Až do poloviny 19. století se očekávaná délka dožití pohybovala mezi (z dnešního pohledu úsměvnými) 20 až 50 lety. Pokroky v medicíně a osvětě ale přinesly v tomto směru dramatické zlepšení. Po většinu 20. století se v rozvinutých zemích prodlužoval život každé desetiletí zhruba o tři roky. Lidé, kteří se narodili kolem roku 2000, mohou díky tomu očekávat, že se dožijí o 30 let více, než lidé narození v roce 1900.

Mnozí odborníci předpokládají, že tento trend jen tak neskončí a že lidský věk se bude utěšeně prodlužovat i v tomto století. Část vědců ale oponuje, že lidský život už v podstatě dosáhl přirozeně daného stropu, a že se naděje dožití při narození zasekne ještě před dosažením 100 let i v zemích, kde lidé dnes žijí nejdéle.

Kde je strop délky lidského života?

Každopádně jde o žhavé téma, v němž není nouze o vášnivé diskuze. Nejnověji do této rozjitřené debaty přispěl se svými kolegy Stuart Jay Olshansky z Illinoiské univerzity. Závěry jeho výzkumu potvrzují tezi, podle které už nebude lidský život možné jen tak jednoduše prodlužovat bez podstatných zásahů do biologie lidského těla. Nepříliš optimistické závěry Olshanskyho týmu nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature Aging.

„Když překročíme záruční lhůtu, naše těla už prostě nefungují tak dobře,“ vysvětluje s nadsázkou Olshansky. „Příliš dlouhý život připomíná hru Bouchni krtka. Neustále se objevují další a další zdravotní problémy. Jakmile se podaří vyřešit jeden, ihned se objeví další. A čím starší člověk je, tím rychleji noví krtci vyskakují.“

Badatelé analyzovali demografické statistiky osmi zemí, v nichž se dnes lidé dožívají nejvyššího věku: Austrálie, Francie, Itálie, Japonska, Jižní Koreje, Španělska, Švédska a Švýcarska, společně se statistikami Hongkongu a Spojených států. Ukázalo se, že až na Jižní Koreu a Hongkong ve všech těchto zemích zvyšování naděje dožití povážlivě ubírá plyn. Jedinou nadějí na podstatné prodloužení lidského věků podle Olshanskyho a jeho kolegů zůstává zpomalování stárnutí biologickou cestou.

Mezi základní kameny meziválečné zahraniční a obranné politiky Paříže se řadil takzvaný sanitární kordon, jak se společně nazývalo několik zemí ve střední Evropě (včetně Československa), se kterými Francie podepsala spojenecké smlouvy. „Kordon“ měl zejména oddělit Sovětský svaz od západních států a současně sloužit jako ohrožení Německa z východu, pokud by mělo dojít k další válce mezi Paříží a Berlínem. Francouzská armáda proto začala budovat motorizované divize, jež se měly vyznačovat vysokou mobilitou, aby mohly poskytovat rychlou podporu státům „kordonu“. Tyto formace tak měly provozovat především lehké obrněnce.

Poruchový, stísněný a slabý

Roku 1932 tedy vznikly požadavky pod názvem AMR (Automitrailleuse de Reconnaissance), do slova „obrněný vůz průzkumný“, takové označení však bylo značně zavádějící. Francouzští generálové totiž u tohoto obrněnce příliš nepočítali s nasazením v průzkumné roli, protože pro něj ani nepožadovali radiostanici. Tančíky řady AMR měly sjíždět z továrních linek ve velkých počtech a sloužit jako rychlý předvoj větších tanků v další válce s Německem. 

Úkolu se ujala firma Renault, jež využila některé prvky z pásového traktoru UE a poté vyrobila a vyzkoušela několik prototypů nového obrněnce. Po řadě připomínek ze strany armády vznikla finální verze, jež dle roku zařazení do služby obdržela oficiální název AMR Renault Modèle 1933, zkráceně AMR 33. První sériový exemplář byl však předán až 1. června 1934 a původní záměr postavit stovky tančíků se neuskutečnil, za což mohl jednak snížený rozpočet a také fakt, že si toto vozidlo nezískalo příliš dobrou pověst. Dosahovalo sice na svou dobu opravdu působivé rychlosti, ovšem tím také výčet pozitiv prakticky končil.

Proti Wehrmachtu

Rychlá jízda totiž vedla k namáhání lehce zkonstruovaného podvozku, a tudíž se AMR 33 neustále potýkal s různými poruchami. Navíc nabízel jen hodně stísněný prostor pro dvojčlennou osádku, a to řidiče v přední části korby a druhého muže ve věžičce, který musel zastávat úlohy velitele a střelce ze 7,5mm kulometu MAC mle 1931. Tančík přepravoval ještě druhou zbraň téhož typu, která se dala instalovat na vnější podstavec pro palbu proti letadlům. Slabé pancéřování dokázalo zastavit patrně jen puškové projektily a proti průbojnému střelivu by osádku neochránilo vůbec. Nakonec proto vzniklo pouze 118 sériových kusů a další práce se poté soustředily na pokročilejší design AMR 35. 

Tančíky AMR 33 se na jaře 1940 zapojily do bojů proti Wehrmachtu, jejich výsledky však jenom potvrdily negativní hodnocení této konstrukce. Slabé pancéřování nedokázalo odolat nepřátelské palbě a mnoho tančíků bylo ztraceno kvůli poruchám. Němci ukořistili několik nepoškozených kusů, které potom užívali k pomocným úkolům, například pro výcvik či střežení objektů před partyzány. Do současnosti se dochoval jediný AMR 33, jenž stojí v tankovém muzeu ve francouzském Saumuru.

Rytíř na válečném koni ozbrojený pádným jednoručním mečem, štítem a kopím se na bojišti vyrovnal deseti pěšákům. Hlavu mu chránila těžká plechová přilba, většinou hrncová. Z ní se bojovník díval na svět jen úzkými průzory, což mu poněkud ztěžovalo orientaci. Tělo kryla drátěná kroužková košile, k níž postupem času přibývaly kusy plechu, nejdřív na ramena či kolena, později v 15. století téměř na celé tělo. 

Rytíři byli organizovaní na feudálním principu. To znamená, že král (či jiný panovník) měl k dispozici družinu věrných pánů, kteří byli povinni na jeho rozkaz přijet a bojovat za jeho zájmy. Tito mocní páni měli také své družiny menších šlechticů, kteří zase byli povinni věrností a poslušností jim. Podle toho pak vypadaly i bitvy. Družiny se pod erby svých pánů řadily do šiků (franc. bataille), jež na rozkaz sklonily dlouhá jezdecká kopí (dřevec) a rozjely se proti nepříteli. Pak už však bojoval spíše každý za sebe a držel se v blízkosti svého pána. 

Čest je víc než taktika

Morálka a soudržnost takového vojska byla převážně slabá, protože většina rytířů bojovala za svou čest a slávu. Spoléhali se na to, že v prvním náporu prostě rozdrtí protivníka svou váhou i výškovou převahou. Útok těžké jízdy z rozjezdu se dnes přirovnává k účinnosti tanku. Pokud to šlo, zformovali se rytíři do úderného klínu s nejlepšími bojovníky na hrotu. Teoreticky bylo pak možné šiky znovu zformovat a udeřit, ale v praxi se po prvním úderu šik většinou rozpadl a došlo na boj muže proti muži. Obchvatné pohyby a složitější manévry šly s těžkou jízdou provádět jen těžko. Navíc páni rytíři většinou bojovali sami jako individualisté, takže často odmítali poslouchat velitele, když se jeho rozkazy příčily jejich chápání cti.

A tak se vrcholem taktiky stalo rozdělení armády na tři šiky – většinou střed, levé a pravé křídlo, z nichž každý měl určeného velitele. Ten však musel být mimořádně schopný, aby zvládal organizaci pyšných korouhevních pánů. Tuto taktiku použili oba soupeřící králové na Moravském poli. Neměli bychom zapomínat, že vedle těžkých rytířů bojovali i lehcí jezdci či pěšáci, třeba z městské milice. Ti však většinou poskytovali těžkooděncům jen servis či zálohu. 

Krátké luky a bleskové údery

S lehkými jezdci z rozlehlých stepí na rychlých menších koních se rytíři potýkali poměrně často. Dokázali se bleskově přiblížit, zasypat protivníka salvou šípů ze svých krátkých luků a zase rychle zmizet. V předrytířské době se s takovou taktikou musely vyrovnávat družiny těžkých jezdců východofranských králů bojujících proti Maďarům. Křižáci na první křížové výpravě se setkávali se zástupy seldžuckých Turků a později zase středoevropští králové čelili nájezdům Kumánů či Mongolů (Tatarů). 

Pastevci nosili zpočátku jen tradiční vlněnou řízu a teprve později je chránily kožené kazajky a přilby. Se vzestupem mongolské říše si pak její elitní válečníci brali i lamely. Jako zbraň používali výhradně krátké luky, k nimž potřebovali svazek šípů. Pro případný boj zblízka mohli použít jen tradiční nástroje jako nůž a sekeru. Někteří měli jednoduché kopí či oštěpy. O něco později se rozšířily zahnuté šavle či jiné jednobřité krátké sekací zbraně. 

Zblízka ovšem Mongolové či Kumáni bojovali neradi. Na rozdíl od rytířů nehledali v boji čest, ale vítězství. Boj pro ně nebyl sport ani výsada, ale zkrátka běžná součást života, již potřebovali pro přežití. Tomu přizpůsobovali také taktiku, v níž vynikal zmíněný rychlý a co nejúčinnější úder a následný únik.

Známá je taktika zdánlivého ústupu, která se u slavného mongolského vůdce Čingischána nazývala „psí boj“. Když Mongolové nehráli na čest, nevadilo jim předstírat porážku a ustupovat, přičemž za sebou někdy ještě trousili cenné předměty jako návnadu pro pronásledovatele. Natěšení, roztroušení a neukáznění zdánliví vítězové pak nedokázali čelit náhlému nečekanému útoku, když se jednotky Mongolů obrátily a udeřily na ně plnou silou, případně ještě posíleni spolubojovníky čekajícími v úkrytu.

Zásluhou lučištníků dosáhli Angličané svých největších vítězství ve stoleté válce, například u Kresčaku (1346) či Azincourtu (1415). Ač na bojišti často dominovali a stávali se rozhodující silou, na rozdíl od rytířů jejich působení zůstalo lokálně omezené na Anglii. Do kontinentální Evropy se dlouhé luky nerozšířily především kvůli náročnému výcviku, který ostatní země nedokázaly napodobit. 

Trénovaní lukostřelci

Dlouhý luk obsluhovali silní urostlí muži s vypracovanými svaly od napínání tětivy. Měli za sebou dlouhý a náročný výcvik. Nabyté zkušenosti, síla a střelecký um vypilovaný praxí, umožňovaly lučištníkům střílet šípy s vysokou přesností, navíc se schopností prorazit i těžkou zbroj nepřítele. Ochranu lučištníkovi poskytovala ocelová helma a převážně kroužková zbroj (ovšem relativně lehká ve srovnání s plechy), přes niž voják nosíval bílý varkoč s červeným lvem nebo křížem sv. Jiří. 

Kromě dlouhého luku a zásoby 24 šípů se lučištníci vyzbrojovali mečem nebo sekerou, někteří také nosili palici či 1,5 metru dlouhý kyj, upevněný koženým řemenem přes ramena s lukem do kříže. Nezbytnou výbavu tvořily rovněž náhradní lukové pruty, tři tětivy pro každý luk a zásoba šípových hrotů. V bitvě lučištníci obvykle stáli na křídlech a vyhýbali se postavení tváří k slunci. Jako lehká pěchota byli velmi rychlí, obratní a zruční v boji s mečem, sekerou či kyjem, což dosvědčovali ve chvílích oslabení nepřátelského vojska. 

Obrana z vozů

V Evropě šla taktika založená na pěchotě dvěma cestami. První z nich, ryze česká, začala po vypuknutí husitské revoluce (1419). Pěšáci se kryli za vozovou hradbou, z níž vycházela celá organizace vojska. Každý vůz dostal totiž přidělenou osádku, která věděla, jak se chovat při sestavování či rozpojování vozové hradby. Jezdci a dělostřelci většinou jen podporovali pěchotu, na níž Jan Žižka postavil taktiku. Náraz železných jezdců kryla buď vozová hradba, nebo terén.

Když si rytíři vylámali zuby (a kopí) na neprostupné obraně podporované střelbou z děl, kuší a píšťal, hradba se otevřela a přišel protiútok. V něm hrála roli lehká jízda jakožto rychlá a flexibilní síla. Husitský pěšák mohl mít na sobě (podle svého jmění a zařazení) i část plechové zbroje, v rukou halapartnu či palcát a pavézu, nebo taky jen prostou košili, nějakou kůži a okovaný cep. Husité hodně využívali i dřevcových zbraní (sudlice, halapartny, píky, kopí), protože na to nepotřebovali tak složitý výcvik jako třeba na boj s mečem. Navíc proti jízdě byly mimořádně účinné.

Píky proti jízdě

Ostatně právě tudy se ubírala druhá cesta pěchoty, která začala už ve 14. století ve Švýcarsku. Tamější horalé vytvořili armádu založenou na dlouhých píkách (případně halapartnách či podobných dřevcových zbraních) podpořených střelbou z luků a kuší. V zásadě šlo o zemskou hotovost, v níž mohl bojovat každý muž z daného kantonu, aniž potřeboval speciální výcvik. 

Pikenýrům stačilo naučit se pochodovat v útvaru, trochu manévrovat (rozvinout se a naopak se zase srazit) a nastavit píku proti jízdě tak, aby vytvořila neprostupného „ježka“. Díky tomu nepotřebovali vozovou hradbu, která se do obtížného horského terénu nehodila. Druhá cesta se ukázala jako účinnější, protože šla použít více univerzálně, a navíc píky se mohly na bojišti přesunovat, zatímco vozy zůstávaly statické.

Americký Národní úřad pro letectví a vesmír vyslal k jednomu z Jupiterových měsíců sondu Europa Clipper. Míří k měsíci Europa, kterému podle dosavadních měření dominuje obří oceán ukrytý pod vrstvou ledu.

Sonda má zjistit, zda na Europě panují podmínky potřebné pro vznik života. Původně mělo těleso startovat 10. října, NASA však svou největší misi k cizím planetám kvůli hurikánu Milton odložila.

Vědci soudí, že přítomnost oxidu uhličitého na Europě by mohla naznačovat, že se pod jeho ledovým povrchem ukrývá oceán, možný zdroj života. Sonda NASA, kterou vynesla raketa Falcon Heavy soukromé společnosti SpaceX, má pod ledovým příkrovem měsíce sbírat informace o tom, zda tu skutečně jsou podmínky pro existenci živých organismů. K měsíci by měla dorazit za pět a půl roku.

Europa Clipper je největší sondou, kterou kdy NASA postavila pro misi mířící k jiné planetě. Je také první misí NASA, která má studovat mimozemský oceánský svět. Sonda na své pět a půl roku dlouhé pouti urazí 2,9 miliardy kilometrů po trajektorii, na které využije sílu dvou gravitačních praků. První asistenci ji v tomto směru nabídne Mars a o čtyři měsíce později (v roce 2026) i Země. Ke svému cíli má sonda doputovat na jaře roku 2030. V rámci své mise má sonda naplánovaných celkem 49 průletů kolem Jupiterova měsíce, během nichž se k povrchu Europy přiblíží až na vzdálenost 25 kilometrů.

Po vládě schopného císaře se stal prvním mužem římského impéria slabý, nepříčetný jedinec, který po období vzestupu a prosperity uvrhl říši do chaosu a úpadku. Takový scénář zažila Římská říše hned několikrát. Někdy to trvalo déle, jindy byl pád rychlý a strmý. V případě císaře Commoda (177–192) se jeho charakter a nekompetentnost projevily velmi brzy. Čím to bylo způsobeno? Potýkal se Commodus s vrozenými dispozicemi, byl ovlivněn vnějšími okolnostmi nebo nesla vinu jeho výchova? 

Éra blahobytu 

Jak známo, Commodus byl synem Marka Aurelia, posledního z velkých adoptivních císařů. Tento systém, kdy si stávající imperátor osvojil vybraného nástupce, jenž se po jeho boku připravoval na převzetí vlády, byl v Římské říši praktikován od roku 96. Adoptovaný byl vždy prověřený a zkušený jedinec, který měl zaručovat prosperitu a kontinuitu. Poprvé se tak stalo za vlády císaře Nervy (96–98), jenž vybral za svého následníka vojevůdce Traiana (98–117). Marcus Aurelius, který vládl v letech 161–180, byl pátým adoptivním panovníkem v řadě. Období vlády osvojovaných císařů bylo a je považováno za zlatý věk římského impéria, kdy říše dosáhla svého maximálního rozsahu a panoval mír, pomineme-li období markomanských válek, které Marcus Aurelius nakonec dovedl do vítězného konce. 

Téměř dvě století fungující římský mír (pax Romana) pak ukončilo rozhodnutí právě tohoto císaře. Marcus Aurelius byl totiž první, kdo přerušil úspěšnou linii adoptivních císařů a pokusil se vytvořit vlastní dynastické následnictví, když za nástupce určil vlastního syna. Jistě měl ty nejlepší úmysly. Commodus byl jeho jediným přeživším mužským potomkem a Marcus Aurelius se snažil, aby si vychoval zdatného následníka. A v tom byl možná jeden ze zásadních problémů. 

Po boku císaře 

Když bylo Commodovi pouhých jedenáct let, přibral jej otec k vojenským a vládním záležitostem. Roku 172 nacházíme mladičkého Commoda v Carnuntu na dunajské hranici, odkud císař řídil vojenské operace proti Markomanům a dalším barbarům. Zde byl 15. října před zraky vojska chlapec ověnčen vítězným titulem Germanicus. 

Bylo to první z řady ocenění, která si Commodus nezasloužil. Jeho nepokryté protežování otcem císařem nám tak trochu může připomínat vztah Karla IV. k synu Václavovi. Uběhly další tři roky a čtrnáctiletý Commodus oficiálně vstoupil do veřejného života, když se stal členem kolegia pontifiků (sboru nejvyšších kněží). V červenci téhož roku, opět na Dunaji, přijal mužskou tógu (toga virilis), což znamenalo, že se stal oficiálně dospělým. Následně se s otcem vypravil na cestu do východních provincií. 

Do Říma se vrátili na podzim roku 176, kdy Marcus Aurelius učinil další krok k povznesení svého syna. Sedmadvacátého listopadu obdržel Commodus titul imperátor, a zřejmě se tak stal spoluvládcem svého otce. Commodovi bylo patnáct let, když prvního dne roku 177 získal funkci konzula, dosud nejmladšího v římských dějinách. Následujícího roku opustil Řím a opět se připojil k otci při jeho tažení proti Markomanům. Boje s barbary, které výraznou měrou probíhaly na území dnešní Moravy, vyústily v pacifikaci barbarských kmenů. Marcus Aurelius tehdy zřejmě usiloval o vytvoření dvou nových provincií Marcomannia a Sarmatia, avšak 17. března 180 zemřel. Vláda i velení přešly na Commoda, který tyto ideje nesdílel. 

V pohodlí Říma 

Commodus se ujal otcova odkazu po svém. Nehodlal již déle setrvávat v nepohodlí vojenského tábora daleko na severu a toužil se vrátit do slunného Říma. Proto s barbary bez odkladu uzavřel mír, opustil otcovy vojenské úspěchy a stáhl legie zpět za Dunaj. Plán návratu nebyl po chuti rádcům a generálům zesnulého císaře. Tuto situaci výstižně popisuje dějepisec Herodianos slovy zkušeného generála a Commodova vlastního švagra Tiberia Claudia Pompeiana: „Života v Římě můžeš užívat i později, dlouho ve stáří. (…) Bylo by však hanebné a nebezpečné zanechat válku nedokončenou, poněvadž tak bychom dodali odvahu barbarům, kteří v tom budou spatřovat útěk vyvolaný strachem a nikoliv touhou vrátit se domů. Je věcí tvé cti, abys porazil všechny protivníky a učinil na severu hranicí říše oceán, vrátil se domů v triumfu a přivedl s sebou spoutané a zajaté barbarské krále a velmože.“ Pompeianovo přesvědčování však Commoda nezviklalo. 

Jakmile vyřídil mírové záležitosti s barbary, vrátil se do Itálie, kde zůstal prakticky po celou dobu své vlády. Commodus se sice zdržoval v metropoli impéria, ale na rozdíl od svého otce se o správu státu vůbec nezajímal a přenechával starosti úředníkům a svým oblíbencům – jedním z nich byl Řek Saoterus, s nímž snad měl Commodus i milostný poměr. 

Císařův přístup k povinnostem pochopitelně vedl k nespokojenosti s jeho vládou a stal se příčinou několika spiknutí. K tomu prvnímu došlo už roku 182, a ačkoliv jej iniciovala Commodova sestra Lucilla (148/150–182) spolu s několika jednotlivci, císař vinu připisoval senátu. Nedlouho poté padlo podezření ze spiknutí také na pretoriánského prefekta Paterna (velitele elitní gardy osobní stráže římského císaře), který se krátce předtím postaral o to, aby se Commodus zbavil svého milence Saotera. Vládcovo nepřátelství k senátu, které Římská říše v minulosti u despotických císařů už několikrát zažila, státu neprospívalo stejně jako jeho vzrůstající podezřívavost a nedůvěra vůči okolí. 

Nevydařená spiknutí 

Na Commoda měl v jeho rozhodování značný vliv Sextus Tigidius Perennis, který po odstranění Paterna převzal velení nad pretoriány. Právě on císaře popouzel proti jeho nejbližším. Využil Lucillina spiknutí, aby se zbavil předních mužů Říma a díky jim zabavenému majetku se brzy stal nejbohatším členem císařova dvora. „Perennis zahubil všechny,“ vypráví Herodianos, „i ty muže, které měl Commodus v úctě a kteří mu prokázali otcovskou náklonnost a měli na mysli jeho blaho. Soustředil do svých rukou moc a usiloval o císařskou vládu“.

Až do roku 185 Perennis upevňoval svůj vliv, shromažďoval peníze, aby si štědrými dary získal vojsko, a své syny prosadil do čela ilyrských legií. To vše s cílem odstranit Commoda a zmocnit se vlády. Našli se tací, kteří Perennovy pečlivé přípravy na svržení císaře z nenávisti vůči jeho osobě vyzradili Commodovi. Varování před dalším spiknutím podpořili několika mincemi s Perennovým portrétem. To Commodovi stačilo k vydání rozkazu k okamžitému odstranění Perenna i jeho syna. 

Aby se do budoucna císař vyvaroval opakování tohoto scénáře, rozhodl se rozdělit velení nad pretoriány mezi dva muže. Věřil, že bude bezpečnější, když se moc, kterou úřad prefekta pretoriánů přinášel, nebude soustřeďovat v rukou jediné osoby. Sotva se Commodus vypořádal s nepříjemnými okolnostmi, donesly se k němu zprávy o dalším spiknutí pod vedením římského zběha. Jistý Maternus kolem sebe shromáždil dezertéry, lupiče a dobrodruhy, s nimiž přepadával a plenil venkovské usedlosti. Počet jeho stoupenců i bohatství rostly, loupeživé vojsko začalo útočit na města a rozšiřovalo své řady o osvobozené vězně. Maternus, plenící Galii a Hispánii, získal tolik sebedůvěry, že se pokusil během svátku Matky bohů odstranit samotného Commoda. Jenomže i tento plán byl císařovi vyzrazen a Maternus byl chycen a odstraněn dřív, než se stačil dostat do Říma. 

Daleko od starostí 

Několik pokusů o Commodovo odstranění jej dovedlo k tomu, že opustil Řím a uchýlil se do soukromí na venkově. Jeho podezřívavost a nedůvěra mu ale nezabránily, aby si po smrti oblíbence Saotera nenašel nového komorníka, který za něj vyřizoval vládní záležitosti. Byl jím Cleander, římský propuštěnec frygijského původu, jenž byl s vojskem povolán z Británie, aby na Apeninském poloostrově vyřešil problém s Maternovou loupeživou bandou. Cleander pak soustředil ve svých rukách moc nad veškerými veřejnými úřady v Římě, které bez ostychu prodával nejvyšší nabídce. Bylo jedno, zda šlo o křeslo v senátu, vojenskou hodnost, nebo dokonce konzulát. 

Roku 188, zatímco si Commodus užíval života na venkově a hrál si na gladiátora v aréně, se Cleander chopil moci i nad pretoriány a podřídil si jejich dva prefekty. Roku 190 dosáhl Cleandrův vliv a troufalost takových mezí, že pomýšlel i na císařský diadém. Zároveň vyvolal zkrácením dávek obilí nepokoje, které plánoval následně uklidnit tím, že z vlastních zásob uvolní obilí a peníze, a tím si nakloní lid na svou stranu. Jenomže ten žádal jeho hlavu, proto Cleander prchl za Commodem, aby u něj nalezl ochranu. Rozezlení Římané jej ale následovali, a tak císař v obavě o vlastní život (a na naléhání své milenky Marcie) nechal Cleandra setnout. Sám se pak konečně chopil vlády, ale zcela jinak, než by ostatní očekávali. 

Šílený císař zakladatel 

Psal se rok 192, když Commodova megalomanie nabyla nevídaných rozměrů. „Ztratil rozum a pomátl se natolik, že nejprve zavrhl otcovské jméno a poručil, aby ho nazývali ‚Héraklés, syn Diův‘ (…) Zatratil šat římských císařů a přehodil přes sebe lví kůži a v ruce nosil kyj,“ vypráví Herodianos. Veškerá pozornost, současná i budoucí, měla patřit pouze jemu, v čemž císaři do jisté míry vypomohl několikadenní požár, který o rok dříve poničil v Římě řadu významných staveb. Commodus tak vycítil příležitost stát se novým Romulem a prohlásil se za zakladatele města: nařídil, aby byl Řím nazýván Colonia Lucia Annia Commodiana, jeho jméno měly nést také všechny legie, senát i samotný lid římský. A aby toho nebylo málo, nově pojmenoval všechny měsíce v roce podle svých jmen a přízvisek, například Amazonius, Invictus, Commodus, Augustus nebo Herculeus.

Na konci roku 192 Commodus „už vůbec neznal mezí a uspořádal veřejné hry, na nichž chtěl podle slibu zabíjet vlastní rukou všechna zvířata a zápasit s nejstatečnějšími mladíky“. To už se ale nad císařem stahovala mračna. Milenka Marcia totiž našla císařův seznam osob určených k likvidaci, na němž se kromě jména prefekta Laeta a komorníka Eclecta nalézalo i to její. Tehdy padlo rozhodnutí Commoda odstranit. Nejprve mu Marcia podala v jídle jed, ten ale Commodus vyzvracel. A tak byl na císaře poslán zápasník Narcissus, který jej uškrtil v lázni. 

Posmrtný život 

Stejně jako v případě despotického Nerona nebo Domitiana byla i Commodova památka posmrtně prokleta takzvaným zatracením (damnatio memoriae). Veškeré jeho reformy byly zrušeny a Římu se vrátilo jeho původní jméno. Commodovou smrtí skončila vláda dynastie, která započala po smrti Domitiana roku 96. A zároveň jeho úmrtí nastartovalo turbulentní období, kdy se během jediného roku na trůnu vystřídalo pět císařů. 

Roku 195, poté, co se situace v říši stabilizovala, se vládcem stal nekompromisní Septimius Severus, který očistil Commodovu památku a v senátu zajistil, aby byl stejně jako jeho předchůdci prohlášen za boha. Na pomateného císaře se tak nezapomnělo. Dodnes žije v paměti zejména díky filmovým ztvárněním, ať již v klasickém filmu Pád říše římské (1964) nebo novějším Gladiátorovi (2000). Známá jsou také jeho dochovaná zpodobnění ve sbírkách římských muzeí – Commodus se totiž s oblibou nechával zobrazovat jako Herkules se lví kůží a kyjem přes rameno.

Kdo by neznal široce rozšířenou pověru o pátku třináctého? Den, který dává jedna z teorií do souvislosti s likvidací templářského řádu v roce 1307, tvoří neopomenutelnou součást portfolia lidových pověr. A existují i jiné nešťastné dny: Například 14. února, na svatého Valentýna, prý hrozí škody na hospodářství. 

Připomeňme si ale příběh tzv. modrého pondělí neboli Blue Monday: Obvykle připadá na třetí pondělí v lednu a bývá označováno jako nejdepresivnější den v roce. Původně přitom šlo o marketingovou akci britské cestovní kanceláře Sky Travel, která se na podporu lednových prodejů snažila zákazníky motivovat ke zlepšení nálady tím, že vyrazí na dovolenou. Pojem však začal žít vlastním životem, mimo jiné i díky tomu, že ho svým jménem zaštítil Cliff Arnall. 

Britský psycholog prý k určení Blue Monday použil vlastní výpočet, kde uvažoval takové veličiny jako dobu jízdy na dovolenou, čas strávený balením a podobně. Nicméně publikovaný vzorec v sobě skrýval paradox, který odhalil anglický lékař a spisovatel Ben Goldacre. Výpočtem mu totiž vyšlo, že „můžete mít nekonečně dobrý víkend, když zůstanete doma a zkrátíte dobu cestování na nulu“… Není divu, že se Cardiffská univerzita od práce svého zaměstnance doktora Arnalla distancovala a on sám později školu opustil.

S požehnáním úřadů

Pozitivní zpráva zní, že zmíněný psycholog stanovil kromě nejdepresivnějšího dne v roce i jeho protipól. Jelikož ovšem Arnallův další výpočet vznikl na objednávku zmrzlinářské společnosti Wall’s, asi nijak nepřekvapí, že se nejšťastnější den v roce pohybuje kolem letního slunovratu, obvykle mezi 21. až 24. červnem.

Oficiální nejšťastnější den však nebyl určen astrology, vědci ani na základě lidových pověr – nýbrž administrativně: V roce 2012 totiž Valné shromáždění OSN prohlásilo 20. březen Mezinárodním dnem štěstí. Všech 193 členských států přijalo rezoluci, jež uznala štěstí jako základní lidský cíl, přičemž vyzývá, aby se jeho dosažení stalo nejvyšší prioritou. Jen tedy ve vzduchu dál visí ona známá otázka klasika: „Štěstí, co je štěstí?“ 

Florida začíná s odstraňováním škod a obnovou infrastruktury poté, co se tímto americkým státem prohnal ničivý hurikán Milton. Řádění živlu si vyžádalo 17 obětí, počet mrtvých bude ale podle úřadů nejspíš ještě stoupat, protože záchranáři se dosud nedostali do všech zasažených oblastí.

Síla hurikánu se v průběhu času pozoruhodným způsobem měnila. Během několika dní hned dvakrát zesílil až na hurikán kategorie 5, aby vzápětí zase oslabil. Když se v noci ze středy na čtvrtek dostal nad Floridu, zeslábl na hurikán kategorie 3, přesto způsobil škody za 30 až 50 miliard dolarů (asi 700 až 1 200 miliard Kč).

Odborníci upozorňují, že kromě toho dojde i řadě dalších, trvalých následků, včetně podstatných změn floridského pobřeží. Jedním z významných projevů hurikánů je totiž takzvaný bouřlivý příliv, kdy silné vichry a změny tlaku vyvolávané hurikánem ženou proti pobřeží ohromné masy mořské vody. Při bouřlivém přílivu často dochází k náhlému dramatickému vzestupu mořské hladiny, který mívá na svědomí řadu obětí.

Katastrofa na pobřeží

Bouřlivý příliv také může mít dramatický a dlouhodobý vliv na pobřeží. Americká Geologická služba před příchodem hurikánu Milton varovala, že asi 95 procent pláží na západním pobřeží Floridy bude kvůli hurikánu delší dobu zcela pod vodou. V souvislosti s tím se voda na řadě míst dostala za pláže a zatopila další oblasti.

Geologové rovněž upozorňují, že prakticky všechny pláže na Floridě budou postiženy určitou mírou eroze. Písek bude odplaven do oceánu a často také dál do vnitrozemí, kam ho odnese bouřící mořská voda. Pro pobřežní komunity to bude problém, nejen kvůli rekreaci. Písečné pláže a duny totiž často slouží jako přirozená ochrana pobřeží. Když zmizí, bude floridské pobřeží více zranitelné dalšími rozmary počasí.

Odborníci vycházejí z předchozích událostí, při nichž došlo k výrazným změnám pobřeží. Například v roce 2005 způsobil ničivý hurikán Katrina rozsáhlou erozi pobřeží Louisiany, při které zmizely celé mokřady a dokonce celé pobřežní bariérové ostrovy.

V posledních letech se v našich končinách můžeme stále častěji setkat s velkým černým hmyzem, který svým nápadným vzhledem a rychlým hlučným letem dokáže mnoho lidí vyděsit. Někdo jej považuje za zvláštní druh čmeláka, zaznívají však i obavy, že se jedná o agresivní sršeň asijskou (Vespa velutina). Ve skutečnosti jde o drvodělku fialovou (Xylocopa violacea), případně o velmi podobnou drvodělku velkou, největší zástupkyně čeledi včelovitých u nás.

Oba druhy patří mezi včely samotářky, jež jsou velmi plaché a hrají důležitou roli v opylování rostlin. Jejich černé lesklé tělo dorůstá až tří centimetrů a nádherně temně fialová křídla dosahují asi čtyřcentimetrového rozpětí. Ačkoliv dostal zmíněný hmyz do vínku žihadlo, uchyluje se k jeho použití jen v nejvyšším ohrožení. 

Drvodělky hnízdí v mrtvém suchém dřevě a donedávna se na našem území vyskytovaly velmi vzácně – žijí totiž především v jižních státech. V posledních letech se však objevují na jižní Moravě a s postupným oteplováním se s nimi můžeme potkat i v severnějších oblastech. 

Webbovu dalekohledu se tentokrát povedl úžasný snímek mladé otevřené hvězdokupy Westerlund 1. Tato hvězdokupa je sama o sobě velmi atraktivní a astronomy okouzluje mnoha výjimečnými hvězdami, ale velmi výkonný Webbův teleskop to posunul na ještě vyšší úroveň.

Hvězdokupa Westerlund 1 (též známá jako Ara Cluster) se nachází v souhvězdí Oltáře, ve vzdálenosti asi 12 tisíc světelných let. Objevení unikala až do roku 1961, protože se ukrývá za velkým mračnem mezihvězdného prachu a plynu. Ten objev ale rozhodně stál za to. Westerlund 1 je fascinující hvězdná zoo, jejíž sbírka jinak velice vzácných masivních hvězd nemá v Mléčné dráze žádné srovnání.

Hvězdy jako žádné jiné

V této unikátní hvězdokupě, která vznikla zřejmě před pouhými 3,5 až 5 miliony let, se vyskytuje například šest žlutých hyperobrů, čtyři červení veleobři včetně Westerlund 1-26, jedné z největších hvězd vůbec, 24 Wolf-Rayetových hvězd a celá řada dalších masivních a neobvyklých hvězd. Všechny tyto hvězdy přitom zřejmě vznikly v podobné době a jsou tedy zhruba stejně staré.

S hmotností 50 až 100 tisíc sluncí je Westerlund 1 nejhmotnější mladou hvězdokupou jakou známe. Všechny hvězdy této hvězdokupy se přitom nacházejí v prostoru, jehož velikost je menší než šest světlených let. Astronomové označují taková mladá, kompaktní a velmi hmotná seskupení hvězd jako super hvězdokupy, přičemž Westerlund 1 je nejbližší z nich.

Vědci rovněž odhadují, že během příštích necelých 40 milionů let ve hvězdokupě Westerlund 1 exploduje více než 1 500 supernov, přičemž tyto exploze zaplní hvězdokupu velmi extrémními objekty jako jsou pulsary a černé díry. Na novém snímku Webbova dalekohledu jsou velmi nápadné difrakční hroty, vždy šest velkých a dva malé u každé hvězdy hvězdokupy. Jsou to světelné jevy, které vznikají kvůli designu optiky teleskopu. Na snímcích Hubbleova dalekohledu jsou difrakční hroty zcela odlišné, čtyři o stejné velikosti.

První velké archeologické práce byly na athénské Akropoli zahájeny již v roce 1834 a stále probíhají. I po téměř 200 letech zde historikové narazí na nový artefakt, který přináší nové informace o každodenním životě tehdejších Řeků. 

Již dlouho před vybudováním Parthenonu představoval pahorek posvátné místo pro zámožné měšťany, kteří tam přinášeli obětní dary. Nedávno se ovšem potvrdilo, že i dělníci najatí pro Periklův ambiciózní projekt zřejmě toužili zanechat v kameni vlastní otisk – a do mramorové struktury tajně umístili jisté předměty.

V roce 2012, při výzkumu vlysu v jihozápadní části Parthenonu, narazili badatelé na uzavřenou dutinu: Nacházela se v ní mělká bronzová miska neboli fialé, s bronzovou trubičkou vsazenou do zvířecí kosti. Pravděpodobně se jednalo o primitivní píšťalu čili aulos a podle archeoložky Eleni Karakitsouové byla ukryta v kritickém okamžiku před dokončením chrámu, kdy mu však stále ještě chyběla střecha: „Stavitelé tak chtěli poděkovat bohyni za její pomoc při dosavadních pracích a požádat ji o další podporu během dokončování projektu.“ 

Víno, med a svěcená voda

Na jihozápadní roh chrámu patrně nepadla volba náhodou. Vyobrazení na tamním vlysu znázorňují klíčové události z řecké mytologie, jež nakonec vyústily v athénskou dominanci nad ostatními řeckými městskými státy. Misky fialé v té době často sloužily k úlitbám, přičemž se na ně jako poděkování či dar bohům lilo víno, olej, med, mléko nebo svěcená voda.

Tytéž nádoby také původně držely v pravé ruce tzv. karyatidy, sochy ženských postav u vstupu do chrámu Erechtheion. Patrně šlo o chystanou oběť bájnému athénskému králi Kekropovi, jenž měl být podle legendy pohřben přímo pod nimi. Podobné úlitby se běžně odehrávaly při sympoziích, svatbách, oslavách vítězství atletů, významných odchodech i pohřebních hostinách: Kněz či kněžka vyjadřovali během rituálu za hudebního doprovodu flétny vděčnost či vyslovovali prosbu o přízeň bohů.