Skalní město v jordánské Petře je označováno za jeden z divů světa. Stavby vytesané do skal skrývají mnohá tajemství, která jen pomalu objevujeme. Mezi nejznámější části tohoto pískovcového komplexu patří ikonická pokladnice Al-Kazneh, která pravděpodobně sloužila jako mauzoleum krále Aretase IV. Pokladnici proslavil zejména Spielbergův film Indiana Jones a Poslední křížová výprava – právě v pokladnici Al-Kazneh objevil hlavní hrdina příběhu svatý grál. 

Město původně založili starověcí Nabatejci a největšího rozkvětu a významu dosáhlo kolem roku 62 př. n. l., kdy v něm žilo kolem třiceti tisíc lidí. Až do 4. století našeho letopočtu zažívala Petra zlaté časy, po ničivém zemětřesení v roce 363 ale upadla v zapomnění. Pro moderní svět ji znovuobjevil až v roce 1812 švýcarský orientalista Johann Ludwig Burckhardt.

2 000 let stará hrobka

Archeologický výzkum v jordánské Petře započal až na konci 19. století, především díky práci britského archeologa Archibalda Carlyleho a později i jeho amerického kolegy amerického Nelsona Gluecka. Průzkum oblasti ale probíhá dodnes. Dokladem je i nedávný objev, na který archeology přivedli geologové.

Ti v okolí pokladnice prováděli průzkum, který měl za cíl zabezpečit místní podklady před možnými záplavami. Když ale badatelé prohledávali podzemí pomocí georadaru, objevili pod pokladnicí Al-Kazneh doposud neznámou strukturu. Následný archeologický průzkum pod vedením Tima Kinnairda odhalil hrobku se zbytky keramiky a kosterní ostatky 12 lidí. Analýza vzorků odebraných v okolí objevené hrobky prozrazují, že pochází zhruba z přelomu 1. a 2. století našeho letopočtu, což odpovídá ranému období Nabatejců. 

„Jde o objev mezinárodního významu,“ raduje se geofyzik Richard Bates z britské Univerzity v St Andrews, který se na objevu hrobky podílel. „Doposud bylo v Petře objeveno jen velice málo kompletních pohřbů raných Nabatejců. S kolegy doufáme, že objev přispěje k většímu pochopení vzniku a rozvoje Petry i samotných Nabatejců.“

První manufaktury na výrobu krajek vznikly už v 16. století v Anglii, zpočátku se ale jednalo spíše o luxusní zboží. Masové rozšíření přišlo až na přelomu 17. a 18. století. Tehdy nosili krajky vedle šlechty, kněžích a vojenských důstojníků už i dvořané a bohatí měšťané. Další rozvoj sice na čas zbrzdila Velká francouzská revoluce, počátkem 19. století se ale krajkářství znovu začalo rozvíjet. Opravdovou velmocí v tomto oboru byla Belgie, kde se roku 1896 věnovalo výrobě krajek téměř 48 tisíc lidí. 

Do Čech se krajkářství dostalo ve druhé polovině 16. století ze Saska a rozšířilo se po celém Krušnohoří. Dalším střediskem se stalo východočeské Vamberecko. Ruční výroba byla ale velmi náročná a nedokázala uspokojit stále se zvyšující zájem spotřebitelů. Zlom přišel až počátkem 19. století, kdy anglický hodinář John Leavers vynalezl první stroj na výrobu paličkovaných krajek. Angličané si ale patent přísně chránili a žádné strojní vybavení nedovolovali vyvážet. Prvním, komu se tuto bariéru podařilo prolomit, byl až vídeňský podnikatel Daniel Baum. Roku 1832 z Anglie získal několik krajkářských strojů a založil vlastní továrnu v moravských Letovicích. Položil tak základ výroby, která ve městě fungovala dalších bezmála dvě stě let. 

Blümegenovo plátno 

Textil se v Letovicích vyráběl už od roku 1750, kdy zde majitel panství Jindřich Kajetán Blümegen založil plátenickou manufakturu. O pět let později ji rozšířil o bělidlo s valchou a následně přidal ještě barevnu s tiskárnou. Podnik se původně specializoval na výrobu lněných tkanin, především pro vojenské účely. Len se v okolí pěstoval od nepaměti, nebylo ho ale mnoho. Hrabě Blümegen se proto už roku 1765 rozhodl pro novou textilní surovinu – bavlnu. Bavlněné výrobky si brzy získaly značnou oblibu, jelikož byly teplejší a levnější než lněné. Přechod na novou výrobu ale probíhal postupně, protože se dělníci museli nejdřív naučit surovinu zpracovávat. Zpočátku se tedy vyráběla i polobavlněná látka brachet. 

Roku 1788 Jindřich Kajetán Blümegen zemřel a panství i s manufakturou zdědil jeho prvorozený syn František, který úspěšně pokračoval v navyšování produkce. Roku 1792 vyrobil podnik se šesti sty stavy už 24 tisíc kartounů, většinou potištěných. Zboží se přitom vyváželo zejména do Pruského Slezska. Později se výroba zvýšila až na 40 tisíc kusů bavlněného zboží ročně a závod se na přelomu 18. a 19. století zařadil k největším na celé Moravě. 

František Blümegen neměl mužské potomky, veškerý majetek proto po jeho smrti roku 1813 zdědil synovec Heinrich Kálnoky. Podnik ale tou dobou začal ztrácet své výsadní postavení, těžce se bránil stále se zvyšující konkurenci a jeho produkce strmě klesala. Roku 1816 už roční výroba nedosahovala ani deseti tisíc kartounů a o čtyři roky později byl provoz celé manufaktury zastaven. Dvanáct let ležel výrobní areál ladem, až si ho vyhlédl vídeňský velkoobchodník Daniel Baum, který se zde rozhodl uskutečnit svůj odvážný plán.

Smělá loupež

Nechtěl se pouštět do obnovy zastaralé zkrachovalé produkce, jeho cílem byla tovární výroba krajek. Chybělo mu ale to hlavní – krajkářské (bobinetové) stroje. Ty měli jen Angličané, kteří si svůj vynález bedlivě střežili. Vývoz strojů dokonce zakázali pod trestem smrti. Baum tedy musel použít lsti. Roku 1832 odjel do Anglie, kde stroje nakoupil, a aby neupadl do podezření, otevřel si zde i vlastní provozovnu a na oko zahájil výrobu. Po krátkém čase ji ale zase zrušil, stroje nechal rozebrat a jednotlivé součástky postupně odesílal do Hamburku, Štětína, Antverp a Terstu. Většina dílů šla přepravit snadno, stačilo je vydávat za součástky k jiným zařízením. Jen dlouhé hřídele, pro své rozměry velmi nápadné, bylo potřeba přivázat pod kýl lodi, aby se nepozorovaně dostaly na evropský kontinent. 

Přeprava se nakonec podařila a jednotlivé díly se v pořádku dostaly až do Letovic, kde Baum mezitím koupil od hraběte Kálnokyho bývalou textilku za 20 tisíc zlatých. Pět tisíc zaplatil hned, zbytek se zavázal uhradit do konce roku. Objevil se ale problém. Sestavit rozebrané stroje bylo velmi náročné a nikdo z místních dělníků si s tím nevěděl rady. Baum tedy nakonec musel pozvat drahé montéry přímo z Anglie, aby situaci vyřešili. Jeho smělý plán tak vyšel pouze z části.

Roku 1832 se bobinetové stroje v Letovicích skutečně rozběhly a jako první na evropské pevnině začaly vyrábět anglický tyl, tkaninu s charakteristickou jemnou mřížkou. Později přibyla také výroba krajek na strojích Warp. Jenže Angličané to nenechali bez povšimnutí a téměř okamžitě přišli s odvetnými kroky. Své krajkové zboží výrazně zlevnili, aby se Baumovi výroba nevyplatila. Vídeňský podnikatel se dostal do úzkých. Do podniku investoval všechno své jmění a na tvrdý konkurenční boj už neměl peníze. Roku 1834 se proto rozhodl všechny krajkářské stroje prodat. Kupcem se stal jeho švagr Moritz Faber, který spolu s dalším podnikatelem Ludwigem Damböckem ještě tentýž rok výrobu převzal. 

Pomoc od císaře 

Moritz Faber se narodil 10. února 1798 ve Vídni. Roku 1833 založil v rodném městě firmu M. Faber & Co., jež obstarávala prodej výrobků z továrny na tyl a krajky v Letovicích. Proto když se Daniel Baum ocitl v problémech, byl právě on jeho logickým nástupcem. Ve výrobě se velmi dobře orientoval, navíc se mu brzy podařil husarský kousek. V září roku 1834 navštívil Letovice císař František I. a zastavil se i v továrně na krajky. Faber mu pověděl o nelehké situaci podniku a přemluvil ho k zavedení ochranného cla na dovoz krajek, které bylo stanoveno na sto procent výrobní ceny. V celé monarchii navíc nesměla vzniknout stejná výroba. Firma díky tomu nemusela bojovat s konkurencí, ceny zboží držela na maximální možné výši a generovala takový zisk, který umožňoval hromadění kapitálu i další technický rozvoj. Ovládla domácí trh a brzy začala vyvážet krajky i do zahraničí. Po císařově smrti o rok později se sice dovozní cla snížila na polovinu, stále ale představovala pro firmu důležitou výhodu. 

Faber ovšem nenechával nic náhodě a vybavení závodu neustále modernizoval. Všechny stroje dal upravit na rotační pohon a přikoupil také několik zcela nových ze Saska. Roku 1835 navíc v továrně zavedl osvětlení plynovými lampami, vůbec první v celé rakousko-uherské monarchii. Počet zaměstnanců se i díky tomu podařilo během jediného roku zvýšit z původních 120 na 256. Firma přitom využívala také zhruba 1 200 dělníků, kteří zpracovávali tyl podomácku. 

S Ludwigem Damböckem i Danielem Baumem měl Faber zpočátku dohodu o rozdělení majetku. Baum ale od smlouvy brzy ustoupil a po Damböckově smrti roku 1860 měla už firma jen jediného majitele. Moritz Faber ji dovedl k velké prosperitě a vedle klasických krajek a tylu zavedl i výrobu krajkových záclon, které se záhy staly významnou součástí produkce. Zboží se počátkem sedmdesátých let 19. století vyváželo nejen do celého Rakousko-Uherska, ale také do Francie, Německa, Itálie, a dokonce i do zámoří.

Moritzovi nástupci 

Po Faberově smrti 14. srpna 1875 převzal vedení podniku jeho syn Artur, který ve firmě působil už od roku 1856 a nyní se stal jejím ředitelem. V letech 1877 až 1878 továrnu výrazně přestavěl a zmodernizoval. Pro dělníky nechal navíc zřídit nemocniční pokladnu. Všeobecně byl ale považován hlavně za germanizátora, podporoval místní německou komunitu a v Letovicích nechal postavit i německou školu. Z důvodu zpřísnění ochranných cel v Evropě se rozhodl vybudovat některé pobočky také v zahraničí. Roku 1879 vznikla továrna na záclony v polském Mezilesí a později ještě sklady v Berlíně a Miláně. 

Roku 1895 předal vedení firmy svým synům Hansovi a Richardovi. Hans se stal ředitelem letovického závodu, zatímco Richard řídil odbyt z Vídně. Hned v následujícím roce prošel podnik další přestavbou a znovu se rozšířil také sortiment, v němž byly vedle klasického tylu a krajkových záclon i dečky, závoje, šerpy nebo moskytiéry. Významným mezníkem se stal rok 1904, kdy došlo k elektrifikaci závodu. Majitelé nechali postavit novou kotelnu a o čtyři roky později do továrny nainstalovali i 50 paličkovacích strojů. Počet zaměstnanců se zvýšil na tisíc a ještě dalších 200 lidí pracovalo podomácku. 

Po první světové válce, během níž odešlo přes 600 letovických dělníků na frontu, se podnik musel vypořádat s několika problémy. Rozpadem Rakousko-Uherska se zpřetrhaly některé obchodní vazby a vznikla i nová cla. Především se ale změnila móda a zájem o krajky upadal. Firma se proto více zaměřila na krajkové prádlo, s nímž slavila velký úspěch. 

Roku 1925 zemřel Hans Faber a novým společníkem podniku se stal jeho syn Artur Moritz, který o dva roky později převzal vedení letovické továrny. Klidu si ale příliš neužil. Už roku 1929 začal vinou hospodářské krize váznout odbyt a výroba se musela snižovat. Vše pak vyvrcholilo roku 1939 okupací Československa, kdy byla ve firmě zavedena válečná výroba zbraní. Továrna sloužila z velké části nacistům, kteří zde měli i své vězení. K nacismu se navíc přihlásil také Artur Moritz Faber. Po osvobození roku 1945 proto musel opustit republiku a jeho podnik propadl státu. 

Odkaz žije 

Roku 1946 vznikl v Letovicích národní podnik Tylex, do kterého byl začleněn veškerý krajkářský průmysl v Československu, tedy i společnosti z Krušných hor a Vamberecka. O dva roky později byly všechny paličkovací stroje přestěhovány do nedalekých Drnovic, kde vznikl specializovaný závod na výrobu paličkovaných krajek. V Letovicích došlo ke značnému růstu produkce. Vyráběly se zde tyl, krajky, záclony, závěsy, ubrusy, výšivky i dekorativní látky. Podnik měl kromě Drnovic ještě pobočné závody v Podivíně, Kamenici nad Lipou a v Kraslicích. Výrobky se stále více prosazovaly i na zahraničních trzích a vývoz směřoval vedle evropských zemí také do Latinské Ameriky, Kanady nebo na Blízký a Dálný východ. Roku 1965 přešel podnik z větší části na zpracování syntetických vláken a produkce se oproti roku 1938 zvýšila šestkrát, za dalších 15 let dokonce dvanáctkrát. 

Po revoluci se v roce 1990 Tylex změnil na akciovou společnost, jejímž majoritním vlastníkem se stala Československá obchodní banka. Ihned byla zahájena restrukturalizace, prodány nepotřebné provozy a počet zaměstnanců se z původních patnácti set snížil na zhruba 240. Roku 1998 došlo ke zrušení výroby bobinetových záclon, protože značně poklesl do té doby velký zájem severských zemí. O čtyři roky později se novým majoritním vlastníkem Tylexu stala společnost Sindat, které se roku 2014 podařilo po dlouhých letech vrátit firmu k zisku. Bohužel to byla jen krátkodobá záležitost. 

V dalších letech zakázek opět ubývalo a počet zaměstnanců se snížil na zhruba padesát. Skomírající podnik následně dorazily covid a nárůst cen energií. Jeho dluhy vzrostly až na 35 milionů korun, koncem roku 2023 proto výroba krajek v Letovicích definitivně skončila. Úspěšnou firmu dnes připomíná už jen expozice letovické krajky otevřená roku 2022 v historické budově bývalé továrny a podniková prodejna. V současné době (2024) probíhají také snahy o znovuobnovení výroby. Odkaz Daniela Bauma a Moritze Fabera tak stále ještě žije.

Národní park Wood Buffalo představuje největší rezervaci svého druhu v Kanadě: Rozprostírá se na ploše bezmála 45 tisíc kilometrů čtverečních, a pojal by tak víc než polovinu Česka. Své jméno přitom získal podle bizonů lesních, kterých tam žije kolem tří tisíc.

Nenapravitelné škody

V současnosti se však nejedná o původní bizoní druh, kvůli němuž ochranáři rezervaci zřídili: Mezi roky 1925 a 1928 tam kanadská vláda navzdory protestům biologů přemístila zhruba 6 700 bizonů prérijních z národního parku Buffalo, kde se přemnožili a hrozilo, že by se jejich populace musela omezovat odstřelem.  
Problém spočíval v tom, že spolu s bizony prérijními se do Wood Buffalo dostaly také nemoci jako brucelóza. Původní bizoni se tedy s novými obyvateli začali pářit, a vznikl tak hybridní druh, ale zároveň došlo k rozšíření nákazy. Napáchané škody se dodnes nepodařilo odčinit a biologové musejí pravidelně podnikat taktické odstřely nemocných zvířat…

V ropném sevření

K dovršení potíží se na národní park tlačí také ropné společnosti, jež v blízkosti jeho hranic budují své pumpy. Ekologická situace v oblasti se proto zhoršuje, a komisaři UNESCO dokonce kanadskou vládu varovali, že pokud se trend nezmění, mohli by park z prestižního seznamu vyřadit. Kanada následně na řešení problémů vyčlenila 27,5 milionu dolarů a situaci se podařilo uklidnit. 

Gravitační vlny jsou vlastně zakřivením prostoročasu, které se šíří rychlostí světla a vzniká při asymetrickém zrychlení hmoty. V roce 1916 je v rámci své teorie obecné relativity předpověděl Albert Einstein a lze si je představit jako změny zakřivení prostoročasu, prostupující v podobě vln celým vesmírem. Odhalit je dokážeme pomocí citlivých interferometrů, které s vysokou časovou kadencí velice přesně měří vzdálenosti mezi zrcadly interferometru. Procházející gravitační vlny uvedené délky mění, což je dovoluje detekovat.

Popsaným způsobem pracují známé detektory LIGO či VIRGO, a stejně bude fungovat i LISA v kosmickém prostoru – pouze bude disponovat delšími rameny. Gravitační vlny otevřely doplňkové pozorovací okno do vesmíru k tradičním teleskopům, jež detekují elektromagnetické záření, a umožnily nám přímo pozorovat kataklyzmické události jako srážky černých děr nebo neutronových hvězd.

Každým elektrickým spotřebičem prochází elektrický proud. U kovových vodičů je tvořen usměrněným pohybem elektronů, které při něm narážejí do kladně nabitých atomů – kationtů – jež se na přenosu proudu nepodílejí. Elektrický proud tedy představuje formu kinetické neboli pohybové energie, přičemž obecně platí, že v rámci systému se celková energie zachovává. Nic ovšem nebrání tomu, aby se jedna její forma přeměnila na jinou: Například popsané srážky elektronů vedou ke vzniku Jouleova tepla, které rovněž tvoří formu energie. Část elektrické energie se tak ve vodiči vždy přemění na teplo. Jouleovo teplo se proto týká všech zapnutých elektrických spotřebičů. A zatímco u některých včetně trouby jde o vítaný jev, u jiných může naopak způsobit jejich poškození – jako třeba u počítačového procesoru.

Elektrická energie se ovšem nepřeměňuje pouze na teplo, nýbrž třeba i na světlo. Jako příklad slouží klasická žárovka: Wolframové vlákno se v ní při průchodu elektrického proudu zahřívá, což způsobí rozvibrování atomů wolframu, které mají snahu se přebytečné energie zbavit – a jednou z možností je vyzáření fotonu. Další příklad přeměny elektrické energie na jinou formu než tepelnou nabízí nabíjení baterie: Elektrická energie se v ní přeměňuje z velké části na ukládanou energii chemickou, přestože probíhající reakce uvolní při nabíjení rovněž určité teplo.

Každý elektrický spotřebič tedy ve výsledku uvolňuje nějaké teplo, které do jisté míry přispívá k ohřevu okolí. Určitě však neplatí, že se veškerá elektrická energie přemění na teplo. Jisté je pouze to, že se žádná energie neztratí. 

Za Zeptej se vědce odpovídá Ing. Vít Svoboda, Dr. sc., ETH Zürich; JILA – CU Boulder & NIST

V roce 2022 mělo 43 procent obyvatel této planety nadváhu a 16 procent z nich čelí obezitě. Není přitom tajemstvím, že nadváha a obezita, zvyšují rizika řady závažných chorob, včetně diabetu 2. typu, kardiovaskulárních onemocnění nebo řady různých nádorů. Vědci a lékaři se proto snaží bojovat s nadváhou a obezitou všemi možnými způsoby.

Jednou z možných cest je zakročit proti přílišnému vstřebávání tuku. Už sice dlouho víme, jakým způsobem lidské tělo lidské tělo zpracovává tuk, ale až doposud jsme nedokázali účinně potlačovat jeho vstřebávání. Odpověď by mohl přinést čínský badatelský tým, jehož výzkum nedávno publikoval odborný časopis Advanced Science.

Vypínač vstřebávání tuku

Čínská léčba je založena na orálně užívaných nanočásticích, které působí přímo v tenkém střevě. V něm potlačují produkci enzymu, co je zodpovědný za vstřebávání tuku během trávení. Jde o enzym sterol O-acyltransferázu 2 (SOAT2), který je produktem genu SOAT2. Tento enzym je už dlouho studován kvůli jeho roli při rozvoji aterosklerózy a ucpávání cév.

Čínští odborníci použili nanočástice obsahující molekuly siRNA (small interfering RNA), které fungují jako vypínače exprese příslušného genu. V tomto případě utlumují produkci enzymu SOAT2. Experimenty na myších jasně ukázaly, že i když jsou myši krmené stravou s vysokým obsahem tuku, stráví jen malé množství tuku a vyhnou se tak obezitě.

Podle čínských vědců přináší nová léčba řadu výhod. Léčba není invazivní a je poměrně snadné ji absolvovat, díky čemuž má slušný potenciál pro spolupráci pacientů. V dalším kroku hodlají badatelé účinnost nové léčby ověřit na větších zvířatech a později i na lidech.

Ačkoliv se většina pozornosti britských generálů i veřejnosti upírala na západní frontu, blízkovýchodní válčiště hrozilo ostrovní velmoci značnými komplikacemi. V roce 1916 se Egyptskému expedičnímu sboru (Egyptian Expeditionary Force – EEF) podařilo dosáhnout palestinských hranic, avšak předchozí porážky u Gallipoli a Kútu navýšily tureckou prestiž v okolních zemích. Zejména v Egyptě, Persii a Indii se silným zastoupením muslimského obyvatelstva hrozilo, že se rozhoří odpor proti impériu. Další riziko spočívalo v odříznutí od ropných ložisek v Perském zálivu.

S pěchotou v hlavní roli

V Londýně se rozhodli čelit neblahému scénáři strategií „nejlepší obranou je útok“ a začali plánovat obsazení Palestiny. Klíč k Jeruzalému spočíval v dobytí měst Gaza a Beerševa, jejichž posádce velel německý major Tiller. V čele tureckých jednotek v regionu stál zkušený generál Friedrich Kress von Kressenstein. Také britským silám udílela rozkazy dvojice mužů – vrchní velení EEF měl v rukou generálporučík Archibald Murray, operační velení připadlo generálporučíkovi Charlesi Dobellovi.

Začátkem roku 1917 Britové odhadovali počty nepřátel v oblasti na maximálně 12 000 mužů a v první polovině března posádka Gazy skutečně sestávala jen ze dvou praporů. Když průzkum odhalil síly EEF chystající se na úder proti městu, von Kressenstein začal shromažďovat početnější oddíly, jejichž jádro tvořilo asi 10 000 příslušníků turecké 3. a 16. divize. 

Bojeschopnost obránců však narušovaly dezerce syrských a arabských vojáků, po nichž v předvečer bitvy hájilo Gazu jen asi 4 000 mužů s padesátkou děl. Dobell v čele 12 000 pěšáků a 11 000 jezdců se těšil z výrazné početní převahy, navíc se mu podařilo zmařit několik tureckých pokusů o přísun záloh. Murray mu pro nadcházející střet stanovil tři cíle: obsadit linii podél vádí Ghuzzee, zabránit Turkům v předčasném ústupu a zajmout posádku Gazy.

Britský plán se inspiroval vítěznými bitvami u Magdhaby (prosinec 1916) a Rafy (leden 1917) s jednou odlišností – hlavní slovo hodlal Dobell přenechat infanterii. Zatímco 53. pěší divize s podporou brigády vyčleněné z 54. divize měla udeřit od jihu, úkol Imperiální jízdní divize a novozélandské Jízdní divize ANZAC spočíval v odříznutí Gazy obsazením hlavních cest do Beerševy a Hareiry. Zároveň měla kavalerie setrvat v pohotovosti, pokud by pěšáci potřebovali pomoc.

Unáhlené stažení

Šestadvacátého března ráno vydal Dobell rozkaz k obchvatným manévrům kolem města. Hustá mlha kryla pohyby dohodových kavaleristů a jízdní oddíly brzo dosáhly určených pozic. K prvnímu kontaktu s nepřítelem došlo v 8.00, kdy se 7. jízdní pluk dostal pod palbu u Sheikh Abbas.

Před devátou EEF dokončil obklíčení města a podařil se mu i husarský kousek v podobě zajetí štábu turecké 53. divize. Tiller hlásil napadení ze tří směrů, ale obdržel rozkaz držet se do posledního muže. Dobellovy brigády sice postupovaly k městu, ale velitel Pouštního jízdního sboru generálporučík Philip Chetwode nabyl kolem poledne dojmu, že intenzita odporu nedovolí pěchotě do setmění Gazu ovládnout. Přikázal Jízdní divizi ANZAC udeřit na město od severu, zatímco Imperiální jízdní divize podporovaná děly převzala její pozice. Kavalerie se však přeskupila teprve v 15.15 a její nástup nabral kritické zpoždění. Mezitím pokračovala ofenziva 53. divize, jejíž 160. brigáda dosáhla opevněného zahradního komplexu na jihu města. Ostatním formacím způsobila koncentrovaná palba těžké ztráty a výrazně zpomalila postup. Teprve před čtvrtou hodinou artilerie umlčela turecké kulomety a 161. brigáda mohla obsadit hřeben Ali Muntar. 

Obránci nehodlali nečinně přihlížet a tisícovka Turků vyrazila do protiútoku, který kavalerie a obrněné vozy zastavily. Dalším útvarům se ale podařilo prorazit a napadnout jízdu udržující Gazu v obklíčení. Přesto Britové celkově protivníka zatlačovali a motorizovaná artilerie dokázala rozbít protiúder 4 000 Turků blížících se od Huj. Ačkoliv vítězství bylo na dosah, Dobell se zalekl sílícího tlaku protivníkových záloh. Rozhodl, že pokud Gaza do soumraku nepadne, EEF se raději stáhne. Když při západu slunce skutečně část zákopů zůstávala v rukou nepřítele, vydal rozkaz k ústupu. Dobellovo rozhodnutí zřejmě ovlivnily zpožděné zprávy o úspěších některých útvarů a pro velitele jednotek, které se právě chystaly vstoupit do Gazy, šlo o nepochopitelný krok. 

S tanky a plynem

Kvůli britské liknavosti spadlo Turkům do klína nečekané vítězství a von Kressenstein se rozhodl na nevyhnutelný další úder lépe připravit. Během tří týdnů proměnil Gazu v nejsilněji opevněný bod Palestiny s předsunutými pozicemi na východ k Hareiře i jihovýchod k Beerševě. Kolem města vznikly linie zákopů o délce až 19 km. V klíčových bodech vyrostly pevnůstky, které Turkům umožnily uvolnit početné rezervy a ponechat je za frontou pro překvapivé protiútoky.

V očekávání nového tlaku přibyly do oblasti i další dva pluky turecké 53. divize, čtyři dělostřelecké baterie a jízdní oddíly. Celkem se v samotném městě nacházela kompletní 3. divize, jeden regiment 16. divize a skupina Tiller sestávající ze sedmi praporů. Přístupy hájily zbylé útvary 16. divize, zmíněná 53. divize a 1 500 jezdců. V záloze navíc čekali muži z XX. a XII. sboru.

Proti těmto silám se Murray rozhodl nasadit 52., 53. a 54. divizi. Zatímco první z nich naposledy bojovala před dlouhými osmi měsíci, zbývající si prošly první bitvou o Gazu, jež každou z nich připravila o 1 500 mužů. Infanterii měly podpořit dvě jízdní divize o síle osmi brigád. Britové disponovali asi 170 děly, s jejichž zaměřováním pomáhaly pozorovací letouny. Žhavou novinku, na kterou velitelé hodně sázeli, představovalo osm tanků Mark I. Murray je hodlal využít pro posílení frontálního útoku a věřil, že mezi Turky vyvolají hrůzu. Premiéru na palestinském bojišti si měla odbýt také chemická munice, reprezentovaná 4 000 granátů s otravnou náplní.

Proti tuhé obraně

EEF se dal do pohybu 16. dubna 1917 kolem 19. hodiny, kdy svazky vyrazily k výchozím pozicím. Ofenziva začala nazítří ráno útokem 52. divize na levém a 54. divize na pravém křídle, přičemž tyto formace měly obsadit linii od Sheikh Abbas přes Mansuru k hoře Kurd a zakopat se. Mezitím 53. divize postupovala přes vádí Ghuzzee západně od silnice z Rafy do Gazy s cílem zaujmout předsunutou pozici v dunách podél levého boku 52. divize.

Dva tanky přidělené ke 163. brigádě 54. divize od 4.30 rachotily ke svým cílům, avšak jeden záhy vyřadily zásahy děl. I tak se Britům do sedmé hodiny podařilo obsadit Sheikh Abbas. Vojáci 52. divize narazili na tužší odpor, a ačkoliv 157. brigáda nakonec ovládla mansurský hřeben, turecká artilerie další postup zastavila. Přes tyto potíže Britové dobyté pozice stabilizovali a během dne se opevnili na linii Sheikh Ailin–Sheikh Abbas, čímž se dostali na pět kilometrů od Gazy.

Osádky tanků se snažily ještě za denního světla eliminovat co nejvíce palpostů, ale obtížný terén a neutuchající kanonáda jim v tom zabránily. Útočící jednotky do této doby odepsaly asi 300 mužů, což Murray považoval za nepříliš vysoké ztráty. Neuvědomoval si, že jeho muži dosud překonávali jen předsunuté body a skutečné opevnění je teprve čeká.

Po celý den bojoval též Pouštní jízdní sbor, jehož úkoly spočívaly v ochraně pravého křídla 54. divize a ve výpadu proti posádce Hareiry. Pátá jízdní divize už ve 2.30 překročila vádí Ghuzzee a do svítání dosáhla pozic pět kilometrů jihozápadně od města, přičemž se jí podařilo přerušit telegrafní linku. Jízdní divize ANZAC mezitím utrpěla těžké ztráty při likvidaci tureckých postů jihovýchodně od Hareiry a Imperiální jízdní divize setrvávala v záloze poblíž velitelství sboru. Odpoledne Novozélanďané zaujali pozice podél cesty ze Shellal do Beerševy, po setmění zde ponechali jedinou brigádu a zbytek vyrazil napojit koně.

Čelně místo obchvatu

Nazítří se pěchota snažila upevnit získané pozice před hlavním útokem, zatímco dělostřelci obou stran si vyměňovali hřmotné pozdravy. Britové během dne posílili pěší formace Imperiální jízdní divizí i jezdci na velbloudech, novozélandští kavaleristé nadále střežili pravé křídlo infanterie.

Klíčová část útoku měla přijít 19. dubna, avšak Dobell nyní udělal kritickou chybu. Přecenil hodnotu dosavadních úspěchů a rozhodl se místo plánovaného obchvatu Gazy udeřit čelně. Nezáviděníhodný úkol připadl 52. a 54. divizi, které měly s podporou pěti tanků ve východní části bojiště postupovat od Mansury a Sheikh Abbas, stočit se doleva a po obsazení Ali Muntar zamířit ke Gaze. Dobellovi nijak nevadilo, že pěchotu posílá po stejné trase, na níž v první bitvě neuspěla Jízdní divize ANZAC. Současně měla kavalerie na pravém křídle neustálým tlakem držet obránce v zákopech, což znamenalo udeřit přes otevřený terén na pečlivě připravené linie podporované zastřílenými děly.

Útok začal v 5.30 za podpory námořních děl. Ke kanonádě se přidaly i houfnice a čtyřicet minut zasypávaly nepřítele plynovými granáty. Jakmile tato munice došla, pálili britští dělostřelci další dvě hodiny vysoce explozivními granáty. Nakonec vyrazila v západním sektoru na zteč 53. divize s úkolem vyčistit prostor u pobřeží a obří dunu Samson. Současně měla 52. divize ve východním sektoru udeřit na Ali Muntar a 54. divize – posílená jezdci na velbloudech – zahájit postup od Sheikh Abbas.

Krvavé ztráty

Vojáci 53. divize narazili na kulometnou palbu z míst, kde měl obránce eliminovat plyn, protože granáty dopadly mimo hlavní pozice. Odpor zdržel Brity natolik, že dobyli Samson teprve kolem 13. hodiny ztečí na bodák. Vojákům ze 159. brigády se při potírání nepřítele na pobřeží dařilo lépe, nicméně celkově divize pozbyla 600 mužů a zastavila se až do doby, než 52. divize přispěchala krýt její pravý bok.

Právě této jednotce se podařilo za cenu ztráty jednoho tanku obsadit hřeben Es Sire, načež se dostala pod těžkou palbu. Do čela útoku se postavili skotští hraničáři podporovaní zbývajícím obrněncem a kolem desáté dobyli několik obzvlášť odolných bodů. Jejich příkladu se snažili následovat skotští fyzilíři, ale šrapnely je doslova zmasakrovaly.

Nyní se velmi negativně projevil nedostatek munice u britských dělostřelců a pěšáci bez artilerie pokračovali celé odpoledne v marných ztečích. Ztráty stoupaly a kupříkladu 155. brigáda přišla o 1 000 mužů z 2 500. Také útok 162. brigády 54. divize ztroskotal kvůli kanonádě z hřebenu Ali Muntar a vražedné kulometné palbě. Sesterská 163. brigáda o něco východněji si vedla lépe a dostala se na 500 m od svých cílů, poté přehradná palba zmařila jakékoliv naděje.

Míru ztrát dokresluje dochovaná statistika, podle níž tři prapory odepsaly 1 500 mužů včetně dvou velících důstojníků a tuctu velitelů rot. Když Turci odpoledne dokonce ukořistili tři tanky, dostala pěchota rozkaz zakopat se. Jezdci na velbloudech úkoly splnili a obsadili pozice za cestou z Gazy do Beerševy, avšak vzhledem k celkové situaci je museli záhy vyklidit.

Změna ve velení

Když tma ukončila krvavé boje, Murray s Dobellem stále naivně předpokládali, že druhého dne ofenzivu obnoví. Šlo o zcela nereálnou představu – pěchotě se sice na několika místech podařilo prorazit skrz zákopy, ale protiútoky ji vyčerpaly natolik, že další postup nepřipadal v úvahu. Poté, co na velitelství dorazily zprávy odhadující ztráty na 6 000 mužů a konstatující všeobecný nedostatek munice, nezbylo než akci odpískat. Sčítání ztrát ukázalo, že původní odhady se příliš nemýlily – EEF pozbyl přes 6 400 vojáků (509 mrtvých, 4 359 raněných, 1 534 nezvěstných), přičemž neoficiální zdroje hovořily o více než dvojnásobku. Obránci odepsali jen 82–402 padlých, asi 1 350 raněných, 250 nezvěstných a dvě stovky zajatých.

Výsledek bitvy měl pro obě strany vážné následky. Na turecké straně vedlo vítězství k nárůstu sebevědomí a nadřízení odměnili von Kressensteina velením nově ustavené 8. armády. Britům naopak došla trpělivost s Murrayho a Dobellovou neschopností, zbavili je funkcí a odvolali domů. Jednotky EEF dočasně přešly do obrany, dokud noví nadřízení nevytvoří jiný plán obsazení Gazy. S oboustranným opevňováním zavládla na palestinské frontě patová situace, kterou měl rozlousknout nový velitel EEF generál Edmund Allenby. Ministerský předseda David Lloyd George mu před odjezdem do Káhiry dal jednoznačný úkol: „Do Vánoc v Jeruzalémě!“ Dobytí svatého města Londýn plánoval jako nečekaný a exotický vánoční dárek britskému národu, jenž už měl plné zuby nezdarů ze západní fronty.

Kavalerie vpřed!

Allenby se po zhodnocení situace rozhodl pro odlišný přístup. Obě dosavadní bitvy se zaměřily nejprve na Gazu a počítaly s tím, že Beerševa – ležící uprostřed extrémně suché pouště – poté padne sama. Allenby hodlal nejprve udeřit na Beerševu, čímž chtěl protivníka přinutit nevhodně přeskupit síly. Proto se snažil Turky zmást a vyvolat dojem, že hlavnímu úderu bude i tentokrát čelit Gaza.

Koncentrovaný úder na Beerševu z 31. října 1917 Osmany zcela zaskočil. Dvě pěší a dvě jízdní divize posádku obklíčily, přičemž 60. divize obsadila okolní návrší, z nichž začaly do zákopů dopadat granáty. Protože všechny ostatní oddíly kavalerie bojovaly v okolí města, Allenbymu nezbylo než pověřit finální ztečí 4. lehkou jízdní brigádu. Její příslušníci neměli šavle (šlo primárně o jízdní pěchotu), přesto se úkolu zhostili se ctí. Koně nejprve postupovali pomalu, kilometr před tureckými liniemi přešli v klus a nakonec ve cval. Na poslední stovce metrů je muži pobídli k trysku a osm stovek jezdců se řítilo na nevěřícně zírající Turky. 

Jeden z pamětníků napsal: „Jeli koleno na koleno, kůň vedle koně. Slunce se odráželo od bodáků. Turecké kulomety a pušky na poslední chvíli zahájily palbu, ale brigáda se řítila vpřed. Pozorovali jsme mezi jezdci výbuchy granátů, dokud nedosáhli beerševských linií.“ Jako první se do kontaktu s nepřítelem dostali příslušníci 4. pluku, seskočili ze sedel a vrhli se do boje muž proti muži. Ostatní regimenty mezitím překonaly defenzivní linie a za neustálé střelby město obsadily.

Závěrečný nápor

Nyní už zbývalo vypořádat se „jen“ s obránci Gazy, oslabenými odsunem části oddílů do Beerševy i několikadenním dělostřeleckým bombardováním. Cílem útoku se místo dobytí města stala izolace posádky a její udržení uvnitř hradeb. Allenby se rozhodl obsadit pouze první linii zákopů za spolupráce pěchoty, tanků a intenzivní dělostřelby – tedy kombinace typické pro západní frontu. Aby uchránil své vojáky před vražednou kulometnou palbou, spustil Allenby finální ofenzivu v noci z 1. na 2. listopadu. Útok se zaměřil na 4,5 km dlouhou linii mezi dunou Umbrella Hill a pobřežím. Brigády 52. a 54. divize se měly postupně probojovat od tohoto kopce až k jihozápadní části opevnění Gazy. Odpor jim kladla turecká 7. a 53. divize, jejichž příslušníci podnikali nepříjemné lokální protiútoky.

Obránci Umbrella Hill nakonec přece jen zahájili palbu z kulometů a připravili útočníky o desítky mužů, ale 52. divize cíl dobyla a otevřela cestu k hlavnímu úderu. Ten nastal kolem třetí ráno a s podporou dvou tanků se zaměřil na opevnění oblasti zvané El Ariš. Turecká dělostřelba a mlha působily Britům potíže, přesto postupně získávali převahu. S úsvitem se 162. brigáda pokusila prorazit v liniích severovýchodně od města mezeru, jíž by udeřila kavalerie. Neměla však k dispozici dělostřeleckou podporu, bez níž málem podlehla protiútoku dvou pluků, a musela se stáhnout k pobřeží. Řádění Turků učinil přítrž až příval šrapnelů z děl pobřežních monitorů.

Dobytí Jeruzaléma

Jak boje pomalu ztrácely na intenzitě, stáhl Allenby část sil do prostoru mezi Gazou a Beerševou, kde uvízly turecké oddíly vyslané na pomoc sužovanému městu. I jim způsobili Britové citelné ztráty, přičemž celkově v třetí bitvě o Gazu zajali několik stovek vojáků a tisícovka Osmanů našla smrt v zákopech. EEF pozbyl necelé 3 000 mužů. Přestože se Allenbymu nepodařilo splnit všechny cíle, považoval výsledek střetu za jednoznačný úspěch. Britové pokračovali v ostřelování města i v dalších dnech a největšího rozsahu dosáhlo bombardování 6. listopadu – následující noci totiž EEF uskutečnil několik úspěšných útoků na nepřátelské zákopy. Triumf se dostavil 7. listopadu ráno, kdy průzkumníci zjistili, že Turci v noci město vyklidili. Linie Gaza–Beerševa se následně zhroutila a osmanská 7. i 8. armáda zahájila ústup.

Allenby nelenil, pustil se do jejich pronásledování a po několika dalších střetech vstoupil v polovině prosince 1917 do Jeruzaléma. Šlo o symbolický moment, neboť v křesťanských rukou se svaté město nacházelo naposled před šesti stoletími. Expedičnímu sboru se tak podařilo definitivně ukončit tureckou hrozbu v Mezopotámii a povzbudit místní arabské obyvatelstvo k dalšímu kolu diverzních akcí proti tureckému týlu. 

Testovací mise pilotovaného letu kosmické lodi Starliner skončila nezdarem a NASA řeší, co bude s kosmickou lodí Boeingu dál. Podle původního harmonogramu měla další posádka, tentokrát již v rámci ostré operační mise, označované jako Starliner-1 nebo také PCM-1 (Post Certification Mission-1) zamířit k ISS v roce 2025. 

Na rozdíl od dvoučlenné testovací mise Boe-CFT má do Starlineru usednout hned čtveřice astronautů – Američané Scott Tingle a Michael Fincke, Kanaďan Joshua Kutryk a japonský astronaut Kimiya Yui. Kdy a zda se tak ale stane, není v tuto chvíli vůbec jisté. NASA v prohlášení vydaném v tomto týdnu uvádí, že „případné datum startu bude určené, až bude známý způsob, jakým chce společnost Boeingu dojít k certifikaci“. 

Letošní pilotovaná premiéra kosmické lodi Starliner se potýkala s únikem pohonných látek a problémy s naváděcími tryskami. NASA po mnoha odkladech nakonec rozhodla, že Barry Wilmore a Sunita Williamsová zůstanou na palubě vesmírné stanice až do jara příštího roku a vrátí se v kosmické lodi Crew Dragon společnosti SpaceX. Starliner se poté vrátil v autonomním režimu bez posádky na počátku září.

Podobné problémy přitom kosmickou loď provázely i během dvou nepilotovaných letů v letech 2019 a 2022. Obavy týkající se bezpečnosti Starlineru nedokázaly rozptýlit ani rozsáhlé vesmírné a pozemní testy. 

Jisté tak v tuto chvíli je pouze to, že příští posádka k ISS zcela jistě nezamíří ve Starlineru. Američanky Anne McClainová a Nichole Ayersová, společně s Japoncem Takuja Ónišim a Rusem Kirillem Peskovem poletí k ISS na jaře 2025 v Crew Dragonu (mise Crew-10) a v červenci má do vesmíru zamířit mise Crew-11, opět v režii SpaceX. Boeing tak má nejméně rok času na certifikaci Starlineru.

Aztékové jej nazývali „tlalocelot“ a považovali jej za „menšího bratra“ jaguára. Staří obyvatelé Mexika dokonce ocelotovi velkému (Leopardus pardalis) přisoudili místo na noční obloze. S touto šelmou spojovali souhvězdí, které my dobře známe pod názvem Velký vůz. Ocelot velký je ale natolik zajímavým obyvatelem Jižní a Střední Ameriky, že se po něm vyplatí poohlédnout nejen mezi souhvězdími, ale také v jeho „pozemské“ domovině. 

Příbuzenstvo velkých koček

Moderní věda toho o ocelotovi velkém zdaleka neví tolik, kolik by si tato nádherná kočkovitá šelma zasloužila. Mnohem větší pozornost badatelé věnují velkým americkým kočkám – jaguárovi (Panthera onca) a pumě (Puma concolor). Na obranu zoologů je ale třeba přiznat, že pozorování ocelota ve volné přírodě představuje tvrdý oříšek. Tyto kočky žijí samotářsky, a často se pohybují v husté vegetaci, s kterou dokážou dokonale splynout. Navíc většina jejich životních aktivit probíhá v noci.

Zoologové přisuzují někdy ocelotovi v přírodě stejnou úlohu, jakou plní v jiných amerických ekosystémech podobně velký rys červený (Lynx rufus). Z jihoamerických šelem má k ocelotovi velkému nejblíže margay (Leopardus wiedii) někdy také označovaný jako ocelot dlouhoocasý. Margay je však výrazně menší – váží kolem 6 kg při délce asi 60 cm. Ocelot velký má i dvojnásobnou hmotnost a dorůstá délky jednoho metru. Jak napovídá alternativní vědecké jméno margaye, liší se od ocelota velkého i délkou ocasu, který se u ocelota velkého stěží dotýká země. 

Lovec s trpělivostí a jistotou

S výjimkou člověka má ocelot jen málo nepřátel. Příležitostně se stává obětí jaguára nebo pumy, ulovit jej může i dravec harpyje pralesní (Harpia harpyje) nebo anakonda velká (Eunectes murinus). On sám je ovšem postrachem mnoha zvířecích druhů. 

Na lovu se tato šelma pohybuje loudavým krokem a často se zastavuje kvůli odpočinku. Průměrná rychlost pohybu lovícího ocelota není proto nijak závratná a dosahuje obvykle jen 300 metrů za hodinu. Při pátrání po kořisti se řídí citlivým čichem a velký význam pro něj má i zrak. Ocelot disponuje prostorovým viděním a jeho oči jsou přizpůsobené k vidění za silně zhoršených světelných podmínek. Proto dobře vidí i v hluboké noci. 

Během zdánlivě poklidné lovecké výpravy zůstává šelma neustále ve střehu a na úspěšnosti jejího lovu je to znát. V průměru nepotřebuje urazit víc než kilometr, aby její útok skončil zdarem. Není vyznavačem pomalého plížení ke kořisti. Raději volí rychlý přímý útok. Protože vyniká ve šplhání po stromech a keřích, číhá i v jejich větvích, odkud shora útočí na tvory, kteří procházejí pod ním. 

Od ještěrek po jelínky

Základ jídelníčku ocelota velkého tvoří menší savci, ptáci a plazi. Běžně loví hlodavce, vačice, nosály, vřešťany, lenochody, dikobrazy nebo nutrie. Z plazů se objevují na ocelotím jídelním lístku želvy, ještěrky či hadi. Ocelot nepohrdne ani žábami a rybami. Patří k vynikajícím lovcům ptáků, z nichž před konzumací částečně oškubává peří. 

Po útoku ocelot kořist pevně sevře a drží. Mnohé kočkovité šelmy ulovené zvíře nejednou pustí, aby ho vzápětí opět dostihly. Provozují příslovečnou „hru kočky s myší“. Ocelot si takový luxus nemůže dopřát. Polapený opeřenec nebo ryba by mu nenávratně zmizeli. Nejednou uspěje ocelot i při lovu velké kořisti. Pak se v jeho stravě objeví třeba jelínek mazama červený (Mazama americana) s hmotností kolem 40 kg, pekari páskovaný (Pecari tajacu) dorůstající hmotnosti kolem 20 kg, mravenečník mexický (Tamandua mexicana) o váze kolem 5 kg či podobně těžcí pásovci (Dasypodinae). Velkou kořist obvykle ocelot nespořádá na posezení. Ukryje ji a vrací se k ní další noc. 

Hranice se zvýšenou ostrahou

Oceloti jsou samotáři a s výjimkou námluv žijí jednotlivá zvířata odděleně. Revír ocelota má vnitřní „jádro“, které zvíře intenzivně využívá a žárlivě háji před vetřelci, a obvodový „nárazníkový“ pás, kam se šelma zatoulá méně často a toleruje v ní náhodné návštěvníky. Hranice teritoria si oceloti značkují trusem, močí a škrábáním drápy do kůry stromů. 

Na kontrolní obchůzce revíru se ocelot pohybuje mnohem svižněji, než když je na lovu. Nejednou urazí za hodinu bezmála dva kilometry. Značky v podobě trusu ukládá na vybraná místa. Často se v takových místech střetávají hranice více zvířat a pak do společné „latríny“ přispívají všichni zainteresovaní. Oceloti si pro takové značení vybírají suchá místa s písčitou půdou a líbí se jim, když je „záchod“ aspoň částečně kryty i svrchu, např. nachýleným kmenem stromu, vymletým břehem nebo skalním převisem. Pro močovou značku ocelot nejprve vyčistí tlapami plochu o průměru 10 až 15 centimetrů a teprve pak vykoná potřebu. Tuto značku nechává volně odkrytou, vystavenou všem živlům. 

Když je láska nejpřednější

Hranice areálů jednotlivých zvířat ovšem rozhodně nejsou nepřekročitelné a zejména areál jednoho samce zasahuje do areálu několika samic. To ale neznamená, že se s nimi v období námluv páří jen „domácí pán“. Není výjimkou, když samice zabřeznou po páření s „přespolním“ samcem, který pronikl na výsostné území „domácího pána“ z velké dálky. 

Náhodná setkání mezi samcem a samicí probíhají obvykle i mimo sezonu páření v poklidu. Střety samic, jejichž revíry spolu sousedí, bývají rušnější. Rivalky na sebe žárlí a svá území před vetřelkyní zuřivě brání. V období námluv jejich vzájemná řevnivost kulminuje.

Samotné námluvy ocelotů probíhají z valné části v noci. Samec pozná říjnou samici podle pachu moči a vydává se po jejích stopách s tichým voláním. V této době jde u ocelotů lov stranou. Věnují se značkování revíru a svému protějšku. Samice si zpočátku drží samce na distanc, ale postupně se obě zvířata sbližují. Dokonce odpočívají a spí bok po boku a vzájemně si přitom čistí srst. Po zbytek roku se k sobě obvykle nepřiblíží na méně než půl kilometru. Teď jim však není vzájemný kontakt „proti srsti“. Naopak si ho užívají. 

Třetí den námluv bývá samice svolná s pářením a obě kočky se mu oddávají během čtyřiadvaceti hodin pětkrát i osmkrát. Pravděpodobnost, že samice zabřezne, většinou nepřesahuje 60 %. V případě neúspěchu je samice znovu ochotná k páření s odstupem asi pěti dní. 

Zaměstnaná svobodná matka

Pokud samice zabřezne, oddělí se od samce a uchýlí se do bezpečí vlastního teritoria. Samci nejsou nejlepší otcové. Jednak samec po odchodu družky nijak nesmutní a obvykle se začne shánět po dalších říjných samicích. Navíc, pokud se dostane k vlastním mláďatům, může je i zabít.

Samice vrhne jedno až tři mláďata a tíha péče leží plně na ní. Musí se hodně ohánět. Na loveckých výpravách toho teď nachodí i dvakrát tolik než v době, kdy žila sama. Mláďata tráví veškerý čas v pelechu, pro který jejich matka vyhledala chráněné místo. Tím jsou typicky duté stromy, skalní převisy, jeskyně ale i houštiny z trnitých keřů. 

První týdny se matka pohybuje jen v těsném okolí pelechu. Neznamená to však, že zůstane po celou dobu péče o mláďata na jednom místě. „Domácnost“ ocelotů se poměrně často stěhuje a to z mnoha důvodů. Někdy jednoduše proto, že pelech je už silně znečištěný močí, výkaly a zbytky kořisti, kterou matka mláďatům přináší. Jindy se samici přestane příbytek líbit poté, co se v okolní vegetaci objeví vyšlapané pěšinky, které by mohly místo prozradit. Poměrně častým důvodem ke stěhování bývá i fakt, že je pelech vystaven příliš silnému slunečnímu záření a začíná v něm být horko. Matka obvykle nestěhuje mláďata daleko, nejčastěji jen pár desítek, nejvýše stovek metrů. 

Přínosy a hrozby

Ocelot velký nefiguruje na seznamu ohrožených druhů – s výjimkou ocelotů žijících na území USA, kde místní populace patří mezi chráněné živočichy. Ocelot však čelí velkému tlaku ze strany člověka i jinde. S tím, jak se rozsáhlé oblasti mění z volné přírody na pole, plantáže a pastviny, přichází tato úžasná kočkovitá šelma o životní prostor. Zvláště silný je tlak ze strany člověka například v Amazonii. S výstavbou cest a silnic roste riziko, že ocelota srazí auto. 

Krásná kožešina navíc představuje velké pokušení pro lovce. Ti chytají oceloty do nejrůznějších pastí a zvíře pak usmrtí úderem hole, aby nepoškodili kožku. I když je obchodování s kožešinami ocelota zakázáno mezinárodními smlouvami a jeho objem dramaticky poklesl, na černém trhu se kožešiny prodávají stále. Podobně je tomu i s prodejem mláďat zájemcům o chov ocelotů.

Chovatelé domácích zvířat vidí v ocelotovi hrozbu například pro drůbež a šelmu bezohledně pronásledují. Obyvatelé venkova si jen málokdy uvědomí, že oceloti kontrolují populace hlodavců a dalších zvířat, jejichž přemnožení představuje vážnou hrozbu pro úrodu nejrůznějších zemědělských plodin.