Navzdory veškerému úsilí v pátrání po stopách života ve vesmíru máme stále zkušenost jen s jedinou planetou, na které se stoprocentně vyskytují živé organizmy. Je proto obtížné odhadovat, jaké typy exoplanet mohou být příznivé pro život pozemského typu. Doposud jsme našli potenciálně obyvatelné exoplanety převážně u červených trpaslíků, které jsou menší a méně žhavé než Slunce.

Jak je to ale v planetárních systémech u hvězd, které jsou naopak větší a žhavější než Slunce? Shaan Patel z americké Texaské univerzity v Arlingtonu a jeho kolegové se zaměřili na hvězdy spektrální třídy F. Jde o hvězdy, které se při pozorovávání ze Země obvykle jeví jako bílé. Bývají asi o polovinu větší než Slunce a jsou asi čtyřikrát zářivější.

Život u horkých bílých hvězd

Mezi známé hvězdy této skupiny patří třeba Prokyon, Canopus nebo třeba Polárka. Teplota na povrchu těchto hvězd dosahuje asi 5 900 až 7 500 kelvinů. Ve vesmíru existují asi 3 až 4 miliardy let, což by, čistě teoreticky, mělo stačit pro vývoj života pozemského typu. Mohla by taková hvězda být dárkyní života na některé z planet svého planetárního systému?

Patelův tým prostudoval databázi známých exoplanet. Podle toho, co víme, se minimálně jedna exoplaneta nachází u zhruba 80 hvězdy spektrální třídy F. V 18 případech mají tyto hvězdy alespoň jednu exoplanetu, která se alespoň částí své dráhy pohybuje v obyvatelné zóně. Statisticky vyjádřeno: asi 5 až 20 procent systémů hvězdy tříd F má určitý potenciál pro výskyt života. Výsledky výzkumu obyvatelnosti systémů těchto hvězd nedávno zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

Jedna ze zkoumaných hvězd má exoplanetu, která se po celou dobu oběhu pohybuje v obyvatelné zóně své mateřské hvězdy. 38 Virginis b ale rozhodně není dvojčetem Země. Jde o velkého plynného obra, asi čtyřikrát hmotnějšího než je Jupiter. Šance, že by na této exoplanetě mohl existovat život pozemského typu, je proto zcela mizivá. Pokud by ale takový plynný obr měl velké měsíce, mohly by být velmi dobře obyvatelné. Hvězdy třídy F sice zaplavují okolí intenzivním UV zářením, podle vědců by to ale za příznivých okolností nemuselo vadit.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace je úzkost nejčastější psychickou poruchou. V roce 2019 nějakou formou úzkosti ve světě trpělo asi 301 milionů lidí. Existuje řada různých typů úzkosti a v podstatě každý z nich může mít vážné důsledky pro každodenní život pacientů. Vědci a lékaři proto proti úzkosti bojují na různých úrovních.

Renato Polimanti z Yaleovy univerzity a jeho kolegové analyzovali genetická data více než 1,2 milionu lidí různého původu a podařilo se jim identifikovat 115 genů, které jsou těsně spojené s úzkostí. Vědci kromě toho prozkoumali i expresi těchto genů (vyjádření informace v nich obsažené) v lidském těle. Závěry výzkumu Polimantiho týmu zveřejnil vědecký časopis Nature Genetics.

Úzkost v genech

Jak se vystopované geny podílejí na rozvoji úzkosti? Podle vědců se tyto geny aktivují v řadě oblastí mozku, které byly již dříve spojeny s projevy úzkosti, včetně mozečku a limbického systému. Také se ukázalo, že tyto geny mají vztah k bolesti nebo k poruše trávení, případně k dalším psychickým poruchám, jako je deprese nebo schizofrenie.

Nebylo to poprvé, když vědci zkoumali genetiku úzkosti. Ale tento výzkum až doposud čelil kritikám, obvykle kvůli nevyrovnanému vzorku populace. Vědci měli sklon využívat převážně dobrovolníky evropského původu, což se u výzkumu tohoto typu mohlo do určité míry promítnout do výsledků.

Polimanti s kolegy tento problém řešili zahrnutím dobrovolníků pocházejících z různých částí světa. Byli mezi nimi Evropané, Afričané, Američané i lidé z jižní a východní Asie. Výsledkům výzkumu to dodává na věrohodnosti.

Japonská okupační vojska v Rusku začala na přelomu let 1918 a 1919 úzce spolupracovat se sibiřskými bělogvardějci, do jejichž čela se po převratu v Omsku dostal admirál Alexandr Kolčak. Ruská bílá armáda, československé legie chránící její týl a císařské vojsko působící v Zabajkalí a na Dálném východě představovaly společně obrovskou sílu, která ovládala rozsáhlé území a představovala pro bolševiky vážnou hrozbu. 

Image

Čtěte také

Slunce vychází nad Dálným východem: Japonská intervence na Sibiři (1)

V průběhu roku 1919 začala široká kooperace expedičních sil s kozáckým atamanem Grigorijem Semjonovem v Zabajkalí a Ivanem Kalmykovem v Chabarovsku, přestože vzájemná spolupráce probíhala už v předchozím roce. Prvně jmenovaný záhy stanul – za značné pomoci Japonců – v čele loutkového nárazníkového státu a jeho Zvláštní mandžuský oddíl v Zabajkalí bojoval proti bolševikům. Semjonov se mohl těšit i ze značné materiální pomoci ze strany Tokia, od nějž obdržel 30 děl, 50 000 granátů, 20 000 pušek se 40 miliony nábojů a 100 kulometů se 2 miliony nábojů. Hlavním městem nového státního útvaru se stala Čita, z níž pak Japonci i atamanovi vojáci podnikali výpady do okolí a obsazovali amurskou železnici.

Zvěrstva samurajů

Brzy se začala projevovat nevole místního obyvatelstva nad některými kroky okupantů. I když většinu měst kontrolovali bělogvardějci, na venkově se začaly formovat partyzánské skupiny. Ty působily japonskému vojsku nemalé ztráty, proto císařská armáda přistoupila k vypalování sídel podezřelých ze spolupráce s bolševiky či jen sympatií k nim. Ve vesnicích Mazanovo a Sochatino v amurské oblasti v reakci na japonské represe obyvatelé povstali. Vzpoura však byla rychle potlačena a 11. ledna 1919 trestný oddíl na rozkaz velitele kapitána Maedy postřílel více než 300 lidí. 

V únoru 1919 vydal velitel 12. pěší brigády generálmajor Širo Jamada následující výnos: „…nepřátelské extremistické buňky, které stojí proti japonským a ruským (bělogvardějským) silám, jsou roztroušeny po celém území, někdy se Rusové odváží zaútočit na nás a někdy se chovají jako mírumilovní lidé, takže je nemožné navenek určit, kdo je kdo. Od nynějška, pokud se něco stane rusko-japonským silám a zjistí se, že obyvatelé vesnice jsou zapojeni do extremistických aktivit, každá taková vesnice musí být zničena a vypálena.“

Plameny nad Ruskem

Na základě tohoto rozkazu došlo v březnu 1919 k trestným akcím v několika přímořských obcích. Japonský voják Waititi Tanabe v dopise domů uvedl, že ve vesnici Ivanovka u Blagoveščenska se partyzáni zmocnili telegrafu. Ještě v ten samý měsíc jeho jednotka Ivanovku obsadila, domy vypálila a na 300 obyvatel pobila. Tanabe tento postup zdůvodňoval: „Bylo rozhodnuto upálit všechny, kteří se přidali k extremistům.“ 

Takové trestné výpravy měly působit jako odstrašující případ pro každou vesnici, která by podporovala rudé. Jeden americký důstojník se v červenci 1919 stal svědkem jedné takové akce na železniční stanici Svijagino: „Pět Rusů bylo odvedeno k hrobům vykopaným v blízkosti železniční stanice, byly jim zavázány oči a nařízeno, aby si klekli na okraj hrobů s rukama svázanýma za zády. Dva japonští důstojníci, kteří si sundali kabáty a vytáhli šavle, začali oběti sekat za krk, a když každá z obětí spadla do hrobu, tři až pět japonských vojáků je s radostným křikem dorazilo bajonety. Dvěma z nich byla údery šavlí okamžitě useknuta hlava, ale ostatní byli zřejmě ještě naživu, protože se přes ně přehozená zemina pohybovala.“

Nikolajevský incident

Kromě podobných akcí proti civilistům stoupala četnost i intenzita bojů s bolševiky. Akce okupantů vyvolávaly stále více nenávisti mezi místními. Japonci odhadovali, že jen v amurské oblasti pů sobilo na jaře 1919 až 20 partyzánských oddílů čítajících asi 25 000 bojovníků. Nejznámějším střetem se stal nikolajevský incident, kdy asi tři tisícovky rudých obklíčily stejnojmenné město na Amuru. Tou dobou se tam nacházelo asi 350 císařských vojáků, 450 japonských civilistů a na 300 bílých. Po uzavření příměří s bolševiky se začali partyzáni svobodně pohybovat po městě a později i po pravovat bělogvardějce. Japonci se 12. března 1920 rozhodli zasáhnout a došlo k bojům, které ale po pár dnech skončily složením zbraní. 

V květnu se z Chabarovska vydaly na pomoc svým spolubojovníkům japonské oddíly. Rudí proto Nikolajevsk raději opustili a stáhli se do tajgy, ale před svým odchodem ještě stihli povraždit zajaté Rusy, japonské vojáky a civilisty i mnoho obyvatel protibolševického smýšlení. Tato zvěrstva posloužila Tokiu jako záminka k okupaci nedalekého Sachalinu, kde měla armáda zamezit dalším zvěrstvům. 

Vedle toho Japonci zachránili více než 900 sirotků z rodin Poláků, které na Sibiř vyhnaly v minulosti ještě carské úřady. Císařští vojáci dále pomáhali americkému Červenému kříži evakuovat z válečné zóny téměř 800 ruských dětí, které byly v roce 1918 odvezeny na východ země z Petrohradu. V neposlední řadě pak japonské nemocnice pomáhaly také raněným a nemocným spojeneckým vojákům včetně československých legionářů.

Začátek konce

V průběhu roku 1920 se začalo hovořit o příměří mezi Japonci a bolševiky a vytvoření dalšího samostatného nárazníkového státu na východě Sibiře. V dubnu 1920 došlo k vyhlášení Dálněvýchodní republiky, která se rozkládala na západě Zabajkalí. Na východě působil ataman Semjonov a japonské intervenční síly. Tokio s před staviteli rudých intenzivně vyjednávalo, ale brzy se ukázalo, že japonská strana nehodlala přijmout návrhy protistrany. 

Od června 1920 se začaly Spojené státy a jejich partneři z Vladivostoku stahovat, ale císařské jednotky z obavy ze šíření komunismu směrem k Japonsku či k okupované Koreji zůstávaly. Nadále vojensky podporovaly místní loutkové vlády a v oblasti vydržely až do roku 1922. V březnu a dubnu se jim ještě podařilo odrazit silnou bolševickou ofenzivu proti Vladivostoku, ale o dva měsíce později (24. června 1922) Tokio oznámilo, že do října stáhne své vojáky z ruského území. Výjimkou se stal ostrov Sachalin, který Japonci zabrali v odvetě za nikolajevský incident. 

K odchodu císařských oddílů přispěl vedle kritiky opozice, poukazující na ekonomické a lidské ztráty, do značné míry i vliv Spojených států a Velké Británie. Někdejší spojenci podezřívali Tokio, že usiluje o anexi části okupovaných území. Japonská vláda nakonec pod silným diplomatickým tlakem těchto mocností ustoupila a 25. října 1922 opustili Vladivostok poslední císařští vojáci.

Řecké hlavní město nese jméno bohyně, jež se stala jeho patronkou. Celá Akropole, včetně dominantního chrámu z bílého mramoru, vyrostla k oslavě a uctívání Pallas Athény, kterou řecká mytologie spojila s moudrostí a uměním války – kvalitami, na nichž se zakládal duch města. Nejstarší osídlení Atiky se ovšem datuje dávno před nástup olympských bohů: Již v neolitu se v oblasti usadili Pelasgové, národ neznámého, zřejmě však nikoliv indoevropského původu. A některé jejich místní názvy se zachovaly dodnes.

Ve 2. tisíciletí př. n. l. se v lokalitě začala formovat řecká kultura a do stejného období se datuje vláda mytického Kekropa, domnělého zakladatele a prvního krále města. Právě tehdy se pravděpodobně objevil kult Athény, jež na piedestalu vystřídala boha Poseidona. Akropole již v té době sloužila coby sídlo králů, zatímco běžní obyvatelé žili v okolní nížině a na opevněný pahorek směli vstoupit pouze v případě nepřátelského útoku.

První známý chrám

Po patnáct staletí sloužila Akropole především jako jednoduchá pevnost s centrálním palácem a díky poloze 150 metrů nad hladinou nedalekého moře nabízela velmi výhodnou obrannou pozici. Stával tam velký sál megaron, vybudovaný Mykéňany v dobře bronzové, který obklopovaly až deset metrů vysoké hradby táhnoucí se v délce 760 metrů. Postupem času přibývaly další chrámy, ale s rostoucí slávou a mocí města přestal komplex dostačovat. Athéňané se proto dali do práce a vybudovali masivní Parthenon.

Tento největší a nejdůležitější svatostánek zůstal po desítky generací středobodem řeckého náboženského života, zatímco Akropole se postupně proměnila ve společenské a politické centrum antického Řecka. Podoba Parthenonu ovšem doznávala v průběhu staletí značných změn, takže je poměrně obtížné stanovit i datum zahájení výstavby. První známý chrám nechal ze sopečného tufu vybudovat samovládce Peisistratos v 6. století př. n. l., ale po jeho svržení a nástupu demokracie čekala svatostánek přestavba. Ještě před dokončením jej však pobořili Peršané, když město roku 480 př. n. l. vypálili. 

Od zkázy k věhlasu

Nicméně Řekové dokázali v následujících dekádách pozvednout Akropoli z trosek a vzkřísit její věhlas: Rok 480 př. n. l. tedy historikové zároveň označují za počátek tzv. klasického období, během nějž dosáhly umění a kultura na Peloponéském poloostrově největšího rozkvětu. Jakmile se podařilo obnovit stavby praktického významu jako loděnice, suché doky a obilné sýpky, přišly na řadu budovy určené náboženským účelům, ztělesňující přepych a bohatství. 

Pokladna městského státu překypovala zdroji, neboť Athény stály v čele tzv. Délského námořního spolku. Zmíněná koalice formálně sdružovala starověké řecké obce v boji proti Peršanům, ale ve skutečnosti představovala nástroj budování athénského impéria. Členové spolku museli poskytovat finanční či hmotné příspěvky v podobě lodí právě Athénám, které tak mohly rozšiřovat svoji flotilu a zároveň investovat do vlastního rozvoje.

Zlaté období

Hlavní zásluhu na opětovném rozkvětu Athén si připsal demokratický státník Perikles, během jehož působení vyrostla nad městem nová Akropole, ztělesňující vrcholné dílo tehdejší architektury. Za účasti předních umělců a stavitelů – včetně Periklova přítele Feidia, patrně nejslavnějšího sochaře starověku – vznikl nový monumentální vchod neboli propyleje a kromě něj i chrámy Parthenon, Erechtheion či svatyně Athény Vítězné a Athény Polias. Po dalších stavbách, k nimž patřila svatyně Dia Polia, Athénin oltář či Pandroseion, se však dochovalo jen minimum hmotných stop. Důkazy o jejich existenci tak skýtají de facto výhradně písemné zdroje a vyobrazení odjinud, zejména z mincí.

Navzdory politickým odpůrcům, kteří kritizovali financování staveb z fondů Délského spolku, se Akropole díky koncentraci chrámů a svatyň proměnila v nejposvátnější místo nejen městského státu, ale celého Řecka. Athéňané věřili, že za své válečné i obchodní úspěchy vděčí bohyni Athéně, proto ji uctili množstvím soch.

Sochařovy škraloupy

Rekordní 11,5metrová skulptura ze dřeva a slonoviny, pokrytá ryzím zlatem, se v klasické éře nacházela uvnitř Parthenonu. Šlo o tzv. Athénu Parthenos, panenskou bohyni, a vznik sochy si prý dokonce vyžádal více zdrojů než vybudování samotného chrámu. Feidias ji vytvořil ze dřeva, pokryl ji slonovinou a bělostné tělo oděl do hávu z čistého zlata. Údajně na něj spotřeboval až 900 talentů, tedy přes 23 tisíc kilogramů kovu, přičemž v době války či nouze se dal zlatý oděv sejmout. 

Impozantní dílo se ovšem neobešlo bez kontroverzí. Autor si vyslechl obvinění ze zpronevěry při nákupu zlata a kritici se zaměřili i na pojetí Athénina štítu, na kterém umělec vyobrazil mytologické hrdiny Thesea a Daidala s tváří Perikla a sebe sama. Navíc byl Feidias osočen z veřejného pohoršování: Údajně do své dílny lákal athénské ženy a dívky, aby je mohl předhodit Periklově prostopášnosti. Historikové z toho usuzují, že při práci využíval živé modely, což tehdy nebylo běžné. Ještě před zahájením soudu, který se pro něj podle všeho neměl vyvíjet dobře, tedy sochař prozřetelně opustil Athény a usadil se v Olympii.

Harém v chrámu

Klíčovým faktorem, pod jehož vlivem se Akropole přetvářela, se stal vyvíjející se charakter společnosti. Jakmile se po bratrovražedných válkách mezi Athénami a Spartou ocitla zlatá éra v troskách, převzali nadvládu nad Středomořím Římané a proměnili zmíněné náboženské centrum k obrazu svému. V období císařství po roce 29 př. n. l. přibyly na Akropoli nové chrámy k uctění zbožštěné císařské rodiny a později v byzantském období doznaly dalších změn.

Například z Parthenonu, kde se předtím bezmála tisíc let uctívala bohyně Athéna, se stal kostel zasvěcený Panně Marii – a Osmané jej posléze přebudovali na mešitu s minaretem. V chrámu Erechtheion, s ikonickými sochami panen na průčelí, si pak sultán zřídil harém. Další dochované stavby sloužily mimo jiné coby administrativní prostory či sídla městské elity a vládnoucích osob. Poslední ránu skomírající slávě Akropole zasadilo turecké rozhodnutí skladovat v Parthenonu střelný prach: Roku 1687 totiž improvizované skladiště vybuchlo.

Mramory sváru

Duch Akropole spočíval především v sochách, nicméně naprostá většina z nich se dnes již v řecké metropoli nenachází. Pokud totiž nepodlehly zkáze, skončily v muzeích různých světových měst. Obzvlášť silnou kontroverzi vyvolalo sejmutí velké části mramorů zdobících trojúhelníkový štít Parthenonu, tzv. tympanon. V letech 1801–1811 je nechal převézt do Londýna tehdejší britský velvyslanec v Cařihradu Thomas Bruce, 7. hrabě z Elginu. A dodnes se vede spor, komu rozsáhlý sochařský soubor, rovněž z dílny proslulého Feidia, právoplatně náleží.

Britská vláda od počátku tvrdí, že měl diplomat k transportu artefaktů oficiální povolení. Řekové však považují jeho čin za kulturní vandalismus, ne-li krádež. Některé zdroje dokonce uvádějí, že hrabě ve skutečnosti podplatil řecké úředníky, aby se dívali jinam. Původně prý zamýšlel vystavit vlysy ve vlastním sídle, nakonec ovšem změnil názor a za pětatřicet tisíc liber je prodal vládě své země, čímž získal prostředky na nákladný rozvod. Tzv. Elginovy mramory jsou dnes k vidění v Britském muzeu v Londýně. 

Přítomnost ozbrojených sil Spojených států v zahraničí sahá až do závěru 19. století, kdy Američané zvítězili ve válce se Španělskem a získali mimo jiné Portoriko či Filipíny. Další fáze začala ve 40. letech se vstupem USA do druhé světové války a pokračovala pak i s nástupem války studené. 

Zatímco v roce 1946 měli Američané v zahraničí 1 139 základen, v polovině 50. let 582. Pak došlo opět k nárůstu, takže v roce 1967 jich bylo 1 014 a na konci studené války 818. Třetím impulsem pro rozšíření přítomnosti v zahraničí se staly teroristické útoky z 11. září 2001, které znovu odstartovaly nebývalou expanzi vojenských zařízení Spojených států.

Změny strategických priorit

Washington se může chlubit technologicky nejvyspělejší armádou, která představuje nejvýznamnější vojenskou sílu na světě. Početní stav personálu všech hlavních složek ozbrojených sil – armády, námořnictva, námořní pěchoty a letectva nicméně kolísá. V roce 1990 šlo o více než dva miliony, po konci studené války došlo k postupnému poklesu až na současných 1 328 000. Americká armáda je tak třetí největší na světě po čínské a indické. Washington však dominuje ve výdajích na obranu, když na ni vydává kolem 750 miliard dolarů ročně (třikrát více než druhá Čína). 

Zatímco celkový početní stav personálu dlouho klesal, zvyšoval se naopak v posledních dekádách podíl amerických vojáků sloužících v zahraničí. Po zahájení intervencí v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003) vzrostlo procento mužů a žen na misích v zámoří z 16,3 na 30 %. V roce 2007 přesáhl jejich podíl dokonce 39 %, což je nejvíce od druhé světové války (na vrcholu konfliktu ve Vietnamu v roce 1967 nepřekročil 36 %).

Vývoj rozmístění základen, jejich velikosti a vybavení se vyvíjel v závislosti na národních bezpečnostních zájmech. Po skončení druhé světové války zůstaly početné okupační síly v Japonsku, Koreji a také v Německu. Po prvotním snižování stavů vojsk přítomných v Evropě tam od začátku studené války naopak Američané svou vojenskou přítomnost navyšovali, takže v první polovině 50. let jich tam působilo až 400 000. Na Dálném východě pak došlo k posílení kapacit také v souvislosti v konfliktem na Korejském poloostrově (1950–1953). Strategické priority se však dále vyvíjely v závislosti na politické a vojenské situaci, takže postupně na významu nabíraly další regiony.

Klíčový Střední východ

Sovětská invaze do Afghánistánu a ochlazení vztahů s Íránem na přelomu 70. a 80. let způsobily, že se další možnou krizovou oblastí stala pro Spojené státy oblast Středního východu. Snaha zajistit nerušený obchod s ropou a také dostát spojeneckým závazkům s Izraelem vedla v roce 1983 k vytvoření Středního velitelství ozbrojených sil USA (CENTCOM), zodpovědného za tento region. S celkem 9 000 vojáky a civilními zaměstnanci ministerstva obrany je největší základnou v oblasti Naval Support Activity Bahrain, kde má sídlo 5. americká flotila a Střední velitelství námořních sil (United States Naval Forces Central Command, NAVCENT). Mezi další klíčové země, které v regionu hostí americká vojenská zařízení, patří například Katar, Kuvajt, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. 

V indo-pacifickém prostoru má zase americká přítomnost odrazovat Čínu od použití vojenské síly proti USA a jejich spojencům či obranu proti hrozbě ze strany Severní Koreje. Na zlepšování regionální bezpečnosti přitom Washington spolupracuje zejména s Indií, Austrálií, Japonskem a Korejskou republikou. V posledních desetiletích došlo také k výraznému navýšení přítomnosti americké armády v Africe, kde je prioritou zejména boj proti terorismu.

Méně základen, zato větších

Celkově je patrný trend od konce studené války – počet základen se sice snížil, zato se zdvojnásobil počet států, kde jsou umístěny. A to často i v nedemokratických režimech, za což čelí vláda časté kritice. Ta se ozývá i kvůli obrovským nákladům na udržování instalací v zámoří – ročně jde asi o 55 miliard dolarů. Během posledních dvou desetiletí šlo v rámci boje proti terorismu až 100 miliard na základny v zemích jako Irák a Afghánistán, přičemž tyto kampaně neskončily příliš slavně. Kritické hlasy ze samotných Států připomínají, že přítomnost vojáků strýčka Sama ve „výbušných“ regionech místo zvyšování bezpečí a ochrany amerických zájmů mnohdy naopak hrozby zvyšuje či vytváří. 

Odpor proti americké přítomnosti se objevuje i v některých hostitelských zemích – na příklad na Okinawě, kde se místní administrativa pokusila zablokovat vybudování přistávacích drah US Marine Corps. Tokijský nejvyšší soud však okinawské prefektuře nařídil, aby zamítavé rozhodnutí zrušila. Jinde jsou naopak Američané vítaní, neboť jejich přítomnost znamená velký přínos pro domácí ekonomiku – typickým příkladem je Německo.

Vojáci i civilisté

K září 2023 bylo v zahraničí umístěno 228 390 amerických vojáků, z toho 168 571 v aktivní službě. Zbytek představovali civilní zaměstnanci ministerstva obrany, pracující v kancelářích, laboratořích, letištích, zdravotních zařízeních a podobně. Tento personál je mnohdy umístěn na základnách vlastněných a provozovaných USA, většina zařízení ovšem zůstává majetkem hostitelských zemí a Američané si je pouze pronajímají, případně je jejich působení upraveno jiným způsobem. S výstavbou a provozem komplexů často pomáhají soukromé vojenské společnosti (PMC), které také zajišťují například logistiku a zásobování potravinami, palivem, vybavením, vojenským výcvikem či dodávají specializovaný bezpečnostní personál, vojenské konzultanty, bodyguardy, tlumočníky… 

Podle ministerstva obrany (Departement of Defense) lze vojenské základny obecně rozdělit do dvou hlavních kategorií. Velké mají rozlohu větší než 10 akrů (čtyři hektary) nebo hodno tu více než 10 milionů dolarů. Předpokládá se, že každá představuje dočasný domov pro více než 200 amerických vojáků. Zhruba 60 % zámořských instalací spadá do této kategorie. 

Malé základny či vojenská zařízení jsou naopak menší než 10 akrů nebo mají hodnotu nižší než 10 milionů USD. Těmto pozicím, vybaveným často zásobami zbraní a materiálu se také někdy přezdívá „lily pads“, neboť přestavují pomyslné leknínové listy, po kterých mohou vojáci jako žába na rybníce doskákat až na místo určení třeba na druhém konci planety. Jde o součást strategie, která má místo přímého vstupování do konfliktů případné protivníky od pokusu o konfrontaci odradit. Jak bude tato doktrína fungovat se teprve ukáže.

Ve Spojených státech se proti sezónní chřipce očkuje přibližně 45–55 % populace každý rok. Míra proočkovanosti se ale u různých věkových skupin liší. U starších lidí nad 65 let, kteří jsou považováni za nejvíce ohrožené, bývá proočkovanost vyšší, kolem 65–70 %, zatímco u mladších a dětí bývá nižší - zhruba 35 % v populaci 18 až 35 let. Změnit by to mohla nová vakcína FluMist ve formě nosního spreje od společnosti AstraZeneca, kterou schválil i pro domácí použití americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA).

„Schválení první vakcíny proti chřipce pro domácí očkování nabízí novou možnost získání efektivní ochrany proti sezónní chřipce,“ vysvětluje Peter Marks z vedení úřadu FDA. „Předpokládáme, že tato vakcína poskytne větší dostupnost, flexibilitu a pohodlí pro jednotlivce i rodiny.“

Vakcína do nosu

Vakcína FluMist je založená na oslabeném chřipkovém viru, který se dobře replikuje při pokojové teplotě, ale při teplotě lidského těla jeho replikace vázne. To minimalizuje riziko nákazy u očkovaných. Očkování pomocí nosního spreje bude dostupné lidem starším 18 let a vakcína je schválená pro zájemce ve věku od 2 do 49 let.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace WHO, způsobuje sezónní chřipka každoročně asi miliardu infekcí. Okolo 650 tisíc lidí každoročně na chřipku zemře. Nejlepší ochranou proti chřipce je vedle posilování vlastní imunity a obecně zdravého životního stylu očkování, které vede ve všech věkových skupinách k výraznému snížení výskytu onemocnění chřipkou a ke snížení počtu návštěv lékaře. Dále snižuje potřebu hospitalizace a možnost úmrtí ve skupině rizikových osob, výskyt zánětu středního ucha u dětí a pracovní neschopnosti u dospělých. Odborníci si proto slibují, že nová vakcína pro domácí použití by mohla míru proočkovanosti zvýšit.

Jakkoliv absurdní se může v současnosti jevit představa významného astronoma věnujícího pozornost věci tak všední, jako je kalendář, v období renesance byla taková činnost pro mnohé učence realitou. Nezřídka navíc představovala i věc cti nebo vítaný zdroj příjmů. Předtím, než se kalendáře a diáře všeho druhu staly standardizovanou a běžně dostupnou pomůckou, totiž musely ujít dlouhou cestu dlážděnou bezpočtem hodin pozorování, měření, srovnávání a složitých výpočtů prováděných právě jednotlivými vědci. Ve stejné době, kdy své kalendáře začal vydávat Kašpar Stehlík (1571–1613), se takovou činností zabýval například také přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku či astronom a rektor pražské univerzity Petr Codicill z Tulechova. 

Vzhledem k tomu, že lidé měli již od pradávna potřebu organizovat a plánovat svůj čas, lze se s nejrůznějšími druhy kalendářů setkat již ve všech starověkých kulturách. Pravděpodobně první známý kalendář vznikl v Egyptě, rozděloval rok na dvanáct měsíců ve třech ročních obdobích a sloužil v prvé řadě k periodizaci střídání období sucha a záplav v povodí řeky Nilu. Ve většině ostatních zemí však primární role kalendářů souvisela spíše s dodržováním náboženského kultu a výkonem místní správy. Jednoduché kalendáře proto bývaly součástí liturgik, aby nedošlo k opomenutí žádného svátku či obřadu, a nezastupitelnou roli hrály rovněž při výběru daní či organizování pravidelných soudních zasedání. 

Mezi astronomií a astrologií 

Tu pravou slávu a oblibu napříč všemi společenskými vrstvami kalendářům ale přinesl vynález knihtisku – tištěné kalendáře se začaly rychle šířit a také doslova rozšiřovat: z jednoduchých záznamů, na něž často stačil pouhý jeden list, se staly leckdy objemné knihy obsahující množství rozličných rubrik, které se postupně staly vyhledávaným žánrem lidového čtení. Od přelomu 16. a 17. století se kalendáře začaly publikovat v tisícových nákladech a ve století devatenáctém by se patrně jen těžko našla domácnost, která by některým typem kalendáře nedisponovala. 

Nejstarším dochovaným tištěným exemplářem je fragment Almanachu ad annum 1448, jehož vydání je tradičně připisováno přímo dílně Johanna Gutenberga v Míšni. Za nejstarší kalendář vzniklý na českém území bývá považována jednolistová minuce Vavřince z Rokycan pro rok 1485, vydaná zřejmě o rok dříve ve Vimperku. 

Ve stejné době vznikl patrně i první jazykově český kalendář Mikuláše Štětiny z Plzně řečeného Bakalář. Základem všech těchto děl byl juliánský kalendář vyhlášený roku 46 před Kristem, který se postupně stal chronologickou normou obvyklou v křesťanských zemích. V Čechách došlo roku 1583 k jeho nahrazení kalendářem gregoriánským, který upravoval nepřesné počítání přestupných let. Soudobí astronomové už se tedy nemuseli vypořádávat se základními otázkami členění času na roky, měsíce a týdny ani tím, na kdy vlastně připadá jejich začátek. Jejich činnost tehdy z velké části spočívala ve vlastních výpočtech pohybů nebeských těles a určování toho, jaký mají vliv na lidské zdraví. Lavírování mezi astronomií a astrologií je jedním z nejcharakterističtějších rysů raně novověkých kalendářů a obecně i jeden z nosných pilířů tehdejší medicíny, která věřila, že dráhy planet a konstelace hvězd přímo určují stav tělesných orgánů a tekutin. 

Zvěrokruh i polní práce 

Právě z důvodu své úzké propojenosti s astronomií nesly mnohé renesanční kalendáře přízvisko „astronomické“ či „hvězdářské“. V některých případech dokonce převážil výklad významu planet a jejich pohybu nad kalendářní složkou natolik, že výsledné dílo spadalo do samostatné kategorie takzvaných planetářů. Druhů renesančních kalendářů bylo však více: nejprostšími z nich byly cisiojany – jednoduché veršovánky sloužící k zapamatování posloupnosti svátků v liturgickém kalendáři. Sada líbezných staročeských cisiojanů se zásluhou archiváře města Prahy Karla Jaromíra Erbena dodatečně objevila na staroměstském orloji a kupříkladu jejich prosincová část zní: „Po sněhu Bára s Mikulášem šla, v noci Lucka len předla, pověděl Tomáš trestán: Narodil se Kristus Pán.“ 

Komplexnější kalendáře se obvykle zaměřovaly na konkrétní oblasti lidského počínání: vedle hvězdářských kalendářů s přehledy fází měsíce či symboly zvěrokruhu se široké oblibě těšily také ty hospodářské s vyznačením období vhodných k jednotlivým zemědělským pracím s daty trhů. Oblibě se dále těšily minuce anebo takzvané psací kalendáře obsahující volné stránky pro vlastní zápisy majitele. Co se formátu týče, nejobvyklejší byly kalendáře roční, jež vedle jisté aktuálnosti přinášely svým vydavatelům výhodu každoročního jistého zisku. Setkat se nicméně lze i s verzemi měsíčními či naopak věčnými.

I s předpovědí počasí 

Nejstarší dochovaný exemplář sestavený Kašparem Stehlíkem byl pro rok 1596. Nazval jej Kalendářem hvězdářským „k psaní a ku poznamenání věcí potřebných spravený a lidem všelikého důstojenství a povolání užitečný“. U tohoto i u jeho pozdějších kalendářů, které vydával v nepravidelných intervalech až do své smrti v roce 1613, je patrná snaha o co největší míru univerzálnosti a množství obsažených informací. 

Vedle obvyklých rubrik Stehlík na základě vlastních výpočtů predikoval zatmění měsíce, uváděl tabulky východů a západů slunce a popisoval viditelnost nebeských těles, pro která uváděl jak latinské, tak dnes již zapomenuté staročeské názvy: Mercurius – Dobropán, Venus – Ctitel, Mars – Smrtonoš, Iupiter – Králomoc, Saturnus – Hladolet a Luna – Městec (zbylé dvě planety naší Sluneční soustavy, Uran a Neptun, nebyly v jeho době ještě známy). 

Specifikem Stehlíkových kalendářů byla dlouhodobá předpověď počasí, které někdy uváděl spíše vágně: „v říjnu dnové studené budou s deštěm a větry“, jindy naopak s překvapivou přesností: „ve středu den sv. Valentýna bude jasno a studeno, někde s mrazy“. Byl si rovněž dobře vědom, že to, co kalendáře prodává, nejsou pouze astronomická data. Proto do nich neváhal zařazovat také pranostiky, sestavovat horoskopy – „v říjnu bude lidem v pravdě postaveným potřeby, aby se na péči měli a opatrovali jak před neduhy jedovatými, tak před nevěrnými přáteli“ – a dokonce stanovovat dny, v nichž bylo podle postavení hvězd vhodné stříhat si vlasy, nehty či vousy a nechat si pouštět žilou. Oblibu svých kalendářů se snažil zvýšit také jejich věnováním význačným osobám: kalendář pro rok 1602 dedikoval českému velmoži Petru Vokovi z Rožmberka a vydání pro rok 1604 purkrabímu Pražského hradu Jakubu Menšíkovi z Menštejna. 

Braheho sekretář 

V době, kdy začal vydávat své kalendáře, měl už Kašpar Ladislav Stehlík za sebou řadu zkušeností, které v nich mohl zúročit, a to nejen čistě vědeckého charakteru. Narodil se na Tři krále roku 1571 do starobylé a vážené plzeňské rodiny, která tradičně zasedala v tamější městské radě a roku 1598 byla povýšena do šlechtického stavu s predikátem z Čenkova. Ve dvanácti letech byl Kašpar Ladislav poslán na studia k pražským jezuitům, jejichž kolej s titulem bakaláře úspěšně opustil roku 1591. V té době ovšem již věděl, že dále ve studiích teologie a svobodných umění pokračovat nechce, neboť přirozeně tíhl k přírodním vědám. 

Aniž se stal řádným studentem, navštěvoval přednášky z oborů matematiky a astronomie na Karlově univerzitě a seznámil se mimo jiné s Tadeášem Hájkem z Hájku a astronomem Martinem Bacháčkem z Nouměřic. S jejich pomocí se mu podařilo splnit požadavky nezbytné pro oficiální zahájení univerzitních studií, která nejpozději v roce 1598 úspěšně absolvoval na univerzitě v Ingolstadtu, neboť kalendář pro rok 1599 již signoval coby Mistr. 

Ve stejném roce nastoupil v Praze do úřadu císařského geometra a téhož roku se také seznámil s dánským astronomem Tychonem de Brahe, který dorazil do Prahy na pozvání císaře a krále Rudolfa II. (v českých zemích 1575–1611). Nejspíše právě na doporučení Hájka z Hájku či Bacháčka z Nouměřic se Kašpar Ladislav Stehlík stal vědeckým asistentem a osobním sekretářem tohoto slavného učence. Ve stejné době působil v Praze i matematik a astronom Jan Kepler, s nímž se Stehlík bezpochyby také znal a jehož dílo ovlivnilo jeho vlastní vědeckou činnost. 

Torzovitá pozůstalost 

Kašparův otec Bartoloměj měl pro vědeckou činnost svého syna jen málo pochopení a jeho úspěchy na poli vědy mu nijak neimponovaly. Nehledě na jeho pražskou kariéru mu v rodné Plzni domluvil výhodný sňatek s Annou Geronisovou, ovdovělou dcerou plzeňského purkmistra Šimona Plachého z Třebnice. Sňatek Kašparu Ladislavu Stehlíkovi sice přinesl finanční zajištění a dopomohl k funkci obecního staršího, kterým se stal roku 1600, avšak navzdory vroucnému přání mu otec nedokázal zabránit, aby i nadále žil v Praze a spolupracoval s Tychonem de Brahe až do jeho smrti v říjnu 1601. Teprve poté byl ochoten k návratu do Plzně, kde se začal věnovat soukromé badatelské činnosti a soustavnější tvorbě kalendářů. Zemřel ve věku 42 let za blíže neznámých okolností v roce 1613. Spolu se svým otcem byl pohřben do rodové hrobky v kryptě plzeňské katedrály svatého Bartoloměje.

Počet kalendářů, které Kašpar Stehlík vydal, nelze dnes přesně určit. Dochovaných exemplářů je kolem patnácti, nicméně řada z nich je pouze fragmentární. Je třeba mít na paměti, že kalendáře byly spotřebním zbožím a pokud neexistoval zvláštní důvod k jejich uchování – například pokud se kalendář neproměnil v jakýsi druh rodinné kroniky – používaly se buď do úplného zničení, anebo s nimi bylo po skončení jejich platnosti naloženo jinak. 

Torza Stehlíkových kalendářů se podařilo kupříkladu nalézt jako výplně ve vazbách mladších knih a jeden neúplný exemplář se dochoval při deskách zemských, kde jej úředníci používali ke své kancelářské práci. Soudě podle nákladů, v nichž Stehlíkovy kalendáře vycházely, se jednalo o jednoho z nejúspěšnějších – pokud ne vůbec nejúspěšnějšího – autora tohoto žánru ve své době a vlastně sama neexistence dochovaných výtisků je nejlepším dokladem toho, že Stehlíkovy kalendáře sloužily přesně tomu účelu, jakému měly.

Ambiciózní Čína spřádá po úspěších na Měsíci a na Marsu velkolepé plány svých budoucích vesmírných misí. Již v příštím roce má odstartovat mise Tchien-wen-2, jejímž cílem je odběr vzorků z blízkozemní planetky Kamoʻoalewa (2016 HO₃). Čínská sonda má při odběru vzorků využít techniku krátkodobého kontaktu označovanou jako „touch-and-go“. Podobný způsob při odběru vzorků použila například OSIRIS-REx u planetky Bennu nebo Hayabusa2 u planetky Ryugu.

Kromě toho by čínská sonda měla otestovat také techniku označovanou jako „anchor-and-attach“, během které zakotví sonda na povrchu planetky na delší dobu. Tuto techniku zatím použila jen sonda Philae během své mise ke kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko.

Podle jedné z dřívějších studií by 40 až 100 metrů velká Kamoʻoalewa mohla představovat úlomek Měsíce, který byl vyvržen do vesmíru. Naznačuje to její složení bohaté na křemičitany.

Kometa, Měsíc a planety Sluneční soustavy

Po odběru vzorků a jejich odeslání zpět na Zemi má sonda zamířit ke svému druhému cíli, kterým je krátkoperiodická kometa 311P/PANSTARRS (P/2013 P5). Tento vesmírný objekt, který si vysloužil i záznam v Guinnessově knize rekordů, je pro vědce zajímavý v mnoha ohledech. Zatímco jeho trajektorie připomíná planetku, svým chováním připomíná kometu. Pozorování Hubbleova dalekohledu z roku 2013 odhalilo, že P/2013 P5 má šest kometárních ohonů. To by podle vědců mohlo znamenat, že kometa (pokud skutečně jde o kometu) velmi rychle rotuje. Přílet čínské sondy ke kometě P/2013 P5 by se měl uskutečnit někdy v polovině třicátých let.

Dalšími velkými projekty čínské kosmonautiky mají být měsíční mise Čchang-e 7 a 8 (Chang’e), které mají do vesmíru zamířit v letech 2026 a 2028. První z nich má zkoumat prostředí v blízkosti jižní pólu Měsíce, druhá má zahrnovat experimenty s využitím místních měsíčních zdrojů.

Vedle planetek a Měsíce se Čína hodlá zaměřit i na planety Sluneční soustavy. K Marsu se má již na konci roku 2028 vydat mise Tchien-wen-3 a o dva roky později má k Jupiteru zamířit Tchien-wen-4. Součástí této mise má být i sonda, která provede blízký průlet kolem Uranu.

S trochou nadsázky můžeme říct, že každý z nás cítí trochu jinak, a má tedy vlastní, unikátní představu o chemickém složení okolního světa. Ostatně stačí zamířit do parfumerie a přesvědčit se „na vlastní nos“ – tentýž flakonek bude jeden zákazník považovat za volbu číslo jedna, zatímco jiný jej raději vrátí do regálu. A zrovna tak platí, že některé pachy nedokážeme rozpoznat, i když ostatní je cítí. Tzv. čichovou slepou skvrnu má podle výzkumů drtivá většina populace; například celé půl procento Američanů podle jedné ze studií vůbec nevnímá vůni geraniolu, hlavní složky růžového oleje. 

Zakrnělý přežitek?

Podobně jako zrak nebo sluch i čichový smysl se během života opotřebovává. Nejvnímavější jsme na vrcholu dospívání, posléze naše schopnost cítit postupně slábne. Navíc se mění v průběhu roku – během jara a léta na čichové sliznici ulpí více molekul. A třebaže nás co do počtu čichových buněk předčí mnohá zvířata včetně hmyzu nebo ryb, rozsah lidských možností rozhodně není zanedbatelný.

V roce 1927 odborníci spočítali, že lidé dokážou rozpoznat pouhých deset tisíc pachů, a tato mylná informace pak ještě dlouho kolovala laickou i odbornou veřejností. Dnes již víme, že číslo je mnohonásobně vyšší – ve skutečnosti dokážeme rozpoznat až bilion specifických pachů, což je více vjemů, než kolik „zvládne“ zrak a sluch dohromady. Vědci dokonce v současné době napravují pověst čichu coby nejpodceňovanějšího smyslu, který původně považovali za evoluční přežitek zděděný po předcích.

Zabývali se jím už první psychologové v 19. století, například francouzský anatom Paul Broca, který došel k závěru, že čich u zvířat úzce souvisí s rozmnožovacím pudem a vyvolává u nich sexuální chování. Sigmund Freud pak tvrdil, že postupná ztráta čichu během vývoje lidského rodu vedla k potlačování zmíněného instinktu a měla za následek rozvoj psychických poruch. Později se vědci vesměs shodli na myšlence, že za slabší lidský čich ve srovnání například se psy může náš vzpřímený postoj – od okamžiku, kdy jsme začali chodit po dvou, údajně není potřeba tolik jako dřív. V důsledku toho prý zakrněla příslušná mozková oblast.

Potlačené vjemy

Neurovědec John McGann z americké Rutgersovy univerzity zveřejnil v roce 2017 v časopise Science rozsáhlou studii porovnávající čich lidí a dalších druhů savců, mimo jiné hlodavců. Čichový bulbus, tedy část mozku zodpovědná za zpracování čichových vjemů, je v případě člověka relativně málo vyvinutá – zaujímá pouze 0,01 % celkové mozkové tkáně, zatímco u psů jde o 0,3 %, a u myší dokonce o 2 %. Dlouho se tak předpokládalo, že to naznačuje malý význam čichu.

McGann však poukazuje, že ve skutečnosti je lidský čich velmi podobný jako u myší, krys nebo psů: Počet neuronů u čtyřiadvaceti porovnávaných zvířat včetně lidí se v zásadě nelišil. Lidé sice mají v čichové sliznici o poznání méně receptorů než například potkani, podle McGanna ovšem existuje jen velmi málo pachů, které by člověk nedokázal rozpoznat. Jednotlivé druhy se liší pouze v tom, na které z nich jsou citlivější a na které mají sklon konkrétním způsobem reagovat, když je zaznamenají. A protože si lidé během milionů let zvykli spoléhat se primárně na zrak a sluch, často si ani neuvědomí, že jejich mozek mezitím podprahově zpracovává ještě další signály.

Podle jedné z teorií jim dáváme menší váhu, protože nejsme zvyklí v řeči běžně pojmenovávat různé pachy – na rozdíl od zvuků či zrakových vjemů, jako jsou barvy. Ve chvíli, kdy nedokážeme specificky vyjádřit, co cítíme, přikládáme čichu menší význam.

Cítíme nejen pachy

Kromě vůně večeře nebo pachu spálené pneumatiky dokážeme podvědomě registrovat i daleko méně evidentní signály. Když říkáme, že jsme „cítili“, jak atmosféra v místnosti zhoustla, nemusí jít o přenesené vyjádření – skutečně totiž dokážeme vnímat i pach různých emocí, přesněji řečeno chemických látek, které se vyplavují potem při jejich prožitku.

Podle studie z roku 2012 publikované v časopise Psychological Science lze tímto způsobem zaznamenat například strach nebo znechucení u druhých lidí a následně je pak rovněž pocítit. V jednom z experimentů například vědci nejprve nechali skupinu mužů sledovat filmy, které vyvolávaly konkrétní nepříjemné emoce. Poté odebrali vzorky jejich potu a dali k nim anonymně čichnout skupině žen, zatímco zaznamenávali bezděčný výraz jejich tváří. Ukázalo se, že když žena pocítila pach strachu, široce otevřela oči, zatímco při pachu znechucení se její obličejové svaly na okamžik stáhly odporem. 

Čichám, čichám imunitu

Pokud jde o dualitu čichu a pohlaví, uplatňuje se patrně víc, než bychom čekali. Při volbě partnera se totiž nevědomky řídíme právě i signály z čichových receptorů, které informují náš mozek o „kvalitách“ potenciálního protějšku. Platí to zejména pro ženy, jež dokážou pomocí čichu rozpoznat pach muže se silnější imunitou, kterého pak vnímají jako přitažlivého: Získaly by tak konkurenční výhodu pro své případné potomky, kteří by daný benefit s velkou pravděpodobností zdědili.

Tomu by odpovídal i fakt, že nejvnímavější jsou ženy zhruba v polovině svého menstruačního cyklu, kdy existuje nejvyšší šance na oplodnění. Pokud se setkají s mužem, který jim „nevoní“, pak to znamená, že jejich obranyschopnost je zřejmě silnější než jeho. Platilo to přinejmenším do doby, než se na trhu objevila hormonální antikoncepce. Prokázalo se, že chemické pilulky proti početí ovlivňují vnímání vůní a pachů, jinými slovy snadno zkreslí ženinu „intuici“, pokud jde o volbu biologicky kompatibilního muže.

Platí to ovšem i naopak – ženy užívající hormonální antikoncepci voní mužům jinak než ty, které ji neberou. Což může v praxi přinést potíže, když partnerka prášky vysadí. Změnu čichových preferencí zaznamenají mnohé ženy také v těhotenství, kdy jim náhle začne vonět, nebo naopak páchnout to, co je dříve odpuzovalo, a naopak; navíc popisují mnohem vyvinutější smysl než předtím. Mnohé dokonce podle citlivějšího nosu poznaly, že se nacházejí v prvních týdnech jiného stavu.

Pozor, nebezpečí!

Takřka nikdy se ženy naopak nezmýlí při identifikaci vlastního potomka, a to už několik hodin po narození. Matky dokážou s téměř stoprocentní jistotou rozpoznat vůni vlastního dítěte mezi množstvím dalších, a zrovna tak kojenci si na základě vůně vytvoří jedinečnou vazbu se svou matkou. Ani hluché nebo slepé děti tak v raném věku nemají v tomto ohledu hendikep – čich (potažmo chuť, která je s ním přímo propojena) je vůbec první smysl, jenž se vyvíjí již v děloze, a bezprostředně po narození dítě instinktivně odmítá hořké chutě, signalizující možnou toxicitu.

Odlišit potenciálně rizikovou látku od neškodné se v minulosti mohlo rovnat rozdílu mezi životem a smrtí, proto se u člověka vyvinula mimořádně rychlá schopnost vyhodnocovat podněty ještě na nevědomé úrovni. Švédští odborníci v nedávné studii měřili reaktivitu čichových buněk poté, co obdrží příjemný, nebo naopak odpudivý vjem. Ukázalo se, že zatímco kladné podněty zpracuje čichový bulbus v mozku během půl vteřiny, z těch nepříjemných odešle signál o možné hrozbě už během 150 milisekund.

Souvisí to zřejmě s tím, že schopnost rozpoznat potenciální riziko byla v evoluci nejen u zvířat, ale i u člověka zásadní pro přežití: Ještě na nevědomé úrovni proto následuje okamžité upozornění motorické kůry, která vyšle reflexivní signál k ucuknutí od zdroje zápachu. „Velká část této schopnosti je nevědomější než naše reakce na nebezpečí zprostředkované zrakem či sluchem,“ uvedl vedoucí studie Johan Lundström s tím, že oba „důležitější“ smysly ve skutečnosti zpracovávají informace o trochu pomaleji než čich. 

Vůně dětství

Když jednou nějaký pach zaregistrujeme, v našem mozku se uloží jeho stopa a spojí se s konkrétní emocí, případně zážitkem. A jakmile se s ním setkáme příště, automaticky si vybavíme kontext, v jakém jsme daný pach naposledy vnímali. V řadě případů to může znamenat příjemnou vzpomínku, třeba na prázdniny u babičky nebo vánoční atmosféru; jindy nám ovšem pach připomene, že se máme držet dál – třeba když rozklepneme zkažené vajíčko nebo vstoupíme do prostoru, kde jsme se v minulosti cítili stísněně.

Jako jediný z pětice smyslů je totiž čich v mozku přímo propojen s oblastmi zodpovědnými mimo jiné za utváření paměťových stop – amygdalou a hipokampem. Propojí-li se s informací z orbitofrontální kůry, vznikne vzpomínka, která se uloží do dlouhodobé paměti. Díky tomu si dokonce můžeme jen prostřednictvím čichu vybavit i některé již zapomenuté zážitky.

Mnozí spisovatelé či filmaři tento fenomén zapojili do svých děl; někdy se dokonce nazývá Madeleine efekt podle epizody z románu Hledání ztraceného času Marcela Prousta, kde se hrdina po ochutnání sušenek namáčených v citronovém čaji přenese do minulosti jen díky jejich vůni. 

Na mnoha místech Evropy vznikaly v minulých stoletích tzv. šibeniční vrchy. Zpravidla šlo o místa nedaleko tehdejších sídel, kde se prováděly popravy a často i pohřby popravených provinilců. Podle odborníků se počty podobných míst pohybovaly v desítkách tisíc. Navzdory jejich velkému počtu se jich do dnešní doby příliš nedochovalo, neboť řada z nich zmizela v důsledku rozvoje zemědělství a výstavby měst. Ty zbývající ale představují pro archeology cenný zdroj informací.

Archeoložka Marita Genesisová vedla vykopávky na šibeničním vrchu poblíž malebného středověkého města Quedlinburg v německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, kde se popravovalo od poloviny 17. století do počátku 19. století. Archeologové zde během průzkumu objevili 16 hrobů. 

Takřka všechny místní hroby vyprávějí podle vědců zajímavé příběhy – většina pohřbených byla uložena do země bez rakve, často v poloze, která naznačuje, že nebožtíci byli před uložením do hrobu mučeni a svázáni. Jeden z hrobů archeology ale obzvláště zaujal.

Revenant ze šibeničního vrchu

Jednalo se o muže ze 17. století, jehož tělo bylo v hrobě zatížené velkými kameny. Podle vědců šlo s velkou pravděpodobností o praktiku, která měla nebožtíkovi zabránit v návratu do světa živých. Podle Genesisové šlo zejména v 16. až 18. století o široce sdílenou obavu.

„Obvykle to byli lidé, kteří zemřeli brzkou či náhlou smrtí, případně bez vyzpovídání hříchů nebo rozhřešení,“ vysvětluje Genesisová. „Místní se pak báli, že by se takový zemřelý mohl vrátit do světa živých s nekalými úmysly.“ Lidé tehdejší doby proto podnikali různá opatření, která měla nebožtíkům v návratu zabránit.

Patřilo mezi ně například používání kadidla, vkládání dřevěných křížů, spoutávání končetin nebo jako ve zmíněném případě zatěžování kameny. Na dotyčném muži vědci neobjevili žádné známky popravy či mučení. Pokud byl ale oběšen či utopen, nemusejí být po tak dlouhé době patrné.

Kromě hrobu „revenanta“ vědce zaujal i objev jednoho těla pohřbeného v rakvi. Podle archeologů mohlo jít o sebevraha. Sebevražda byla v dřívějších dobách považována za zločin srovnatelný s vraždou a tehdejší zákony vyžadovaly pohřbívání sebevrahů společně se zločinci. Přesto hrob nesl známky péče a soucitu – tři nalezené jantarové korálky naznačují, že tělo bylo pohřbené s růžencem.

Podle Genesisové představují hroby na dávných popravištích zdroj mimořádně cenných informací. Mimo jiné totiž vyprávějí příběhy o právní historii příslušného regionu.