soubojů s letadly protivníka. Pozorovatelé a piloti Fliku 15 během vzdušných potyček dokázali sestřelit či donutit k přistání celkem 12 nepřátelských  strojů, z toho po jednom již na ruské a balkánské frontě, zbytek pak přidali nad vrcholky jižních Tyrol. Na dvou sestřelech se podílel i český letec Rittmeister (ekvivalent kapitána) Vojtěch (Adalbert) Bárta, který 11. února 1917 dokonce převzal velení letecké setniny č. 15. Jednotka využívala letiště v Brixenu až do 14. června 1917, poté se přesunula do jihotyrolského Gardola.

Do Levica

V létě 1917 dostal Flik 15 na pár týdnů do názvu označení „D“, což znamenalo, že plnil úkoly v rámci vojenského průzkumu a podpory pozemních sil na úrovni divize (Divisions fliegerkompanie). Už v září téhož roku se však jednotka transformovala na Fernaufklärungs fliegerkompanie, takže nadále prováděla dálkový průzkum. K tomuto účelu dostala v prosinci 1917 také několik stíhaček, které měly doprovázet průzkumné stroje a zajišťovat jejich bezpečnost. V té době již jednotka sídlila na polním letišti v Levicu. Odtud se Flik 15/F v červnu 1918 účastnil ofenzivy na řece Piavě, to ale již s novým velitelem. Tím se 21. května 1918 stal bývalý pozorovatel Fliku 40, nyní pilot nadporučík Adalbert (Béla) Kuncze, který setrval v čele jednotky až do konce války.

Neslavný konec

V polovině října 1918 Flik 15/F společně s rovněž z Levica operující fotoprůzkumnou leteckou setninou 31/P (P –Photoaufklärung; většinou se tímto písmenem označovaly jednotky vybavené jednomístnými letouny s fotoaparátem na palubě) utvořily průzkumnou eskadru spadající pod 11. armádu. V té době měla „patnáctka“ k dispozici pět rychlých robustních dvoumístných strojů UFAG C.I série 161 a jeden starší Hansa-Brandenburg C.I (Ph) série 129. Jednotka byla společně s Flikem 31/P oficiálně rozpuštěna v listopadu 1918 ve St. Jakob u Bozenu (San Giacomo, Bolzano). Tam si také „lovci suvenýrů“ rozebrali zbylá letadla a historie letecké setniny č. 15 se tak definitivně uzavřela.

Psal se pátek 14. listopadu 1969 a nad kosmodromem v Kennedyho kosmickém středisku na Floridě nepanovalo právě nejhezčí ráno. „Když se náš mikrobus zastavil u rampy 39A, visely mraky sotva tři sta metrů nad zemí a lilo jako z konve,“ vzpomínal člen posádky Apolla 12 Alan Bean, mířící na svůj první kosmický let. Kromě něj tvořili posádku zkušení veteráni z programu Gemini, velitel Charles „Pete“ Conrad a pilot mateřské lodi Richard „Dick“ Gordon, na nějž čekala nevděčná úloha vyčkávání na lunární orbitě. 

Deštivý vzlet „dvanáctky“ přijel na Floridu na vlastní oči sledovat prezident Richard Nixon a podle úvah šéfa astronautů Donalda Slaytona právě jeho přítomnost na základně dodala vedoucím pracovníkům NASA trochu odvahy start lunární expedice kvůli špatnému počasí neodvolat. 

První potíže

V 11:22 dopoledne místního času se tak Saturn V zvedl z rampy a zamířil k zataženému nebi. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat: Pouhých 36 sekund po startu uhodil do rakety o výšce asi 110 m blesk! Díky její masivní konstrukci se však v podstatě nic vážného nestalo a let pokračoval dál. Výboj vyřadil z činnosti palivové články v servisním modulu, které generovaly elektřinu reakcemi při míchání kapalného vodíku a kyslíku. S využitím instrukcí z řídicího střediska je ovšem astronauti brzy znovu zprovoznili. 

Apollo 12 vyletělo na nízkou zemskou orbitu se sklonem asi 30° vůči rovníku a ředitel směny v řídicím středisku v Houstonu Gerry Griffin zažíval horké chvíle – pustit loď k Měsíci, nebo jí nařídit nouzové přistání? Je Apollo 12 po zásahu bleskem bezpečné, nebo vážně poškozené? Na rozhodnutí mu zbývalo asi 90 minut. 

Griffin a jeho letoví kontroloři připravili několik testů, jež posádka na orbitě následně provedla. Po jejich vykonání se zdálo, že velitelský i servisní modul pracují tak, jak mají. Nikdo však nemohl znát stav přistávacího lunárního modulu, který byl uzavřený v aerodynamickém krytu horního stupně Saturnu V a kromě pár ohřívačů zůstával zcela vypnutý. Podle expertů měl být v pořádku, nemohli si však být jistí, dokud do něj nevstoupí astronauti. Popsaný manévr se prováděl až po navedení lodi na dráhu k Měsíci, takže Griffinovi v podstatě stejně nezbývalo než povolit poslední zážeh horního stupně Saturnu a odlet ze zemské orbity. Pozdější kontroly provedené Conradem a Beanem potvrdily připravenost modulu k přistání na povrchu zemského souputníka. 

Dosednutí podle plánu

Na oběžnou dráhu Měsíce bylo Apollo 12 navedeno v noci ze 17. na 18. listopadu, načež se Conrad s Beanem přesunuli do lunárního modulu Intrepid. Po oddělení od mateřské lodi s Gordonem na palubě pak 19. listopadu úspěšně přistáli v Oceánu bouří, v západní části přivrácené polokoule. Armstrong s Aldrinem o čtyři měsíce dřív přeletěli plánovanou přistávací plochu v Moři klidu skoro o 5 km, což si však nová posádka nemohla dovolit, protože dosedala na přesný cíl – do míst zkoumaných na jaře 1967 americkou sondou Surveyor 3. 

Geology velmi zaujaly snímky okolního terénu, v konstrukčních možnostech automatu však bohužel nebylo odebírat vzorky a provádět rozbor přímo na Měsíci. Úlohy se tedy o dva a půl roku později zhostila Conradova posádka. Měla také najít samotný Surveyor a přivézt zpět na Zemi jeho části, aby mohli technici prozkoumat dlouhodobý vliv lunárního prostředí na pozemské přístroje. 

Conrad a Bean po přistání sondu z okének svého modulu neviděli. Dali si pauzu na jídlo a pak se připravovali na první výstup. Mezitím nad nimi ve výšce asi 110 km přelétl Gordon ve velitelském modulu Yankee Clipper a pomocí teleskopu potvrdil, že lunární modul stojí skutečně asi jen 180 m od Surveyoru 3. 

Minuta za sto tisíc

Při sestupu po žebříku lunárního modulu na povrch Měsíce parodoval Conrad slavná Armstrongova slova: „Člověče, pro Neila to možná byl malý krok, ale pro mě je obrovský!“ Po chvíli i on ohlásil, že vidí opodál siluetu Surveyoru. První výstup trval 3 hodiny a 39 minut a dvojice při něm fotografovala terén, sbírala vzorky hornin a půdy, rozestavila sadu vědeckých přístrojů ALSEP s plánovanou dvouletou životností a také detektor slunečního větru. 

Součástí výbavy Apolla 12 se poprvé stala barevná televizní kamera, ale bohužel nevydržela fungovat dlouho. Podle oficiálních zpráv ji Bean nedopatřením zamířil do Slunce a zničil tak její optické senzory. Nepomohly rady na opravu z Houstonu ani Beanova naštvaná rána do kamery kladivem. „Promyšlená oprava, to se pozná odborník,“ pochválil ho spojař z Houstonu. „Ale už ji nech být, stálo by to moc času.“ Uvádí se, že minuta práce astronautů na Měsíci měla tehdy hodnotu asi sto tisíc dolarů, jdoucích z peněženek amerických daňových poplatníků. 

Bacil, nebo mýtus?

Po spánku ve stísněném lunárním modulu vyrazili oba muži podruhé a naposled na procházku planinami Oceánu bouří. Hlavním cílem se stala sonda Surveyor 3, kterou zblízka fotografovali, načež se pustili do odebírání některých jejích částí pro pozdější pečlivé zhodnocení v laboratoři. Šlo například o osmikilovou televizní kameru, lopatku poháněnou motorem, kousky televizního kabelu či hliníkové izolace. 

Dodnes se můžeme setkat s informacemi, že se uvnitř zmíněné kamery podařilo na Zemi objevit bakterie streptokoka, jež na našem souputníkovi přežily několik let. NASA to však označuje za nepotvrzený mýtus – mikrobi se do přístroje měli dostat opět až po návratu Apolla 12 na rodnou planetu. 

Nejdřív svlíknout!

Poslední výstup Conrada s Beanem trval 3 hodiny a 48 minut. Po celkovém pobytu na povrchu Měsíce v délce skoro 32 hodin odstartovali zpět na oběžnou dráhu a spojili se s velitelskou lodí. Traduje se, že když pilot viděl na druhém konci tunelu jejich skafandry celé špinavé od šedého měsíčního prachu, zakázal kolegům vstup do lodi, dokud se nesvléknou. 

Po přenesení geologických vzorků a odhození již nepotřebného lunárního modulu se trojice věnovala ještě průzkumu Měsíce z jeho orbity a fotografovala plánovaná přistávací místa pro Apollo 13 a 14 na následující rok. „Dick změnil rovinu dráhy a já jsem snímal oblasti pro budoucí dosednutí: Fra Mauro, Lalande a Descartes,“ vzpomínal Bean na poslední chvíle na lunární orbitě. „Jenže když už jsem byl hotový, otevřela se nedopatřením kazeta Hasselbladu – a mohl jsem začít znova. Strávil jsem tím prakticky celý den.“ 

Jednadvacátého listopadu, po 45 obletech Měsíce, zažehlo Apollo 12 motor a zamířilo zpět k Zemi. Po úchvatném pozorování zatmění Slunce modrou planetou vstoupili astronauti ve velitelském modulu do zemské atmosféry. Přistáli 24. listopadu v Tichém oceánu, nedaleko letadlové lodi USS Hornet. Mise „dvanáctky“ trvala přesně 10 dnů, 4 hodiny, 36 minut a 25 sekund.

Zdá se, že dávní lidé druhu Homo sapiens nebyli v otázkách sexu přespříliš vybíraví. Stopy v naší dnešní DNA dokládají, že se naši dávní předkové křížili nejen s neandertálci, ale i s denisovany – příslušníky druhu, který se před zhruba 500 000 lety oddělil od vývojové linie vedoucí k modernímu člověku. 

Podle Lindy Ongarové z irské Dublinské univerzity je představa, že se moderní lidé vyvinuli z jednoho společného předka je oblíbeným mýtem. „Ve skutečnosti se ukazuje, že se dávní lidé nadšeně křížili s příbuznými druhy a utvářeli tím naši dnešní genetickou výbavu,“ vysvětluje vědkyně.

Genetické dárečky

Ongarová a její kolegyně Emilia Huerta-Sanchezová daly dohromady důkazy získané předešlými výzkumy a dospěly k závěru, že lidé druhu Homo sapiens měli pletky s denisovany přinejmenším třikrát nezávisle na sobě.

Denisované dorazili do Eurasie stovky tisíc let před lidmi Homo sapiens. Díky tomu se v jejich genetické výbavě objevila řada adaptací na místní podmínky, které byly podstatně drsnější než podmínky v Africe. Křížením s lidmi předali denisované tyto geny dál. 

Příkladem může být gen EPAS1, který ovlivňuje toleranci k hypoxii, tedy k nízké hladině kyslíku v ovzduší. Alelu tohoto genu, která umožňuje lidem žít ve vysokohorském prostředí, mají v genomu například Tibeťané a její původ lze vystopovat až k denisovanům. Dávný sex s denisovany přinesl do lidského genomu také specifickou formu oblasti dvou genů TBX15/WARS2, která pro změnu pomáhá Inuitům v Grónsku, odkázaným na tučnou stravu, s metabolismem tuků.

Denisovanské geny byly již dříve detekovány u Melanésanů, Austrálců nebo u filipínských Negritů. Nejvyšší podíl denisovanské DNA mají Papuánci na ostrově Nová Guinea. 

Podle obou vědkyň je možné, že podobné „genetické dárečky“ ukrývají i další doposud neprozkoumané lidské populace a existuje tak mnoho směrů budoucího výzkumu, které nám mohou pomoci odhalit úplnější příběh o tom, jak denisované ovlivnili moderního člověka.

Většina velkých zlatých nugetů se nachází v žilách křemene, běžného minerálu v zemské kůře. Odborníci již desítky let vědí, že právě v křemenných žilách se hromadí hydrotermální tekutiny bohaté na zlato, jež tam prosakují trhlinami způsobenými tisíci zemských otřesů. Ložiska vzniklá v důsledku zemětřesení představují až 75 % veškerého zlata, které se kdy vytěžilo.

Kilogramy iontů

Zlato se však nevyznačuje dobrou rozpustností, tudíž se v hydrotermálních tekutinách nenachází v příliš vysokých koncentracích. Aby se podle tradičních modelů koncentrace částic zformovaly velké nugety, muselo by se na jednom místě nahromadit obrovské množství drahého kovu. Například kilový nuget by vyžadoval asi pět olympijských bazénů plných hydrotermální tekutiny, což je uvnitř křemenných žil prakticky nemožné. Jak se tedy začnou částečky zlata shlukovat, až nakonec utvoří valouny vážící i stovky kilogramů?

Geolog Christopher Voisey z Monash University a jeho kolegové tušili, že odpověď by mohla nabízet elektřina. Křemen představuje piezoelektrický materiál, takže dokáže při mechanickém namáhání generovat elektrické napětí. Ionty zlata se tak mohou v roztoku spojovat s elektrony za vzniku pevného kovu, který následně funguje coby vodič v elektrickém poli křemene – což způsobí přitahování a shlukování dalších zlatých iontů. Mohlo by však zemětřesení vyvolat v křemeni dostatečné elektrické napětí, jež by popsanou reakci spustilo?

Křemen pod tlakem

Aby vědci svou domněnku otestovali, ponořili krystaly křemene do roztoku obsahujícího drobné částice zlata. Poté je vystavili opětovnému rychlému stlačování a uvolňování, jež napodobovalo frekvenci seismických vln. Ukázalo se, že i mírné namáhání vede k hromadění zlata na povrchu krystalů. Postupem času vznikaly stále větší úlomky, a hromadící se zlato navíc fungovalo jako elektrický vodič, což tvorbu nugetů dál posilovalo. Závěry svého výzkumu vědci zveřejnili v zářijovém vydání odborného časopisu Nature Geoscience.

Nezbývá než ověřit, zda se popsaný proces odehrává i ve skutečných ložiscích. Samotní autoři studie nicméně uvádějí, že piezoelektrický efekt může představovat jen jeden z důvodů, proč zlaté nugety vznikají. Možná tak existují další okolnosti, čekající na své objevení.