Umělá inteligence dokáže rozeznávat vzorce v jazyce, fotografiích nebo třeba v hudbě. Stejný princip nedávno využil japonsko-francouzský archeologický tým na analýzu leteckých snímků peruánské planiny Nazca. Ta je proslavená pozoruhodnými obrovskými obrazci fantaskních i reálných tvorů starými přes dva tisíce let.

Když se začaly roku 1927 poprvé zkoumat, našli vědci jen několik těchto stovky metrů velkých takzvaných geoglyfů. Postupně jich ale přibývalo, a když se po roce 2000 začala planina snímkovat pomocí moderních metod, ukázalo se, že je jimi doslova posetá. Vědci jich zde až doposud objevili 430. 

Nyní se tento počet téměř zdvojnásobil. Umělá inteligence na snímcích odhalila 303 nové geoglyfy, byť vědci upozorňují, že ne všechny objevené obrazce se podaří potvrdit. Některá místa už ale archeologové stihli navštívit a přesně podle očekávání zjistili, že mnoho linií tvořících nově nalezené geoglyfy je jen velmi slabých a málo patrných. Přesto se podařilo rozeznat, co na nich je: nejčastěji jsou to lidské a zvířecí postavy. Některé zobrazují i geometrické obrazce a je mezi nimi i několik, jež ukazují fantaskní scény, například kosatku vyzbrojenou nožem.

Na jaře 1951 se mohlo na první pohled zdát, že válka v Koreji ustrnula po dramatických zvratech předchozího půlroku na mrtvém bodě. Po vpádu Severokorejců za 38. rovnoběžku musely síly Jihu postupně doplňované vojsky OSN ustoupit až k Pusanu. Následně však spojenci převzali iniciativu a probíjeli se na sever, k čemuž přispělo i úspěšné vylodění u Inčchonu v září. Nakonec se jejich postup zastavil až na řece Jalu, kde na ně v prosinci nečekaně zaútočily statisíce čínských „dobrovolníků“, kteří je opět přinutili ustoupit na jih. 

Zima ani předjaří 1951 už tolik zásadních momentů nepřinesly. Číňané sice nakrátko znovu získali Soul, ale tentokrát se fronta nezhroutila. Již v březnu zatlačila vojska OSN protivníka zpět a hlavní město Jihu osvobodila. Spojenci se poté rozhodli vytvořit severně od Soulu nárazníkové pásmo a uchránit jej dalších válečných hrůz. Klíčovým obranným postavením linie Kansas se za této situace měly stát pahorky na březích řeky Imdžin. Právě tudy totiž vedly k Soulu důležité komunikace: silnice 5Y a 11. Na linii zatím vládl klid, byl však jen zdánlivý… 

Dárek pro Maa

Číňané se nehodlali se situací smířit a východisko z dočasného patu spatřovali jedině v úplném vítězství a ovládnutí poloostrova. Velitel čínských „dobrovolníků“ i severokorejských jednotek generál Pcheng Te-chuaj připravil novou, takzvanou „pátou“ ofenzivu a dobytí Soulu slíbil Mao Ce-tungovi jako dárek k 1. máji. Aby svému slibu dostál, rozmístil Pcheng na frontě tři skupiny čínských armád o síle 57 divizí a 18 reorganizovaných divizí Severokorejců. Celkově šlo o 700 000 mužů, ovšem s nedostatkem těžké výzbroje. Na svém pravém křídle plánoval generál udeřit 19. skupinou armád a přímo v místě, kudy na Soul směřovaly obě silnice, měla překročit Imdžin 63. armáda, složená ze tří divizí (27 000 mužů), jíž velel generál Jang Te-č‘. 

Čínskému přívalu měly na řece čelit mnohem menší síly. Od začátku dubna tu v sestavě 3. americké divize stála na 19 km široké frontě britská 29. samostatná pěší brigáda, tvořená 1. praporem Gloucestershirského pluku (takzvaní Glosters), 1. praporem Northumberlandských fyzilírů, 1. praporem Královských ulsterských střelců a belgickým praporem, do nějž byl začleněn i lucemburský kontingent OSN. Bojovou podporu brigádní pěchotě poskytovaly tanky Centurion eskadrony C z 8. pluku Královských irských husarů, 25liberní (87,6mm) děla 45. pluku polního dělostřelectva a 4,2palcové (107mm) 170. samostatné minometné baterie.

Celkem se pod velením brigádního generála Thomase Brodieho shromáždilo asi 4 000 profesionálních vojáků a záložníků, kteří se už s Číňany v předchozích měsících utkali. Pouhé čtyři prapory nemohly obsadit linii souvisle, a proto se Britové soustředili na obranu výšin jižně od řeky, zatímco belgický prapor zůstal vysunutý na jejím severním břehu, kde držel kótu 194. Za jiných okolností by tak rozsáhlý úsek musela bránit celá divize, ale velení amerického I. sboru považovalo tuto část fronty za klidnou. Nikdo netušil, že nepřítel zde má převahu takřka 7:1,a tak prozatím nedošlo ani k důkladnějšímu opevnění nebo zaminování britských pozic.

Nepřítel překračuje řeku

Nepřítel zaútočil v noci 22. dubna 1951, kdy se pěchota čínské 187. divize začala brodit přes široké koryto řeky. Jako první se s ní ve 22.00 utkala předsunutá 17členná hlídka roty C Glosters. Britové sice způsobili útočníkům ztráty, početní převaha nepřítele ale byla příliš veliká. Kolem 23.30 donutil nedostatek munice hlídku k ústupu. 

Od třetí hodiny ranní 23. dubna musela rota A, držící postavení na výšině označované jako Castle Hill, odrážet zuřivé čínské útoky stejně jako sousední rota D. Po více než čtyřech hodinách boje nepřítel rotu A z výhodného postavení na výšině vytlačil. Protože odtud mohly čínské kulomety ovládat široké okolí, zahájili Britové ihned protiútok. Nadporučík Philip Curtis s hrstkou mužů se i přes své zranění dvakrát pokusil pozici dobýt zpět a podařilo se mu zničit kulometné hnízdo granátem, načež však padl. Za svou neobyčejnou odvahu byl posmrtně vyznamenán Viktoriiným křížem.

Po pádu pozice Castle Hill se i postavení roty D stalo neudržitelným a stejně jako rota A, z níž kolem 8.30 zůstal jen jeden zraněný důstojník a 53 mužů, se musela stáhnout na kótu 235 západně od vesnice Solma-Ri. Kóta měla už brzy vejít do historie pod novým jménem Gloster Hill. Severovýchodně od ní zaujala rota B obranu na kótě 314 a v sedle mezi těmito dvěma pahorky se narychlo zakopávali muži z roty C. Za denního světla masové útoky čínské pěchoty ustaly, neboť 187. divize utrpěla těžké ztráty a musela být vystřídána. To sice dávalo Britům šanci také přeskupit síly a oddechnout si, ale faktem zůstávalo, že Glosters se nyní ocitli prakticky obklíčeni.

Belgičané v úzkých

Dál na východ, proti proudu řeky, v tutéž dobu čínský předvoj 188. divize díky předchozímu důkladnému průzkumu snadno obešel postavení Belgičanů podplukovníka Alberta Crahaye a postupoval ke dvěma mostům, které byly pro obránce životně důležité. Belgickému praporu v tu chvíli reálně hrozilo, že bude na severním břehu Imdžinu úplně odříznut od zbytku brigády. Obranu mostů měl sice zajistit prapor Královských ulsterských střelců, ten ale nedokázal sám těžkému úkolu dostát a jeho roty sváděly s mnohonásobnou přesilou nerovný boj. 

Velkou výhodu pro vojska OSN představovala téměř absolutní vzdušná nadvláda nad bojištěm. Díky ní přibily ranní údery amerického bitevního letectva útočící Číňany k zemi a umožnily tak ulsterským střelcům obsadit a na čas i udržet důležitou kótu 257, z níž mohli ovládat přístupy k mostům, a hlavně krýt přesun jednotek po silnici č. 11. Za této situace si tedy mohl belgický prapor konečně probojovat cestu za řeku.

Kruhová obrana kóty 235

O mnoho lépe se nevedlo ani Northumberlandským fyzilírům. Také oni se museli před postupujícím nepřítelem za boje stáhnout z původních postavení a směřovat do oblasti jihovýchodně od řeky, kde se mělo jádro sil 29. brigády znovu zformovat a zastavit postup 188. divize. Tím, že se Číňanům mezitím podařilo opanovat kótu 675 zvanou Kamak-San, však došlo jednak k tomu, že děla 45. pluku musela ve spěchu opustit dosavadní výhodná postavení, ale především k faktickému roztržení brigádních sil na dvě části. Gloucestershirský prapor zůstal západně od Kamak-Sanu zcela osamocen.

Hodinu před půlnocí 23. dubna Číňané obnovili svůj útok na pozice Glosters a vrhli čerstvé síly 189. divize na kótu 314. Muži z roty B v čele s majorem Edgarem Hardingem chvílemi čelili přesile až 18:1! Dokázali odrazit celkem šest útoků, poslední z nich i za tu cenu, že přivolali dělostřeleckou palbu přímo na své pozice, sedmé vlně však neodolali. Asi v 8.10 ráno se poslední z nich stáhli na kótu 235, kde už se nacházelo velitelství praporu se zbytky rot A, C a D a 170. minometnou baterií. 

Vzhledem k tomu, že tato pozice byla klíčová pro udržení celé linie Kansas, obdržel velitel praporu podplukovník James Carne rozkaz, držet ji co možná nejdéle. Na pomoc mu sice vyrazily posily zahrnující tanky 8. pluku Královských irských husarů, záložní rotu Glosters, a dokonce filipínské jednotky, postup obrněné kolony však kolem 15. hodiny uvázl v úzké rokli sotva dva kilometry od obránců kóty 235. Číňané zde na tanky nastražili léčku a zaútočili pomocí přísavných min. Tankisté museli z kulometů navzájem ostřelovat korby svých vozidel, aby fanatické útočníky smetli, přesto husaři nakonec přišli o několik strojů a stáhli se. Nešťastným Glosters tak bylo souzeno strávit na kopci další krušnou noc.

„Podmínky byly zlé. Neměli jsme jídlo, ale to nám až tak nevadilo. Nejvíc chyběla voda a střelivo. Poslali jsme skupinu mužů k našim vozidlům, která byla zaparkovaná pod kopcem. Pobrali, co se dalo, a utíkali zpátky,“ vzpomínal na průběh bojů tehdy 19letý svobodník Tommy Clough ze 170. minometné baterie.

„Všechno kromě ústupu!“

V časných hodinách 25. dubna zahájili čínští vojáci další útok. Glosters už neměli víc než 400–450 mužů. Chyběla jim munice, a i když je stále podporovala děla 45. pluku, početní převaha nepřítele byla zdrcující. Během noci vrcholek kopce dokonce nakrátko obsadili Číňané, ale odvážný protiútok vedený kapitánem Anthonym Farrar-Hockleym jej dokázal získat zpět. Kapitán přitom využil lsti. Číňané stále ještě používali k předávání rozkazů polnice. Aby jejich komunikaci zmátl, nařídil prapornímu trubači Philipu Bussovi začít troubit také. Když se udivený Buss zeptal, jaký signál to má být, dostal lakonickou odpověď: „Všechno kromě ústupu!“ Zuřivý boj pokračoval až do devíti hodin ráno, kdy americké letouny F-80 zasypaly útočníky napalmovými pumami. 

„I když to byl brilantní úder, bylo hrozné cítit hořící napalm a slyšet ten nářek. Vlastně jsem ty Číňany litoval, protože šlo o strašlivou zbraň,“ vybavoval si dramatické okamžiky i po letech Tommy Clough. Nálet opět dopřál Glosters trochu oddechu, všem ale bylo jasné, že se blíží konec. Přesto si udržovali vysokou morálku, na čemž měl nemalou zásluhu jejich velitel: „Během bitvy projevil podplukovník Carne naprostou lhostejnost vůči vlastní bezpečnosti, a bez ohledu na palbu těžkých minometů a kulometů se stále pohyboval po celém perimetru praporu, což v jeho mužích vzbuzovalo důvěru a vůli vzdorovat,“ bude o pár let později stát v návrhu na udělení Viktoriina kříže tomu to houževnatému důstojníkovi z Cornwallu. 

Během dopoledne 25. dubna vydal velitel I. sboru rozkaz, aby 29. brigáda ustoupila na jih. Otřesení fyzilíři, ulsterští střelci i Belgičané, kteří už třetí den odolávali útokům čínské 188. divize, se začali stahovat po silnici č. 11 pod krycí palbou tanků Královských irských husarů. Odnášeli s sebou i raněné, které nakládali na pancíře centurionů. 

Ani ústup se ale neobešel beze ztrát. Zranění utrpěl například i velitel belgického praporu pod plukovník Crahay a musel být evakuován do nemocnice v Japonsku. Jako poslední dosáhla nové obranné linie Delta, přibližně 15 km jižně od řeky Imdžin, rota B od ulsterských střelců, která tvořila zadní voj. Většina 29. brigády tím byla zachráněna. Na bojišti zůstali jen zcela obklíčení Glosters.

Probít se, či kapitulovat?

Jelikož všechny pokusy vyprostit Glosters selhaly, nechal generál Brodie na Carneově rozhodnutí, zda se pokusí probít, nebo složí zbraně. Carne nařídil těm ze svých mužů, kteří ještě měli sílu se o průnik pokusit, aby se rozdělili do malých skupin a vyrazili na vlastní pěst k liniím OSN. Sám zůstal se zraněnými a vyčerpanými na pahorku. 

O únik z obklíčení se pokusilo asi 140 vojáků pod velením kapitána Mika Harveye z roty D. Téměř dvě třetiny jich však do cíle nedorazily. Způsobilo to jednak pronásledování ze strany všudypřítomných Číňanů, ale bohužel i palba z vlastních řad po přiblížení se k americkým liniím. Jen 46 mužů se nakonec dostalo do bezpečí. Prapor Glosters tak mohl shromáždit v týlu pouze 217 vojáků. Dalších 522, z toho 180 raněných, upadlo do zajetí a 59 zahynulo přímo v boji. Ze zajatců později 36 nepřežilo kruté zacházení a otřesné podmínky panující v severokorejských táborech. Poručíka Terence Waterse za jeho příkladné chování v zajetí dokonce posmrtně vyznamenali Jiřího křížem. Ostatní muži včetně svobodníka Clougha strávili v táborech více než dva roky. Vlast je po návratu přivítala jako hrdiny. 

Ofenziva na řece Imdžin byla nesmírně krvavá pro obě strany. Devětadvacátá samostatná brigáda ztratila celkem 1 091 mužů, tedy asi čtvrtinu svého stavu. Odpor Britů však umožnil přeskupit síly OSN, vytvořit novou obrannou linii a fakticky zabránil Číňanům ve znovudobytí Soulu. Ti také utrpěli mnohem vyšší ztráty: přesná čísla nejsou známá, některé odhady ale mluví o více než 15 000 mrtvých a raněných čínských „dobrovolníků“. Mnoho důstojníků a vojáků, a to nejen z řad Glosters, bylo později oceněno vysokými britskými vyznamenáními. Gloucestershirský prapor, 170. minometná baterie a belgický pra por navíc obdržely Presidential Unit Citation, nejvyšší ocenění udělované prezidentem USA za statečnost bojovým jednotkám.

Nová fáze války

Bitva jako by předznamenala definitivní konec mobilní fáze korejské války. Během několika týdnů dokázala vojska OSN ztracené pozice dobýt zpět, a to včetně kóty 235, na počest statečných Britů později pojmenované Gloster Hill. Frontovou linii se pak podařilo stabilizovat severně od 38. rovnoběžky. Tento fakt společně se strategickým bombardováním Severní Koreje a důsledným prováděním její námořní blokády způsobil, že v červnu 1951 sovětští představitelé poprvé západním vládám naznačili, že jsou ochotni hledat mírové řešení konfliktu. Číňané a Severokorejci tak v červenci 1951 poprvé zasedli s koalicí OSN k mírovým jednáním. Rozdělený poloostrov ale čekaly ještě dva roky tvrdých bojů, než 27. července 1953 konečně došlo k uzavření dohody o příměří.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba opět předvedl, že se vyplatilo úsilí, které do něj vložili vědci, inženýři i kosmické agentury. Nedávno ve velmi vzdáleném vesmíru, jehož stáří vědci odhadují na miliardu let po Velkém třesku, objevil galaxii, která je opravdu zvláštní. Jak se zdá kosmický plyn v této galaxii z nějakého důvodu září natolik intenzivně, že jeho záře překonává záření hvězd.

Nově objevená galaxie nese označení GS-NDG-9422. Podle vědců je intenzivní záření jejího plynu doposud zcela neznámým jevem, který by mohl být velmi významný. Je totiž možné, že představuje doposud scházející „mezičlánek“ v evoluci galaxií, který překlenuje období mezi vznikem prvních hvězd a vytvořením galaxií v podobě, v jaké je známe dnes.

Galaxie se zářícím plynem

„Když jsem poprvé viděl spektrum záření této galaxie, okamžitě mě napadlo, že je vážně divné,“ přiznává vedoucí výzkumu Alex Cameron z britské Oxfordské univerzity. „Zároveň mi ale došlo, že to je přesně ten typ jevů, jaké by měl Webbův dalekohled odhalovat.“ Okolnosti objevu galaxie GS-NDG-9422 popisuje odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Cameron s kolegy si na základě pozorování Webbova dalekohledu namodelovali různé scénáře a dospěli k závěru, že za intenzivní září galaxie GS-NDG-9422 se skrývají žhavé masivní hvězdy, které ozařují hustá oblaka kosmického plynu. Tento plyn pak podle vědců září ještě intenzivněji, než dotyčné hvězdy.

Podle Cameronova kolegy Harleyho Katze to vypadá, že záře v galaxii GS-NDG-9422 pochází z hvězd mnohem větších a zářivějších, než jsou ty, které můžeme v blízkém vesmíru pozorovat dnes. Zatímco teplota dnešních masivních hvězd se pohybuje kolem 40 až 50 tisíc °C, masivní hvězdy galaxie GS-NDG-9422 mohly žhnout teplotou až kolem 80 tisíc °C.

Vzhledem k postupujícímu globálnímu oteplování a stále většímu ohrožení biodiverzity se vědci na celém světě snaží prozkoumat ekosystémy organismů, které jsou bezprostředně ohrožené vyhynutím. Má to ale háček. V řadě případů jde o velmi nepřístupná prostředí, kam se není možné jen tak jednoduše dostat, mimo jiné proto, že by běžně používané dopravní prostředky mohly dané ekosystémy vážně, možná nenávratně poškodit. Tato nepříznivá situace se týká i pobřežních mlžných pouští v Peru, kam se botanici Královských botanických zahrad vydali v roce 2022 s podporou grantu uděleného v programu National Geographic Explorers.

Botanici s vrtulí

Britští botanici přišli v Peru s pozoruhodnou inovací. Spojili síly s paramotoristy společnosti Forest Air a expedici do mlžných pouští uskutečnili s využitím motorových paraglidů. Ukázalo se, že motorový paragliding má pro tento typ vědecké práce pozoruhodný potenciál. Zkušenosti a výsledky britských botaniků publikoval odborný časopis Plants, People, Planet.

Vědci prokázali, že motorový paragliding je rychlejší a především vůči prostředí šetrnější variantou k terénním automobilům i čtyřkolkám. Logistika založená na motorových paraglidech způsobuje jen velmi omezené poškození cenným pouštním ekosystémům, které jsou vůči takovým věcem zranitelné. S motorovými paraglidy se mohou vědci dostat i na místa, která by jinak byla jen obtížně dostupná. Paraglidy navíc ve srovnání s terénními automobily produkují zhruba o dvě třetiny méně emisí uhlíku.

Káva voní ze všech koutů legendární kavárny Šabandar. Poprvé se její dveře otevřely před 107 lety a od té doby lidé z tamních oken sledují dějinné kotrmelce Iráku od konce britské správy přes pád monarchie až po dekády vlády Saddáma Husajna i chaos náboženských válek. Zmíněný podnik vždy představoval intelektuální centrum, kde se vedly vážné i nevážné rozpravy – a šlo také o důvod, proč v roce 2007 explodovalo před jeho dveřmi auto napěchované výbušninami a zemřelo přes sto lidí. Dnes v místě vládne klid a můžu si povídat s Abdulláhem (jeho jméno, stejně jako jména většiny ostatních osob v tomto textu jsem kvůli jejich bezpečnosti změnil).

„Život za Saddáma Husajna byl určitě lepší. Naše země byla bohatá, bezpečná a bez bombových útoků,“ vyjmenovává Abdulláh. „Zdravotnictví jsme měli zdarma, daně nízké a dnešní školství se s tím tehdejším vůbec nedá srovnat,“ pokračuje. Důvod totiž spočíval v ropě. Příjmy z těžby se na konci 70. let podílely na celkovém rozpočtu z 87 %. „Vždyť i západní země se Saddámem aktivně a rády obchodovaly,“ připomíná Abdulláh fakt, že Husajn dlouhou dobu zůstával partnerem mnoha vlád, přičemž po islámské revoluci v sousedním Íránu jej Západ podporoval také vojensky.

Režim brutální a stabilní

Situace se však zkomplikovala s íránsko-iráckou válkou, kterou Saddám Husajn vyvolal. Ekonomika se dramaticky propadla a země se ocitla na kolenou. „I tak bylo období jeho vlády bohatší a bezpečnější než to dnešní,“ trvá na svém Abdulláh a pokračuje: „Víš, problém nepředstavoval Husajn, ale Američané, kteří přišli po něm.“ 

Zmíněný sentiment uslyšíte od místních sunnitů často. Americká invaze rozbila křehkou stabilitu a uvolnila tak z láhve džina náboženské nesnášenlivosti, jež dostoupila vrcholu v éře šíitského premiéra Núrího Málikího. „Šíité se začali na sunnitech mstít,“ vysvětluje Abdulláh. „Všichni iráčtí vládci od vzniku nezávislého státu totiž pocházeli ze sunnitské menšiny, ačkoliv ta tvoří asi jen třetinu obyvatel.“

Alkohol z Kurdistánu

Ne každý však sdílí názor, že za Husajna bylo líp. „Můj život se vůbec nezměnil,“ odpovídá lakonicky taxikář Sami na stejný dotaz, který jsem položil Abdulláhovi. Volant drží dvěma prsty, zapaluje si jednu cigaretu za druhou a ladně s autem proplouvá bagdádskou špičkou. Kličkování ucpanými ulicemi se podobá baletu vyměřenému na milimetry. „Stejně jako tehdy musím mít dvě práce, abych se vůbec uživil,“ pokračuje. A podobně jako Abdulláh, i on viní ze současného stavu Američany a šíitskou vládu. Je sice rád, že násilí v Bagdádu utichlo, ale pachuť prý zůstala. „Vůbec Irák nepochopili a celé to tady zničili,“ hodnotí Sami situaci.

Podle něj bývala země svobodnější. „Věděl jsi, že se tady v Bagdádu dal normálně koupit alkohol?“ Dnes to prý jde také, ale mnohem komplikovaněji. „Musíš znát správné lidi,“ usmívá se s cigaretou v koutku a pokračuje: „Pití se pašuje z Kurdistánu a policie nad tím zavírá oči.“ Na černém trhu lze sehnat cokoliv, od drog přes alkohol až po prostitutky. „Jen je potřeba znát někoho důvěryhodného,“ usmívá se Sami.

Svaté město Karbalá

Procházím ulicemi Karbalá, nejposvátnějšího města šíitského islámu. Právě tady vypukla roku 680 bitva, jež přispěla k definitivnímu rozdělení islámu na dvě větve – sunnu a šíu. A přestože v globálním měřítku tvoří šíité minoritu zahrnující asi jen 10–15 % muslimů, v Iráku reprezentují dvoutřetinovou většinu. Po dekády však setrvávali v podřízeném postavení.

„Lidé z Bagdádu, obzvlášť sunnité, zapomínají dost rychle,“ reaguje můj průvodce Hasan na dotaz týkající se Husajnovy éry. „Oni se možná měli za tyranie dobře, ale my jako šíité jsme hodně trpěli.“ Za Husajna byla u moci sekulární sunnitská elita, sdružená okolo nacionalistické strany Baas, a Saddámova vnitřní politika stavěla na potlačování odporu – skutečného i domnělého. V žaludku mu proto leželi jak Kurdové se svými neustálými požadavky na větší autonomii, tak šíité hlásící se o podíl na moci. Po islámské revoluci v Íránu se Husajn obával hlavně vlivu tamních ajatolláhů na šíity v Iráku. „Desítky tisíc jich proto nechal deportovat,“ upozorňuje Hasan. 

Bitevní pole

V březnu 1991 se město Karbalá stalo jedním z epicenter iráckého povstání proti režimu oslabenému válkou v Zálivu a proměnilo se v bitevní pole mezi šíitskými rebely a Husajnovou Republikánskou gardou. Nepokoje však trvaly pouhé dva týdny, načež přišla Saddámova krutá pomsta. „Vojáci stříleli na prchající civilisty z vrtulníku. A boje se nevyhnuly ani svatým místům,“ ukazuje Hasan na otvory po kulkách v jednom ze sloupů svatyně imáma Husajna. Dnes však město opět kypí životem, a především mešity praskají ve švech. Plno je v nich i ve všední dny; ale na svátek Arba’ín, který připomíná právě mučednickou smrt imáma Husajna, se uvnitř nedá ani hnout, protože přijíždějí poutníci z celého světa. Loni dorazilo na zmíněný svátek do Karbalá neuvěřitelných 22 milionů lidí. 

Bezpečnost se velmi přísně hlídá. Poutníci musejí nejprve uložit zavazadla do skříňky, odevzdat boty do úschovy a poté mohou bosí vstoupit na měkké koberce svatyně, kterou zdobí zlato, miliony sklíček, mramor a azurově modré dlaždice. Čím blíž k Husajnově hrobce, tím víc se dav dostává do transu a člověk si připadá jako ve velké mlýnici. V jedné ze svatyň se na stěně nachází vyobrazení imáma Husajna v obležení nepřátelských vojsk. Hasan se u něj zastaví a skoro nábožně vypráví: „Takhle je to s šíity už tisíce let. Tyranie se opakuje a fanatici – v minulosti wahhábisté, dnes Islámský stát nebo al-Káida – na nás útočí znovu a znovu.“ Napadá mě dotaz i na fanatiky z řad šíitů, ale v jejich nejposvátnějším místě se neodvažuju zeptat… 

Vstříc Mosulu

Mosulu náleží v moderní irácké historii zvláštní místo. S 1,4 milionu obyvatel býval po Bagdádu druhým největším městem Iráku a šlo o největší sídlo v zemi, kterého se zmocnil Islámský stát. Jeho vyrvání z náruče uchvatitelů pak znamenalo ztrátu desítek tisíc životů a úplné zničení historického centra. Ačkoliv bitva o město skončila před sedmi lety, jeho starou část stále není bezpečné navštívit – dodnes tam potkáte týmy, které odstraňují nevybuchlou munici a dosud aktivní nástražné systémy. 

Na druhé straně řeky Tigris však začíná jiný svět: S průvodcem Omarem procházíme nasvícenou promenádou Corniche, kolem nás blikají světla zábavního parku, lidé posedávají v kavárnách, pokuřují šíšu a celkově panuje uvolněná nálada. Domy jsou tu nové a nablýskané, připadám si spíš jako v Jordánsku. Omar, s nímž zmíněnou pýchou severního Iráku procházím, tady nadvládu Islámského státu zažil. Do křížku se s ním však naštěstí dostal jen jednou. „Bylo to za sestřih vlasů, který vypadal moc západně,“ vypráví. „Zatkli mě a zavřeli na jeden den. Došlo i na mučení,“ říká tichým hlasem. „Nakonec mě ostříhali dohola a pustili.“

Pod vládou fanatiků

Omezení svobody péče o vlastní zevnějšek však představovalo tu nejmenší restrikci. Po obsazení města se uzavřely všechny školy, islamisté nedovolili jinou interpretaci vzdělání než prostřednictvím šaríi. „Moji univerzitu zavřeli a místo výuky angličtiny tam trénovali jejich bojovníci.“ Podle Omara byl tehdejší život naprosto odlišný a hlavně šedý. „Islámský stát nás vrátil zpátky v čase o dvě stě let,“ podotýká. Žádné kino ani jiná zábava, cizoložství se trestalo kamenováním a za homosexuální styk hrozilo svržení ze střechy vysokého domu. „Nesměli jsme používat telefon a k dispozici nebyl ani internet,“ dodává. 

Islámský stát se maximálně snažil omezit spojení s vnějším světem a nemyslitelné bylo i fyzicky město opustit: „Žili jsme tu jako ve vězení. Ven se dalo dostat jen pomocí pašeráků, ale na to neměla většina lidí peníze ani odvahu.“ Podle Omara se k islamistům často přidávali chudí a nevzdělaní. O to větší překvapení pak zažil, když v mladíkovi v černé uniformě na checkpointu poznal svého spolužáka: „Potkali jsme se náhodou, jen jsme se pozdravili, ale určitě mě poznal. Nakonec se během bojů o město odpálil.“ 

S Omarem se loučím u univerzity. Na závěr mě zajímá, zda si dokáže představit opětovný návrat Islámského státu. „V původní podobě už se nevrátí,“ odmítá rozhodně. Dokonce prý i ti nejzatvrzelejší, kteří islamisty zpočátku považovali za protiváhu k západnímu světu, se přesvědčili, že jde o zlo. Když kolem nás projíždí černé humvee elitních policejních jednotek SWAT, jež v osvobozovacích bojích pomáhaly, Omar podotkne, že znamenají záruku bezpečnosti. 

Pomník po útoku

Irácká republika je země rozdělená nejen nábožensky, ale také etnicky. Severovýchod plně ovládají Kurdové, a když přejíždím z Mosulu do Irbílu, zastavuje řidič zhruba v půlce cesty u dalšího z mnoha kontrolních bodů. Nad checkpointem vlaje obrovská kurdská vlajka a já musím předložit pas s iráckým vízem. Pro mě sice znamená vstup pouhou formalitu, ale Arabové z federálního Iráku musejí žádat o zvláštní povolení a čeká je zdlouhavá kontrola. Všichni ve sdíleném taxíku jsou Kurdové, takže za půl hodiny už pokračujeme dál.

Halabdža leží v úrodném údolí obklopeném ostrými štíty pohoří Hawraman a Ballanbo. A před necelými třiceti lety se ospalé městečko stalo dějištěm největšího útoku chemickými zbraněmi na civilní obyvatelstvo. Ačkoliv Husajn prováděl proti svým nepřátelům mnoho podobných výpadů, Halabdža se vymyká brutalitou i počtem obětí. Odhaduje se, že při útoku zemřelo pět tisíc lidí a dalších deset tisíc utrpělo zranění. „Ve městě nenajdeš rodinu, která by při masakru o někoho nepřišla,“ líčí Karwan, když míříme do památníku obětí. Procházíme kolem vystavené válečné techniky, jíž vévodí starý stíhací letoun MiG. „Tohle letadlo prý svrhávalo na Halabdžu chemické zbraně,“ doplňuje můj průvodce.

Vystavená oprátka

Halabdža ovšem tvořila jen malý střípek skládačky nazvané al-Anfal, tedy širokého plánu na postupnou eliminaci kurdských „rebelů“ a arabizaci vybraných oblastí s kurdským osídlením. „Kurdové se museli nuceně přesouvat do pouští v jižním Iráku, kde Husajn zřídil něco jako koncentrační tábory,“ vypráví Karwan. „Ale až do útoku na město jeho zvěrstva nikoho ve světě nezajímala.“ 

Autorem krutého plánu se stala Saddámova pravá ruka Alí Hasan al-Madžíd, přezdívaný „chemický Alí“. Extrémní brutalita mu vynesla trest smrti. A oprátka, na které ho v roce 2010 oběsili, je vystavena v památníku v Halabdže. Jedna z příčin Husajnovy averze vůči Kurdům spočívala v jejich touze po samostatnosti, či minimálně po široké autonomii. „A přesto se v Kurdistánu pořád najde dost lidí, kteří by ho chtěli zpátky,“ krčí rameny Azad, když probíráme život Kurdů nad šálkem čaje. 

Sedm Kurdistánů

Nicméně moji otázku ohledně kurdské nezávislosti Azad rezolutně odbude. „Nepřipadá v úvahu. V šesti zemích je sedm Kurdistánů, to se nikdy nestane. Vždyť jen tady v Iráku jsou dva,“ vypočítává se zdviženým obočím. Říká se, že Kurdové představují největší národ bez vlastního státu. V Iráku, Sýrii, Íránu, Ázerbájdžánu, Turecku a Arménii jich žije na čtyřicet milionů. Zmíněná situace vznikla jednoduše tak, že mocnosti po první světové válce vytyčily nové hranice bez ohledu na etnika obývající dané oblasti.

Irácký Kurdistán býval a dodnes je rozdělený. Zatímco sever ovládá Kurdská demokratická strana Iráku neboli KDP, věrná svým vůdcům z klanu Barzání, jih naopak řídí Vlastenecký svaz Kurdistánu alias PUK, založený Džalálem Talabáním. Navíc neexistuje ani společný kurdský jazyk: Blíž k syrským a tureckým hranicím uslyšíte dialekt kurmándží, zatímco směrem k Íránu převažuje sorání. A každý z nich dokonce používá jiné písmo – první zmíněný latinku a druhý arabské znaky.

Promarněné šance

V novodobé historii se obě strany účelově spojovaly a zase rozdělovaly podle svých aktuálních zájmů. Zatímco koncem 60. let irácký režim vyzbrojoval barzáníovce, Talabání získával zbraně z Íránu. V čase se přitom měnily i jejich vztahy ke světovým velmocem: V 70. letech provedl klan Barzání veletoč, odvrátil se od Sovětského svazu a začal spolupracovat s Američany v domnění, že získá větší vliv na íránského šáha. Během íránsko-irácké války, po šáhově svržení, udržovala strana PUK vztahy s Husajnem a KDP zase s Íránci.

„Příležitosti k získání samostatnosti se přece jen naskytly,“ uznává Azad. Došlo k nim po obou válkách, vždy když v Iráku neexistovala centrální vláda, tedy v letech 1991 a 2003. „Obě šance jsme ovšem promarnili.“ Ani podle Karwana není samostatnost a s ní také vyhlídky na lepší život na pořadu dne. „Vládne tu obrovská korupce, dochází k výpadkům elektřiny. Pokud chci kamkoliv cestovat, potřebuju vízum a hned jsem v podezření. Tahle země je v troskách,“ dodává smutně. Asi nejvýmluvněji hodnotí situaci taxikář v Soranu: „Chci odtud co nejdřív odejít.“

Dotyčná mladá dáma, která je na portrétu zachycena po boku sedící mladičké aristokratky bílé pleti, své sestřenice lady Elizabeth Murray, je Dido Elizabeth Belle. Matkou dívky byla černošská otrokyně Maria Belle, otcem britský námořní důstojník sir John Lindsay, v době seznámení přibližně čtyřiadvacetiletý. Ten sloužil u královského námořnictva v britské Západní Indii, tedy v dnešním Karibiku. Jako kapitán válečné lodi HMS Trent zajal spolu se svou posádkou španělskou loď, na jejíž palubě se nacházela i pohledná africká otrokyně Maria Belle. Ta se krátce poté stala jeho milenkou a přibližně v roce 1761 mu porodila dceru. Když se John Lindsay vrátil v roce 1765 do Anglie, nepřijel sám. Přivezl si s sebou svou čtyřletou dcerku, rozkošnou mulatku Elizabeth Belle, které se říkalo Dido. Podle dostupných pramenů se musela narodit, když bylo její matce kolem patnácti let.

Výchova u lorda 

Po příjezdu do Anglie svěřil John Lindsay malou Dido do péče svého strýce Williama Murraye, lorda Mansfielda, který v té době zastával post nejvyššího britského soudce a předsedal řadě soudních případů, jež zkoumaly zákonnost obchodování s otroky. William Murray bydlel se svou ženou v Kenwood House v Hampsteadu v blízkosti Londýna. Manželé neměli děti, ale vychovávali svou praneteř Elizabeth Murray, jíž zemřela matka a která byla o rok starší než Dido. Dido a Elizabeth byly tedy vlastně sestřenice z druhého kolena a v tomto duchu byly také obě – víceméně rovnocenně – vychovávány. 

I když žila Dido v Kenwood House vlastně v privilegovaném postavení a dostalo se jí patřičného vzdělání i rodinné lásky, přece jen, i když to z obrazu není patrné, vězel mezi dívkami rozdíl. Nepramenilo to však z důvodu barvy její pleti, ale spíše z jejího nemanželského původu. Její aristokratický otec lord Lindsay nikdy nedal Dido své jméno. A také jí ve své závěti nic neodkázal. Ani prastrýc William Murray, i když brojil proti otroctví a nikdy neskrýval k Dido své sympatie, ji oficiálně jako praneteř neuznal. Projevilo se to například v rozdílné výši kapesného pro obě dívky a nakonec i v dědictví. 

I když se s Dido normálně zacházelo jako s rovnocenným členem rodiny, pro svůj původ se nemohla účastnit některých společenských akcí, kde by mohla působit nechtěnou pozornost a zbytečné otázky. Tomu se chtěla rodina vyhnout. Doba, v níž Dido žila, nešetřila rasismem, předsudky a nenávisti vůči lidem jiné barvy pleti. Už to, že nelegitimní Dido vyrůstala jako součást vysoce postavené britské aristokratické rodiny, se považovalo tehdy za něco mimořádného a neobvyklého. 

Péče o prastrýce 

Díky své milé a přívětivé povaze si mimořádně inteligentní Dido dokázala každého rychle získat. Měla i velký hudební talent. Když v roce 1784 zemřela manželka Williama Murraye a krátce nato se sestřenice Elizabeth provdala, Dido zůstala na Kenwood House sama se svým prastrýcem. A o něj také pečovala až do jeho smrti. Pro její krásný rukopis ji zaměstnával jako svou osobní písařku, což opět nebylo v té době zrovna typické. 

Teprve po jeho smrti se provdala za o sedm let mladšího muže, původem Francouze Johna Daviniera, který se živil jako komorník. Ve šťastném manželství se narodili tři synové, kterým se dostalo dobrého vzdělání a kteří navázali na námořnickou kariéru svého aristokratického dědečka. Elizabeth Dido Belle zemřela v pouhých 43 letech. Příčina její smrti se neuvádí, stejně tak se neví, kde se nyní nachází její hrob…

Posttraumatická stresová porucha (PTSD, z anglického post-traumatic stress disorder), vzniká jako reakce na stresující, traumatizující událost. Obvykle jde o závažné životní události, které ohrožují samotného pacienta nebo někoho blízkého. Projevuje se poruchou spánku a soustředění nebo třeba výpadky paměti či tzv. flashbacky čili opakovaně až nutkavě vracejícími se vzpomínkami na traumatickou událost.

Případy PTSD jsou v dnešní době stále častější a jejich léčba je svízelná, často s nepříliš uspokojivými výsledky. PTSD postihuje vojáky, zdravotníky, oběti zločinů či katastrof a mnoho dalších lidí. Vědci a lékaři usilovně vyvíjejí nové léčebné postupy, které by mohly dokázaly lidem s PTSD zlepšit kvalitu života.

Tetris proti stresu

Již v roce 2009 se objevila pozoruhodná teze, podle které by se v léčbě posttraumatické stresové poruchy mohla uplatnit klasická videohra Tetris, která vznikla v roce 1984 a stala se jednou z nejúspěšnějších videoher všech dob. Nápad nedávno oprášila Emily Holmesová ze švédské Uppsalské univerzity, která s početným týmem kolegů vyzkoušela, zda by Tetris mohl fungovat jako rychlá intervence, první pomoc pro lidi zasažené zdrcující událostí, u nichž bezprostředně hrozí rozvoj PTSD. Šlo by vlastně o svého druhu prevenci rozvoje této poruchy.

Do svého výzkumu vědci zahrnuli 164 švédských zdravotníků, kteří se starali o pacienty s covidem-19 v rané fázi pandemie, kdy byl náraz infekce nejtvrdší. Výzkum proběhl mezi zářím 2020 a dubnem 2022 a jeho povzbudivé výsledky nedávno zveřejnil odborný časopis BMC Medicine.

Holmesová a její kolegové zjistili, u účastníků experimentu, kteří před jeho zahájením prožívali v průměru 15 epizod flashbacků posttraumatické stresové poruchy týdně, došlo při léčbě hraním Tetrisu jen k jedné epizodě PTSD týdně. V případě kontrolní skupiny, ve které účastníci jen poslouchali rádio, prožívali zhruba pět flashbacků týdně. Podle badatelů je za blahodárný vliv Tetrisu zodpovědná mentální rotace, kterou musejí lidé při hraní Tetrisu provádět s padajícími dílky. Mozek se musí věnovat mentální rotaci a nemá tolik vizuální kapacity na trýznivé flashbacky.

Už od roku 1801, kdy italský astronom a matematik Giuseppe Piazzi objevil trpasličí planetu Ceres, vedou vědci diskuze o tom, z čeho se vlastně tento objekt, který je s průměrem 952 kilometrů největším tělesem Hlavního pásu planetek, vlastně skládá. 

Detailní pozorování trpasličí planety ukázala, že je hustě pokrytá impaktními krátery. Odborníci na základě toho usuzovali, že povrch Ceres nejspíš nebude tvořený materiálem s velkým obsahem vodního ledu. Na Zemi totiž podobné ledové útvary, během relativně krátké doby, vzhledem k rychlosti geologických jevů, degradují a postupně zmizí.

Zmrzlé bahniště

Jak ale nedávno zjistil výzkumný tým, který vedl doktorand Ian Pamerleau z americké Purdueovy univerzity v Indianě, zdání v tomto případě nejspíš klame. Ukázalo se, že trpasličí planetka Ceres je zřejmě pokrytá zmrzlým oceánem bahna. Závěry výzkumu povrchu trpasličí planety nedávno publikoval vědecký časopis Nature Astronomy.

Badatelé simulovali na počítači vývoj podoby kráterů na povrchu trpasličí planety v průběhu miliard let. Ze simulací vyplynulo, že tamní vodní led je dost možná mnohem pevnější, než jsme si dříve mysleli. 

Závěry vědců odporují dřívějším představám, podle nichž je Ceres poměrně suchá. Zatímco dosavadní odhady počítaly s méně než 30 procenty vodního ledu, by se podle Pamerleaua její povrch mohl skládat z ledu ze zhruba 90 procent. Trpasličí planeta Ceres by v takovém případě byla prakticky celá pokrytý ledem, podobně jako třeba Jupiterův měsíc Europa, jen s tím rozdílem, že led na Ceres by obsahoval příměs hornin a prachu.

Sibiřští lovci slonoviny objevili v roce 2010 u pobřeží Moře Laptěvů, okrajového moře Severního ledového oceánu, úžasně zachovalé mumifikované mládě mamuta. Jde o samičku ve věku 6 až 8 let, která dostala jméno Juka a jedná se o nejlépe zachovalou fosilii mamuta srstnatého (Mammuthus primigenius) na světě. Pro odborníky je nesmírně cenná, mimo jiné kvůli pokusům o vzkříšení mamuta.

Vědci se dlouhou dobu domnívali, že Juka zahynula v důsledku útoku jeskynních lvů. Po smrti měla spadnout do jezera, kde zmrzla a díky příhodným podmínkám se její tělo uchovalo ve vynikajícím stavu. Mamutice má ale na těle i rány, které odborníky mátly. Jde především asi o metr dlouhou ránu na zádech a rány kolem jejích očních důlků.

Stopy na kůži mamuta

Tato zranění se stala námětem řady diskuzí. Paleontologové spekulovali, zda se jedná o zranění způsobená predátory, nebo zda jde o pozůstatky útoku lidí. Rány nedávno analyzoval ruský výzkumný tým, který provedl celou řadu experimentů s různými typy nožů na hovězích kůžích i na kůži jiného objeveného mamuta.

Jak vyplývá z výsledků jejich analýz, které uveřejnil odborný časopis Journal of Archaeological Science: Reports, s velkou pravděpodobností jde o stopy zanechané čepelemi z pazourků, tedy nástroji prehistorických lovců, kteří se tehdy pohybovali v oblasti Moře Laptěvů.

Zjištění ruských vědců přináší zajímavou a do jisté míry i překvapivou informaci. Mamutice Juka žila před zhruba 39 tisíci lety a řezné stopy na jejím těle musejí pocházet ze stejné doby. Pokud mají ruští vědci pravdu a zranění na těle mamutice skutečně způsobili lidé, znamená to, že lidé obývali nejzazší pevninskou Sibiř již před 39 tisíci lety. V takovém případě by šlo o nejstarší doklad lidské přítomnosti v celé Arktidě.

Korfu, Smyrna, Bejrút, Alžír, Gibraltar, Mallorca, Marseille, Paříž, Neapol… to je jen pár slunečných destinací, kde rakouská císařovna Alžběta pobývala. Zamířila také na sever, do Normandie, na hony a dostihy do Británie a Irska, ale i do českých zemí nebo na Slovensko. Putováním této pozoruhodné ženy se už léta zabývá Dagmar Beňaková a zmapovala ho zatím ve dvou knihách. „Jako dítě jsem spatřila mramorovou sochu sedící císařovny v lázeňském městečku Merano v jižním Tyrolsku,“ vysvětluje. „V ruce držela kamennou knihu a čerstvou růži, kterou jí tam denně nosí obdivovatelé. Uhranula mě. Viděla jsem pak všechny ty filmy s Romy Schneiderovou a začala se zajímat o její život plný zvratů. Sissina vášeň pro cestování mi byla obzvlášť sympatická.“ 

Mezi Alžbětiny záliby patřila chůze. Seděla zkrátka jen z nezbytnosti – u jídla, u česání… A tak se přirozeně s jejími výlety pojily krátké i dlouhé vycházky do měst nebo za přírodními krásami a výšlapy ostrým tempem, kterým dokázala „setřást“ ochranku, když si ji nepřála. 

Pryč z okovů 

Je známo, že do manželství s Františkem Josefem I. v roce 1854 vstupovala po uši zamilovaná sedmnáctiletá dívka, která ale z prostředí rakouského dvora, svázaného přísnou etiketou, měla strach. Jenže „císaři se nedává košem“, řekli jí doma. Rozčarování přišlo velmi brzy. Zpočátku se je snažila překonat, a snad kdyby habsburskému domu železnou rukou nevládla arcivévodkyně Žofie, která ji peskovala, kontrolovala a hned po porodu přebírala péči o děti, mohly se věci vyvinout jinak. Nebo kdyby se našel někdo, kdo by nezkušené dívce v nové roli pomohl. 

Manžel Sissi miloval, ale neměl na ni čas a matce neodporoval. Když v květnu 1857 zemřela na úplavici jejich prvorozená dcera Žofie, byla to teprve velká rána na duši Alžběty. Následujícího roku, po narození korunního prince Rudolfa, navíc zjistila, že ji císař podvedl. Tehdy jí bylo 21 let. 

Smutné události a nekonečná válka nervů na dvoře způsobily, že trpěla psychickými problémy, jež se projevily anorexií a dalšími patrně psychosomatickými nemocemi, které ještě nikdo neuměl pojmenovat. Neustále kašlala a chtěla umřít. Psal se rok 1860 a přivolaný specialista na plicní onemocnění dr. Josef Škoda doporučil změnu klimatu. „Už tenkrát se nad chorobou mladé císařovny vedly spekulace a vedou se dodnes,“ připomíná Dagmar Beňaková. Ona doporučení s povděkem přijala, odjela na Madeiru a téměř dva roky se ve Vídni neukázala. Zocelila se a našla způsob, jak se vyhnout životu plnému reprezentace. 

Císařský pár žil pak víceméně odděleně. Sissi brala manželský život už jen jako povinnost, co se týče dětí, měla za to, že svou úlohu splnila, a snažila se na ně citově nevázat. S manželem si sice psali dlouhé dopisy, nicméně mu chyběla. „Dlouhotrvající samotu zase budu muset snášet s trpělivostí,“ psal jednou panovník matce, „v tomto vztahu už jsem se naučil vydržet hodně a člověk si na to konečně i zvykne.“ Jen když ho Sissi přiměla, aby přistoupil na rakousko-uherské vyrovnání (1867), došlo mezi nimi k sblížení, z nějž vzešla dcera Marie Valerie. Tu už si nenechala vzít a mateřství si užila. Naopak Rudolfovu sebevraždu v lednu 1889 brala jako vlastní selhání a smutek zaháněla mimo jiné v dlouhých námořních plavbách. 

Tajné cíle 

Sissi nebyla zdaleka jediná, kdo intenzivně cestoval. Do módy tehdy přicházely vzdálené cesty, lovy v Africe a plavby do Indie. „Absolvovali je ale zejména muži – šlechtici, vědci, umělci, jejichž suvenýry vidíme dodnes v podobě trofejí, čínských nebo tureckých salonů v jejich sídlech,“ podotýká Dagmar Beňaková. O cestovatelské vášni Alžběta leccos věděla z domu – její otec se zřídkakdy zdržoval u rodinného krbu. A inspirace v okolí měla dost – švagr Maxmilián, jenž jako admirál poznal kus světa, jí básnil o Madeiře i Korfu. Ludvík Salvátor z toskánské větve, jeden z mála Habsburků, kterého měla v oblibě, dosáhl břehů Ameriky i Austrálie a neplánovaně obeplul zeměkouli. 

„Našly se však i ženy cestovatelky – například císařovnina příbuzná Tereza Bavorská zavítala do Brazílie nebo za severní polární kruh. V případě manželky panovníka ovšem Alžběta představovala výjimku,“ uvádí autorka. Své cesty proto musela zdůvodňovat – před císařem, dvorem i tiskem. Nejčastěji uváděla zdravotní důvody, ať už své, nebo nejmladší dcery, kterou brávala s sebou. Lovecké a dostihové výpravy jí však společnost neodpustila, přestože císař platil cesty své ženy z vlastní, a nikoli státní pokladny. Všechny stály údajně v dnešní měně celkem 24 milionů eur (včetně darů na charitu). Trasu musel schválit František Josef, a to především s ohledem na politickou situaci nebo epidemiologická rizika, přesto císařovna často prosadila svou, i tajně. 

Hraběnka Hohenembsová 

Na palubě Sissi nepřijímala žádné státní hosty ani nepořádala oficiální hostiny. Cestovala inkognito, nejčastěji jako hraběnka Hohenembsová. Všude se vyhýbala oficialitám, ale mnohdy jim neušla. Už při první cestě – na Madeiru – ji přes její přání přišla přivítat místní delegace, zazněly čestné salvy a hudba hrála rakouskou hymnu, pobřežní promenáda byla vyzdobená a tísnily se na ní davy. Když ji pozornost obtěžovala, využila podobnosti své kadeřnice Francisky von Feifalik, aby unikla. Například odjezd z Marseille popisuje dvorní dáma Irma Sztárayová takto: „Po nástupišti kráčela důstojně sem a tam paní F. (…) a ze všech sil se snažila chovat jako císařovna.“ Ona mezitím proklouzla davem a nastoupila do vlaku. 

Společnost jí na cestách kromě dvorních dam a kadeřnice dělali předčitatelé, osobní sekretář, lékař, někdy kaplan, nejvyšší hofmistr, z nichž si oblíbila zejména barona Ference Nopcsu. Toho pak vystřídal generál Berzeviczy, jenž Sissi v pozdějším věku doprovázel všude. Velikost doprovodu nebyla vždy táž, například do Normandie dorazil s císařovnou 70členný personál včetně kuchařů a cukrářů, v Meranu zase bylo nutné pronajmout čtyři zámky a vily, protože tam měly svůj doprovod i Alžbětiny dcery.

Článek vznikl na základě knih Dagmar Beňakové Za sluncem po stopách císařovny Sisi a Toulky po stopách císařovny Sisi