Globální oteplování postupuje v polárních oblastech podstatně rychleji, než v jiných koutech světa. Týká se to i Antarktického poloostrova, nejsevernějšího výběžku Antarktidy. Změna klimatu se v této části světa projevuje způsobem, který je patrný na první pohled.

Jednou z nejnápadnějších změn je rychlé zelenání tohoto poloostrova. Podle nedávného výzkumu, který vedl Thomas Roland z britské Exeterské univerzity, se vegetační pokryv Antarktického poloostrova za posledních 40 let více než zdesetinásobil. Badatelé to vyčetli ze satelitních snímků, které v průběhu doby dokumentují situaci v Antarktidě.

Antarktický poloostrov zarůstá

Jak vyplývá z výsledků výzkumu, zveřejněných vědeckým časopisem Nature Geoscience, ve srování s rokem 1986, kdy byl na Antarktickém poloostrově méně než jeden čtvereční kilometr vegetace, se tamní plocha zarostlá vegetací zvětšila na téměř 12 kilometrů čtverečních v roce 2021.

Roland s kolegy rovněž zjistili, že v posledních pěti letech výzkumu (2016-2021) byl nárůst vegetace o 30 procent rychlejší než průměrná rychlost za celé sledované období. Vegetace se v této době na Antarktickém poloostrově rozrůstala rychlostí více než 400 tisíc čtverečních metrů ročně.

„Rostliny, které rostou na Antarktickém poloostrově, což jsou především mechy, čelí snad nejdrsnějším podmínkám na Zemi, které ještě rostliny zvládnou,“ vysvětluje Roland. „Obývají tam jen velmi malou část území. Teď se ale zarostlá plocha rychle zvětšuje a kvůli pokračujícímu oteplování se do budoucna bude zelenání Antarktického poloostrova ještě více zrychlovat.“

V zemích, v nichž má válečné loďstvo už nějakou tradici, patří k dobrému bontonu netitulovat svá plavidla ani neoficiálně s přehnanou pýchou. Říkat vlajkové lodi například Nepotopitelná, to znamená už předem si koledovat o malér. Britové tohle pravidlo porušili jen jednou. S oprávněným vědomím, že jejich HMS Diamond Rock skutečně potopit nelze. Byla nepotopitelná, protože to vůbec nebyla loď, ale kus skaliska. Přesto o ni nakonec přišli… 

Začalo to v květnu roku 1803, kdy – zase a opět – vstoupilo Spojené království do válečného stavu s Francií. Hodí se asi doplnit, že ten čerstvě ukončený mír mezi oběma zeměmi trval pouhých čtrnáct měsíců. A že příčina znovuobnovené války spočívala v neochotě Britů vyklidit ostrov Malta, ačkoliv přesně tohle Francouzům mírovou dohodou z Amiens přislíbili. A byť tou jiskrou zažehnuvší konflikt bylo přerozdělení moci ve Středozemním moři, válka se vedla i na opačné straně Atlantiku – v Karibském moři. 

Komodor Hood 

V Karibiku se totiž Francouzi velmi slušně uchytili. A prodej zboží z kolonií významně prospíval napoleonské kase, která finance dále používala ke zbrojení. Britové zareagovali tak, že vyslali do oblasti komodora Samuela Hooda. Měl na těch slunných ostrůvcích zjednat pořádek a vypudit odtud Francouze. Šlo mu to skvěle. Ani ne za tři měsíce už nad ostrůvky Tobago a Sv. Lucie zase vlála britská vlajka. Hood si v Karibiku počínal tak rázně, že mu raději i Nizozemci „dobrovolně do laskavé správy“ předali své kolonie Demerara, Essequibo a Berbice. K téměř úplnému utlumení francouzských aktivit v regionu chybělo jen jediné: blokáda Fort-de-France. 

Toto největší francouzské opevněné přístavní město leželo na jihozápadním pobřeží Martiniku. A pokud by jej Angličané odřízli od světa, zabránilo by to Francouzům v zásobování jejich dalších enkláv v Karibiku. Také by to utlumilo aktivitu proti-britských korzárů a poskytlo britským obchodním lodím bezpečí. Francouzská posádka Fort-de-France by ve městě navíc pomalu vyhladověla. Mělo to ale háček. 

Samuel Hood totiž disponoval jen dvěma velkými bitevními loděmi. HMS Centaur a HMS Blenheim disponovaly obě čtyřiasedmdesáti děly a doprovázelo je šest fregat. Na solidní blokádu přístavu a pokrytí širokého pásma od Pointe de Negres až k Pointe de Salines trochu málo. Pokud by Hood hlídal jen na jedné straně, propluli by mu vychytralí Francouzi na druhé. A kdyby své síly rozdělil na polovinu, mohli by Francouzi blokádu prorazit. Zas tak neschopné námořníky neměli. 

Diamantová skála 

K dokonalosti té blokádě zkrátka chyběla ještě jedna pořádná loď. A protože žádnou další neměl, musel si ji komodor Hood vymyslet. Proslavil se tak tím, že do své flotily přímo v rámci aktivního nasazení zařadil jedno nečekané „plavidlo“, které si přídomek „nepotopitelné“ skutečně zasloužilo. Šlo o obří skalisko, které se příkře zvedalo 175 metrů nad hladinu. Leželo jen v tříkilometrovém odstupu od pobřeží Martiniku a poskytovalo fantastický výhled na pozice nepřítele. Francouzi té skále přezdívali rocher du Diamant, tedy Diamantová skála. Když do ní totiž ve správném úhlu zasvítilo slunce, leskl se její žulový povrch jako drahokam. Britové se rozhodli na skále vylodit a zabavit ji pro své spády. Nerozpakovali se ani s krádeží jména. Do knih admirality ji zapsali jako HMS Diamond Rock. Byla to formalita, ale podstatná. Královské námořnictvo totiž mělo přísně zapovězeno spravovat území souše. 

Tím, že ji papírově vedli jako skutečnou loď, se vyhnuli nepříjemným kompetenčním sporům. A případné vzpouře. Mimo palubu lodi by totiž námořníci – zcela oprávněně a beztrestně – nemuseli chtít naslouchat povelům svých nadřízených důstojníků. Tady ale platila disciplína jako na palubě. Zrekvírování a zabydlení Diamond Rock představovalo dost herkulovský úkol. Šlo o skutečně strmé skalisko bez pásu pobřeží, jehož povrch byl zbrázděn propastmi a jeskyněmi. 

Lepší nenajdete 

Námořníci z HMS Centaur museli pomocí lan zlézat kolmé stěny, budovat žebříky, vyhánět ze skal netopýry a postupně si z ničeho budovat vlastní kasárna a obranná postavení. Ta námaha se ale víc než vyplatila. „Je to dokonalé strážní stanoviště. Třicet střelců udrží ten kopec proti deseti tisícům,“ poznačil si Hood. Z vrcholku skály se dalo vidět na čtyřicet mil daleko. Pokud by se Francouzi chtěli přiblížit ke sv. Lucii, posádka na skále by je mohla včas varovat. Postavení také vykazovalo velkou „imunitu“ proti severovýchodnímu proudění, tropickým bouřím a hurikánům. A když jej – jak se na nepotopitelnou válečnou loď slušelo a patřilo – dovybavili několika osmnácti- a čtyřiadvacetiliberními děly. 

Tehdy se stala HMS Diamond Rock skutečnou osinou v Napoleonově karibském pozadí. Dostřel děl z výšky rámoval pobřeží Fort-de-France a Sac Martin, takže Francouzi na Martiniku nezmohli nic. Postavení nepřátel bylo tak vysoko, že stálo mimo elevaci pevninských děl. Komodor Hood nechal kamenné plavidlo osadit sto dvaceti muži, jimž velel poručík James Wilkes Maurice. Ten tím povýšil na kapitána a úspěšně řídil blokádu až do roku 1805, tedy 17 měsíců. Ale všechno hezké má svůj konec. Nepotopitelná loď blokující Martinik dráždila Napoleona tak intenzivně, že k ní vyslal spolehlivého admirála Villeneuve, aby tuto nepříjemnou britskou překážku definitivně odstranil. 

Nerovný boj 

Francouzi (s pomocí Španělů) přípravu nepodcenili. Proti téhle jedné lodi postavili hned šestnáct vlastních. Dvě obří válečné lodě se čtyřiasedmdesáti děly, fregatu, korvetu, škuner a jedenáct dělostřeleckých lodí. I tak to byl boj víc než nerovný. Kapitán Maurice potopil Francouzům pět dělostřeleckých lodí a všechna jejich zbývající plavidla těžce poškodil. Jeho posádka odolávala konstantní dělostřelecké baráži a bránila vylodění. Jenže co naplat, když vyčerpali zásoby střelného prachu a přišli o zdroj pitné vody, neboť jedna z mnoha explozí poškodila vodní cisternu, museli se po třech dnech žíznění vzdát. 

Byla to zvláštní kapitulace. Britům zemřeli dva muži a jeden utrpěl zranění. „Vítěznou“ flotilu admirála Villeneuve boj zdecimoval. Francouzi sami přiznali padesát mrtvých. James Wilkes Maurice se navíc dočkal uctivého zacházení, protože i když šlo o nepřítele, byl to koneckonců kapitán britského Královského námořnictva. Zajatci se poměrně brzy dočkali repatriace a putovali na Barbados. Maurice potom čekal válečný soud před britskou admiralitou. Nebývalo zvykem, aby se kapitán britské válečné lodi vzdal. Maurice ale z nařčení osvobodili…

NGC 4217 ze souhvězdí Honicích psů, vzdálená asi 60 milionů světelných let, je jednou z těch spirálních galaxií, které díky souhře okolností pozorujeme prakticky z boku. Nevidíme tím pádem spirální tvar této galaxie, specifický úhel pohledu nám ale na oplátku nabízí možnost zkoumat jiné prvky její struktury.

Mezinárodní tým odborníků, který vedl Volker Heesen z Univerzity v Hamburku, prostudoval galaxii NGC 4217 v rádiové oblasti spektra a podařilo se jim objevit obří rádiovou bublinu, která se rozprostírá v jejím halu. Výzkum, který doposud neprošel recenzním řízením, uveřejnil preprintový server arXiv.

Bublající galaxie

Vědci k pozorováním využili americkou soustavu radioteleskopů Karl G. Jansky Very Large Array (VLA) v Novém Mexiku, a také evropskou soustavu radioteleskopů LOw Frequency ARray (LOFAR). Podařilo se jim detekovat málo zřetelnou rádiovou strukturu na severozápadní straně galaxie.

Později se z této struktury se „vyklubala“ bublina, která dosahuje do vzdálenosti 65 tisíc světelných let od galaktického disku NGC 4217. Heesen a jeho spolupracovníci určili, že tato bublina má magnetické pole o indukci 11 mikrogaussů. Na okrajích bubliny jsou urychlovány elektrony kosmického záření, z asi 300 na 600 kilometrů za sekundu.

Galaxie NGC 4217 patří mezi hvězdotvorné oblasti. Předešlá pozorování odhalila v této galaxii množství struktur tvořených prachem. Rádiová bublina by mohla souviset s činností aktivního galaktického jádra, které by mohlo pozorovanou bublinu nafouknout. Jádro galaxie NGC 4217 se sice v dnešní době nechová jako aktivní galaktické jádro, v minulosti to ale podle vědců mohlo být jinak.

Datum 24. srpna se do historie opakovaně zapsalo tragickými událostmi. V Itálii si připomínají nejčastěji jednu jedinou. V to nešťastné úterý roku 79 totiž došlo k mohutné erupci sopky Vesuv. Neklidný vulkán už o sobě dal vědět mnohokrát, otřesy i sopečnou činností. Zrovna v sedmdesátých letech 1. století našeho letopočtu ho ale považovali za víceméně klidný, spící. O to víc překvapilo drama, které Vesuv všem uchystal. Hodinu po poledni začal soptit a vyvrhovat ze svého kužele mohutné sloupce popela. Vzduch hnal tu masu spadu do výšky třiceti kilometrů. Větry vanoucí ze severozápadu pak sopečný oblak unášely směrem k Pompejím. 

Šedivý sníh horkého popela se rychle usazoval, každou hodinu přirůstala vrstva o 15 až 20 centimetrů. Ze dne se stala temná noc, v níž nešlo vidět na krok. Lidé se ve strachu schovali ve svých domech, ale brzy se stali spíš vězni. Pociťovali mohutné otřesy, chvění půdy. Snažili se podepírat střechy, které se pod tíží dopadajících úlomků pemzy a dalších vyvržených kusů ze sopky hroutily. Marně. 

Po okolí se rozlily pyroklastické přívaly a proudy, ne nepodobné žhavé lávě. Udeřily ohnivé bouře a oblaka toxických plynů. Nebyla to jedna ničivá vlna, ale nejméně šest za sebou jdoucích. I proto, že se erupční sloupec pod svou vlastní vahou opakovaně hroutil. V průběhu několika málo hodin sopka vyvrhla do svého okolí přibližně 12,5 kilometrů krychlových materiálu, a bezprostředně jím pokryla velmi rozsáhlé území. 

Totální destrukce 

Pod tou lavinou pohřbila Pompeje i Herculaneum a zle poničila sídla Stabie, Oplontis, Boscoreale. Míra destrukce byla nezměrná. Byla to jedna z největších – a nejlépe popsaných – přírodních katastrof historie. Dobře založená ve starých spiscích a archivech také odpočívala až do roku 1740, kdy byly v někdejších Pompejích zahájeny první archeologické vykopávky a celá ta minulost se dočkala četných připomenutí. Tehdy se také tváří v tvář „odlitkům“ mrtvých, proměněných v sochy vysokým žárem, napevno uchytila představa, která přetrvala jako součást dějepisu vlastně až dodnes. 

Jaká představa? Že to Vesuvem v roce 79 v Kampánii skončilo. A příběh Pompejí a Herculanea už jakoby neměl další pokračování. Ono se to do jisté míry zdálo se to být logické, obě ta sídla zmizela z map. Jenže jejich někdejší obyvatelé se ze světa v průběhu ničivých erupcí úplně nevytratili. Ne tedy všichni. 

Pompeje i Herculaneum byla dvě bohatá a významná města, která na pobřeží Itálie jižně od Neapole nešlo pro jejich význam přehlédnout. V Herculaneu žilo přes pět tisícovek lidí, fungovaly tu slavné kamenické dílny na zpracování mramoru, město proslulo svou rybářskou flotilou. Jako své letovisko jej pro trávení dovolených využívala římská smetánka. 

A Pompeje? Ty měly obyvatel přes třicet tisíc. Bylo to správní, politické, průmyslové i finanční centrum oblasti. I kdybychom stávající odhad počtu mrtvých – hovoří se o 3 500 obětech – znásobili, ten děsivý ohňostroj trvající přibližně osmnáct hodin zkrátka musela hezká řádka lidí přežít. A co s nimi pak bylo dál? Na to se právě svou badatelskou prací soustředí profesor Steven L. Tuck z univerzity v Miami. 

Stopy přeživších 

Proč vlastně víme o mrtvých víc než o živých? „Bylo to téma, které nikdo neřešil,“ vysvětluje profesor Tuck. „Se zkázou Pompejí se v historických vědách zacházelo jako s posledním dějstvím uzavřeného příběhu. Mělo se za to, že zkáza byla totální a sopečnou apokalypsu prostě nikdo nepřežil.“ 

Přitom se, už jen početně, s něčím takovým souhlasit nedalo. Lidské ostatky dochované v obou velkých zničených městech představovaly jen zlomek z jejich celkových populací. „Navíc v těch městech chyběla řada nálezů, které by se asi daly očekávat,“ popisuje Tuck. „Nalezeno bylo překvapivě málo vozů. Ve stájích chyběli koně, lodě nestály v docích a spousta domácích pokladniček i truhlic, určených k uchovávání cenností, zůstala bez šperků a peněz.“ 

Dalo se tedy usuzovat, že mnoho obyvatel, pokud ne téměř všichni, včas uprchli do bezpečí. Pátrání po nich ale nikdy nebylo historickým vědám prioritou. Oproti klenotnicím, jaké pro moderní archeologii představovaly Pompeje a Hercualenum, se to jevilo být vcelku podružné téma. Jak by se to také dalo zkoumat? Svodky původních obyvatel a seznamy přeživších nejspíš nikdy vytvořeny nebyly. Ne tedy v pravém slova smyslu. 

Nové začátky 

Tuck si ale věděl rady. Na základě historických pramenů dokázal vytvořit částečný seznam obyvatel Pompejí a Herculanea, protože dával zvláštní důraz na jména, která se jinde v římských regionech nevyskytovala. Příklad? Třeba Numerius Popidius nebo Aulus Umbricius. Následně vyhledával výskyt těchto jmen v letech po erupci Vesuvu. Připomínalo to trochu hledání jehly v kupce sena. Bez magnetu. Však mu to také trvalo osm let, než ve formě nejrůznějších odkazů, zmínek a pramenů dohledal průkaznou existenci dvou stovek přeživších, usazených po katastrofě v tuctu různých měst. Dál pak konkrétně pátral po jejich osudech. 

Bylo to prý velmi inspirující: „Rázem už příběh Pompejí nebyl jen o zkáze, ale také o naději a nových začátcích,“ říká Tuck. První z jeho zjištění bylo i pro něj překvapivé. Většina z těch přeživších se totiž od Pompejí příliš daleko nevzdálila. Na smrtící horu nezanevřeli. Primárně se usadili ve městech jen na dohled od svých původních sídel. Obecně tedy spíše na severních svazích Vesuvu, mimo místa té největší destrukce. „Preferovali život v komunitách dalších přeživších, a přitom spoléhali na své původní sociální a ekonomické sítě.“ 

Obchodník, který přišel kvůli vulkánu o živnost, se tedy zpravidla usadil jen o pár vesnic dál a navázal na svou původní práci. Rodina Caltiliů přesídlila do Ostie, tehdy významného přístavního města severně od Pompejí. Tuck se o nich dozvěděl, protože tam založili chrám egyptského božstva Serapise. Byl to patron obchodníků s obilím. Caltiliové se tu také sňatky provázali s dalšími přeživšími, rodem Munatiů. A společně vytvořili velmi zámožnou a rozvětvenou rodinu. 

Již zmíněný Aulus Umbricius se spolu se svou ženou usadil v Puteoli (dnes Pozzuoli) a rozjel tu ve velkém obchod s fermentovanými rybími omáčkami garum. Slušně na nich vydělával a ten vynucený přesun ze zničených Pompejí asi považoval za šťastný zásah shůry. Svého syna totiž hrdě pojmenovali, podle města které jim dalo druhou šanci, Puteolanus. 

Ne všichni, co zažili běsnění sopky na vlastní kůži, si tohle město pochvalovali. Například Fabia Secundina, vnučka bohatého pompejského obchodníka s vínem, se tu provdala za gladiátora Aquaria. Ten však v pětadvaceti letech padl v aréně a zanechal za sebou kromě vdovy i spoustu dluhů. Fabia je jen obtížně splácela, jak je patrné z dochovaných záznamů. 

Rod Atiliů přesídlil do městečka Nuceria, východně od Pompejí. Vedli tu obchod. Nečetní přeživší byli též mezi rodem Vibidiů. Před erupcí Vesuvu patřili k velmi zámožné rodině z Herculanea. O jejich bohatství asi nejlépe vypovídalo i to, že štědře přispívali dary chrámům zasvěceným Venuši. Po Vesuvu už přispívala, mnohem skromněji, jen jedna žena – Vibidia, která přesídlila do Beneventa. Dodržela tak rodinnou tradici.

Nebyli sami 

„Tyto malé příklady ilustrují širší vzorec štědrosti přeživších,“ říká k tomu Tuck. „Nepostarali se jen o sebe, ale taky o ostatní, kteří vyvázli. A dále přispívali náboženským a občanským institucím ve svých nových domovech.“ 

Tuck se dále pochvalně zmiňuje i o vládních opatřeních. Císaři v Římě do zničeného regionu investovali velké prostředky. Obnovovali majetek poškozený erupcí a budovali novou infrastrukturu pro vysídlené obyvatelstvo – včetně silnic, vodovodních systémů, amfiteátrů a chrámů. V římské říši vysoké náklady na financování obnovy nikdo nerozporoval. Přeživší nebyli izolováni do humanitárních táborů, ani je nenutili žít na neurčito ve stanových osadách. 

Neexistují důkazy o tom, že by se v nových komunitách setkávali s diskriminací. „Naopak, vše nasvědčuje tomu, že komunity přeživší vítaly,“ dodává Tuck. „Mnozí z nich si pak otevřeli vlastní podniky a zastávali funkce v místních samosprávách. V mnoha ohledech je tak příběh toho, co se odehrálo po Pompejích, poučením pro dnešek.“

Tropická cyklona se v závislosti na své síle a poloze nejčastěji označuje jako hurikán, tajfun či tropická bouře. Jde o rotující bouřkový systém, jehož větry mohou přesahovat rychlost i 250 kilometrů za hodinu, přičemž se pohybují v kruhu kolem centrálního oka. Mohlo by se zdát, že v samotném středu masivní bouře bude panovat nejdivočejší situace, ale není tomu tak. V oku cyklony obvykle vládne klidné počasí, často s téměř jasnou oblohou bez srážek. Jedná se o důsledek sestupných pohybů, jež vedou k ohřívání vzduchu a rozpouštění oblačnosti. Vznikají přitom coby kompenzace mohutných výstupných pohybů v okolní „stěně“ a svou roli hraje rovněž odstředivá síla.

Naopak stěnu tvoří mohutná vertikální kupovitá oblačnost, jejíž vrcholky přesahují i 15 kilometrů. Právě tam řádí nejsilnější větry a nejintenzivnější srážky z celého bouřkového útvaru. Ostrý kontrast mezi podmínkami v obou částech hurikánu a také fakt, že samotné oko měří obvykle v průměru 30–65 kilometrů, v minulosti způsobil mnohá neštěstí: Ve zdánlivě bezpečné oblasti se totiž lidé domnívali, že bouře již pominula, načež klidné počasí rychle vystřídalo nejsilnější řádění živlů ve stěně oka.

Meziplanetární sonda BepiColombo, kterou před šesti lety do vesmíru vyslala Evropská vesmírná agentura (ESA) a Japonská vesmírná agentura (JAXA), provádí výzkum Merkuru. Na jeho oběžnou dráhu má sice sonda dorazit až za dva roky, svůj v pořadí již třetí průlet kolem planety ale sonda využila k mapování magnetického pole této nejmenší planety Sluneční soustavy. Během posledního manévru, který se uskutečnil v červnu 2023, se sonda přiblížila k Merkuru na vzdálenost 235 kilometrů a magnetické pole mapovala zhruba půl hodiny.

Magnetické pole Merkuru

Magnetické pole Merkuru je ve srovnání se Zemí zhruba stokrát slabší. Vzhledem k tomu, že Merkur obíhá Slunci mnohem blíže, je interakce jeho magnetického štítu se slunečním větrem mnohem intenzivnější než v případě naší planety. Průzkum magnetického pole Merkuru a chování jeho magnetosféry, oblasti, kterou magnetické pole kolem Merkuru vytváří, je jedním z hlavních úkolů mise sondy BepiColombo a dvou vědeckých orbiterů Mercury Planetary Orbiter (MPO) a Mercury Magnetospheric Orbiter (MMO), které sonda veze na palubě. 

Měření proběhla velmi úspěšně. Odborníci si pochvalují, že navzdory velice krátkému času, který byl k dispozici pro mapování magnetického pole Merkuru, se jim povedlo vytvořit úctyhodnou rekonstrukci magnetického prostředí planety.

Podle Liny Hadidové, bývalé výzkumné pracovnice ESA, která nyní působí na pařížské observatoři, přineslo měření očekávané výsledky i několik překvapení. „Viděli jsme očekávané struktury, jako je rázová hranice mezi volně proudícím slunečním větrem a magnetosférou, nebo struktury lemující oblasti horkého a elektricky nabitého plynu, který vytváří magnetický ocas a proudí směrem od Slunce.“

„Objevili jsme i takzvanou mezní vrstvu definovanou oblastí turbulentního plazmatu na okraji magnetosféry. Zaznamenali jsme zde částice s mnohem širším rozsahem energií než kdykoliv v minulosti. Díky přístrojům BepiColombo budeme schopni určit iontové složení magnetosféry Merkuru podrobněji než kdykoli dříve,“ popisuje Hadidová ve studii publikované v odborném časopisu Communications Physics.

Data, která doposud sonda BepiColombo dokázala shromáždit, považují vědci za velmi zajímavá a podle Go Murakamiho z JAXA jde o ochutnávku budoucích objevů.

Začátkem roku 1943 působily v severní Africe stíhačky Lockheed P-38 Lightning v rámci 1., 14., a 82. stíhací skupina. Především doprovázely vlastní bombardéry, útočily na po zemní cíle a podnikaly i akce volného stíhání. Jejich piloti si vedli poměrně dobře, a to i přesto, že proti nim létali zkušení veteráni Luftwaffe s mnohem lehčími a obratnějšími Bf 109 G. Italské stroje už takové nebezpečí nepředstavovaly. 

Image

Čtěte také

Ďábel s dvojitým ocasem: Stíhačky Lockheed P-38 Lightning v severní Africe (1)

Došlo ale i k několika nepříjemným incidentům s palbou do vlastních řad. Britský stíhač Robert Ospring o tom uvedl: „Ze začátku byly s piloty lightningů problémy. Piloti těchto dvoumotorových dvoutrupých strojů byli v boji poprvé a jejich znalosti vlastních a nepřátelských letounů ne patřily k nejlepším. Příliš to neřešili – každý stíhací letoun s jedním motorem považovali za nepřátelský a útočili na ně s velkým odhodláním.“

Další boje, další sestřely

Všechny tři stíhací skupiny byly po celou zimu v jednom kole a utrpěly i poměrně bolestivé ztráty. To nakonec vedlo k tomu, že v lednu musela být 14. FG stažena z fronty a mnoho jejích letounů i pilotů posílilo obě zbývající jednotky. Němci měli v Africe i jednu skupinu vyzbrojenou nejlepšími stíhačkami té doby Fw 190A. Dne 9. února se střetla s lightningy od 1. FG a na tento boj ještě po letech vzpomínal Erich Rudorffer: „Všichni se rozptýlili. Pak jsem spatřil nějaké P-38, jak pod námi ostřelují pozemní cíle. Zamířil jsem dolů na ně a překvapil je. Z klesavého letu jsem jednoho dostal. Pak jsem nastoupal a šel zase dolů na dalšího a i toho sestřelil. To mi dalo celkem osm kousků za den. Pamatuji si to proto, že to byl jeden z mých nejlepších dnů.“

Když Němci 19. února 1943 zahájili v Tunisku svou nečekanou ofenzivu v průsmyku Kaserín, piloti lightningů se pokoušeli pomoci pozemním útvarům útoky na jednotky Afrikakorpsu a ostřelovali je od úsvitu až do soumraku. Nešlo rozhodně o příjemnou práci a Newell Roberts o tom uvedl: „Museli jsme létat těsně pod hustými mraky, které se válely nad zemí. Už když jsme prolétali nad vlastními vojáky, začali na nás pálit vším, co měli k dispozici. Schytali jsme tehdy spoustu zásahů od našich vlastních.“ Realita byla ale ještě horší a 22. února přišla 1. FG vinou přátelské palby o dva stroje i s piloty. Jeden zahynul a druhý padl do zajetí. 

Dne 3. března 1. FG opět doprovázela B-17 při náletu na tuniský přístav a Němci na ně navedli messerschmitty od eskadry JG 53. Rozpoutal se souboj, ve kterém jeden z nej lepších pilotů lightningu poručík Ilfrey ohlásil své šesté vzdušné vítězství. Koncem března zahájila opět činnost 14. FG. Tou dobou se Luftwaffe snažila vybudovat do Afriky letecký most. Ve Středomoří v té době stále ve velkém po čtu užívala transportní Ju 52/3m a obrovské šestimotorové Me 323 Gigant. Spojenci ale monitorovali německá hlášení a o chystaných letech do Afriky věděli předem.

Proti leteckému mostu

Velení Luftwaffe přes moře posílalo početné formace mnoha desítek transportních letounů, které na nebezpečné cestě chránily doprovodné stíhačky. Šlo o velmi nevděčnou práci, neboť pomalé dopravní stroje se doslova ploužily rychlostí kolem 250 km/h. Piloti P-38 na tyto tak řka bezbranné cíle často útočili a způsobovali jim krvavé ztráty. K mimořádné akci došlo 5. dubna, kdy lightningy od 1. a 82. FG narazily nad mořem na formaci 65 Junkersů Ju 52, vezoucích zásoby pro jednotky Osy. I když je chránily stíhací messerschmitty, pod palbou amerických stíhačů šlo k zemi 11 junkersů a čtyři „mezky“. 

K dalšímu masakru transportních strojů došlo 11. dub na, kdy 82. FG podnikla let až k pobřeží Sicílie, kde narazila na formaci asi 20 junkersů s početným doprovodem. Během obrovského souboje příslušníci jednotky nárokovali 27 sestřelů, což představovalo dosavadní denní rekord všech amerických jednotek. Padli při tom ale tři piloti, jedním z nich byl i poručík Daniel Grinnan, který pálil na jeden Ju 52 z bezprostřední blízkosti a pak do něj narazil. 

Kredit P-38 pomalu stoupal a začínali jej brát vážně i zkušení němečtí stíhači. U těch si získal přezdívku „Der Gabelschwanz Teufel“ – Ďábel s dvojitým ocasem. Velitel eskadry JG 77 Johannes Steinhoff se k nim ve svých poválečných vzpomínkách vyjádřil: „Názor na dvoumotorovou stíhačku s dvojitým trupem není na naší straně jednotný. Naše staré stodevítky jsou snad pořád ještě o něco málo rychlejší. Ale pilot, který se odhodlá k manévrovému souboji s lightningem, pozná, že dvou motorák krouží očividně rychleji, a má ho za zadkem dříve, než se naděje. Šest kulometů v přídi gondoly udělá údajně takovou paseku, že jim nikdo neodolá.“

Na dlouhých tratích

Všechny jednotky lightningů příležitostně podnikaly i útoky na pozemní cíle pomocí pum. Dne 29. dubna se je poručíku Louisi Curdesovi nepodařilo odhodit a pak se navíc dostal pod útok německých stíhačů. Přes tento handicap boj přijal a v rozmezí několika minut sestřelil tři Bf 109. 

V květnu 1943 jednotky s P-38 začaly podnikat nebezpečné akce přes Středozemní moře namířené proti Sicílii a samotné Itálii. Stále častěji se jednalo o dálkové doprovody vlastních těžkých bombardérů, které žádné jiné spojenecké stíhačky nedokázaly chránit tak daleko jako P-38, disponující nepřekonatelným doletem. Tragédie potkala 3. května letce z 82. FG při rutinním doprovodu bombardérů nad mořem. Nečekaně se zhoršilo počasí a mraky sahaly až k hladině. Jednotka se proto začala vracet, krátce po přeletu pobřeží se však počasí ještě zhoršilo a několik strojů havarovalo či nouzově přistálo. Při tom zahynulo pět pilotů. 

Ještě poslední den války na černém kontinentě, 13. května 1943, došlo k boji, když 51 lightningů doprovázelo bombardéry útočící na Sardinii. Nad cílem je napadla velká skupina italských stíhaček C.202 od 12. a 24. stíhací skupiny. Ač Američané nárokovali celkem čtyři sestřely, Italové měli jen tři těžce poškozené stroje. V boji naopak zahynul John Burton ze 14. FG, který se stal posledním padlým pilotem P-38 v kampani. Ještě ten den se poslední německé jednotky v Africe vzdaly. 

Lightningy si během kampaně získaly velmi dobrou pověst a osvědčily se mnohem lépe než P-40 Warhawk a P-39 Airacobra. Všechny tři stíhací skupiny na nich ve Středomoří létaly až do samého konce války a postupně se přezbrojovaly na další a další verze tohoto legendárního stroje.

Nejrůznější pády a zranění bývají u seniorů bohužel poměrně časté. A jak se zdá, mohou být projevem nástupu vážných obtíží. Podle nové rozsáhlé studie amerických odborníků hrozí starším lidem, kteří se poraní při pádech, vyšší riziko rozvoje demence. 

Výsledky výzkumu, publikované odborným časopisem JAMA Network Open, přímo nepotvrzují, že by pády seniorů přispívaly k demenci, ačkoliv to také nelze úplně vyloučit. Ukazují ale, že poranění při pádech mohou být časným indikátorem nastupujícího rozvratu mozku, který časem vyústí v Alzheimerovu chorobu či jiní formy demence.

Poranění při pádu jako varování

„Zdá se, že pády seniorů představují zásadní události, které varují před budoucí demencí,“ potvrzuje vedoucí výzkumu Alexander Ordoobadi z fakultní nemocnice Brigham and Women's Hospital. „Naše výsledky podporují zavedení monitoringu kognitivních schopností u seniorů, kteří utrpěli úraz během pádu.“

Ordoobadi a jeho spolupracovníci analyzovali údaje amerického programu Medicare. Do výzkumu zahrnuli celkem 2 453 655 pacientů starších 65 let, kteří v letech 2014 a 2015 vyhledali lékařské ošetření kvůli pádu. Vysoký počet zraněných seniorů ukazuje, že pády seniorů bohužel nejsou nikterak vzácné. Ve skutečnosti jde o nejčastější příčinu zranění u lidí starších 65 let. 

Téměř jedna třetina lidí této věkové skupiny se tímto způsobem zraní každý rok. Není to nic příjemného. Podle badatelů by ale paradoxně pády seniorů mohly přinést něco dobrého. Diagnostika demence je stále velmi komplikovaná a nespolehlivá. Upozornění v souvislosti s pádem by mohlo pacientům i lékařům pomoci podchytit demenci na samotném počátku. Dalším časným varovným signálem je například zhoršování zraku, zhoršování duševní kondice nebo zvýšený počet nočních můr.

Barnardova šipka, nebo též Barnardova hvězda, je po trojici stálic systému Alfa Centauri, čtvrtou Slunci nejbližší hvězdou. Nachází se jen šest světelných let od nás a jde tak o Slunci nejbližší samostatnou hvězdu. Astronomům Evropské jižní observatoře (ESO) se u této hvězdy podařilo nyní objevit exoplanetu. 

Nově objevený svět je menší než Země – podle vědců jeho hmotnost odpovídá zhruba polovině Venuše a jeden rok na této exoplanetě trvá pouhé tři pozemské dny. Pozorování dalekohledu VLT naznačují existenci dalších tří kandidátů na exoplanety na různých oběžných drahách kolem Barnardovy šipky.

Objev této nové exoplanety - oznámený v článku publikovaném v časopise Astronomy & Astrophysics - je výsledkem pozorování provedených v posledních pěti letech pomocí dalekohledu ESO VLT, který se nachází na observatoři Paranal v Chile. 

„I když to trvalo dlouho, vždy jsme si byli jisti, že něco najdeme,“ říká Jonay González Hernández, vědecký pracovník Instituto de Astrofísica de Canarias ve Španělsku a hlavní autor článku.

Vědci pátrali po signálech možných exoplanet v obyvatelné nebo mírné zóně Barnardovy hvězdy – tedy v oblasti, kde se na povrchu planety může vyskytovat kapalná voda. Červení trpaslíci, jako je Barnardova hvězda, jsou často cílem astronomů, protože u nich lze snáze objevit kamenné planety o nízké hmotnosti než u větších hvězd podobných Slunci.

Horký svět

Barnard b, jak se nově objevená exoplaneta jmenuje, dělí od jeho mateřské hvězdy dvacetkrát kratší vzdálenost než Merkur a Slunce. Kolem své hvězdy oběhne za 3,15 pozemského dne a její povrchová teplota se pohybuje kolem 125 °C. 

„Barnard b je jednou z exoplanet s nejnižší známou hmotností a jednou z mála známých exoplanet s hmotností menší než hmotnost Země. Planeta se však nachází příliš blízko hostitelské hvězdy, blíže než v obyvatelné zóně,“ vysvětluje González Hernández. „I když je hvězda asi o 2500 stupňů chladnější než naše Slunce, je tam příliš horko na to, aby se na povrchu udržela kapalná voda.“

Kromě potvrzené planety objevil mezinárodní tým také náznaky dalších tří kandidátů na exoplanety obíhajících kolem stejné hvězdy. K potvrzení těchto kandidátů však bude třeba dalších pozorování.

„Nyní musíme pokračovat v pozorování této hvězdy, abychom potvrdili signály dalších kandidátů,“ říká Alejandro Suárez Mascareño, výzkumný pracovník rovněž z Instituto de Astrofísica de Canarias a spoluautor studie. „Ale objev této planety spolu s dalšími předchozími objevy, jako jsou Proxima b a d, ukazuje, že náš vesmírný dvorek je plný planet s nízkou hmotností.“