Úplné zatmění Slunce lze ze Země pozorovat pouze z úzkého pásu totality, a to kvůli geometrii a rozměrům Slunce, Měsíce i naší planety. Připomeňme, že aby zmíněný jev nastal, musí se Měsíc v novu nacházet v tzv. uzlu své dráhy, kdy všechna tři tělesa leží v přímce a zemský souputník z našeho pohledu zastíní sluneční kotouč.

Zajímavou souhrou okolností je Měsíc asi 400krát menší než Slunce a současně se k nám nachází zhruba 400krát blíž. Jejich zdánlivé rozměry se tedy téměř shodují, a právě uvedená zvláštní náhoda může za to, že lze úplné zatmění pozorovat jen z oblasti široké přibližně 150 km, přičemž se stín v průběhu jevu po zemském povrchu posouvá, jak se Měsíc pohybuje a planeta pod ním se otáčí. Kdyby byl náš přirozený satelit větší nebo se nacházel blíž, byl by úplný stín širší, zatímco v opačném případě by se zemského povrchu vůbec nedotkl. Náhoda zde tedy pracuje pro nás.

Rodina hrála v životě zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda zásadní roli. Právě rodiče a jejich autorita jsou důležitou součástí našich životů, avšak má-li se jedinec individualizovat a do dospělého života vstoupit jako sebevědomý a vyrovnaný člověk, je nutné, aby se od rodinných pout osvobodil. Což ovšem neznamená, že je má zpřetrhat! 

Vztahy ovlivňují náš další život a směřování. Nejinak tomu bylo v Sigmundově případě. Jako nejstarší z osmi dětí a matčin miláček byl předurčen k velkým činům. Nevyčerpatelná mateřská přízeň mu dodala sebevědomí a možnost v raném věku zakusit, jaké to je cítit se jako vítěz a dobyvatel.

Sigmund se oženil s vnučkou hamburského rabína Marthou, s ní zplodil šest dětí. Nejmladší z nich, Anna, rozvíjela otcův odkaz a stala se psychoanalytičkou. Jeho synové – stavební inženýr Oliver a architekt Ernst, žili v Berlíně až do chvíle, kdy se moci chopil Hitler. Poté kvůli svému židovskému původu emigrovali – nejdříve do Francie a následně do Velké Británie. Ne všichni z rodiny Freudů ale měli štěstí. Čtyři z pěti Sigmundových sester zahynuly v koncentračním táboře a jeho dcera Eva zemřela během války na chřipku.

Zřejmě nejtěžší postavení měl v rámci rodiny nejstarší syn Sigmunda a Marthy, Martin. „Byly na mě kladeny vysoké požadavky. Všichni do mě vkládali velké naděje, ale syn génia zůstává vždycky v jeho stínu,“ svěřil se ve své knize Martin, z něhož se stal trafikant. 

Syn Ernesta, Lucian, světově uznávaný malíř, na konto rodiny jednou prohlásil: „Rodina pro mě není důležitá, ani v nejmenším mě nezajímá.“

Studie vedená Sofií Bouchebti z Ben-Gurionovy univerzity v Izraeli zkoumala, jak dobře jsou sršně a vosy schopny tolerovat alkohol. Na rozdíl od většiny živočichů, u kterých se projevují známky opilosti nebo toxicity už při konzumaci alkoholu o koncentraci vyšší než 4 %, sršně východní (Vespa orientalis) dokážou konzumovat až 80% etanol bez známek poškození.

Studie, publikovaná v odborném časopisu PNAS, ukázala, že sršně zpracovávají alkohol až o 300 % rychleji než včely. Zatímco včely pod vlivem vysokých koncentrací alkoholu umírají do 24 hodin, na délku života sršní nemají ani takto vysoké koncentrace alkoholu prakticky žádný vliv.

Výzkum týmu Sofie Bouchebti ukázal, že sršně disponují vícenásobnou kopií genu zodpovědného za enzym rozkládající alkohol, což je adaptace, která může souviset s jejich symbiózou s kvasinkami přítomnými v jejich střevě. Tato symbióza pomáhá sršňům tolerovat alkohol, vznikající při kvašení cukrů z ovoce, kterým se živí.

„V etanolu je spousta energie a je to skvělé metabolické palivo,“ vysvětluje zoolog Eran Levin, který se na studii také podílel. Problém pro lidi a jiné živočišné druhy tkví v jeho neblahých účincích na mozek a další orgány. Navzdory těmto schopnostem však podle vědců sršně nedávají přednost alkoholu před cukrem, což může naznačovat, že jim méně chutná. 

Vědci plánují další studie zaměřené na genovou expresi související s konzumací alkoholu. Cílem je lepší porozumění této zvláštní metabolické odolnosti a jejímu vývoji mezi různými druhy. V budoucnu se proto hodlají zaměřit i na jiné živočichy, kteří se živí fermentujícím ovocem, jako jsou někteří brouci nebo třeba netopýři.

Draví korýši ze skupiny Megacheira prosperovali v oceánech období kambria. Paleontologové se domnívali, že v průběhu následujícího geologického období (ordoviku), už téměř vymizeli. Luke Parry z Univerzity v Oxfordu a jeho kolegové ale přinášejí důkaz, že se jim dařilo i v ordoviku.

Na vyhlášené newyorské lokalitě Beecher's Trilobite Bed paleontologové objevili fosilii doposud neznámého korýše skupiny Megacheira, starého asi 450 milionů let, kterého pojmenovali Lomankus edgecombei. Jde o pozoruhodný nález, který vědce zaujal s ohledem na materiál, který tuto fosilii tvoří. 

Fosilie prošla podle vědců procesem pyritizace, při níž organický materiál, například zbytky rostlin nebo živočichů, přechází do minerální formy díky přeměně na pyrit (FeS₂), což je minerál obsahující železo a síru. Tento proces nastává nejčastěji v prostředí chudém na kyslík, kde se přirozené rozkládání organického materiálu zpomalí. Místo rozkladu působí na organické látky chemické procesy, během nichž se železo a síra z okolního prostředí spojují s organickým materiálem, a ten se postupně obaluje nebo nahrazuje pyritem. Výsledkem pyritizace jsou velmi detailně zachovalé fosilie, které mohou mít kovový lesk a zlatavé zabarvení. Pyritu se kvůli jeho barvě někdy přezdívá „bláznovo zlato“ či „kočičí zlato“.

Švýcarák z ordoviku

Objevený korýš měl na rozdíl od jiných druhů skupiny Megacheira menší tělní přívěsky u končetin, které mu zřejmě nesloužily k lovu. Lomankus je podle vědců mohl využívat k mapování okolního prostředí. Tato přizpůsobivost tvořila základ úspěchu členovců, kteří opakovaně reagovali na výzvy prostředí tím, že měnili funkce částí svého těla. Podle Luka Parryho se tito tvorové podobali „biologickému švýcarskému armádnímu noži“.

„Existuje celá řady typů výjimečných fosilií. Ale toto uchování fosilie v pyritu je extrémně vzácné,“ líčí pro web IFL Science Perry. „Za poslední půl miliardu let máme k dispozici opravdu jen několik takových.“ Skvělou zprávou pro vědce je i skutečnost, že v případě lomankuse došlo díky pyritizaci k fosilizaci měkkých tkáních a uchování velmi cenných informací. 

Lehký kulomet Chauchat bývá často uváděn jako nejhorší zbraň své kategorie, která se kdy objevila ve výzbroji některé z armád. Přesto jí nelze upřít výjimečnost, neboť představovala jeden z prvních lehkých automatů skutečně použitých na bojišti. Postrádala jak těžkou trojnožku, tak nutnost obsluhy týmem vojáků.

Neustále zaseknutý

Princip fungování lze vystopovat u pistole maďarského konstruktéra Rudolfa Frommera, od něhož plukovník Louis Chauchat převzal princip dlouhého zákluzu hlavně při odběru plynů u jejího ústí. Volba 8mm náboje s okrajem přiměla Francouze vyvinout jedinečný dvacetiranný zásobník půlkruhového tvaru, jenž se stal charakteristickým prvkem celé zbraně. 

Francouzská armáda zavedla zbraň do výzbroje roku 1915. Rozbahněné zákopy západní fronty rychle ukázaly její slabiny, k nimž přispěly i postupné nevhodné zásahy konstruktérů ve snaze zjednodušit sériovou produkci. Výsledkem bylo hrubé dílenské zpracování a nekvalitní provedení většiny kovových dílů. Jako extrémně problematické se ukázaly zásobníky vyráběné z tenkého kovu a na jedné straně otevřené, takže do nich pronikalo bláto i prach. Vzhledem k častým poruchám se vojákům jen zřídka podařilo vystřílet celou kapacitu zásobníku bez pauzy vynucené zaseknutím, jehož oprava vyžadovala kompletní rozborku. 

Přestože kulomet přestával fungovat i při sebemírnějším přehřátí, koncem války si 34 000 kusů pořídila také US Army. Přijala variantu střílející nábojem ráže .30-06 Springfield (7,62 mm) bez okraje, a tak se její zbraně již vyznačovaly rovnými zásobníky. Americké střelivo ale mělo vyšší výkonnost než francouzské, což mechanismus nadměrně opotřebovávalo. Své si s chauchatem užili českoslovenští legionáři, u jízdních jednotek ho v malém množství používala též naše poválečná armáda.

Druhý život

Pod názvem Gladiator (odvozeným od jména jedné z fabrik, která ho vyráběla) se nešťastný kulomet ve 20. letech vyvážel kupříkladu do Polska, Řecka nebo Belgie. Vzhledem k neodstranitelným závadám ale zbraň většinou pobyla ve výzbroji jen krátce a samotná Francie ji začala vyřazovat ještě před koncem roku 1918. Nástupcem chauchatu se stával americký BAR 1918 a domácí Chatellerault M1924/29. Přesto si chauchat zabojoval i ve španělské občanské válce na konci 30. let a přes beznadějnou zastaralost se několik exemplářů údajně objevilo ještě i ve vietnamském konfliktu.

Parní ponorka?

Průmyslová revoluce zažehnutá v 19. sto letí dala inženýrům do rukou revoluční zdroj energie v podobě páry. Pokrok však postupoval mílovými kroky a ještě před vypuknutím první světové války se coby účinnější pohon ukázal spalovací motor. Přesto si někteří britští konstruktéři mysleli, že dieselové jednotky nemohou parní stroj překonat – a učinili z něj srdce královských ponorek známých jako třída K. 

Design těchto podmořských člunů vznikl během roku 1913 a byly zamýšleny jako velká a rychlá plavidla s dostatečnou odolností operující společně s eskadrami bitevních lodí. V případě potřeby měly své hladinové kolegyně i předstihnout, aby se dostaly do týlu německé flotily a napadly ji při ústupu před zjevnou přesilou královských dreadnoughtů.

Experimenty ukázaly, že dieselelektrické čluny takový úkol nedokážou splnit – čluny paralelně vyvíjené třídy J dosáhly na hladině 19 uzlů (35,2 km/h), která jim nedovolovala efektivně doprovázet bitevní loď Dreadnought vykazující o dva uzly více. Proto padla volba na parní turbíny umožňující vynořenému člunu uhánět tempem až 24 uzlů (44,4 km/h). V trupu se nicméně nacházel též vznětový motor s elektrickým generátorem o výkonu 600 kW, jenž sloužil k dobíjení baterií a poskytoval ponorkám omezenou hnací sílu v případě potíží s kotly.

Killer Class

Čluny o délce 103 metry vykazovaly na hladině výtlak 1 980 tun, obsluhovala je posádka o 59 námořnících a nesly osm 460mm torpédometů včetně dvou otočných pro noční použití. K moderním prvkům se řadila plně uzavřená a zčásti prosklená velitelská věž. Další charakteristiky už však příliš optimismu nevzbuzovaly. Dosud nevídané rozměry vedly k potížím s ovládáním i udržováním požadované hloubky. Přepážky se navíc testovaly pouze pro hloubku 21 metrů a jejich zhroucení představovalo jen otázku času.

Z 18 postavených jednotek neklesla žádná ke dnu v důsledku nepřátelské akce, zato se jich plná třetina potopila při nehodách – a to za značných ztrát na životech. Také bojové skóre „káček“ patřilo k podprůměrným – pouze člunu K-7 se podařilo zasáhnout císařský U-boot. Jenže torpédo neexplodovalo a členové posádky skrz zuby procedili, že takové „štěstí“ mohou mít jen ponorky třídy K. 

Na druhou stranu, díky své rychlosti K-7 unikla hlubinným pumám bez škrábance. Někteří historikové s jistou dávkou sarkasmu tvrdí, že čluny třídy K usmrtily více britských námořníků než těch německých – ne náhodou si ještě před porážkou Centrálních mocností vysloužily přízvisko Killer Class (vražedná třída) nebo Kalamity Class.

Kozinovu popularitu má na svědomí slavný spisovatel Alois Jirásek, který ve svém románu Psohlavci postavil rebelům trvalý pomník. Román začal vydávat roku 1884 na pokračování v časopise Květy, přičemž materiál čerpal na Chodsku už o dva roky dříve. Připomeňme však, že díla oslavující rebely vycházela už dlouho před Psohlavci. Jenže na rozdíl od Jiráskova díla šlo většinou o texty dost pochybné kvality. 

Nadšení předchůdci 

V lidové tradici žily události z let 1692–1695 po celá staletí, ale do širšího podvědomí se dostaly až v první polovině 19. století díky sběratelské činnosti Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové. Je logické, že vrcholící období národního obrození se muselo nutně promítnout do celkového vyznění příběhu. V tomto období česká společnost projevila největší zájem o lidovou kulturu, její zvyky a obyčeje. A právě na Chodsku našli sběratelé takřka nevysychající studnici folkloru.

Díky Františku Palackému se o Domažlicko začínají zajímat i erudovaní historici. Zdejší krajina se přece stala svědkem tolika slavných činů. To tady porazili Češi německé „nájezdníky“ roku 1040 a roku 1431 zde triumfovali husité. Nadšenci zde začali hledat i slavný Wogastisburg, kde Sámo v čele Slovanů zvítězil nad Franky. Proč právě zde? Protože tady sahal český živel až k zemským hranicím, zatímco většinu zbylého pohraničí osidlovali Němci. Proto bylo území vyzdvihováno nad jiná místa. Dobře, nezkažený, ryzí a výjimečný kraj už máme, nyní byl zapotřebí nějaký ten hrdina. 

Aragorn po česku 

V této souvislosti se báječně hodili Chodové coby strážci hranic. Český živel se ztotožnil s „protifeudálním“ bojem, náhle začal na svou historii pohlížet jako na staletý odpor proti feudalismu, reprezentovanému Němci a Habsburky. Selské bouře tak měly funkci jakési spojnice mezi husitským hnutím a tehdejším státoprávním bojem. Toto přesvědčení žilo ovšem spíš mezi laiky, nikoliv mezi historiky, proto se také více odráží v umění než v historických dílech. Chodští strážci hranic jsou připomenuti při kladení základních kamenů Národního divadla a také v malířské výzdobě zlaté kapličky. 

Pojetí románu 

Profesor Jirásek si potrpěl na prostudování pramenů. Proto odjel na Chodsko, aby sehnal potřebné zprávy, jenže v případě Kozinovy vzpoury zdrojů příliš mnoho nenašel. Většinu informací tak čerpal ze studie Georga Leopolda Weisela Chodský proces, a pokud něco doplnil, držel se spíše lidové tradice než archivních pramenů. Z toho důvodu je v knize řada nepřesností nebo úplných nesmyslů, ovšem k tomu bychom měli přistupovat s nadhledem. Autor psal román, a ne historickou studii. 

Chodský osud se pro něj stal paralelním k „údělu celého národa“. Veškeré neštěstí prý na udatné strážce hranic dopadlo po bělohorské porážce, která zničila jejich svobody. Vůbec ho nezajímalo, že se bouřili již dávno v 16. století proti českému rodu Švamberků. Ten založil Ratmír ze Skviřína a „češtější“ rod si lze jen těžko představit.

Taková informace však samozřejmě nezapadala do celkového konceptu. Boj Chodů byl totiž bojem českého utlačovaného etnika s cizáckou šlechtou, jak se to podle Jiráska dělo vždy. U autora je ovšem netypické, že zcela pomíjí náboženský aspekt, tedy soupeření katolíků s protestanty. Čtenář měl najít v románu především paralelu k bojům za spravedlivé sociální požadavky, stejně jako boj českého národa za stará práva. A to ještě redaktor Květů Svatopluk Čech přemluvil Jiráska, aby změnil všechno, co by se dalo vztáhnout na tehdejšího panovníka Františka Josefa I. Inu, pro jistotu… 

Jak to nebylo 

Některé nepřesnosti pochází přímo z hlavy spisovatele, ale častěji mají své kořeny v původní ústně předávané tradici. Projděme se dějem románu a podívejme se na problematická místa. Najdeme je už v první kapitole, věnované popisu Kozinovy domácnosti. Jirásek z hrdiny udělal sotva třicátníka, který je pro svou nezralost vlastně zpočátku vyloučen z účasti na chodském odboji, a všechny překvapí, když dá přednost boji za svobodu před svou rodinou. Opuštěná manželka se v románu jmenuje Hana, a ne Dorota. (Možná jméno Dorota neznělo dost česky. Je však lepší hebrejské Hana?) Hrdina má děti jen dvě, zatímco skutečný Kozina měl šest synů. Třicátník s mladou rodinou však budí více emocí. Jirásek udělal ze sedláka typického romantického hrdinu – mladíka postaveného před závažnou životní volbu. (Uvědomme si, že třicátník byl i Ježíš, Mohamed nebo Buddha.) 

Té lípy se nevzdáme! 

Událostí, která vlastně spustí odboj, se stal slavný boj o lípu. Lomikarovi pohůnci se pokusí skácet lípu – prastarý mezník, vyznačující hranice pozemku. (Zde vidíme dokonce jistou recyklaci motivů, což však u takto plodných autorů není žádnou výjimkou.) Ve skutečnosti nemáme z historických pramenů vůbec doloženo, že by k něčemu podobnému došlo. Ovšem lidová tradice dokonce tvrdí, že právě kvůli sporu o pozemek byl Kozina popraven. Jan Sladký v románu také necestuje do Vídně. Zůstává na Chodsku, aby usměrňoval své krajany, což se mu ovšem nedaří, jak dosvědčuje známá scéna, kdy se Chodové během masopustního průvodu masek vysmívají svému pánu a kladný hrdina se jim v tom snaží zabránit. 

Mrtvý a vítězný 

V Jiráskově pojetí hrdina chce dodržovat zákony, ba striktně se jich drží, protože ví, že na jeho straně je pravda. Naopak strana zla reprezentovaná Lomikarem se právu vysmívá. V tomto boji pochopitelně nemůže Kozina zvítězit, proto končí na šibenici, ale stává se vítězem morálním, který svou pravdu předává budoucím generacím. 

Kozina se nemohl v románu účastnit cesty do Vídně, protože by to znamenalo, že šel s prosíkem za představiteli „cizácké“ dynastie. Teprve cestu do Prahy přijal rád, protože cestoval do hlavního města království, za členy komise suplující panovníka. A ještě jazyk tu má důležitou roli, jak je psáno v románu: „Do Vídně nechtěl, do Prahy však rád, tam že netřeba umět německy…“ I tady se jasně projevuje Jiráskův obrozenecký postoj. 

Do roka a do dne… 

Konec díla, přibližně od zatčení chodských vyslanců v Praze, se drží skutečnosti vcelku věrně. Ať už jde o popis pražských výslechů, uvěznění v Novoměstské radnici, Kozinovo odsouzení a vlastně i samotnou popravu. Až na jednu věc, ale bez ní by legenda nebyla legendou. Jde o slavný výrok pod plzeňskou šibenicí, kdy vyzval Lomikara k božímu soudu. Nic takového v chladném listopadovém ránu nezaznělo, ale přiznejme si, že by se Kozina sotva stal tak známým, slavným a oblíbeným, kdyby neudělal ono poslední vzdorné gesto… 

My čtenáři tohle prostě milujeme a rádi necháme umírajícího hrdinu naposledy se rozpovídat. Chudáci dušeni kouřem hranice, taháni za žebro na šibenici či s mečem zabodeným v útrobách se tak pouští do dlouhých a patetických monologů. Závěr korunuje celé dílo a touto větou ho chodský sedlák završil dokonale. A Lomikar pak samozřejmě nemohl zemřít jindy než skutečně rok po Kozinově popravě, ač ve skutečnosti zemřel už 2. listopadu, nikoliv osmadvacátého. (Nabízí se úvaha, zda sedlák neměl na mysli smrt „někdy v průběhu roku“ a nikoli „za rok“. To by však postrádalo onu osudovost.) 

Také bohatá hostina uspořádaná na výsměch oběšenému sedlákovi zcela vychází z lidové tradice. Jenže právě naplnění božího soudu při zpupné demonstraci bohatství a moci pyšného pána udělalo Kozinův příběh přitažlivým a dodnes živým. Byl to závan nadpřirozena a zásah vyšší moci.

Kromě několika jasných stálic, jako je Arcturus, Vega či Capella, se na podvečerní listopadové obloze jako první poslové noci objeví i dvě nápadné planety. První z nich, zářivou Venuši, hledejte nízko nad jihozápadem. Nesmíte však otálet, protože bude zapadat přibližně hodinu a půl po Slunci. Druhou jasnou oběžnicí se stane Saturn, který se na nebi ukáže s nástupem noci, a to v souhvězdí Vodnáře. Prstenci opásaná planeta bude nedlouho po setmění kulminovat nad jihem, načež se vydá vstříc jihozápadnímu obzoru a zmizí za ním až po půlnoci.

Brzy večer se nad severovýchodem v Býkovi zjeví i velmi jasný Jupiter, následovaný o tři hodiny později podstatně méně nápadným Marsem v Rakovi. S pomocí podrobnější hvězdné mapy se můžete pokusit ulovit také Uran v Býkovi, jenž 17. listopadu dospěje do opozice se Sluncem, anebo Neptun v Rybách. Temné podzimní noci, kdy obě planety stoupají vysoko nad obzor, jejich pozorování vyloženě nahrávají.

Dvanáctá nejjasnější

Totéž ovšem platí i pro objekty vzdáleného vesmíru, za nimiž můžete zamířit třeba do souhvězdí Pegasa. Pokud patříte v pozorování hvězdného nebe k nováčkům, zkuste ze všeho nejdřív rozpoznat tělo okřídleného oře, vytyčené tzv. Pegasovým čtvercem. Tvoří jej čtyři nápadné, přibližně stejně jasné hvězdy: Alfa, Beta a Gama Pegasi s Alfou Andromedae. Pegas totiž na obloze plynule přechází právě v Andromedu – princeznu „vezoucí“ se na jeho chvostu. 

Z protilehlé strany Pegasova čtverce pak směrem k obzoru vybíhá Pegasova hlava. Bájný kůň totiž po nebeské klenbě cválá vzhůru nohama. Na samotném konci hlavy, v místech, kde má Pegas nozdry, narazíte na stálici druhé velikosti Epsilon Pegasi neboli Enif. V dalekohledu se pak ukáže, že ji ve značné úhlové vzdálenosti 2,4′ doprovází drobný hvězdný souputník s 8,7 mag. 

Od Epsilon Pegasi potom podnikněte rychlý výpad 4° na severozápad. Budete se tedy pohybovat přibližně ve směru její spojnice s Théta Pegasi, a doputujete tak ke dvanácté nejjasnější kulové hvězdokupě oblohy. Nese označení M15 a tvoří skvělý cíl i pro menší dalekohledy. Díky jasnosti 6,2 mag a úhlovému průměru 12′ ji nemůžete minout: V triedru vypadá jako lehce oválná mlhavá skvrnka s jasným kompaktním jádrem, zatímco ve větších přístrojích získá na zrnitosti a dalekohledy s objektivem o průměru alespoň 15 cm už rozliší i jednotlivé hvězdy v jejích okrajových partiích.

Krásná spirála

Za dalším nebeským objektem, velmi pohlednou galaxií NGC 7331 vzdálenou od nás asi 40 milionů světelných let, zamiřte k Pegasovým předním nohám, tedy ke hranici se souhvězdím Ještěrky. Po cestě se přitom nezapomeňte zastavit u nevýrazné, nicméně veledůležité hvězdičky 51 Pegasi, jež se ukrývá přibližně v polovině vzdálenosti mezi Alfou a Betou Pegasi (viz První exoplaneta).

A jak dostat NGC 7331 do zorného pole dalekohledu? Nejsnazší je začít právě u Bety Pegasi a posunout se od ní k sousedním stálicím Éta a Pí Pegasi s 2,9 mag, respektive 4,3 mag. Pokud si jejich spojnici představíte jako základnu rovnostranného trojúhelníku, najdete NGC 7331 mírně vlevo od jeho vrcholu. Díky jasnosti 9,3 mag se coby mlhavá skvrnka ukáže už ve větším triedru. Úhlové rozměry 9,3′ × 3,8′ potom napovídají, že má výrazně protáhlý tvar – což také potvrdí větší přístroj.

Souvisí to s orientací galaxie v prostoru: Hledíme na ni totiž spíš ze strany, tudíž se v dalekohledu jeví jako elipsa. V přístroji s 20cm objektivem a při dostatečném zvětšení okolo 150× zřetelně rozeznáte i jasné čočkovité jádro. Při západním okraji je mírně „ořezané“ pásy temných prachových mračen, která prostupují galaktickým diskem a poněkud nám brání ve výhledu. Takové detaily se však projeví pouze za mimořádně dobrých pozorovacích podmínek.

Malá velká pětka

Skutečnou výzvu pak představuje Stephanův kvintet, tedy pět drobných a velice slabých galaxií shromážděných na nebi těsně u sebe. Najdete je 30′ jihozápadně od NGC 7331, takže se všechny zmíněné hvězdné ostrovy snadno vměstnají do zorného pole dalekohledu. Jasnost členek kvintetu se však pohybuje v rozmezí 13–14 mag, přičemž okupují maličký kousek oblohy o úhlovém průměru 4′. Šanci na jejich spatření tak mají pouze majitelé přístrojů s objektivem o průměru 25 cm, lépe však 30 cm. V důsledku vzájemné blízkosti navíc uvedená pětice splývá v jednu nepatrnou, mírně členitou mlhavou skrumáž. A pokud už se z ní „vyloupnou“ samostatné galaxie, zpravidla zůstane jen u tří z pěti…

Kvintet objevil francouzský astronom Édouard Stephan v roce 1877, přičemž zahrnuje galaxie NGC 7317, NGC 7318a, NGC 7318b, NGC 7319 a nejnápadnější NGC 7320. První čtyři váže vzájemné gravitační působení a nacházejí se přibližně stejně daleko od Země, konkrétně asi 300 milionů světelných let. Od poslední jmenované nás ovšem dělí „jen“ 39 milionů světelných roků a před své vzdálenější protějšky se z našeho pohledu pouze promítá. Z přesných měření plyne, že pokud má NGC 7320 nějaké gravitační vazby, pak spíš na galaktickou skupinu, jejíž „srdce“ tvoří výše zmíněná a podobně vzdálená NGC 7331. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Štíra, 21. listopadu ve 20:56 SEČ vstupuje Slunce do znamení Střelce

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nízko nad jihozápadem
• Mars –  viditelný téměř celou noc kromě večera
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2024

• 5. listopadu – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše (5,5°) na večerní obloze nad jihozápadem
• 10. listopadu – setkání dorůstajícího Měsíce a Saturnu na nočním nebi; nejblíž (2°) si budou po půlnoci v okamžiku západu za západní obzor
• 15. až 17. listopadu – seskupení úplňkového Měsíce, Jupitera, Plejád i Aldebaranu z Býka na noční obloze; 15. a 16. 11. Měsíc v blízkosti Plejád, 17. 11. v blízkosti Jupitera
• 17. listopadu – Uran v opozici se Sluncem
• 16. listopadu – v noci nastává maximum meteorického roje Leonid
• 19. listopadu – Měsíc v blízkosti Polluxe z Blíženců na nočním nebi, směrem na jihovýchod pozorovatelný také Mars
• 20. listopadu – setkání Měsíce a Marsu na noční obloze; nejblíž si (1,8°) budou ve večerních hodinách po východu nad severovýchodní obzor 
• 22. listopadu – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 27. listopadu – měsíční srpek poblíž Spicy z Panny na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Podle řady výzkumů nepatří lišky mezi snadno domestikovatelné tvory. Nedávný nález liščí kostry v lidském hrobě starém 1 500 let však napovídá, že zástupci zmíněné psovité šelmy kdysi dělali člověku společnost. 

K uvedenému objevu došlo v argentinské části Patagonie, v oblasti obývané kdysi lovci a sběrači. Na kostech šelmy nenašli vědci stopy po řezných ránách, nejednalo se tedy o kořist. Navíc podle analýzy DNA bylo zvíře členem tábora, neboť se stravovalo společně se svými lidskými druhy. Objev není ojedinělý, tudíž se archeologové domnívají, že ryšavé šelmy skutečně kdysi žily v blízkosti našich předků.

Předně si musíme uvědomit, že celý středověk zahrnoval víc než tisíc let, během nichž se vztah k sexu i vliv a postoje církve výrazně proměňovaly v čase i prostoru. Ponechme stranou Byzantskou říši na jihovýchodě Evropy, která přímo navazovala na tradice antického Říma. Celkově tak působila jako mnohem civilizovanější a kulturnější, ale též změkčilejší a náchylnější ke slabostem a výstřelkům. Tamní církev se navíc od vlivu římského papeže brzy odstřihla.

Od požitků k duchovnu

Na západě a jihu Evropy se pak rozkládalo obrovské území nástupnických kmenových království, utvořených po rozpadu Západořímské říše na konci 5. století. Připomeňme, že lidé v pozdním antickém Římě zaujímali k sexu velmi uvolněný postoj. Homosexualitu více než tolerovali, a v bohatších vrstvách ji někdy dokonce upřednostňovali. Ve velkých městech se nacházela spousta lázní i veřejných domů, kde se erotické hrátky a občas také sexuální orgie považovaly za vítané zpestření všedních dnů římské smetánky. Profesionální společnice se často těšily postavení vážených a ctihodných žen.

Současně se však v pozdním impériu už výrazně rozšířil vliv křesťanské církve, jejíž první Otcové formulovali svá stanoviska k hříchům, pohlavnímu styku, manželství a vztahům obecně. Samotný Nový zákon totiž definuje přikázání ohledně uvedených záležitostí jen velmi povšechně a stručně. Ostatně sám Kristus odpustil Máří Magdaléně coby bývalé prostitutce a prohlásil, že i ona si zaslouží spásu duše. Jenže zmiňovaní představitelé rané církve cítili potřebu vymezit se vůči rozšířenému římskému hédonismu. Viděli v něm mravní úpadek a odvádění od duchovních záležitostí správného křesťana.

Žena, nádoba hříchu

Přísná poučení k chování žen psal ve svých listech Korintským již svatý Pavel. Pozdějším středověkým myslitelům sloužil jako vzor především svatý Augustin, jenž rozvíjel učení o dědičném hříchu a nutné životní askezi. Vycházel z příběhu pramáti Evy, kterou svedl na scestí zrádný had. Skrze ni tak vlastně všechny ženy ztělesňovaly „nádoby hříchu“. I proto se jim v křesťanské společnosti přisuzovala značně druhořadá role, kdy měly být podřízeny svému muži.

Na druhou stranu svatý Augustin velmi oceňoval manželství, jež vede k monogamii, tedy k věrnosti muže k jedné ženě a naopak. Zmíněná praxe se sice většinově uplatňovala už v římských dobách, ale nebyla tak pevně daná. Na téma mnohoženství v pohanských společnostech by potom mohl vzniknout samostatný článek.

Sériová monogamie

Později katolická církev svůj vliv úspěšně přenesla do Franské říše, která se stala kolébkou nejdůležitějších středověkých států západní Evropy. Na přelomu 8. a 9. století tam vládl Karel Veliký, jenž měl postupně pět manželek. Právě jeho příklad ukazuje, že církev sice nebyla schopná panovníkům vnutit úplnou monogamii, ale dokázala prosadit alespoň její „sériovou“ podobu. Vladaři tedy měli v danou chvíli pouze jednu oficiální ženu, mohli ji však zapudit, pokud jim z nějakého důvodu přestala vyhovovat. Nicméně Karel Veliký i jeho nástupci si stále vydržovali konkubíny a totéž praktikovali panovníci v průběhu celého středověku. Žádný papež ani arcibiskup jim v tom nemohl zabránit, přestože se mnozí snažili.

A jaký vlastně měli středověcí lidé názor na nevěru? Tak především žena usvědčená z cizoložství zpochybňovala svým prohřeškem legální otcovství potomků manžela. Naproti tomu pánské zálety tolerovala společnost mnohem víc: Muži sice mohli zplodit bastardy (přičemž se v mnoha prostředích vůbec nejednalo o pejorativní označení), ti však kvůli svému zjevně nelegitimnímu původu nemohli konkurovat zákonným potomkům.

Intimnosti pod kontrolou

Internet dnes nabízí řadu poutavých a čtivých článků, v nichž se píše, že církev měla intimní život svých oveček zcela pod kontrolou a každý prohřešek nemilosrdně stíhala. Minimálně u žen se předmanželský sex řadil mezi nejhorší zločiny proti morálce a panenství nevěsty podléhalo přísnému zkoumání.

I v manželství měly intimnosti sloužit výhradně k plození dětí, přičemž k nim mělo docházet zásadně potmě a v misionářské poloze, jinak šlo o zvrhlost. Zároveň církev zakazovala sex o nedělích a významnějších svátcích, což znamenalo takřka polovinu dnů v roce.

Populární literatura kromě toho často připomíná nerozlučitelnost manželských svazků, absenci lásky, jelikož sňatek obvykle domlouvala rodina, či naprostou podřízenost ženy manželovi. Samozřejmost představuje odsouzení homosexuality jako nepřípustné perverzní praktiky (viz Úchylky pouze v soukromí) a také zákaz incestu, který nám ovšem z hlediska moderní genetiky nijak nesmyslný nepřipadá. Naproti tomu v případě práva první noci a pásu cudnosti už i populární autoři uznávají, že jde o pouhé romantické legendy.

Nebo to bylo jinak?

Každopádně vzdělaní duchovní otcové skutečně často žili jako samotáři, jejichž negativní vztah k ženám ovlivnilo učení raných křesťanských filozofů typu svatého Augustina. Někteří byli navíc přesvědčení, že církev dostala od Boha pověření kontrolovat ložnice věřících, aby zamezila zbytečným tělesným hříchům. Jenže náboženská instituce složitě kontrolovala už samotné manželství a do ložnic určitě neměla přístup.

Všechny zmíněné zákazy ohledně svátků a jediné povolené milostné polohy byly sice formulovány a nejeden farář je kázal svým ovečkám při nedělních bohoslužbách, neměly však formu trestně vymahatelného zákona. Církev hrozila něčím mnohem tíživějším: Božím zatracením, a dokonce tím, že Bůh hříšně zplozené děti potrestá na zdraví. Na spoustu věřících podobná představa pochopitelně zabírala, ale mnozí další „hříšníci“ ji házeli za hlavu – stejně jako se běžně dopouštěli drobných prohřešků, přičemž věřili, že jim Bůh odpustí.

Povinně ochotní

Někteří učenci tvořící v bludné samotě tedy skutečně mohli být frustrovaní misogyni trpící neukojením, z čehož vinili všechny hříšné ženy toužící jen po rozkoši. Nicméně mnozí kněží si přirozenost lidských potřeb dobře uvědomovali, a proto se je pouze snažili usměrnit do správných kolejí. Dokonce i slavný křesťanský filozof Tomáš Akvinský přijal Aristotelovu představu rozkoše coby pozitivní hodnoty. Dominikánský teolog Albert Veliký pak obhajoval potěšení z manželského sexu s ohledem na jeho prospěšnost pro lidské zdraví. A mnozí další kněží se k nim přidávali s tím, že dostatek pohlavního styku v manželství zmenšuje touhu po nevěře a cizoložství.

S uvedeným se pojí sousloví „manželská povinnost“, zakotvené v několika středověkých zákonících. Vyjadřuje povinnou ochotu ženy i muže poskytnout partnerovi své tělo k sexuálním rozkoším. Primárně šlo zajisté o plození dětí, ale na sklonku středověku už zákonodárci pamatovali i na duševní a tělesné zdraví poddaných: Samozřejmě se udává různá frekvence styku, ovšem nejčastější doporučení znělo „zhruba jednou týdně“. Středověk tudíž zdaleka nebyl tak sexuálně zdrženlivý, jak „romanticky“ naznačovalo zejména 19. století, které se k tehdejším hodnotám svou upjatostí často hlásilo.

Ani málo, ani moc

Proč vlastně církev kladla takový důraz na mravní čistotu a zdrženlivost? Do jisté míry se snažila distancovat od pohanského náboženství, jež chtěla nahradit. Vedle již zmíněné římské zhýralosti stála také původní víra barbarských národů, tedy Keltů, Germánů a Slovanů, kteří si v sexuálních rituálech doslova libovali. Jednalo se pochopitelně o oslavu plodnosti, a to nejen ve vztahu k přírodě – plození potomků patřilo k základním zásadám přežití každé společnosti. Konkrétně u Slovanů se tak například letní slunovrat pojil se skákáním přes oheň či společným koupáním.

Naproti tomu křesťané chtěli zdůrazňovat především duchovní hodnoty a pomíjivost těla, proto se všemožně snažili bezuzdnému sexuálnímu hýření zamezit. Racionálně smýšlející část kleriků si ovšem uvědomovala, že úplným zákazem tělesných rozkoší – ať už sexuálních, či spojených s jídlem a alkoholem – si proti sobě popudí mocné vládce a velmože. A ty církev k prosazení svého vlivu nutně potřebovala. Navíc rozumní duchovní tušili, že by absence potěšení vyvolala špatnou náladu a rebelii věřících, čemuž se náboženská instituce logicky chtěla vyhnout. Proto se pokoušela dosáhnout správné míry požitků, tedy „ani málo, ani moc“.

Pochybný celibát

V průběhu celého středověku se objevovala také otázka sexu samotného kléru. Proklamovaný celibát neboli závazek žít bez ženy, který římskokatolické kněze zavazuje dodnes, prosazovala církev až od 11. století. Do té doby bylo manželství duchovních naprosto běžné a pro jejich spokojený život dozajista prospěšné. Dobrovolně žili bez žen pouze mniši v klášterech. Celibát tedy nemá nic společného s původním učením Krista či apoštolů. Jde o čistě účelový konstrukt, aby kněží nemohli mít zákonité potomky. Ti by totiž dědili jejich výnosné úřady, jež si chtěla církev ponechat pod kontrolou.

Je tak nejspíš jasné, že směrem k pozdnímu středověku stále přibývalo duchovních žijících se svou hospodyní jako konkubínou, někdy téměř zcela nezakrytě před očima všech farníků. V 15. století mohlo jít odhadem o 25–40 % z nich. Uvedená praktika se pochopitelně stávala terčem kritiky různých reformních snah, u nás konkrétně husitů, které naopak charakterizovala velmi přísná sexuální morálka.

Manželství až po styku

Podle středověkého zvyku vstoupilo manželství v platnost teprve ve chvíli, kdy bylo tzv. konzumováno, tedy jakmile došlo k pohlavnímu styku. Jednalo se o pozůstatek původního kmenového práva, podle nějž museli snoubenci prokázat schopnost sexuálního soužití, a tudíž i plození potomků. V křesťanských dobách se pak občas kontrolovalo panenství, které směl porušit až novomanžel. Je pravda, že u žen kladla církev na daný požadavek mimořádný důraz, hlavně kvůli možným pochybnostem o otcovství. Naopak u mužů se zdrženlivost v předmanželském styku vyžadovala spíš formálně a nijak zvlášť se po ní nepátralo – nejen proto, že se nedala fyzicky prokázat.

Ovšem na „konzumaci“ hned při svatební noci se zdaleka netrvalo vždy a všude. Scény známé z filmů a seriálů, kdy mají novomanželé první sex za přítomnosti rodiny, kněží a dalších svatebních hostů čekajících za pouhou tenkou látkovou zástěnou, se sice v mimořádně politicky důležitých případech občas odehrály, ale nepředstavovaly příliš rozšířený ani častý jev. Nicméně v důsledku pozdější stížnosti ženy na manželovu impotenci mohl být sňatek zrušen. Šlo o jeden z legálních důvodů, jak uniknout z nepříjemného svazku, což poněkud narušovalo požadavek na jeho nerozlučitelnost.

Svatby ze vzdoru

Církev však rozhodně neměla nad manželstvím takovou kontrolu, jakou by si přála. Na počátku středověku dokonce nebyla přítomnost kněze u obřadu nijak samozřejmá a danou povinnost si církev vymohla až později. Požehnání od Boha, v nějž od dětství bezmezně věřili, bylo pochopitelně obvykle v zájmu samotných novomanželů. Zejména v nižších sociálních vrstvách se ovšem sňatky často uzavíraly čistě soukromě: Zamilovaná dvojice si jednoduše vyměnila patřičné sliby, manželství následně „zkonzumovala“ a teprve poté vše oznámila rodině, případně knězi. Jenže povolený věk pro sňatek tehdy činil čtrnáct let u chlapců, respektive dvanáct roků u dívek, takže unáhlených „svateb“ psychicky nevyzrálé mládeže se zjevně mohla odehrát celá řada.

Církev se sice snažila taková manželství potlačit, ale většinou přece jen zpětně uznala jejich platnost. Podobné svazky obvykle vznikaly ze vzdoru k rodině, které se uvedená praxe zajisté také nelíbila. Z právního hlediska ovšem nemohla dělat nic jiného než nezdárného potomka vydědit – přičemž v některých krajích se zakazovalo i to, takže se zmíněné děti po smrti otců často úspěšně domohly svých práv. Ačkoliv se tedy sňatky nezřídka odehrávaly se svolením rodiny, a v případě šlechty prakticky výhradně, nejednalo se o základní podmínku: Byla to právě svobodná vůle snoubenců, bez níž se svazek nedal uzavřít. 

Konstruktéři v Sovětském svazu začali na přelomu let 1941 a 1942 pracovat na vývoji univerzálního tanku, který by spojoval výhody středních T-34 a těžkých KV-1, a už v dubnu 1942 představil šéfkonstruktér Nikolaj Valentinovič Cejc první prototyp, který získal označení KV-13. Ten byl podroben náročným zkouškám, během kterých se projevila řada nedostatků. Vrchní velení proto rozhodlo o pokračování výroby T-34; vývoj KV-13 se ale nezastavil.

Prostřelit tiger

V září 1942 Němci na východní frontě poprvé nasadili nový těžký tank – PzKpfw VI Tiger. Ten značně překonával veškerou sovětskou obrněnou techniku a vývoji vlastního těžkého tanku tak Moskva opět přiřkla prioritu. Testy ukořistěného tigeru jasně ukázaly, že standardně užívaný 76mm kanon je proti takto silně pancéřovanému protivníkovi nedostačující. Jako vhodná zbraň se ukázalo protiletadlové dělo 52-K M1939 ráže 85 mm. Jeho upravená verze označovaná jako D-5T se proto začala montovat do dvou nových prototypů. Na nich se usilovně pracovalo v Experimentálním závodě č. 100 a později získaly označení KV-85 a IS-1. 

První zmíněný stroj vycházel z modifikované verze KV-1, nesoucí označení KV-1S. Oproti němu základem IS-1 se stal právě zamítnutý KV-13. Oba měly téměř identické korby a nesly stejnou, nově zkonstruovanou trojmístnou věž. Jednalo se tak o prakticky totožné obrněnce.

První dva prototypy IS-1 vznikly začátkem července 1943. Stroj vážil 44 tun a jeho hlavní výzbroj představo val 85mm kanon D-5T o délce 52 ráží. Kromě něj disponoval i trojicí 7,62mm kulometů DT. Pancéřování se pohybovalo mezi 30 mm na stropě korby a 120 mm v jejím čele. Jako pohonnou jednotku zvolili konstruktéři dieselový 12válec V-2IS o výkonu 388 kW. Ten dovoloval dosáhnout za ideálních podmínek rychlosti až 37 km/h. 

Osádka se skládala ze čtyř mužů – velitele, střelce, řidiče a nabíječe. Vnitřní uspořádání tanku neumožňovalo umístění pátého člena – kulometčíka-radisty a jeho úkoly proto byly rozděleny mezi velitele a řidiče. První ze zmíněné dvojice ovládal radiostanici a druhý pálil z kulometu pomocí spouště instalované na jednu z řídicích pák. Pro kulomety se do tanků ukládalo 2 520 nábojů a pro kanon 59 tříštivotrhavých, protipancéřových a podkaliberních granátů.

Do boje

Rudá armáda oficiálně přijala IS-1 do výzbroje 4. září 1943. V následujícím měsíci začala sériová výroba, která ještě během roku 1943 dala vzniknout 67 kusům. Ty vrchní velení zařazovalo primárně k samostatným gardovým těžkým tankovým plukům, jejichž úkolem bylo prorážení nepřátelské obrany. V této roli měly postupně nahrazovat starší KV-1 a KV-1S i jiné stroje, jako například britské tanky Churchill dodávané v rámci dohody Lend-Lease. 

Některé zdroje uvádějí, že k prvnímu nasazení IS-1 došlo již během bitvy u Kurska. Toto tvrzení je ale zcela mylné, jelikož jejich sériová výroba začala v říjnu 1943, tedy dávno po skončení největší tankové bitvy druhé světové války. Ve skutečnosti se tak dostaly do boje až 19. února 1944 při útoku na Lysjanku (v rámci korsuň-ševčenkovské operace) v řadách 13. samostatného gardového těžkého tankového pluku. Ten disponoval 21 kusy IS-1, ale většina z nich nebyla v bojeschopném stavu kvůli technickým problémům. Do střetnutí s nepřítelem se jich proto zapojilo pouze pět. Ty se utkaly s německými PzKpfw V Panther z řad 3. tankového sboru, kterým se podařilo zničit všech pět sovětských těžkých obrněnců. Tři z nich později mechanici opět uvedli do bojeschopného stavu. Pro sovětské konstruktéry se jednalo o naprostý šok. Stroj, který měl odolat zásahu 88mm granátu, dokázaly hravě prostřelit i střední panthery vyzbrojené pouze 75mm kanonem. Město se nakonec Sovětům podařilo dobýt, avšak větší zásluhu než IS-1 na tom měla skutečnost, že obklíčeným Němcům došly pohonné hmoty.

Zamítavý verdikt

Po debaklu u Lysjanky postupovaly zbylé IS-1 k ukrajinskému městu Umaň. Ze vzdálenosti 600–800 metrů se dostaly pod palbu zamaskovaných 88mm děl. Těm se sice těžké tanky nepodařilo prostřelit, ale na pancířích některých se objevily praskliny. 

Poté co 10. března 1944 Sověti město dobyli, pokračovalo pět „íesek“ se svým plukem k moldavskému Balti. Tohoto vzdáleného cíle ale kvůli technickým poruchám žádné z nich nedosáhlo. Celé anabáze se účastnil inženýr major A. I. Šamin, který měl vyhodnotit jejich výsledky. Ten je po svých zkušenostech popsal takto: „IS-1 nemá dostatečné výhody v boji proti nepřátelským těžkým tankům.“ 

V lednu 1944 proto nahradily IS-1 na výrobních linkách jejich modernizované verze IS-2 vyzbrojené kvalitnějším 122mm kanonem. Produkce „jedniček“ tak trvala pouze necelé čtyři měsíce. Za tu dobu jich vzniklo 107. Kromě těch, které nasadil 13. samostatný gardový těžký tankový pluk, byly další stroje použity u různých jednotek jako velitelská vozidla. Nové stroje IS-1 dostal do výzbroje také 1. samostatný gardový těžký tankový pluk. V jeho řadách došlo k jejich prvnímu detailně doloženému střetu s německými PzKpfw VI Tiger. Ten se odehrál 4. března 1944 nedaleko ukrajinské ho města Starokosťantyniv, kde se jednotka utkala s rotou německého 503. samostatného praporu těžkých tanků. Sovětům se sice podařilo dva tigery poškodit, ale za cenu jednoho zničeného a dvou poškozených IS-1.

Labutí píseň

Na jaře 1944 měli Sověti již vypracovanou velmi účinnou taktiku nasazení těžkých tanků. Ty vyrážely do boje vždy na hrotu útoku a po jejich křídlech a v druhé linii postu povaly střední T-34. Organizovaly se do samostatných gardových těžkých tankových pluků po 21 strojích (čtyři roty po pěti tancích a jeden velitelský). Dále pluk disponoval třemi vyprošťovacími tanky a třemi obrněnými transportéry. Když bylo třeba, jela další pěchota jako desant přímo na tancích. 

Po bojích u Starokosťantynivu pokračoval 1. samostatný gardový těžký tankový pluk dále na západ Ukrajiny a v červenci a srpnu 1944 se zúčastnil lvovsko-sandoměřské operace, během níž překročily IS-1 nové sovětsko-polské hranice. Závěrečnou kampaní, do které se významněji zapojily, se stala východokarpatská operace, která probíhala v září a říjnu 1944.

Hrdina SSSR s otazníky

Některé ruské zdroje naznačují, že poslední IS-1 vydržely na východní frontě ještě do roku 1945 a zmiňují hrdinný boj Ivana Fjodoroviče Žužukina z 28. samostatného gardového těžkého tankového pluku. Ten se v lednu 1945, zapojil do boje u polského města Kielce. Během něj se Žužukin se svým strojem oddělil od své jednotky a sám odrazil několik německých protiútoků, přičemž údajně zničil sedm tanků, mezi nimiž bylo i šest tigerů. Za tento úspěch obdržel 10. dubna 1945 titul hrdina Sovětského svazu. Některé zdroje uvádějí, že svého úspěchu dosáhl právě na IS-1, jiné to naopak rozporují a tvrdí, že jeho jednotka tou dobou sloužila na modernějších IS-2. 

K těmto problémům s identifikací vede zejména špatné rozlišování mezi oběma typy v dobových pramenech. Do příchodu novějšího typu se totiž o IS-1 mluvilo i jako o IS-85 (podle ráže kanonu) či pouze IS. Právě druhé zmíněné označení mohlo později vést k chybné úvaze, že se jednalo o IS-2, kterých se vyrobilo 33krát více. Je také nepravděpodobné, že by osamocený tank s kanonem ráže 85 mm dokázal vyřadit šest těžkých tigerů (které si navíc Sověti mnohdy pletli se středními PzKpfw IV). Lze se tedy domnívat, že Žužukin a jeho osádka bojovali pravděpodobně na stroji IS-2. 

I poté, co se IS-1 přestaly vyrábět, pracovalo se v konstrukčních kancelářích na jejich dalších modifikacích. Vznikl tak prototyp zvaný IS-1E s odlišným podvozkem a hybridním, benzino-elektrickým pohonem. Ten pracoval na obdobném principu jako projekty Ferdinanda Porscheho v Německu. Pro příliš náročnou výrobu a velkou poruchovost však k sériové výrobě nedošlo. Úspěch neměly ani snahy o přezbrojení na 100mm kanon S-34. Tou dobou se totiž v SSSR usilovně pracovalo na IS-2 vyzbrojeném 122mm kanonem a vývoj slaběji vyzbrojeného těžkého tanku postrádal smysl. Strojů IS-1 tak nakonec vzniklo pouze 107 kusů a brzy upadly v zapomnění.