Kytovci se jako jediní savci naplno vrátili ze souše do vodního prostředí. Jejich organismus musel prodělat celou řadu důmyslných adaptací. Jedinečný je například jejich dýchací a oběhový systém, který některým velrybám dovoluje ponory do více než kilometrové hloubky na dobu bezmála jedné hodiny. Tím ale nejsou neobyčejné schopnosti kytovců zdaleka vyčerpány.

Bdělý spánek hlídačů

Všichni kytovci tedy zvládnou na mimořádně dlouhou dobu zadržet dech. Ten se však i nám tají nad schopností echolokace, kterou mnozí z nich využívají k orientaci. Rovněž hlasová komunikace těchto tvorů představuje naprosto fascinující fenomén. Kupříkladu „zpěvy“ keporkaků (Megaptera novaeangliae) by díky své složité kompozici jen těžko hledaly v živočišné říši konkurenci. Významnou proměnu prodělala i regulace spánku, protože na rozdíl od suchozemských savců nemůže kytovec opravdu tvrdě usnout. Je nucen opakovaně vyplouvat na hladinu k nádechu. Přitom se neobejde bez aktivního pohybu a činného mozku.

Delfíni vyřešili dilema mezi potřebou spánku a nutností neustále se udržovat v bdělosti střídavým odpočinkem vždy jen jedné mozkové hemisféry. Poloviny mozku se dělí o spánek a bdění, přičemž bdící část má za úkol zajistit spícímu delfínovi pravidelné vynoření nad hladinu, kde se nadechuje.

Podobný spánek „na půl mozku“ není v přírodě zas tak výjimečný. Ovládají jej například vodní ptáci, kteří se sdružují do velkých hejn. Jedinci, kteří usednou na zem nebo vodní hladinu uprostřed hejna, jsou krytí svými sousedy a mohou nerušeně spát. Na ptácích, kteří zůstali na okraji hejna, leží veškerá tíha „strážní služby“. Také oni ale potřebují spát, a proto usínají alespoň na polovinu mozku. Natočí se tak, aby mohli jedním okem pozorovat okolí hejna a zaznamenali blížící se nebezpečí. Protilehlá polovina mozku, která zpracovává signály z „hlídajícího“ oka bdí a je připravena spustit alarm. Polovina mozku, jež kontroluje oko natočené k bezpečnému středu hejna, pak může klidně spát.

Hledání falešného odrazu

Napůl spící mozek delfína je zcela jistě schopen plnit poměrně jednoduché úkoly, jako je vyplouvání na hladinu a nádech nebo hlídání okolí. Zvládnout ještě víc? Tým amerických vědců pod vedením Briana Branstettera z National Marine Mammal Foundation odhalil, že delfíni dokážou se spící polovinou mozku plnit po dlouhou dobu i poměrně složité úkoly.

Vědci použili pro pokus pár delfínů skákavých (Tursiops truncatus), které naučili vyhledávat echolokací „falešné cíle“. Delfín se orientuje podle zachycených odrazů krátkých ultrazvukových „výkřiků“. Badatelé umístili do bazénu osm reproduktorů, z nichž delfínům přehrávali uměle vytvářenou imitaci odrazu jejich echolokačních zvuků. V daném místě se echolokační zvuky od ničeho neodrážely, ale delfíní smysly zaznamenaly, že i tady se nachází překážka. Zvířata byla vycvičená, aby při zachycení signálů vyhledala jejich zdroj – tedy falešný cíl – a stiskla u něj umístěnou páku. Hodnotila se rychlost reakce – jinak řečeno doba, jakou delfín potřeboval k nalezení falešného cíle – a také to, zda určil „falešný cíl“ správně.

Mozek k neutahání

Po potřebném výcviku a přípravách zahájili vědci pětidenní experiment se samcem Nayem a samičkou Sayou. Oba vydrželi hledat falešné cíle celých pět dní bez toho, že by jejich výkonnost vykazovala pokles prozrazující únavu. Say byla v řešení úlohy výrazně úspěšnější. Zatímco Nay nacházel falešné cíle se zhruba osmdesátiprocentní úspěšností, samička se mýlila jen ve 2 % pokusů.

V této fázi bylo jasné, že mozek delfína, navzdory střídavému usínání mozkových hemisfér, vydrží podávat perfektní výkon po dobu pěti dní a přitom nejeví známky únavy. Vydržel by ještě déle? Na to měl odpovědět pokus se samičkou Say. Prodloužený experiment trval patnáct dní a ani v jeho závěru se Saya nezdála být vůbec unavená. Dál už vědci test neprotahovali, možná ani ne s ohledem na pokusné zvíře, jako spíše kvůli vlastní vyčerpanosti. Definitivní hranici delfíních možností v nepřetržité „duševní práci“ tedy zatím neznáme.

Hrad Házmburk se původně jmenoval Klapý. O jeho počátcích moc nevíme. Až ve 14. století se dozvídáme, že se sídlo nedaleko Libochovic stává majetkem pana Zbyňka Zajíce z Valdeka. Německy se toto zvířátko řekne Hase. Zbyněk tedy hrad přejmenoval na Hasenburg. 

Století ho proměnila v trosky, ale on neztratil na své působivosti. Na své pěší pouti se jím kochal i Karel Hynek Mácha, jak dokazuje jeho kresbička, která se dochovala dodnes. Ani zblízka ruiny nezklamou. Všudypřítomné ptactvo jako by umocňovalo až hororovou atmosféru. Oprávněně? Jak si počínali synové rodu, který z hradu vzešel? Kdo se stal chloubou rodiny a kdo černou ovcí? 

Nevzdělanec 

Asi nejvýznamnější personou českých dějin, která z rodu Zajíců vzešla, byl pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka. Své funkce se ujal v listopadu 1402 a tehdy to zřejmě pokládal za přízeň osudu, protože nemohl tušit, že naši církev povede v nejrušnějších dobách, jaké kdy měla zažít – v čase nadcházejících husitských bouří. 

Že se na vrchol církevní hierarchie dostal právě on, byl dost paradox, protože by se dalo bezpochyby říct, že rozhodně nebyl mužem na svém místě. Vždyť se primasem stal jako neostřílený mladík, který ještě nedosáhl třicítky. Při pohledu na dnešní arcibiskupy veliký kontrast. 

Mohl svou úlohu vůbec zvládnout? Sotva. Věk totiž nebyl jedinou a ani největší nevýhodou. Hlavní handicap představovala malá erudice v oblasti teologie. Nejen že mu chybělo vzdělání, ale podle některých zdrojů měl dokonce problém číst nebo psát. Uměl to víc s mečem než s brkem a literami a pravděpodobně snil spíš o rytířské slávě než o kariéře v církevním rouchu. Vybrali ho zkrátka jako politickou figuru, ne jako kapacitu, která by měla řídit duchovenstvo. A to zvláště v době, kdy si myslitelé začali klást velmi klíčové otázky a stále silněji zazníval hlas žádající reformu církve. 

Chudák Zbyněk Zajíc asi ani nevěděl, o čem přesně je řeč, když poslouchal učené polemiky. Zato mu nikdo nemohl upřít snahu. I on cítil, že kritici jako Jan Hus mají v mnohém pravdu a že hodnostáři nežijí podle toho, co káží. Počínal si tedy trochu jako „policajt“ a hodlal morálku kléru pozvednout. A nejen to. Hus na něj dělal veliký dojem a arcibiskup mu proto dopřával sluchu. Zdálo se, že reformí kazatelé získají svého nadřízeného na svou stranu. 

Zrádce? 

Asi nejrozporuplnější vztah měl arcibiskup ke králi Václavu IV. Jejich poměr totiž prošel neuvěřitelnými zvraty. Panovník byl rád, když se do arcibiskupského roucha oblékl muž, kterého pokládal za sobě věrného. Navíc mu asi vyhovovalo, že byl takříkajíc nepříliš kovaný. To se zdálo zárukou, že nebude nikomu vášnivě stranit a spory spíš vyžehlí, než aby je sám vyvolával. Král Václav zřejmě doufal, že coby vladař bude silnější než církev a prostřednictvím nepříliš zaníceného arcibiskupa si pohlídá, aby kněží nezlobili. To bylo v tehdejší společnosti nanejvýš důležité, protože panovník a církev mnohdy o reálnou moc soupeřili dost nevybíravým způsobem. 

Jenže Václav se ve Zbyňku Zajícovi trochu přepočítal. Bral svou úlohu vážněji, než se očekávalo. Nehodlal být jen figurkou. Zdá se, že hodlal své povinnosti plnit nejlépe, jak uměl. Oč méně mu to šlo, o to větší byla snaha. Nakonec se jeho a králův pohled začaly vzdalovat. Václav to vnímal jako zradu, i když tak to zřejmě vůbec nebylo myšleno. Z přátel se stali soupeři. Zavinily to přitom zřejmě dobové okolnosti. Historie zkrátka Zbyňka Zajíce dostala do pozice, o kterou vůbec nestál. 

Osamocen 

Došlo k paradoxní situaci. Teologicky nevzdělaný arcibiskup měl pocit, že musí hájit víru tak, jak ji uznává církev. Jeho oblíbenci v čele s Husem šli dál, než se mu zdálo správné. Nakonec měly reformní síly blíž k trůnu než k hlavě domácí církve! Zbyněk Zajíc se nakonec odvrátil od Husa a rozkmotřil se i s králem. Nelze se mu tak úplně divit. Šlo o dobu, kdy se za pravého považovali hned dva a později dokonce tři papeži. Zbyněk Zajíc byl do své funkce povolán Řehořem XII. a tudíž se mu cítil povinován loajalitou. Král se naopak v rámci své politiky přiklonil k Alexandru V. Očekával, že arcibiskup bude poslušen svého krále. Ten se však prozatím rozhodl ctít spíše svého církevního nadřízeného.

Arcibiskup raději opustil Prahu a spěchal do bezpečí hradu v Roudnici nad Labem. Snad čekal, že se situace uklidní? Dopadlo to ale spíš naopak. Musel jednat, aby zabránil chaosu. Podvolil se a uznal papeže Alexandra V. Jenže zažehnutý požár už nešlo uhasit. Jan Hus a jeho příznivci se radikalizovali natolik, že jejich někdejší obdivovatel Zbyněnk Zajíc musel přistoupit k nejhoršímu – vyhlásit nad Husem klatbu. Stál teď proti všem. Husa na první pohled zradil, i když celý příběh lze interpretovat také opačně: Hus zneužíval arcibiskupova malého rozhledu a tak trochu s ním manipuloval, čemuž se nakonec Zbyněk Zajíc vzepřel. 

Nic jiného mu nezbývalo. Král už mu nevěřil a pohněval si i papeže Alexandra, kterému připadal měkký. Zajíc se nakonec výhrůžkám podvolil a vystoupil rozhodně proti svému někdejšímu příteli Husovi. Zřejmě už mu nezbyl žádný přítel a neměl, o koho opřít svou politickou moc. Doma jej měli za zrádce, papeže začal poslouchat pozdě a ten byl navíc daleko a ztrácel na pražskou revoluční realitu vliv. Zbyněk Zajíc z Házmburka si snadno spočítal, že jeho mocenské akcie padly k nule. Čechy už pro něj nebyly bezpečné a neměl už čemu pomoci. Na cestě do Uher ho zastihla v Bratislavě smrt, a to právě v den svátku svatého Václava roku 1411. 

Duchem i tělem rytíř vzal funkci, na kterou nestačil. Přitom právě kvůli tomu ho do ní možná povolali. Dnes bychom řekli, že nebyla poptávka po odborníkovi, ale po krizovém manažerovi nebo možná lépe řečeno po loajální figurce. Nakonec se stal zosobněním zkušenosti, že funkce mnohdy člověku ani tak nedává možnost něco měnit, ale spíš ho nutí dělat věci, které by nikdy dělat nechtěl. Rytířské ideály mladého Zbyňka každopádně vzaly pod tíhou politických intrik za své. 

Obětní beránek 

Zbyněk Zajíc z Házmburka představoval na arcibiskupském stolci spíš novinku. Tento nevzdělanec měl navazovat na učené předchůdce, mezi nimiž vynikli především Arnošt z Pardubic nebo básnickým uměním obdařený Jan z Jenštejna. Nebylo rozhodně o co stát. Sehrát dobře úlohu arcibiskupa na horké pražské půdě té doby by asi nesvedl ani kvalifikovanější kandidát, než jakým byl Zbyněk Zajíc. 

Důkaz pro toto tvrzení přinesly měsíce následující po jeho smrti. Ani Zbyňkův nástupce nebyl teologem. Naopak. Tentokrát padla volba na králova lékaře. Šlo tedy o muže vzdělaného, ale opět hrála roli hlavně jeho loayalita a naděje, že bude k náboženským sporům pokud možno nestranný a bude se je snažit krotit. Zikmund Albík z Uničova se po roce své funkce raději moudře vzdal. Sám se později stal lékařem krále Zikmunda, kterému posloužil až do jeho smrti. 

Rytíři 

Pan Zbyněk Zajíc nedostal příležitost prosadit se coby rytíř. Obrazně řečeno uvízl v bažině politických intrik a zemřel udolán církevními spory. Potomci slavného rodu měli víc štěstí. To už je nalezneme na vodním hradě v Budyni, který neleží od Házmburka tak daleko. Jan Zajíc podnikl ve dvacátých letech 16. století cestu do Jeruzaléma a později na svém hradě pořádal nevídaná představení plná násilí. Měla napodobovat bitvu s Turky. Velkolepá podívaná se zde konala hned dvakrát v letech 1544 a 1552. Divadelní představení z roku 1552 mělo přihlížející přesvědčit o tom, jak nelítostného nepřítele Turci představují. A děj produkce? Nepřátelé zastihli své křesťanské oběti nepřipravené, začali je nelítostně vraždit a nabodávat na kůl. Neušetřili ani děti. Odehrával se učiněný krvák. Pak došlo ke zvratu. Stateční mužové se rozhodli bránit a zvítězili. Zásluhu na tom neměl samozřemě nikdo jiný než křesťanský rytíř, za jakého se považoval sám Jan Zajíc. 

Přihlížející diváci nerozlišovali realitu a fikci a účinkující zažívali to, co se někdy stává dnešním seriálovým hercům – že je někdo na ulici osloví jako postavu, kterou představují. Došlo totiž i na díky statečným bojovníkům. Hradnímu pánovi a hlavnímu pořadateli se tedy povedlo to, co zamýšlel. Oslavit skutky rytířů, mezi něž se budyňský pán počítal, a pohnout veřejným míněním, aby snad nikdo nepodceňoval nebezpečí, jaké pro Evropu představovali nepřátelští Turci. 

V šarvátkách s nimi se ostatně proslavil i jeho syn Václav Zajíc, který procestoval středomoří a utrpěl od Turků dokonce zranění. To představovalo něco jako důvod k opěvování. Stal se hrdinou. Vojenské úspěchy ho lákaly natolik, že si i před smrtí „hrál“ na válku. Ve strakonickém hradu, který obýval, po něm byla nalezena spousta trofejí ukořistěných Turkům, rozložené mapy, dokonce i děla. Nejvíc asi překvapovaly stany postavené v útulných místnostech. Václav Zajíc zkrátka žil a myslel jako rytíř, a to i doma, v soukromí. 

Skvrny rodu 

Ne všichni členové rodu se však chovali jako ctnostní rytíři. Došlo i na divoké sourozenecké rozepře, které měly následky pro celý kraj. Na začátku 15. století se bratři Vilém a Oldřich rozkmotřili. Hádali se i o vlastnictví hradu Házmburk. Vilém se ho násilně zmocnil – a nejen to. Začal ho vpodstatě používat jako opěrný bod pro své loupeživé výpravy. Těmi hodlal ztrpčovat bratrovi život – nemluvě o tom, že si to „odskákali“ nevinní lidé. Zasáhl dokonce i král, který požádal okolní města a šlechtice, aby pomohli zjednat pořádek. Oba umíněnci si nakonec podali ruce na znamení smíru.

Vilémovi později Házmburk spadl do klína legálně, protož jeho bratr neměl, komu by ho odkázal. V dalších letech se přimkl k Zikmundovi a Jan Žižka mu za to neváhal vojensky škodit. Vilémovi to ale asi stálo za to. Od Zikmunda dostal pěkné majetky a mohl být se sebou spokojen, ačkoliv jeho příbuzní plní rytířských ideálů by si možná mysleli něco jiného. V rodu, který se mohl pochlubit úřadem nejvyššího číšníka či stolníka a dokonce arcibiskupským stolcem, představoval loupeživý rytíř doslova černou ovci.

Není žádným tajemstvím, že satelity konstelace Starlink společnosti SpaceX představují stále větší problém pro astronomy. Nejde přitom jen o to, že přelety početných satelitů hyzdí snímky oblohy ve viditelné oblasti elektromagnetického spektra. Vážnému ohrožení čelí i radioastronomie.

Problém tkví v tom, že ze satelitů Starlink uniká rádiové záření, které zasahuje pásma přísně chráněná pro účely radioastronomických pozorování. Poprvé se to zjistilo v roce 2023. SpaceX tehdy prohlásili, že pracují na nápravě. Nyní je na orbitě zhruba 6 400 satelitů konstelace Starlink a situace s rádiovými vlnami je ještě horší než byla před rokem.

Horší než dřív

Ze satelitů Starlink nové generace, tedy verzí v2mini a v2mini Direct-to-Cell, uniká až 32krát více rádiového záření než u jejich předchůdců. „Monitorujeme problematické záření satelitních konstelací,“ uvádí astronom Cees Bassa z nizozemského institutu ASTRON. „Starlinky se teď ještě zhoršily. Nová generace satelitů vyzařuje více záření a ještě ke všem ve větším rozsahu rádiových frekvencí.“

Podle Bassy je unikající záření Starlinků asi 10milionkrát jasnější než nejslabší zdroje rádiového záření, které lze pozorovat s evropskou soustavou radioteleskopů Low-Frequency Array (LOFAR). To je zhruba jako Měsíc v úplňku ve srovnání s nejslabšími hvězdami viditelnými pouhým okem. Výsledky výzkumu Bassy a jeho kolegů nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

SpaceX v současné době vypouštějí okolo 40 satelitů Starlink nové generace každý týden. Čím více jich krouží kolem Země, tím je situace pro radioastronomii horší. Na orbitě jsou navíc i další konstelace satelitů – například OneWeb s více než 600 satelity, Amazon, který jich plánuje vypustit přes tři tisíce nebo čínští Spacesail Constellation, kteří jich hodlají provozovat až 15 tisíc. Lze tak očekávat, že problémů v tomto směru bude spíše dál přibývat. 

Prvními průkopnicemi se staly Anna Bayerová a Bohuslava Kecková, respektive naopak, neboť Bohuslava získala akademickou hodnost v roce 1880 a Anna až o rok později. Jejich cesty se dokonce střetly ve společném švýcarském podnájmu. Bohužel na něj obě vzpomínaly s hrůzou. Možná je příčina v tom, že splnit si v té době takový sen vyžadovalo nadmíru vyhraněnou a sebevědomou a přitom tvrdohlavou až vzpurnou osobnost, a když se dvě takové sešly v jedněch zdech, byl oheň na střeše. 

Albína Honzáková, sestra první české lékařky promované už na Karlově univerzitě, o emancipaci žen napsala: „Hlavní pružinou […] je vnitřní hluboký a bolestný konflikt, jenž někdy jako zkrvavená rýha vine se celým životem ženy […] a ostře naráží o tvrdou skálu neporozumění.“ 

Jiné kolébky 

Obě ženy přišly na svět v rozpětí pár měsíců na prahu druhé poloviny předminulého století. Nebyly jen současnicemi, ale také krajankami z Mělnicka. Anna se narodila 4. listopadu 1853 ve Vojtěchově (dnes součást obce Mšeno) a Bohuslava 18. března 1854 v Bukolu (dnes součást Vojkovic) nedaleko Kralup nad Vltavou. Avšak původem, a tedy i společenským zařazením byla tahle dvojice více než nesourodá. Otec Anny se vyučil sládkem. Krátkou dobu pracoval i ve vojtěchovském mlýně, kde si našel ženu – dceru svého zaměstnavatele. Záhy se s ní přestěhoval do Podolu a pronajal si pivovar, k němuž později přikoupil hostinec. Anna, nejmladší z jeho tří dětí, nastoupila po německé triviálce do mělnické normální školy, kde si konečně mohla řádně osvojit češtinu. Dětství prožívala v prostředí, které lpělo na konzervativním způsobu života a bylo spíše národně politicky vlažné. 

Naproti tomu otec Bohuslavy zdědil výnosný rodinný statek a o úspěších svého intenzivního hospodaření publikoval články v odborných časopisech. Výhodně se oženil s dcerou barvířského mistra a nakonec přenesl rodinné sídlo do pražského Karlína, kde působil jako úspěšný stavební podnikatel a politicky se přiklonil k progresivnímu křídlu mladočechů. Ve srovnání s provincií poskytoval pražský svět jeho třem dospívajícím dcerám daleko větší vzdělávací možnosti. 

Vyšší dívčí 

Přes různý sociální původ byly však obě dívky nadané a usilovaly o bohatší než pouze všeobecné vědomosti, které jim mohly dát venkovské národní školy. Jenže Anna ve svém úsilí doma narážela na malé porozumění i nedostatečné materiální zajištění. V rodině střední třídy, která lpěla na ustálených zvyklostech, se touha po studiu zdála příliš nereálná. I když díky neutuchajícímu naléhání a také přímluvě mělnických učitelů prosadila Anna nakonec svou, matka se s jejím úmyslem zcela nesmířila. Rodiče ji sice potom finančně vydržovali, nikoli však pravidelně, a hlavně ne v míře, jaké bylo zapotřebí. Anna bydlela od svých jedenácti let u vlastenecké tety v Praze, kde navštěvovala nejprve soukromý vzdělávací ústav pro dívky a po něm i známé lyceum, totiž vyšší dívčí školu, tu ale přerušovaně, neboť obtížně řešila starosti o živobytí. 

Naproti tomu Bohuslava se s žádným omezením nesetkávala. Zámožný a pokrokový otec Keck dceřino rozhodnutí naopak ocenil a umožnil jí studovat na tomtéž lyceu pro dívky, kde se s těžkostmi protloukala Anna. 

Podněty z Amerického klubu 

Pokud se obě dívky nesetkaly už ve škamnách vyšší dívčí školy, pak se zřejmě vídávaly v domě U Halánků. Tam totiž v čítárně a knihovně Náprstkova muzea našel útulek ke svým aktivitám Americký klub dam, ve kterém Anna přilnula ke spisovatelce a přední bojovnici za práva a zájmy žen Elišce Krásnohorské.

Podstatným podnětem pro další cestu obou dívek se mohla stát v klubu prezentovaná kniha Ludmily Šimáčkové o ženském zrovnoprávnění a také přednáška profesora Víta Janovského o aplikaci těchto snah na vysokoškolské studium a lékařské zvlášť. Jak pro Annu, tak pro Bohuslavu to byl zásadní impuls k stanovení životního cíle, jímž měla být medicína. K tomu ale bylo nejdříve zapotřebí na některé z veskrze chlapeckých středních škol získat maturitní vysvědčení a s tím se pak vydat k přijímacím zkouškám na vybranou lékařskou fakultu v cizině, poněvadž u domácích univerzit a jejich fakult zůstávaly dveře před případnými uchazečkami o vysokoškolské studium stále zavřeny. Nabízelo se studium ve Švýcarech nebo v Americe. 

Dvě Češky v Curychu 

Bohuslava zvládla přípravy bez problémů a její maturitu na malostranské střední škole 24. července 1874 noviny oslavily jako malou senzaci, neboť šlo o první úspěšně složenou maturitní zkoušku ženské kandidátky v českých zemích vůbec. Nato zamířila na univerzitu do Curychu, kde uspěla u přijímacích zkoušek na lékařské fakultě. O rok později uvedla do medicínského studia svou známou z pražského Amerického klubu dam a nabídla jí společný podnájem v městečku Hottingen, které je dnes jedním z curyšských předměstí. Anna se totiž přes zvláštní ministerská povolení k maturitní zkoušce neprokousala, nicméně odjela do Curychu a podmíněně (s tím, že vysvědčení dospělosti předloží dodatečně) byla v roce 1875 zapsána do univerzitních matrik s přívlastkem „studiosa medicinae Melnicensis Austriaca“. 

Obě české akademičky se však záhy rozešly a osobní vztah později vystřídalo stále zarputilejší vzájemné přehlížení. Anna se k rozchodu vrátila v jednom z dopisů kratičkou zmínkou: „Na naše doby curyšské vzpomínám s hrůzou – odejela jsem ráda sem do Bernu, abych se jí vyhla.“ Od Bohuslavy podobný komentář chybí, zřejmě by však vyzníval stejně nelichotivě. Co se stalo, se můžeme jen domnívat. 

Anna se vrací domů 

Anna přešla po třech curyšských semestrech na bernskou univerzitu, kde byly školské poplatky a také živobytí přece jen poněkud levnější. I tak ale šlo pořád o náklady přílišné, a rodiče jí proto doporučovali, aby přijala na čas nějakou práci a přerušila studium do doby, než ji budou moci znovu finančně podporovat. Na jaře roku 1878 se vrátila do Prahy, a aby neztratila kontakt se studovaným oborem, požádala o souhlas k případnému pokračování studia na lékařské fakultě české univerzity. Obdržela tu však jen zcela výjimečné a krátkodobé povolení k hospitacím na klinikách některých profesorů. 

Její údajně málo sympatická spolubydlící naopak v Curychu zůstala a ve studiu dosahovala natolik uspokojivých výsledků, že byla v závěrečném roce jmenována asistentkou na ženských odděleních curyšské městské nemocnice: zprvu na interní a po absolutoriu na chirurgické klinice. Disertaci zpracovala u profesora Roseho, známého patrona a příznivce studentek na tamní alma mater, a 4. srpna 1880 získala kýženou akademickou hodnost. Po sedmi ženách z Ruska, čtyřech z USA a čtyřech z Velké Británie, dvou ze Švýcarska a po jedné z Bavorska, Pruska, Srbska a z Rakousko-Uherska se stala 22. doktorkou graduovanou v Curychu a současně první absolventkou tamní lékařské fakulty pocházející z českých zemí. 

Anna se mohla vrátit do Bernu po více než roční přestávce. Nejhorších starostí se zbavila díky peněžním prostředkům, které jí poskytli tamní přátelé a bohatá kolegyně z Kolumbie. Při studiu také psala a posílala do Prahy své příspěvky: mezi cestopisnými reportážemi, fejetony a jinými literárními příspěvky najdeme také odborné zprávy o činnosti R. Demmeho týkající se jeho metod používaných při transfuzi krve a umělé výživě kojenců. Na výzkumu tohoto profesora se Anna podílela během vlastní klinické praxe v bernské městské nemocnici a výsledky pozorování pak zpracovala ve své disertaci. Promovala 30. listopadu 1881. 

Lékařky nejsou žádoucí 

Podle platné legislativy mohli v Předlitavsku (tedy v rakouské části monarchie) vykonávat povolání pouze ti lékaři se zahraničním diplomem, kteří požádali o jeho nostrifikaci a složili rozdílové zkoušky na některé z rakouských univerzit. Ani jedna z českých lékařek však uznání nedosáhla. Ministerstvo kultu a vyučování jejich žádosti zamítlo s odvoláním na dřívější výnos, podle něhož mohly ženy navštěvovat přednášky a cvičení jenom jako hospitantky, nesměly však být imatrikulovány; proto prý nemohly dosáhnout ani doktorátů, a pokud se tak stalo v cizině, nemohly být jejich zahraniční diplomy nostrifikovány. 

Anna se tedy vrátila do Švýcarska a praktikovala krátce v Teufenu a potom v Bernu. V roce 1892 se jí podařilo získat funkci zemské lékařky v Dolní Tuzle a v Sarajevu a stala se v tomto ohledu průkopnicí, po níž nastoupilo do téže služby šest dalších ženských lékařek. Zůstala ale jen necelý rok. Po předčasném návratu „z rodinných a zdravotních důvodů“ (za nimiž stály zřejmě především konflikty s místními úředníky) pracovala v různých sanatoriích a léčebnách ve švýcarských, německých a dalších západoevropských lokalitách. Do Prahy přijela natrvalo teprve koncem roku 1909 a prakticky až do posledního vydechnutí 24. ledna 1924 se věnovala pedagogické práci. 

Boj s nedůvěrou 

Bohuslava získala povolení alespoň k akušerství. Působila jako excelentně připravená porodní asistentka nejprve v předměstském Karlíně a potom přímo v Praze, kde si zjednala širokou klientelu a těšila se u ní všeobecné úctě. Poté se po příkladu Anny přihlásila na místo úřední lékařky v Rakousko-Uherskem okupovaných zemích na Balkáně – do úřadu v Mostaru byla uvedena provizorně roku 1893 a definitivně o tři roky později. V hlavním městě Hercegoviny a jeho širokém zázemí pak zajišťovala lékařskou péči a organizovala zdravotní výchovu mezi ženami, zejména mezi muslimkami. 

Podobně jako Anna bojovala s nedůvěrou a předsudky. „Zvláště pak Turkyně zpočátku mně samé, jakož i mým receptům s nedůvěrou vstříc přicházely a mým nařízením se velice nerady, anebo vůbec nepodrobovaly,“ čteme v jednom z dopisů. Svůj boj ale především díky léčebným výsledkům vyhrála. V závěru života onemocněla cukrovkou a jezdívala každé léto na léčení do Karlových Varů. Zemřela 17. října 1911 u své sestry v Kostomlatech nad Labem.

Za práva žen 

Anna a Bohuslava zaujímají v boji za právo českých žen na vysokoškolské a medicínské vzdělání tutéž úlohu, jakou splnila v podobném úsilí Američanek Elizabeth Blackwellová nebo evropských žen Naděžda Prokofjevna Suslovová. V habsburské monarchii to byly právě obě české lékařky, které především svým působením v Bosně a Hercegovině poskytly účinné argumenty do probíhajících polemik, zda mají být ženám jejich zahraniční lékařské diplomy uznány a zda mají být připuštěny k řádnému studiu medicíny. Rozhořčené diskuse vedly nakonec ke splnění obou požadavků nejprve v Uhrách a později také v Předlitavsku. 

První ženou promovanou na lékařské fakultě české univerzity v Praze se stala 17. března 1902 Anna Honzáková. V následujících letech bylo řádné studium na pražské lékařské fakultě povoleno dalším dívkám, jejichž počet se od roku 1910 začal radikálně zvyšovat.

Lemuři indri žijí v deštných pralesích na východě Madagaskaru, v malých skupinkách zahrnujících rodiče a 2–3 potomky. Velmi sociální zvířata spolu komunikují pomocí písní, podobně jako ptáci či velryby. Jednotlivé rodiny mají vlastní „písně“, jimiž pravidelně ohlašují svou přítomnost: Po úvodním zakřičení následuje řada kvílivých zvuků. Lemuři se takto dorozumívají v rámci své skupiny, ale odpovídají také jiným; méně hlasitými zvuky pak vyjadřují strach či upozorňují na predátora. Jejich křik se nese až na vzdálenost tří kilometrů a domorodci z něj mají respekt. 

Předčí i zpěvné ptáky

Nejpozoruhodnější je však na lemuřím zpěvu rytmus, díky němuž se jejich zvuky nápadně podobají lidským písním. Vědce z anglické University of Warwick to zaujalo natolik, že zahájili dlouhodobou studii s cílem odhalit případné zákonitosti. Od roku 2005 sledovali 51 volně žijících indriů a zkoumali 820 různých písní. Objevili tak v jejich komunikaci tzv. izochronii neboli rovnoměrnost, kdy je každý interval mezi zvuky stejný. Vzniká tím přirozený vzorec či rytmus, například jako u tikání hodin nebo metronomu.

Izochronie představuje charakteristickou vlastnost naší hudby, zahrnovala ji však i každá jednotlivá píseň či poplašné volání lemurů. „Popsaný objev je staví do pozice zvířat s největším počtem vokálních rytmů sdílených s lidským hudebním repertoárem. Předčí dokonce i zpěvné ptáky a všechny savce,“ popisuje hlavní autorka studie Chiara De Gregorio. Výzkum tak mimo jiné pomáhá potvrdit dlouholetou teorii, že písně ukazují na dávného společného předka druhů. Jak uvedla spoluautorka práce Daria Valente, „daná zjištění […] dokládají, že lze základní prvky lidské hudby vysledovat až k raným komunikačním systémům primátů“.

Díky vítězství v šestidenní válce v červnu 1967 získal Izrael rozsáhlá území, která přispěla k vylepšení jeho dosavadního vojensko-strategického postavení. Obrana hustě obydlených oblastí v okolí hlavního města Tel Avivu a v Galileji se začala opírat o přírodní překážky, kterými se na severu staly Golanské výšiny, na východě řeka Jordán a na jihu Sinajský poloostrov. Jelikož arabské státy podporované Sovětským svazem žádaly tato území zpátky, avšak bez záruky uzavření míru, izraelští političtí představitelé se rozhodli, že si je (i přes nátlak OSN) raději ponechají.

Přípravy na novou válku

Zmiňovaný nepříznivý vývoj nejvíce poškodil Egypt, který v důsledku porážky přišel o Sinajský poloostrov. Na jeho ekonomiku měly totiž velice tvrdý dopad chybějící zisky z provozu Suezského průplavu, protože ten se stal linií příměří a tím neprůchodným pro mezinárodní lodní dopravu. Egyptský prezident Gamál Násir si uvědomil, že ztracená území může získat zpět jen bojem; armáda se však po porážce v červnu 1967 nacházela prakticky v troskách. Naštěstí pro Násira byl SSSR stejně odhodlaný odčinit porážku svých zbraní jako Egypťané, takže již během prvních týdnů po šestidenní válce začaly do země proudit masivní dodávky vojenské techniky. Násir pak přistoupil k reorganizaci ozbrojených sil. V říjnu 1967 se již cítil natolik silný, aby nařídil první útoky, které v následujícím roce přerostly do takzvané opotřebovací války.

Izraelci nejprve odpověděli na egyptské „harašení zbraněmi“ dělostřeleckou palbou na vojenská a průmyslová zařízení podél průplavu a později i leteckými nálety na cíle v okolí Káhiry. Aby zamezili ztrátám na životech mezi svými vojáky na východním břehu, vybudovali tam od října 1968 do března 1969 systém opěrných pozorovacích bodů, později pojmenovaný po tehdejším náčelníkovi generálního štábu, jímž byl generál Chaim Bar Lev.

Zároveň se v rámci celých izraelských obranných sil začalo s posilováním těch druhů zbraní, které podle expertů nejvíce přispěly k vítězství v roce 1967. 
Nejvyšší prestiži se těšilo letectvo, jež začalo dostávat novou výzbroj v podobě amerických letadel A-4E Skyhawk a F-4E Phantom. Zmíněné stroje přinesly významné posílení úderné síly letectva, které mohlo vedle stíhacích akcí plnit i úlohu „létajícího dělostřelectva“.

Hned po letectvu následovalo tankové vojsko, které spolu s ním spolykalo až 80 % izraelského obranného rozpočtu v tomto období. Počet tankových brigád vzrostl na úkor mechanizovaných oddílů, klasické pěchoty a dělostřelectva a také modernizace probíhala hlavně v rámci tankového vojska – například vylepšení tanků Šot (britský Centurion) výkonnějšími kanony a naftovými motory na verzi Šot Kal.

Podcenění protivníka

Opotřebovací válka mezi Egyptem a Izraelem skončila příměřím 7. srpna 1970, protože Egypt nebyl s to překonat izraelskou obranu na Sinaji a zachytit se na opačném břehu průplavu. Izrael zase nedokázal pomocí leteckých úderů destabilizovat Násirův režim, neboť v roce 1969 protivzdušnou obranu Egypta přímo převzaly oddíly sovětské protivzdušné obrany a stíhacího letectva. Ačkoli Izraelci utrpěli poměrně významné ztráty (asi 500 padlých), uhájili východní břeh průplavu, což je utvrdilo v tom, že změny v rámci armády a letectva byly správné.

Zároveň u nejvyšších izraelských představitelů vzniklo mylné přesvědčení, že Egypt nebude schopen zahájit novou válku před rokem 1975. Základním kamenem tohoto předpokladu byla skutečnost, že egyptské letectvo nemělo ve výzbroji vhodné bombardéry, které by mohly napadnout cíle v hloubce izraelského území. Protože jejich získání bylo podmíněno jednáním vrcholných egyptských představitelů v Moskvě, vojenská rozvědka Aman se oprávněně domnívala, že jejich eventuální zakoupení by neušlo její pozornosti. 

Slepá víra ve zpravodajce

Druhým důležitým prvkem bylo přesvědčení, že Egypt nezaútočí na Izrael osamocený, ale pokusí se před novým konfliktem zajistit si spojenectví ostatních arabských států, především Syřanů. Jenže se zdálo, že vztahy mezi oběma zeměmi nejsou momentálně nijak zvlášť srdečné. Navíc v září 1970 prezident Násir náhle zemřel, přičemž jeho nástupcem se stal Anvar as-Sádát, o kterém se Izraelci (ale vlastně i ostatní světoví politici) domnívali, že jeho působení bude jen dočasné.

Výsledkem těchto úvah bylo přesvědčení, že Aman bude schopen dodat vládě, v jejímž čele stála od března 1969 ministerská předsedkyně Golda Meirová, včasné varování. Na jeho základě pak bude mít náčelník generálního štábu (od ledna 1972 jím byl generál David Elazar) dost času na mobilizaci záložníků. Do té doby si mělo s egyptským útokem bez problémů poradit letectvo a útvary pravidelné armády umístěné na Sinaji, které se opíraly o pevnůstky Bar Levovy linie. Po příchodu záložních útvarů pak měly tyto síly přejít do široce založeného protiútoku a nepřítele rozdrtit. A tak se stalo, že když 6. října 1973 Egypťané zaútočili, bránilo východní břeh průplavu pouze přibližně 290 tanků 252. tankové divize, 468 záložníků brigády Etzioni v 16 pevnůstkách a 12 dělostřeleckých baterií.

Vojenské přípravy Egypťanů

Navzdory všem předpokladům se as-Sádát ve funkci prezidenta nejen udržel, ale i dál pokračoval v kursu stanoveném svým předchůdcem. Avšak na rozdíl od Násira dospěl k představě omezeného vojenského konfliktu, jehož cílem nebylo dobytí celé Sinaje, ale jen získání a udržení tak velkého předmostí, aby byli Izraelci přinuceni k diplomatickým jednáním. Egyptský prezident pověřil vypracováním plánu operace Badr (Půlměsíc) na překročení průplavu své vojenské velitele. Útok měl probíhat v souladu s tehdejší sovětskou vojenskou doktrínou. V první fázi měly egyptské útvary překonat průplav a násep na jeho východním břehu a vytvořit mělké předmostí. Ve druhé fázi ho měly rozšířit do hloubky 10 až 15 km a ve třetí obsadit strategické průsmyky Gidi a Mitla a ty bránit až do zásahu supervelmocí.

Hlavní překážky egyptští plánovači viděli v Suezském průplavu, jehož hladina a rychlost proudění vody v něm výrazně kolísá v závislosti na přílivu a odlivu, následně v Bar Levově linii a nakonec v kvalitativní převaze Izraele v tancích a letectvu. První dva problémy pomohly odstranit zkušenosti sovětských poradců, ženijní mostní a pontonová technika sovětské provenience a také intenzivní výcvik egyptských ženistů a pěšáků. Obranu proti tankům v průběhu operace vyřešilo vysoké nasycení pěších brigád protitankovými zbraněmi (pancéřovky RPG-7 a střely 9M14 Maljutka). Protivzdušnou obranu oblohy nad průplavem zajišťoval již zmíněný raketový systém.

Útok přes průplav

Večer 5. října 1973 většina izraelských vysokých představitelů uléhala s pocitem, že „něco visí ve vzduchu“, ale zprávy od Amanu stále tvrdily, že pravděpodobnost egyptského útoku je velice nízká. Přitom přípravy k útoku již běžely na plné obrátky, a to pod rouškou cvičení egyptské armády Tahrír 73 (Osvobození 73). Pouze několik nejvyšších důstojníků z celkově asi 200 000 mužů na tomto cvičení a prezident as-Sádát věděli, že následující den ve 14.00 tento rutinní nácvik plynule přeroste do skutečné války.

Šestého října několik minut před druhou odpoledne egyptské tanky vyjely na rampy připravené na západním břehu, dělostřelci odstranili maskovací sítě ze svých zbraní a nad hlavami jim proletěly letky egyptských stíhacích bombardérů Su-7 a stíhaček MiG-21, aby zaútočily proti izraelským letištím a opěrným bodům. Izraelci byli zcela zaskočeni, ačkoli v časných ranních hodinách konečně dostali varování od vojenské rozvědky, že Egypťané zaútočí. Jenže čas útoku byl v této zprávě stanoven na 18.00, takže tanky, které měly podpořit pevnůstky na břehu průplavu, se stále ještě nacházely v pozicích přibližně 8 km od cíle.

Prvních 40 hodin bojů se neslo ve znamení egyptského úspěchu. Dvě armády (2. a 3.) překročily průplav po jeho celé délce a do večera dokázali pěšáci vytvořit téměř souvislé předmostí oddělené uprostřed plochou Velkého Hořkého jezera. Útočníci sice utrpěli ztráty (208 padlých), ale ty byly mnohem nižší, než egyptští plánovači očekávali (kolem 30 %).

Podle předpokladu plánovačů způsobilo zoufalé volání o pomoc z 16 pevnůstek Bar Levovy linie obkličovaných egyptskou pěchotou a nacházejících se pod silnou dělostřeleckou palbou na izraelské straně zmatek. Izraelští tankisté následně vyráželi v obětavých výpadech jednotlivých čet a rot bez podpory dělostřelectva a pěchoty svým spolubojovníkům na pomoc. Kvůli tomu se stali snadnou kořistí egyptských tankoborníků. 

Ráno 7. října přišla 252. divize o plné dvě třetiny svých tanků, přičemž Egypťané už měli na východním břehu díky skvělé práci ženistů, kteří celou noc neúnavně budovali pontonové mosty a proráželi průchody v izraelském pískovém valu, v téže době přibližně 800 tanků T-54, T-55 a T-62. K dovršení vší smůly postrádali Izraelci na Sinaji vzdušnou podporu, protože v této chvíli velení letectva přesměrovalo všechny své stroje nad Golanské výšiny, kde byla situace kvůli syrskému postupu ještě kritičtější.

Promarněná šance

Naštěstí se v té chvíli projevily silné stránky izraelského mobilizačního systému, takže už brzy odpoledne 7. října začaly na bojiště přijíždět první tanky 162. záložní tankové divize generála Abrahama Adana a večer téhož dne i předvoj 143. záložní tankové divize generála Ariela Šarona. Jejich příchod konečně umožnil veliteli jižního vojenského okruhu generálovi Šmuelu Gonenovi, aby na 8. října naplánoval první skutečný izraelský protiútok, jehož cílem bylo „sbalit“ egyptské předmostí směrem od severu k jihu podél východního břehu průplavu. Bohužel pro Izraelce, i tento útok byl šitý horkou jehlou, takže skončil nezdarem. 

Po této promarněné šanci se Izraelci zase stáhli do obrany. Navzdory všem úspěchům to byli nakonec Egypťané, kdo svou šanci na vítezství promrhal. Nedokázali je totiž završit rozhodným postupem směrem ke strategickým průsmykům v době, kdy Izraelci teprve přisunovali na bojiště zálohy. Důvodem váhavého postupu byl zřejmě strach většiny egyptských důstojníků z toho, co by se stalo s jejich jednotkami, kdyby opustily ochranný raketový „deštník“. Zastáncem zmiňovaného názoru byl zejména náčelník generálního štábu Sa‘d ad-Dín Šazlí. 

Egypťané se o rozhodující útok s přibližně tisícovkou tanků pokusili až ráno 14. října, když jim ho – na základě zoufalých žádostí Syřanů o podporu – kategoricky nařídil sám as-Sádát. Pokus o průlom však narazil na pevnou izraelskou obranu přibližně 700 tanků. Egypťané ztratili asi 260 obrněnců a Izraelci pouze 20. Generál Bar Lev to okomentoval slovy: „Egypťané se znovu vydávají svou starou cestou a my se vracíme na tu svou.“

„Televizní operace“

Izraelští velitelé se však nespokojili jen s odražením útoku, ale hodlali boje přenést na západní břeh průplavu – „do Afriky“. Jako vhodné místo k překonání průplavu se jevil úsek nad Velkým Hořkým jezerem naproti Deversoiru, kde se podle průzkumu mezi dvěma egyptskými armádami otevírala asi 20 km široká mezera. K překonání průplavu (operace Gazela) byly vyčleněny tři tankové divize (162., 143. a 146. pod velením generála Kalmana Magena) a 247. záložní parašutistická brigáda (plukovník Danny Matt), která měla sehrát roli předvoje.

Výsadkáři se navzdory nepřehledné situaci (o přístupy k průplavu se stále bojovalo) v noci z 15. na 16. října dostali na západní břeh a ženisté tam ještě před rozedněním dokázali pomocí pramic přepravit prvních 30 tanků. Ty okamžitě začaly s ničením radarových stanic a raketových baterií, aby izraelskému letectvu konečně umožnily získat vzdušnou nadvládu nad bojištěm. Egypťané si nejprve nepřipouštěli, že by na západním břehu mohl operovat nepřítel. I když už pak o Izraelcích věděli, nedělali si velké starosti. As-Sádát dokonce při svém projevu z 16. října izraelské překonání průplavu posměšně označil za „televizní operaci“. O den později však už Egypťané svůj názor změnili a snažili se izraelský koridor na východním břehu zničit současnými útoky oddílů 2. a 3. armády. Izraelci je však očekávali a zlikvidovali je hned v zárodku.

Zásah velmocí

Od 18. října už všechny tři divize operovaly na západním břehu s cílem odříznout egyptskou 2. a 3. armádu od jejich týlu na egyptském území. Zatímco Šaronův postup na sever uvízl před Ismaílíjou kvůli houževnatému egyptskému odporu, Adanova a Magenova divize nakonec 23. října obsadily přístav Adabíja na břehu Suezského zálivu. Do izraelského obklíčení se tak dostala celá 3. armáda a město Suez. Za daných okolností už byla jen otázka času, kdy obklíčeným Egypťanům dojdou potraviny, voda a střelivo a budou muset kapitulovat.

Do vývoje na Sinaji však už 19. října rázně zasáhl SSSR, který nehodlal připustit zopakování vojenského debaklu svého spojence jako v roce 1967. Výsledkem sovětsko-amerických diplomatických aktivit byla rezoluce OSN č. 338 o zastavení palby ze dne 22. října, která měla vstoupit v platnost v 18.00 téhož dne. Protože ani Egypťané, ani Izraelci toto příměří nerespektovali, musela na sovětský nátlak Rada bezpečnosti OSN přijmout 25. října další dvě rezoluce, které obě bojující strany konečně donutily k zastavení palby. Boje na Sinaji utichly. Přestože i tentokrát skončily izraelským vítězstvím, nebylo to vítězství absolutní. As-Sádát nakonec i navzdory porážce dosáhl svého, protože v důsledku mírových jednání, která následovala, vrátil Izrael v roce 1982 výměnou za mír Sinajský poloostrov a pásmo Gazy Egyptu. 

Mikroplasty – drobné polymery, které mají svůj původ ve zhruba 400 milionech tun plastů, jež lidé každoročně vyprodukují, se nepozorovaně dostávají do našich těl prostřednictvím potravin, které jíme, vody, kterou pijeme a vzduchu, který dýcháme. Není před nimi úniku a jsou takřka všude – vědci je objevili v lidských střevech, krvi, mozku, placentě nebo v mateřském mléce.

Nový výzkum odhaluje mikroplasty i v krevních sraženinách v oblasti mozku, kam musely proniknout skrz hematoencefalickou bariéru. Ta přitom slouží jako ochrana mozku právě před cizorodými látkami.

Luís Fernando Amato-Lourenço z berlínské Svobodné univerzity a brazilské Univerzity v São Paulu se svými kolegy prostudoval u 15 zemřelých čichové bulby, tedy oblasti mozku, kam přicházejí informace od čichových receptorů. U osmi z nich vědci zjistili v mozkové tkáni čichových bulbů částice a vlákna mikroplastů. Nejčastěji zastoupenou látkou byl polypropylen (PP), který se používá k výrobě obalů, textilií a různých součástek, například v automobilovém průmyslu. Částice mikroplastů objevené v mozkové tkáni měly velikost od 5,5 až po 26,4 mikrometrů. Zneklidňující výsledky v těchto dnech zveřejnil odborný časopis JAMA Network Open.

Badatelé jsou přesvědčeni, že objev mikroplastů v čichových bulbech potvrzuje význam těchto orgánů jako cesty pro cizorodé látky, které se dostávají z ovzduší až do mozku. Stále sice není jasné, jaké mohou být důsledky průniku mikroplastů do lidských tkání, pokud ale jde o hromadění těchto látek přímo v mozkové tkáni, rozhodně nejde o dobrou zprávu. Velmi pravděpodobně tím roste riziko zánětů a poškození mozkové tkáně. Navíc se zdá, že poškození v oblasti nosu a s ním souvisejících nervů bývá spouštěčem neurodegenerativních onemocnění.

O tom, jakým způsobem vznikaly první černé díry v raném vesmíru, nepanuje mezi vědci shoda. Podle dosavadních zjištění se zdá, že supermasivní černé díry, s hmotností více než miliardy Sluncí, existovaly již zhruba necelou miliardu let po Velkém třesku.

„Zdá se, že mnohé z těchto objektů jsou hmotnější, než jsme mysleli, že by mohly být. Buď vznikly již jako velmi hmotné, nebo rostly extrémně rychle,“ uvádí Alice Youngová, doktorandka ze Stockholmské univerzity a spoluautorka studie publikované v časopise The Astrophysical Journal Letters.

Černé díry hrají důležitou roli v životním cyklu všech galaxií, jejich evoluci ale stále obestírá řada tajemství a záhad. Aby vědci získali přesnější obraz toho, jakým způsobem se tato gravitační monstra promítají do evoluce galaxií, mapovali pomocí Hubbleova dalekohledu populace slabých galaxií v době, kdy byl vesmír starý jen několik procent svého současného stáří. Opakovaná pozorování po několika letech ukázala změny v jasnostech těchto galaxií, což podle vědců naznačuje přítomnost černých děr.

Jak ale tyto prvotní černé díry v raném vesmíru vznikaly? Podle vědců je možné, že za jejich zrodem stál kolaps masivních, nedotčených hvězd během první miliardy let vesmírného času. Tento typ hvězd mohl existovat pouze ve velmi raných fázích vývoje vesmíru, protože pozdější generace stálic již nese stopy po zbytcích dávno zaniklých hvězd. Další možností jejich vzniku je hroucení plynných mračen nebo slučování hvězd v masivních hvězdokupách.

Podle Matthewa Hayese z katedry astronomie na Stockholmské univerzitě je mechanismus vzniku raných černých děr důležitou součástí skládačky vývoje galaxií. Zjištění Hubbleova dalekohledu vědci nyní hodlají ověřit pomocí Vesmírného dalekohledu Jamese Webba.
 

Kypr náleží k několika ostrovům ve Středozemním moři, které v minulosti hostily „trpasličí megafaunu“ – původně velké savce, kteří se v izolovaném prostředí rychle zmenšili pod tlakem evolučních procesů. Na Kypru žily dva druhy trpasličí megafauny – asi půltunový trpasličí slon Palaeoloxodon cypriotes a 130kilový trpasličí hroch Phanourios minor, který dosahoval velikosti zhruba dnešního hrošíka liberijského.

Kyperští sloni i hroši, jejichž předci se na Kypr museli původně dostat nějakým dobrodružným způsobem, protože tento ostrov zřejmě dlouho předtím nebyl spojen s pevninou, na ostrově prosperovali několik set tisíc let. Pak oba druhy zhruba ve stejné době, asi před 13 tisíci let vyhynuly. Shodou okolností k tomu došlo brzy poté, co se na ostrov dostali lidé doby kamenné.

Příliš zdatní lovci-sběrači

Na první pohled by se mohlo zdát, že viník zániku kyperské trpasličí megafauny je zcela zřejmý. Část odborníků se ale přesto dlouho vzpírala představě, že by viníkem mohli být lidé. Podle nich na Kypru v té době nežilo dost lidí na to, aby v relativně krátkém čase sprovodili kyperské slony a hrochy ze světa.

Corey Bradshaw z australské Flindersovy Univerzity vedl výzkum, v němž s kolegy odkryl osud trpasličí megafauny na Kypru. Podařilo se jim přesvědčivě doložit, že lovci-sběrači na Kypru nejprve vybili trpasličí slony a záhy po nich i trpasličí hrochy. Za necelých tisíc let bylo po všem. Výsledky výzkumu Bradshawova týmu publikoval v těchto dnech odborný časopis Proceedings of Royal Society B.

Badatelé modelovali vliv lidské populace na kyperskou trpasličí megafaunu s využitím dostupných dat z různých vědeckých disciplín. Zohlednili rekonstrukci nároků tehdejších lidí na energetickou hodnotu stravy, složení jejich jídelníčku, úspěšnost lovu i výběr kořisti. Podle vědců žilo na Kypru asi 3 až 7 tisíc lovců-sběračů, kteří podle všeho byli bez problémů schopni zlikvidovat tamní trpasličí megafaunu.

Popsat stavby na hoře Wu-tchaj jen jako „klášterní komplex“ by znamenalo ohromné podhodnocení. Na pěti plochých vrcholcích v nadmořské výšce asi dvou tisíc metrů se rozkládá 41 posvátných mnišských institucí, přičemž každá z nich funguje podle vlastních řádů a pravidel. Podobnou koncentraci klášterů a chrámů lze v celé miliardové Číně najít pouze na dalších třech místech a dohromady pak tvoří čtveřici posvátných hor čínského buddhismu.

Komplex leží asi tři sta kilometrů jihozápadně od Pekingu, což je na čínské poměry opravdu nedaleko. Proudí tam tudíž davy návštěvníků, kteří se mísí mezi šest tisíc stálých obyvatel místa. Jen část z těchto mnichů však patří ke konkrétnímu klášteru: Mnozí naopak svobodně putují z jednoho do druhého a prosí o ubytování a jídlo.

Dva tisíce let historie

První stavby v lokalitě vyrostly za vlády dynastie Východní Chan mezi léty 25 a 220. Během staletí však přibývaly nové a nové chrámy, takže se místo proměnilo v dokonalou encyklopedii čínských stavebních stylů. Největšího rozkvětu dosáhly kláštery za dynastie Tchang, vládnoucí v letech 618–907, kdy jich na okolních kopcích stály zhruba tři stovky. Jejich udržování však bylo nákladné, tudíž zas postupně ubývaly, až do dnešního počtu.

Úpadek staveb se ovšem nijak neprojevil na kvalitě učení. Naopak – na hoře Wu-tchaj se zrodila jedinečná směsice vlivů, kdy se buddhismus propojil s tradičním konfucianismem a taoismem. Filozofové o nich s respektem hovořili jako o „třech učeních“ a na rozdíl od zvyklostí v Evropě či na Blízkém východě mezi nimi nedocházelo k tření, nýbrž k harmonickému propojení. Za wutchajskými oltáři přitom putovalo nejméně osmnáct císařů, kteří jinak zřídka opouštěli hradby Zakázaného města: Podobné pocty se tedy mnoha místům v čínské historii nedostalo.