Supermarine Spitfire Mk. Vc (trop) výrobní číslo JK707, volací znak MX-P, náležel k americké 307. stíhací peruti 31. stíhací skupiny. Ta patřila k 12. letecké armádě. Šlo o osobní stroj poručíka Carrolla A. Prybyla, avšak během akce, při níž došlo ke ztrátě letounu, seděl za kniplem kapitán Virgil C. Fields Jr. Dostupné zdroje uvádějí dvě zcela odlišné příčiny vynuceného nouzového přistání na pláži u Paestum jižně od Salerna, které se odehrálo 9. září 1943. Toho dne proběhla operace Avalanche (Lavina), jejímž hlavním cílem bylo vylodění britských a amerických vojsk u Salerna a Tarentu.

Sestřel, nebo přátelská palba?

První verze o zkáze Spitfiru MX-P hovoří o tom, že letoun zasáhli nervózní američtí protiletadloví dělostřelci a přinutili jej tak k nouzovému přistání. Jiné zdroje pak popisují, jak kapitán Fields toho dne dosáhl pravděpodobného sestřelu německého bombardéru Dornier Do 217, odvetná palba ze střelecké věže dornieru však poškodila motor spitfiru a ten skončil na pláži pod Salernem. Jisté je tak jen to, že Fieldse zachránilo jedno z invazních plavidel a on sám při incidentu utrpěl pouze lehké poranění na rukou.

O necelých pět měsíců později už ale takové štěstí neměl, když jej nad Anziem 6. února 1944 v kokpitu spitfiru zabily střely nepřátelského Messerschmittu Bf 109. Do té doby si Fields stihl připsat šest leteckých vítězství. Pokud jde o „majitele“ letounu na obrázku, poručíka Prybyla, ten válku přežil, přičemž si nárokoval tři sestřely samostatné a jeden ve spolupráci, ve třech případech mělo jít o Focke Wulf Fw 190.

Prybylo do armády vstoupil v roce 1942 a zřejmě v ní zůstal i po válce, neboť ještě v květnu 1949 se jeho jménu objevuje v souvislosti s nehodou stíhačky P-47D Thunderbolt. Jeho další osudy se ale dohledat nepodařilo. Zbývá ještě říci, že v pozadí snímku je zachycena tanková výsadková loď USS LST 359, kterou u Azorských ostrovů 20. prosince 1944 torpédovala a potopila německá ponorka U-870.

Skafandry představují malé katedrály techniky. Mají prakticky stejné schopnosti jako samotné kosmické lodě, nicméně v nepoměrně menším měřítku. A mnohdy dokonce musejí být astronauti schopní odnést si tuto svoji „osobní loď“ na bedrech.

S batohem na kolenou

• Označení: Jastreb
• Použití: Sojuz 4/5, 1969

Jen tři měsíce po letu Voschodu 2 se v Sovětském svazu rozjely práce na novém skafandru Jastreb, který měl umožnit až dvě hodiny práce ve volném prostoru, a především přechod z jedné lodi do druhé, což s sebou neslo dvě technické výzvy. 

Zaprvé bylo potřeba vytvořit uzavřený okruh ventilace. U Berkutu se vydechovaný vzduch vypouštěl mimo skafandr a nahrazoval se čerstvým. Jenže to, co stačilo pro relativně krátký výstup, by u delší vycházky znamenalo nepřijatelný nárůst hmotnosti podpůrného systému v podobě „batohu“. Bylo tedy nezbytné převést vydýchaný vzduch do uzavřeného okruhu, zbavit jej vlhkosti a oxidu uhličitého a ponechat ho „v oběhu“. 

Druhou výzvou se stal plán přechodu z jedné lodi Sojuz do druhé. Problém spočíval v malém průlezu na orbitálních sekcích, kterým se kosmonauti sice mohli protáhnout, ale bez rozměrné zádové jednotky. Batoh se systémem zajištění životních podmínek o hmotnosti 31,5 kg tak nesli na stehnech.

Jastreb měl jednu zvláštnost: Šlo o první skafandr vyvinutý pouze pro práci v otevřeném prostoru. Předchozí sovětský Berkut i americké G3C a G4C chránily posádku rovněž v lodi, zvlášť během startu a přistání, zatímco Jastreb si kosmonauti oblékali až na oběžné dráze. Na jednu stranu to bylo jednodušší z hlediska konstrukce, protože se nemuselo dbát na pohodlí posádky v křeslech, nicméně samotný návrh znamenal složitější úkol. Kosmonauti se totiž museli do skafandru dostat svépomocí, navíc v beztíži a ve stísněné lodi. Každopádně Jastreb použili pouze Alexej Jelisejev a Jevgenij Chrunov při přechodu ze Sojuzu 5 do „čtyřky“ v lednu 1969.

Na lunární vycházky

• Označení: A7L
• První použití: Apollo 7, 1968

Ikonou mezi skafandry se stal americký A7L, který používali astronauti v programu Apollo. Tvořil ho vlastní oblek PSA neboli Pressure Suit Assembly a zádová jednotka s bateriemi, komunikačním vybavením a obecně systémem zajištění životních podmínek PLSS alias Portable Life Support System. První verze s označením A7L se používala při misích Apollo 7–14 a počínaje „patnáctkou“ přišla ke slovu vylepšená A7LB, nabízející například rozšířené možnosti pohybu: V původním obleku se nedalo sedět, takže by astronauti nemohli využívat lunární vozidlo. Skafandry měli všichni tři členové posádky, ovšem pilot velitelského modulu oblékal „odlehčenou“ variantu, protože se neměl procházet po Měsíci.

Základní verze skafandru vážila 34,5 kg, odlehčená 28,1 kg a pozdější A7LB pak 35,4 kg, respektive 29,3 kg. K tomu je třeba připočítat zádovou jednotku PLSS o hmotnosti 38 kg a na ní ještě záložní jednotku OPS čili Oxygen Purge System, vážící 19 kg. PLSS dovolovala pracovat na Měsíci čtyři hodiny, respektive osm hodin ve verzi A7LB, zatímco OPS představovala záložní systém s třicetiminutovým zajištěním životních podmínek. 

Skafandr A7L měl také zajímavý způsob tepelné regulace, a to pomocí sublimátoru. Jeho základ tvoří kovová deska s množstvím mikroskopických otvorů, k nimž se přivádí voda z chladicího systému a zamrzne v nich. Teplo ze skafandru pak led rozpustí a teplá voda se odpaří. Jakmile potom teplota v systému klesne, voda v otvorech opět zamrzne. Elegantní princip dodnes využívají ruské i americké skafandry, a právě zásoba vody pro tepelnou regulaci limitovala délku pobytu na Měsíci.

Zádovou jednotku PLSS astronauti před odletem odhazovali na lunární povrch a po dobu otevření průlezu zůstávali napojeni na systémy modulu. Když pak při Apollu 15–17 uskutečnili Alfred Worden, Thomas Mattingly a Ron Evans na cestě k Zemi výstup z lodi, měli vždy jen záložní jednotku OPS, přičemž kyslík a energii dostávali skrz kabel z mateřského plavidla. Stejně tak si každý z nich půjčil přilbu od svého velitele, jelikož disponovala sluneční clonou. Jejich vlastní helma zmíněnou vymoženost postrádala, protože skafandr je měl primárně chránit během startu a přistání.

Sokol pro lodě Sojuz

• Označení: Sokol-K
• První použití: Sojuz 12, 1973

Představitelé sovětského kosmického programu žili v přesvědčení, že dehermetizace kabiny není pravděpodobná. Proto se rozhodli, že v lodích Sojuz budou kosmonauti startovat a přistávat bez skafandrů. Ušetřila se tím hmotnost i prostor, takže se do těsné kabiny vešli tři muži. O jak bláhový předpoklad se jedná, se ukázalo v červnu 1971, kdy ze Sojuzu 11 unikl vadným ventilem vzduch a celá posádka zahynula. Kdyby na sobě Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev měli skafandry, mohli žít…

Pro další pilotované lety tak vznikly nové obleky Sokol, respektive došlo k úpravě stejnojmenných skafandrů, které továrna Zvezda vyvinula o něco dřív pro sovětské letectvo. Některé prvky z nich zmizely, včetně kalhot chránících proti ztrátě vědomí při přetížení, jiné jako pevná přilba naopak přibyly.

Skafandr dostal označení Sokol-K jako „kosmičeskij“, váží asi 10 kg, kosmonaut v něm může zůstat až 30 hodin a v případě dekomprese ho oblek ochrání dvě hodiny. Při nástupu do kabiny nesou členové posádky malé „kufříky“ s ventilátorem bránícím přehřátí a později se připojují na systémy lodi.

V jednom ze Sokolů-K letěl na oběžnou dráhu dokonce i Vladimír Remek. Používají se přitom dodnes, přestože v modernizované podobě. Původní modely se potýkaly s řadou nedostatků, jež se ukázaly při provozu: Patřil mezi ně omezený výhled, neohrabanost při případné dekompresi kabiny a složité oblékání skrz otvor na břiše. Později byly vyrobeny samostatné kalhoty a torzo, ale v nejnovější generaci se konstruktéři opět vrátili k navlékání přes břišní část. Každopádně skafandr se zatím do penze nechystá a probíhá vývoj nových verzí Sokol-M a MP.

V éře raketoplánů

• Označení: EMU
• První použití: STS-6, 1983

V raketoplánech NASA se nejprve využívaly mírně upravené skafandry S1030A neboli Ejection Escape Suit z programu letounů Lockheed SR-71 Blackbird, jež měly astronauty chránit maximálně do podobných výšek, v jakých se pohybovaly zmíněné stroje. A jelikož v raketoplánu mohla být nanejvýš dvě vystřelovací sedadla, pro velitele a pilota, padlo rozhodnutí, že početnější posádky budou létat ve slušivých modrých overalech. Jenže stejně jako v případě zmíněného sovětského nařízení šlo o fatální chybu – jak se ukázalo v lednu 1986 při zkáze Challengeru.

S obnovenými starty raketoplánů oblékali astronauti při vzletu a přistání skafandry S1032, známější jako LES neboli Launch and Entry Suit, jež měly také původ v letectví – konkrétně v programu špionážních letounů U-2. NASA poté financovala vývoj ryze kosmického skafandru ACES alias Advanced Crew Escape Suit, který jinak nesl typové označení S1035 a jeho výhoda spočívala ve vyšší mobilitě a pohodlí, stejně jako v nižší hmotnosti.

Počátkem 80. let se na raketoplánech poprvé objevily skafandry EMU čili Extravehicular Mobility Unit pro práci v otevřeném prostoru, jejichž novější verze dodnes slouží na ISS. 
 

Oblek se dělí na dvě hlavní části: kalhoty LTA neboli Lower Torso Assembly a horní torzo HUT, tedy Hard Upper Torso. Obě jsou k dispozici v různých velikostech, které lze spojovat díky standardizované přírubě v pase, čímž vzniká velká uživatelská variabilita.

Základní verze vážila 115 kg, u té pokročilé, používané od roku 1998, jde o 145 kg. Kromě zhruba padesátikilového skafandru zahrnuje uvedená hodnota i zádovou jednotku. Celkem vzniklo 18 skafandrů a 11 z nich zůstává ve službě dodnes: Nacházejí se střídavě na ISS a v servisu na Zemi, takže takto kolují mezi oběžnou dráhou a údržbou.

V roce 2011 byla při těžbě dehtových písků v dolu Suncor Millennium Mine v kanadské Albertě objevena úžasně zachovalá fosilie nodosaura ze spodní křídy, který byl později pojmenován jako Borealopelta markmitchelli. Fosilie stará asi 110 milionů let je v tak dobrém stavu, že paleontologové mohou s její pomocí odhalovat detaily ze života těchto býložravých dinosaurů.

Odolná zbroj

Michael Habib z Kalifornské univerzity v Los Angeles, který je odborníkem na biomechaniku fosilních živočichů a jeho kolegové detailně prostudovali „brnění“ zmíněné fosilie borealopelty. Tělo tohoto zhruba 5,5metrového a 1,3 tuny vážícího nodosaura bylo chráněno kostěným pancířem a keratinovými pláty. Habibův tým prozkoumal jejich pevnost a poté odhadl, jak kvalitní ochranu poskytoval. Výsledky jsou ohromující. Podle paleontologa se zdá, že by borealopelta vydržela srážku s rychle jedoucím pickupem, jakým je například robustní Ford F-150.

Vědci původně předpokládali, že obrněné dinosaury, jako jsou nodosauři nebo stegosauři, chránil spíše kostěný pancíř, který pokrývala jen tenká vrstva keratinu. Podobně konstruovaný je například krunýř želv. Habib s kolegy ale zjistili, že vrstva keratinu, která pokrývala kostěný pancíř borealopelty, měla místy tloušťku až téměř 16 centimetrů.

Badatelé porovnali údaje zjištěné u borealopelty s dnešními obrněnými živočichy, jakým je například dikobraz. Vyrobili umělý pancíř borealopelty a testovali jeho odolnost. Díky těmto srovnáním a experimentům odvodili, že borealopelta mohla vydržet náraz s energií přes 125 tisíc joulů na metr čtvereční, což zhruba odpovídá nárazu pickupu. Podle Habiba nodosauři neměli jen plátovou zbroj. Měli plátovou zbroj, na které ještě nosili velmi účinnou neprůstřelnou vestu.

Je-li řeč o současné Volyni, pak se jedná o Volyňskou oblast jakožto samosprávný celek ukrajinského státu. Jde však o výrazně menší region než někdejší historické území, jež původně zahrnovalo zhruba sedmdesát tisíc kilometrů čtverečních. Nám se pak obvykle vybaví pojem „volyňští Češi“ označující krajany, kteří se do uvedených míst vydali v 19. století s vidinou lepšího života (viz Osadníci ze západu).

Dnešní Volyňská oblast vznikla v důsledku územního členění z prosince 1939. Rozkládá se v severozápadním cípu země, přičemž sdílí hranice s Polskem a Běloruskem. Z hlediska velikosti se řadí na devatenácté místo z celkových čtyřiadvaceti ukrajinských samosprávných celků, neboť pokrývá zhruba jen 3 % rozlohy státu. Patří rovněž mezi méně zalidněné regiony: Žije tam asi milion obyvatel a jejich počet setrvale klesá. Převážnou většinu tvoří Ukrajinci, přibližně 4 % pak Rusové a další menšiny reprezentují Poláci, Češi, Slováci, Němci či Židé.

Řeky, jezera a bažiny

Většina Volyňské oblasti se rozkládá v Poleské nížině, přičemž region patří k nejlesnatějším v zemi – lesní vegetace jej pokrývá z celých 34 %. V příhraničí s Běloruskem je krajina bažinatá a velmi řídce osídlená. Bohatství Volyně pak spočívá především v povrchových vodách: Územím protéká 137 řek o celkové délce přesahující tři tisíce kilometrů a nachází se tam 267 jezer, většinou krasového původu. V oblasti se rovněž vyskytují významné zdroje minerálních vod a léčebného rašelinového bahna.

Z nerostných a surovinových „pokladů“ patří k nejvýznamnějším černé uhlí, zemní plyn, měď či stavební kámen, těží se také rašelina či materiál pro výrobu cihel a cementu. Více než dvě stovky podniků se ve Volyni orientují na průmyslové výrobky, například automobily a jiné stroje, stavebniny, brikety, ale také potravinářské zboží. Zemědělství se zase specializuje na chov zvířat a pěstování obilí, cukrové řepy, zeleniny či brambor.

S českým pivovarem

Oblast se člení na čtyři rajony a její kulturní i hospodářské centrum ztělesňuje dvousettisícový Luck. Leží na historickém území Volyně, přičemž v 19. století se tam usadili Češi a vytvořili si vlastní komunitu s národními tradicemi. Ve městě dosud působí krajanský spolek volyňských Čechů a také pivovar Zeman, založený Václavem Zemanem.

Nejvýznamnější dopravní křižovatku představuje město Kovel, ležící na spojnici polské Varšavy s Kyjevem a běloruského Brestu s ukrajinským Rovnem. Pouhých čtrnáct kilometrů od hranic s Polskem – poblíž řeky Západní Bug, která zmiňovaný státní předěl zčásti utváří – pak leží historické městečko Volodymyr. V českých zemích je známé spíš jako Vladiměř a jde o jedno z nejstarších sídel Kyjevské Rusi, s celou řadou starobylých památek. 

Červen 1348 byl na poměry Anglie až nezvykle horký. Brzy se atmosféra stala až nedýchatelnou. Jak to? Do jednoho z přístavů na jihu země totiž ze zámoří dorazil i námořník, nejspíš tedy celá posádka lodi, nakažená dýmějovým morem. Karanténu tu neznali, a tak se skrze přístavní dělníky, nosiče a kupce epidemie brzy rozšířila. O rok později se už mor vyskytoval všude, a skrýt se před ním nedalo. 

Pozor na krysy! 

Ostrovy čpěly zmarem i rozkladem nepohřbených těl. Londýn se vylidnil, pomřelo až 40 procent obyvatel. Jak se tohle dalo přežít? Uchýlit se na britský venkov možná zní chytře, ale není to zrovna chytrý tah. U jiných zhoubných patogenů by samozřejmě nejspíš platilo, že je lepší vyklidit prostor s vysokou koncentrací obyvatel. Jenže dynamiku šíření moru neovlivňovali lidští přenašeči tolik, jako ti zvířecí. Hlodavci, krysy. Respektive blechy v jejich srsti. A těch zablešených hlodavců se tehdy vyskytovalo víc mimo města. 

Na úmrtnosti obyvatel venkova, kde se vylidňovaly celé osady a vesnice, to bylo opravdu znát. Takže mimo nějaké izolované ostrůvky bez krys a blech, se smrti lépe vzdorovalo ve městě. Některé části si totiž stály v boji s pohromou lépe. Samozřejmě ty bohatší. V chudinských čtvrtích totiž ulice pokrývaly odpadky a rozvaliny neudržovaných staveb, což představovalo pro hladové hlodavce ideální rejdiště. 

Nezní to hezky, ale zavšiveným a zablešeným chudákům se vyplatilo na sto honů vyhnout. Patřili totiž k velmi rizikové skupině A pochopitelně zabíralo i omezit kontakty se všemi, kteří s nuzáky přicházeli do styku. 

Asi největší nebezpečí paradoxně skýtali lékaři a jejich ordinace. Kromě toho, že jejich rady zdraví příliš neprospívaly, jejich doporučované preventivní postupy mohly lidi spíš zahubit. Vykuřování, pouštění žilou a prolévání lihem by nikoho dvakrát nespasilo. Navíc tehdejší medicína silně nedoporučovala koupání. Prý proto, že se tím otevírají póry do lidského těla a usnadňuje se tím přenos choroby. Samozřejmě to fungovalo naprosto opačně. Časté koupele a zvýšená hygiena mohly jedině pomoci. A vhodné ustrojení též: mnoho vrstev, dlouhé rukávy, ponožky a onuce. Zkrátka žádná odhalená kůže, do které by si blecha mohla kousnout. 

Pomohlo by snad obložit dům pastičkami na krysy a pořídit si kočku? Zase špatně! Jediná věc ještě nebezpečnější než živá krysa byla krysa mrtvá. Smrt zvířecího vektora – přenašeče, totiž donutila blechy nakažené morem přesedlat na nového hostitele. Takže ideální recept na život? Najít si místečko bez krys a chudáků. A udělat si pořádné zásoby. Aspoň na čas! Za osmnáct měsíců se totiž celá ta spoušť přehnala. 

Až se lidé opět vydají na Měsíc a budou tam chtít strávit delší dobu, budou muset řešit logistiku zásobování. Maximální využití místních zdrojů tak představuje zcela přirozené řešení. Naštěstí se zdá, že například voda by mohla být v mnoha lunárních lokalitách dobře dostupná, i když samozřejmě nikoliv v tekutém stavu. Ve formě ledu se však zřejmě nachází hned na několika místech.

Kupříkladu některé polární krátery setrvávají zčásti v permanentním stínu. Sluneční záření do nich nikdy nedosáhne a led, který tam před mnoha lety dopravily komety, se tedy nemohl odpařit. Podobná situace může přitom panovat i v některých dalších hlubokých kráterech. Zapomínat bychom neměli ani na vodu vázanou v lunárních minerálech, která by se dala pomocí pokročilé technologie uvolnit. Minimálně ohledně životodárné tekutiny by tedy postavení budoucích posádek pobývajících dlouhodobě na Měsíci nemuselo být až tak beznadějné.

Slavná erupce Vesuvu v roce 79 našeho letopočtu pokryla římské Pompeje a další města v okolí vulkánu horkým popelem, který pohřbil mnohé tehdejší obyvatele. Po jejich tělech zůstaly v dnešní době dutiny, které je možné vyplnit sádrou a získat tím emotivní odlitky zemřelých.

Vědci si na mnohá objevená těla udělali určitý názor, pokud jde o jejich vzájemné vztahy a původ. Archeogenetička Alissa Mittniková z americké Harvardovy univerzity a německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii s týmem spolupracovníků řadu těchto představ postavila na hlavu.

DNA obětí Vesuvu

Ze zmíněných sádrových odlitků těl zemřelých obyvatel Pompejí získali jejich dávnou DNA, která se přenesla na odlitky. Analýzy této DNA odhalily, že pohlaví ani rodinné vztahy, které jsme objeveným tělům přisuzovali, mnohdy neodpovídají dosavadním představám. Výsledky pozoruhodného výzkumu publikoval odborný časopis Current Biology.

„Naše data v řadě případů neodpovídají tradičnímu výkladu pohlaví a příbuzenských vztahů mrtvých těl z Pompejí,“ vysvětluje David Reich z Harvardu. „Například dospělý se zlatým náramkem, který drží dítě, je tradičně interpretován jako matka s vlastním dítětem. Ukázalo se, že jde o muže a dítě, které mu není blízce příbuzné. Jiná dvojice těl, dříve považovaná za dvě sestry anebo ženu s dcerou, zahrnuje alespoň jednoho muže.“

TIP: V mozku oběti „upečené“ při erupci Vesuvu našli vědci skvěle zachovalé neurony

Badatelé extrahovali DNA z velmi fragmentovaných úlomků kostí, které se smíchaly se sádrou při tvorbě uvedených odlitků. Zaměřili na 14 odlitků z 86, které právě procházely restaurací. Mittniková a její kolegové se o těchto 14 tělech obětí z Pompejí snažili dozvědět co nejvíc. Nakonec se ukázalo, že tradiční představy archeologů o těchto lidech, založené na fyzikálním vzhledu odlitků a jejich pozicích, byly většinou nesprávné. Genetické analýzy rovně potvrdily kosmopolitní povahu obyvatel tehdejší Římské říše. Obyvatelé Pompejí pocházeli z různých oblastí starověkého světa. 
 

(Ne)průstřelná lopata

Vojáci na západní frontě potřebovali jak nástroj na hloubení všudypřítomných zákopů, tak kryt, který by je chránil před palbou nepřítele. Nad řešením tohoto problému se kupo divu někdo zamyslel ještě předtím, než v Sarajevu padly osudné výstřely – konkrétně šlo o sekretářku kanadského ministra obrany Sama Hughese jménem Ena MacAdamová. Jednou měla při pracovní cestě možnost pozorovat švýcarské pěšáky při kopání obranných linií a navrhla šéfovi: „Co kdyby každý voják fasoval speciální polní lopatku, jež by zároveň sloužila jak štít?“ 

Teoreticky šlo o dobrý nápad a Hughes neváhal do vývoje investovat energii i finance. Výsledný nástroj se rozměry i tvarem podobal standardním pěchotním rýčům. Aby list dokázal za stavit či odrazit projektil z pušky, vyráběl se ze silnější oceli o tloušťce asi 4,8 mm. Z těžké oceli byla i odnímatelná násada, jež na délku měřila 1,2 metru, unikátní prvek pak představoval průzor o rozměrech 8,9×5 cm. 

Pro odstřelovače

Před použitím v roli štítu musel voják násadu sklopit o 90°, čímž se odkryl hrot dosud kopírující kořen násady. Ten pak pěšák zabodl do země, takže list lopaty setrvával ve svislé poloze a vytvořil nouzový štít, zatímco sklope nánásada fungovala jako vzpěra. Vynález vážil 2,4 kg a Hughes si jej v srpnu 1914 v Kanadě nechal patentovat – byť oficiálně je pod patentem podepsána MacAdamová. Ať už měl hlavní iniciativu kdokoliv, štítová lopata se proslavila pod názvem MacAdam Shield-Shovel i Hughes Shovel.

Po vypuknutí konfliktu vrchní velení objednalo 25 000 kusů a poslalo je do Evropy s 1. kanadskou divizí. Záhy se však ukázalo, že list nedokáže zastavit ani střely malých ráží a na běžné kopání se nástroj nehodí kvůli velké hmotnosti. A navíc – pokud už se majitel nacházel ve vyhloubeném zákopu, nemohl lopatu ke své ochraně použít. Při práci se sypkou hlínou vadil i průzor, jímž materiál propadával. Není divu, že řada kanadských i britských velitelů odmítla Hughesovu lopatu nasadit v poli, a když se tento postoj ukázal jako nezvratný, většina vyrobených kusů putovala do šrotu. Několik exemplářů si ponechali elitní odstřelovači, byť s vědomím jejich omezené účinnosti.

Hlaveň v hlavni

Dalekonosné obléhací dělo, které je díky svému dostřelu imunní vůči odvetné palbě, se jeví jako vynikající zbraň. Němečtí konstruktéři i generálové se však přesvědčili, že tomu tak být nemusí – a to na příkladu slavného pařížského děla. U jeho zrodu stál Kruppův konstruktér Fritz Rausenberger. Dal obrovi do vínku 28m hlaveň ráže 210 mm, vloženou do opotřebené 380milimetrové hlavně děla zvaného Langer Max – uložené na stacionární lafetě ve vybetonovaném palebném postavení. To dále zahrnovalo železniční vlečku a mostové jeřáby pro sestavení, zásobování, obsluhu a údržbu zbraně vážící enormních 256 tun. 

„Pařížanka“ dokázala vystřelit náboj o hmotnosti 94 kg do vzdálenosti až 130 km, přičemž střela dostoupala do 40 km. Jednalo se o největší výšku, jaké dělostřelecký projektil do té doby dosáhl (překonaly ji až německé rakety V-2 za druhé světové války). Současně šlo o první člověkem vytvořenou střelu dosáhnuvší stratosféry.

To vše znělo císařským generálům jako rajská hudba – pařížské dělo se mělo stát děsivou psychologickou zbraní, jehož granáty by na demoralizované civilisty zemí Dohody dopadaly zdánlivě odnikud. V praxi se však účinné nasazení ukázalo jen jako neúměrně drahý a nesplnitelný sen. Výkonnost i přesnost každého kusu artilerie totiž ovlivňuje opotřebení hlavně – a 210mm kolos dokázal vypálit pouhých 65 ran, než dělníci museli „lauf“ s poničeným vývrtem demontovat a poslat do továren k opravě. Ta zahrnovala převrtání na 224 mm a napodruhé dokonce na 238 mm, takže dělo pro každé nasazení potřebovalo jiné granáty. Zvětšení vnitřního objemu hlavně zároveň způsobilo snížení tlaku a tím pádem i dostřelu – pro každou sérii výstřelů Němci pařížské dělo přesouvali blíže k cíli. 

Císařství vyprodukovalo celkem tři exempláře, z nichž jeden sloužil k testům a dva ostřelovaly od 21. března 1918 francouzskou metropoli. Celkem tyto kusy vypálily na město 320–370 ran a zabily 250 osob, přičemž způsobily značné materiální škody. Už v srpnu postup dohodových vojsk donutil vilémovské vojáky ke stažení obrů a koncem války je sami zničili. Megalomanský experiment stál Němce obrovské sumy v době, kdy potřebovali pumpovat peníze do úplně jiných zbraní a projektů.

Příliš těžký vozík

Zkušenosti získané během zákopových bojů ukázaly, že se postup pěchoty zemí nikoho směrem k nepřátelské obranné linii blížil sebevraždě – zvlášť když protivník zákop osadil kulometnými hnízdy. Těžké ztráty trápily francouzského plukovníka Jeana Estienna, jenž se začátkem války stal velitelem 22. dělostřeleckého pluku. 

V bitvě u Charleroi jeho regiment šokoval Němce přesností palby účinně koordinované leteckými pozorovateli, jenže ani Estiennova profesionalita nedokázala zachránit stovky mužů před zdrcujícím staccatem kulometů. Zoufalému důstojníkovi nechyběly technické znalosti, a tak začal uvažovat o vhodné ochraně pěšáků.

Výsledkem jeho dumání se stal osobní mobilní štít – jednonápravový vozík z těžké oceli a plnými koly, který by každý útočící voják tlačil před sebou. Aby pojízdný úkryt přestál zásahy průbojných střel s vysokou úsťovou rychlostí, muselo se jednat o monstrum o váze desítek kilogramů, navíc kryl svého chráněnce též z boků. A právě v tom spočíval největší problém – unavený a vystresovaný pěšák jej pomocí dvojice madel postrkával terénem přeoraným dělostřeleckými granáty, takže vynález co chvíli zapadl do kráteru nebo beznadějně uvízl v moři bahna. Experimentální nasazení Estiennových štítů se ukázalo jako užitečné jen na krátké vzdálenosti, kdy manipulace s vozíkem nestihla muže vyčerpat, a to v ideálně rovném i suchém terénu.

Není divu, že mobilní štíty brzy upadly v zapomnění coby slepá ulička. Přemýšlivý důstojník však ještě neřekl po slední slovo a v následujících letech měl lví podíl na vzniku a budování francouzského tankového vojska, když se mimo jiné podílel na vývoji obrněnce Schneider CA1 a taktice jeho nasazení.