Ačkoli mělo k dispozici vynikající zbraně, nacházelo se sovětské protitankové dělostřelectvo na počátku války ve složité situaci. Tento rozpor vyplýval z omylu, jemuž podlehlo velení Rudé armády. Domnívalo se, že německé tanky mají extrémně silný pancíř, proti němuž bude dělostřelectvo ráže 76,2 mm nedostatečné, takže prioritu obdržely problematické protitankové zbraně větších ráží (až 107 mm).

Výsledek utajeného vývoje

Přitom ale tehdy sovětské dělostřelectvo disponovalo dvojicí výkonných 76,2mm divizních děl, jimiž byly typy F-22 a F-22USV, označované též jako děla vz. 1936 a vz. 1939. V obou případech šlo o skutečně víceúčelové zbraně (u první z nich se dokonce předpokládalo omezené použití proti letadlům), které zkonstruoval jeden z nejlepších dělostřeleckých expertů, Vasilij Gavrilovič Grabin z továrny č. 92 v Nižním Novgorodu.

Také on přišel s nápadem na vytvoření jednodušší zbraně stejné ráže, avšak v důsledku výše zmíněného omylu sovětské generality (zejména maršála Kulika) nezískal podporu. Nový kanón však byl i navzdory nesouhlasu nejvyššího velení v utajení vyvíjen, což se později ukázalo jako mimořádně prozíravý krok. Brzy po německém útoku totiž vyšlo najevo, že pancíř tanků Wehrmachtu má daleko menší odolnost, než se předpokládalo, takže zničující efekt na něj měly dokonce i trhavé střely ráže 76,2 mm.

Okamžitě tedy dorazil požadavek na masovou produkci děl této ráže, takže Grabinův projekt náhle získal neomezenou podporu. Výsledkem byla zbraň ZiS-3, která měla hlaveň a další části kanónu F-22USV umístěné na lafetě 57mm kanónu ZiS-2. Počátkem roku 1942 úspěšně prošla zkouškami (proto se někdy označuje i jako vz. 1942) a záhy začala sériová výroba. Vzniklo dělo, jež se stalo jednou z nejúčinnějších zbraní Rudé armády a pořád platí za jedno z nejpodařenějších děl v historii válek.

Skutečně univerzální dělo

Dělu ZiS-3 náleží ještě jeden rekord: s více než 103 000 kusy se stalo nejvíce vyráběnou dělostřeleckou zbraní celé druhé světové války. K masovosti produkce výrazně přispěla racionální organizace výroby v závodě č. 92 a ohromného rozšíření v Rudé armádě se dělo dočkalo rovněž díky kompatibilitě střeliva, jelikož používalo stejnou munici, jakou pálily i sovětské tankové kanóny (včetně F-34 v tanku T-34).

K dispozici bylo nejen několik protitankových střel (solidní, jádrová, podkaliberní i kumulativní), ale také mnoho typů granátů trhavých, tříštivo-trhavých, zápalných, šrapnelových a dýmových (a jako zajímavost lze doplnit, že se ve skladech nacházelo také „chemické“ střelivo s náplní otravných plynů).

Dělo dokázalo pálit s náměrem až 37 stupňů, takže mohlo vést vysoce účinnou nepřímou palbu na vzdálenost přes 13 km. Obsluhu chránil mohutný pancéřový štít, ale i tak bylo poměrně lehké a snadno ovladatelné. Jako většina sovětských zbraní se vyznačovalo značnou spolehlivostí v extrémních terénních a klimatických podmínkách. Jeho protipancéřové granáty dokázaly vyřadit většinu německých tanků, problém měly až s prorážením tanků Panther a Tiger.

Skvělou úroveň sovětského děla oceňovali i Němci, kteří okamžitě po útoku na SSSR poznali, že jejich protitankové zbraně za těmi sovětskými zaostávají takřka rozdílem třídy, a proto se snažili ukořistit a zavádět do služby co nejvíce ukořistěných kanónů ráže 76,2 mm (ale část upravili na svoje 75mm střelivo).

Mobilní verzi ZiS-3 představovalo samohybné dělo SU-76. Po válce se kanóny ZiS-3 dostaly do výzbroje mnoha států, bojovaly v řadě válek ve třetím světě a dosud je užívá několik armád v Africe a Asii, což jen dokazuje, že Vasilij Grabin zkonstruoval opravdu výjimečně povedenou zbraň. 

Rychlé rádiové záblesky jsou milisekundové a nesmírně intenzivní výtrysky rádiového záření, které k nám letí z velmi vzdáleného vesmíru. Jsou fascinující, ale vědci z nich mají těžkou hlavu, protože stále nevědí, co tyto rádiové signály vlastně vytváří. Pracují s celou řadou hypotéz, od synchrotronních maserů v mladých pozůstatcích supernov, až po projevy hypotetických kosmických strun.

Kanadský experiment CHIME (Canadian Hydrogen Intensity Mapping Experiment), což je specializovaný radioteleskop v Kaledanu, do této doby detekoval největší počet rychlých rádiových záblesků. Nedávno si připsal další úlovek, když objevil doposud neznámý zdroj opakovaných rychlých rádiových záblesků v galaxii s utlumenou tvorbou nových hvězd.

Zdroj z eliptické galaxie

Vishwangi Shahová z McGillovy univerzity v Montrealu a její kolegové tento zdroj nazvali FRB 20240209A. Objevili ho v rámci projektu Canadian Hydrogen Intensity Mapping Experiment Fast Radio Burst (CHIME/FRB) letos v únoru. Během pěti měsíců badatelé detekovali z tohoto zdroje 22 rychlých rádiových záblesků. Výsledky jejich výzkumu shrnuje studie, kterou publikoval preprintový server arXiv.

Vědci už sice znají několik zdrojů opakovaných rychlých rádiových záblesků, ale zdroj FRB 20240209A je výjimečný tím, že jde o první zdroj opakovaných záblesků v „utlumené galaxii“. Pro tyto galaxie (v angličtině označované jako „quiescent galaxies“) je typická velmi nízká nebo žádná produkce nových hvězd. Dominují v nich starší, zejména červené hvězdy, což jim dává charakteristický vzhled (červené barvy, nízká intenzita emisního záření). Mnohé quiescentní galaxie mají vysoký obsah kovů (těžkých prvků), což naznačuje, že byly schopny procházet několika fázemi hvězdotvorby v minulosti. 

Analýzou získaných dat vědci spojili FRB 20240209A se zářivou a klidnou eliptickou galaxií s červeným posuvem 0,138. Jde tak i o vůbec první zdroj jakýchkoliv rychlých rádiových záblesků v eliptické galaxii.

Výjimečná je i předpokládaná vzdálenost zdroje FRB 20240209A od centra dotyčné galaxie. Tým Shahové určil, že jde asi o 130 tisíc světelných let, což je rekordní hodnota pro tento údaj u zdrojů rychlých rádiových záblesků. Badatelé mají po ruce několik zajímavých vysvětlení takto velké vzdálenosti, přičemž tím nejpravděpodobnějším se jeví možnost, že se zdroj záblesků nachází v jedné z mnoha starých kulových hvězdokup. Pokud mají vědci pravdu, mohl by se podobat záblesku označovanému jako FRB 20200120E, který byl v roce 2022 objeven také v rámci projektu CHIME a který se nachází v kulové hvězdokupě patřící k blízké spirální galaxii M81.

Výtisk knihy The Early Work of Aubrey Beardsley z roku 1899, který si někdo v roce 1973 vypůjčil ve veřejné knihovně v americkém Worcesteru, se jako zázrakem vrátil do knihovny. Jméno zapomnětlivce, ani jméno osoby, která knihu vrátila, knihovna neuvádí. Podle pracovníků knihovny je ale kniha i po tak dlouhé době v překvapivě dobrém stavu.

Knihu dekadentního ilustrátora Aubreyho Beardsleyho, která obsahuje životopis tohoto britského umělce a 150 přetisků jeho nejlepších raných prací, přinesla nejmenovaná osoba do knihovny v Cambridge. Tamní knihovnice si uvědomila význam knihy a podařilo se jí zjistit, že původně patřila do sbírky knihovny ve Worcesteru. Ta přitom vzhledem k dlouhé době od výpůjčky vedla knihu jako ztracenou a vymazala ji i z databází.

 

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek sdílený Worcester Public Library (@worcesterpubliclibrary)

„Kniha byla vypůjčena v roce 1973 s datem vrácení 22. května 1973,“ uvádí Alex London, knihovník z Worcesteru. Kde se kniha posledních 51 let nacházela není jasné, podle knihovníka se ale stává, že se podobné úlovky vynoří při stěhování nebo při vyklízení pozůstalostí. V každém případě jde podle něj o nejdelší výpůjčku za celou jeho kariéru v knihovně.

Aubrey Beardsley byl klíčovou postavou estetiky a dekadentního uměleckého hnutí konce 19. století. Pro jeho tvorbu jsou charakteristické černobílé ilustrace, které kombinovaly jemnost s erotikou, dekadencí a surrealismem. Beardsley byl známý svými provokativními ilustracemi k literárním klasikám. Několik vizuálně působivých ilustrací vytvořil například pro knihu Salome Oscara Wildea.

V pátek 13. dubna roku 2029 má podle propočtů vědců dojít k nejtěsnějšímu známému průletu planetky (99942) Apophis. V tento den se má tato 450 metrů velká potenciálně nebezpečná planetka z Atenovy skupiny přiblížit Zemi na pouhých 31 tisíc kilometrů. Bude se tak naší planetě nacházet nejen podstatně blíž než Měsíc (384 tisíc kilometrů), ale také blíž než například geostacionární satelity (36 tisíc kilometrů).

S velkou pravděpodobností nás čeká zajímavá podívaná, planetka Apophis by za dobrých podmínek měla být viditelná i pouhým okem z Evropy, Afriky a západních částí Asie. 

Ještě relativně nedávno byla Apophis považována za nebezpečnou s ohledem na možný střet se Zemí. Následky takové kolize by byly katastrofální – náraz 60 milionů tun vážící planetky, řítící se rychlostí 30 kilometrů za sekundu, by učinil neobyvatelným území o rozloze tisíců kilometrů čtverečních a zahubil možná miliony lidí. Nové analýzy její trajektorie ale naštěstí střet planetky Apophis se Zemí prakticky vylučují.

Velké planetkotřesení

Úplně bez následků se ale tento blízký průlet neobejde. Podle Ronalda-Louise Ballouze z americké Univerzity Johnse Hopkinse, bude mít setkání dopady na samotnou planetku. Průlet by podle studie, zveřejněné na preprintovém serveru arXiv, mohl na Apophisu rozpoutat velké planetkotřesení, které do jisté míry rozruší jeho strukturu. 

Podle vědců je pravděpodobné, že gravitační působení Země vyvolá na Apophis otřesy, které z ní uvolní množství prachu a dalšího materiálu. Přestože většina uvolněného materiálu s největší pravděpodobností skončí na povrchu planetky, část by se mohla dostat do okolního prostoru a vytvořit prachový oblak. Jedním z důsledků těchto událostí má podle vědců být obnažení některých části Apophisu a jejich vystavení kosmickým vlivům. Zkrátit by se také mohla rychlost rotace planetky o zhruba devět hodin.

Zda a v jaké míře dojde k naplnění zmíněného scénáře bude sledovat především mise OSIRIS-APEX, která je pokračováním úspěšné mise OSIRIS-REx. OSIRIS-APEX bude z těsné blízkosti pozorovat Apophis před jejím průletem, během něj i po jeho skončení. Blízký průlet bude ale nepochybně předmětem zájmu mnoha vědců celého světa, takto velký objekt se k Zemi přiblíží jednou za zhruba 7 500 let. Máme se tedy rozhodně na co těšit.

Pro životy našich předků pevně spjatými s přírodou a jejím cyklem byl nejdůležitějším obdobím roku okamžik, kdy jejich práce došla naplnění – čas sklizně a žní. Tak tomu bylo neměnně celá tisíciletí – od doby, kdy lidé začali v mladší době kamenné žít usedlým způsobem života, až do průmyslové revoluce, respektive do rozšíření umělých hnojiv ve 20. století. 

V tomto dlouhém období byli lidé zcela závislí na přirozené úrodnosti půdy a rozmarech počasí. Všechny důležité okamžiky vegetačního období (včetně klidu) měly nějaký odraz v lidové kultuře. K momentu sklizně se pojily vůbec největší slavnosti zvané dožínky nebo také obžínky či obid, jejichž kořeny patrně sahají až do předkřesťanských dob. 

Obilí se v oblastech střední Evropy od pradávna sklízelo v červenci a v srpnu, vše záviselo na počasí a také nadmořské výšce. V českých zemích symbolizoval v nižších polohách vstup do období žní svátek sv. Markéty 13. července, v podhorských oblastech zase sv. Vavřince 10. srpna. Vše ovšem mohlo zhatit ono zmiňované počasí, zejména prudké bouřky a krupobití, jež v horkých letních parnech nezřídka přicházely. Těch se samozřejmě každý hospodář hrozil, protože pak mohlo veškeré úsilí, nebo jeho velká část, přijít vniveč. 

Za ideální stav během žní se považovaly teplé slunečné dny bez mráčku. Z toho důvodu se stalo zvykem ještě před započetím sklizně vypravit do polí modlitební procesí s prosbami za to, aby Bůh lidem dopřál dobré počasí a ochránil úrodu. Lidé si mnohem více uvědomovali svou křehkost a vážili si darů země, jež považovali za vzácnosti seslané ze samotných nebes. Právě Boží požehnání tak mnoha způsoby vyhledávali a vzývali.

Poslední zrno a snop 

Samotné dny žní většinou byly navzdory vrcholící těžké práci vnímány jako radostné období. Hospodář i jeho pracovníci totiž cítili, že je na dosah korunování jejich společného díla – okamžik, kdy se všechno pracně vypěstované zrno ocitne doma pod střechou. Zvláštními obyčeji byl opředený poslední den žní. Vůz se symbolickou poslední fůrou obilí na cestě do stodoly doprovodil vyšňořený průvod ženců. Ti ze svého středu vybrali nejhezčí dívku, kterou vyzdobili polními květy a na hlavu jí dali zapletený věnec klasů. Svazky obilných klasů a kvítí ozdobili též sami sebe a stejně tak i polní náčiní. Celý průvod pak za zpěvu, někdy i vyhrávání muzikantů, dospěl spolu s nastrojeným dožínkovým vozem ke stodole. Ona vybraná děvečka pak k hospodáři pronesla řeč. 

Etnograf a sběratel lidových tradic Čeněk Zíbrt zachytil na počátku 20. století na venkově tyto verše: „Hospodáři, my neseme vám dar, který Bůh všemohoucí dal. Z úrody zemské, z rosy nebeské, z tichého deštíčka, z teplého větříčka, aby vás Bůh všemohoucí v tento rok požehnal.“ Z Horácka na Vysočině zase pochází tato vinšovačka: „Pročež vám, pantáto a panmámo, přejeme stálého zdraví a co je v tom věnečku kvítek, aby vám Pán Bůh požehnal tolik dítek. A co je v tom věnečku klasů, abyste navázali tolik mandelů, a co je v těch klasech zrneček, abyste naměřili tolik měřiček.“ 

Dívka pak hospodáři slavnostně předala takzvaný dožínkový věnec uvitý ze sklizených klasů. Ten visel ve stodole až do příštího jara, kdy se z něj vydrtila zrna, jež se pak symbolicky přidala do nové setby. Tím se zajišťovala kontinuita a nepřerušený koloběh úrody. Zrna z dožínkového věnce údajně oplývala mimořádnou silou. Někde se dávala na Štědrý den slepicím, aby příští rok dobře nesly, a kravám, aby měly dostatek mléka. 

Roztodivné symboly úrody 

Právě dožínkové věnce patřily k hlavním atributům slavností vrcholícího léta. Měly různé tvary – věnec mohl být nejen klasicky kruhovitý, ale také plastický, vybíhající do kuriózních forem. V pozoruhodných tvarech se vyžívali zvláště obyvatelé jihovýchodní Moravy, kde se věnec nezřídka objevoval ve tvaru podobném lustru, přičemž byl také určený k zavěšení ze stropu. Na Pardubicku se zas dochoval věnec se vztyčenými klasy kolem celého obvodu, kvůli čemuž dostal název „dožínkové slunce“. 

Různě uvité a zapletené svazky obilí se při slavnostech žní objevovaly po celé Evropě. Také se stalo zvykem přinášet dožínkové věnce do kostela k požehnání jako poděkování Bohu za úrodu. Naopak pozůstatek pohanských zvyků se až do 19. století objevoval v ponechávání části sklizně na poli jako jakési úlitby matce Zemi. 

Zvláštní symbolikou oplýval také poslední svázaný snop obilí. Říkalo se mu různě: baba, nevěsta, barbora, ale také děd. Mnohdy jej oblékali do ženských či mužských šatů. Na Těšínsku či Luhačovicku ho dokonce znázorňovala živá dívka z řad svobodných žneček ozdobená klasy či slámou. Poté, co chasa předala poslední díl úrody hospodáři, následovala lidová veselice a tancovačka s pohoštěním pro všechny polní pracovníky, jež organizoval majitel hospodářství. Na dvoře či ve stodole se pak bavilo a tancovalo až do pozdní noci. Ze středočeského Sedlčanska jsou například zprávy o speciálním tanci pro tuto příležitost, který se odbýval už na sklizeném poli, proto se mu říkalo „strniště“. 

Při dožínkových slavnostech záleželo také na zámožnosti toho kterého hospodáře. Je nabíledni, že v drobných rolnických usedlostech mělo vše skromnější podobu: Pán domu nabídl svým čeledínům a pomocníkům například pivo či kořalku a nezbytnou součástí pak byly chléb a koláče napečené z nové mouky. Zato na šlechtických panstvích se oslavy pořádaly ve velkolepém duchu, a to často pro celou vesnickou komunitu. Jako velká společenská událost souvisely dožínky s dobovým zájmem aristokratických kruhů o venkovský lid a jeho svébytnou kulturu, jenž byl typický pro období od konce 18. století, zvláště pak v osvícenských kruzích. 

Císař pán hospodářem 

Lidová slavnost kupodivu pronikla i do obřadních událostí spojených s nejvyššími představiteli země. Během oslav, které navazovaly na české korunovace habsburských panovníků (Leopolda II. v roce 1791, Františka I. o rok později a Ferdinanda V. roku 1836) se objevil i zvláštní dožínkový průvod. Ten se stal kupříkladu součástí zvláštní lidové veselice, která se konala 12. srpna 1792 po korunovaci císařského páru v bubenečské Stromovce za městskými hradbami. 

Jak tento průvod vypadal, přibližuje dochovaný popis z pera tehdejšího svědka události, jejž uvádí Čeněk Zíbrt: „Pak jel vůz triumfu čtyřmi voly zapřažený, kteří měli pozlacené rohy. Na voze křížem byli položeni snopové všelijakého obilí a z obou stran stály vinné keře. Na témže voze v zeleném loubí byly dvě figury aneb polní bohyně a při nich pozlacené rádlo leželo. Hned jeli s dvěma pluhy a nesli všecko polní nářadí jako hrábě, cepy, kosy. K těm připojeni byli zpěváci a muzikanti, zpívajíce píseň českou, kteráž na obžínky směřovala.“ 

Roli hospodáře, do jehož stodoly se tradičně sváží obilí, si při této příležitosti zahrálo právě Jeho Veličenstvo, František I. ( 1792–1835) a jeho druhá žena Marie Terezie Sicilsko-Neapolská (1772–1807). Ona nejkrásnější a nejvýřečnější selská dívka tak v této verzi stanula před císařským párem, od něhož dostala na hlavu věneček a pamětní peníz na krk. Během následné veselice však došlo k politováníhodné události, kdy předpřipravené pohoštění pro venkovany někdo pokoutně vybrakoval, takže na prostý lid nic nezbylo. 

Trapnou situaci do veršů zvěčnil jeden zhrzený účastník: „Janku, tancuj, trouba hučí! Co jest platno, drška bručí. Ani vody nám nedali, chřtány prahnout nechali. Pěkná rozkoš, pěkné hody! Ani piva, ani vody. Milí páni stavové, naší země vládcové! Toto vaše malování patří jen pro tatrmany. Chcete- -li vy blázny míti, můžete je z Prahy vzíti. Nás příště nechte s pokojem, my víc blázny nebudem. Za tu slávu pěkně děkujem, ale na věky víc nepřijdem.“ 

Na dlouholetou tradici lidé nezapomněli ani v 19. století. Nasvědčuje tomu třeba program dožínkových slavností z panství Thunů na Čáslavsku z roku 1841. Mládež přivezla na voze vrchnosti klasy svázané do velkého jehlanu, kolem něhož bylo zavěšené ovoce. Následovala zábava pro malé i velké: taneční vystoupení, maškary, loutkové divadlo či závody ve skákání v pytlích. 

Od kos a srpů ke kombajnu 

Se vznikem Československé republiky v roce 1918 se pořádání dožínkových slavností ujaly agrární a lidová strana a k nim přidružené spolky. Politická uskupení se s oblibou obracela do minulosti ke starým lidovým tradicím a při oslavách kladla důraz na ctění venkova. S akcemi se často pojily divadelní produkce, které inscenovaly různé historické a mytologické příběhy blízké venkovskému lidu (například povolání Přemysla Oráče za knížete nebo zrušení roboty). 

Staré zvyky jako slavnostní návrat z pole s posledními snopy a předávání věnce hospodáři se sice objevovaly, ale měly také spíše scénický divadelní charakter. Vydávaly se speciální brožurky s návody na uspořádání národních dožínkových slavností z pera dobových sběratelů lidových tradic. Prvorepublikové dožínky byly někdy spojené s politickou propagandou. Agrární strana je například využívala k pořádání takzvaných táborů lidu, během nichž její političtí představitelé přibližovali voličům svůj náhled na dobové hospodářské a politické problémy. 

Základní struktura dožínkových zvyků, kdy se pracovníci obracejí na majitele polností s poukazem na své nasazení při sklizni a dostávají za něj odměnu, přežila i hluboko do 20. století. Velkostatky, které nahradily dřívější šlechtická panství, po komunistickém převratu v roce 1948 zanikly a byly nahrazeny státními podniky a zemědělskými družstvy. Rozdíl spočíval v tom, že dělníci od té doby předávali dožínkový věnec řediteli podniku, který jim dar oplatil naturáliemi ve formě pohoštění, či přímo penězi. 

Postupně nastaly velké změny i po technologické stránce: Původní zemědělské profese uplatňující se při sklizni, jako byli ženci, sekáči či odběračky, nahradily ve velkém stroje. V průběhu druhé poloviny minulého století tak kolektivní rozměr polních prací zmizel, protože obilí oseté na velkých lánech polí už sklízely kombajny. I za této situace se však některé staré zvyklosti zachovaly, jen už se dožínkový věnec nepřevážel do stodoly na voze, ale dostal ho kombajnér na svůj stroj. 

V současnosti se dožínky do měst i vesnic vracejí v podobě společenských slavností, často spojených s folklorními vystoupeními a stánky agrovýrobců z regionu. Akce už ale nabývají zcela jiných rozměrů. Jsou spíše připomínkou starých časů a propagací soukromých zemědělců, kteří dnes tvoří jen malé procento populace. Nemohou už být svátkem celé vesnické komunity jako v dobách, kdy se obděláváním půdy zabývala velká část obyvatelstva.

Příjemci implantátů, například umělého kloubu, jsou navzdory pokroku v medicíně bohužel vystaveni nikoliv úplně zanedbatelnému riziku bakteriální infekce. Takové infekce mohou být velmi závažné a mohou zkomplikovat nebo i zcela znemožnit úspěšné přijetí implantátu tělem pacienta. Podobné situace jsou pro zdraví pacientů pochopitelně velmi nepříjemné a často vyžadují další náročné operační zákroky.

Řada výzkumných týmů pracuje na nejrůznějších technologiích, které by implantáty chránily před bakteriemi, obvykle ve formě povrchu s antibiotiky. V takovém případě se ale antibiotika mohou uvolňovat nepřetržitě, což zase podstatně zvyšuje riziko vzniku rezistentních infekcí.

Nanotyčinky a infračervené záření

Švédský nanoinženýr Martin Andersson z Chalmersovy technické univerzity v Göteborgu a jeho spolupracovníci namísto antibiotik vsázejí na nanotyčinky zlata. Tyto nepatrné kousky zlata (velké jen 70 × 20 nanometrů) lze snadno umístit na povrch implantátů a za normálních okolností bývají netečné. Pokud jsou ale vystavené blízce infračervenému záření, nanotyčinky se prudce zahřejí a vzniklé teplo zničí všechny mikroby. Výhodou je, že zahřátí je velmi lokální a neohřívá okolní tkáň.

„Trik je v tom, správně nastavit velikost nanotyčinek,“ vysvětluje Andersson. „Pokud by byly příliš malé nebo příliš velké, absorbovaly by záření o nevhodné vlnové délce. Při tomto typu léčby je ale nutné používat specifické infračervené záření, které spolehlivě prochází pokožkou a tkáněmi pacienta.“

Pokud jsou nanotyčinky na povrchu implantátu, je možné použít osvětlení z vnějšího zdroje. Infračervené záření projde pokožkou i tkáněmi až k implantátu. Při zahřátí na 120 °C se nanotyčinky změní na nanokuličky a přestanou absorbovat infračervené záření. Technologie má potenciál využití u různých materiálů jako je titan, ocel nebo polyetylen. Podrobnosti popisující novou technologii a její uplatnění zveřejnil odborný časopis Nano Letters.

U zrodu Ahmadábádu stál v roce 1411 sultán Ahmad Šáh, když na východním břehu řeky Sábarmatí položil základy opevnění Bhadra. Město, jež dosud nese jeho jméno, následujících šest století jen vzkvétalo – a dokonce i v roce 2010 mu časopis Forbes přiřkl třetí příčku v seznamu nejrychleji rostoucích měst dekády. Největší metropole indického státu Gudžarát dnes představuje důležité ekonomické i průmyslové centrum a s téměř devíti miliony obyvatel patří mezi nejlidnatější sídla v zemi.

Ahmadábád původně chránily rozsáhlé hradby: Jejich stavbu zahájil v roce 1411 sultán Ahmad Šáh a dokončit se je podařilo o dvanáct let později. Čtvercová pevnost Bhadra tak obklopovala celkem 162 budov, včetně královského paláce s mešitou, a zahrnovala osm bran vedoucích do všech světových stran. S rozvojem města však bylo potřeba rozšířit i jeho hradby, proto se už roku 1486 pustil Ahmadův vnuk do budování nového opevnění. Po obvodu měřilo deset kilometrů a tvořilo ho dalších dvanáct bran, téměř dvě stovky bašt a přes šest tisíc cimbuří. V roce 2014 se pevnost Bhadra dočkala renovace. 

V jiném světě

Řeka Sábarmatí rozděluje Ahmadábád na dvě části, přičemž popsaná expanze do podoby moderní metropole se odehrávala převážně na západním břehu. Na tom východním pak leží původní, zcela odlišná část města. Charakterizují ji přeplněná tržiště, množství chrámů a typické shluky domů v úzkých ulicích. A právě ty se v roce 2017 staly hlavním důvodem zařazení starého Ahmadábádu na seznam kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o uskupení budov určených pro velké počty rodin, které spojuje příslušnost k určité kastě, povolání či náboženství. Specifická forma bydlení se zrodila v době rozdělené vlády v 18. století, kvůli napětí mezi hinduisty a muslimy.

Jedinečná architektura starého města odráží snahu podpořit rodinu, komunitu a multikulturalitu. V historické části se nacházejí tradiční stavby a místa určená k uctívání, jež slouží několika náboženstvím – včetně hinduismu, islámu, křesťanství či judaismu. Staré město se vyznačuje bohatou dřevěnou architekturou, a představuje tak cenné dědictví kultury Ahmadábádu. Zároveň se však stalo centrem politických aktivit během indického hnutí za nezávislost pod vedením Mahátmy Gándhího a na předměstí u břehu řeky Sábarmatí stojí ášram, kde duchovní vůdce Indie pobýval.

Výzkum, který koordinovala organizace Botanic Gardens Conservation International (BGCI) ve spolupráci s více než 100 partnery a 1 000 odborníky, ukazuje, že ze 47 282 zkoumaných druhů stromů spadá 38 procent do kategorie ohrožených. To zahrnuje kategorie kriticky ohrožené, ohrožené a zranitelné.

Za nejohroženější druhy považují odborníci stromy na ostrovech, kde hrozby zahrnují odlesňování, invazivní druhy a extrémní počasí. V Jižní Americe, která je považována za místo s nejvyšší biodiverzitou, je především kvůli odlesňování, zemědělství a chovu dobytka ohroženo přes 3 000 druhů stromů.

Nová zpráva IUCN se ale neomezuje jen na popis problémů. Přináší také seznam konkrétních doporučení a plánů na záchranu některých stromů. Kolumbijské úřady například zprávu využily jako podklad pro plnán záchrany sedmi druhů ohrožených magnolií.

Úbytek stromů je podle odborníků také hlavní hrozbou pro tisíce dalších rostlin, hub a živočichů. Stromy jsou určující složkou mnoha ekosystémů a díky své roli v koloběhu uhlíku, vody a živin, tvorbě půdy a regulaci klimatu mají zásadní význam pro život na Zemi. Na stromech jsou závislí také lidé, neboť více než 5 000 druhů stromů uvedených na Červeném seznamu IUCN je využíváno ve stavebnictví a přes 2 000 druhů ve farmaceutickém a potravinářském průmyslu.

Organizace proto vyzývá k mezinárodním akcím na ochranu a obnovu stromů a jejich stanovišť. Důležitou roli v prevenci vyhynutí hrají semenné banky a botanické zahrady.

Většinu dna Středozemního moře pokrývá vrstva soli o mocnosti až tří kilometrů a objemu téměř milionu kilometrů krychlových. Její přítomnost svědčí o geologicky krátkém období zhruba 190 tisíc let, kdy se zmíněné evropské moře ocitlo v izolaci od světového oceánu.

Situaci zapříčinila desková tektonika. Středomořská pánev, uvězněná mezi dvěma kontinenty přibližujícími se o dva centimetry ročně, byla odříznuta od Atlantiku. Její vody se kvůli suchému podnebí rychle vypařovaly a zanechaly po sobě obrovské množství soli. V téměř vysušené pánvi zbylo několik mimořádně slaných jezer, podobných současnému Mrtvému moři, a nastala epizoda známá jako messinská solná krize.

Z vody solná poušť

Jak dokázal mořský život čelit podobně rozsáhlé environmentální katastrofě? Odpověď nedávno přinesla studie publikovaná v časopise Science, kterou vedla geoložka Konstantina Agiadiová z Universität Wien. Tým odborníků prozkoumal veškerá fosilní data ze Středozemního moře z doby před 3,6–12 miliony let. Zjistil tak, že po odříznutí vodní plochy tamní život prakticky vymizel. Teprve díky následnému znovuosídlení atlantickými druhy vznikla středomořská fauna podobná té současné. 

Vědci analyzovali přes 750 odborných prací, přičemž zdokumentovali téměř 23 tisíc vzorků fosilního mořského života. Doložili tak výskyt 4 897 druhů obývajících Středozemní moře ještě před jeho zasolením. Celkem 779 druhů z uvedeného počtu patřilo pravděpodobně k endemitům, jež se vyskytují pouze v dané oblasti, ovšem po katastrofě jich zbylo jen 86. Zmizeli mimo jiné i všichni tropičtí koráli, do té doby zastoupení v hojném počtu.

Migranti z Atlantiku

Podařilo se však přežít některým endemickým druhům sardinek a ze savců pak třeba sirénám, příbuzným dnešních kapustňáků a dugongů. Nepovedlo se sice vysvětlit, jak dokázaly katastrofu přečkat a jaká útočiště jim umožnila vyhnout se radikálnímu zvýšení teplot a hladiny soli. Studie však zjistila, že život neměl dostatek času na adaptaci a že vymřelé druhy později nahradili živočichové z Atlantiku, kteří do Středozemního moře migrovali. Kupříkladu několik v současnosti ikonických druhů, včetně velkých bílých žraloků či delfínů, se v oblasti objevilo až po krizi.

Vědce pak obzvlášť zaujalo zjištění, že dnešní bohatství fauny v západní části Středozemního moře přineslo až opětovné zaplavení pánve. Dřív se přitom vyšším počtem druhů vyznačovalo Jónské a Levantské moře na východě.

Varovná lekce

Izolace Středomoří měla tedy katastrofální dopad na tamní faunu a flóru a zničila většinu mořských ekosystémů. Když se nakonec protrhla gibraltarská pevninská hráz, začaly do středomořské pánve proudit vody Atlantiku. Obnova bohatství tamních ekosystémů pak trvala víc než 1,7 milionu let a její studium představuje první kvantifikaci toho, jak příroda reaguje na podobně masivní vymírání.

Podle odborníků nám geologická minulost Země odhalí víc než jakýkoliv experiment. Studie tak kromě poučení přináší i varování: Zatím netušíme, jak dlouho potrvá, než se mořský život vzpamatuje ze změn globálního rozsahu odehrávajících se v současnosti. 

Dne 10. ledna roku 1430 slavilo město Bruggy velkou událost. Burgundský vévoda Filip Dobrý zde pojal za manželku Isabelu Portugalskou a při té příležitosti založil řád Zlatého rouna ovčího plátna z Burgund, známý také jako řád Belgické vlny.

Proti muslimům

Původní společenství tvořilo třicet rytířů, kteří disponovali celou řadou výsad (například nemuseli smekat před panovníkem). Náhradou za udělené milosti a postavení ve společnosti očekával Filip od svých rytířů bezpodmínečnou loajalitu vůči své osobě i svým politickým záměrům. Protože byl tehdy aktuálním tématem boj proti muslimům na Pyrenejském poloostrově, rozhodli se řádoví bratři vymezit se vůči islámu.

I tentokrát se duchovní otec řádu inspiroval ve světě mýtů. Pro své bratry zvolil legendu o Iásonovi a Argonautech, kteří podnikli strastiplnou pouť za zlatým rounem. Díky pověsti se tak motiv beránčí kůže dostal nejen do označení řádu, ale také na klenot samotný.  

Habsburská výsada

Když ve druhé polovině 15. století burgundští vévodové vymřeli, připadlo udílení řádu do rukou Maxmiliána Habsburského a v kompetenci rodu zůstala správa řádu dodnes. Na samém prahu 18. století však potkala bratrstvo nečekaná komplikace. Když v roce 1700 zemřel poslední Habsburk na španělském trůně Karel II., Pyrenejský poloostrov se od rakouské politiky odcizil a s ním se odrodila i jedna větev řádu. Španělská verze brzy přijala nové stanovy, řád se stal „pouze“ záslužným a rytířem zlatého rouna se tak například mohl stát i nekatolík. Rakouští Habsburkové naopak lpěli na dosavadním uspořádání a řád byl i nadále rytířským. Bez nadsázky tedy můžeme říci, že se vlastně jedná o dva samostatné řády.

Do Čech se povědomí o prestižním vyznamenání dostalo prostřednictvím Ludvíka Jagellonského. Díky tomu se později držiteli vyznamenání stali i třeba Vratislav z Pernštejna nebo Vilém z Rožmberka. V nejnovějších dějinách přijal řádové heslo „Nejprve se udeří, pak vyšlehne plamen“ za vlastní i Karel Schwarzenberg. Heslo souzní nejen s původním posláním a tedy bojem proti islámu, ale i s tím, že řádový řetěz se skládá ze symbolických křesacích kamenů a ocílek.