Karlovi Velikému v žilách kolovala bojovná krev předků. Jeho dědečkem byl Karel Martell (Kladivo), zakladatel karolínské dynastie, obávaný válečník a mocný majordomus, který významně rozšířil panství Franků na úkor sousedních království i Arabů na jihu Francie. Otcem Karla Velikého pak byl první král nové dynastie Karlovců Pipin III. Krátký. Byl to on, kdo sesadil posledního merovejského panovníka, aby se sám nechal provolat králem Franků, a to s posvěcením papeže, v jehož zájmu porazil severoitalské Langobardy. Pipin Krátký měl dva syny, staršího Karla a mladšího Karlomana, mezi něž před svou smrtí rozdělil franské državy. 

Zatímco Karlovi připadlo původní franské území, tedy Austrasie a umenšená dolní Neustrie, jeho bratru Karlomanovi byla svěřena teritoria, která získal Karel Martell a Pipin – Alamanie, Burgundsko, Provence a Septimánie. Pokud jde o Aquitánii, tu měli bratři zřejmě spravovat dohromady. Od roku 768 tak vládli nad Franskou říší společně, nikoliv však svorně a příliš dlouho. 

Jediný vládce

Aquitánie představovala problematické dědictví. Zdejší vévodové a ostatní nobilita stále úplně nepřijali fakt, že jsou součástí Franské říše, a cizí nadvládě se s železnou pravidelností stavěli na odpor. Nové povstání vypuklo krátce po Pipinově smrti a bylo tak prvním konfliktem, který museli karlovští bratři řešit bez otcova vedení. Roku 769 bylo Karlovi zřejmě již 27 let a zcela jistě měl vojenské zkušenosti, jež získal v předchozích letech po otcově boku. Karel v čele vojska revoltu tvrdě potlačil a území podrobil své svrchovanosti. 

Nevíme přesně, k čemu došlo, ale Karloman svůj nárok na polovinu Aquitánie stáhl. Další vývoj událostí nasvědčuje tomu, že mezi bratry panoval vztah maximálně lhostejný až nepřátelský. Avšak dřív, než mohlo dojít k otevřenému konfliktu, Karloman roku 771 z přirozených příčin zemřel a říši tak zůstal jediný vládce. Bylo ovšem zapotřebí ještě mnohé vykonat, aby si Karel mohl za své jméno připojit Magnus, tedy Veliký. Zda by se stal Velikým nebýt bratrovy předčasné smrti, zůstává otázkou. 

Psal se rok 772 a před franským panovníkem vyvstal mnohem vážnější problém, než jakým byla Aquitánie. Papež Hadrián I. jej požádal, aby podpořil jeho nárok na území v Itálii, která toho času okupoval langobardský král Desiderius. Karel skutečně na papežovu podporu vystoupil, nicméně Desiderius veškeré požadavky rezolutně odmítl. Tak začalo italské tažení Karla Velikého… 

Pán Itálie

Roku 773 Karel překročil Alpy a vpadl do severní Itálie. Vojsko rozdělil do dvou proudů, přičemž prvnímu velel osobně, druhý svěřil svému strýci. Na odpor se jim sice postavila langobardská armáda, ale Karlovi zvědové nalezli jinou cestu, takže franská jízda mohla zaútočit z východu i ze západu. Desiderius se stáhl do opevněné Pavie (Ticinum), hlavního města langobardského království, a Karel jej následoval. Ačkoliv nemáme konkrétní údaje o velikost franského vojska, bylo natolik početné, aby kolem města vytvořilo pevné sevření. Obléhací stroje Frankové neměli, Karel se tedy rozhodl Langobardy vyhladovět. Pavii obléhal od září 773 do června 774. Desiderius neměl úniku. 

Mnich ze St. Gall, jenž o téměř sto let později sepsal životopis Karla Velikého (De Carolo Magno), líčí událost takto: „Pak se objevil železný Karel, s železnou helmicí na hlavě, s rukama krytýma v železných rukavicích, s hrudí a širokými rameny chráněnými železným hrudním krunýřem: v levé ruce držel do výše pozvednuté své železné kopí, zatímco jeho pravá ruka spočívala na neporazitelném meči. Železné pláty, které většina mužů tehdy odmítala, protože jim ztěžovaly nasedání na koně, zakrývaly také jeho stehna. (…) Jeho štít byl jen železný, s puklicí v barvě železa a se železným středem. Každý, kdo šel před ním, kdo pochodoval po jeho boku, každý, kdo jej následoval, a veškeré vybavení vojska se mu snažili co nejvíce podobat. Železo vyplňovalo všechna pole a otevřené prostory, sluneční paprsky se odrážely od železa. Vyděšení obyvatelé města v hrůze volali: ‚Železo! Běda, samé železo!‘“ 

V Pavii nakonec vypukl hladomor a Desiderius kapituloval. A tehdy se stalo něco dosud nevídaného: Frank se prohlásil králem Langobardů. Do té doby bylo běžnou praxí, že vítěz vyhladil vládnoucí vrstvu poraženého a území si přivlastnil. Karel, rex Francorum, se ale začal titulovat také jako rex Langobardorum a zahájil tak budování svého impéria.

Potíže se Sasy

Zatímco Karel válčil v Itálii, vyvstaly potíže na severu, kde Frankové usilovali o podmanění pohanských Sasů. S nimi se již dříve potýkal Karlův otec i děd, nikdy se jim ale nepodařilo Sasy trvale zpacifikovat. Karel musel řešit saskou otázku prakticky od počátku své vlády po dobu dalších tří desetiletí. Sasové se v 8. století dělili do čtyř skupin ovládajících čtyři rozdílná teritoria. Jako zdatný a uvážlivý vojevůdce proto Karel proti Sasům postupoval systematicky a podroboval si jednu skupinu po druhé. V zimě roku 772 Sasové nečekaně vtrhli na franské území a zničili kostel v Deventeru. Takovou troufalost nemohl král nechat bez trestu, a tak se poprvé vydal proti stále pohanským Sasům. 

Jeho odveta byla rychlá a tvrdá. V čele vojska pronikl na území jižních Sasů a dobyl pevnost Eresburg na řece Lippe, kde zničil saský posvátný objekt Irminsul. Sice přesně nevíme, jakou měl podobu, ale nepochybně měl pro Sasy velký symbolický a duchovní význam, patrně spojený i s příslušnou materiální hodnotou v podobě cenných obětin. Karlův přístup byl ale ještě komplexnější. Nejen že Sasy zbavil opěrného bodu a duchovní motivace, ale své tažení spojil s christianizací pohanů. Pochopitelně k jejich značné nelibosti. Poté, co Karel dobyl několik pevností, získal rukojmí a od Sasů přijal slib míru, obrátil se k nám již známým záležitostem v Itálii. Mír se Sasy ale nevydržel. 

Obecně lze říci, že vždy, když král řešil záležitosti v Itálii nebo jinde, Sasové toho využili a znovu povstali. V čase, kdy byl zlomen odpor Langobardů, se Sasové shromáždili kolem náčelníka Widukinda, získali zpět ztracené pevnosti a dokonce vtrhli na franské území. Proto se roku 775 vydal král v čele velké expedice zpacifikovat je podruhé. Získal ztracené pevnosti a prošel saským územím při řekách Lippe, Ruhr, Diemel, Wesser a Oker. Teprve poté se k němu dostavili východní Sasové, aby žádali o příměří a slíbili loajalitu. Na konci tažení vládl Karel nad Sasy z východu, jihu i západu. 

Roku 776 se ale musel vrátit do Itálie, aby se vypořádal s odbojnými vévody a definitivně ovládl sever země. Sasové toho samozřejmě využili, napadli franské pevnosti na svém území a přinutili krále, aby jim znovu připomněl, kdo je v jejich zemi pánem. Opět následovala trestná výprava, žádost Sasů o mír, slib věrnosti a následný křest mnoha z nich. Král navíc nechal zbudovat novou pevnost Paderborn, odkud mělo být podrobené saské území kontrolováno franskou posádkou. Karel se patrně domníval, že je saský problém vyřešen, konec to ale zdaleka nebyl. 

Španělské dobrodružství

Roku 777 přijal Karel Veliký v Paderbornu poselstvo nezávislých maurských vládců ze Zaragozy, Girony, Huesky a Barcelony, kteří u franského krále hledali podporu proti vzrůstající moci córdobského emíra Abd ar-Rahmána I., jenž ovládal jih a střed Pyrenejského poloostrova. Za vojenskou pomoc byli Maurové ochotni Karlovi složit slib věrnosti. Železný král cítil příležitost rozšířit svou křesťanskou říši a v domnění, že od Sasů již nebezpečí nehrozí, se vydal za dalším válečným dobrodružstvím. 

Podobně jako v případě tažení do Itálie, rozdělil i při postupu přes Pyreneje své vojsko do dvou proudů. Od západu směřoval v čele neustrijských Franků sám, kdežto z východu táhl směrem k Zaragoze voj Austrasijců, Burgundů a Langobardů. V Barceloně Karlovu armádu vítali, avšak než mohlo dojít ke spojení obou vojů v Zaragoze, začali mezi sebou arabští vládci bojovat. Navíc z jihu postupovalo silné vojsko córdobského emíra. 

Situace se diametrálně změnila a Zaragoza odmítla vpustit Karla Velikého za hradby. Po měsíčním obléhání Zaragozy dostihla franského vládce zpráva o novém povstání Sasů. Král musel od svých plánů na Pyrenejském poloostrově upustit, aby se znovu utkal s rebely za Rýnem. Cestou se však rozhodl preventivně zasáhnout a zabezpečit problematickou baskickou Vasconii (Gaskoňsko), jež byla ve svazku Franské říše jedním z mladších vévodství s částečně stále nezávislou vládou. Karel věřil, že se Baskové proti němu spolčují s Maury a že by i v budoucnu mohli dělat potíže. Proto zničil baskické hlavní město Pamplonu, nechal strhnout jeho hradby a se zemí nařídil srovnat i některá další sídla. Území poté obsadil vlastními posádkami. 

Odplata Basků byla nečekaná a Frankům způsobila na postupu přes Pyreneje velké nesnáze. Večer 15. srpna 778 napadli postupující Karlovu armádu v Roncesvallském průsmyku. Baskové znalí obtížně schůdného terénu Franky obklíčili a odřízli jejich zadní voj se zavazadly. Zcela zaskočené nepřátele prakticky do jednoho pobili, a to včetně velké části Karlových předních velitelů, mezi nimiž se nacházel správce bretaňské marky Roland, majordomus Eggihard či palatin Anselm. Karlovo vojsko utrpělo těžké ztráty a pryč byla i zavazadla patrně naplněná zlatem, které král získal od Arabů za ukončení obléhání Zaragozy. Španělské tažení nenaplnilo jediný z Karlových cílů a nepřineslo mu žádný zisk. 

Pohané na kolenou

Další kroky Karla Velikého vedly bez prodlení zpět do Saska. Sasové, odmítající franskou nadvládu, pronikli až k Rýnu, odkud je Karel roku 779 zatlačil zpět. Jako tank kukuřičným polem prošel až k Labi, podrobil si západní Sasy, vzal si rukojmí a mnoho Sasů muselo roku 780 opět přijmout křest. Karel se mohl domnívat, že bude konečně klid, ale vydržel pouhé dva roky. 

Zatímco král odcestoval do Itálie, aby ohlídal královskou korunovaci svých synů, Pipina na krále Langobardů a Ludvíka na krále Aquitánie, Sasové opět povstali. Když se panovník konečně dostal do problémové oblasti, byl nesmlouvavý. V čele železné armády podnikl rozsáhlou ofenzivu, Sasy porazil a přinutil je vzdát se. Poté 4 500 z nich nechal bez slitování setnout. Tato krvavá událost z roku 782 vešla do dějin jako masakr u Verdenu. 

Boje pokračovaly ještě další dva roky, než konečně nastal všeobecný mír. Teprve roku 785 se vzdal vůdce Sasů Widukind, složil králi lenní přísahu a nechal se pokřtít. Sedm let měl Karel Veliký od saských záležitostí klid a mohl se tak věnovat válčení na jiných frontách. Jeden ze závažných problémů pro Franskou říši představovali divocí avarští jezdci. Roku 788 hned dvakrát napadli Bavorsko a současně zaútočili také na severovýchodní pomezí Itálie. Ve všech případech však byli odraženi domácími obránci. Karel měl v úmyslu vybudovat v Bavorsku pohraniční opevnění, ale shromáždění v Řeznu roku 791 nakonec rozhodlo, že se proti Avarům vypraví spojenecké vojsko a zasáhne je na jejich vlastním území. Pro nadcházející tažení bylo třeba zajistit dostatek bojeschopných mužů, a tak začaly násilné odvody. 

Za těchto okolností roku 792 znovu povstali západní Sasové a brzy se k nim připojili soukmenovci východní i severní. Síla saského odporu už ale neměla takovou sílu jako dřív. Roku 794 bylo povstání udušeno. O dva roky později vypukla revolta Sasů z oblasti Engern v srdci Saxonie, ale ani tentokrát neměla úspěch. Osobní přítomnost krále, jenž si na pomoc přizval loajální christianizované Sasy a také Polabské Slovany, nedala rebelii šanci. Tíž Sasové naposledy povstali roku 804 a císaři Karlovi Velikému (titul získal roku 800 po korunovaci v Římě) došla trpělivost. Deset tisíc Sasů nechal deportovat do franské Neustrie a uvolněné území daroval loajálním slovanským Obodritům, které si podrobil během tažení roku 789. Po třiceti dvou letech a osmnácti bitvách války se Sasy konečně skončily. 

Úspěchy na východě

Roku 791 se franské vojsko vypravilo proti Avarům. Bohužel, o průběhu tažení se nedochovalo žádné podrobnější vyprávění, faktem ovšem je, že Frankové zaznamenali fenomenální úspěch bez větších ztrát. Karlův syn Pipin, postupující s langobardským vojskem z Itálie, Avary porazil a vyplenil Panonii. Karel bez obtíží pronikl na jejich území ze severu a postupoval dál při Dunaji, aniž by narazil na výraznější odpor. I když se poté musel vrátit, aby řešil problémy se Sasy, Pipin v boji pokračoval. Jedna za druhou padaly avarské kruhové pevnosti, včetně té největší – hrinku, jež byla avarským centrem. Kořist poté putovala do Cách, kde byla rozdělena a poslána Karlovým přívržencům i některým jiným vládcům.

Máme-li být spravedliví, je třeba poznamenat, že franskému úspěchu zřejmě významně napomohl rozkol mezi samotnými Avary. Franské vojsko pak volně plenilo jejich území i v letech 795 a 796. Toho času se Karel Veliký válečných tažení účastnil již méně a trávil stále více času ve svém paláci v Cáchách. Poslední významnou výpravou, kterou Karel Veliký podnikl, i když už ne v čele vojska, ale z titulu nejvyššího velitele v zázemí, bylo tažení proti jihovýchodním Slovanům. 

Zlomení avarské moci otevřelo Frankům cestu na území Chorvatů. Již dříve si Karel podmanil Obodrity na severu a zavázal je k placení tributu. Hlavního vítězství na jihu dosáhli Frankové roku 796, čímž učinili závislými Chorvaty z Panonie, Slavonie a severní Dalmácie. Následně Karel vyslal Bavory a Langobardy také do Korutan a Kraňska, aby zdejší Slovany přivedli pod franskou svrchovanost. K podmanění došlo, nikoliv však k pevnému připojení k říši. Do Karlovy pokladnice měl putovat pravidelný tribut jako v jiných případech. Podobně dopadla i výprava Karlova syna Ludvíka proti Čechům roku 805. Franské vojsko vtrhlo do Čech ve třech proudech, zde se spojilo a přimělo Čechy k pravidelnému poplatku.

Císař Karel Veliký si svůj přídomek nepochybně zasloužil. Potvrzením jeho velikosti bylo uznání jeho císařské hodnosti roku 812 Byzantskou říší. Skutky a život císaře se staly nehynoucí inspirací a postupně i legendou. Legendou o křesťanském panovníkovi, ochránci víry a neporazitelném vojevůdci.

V uzavřené láhvi perlivé vody je oxid uhličitý neboli CO₂ rozpuštěný, stejně jako například kuchyňská sůl. Nejedná se tedy o dvoufázovou směs – bublinky ve vodě – ale o tzv. pravý roztok: Láhev obsahuje pouze jednu, kapalnou fázi. Proto ji pohledem od stejné láhve neperlivé vody těžko odlišíte, a také objem tekutiny bude v obou identický.

Při přípravě roztoků obecně platí, že se objemy nedají jednoduše sčítat, protože částice při rozpouštění vzájemně vyplňují mezery ve své molekulární struktuře nebo spolu jinak interagují. Nelze tudíž snadno předpovědět, jak přesně se objem kapaliny po rozpuštění určitého množství látky změní. Nicméně pro vybrané dvojice látka–rozpouštědlo byl zmíněný vztah experimentálně popsán.

Výrobce perlivé vody udává koncentraci oxidu uhličitého 5 g/l, takže láhev o objemu 1,5 l jej obsahuje 7,5 g. Podle jedné studie by rozpuštěním daného množství CO₂ ve vodě mělo dojít k nárůstu objemu asi o 6,5 ml. Po vyprchání veškerého oxidu uhličitého by tedy mělo v láhvi zůstat právě o uvedenou hodnotu méně kapaliny. Za plynného stavu by popsané množství CO₂ zaujalo objem několika litrů.

Zajímavé je, že při normální teplotě a tlaku lze v 1 litru vody rozpustit asi jen 1,5 g oxidu uhličitého. Většího obsahu v sycených nápojích se dosahuje přetlakovým plněním pod atmosférou oxidu uhličitého, která je uzavřena pod víčko. Po otevření pak začne CO₂ okamžitě vyprchávat ve formě bublinek plynu, což způsobuje perlivou chuť. 

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Tereza Pavlíčková, Ph.D., Technion – Israel Institute of Technology

Přibližně 300 světelných let od nás se v souhvězdí Velké medvědice nachází hvězda s označením HD 118203. V roce 2020 ji astronomové „pokřtili“ jako Liesmu, podle postavy z lotyšské básně Staburags un Liesma. Jde o dlouho známou žlutou hvězdu spektrální třídy G, která je zářením podobná našemu Slunci. Ve srovnání s naší mateřskou hvězdou je Liesma přibližně o 20 procent hmotnější a zhruba dvakrát větší. 

V roce 2006 byla u ní objevena exoplaneta HD 118203b, dnes nesoucí jméno Staburags, velikostí odpovídající Jupiteru a dvakrát hmotnější, která obíhá ve velmi těsné blízkosti hvězdy. Exoplaneta Staburags je podle vědců typickým horkým jupiterem.

Velmi chladný superjupiter

Mezinárodní tým astronomů, který vedl Gracjan Maciejewski z Univerzity Mikuláše Koperníka v polské Toruni, nedávno ohlásil pozoruhodný objev. Vědcům se u Liesmy podařilo identifikovat další exoplanetu. 

Nově objevená exoplaneta HD 118203c je sice také plynným obrem, od svého rozpáleného společníka se ale velmi liší. Objevený plynný obr je podstatně hmotnější - jeho hmotnost odpovídá přibližně 11 Jupiterům a jedná se tak o tzv. superjupiter. Podrobnosti o nové exoplanetě vědci zveřejnili v odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Pozoruhodné je, že exoplaneta HD 118203c Liesmu obíhá jednou za 14 let ve vzdálenosti přes 6 AU (vzdáleností mezi Zemí a Sluncem), čili ještě ve větší vzdálenosti než která dělí Jupiter a Slunce (5,2 AU). Z uvedených parametrů exoplanety HD 118203c lze soudit, že jde o velmi chladný superjupiter, což je mezi známými exoplanetami velmi vzácná kombinace. Podle toho co víme, existuje tenhle zajímavý planetární systém s větší verzí Slunce, horkým jupiterem a velmi chladným superjupiterem asi pět miliard let.

Při pohledu na kostry gigantických sauropodů, kteří představují jednoznačně největší suchozemské živočichy všech dob, se nabízí řada otázek: Jak velké asi měli srdce? Jak objemné byly jejich plíce či játra? Kolik kilogramů potravy za den pozřeli a jaký měli třeba pulz? Na žádný z uvedených dotazů v současnosti neexistuje jednoznačná odpověď, protože přesně nevíme, jak fungoval metabolismus zmíněných tvorů. Ostatně prozkoumat fyziologii zvířat, která vyhynula před více než 66 miliony let, není zrovna snadné. Musíme se tedy uchýlit k sofistikovaným odhadům, jež stavějí na vědeckých poznatcích o současné fauně a na skromných informacích, které o fyziologii a anatomii největších známých sauropodů máme.

K nejlépe prozkoumaným obrům se řadí proslulý exemplář brachiosaurida druhu Giraffatitan brancai. Kostra tohoto ohromného pozdně jurského titána z tanzanské lokality Tendaguru vznikla z elementů více jedinců téhož druhu a dnes je k vidění v berlínském Muzeu přírodní historie. Zmíněné pozůstatky se našly mezi léty 1909 a 1912 na území tehdejší kolonie Německá východní Afrika, přičemž při výšce 13,26 metru a délce okolo 23 metrů jde o jednu z největších dosud sestavených dinosauřích koster.

Vzorový obr

Rozměry jednotlivých kostí žirafatitána dobře známe: Jeho lopatky měřily 2 metry, stehenní kost 1,86 metru a žebra měl bezmála třímetrová. Ohledně měkkých tkání, jež se nedochovaly, však panují větší nejasnosti. Dlouho bylo zcela nemyslitelné, že by se jimi paleontologové zabývali. Současné moderní metody výzkumu jim ovšem umožňují doslova nahlédnout pod kůži.

Zejména studie berlínského fyziologa Hannse-Christiana Gungy a jeho kolegů, publikované v letech 1999 a 2007, přišly s velice cennými, byť ne vždy ověřitelnými odpověďmi na výše uvedené otázky. Autoři pracovali s předem danými a přesnými údaji: Jednalo se o předpoklad průměrné hustoty tkání v hodnotě 0,8 kg na 1 000 cm³, o celkovou tělesnou hmotnost 38 tun, objem těla 48 m³ a jeho souhrnnou plochu v rozmezí 119–128 m². Vědci tedy brali v potaz tzv. štíhlou variantu proporcí žirafatitána, u nějž se dřív uváděla silně přehnaná hmotnost mezi 74 tunami a 102 tunami.

Dva metráky denně

Podle Gungy a jeho týmu by samotná kůže 38tunového živočicha vážila zhruba 2 140 kg, tedy asi jako dva osobní automobily. Plíce by pak dosahovaly hmotnosti téměř 400 kg a objemu bezmála 3 000 l. Badatelé proto předpokládají, že se jurský titán nadechl asi jen 3,5krát za minutu.

Jeho žaludek vážil takřka 2,5 tuny a při úplném naplnění pojal asi 8 430 kg rostlinné hmoty. Pro představu – vešel by se do něj i slavný tyranosaurus Sue, jenž zřejmě vážil kolem 8 460 kg. Dle jisté starší vědecké práce přitom zmíněný dinosaurus potřeboval pozřít asi 15 kg cykasů a dalších rostlin za hodinu. Ostatně ve fázi nejrychlejšího růstu mohli obří sauropodi, například jihoameričtí titanosauři, přibývat na váze i přes 50 kg denně. Podle jiných předpokladů by však dospělý teplokrevný žirafatitán potřeboval každý den přijmout až 182 kg rostlinné potravy…

Pomalu, ale jistě

Hmotnost ledvin popsaného giganta se odhaduje na 55 kg, v případě sleziny se mluví o 141 kg, a u jater dokonce o 318 kg. Srdce by pak vážilo zhruba 200 kg a tlouklo by s frekvencí 14–17 úderů za minutu. Dřívější odhady velikosti daného orgánu z přelomu 80. a 90. let minulého století se pohybovaly ve fantastickém rozmezí 1,5–2 tun, což ovšem dnešní věda nepovažuje za příliš pravděpodobné. Například srdce zhruba 170tunového plejtváka obrovského dosahuje hmotnosti okolo 175 kg.

Celkový objem krve v těle žirafatitána činil dle novějších teorií asi 1 880 l, tedy téměř 400krát víc než u dospělého člověka. Základní metabolický výdej představoval skoro 916 000 kJ za den a za zmínku stojí i další údaje: Samotná kostra vážila přes 5,5 tuny a svalovina více než 17 tun, což odpovídá takřka polovině hmotnosti celého těla. Pokud měl dinosaurus stále vlhkou kůži, mohlo se z ní během jednoho dne odpařit až 567 l vody, a uvedený proces by zásadně ovlivňoval regulaci jeho vnitřní tělesné teploty.

Mezi srdcem a hlavou

Srdce gigantického dinosaura muselo být nepředstavitelně výkonné, se systolickým objemem odhadovaným až na 17,4 l – oproti pouhým 80 ml u zdravého dospělého člověka. A aby vypumpovalo krev do výšky hlavy, tedy kolem 13 metrů, musel tlak vyvinutý v levé srdeční komoře dosahovat asi 86 kPa. Pro srovnání, u člověka se jedná o 16 kPa.

Autoři odborné práce uzavírají přehled uvedených fantastických údajů konstatováním, že stejně jako žirafy měli i tito obří dinosauři nepochybně řadu anatomických adaptací, které jim pomáhaly přežít a unést ohromnou hmotnost vlastního těla. Jejich organismus byl velmi jemně vyladěný a mohl „fungovat“ pouze ve světě pozdní jury či rané křídy, kdy vládlo celkově vlhčí a teplejší podnebí, jiný poměr plynů v atmosféře a ekosystémy nabízely množství dostupné rostlinné potravy. Každopádně přinejmenším na souši se za posledních 66 milionů let tak velkolepý tvor už neobjevil. Sauropodi zkrátka až do svého vyhynutí na konci druhohorní éry představovali geniální dílo evoluce. 

Ukončení hromadného odsunu postavilo československé orgány před zásadní otázku: Co dál se zbylými Němci? Část z nich opustila zemi v takzvaných dodatečných transportech prováděných v rámci slučování rodin a v několika menších transportech do počátku padesátých let. Avšak spojenecké orgány v německých okupačních zónách již další větší množství Němců z Československa odmítaly. Československo tak chtě nechtě muselo zbylé Němce nějak začlenit do poválečné společnosti. Do konce čtyřicátých let přitom převažovala snaha pokračovat v „odgermanizování“ Sudet a k tomu mělo přispět vystěhování Němců do českého vnitrozemí.

Občanky pro Němce

S nastolením komunistické diktatury v únoru 1948 ustoupila protiněmecká rétorika alespoň ve vládní politice do pozadí. Poválečný nacionalismus byl vystřídán proletářským internacionalismem a vznik Německé demokratické republiky jako spřáteleného „socialistického“ státu vedl k oprášení starého Gottwaldova hesla: „Není Němec jako Němec.“ Postupně byly odbourávány překážky k občanské emancipaci českých Němců. K tomu směřovalo i vládní nařízení z roku 1948 dávající jim možnost požádat o vrácení československého státního občanství. 

Avšak řada Němců už o československé občanství nestála. Jednak jeho udělení nijak samo o sobě jejich existenční potíže nezlehčovalo a ani nezakládalo nárok na vrácení zkonfiskovaného majetku, jednak mnoho českých Němců plánovalo opustit Československo a přesídlit do západního Německa nebo Rakouska. A bez občanského průkazu měli větší naději dostat se ze země, kde byli obyvateli druhé kategorie.

Slovy historika Tomáše Dvořáka: „Zatímco pro odsunuté Němce se české země staly ztraceným a uloupeným domovem, pro ty, kteří zde setrvávali, a zejména pro Němce přesunuté do vnitrozemí, se Československo měnilo ve vězení.“ Československé úřady situaci nakonec vyřešily bolševicky, kolektivním udělením státního občanství v roce 1953. 

Menšina s glejtem

Kolektivně udělené občanství sice Němce formálně občansky zrovnoprávnilo, komunistický režim se ovšem nehodlal vrátit k předválečné menšinové politice. Němcům tak nebylo obnoveno národní školství, pouze v místech s větším počtem německých dětí se povolovaly kroužky německého jazyka (probíhaly nepovinně a po vyučování). Jistá tolerance se projevila v kulturním vyžití německé menšiny – existovaly lidové knihovny s německou literaturou či kroužky lidové tvořivosti, hrálo se i divadlo. V roce 1954 dokonce vznikl profesionální zájezdový soubor Prager deutsche Wanderbühne (Pražská kočovná scéna), který vystupoval doma i v NDR. 

Jinak se ovšem spolkový a společenský život toho zlomku Němců, který ve staré vlasti zůstal, výrazně omezil. Mohli se sdružovat jen v některých masových a mezinárodních organizacích a odborech a teprve během pražského jara v roce 1968 získali Němci v Československu status národnostní menšiny a o rok později založili vlastní menšinovou organizaci Kulturní sdružení občanů ČSSR německé národnosti, která pěstovala kulturní a folklórní tradice, samozřejmě v mezích tehdy platných zákonů. 

Zmenšování menšiny

Nic však nezastavilo tisíce českých Němců od opuštění Československa. Individuální vystěhovalectví probíhalo po celou dobu existence komunistického státu, přičemž vrcholu dosáhlo v šedesátých letech. Němců v Čechách tak nezadržitelně ubývalo.

Nezanedbatelný podíl na tom měla i jejich pokračující asimilace do české společnosti, kdy vnoučata sudetských Němců už mluvila primárně česky, nepříznivá demografická struktura a značná rozptýlenost. Ta omezovala příslušníkům německé menšiny nacházet si partnery stejné národnosti a zakládat národnostně homogenní rodiny. Zatímco na konci třicátých let žilo na území dnešní České republiky kolem 3,5 milionů Němců, podle posledního sčítání lidu v roce 2011 se z českých státních příslušníků k německé národnosti hlásilo jen necelých 19 000 osob.

Flavonoidy, vyskytující se přirozeně v bylinkách, ovoci a zelenině, mají podle řady odborníků velmi příznivé účinky na lidské zdraví. Chrání buňky před volnými radikály, brání růstu nádorových buněk, příznivě působí proti srdečním chorobám a celkově posilují imunitní systém. Výzkumný tým, který vedla Amy Jenningsová z Královské univerzity v Belfastu, se nedávno zaměřil na roli flavonoidů v souvislosti s demencí. 

Demence je charakterizována jako globální porucha intelektu, paměti a osobnosti, přičemž mezi hlavní rizikové faktory demence patří věk. U lidí starších 65 let trpí demencí zhruba 5 % populace. Celosvětově je demence bohužel na vzestupu. Podle loňské britské studie by do roku 2040 mohlo v Anglii a Walesu žít s demencí až 1,7 milionu lidí – o více než 40 % více, než se původně předpokládalo. Celosvětově by v roce 2050 mohlo demencí trpět až 153 milionů lidí. Vědci a lékaři se proto snaží hledat účinné postupy pro včasnou diagnostiku, prevenci a léčbu demence.

Flavonoidy jako prevence

Jenningsová s kolegy analyzovali údaje o více než 120 tisících dospělých ve věku 40 až 70 let, které jsou uložené v britské databázi UK Biobank. Výsledky výzkumu ukázaly, že zvýšení konzumace potravin a nápojů obsahujících velké množství flavonoidů, obzvláště bobulí, čaje a červeného vína snižuje riziko demence zhruba o 28 procent. Výrazné to bylo zejména u lidí s vysokým genetickým rizikem demence a se symptomy deprese.

Jak to u podobných studií bývá poměrně časté, vzhledem ke způsobu sběru dat a jejich vyhodnocování nelze s jistotou říct, zda se jedná o příčinnou souvislost. Zdá se ale, že mezi konzumací potravin s množstvím flavonoidům a nižším rizikem demence je přinejmenším těsný vztah. Závěry své studie vědci zveřejnili v odborném časopisu JAMA Network Open.

„Naše výsledky představují jasnou zprávu pro veřejné zdraví. Jednoduchá opatření, jako je zvýšení denní spotřeby potravin s vysokým obsahem flavonoidů, mohou snížit riziko nástupu demence, především u vysoce rizikových skupin,“ shrnuje Jenningsová. „V současnosti nemáme k dispozici účinnou léčbu demence a čelíme značným ekonomickým i sociálním nákladům, které toto onemocnění nese. Preventivní opatření by proto měla být zásadní prioritou v péči o zdraví.“ 

V počátcích existence firmy si inženýři SpaceX pronajímali pro zkoušky hardwaru různou infrastrukturu na západě a jihu USA. Během cestování po uvedených zařízeních pak narazili na starou testovací oblast námořnictva o rozloze 256 akrů nedaleko texaského městečka McGregor. Inženýrům se opuštěné zázemí v mnohém zamlouvalo, jelikož do značné míry nabízelo vše, co ke své práci potřebovali. Velmi rychle se jim tudíž podařilo Muska přesvědčit, aby nemovitost koupil. Testovací základna McGregor se tak stala hlavní zkušební oblastí SpaceX a danou roli plní doposud.

Cesta na toaletě

Od té doby se areál díky skupování pozemků okolních farem značně rozrostl. Jeho plocha dnes přesahuje 16 km² a vyrostlo na ní značné množství zkušebních stolců pro raketové motory, vzletová a přistávací rampa i četná další infrastruktura. Jako první stálí zaměstnanci tam působili pouze tři lidé, zatímco dnes jde o vyšší stovky pracovníků.

Před více než dvaceti lety se inženýři mezi továrnou v Hawthorne a McGregorem přesouvali v autech a prototypy prvního raketového motoru Merlin vozili na přívěsu za Hummerem H2. Pokud pracovali na něčem opravdu klíčovém, co nesneslo odklad, nebo když potřebovali nutně doručit menší součástky, dostávali k dispozici i Muskův soukromý tryskáč. Jeho kapacita se však někdy využívala skutečně na maximum a počet cestujících převyšoval počet sedaček: Nezřídka se tak stávalo, že jeden nešťastník musel strávit celý let na toaletě. Dnes už ovšem po dálnicích mezi Kalifornií a Texasem převážejí početné kamiony nejen raketové motory, ale i celé stupně Falconů.

Osmnáct hodin denně

Kromě zkoušek a vývoje nových motorů i dalších součástek raket spočívá dnešní účel základny McGregor především v rutinním testování nově vyrobených motorů Merlin a Raptor. Směřují tam přímo z továrny v Hawthorne, přičemž testovacím zážehem musí projít úplně každý exemplář. Slouží k tomu 12 stanovišť provozovaných 18 hodin denně, šest dní v týdnu. Odzkoušené Merliny se pak vracejí do Kalifornie, kde se montují na první a druhé stupně Falconů, zatímco Raptory se vozí na kosmodrom Starbase k integraci na Starship.

V McGregoru se přitom nejen zkouší nově vyrobená či vyvinutá raketová technika, ale probíhá tam rovněž údržba, revize a příprava techniky již použité. Z kosmodromů na obou pobřežích Spojených států se tudíž na základnu přesouvají první stupně Falconů, které absolvovaly alespoň 10 letů. Stejně tak tam po každé misi míří lodě Dragon, načež je v místních zařízeních čeká odčerpání pohonných látek, kontrola všech systémů, vyčištění a příprava na další start na oběžnou dráhu.

Johnny na Kobylce

Do povědomí veřejnosti se testovací základna nejvíc zapsala mezi léty 2012 a 2014, kdy se tam odehrály letové zkoušky dvou prototypů prvního stupně Falconu 9, které nesly pojmenování Grasshopper neboli „luční koník“ a F9R Dev1. Zmíněných vysoce atraktivních letů se uskutečnilo celkem 13 a šlo o historickou premiéru startů a přistání prvního stupně provozovaného orbitálního nosiče.

Firma samozřejmě všechny zkoušky natáčela a záznamy zveřejňovala. A aby bylo na videích dobře patrné, o jak rozměrný stroj se jedná, umístili inženýři na přistávací konstrukci prvního Grasshopperu figurínu kovboje v životní velikosti: Dostal jméno Johnny a stal se vlastně prvním pasažérem SpaceX. Tematická volba kostýmu přitom nebyla náhodná. Na okolních texaských farmách se to krávami jen hemží a mnohá pasoucí se stáda byla na záznamech z testovacích letů dobře vidět. Na internetu se následně vyrojilo mnoho vtipů, ale také iniciativ na ochranu zvířat před hlukem raketových motorů. Nicméně inženýry SpaceX zaujalo chování skotu natolik, že k němu nainstalovali kameru, aby mohli jeho reakce při zážezích studovat.

Tisícovka za rok

Největší zařízení základny představuje 82 metry vysoký testovací stolec. Původně sloužil celým prvním i druhým stupňům Falconu 9, které tam mohly ve vertikální poloze absolvovat zážehy všech motorů v plné délce operační mise. V roce 2019 však SpaceX zmíněné zařízení přestavěla, aby se na něm daly testovat Raptory. Uvedené motory se do té doby podobně jako Merliny zkoušely pouze v horizontální pozici, což klade mnohem nižší nároky na infrastrukturu. Nevýhoda ovšem tkví v odlišném namáhání konstrukce a v rozdílných projevech některých aspektů činnosti motoru oproti operačnímu provozu.

V současné době tvoří základna v McGregoru zázemí nejen zkušební, ale také výrobní. Vyrostla tam totiž nová továrna na motory Raptor pro Starship a časem jich má produkovat až tisíc ročně, což znamená neuvěřitelné tempo 3–4 kusů denně. Kapacity továrny v Hawthorne se pak zachovají pro další vývoj a prototypy.

Druhá polovina 19. století přinesla velký rozmach opakovaček, tedy pušek s ručně ovládanými otáčivými závěry a vnitřními nábojovými schránkami. Na přelomu 19. a 20. století tyto zbraně již představovaly standardní výbavu pěšáků všech vyspělých zemí, kteří se s nimi vydali také do bojů první světové války. Zkušenosti z tohoto konfliktu sice vedly k rozvoji dalších typů zbraní, jež měly schopnost poloautomatické či plně automatické palby, jenže opakovačky nadále dominovaly a armády většinou sahaly jenom k lehkým modernizacím osvědčených vzorů.

Jiná hlaveň

Britská opakovačka systému Lee-Enfield zajisté patří mezi nejslavnější zbraně své kategorie a nadále si udržuje širokou úctu a popularitu. Kořeny jejího zrodu sahají do roku 1889, kdy byla přijata do služby puška Lee-Metford Mk.I na náboj 7,7×56 mm, známý také jako .303 British. Označení zbraně napovídalo, že závěrový systém a schránku vytvořil James Lee, kdežto autorem drážkované hlavně byl William Metford. 

Onen závěr patřil do tehdy dominantní kategorie válcových otáčivých mechanismů, zamykal se dvěma zadními ozuby a ovládal se za pomoci typické zahnuté páky. Schránka pojala osm nábojů, ale tento počet se u varianty Mk.II zvýšil na deset. Od roku 1892 se nábojnice plnily výkonnějším bezdýmným prachem a v roce 1895 se zavedla jinak drážkovaná hlaveň, která se ukázala být nezbytná pro užívání nábojů s onou novou náplní.

Mimořádně vysoká kadence

Tak se zrodila opakovačka Lee-Enfield, kde druhé jméno v názvu říkalo, že sériovou produkci zajišťuje továrna Royal Small Arms Factory v Enfieldu. Její nejznámější podoba zvaná SMLE (Short, Magazine, Lee-Enfield) vstoupila do služby v roce 1904 a konstruktéři ji nadále zdokonalovali. V roce 1907 se tedy objevilo provedení Mk.III s jiným způsobem nabíjení a v roce 1915 nastoupila zjednodušená úprava Mk.III*, která se stala standardním vzorem první světové války, jelikož již byla optimalizována pro masovou výrobu. Od většiny konkurenčních pušek se vzor SMLE lišil zejména vyšší kapacitou schránky, neboť jiné opakovačky nabízely nejčastěji pět ran. 

Velmi nezvyklá byla i možnost mačkat spoušť pouze malíčkem, zatímco pravá ruka držela páku závěru. Dalo se tak dosáhnout takřka neuvěřitelných rychlostí střelby (přes 30 ran za minutu), takže družstvo zkušených britských vojáků s „enfieldkami“ se téměř vyrovnalo schopnostem kulometu. Souviselo to i s doktrínou britské pěchoty, která preferovala míření na skupiny nepřátel a ideu „zahlcení prostoru palbou“. Tato koncepce se udržovala také v dalších letech, kdy proběhly i úpravy britské opakovačky.

Nové varianty pro novou válku

Opětovným zjednodušením vznikla zbraň SMLE Mk.V, která navíc obdržela nové dioptrické hledí kalibrované na 300 yardů (274 m). Na počátku 30. let se pak odehrála další série změn, ze kterých vzešlo kompletně přepracované provedení nazvané No 4 Mk.I. Na první pohled se od starších zbraní řady SMLE odlišovalo tím, že hlaveň o přibližně 5 cm přesahovala předpažbí, kdežto u předchozích britských opakovaček tento přesah neexistoval, což propůjčovalo sta rým puškám série SMLE charakteristický „krátký“ vzhled. 

Opakovačka No 4 Mk.I se tak v roce 1941 stala standardní pěchotní zbraní britské armády a rozběhla se masová produkce, nicméně továrna RSAF v Enfieldu se na ní podílela už jen minimálně. Dodávky zajišťovalo několik závodů po celé Velké Británii a rovněž v Kanadě, kde se vyráběla poněkud upravená varianta zvaná No 4 Mk.I*.

Nepodařený bajonet

Z důležitých variant si zasluhuje zmínku ještě puška No 5 Mk.I, známá též jako „Jungle Carbine“ („karabina do džungle“). Ta se vyznačovala zkrácenou hlavní, která se hodila zvláště pro asijské bojiště. Navzdory hromadné produkci nových „enfieldek“ ale platilo, že se pořád běžně používaly i různé starší vzory, takže snímky britských vojáků z mimoevropských bojišť či fotografie pěšáků z do minií často zachycují i pušky SMLE Mk.III a Mk.III*. Obecně se pušky Lee-Enfield těšily dobré pověsti jako spolehlivé a odolné zbraně, ačkoli se z hlediska přesnosti nemohly vyrovnat například systému Mauser. Výše zmíněná doktrína britské pěchoty ale preferovala kadenci, takže se to nepokládalo za větší problém.

Kritice však čelil nový krátký bajonet pušky No 4 Mk.I, který vojáci považovali za absolutně nepodařený a vhodný jen na „propichování konzerv s mlékem“. Opakovačky Lee-Enfield pak zůstaly ve výzbroji armád řady států i dlouho po válce, část byla upravena pro nové střelivo 7,62×51 mm a odstřelovačská modifikace tohoto kalibru nazvaná L42A1 opustila arzenál britské armády až v 90. letech. Dokonce ještě dnes pušky Lee-Enfield figurují v arzenálech několika států třetího světa a prokazují kvalitu této nadčasové konstrukce.

Spojení osvědčených prvků

V době nástupu opakovačky Lee-Metford hledala novou pušku také italská královská armáda, která se rozhodla pro podobný přístup jako Němci. Ti sestavili odbornou komisi, aby vyhodnotila různé konstrukce pušek a zkombinovala jejich přednosti. V Německu vznikl tímto způsobem model Gewehr 88, který užíval modifikovanou variantu závěru pušky Mauser Gewehr 71 a nábojovou schránku dle rakouského principu Steyr-Mannlicher. 

Německá zbraň, jež se nakonec příliš neosvědčila, však tehdy velmi zaujala italskou komisi, v jejímž čele stál generál Gustavo Parravicino a která posuzovala řadu pušek domácího a zahraničního původu. Za vítěze byl vyhlášen vzor, který nabídl Salvatore Carcano, hlavní inženýr zbrojovky v Turíně; zdaleka však nešlo pouze o jeho originální výtvor. Komise navíc zažádala o četné změny, takže italská armáda nakonec zařadila do služby model, jenž zahrnoval mnohá řešení zahraničního původu.

Funkční mechanismus se jasně inspiroval puškou Gewehr 88 a také použitý spoušťový systém vycházel z pušek Mauser, zatímco způsob zásobování se podobal principu Mannlicher, a tudíž se definitivní podoba běžně označuje též například jako Mannlicher-Carcano, Parravicino-Carcano nebo Mauser-Parravicino. Oficiální italské označení pušky znělo Fucile Modello 1891. Kromě samotné zbraně vstoupil do služby i nový náboj ráže 6,5×52 mm s vlastnostmi, jež odpovídaly podmínkám očekávaného bojiště, totiž Alpám.

Znamenalo to vedení palby na relativně dlouhé vzdálenosti a proti nepřátelům chráněným několika vrstvami oblečení, takže se nové střelivo muselo vyznačovat plochou dráhou letu a vysokou průrazností. Zrodil se tak značně lehký náboj, vlastně už dosti blízký oblasti střední výkonnosti, kde se nalézá střelivo pro moderní útočné pušky. Vznikla i zkrácená varianta Moschetto Modello 1891 pro jízdu. Pušky sloužily i v meziválečném období, aniž by doznaly nějakých vět ších změn, nicméně činnost italské armády ve válkách v Africe přinášela stížnosti na 6,5mm náboj.

Vyšší ranivý efekt

Italské střelivo sice teoreticky nabízelo dlouhý dostřel a dobrou průraznost, ale ukázalo se, že výrazně zaostává z hlediska přesnosti a ranivého účinku. Ve druhé polovině 30. let tedy začali Italové hledat řešení, kterým se měl stát nový náboj postavený na zkušenostech, jež královská armáda posbírala v afrických konfliktech. Zrodilo se tak střelivo kalibru 7,35×51 mm, jež se vyznačovalo projektilem s lehkou hliníkovou špičkou. Ta měla po zásahu vyvolat nestabilitu střely a podstatně zvýšit ranivý efekt. 

K tomuto řešení Italy patrně inspirovaly britské náboje, ovšem plán plného pře chodu na novou ráži se v praxi projevil jako příliš komplikovaný. V roce 1938 vznikla zmodernizovaná puška Fucile di Fanteria Modello 1938 pro nový náboj a posléze také zkrácená varianta Moschetto Modello 1938, avšak italské továrny nedokázaly střelivo dodávat v potřebných počtech ani v požadované kvalitě.

Pro volkssturm i atentátníka

V roce 1940 se proto výroba vrátila k puškám a nábojům původní ráže 6,5 mm a standardním vzorem se stala opakovačka Modello 1891/38, která se (s výjimkou ráže) shodovala s typem Modello 1938. Část zbraní ráže 7,35 mm zůstala ve službě a část se exportovala (mimo jiné do Finska). Italští ani zahraniční vojáci si tyto pušky nikdy příliš neoblíbili, neboť se museli potýkat s neustálým nedostatkem specifických nábojů. V roce 1941 přibyla 6,5mm varianta Modello 1891/41, jež dostala hlaveň prodlouženou z 530 na 690 mm, od čehož si konstruktéři slibovali zlepšení přesnosti. V menším počtu se dodávaly zbraně kalibru 7,92×57 mm Mauser, které měly zjednodušit logistiku společných operací Osy. 

Značné počty opakovaček Carcano poté padly do rukou Němcům, kteří je přidělovali především jednotkám Volkssturmu. Kromě dodávek do armád řady zemí se italské pušky po válce hodně rozšířily i mezi civilními uživateli, u nichž si získaly oblibu jako levné a jednoduché sportovní a lovecké zbraně. Majitelem jedné lehce opotřebené, ale plně funkční a dalekohle dem osazené opakovačky Modello 1891/38 se stal i muž jménem Lee Harvey Oswald a právě její střely ráže 6,5 mm dne 22. listopadu 1963 zabily amerického prezidenta Johna Kennedyho.

V ekonomické teorii se o lidech někdy uvažuje jako o Homo economicus. Předpokládá se, že zvažujeme veškeré své náklady i zisky a ve snaze maximalizovat vlastní blaho se vždy chováme dokonale racionálně. Mnozí současní odborníci se však od popsané představy odklánějí a upozorňují, že naše rozhodování ovlivňují také sociální, emoční či kognitivní faktory, tudíž má k racionalitě mnohdy daleko. Nabízí se proto otázka, odkud se vlastně ekonomické uvažování člověka vzalo: Jedná se o specificky lidský aspekt, nebo se dají jeho kořeny vysledovat již u primátů či jiných živočichů?

Ty mě, já tebe

Ačkoliv hlavní cíl všech organismů tvoří přežití a předání genů do další generace, ne vždy to znamená boj s nepřáteli a likvidaci konkurence. Někdy je naopak výhodnější spojit síly, a občas ani není nutné být tím, kdo se rozmnožuje: Stačí, aby měli potomstvo jedinci, kteří nesou alespoň část vaší genetické informace… Spolupráce nepředstavuje v přírodě nic výjimečného, a někteří tvorové se bez ní dokonce neobejdou. Typický příklad tzv. mutualistického vztahu nabízejí opylovači a rostliny. Zástupkyně flóry poskytují hmyzím či ptačím „nádeníkům“ nektar nebo pyl coby nutričně vydatnou svačinku a oni jim na oplátku pomohou s rozmnožováním.

Kooperace mezi blízce příbuznými jedinci, a tudíž i nositeli řady shodných genů není nijak složitá. Jiná situace však nastává, pokud si mají vyjít vstříc cizinci. Tehdy se často očekává určitá protislužba, a daná interakce již dost připomíná směnný obchod. Vzájemnou výměnu zboží či služeb dobře známe zejména u primátů: Za drbání, respektive tzv. grooming neboli péči o srst jiného člena skupiny se dá „koupit“ celá řada komodit – například svolnost samic k páření nebo přístup ke zdrojům, typicky k potravě. Obecně také grooming pomáhá posilovat sociální vazby ve skupině a mírnit napětí či konflikty mezi jejími členy. Opečovávanému se při něm totiž do krve vylučují endorfiny, jež navozují příjemné a uklidňující pocity.

Drahé pomazlení

Velmi zajímavé využívání groomingu zaznamenali vědci u paviánů. Jejich samice se nesmírně rády dotýkají čerstvě narozených mláďat, a to nejen svých, ale i jiných členek skupiny. Těmto matkám se však podobný kontakt většinou příliš nezamlouvá a mají sklon potomka před „vetřelkyní“ chránit. Jelikož například u šimpanzů víme o případech zabíjení, či dokonce pojídání cizích mláďat, je taková ostražitost namístě. Ukázalo se ovšem, že i zde pomůže grooming: Dostane-li se matce odpovídající péče, nechá jinou rozněžnělou samici, aby se s jejím drobečkem pomazlila.

Uvedenou směnu přitom svazují zákonitosti nabídky a poptávky. Platí totiž, že čím méně mláďat se ve skupině právě nachází – tedy čím jsou novorozenci vzácnější – tím intenzivnější grooming musí dotyčná za kontakt poskytnout. Roli ovšem hrají i jiné faktory, například hierarchická pozice matky. Pokud se v rámci skupiny jedná o vysoce postavenou samici, je nutné do péče o její srst investovat víc času…

Nesmlouvavá ruka trhu

Podobný vztah mezi velikostí nabídky a trváním groomingu zaznamenali vědci u kočkodanů obecných a výsledky publikovali roku 2009 v časopise PNAS alias Proceedings of the National Academy of Sciences. Jedince žijící v jihoafrické rezervaci Loskop Dam rozdělili do dvou skupin a podrobili je dvoukolovému experimentu. Nejprve jedné nízko postavené samici umožnili, aby otevřela schránku s potravou. Během následující hodiny pak měřili, kolik groomingu jí poskytli ostatní členové tlupy, i dobu, kterou ona sama věnovala péči o srst svých protějšků. Ukázalo se, že po nečekaném obdarování skupiny jídlem se samice dočkala příznivějšího poměru mezi množstvím obdržené a poskytnuté péče. Jinak řečeno, dostala víc než obvykle nebo dávala méně. Každopádně z toho měla prospěch.

Ve druhém kole pokusu se situace změnila, neboť výzkumníci věnovali schránku s potravou ještě druhé nízko postavené samici. Opět pak zaúřadoval princip nabídky a poptávky: Místo jedné štědré dárkyně teď byly dvě a poměr mezi mírou obdrženého a poskytnutého groomingu se v souladu se zákony trhu snížil. Jinými slovy zdroj, který samice poskytly, už nebyl tak vzácný, a proto za něj následovala i nižší odměna.

Piráti z Bali

Opice nicméně zvládají rovněž sofistikovanější obchodní transakce. Šimpanzi a jiní primáti dokážou za požadované komodity platit třeba i žetony či kamínky, tedy jinak bezcennými nejedlými předměty, jež symbolizují peníze (viz Je libo okurku?). Šimpanzi dostávali tzv. tokeny coby odměnu za splnění požadovaného úkolu, přičemž nejen chápali, že je mohou směnit za potravu, ale dokonce si je začali šetřit.

Mimořádně důmyslnou praktiku spočívající ve výměně symbolických předmětů za potravu už na vlastní kůži zakusili mnozí turisté, kteří zavítali do chrámu Uluwatu na Bali. V jeho okolí totiž žije populace makaků jávských, na něž se perfektně hodí rčení „být drzý jako opice“. Primáti navázali s návštěvníky svatostánku pozoruhodné obchodní styky, i když nutno dodat, že využívají poněkud pirátské metody. Osvojili si dokonalý trik, kdy si počíhají na turisty, kteří se kochají okolními krásami a opičáky vnímají jen jako roztomilé zpestření – načež je v nestřeženém okamžiku oloupí. Se zcizenými předměty však neprchnou, protože jim obvykle k ničemu nejsou. Naopak mají za cíl ukradené věci majitelům vrátit, ale pouze za náležitou odměnu, a to ideálně jedlou.

Jaký otec, takový syn

Že makakové používají přisvojené předměty jako tokeny, za něž dostanou potravu, není vzhledem k předchozím studiím zas tak překvapivé. Pochopili však také, že mají věci různou hodnotu. Například za brýle, telefony či fotoaparáty si žádají odpovídající platbu, a dokonce se na jejich krádeže přímo specializují – snaží se zkrátka maximalizovat zisk. Vědci rovněž zjistili, že zmínění primáti nemají pozorované chování vrozené. Mladí jedinci totiž nejsou v krádežích tak zdatní jako dospělí a hůř si vedou i při vyjednávání o platbě, jelikož ještě neznají hodnotu konkrétních věcí pro člověka. Praxí se ovšem postupně zlepšují na úroveň svých rodičů.

Ačkoliv může být ošemetné srovnávat chování některých primátů a člověka, paralely téměř jistě překračují úroveň pouhé analogie. Studie zkrátka ukazují, že kořeny našeho ekonomického rozhodování sahají mnohem hlouběji než ke zrodu druhu Homo sapiens, který se vyvinul v Africe před pouhými 300 tisíci let.

Žalobu tehdy vznesl šestapadesátiletý Jean de Carouge, byť jméno není jisté a různé prameny mu říkají i Carrouges, Carouges, nebo dokonce Quarouges. Byl to šlechtic-válečník, známý u dvora francouzského krále Karla VI., řečeného nejprve Milovaný a pak pro duševní chorobu Šílený. Urozený rytíř byl vážený a pro věrné služby i zámožný, předmětem sporu se však nestal jeho majetek, ale druhá choť Marguerita de Thibouville. Tu Froissart popisuje jako mladou, rozumnou, vychovanou a dobrou. Proč tedy onen spor? 

Ztracené přátelství 

De Carouge obvinil muže jménem Jacques le Gris, společensky stojícího ve feudální hierarchii o stupínek níže, neboť nešlo o pasovaného rytířem, ale jen o panoše. Le Gris tedy byl šlechticem, ale na rytířské ostruhy teprve čekal. Oba muži však byli vazaly hraběte Pierra d’Alençon, sousedili spolu, léta se přátelili a panoš Jacques byl dokonce kmotrem Jeanova dítěte. Jednalo se ale o potomka z prvního manželství, zatímco to druhé se mělo stát kamenem úrazu.

Počátkem roku 1386 se de Carouge vypravil do Paříže a chtěl cestovat dál podobně jako před dvěma lety, kdy táhl do války na straně Skotů proti Angličanům. Paní Marguerita zůstala se služebnictvem na hradě mezi Perche a Alençonem v Dolní Normandii, byť jiné kroniky tvrdí, že ji opatrný choť odvezl na hrad Capomesnil ke své matce. Ta ale musela odjet k sousedům. V každém případě mladá žena zůstala na hradě úplně sama. 

Znásilněná paní

Ať už paní de Carouges pobývala v manželově nepřítomnosti kdekoliv, objevil se u ní panoš, který po pohledné ženě pošilhával. Nebylo nejspíš divu, už samo jméno Marguerite znamená v překladu Sedmikráska. Služebnictvo panoše dobře znalo, chovalo s k němu s úctou jako k příteli nepřítomného pána, ba i paní cítila jako povinnost postarat se o muže, o němž její manžel mluvil jen v dobrém. „Přijala jej velmi sladce, odvedla ho do komnaty a řekla mu i ukázala mnoho věcí, jimiž se zaobírala. Jacques požádal paní, jež se zdála hovět jeho mužským přáním, zda by jej nezavedla na vyhlídku do donjonu. Dáma lehkovážně souhlasila a šli tam jen sami dva (…),“ pokračuje kronikář Froissart. 

Paní možná trochu koketovala a oba stoupali sami vzhůru do mohutné hradní věže, jenže sotva za nimi zapadly dveře, sevřel darebák dámu v náruči a nedbal na její nářky či odpor. „Položil ji na zem na dlaždice a učinil si ji po vůli,“ říká jednoznačně kronikář. Když dosáhl svého, řekl: „Paní, ani se nezmiňte, co se přihodilo, jinak se zneuctíte. Nebudete-li mluvit, budu i já kvůli vaší cti mlčet.“ 

Záznamy letopisů Annales de Paris vyprávějí o všem květnatěji: le Gris prý zahořel k paní Margueritě už dříve, nadbíhal jí, a jelikož ho odmítala, podplatil či obloudil jednu komornou. Ta pak svolila, že mu v dohodnutý večer otevře cestu. 

Prozrazené zneuctění

Ke znásilnění mělo dojít ve čtvrtek 18. ledna 1486. Další „zpřesnění“ pak tvrdila, že násilník jednal nejen bezectně, ale i rafinovaně. Toho dne na něj totiž vycházela číšnická služba u tabule hraběte z Alençonu, což prý využil, aby získal tolik potřebné alibi. Nestřeženě se vytratil ke konírnám, cválal nocí k hradu, do komnaty spící paní vyšplhal po žebříku, který proradná komorná spustila, a pak stejnou cestou zmizel. 

Jinou verzi obsahují spisy, podle nichž se panoš počestně ohlásil u hradu Capomesnil s tím, že přijíždí splatit nepřítomnému příteli dluh ve výši sta zlatých. Paní Marquerita ho odmítla přijmout, on však přesto vnikl dovnitř, načež ji začal přemlouvat ke smilstvu s tím, že on ji může učinit bohatou, zatímco pan choť se ze Skotska vrátí chudý jak kostelní myš. Žena volala o pomoc, jenže k ní přiskočil jakýsi Adam Louvel, le Grisův zaprodanec, který ji spoutal. 

Zpět ale k osvědčenému Froissartovi. Podle něj paní svou hanbu ukryla až do dne, kdy se manžel vrátil. Přes den se ještě ovládala, navečer se už ale nedokázala přemáhat: „Den minul, nadešla noc, pan de Carouge ulehl, paní ale ulehnout nechtěla, i když po tom její pán převelice toužil a nadevše rád by ji v loži měl. Paní se vymlouvala a zamyšleně přecházela komnatou. Nakonec (…) přistoupila ke svému muži, padla na kolena a převelice kajícně mu vylíčila dobrodružství, co se jí přihodilo.“ 

Rytíř jí nevěřil, myslel, že paní svaluje svou vinu na jiného a že podlehla chtíči, nakonec ale přísahám i nelíčenému zoufalství podlehl. Do rozbřesku přemítal, co dál, a nakonec zvolil nedobrou cestu, neboť místo aby mlčel a vyřídil vše diskrétně i jako muž, sezval všechny příbuzné, věc vylíčil a na jejich radu podal žalobu k hraběti d’Alençon. 

Od soudu k soudu 

Hrabě byl rozvážný muž, zdržel se ukvapeného závěru a pravil, ať se k němu nazítří dostaví i Carougova choť a také obviněný. Následujícího dne tedy d’Alençon obě strany vyslechl a paní dosvědčila manželova slova, jenže panoš obvinění vehementně popíral a odvolával se na svědky, kteří jej onoho večera viděli v číšnické službě v paláci. Sám hrabě pak pravil, že jej měl deset hodin na očích, tudíž je nemožné, aby štval sebelepšího koně cestou, která tam i zpět činila devět francouzských mil. (Nutno ovšem říci, že šlo o zhruba 35 kilometrů a to teoreticky možné bylo.) 

Carouge vzplanul hněvem. Rozkřikl se, že hrabě svého oblíbence kryje, a i když mu lenní pán nařizoval, ať od žaloby upustí, odjel do hlavního města království. Tam podal žalobu u nejvyšší soudní instance, pařížského parlamentu. Dosáhl tím jen toho, že o kauze a hanbě, jež na něm ulpěla, věděla celá Francie, a ani za mák nepokročil, neboť soud vyšetřoval, aniž se někam hnul. Nakonec, ježto si soudcové nevěděli rady, nařídil na 27. listopad 1386 boží soud. Král Karel VI., pobývající v tom čase v Arrasu, si ale nechtěl dát ordálii ujít a termín nařídil posunout na první sobotu po Vánocích, tedy na 29. prosince téhož roku. 

Boží soud ve šraňcích 

„Šraňky byly postaveny na náměstí Sainte-Catherine za Templem; francouzský král a jeho strýcové přišli na místo, kde se měl souboj odehrát, a lidu se tam sešlo, až div pomyslet. A byly vystavěny po jedné straně šraňků velké tribuny, aby panstvo vidělo, jak se oba soupeři bijí. Ti se na pole dostavili oděni zbrojí od hlavy až po paty, jak náleželo, a každý z nich usedl na svoji lavici,“ popisuje přípravy i enormní zájem diváků Froissart. 

Na straně žalobce, tedy Jeana de Carouge, stanul jako svědek hrabě Valeran de Ligny de Saint-Pol, na straně žalovaného jeho lenní pán, hrabě Alençon. „Když měl rytíř vstoupit na soubojové pole, přistoupil ke své ženě, která byla na místě na povoze celém černě pokrytém a oblečena byla v černých šatech, načež jí pravil: ,Paní, kvůli vaší výpovědi dávám v sázku svůj život a biji se s Jacquesem le Grisem. Vy víte, je-li má pře spravedlivá a pravdivá. ,Pane,‘ opáčila dáma, ,tak jest a vy se bijte s jistotou, že je to spravedlivá pře.‘ ,Staň se ve jménu Božím,‘ řekl rytíř. Po těch slovech políbil svoji ženu, uchopil její ruku, pak se pokřižoval a vešel do šraněk (…),“ pokračuje v líčení předehry Froissart. 

Pak se paní Marguerita vrátila do kočáru, kde jí nezbývalo než se modlit za manželovo vítězství, neboť opak by z ní udělal nejen vdovu, ale i uznanou cizoložnici a křivopřísežnici, ženu všemi opovrhovanou, které by soud vyměřil nejkrutější trest. Pravidla božího soudu totiž jasně říkala, že poražený bude viníkem, a pokud nezemře rukou soupeřovou, čeká ho kat. Okázale si počínala i druhá strana, neboť k obviněnému přistoupil, tak to alespoň tvrdí Chronique de Berne, hrabě Pierre d’Alençon a svého panoše slavnostně vyzval, ať poklekne. Pak jej obřadně trojím úderem na rameno pasoval na rytíře, tedy na úroveň soupeře, neboť tento boží soud měl mít pravidla souboje vskutku rytířského se všemi náležitostmi. 

Na život a na smrt

Carouge i le Gris, oba v plné zbroji, vsedli na bitevní oře a po výzvě se se založenými kopími rozjeli proti sobě. Zlomili ostré dřevce, oba však zůstali v sedlech nezraněni. Zazněla další výzva, po níž sesedli z koní a vydali se k sobě s meči. Toto druhé kolo pak přineslo dramatické rozuzlení, které se rovnalo výsledku, jaký si Bůh přál. Froissart popsal průběh následovně: „Z těch dvou se stal messire Jean de Carouge prvním zasaženým, utržil ránu do nohy, nad níž byli všichni, kteří jej měli rádi, převelice zděšeni, leč od té chvíle si on počínal tak zmužile, že srazil protivníka na zem, přiložil mu meč k tělu a na místě jej zabil a pak se otázal, zda se dobře zhostil svého úkolu. Odpověděli mu, že ano. Pak byl Jacques le Gris vydán katu, který ho odvezl do Montfauconu a tam oběsil.“ Přesněji řečeno oběsil už jen mrtvé tělo. 

Juvenal des Ursinis, další kronikář, psal, že k nohám Jeana de Carouge sražený sok dával hlasitým křikem najevo nevinu, leč vítěz věřil své choti a probodl jej. „Poté došel messire Jean de Carouge před krále a klesl na kolena. Král mu kázal, ať povstane, a přiřkl mu tisíc franků ročního důchodu, který měl pobírat do konce svého života. Messire Jean de Carouge králi i panstvu poděkoval, došel ke své choti a políbil ji a pak se odebrali do kostela Nôtre-Dame složit dík a poté odejeli do svého paláce.“ 

Justiční omyl? 

Jenže to nebyl konec, neboť drama mělo mít ještě hořkou pointu, kterou nalezneme takřka ve všech kompendiích o dějinách soubojů. Tkví v tom, že za nějaký čas dostihla spravedlnost jakéhosi zlotřilce, který na mučidlech vyzradil, že to on se stal původcem násilí na paní Margueritě. Při výslechu vypověděl, že si přisvojil le Grisovo jméno, neboť se mu mlhavě podobal, a takto vnikl do hradu, aby vnadnou paní znásilnil. Zaprotokolovaná výpověď či její obsah se donesly až ke sluchu paní de Carouge, která si začala zoufat nad smrtí nevinného natolik, že vstoupila do kláštera. 

Není ovšem známo, odkud se onen dovětek vzal. Jean-Baptiste Champagnac, autor, který vydal v 19. století ve Francii pod názvem Chronique du crime et de l’Innocence (Kronika zločinu a nevinnosti) mnohasvazkovou práci o starých kriminálních případech, podotkl, že našel jednu jedinou zmínku ve starší knize historika Laboureura, v níž se bez bližších podrobností o le Grisově nevině píše. Všechny ostatní práce stejně jako staré kroniky končí příběh osudného ordálu bez tohoto rozuzlení. Le Gris tedy byl podle všeho vinen a de Carouge zvítězil právem. 

Pravda, po onom proslulém duelu přijal pařížský parlament rozhodnutí, že soudní souboj jako průkazní formu už navždy zamítne a žádné povolení ke konání ordálu nevydá, což naznačuje určité pochybnosti soudců, avšak nic víc. Nejistotou, výčitkami i pochybnostmi se vykládá i to, že Jean de Carouge odešel roku 1390 na kajícnou pouť do Jeruzaléma, z níž se vrátil po dvou letech. Počátkem roku 1396 pak vyrazil s francouzskými rytíři na pomoc Zikmundu Lucemburskému do války s Turky a v bitvě u Nikopole 24. září tu hrdinnou smrtí padl.