Podle odborníků bude do roku 2050 množství rezistentních infekcí, proti nimž nebudou účinkovat dostupné léky, vyšší až o 70 procent. Vědci a lékaři se proto snaží vyvinout nové prostředky a léčebné postupy, které by pacientům poskytly pomoc v boji s rezistentními patogeny.

Američtí výzkumníci Chicagské univerzity a Kalifornské univerzity v San Diegu vyvinuli pozoruhodné bioelektrické zařízení, které pomocí slabých elektrických impulzů brání bakteriím na kůži pacienta, aby vytvářely nežádoucí biofilmy. 

Elektřina místo antibiotik

Jde o vlastně náplast, která při určité kyselosti pokožky vysílá elektrické signály. Tyto signály omezují škodlivé působení bakterie Staphylococcus epidermidis, velmi běžného patogenu, který je zodpovědný za nemocniční infekce a přispívá k šíření rezistence bakterií vůči antibiotikům. Zmíněná náplast působí na bakterie pouze v mírně kyselém prostředí, které odpovídá podmínkám zdravé pokožky. 

Elektrická stimulace omezuje aktivitu nebezpečných genů těchto bakterií a brzdí jejich růst, aniž by léčba spoléhala na antibiotika či jiná léčiva. Současně také omezuje nežádoucí vedlejší účinky užívání antibiotik, včetně dalšího rozvoje rezistencí. Bioelektrická náplast úspěšně prošla preklinickými testy na laboratorních zvířatech. Dokázala omezit o téměř 90 procent šíření patogenních bakterií na prasečí kůži. Výsledky výzkumu v nedávné době zveřejnil odborný časopis Device.

Nová technologie představuje významný pokrok v medicínském využití bioelektrických aplikací. Brzy by se mohla uplatnit v klinické praxi, například u pacientů s chronickými vředy anebo jako podpůrná technologie pro medicínské implantáty.

Když nacistický režim zahájil ve 30. letech mohutné zbrojení v přípravách na budoucí dobyvačnou válku, činil tak s vizí moderní, plně motorizované armády. Společně s tím probíhaly i snahy o masovou motorizaci civilního obyvatelstva, což dalo mimo jiné vzniknout v roce 1937 slavné automobilce Volkswagen. Bohužel pro Hitlerovy ambice ale toto úsilí velmi brzy narazilo na surovinové a produkční limity, které omezovaly velkosériovou výrobu vozidel. Tento nedostatek ještě prohlubovala snaha o budování vzdušných i námořních sil. Jenom stavba válečných plavidel měsíčně spotřebovávala desítky tisíc tun oceli, která pak zákonitě chyběla pro výrobu tanků a nákladních vozidel. Německo se tak stalo z velké části závislým na dovozu zahraničních surovin v čele s železnou rudou a ropou.

Armádní veterinární služba

Nelze se proto divit, že překotný růst Wehrmachtu se neobešel bez velkého využití koní. Ke konci června 1939 jich mělo vojsko 170 000, kvůli připravované válce proti Polsku jich však bylo potřeba zmobilizovat ještě asi 400 000. Částečně v tom pomohl zábor Rakouska a českých zemí, což kromě velkého množství jiného materiálu vyneslo i tisíce dalších tahounů (a ovšem také vozidel – čs. armáda byla v roce 1938 daleko motorizovanější než Wehrmacht, a to v poměru 40 % ku 10 %). I tak ale vojenským úřadům nezbývalo než sáhnout ke konfiskaci zemědělských zvířat. Farmáři se často svých nejlepších kusů nechtěli vzdát a vojsku proto předávali staré či nemocné. Podle některých zdrojů tak bylo k okamžitému odeslání na frontě vhodných sotva 10 % získaných lichokopytníků.

Do 1. září 1939 se nakonec podařilo shromáždit okolo 590 000 koní. Takto vysoký počet si vyžádal vytvoření specializovaných organizačních celků, jež měly během válečných tažení o zvířata patřičně pečovat. Každá polní armáda Wehrmachtu tak v roce 1939 standardně disponovala třemi veterinárními nemocnicemi, jednou ošetřovací stanicí a jedním „koňským parkem“ starajícím se o shromažďování koní a nahrazování ztrát. 

Veterinární odřady vznikly i na divizní úrovni, kdy každá pěší divize obdržela polní nemocnici. Obecně platilo, že armádní nemocnice měla kapacitu 550 zvířat, zatímco divizní o zhruba 50 méně. Všechny veterinární útvary pak organizačně spadaly pod Armádní veterinární službu, v jejímž čele po celou válku stál generál Kurt Schulze. Počty koní a obslužného personálu se během války měnily, v průměru ale Schulz velel 162 000 mužům pečujícím o 1,25 milionu koní.

Od zbraní až po kuchyně

Co se využití koní týče, nejčastěji sloužili k tažení dělostřelecké výzbroje a logistickým účelům. Od každé německé pěší divize se očekávalo, že bude schopná vlastními silami dopravovat zásoby z nejbližšího železničního depa až na frontu. Při nedostatku motorových vozidel to vyžadovalo velké množství tahounů – v roce 1939 jich připadalo na jednu divizi 4 000–6 000, zatímco organizační řády pro rok 1943 hovoří o 256 vozidlech a 2 652 koních, o které se staralo 4 047 mužů. 

Zvířata přepravovala širokou škálu nákladů, od zbraní a munice přes potraviny a polní kuchyně až po zdravotní materiál. V závislosti na velikosti a povaze nákladu se používala různá spřežení – například polní kuchyni Hf 12 šlo přepravovat pouze s dvěma koňmi, zatímco těžký nákladní povoz Hf 2 vyžadoval čtyřspřeží. Zejména s takto objemnými náklady se potahy nemohly svou rychlostí ani zdaleka měřit s nákladními vozidly a přísun materiálu na frontu tak zabral velké množství času. Pro pěší divize to znamenalo mimo jiné i nízkou rychlost postupu, pokud nechtěly příliš napínat logistické trasy. Zvířata se rovněž pod zátěží brzy unavila a jednotky tak musely koně pravidelně střídat.

Dělostřelecká šestispřeží

Druhý, neméně důležitý úkol tažných zvířat představovala přeprava dělostřelecké výzbroje. Standardní divizní houfnicí Wehrmachtu byla během války tažená 105mm leFH 18 používaná lehkými dělostřeleckými prapory. Těch německé síly během konfliktu zformovaly celkem 1 085, z toho pouze 62 motorizovaných. Zbytek si tak musel vystačit s koňskou silou. Houfnice leFH 18 v pochodové konfiguraci vážila tři a půl tuny a pro její přesun tak museli vojáci využívat šestispřeží. Stejný počet koní sloužil i pro přepravu 150mm houfnic sFH 18, které v po chodovém stavu vážily přes sedm tun. Není proto divu, že přesuny neprobíhaly nijak závratně rychle. Jedna hipomobilní baterie dokázala za dobrých podmínek urazit asi 40 km denně. Motorový polopásový tahač přitom stejnou vzdálenost zvládl za hodinu.

Bez problémů v Polsku a Francii

Vzhledem k výše uvedenému bylo v polském tažení z celkového počtu 55 divizí vyčleněných pro invazi pouze 14 plně motorizovaných. Vzhledem k rychlému průběhu celé kampaně, vzdušné převaze a příznivému počasí prozatím nedošlo k vážnějším problémům s přepravou. To neznamená, že všechno šlo hladce – koně stále trpěli zraněními a nemocemi a polní nemocnice tak musely řešit jejich nahrazování zdravými kusy. Těch ale nebyl vždy dostatek – rezervy pěších divizí jen zřídkakdy přesahovaly 150 zvířat. Ve snaze o doplnění vlastních stavů tak nakonec vzal Wehrmacht zavděk kořistními tahouny.

Po vítězství v Polsku postupně počet motorizovaných a tankových divizí narůstal, u pěších svazků se ale situace příliš nezměnila – například 4. armáda, složená z 10 pěších a dvou tankových divizí, měla před začátkem útoku na západní Evropu přes 52 000 koní. Během samotné invaze do Beneluxu a Francie se pak víceméně opakoval scénář z Polska – Luftwaffe ovládala oblohu, počasí zůstalo dobré a na venkově se pro koně našlo dostatek potravy. Všechny tři skupiny armád nasazené ve Francii hlásily k 17. červnu 1940 ztráty 90 361 koní, z toho naprostou většinu z tohoto počtu tvořila nemocná či zraněná zvířata.

I v okamžiku německého triumfu v létě 1940 se začala projevovat negativa závislosti Wehrmachtu na koních. Během vpádu do Norska se ukázaly potíže spojené s jejich přepravou přes moře, kdy nákladní lodě čelily hrozbě britských letounů a ponorek. Ztráta byť jediné pak znamenala smrt desítek koní. Například německé oddíly vyčleněné pro obsazení Osla ztratily téměř 20 % svých koní poté, co britská ponorka poslala 11. dubna ke dnu nákladní loď Ionia. I když pak konvoje dorazily, vykládka zvířat probíhala velmi pomalu a mnohdy vyžadovala specializované vybavení v podobě jeřábů a popruhů.

Podobné trable se objevily i při plánování invaze do Velké Británie (operace Seelöwe). Německý generální štáb odhadoval, že první útočná vlna se neobejde bez 4 200 koní a druhá si vyžádá dokonce ještě o 3 000 více. I kdyby se pak povedlo útvary prvních dvou vln plně motorizovat, stalo by se tak na úkor útvarů vyloděných následně. Vedle přepravy vojáků, vozidel a zásob by tak Kriegsmarine zároveň muselo i řešit otázku, jak přes kanál La Manche přepravit i tisíce koní, dostatek krmiva a odpovídající veterinární zajištění. K invazi nakonec nedošlo a tato otázka tudíž zůstala nezodpovězena.

Ze západu na východ

Po zrušení invaze do Anglie se pozornost německých plánovačů obrátila k Sovětskému svazu a plánované operaci Barbarossa. Součástí příprav byla i do té doby nevídané shromažďování jednotek a materiálu, což se pochopitelně týkalo i koní – do začátku útoku v červnu 1941 čítaly jednotky Wehrmachtu ve východní Evropě bezmála 625 000 zvířat. Z Francie a Belgie proudila plemena vhodná pro tažení děl a těžkých nákladů, zatímco Polsko mělo kromě lehčích koní dodávat nákladní povozy. Všechna okupovaná území rovněž měla přispět dodávkami píce.

První měsíce německé kampaně na východě probíhaly podle plánu a Wehrmacht dosáhl velkých vítězství. Čím hlouběji ale říšské jednotky postoupily do sovětského území, tím větší problémy musely řešit. Evropští koně nebyli zvyklí na horké ruské léto a hipomobilní útvary proto musely dělat při pochodu časté zastávky pro jejich napojení. Rovněž se začal projevovat nedostatek jadrných krmiv potřebných pro udržení síly tažných zvířat. Ve válkou zničené krajině nešlo spoléhat na kořistní materiál a krmení se tak muselo dovážet z týlu.

Krutá ruská zima

Skutečná krize pak nastala po příchodu zimy. Německé jednotky nebyly na kruté mrazy připraveny a mužstvu i koním chybělo dostatečné vybavení. Kvůli chladu a nedostatku potravy se o slovo přihlásily i infekční nemoci, kdy největší vrásky na čele veterinářům dělal svrab. Jenom v řadách skupiny armád Střed se ztráty během zimy 1941–1942 vyšplhaly až na 1 000 koní denně. Polní nemocnice s kapacitou 500–550 zvířat se v této situaci běžně musely starat až o 3 000 naráz a byly tak zoufale přetížené. 

I přes poměrně vysokou úspěšnost léčby, kdy se podařilo zachránit až 75 % nemocných nebo raněných zvířat, tak vojska na východní frontě během několika měsíců přišla až o 180 000 mrtvých a nemocných koní. Snahy o jejich nahrazování z místních zdrojů přitom vyšly vniveč; ruská plemena sice lépe snášela drsné klima, nehodila se ale pro tažení těžkých německých povozů s kovovou konstrukcí. Jejich efektivní využití muselo počkat až do chvíle, kdy měla Hitlerova armáda k dispozici buď vlastní povozy lehčí konstrukce, nebo dostatek kořistních povozů.

Výše zmíněné ztráty se podařilo Wehrmachtu během roku 1942 zacelit dodávkami zvířat z Evropy, negativ spojených s koňmi se ale německé síly nezbavily. Ta přitom výrazně ovlivňovala i strategickou situaci na frontě. 

Pěší divize s hipomobilním dělostřelectvem a zásobovacími odřady měly jen velmi malý operační rádius a nízkou rychlost postupu, což znamenalo, že tankové a motorizované formace nemohly postupovat plnou rychlostí. V opačném případě by pěchotě „utekly“ a ta by následně nedokázala plně využít dosažených průlomů. V Polsku a Francii tento problém nebyl tak výrazný díky relativně krátké frontě. Oproti tomu východní fronta se na počátku tažení táhla přes 1 300 km a příliš rychlý postup tanků by tak mohl v linii zanechat nebezpečné mezery.

Stalingradská katastrofa

V závěru roku 1942 německou armádu stihla do té doby největší pohroma v podobě ztráty celé 6. armády v troskách Stalingradu. Ta do boje o město vstupovala mimo jiné s 27 000 koňů, z nichž se zhruba 17 000 dočkalo evakuace do zázemí po zahájení sovětské protiofenzivy (operace Uran). Zbytek postupně padl za oběť zimě, hladu nebo nemocem a velká část zvířat svým pánům ještě naposledy posloužila coby nouzový zdroj masa. Jelikož pak Němci ve Stalingradě ztratili i velké množství vozidel a materiálu, závislost na koňské síle se v roce 1943 ještě zvýšila. Oproti tomu Rudá armáda naplno využívala dodávek amerických vozidel a v letech 1942–1943 rapidně zvyšovala svůj podíl motorizace. 

V reakci na tyto ztráty přistoupil německý generální štáb k řadě opatření. Jednalo se například o odebrání koní útvarům mimo hlavní oblasti bojů a jejich přidělení frontovým jednotkám; to se týkalo zejména několika divizí dislokovaných podél francouzského pobřeží, jež dostaly rozkaz odevzdat své tahouny a veškerou artilerii umístit do pevnostních objektů. 

V letech 1942–1943 se rovněž rozšířily lehčí dřevěné povozy a velký počet kořistních sovětských, což umožnilo ve velké míře nasazovat ruské koně. V závěru roku 1943 pak došlo k reorganizaci pěších divizí, které se zmenšily o tři pěší prapory a přišly i o část svého dělostřelectva. Tímto krokem dosáhl německý generální štáb úspory zhruba 600 koní na divizi, byť ne všechny formace touto redukcí prošly.

Obrovské ztráty

To už se ale psal rok 1944, během nějž německé ozbrojené síly stíhala rána za ranou. Na východě Rudá armáda v červnu zahájila operaci Bagration, která znamenala pro Wehrmacht katastrofu větší než stalingradská porážka. Kromě téměř půl milionu mužů a tisíců vozidel zde Němci přišli až o 80 000 koní. Právě tváří v tvář drtivé sovětské ofenzivě se ukázala fatální zranitelnost v podobě nízké mobility pěších divizí, kdy koňské povozy a hipomobilní dělostřelectvo neměly šanci uniknout ruským tankům. Krvavé ztráty působily i bitevní letouny útočící na zásobovací kolony a v horkém letním počasí se dařilo i parazitům a nemocem. 

Podobný osud čekal koně i na západní frontě. Takřka absolutní vzdušná nadvláda Spojenců znamenala pro zde bojující německé vojáky katastrofu. Například 275. pěší divizi, která patřila mezi jednotky čelící americkému průlomu z normandských předmostí v červenci 1944 (operace Cobra), připravily hloubkové nálety o všechny koně během několika týdnů. Další tisíce zvířat padly za oběť intenzivnímu bombardování a ostřelování jednotek sevřených v kapse u Falaise. I zde řada útvarů nedokázala kvůli nízké rychlosti povozů včas ustoupit. Wehrmacht tímto způsobem vedle koní přicházel i o velké množství dělostřelecké výzbroje; uvádí se, že jen mezi 6. červnem a koncem srpna 1944 ztratily německé síly bezmála 1 500 děl.

Tanky závislé na zvířatech

Jak Říše postupně ztrácela dobytá území, vysychaly i zdroje zvířat. Poptávka po koních se přitom v závěrečných měsících války neustále zvyšovala, neboť mobilní útvary pociťovaly stále vážnější nedostatek paliva. Ruku v ruce s tím šly ztráty motorových vozidel, kdy jen během první poloviny roku 1944 přišel Wehrmacht o téměř 109 000 náklaďáků; tento počet se té měř rovnal produkci za celý předchozí rok. I přes drtivé ztráty na koních je tak musel Wehrmacht používat dál a ještě v únoru 1945 jich sloužilo na frontě téměř 1,2 milionu. K použití koní se musely stále více uchylovat i motorizované a tankové divize; už v roce 1942 jich každá taková formace měla 1 500. V posledních měsících války dokonce divize lidových granátníků měly mít tabulkově 1 290 koní oproti pouhým 57 motorovým vozidlům. 

Na závěr dodejme, že snaha o nahrazování ztrát na koních měla vážné důsledky na evropské zemědělství. Společně s koňmi totiž Němci pro vojenské účely zabavovali i velké množství obilnin. Právě toto rekvírování hrálo velkou roli v hladomoru, jenž vypukl v Nizozemsku na přelomu let 1944–1945. Po celé Evropě pak rekvírování v kombinaci s válečnou destrukcí způsobilo pokles zemědělské produkce o 20–40 % v závislosti na konkrétní zemi. I to byl důsledek faktu, že navzdory všem snahám plánovačů a politiků se německá armáda až do konce války neobešla bez statisíců koní.

Ve francouzském Orange mají unikát – rozlehlé římské divadlo, které se těší statusu nejzachovalejší památky svého druhu v celé Evropě. Přestože vzniklo před dvěma tisíci let, dodnes hostí koncerty i každoroční festival. 

Přesné datum dokončení divadla neznáme, začalo se však budovat za císaře Augusta (27 př. n. l. – 14 n. l.), a patří tak k prvním na území dnešní Francie. V dobách své největší slávy mělo šířit římskou kulturu v koloniích a zároveň odvádět pozornost obyčejných lidí od politických událostí. Mnohá představení trvala celé dny a vstup byl zcela zdarma. S příchodem křesťanství ovšem provozovaná zábava přestala být vhodná a roku 391 se brány instituce zavřely. 

Velký návrat

Během renesance spadalo oranžské divadlo do majetku církve, která na jeho prknech konala svá vystoupení. Za hugenotských válek v 16. století však město Orange stálo v cestě běsnící vřavě, načež skončilo z velké části v troskách a většina obyvatel odešla. 

Stavba zela prázdnotou až do roku 1825, kdy započala její rekonstrukce. O 44 let později divadlo hostilo první Římský festival, který údajně přilákal na deset tisíc diváků. Z jedinečné události se postupem času stala každoroční akce nazvaná Chorégies d’Orange, jež se na přelomu června a července pravidelně koná dodnes. 

Historické kulisy ale hostily i mnohem modernější představení. V Orange si v minulosti zahrály kapely The Cure, Megadeth, Iron Maiden, Jamiroquai nebo třeba Meute.

Seznamy divů světa starověkých civilizací Středomoří a Blízkého východu vznikaly z pera helénských průzkumníků už v 5. století př. n. l. Architektonické a sochařské výtvory tak figurovaly v cestovatelských průvodcích či uměleckých dílech. Nejznámějším pojednáním o sedmi výjimečných objektech antických civilizací se nicméně stala až oslavná báseň od řeckého umělce Antipatera ze Sidonu z 2. století př. n. l.

Velká pyramida v Gíze

Nejstarším divem světa jsou egyptské pyramidy v Gíze postavené mezi lety 2700 až 2500 př. n. l. Pozůstatky těchto královských hrobek se jako jediné dochovaly do současnosti a řadí se k nejnavštěvovanějším místům planety. Podle oficiálního webu této kulturní památky za pyramidami do Gízy každoročně přicestuje přes 14 milionů turistů. 

Nejvyšší Chufuova pyramida, známá též pod názvem Cheopsova nebo Velká, v současnosti měří okolo 138 metrů a sestává z více než 2 milionů kamenných bloků, z nichž každý váží od 2 do 30 tun. Po dobu téměř 4 000 let se jednalo o nejvyšší stavbu zhotovenou člověkem, dokud ji ve 13. století nepřekonal katedrální kostel Panny Marie v Lincolnu s centrální věží o výšce asi 160 metrů.

Visuté zahrady Semiramidiny

Kvetoucí květiny, šťavnaté ovoce, exotický porost a obdivuhodné vodopády měly tvořit zázrak Babylonie, jenž údajně nechal zbudovat Nebukadnesar II. (605–562 př. n. l.) okolo roku 600 př. n. l., aby potěšil svou ženu Amytis. Té totiž scházela zelená krajina její rodné země Médie. Své jméno visuté zahrady nicméně získaly podle legendární královny Semiramis, která je podle jedné z pověstí měla nechat postavit o dvě století dříve. 

Ačkoliv monumentální stavbu v oblasti dnešního Iráku nedaleko řeky Eufrat údajně spatřili řečtí historici Diodóros Sicilský nebo Strabón, neexistuje mnoho přímých důkazů o její existenci. Zatímco v literatuře starověkého Řecka a Říma je o visutých zahradách napsáno mnohé, na dobových babylonských klínopisných nápisech o této perle plné zeleně není ani zmínka.

Feidiův Zeus v Olympii 

Bájný bůh Zeus seděl s holou hrudí na dřevěném trůnu, jehož opěradla svíraly sfingy. V pravé ruce držel bohyni vítězství Niké a v levé ruce třímal žezlo, na němž seděl orel. Socha řeckého krále bohů Dia se tyčila v místě konání starověkých olympijských her asi od roku 430 př. n. l. Slavné dílo zdobené zlatem, slonovinou, ebenem a drahými kameny zhotovil athénský umělec Feidiás, který dle pověsti požádal samotného Dia o znamení, zda s touto formou oslavy božského majestátu souhlasí. Nedlouho poté měl do Diova chrámu v Olympii udeřit blesk, který byl považován za potvrzení jeho vůle. 

Socha umístěná uvnitř honosné stavby dosahovala skoro 12 metrů, přičemž hlava boha hromu se měla téměř dotýkat stropu. Ve 4. století n. l. byl chrám důsledkem vlivu křesťanských kněží uzavřen, načež se socha dostala do chrámu v Konstantinopoli, kde ji v následujícím století zřejmě zničil požár.

Artemidin chrám v Efesu 

„Kromě Olympu se Slunce nikdy nedívalo na něco tak velkolepého,“ napsal Antipater ze Sidonu o Artemidině chrámu v Efesu. Místo kultu řecké bohyně lovu a divokých zvířat ve starověkém městě na území dnešního Turecka bylo několikrát zničeno a přestavěno. Nejproslulejší podoby, jejíž součástí bylo 127 sloupů iónského stylu a spousta soch či maleb, dosáhlo okolo roku 550 př. n. l. 

K destrukci původního chrámu došlo podle legendy 21. července 356 př. n. l., v den narození Alexandra Velikého. Tehdy ho měl zapálil Řek Herostrates, jenž chtěl tímto aktem dosáhnout slávy. Žhářský skutek vstoupil do dějin jako herostratovský čin a stal se frazémem, který se ve významu touhy stát se známým pomocí jednání nebezpečného pro ostatní vepsal do řady uměleckých děl.

Mauzoleum v Halikarnassu

Stavbu monumentální hrobky v Halikarnassu iniciovala Artemisie II. z Kárie, manželka a sestra zesnulého perského satrapy Mausóla (377–353 př. n. l.), po němž byl budoucí div světa pojmenován. Vdova byla údajně úmrtím svého chotě natolik zarmoucena, že měla podle pověsti smíchat jeho zpopelněné ostatky s vodou a vypít je. 

Mauzoleum z bílého mramoru navrhli v letech 353–351 př. n. l. architekti Satyros a Pýtheos, dosahovalo výšky asi 41 metrů a přežilo staletí plná nástrah. Budovu nepokořil ani nájezd Alexandra Velikého. Devastující událostí se pro ni nejspíš stalo až zemětřesení mezi 11. a 15. století. Dnes najdeme v přístavním městě Bodrum na jihovýchodě Turecka pouze pár kusů ze základů stavby.

Rhodský kolos 

Perla ostrova Rhodos ve východní části Egejského moře uchvacovala svou velkolepostí necelých 60 let. Socha řeckého boha Hélia vítala návštěvníky Rhodu přibližně mezi lety 280–226 př. n. l. Bronzový kolos navrhl Chares z Lindosu jako připomínku porážky makedonských obléhatelů (305–304 př. n. l.), jeho stavba trvala 12 let a ve své době tvořil nejvyšší sochu antického světa dosahující okolo 33 metrů. 

Stovky let poté, co monumentální objekt zničilo zemětřesení, na Rhodos vtrhli Arabové (654 n. l.), kteří měli ukořistit a prodat zbylé trosky sochy. Tím pádem se archeologové v dnešní době mohou pouze dohadovat, kde přesně se ztělesnění boha slunce nacházelo a jakou mělo podobu. Většina badatelů se shoduje, že Hélius byl vyobrazen nahý, v jedné ruce svíral pochodeň, v druhé kopí a jeho nohy byly postaveny blízko u sebe z důvodu obrovské váhy, kterou musely nést.

Maják na ostrově Faros 

Ve 3. století př. n. l. bylo v alexandrijském přístavu malého ostrova Faros dokončeno mistrovské dílo, které se svým technickým zpracováním stalo archetypem pro budoucí stavby majáků. Budova sestávala ze tří stupňů – čtvercové kamenné základny, střední osmiboké části a válce na samotném vrcholku, kam se ve dne umísťovalo zrcadlo odrážející sluneční světlo a v noci zde plál oheň. Navigační bod, který dosahoval výšky okolo 110 metrů, sloužil k orientaci námořních cestovatelů projíždějících podél egyptského pobřeží. Pozůstatky antické budovy se zachovaly až do dob středověku, kdy ji zřejmě zdevastovala série zemětřesení.

Nejvyšším vrcholem Japonska je ikonická hora Fudži. Nachází se asi 100 kilometrů jihozápadně od Tokia, poblíž pobřeží ostrova Honšú, kde se osamoceně tyčí uprostřed nížiny. Jde o aktivní stratovulkán, který naposledy soptil v roce 1707, což je událost známá jako erupce Hóei, kdy Fudži vyvrhla asi 800 milionů metrů krychlových popela.

Vrchol hory Fudži sahá do nadmořské výšky 3 776 metrů a značnou část roku bývá pokrytý sněhem, který dotváří typický vzhled této hory. Sníh obvykle během léta roztaje, s poklesem teplot se ale brzy vrací a návrat sněhové čepičky na hoře Fudži je pravidelně sledován již od roku 1894. Od té doby k tomu v průměru dochází 2. října.

Fudži bez sněhu

Letos se tak ale nestalo a 28. října byla hora Fudži stále ještě bez sněhu. Podle meteorologa Yutaka Katsuty jsou důvodem vysoké teploty. Jde o rekord za dobu, kdy se data o sněhové pokrývce Fudži zaznamenávají. Dosavadním rekordně pozdním dnem, kdy se na hoře objevil sníh, byl 26. říjen 2016 a stejný den v roce 1955.

Podle údajů Japonské meteorologické agentury zažilo Japonsko letos a loni nejteplejší léta v historii měření. Letošní průměrná teplota mezi červnem a srpnem byla o 1,76 °C vyšší než průměr v tomto období měřený v letech 1991 až 2020. Přestože na severní polokouli dorazilo období podzimu, v Japonsku i na dalších místech se drží velmi teplé počasí.

Připisování jednotlivých lokálních klimatických událostí přímo globálnímu oteplování sice bývá poněkud zjednodušující, protože ve hře je i řada lokálních faktorů, letošní absence sněhu na hoře Fudži ale odpovídá řadě dalších podobných letošních pozorování z celého světa. Na mnoha místech dochází k poklesu sněhové pokrývky, jak v prostoru tak i času, což má neblahé důsledky nejen pro lyžování, ale hlavně pro zásoby vody.

Úplné zatmění Slunce lze ze Země pozorovat pouze z úzkého pásu totality, a to kvůli geometrii a rozměrům Slunce, Měsíce i naší planety. Připomeňme, že aby zmíněný jev nastal, musí se Měsíc v novu nacházet v tzv. uzlu své dráhy, kdy všechna tři tělesa leží v přímce a zemský souputník z našeho pohledu zastíní sluneční kotouč.

Zajímavou souhrou okolností je Měsíc asi 400krát menší než Slunce a současně se k nám nachází zhruba 400krát blíž. Jejich zdánlivé rozměry se tedy téměř shodují, a právě uvedená zvláštní náhoda může za to, že lze úplné zatmění pozorovat jen z oblasti široké přibližně 150 km, přičemž se stín v průběhu jevu po zemském povrchu posouvá, jak se Měsíc pohybuje a planeta pod ním se otáčí. Kdyby byl náš přirozený satelit větší nebo se nacházel blíž, byl by úplný stín širší, zatímco v opačném případě by se zemského povrchu vůbec nedotkl. Náhoda zde tedy pracuje pro nás.

Rodina hrála v životě zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda zásadní roli. Právě rodiče a jejich autorita jsou důležitou součástí našich životů, avšak má-li se jedinec individualizovat a do dospělého života vstoupit jako sebevědomý a vyrovnaný člověk, je nutné, aby se od rodinných pout osvobodil. Což ovšem neznamená, že je má zpřetrhat! 

Vztahy ovlivňují náš další život a směřování. Nejinak tomu bylo v Sigmundově případě. Jako nejstarší z osmi dětí a matčin miláček byl předurčen k velkým činům. Nevyčerpatelná mateřská přízeň mu dodala sebevědomí a možnost v raném věku zakusit, jaké to je cítit se jako vítěz a dobyvatel.

Sigmund se oženil s vnučkou hamburského rabína Marthou, s ní zplodil šest dětí. Nejmladší z nich, Anna, rozvíjela otcův odkaz a stala se psychoanalytičkou. Jeho synové – stavební inženýr Oliver a architekt Ernst, žili v Berlíně až do chvíle, kdy se moci chopil Hitler. Poté kvůli svému židovskému původu emigrovali – nejdříve do Francie a následně do Velké Británie. Ne všichni z rodiny Freudů ale měli štěstí. Čtyři z pěti Sigmundových sester zahynuly v koncentračním táboře a jeho dcera Eva zemřela během války na chřipku.

Zřejmě nejtěžší postavení měl v rámci rodiny nejstarší syn Sigmunda a Marthy, Martin. „Byly na mě kladeny vysoké požadavky. Všichni do mě vkládali velké naděje, ale syn génia zůstává vždycky v jeho stínu,“ svěřil se ve své knize Martin, z něhož se stal trafikant. 

Syn Ernesta, Lucian, světově uznávaný malíř, na konto rodiny jednou prohlásil: „Rodina pro mě není důležitá, ani v nejmenším mě nezajímá.“

Studie vedená Sofií Bouchebti z Ben-Gurionovy univerzity v Izraeli zkoumala, jak dobře jsou sršně a vosy schopny tolerovat alkohol. Na rozdíl od většiny živočichů, u kterých se projevují známky opilosti nebo toxicity už při konzumaci alkoholu o koncentraci vyšší než 4 %, sršně východní (Vespa orientalis) dokážou konzumovat až 80% etanol bez známek poškození.

Studie, publikovaná v odborném časopisu PNAS, ukázala, že sršně zpracovávají alkohol až o 300 % rychleji než včely. Zatímco včely pod vlivem vysokých koncentrací alkoholu umírají do 24 hodin, na délku života sršní nemají ani takto vysoké koncentrace alkoholu prakticky žádný vliv.

Výzkum týmu Sofie Bouchebti ukázal, že sršně disponují vícenásobnou kopií genu zodpovědného za enzym rozkládající alkohol, což je adaptace, která může souviset s jejich symbiózou s kvasinkami přítomnými v jejich střevě. Tato symbióza pomáhá sršňům tolerovat alkohol, vznikající při kvašení cukrů z ovoce, kterým se živí.

„V etanolu je spousta energie a je to skvělé metabolické palivo,“ vysvětluje zoolog Eran Levin, který se na studii také podílel. Problém pro lidi a jiné živočišné druhy tkví v jeho neblahých účincích na mozek a další orgány. Navzdory těmto schopnostem však podle vědců sršně nedávají přednost alkoholu před cukrem, což může naznačovat, že jim méně chutná. 

Vědci plánují další studie zaměřené na genovou expresi související s konzumací alkoholu. Cílem je lepší porozumění této zvláštní metabolické odolnosti a jejímu vývoji mezi různými druhy. V budoucnu se proto hodlají zaměřit i na jiné živočichy, kteří se živí fermentujícím ovocem, jako jsou někteří brouci nebo třeba netopýři.

Draví korýši ze skupiny Megacheira prosperovali v oceánech období kambria. Paleontologové se domnívali, že v průběhu následujícího geologického období (ordoviku), už téměř vymizeli. Luke Parry z Univerzity v Oxfordu a jeho kolegové ale přinášejí důkaz, že se jim dařilo i v ordoviku.

Na vyhlášené newyorské lokalitě Beecher's Trilobite Bed paleontologové objevili fosilii doposud neznámého korýše skupiny Megacheira, starého asi 450 milionů let, kterého pojmenovali Lomankus edgecombei. Jde o pozoruhodný nález, který vědce zaujal s ohledem na materiál, který tuto fosilii tvoří. 

Fosilie prošla podle vědců procesem pyritizace, při níž organický materiál, například zbytky rostlin nebo živočichů, přechází do minerální formy díky přeměně na pyrit (FeS₂), což je minerál obsahující železo a síru. Tento proces nastává nejčastěji v prostředí chudém na kyslík, kde se přirozené rozkládání organického materiálu zpomalí. Místo rozkladu působí na organické látky chemické procesy, během nichž se železo a síra z okolního prostředí spojují s organickým materiálem, a ten se postupně obaluje nebo nahrazuje pyritem. Výsledkem pyritizace jsou velmi detailně zachovalé fosilie, které mohou mít kovový lesk a zlatavé zabarvení. Pyritu se kvůli jeho barvě někdy přezdívá „bláznovo zlato“ či „kočičí zlato“.

Švýcarák z ordoviku

Objevený korýš měl na rozdíl od jiných druhů skupiny Megacheira menší tělní přívěsky u končetin, které mu zřejmě nesloužily k lovu. Lomankus je podle vědců mohl využívat k mapování okolního prostředí. Tato přizpůsobivost tvořila základ úspěchu členovců, kteří opakovaně reagovali na výzvy prostředí tím, že měnili funkce částí svého těla. Podle Luka Parryho se tito tvorové podobali „biologickému švýcarskému armádnímu noži“.

„Existuje celá řady typů výjimečných fosilií. Ale toto uchování fosilie v pyritu je extrémně vzácné,“ líčí pro web IFL Science Perry. „Za poslední půl miliardu let máme k dispozici opravdu jen několik takových.“ Skvělou zprávou pro vědce je i skutečnost, že v případě lomankuse došlo díky pyritizaci k fosilizaci měkkých tkáních a uchování velmi cenných informací. 

Lehký kulomet Chauchat bývá často uváděn jako nejhorší zbraň své kategorie, která se kdy objevila ve výzbroji některé z armád. Přesto jí nelze upřít výjimečnost, neboť představovala jeden z prvních lehkých automatů skutečně použitých na bojišti. Postrádala jak těžkou trojnožku, tak nutnost obsluhy týmem vojáků.

Neustále zaseknutý

Princip fungování lze vystopovat u pistole maďarského konstruktéra Rudolfa Frommera, od něhož plukovník Louis Chauchat převzal princip dlouhého zákluzu hlavně při odběru plynů u jejího ústí. Volba 8mm náboje s okrajem přiměla Francouze vyvinout jedinečný dvacetiranný zásobník půlkruhového tvaru, jenž se stal charakteristickým prvkem celé zbraně. 

Francouzská armáda zavedla zbraň do výzbroje roku 1915. Rozbahněné zákopy západní fronty rychle ukázaly její slabiny, k nimž přispěly i postupné nevhodné zásahy konstruktérů ve snaze zjednodušit sériovou produkci. Výsledkem bylo hrubé dílenské zpracování a nekvalitní provedení většiny kovových dílů. Jako extrémně problematické se ukázaly zásobníky vyráběné z tenkého kovu a na jedné straně otevřené, takže do nich pronikalo bláto i prach. Vzhledem k častým poruchám se vojákům jen zřídka podařilo vystřílet celou kapacitu zásobníku bez pauzy vynucené zaseknutím, jehož oprava vyžadovala kompletní rozborku. 

Přestože kulomet přestával fungovat i při sebemírnějším přehřátí, koncem války si 34 000 kusů pořídila také US Army. Přijala variantu střílející nábojem ráže .30-06 Springfield (7,62 mm) bez okraje, a tak se její zbraně již vyznačovaly rovnými zásobníky. Americké střelivo ale mělo vyšší výkonnost než francouzské, což mechanismus nadměrně opotřebovávalo. Své si s chauchatem užili českoslovenští legionáři, u jízdních jednotek ho v malém množství používala též naše poválečná armáda.

Druhý život

Pod názvem Gladiator (odvozeným od jména jedné z fabrik, která ho vyráběla) se nešťastný kulomet ve 20. letech vyvážel kupříkladu do Polska, Řecka nebo Belgie. Vzhledem k neodstranitelným závadám ale zbraň většinou pobyla ve výzbroji jen krátce a samotná Francie ji začala vyřazovat ještě před koncem roku 1918. Nástupcem chauchatu se stával americký BAR 1918 a domácí Chatellerault M1924/29. Přesto si chauchat zabojoval i ve španělské občanské válce na konci 30. let a přes beznadějnou zastaralost se několik exemplářů údajně objevilo ještě i ve vietnamském konfliktu.

Parní ponorka?

Průmyslová revoluce zažehnutá v 19. sto letí dala inženýrům do rukou revoluční zdroj energie v podobě páry. Pokrok však postupoval mílovými kroky a ještě před vypuknutím první světové války se coby účinnější pohon ukázal spalovací motor. Přesto si někteří britští konstruktéři mysleli, že dieselové jednotky nemohou parní stroj překonat – a učinili z něj srdce královských ponorek známých jako třída K. 

Design těchto podmořských člunů vznikl během roku 1913 a byly zamýšleny jako velká a rychlá plavidla s dostatečnou odolností operující společně s eskadrami bitevních lodí. V případě potřeby měly své hladinové kolegyně i předstihnout, aby se dostaly do týlu německé flotily a napadly ji při ústupu před zjevnou přesilou královských dreadnoughtů.

Experimenty ukázaly, že dieselelektrické čluny takový úkol nedokážou splnit – čluny paralelně vyvíjené třídy J dosáhly na hladině 19 uzlů (35,2 km/h), která jim nedovolovala efektivně doprovázet bitevní loď Dreadnought vykazující o dva uzly více. Proto padla volba na parní turbíny umožňující vynořenému člunu uhánět tempem až 24 uzlů (44,4 km/h). V trupu se nicméně nacházel též vznětový motor s elektrickým generátorem o výkonu 600 kW, jenž sloužil k dobíjení baterií a poskytoval ponorkám omezenou hnací sílu v případě potíží s kotly.

Killer Class

Čluny o délce 103 metry vykazovaly na hladině výtlak 1 980 tun, obsluhovala je posádka o 59 námořnících a nesly osm 460mm torpédometů včetně dvou otočných pro noční použití. K moderním prvkům se řadila plně uzavřená a zčásti prosklená velitelská věž. Další charakteristiky už však příliš optimismu nevzbuzovaly. Dosud nevídané rozměry vedly k potížím s ovládáním i udržováním požadované hloubky. Přepážky se navíc testovaly pouze pro hloubku 21 metrů a jejich zhroucení představovalo jen otázku času.

Z 18 postavených jednotek neklesla žádná ke dnu v důsledku nepřátelské akce, zato se jich plná třetina potopila při nehodách – a to za značných ztrát na životech. Také bojové skóre „káček“ patřilo k podprůměrným – pouze člunu K-7 se podařilo zasáhnout císařský U-boot. Jenže torpédo neexplodovalo a členové posádky skrz zuby procedili, že takové „štěstí“ mohou mít jen ponorky třídy K. 

Na druhou stranu, díky své rychlosti K-7 unikla hlubinným pumám bez škrábance. Někteří historikové s jistou dávkou sarkasmu tvrdí, že čluny třídy K usmrtily více britských námořníků než těch německých – ne náhodou si ještě před porážkou Centrálních mocností vysloužily přízvisko Killer Class (vražedná třída) nebo Kalamity Class.