V současné době jsou vědci přesvědčeni, že se konfigurace našeho planetárního systému v průběhu jeho vývoje měnila. O nejrůznějších změnách máme jen nepřímé důkazy, ovšem silně podpořené počítačovými simulacemi. V dané souvislosti se nejčastěji mluví o tzv. migracích, tedy změnách velkých poloos oběžných drah jednotlivých planet. Jejich příčina tkví ve vzájemném gravitačním působení planetárních zárodků, ale i v kumulativním vlivu malých těles. 

V případě Uranu a Neptunu například vykazují pozorované hmotnosti a trajektorie několik záhadných rysů, které neladí s očekáváním podle modelů vývoje Sluneční soustavy. Dále je rotační osa Uranu mimořádně nakloněná, což někteří odborníci interpretují jako výsledek gravitačního vlivu jiné velké planety. 

Mezi astronomy je populární tzv. model z Nice, který simuloval dlouhodobý vývoj naší soustavy. Ten nejlépe pracuje s pěti plynnými obry, z nichž jeden byl interakcemi ze systému katapultován a v důsledku jeho pohybu si Neptun vyměnil oběžnou dráhu s Uranem.

Navzdory pokrokům v medicíně jsou dnes stále miliony lidí vystaveni neblahým důsledkům poranění míchy. Lidská nervová soustava má sice mnoho předností, ale schopnost regenerace k nim bohužel nepatří. Vědci se proto snaží využít biologické možnosti, které nabízí lidské tělo a vyvinout účinnou léčbu chronicky poškozené míchy.

Periferní nervy lidského těla mají sice schopnost do jisté míry regenerovat, ale nejsou vhodné pro obnovu míchy. Existuje ale jedna pozoruhodná výjimka a tu se svými kolegy rozhodl využít australský neurobiolog James St John z Griffithovy univerzity.

Šikovné buňky z čichových nervů

Podpůrné nervové buňky čichových nervů, které patří mezi makroglie, regenerují každých 6 až 8 týdnů, kvůli neustálým bojům s patogeny, které pronikají do těla nosem a ústy. Tato jejich schopnost regenerace je známá poměrně dlouho a již před 20 lety se je vědci pokoušeli využít pro léčbu poškozené míchy. Záhy bohužel vyšlo najevo, že to není tak jednoduché, jak se zdálo. Přestože výsledky prvních testů byly slibné a svět očekával, že pacienti co nevidět vstanou z vozíků, úspěch překazily technické obtíže s přípravou a transplantacemi zmíněných buněk. Podle profesora St Johna bylo problémem hlavně to, že při odběrech buněk pro léčbu docházelo k jejich kontaminaci.

Australský tým nyní vyvinul nervové „můstky“, které pěstují v laboratoři a jsou tvořené velmi čistou buněčnou kulturou jejíž základ tvoří buňky konkrétních pacientů. V testech na laboratorních zvířatech nová metoda předčila jiné způsoby léčby. Teď tyto nervové „můstky“ vstupují do fáze klinických testů. 

V prvním kole podstoupí léčbu vybraní pacienti, kteří trpí poškozením míchy nejméně 12 měsíců, v další fázi se vědci zaměří i na čerstvější zranění. Kromě léčby čeká na účastníky studie i intenzivní roční rehabilitace. Na nákladech se kromě Queenslandské vlády a Griffithovy univerzity podílí i celá řada nadací a individuálních dárců.

Dlouhé dějiny starověkého Egypta znají několik královen, jež samostatně panovaly celé zemi, ale zřejmě nejznámější z nich se stala až poslední vládkyně samostatného Egypta Kleopatra (51–30 př. n. l.), která byla v pořadí sedmou ženou toho jména na egyptském trůnu. 

Nepříliš dlouhý život a vláda proslulé Egypťanky spadají do závěrečného období vlády ptolemaiovské dynastie. Tu po smrti Alexandra Velikého založil jeho dlouholetý spolubojovník a velitel osobní stráže Ptolemaios, syn Lagův. Během vpádu vládce Seleukovské říše Antiocha IV. v roce 168 př. n. l. zachránil samostatnou helénistickou vládu zásah římského vyslance. Po celé další období až do připojení země k římské říši v roce 30 př. n. l. tak politickou situaci v Egyptě ve větší či menší míře ovlivňoval právě Řím.

Prestižní studium 

Kleopatra VII. se narodila na přelomu let 70 a 69 př. n. l. jako dcera Ptolemaia XII. Její matkou byla velmi pravděpodobně Ptolemaiova sestra nebo sestřenice Kleopatra, ale není jisté, zda šlo o Kleopatru V. Tryfainu, nebo Kleopatru VI. Podle některých názorů se jednalo o rodilou Egypťanku z nejvyšších vrstev. O raném dětství poslední egyptské královny nevíme mnoho. Jako jiné děti ptolemaiovských vládců byla vychovávána přímo v královském paláci v řeckém duchu zaměřeném na řečnictví a filozofii. 

V dalších letech její studium pokračovalo v Múseionu, což byla velká vědecká instituce zasvěcená múzám, tedy patronkám devíti umění, z nichž se mezi vědní obory dala zařadit historie a astronomie. V této instituci se po dlouhou dobu shromažďovali přední učenci starověku, jako byl Eratosthenés z Kyréné, který dokázal téměř přesně vypočítat obvod zeměkoule, nebo Herón Alexandrijský, jenž sestavil první parní stroj. 

Velká pozornost ale byla věnována i literární kritice, lékařství či farmakologii a fungovala zde alexandrijská knihovna, plně vytvořená zřejmě za Ptolemaia II. v první polovině 3. století př. n. l. Do ní se ptolemaiovští vládci s větším či menším úspěchem snažili získat všechny tehdy dostupné literární i vědecké texty, které se v tamějších prostorách uchovávaly, katalogizovaly a přepisovaly. 

Řečnice znalá jazyků 

Kleopatra měla podle četných vyjádření antických autorů včetně jejích současníků nadání pro jazyky. Její mateřštinou byla tehdejší obecná řečtina (koiné). Navíc zřejmě jako první ze členů ptolemaiovské dynastie mluvila a možná i psala tehdejší egyptštinou. Latinu slovem i písmem ovládla nejpozději během pobytu v Římě, kam doprovázela svého otce v době jeho vyhnanství mezi lety 58 až 55 př. n. l. Připisuje se jí i větší či menší znalost řady dalších jazyků, spjatých s děním v ptolemaiovské říši a v jejím bližším i vzdálenějším sousedství. Konkrétně šlo o hebrejštinu (respektive aramejštinu), syrštinu, merojštinu (jazyk říše sousedící s Egyptem na jihu), parthštinu a jiné. Vychovatelem Kleopatry v dětství byl vynikající orátor a filozof Filostratos, který budoucí vládkyni zřejmě umožnil rozvinout řečnický talent.

V řecky psaném díle o historii Egypta od egyptského velekněze Manéthóna ze 3. století př. n. l. měla mladá Kleopatra příležitost se seznámit s významnými postavami egyptské minulosti, mezi nimi i velkými a mocnými královnami, jako byly Sebeknofru, Hatšepsut, Nefertiti a Tavosret. 

Jejím hlavním vzorem se ale podle všeho záhy stal Mithridatés VI. Eupator (120–63 př. n. l.), vládce Pontu (oblasti v dnešní východní Anatolii), který byl po desetiletí až do své smrti v roce 63 př. n. l. nejvýznamnějším protivníkem rozšiřování římské moci v oblasti Černého moře a východního Středomoří. Mithridatés údajně ovládal 22 jazyků, připisovaly se mu i rozsáhlé znalosti medicíny či schopnost odolávat tehdy dostupným jedům jejich postupným užíváním ve stále se zvětšujících dávkách. K chloubám pontského krále se řadila i rozsáhlá knihovna, která téměř konkurovala svému alexandrijskému protějšku. 

Kontakty mezi ptolemaiovským dvorem a Mithridatem jsou doloženy mimo jiné na vědecké úrovni. Například jeden z nejvýznamnějších učenců své doby, farmakolog Zofyros, přešel po smrti pontského krále do Alexandrie. Kleopatra zejména v posledním desetiletí svého života ve spojení s římským vojevůdcem Markem Antoniem (83–30 př. n. l.) zcela vědomě navazovala na Mithridatův odkaz. Snažila se s jeho pomocí zastavit římský postup a obnovit dávnou moc a slávu říše Alexandra Velikého. Ostatně sama patřila mezi jeho nástupce. 

Jak mít zdravé vlasy 

Podle pozdějších zpráv byla Kleopatra pravděpodobně autorkou několika lékařských pojednání, jež se dodnes dochovala jen v nesouvislých úryvcích. Její publikace nepochybně souvisely se studiem v Múseionu a s tamními vědeckými aktivitami. Vlastní literární činnost členů ptolemaiovské dynastie nebyla nijak neobvyklá – mezi autory pamětí patřili Ptolemaios I., III. a VIII.; Ptolemaios IV. napsal také tragédii zvanou Adonis. V době Kleopatřiny vlády byla ostatně Alexandrie vnímána jako jedno ze středisek starověkého lékařství a farmakologie. Ke vzdělání egyptské královny navíc zcela určitě přispěly její opakované návštěvy Athén, považovaných vedle Alexandrie za nejvýznamnější intelektuální centrum tehdejšího světa. 

Všechny literární fragmenty, jejichž autorství je připisováno Kleopatře, zřejmě pocházejí z jediného spisu týkajícího se kosmetiky. Tři úryvky se dochovaly v díle známého lékaře Klaudia Galéna ze 2. století n. l. a týkají se medikamentů k léčení některých typů onemocnění vlasů a prostředků proti plešatění a lupům. Další úryvek, který zachytil ve svém díle byzantský lékař Aetios z Amidy žijící v 5.–6. století, představuje recept na parfémované mýdlo. Tento autor jako jediný mluví výslovně o autorství královny Kleopatry. Pátý fragment se objevil v díle jednoho z posledních lékařů alexandrijské školy Paula z Aigíny ze 7. století a věnuje se stáčení a barvení vlasů. Konečně šestý úryvek, dochovaný opět u Galéna, je dlouhým soupisem různých měr a vah. 

Kromě ryze lékařských a farmakologických souvislostí se nepochybně týkal i záležitostí obchodu a státní správy. Soudě podle všech dochovaných záznamů představovala Kleopatřina kniha spíše lékařský a farmakologický spis, než pouhé pojednání o zkrášlování žen. Obsahovala mimo jiné osm návodů na léčení alopecie (kompletní ztráty vlasového porostu), a několik dalších způsobů, jak zabránit ztrátě vlasů a vzniku lupů. 

V přízni Caesara 

Politická kariéra Kleopatry začala v roce 52 př. n. l., když ji její otec Ptolemaios XII. jmenoval svou spoluvládkyní. Na počátku následujícího roku král zemřel a vlády nad Egyptem se podle jeho poslední vůle, jejímž provedením pověřil Řím, společně ujaly jeho děti: téměř dvacetiletá Kleopatra VII. a jedenáctiletý Ptolemaios XIII. Podle dávného zvyku ptolemaiovské dynastie, který navazoval na tradiční egyptský mýtus o sourozencích a zároveň manželích Usirovi a Esetě, se Kleopatra měla za svého mladšího bratra oficiálně provdat. Její plány ale byly značně odlišné. V té době již promýšlela a vedla vlastní politiku. Do úvahy přitom musela brát nestabilní situaci v Římě, kde v posledních letech republiky docházelo k bojům o to, kdo převezme faktickou samovládu. Občanská válka vyvrcholila v srpnu 48 př. n. l. rozhodující bitvou u řeckého města Farsaly, v níž Gaius Julius Caesar zvítězil nad Gnaeem Pompeiem. 

Konfliktu v Římě se mezitím pokusil využít Kleopatřin spoluvládce Ptolemaios XIII., který na jaře roku 48 př. n. l. donutil sestru uprchnout z Alexandrie. V souladu s poslední vůlí Ptolemaia XII. se Gaius Julius Caesar po svém příjezdu do Egypta pokusil o usmíření sourozenců a prosazení jejich společné vlády. 

Kleopatra se se svou nevelkou armádou mezitím potají navrátila do Alexandrie a podle všeho získala Caesarovu přízeň. Společnými silami se jim po příchodu posil počátkem roku 47 př. n. l. podařilo své egyptské protivníky porazit, a to napřed v Alexandrii a pak i v definitivní bitvě u Nilu, po níž se prchající Ptolemaios XIII. utopil v řece. Jedinou a nezpochybnitelnou vládkyní země se tak stala Kleopatra, která v té době už s Caesarem čekala dítě – budoucího Ptolemaia XV. Z formálních důvodů jí tradičních egyptských zvyklostí, přiřadil za manžela jejího nejmladšího bratra Ptolemaia XIV., přestože sám zůstával jejím skutečným partnerem. 

Do Říma a zpět 

Na konci roku 46 př. n. l. Kleopatra spolu se svým nominálním spoluvládcem odjela do Říma. V jejím doprovodu byl i vynikající alexandrijský astronom Sósigenés, který napomohl Caesarovi při vytváření nového juliánského kalendáře. Ten byl v Římě úředně zaveden k 1. lednu roku 45 př. n. l. a platil v celém křesťanském světě až do roku 1582, kdy začal být prosazován dodnes používaný gregoriánský kalendář. 

Kleopatra zůstala v Římě i po zavraždění Gaia Julia Caesara dne 15. března 44 př. n. l. Zřejmě se zde snažila docílit uznání jejich společného syna za Caesarova dědice. Podle oficiální Caesarovy vůle se ale následníkem stal jeho prasynovec Gaius Octavius, známější spíše jako Octavianus a pozdější císař Augustus (27 př. n. l. až 14 n. l.). Kleopatra se tak v dubnu 44 př. n. l. vrátila do Egypta, kde krátce nato nechala otrávit svého bratra a formálního spoluvládce Ptolemaia XIV. V září téhož roku pak za nového spoluvládce prohlásila svého syna Caesariona jako Ptolemaia XV., který měl v té době tři roky. 

Zatracovaný pár 

Mezi vítězi nad Caesarovými vrahy si Kleopatra zcela vědomě zvolila Marka Antonia, který byl pověřen správou východní části římské říše. Na její pozvání strávil zimu na přelomu let 41–40 př. n. l. v Alexandrii a výsledkem jeho návštěvy byla mimo jiné dvojčata Alexander Hélios a Kleopatra Seléné, která panovnice porodila na konci roku 40 př. n. l. Nutnost udržovat velkou armádu vedla v následujících letech ke stále větší závislosti Marka Antonia na zdrojích Egypta, a tedy na Kleopatře. 

V roce 37 př. n. l. se s Egypťankou oženil podle místního ritu, přičemž lze jen stěží pochybovat, že nešlo především o její vůli. V létě roku 36 př. n. l. měla Kleopatra s Markem Antoniem dalšího syna, Ptolemaia Filadelfa. V oficiální římské propagandě, již kontroloval a podporoval Octavianus, byl Marcus Antonius líčen jako slaboch, který podlehl vábení zhýralé, orientální královny a zcela se odcizil tradičním římským ctnostem. Tento názor se pak do značné míry odráží i v pozdějších názorech na Kleopatru, a to nejen v římském dějepisectví, ale v některých ohledech až do současnosti. 

V římském područí 

Pro následný vývoj se stalo rozhodující skutečností, že v Egyptě byl za legitimního Caesarova dědice označen Kleopatřin syn a spoluvládce Caesarion bez ohledu na to, že Caesar za svého jediného oficiálního a legitimního následníka stanovil Octaviana. Dalším krokem už mohlo být pouze přímé vyhlášení války. K rozhodující bitvě došlo 2. září roku 31 př. n. l. u mysu Aktion v západním Řecku. Zde zvítězil Octavianus, což mu otevřelo cestu k dobytí Egypta. Poté, co na stranu budoucího prvního císaře Říma přešla velká část zbývajícího vojska Marka Antonia, spáchal jeho vojevůdce 1. srpna 30 př. n. l. sebevraždu. Kleopatře bylo dovoleno pohřbít svého manžela v nově vybudované hrobce v Alexandrii. Zřejmě z obav, aby nebyla vedena v triumfálním pochodu v Římě, spáchala i ona 12. srpna roku 30 př. n. l. sebevraždu. Není přitom jisté, zda se nechala přímo uštknout hadem, nebo zemřela vbodnutím jeho jedu jehlou. 

Kleopatra se v zahraniční politice snažila navázat na své významné předchůdce a pokud možno udržet a rozšířit svou moc i postavení v návaznosti na jejich slávu a tradice. Nepochybně si byla vědoma existující závislosti Egypta na římské říši, snažila se ji co nejvíce omezit, a posílit tak samostatnost své země a vlády. Navzdory nesporným politickým schopnostem a diplomatickému umu Kleopatry se Egypt po její smrti stal na téměř tisíc let jednou z mnoha provincií Říma. Přesto lze poslední egyptskou vládkyni právem zařadit k nejvýznamnějším osobnostem starověku, které nadlouho ovlivnily další průběh dějin.

Syn Země

Řecký filozof Anaxagoras v 5. století př. n. l. soudil, že Měsíc vlastně představuje kus skály vytržený ze Země. Astronom George Darwin, syn slavného badatele Charlese Darwina, se v roce 1879 domníval, že se náš dnešní souputník kdysi oddělil od rotující a teprve se formující Země a postupně se od ní vzdaloval až do současné polohy. Dle uvedené teorie se část naší planety v důsledku rychlého otáčení odtrhla a „odlétla“ do kosmického prostoru. Darwin mladší (chybně) vypočítal, že Měsíc potřeboval k dosažení své aktuální pozice 56 milionů let.

Manžel Země

Astronom a matematik Thomas Jefferson Jackson See dospěl v roce 1909 k myšlence, že Země svou gravitací zachytila Měsíc při jeho putování vesmírem a připoutala ho trvale k sobě. Obě tělesa tak měla vzniknout samostatně v různých oblastech naší soustavy. Nicméně zachycení zemského satelitu na současnou dráhu je velmi nepravděpodobné. Blízké setkání dvou planetárních objektů totiž obvykle vede buď ke srážce, nebo ke změně trajektorií. Aby hypotéza fungovala, musela by prvotní Zemi například obklopovat rozsáhlá atmosféra, jež by pohyb Měsíce zpomalila.

Zrozen z magmatu

Shun-ichiro Karato z Yaleovy univerzity a jeho kolegové se rozhodli prověřit teorii o nárazu tuhého impaktujícího tělesa do mladé Země, pokryté oceány horkého magmatu. Nový model ukázal, že po kolizi by bylo magma zahřáté na mnohem vyšší teplotu než zmíněný dopadající objekt. Následně by tedy uvedený horký materiál zvětšil svůj objem a po „vyšplouchnutí“ na oběžnou dráhu by utvořil zárodek Měsíce. Vysvětlovala by se tím přítomnost podstatně většího množství pozemských hornin v povrchových vrstvách našeho souputníka.

Pásové obrněnce se rozjely do útoku, ale po chvíli jedním z nich otřásl silný výbuch. Do vzduchu se rozletěly kusy kovu a ze zmrzačeného kolosu stoupal dým. Následovala další exploze a další vyřazený tank. V zákopu opodál vojáci propukli v jásot a na dálku gratulovali sapérům k dobře vykonané práci. Britské pancéřové obludy totiž zrovna vjely do německého pole protitankových min. 

První železné kolosy se sice pohybovaly hlemýždím tempem a trpěly značnými poruchami, ale na proražení nepřátelských linií s protipěchotními překážkami a zákopy bohatě stačily. Důmyslní Němci ale rychle zareagovali a přišli s celou řadou inovací. Na obrněnce se zaměřovalo polní dělostřelectvo, zbrojovky chrlily nové protitankové zbraně a pěšáci experimentovali se svazky granátů. Někteří se snažili rozvinout i pasivní způsob boje využitím zkušeností s protipěchotními nebo námořními minami.

Granáty v krtincích

Zpočátku zkoušeli obránci zakopávat dělostřeleckou munici s nárazovým zapalovačem natočeným tak, aby jej aktivoval pás projíždějícího tanku. Nejčastěji nalíčené 15cm dělostřelecké granáty o hmotnosti 42 kg pro těžkou houfnici sFH 13 po sobě zanechávaly kráter o hloubce až 1,5 m a šířce 3 m. Vrstva zeminy s přispěním dešťů a dlouhodobé uložení v půdě však měly negativní vliv na spoušťový mechanismus a tyto improvizované prostředky pak často selhávaly. 

Němci proto přišli s další improvizací – stloukali ze dřeva bedny bez vík a na jejich dna uložili granát. Nárazový zapalovač případně nahradili nábojnicí, kterou překryli prknem se zatlučenými hřebíky. Tank pak při průjezdu jeho stlačením inicioval nábojnici, jejíž odpálení způsobilo explozi dělostřelecké munice. Bedna pak sílu výbuchu usměrnila požadovaným směrem – proti pásu obrněnce. 

V jiném uspořádání se sklopením prkna uvolnil jisticí čep z odpruženého zápalníku, jenž pak spustil řetězovou reakci. Tyto kombinace však představovaly spíše nebezpečná umělecká díla časově náročná na výrobu než účinné prostředky vhodné pro masovou výrobu.

Krví zaplacené zkušenosti

Improvizace ale zanedlouho ustoupily ve prospěch standardizovaných protitankových min. Nezbytnost zařadit tyto zbraně do výzbroje se v německém generálním štábu umocnila po bitvách roku 1917. Císařskými vojevůdci obzvlášť otřásla ta u Cambrai z konce podzimu. Britské tanky podporované dělostřelectvem a pěchotou tam i přes značné ztráty dosáhly v prvních dnech větších územních zisků než v předchozích letech. 

Již první útok vedený desítkami obrněnců dal za pravdu zastáncům vývoje protitankové miny vhodné k sériové výrobě. Výraznější poškození vozidla měla způsobit dřevěná bedna napěchovaná 18 pláty trhaviny o celkové hmotnosti 3,6 kg, jejíž explozi iniciovala rozbuška po kontaktu s ocelovou tyčí stlačenou čtyřmi pojezdovými pruty. Aktivaci šlo po úpravě provést i dálkově z úkrytu v zákopu pomocí elektrického palníku. Toto zařízení vstoupilo do služby již v roce 1917 pod označením Flachmine 17 a do konce války jich byly dodány na frontu více jak dva miliony kusů.

Každý desátý

Němečtí vojáci zpočátku žádné pokyny k pokládce neměli a výbušná zařízení umísťovali víceméně náhodně – příchod standardizovaných zbraní ale znamenal posun v taktice. Začala vznikat protitanková minová pole, která sapéři budovali pár desítek metrů před protipěchotními překážkami. Tvořila je souvislá linie s minami položenými obvykle tři metry od sebe šachovnicově ve dvou i více řadách. 

Sapéři organizovaní v oddílech po čtyřech až pěti mužích vyráželi s lopatami a krumpáči budovat taktické obranné bariéry ve směru předpokládaného postupu nepřátelských tankových oddílů. Exploze nastražených trhavin měly zdecimovat hrot útočící vozby a o zbytek by se pak postarali dělostřelci a pěšáci. Nutno dodat, že na miny připadalo dle odhadů více než 10 % ztrát vozidel. Důmyslně položené výbušniny také případně přesměrovávaly útočící jednotky do pozic, v nichž Němci připravili propracovanější obranu.

Sami proti sobě

Dohodoví vojáci neměli s nepřátelskými tanky příliš mnoho práce. Císařská armáda je používala v mnohem menší míře. Francouzi a Britové ale nehodlali hrozbu podcenit a rozvíjeli vlastní obranu v očekávání útoku ocelové laviny na jaře 1918. Nejprve připravovali trubkové bomby, do nichž vkládali trhaviny a rozbušky. Účinnost však zůstávala nízká, a tak přišla na řadu po vzoru nepřítele dělostřelecká a minometná munice. Vojáci Jeho Veličenstva zužitkovali tisíce zastaralých 23kg minometných granátů s objemnou hlavicí ve tvaru „vánočního pudinku“ nebo „granátového jablka“. Jejich exploze ve správnou chvíli pak měla potenciál poškodit pohybové ústrojí těžkého tanku.

Pokládka na stěžejních úsecích fronty ale probíhala ve spěchu a neorganizovaně, což nakonec napáchalo více škody než užitku. V posledních měsících války pak museli dohodoví vojáci při postupu překonávat vlastní nástrahy. Například 18. září 1918 zaútočila britská 4. armáda s podporou Australanů a Francouzů na nepřítele u vesnice Épehy. Velmi omezené tankové zálohy se toho dne staly obětí vlastního „zapomenutého“ minového pole. Podobné osudy potkávaly ve 20. a 30. letech také francouzské farmáře, jejichž traktory ničily exploze těchto výbušných improvizací.

Historie vozítek Velorex sahá do přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století. V obci Parník u České Třebové tehdy provozoval mladý živnostník František Stránský (1914–1954) s mladším bratrem Mojmírem (1924–2011) firmu MOTO VELO SPORT zabývající se opravami jízdních kol, kočárků a motocyklů. Stále více je ovšem lákala myšlenka vyvinout jednoduché a levné vozidlo vlastní konstrukce, které by se na rozdíl od motocyklu nekácelo a poskytlo by posádce alespoň nějakou ochranu před nepříznivým počasím. 

Oblíbené vozítko 

První prototyp tříkolky bratrů Stránských vznikl na začátku druhé světové války a vzhledem k tomu, že jeho zadní část působila trochu jako ploutev, získalo vozítko název Ryba. K sestavení tříkolky použili konstruktéři nejrůznější součástky z kol a motocyklů. V průběhu let stroj neustále vylepšovali, zesilovali a přidali k němu karoserii z tenkého duralového plechu. Po únoru 1948 bylo soukromé podnikání značně omezeno, ale Stránští našli způsob, jak pokračovat ve své práci – vozítka dál vyráběli pro invalidní spoluobčany pod hlavičkou lidového družstva. Dne 22. ledna 1951 se z dílny v českotřebovském Parníku stal závod 09 VELO Hradec Králové. Vzhledem k velkému zájmu přestalo stačit zázemí Parníku a výroba se v polovině roku 1952 přesunula do větších prostor bývalé truhlárny v Solnici.

V roce 1963 se zrodil nejproslulejší a nejrozšířenější model Velorex 16/350, jenž byl vyráběn do konce roku 1971. Tehdy bylo zhotoveno 9 700 tříkolek tohoto typu. V nejnovějším provedení produkovaném v letech 1968–1971 zahrnuje vozítko motor s kapalinovou spojkou, který měl původně sloužit novým čtyřkolkám. Od jejich sériové výroby ale sešlo, a tak se na podzim 1968 začal montovat do tříkolek.

Blatníky Velorexu 16/350 se původně lakovaly na hnědo, tedy stejnou barvou jako dvoutrubkový rám z ocele. Kola a přední tlumiče vozítka pocházely z motocyklu Jawa kývačka, tachometr a čtyři přední blinkry ze Škody Octavie, zadní svítilny ze Spartaka a šest reflektorů z Pragy V3S. Tříkolka disponovala dvouválcovým dvoutaktním motorem Jawa – typ 572-3 o obsahu 344 ccm a síle 16 koní. Dosahovala maximální rychlosti okolo 85 km za hodinu a při rychlosti 60 km za hodinu spotřebovala 4,8 litru na 100 km. V současné době se na českém území vyskytuje okolo 2 500 Velorexů. Jejich počet ale stále roste díky renovacím a převozům ze zahraničí. 

Kalifornská společnost 23andMe se od roku 2006 postupně vypracovala na lídra v oblasti komerčních testů DNA a jednu z největších biotechnologických firem dnešní doby. Rychlý rozvoj a dramatické zlevnění jejích služeb přineslo firmě okolo 14 milionů platících zákazníků. V roce 2021 společnost vstoupila na burzu a hodnota akcií vylétla na 6 miliard dolarů (téměř 140 miliard Kč). To, co dlouhou dobu vypadalo jako další americký sen ze Silicon Valley, ale nejspíš míří k hořkému konci.

Firma je podle analytiků dlouhodobě ve ztrátě. Prodělečná je zejména část zabývající se výzkumem léků. V loňském roce se navíc 23andMe musela vyrovnat s únikem dat a hrozbou hromadné žaloby. Podobné věci se pochopitelně občas dějí, u společností zabývajících se shromažďováním a analýzou DNA to ale představuje obří problém, zvlášť pokud se dotkne téměř sedmi milionů zákazníků. V rámci vyrovnání musela 23andMe zaplatit odškodné ve výši 30 milionů dolarů a cena jejích akcií se zhroutila na 3 % své někdejší hodnoty. Firmu opustila velká část vedení a podle všeho stojí na pokraji bankrotu.

Soukromí až na posledním místě

Takové příběhy se v byznysu stávají. Problém je v tom, že 23andMe skladuje ohromné množství genetických dat milionů lidí a je vážnou otázkou, co se s nimi stane. Hlavním tahákem služeb 23andMe byl jednoduchý domácí test. Zákazníci si za 99 dolarů objednali odběrovou sadu a firmě odeslali vzorek slin. Po jeho vyhodnocení získali personalizovanou zprávu o svém zdravotním stavu včetně predispozic k rozvoji závažných onemocnění v budoucnu. Zákazníkům firma slibovala, že výsledky jsou soukromé a bez jejich souhlasu nebudou za žádných okolností nikdy sdíleny se zaměstnavateli, pojišťovacími společnostmi nebo třeba veřejnými databázemi.

Otázkou, která trápí (nebo by alespoň měla trápit) miliony zákazníků 23andMe je, co se bude s jejich daty dít v případě, že skutečně dojde ke krachu společnosti nebo k jejímu prodeji. Budou jejich citlivé údaje v bezpečí? Může krach společnosti znamenat, že se k údajům o DNA milionů uživatelů dostane někdo nepovolaný? 

Příběh 23andMe tak mimo jiné dokumentuje možná rizika spojená s podobnými službami. To co na počátku vypadá jako jednoduchý nákup na internetu, se v budoucnu může stát velkým problémem a zásahem do soukromí. Většina uživatelů se nezajímá ani o základní podmínky objednávaných služeb, natož aby věnovala pozornost jejich podrobnému znění, které bývá často spojené s řadou právních omezení. Jen tři největší hráči na trhu genetických testů – 23andMe, AncestryDNA a MyHeritage, přitom disponují citlivými genetickými daty asi 50 milionů lidí celého světa.

Převratný objev umožnila zobrazovací metoda, kterou vyvinula brněnská skupina Environmentální elektronové mikroskopie Ústavu přístrojové techniky Akademie věd. Metoda dostala označení A-ESEM neboli pokročilá environmentální rastrovací elektronová mikroskopie a podle svých tvůrců otevírá zcela nové možnosti zkoumání neživé, ale především živé hmoty.

Její možnosti pak brněnský tým otestoval ve spolupráci s olomouckým pracovištěm Ústavu experimentální botaniky AV ČR. Odborníci se společně pokusili prozkoumat chromozomy, tedy mikroskopické struktury, v nichž je uložena základní genetická informace rostlin či živočichů. A pro svůj test zvolili chromozomy ječmene.

Smyčky a výběžky

Rastrovací elektronová mikroskopie dovoluje zobrazit prostorovou strukturu materiálů s rozlišením až miliontiny milimetru. Vzorky se však pozorují ve vakuu, což vyžaduje speciální úpravu chemikáliemi, sušením, mrazením či pokovováním. Takové ošetření znemožňuje pozorování živých vzorků, a navíc se může zkoumaný materiál popsaným postupem poškodit.

Právě proto se vědci dosud domnívali, že chromozom – popisovaný jako válečky ve tvaru písmene X – má hladký povrch. Všechny dostupné metody zobrazení totiž vyžadovaly zmiňované úpravy, které mimořádně citlivý povrch chromozomů narušily. Novinka v podobě A-ESEM ovšem odhalila, že jej pokrývají četné výběžky a smyčky chromatinových vláken o průměrné délce kolem třiceti nanometrů.

Dvojí úspěch

Přínos metody spočívá v možnosti zkoumat prakticky všechny živé vzorky v přirozeném stavu, ať už jde o drobné živočichy, houby, plísně, roztoče, proteiny, bakterie, či dokonce viry. Kromě toho dovoluje A-ESEM sledovat jejich dynamické proměny v důsledku změn teploty, vysychání, chemických reakcí a podobně. Podle autorů se jedná o nejuniverzálnější ze všech metod elektronové mikroskopie: Je dokonce rychlejší, levnější a vhodnější pro studium změn biologických vzorků než mikroskopie kryoelektronová, oceněná v roce 2017 Nobelovou cenou.

Převratné je však také odhalení povrchové struktury chromozomů. Zmíněný objev vědcům umožní lépe pochopit a identifikovat poruchy v jejich uspořádání, jež u lidí způsobují dědičné choroby a například u zemědělských plodin vedou ke sníženým výnosům. Nové poznatky by tak mohly přispět k vývoji pokročilejších léčebných metod či k vyšlechtění kvalitnějších a odolnějších plodin. 

V souhvězdí Panny pozorujeme již dlouho dobře známou galaxii M90. Patří k těm relativně blízkým. Nachází se ve vzdálenosti asi 60 milionů světelných let od Sluneční soustavy a je jednou z největších a nejjasnějších spirálních galaxií v Kupě galaxií v Panně, které je i součástí. Jde také o jednu z mála galaxií, které se od nás nevzdalují, ale naopak přibližují se k nám.

Neduživá sousedka

M90 je zvláštním typem spirální galaxie – je typickým představitelem tzv. „chudokrevných galaxií“. Chudokrevné galaxie mají nevýrazná spirální ramena, a ve srovnání s běžnými spirálními galaxiemi obsahují podstatně méně molekulárního vodíku, z kterého se rodí nové hvězdy.

Přibližně před 300 miliony let se galaxie M90 dostala na své dráze do oblasti centra Kupy galaxií v Panně, kde nachází hustý kosmický plyn, kterým se galaxie musela prodírat a přišla kvůli tomu o spoustu vlastního kosmického plynu. Z tohoto plynu už za normálních okolností nevznikají nové hvězdy, což se postupně projevuje jejím vyhasínáním.

Zdá se také, že přiblížení galaxie M90 k centru Kupy galaxií v Panně, vedlo k urychlení jejího pohybu. V budoucnu tak nejspíš opustí kupu a ještě více se přiblíží směrem k Mléčné dráze. Podle astronomů ji také čeká transformace v čočkovou galaxii, která je přechodem mezi spirální a eliptickou galaxií.
 

Samopaly si svůj historický debut odbyly v závěru první světové války a v meziválečném období je do své výzbroje začaly zavádět armády po celé Evropě. Do Sovětského svazu si ale hledaly cestu poměrně dlouho. Důvodem byl především silný konzervatismus špiček Rudé armády i samotných vojáků. Rudoarmějci byli zvyklí na své osvědčené a spolehlivé opakovačky Mosin-Nagant a neviděli důvod k užívání zbraní, které sice vynikaly plně automatickou střelbou, ale jejich dostřel a účinnost byly mnohonásobně nižší než u opakovacích pušek.

Početná konkurence

S rozvojem mechanizace a vojenských technologií se ale situace změnila. Součástí armád se v čím dál tím větším měřítku stávali ženisté, tankisté, spojaři a další specializované profese, pro které byla běžná opakovačka často příliš dlouhá a nepraktická. V roce 1926 proto vydala dělostřelecká komise Dělostřelecké správy Rudé armády technické požadavky na vývoj samopalů. V létě roku 1930 byly zkušební komisi představeny tři prototypy od tří konstruktérů: F. V. Tokareva, S. A. Korovina a V. A. Děgťarova.

Všechny ale ve zkouškách propadly. Do druhého kola se přihlásilo již 14 různých prototypů a v lednu 1934 nakonec komise stanovila vítěze v podobě konstrukce Vasilije Alexejeviče Děgťarova. O rok později tak továrna č. 2 v Kovrovu zahájila sériovou výrobu Děgťarjovova prototypu pod označením PPD (Pistolet-pulejmot Děgťarova) model 1934, případně zkráceně PPD-34. Děgťarjov se při své práci inspiroval německým samopalem MP 28/II Schmeisser ráže 9×19mm Parabellum.

Kopie schmeisseru

Z této zbraně PPD-34 převzal i vnější podobu s jednolitou dřevěnou pažbou a perforovaným chladicím pláštěm hlavně. Samopal byl komorován na náboj 7,62×25mm Tokarev, který byl v roce 1930 zaveden coby standardní pistolový náboj Rudé armády. Náboj měl vzor v německém náboji 7,63×25mm Mauser a byl svému vzoru natolik podobný, že samopal mohl bez problému užívat oba druhy munice. 

Stejně jako většina zbraní té doby i PPD-34 střílel z otevřeného závěru za využití zpětného rázu k nabití dalšího náboje. Kadence činila 800 ran za minutu; oproti dřívějším prototypům, které dosahovaly kadence přes 1 000 ran za minutu, tak byla zbraň při plně automatické střelbě o poznání lépe ovladatelná. Samopal disponoval přepínačem režimu střelby na pravé straně lučíku, kterým mohl střelec volit mezi plně automatickou střelbou a režimem jednotlivých ran. Mířidla sestávala z přímé mušky a hledí ve tvaru U stavitelného v rozmezí 50–500 m. Sloupkový zásobník o hmotnosti 450 g pojal 25 ran, v nabitém stavu pak celý samopal vážil lehce přes 3 kg.

Kvalitní, ale těžká zbraň

Ačkoliv výroba začala již v lednu 1935, problémy s náběhem produkce znamenaly, že do konce roku se vyrobilo pouze několik desítek kusů. V roce 1937 vzniklo 1 291 kusů, od roku 1938 pak původní model vystřídala verze PPD-34/38 s novým bubnovým zásobníkem o kapacitě 71 nábojů. S tímto zásobníkem dostával střelec do rukou zbraň s vysokou palebnou silou, byť za cenu vyšší hmotnosti – plně nabitý zásobník vážil téměř dva kilogramy

Samopal se ve službě osvědčil jako robustní a spolehlivá zbraň. Všechny kovové součástky se vyráběly frézováním, výsledkem tak byla kvalitní a odolná konstrukce. Chromování hlavně i závěru pak výrazně prodlužovalo životnost mechanismu, a to i při užití nekvalitního střeliva. Je proto až s podivem, že mezi lety 1935–1939 se vyrobilo pouze 4 174 exemplářů PPD-34 a PPD-34/38. Děgťarjovovi se totiž ani po několika letech produkce nepodařilo překonat zarytý konzervatismus velení Rudé armády.

Tvrdá lekce ve Finsku 

Mezi odpovědnými představiteli převládal názor, že svěřit běžnému pěšákovi plně automatickou zbraň by bylo pouhým plýtváním municí. Samopaly PPD proto užíval jen úzký okruh uživatelů především z řad pohraničníků a příslušníků sovětské tajné policie NKVD. Až teprve zimní válka s Finskem na konci roku 1939 donutila Sověty své stanovisko přehodnotit.

Rudoarmějci vyzbrojení opakovačkami brzy zjistili, že v hustých finských lesích, kde se přestřelky vedly především na krátkou vzdálenost, mají Finové drtivou palebnou převahu díky vlastním samopalům Suomi KP/-31 s bubnovým zásobníkem. Sovětská pěchota utrpěla v těchto střetnutích tak velké ztráty, že se již nikdo ze sovětského velení neodvážil o potenciálu samopalů pro pěší využití pochybovat.

Příliš složitý...

První krok k nápravě situace představovala nová varianta PPD s označením PPD-40, zaváděná do výzbroje v roce 1940. Verze zaváděla jednodušší konstrukci chladicího pláště hlavně, především ale nový model bubnového zásobníku inspirovaného právě finským KP/-31. Oproti staršímu modelu se tento typ zásobníku nasouval do zbraně ze strany a v nabitém stavu byl částečně zapuštěn do předpažbí. To si vyžádalo rozdělení pažby a předpažbí na dva oddělené komponenty a odpovídající úpravu pouzdra.

PPD-40 se následně začal masově vyrábět ve zbrojovkách v Sestrorjetsku a Tule, jejichž linky do konce roku 1941 opustilo přes 80 000 kusů. To už se ale Sovětský svaz nacházel ve válce proti německému útočníkovi a tlak na co nejmasovější a nejjednodušší výrobu brzy odhalil nevhodnost PPD-40 pro tento typ konfliktu. Výroba součástí zbraně frézováním, které v době míru zajišťovalo kvalitu a odolnost konstrukce, se ve válečných podmínkách stala zbytečně náročnou.

...příliš drahý

Konstruktéři proto začali za PPD urychleně hledat jednoduchou a levnou náhradu. Tou se nakonec stal samopal PPŠ-41 konstruktéra Georgije Špagina. Tento model se vyráběl z lisovaných součástek a mohl proto být produkován méně zručnými dělníky v jednoduše vybavených dílnách včetně polních dílen partyzánů. I přes svou jednoduchost byla přitom „pepeška“ spolehlivá, účinná a díky jednoduchému plynovému kompenzátoru zdvihu hlavně dokonce i výrazně přesnější při střelbě dávkou než PPD-40.

Do jara 1942 již továrny napříč SSSR chrlily tisíce kusů špaginů denně, zatímco výroba PPD-40 postupně ustávala, než se na podzim roku 1942 zastavila úplně. Celkem se v letech 1935–1942 vyrobilo okolo 90 000 kusů PPD-40. Drtivá většina z nich putovala do rukou rudoarmějců, část produkce ale našla cestu i do jiných částí světa.

Ve výzbroji republikánů sloužily PPD ve španělské občanské válce, několik tisíc kusů nasadili Číňané během války s Japonskem a nemalý počet ukořistěných samopalů užívali i Finové. Po válce PPD-40 našly využití například v rukou filipínských komunistických geril, během korejské války pak zbraň užívali severokorejští vojáci.