Velkou zásluhu na uskutečnění výstavy měla pražská obchodní komora a její předseda Bohumil Bondy. Roku 1887 vznikla z jeho popudu komise, která nakonec ustanovila zřízení stálé výstavní budovy v bubenečském parku. O rok později se rozhodlo o termínu výstavy a jejím názvu. Schválené výdaje činily 1 132 000 zlatých. 

Podnik si vyžadoval postavení mnoha budov, což se ovšem potkalo s velkou nepřízní počasí. Navzdory povodni v září 1890 a silným mrazům na přelomu let 1890 a 1891 byla výstava slavnostně zahájena 15. května 1891. Událost doprovázely Dvořákovy fanfáry a úvodní projev pronesl arcivévoda Karel Ludvík. Později ji navštívil i sám císař František Josef I. 

Impozantní i bláznivé

Hlavní projektanti výstavy Bedřich Münzberger a Antonín Wiehl zastavěli společně s Františkem Thomayerem, který se staral o sadovou úpravu, plochu o rozloze 300 000 metrů čtverečních. Vyrostlo na ní 150 budov, kterým dominoval Průmyslový palác – první montovaná ocelová konstrukce kombinovaná se sklem u nás. Jeho konstrukce vážila 800 tun a ocelové oblouky měly rozpětí 38 metrů. Impozantní byla i dřevěná vstupní brána, ozdobená znaky čtyřiceti českých měst – na výstavišti stála až do roku 1952. Další významnou budovou byla Strojovna, kde vystavovali strojní expozice například Emil Škoda nebo Daněk a spol. 

Jednotlivé pavilony měly různorodou podobu. Například Pavilon českých papírníků vypadal jako staroegyptský chrám, Pavilon pěti českých železáren byl ve stylu francouzské renesance, před Cukrovarnickým pavilonem lákala návštěvníky obrovská homole cukru, Rybářský pavilon měl vesnický styl s pavlačí a rybníčkem, zatímco Pavilon českých turistů lákal na podobu gotického hradu. 

Z panské čtvrti ke Křižíkovi 

V takzvané panské čtvrti se nacházely pavilony šlechtických rodin, kde vystavovali například hrabě Černín, Harrach, kníže Lobkowicz nebo arcivévoda František Ferdinand d’Este. Jejich pavilony měly podobu loveckých zámečků a mysliven a chlubily se expozicemi lesního a polního hospodářství, které doplňovaly rodové zajímavosti, jako například zkrvavený oděv Viléma Slavaty vystavovaný hrabětem Černínem. Pozoruhodná byla i Česká chalupa s expozicí přibližující český venkov, Zahradnický pavilon se skleníky, Balonová aréna či Pavilon Retrospektivní výstavy s expozicí starožitností a lidových památek. 

Kromě toho stálo na výstavišti množství malých stánků, atrakcí, restaurací, vináren a pivnic, ba dokonce i japonská čajovna. K největším atrakcím patřila bezesporu Křižíkova fontána. Celý princip fungoval na proudící vodě, skleněných deskách, zbarvených sklech a elektrických lampách s parabolickými zrcadly. Každá lampa měla pohyblivý rám a jeho otáčení vytvářelo spolu s proudící vodou kýžené světelné efekty. Velice složité zařízení se stalo ozdobou i lákadlem celé výstavy.

Molekulární mračna kosmického plynu a prachu už dlouho přitahují pozornost odborníků. Rodí se z nich hvězdy a planety. Z jednoho takového mračna vzniklo před miliardami let i naše Slunce s celou Sluneční soustavou. Vědce velmi zajímá, z čeho se taková mračna skládají a jaké v nich probíhají procesy.

Gabi Wenzelová z Massachusettského technologického institutu s početným týmem kolegů vystopovala v chladném molekulárním mračnu Taurus (TMC-1) molekuly polycyklického aromatického uhlovodíku. Toto mračno je od nás vzdálené asi 430 světelných let a jde o nejbližší velkou hvězdnou porodnici, kde právě vznikají nové hvězdy.

Odolný pyren

Vědci již dříve zjistili, že se ve vesmíru vyskytují ohromná množství polycyklických aromatických uhlovodíků (PAH). Nebylo ale jasné, které molekuly to konkrétně jsou. Tým Wenzelové zkoumal molekulární mračno Taurus v oblasti rádiových vln s využitím radioteleskopu Green Bank a objevil 1-kyanopyren, derivát pyrenu, který vzniká reakcí pyrenu s kyanovodíkem, velmi běžnou molekulou podobných mračen. Výsledky výzkumu publikoval vědecký časopis Science.

Nalezený uhlovodík se svými 26 atomy sice patří k jednoduchým a malým polycyklickým aromatickým uhlovodíkům, ale zároveň jde o momentálně největší uhlovodík, jaký jsme v kosmu zaznamenali. Odborníci si přitom dlouho mysleli, že ve vesmíru nemohou existovat molekuly s více než dvěma atomy.

Prostředí molekulárních mračen je drsné, plné tvrdého záření mladých hvězd. Jak se ale zdá, molekuly polycyklických aromatických uhlovodíků, jako je pyren a jeho deriváty, mohou být velmi odolné a takové podmínky vydrží. Loni bylo objeveno velké množství pyrenu na blízkozemní planetce Ryugu, zřejmě pocházejícího ještě z dob před vznikem Sluneční soustavy, což ukazuje, že je to velmi odolný a také běžný materiál v kosmickém prostoru.

Alcatraz míval pověst nejpřísnějšího amerického vězení a za jeho mřížemi se ocitl mimo jiné slavný Al Capone či nechvalně proslulý George „Machine Gun“ Kelly. Skutečně se ale jednalo o nejkrutější žalář, kde trestanci v příšerných podmínkách propadali šílenství a sahali si na život? A opravdu z něj nikdy nikdo neutekl, nebo ho v 60. letech minulého století zrušili proto, že nebyl tak dokonale zajištěný, jak se do té doby předpokládalo?

Rekordní věznice

Dnešní stejnojmenný ostrov, který se nachází zhruba dva kilometry od břehů San Franciska, objevil v roce 1775 námořní důstojník Juan Manuel de Ayala a vkročil na něj jako první Evropan. Vzhledem ke strategické poloze zhruba devítihektarové souše tam v 50. letech 19. století vyrostla vojenská pevnost, následně rozšířená o vězení: Již během americké občanské války se pak v místních celách ocitali sympatizanti Konfederace.

V letech 1910–1912 prošel ostrov omlazením a mimo jiné na něm vyrostla nová věznice. Táhla se na vzdálenost 150 metrů, takže se v té době údajně jednalo o nejdelší betonovou stavbu světa. Její zbudování stálo 250 tisíc dolarů, což by dnes odpovídalo necelým osmi milionům dolarů. Stále šlo ovšem o vojenskou káznici, která se na federální vězení přeměnila až po dalších rekonstrukcích a rozšířeních mezi roky 1933 a 1934. Tehdejší stavitelé přitom využili řadu původních materiálů a například mřížemi z cel armovali zdi.

Peklo obklopené vodou

Coby federální věznice se stal Alcatraz pomyslnou záchranou pro všechna americká vězení s jejich nejvíc problematickými trestanci. Obklopovaly ho kilometry ledové vody a od začátku se zamýšlel jako zařízení, odkud nebude možné uniknout. Tamní cely se proto začaly plnit extrémními případy, s nimiž si „na souši“ nevěděli rady. A podle toho také vypadala atmosféra uvnitř: Vězni denně procházeli více než desítkou kontrol, kromě stanovených období spolu nesměli mluvit a největší „potížisté“ končili na temných samotkách bloku zvaného Díra. 

Nálada ve věznici byla údajně natolik zdrcující, že si někteří odsouzenci sáhli na život – počínaje vrahem Edem Wutkem v roce 1937. Rufe Persful si prý zase z čirého zoufalství usekl všechny prsty jedné ruky sekerou ukradenou z hasičského vozu, načež prosil spoluvězně, aby mu amputovali i ty zbylé.

Zatímco však někteří ostrovu přezdívali Hellcatraz, z anglického „hell“ neboli „peklo“, jiní si tamní podmínky naopak pochvalovali. Život na ostrově byl podle nich mnohem příjemnější než v jiných amerických vězeních a nemalou měrou se na tom prý podílela vynikající kuchyně (viz Bohatá tabule). Šlo ovšem o dvojsečnou zbraň, neboť relativní pohodlí Alcatrazu spolu s teplou vodou ve sprchách a absencí vybavení ke cvičení mělo vězně do jisté míry zhýčkat, a zabránit jim tak v útěku. Bez studené vody a posilovacího náčiní se totiž nemohli otužit a připravit na ledové vlny zálivu. Přesto se nedá říct, že by trestanci na svobodu nepomýšleli: Za dobu fungování Alcatrazu coby federální věznice se odehrálo čtrnáct pokusů o útěk, nicméně drtivá většina z nich skončila neslavně.

Stůj, nebo střelím!

Jako první pokoušel štěstěnu Joe Bowers, který v Alcatrazu pracoval ve spalovně odpadu. Neměl žádný komplikovaný plán ani dlouhodobou přípravu – prostě se rozhodl utéct, takže se 27. dubna 1936 před zraky všech vrhnul k oplocení a začal po něm šplhat vzhůru. Strážcům samozřejmě jeho snaha neunikla a křičeli na něj, aby slezl dolů. Bowers ovšem nereagoval, a jakmile se tedy dostal na hranu plotu, ozvaly se výstřely. Dezertér se zřítil do srázu na druhé straně a svým zraněním na místě podlehl.

Druhý pokus v prosinci následujícího roku byl překvapivě mnohem nadějnější: Theodore Cole a Ralph Roe po dlouhodobém úsilí konečně přepilovali mříže v okně dílny, kde pracovali. Vzniklým otvorem se pak vysoukali ven a doběhli ke břehu, načež skočili do vody. Toho dne však v oblasti zuřila bouře a mořské proudy byly velmi silné. Colea s Roem se již nepodařilo vypátrat, a ačkoliv se nenašla ani jejich těla, předpokládá se, že utonuli.

Z budovy věznice dokázala uniknout také řada dalších trestanců, jenže na břehu nastal neřešitelný problém. Mnozí se snažili bojovat, ale v sevření mezi rozbouřeným zálivem a ozbrojenou přesilou raději zvolili smrt a stráže je obvykle zastřelily. John Bayless se pro změnu v roce 1941 vzdal poté, co skočil do vody a zjistil, jak strašně je studená. O dva roky později se pokusil utéct i Floyd Hamilton se svými kumpány, ale na pobřeží většinu z nich pochytali či postříleli strážci. Hamiltonovi se nicméně povedlo nepozorovaně proklouznout, protože si hlídky myslely, že se utopil. Na přeplavání zálivu ovšem neměl dost sil, takže se dva dny ukrýval v malé jeskyni na pobřeží, načež se hladový a strhaný dobrovolně vrátil.

Masakr za mřížemi

V květnu 1946 se situace výrazně vyostřila, když šest vězňů přemohlo stráže, zmocnili se zbraní a rozpoutali událost, jež vešla do dějin jako „bitva o Alcatraz“. Vyzbrojení trestanci si vzali několik zaměstnanců věznice jako rukojmí a pokusili se dostat na svobodu. Jejich plán se však začal hroutit, jakmile zjistili, že žádný ze zajatých nemá klíče k bráně na dvůr. Než stihli problém vyřešit, rozezněl se poplach. Sam Shockley, Miran Thompson a Clarence Carnes situaci vyhodnotili jako beznadějnou a dobrovolně se vrátili do cel. Zato Joe Cretzer, Bernard Coy a Marvin Hubbard se rozhodli čelit zatčení se zbraní v ruce a svá rukojmí bez milosti postříleli. Měli přitom výhodu: Do bloku totiž vedl jen jediný přístup, který mohli kontrolovat střelbou z vyvýšené galerie. Po dvou dnech bezvýsledných pokusů tudíž strážcům nezbylo než přivolat posily.

Z nedalekých kasáren dorazily na ostrov dvě čety námořní pěchoty, vesměs veteránů z bojů v Pacifiku. A strhla se bitva, v níž mariňáci nakonec použili taktiku, která se osvědčila proti zakopaným Japoncům: Do oken pálili masivní salvy z kulometů a do střechy navrtali díry, kudy poté shazovali granáty na pravděpodobná místa úkrytů. Vzbouřence tak zahnali až do slepé chodby, kde je nakonec zastřelili. Thompson a Shockley posléze stanuli před soudem, který je za napomáhání pokusu o útěk a přihlížení popravě strážců odsoudil k smrti. Carnes, jemuž bylo tehdy teprve devatenáct let, dostal své druhé doživotí.

Třikrát víc než jinde

V 50. letech se podmínky v Alcatrazu postupně zlepšovaly: Vězni mohli hrát na hudební nástroje, o víkendu sledovat filmy, směli malovat i poslouchat rádio. Méně se také hlídala přísná pravidla ohledně ticha, a dokud si trestanci povídali šeptem, nechávali je strážci být. Zároveň ovšem budovy čelící slané vodě a přírodním živlům postupně chátraly, přičemž údržba a správa věznice byly extrémně nákladné. Z šetření vyplývalo, že každý tamní odsouzenec stál daňové poplatníky zhruba třikrát víc oproti jinému vězení – konkrétně asi deset dolarů denně. 

Když pak inženýři vypracovali návrh na rekonstrukci, vyšplhala se výsledná suma na pět milionů dolarů. V roce 1958 se sice s opravami skutečně začalo, ale kolem roku 1961 již stavebníci odhalili tolik dalších nedostatků, že Alcatraz považovali za „odepsaný“. Nikdo přitom netušil, že se schyluje k největšímu a nejambicióznějšímu pokusu o útěk, jaký kdy věznice zažila – a který nakonec definitivně zpečetil její osud.

S pečlivostí nejdál dojdeš?

Strůjcem geniálního plánu se stal vysoce inteligentní Frank Morris. On a jeho komplici – bratři John a Clarence Anglinové a také Allen West – strávili přípravami na svůj husarský kousek šest měsíců. Pomocí ukradených vyřazených pilek, lžic a dalších nástrojů postupně rozšiřovali ventilační šachty, jež se nacházely v celách pod umyvadly. Hluk kopání přitom maskovali například cvičením na hudební nástroje a vzniklé díry zakrývali kartonovými deskami, které si odpovídajícím způsobem nabarvili v kurzu malování.

Z cel se pak v noci skrz údržbářský koridor pravidelně přesouvali do opuštěného patra věznice, kde si zbudovali provizorní dílnu. Z nakradených pršiplášťů si tam ušili člun k přeplutí zálivu, a z překližky si dokonce udělali pádla. A aby je stráže nemohly odhalit, vyrobili si ze směsi mýdla, zubní pasty, betonového prachu a toaletního papíru makety svých hlav, které nabarvili a polepili vlasy sebranými u holiče. Výsledek potom pokládali na polštář, kdežto peřinu vycpávali oblečením a ručníky. Zatímco tedy pracovali v dílně, strážci si mysleli, že trestanci klidně spí.

Jedenáctého června 1962 byly přípravy u konce a vězni uvedli celý plán do chodu. West však bohužel doplatil na svou pečlivost: Když noc předtím usazoval mřížku ventilace zpátky do zdi, aby strážci přes den nepojali podezření, zajistil ji až příliš dobře. Provizorní cementová směs zatvrdla, a v rozhodujícím okamžiku se tak West nedokázal dostat z cely. Začal sice díru znovu prokopávat, ale než se mu to povedlo, byl už zbytek skupiny pryč. Neúspěšný dezertér se tedy nakonec smířil s krutou realitou, díru zapravil a vrátil se do postele.

Záliv nemá slitování

Morris s bratry Anglinovými se dostali údržbářským koridorem na střechu, načež postupně sklouzli kuchyňskou ventilační šachtou a po strastiplném klesání dlouhém patnáct metrů se ocitli na zemi. Následně přelezli dva bezmála čtyřmetrové ploty s ostnatými dráty a vyrazili na severovýchodní břeh, kde vysledovali slepá místa, kam nedosáhly reflektory ze strážních věží. Pomocí upravené tahací harmoniky nafoukli svůj provizorní člun a kolem desáté večerní vyrazili k ostrovu Angel, od kterého je dělily asi tři kilometry. A pak už je nikdy nikdo neviděl.

Každopádně se předpokládá, že se jejich troufalý útěk nakonec nezdařil. Z ostrova Angel se plánovali dostat na pevninu, ukrást auto i nějaké oblečení a poté se vydat každý jiným směrem po Americe. Ani dvanáct dnů po jejich zmizení však nikdo z přilehlého okolí nehlásil vloupání či krádež vozidla. Vyšetřování se proto uzavřelo konstatováním, že vězni utonuli v zálivu, jehož ledové vody dokázaly způsobit podchlazení už po dvaceti minutách.

Ztraceno ve vlnách

Jelikož se těla vězňů nikdy nenašla, řada lidí věřila v úspěch jejich útěku. Realita je však taková, že shodou okolností v tutéž noc zastavil na mostě Golden Gate své auto sebevrah Seymour Webb a vrhnul se do vody. Ačkoliv náhodný kolemjdoucí incident okamžitě nahlásil a na místě bleskově zasahovala pobřežní stráž, Webbovo tělo se nalézt nepodařilo. Trojice vězňů by tak nebyla první ani poslední, jejichž ostatky by tamní moře jednoduše pohltilo. FBI tedy vyšetřování uzavřela s tím, že trestanci utonuli.

Pro mnohé milovníky záhad a romantických příběhů však jejich osud dál halí tajemství. Podobně propracovaný útěk každopádně podnítil důkladné vyšetřování, které podtrhlo strukturální problémy Alcatrazu – a nakonec vyústilo v rozhodnutí, že k roku 1963 věznice ukončí svou činnost. Dnes některé její části slouží jako expozice a ročně do nich zavítá na 1,5 milionu turistů. Zbytek ostrova se pak mimo jiné proměnil v rezervaci pro ohrožené mořské ptáky. 

Podle většiny vědců kdysi na Marsu existoval život, alespoň ve své mikrobiální podobě. Přestože se do jeho hledání zapojila řada sond, jednoznačný důkaz života na rudé planetě se nalézt nepodařilo. Všechna dosavadní zjištění jeho existenci naznačují s větší či menší mírou pravděpodobnosti. Podle nové studie vědců z JPL by mikrobiální život mohl prosperovat v kapsách pod ledem. Naznačují to experimenty, počítačové simulace i zkušenosti ze Země.

„Pokud se dnes snažíme najít život kdekoli ve vesmíru, marsovské ledové expozice jsou pravděpodobně jedním z nejdostupnějších míst, kde bychom měli hledat,“ tvrdí hlavní autor nové studie Aditya Khuller z Laboratoře tryskového pohonu NASA (JPL).

Život v ledovém skleníku

Podle Khullera je pravděpodobné, že se pod marsovským ledem vyskytují kapsy roztáté vody. Míra slunečního záření, pronikajícího přes svrchní ledovou vrstvu, by podle vědců měla být dostačující pro mikrobiální život a fotosyntézu. Potvrzují to počítačové simulace i experimenty. V ledových bazénech na Zemi, ve kterých vědci modelovali marsovské podmínky, dokázaly prosperovat nejrůznější mikroorganismy – řasy, houby a sinice.

Na povrchu Marsu se nachází dva druhy ledu – vodní led a led tvořený zmrzlým oxidem uhličitým. Vědci se zaměřili na vodní led, který podle dosavadních zjištění vznikl během marsovských dob ledových. Marsovský led (stejně jako ten pozemský) obsahuje částice prachu. Ty jednak pohlcují část slunečního záření a mění odrazivost ledu. Zahřáté prachové částce postupně rozpouštějí led pod sebou a propadají se do spodních vrstev. V okamžiku, kdy dojde k vyrovnání příjmu a výdeje akumulovaného tepla, vytváří tyto prachové částice mělké tůně roztátého ledu a ledový příkrov poté funguje podobně jako skleník.

Právě tyto kapsy vědci považují za potenciální zdroj marsovského mikrobiálního života. Svrchní ledová vrstva by podle počítačových simulací měla být schopná nejen bránit odpařování roztáté vody ale i chránit případné mikroorganismy před škodlivým vlivem slunečního záření. Podobné „kapsy života“ by podle vědců mohly být životaschopné až do hloubky tří metrů pod ledem.

Polyfluoroalkylové látky (PFAS), označované také jako věčné chemikálie, jsou velkou skupinou syntetických organických látek, které mají v molekule fluor. Jde o odolné látky s řadou zajímavých vlastností, které mají velmi široké využití. Mají ale také svou stinnou stránku – kumulují se v lidském těle a mnohé z nich jsou nebezpečné pro lidské zdraví.

Odborníci Geologické služby USA v těchto dnech zveřejnili ve vědeckém časopise Science odhady znečištění zdrojů pitné vody, v nichž se nachází detekovatelné množství věčných chemikálií PFAS. Z výsledků vyplývá, že asi 71 až 95 milionů Američanů, tedy více než pětina obyvatel USA, pije vodu s měřitelnou koncentrací PFAS.

Věčné chemikálie ve stopovém množství

Hydroložka Andrea Tokranovová a její kolegové doufají, že svým výzkumem pomohou veřejnosti i dodavatelům vody objasnit souvislosti znečištění látkami PFAS a přispějí ke strategickému plánování využití vodních zdrojů. Vědci také zveřejnili online interaktivní mapu USA, kde je možné si prohlédnout pravděpodobnosti výskytu látek PFAS.

Jde o první celonárodní odhady výskytu látek PFAS ve spodní vodě, která zásobuje veřejné i soukromé studny. Rovněž jde o první odhad množství lidí ve státě, kteří jsou potenciálně ohroženi spodní vodou s věčnými chemikáliemi PFAS. Studie zkoumala pouze přítomnost či nepřítomnost těchto látek ve vodě a nikoliv jejich koncentrace.

„Výsledky našeho výzkumu ukazují, že podzemní zdroje vody v USA, z nichž se získává pitná voda, jsou velmi běžně kontaminované látkami PFAS,“ potvrzuje Tokranovová. „Mohou pomoci s vytipováním oblastí pro odběr vzorků k budoucímu testování. Je to důležité zvlášť pro lidi, kteří používají vodu ze soukromých zdrojů a často nemají informaci o kvalitě vody.“

Gladys Vanderbiltová, pravnučka amerického železničního magnáta Cornelia Vanderbilta, se narodila jako nejmladší ze sedmi dětí. Rodiče mohli všechny své děti více než dobře zabezpečit a poskytnout jim také náležité vzdělání. Gladys zdědila po otci 25 milionů dolarů, po matce dalších pět milionů, což by dnes znamenalo majetek ve výši přibližně 970 miliónů dolarů. 

Setkání v Berlíně 

Když vyrostla Gladys v opravdovou krasavici, rozhodla rodinná rada, že ji matka vezme do Evropy poohlédnout se po ženichovi se šlechtický titulem. Když v roce 1907 potkala na plese v Berlíně uherského hraběte Lászla Széchényiho, byla z toho láska jako trám! Měla tedy štěstí! O jejich honosné svatbě, která se konala v roce 1908 v New Yorku, se psalo i v New York Times.

Brzy po ní novomanželé odjeli na panství rodiny Széchényiů do oblasti Vihorlat na východní Slovensko, součásti Rakousko-uherské monarchie. Tam se Gladys zamilovala podruhé. Tentokrát do nádherné, nedotčené přírody v pohoří Vihorlat. Údolí potoka Okna s jezerem Morské oko ji fascinovalo natolik, že se po čase rozhodla v blízké vesničce Remetské Hámre postavit letní sídlo, aby zde mohla se svou rozrůstající se rodinou trávit vždy několik měsíců v roce. 

Kariéra? Peníze? 

Krátce před válkou rodinnou idylu pokazil nepodařený pokus hraběte Széchényiho o zhodnocení společného majetku. Nešťastná investice spolkla několik milionů dolarů z Gladysina věna a způsobila mezi manžely neshody, které se jim však podařilo překonat. László navázal na diplomatickou kariéru svého otce, velvyslance v Římě, a roku 1922 byl jmenován prvním maďarským velvyslancem v USA. 

Széchenyiům se narodilo během patnácti let pět dětí − samé dcery. Čtyři z nich se, vědomy si svého původu, provdaly za příslušníky významných evropských šlechtických rodů, jen ta nejstarší si našla ženicha v Americe, dědice z „nechutně bohaté“ rodiny. 

Nejmladší z dcer Széchényiů, Ferdinandine, trpěla od útlého dětství vážnými dýchacími potížemi, což byl také jeden z důvodů, proč se Gladys opakovaně vracela do rodinného sídla na Slovensku. Jelikož pobyt u jezera dcerce zdravotně prospíval, nechala hraběnka přímo u Morského oka postavit menší zámeček. A dostala další skvělý nápad! V Remetských Hámroch zřídila dětskou ozdravovnu, do níž jezdili malí pacienti z celého kraje.

Vykořisťovatelka? 

Hraběnka Gladys byla mimořádně štědrá žena se silným sociálním cítěním. Obnovila těžbu železné rudy, v blízkosti obce založila pilu, kde zaměstnávala desítky vesničanů. Platila dětem obědy ve škole, pamatovala i na nemajetné. Nechala vybudovat dodnes fungující vodovod. V roce 1929 se také zasloužila o elektrifikaci vesnice a financovala i výstavbu malé vodní elektrárny s Kaplanovou turbínou. Kromě toho organizovala procházky po okolí a výrazně přispěla k rozvoji turistického ruchu, když nechala zřídit úzkokolejnou železnici, která přivážela rekreanty až k Morskému oku. Jezdila sem až do začátku druhé světové války, i když už v roce 1938 ovdověla. Gladys Vanderbiltová Széchényi byla v oblasti Vihorlatu mimořádně oblíbená. Byla pro zapomenutý kraj opravdovou spásou.

Po roce 1948 jí jako „vykořisťovatelce“ komunisté zabavili veškerý majetek a v jejím bývalém sídle v Remetských Hámrech zřídili střední lesnickou školu. Gladys Vanderbiltová zemřela v New Yorku v roce 1965.

Třída dieselelektrických ponorek T, do které patřil i Triumph, se začala rodit v polovině 30. let coby náhrada za starší třídy O, P a R. Ty se příliš neosvědčily kvůli své nespolehlivosti a do šrotu postupně musely i vzhledem k mezinárodním úmluvám omezujícím tonáž, stejně jako ke stále větší opotřebovanosti.

S mohutnou výzbrojí

Výslednou podobu třídy T ovlivnily kromě smluvních omezení požadavky na silnou výzbroj a schopnost zvládat i dlouhé hlídky – nové ponorky byly totiž primárně určeny pro službu v Tichomoří. Z často protichůdných požadavků vzešla řada kompromisů, čluny se navíc stavěly v několika odlišných sériích. Triumph patřil do první várky dodávané ještě před válkou, nicméně i v jeho konstrukci už se stihly projevit provozní zkušenosti. Nejvýraznější úpravu oproti plánům představovala přepracovaná příď. Úvodní čluny měly v této partii kromě vnitřních torpédometů i externí vypouštěcí zařízení, kvůli nimž byla příď tak baňatá, že její tvar nepříznivě ovlivňoval rychlost při vynořování. A Triumph se zařadil k jednotkám, u nichž se inženýři rozhodli původní chybu opravit. 

Stavba ponorky začala v březnu 1937 v Barrow a napřesrok v únoru bylo hotovo. Oproti člunům z válečných časů, které měly svařovaný trup, se u člunu s kódovým označením N18 používalo výhradně nýtování. Plavidlo o délce 84 metry mělo po ponoření výtlak 1 575 tun, posádka čítala 64 mužů. Pohon zajišťovaly dva diesely o jednotlivém výkonu 1,86 MW a dva elektromotory po 1,08 MW, které Triumphu udělovaly rychlost 15,3 uzlu (28,3 km/h) na hladině a devět uzlů (16,6 km/h) pod ní. Výzbroj sestávala primárně ze šesti příďových torpédometů ráže 533 mm. 

Před válkou byla N18 zařazena do stavu 2. ponorkové flotily, kterou velení kvůli zhoršené mezinárodní situaci koncem srpna 1939 svolalo na bojové základny Dundee a Blyth. Odtud vyrážela ponorka Triumph na hlídkové plavby a 26. prosince 1939 narazila na německou minu v Severním moři. Ztratila kus přídě o délce 5,5 metru a došlo k poškození tlakového trupu, nicméně vezená torpéda neexplodovala. V doprovodu torpédoborců a letounů RAF se Triumph dobelhal do přístavu a opravy trvaly až do září 1940.

Torpéda i agenti

Začátek roku 1941 zastihl N18 ve Středomoří a posádce se konečně začalo dařit. Při četných výpadech potopila Italům tři obchodní lodě, čtyři pomocná hlídková plavidla, remorkér nebo vyprošťovací loď Hercules. Během téhož roku torpéda Triumphu poslala ke dnu i německý parník Luvsee a další menší cíle. Navíc britští ponorkáři poškodili hned pět dalších plavidel včetně dvou italských tankerů a pomocného křižníku Ramb III, který torpédovali 10. května 1941 v přístavu Benghází. 

Skutečně husarský kousek se N18 podařil v následujícím měsíci, kdy nedaleko egyptského pobřeží narazila na italskou ponorku Salpa. Ta mířila z Messiny k libyjskému pobřeží, aby napadla spojenecké transportní lodě. Jakmile ji Britové z můstku Triumphu 27. června spatřili, zahájili palbu čtyřpalcovým (102mm) dělem a následně zasáhli i torpédem. Italský člun o výtlaku 660 tun šel okamžitě ke dnu i s posádkou 44 mužů. 

K dalším úkolům N18 patřila účast na speciálních operacích včetně těch spojených s vysazováním agentů SOE či MI6 a diverzantů na okupovaných územích. Její posádka kupříkladu prováděla průzkum břehů Dodekanéských ostrovů a zachraňovala obklíčené vojáky z nevydařených akcí, kteří potřebovali evakuovat z Řecka do Alexandrie. Riskantní mise často končily neúspěchem nebo přinejmenším zajetím většiny elitních bojovníků. 

Takový osud potkal i účastníky operace Colossus, kterou Britové spustili 10. února 1941. Šlo o první vzdušně výsadkový podnik královských ozbrojených sil za druhé světové války, při němž měli příslušníci jednotek commandos zničit akvadukt nad italskou řekou Tragino. Letouny Whitley startující z Malty vysadily diverzanty u cíle a po jeho zničení se měli speciálové stáhnout k pobřeží, kde by je vyzvedl právě Triumph. Akvadukt se jim podařilo poškodit, jenže při stahování obklíčily commandos italské jednotky a 35 mužů skončilo v zajetí.

Záhadný konec

I kdyby se záškodníci k místu vyzvednutí probili, N18 by nenalezli. Jeden z bombardérů, které prováděly diverzní nálet k odvedení pozornosti obránců, měl totiž potíže s motorem. Jeho pilot poslal na Maltu rádiem zprávu, v níž uvedl svou aktuální pozici. Ta se shodou okolností nacházela nad místem, kde měla ponorka na commandos čekat. V Londýně se ale obávali, že nepřítel zprávu zachytil a Triumph by vplul do pasti, takže člun raději vůbec do akce nevyslali. 

Za další nebezpečnou misi zaplatila posádka N18 nejvyšší cenu. O Vánocích 1941 vyplula ponorka z Alexandrie k řeckým ostrovům, kde měla vysadit trojici agentů na ostrově Antiparos. V noci na 30. prosince vplula ponorka do zátoky mezi Despotikosem a Antiparosem, kde ji opustil tým operativců se zásobami. Poručík James Huddart jim sdělil, že má rozkaz hlídkovat v Egejském moři a vrátit se pro ně 9. ledna, aby je od vezl do Egypta. Na základnu odvysílal hlášení o úspěšném splnění první části mise – a pak se navždy odmlčel. 

Má se za to, že 9. ledna Triumph neúspěšně torpédoval nákladní loď u ostrova Naxos. Poté se po něm slehlo moře a operativce z Antiparosu už nevyzvedl. Italové celý tým SOE zajali a u jednoho z důstojníků našli seznam aténských odbojářů, které během pár dnů čekalo zatčení. Mezitím Londýn marně pátral po osudech Triumphu a 23. ledna prohlásil ponorku za ztracenou. Za nejpravděpodobnější příčinu označili admirálové náraz na italskou minu.

Nález po 81 letech

Osud i místo posledního odpočinku ponorky zůstával po desetiletí záhadou. Skupiny pátračů z Velké Británie, Malty či Ruska se pokusily Triumph nalézt, ale bezvýsledně. V roce 1998 se mezi ně zařadil tým elitního řeckého potápěče Kostase Thoktaridise, který se na hledání potopených plavidel specializuje. Také jeho snahy dlouho vyznívaly naprázdno. Vše se změnilo až 7. června 2023, kdy Thoktaridis oznámil médiím, že vrak konečně objevil. Pátrání označil za „nejobtížnější a nejnákladnější misi, jakou za celý život podnikl“. Podle vlastních slov nedokázal vrak přestat hledat dlouhých 25 let proto, že služba Triumphu byla v námořních dějinách unikátní svou mnohostranností i na pojením na řecký odboj. 

Klíč k odhalení letitého tajemství spočíval podle Thoktaridise ve výzkumu založeném na primárních historických pramenech, kvůli nimž cestoval do archivů ve Spojeném království, Německu, Řecku i Itálii. Nakonec jej dovedly až k vraku ležícímu v Egejském moři v hloubce 203 metry – desítky kilometrů od mysu Sunion, jenž tvoří nejjižnější výběžek poloostrova Attika. Triumph spočívá na pravoboku s náklonem asi osmi stupňů. Obhlídka ponorky potvrdila, že se během svých posledních okamžiků nacházela pod hladinou – má zasunutý periskop a utěsněné poklopy. Hloubková i směrová kormidla se nacházejí ve vodorovné poloze, což naznačuje, že se pohybovala v ustálené hloubce bez snahy klesat nebo se vynořit. Zveřejněné snímky také ukazují, že jeden z torpédometů se otevřel a vyčuhuje z něj torpédo Mark VIII. 

Podle výsledků prvotního ohledání stál za zkázou plavidla silný výbuch v jeho přední části. Příčina exploze je stále předmětem zkoumání – kromě miny mohlo jít o zásah torpédem nebo důsledek technické závady. Vypadá to však, že se veřejnost už brzy dozví, co poslalo člun s dvacítkou bojových plaveb na kontě do vlhkého hrobu.

V improvizovaných podmínkách první světové války plnil funkci státní vlajky původně výsostný zemský symbol Čech bíločervené barvy, používaný nejpozději od 16. století. Na počátku republiky však přestal vyhovovat, a to především proto, že neodrážel sepětí českých zemí se Slovenskem. Kromě toho bylo například při vyznačování svrchovanosti na hranicích na obtíž, že shodné barvy mají také Polsko a Rakousko. Možným řešením bylo vložit barvu třetí – modrou. Ta společně s původní dvojicí představovala barvy Čech, Moravy a Slovenska a také trikoloru slovanskou. Navíc měly stejné zbarvení vlajky nejdůležitějších spojenců – Francie, Velké Británie, USA a předbolševického Ruska.

Nový státní symbol

Na konci roku 1918 vznikla z iniciativy profesora pomocných věd historických Gustava Friedricha takzvaná znaková komise. Od jara 1919 pracovala na úkolu vytvořit jednoduchou a nezaměnitelnou vlajku v daných barvách. Jejím členem se stal i koncipista státního archivu Jaroslav Kursa, který zpracovával a připravoval grafické podklady. Do května vypracoval soubor návrhů s možnými barevnými kombinacemi, mezi nimiž se objevila i varianta s klínem.

V té době byli k navrhování vlajky přizváni také členové Uměleckého sboru Památníku odboje, mezi nimi například František Kupka nebo Václav Špála. Na schůzce došlo ke střetu konzervativců prosazujících tradiční dvoubarevnou vlajku s těmi, kdo chtěli navázat na tradice husitské nebo i nejnovější, legionářské, a navrhovali například verzi s kalichem, lvem nebo kotvou.

S pověstnou troškou do mlýna přispěl rovněž grafik Vojtěch Preissig. Jeho návrhy se vyznačovaly symbolikou ovlivněnou dlouholetým pobytem ve Spojených státech amerických: obsahovaly obvykle čtveřici pěticípých hvězd představujících Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko. Překvapivě si získaly značnou podporu. Přesto byl nakonec jako nejvhodnější shledán Kursův návrh s modrým klínem do jedné třetiny délky vlajky. Ani tato verze však nebyla definitivní, četné protesty vedly k protažení klínu do poloviny délky. V takové podobě byla československá vlajka 30. března 1920 schválena.

Domnělá symbolika barev

V předválečném Československu odmítali vlajku s klínem zvláště čeští fašisté, kteří podporovali dvoubarevnou verzi především proto, že v klínu hledali zednářskou symboliku. Připomeňme, že modrý trojúhelník byl vykládán různě, přičemž podle jedné verze symbolizuje slovenské hory.

Ohledně trojbarevnosti vlajky se vedle historického zdůvodnění začaly uměle vytvářet nové, více či méně emocionální teorie symboliky barev. Podle jedné měla bílá znamenat svobodu a červená krev prolitou za její získání v modrých dálavách Velké války. Jiná verze viděla v bílé barvě čistou duši československého lidu, v červené obranu vlasti krví národa, a to pod jasným modrým nebem.

Čína opět potvrdila svou pověst bezedné pokladnice rozličných dinosauřích fosilií. Čínský výzkumný tým nedávno popsal fosilní vejce, nalezené v roce 2021 u města Kan-čou v provincii Ťiang-si na jihu Číny, které, jak se později ukázalo, je nejmenším známým dinosauřím vejcem z období druhohor.

Dotyčné dinosauří vejce, které na délku měří pouhých 29 milimetrů, se podařilo objevit během stavebních prací. Šlo o jedno vejce ze šesti, která očividně tvořila jednu snůšku a fosilizovala společně. Vědci odhadují stáří vajec na zhruba 80 milionů let a všechna jsou v relativně dobrém stavu. 

Dosavadní nejmenší známé dinosauří vejce pochází z Japonska. Na délku měří 45 milimetrů a díky své velikosti si vysloužilo zápis do Guinnessovy kniha rekordů. Ten se nyní zřejmě bude přepisovat.

Tři roky trvající analýzy odhalily, že uvnitř vajec se nacházejí zárodky neptačích dinosaurů ze skupiny teropodů, které vědci pojmenovali Minioolithus ganzhouensis.

Vědci při analýzách vajec použili nedestruktivní techniku zpětného rozptylu elektronů a vejce jsou tak stále ve stejném stavu, v jakém byla nalezena. Místo nálezu hodlají dále prozkoumávat a věří, že se jim podaří zjistit více informací o prostředí, v němž byla vejce snesena, případně identifikovat druh, který je snesl. Výzkum by podle nich také mohl přispět k lepšímu poznání rozmnožování teropodních dinosaurů v období křídy.

Množství odpadu na orbitě Země se rychle zvětšuje. V současné době jde asi o 4 300 tun a neustále přibývají další a další kusy tohoto velmi nebezpečného druhu odpadu. Letos 19. října k nim přibylo dalších téměř sedm tun, když se náhle a z nejasných důvodů rozpadl velký americký komunikační satelit Intelsat 33e společnosti Boeing. 

Intelsat 33e poskytoval širokopásmovou komunikaci na geostacionární dráze nad zemským rovníkem a v době zániku se nacházel asi 35 tisíc kilometrů nad Indickým oceánem. Z doposud nejasných příčin nejprve ztratil energii, a poté se rozpadl na nejméně dvacet kusů. 

Zánik satelitu

Nejde o první podobný případ. V minulosti jsme byli svědky zániku satelitů kvůli náhodným srážkám, sluneční aktivitě nebo i cílenému zničení. Není žádným tajemstvím, že řada zemí vyvíjí technologie určené k útokům na satelity, ať už fyzické nebo třeba kybernetické. 

Jako nejpravděpodobnější příčina se v tuto chvíli jeví technické selhání, byť byl Intelsat 33e relativně nový – do vesmíru zamířil v srpnu 2016. Již dříve ale čelil technickým obtížím. Například v roce 2017 se dostal na zamýšlenou oběžnou dráhu až o tři měsíce později, než bylo plánováno. Důvodem byly problémy s primární tryskou satelitu, která je nutná pro ovládání výšky satelitu na orbitě a jeho zrychlení. Další problémy se objevily, když družice prováděla zážehy nezbytné pro udržení na určené oběžné dráze. Spotřebovala při tom více paliva než měla, což zkrátilo předpokládanou délku její mise o 3,5 roku. Pro provozovatele jde o nešťastnou událost i vzhledem k tomu, že v době zániku nebyl satelit podle všeho pojištěný. V současnosti probíhá vyšetřování příčin zničení Intelsatu, které by mělo celou záležitost osvětlit.

Podle letošní zprávy Evropské vesmírné agentury bylo od roku 1957 dopraveno na oběžnou dráhu Země více než 19 000 nejrůznějších satelitů, přičemž více než 13 000 se ve vesmíru stále nachází (funkčních je podle ESA přibližně 10 200 kusů). Celková hmotnost všech objektů na zemské orbitě přesahuje 13 000 tun, z nichž 4 700 tun připadá kosmický odpad.