Vesmírný dalekohled Jamese Webba ukazuje své kvality i v průzkumu exoplanet v relativně blízkém vesmíru. Díky svým úžasným pozorovacím schopnostem dokáže prozkoumat okolní světy v doposud nevídaném detailu a odhaluje o nich věci, které bychom se dříve neměli šanci dozvědět.

Kanadská astronomka Caroline Piaulet-Ghorayebová s početným výzkumným týmem využila schopností Webbova dalekohledu k pozorování exoplanety GJ 9827 d, která se nachází přibližně 100 světelných let od nás.

Planeta plná páry

Existence této planety není pro astronomy neznámou. V roce 2017 ji u oranžového trpaslíka GJ 9827 společně se dvěma dalšími objevil vesmírný lovec exoplanet Kepler. Následná pozorování z roku 2023 prostřednictvím Hubbleova dalekohledu ukázala, že se s velkou pravděpodobností jedná o vodní svět, v jehož atmosféře se nachází velké množství vodní páry.

Nový výzkum Piaulet-Ghorayebové a jejího týmu, jehož závěry publikoval odborný časopis Astrophysical Journal Letters, ukazuje, že exoplaneta GJ 9827 d, která je přibližně dvakrát větší a třikrát hmotnější než Země, hvězdu oběhne zhruba jednou za šest dnů. Podle astronomů jde o tzv. mini-neptun a je prakticky celá obalená horkou vodní párou. Jde tak o první známý parní svět.

O možné existenci parních světů astronomové teoretizovali již delší dobu, až doposud se ale žádný nepodařilo objevit. „Je to poprvé, kdy jsme nalezli něco podobného,“ potvrzuje Eshan Raul z Michiganské univerzity. „Určitě to ale není planeta vhodná pro život, alespoň pokud máme na mysli život pozemského typu.“

K analýze atmosféry exoplanety GJ 9827 d vědci využili transmisní spektroskopii, při níž exoplaneta prochází před svou hvězdou a její atmosféra absorbuje určité vlnové délky světla hvězdy. Přístroje Webbova dalekohledu NIRISS (Near-Infrared Imager and Slitless Spectrograph) a SOSS (Single Object Slitless Spectroscopy) odhalily, že atmosféra GJ 9827 d je z 31 % procent tvořená vodní párou a ve velkém množství jsou v ní zastoupené také kovy. 

Zbývající dvě exoplanety systému GJ 9827 tvoří pravděpodobně dvě superzemě GJ 9827 b (přibližně 5× hmotnější než Země) a GJ 9827 c (téměř dvakrát hmotnější než Země). Obě se nacházejí v těsné blízkosti své mateřské hvězdy – 20× a 10× blíž než je vzdálenost mezi Sluncem a Merkurem.

Bylo, nebylo. V jednom klášteře žil mnich, který zhřešil. Oddával se prý temné magii a uctíval Satana. Aby unikl zazdění zaživa, slíbil opatovi, že za jedinou noc napíše knihu, která obsáhne všechny vědomosti světa. Protože však úkol nemohl zvládnout, uvítal pomoc ďábla, který za něj veledílo sepsal. Tak podle legendy vznikl Codex Gigas, největší dochovaný středověký rukopis na světě původem z Čech.

Legenda také praví, že mnich z vděčnosti přidal ďáblův portrét, podle nějž se knize říká Ďáblova bible. Portrét na celou stranu o výšce skoro půl metru! Zavřený kodex měří 92 × 50,5 × 22 centimetrů a obsahuje 312 pergamenových listů, tedy 624 stran, o velikosti 89 × 49 centimetrů. Osm listů bylo z knihy vyříznuto neznámo kdy a kým a má se za to, že obsahovaly řeholní pravidla benediktinského řádu. Velekniha váží 75 kilogramů.

Není divu, že byl dílu přisouzen nadpřirozený původ, karolinskou minuskulí jej totiž sepsal a půvabně iluminoval jediný člověk a mohlo mu to zabrat dvacet i více let. Šlo tedy zřejmě o jeho celoživotní dílo.

Všechno vědění světa

Kodex vznikl v Čechách během první třetiny 13. století (jeho záznamy končí rokem 1229). Často se jako místo původu udává benediktinský klášter v Podlažicích u Chrudimi, odkud  jej získali mniši v Sedlci, kteří událost zaznamenali roku 1295. Jestli však kodex, jehož zhotovení muselo být náročné finančně, řemeslně i umělecky, skutečně vznikl na tomto poměrně nevýznamném místě, není vůbec jisté.

Pro jeho další osud je podstatné, že se na konci 16. století ocitl v kunstkomoře Rudolfa II. v Praze, protože ta se stala kořistí švédské armády, která za třicetileté války (1648) vpadla do města. Poklad tak do své knihovny získala královna Kristina a z královských sbírek byl kodex v roce 1877 převeden do Švédské národní knihovny ve Stockholmu, která jej vlastní dodnes. Kodex opustil hranice Švédska všeho všudy čtyřikrát: v roce 1970 putoval do USA, roku 1999 do Berlína a v minulém desetiletí jsme ho mohli dvakrát vidět i v Česku. Podrobně se můžete s tímto dílem seznámit na stránkách Švédské národní knihovny.

Záměrem autora bylo shrnout tehdy dostupné vědění do jediného díla. Kodex tedy obsahuje nejen bibli včetně deuterokanonických textů, jako je starozákonní kniha Báruch, ale i historické spisy Josepha Flavia, Etymologii Isidora ze Sevilly, spisy s lékařskou tematikou či pro nás velmi cenný opis Kosmovy kroniky, který patří k nejstarším. Prostor tu dostala i obranná zaklínadla k zahánění nemocí, vymítání démonů nebo formule k vypátrání zloděje.

Štítník karolinský (Prionotus carolinus) je zvláštní ryba s šesti „nohama“, které používá k „ochutnávání“ mořského dna. Žije v mělkých vodách západního Atlantiku od Nového Skotska až po Floridu a živí se krevetami, kraby, chobotnicemi, červy a malými rybkami. 

Štítník je nápadný hlavně díky svému vzhledu – má velkou ostnatou hlavu, velké oči, dvě obrovské ploutve podobné křídlům a šest nohou připomínajících nohy krabů. Tyto „nohy“ jsou ve skutečnosti smyslovými orgány, které rybě umožňují najít potravu. V nedávné studii vědci zjistili, že nohy štítníků karolinských fungují podobně jako jazyk – nacházejí se na nich chuťové receptory a buňky citlivé na dotek. 

„Jedná se o rybu, u níž se její zvláštní ‚nohy’ vyvinuly prostřednictvím stejných genů, které přispívají k vývoji našich končetin, aby je poté využila k vyhledávání kořisti pomocí stejných genů, které využívá náš jazyk k ochutnávání potravy. Je to docela divoké,“ uvádí autor nedávné studie Nicholas Bellono, profesor molekulární a buněčné biologie na Harvardově univerzitě.

Vědci v laboratoři sledovali vývoj „nohu“ štítníků od embryí až do dospělosti. Ukázalo se, že tyto lopatkovité orgány vznikají z prsních ploutví. Mají díky tomu svaly umožňující „chůzi“ a usnadňují štítníkům hrabání v mořském dně. Přestože všechny druhy štítníků (biologové jich rozeznávají více než dvě desítky) mají podobné nohy, jen některé druhy jsou přizpůsobeny pro hrabání a ochutnávání.

Druhá světová válka zpochybnila dosavadní společenské i politické poměry. Dochované osobní prameny v Československu dokládají morální šok lidí, vyrovnávajících se se ztrátou vlastních domovů, svých blízkých nebo s na povrch postupně vystupujícími zprávami o zvěrstvech konaných v koncentračních táborech. První republika, demokratický ostrov uprostřed autoritativní střední Evropy, se otřásla ve svých základech. 

Jeden příklad za všechny poskytují vzpomínky pamětníků z Brna. V kronice náboženské obce Církve československé husitské v Žabovřeskách pisatel přemítá: „jaké to bylo rozvrácení myslí a jaké to obavy z budoucnosti rvaly naše duše! Ideový a mravní chaos, vášnivé zkoumání minulosti, bolestné pochybování o správnosti našich bývalých cest, pochybování o lidech a vůdcích, o stranách, o ideách a zásadách.“ 

Stejně tak vnesla Mnichovská dohoda u československého obyvatelstva hlubokou nedůvěru v západní spojence. Přetrvávající pocit zrady naopak obracel vděčnost a obdiv veřejnosti na východ; k Moskvě. Lidé proto po útrapách konfliktu upřímně doufali v možnost vybudování nové, lepší společnosti. Výjimku přitom nepředstavovali ani komunisté. Rozpoutání druhé světové války totiž vykládali jako přímý důsledek selhání kapitalistického hospodářsko-společenského uspořádání. 

„Kapitalistický systém nemůže a také se o to nikdy nesnažil vytvářet mezi státy vztahy mírové spolupráce a vzájemné pomoci. Kapitalismus vytváří mezinárodní vztahy odpovídající svým charakterem vztahům vykořisťovatele k vykořisťovaným, potlačovatele k potlačovaným a lupiče k okrádaným,“ uvedl pozdější prezident Československa, Antonín Novotný. Logickým krokem následujícím světovou válku se proto mělo stát budování socialismu. Zvlášť, když mezi vítěznými mocnostmi zastával výraznou pozici nositel komunistické ideologie, Sovětský svaz v čele s až nábožensky obdivovaným Josifem Stalinem. 

Ideologický veletoč KSČ 

Komunistická strana se těšila nezanedbatelné voličské podpoře již v meziválečném období. Zásluhou vlivu svého zakladatele, někdejšího sociálního demokrata Bohumíra Šmerala, se ve straně kloubil středoevropský radikální socialismus s demokratickými požadavky. Tím její ideologie navazovala na československá politická, kulturní a sociální specifika. 

Trvalejší změnu přinesl rok 1929, kdy uvnitř strany získala na síle frakce toužící po precizním a plném napodobování Sovětského svazu. Právě na přelomu 20. a 30. let tak můžeme pozorovat důkladnou bolševizaci KSČ, mimo jiné vedoucí k odchodu nemalého počtu odlišně smýšlejících spolustraníků. Komunistická politika se pak sice k vlasteneckým hodnotám alespoň na čas vrátila poměrně záhy okolo roku 1935, ale o definitivním příklonu KSČ k nacionalismu lze hovořit teprve v průběhu druhé světové války. 

Klement Gottwald ve svých veřejných vystoupeních hovořil o potřebě vybudovat „národní“ výbory, „národní“ frontu, šlechtu označoval pojmem „cizácká“ a namísto socialistické revoluce zdůrazňoval po konci války nutnost provést revoluci „národní a demokratickou“. Na vlasteneckou notu ostatně hrála i ve společnosti významně rezonující kauza týkající se údajného atentátu připravovaného v létě 1945 Němci, jehož oběťmi se měli stát Zdeněk Nejedlý a právě Gottwald, pozdější prezidentský nástupce Edvarda Beneše. 

Propojení komunismu s národními hodnotami se zdánlivě stalo jedním z ústředních poválečných témat politiky KSČ. Klement Gottwald proto na VIII. stranickém sjezdu roku 1946 hřímal: „Konečným smyslem našeho snažení, celého života nás komunistů jako jednotlivců, je uskutečnění velkých a svatých ideálů socialismu (…). My, spjati s národem jako jedno tělo a jedna duše a spolu s národem, všechny překážky překonáme a zdoláme.“ Nutno říci, že československé volby z roku 1946 správnost komunistické strategie potvrdily. Dokonce i sovětští analytici ve zprávách zasílaných do Moskvy psali o překvapivě vysoké podpoře, které se KSČ ze strany voličů dostalo.

Tradiční součást českých dějin? 

Komunistická strana, nositelka internacionální komunistické ideologie, se svým příklonem k vlasteneckým hodnotám postavila do role národní strany. Komunisté totiž navázali na politickou tradici, jejíž kořeny zasahují v české společnosti až do 19. století – na demokratický národní socialismus. Strana tím po druhé světové válce převzala politický program, slovník, hesla a v konečném důsledku též značnou část voličů především Československé strany národně socialistické. 

Zdeněk Nejedlý, historik a pozdější přední ideolog KSČ, interpretoval české národní tradice jako lidové, pokrokové, demokratické a sociální. Komunisté se tím mohli stavět do pozice přímých dědiců odkazu Karla Hynka Máchy, Josefa Kajetána Tyla, Bedřicha Smetany nebo Boženy Němcové. Nejedlý proto vnímal plánovaný přechod k socialismu jako přirozené vyvrcholení českých dějin, čímž KSČ pomyslně prodloužila své ideologické propojení s českým národem až do středověku. Poválečné pozemkové reformy proto byly ospravedlňovány odčiněním pobělohorských útrap, v kontextu školských reforem se zase připomínalo učení Jana Amose Komenského. 

Nejvýznamnější úlohu ale při komunistickém výkladu vlastní národní legitimity sehrávalo husitství. V 50. letech ovládl veřejný prostor narativ vykládající kališnictví jako nedokončenou revoluci vysledovatelnou od 15. až do 20. století a kulminující únorem 1948. Podobné myšlenky lze ostatně nalézt ve starší době i v zahraničí: rakousko-český teoretik marxismu Karel Kautský tvrdil, že v předhusitských středověkých zemích Koruny české se národní cítění projevilo formou třídní nenávisti, na čemž vyrostlo protipapežské a protiněmecké husitské hnutí. Friedrich von Bezold, německý medievista, vnímal Jana Husa jakožto předchůdce socialismu, zatímco francouzský politik a historik Louis Blanc kazatele z Betlémské kaple označoval coby prvopočátek všech revolucí. 

Husitství na piedestalu 

Značně idealizovaný obraz husitství jako vrcholu národních dějin představil již v 19. století František Palacký. A zásluhou populárních románů Aloise Jiráska se romantizující pojetí českého středověkého náboženského odporu proti „cizáckému“ německému živlu stalo součástí národní sebeidentifikace. Komunisté tak asimilací husitství navázali vlastní identitu na společensky populární téma. „I v nás ještě žije to, co v našem národě rozdmýchalo husitství,“ rozjímal Zdeněk Nejedlý. 

Jan Hus proto ve výkladu KSČ vystupoval jako symbol třídního boje a ničitel feudálního uspořádání. Husovo kněžství a tudíž jakýkoliv náboženský rozměr kazatelových myšlenek byly cíleně potlačovány; komunisté takový výklad označovali za ideové očištění Husova kultu. I sám Zdeněk Nejedlý vysvětloval, že Jan Hus využíval kněžství pouze jako záminku pro možnost veřejného vystupování. Pokud by žil ve 20. století, namísto duchovního by se stal politikem a kazatelnu by vyměnil za Václavské náměstí. „A jeho strana byla by velmi blízko – o tom můžeme být přesvědčeni – nám komunistům,“ konstatoval Nejedlý. Není bez zajímavosti, že ani důraz KSČ na sociální rozměr Husova učení nebyl novým konceptem. Ještě před první světovou válkou se totiž objevil v knize Jan Hus, hlasatel pravdy z pera přední osobnosti italského fašismu, Benita Mussoliniho. 

Politická aktualizace tradice 

Provázání komunistické ideologie s národními tradicemi posléze sloužilo, především po únoru 1948, k naplňování aktuálních politických potřeb KSČ. Při slavnostech spojených s výročím mučednické smrti Jana Husa tak byla za účasti předních členů strany vyzdvihována zodpovědnost pracujícího lidu mobilizovat se k naplnění nejrůznějších budovatelských usnesení stranických sjezdů nebo vlastenecká povinnost dobrovolně se účastnit zemědělných brigád při žních. Husovské slavnosti přitom nesetrvávaly výhradně na úrovni státního svátku, ale i díky popularitě kališnického odkazu mezi lidmi získávaly vítaný lokální rozměr. 

S postupem studené války a rostoucím významem mírového hnutí zosobňovaného ve Východním bloku především takzvaným komunistickým internacionalismem jistě nepřekvapí propojení Husova odkazu s mírovým poselstvím. Stejně tak ale mohlo husitství reflektovat přesný opak, a to sice bojovou připravenost socialistických zemí vůči západnímu nepříteli. U hranic se Spolkovou republikou Německo se proto tváří v tvář propagované hrozbě reinstalace fašismu v západním Německu hrdě připomínala husitská vítězství v bitvách u Tachova nebo Domažlic. 

I téma „nepřítele“ tedy v podání KSČ nacházelo své kořeny v národní minulosti. Zdeněk Nejedlý vysvětloval, že se český lid již ve středověku „dělí na skutečně českou, národní složku, reprezentující české snažení té doby, a druhou, panskou složku, jež vládla národu, ale s národními tradicemi nemá nic společného, leč že je kazila a mařila.“ A stejně tak hned po druhé světové válce usilovala ve jménu vlastního prospěchu o sabotáž odvěkého národního socialistického díla „domácí reakce“, což je pojem skrývající zobecňující personifikované označení pro politické a intelektuální odpůrce KSČ. Nejedlého vize dvou národů existujících v rámci jednoho lidu navíc příhodně souzněla s Leninovým protichůdným pojetím „pokrokové“ a „reakční“ kultury. 

V rouše národním 

Ačkoliv se tedy českoslovenští komunisté po druhé světové válce nacházeli v poslušném područí Sovětského svazu a především po ustanovení Informbyra a sovětsko-jugoslávské roztržce mezi Josifem Stalinem a Josipem Brozem Titem zcela přijali strategii bezvýhradného napodobování sovětských vzorů, rezonovala v Československu vlastenecká rétorika KSČ coby významná část poúnorového veřejného prostoru skrze celé nadcházející čtyři dekády. Především husitství přetrvávalo jako základní stavební kámen ideologické konstrukce národně-komunistické identity. Vždyť kupříkladu v roce 1968 v průzkumu tázajícím se, kterou epochu národních dějin považují lidé za nejslavnější, odpovědělo téměř 40 % respondentů bez váhání: husitství. 

Francouzský politolog a historik Jacques Rupnik proto mohl konstatovat, že KSČ ovládla „také systém hodnot, symbolickou strukturu smyslu v očích jedinců i celé společnosti.“ Úspěšné propojení komunismu s českou národní tradicí tomu významně napomohlo.

Hlavním úkolem skafandru je ochránit nositele proti vnějším, často extrémním vlivům, které přitom mohou být očekávané – jako třeba výstup do otevřeného prostoru – nebo neočekávané, například v podobě dekomprese kosmické lodi. Jde ostatně o základní rozdělení skafandrů, a sice pro použití uvnitř a vně vesmírného plavidla.

Vnitřní obleky se uplatňují při startu, přistání a kritických operacích. Mají chránit před vakuem a postrádají mnoho funkcí, od poskytování energetických zdrojů přes zásobování dýchatelnou atmosférou až po větší možnost pohybu. Naopak skafandry pro práci vně lodi mají mnohem velkorysejší „obálku“ a přirovnání k plnohodnotným vesmírným lodím nijak nekulhá. Zajišťují tepelnou regulaci, dýchatelnou atmosféru, komunikaci, určitou zásobu vody a potravin, chrání před zářením a řeší i hygienické otázky… 

Vyvinuto za půl roku

• Označení: SK-1
• První použití: Vostok 1, 1961

Přípravy prvního letu člověka do vesmíru provázela zajímavá diskuse na téma, zda je vůbec skafandr potřeba. Konstruktéři lodi Vostok považovali pravděpodobnost ztráty tlaku v kabině za zanedbatelně malou a domnívali se, že skafandr představuje zbytečnou zátěž a že kosmonautovi postačí oblek pro přežití v extrémních podmínkách při eventuálním nouzovém přistání. 

Nakonec ovšem zvítězil názor, že je třeba zajistit maximální možnou ochranu, a světlo světa spatřil Skafandr Kosmičeskij neboli SK-1. 

Vyvinuli ho v závodě 918, známějším pod pozdějším označením Zvezda, a to za rekordního půl roku – což bylo možné především díky předchozím zkušenostem pracovníků s pilotními přetlakovými skafandry a také za použití „moderních manažerských metod“. Vývoj, výroba i testování se totiž odehrávaly souběžně.

Ačkoliv SK-1 o hmotnosti 23 kg vypadal velmi jednoduše, šlo o nesmírně sofistikované řešení s řadou funkcí. Například hledí přilby se zavíralo automaticky a oblek musel zabezpečit dostatečný komfort až po dobu deseti dní – jednalo se o maximální možnou délku letu Vostoku v případě selhání brzdicího motoru a vstupu do hustých vrstev atmosféry přirozenou cestou. 

Skafandr dále zajišťoval tepelnou regulaci a zásobování vzduchem, přičemž na dobu přistání na padáku měl dokonce jeho vlastní zásobu. A především musel kosmonauta chránit během mimořádných situací: V případě dekomprese kabiny by fungoval nejméně pět hodin a následně ještě po celých 25 minut přistávacího manévru. Po dosednutí by svého nositele udržel při životě 12 hodin v ledové vodě nebo tři dny na člunu při okolní teplotě až −15 °C. Pro setrvání na hladině sloužil nafukovací límec a v kapsách nechyběla výbava pro přežití včetně nože, pistole, zrcátka, nouzové radiostanice či látky odpuzující žraloky. Verze SK-2 pro kosmonautky pak brala v potaz užší ramena i širší hrudník žen a měla jinak tvarovanou spodní část pro zajištění hygienických potřeb.

Svítící rukavice

• Označení: Mercury Spacesuit
• První použití: MR-3 Freedom 7, 1961

Druhým kosmickým skafandrem se stal americký Mercury Spacesuit, jenž byl v mnoha ohledech jednodušší než jeho sovětský protějšek – už proto, že se nepočítalo s ochranou astronauta během katapultáže v závěrečné fázi letu, s možností přistání do polárních oblastí. Oblek neměl ani nafukovací límec pro dosednutí do vln oceánu: V takovém případě by si astronaut vyroloval gumovou manžetu u krku, jež měla skafandr utěsnit, takže by se proměnil v samostatný „nafouknutý“ člun. 

Jenomže chybička se vloudila už při druhém americkém vesmírném letu, který absolvoval Virgil Grissom s lodí MR-4 Liberty Bell v červenci 1961. Astronaut totiž manžetu vyroloval, ale zapomněl uzavřít ventil přívodu kyslíku, a když se poté neplánovaně ocitl ve vodě, začala tekutina vnikat ventilem dovnitř. Při dalších misích už měl oblek plovák, přesněji řečeno malý nafukovací vak s bombičkou oxidu uhličitého. Zároveň se u rukavic skafandrů programu Mercury nacházely na ukazovácích a prstenících malé lampičky a v temném prostoru lodi nabízely pomoc k nezaplacení.

V zájmu pohodlí

• Označení: G3C, G4C, G5C
• První použití: Gemini 3, 1965

V druhém americkém programu Gemini se používaly hned tři verze skafandru, a sice G3C, G4C a G5C. „Jednička“ byla čistě vývojová, zatímco model G2C sloužil k výcviku. Na oběžnou dráhu se dostal až G3C o hmotnosti 10,7 kg, který na sobě měla posádka prvního letu Gemini 3 a dále Walter Schirra a Neil Armstrong z Gemini 6, respektive 8. U letových exemplářů byla svrchní vrstva bílá, zatímco výcvikové modely ji měly stříbrnou, a v mnohém tak evokovaly skafandry programu Mercury – přestože reálně se zcela odlišovaly a vyráběl je někdo jiný.

G4C představoval pokročilejší verzi použitou všemi ostatními astronauty kromě posádky Gemini 7 a lišil se ve dvou základních parametrech. Jednak dostal dodatečnou vrstvu tepelné ochrany pro delší pobyt mimo loď během výstupů, a navíc měl integrované boty, což zvedlo jeho hmotnost na 15,4 kg. 

Speciální případ tvořil model G5C vážící pouhých 7,2 kg, jenž se uplatnil právě při Gemini 7 coby nejdelším letu programu. Už při osmidenní misi číslo pět si astronauti stěžovali na značné nepohodlí, když museli ve skafandrech zůstat celou dobu. Jenže „sedmička“ měla trvat téměř dvakrát déle, a aby ji astronauti zvládli, vznikl odlehčený oblek postrádající několik vnějších vrstev. Přilba nebyla pevná, ale nahradila ji hermeticky uzavíratelná měkká „kapuce“, zatímco na start a přistání nasazovaly posádky lehkou leteckou helmu. U skafandru pro Gemini se přitom uplatnila speciální látka „link net“: Jednalo se o tkaninu protkanou sítí, s propojenými oky, takže oblek držel tvar i při změně tlaku, což bylo na tehdejší dobu revoluční.

Cena za prvenství

• Označení: Berkut
• První použití: Voschod 2, 1965

Sovětská mise Voschod 1 se považuje za jeden z nejriskantnějších podniků v historii kosmonautiky. Posádka totiž v říjnu 1964 letěla jen v minimálně odzkoušené lodi a bez skafandrů. Tři muži měli na sobě pouze vlněné kalhoty a bundy připomínající teplákovou soupravu. Cíl zněl jednoduše – získat pro SSSR prvenství v letu vícečlenné posádky. A když Američané chystali dvoumístnou loď, musel mít Sovětský svaz kabinu pro tři kosmonauty. Proto se pustil daleko za hranici rizika…

Mise Voschod 2 v březnu 1965 se ovšem bez skafandrů neobešla – už proto, že se při ní měl uskutečnit premiérový výstup mimo loď. Jelikož se i tentokrát jednalo hlavně o prvenství, dostal se skafandr Berkut ke slovu poprvé a naposled. Oblek měkkého typu, tvořený několika vrstvami tkanin, nesl malý batoh KP-55 s třemi dvoulitrovými nádržemi na kyslík. Během letu jej měl k dispozici Alexej Leonov, zatímco jeho kolega Pavel Beljajev zůstal napojený na systémy lodi. 

Mimochodem, pro výstup bylo třeba vyvinout nafukovací přechodovou komoru, protože palubní elektronika se chladila vzduchem a v případě dehermetizace hrozilo její přehřátí. Po celou dobu výstupu pojila Berkut s plavidlem „pupeční šňůra“, tedy bezpečnostní kabel o délce 5,35 metru. Pod jeho vnějšími ochrannými vrstvami se pak nacházelo ocelové lanko, hadice nouzového přívodu kyslíku a elektrická kabeláž pro komunikaci s druhým kosmonautem i pro přenos dat z biologických senzorů. Skafandr vážil 20 kg, batoh 21,5 kg.

Podle odborníků bude do roku 2050 množství rezistentních infekcí, proti nimž nebudou účinkovat dostupné léky, vyšší až o 70 procent. Vědci a lékaři se proto snaží vyvinout nové prostředky a léčebné postupy, které by pacientům poskytly pomoc v boji s rezistentními patogeny.

Američtí výzkumníci Chicagské univerzity a Kalifornské univerzity v San Diegu vyvinuli pozoruhodné bioelektrické zařízení, které pomocí slabých elektrických impulzů brání bakteriím na kůži pacienta, aby vytvářely nežádoucí biofilmy. 

Elektřina místo antibiotik

Jde o vlastně náplast, která při určité kyselosti pokožky vysílá elektrické signály. Tyto signály omezují škodlivé působení bakterie Staphylococcus epidermidis, velmi běžného patogenu, který je zodpovědný za nemocniční infekce a přispívá k šíření rezistence bakterií vůči antibiotikům. Zmíněná náplast působí na bakterie pouze v mírně kyselém prostředí, které odpovídá podmínkám zdravé pokožky. 

Elektrická stimulace omezuje aktivitu nebezpečných genů těchto bakterií a brzdí jejich růst, aniž by léčba spoléhala na antibiotika či jiná léčiva. Současně také omezuje nežádoucí vedlejší účinky užívání antibiotik, včetně dalšího rozvoje rezistencí. Bioelektrická náplast úspěšně prošla preklinickými testy na laboratorních zvířatech. Dokázala omezit o téměř 90 procent šíření patogenních bakterií na prasečí kůži. Výsledky výzkumu v nedávné době zveřejnil odborný časopis Device.

Nová technologie představuje významný pokrok v medicínském využití bioelektrických aplikací. Brzy by se mohla uplatnit v klinické praxi, například u pacientů s chronickými vředy anebo jako podpůrná technologie pro medicínské implantáty.

Když nacistický režim zahájil ve 30. letech mohutné zbrojení v přípravách na budoucí dobyvačnou válku, činil tak s vizí moderní, plně motorizované armády. Společně s tím probíhaly i snahy o masovou motorizaci civilního obyvatelstva, což dalo mimo jiné vzniknout v roce 1937 slavné automobilce Volkswagen. Bohužel pro Hitlerovy ambice ale toto úsilí velmi brzy narazilo na surovinové a produkční limity, které omezovaly velkosériovou výrobu vozidel. Tento nedostatek ještě prohlubovala snaha o budování vzdušných i námořních sil. Jenom stavba válečných plavidel měsíčně spotřebovávala desítky tisíc tun oceli, která pak zákonitě chyběla pro výrobu tanků a nákladních vozidel. Německo se tak stalo z velké části závislým na dovozu zahraničních surovin v čele s železnou rudou a ropou.

Armádní veterinární služba

Nelze se proto divit, že překotný růst Wehrmachtu se neobešel bez velkého využití koní. Ke konci června 1939 jich mělo vojsko 170 000, kvůli připravované válce proti Polsku jich však bylo potřeba zmobilizovat ještě asi 400 000. Částečně v tom pomohl zábor Rakouska a českých zemí, což kromě velkého množství jiného materiálu vyneslo i tisíce dalších tahounů (a ovšem také vozidel – čs. armáda byla v roce 1938 daleko motorizovanější než Wehrmacht, a to v poměru 40 % ku 10 %). I tak ale vojenským úřadům nezbývalo než sáhnout ke konfiskaci zemědělských zvířat. Farmáři se často svých nejlepších kusů nechtěli vzdát a vojsku proto předávali staré či nemocné. Podle některých zdrojů tak bylo k okamžitému odeslání na frontě vhodných sotva 10 % získaných lichokopytníků.

Do 1. září 1939 se nakonec podařilo shromáždit okolo 590 000 koní. Takto vysoký počet si vyžádal vytvoření specializovaných organizačních celků, jež měly během válečných tažení o zvířata patřičně pečovat. Každá polní armáda Wehrmachtu tak v roce 1939 standardně disponovala třemi veterinárními nemocnicemi, jednou ošetřovací stanicí a jedním „koňským parkem“ starajícím se o shromažďování koní a nahrazování ztrát. 

Veterinární odřady vznikly i na divizní úrovni, kdy každá pěší divize obdržela polní nemocnici. Obecně platilo, že armádní nemocnice měla kapacitu 550 zvířat, zatímco divizní o zhruba 50 méně. Všechny veterinární útvary pak organizačně spadaly pod Armádní veterinární službu, v jejímž čele po celou válku stál generál Kurt Schulze. Počty koní a obslužného personálu se během války měnily, v průměru ale Schulz velel 162 000 mužům pečujícím o 1,25 milionu koní.

Od zbraní až po kuchyně

Co se využití koní týče, nejčastěji sloužili k tažení dělostřelecké výzbroje a logistickým účelům. Od každé německé pěší divize se očekávalo, že bude schopná vlastními silami dopravovat zásoby z nejbližšího železničního depa až na frontu. Při nedostatku motorových vozidel to vyžadovalo velké množství tahounů – v roce 1939 jich připadalo na jednu divizi 4 000–6 000, zatímco organizační řády pro rok 1943 hovoří o 256 vozidlech a 2 652 koních, o které se staralo 4 047 mužů. 

Zvířata přepravovala širokou škálu nákladů, od zbraní a munice přes potraviny a polní kuchyně až po zdravotní materiál. V závislosti na velikosti a povaze nákladu se používala různá spřežení – například polní kuchyni Hf 12 šlo přepravovat pouze s dvěma koňmi, zatímco těžký nákladní povoz Hf 2 vyžadoval čtyřspřeží. Zejména s takto objemnými náklady se potahy nemohly svou rychlostí ani zdaleka měřit s nákladními vozidly a přísun materiálu na frontu tak zabral velké množství času. Pro pěší divize to znamenalo mimo jiné i nízkou rychlost postupu, pokud nechtěly příliš napínat logistické trasy. Zvířata se rovněž pod zátěží brzy unavila a jednotky tak musely koně pravidelně střídat.

Dělostřelecká šestispřeží

Druhý, neméně důležitý úkol tažných zvířat představovala přeprava dělostřelecké výzbroje. Standardní divizní houfnicí Wehrmachtu byla během války tažená 105mm leFH 18 používaná lehkými dělostřeleckými prapory. Těch německé síly během konfliktu zformovaly celkem 1 085, z toho pouze 62 motorizovaných. Zbytek si tak musel vystačit s koňskou silou. Houfnice leFH 18 v pochodové konfiguraci vážila tři a půl tuny a pro její přesun tak museli vojáci využívat šestispřeží. Stejný počet koní sloužil i pro přepravu 150mm houfnic sFH 18, které v po chodovém stavu vážily přes sedm tun. Není proto divu, že přesuny neprobíhaly nijak závratně rychle. Jedna hipomobilní baterie dokázala za dobrých podmínek urazit asi 40 km denně. Motorový polopásový tahač přitom stejnou vzdálenost zvládl za hodinu.

Bez problémů v Polsku a Francii

Vzhledem k výše uvedenému bylo v polském tažení z celkového počtu 55 divizí vyčleněných pro invazi pouze 14 plně motorizovaných. Vzhledem k rychlému průběhu celé kampaně, vzdušné převaze a příznivému počasí prozatím nedošlo k vážnějším problémům s přepravou. To neznamená, že všechno šlo hladce – koně stále trpěli zraněními a nemocemi a polní nemocnice tak musely řešit jejich nahrazování zdravými kusy. Těch ale nebyl vždy dostatek – rezervy pěších divizí jen zřídkakdy přesahovaly 150 zvířat. Ve snaze o doplnění vlastních stavů tak nakonec vzal Wehrmacht zavděk kořistními tahouny.

Po vítězství v Polsku postupně počet motorizovaných a tankových divizí narůstal, u pěších svazků se ale situace příliš nezměnila – například 4. armáda, složená z 10 pěších a dvou tankových divizí, měla před začátkem útoku na západní Evropu přes 52 000 koní. Během samotné invaze do Beneluxu a Francie se pak víceméně opakoval scénář z Polska – Luftwaffe ovládala oblohu, počasí zůstalo dobré a na venkově se pro koně našlo dostatek potravy. Všechny tři skupiny armád nasazené ve Francii hlásily k 17. červnu 1940 ztráty 90 361 koní, z toho naprostou většinu z tohoto počtu tvořila nemocná či zraněná zvířata.

I v okamžiku německého triumfu v létě 1940 se začala projevovat negativa závislosti Wehrmachtu na koních. Během vpádu do Norska se ukázaly potíže spojené s jejich přepravou přes moře, kdy nákladní lodě čelily hrozbě britských letounů a ponorek. Ztráta byť jediné pak znamenala smrt desítek koní. Například německé oddíly vyčleněné pro obsazení Osla ztratily téměř 20 % svých koní poté, co britská ponorka poslala 11. dubna ke dnu nákladní loď Ionia. I když pak konvoje dorazily, vykládka zvířat probíhala velmi pomalu a mnohdy vyžadovala specializované vybavení v podobě jeřábů a popruhů.

Podobné trable se objevily i při plánování invaze do Velké Británie (operace Seelöwe). Německý generální štáb odhadoval, že první útočná vlna se neobejde bez 4 200 koní a druhá si vyžádá dokonce ještě o 3 000 více. I kdyby se pak povedlo útvary prvních dvou vln plně motorizovat, stalo by se tak na úkor útvarů vyloděných následně. Vedle přepravy vojáků, vozidel a zásob by tak Kriegsmarine zároveň muselo i řešit otázku, jak přes kanál La Manche přepravit i tisíce koní, dostatek krmiva a odpovídající veterinární zajištění. K invazi nakonec nedošlo a tato otázka tudíž zůstala nezodpovězena.

Ze západu na východ

Po zrušení invaze do Anglie se pozornost německých plánovačů obrátila k Sovětskému svazu a plánované operaci Barbarossa. Součástí příprav byla i do té doby nevídané shromažďování jednotek a materiálu, což se pochopitelně týkalo i koní – do začátku útoku v červnu 1941 čítaly jednotky Wehrmachtu ve východní Evropě bezmála 625 000 zvířat. Z Francie a Belgie proudila plemena vhodná pro tažení děl a těžkých nákladů, zatímco Polsko mělo kromě lehčích koní dodávat nákladní povozy. Všechna okupovaná území rovněž měla přispět dodávkami píce.

První měsíce německé kampaně na východě probíhaly podle plánu a Wehrmacht dosáhl velkých vítězství. Čím hlouběji ale říšské jednotky postoupily do sovětského území, tím větší problémy musely řešit. Evropští koně nebyli zvyklí na horké ruské léto a hipomobilní útvary proto musely dělat při pochodu časté zastávky pro jejich napojení. Rovněž se začal projevovat nedostatek jadrných krmiv potřebných pro udržení síly tažných zvířat. Ve válkou zničené krajině nešlo spoléhat na kořistní materiál a krmení se tak muselo dovážet z týlu.

Krutá ruská zima

Skutečná krize pak nastala po příchodu zimy. Německé jednotky nebyly na kruté mrazy připraveny a mužstvu i koním chybělo dostatečné vybavení. Kvůli chladu a nedostatku potravy se o slovo přihlásily i infekční nemoci, kdy největší vrásky na čele veterinářům dělal svrab. Jenom v řadách skupiny armád Střed se ztráty během zimy 1941–1942 vyšplhaly až na 1 000 koní denně. Polní nemocnice s kapacitou 500–550 zvířat se v této situaci běžně musely starat až o 3 000 naráz a byly tak zoufale přetížené. 

I přes poměrně vysokou úspěšnost léčby, kdy se podařilo zachránit až 75 % nemocných nebo raněných zvířat, tak vojska na východní frontě během několika měsíců přišla až o 180 000 mrtvých a nemocných koní. Snahy o jejich nahrazování z místních zdrojů přitom vyšly vniveč; ruská plemena sice lépe snášela drsné klima, nehodila se ale pro tažení těžkých německých povozů s kovovou konstrukcí. Jejich efektivní využití muselo počkat až do chvíle, kdy měla Hitlerova armáda k dispozici buď vlastní povozy lehčí konstrukce, nebo dostatek kořistních povozů.

Výše zmíněné ztráty se podařilo Wehrmachtu během roku 1942 zacelit dodávkami zvířat z Evropy, negativ spojených s koňmi se ale německé síly nezbavily. Ta přitom výrazně ovlivňovala i strategickou situaci na frontě. 

Pěší divize s hipomobilním dělostřelectvem a zásobovacími odřady měly jen velmi malý operační rádius a nízkou rychlost postupu, což znamenalo, že tankové a motorizované formace nemohly postupovat plnou rychlostí. V opačném případě by pěchotě „utekly“ a ta by následně nedokázala plně využít dosažených průlomů. V Polsku a Francii tento problém nebyl tak výrazný díky relativně krátké frontě. Oproti tomu východní fronta se na počátku tažení táhla přes 1 300 km a příliš rychlý postup tanků by tak mohl v linii zanechat nebezpečné mezery.

Stalingradská katastrofa

V závěru roku 1942 německou armádu stihla do té doby největší pohroma v podobě ztráty celé 6. armády v troskách Stalingradu. Ta do boje o město vstupovala mimo jiné s 27 000 koňů, z nichž se zhruba 17 000 dočkalo evakuace do zázemí po zahájení sovětské protiofenzivy (operace Uran). Zbytek postupně padl za oběť zimě, hladu nebo nemocem a velká část zvířat svým pánům ještě naposledy posloužila coby nouzový zdroj masa. Jelikož pak Němci ve Stalingradě ztratili i velké množství vozidel a materiálu, závislost na koňské síle se v roce 1943 ještě zvýšila. Oproti tomu Rudá armáda naplno využívala dodávek amerických vozidel a v letech 1942–1943 rapidně zvyšovala svůj podíl motorizace. 

V reakci na tyto ztráty přistoupil německý generální štáb k řadě opatření. Jednalo se například o odebrání koní útvarům mimo hlavní oblasti bojů a jejich přidělení frontovým jednotkám; to se týkalo zejména několika divizí dislokovaných podél francouzského pobřeží, jež dostaly rozkaz odevzdat své tahouny a veškerou artilerii umístit do pevnostních objektů. 

V letech 1942–1943 se rovněž rozšířily lehčí dřevěné povozy a velký počet kořistních sovětských, což umožnilo ve velké míře nasazovat ruské koně. V závěru roku 1943 pak došlo k reorganizaci pěších divizí, které se zmenšily o tři pěší prapory a přišly i o část svého dělostřelectva. Tímto krokem dosáhl německý generální štáb úspory zhruba 600 koní na divizi, byť ne všechny formace touto redukcí prošly.

Obrovské ztráty

To už se ale psal rok 1944, během nějž německé ozbrojené síly stíhala rána za ranou. Na východě Rudá armáda v červnu zahájila operaci Bagration, která znamenala pro Wehrmacht katastrofu větší než stalingradská porážka. Kromě téměř půl milionu mužů a tisíců vozidel zde Němci přišli až o 80 000 koní. Právě tváří v tvář drtivé sovětské ofenzivě se ukázala fatální zranitelnost v podobě nízké mobility pěších divizí, kdy koňské povozy a hipomobilní dělostřelectvo neměly šanci uniknout ruským tankům. Krvavé ztráty působily i bitevní letouny útočící na zásobovací kolony a v horkém letním počasí se dařilo i parazitům a nemocem. 

Podobný osud čekal koně i na západní frontě. Takřka absolutní vzdušná nadvláda Spojenců znamenala pro zde bojující německé vojáky katastrofu. Například 275. pěší divizi, která patřila mezi jednotky čelící americkému průlomu z normandských předmostí v červenci 1944 (operace Cobra), připravily hloubkové nálety o všechny koně během několika týdnů. Další tisíce zvířat padly za oběť intenzivnímu bombardování a ostřelování jednotek sevřených v kapse u Falaise. I zde řada útvarů nedokázala kvůli nízké rychlosti povozů včas ustoupit. Wehrmacht tímto způsobem vedle koní přicházel i o velké množství dělostřelecké výzbroje; uvádí se, že jen mezi 6. červnem a koncem srpna 1944 ztratily německé síly bezmála 1 500 děl.

Tanky závislé na zvířatech

Jak Říše postupně ztrácela dobytá území, vysychaly i zdroje zvířat. Poptávka po koních se přitom v závěrečných měsících války neustále zvyšovala, neboť mobilní útvary pociťovaly stále vážnější nedostatek paliva. Ruku v ruce s tím šly ztráty motorových vozidel, kdy jen během první poloviny roku 1944 přišel Wehrmacht o téměř 109 000 náklaďáků; tento počet se té měř rovnal produkci za celý předchozí rok. I přes drtivé ztráty na koních je tak musel Wehrmacht používat dál a ještě v únoru 1945 jich sloužilo na frontě téměř 1,2 milionu. K použití koní se musely stále více uchylovat i motorizované a tankové divize; už v roce 1942 jich každá taková formace měla 1 500. V posledních měsících války dokonce divize lidových granátníků měly mít tabulkově 1 290 koní oproti pouhým 57 motorovým vozidlům. 

Na závěr dodejme, že snaha o nahrazování ztrát na koních měla vážné důsledky na evropské zemědělství. Společně s koňmi totiž Němci pro vojenské účely zabavovali i velké množství obilnin. Právě toto rekvírování hrálo velkou roli v hladomoru, jenž vypukl v Nizozemsku na přelomu let 1944–1945. Po celé Evropě pak rekvírování v kombinaci s válečnou destrukcí způsobilo pokles zemědělské produkce o 20–40 % v závislosti na konkrétní zemi. I to byl důsledek faktu, že navzdory všem snahám plánovačů a politiků se německá armáda až do konce války neobešla bez statisíců koní.

Ve francouzském Orange mají unikát – rozlehlé římské divadlo, které se těší statusu nejzachovalejší památky svého druhu v celé Evropě. Přestože vzniklo před dvěma tisíci let, dodnes hostí koncerty i každoroční festival. 

Přesné datum dokončení divadla neznáme, začalo se však budovat za císaře Augusta (27 př. n. l. – 14 n. l.), a patří tak k prvním na území dnešní Francie. V dobách své největší slávy mělo šířit římskou kulturu v koloniích a zároveň odvádět pozornost obyčejných lidí od politických událostí. Mnohá představení trvala celé dny a vstup byl zcela zdarma. S příchodem křesťanství ovšem provozovaná zábava přestala být vhodná a roku 391 se brány instituce zavřely. 

Velký návrat

Během renesance spadalo oranžské divadlo do majetku církve, která na jeho prknech konala svá vystoupení. Za hugenotských válek v 16. století však město Orange stálo v cestě běsnící vřavě, načež skončilo z velké části v troskách a většina obyvatel odešla. 

Stavba zela prázdnotou až do roku 1825, kdy započala její rekonstrukce. O 44 let později divadlo hostilo první Římský festival, který údajně přilákal na deset tisíc diváků. Z jedinečné události se postupem času stala každoroční akce nazvaná Chorégies d’Orange, jež se na přelomu června a července pravidelně koná dodnes. 

Historické kulisy ale hostily i mnohem modernější představení. V Orange si v minulosti zahrály kapely The Cure, Megadeth, Iron Maiden, Jamiroquai nebo třeba Meute.

Seznamy divů světa starověkých civilizací Středomoří a Blízkého východu vznikaly z pera helénských průzkumníků už v 5. století př. n. l. Architektonické a sochařské výtvory tak figurovaly v cestovatelských průvodcích či uměleckých dílech. Nejznámějším pojednáním o sedmi výjimečných objektech antických civilizací se nicméně stala až oslavná báseň od řeckého umělce Antipatera ze Sidonu z 2. století př. n. l.

Velká pyramida v Gíze

Nejstarším divem světa jsou egyptské pyramidy v Gíze postavené mezi lety 2700 až 2500 př. n. l. Pozůstatky těchto královských hrobek se jako jediné dochovaly do současnosti a řadí se k nejnavštěvovanějším místům planety. Podle oficiálního webu této kulturní památky za pyramidami do Gízy každoročně přicestuje přes 14 milionů turistů. 

Nejvyšší Chufuova pyramida, známá též pod názvem Cheopsova nebo Velká, v současnosti měří okolo 138 metrů a sestává z více než 2 milionů kamenných bloků, z nichž každý váží od 2 do 30 tun. Po dobu téměř 4 000 let se jednalo o nejvyšší stavbu zhotovenou člověkem, dokud ji ve 13. století nepřekonal katedrální kostel Panny Marie v Lincolnu s centrální věží o výšce asi 160 metrů.

Visuté zahrady Semiramidiny

Kvetoucí květiny, šťavnaté ovoce, exotický porost a obdivuhodné vodopády měly tvořit zázrak Babylonie, jenž údajně nechal zbudovat Nebukadnesar II. (605–562 př. n. l.) okolo roku 600 př. n. l., aby potěšil svou ženu Amytis. Té totiž scházela zelená krajina její rodné země Médie. Své jméno visuté zahrady nicméně získaly podle legendární královny Semiramis, která je podle jedné z pověstí měla nechat postavit o dvě století dříve. 

Ačkoliv monumentální stavbu v oblasti dnešního Iráku nedaleko řeky Eufrat údajně spatřili řečtí historici Diodóros Sicilský nebo Strabón, neexistuje mnoho přímých důkazů o její existenci. Zatímco v literatuře starověkého Řecka a Říma je o visutých zahradách napsáno mnohé, na dobových babylonských klínopisných nápisech o této perle plné zeleně není ani zmínka.

Feidiův Zeus v Olympii 

Bájný bůh Zeus seděl s holou hrudí na dřevěném trůnu, jehož opěradla svíraly sfingy. V pravé ruce držel bohyni vítězství Niké a v levé ruce třímal žezlo, na němž seděl orel. Socha řeckého krále bohů Dia se tyčila v místě konání starověkých olympijských her asi od roku 430 př. n. l. Slavné dílo zdobené zlatem, slonovinou, ebenem a drahými kameny zhotovil athénský umělec Feidiás, který dle pověsti požádal samotného Dia o znamení, zda s touto formou oslavy božského majestátu souhlasí. Nedlouho poté měl do Diova chrámu v Olympii udeřit blesk, který byl považován za potvrzení jeho vůle. 

Socha umístěná uvnitř honosné stavby dosahovala skoro 12 metrů, přičemž hlava boha hromu se měla téměř dotýkat stropu. Ve 4. století n. l. byl chrám důsledkem vlivu křesťanských kněží uzavřen, načež se socha dostala do chrámu v Konstantinopoli, kde ji v následujícím století zřejmě zničil požár.

Artemidin chrám v Efesu 

„Kromě Olympu se Slunce nikdy nedívalo na něco tak velkolepého,“ napsal Antipater ze Sidonu o Artemidině chrámu v Efesu. Místo kultu řecké bohyně lovu a divokých zvířat ve starověkém městě na území dnešního Turecka bylo několikrát zničeno a přestavěno. Nejproslulejší podoby, jejíž součástí bylo 127 sloupů iónského stylu a spousta soch či maleb, dosáhlo okolo roku 550 př. n. l. 

K destrukci původního chrámu došlo podle legendy 21. července 356 př. n. l., v den narození Alexandra Velikého. Tehdy ho měl zapálil Řek Herostrates, jenž chtěl tímto aktem dosáhnout slávy. Žhářský skutek vstoupil do dějin jako herostratovský čin a stal se frazémem, který se ve významu touhy stát se známým pomocí jednání nebezpečného pro ostatní vepsal do řady uměleckých děl.

Mauzoleum v Halikarnassu

Stavbu monumentální hrobky v Halikarnassu iniciovala Artemisie II. z Kárie, manželka a sestra zesnulého perského satrapy Mausóla (377–353 př. n. l.), po němž byl budoucí div světa pojmenován. Vdova byla údajně úmrtím svého chotě natolik zarmoucena, že měla podle pověsti smíchat jeho zpopelněné ostatky s vodou a vypít je. 

Mauzoleum z bílého mramoru navrhli v letech 353–351 př. n. l. architekti Satyros a Pýtheos, dosahovalo výšky asi 41 metrů a přežilo staletí plná nástrah. Budovu nepokořil ani nájezd Alexandra Velikého. Devastující událostí se pro ni nejspíš stalo až zemětřesení mezi 11. a 15. století. Dnes najdeme v přístavním městě Bodrum na jihovýchodě Turecka pouze pár kusů ze základů stavby.

Rhodský kolos 

Perla ostrova Rhodos ve východní části Egejského moře uchvacovala svou velkolepostí necelých 60 let. Socha řeckého boha Hélia vítala návštěvníky Rhodu přibližně mezi lety 280–226 př. n. l. Bronzový kolos navrhl Chares z Lindosu jako připomínku porážky makedonských obléhatelů (305–304 př. n. l.), jeho stavba trvala 12 let a ve své době tvořil nejvyšší sochu antického světa dosahující okolo 33 metrů. 

Stovky let poté, co monumentální objekt zničilo zemětřesení, na Rhodos vtrhli Arabové (654 n. l.), kteří měli ukořistit a prodat zbylé trosky sochy. Tím pádem se archeologové v dnešní době mohou pouze dohadovat, kde přesně se ztělesnění boha slunce nacházelo a jakou mělo podobu. Většina badatelů se shoduje, že Hélius byl vyobrazen nahý, v jedné ruce svíral pochodeň, v druhé kopí a jeho nohy byly postaveny blízko u sebe z důvodu obrovské váhy, kterou musely nést.

Maják na ostrově Faros 

Ve 3. století př. n. l. bylo v alexandrijském přístavu malého ostrova Faros dokončeno mistrovské dílo, které se svým technickým zpracováním stalo archetypem pro budoucí stavby majáků. Budova sestávala ze tří stupňů – čtvercové kamenné základny, střední osmiboké části a válce na samotném vrcholku, kam se ve dne umísťovalo zrcadlo odrážející sluneční světlo a v noci zde plál oheň. Navigační bod, který dosahoval výšky okolo 110 metrů, sloužil k orientaci námořních cestovatelů projíždějících podél egyptského pobřeží. Pozůstatky antické budovy se zachovaly až do dob středověku, kdy ji zřejmě zdevastovala série zemětřesení.

Nejvyšším vrcholem Japonska je ikonická hora Fudži. Nachází se asi 100 kilometrů jihozápadně od Tokia, poblíž pobřeží ostrova Honšú, kde se osamoceně tyčí uprostřed nížiny. Jde o aktivní stratovulkán, který naposledy soptil v roce 1707, což je událost známá jako erupce Hóei, kdy Fudži vyvrhla asi 800 milionů metrů krychlových popela.

Vrchol hory Fudži sahá do nadmořské výšky 3 776 metrů a značnou část roku bývá pokrytý sněhem, který dotváří typický vzhled této hory. Sníh obvykle během léta roztaje, s poklesem teplot se ale brzy vrací a návrat sněhové čepičky na hoře Fudži je pravidelně sledován již od roku 1894. Od té doby k tomu v průměru dochází 2. října.

Fudži bez sněhu

Letos se tak ale nestalo a 28. října byla hora Fudži stále ještě bez sněhu. Podle meteorologa Yutaka Katsuty jsou důvodem vysoké teploty. Jde o rekord za dobu, kdy se data o sněhové pokrývce Fudži zaznamenávají. Dosavadním rekordně pozdním dnem, kdy se na hoře objevil sníh, byl 26. říjen 2016 a stejný den v roce 1955.

Podle údajů Japonské meteorologické agentury zažilo Japonsko letos a loni nejteplejší léta v historii měření. Letošní průměrná teplota mezi červnem a srpnem byla o 1,76 °C vyšší než průměr v tomto období měřený v letech 1991 až 2020. Přestože na severní polokouli dorazilo období podzimu, v Japonsku i na dalších místech se drží velmi teplé počasí.

Připisování jednotlivých lokálních klimatických událostí přímo globálnímu oteplování sice bývá poněkud zjednodušující, protože ve hře je i řada lokálních faktorů, letošní absence sněhu na hoře Fudži ale odpovídá řadě dalších podobných letošních pozorování z celého světa. Na mnoha místech dochází k poklesu sněhové pokrývky, jak v prostoru tak i času, což má neblahé důsledky nejen pro lyžování, ale hlavně pro zásoby vody.