O Michelangelově životě víme poměrně hodně. Zasloužil se o to do značné míry sám. Pečoval o to, čemu bychom dnes řekli mediální obraz, i když v jeho době šlo možná hlavně o to, jak na něj budou nahlížet příští generace. Snažil se získat si náš obdiv. Mnohé o sobě schválně zamlčoval nebo překroutil. Chtěl zkrátka svůj profil co nejvíce vylepšit. Realita ale nebyla tak růžová, jak se pokoušel předstírat. Životopisci mnohdy přebírali nesprávné a zkreslené údaje a Michelangelovi opravdu málem vyšlo vylíčit sám sebe bez poskvrny. 

Andílkem ale rozhodně nebyl. Odborníci, kteří si dali práci s podrobným průzkumem dobových materiálů, se nestačili divit. Ne snad, že by byl Michelangelo úplný vyvrhel. Ale ten velký rozpor mezi idealizovanou představou, kterou o sobě chtěl vytvořit, a skutečnostmi doloženými z archivních zdrojů, přímo bil do očí. Za mnohé Michelangelovy špatné vlastnosti přitom zřejmě mohlo poměrně komplikované rodinné zázemí. 

Zlá sudba

Kdybychom byli v pohádce, asi bychom řekli, že nad Michelangelovou kolébkou se sešly sudičky dobré i zlé. Obdařily ho nevídaným talentem, odvahou být svůj i ambicí prosadit se. Drzost mu rozhodně nechyběla. Na druhé straně musel od dětství zakoušet dost příkoří a možná by se dalo pochybovat, zda byl během svého dlouhého života někdy opravdu šťastný. Všechno to přitom nezačalo tak špatně. Byl urozeného původu, což by mu mělo zaručovat poměrně bezstarostnou budoucnost. Ale chyba lávky! 

Otec si nevedl finančně dobře. A urozenost bez peněz je k ničemu. Rodinu čekal společenský pád, což mělo přímé důsledky pro samého Michelangela, kterého v útlém věku poslali do učení. Nejen, že se musel prací živit. Manuální práce, byť uměleckého směru, představovala totiž pád na společenském žebříčku. Umělec, který se staral o výzdobu domů, byl vnímaný jako nepříliš ceněný řemeslník. Společnost na ně nepohlížela s úctou a většina vyznavačů této profese se nedočkala žádného bohatství. To všechno ale nebylo to nejhorší. 

Největší újma, s níž se musel malý Michelangelo popasovat, byla citového rázu. Vzdálen od svých blízkých, strádal. Chyběla mu láska. Matka mu brzy zemřela, ale ani předtím na něj neměla čas kvůli dalším porodům a starostem o sourozence. Michelangelo zkrátka nikdy úplně nepoznal, co je to šťastná rodina. Nenaučil se milovat své nejbližší, ale paradoxně přitom právě po takovém citu nikdy nepřestal prahnout. V jeho srdci zela prázdnota, kterou nešlo zacelit. 

Mimořádný! 

To, co Michelangelo postrádal v citovém životě, si nahrazoval prací, která se stala v pravém slova smyslu jeho vášní. Sebevědomí měl dost a troufal si i na zkušenější, kteří se pasovali do role jeho rádců či dokonce učitelů. Michelangelo ale zřejmě cítil, že jeho talent je mimořádný a převyšuje i mnohé tehdejší mistry svého oboru. Své mínění o sobě zřejmě uměl dávat najevo a dělal si tak kolem sebe zlou krev. Na druhou stranu se brzy prosadil a dokázal jít svou vlastní cestou. Uživil se. A svému dílu podřizoval prakticky vše. Dokázal být neuvěřitelně disciplinovaný až asketický. Nejdřív práce, potom všechno ostatní. Sám to dokonce vnímal tak, že člověk si musí umět odepřít štěstí, protože to nejde dohromady s pravou uměleckou tvorbou. Za všechno se zkrátka platí. 

A že na sebe uměl být Michelangelo opravdu tvrdý! Proslul například tím, že byl ochoten vzdát se pohodlí a trávit dlouhý čas v kamenolomech, a to i za nepříznivého počasí. Vybrat si správný kámen a dohlédnout na to, aby měl blok odpovídající rozměry a vlastnosti, to byl základ úspěchu. To dobře věděl a nehodlal nic podceňovat. Chyba na začátku často pro sochaře znamenala fatální omezení, které už nešlo nijak napravit. Tenhle sochař ale na nikoho nespoléhal a věřil jen sám sobě. Na lamače kamene si pěkně dohlédl. I to bylo Michelangelovou devizou. Byl na sebe zkrátka přísný a pro zdar díla byl schopen skoro čehokoliv. Právě tyto vlastnosti vedly k tomu, že byl mnohdy obdivován jako člověk plně oddaný vznešeným ideálům umění. Prozradí nám však bližší pohled na jeho kariéru ještě něco jiného o jeho skutečném charakteru? 

Rod Medici 

Michelangelo se nejprve prosadil ve Florencii. Zde v té době vládli Medicejští. Mladý sochař jim snaživě sloužil svým uměním, a dokonce se s nimi přátelil. Aspoň to tak vypadalo. Když se ale nad pány města začala stahovat mračna a bylo jasné, že se blíží jejich politický pád, Michelangelo se lekl. Rozhodně nehodlal být spojován s mecenáši bez příznivé budoucnosti. Aby se nechal stáhnout dolů i on? Ani náhodou. Řídil se heslem, kdo uteče, vyhraje. Jako by s Medicejskými neměl nic společného. Začal novou kapitolu svého života. 

Přihlásil se k ideálům republiky, tedy zřízení, které vládu Medicejských nahradilo. Dříve mu však práce a příjmy od nich nevadily. Později dělal, že se svými někdejšími chlebodárci nemá nic společného, aby si od nich nakonec dal zase platit za svou práci.

Spory o peníze 

Michelangelo však toužil nejen po tom zanechat po sobě překrásná díla. Hnaly ho také pohnutky nižšího rázu. Chtěl prostě hodně vydělávat. Na jeho obranu ale nutno dodat, že nemyslel ani tak na sebe, jako na své příbuzné. Sám žil velmi skromně a trávil dny prací. Stíhal toho víc než jiní. A vydělával víc než ostatní. Peníze z vyplacených honorářů ale posílal domů. Otci a sourozencům. Těm zajistil opět návrat mezi movitější část společnosti. 

Vytouženou rodinnou lásku a pohodu to však Michelangelovi nepřineslo. Spíš naopak. Rodina se o finance hádala. Michelangelo zuřil, když někdo peníze použil na něco jiného, než co by on sám schválil. Zbytek rodiny tento dohled nesl pochopitelně dost neblaze a Michelangelo jim připadal spíš jako despota než jako dobrodinec, který je tahá z nouze. Oheň byl na střeše raz dva. K tomu se přidávala také Michelangelova podezíravost. Když se například roznemohl a příbuzný se přijel podívat, jak je na tom, nemocný umělec to vnímal jako krkavčí snahu dohlédnout, aby dotyčnému neuniklo tučné dědictví. Že by někdo přijel z čistého zájmu o jeho zdraví? Tomu nevěřil. Za vším viděl vypočítavost a své blízké tím pochopitelně urážel. Usmiřování pak trvalo dlouho. Peníze zkrátka nepřinesly do rodiny štěstí. 

Malá domů 

Michelangelo si nakonec dost dovoloval i ke svým zaměstnavatelům, bez ohledu na to, že za umělecká díla vynakládali značné prostředky. Michelangelo se nestyděl říkat si o vysoké honoráře a ani to mu nestačilo. Neustále měl další a další požadavky na nutné výdaje. Přitom se neostýchal si značnou sumu i přivlastnit. Peníze od papeže Julia II., určené na výrobu náhrobku si neváhal prostě ulít. Neodolal touze koupit si lukrativní statek. Není divu, že to vznešenému investorovi hnulo žlučí a vypadalo to, že Michelangelo skončil. 

Ale jak už to bývá, milovníci a mecenáši umění mívají pro tvůrce slabost a kvůli jejich genialitě jim nakonec odpustí různé poklesky. Další papežská zakázka tedy připadla zase Michelangelovi a svět díky tomu nebyl ochuzen o výzdobu Sixtinské kaple. Pokud jde o Michelangelovy výstřelky, tak koupě statku za cizí peníze nebyla zdaleka jedinou vykutáleností, jíž se mistr dopustil. Pokoušel se například vydělat tím, že prosazoval, aby kámen na připravovanou zakázku pocházel ze vzdáleného lomu, kde měl zároveň majetkový podíl. Tím by vlastně na zakázce profitoval hned několikrát. To mu ale dohlížející kardinál zatrhl. 

Život bez lásky 

Houževnatý Michelangelo se dožil na svou dobu mimořádného věku téměř 90 let. Do poslední chvíle se snažil pracovat. Když zemřel, čekalo na návštěvníky jeho skromného příbytku překvapivé zjištění, kterému mnozí současníci nemohli věřit. Takový slavný umělec a žil bídněji než většina lidí? Tato skutečnost je asi nejjasnějším dokladem Michelangelovy rozporuplné povahy. Myslel na peníze, ale ne kvůli vlastnímu požitkářství. Chtěl zajistit své blízké. Jako by si toužil koupit něco, co se za peníze koupit nedá, a co mu celý život tak chybělo. Lásku a teplo rodinného krbu. 

Nikdy se neoženil. O ženách smýšlel dost špatně asi i proto, že v jeho hledáčku byli spíše muži. O jejich kráse napsal spoustu obdivných slov. Někteří badatelé mají zato, že jeho texty jsou jasným svědectvím o homosexuální orientaci pisatele. Mohla by snad tolik obdivovaná socha Davida, jehož nahé tělo opěvují znalci umění dodnes, vzniknout bez láskyplného citu? 

Smutnou ironií je, že Michelangelo, který zřejmě nikdy nepoznal opravdu naplněný vztah ke svým nejbližším, je vyzdvihován za to, kolik bolesti dokázal vložit do výrazu Madony, truchlící nad mrtvým synem. Slavný Ital dokázal vdechnout cit do chladného kamene možná právě proto, že mu pozitivní emoce v osobním životě tak zoufale chyběly.

Galaxie UGC 2885, známá také jako Galaxie Rubinové nebo též Galaxie Godzilla, je velká spirální galaxie v souhvězdí Persea. Nachází se 232 milionů světelných let od nás a v průměru měří 463 000 světelných let, což z ní činí jednu z největších známých spirálních galaxií. POdle odhadů vědců by se její celková hmotnost mohl blížit dvěma bilionům sluncí. Vzhledem k její velikosti je zvláštní, že se nachází ve velmi pusté oblasti vesmíru, poměrně daleko od jiných velkých galaxií.

Osamocený gigant

Badatelé se domnívají, že hlavní zdrojem hmoty pro tuto galaxii nebyl galaktický kanibalismus, jak ho známe například z historie Mléčné dráhy, která rostla díky srážkám a slučování s jinými galaxiemi, ale pohlcování obrovských množství mezigalaktického vodíku. Absence srážek s galaktickými sousedy se u galaxie UGC 2885 projevuje i tím, že má téměř perfektní strukturu galaktického disku se spirálními rameny, a také tam probíhá jen mírná tvorba nových hvězd.

Potvrzují to i nová pozorování týmu astronomů, který vedl kanadský astronom Matheus Carvalho ze Západoontarijské univerzity. Astronomové využili teleskop CFHT (Canada-France-Hawaii Telescope), který pracuje na havajském vulkánu Mauna Kea. 

Carvalho s kolegy předpokládají, že galaxie UGC 2885 prochází periodami zvýšené tvorby hvězd, podílející se na nárůstu hmotnosti i obsahu těžších prvků, které v této galaxii pozorujeme. Současně ale nenarazili na žádné stopy nedávné masivní hvězdotvorby ani srážky a splynutí galaxií. Výsledky jejich pozorování jsou dostupné na preprintovém serveru arXiv.

Matematik a astronom Theon si dost možná přál syna. Věděl, že coby muž by měl jeho potomek otevřené dveře nejen ke vzdělání, ale i k politické kariéře. Ve starověku nebývalo zvykem, aby dívky navštěvovaly školu, a on chtěl svému dítěti dopřát co nejkvalitnější výuku. Když se mu však narodila dcera Hypatia, nezřekl se jí ani nezanevřel na její výchovu, nýbrž udělal přesný opak: Rozhodl se z ní učinit svou následovnici, vzdělanou ve všech oborech a připravenou stát se legendou na poli věd – bez ohledu na pohlaví. A její jméno skutečně vstoupilo do dějin, ačkoliv spíš v kontextu tragické smrti. Došlo k ní v roce 415, tedy v době vrcholících sporů mezi křesťany a pohany, do nichž sice Hypatia osobně nijak nezasahovala, ale přesto skončila jako jedna z jejich mnoha obětí..

Život plný otazníků

Tehdy uplynulo již sto let od vydání milánského ediktu, jímž císař Konstantin v roce 313 ukončil pronásledování křesťanů a uzákonil svobodu vyznání. Uvedené platilo i pro severní část Egypta včetně přístavu Alexandrie, spadajícího pod rozsáhlé římské impérium. Po staletích útisku se křesťané proměnili v novou vůdčí sílu, jež k polyteismu – donedávna hlavnímu oficiálnímu náboženství říše – nechovala žádnou úctu. Střety mezi pohany a křesťany se tak ocitaly na denním pořádku a „kulturní válka“ se přelila rovněž do učených kruhů.

V té době platila Hypatia za známou a úspěšnou novoplatonskou filozofku i matematičku a o její vystoupení panoval nemalý zájem. Přesné datum jejího narození neznáme: Víme pouze, že v době vraždy jí bylo mezi 55 a 75 lety. Historikové se dnes nicméně přiklánějí k názoru, že přišla na svět kolem roku 355. Otazníků kolem jejího života ovšem přetrvává víc, například včetně totožnosti její matky.

Královna věd

Jisté je, že už odmalička měla blízko k proslulé instituci Musaion, kde se soustředilo veškeré známé vědění (viz Výkladní skříň Egypta). Její otec tam totiž působil jako správce a Hypatia ho ve funkci možná nahradila. Dostala se tak k cenným spisům svých předchůdců na poli „královny věd“ a získala příležitost vytvářet k matematickým traktátům komentáře. Zatímco Theon se věnoval především výkladu díla Ptolemaia a Euklida, jenž dodnes platí za nejvýznamnějšího matematika antiky, jeho dceři se připisují komentáře ke spisu Kónika neboli pojednání o kuželosečkách z pera geometra Apollonia z Pergy a k Aritmetice od Diofanta z Alexandrie, přezdívaného „otec algebry“.

Cílem jejich společného úsilí se každopádně stalo zachovat řecké matematické a astronomické dědictví v mimořádně těžkých dobách, kdy se nad Římskou říší stahovala mračna. Veškerá Hypatiina díla se však postupem času ztratila, a dnes tudíž můžeme jen spekulovat, co všechno vytvořila. V každém případě posunula práci započatou svým otcem do novějších a obtížnějších oblastí.

Trnem v oku

Hypatia se navíc nevěnovala pouze matematice, ale měla daleko širší záběr. Theon jí už v dětství zajistil všestrannou výuku rovněž v oblasti astronomie, astrologie, literatury a logiky, jakož i plavání, jízdy na koni a lezení. Ve zbývajícím čase pak studovala umění argumentace, rétoriku a herectví. Její doménou se ovšem později stala filozofie, kterou veřejně přednášela, přičemž si získala stovky oddaných žáků nejen z bohatších vrstev.

Coby stoupenkyně novoplatonismu nicméně představovala pověstný trn v oku vyznavačů jiných filozofických a náboženských směrů. V době přetrvávajících konfliktů mezi pohany, židy a křesťany se zabývala přiblížením se k Jednomu – tedy k jakési svrchované entitě, již ovšem nelze chápat coby aktivně konající božstvo, ale spíš jako vyšší bytost, skrze kterou samovolně vznikl svět. Ačkoliv sama nevystupovala proti jiným vírám, už jen hlásání odlišných názorů jí nadělalo spoustu nepřátel.

Krásná a počestná

Jako by nestačilo, že Hypatia provokovala svým způsobem života: Šla proti proudu a chovala se zcela jinak, než se očekávalo od ženy. Oblékala se raději do mužského roucha a volně se pohybovala po městě, což se ženám nedoporučovalo – natož, aby se podílely na veřejném životě! Ona se ovšem beze všeho účastnila aktivit městské rady a jako vážená poradkyně v běžných záležitostech sloužila nejen městským, ale i hostujícím císařským úředníkům.

Vybočovala navíc ještě v jednom významném ohledu: Nikdy se neprovdala. Nouzí o nápadníky přitom nepochybně netrpěla, neboť podle dostupných zdrojů byla mimořádně krásná. Přesto odolala veškerým pokušením svůdců a zůstávala vzorem mravní počestnosti. Jediní příslušníci opačného pohlaví, jimiž se obklopovala, pocházeli z řad jejích studentů, především z bohatých rodin – ačkoliv přednášela pro kohokoliv, kdo měl zájem. Její obdivovatelé prý za přednáškami putovali až ze vzdálených končin impéria. Představitelé města ovšem nakonec usoudili, že má Hypatia příliš velký vliv a mohla by ohrozit postupnou christianizaci obyvatel Alexandrie.

Děsivě krutý konec

V roce 412, tři roky před její smrtí, nechal alexandrijský biskup Theofilos zbořit chrám Serapeum zasvěcený řeckému bohu Serapidovi. Šlo o jednu z posledních kapek před rozpoutáním bouře – zatím však měla Hypatia štěstí, neboť se za ni u Theofila přimluvil její nejhorlivější a nejznámější žák Synesios. Nicméně po jeho smrti se tolerantní ovzduší rozplynulo. Na biskupský stolec usedl patriarcha Kyrill, známý jako Cyril Alexandrijský a později prohlášený za svatého, a ten již s „kacířskou“ filozofkou neměl trpělivost.

O jeho přímé vině na Hypatiině vraždě se dodnes vedou spory, nicméně zmíněná událost z ní učinila silný symbol ženského intelektuálního boje proti předsudkům. Její smrt byla totiž obzvlášť brutální: Dav několika stovek Kyrillových stoupenců ji vytáhl z vozu, v němž projížděla městem, strhli z ní šaty a odvlekli ji do chrámu Caesareum přeměněného na křesťanský kostel. Tam se pak nerozpakovali rozdrásat jí kůži ostrými hranami rozbitých střešních tašek (podle jiné verze šlo o lastury ústřic) a doslova ji roztrhat na kusy. Hypatiino dílo bylo následně v Alexandrii zakázáno a v dalších staletích se již neobjevil nikdo, kdo by stejným způsobem navázal na někdejší práci starořeckých matematiků.

Léčba řady typů rakoviny je stále obtížná a každá možná pomoc je velmi vítaná. Moderní technologie nabízejí možnosti, které by dříve nebyly ani představitelné. Britská onkoložka Uzma Asgharová, která je spoluzakladatelkou a vedoucí vědeckou pracovnicí biotechnologické společnosti Concr, se svými kolegy vyvinula technologii digitálního dvojčete, která představuje průlom v personalizované léčbě nádorů.

Digitální dvojče je vlastně virtuální „pokusné morče,“ vytvořené podle konkrétního člověka, na kterém je možné vyzkoušet různé typy léčby pacienta s nádorem. Digitální dvojče by v takovém případě pomohlo lékařům i pacientovi s rozhodnutím, jakou léčbu by bylo nejlepší zvolit. S využitím simulací dokáže určit, který postup je pro pacienta nejpřínosnější nebo i to, jaké budou vedlejší účinky jednotlivých typů léčby.

Digitální dvojče z vesmíru

Myšlenka digitálního dvojčete není úplně nová. Pokud je známo, pochází původně od NASA, z doby, kdy byli inženýři vesmírné agentury donuceni improvizovat ve věci života a smrti. První jednoduché digitální dvojče totiž vzniklo krátce po nehodě mise Apollo 13, kdy bylo nutné simulovat situaci na palubě kosmické lodi a zkoušet různé zákroky astronautů předtím, než je posádka Apollo 13 opravdu udělá.

Asgharová s kolegy nazvala tuto medicínskou technologii FarrSight-Twin. Metoda využívá umělou inteligenci a je založená na pokročilých algoritmech, které pocházejí z astrofyziky. Tyto algoritmy zpracovávají velké objemy molekulárních dat i dalších dostupných údajů. FarrSight-Twin dokáže propojit rozmanité soubory dat do jednoho celku, který představuje reakci pacienta na testovanou léčbu.

Digitální dvojče navazuje na zkušenosti onkologických odborníků a je založeno na datech, která původně pocházejí od tisíců pacientů s daným typem nádoru, kteří absolvovali různé typy léčby. Badatelé onkologická digitální dvojčata otestovali s velkým úspěchem ve virtuálních klinických testech, ve kterých velmi přesně předpověděla výsledky II. nebo III. fáze klinických testů u pacientů s nádory prsu, slinivky nebo vaječníků, v nichž byly použity a porovnávány dva různé léky.

Mlhovina, které se příznačně přezdívá mlhovina Temného vlka, byla zachycena pomocí dalekohledu VLT Survey Telescope (VST) na observatoři Paranal v Chile. Nachází se v souhvězdí Štíra, zdánlivě poblíž středu Mléčné dráhy, a je od Země vzdálena přibližně 5 300 světelných let. Tento snímek zabírá na obloze plochu odpovídající zhruba čtyřem měsíčním úplňkům, ve skutečnosti je ale součástí ještě větší mlhoviny nazývané Gum 55.

Vystopovat tohoto vlka na obloze je samozřejmě možné jen díky kontrastu s jasným pozadím. Snímek ukazuje v působivých detailech, jak Temný vlk vyniká před zářivými oblaky, ve kterých vznikají hvězdy. Barevná oblaka jsou tvořena převážně plynným vodíkem a září načervenalými tóny, které excituje intenzivní UV záření nově se rodících hvězd v jejich nitru.

Bombardér B-17 Flying Fortress budil již od svého prvního startu respekt a později se začlenil mezi nejslavnější letouny druhé světové války. Vedla k tomu však poměrně dlouhá cesta, na níž došlo především k výraznému zesílení jeho obranné výzbroje. Ačkoliv nakonec disponoval celkem 13 kulomety, ani takový arzenál nestačil na spolehlivé zneškodnění německých přepadových stíhaček v čele s Focke-Wulfem Fw 190. Sice se ukázalo, že „bombardéry vždycky proletí“, zpravidla se s tím ale pojily také obrovské ztráty, zejména pokud svazu chyběl stíhací doprovod.

Počátky létajících pevností

Zadání na stroj později známý jako B-17 se zrodilo v srpnu 1934, kdy americké letectvo, tehdy ještě nesoucí označení USAAC (United States Army Air Corps), vydalo specifikace vícemotorového stroje, který měl nahradit typ B-10 společnosti Martin. Ta se do výběrového řízení také přihlásila, ale vítězství nakonec slavila značka Boeing. Generálové původně žádali letadlo, jež přepraví tunu pum rychlostí 250 mil za hodinu (400 km/h) na vzdálenost 2 000 mil (3 219 km), avšak letoun od společnosti Boeing, která jej interně označovala jako Model 299, sliboval dokonce překonání těchto parametrů.

První prototyp celokovového letadla s výbornou aerodynamikou odstartoval 28. července 1935 a působil opravdu slibně, takže USAAC objednal 65 předsériových kusů pod názvem YB-17. Dvě havárie při zkouškách ovšem celý program ohrozily a zdálo se, že se letectvo přikloní spíše k jednoduššímu stroji Douglas B-18 Bolo. Další testy ale naštěstí proběhly bez obtíží. 

Osádky nešetřily chválou a skutečně impozantní „sedmnáctky“ získaly rovněž podporu tisku, jenž přišel s přezdívkou „Flying Fortress“ neboli létající pevnost. Z té se posléze stalo oficiální jméno, když se letectvo roku 1939 rozhodlo pokračovat v zadávání kontraktů na sériovou výrobu. První verze B-17B a B-17C nesly obrannou výzbroj ve čtyřech palebných stanovištích bublinového typu a u podoby B-17D přibyly dvě spodní věže a střeliště za kokpitem, což znamenalo celkem sedm kulometů.

Tyto verze promluvily do střetů nad asijským válčištěm a v barvách RAF se zapojily také do bojů v Evropě, avšak zkušenosti s nimi byly trochu rozpačité, což se týkalo mimo jiné právě obranné výzbroje. Společnost Boeing tudíž přišla s prodlouženou variantou B-17E, která nesla zadní věž s dvojicí 12,7mm kulometů M2 a také zesílenou výzbroj v dalších pozicích, protože věže se stejnou výbavou se objevily též na hřbetě a na břiše. Varianta B-17F pak disponovala dalšími dvěma kulomety stejné ráže ve střelištích na bocích přídě.

Ještě více hlavní

Přidání těchto dvou zbraní pramenilo ze zkušeností z tichomořského bojiště, neboť se ukázala přílišná zranitelnost „sedmnáctek“ při čelním útoku – starší varianty totiž nesly v přídi pouze jeden 7,62mm kulomet. U posledních exemplářů verze B-17F se však objevil i prvek, který se stal standardem finální podoby B-17G, a to střelecká věž Bendix pod přídí, nesoucí dvojici kulometů kalibru 12,7 mm. Shodný arzenál měly také tři další věže, a sice jedna značky Bendix na hřbetě, jedna typu Sperry na břiše a konečně ocasní věž Cheyenne. Kromě toho byl stroj opatřen dvěma bočními střelišti, z nichž každé disponovalo jedním kulometem, takže společně s dvojicí zbraní na bocích přídě a jednou v prostoru radisty za kokpitem šlo celkově o 13 „padesátek“, jak se kulometům Browning M2 ráže 12,7 mm (čili .50) často přezdívalo.

Bez ochrany?

Tento impozantní arzenál pokrýval celé okolí stroje, z čehož pak pramenilo velké sebevědomí konstruktérů a plánovačů (a zpočátku vlastně i osádek), že se impozantní bombardéry obejdou bez stíhacího doprovodu. Tomu měla pomáhat též promyšlená taktika, protože B-17 (podobně jako další těžké bombardéry USAAC, později USAAF) měly operovat v sevřených formacích zvaných „boxy“. Typický bojový „box“ představovalo 18 letounů, tedy tři letky po šesti exemplářích, což z hlediska obrany znamenalo ohromujících 234 kulometů. Mohlo se zdát, že takový arzenál nemohou nepřátelské stíhačky překonat, avšak již první denní operace B-17 bez stíhacího doprovodu přinášely nepřijatelně velké ztráty.

Obranná palba se ukázala jako daleko méně účinná, než se očekávalo, mimo jiné kvůli faktu, že německé stíhačky používaly 20mm kanony s dostřelem a ničivým účinkem logicky větším, než jakým disponovaly americké „padesátky“. Stíhací doprovod se tedy projevil jako zcela nezbytný a velení také do vzduchu posílalo větší „boxy“ čítající až 36 strojů, ale od léta 1944 se USAAF začalo vracet k menším sestavám, protože hrozba ze strany vyčerpané Luftwaffe postupně slábla.

Zpočátku nechtěná stíhačka

V době testů předsériových YB-17 se na druhé straně Atlantiku začal rodit stíhací letoun, jenž se měl později stát hlavním soupeřem amerických bombardérů. Luftwaffe v roce 1937 vydala požadavky na stroj s parametry, jež by překonávaly tehdy nový Bf 109. Úkolu se chopil mimo jiné Kurt Tank, hlavní konstruktér firmy Focke-Wulf. Jeho návrh však činitele Říšského ministerstva letectví příliš nepotěšil, neboť se jednalo o stroj řešený primárně jako přepadový, tedy obrannou stíhačku. Německé plány ale počítaly s krátkými válkami, při kterých nebude třeba chránit oblohu nad nacistickou říší, takže Tankův design nejprve budil spíše pohrdání a odpor.

Někteří prozíravější funkcionáři jej ale podpořili na základě teze, že Fw 190, jak se měl letoun nazývat, může posloužit jako záloha pro případ neočekávaných potíží s evolucí Bf 109. Úlohu zřejmě sehrál i fakt, že Tank počítal s hvězdicovým motorem BMW, zatímco „stodevítka“ používala řadové motory značky Daimler-Benz, takže nehrozily kolize požadavků na agregáty.

Prototyp Fw 190 odstartoval 1. června 1939, a ačkoliv jej nejdříve provázely některé problémy týkající se zvláště motoru BMW 801, projekt nakonec získal potřebné schválení. Luftwaffe roku 1940 objednala první sériová letadla, která vstoupila do služby v únoru 1941, ačkoliv zmíněné potíže se ještě nepodařilo zcela zažehnat. Samotná konstrukce letounu se nesporně osvědčila, avšak agregáty BMW 801 dlouho trápilo přehřívání a poruchy kompresorů. 

Vedle snahy vyřešit tyto potíže se měnila i výzbroj nové stíhačky, která nejprve nesla čtyři 7,92mm kulomety MG 17 a dva 20mm kanony MG FF, ale na místo druhého zmíněného typu pak přišly kanony MG 151/20. Dále byl zaveden systém úprav sérií U (Umbau) a R (Rustsätze), které se většinou také týkaly výzbroje a umožňovaly přizpůsobení pro různé úkoly. Focke-Wulf totiž sice původně vznikl jako stíhačka, ale uplatnil se i jako výborný stíhací bombardér. Letadla Fw 190 A opatřená pumovými závěsníky řady U se posléze dočkala i nového názvu Fw 190 F.

Arzenál k ničení bombardérů

Problémy s přehříváním motorů se podařilo vyřešit počínaje verzí Fw 190 A-2, která dostala modernizovaný agregát BMW 801 C-2. Od jara 1942 se dodávala varianta Fw 190 A-3, u níž se přešlo na výkonnější motor BMW 801 D-2, a ve větší míře se začaly užívat i konverzní sady řad U a R. V tom se pokračovalo také u verze Fw 190 A-4, která zvládala širší spektrum těchto úprav, takže se dala dle potřeby uzpůsobovat pro stíhací či bitevní úkoly. Praxe navíc ukázala, že Tankův letoun (jenž mimochodem dostal i dnes téměř zapomenuté firemní jméno Würger, tedy ťuhýk) zvládne výrazně větší náklad zbraní, což se projevilo u verze Fw 190 A-5, která se uplatňovala především jako bombardovací. Naopak letoun Fw 190 A-6 vznikl s ohledem na roli přepadové stíhačky a dostal silnější výzbroj, a sice dva trupové kulomety MG 17 a čtyři křídelní kanony MG 151/20 E.

Další zesílení přinesla verze Fw 190 A-7, protože v trupu se nově objevily 13mm kulomety MG 131. Stejná sestava zbraní zůstala i u Fw 190 A-8, avšak soupravy řady R umožňovaly další změny arzenálu. Na pozici vnějších 20mm kanonů se tudíž mohly objevit 30mm kanony MK 108 (sada R2) či MK 103 (sada R3), jež se proti americkým bombardérům ukázaly jako velmi účinné. 

Tím ale rozsah možností nekončil, jelikož sada R6 obsahovala trubice pro neřízené rakety WGr 21 ráže 210 mm, ve skutečnosti původně minometné granáty vybavené raketovými motory, jež se projevily jako vysoce účinné nástroje pro rozbíjení „boxů“ amerických čtyřmotoráků. Odolnost zvyšovala souprava R8, která zahrnovala zesílené pancéřování a silnější skla kokpitu. Fw 190 A upravené k ničení bombardérů nesly přezdívku Sturmbock (beranidlo) a sloužily i u experimentální jednotky Sturmstaffel 1, která vznikla v říjnu 1943 a plnila pouze toto poslání. O její povaze a o situaci Německa hodně vypovídá fakt, že piloti přísahali, že protivníka zničí třeba i nárazem vlastního letounu.

V centrální části Saúdské Arábie, asi 153 kilometrů severně od města Medina, se nachází slavná oáza Chajbar, kde se v roce 628 odehrála bitva mezi ranými muslimy a židovskou komunitou. Samotná oáza přitom byla osídlena již celé tisíce let před touto bitvou.

Archeologové nedávno na tamní lokalitě al-Natah objevili pozůstatky malého města z doby bronzové. Město nebo spíše městečko, v němž žilo asi 500 obyvatel, bylo vybudováno kolem roku 2400 před naším letopočtem. Podrobnosti tohoto významného objevu v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis PLOS One.

Město v oáze

Badatelé objevili rezidenční oblast s množstvím keramických střepů a brusných kamenů, kde se nacházejí zbytky nejméně 50 obytných budov. Vedle se nachází centrální část města, kde zřejmě byly administrativní budovy, a také nekropole s velkými věžovitými hrobkami. Ačkoliv bylo nalezeno jen málo stop po obilninách, vědci se domnívají, že lidé v al-Natah pěstovali pro svou obživu obilí.

Město a přilehlé plochy byly původně obehnané 14,5 kilometru dlouhou zdí, která měla především obrannou funkci. Chránila obyvatele před nájezdy nomádů. Zhruba mezi lety 1500 a 1300 před naším letopočtem bylo město opuštěno. Důvody opuštění města archeologové neznají, ze závěrečné fáze osídlení al-Natah nemají k dispozici téměř žádné nálezy, které by pomohly zánik města objasnit.

Objev města v oáze Chajbar je pro odborníky velmi cenný. Potvrzuje totiž představy, že v této části světa probíhala v době bronzové urbanizace, tedy přechod z pasteveckého životního stylu na osídlení v podobě městských komplexů, podstatně pomaleji, než například v Mezopotámii, Egyptě nebo východním Středomoří.

Široká veřejnost už dlouhá léta vnímá depresi velmi zjednodušeně jako onemocnění způsobené nedostatkem „hormonu štěstí“ – serotoninu – v našem nervovém systému. Vědci pod vedením psychiatričky Joanny Moncrieffové z britské University College London zjistili, že pro teorii o chemické nerovnováze v mozku neexistují žádné přesvědčivé důkazy a nedostatek serotoninu s depresemi ve skutečnosti nesouvisí.

Publikace této informace v odborném periodiku Molecular Psychiatry proto vyvolala velký mediální zájem – především proto, že se soustředí na stále rozšířenou představu o depresi jako nedostatečné hladině serotoninu. Některá (i česká) média ze studie vyvozovala úplně jiné závěry a své texty opepřila tvrzeními, že na depresi nefungují antidepresiva, protože to, co o ní víme, je úplně jinak.

Neudělejte chybu!

Původní metastudie ve skutečnosti vůbec užívání antidepresiv nezkoumala, ale zaměřila se na analýzu jedné z teorií o vzniku deprese. Výzvy k bojkotu medikace by proto byly velmi zkratkovitou chybou a je třeba zdůraznit, že pacienti, kteří užívají tyto léky, by je neměli vysazovat bez předchozí konzultace s lékařem. Zveřejněná analýza ani neotevírá zcela nové téma, jen připomíná další perspektivu k celkovému porozumění onemocnění. Závěrem tohoto výzkumu je, že neexistují důkazy o tom, že by za vznikem deprese stál nedostatek serotoninu. 

Ke své studii autoři dále uvádějí: „Náš komplexní přehled hlavních směrů výzkumu serotoninu ukazuje, že neexistují žádné přesvědčivé důkazy o tom, že by deprese byla spojena s nižší koncentrací nebo aktivitou serotoninu nebo že by byla způsobena nižší koncentrací nebo aktivitou serotoninu. Domníváme se, že je načase uznat, že serotoninová teorie deprese není empiricky podložená.“

Deprese je komplexní syndrom, který ovlivňuje velké množství různých příčin. Na vzniku se může podílet mnoho faktorů – od genetických predispozic přes aktuální zdravotní stav či cirkadiánní rytmus až po poruchy neuronálních sítí a neurotransmiterů, kde najdeme právě i tolik populární serotonin, ale i dopamin, noradrenalin či glutamát. Laicky nazvaný „hormon štěstí“ je proto jen jednou malou částí odpovědi. I když rozhodně ne nevýznamnou – to, že hladina serotoninu je u pacientů s depresí často na normální úrovni, vůbec neznamená, že by jeho ovlivňování nemělo antidepresivní účinky.

Nemocná společnost?

Do jisté míry je až zarážející, že jsme se naučili depresi a další duševní onemocnění léčit, a dokonce jim i předcházet, když toho o samotném mechanismu jejich vzniku víme tak málo. Svým způsobem to však je společenská nutnost – počet lidí, kteří vyhledali odbornou pomoc, se za poslední dva roky ztrojnásobil. Úzkosti a deprese má přibližně každý třetí až čtvrtý Čech. Situaci ovlivnil v první řadě covid, ale čísla po pandemii už neklesla. Může za to válka na Ukrajině, existenční potíže i další krize.

Problémy se ale podle nedávného průzkumu Národního ústavu pro duševní zdraví netýkají jen dospělých – střední až těžké deprese prožívají čtyři z deseti deváťáků. Zdaleka se ale nejedná jen o průvodní jev náročných životních podmínek nebo snad menší psychické odolnosti společnosti – svůj díl na tomto alarmujícím fenoménu má i to, že péče o duševní zdraví je méně (ale bohužel stále) stigmatizovaná a diagnostika je lepší a dostupnější. Samotný původ deprese je ale navzdory nejmodernějším výzkumům stále zahalen tajemstvím.

Od Řeků k Freudovi

Teorie o původu poruch nálad se v průběhu historie pohybovaly od těch ryze biologických až k psychosociálním a zpět. První úvahy o této problematice se datují až do pátého století před naším letopočtem a jsou přisuzovány Hippokratovi. Ten spojoval poruchy nálad s mozkem a jako bezprostřední příčinu uváděl nadbytek černé žluči. Hippokratovi je rovněž připisováno autorství při popisu melancholie.

Ve středověku dominovaly představy o náboženských příčinách chorobných nálad. Rozšířil se zejména názor, že deprese jsou božím trestem za morální a etické přečiny nebo prostě za nedostatečnou snahu v náboženském úsilí.

V první polovině 20. století pátrání po příčinách deprese navázalo na moderní a přelomovou psychoanalýzu, kterou vyvinul vídeňský psychiatr Sigmund Freud. Ten kladl poruchy nálad do souvislosti se vztahem s matkou či dětskými traumatickými zážitky. Z dnešního hlediska je tento přístup překonaný, ale nelze pochybovat o tom, že prožívání v raném dětství má velký vliv na formování důležitých osobnostních rysů a základních emočních vzorců, jež později mohou hrát v duševním zdraví zásadní roli.

Rozpad osobnosti i vztahů

Na psychoanalýzu navázala kognitivní psychoterapie, která kromě minulosti člověka bere v potaz i jeho aktuální způsoby myšlení a styl života, svou váhu má i sebehodnocení. Ostatně odborníci naznačují, že u pacientů, kteří se potýkají s depresí, trpí jak kognitivní, tak meziosobní fungování. Člověk s depresí klade důraz na pesimistické pojetí světa a pamatuje si především vše špatné a negativní.

Kvůli nemoci často dochází k narušení vztahů s nejbližšími. Kontakt se zdravými osobami depresivní pacienty ještě více deprimuje a k životním obtížím bývají citlivější než ti, kteří depresemi nikdy netrpěli. Tak se vytváří bludný kruh myšlení a chování, který má tendenci depresivní prožitky zesilovat a udržovat. 
Procesy v našem mozku jsou složité a komplexní. Nelze je vysvětlit deficitem jedné látky jako u serotoninu, ani z depresivních stavů nemůžeme vinit osobnostní nastavení. Podobně jako u psychofarmak však můžeme přidat do skládačky další dílek, kterým je psychoterapie.

Dostupná pomoc

V rámci psychoterapie se využívají konkrétní psychologické metody s cílem zmírnit příznaky deprese a ideálně jí předcházet. Psychoterapie spočívá v budování vztahu, interakcí a dialogu mezi psychoterapeutem a pacientem. Psychoterapeut nemůže jednoduše „vyřešit“ pacientovy problémy nebo mu radit, co má udělat; spíše ho provází na jeho osobní cestě k nalezení řešení nebo potřebné změny. Lidé s duševními potížemi tak mají možnost naučit se lépe porozumět sami sobě.

Psychoterapeutické metody (například interpersonální či kognitivní) patří mezi osvědčené postupy při léčbě deprese. V praxi se často uplatňuje kombinace – léčba léky, která umožní prolomit onen zmíněný bludný kruh a začít pracovat právě na psychoterapii.

Psychedelika jako lék

Principu propojení psychofarmak a terapie využívá i v současné době moderní metoda KAP – ketaminem asistovaná terapie. Psychedelika jsou vhodná i pro pacienty, kteří se dlouhodobě potýkají s depresemi a vůči běžné léčbě jsou rezistentní. Hlavní rozdíl oproti antidepresivům je v rychlosti. Působí sice krátkodobě, ale prakticky okamžitě. Účinek nastupuje už v den podání a trvá zhruba tři až deset dnů.

Ketamin navozuje stav rozšířeného vědomí, tedy stav změněného vnímání, myšlení i prožívání. Umožňuje zpracovat při běžné terapii hůře přístupná témata, například nevědomé procesy, dávné vzpomínky či nenaplněné potřeby. V případě léčby duševních potíží se navíc používá nízká dávka ketaminu, která nevede k navození umělého spánku a nenavozuje bezvědomí.

Samotná léčba ketaminem asistovanou terapií probíhá v několika krocích, při nichž je pacient stále pod odborným dohledem. Nejprve se dotyčný zúčastní přípravných setkání, následuje samotná zkušenost s ketaminem a poté ji doplní takzvaná integrační setkání, která slouží ke zpracování zážitku.

Droga, nebo medicína?

Někteří pacienti cítí okamžitou úlevu hned během podání ketaminu, čehož se psychoterapeuti snaží využít při následných sezeních. Pro další to však může být náročné období, protože během zkušenosti s ketaminem objevili materiál pro zpracování a prostor pro další práci, například potlačené vzpomínky. Celkový proces léčby metodou KAP trvá zhruba dva týdny až měsíc.

Kromě ketaminu zkoumají vědci další substance, které by při léčbě psychických potíží mohly ve spojení s asistovanou terapií pomáhat. Například psilocybin (látka obsažená v houbách lysohlávkách) vyvolává změny vnímání a způsobuje, že je mozek pružnější, proměnlivější a méně se utvrzuje v negativních vzorcích, které jsou součástí deprese. Ve Spojených státech se zase úspěšně testuje MDMA (taneční droga) asistovaná psychoterapie při léčbě posttraumatické stresové poruchy. Potenciál těchto látek je neoddiskutovatelně vysoký, zůstává však otázkou, zda se ho podaří využít v souladu s medicínskými a legislativními standardy a jak dlouho na systémově dostupnou léčbu budou pacienti čekat.