Oblast Norberg v centrálním Švédsku byla už od středověku domovem horníků, kteří tam těžili železnou rudu. Ta představovala hlavní zdroj příjmů švédské koruny a pomohla zemi začlenit do mapy evropských obchodních tras. Většina těžby putovala do Německa, kde tvořila asi třetinu veškerého zpracovaného železa, jež pak kupci hanzy přeprodávali dál do Holandska a Anglie. Produkce zbytku Švédska však závisela na obdělávání nepříliš úrodných polí či na těžbě a vývozu dřeva. Teprve rozvoj manufaktur a poté nástup průmyslové revoluce proměnily místní hospodářství od základů.

U kořenů změny stál šlechtic Per Larsson Gyllenhöök. Roku 1691 založil v Ängelsbergu huť a pojmenoval ji po německém horníku Englikovi, který v místě působil ve 14. století. Zpočátku jednoduché hutní zařízení pak zdokonalil jeho syn, jenž z něj vybudoval skutečnou továrnu: Na počátku 18. století už zahrnovala tři hamry, trojici pecí, vodní mlýn a pilu.

Za zlatých časů

V roce 1746 ovšem panství vyhořelo a bylo třeba jej vybudovat od základů znovu. Vznikla tak podoba, která se dochovala dodnes. Tehdy už se jednalo o majetek rodiny Söderhielmů a domácí pán, jemuž dvě manželky po sobě povily devatenáct dětí, potřeboval hodně prostoru k životu. K huti tak přibyly nejen kancelářské budovy a ubytování pro dělníky, ale především grandiózní dům, kde početná rodina bydlela.

Produkovalo se tam zejména surové železo, sloužící coby výchozí surovina pro litinu či ocel. Velmi kvalitní materiál si vydobyl evropské renomé a zajistil místním hutím proslulost, což je umožnilo v průběhu více než dvou set let trvale modernizovat. Jenže klesající ceny materiálu na trhu nakonec dolehly i na lokální podnikatele, kteří nezvládli držet krok s rozvojem větších a efektivnějších hutí a oceláren v Anglii. V roce 1890 se tedy brány komplexu uzavřely.

Huť znovu zrozená

Engelsberskou huť však koupil průmyslník Axel Johnson, a rozhodl se ji zachovat jako památku. Dokonce dal v místě postavit dvě pece, aby se mohla původní kovárna opět zprovoznit. Zveleboval také přilehlý statek a mlýn, přičemž se tam konala i pravidelná zasedání jeho ocelářské společnosti. A ve vlastnictví rodiny Johnsonů se huť nachází dodnes.  

Anglický pojem friendly fire označuje incidenty, při nichž dojte k palbě na vlastní či spojenecké jednotky. Nejčastěji je příčinou mylná identifikace cíle coby nepřátelského nebo jednoduše zmatek v bojové vřavě. Podobné ne šťastné události se přitom nevyhýbaly ani pilotům stíhaček. Muži v kokpitech těchto strojů se po nebi řítili rychlostí mnoha set kilometrů za hodinu a na rozhodnutí, zda zahájí palbu, či nikoliv, měli většinou jen pár sekund. Nebezpečí se zvyšovalo hlavně ve chvílích, kdy se nad bojištěm pohybovalo více jednotek, které o sobě navzájem nevěděly, anebo tam operovala i letectva spojenců. Dalším rizikovým faktorem se stávalo rovněž zavedení nového letounu do výzbroje. Na jeho siluetu ještě stíhači nebyli zvyklí a mohli ho tak snáze zaměnit za nepřátelský.

Bestie s velkým chladičem

To byl i případ britské stíhačky Hawker Typhoon, jejíž prototyp se poprvé odlepil od vzletové plochy 24. února 1940. Šlo o mohutný stroj poháněný silným motorem Napier Sabre II o výkonu 1 640 kW. Ten v malých výškách umožňoval letounu dosáhnout maximální rychlost až 665 km/h. Typhoon disponoval i silnou výzbrojí 12 kulometů ráže 7,7 mm v křídlech, další výrobní série už nesly čtyři 20mm kanony. Tady však pozitiva končila. Vývoj letounu se totiž nepodařilo dotáhnout do konce. Ocasní plochy trpěly třepetáním a došlo i k několika haváriím zapříčiněným jejich destrukcí. 

Motor při nahazování často vzplanul a do kabiny pronikaly výfukové zplodiny. Tyto problémy vyústily v další letecká neštěstí, která si vyžádala i život několika letců. Přesto letoun začaly koncem roku 1941 přebírat první stíhací perutě. Britské velení nicméně nemělo zcela jasno v tom, jak nové stroje nejlépe využít, a ze začátku sloužily jako záchytné stíhací. Na jaře roku 1942 RAF disponovalo třemi perutěmi typhoonů.

Nedobrovolná koupel

Prvního červnového dne ohlásily obsluhy britských radarů nepřátelská letadla blížící se k Doveru. K jejich stíhání vzlétli dva příslušníci 56. perutě podporučík Deugo a četař Stuart-Turner. Oba hnali své typhoony do oblasti, kde očekávali německé vetřelce. Pozemní návodčí ale za stejným cílem vyslali i dva piloty spitfirů od 401. kanadské perutě, a to četaře Morise a rotného Murayho. Ti proti slunci zpozorovali dva stroje s mohutnou přídí, které považovali za Fw 190, a udělali s nimi krátký proces. Ve skutečnosti ale do moře poslali oba typhoony. 

Četař Stuart-Turner přitom zahynul a podporučík Deugo musel rozstřílený letoun opustit na padáku. Ten ho bezpečně snesl k hladině a po dvouhodinové koupeli byl vyloven vlastní záchrannou službou. Brzy se přišlo na to, co se stalo, a velení RAF zahájilo vyšetřování. Oba Kanaďané byli nakonec zproštěni obvinění, neboť nedostali informaci o tom, že na stejný cíl mají zaútočit i typhoony, a vina padla na pozemního kontrolora.

Nad hořícím Dieppe

K dalšímu incidentu došlo už 30. července, kdy se dva piloti typhoonů od 56. perutě vraceli z akce nad mořem, když vtom kapitán Haabojoern nahlásil, že má potíže s motorem. Možná by svůj stroj dotáhl až k pobřeží, když tu se náhle přiřítil spitfire a poslal ho přesnou dávkou do moře. Haabojoern dokázal otevřít kabinu a vyskočit. I jeho nakonec z moře vylovili jeho spolubojovníci. Dostupné zdroje ale neuvádějí, zda se podařilo dohledat identitu útočníka. 

Dne 19. srpna pak došlo k jedné z největších leteckých bitev roku 1942, a to na pozadí pokusu spojeneckého výsadku u přístavního města Dieppe. Do akce se zapojily i všechny tři perutě typhoonů a opět došlo k tragédii. Kolem 14.00 se rozhořel prudký střet 266. perutě s německými stíhači a jednotka se během něj rozptýlila. Kapitán Dawson se poté vracel spolu se svou dvojkou domů, a když se nacházeli asi na půli cesty přes průliv La Manche, vrhly se na ně spitfiry od 332. norské perutě. Dawson se úspěšně vyhnul prvnímu útoku a rychle kličkoval, aby se vyhnul dalším. Neměl však štěstí a dostal se přímo před hlavně poručíka Kristiansena. Ten zaměnil rozměrný chladič typhoonu za mohutnou příď Fw 190, a když se mu Dawsonův stroj mihl v zaměřovači, instinktivně vypálil. 

Dávka zasáhla naplno a z typhoonu odlétly kusy konstrukce. Pak se přetočil na záda a zřítil se na hladinu moře, kde došlo k výbuchu. Norové si brzy uvědomili svou chybu a začali kroužit nad místem tragédie, Dawson však nepřežil. Velitel křídla typhoonů podplukovník Gillam později do hlášení uvedl: „Perutě spitfirů nedostaly informaci, že se v daném prostoru nacházejí i typhoony, což způsobilo tyto problémy. Po tomto incidentu už byly letouny vždy naváděny tak, aby byl mezi spitfiry a typhoony větší výškový rozdíl.“ 

Proti thunderboltům

Útoky spitfirů a palba britských dělostřelců na vlastní stíhačky Hawker Typhoon byla po jejich zavedení tak častá, že velení 19. listopadu 1942 vydalo rozkaz natřít přídě typhoonů na bílo a spodní plochy křídel „ozdobit“ černými a bílými pruhy. U pilotů to však vzbudilo bouři nevole, protože tuto antikamufláž považovali za příliš výraznou. Na začátku prosince byl proto rozkaz pozměněn a došlo k odstranění bílé barvy na přídi. Kromě toho se objevovaly také samostatné žluté pruhy na křídlech. Tato opatření zafungovala a útoky nadlouho ustaly.

Během roku 1943 u La Manche přibývalo stále více amerických stíhacích útvarů, jejichž piloti nedisponovali většinou žádnými bojovými zkušenostmi. To ale vynahrazovali bojovností a mnohdy mačkali spoušť dřív, než se ptali. K jednomu takovému incidentu došlo 21. prosince, kdy šestice typhoonů od 609. perutě doprovázela několik bombardérů B-26 Marauder.

Během toho na ně nedaleko francouzského Doullens zaútočily americké P-47 Thunderbolt od 78. stíhací skupiny. Jejich palba poslala k zemi majora Thorton-Browna a poručíka Millera, kteří oba v troskách svých strojů zahynuli. Spršku střel schytal i Američan v řadách kanadského královského letectva poručík Ross, který však svůj prostřílený typhoon dokázal udržet pod kontrolou a dostal se v jeho kabině až na domovské letiště. I tento incident se důkladně vyšetřoval a velení za viníka nakonec označilo operačního důstojníka 78. stíhací skupiny. Od jednotky byli ale odveleni i všichni stíhači, kteří na typhoony stříleli.

Na stejném písečku

Mnozí stíhači létající na typhoonech byli na Američany opravdu rozzlobeni a Hugh Fraser ze 439. perutě si do deníku napsal: „Piloti thunderboltů jsou stejně hloupí jako vždy. Stále nás otravují a jednoho dne je nakonec sestřelíme.“ Na obranu Američanů je nutné uvést, že často operovali v nízkých letových hladinách a útočili na pozemní cíle podobně jako piloti typhoonů a při komunikaci mezi jejich návodčími občas došlo k nedorozumění. 

Tragický konec mělo to z 24. prosince 1944, kdy se z akce na vlastní letiště v Holandsku vracel rotný Wright od 439. perutě. V deníku jednotky se o události píše: „Při návratu domů byl jeden roj napaden dvěma thunderbolty a došlo k boji. Thunderbolty nejprve dlouhou dávkou po škodily stroj ‚červená 3‘ pilotovaný rotným Sagem, přičemž letoun utrpěl poškození kategorie A. Poté střílely na stroj ‚červená 4‘ pilotovaný rotným Wrightem, který se přetočil na záda a šel přímo dolů v plamenech. Bylo vidět, že pilot vyskočil, ale jeho padák se neotevřel. Předpokládá se, že byl zabit.“ Tak tomu skutečně bylo. Jednalo se ale o už patrně poslední případ střelby do vlastních řad, jejímž cílem se stal Hawker Typhoon.

Na opačné straně barikády

Protože stroje Hawker Typhoon velmi často prováděly útoky na pozemní cíle, stali se jejich piloti aktéry celé řady incidentů palby do vlastních řad, avšak tentokráte jako jejich „pachatelé“. Například 8. června 1944 zaútočila skupina typhoonů na kolonu 175. pěšího pluku americké 29. pěší divize, přičemž bylo zabito nebo zraněno 24 mužů. Ještě větší pohroma pak přišla 7. srpna téhož roku. Nejprve typhoony ostřelovaly jednu z čet amerického 120. pěšího pluku nedaleko Mortain v Normandii a zabily dva muže. Kolem poledne téhož dne pak byly typhoony přivolány jako letecká podpora pro americký 823. prapor stíhačů tanků, aby pomohly zastavit útok obrněnců 2. tankové divize SS „Das Reich“. Místo toho však raketami ostřelovaly pozice amerických protitankových kanonů M5, přičemž jeden dělostřelec padl a další utrpěli zranění. 

K incidentu navíc došlo i přesto, že vojáci na zemi signalizovali žlutým kouřem, že patří ke spojenecké jednotce. O pouhé dvě hodiny později došlo k další tragické události, když typhoony napadly jednu z rot 120. pěšího pluku americké 30. pěší divize a opět způsobily mnoho ztrát. Mezi padlými byl i major James Bynum a paradoxní je, že důstojník, který jej nahradil, utrpěl vážná zranění po náletu typhoonu jen o několik minut později. Ani to však nebyl konec onoho nešťastného dne, neboť zhruba ve stejné době zaútočil Hawker Typhoon na kanonovou rotu téhož pěšího pluku a zabil 15 mužů. Hned následujícího dne pak došlo k raketové mu útoku na dva shermany 743. tankového praporu, přičemž zahynulo pět tankistů. O několik hodin pozdějise navíc situace opakovala, když typhoony zapálily další dva shermany téže jednotky, jednoho muže zabily a 12 zranily. 

Minolovky na mušce

Ani zdaleka přitom nemělo jít o poslední události tohoto druhu, v nichž svou smutnou roli sehráli piloti typhoonů. Za zmínku stojí například incident, kdy letci od 263. a 266. perutě 27. srpna 1944 zaútočili na minolovky královského námořnictva nedaleko Le Havre. Plavidla Britomart a Hussar dostala přímý zásah a potopila se. Salamander utrpěla těžké poškození a Jason vyvázla s lehčími škodami. Zasaženy byly také dva doprovodné trawlery. O život přišlo celkem 117 námořníků, dalších 153 utrpělo zranění. 

Následné vyšetřování prokázalo, že vina ležela především na straně námořnictva, které si vyžádalo letecký útok na údajně nepřátelské lodě směřující k přístavu Le Havre. Je však třeba také podotknout, že piloti typhoonů v útoku pokračovali, i když se jim britští námořníci snažili signalizovat, že patří k Royal Navy.

Ve výkladu nejstarších dějin českých zemí popisuje kronikář Kosmas tři dcery vladyky Kroka, z nichž nejstarší Kazi prý „si ve znalosti bylin a věšteb nic nezadala s Médeou z Kolchidy ani v lékařském umění s Asklépiem, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokončeného díla, a přiměla kouzlem i osud, by se její vůlí řídil“. Letopisec tak pro pohanské dějiny načrtává přímou spojnici mezi medicínou, kouzlením a přírodou. Sám pak dodává, že do jeho časů (12. století) přetrvalo rčení „Id ne ipsa recuperet Cassa“ – to by nevyléčila ani Kazi. 

Jak dokazuje opatovický homiliář ze 12. nebo Codex gigas ze 13. století, magické léčebné rituály a zaříkávadla z pohanských dob pak v různých obdobách přetrvávaly dlouho do středověku i období renesance. S příchodem křesťanství však docházelo k souvislým snahám o jejich potlačení a nahrazení novou věroukou.

Pečovatelé v kutně 

Zázračné uzdravování nemocných a mrzáků představovalo důležitou část působení Ježíše Krista i prvních apoštolů a stalo se jedním z atributů spojovaných s většinou světců. Ti čeští a moravští nepředstavovali výjimku. Motivy zázračných uzdravení – ať již za jejich životů, či později u jejich hrobů – se pojí se všemi českými svatými od Ludmily s Anežkou přes Prokopa, Vojtěcha, Václava až ke Zdislavě z Lemberka, která dokonce údajně „pět mrtvých vzkřiesila, mnoho slepých prosvietila“. 

Přechod léčitelských dovedností od kouzelníků spojených s přírodou ke světcům vyvoleným Bohem souvisel s upevňujícím se monopolem církve na oblast zdravotnictví. Velká část katolických řádů si péči o nemocné přímo vetkla do svých regulí a u svých klášterů budovaly infirmaria (klášterní nemocnice určené nemocným řeholníkům), leprosária pro malomocné a špitály. První prostory určené nemocným z řad laické populace máme spolehlivě dokázány u olomoucké kapituly v 11. století, předpokládá se však, že existovaly i mnohem starší špitály, například u benediktinského kláštera na Břevnově či u pražského biskupství. 

Veliký vzestup těchto institucí přineslo 12. a 13. století, kdy do Čech přibyly řády johanitů a německých rytířů, u jejichž komend ve Strakonicích, Boleslavi, Brně či Znojmě (u johanitů) či v Opavě a Jihlavě (němečtí rytíři) byly již špitály zakládány automaticky. Za vznikem nejslavnějšího útulku tohoto typu však nestáli mniši, ale česká světice královské krve svatá Anežka, která kolem roku 1231 iniciovala vznik kláštera Na Františku. Vzhledem k nízkým medicínským znalostem i omezeným zdrojům klášterních špitálů se však péče v nich často omezovala spíše na ošetřovatelskou a pečovatelskou činnost. Pouze některé se mohly pochlubit skutečně znalým personálem v čele se vzdělaným lékařem. 

Za studii do zahraničí 

Středověký trh se zdravotní péčí se pro nedostatek skutečných odborníků vyznačoval pestrostí a proměnlivostí. Kromě různých kořenářek a léčitelů disponujících skutečnými znalostmi přírody se na něm objevovalo také množství otevřených podvodníků a hochštaplerů nabízejících zázračné přípravky či magické předměty. Do péče o tělo se potom zapojovali také příslušníci dalších profesí jako holiči či lazebníci. Hrstka skutečných lékařů a vzdělanců čerpala své znalosti nejčastěji v zahraničí. Tak například Thiddag, osobní lékař Boleslava II. (972–999) a pozdější pražský biskup, studoval medicínu v klášteře Corvey ve Vestfálsku. Zvláště na konci 12. století se potom rozmohl zvyk vyrážet za studiem na zahraniční vysoká učení a Češi také tvořili jeden z 18 národností na Boloňské univerzitě.

Úroveň domácí vzdělanosti lze z důvodu nedostatečné pramenné základny posoudit jen těžko. S jistotou však víme, že v domácích klášterních knihovnách se běžně nacházely opisy Galénova díla Ars Parva, jednoho z klasických děl, na nichž středověká medicína stála. Historici se také domnívají, že základy medicíny se mohly vyučovat na pražské katedrální škole u svatého Víta. Ve 13. století jsou zde potom doloženy přednášky vedené Řehořem Zajícem z Valdeka (pozdějším biskupem), věnované Aristotelovu dílu Libri Naturales. 

Nejpozději za posledních Přemyslovců se pak vzdělaní lékaři stali běžnou součástí královského dvora a také družin významnějších aristokratů. Za Přemysla Otakara I. (1197–1230) se poprvé zmiňuje titul physicus regius – královský lékař, jemuž se těšili hned dva muži: jistý Jan a Bernard. Přemyslův potomek Václav II. (1278–1305) již měl k ruce takovéto vzdělance čtyři a dle záznamů s nimi rád diskutoval o nemocech a lécích. 

Úsvit vzdělanosti 

Zásadní milník pro systém zdravotní péče v Českých zemích přineslo založení pražské univerzity králem Karlem IV. (1346–1378) v roce 1348. Jedna ze čtyř zakládacích fakult – lékařská – nejenže produkovala nové odborníky domácí provenience, ale stala se také hlavní autoritou v oblasti zdravotnictví a centrem vědeckého bádání. Prvními vyučujícími se stali královští lékaři Baltasar de Tuscia a mistr Walter. Výuka sestávala z četby klasických děl od Hippokrata, Galéna či Aviceny, přednášek o známých chorobách a jejich léčbě nebo nauky o léčivých rostlinách spojené s návštěvami botanické zahrady. Ve vyšších ročnících museli potom medici navštěvovat kurzy anatomie a nezřídka také praktickou výuku spojenou s návštěvou špitálů či vybraných pacientů u nich doma.

V prvních dvou dekádách od založení studoval na lékařské fakultě jen nevelký počet posluchačů, kteří se obvykle za účelem výuky scházeli v domech učitelů. Teprve v roce 1380 vznikla pro mediky samostatná kolej, jejíž součástí se stala i knihovna a další nezbytné instituce. I přes vypálení koleje za husitských válek a některé obtížné roky spojené s válečnými konflikty či ekonomickými krizemi produkuje pražská lékařská fakulta potřebné odborníky prakticky kontinuálně až do dnešních dní. Ačkoliv lékaři ještě dlouhá staletí museli svádět konkurenční boj s různými náboženskými či magickými léčiteli, cesta k profesionální medicíně byla umetena.

Původ a evoluce supermasivních černých děr, které přitom pozorujeme ve vesmíru všude kolem nás, zůstává jedním z největších tajemství vesmíru dnešní doby. Odborníci Nevadského centra pro astrofyziku nedávno přinesli důkazy, které potvrzují dřívější podezření, podle nichž supermasivní černé díry rostou díky kanibalismu.

Vědci se již delší dobu domnívají, že při splývání galaxií či podobných příležitostech dochází často k tomu, že splývají i přítomné supermasivní černé díry. Výsledkem takové události je pak větší supermasivní černá díra, jejíž hmotnost je o něco málo menší než součet hmotností původních černých děr.

Splynutí zažila i Mléčná dráha

Astrofyzikové Yihan Wang a Bing Zhang zjistili, že zmíněný scénář není neznámý ani supermasivní černé díře Sgr A* v centru Mléčné dráhy. Jejich výzkum navazuje na nedávná převratná pozorování virtuálním Teleskopem horizontu událostí (EHT), který využívá výkonu propojených soustav radioteleskopů na různých místech zemského povrchu. Výsledky výzkumu Wanga a Zhanga publikoval vědecký časopis Nature Astronomy.

Badatelé studovali zvláštně rychlou rotaci supermasivní černé díry Sgr A*, která navíc zvláštním způsobem rotuje vůči Mléčné dráze. S využitím sofistikovaných simulací prokázali, že zmíněné podivné vlastnosti rotace supermasivní černé díry lze nejlépe vysvětlit dávným splynutím s menší supermasivní černou dírou.

Astrofyzikové dospěli k závěru, že ke splynutí supermasivních černých děr došlo zhruba před devíti miliardami let, když Mléčná dráha splynula s menší galaxií označovanou jako Gaia-Enceladus. Z počítačových simulací vyplynulo, že tehdy se srazily supermasivní černé díry, jejichž poměr hmotností byl asi 4:1. Podle Zhanga tato událost přináší důkazy pro teorii hierarchického slučování černých děr, umožňuje ale také nahlédnout do dynamické historie naší Galaxie.

Přestože je Sahara jedním z nejsušších míst světa, srážková činnost zde není ničím neobvyklým. Aktuální vydatné deště ale postihly i severněji položené a obvykle výrazně sušší oblasti. Meteorologické modely ukazují, že v některých částech Sahary by mohl spadnout až pětinásobek průměrných zářijových srážek.

Podle vědců by současné vydatné deště mohly souviset s neobvykle klidnou sezónou hurikánů v Atlantiku. Ta sice obvykle vrcholí až v polovině září, podle dřívějších předpovědí ale měla být v důsledku vysokých oceánských teplot mnohem intenzivnější.

Více deště nad Saharou

Letošní Svátek práce (Labor Day), který se v USA slaví o prvním zářijovém pondělí, byl za 27 let prvním, kdy se v Atlantiku neobjevila bouře s vlastním pojmenováním. Polovina takových bouří a většina významných hurikánů se přitom rodí v oblasti jižně od Sahary, kde letos zřejmě zůstala spousta vody.

Část vědců se přiklání k vysvětlení, že jde o přirozený klimatický výkyv, jiní jednoznačně viní globální oteplování. Podle odborníka na atmosféru Moshe Armona ze Spolkové vysoké technické školy v Curychu bude pravda někde uprostřed. Zřejmě se nad Saharou setkaly přirozené vlivy s důsledky globálního oteplování.

Podle některých klimatických modelů by se vydatná srážková činnost mohla v důsledku ohřívajících se oceánů v budoucnu posunout více na sever, a i v nyní sušších oblastech Afriky by tak mohlo více pršet. 

Zoborožci kaferští (Bucorvus leadbeateri) žijí zejména v křovinatých savanách a na suchých pláních tropické jižní části Afriky. Tady chodí větší část dne po zemi a vyzobávají z trávy a další nízko rostoucí vegetace kořist v podobě širokého spektra drobných živočichů – počínaje bezobratlým hmyzem, měkkýši, kroužkovci a pavoukovci až po obratlovce v podobě ještěrek, želv, hadů nebo veverek a dokonce i savců velikosti zajíce. Někdy se však s chutí pustí také do vosích a včelích hnízd. Velmi obratným koncem zobáku si přitom dovedou poradit i s nebezpečnou drobnou kořistí, vyzbrojenou jedem nebo žihadly. Kořist obvykle hltavě polykají po předchozím nadhození do vzduchu.

Zobák pod dohledem

Zobák tohoto „šlechtice“ afrických savan je mírně zahnutý, ze strany zploštělý a zesílený po obvodu. Představuje nejdůležitější zbraň i pracovní nástroj zoborožce. Hřeben na horní straně zobáku je mnohem vyvinutější u samců než u samic. Tato ozdoba, signalizační zařízení a zároveň jisté zesílení zobáku (kterému pták vděčí i za svůj český název) je typickým znakem všech pozemních druhů ptáků, živících se aktivní kořistí – zobák v tomto případě funguje jako velmi účinná zbraň a uchopovací zařízení.

Zajímavé je, že zoborožec jako jeden z mála současných ptáků zřejmě vidí na okraj svého zobáku, který má ve spodní části zorného pole. Může tak lépe a jistěji manipulovat s objekty. To je velmi neobvyklý jev, který nejspíš pomáhá zoborožci odhadovat vzdálenosti a potřebnou sílu stisku. Poměrně těžkou hlavu s velkým zobákem drží prodloužené svalové úpony a vyšší počet krčních obratlů, z nichž první dva jsou navíc pevně srostlé. Opět jde o neobvyklý ptačí znak, který podtrhuje fakt, že zoborožci patří k nejkurióznějším současným zástupcům třídy ptáků.

Vyšší ptačí společnost

Zoborožci mají poměrně dlouhé a velmi silné nohy. Předpokládá se, že v běhu dokážou vyvinout rychlost až kolem 30 km/h, což je v poměru k jejich velikosti úctyhodné. Kromě pohybu po pevné zemi však obratně zvládají i let, ačkoliv jsou spíše neochotnými letci. Obvykle žijí ve skupinách, tvořených zhruba deseti jedinci, kde vedoucí úlohu zastává dominantní pár.

Reprodukčně neaktivní jedinci – nedospělí členové společenstva obou pohlaví a dospělí samci – pomáhají hnízdícím párům s péčí o mláďata v hnízdě. Takto pomáhat přitom může až dvanáct dalších jedinců, přičemž všichni jsou do určité míry příbuzní a dobře se navzájem znají. Tito inteligentní tvorové využívají množství sociálních interakcí a typů chování, například zastrašování, spolupráci s vybranými jedinci, hry pro utužení vztahů ve skupině, vzájemné čištění peří apod. Díky výše zmíněnému je nepochybné, že musí jít o velmi inteligentní živočichy, vykazující podobně jako krkavcovití ptáci vysokou míru schopnosti složitého uvažování a učení.

Ohrožení afričtí kmeti

Pár zoborožců spolu může údajně žít i 18 let bez jediného zahnízdění. Když se však navrší biologická potřeba rozmnožování, vybírá si samice místo pro hnízdo v uzavřených dutinách stromů nebo skal. Vzhledem k ničení přirozených prostředí, zejména vhodných stromů s dutinami, je tento pták kvůli své pomalé reprodukci ohroženým druhem. V rámci Červeného seznamu ohrožených druhů je sice na většině míst výskytu veden jako málo dotčený nebo zranitelný, skutečnost je ale bohužel jiná. Dnes se mu totiž v Africe daří už pouze v přírodních rezervacích a národních parcích, kriticky ohrožený je pak zejména na jihu černého kontinentu.

Pomalé rozmnožování je na druhou stranu vyváženo dlouhověkostí. Zoborožci kaferští patří nejspíš k vůbec nejdéle žijícím ptákům, pravděpodobně překračují i 30. rok života. Navíc existují údaje z chovu v zajetí, které jim přisuzují dokonce až 70 let.

Hluční rváči

Dalším zajímavým znakem chování je u zoborožců nevraživost mezi jednotlivými, věkově smíšenými skupinami těchto ptáků. Když totiž dojde ke kontaktu jedinců dvou skupin, končí takové setkání často hašteřením na zemi nebo i bojem a aktivním pronásledováním ve vzduchu.

Zoborožci jsou typičtí také tím, že velmi málo pijí, jejich organismus tedy dobře hospodaří s tělesnými tekutinami. K pití ostatně nemají ani mnoho příležitostí – jsou vázáni na prostředí extrémně suchých savan s řídkým porostem stromů a absencí stálých vodních toků. Zoborožci také rozhodně nejsou tichými obyvateli svých prostředí. Vokálně jsou velmi dobře vybaveni a hlučně se ozývají v celých skupinách. Podle terénních výzkumů může být jejich pronikavý hlas slyšet až do vzdálenosti tří kilometrů. Také tato schopnost slouží sociálnímu dorozumívání – jednotlivé konkurenční skupiny si totiž křikem vymezují rozsah teritoria. Ten přitom v závislosti na typu prostředí může mít rozlohu i stovky kilometrů čtverečních.

Bohaté dědictví minulosti

Zoborožci jsou velmi výraznými obyvateli Afriky. Není proto divu, že zanechali hluboký otisk v mentalitě a rituálech domorodých afrických kmenů. Tradiční folklór byl ovlivněn vjemem majestátnosti, velikosti a hlučným projevem těchto opeřenců, kteří se pro domorodce stali symbolem příchodu období dešťů. Pro zoborožce šlo o šťastnou shodu okolností, protože až do nedávné doby byli díky tomu do značné míry ušetřeni lovu. Zabíjet tohoto nápadného příslušníka živočišné říše bylo dokonce mezi domorodými lovci pokládáno za tabu. Jak už to tak bývá, tato zvyklost se výrazně změnila s příchodem moderních civilizačních prvků (nezanikla zcela, ale rozhodně je již značně oslabena). Omezení rozsahu výskytu těchto úžasných opeřenců způsobuje kromě občasného lovu zejména šíření zemědělské plochy a spolu s tím i neustálý úbytek vhodných habitatů – savan s dostatkem velkých a mohutných stromů, poskytujících možnost hnízdění a hustší nízké přízemní vegetace, skýtající hlavní obživu zoborožců.

Zoborožec kaferský je pozoruhodným všežravým pozemním běžcem s výraznou převahou masité stravy. Nejspíš se vyvinul z předků obývajících vyšší stromová patra tropického pralesního prostředí a následoval tak evoluční trajektorii, velmi podobnou té naší – lidské. Primáty tito ptáci připomínají také svým výkonným mozkem a složitým sociálním chováním. Jak nám ostatně biomolekulární a fylogenetické rozbory již před časem potvrdily, všichni dnešní ptáci jsou přímými potomky druhohorních plazopánvých dinosaurů. Právě zoborožec patří k zajímavým druhům současných opeřenců, kteří toto své evoluční dědictví dalšími desítkami milionů let vývoje zcela neodvrhli.

Většina nejznámějších děl britského sochaře Jasona deCaires Taylora nese kromě uměleckého zážitku i výrazný ekologický podtón. Ať už jde o jeho londýnské Jezdce apokalypsy, Oceánskou sirénu u severního pobřeží Queenslandu nebo Utopený svět u ostrova Lanzarote, všechna tato díla jsou nějakým způsobem spjata s environmentální tematikou. Ne jinak je tomu i u nejnovějšího počinu slavného sochaře pojmenovaného Ofélie.

Místem, kde zanechal sochař svůj otisk tentokrát, je anglické Canterbury. Jeho nejnovější instalace navazuje na předchozí díla – také se nachází pod vodní hladinou a také je spojená s environmentální tematikou. Kromě toho ale nese i zajímavý historický příběh.

Shakespearova inspirace

K dílu Ofélie Taylora inspiroval příběh soudce Jamese Halese, který se v 16. století těšil značné přízni tehdy vládnoucího Jindřicha VIII. Tudora. Soudcova hvězda ale rychle pohasla po smrti krále a s nástupem Marie I. Tudorovny na trůn.

Bloody Mary (Krvavá Marie), jak byla Tudorovna přezdívána, se do historie zapsala krvavým potlačováním protestantismu a během jejího tažení bylo v Anglii upáleno okolo 300 církevních rebelů. Jednou z jejích obětí byl i James Hales. Ten sice neskončil na hranici, kvůli své neochotě konvertovat ke katolické víře byl ale uvězněn v londýnském Toweru. Po svém propuštění v roce 1554 se potýkal s duševními problémy a svůj život krátce poté dobrovolně ukončil v řece Stour. Sebevražda byla v té době v Anglii trestným činem a vdově proto bylo odepřeno právo na dědictví. 

Příběh soudce, který se utopil v řece kvůli svému náboženskému pronásledování a následná soudní pře o dědictví, inspirovalo Williama Shakespeara k vytvoření postavy Ofélie ve slavném dramatu dánského prince Hamleta.

Taylorova Ofélie se nachází pod hladinou řeky Stour, v těsné blízkosti poslední stále stojící středověké brány v Canterbury. Socha, vyrobená z recyklovaného skla, má v sobě instalované senzory, které měří teplotu a průhlednost řeky. Shromážděná data mají sloužit místním vědcům.

V roce 2015 byly v jeskynním systému údolí řeky Rhôny ve Francii, v jeskyni Grotte Mandrin objeveny fosilní pozůstatky neandertálců, kteří zde žili někdy v době před 40 až 45 tisíci let. S velkou pravděpodobností šlo o jedny z posledních neandertálců, protože tito naši nejbližší příbuzní zhruba v té době vymřeli.

Paleoantropolog Ludovic Slimak z francouzské Univerzity v Toulouse a jeho spolupracovníci studovali neandertálce, kterého pokřtili Thorin – podle hrdiny slavného příběhu J. R. R. Tolkiena. Podařilo se jim izolovat a přečíst neandertálcův genom, který se ukázal být velmi zajímavým. Pozoruhodný výzkum v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Cell Genomics.

Izolovaní neandertálci

Thorinův genom, ačkoliv patřil jednomu z posledních neandertálců, je bližší nikoliv jiným neandertálcům té doby, ale raným neandertálcům, kteří žili před více než 100 tisíci lety. Slimak to vysvětluje tím, že Thorin žil v populaci, která byla nejméně 50 tisíc let izolovaná od ostatních neandertálců. Podobně jako jeho knižní předobraz byl i Thorin z jeskyně Grottee Mandrin posledním výhonem umírajícího rodu.

Pro vědce je izolovanost Thorinovy populace záhadou. Zdá se totiž, že ostatní neandertálci té doby žili relativně blízko. Přesto, jak dokládají výsledky genetické analýzy, mezi Thorinovou populací a dalšími neandertálci prakticky nedocházelo ke kontaktům, které by se projevily na jejich genomech. Je obtížné si představit, proč byla Thorinova populace izolována od ostatních, navíc na tak velice dlouhou dobu.

„Thorinova populace strávila 50 tisíc let, aniž by si vyměňovala geny s dalšími neandertálskými populacemi,“ potvrzuje Slimak. „Máme tu neandertálské populace, které žily asi 10 dní pěší chůze od sebe a 50 tisíc let se navzájem úspěšně ignorovaly. Neandertálci museli vnímat svět oproti nám velmi odlišným způsobem.“

Vydrancované země a těžká doba, tak vypadaly země Koruny české po husitských válkách a v jistém bezvládí, kdy mezi sebou jednotlivé šlechtické skupiny bojovaly o moc a vliv. Náboženské rozpory pokračovaly ve všech vrstvách společnosti a komplikovaly vývoj v zemi, která potřebovala zklidnění a bezpečí pro své obyvatele. Poslední panovník Ladislav Pohrobek, kterému se říkalo „král Holec“, vládl pouhé čtyři roky a nenadálá smrt ho zastihla v osmnácti letech. Přesto právě období jeho vlády dávalo naději, že se vrátí prosperita a opravdu se to i dařilo. Ovšem nikoliv zásluhou panovníka, který ostatně s českými zeměmi nijak zvlášť nesympatizoval, ale díky tomu, že na scéně se objevil obratný šlechtic Jiří z Poděbrad.

Vládce bez koruny 

Byl to politik do těžkých dob, na pohled nenápadný, obtloustlý a současníkům prý připadal i krutý. Jeho obratnost leckdy vyvolávala nepochopení okolí, když dokázal včerejší nepřátele obratem vyznamenávat a naopak na popraviště poslat bývalé spojence. Dnes bychom ho považovali za workoholika, který se naučil krůček po krůčku jít za svým cílem. Jeho zásadní handicap ovšem spočíval v jeho původu: pouhý šlechtic neměl mít nárok na královský trůn. 

Narodil se v dubnu 1420, ani přesné datum neznáme. Bezpochyby ho ovlivnilo i to, že matku patrně nepoznal a o otci víme jen to, že bojoval v radikálním husitském křídle. Jiřího vychoval jeho strýc, kterého ovšem zabili, když měl chlapec deset let. A tak nakonec vyrostl na Moravě mezi pány z Kunštátu. Dětství i dospívání prožil v době zmatků. Tato doba ale zároveň umožňovala zazářit novým tvářím. A Jiří toho dokázal bezezbytku využít. 

Strmě nahoru 

Už ve svých sedmnácti letech, v roce 1437, se stal tzv. kmetem soudního senátu. Krátce nato se díky svým ambicím ocitl ve světě politiky, to když se zapojil do regionální politiky ve východních Čechách. Postupně kumuloval moc a dokonce v roce 1448 obsadil Prahu. Stal se zemským správcem a mířil ke královské koruně. Několikaměsíční vyjednávání a zákulisní tahy pak přinesly kýžené ovoce: sněm zemských stavů zasedal na pražské Staroměstské radnici a 2. března 1458 zvolili všichni zúčastnění Jiřího z Poděbrad českým králem. O měsíc později se pak konala oficiální korunovace. 

Už ve svém nástupnickém projevu sliboval respekt ke kališníkům i katolíkům. Jistě si dobře uvědomoval tehdejší rozštěpení společnosti, dědictví husitských válek. Základem se mělo stát dodržování takzvaných kompaktát, která se stala základem jeho politické koncepce. Problémem ale zůstávalo, že jejich obsah neschválil papež, který zásadně hýbal tehdejší evropskou politikou. Ba co víc, hlava církve žádala, aby tato vynucená tolerance skončila. 

Na jednání s tehdejším papežem Piem II., se roku 1462 české poselstvo dozvědělo, že kompaktáta de iure neexistují, protože je papežství nikdy neuznalo. Český král Jiří se měl dostavit na jednání k papežovi do Říma. Než se tak stalo, Pius II. umřel a jeho nástupce Pavel II. ještě vůči českému králi přitvrdil. 

Boje s papežem 

Přestože si Jiří uvědomoval, že díky diplomatickým jednáním získal uznání v řadě korunních zemí (s výjimkou německé a katolické Vratislavi) a upevnil bezpečnost státu přátelskými dohodami i spojeneckými smlouvami, vůči papežovi se mu nedařilo. A jak už to tak bývá, těžkosti se objevily i na další frontě – mezi českým panstvem. Řada šlechticů prosazovala katolictví, další se snažili oslabit krále, který se choval a jednal jako absolutistický vládce. Těžkostí přibývalo, a když Jiří opakovaně nedorazil do Říma s konkrétním řešením, jímž mělo být opuštění kališnictví, 23. prosince 1466 papež Pavel II. českého krále Jiřího z Poděbrad uvrhl do klatby. V zemi se schylovalo k občanské válce, nakonec však vše skončilo jakýmsi kompromisem. Zatím!

Situace se pro Jiřího zásadně otočila a zhoršila, když papež v roce 1467 vyhlásil proti zemím Koruny české křížovou výpravu. Byla tak jedinou v celé historii křižáckých výprav, která byla vyhlášena proti celému „kacířskému“ státu. Ano, v minulosti se jejich terčem stali husité, stejně jako francouzští kataři, ale nyní ji Vatikán směřoval proti králi českých zemí a ne proti byť jakkoli silné vojenské mocenské skupině působící v oblasti. 

Křižáci samozřejmě neměli zakročit proti katolíkům v zemi. Papež za jejich vůdce jmenoval nejvyššího purkrabího království Zdeňka Konopišťského ze Šternberka. Jiří se s ním a s katolickou šlechtou snažil nejprve vyjednávat. Když diplomacie selhala, vytáhl proti němu do války a dobyl jeho hrady Konopiště a Český Šternberk. Když se pak o rok později se do čela Jiřího protivníků postavil jeho někdejší zeť uherský Matyáš Korvín, uprchl Zdeněk Konopišťský do jeho vojska. 

Válka a zmar

První rok války byl obtížný, Češi se dokázali jen bránit. Na rozdíl od zkušeného válečníka Matyáše byl Jiří nejen o generaci starší, ale také neplatil za nijak špičkového vojevůdce. Proti Jiřímu se postavili také šlechtici sdružení v Zelenohorské jednotě, Lužičané a Slezané v čele s Vratislaví – právě tam byla křížová výprava vyhlášena. Na Matyášovu stranu pak přešla i některá města, například Brno či Budějovice. Nastalo období, které si Jiří bezpochyby nepředstavoval ani v nejhorších snech. 

Válečná střetnutí probíhala se střídavými úspěchy a obyvatelé království prožívali další těžká léta v zemi, kde se opět bojovalo. Zvláštní peripetie v celém příběhu nastala v únoru 1469. Tehdy spolu Matyáš s Jiřím vyjednávali po bitvě u Vilémova. Jednání mezi oběma panovníky proběhlo v jakési chalupě na Havlíčkobrodsku. Bývá uváděno, že v Ouhrově, přesně to ale nevíme. Jiřímu se povedlo domluvit, že Matyáš i s armádou odejde ze země a ještě se na oplátku pokusí napomoci k urovnání sporu s papežskou stolicí. 

Prý se dokonce rozešli jako přátelé, žádné písemné ujednání se z této schůzky ale nedochovalo. Jiří rozpustil své vojsko a v dubnu 1469 se oba panovníci sešli na dalším jednání na Olomoucku. A pokud Jiří věřil svému protivníkovi, šeredně se spletl. Sice byl k 1. květnu vyhlášen klid zbraní, ale o 14 dnů později se Matyáš Korvín nechal představiteli Zelenohorské jednoty zvolit českým králem. 

Musela to být pro Jiřího opravdu velká rána. Nic, co ujednal, neplatilo. Navíc ho trápily zdravotní obtíže, jistě i Matyášova zrada. Ovšem vzchopil se a jednal. Matyáše králem neuznal a snažil se zajistit podporu polského panovníka Kazimíra. Jak? Nabídl jeho synovi český trůn. 

V červenci 1469 vypuklo nové kolo války. Poděbrad získal nejprve převahu, ale chyběla mu očekávaná pomoc polských spojenců. Do karet mu ovšem hrály turecké vpády do Uher, které zaměstnaly Matyáše Korvína. Jiří dokonce vtáhl do Slezska a už to vypadalo, že mu na nebi vyšla pomyslná šťastná hvězda. Očekávalo se další střetnutí a vítězství se zdálo být na dosah. Skončilo to však jinak. Jiří z Poděbrad zemřel 22. března 1471 ve svých jednapadesáti letech.

Neutralita byla ve švédské společnosti již dlouho zavedeným pojmem. Vždyť toto severské království vedlo válku naposledy proti Napoleonovi a jeho spojenci Dánsku v letech 1813–1814. Toto střetnutí Švédsku vyneslo zisk Norska, které bylo vojensky okupováno v roce 1815. Od té doby stála země tří korunek stranou všech velkých evropských konfliktů, ať již šlo o krymskou válku, válku Pruska a Rakouska s Dánskem roku 1864, prusko-rakouskou či prusko-francouzskou válku. Politika neutrality byla mezi obyvateli Švédska velmi populární, protože dlouhé období míru umožnilo nerušený rozvoj obchodu a průmyslu. Ani rozpad unie s Norskem roku 1905 nevyvolal žádné ozbrojené střety a proběhl v klidu. Během první světové války sice panovaly obavy z případného napadení Ruskem, ty se ale nakonec nenaplnily a neutrální pozici Švédska nikdo neohrozil.

Meziválečné období

Ve 20. letech získala ve světě šokovaném obrovskými ztrátami z první světové války na popularitě idea kolektivní bezpečnosti. Jistě se jednalo o dobrou myšlenku, ale vývoj mezinárodní politiky šel zejména po nástupu nacistů k moci v Německu jiným směrem. Také švédští politikové si uvědomovali, že země musí spoléhat především sama na sebe. Armáda se proto snažila modernizovat výzbroj a Švédsko uplatňovalo formu ozbrojené neutrality. Ta spočívá v politice vlastního vyzbrojování pro případ, že by došlo k agresi ze strany některé cizí mocnosti. Počítat se ale muselo i s radikály na domácí politické scéně. 

Poté, co se v Itálii stal roku 1922 premiérem Benito Mussolini a začal upevňovat svůj režim, našel v Evropě mnoho obdivovatelů a ani Švédsko nebylo výjimkou. První fašisticky laděné uskupení tam vzniklo už v roce 1924 a o šest let později se objevila Švédská nacionálně socialistická strana (Svenska Nationalsocialistiska Partiet, SNSP), v jejímž čele stál Birger Furugård. Ten chtěl sjednotit všechny fašisticky či nacisticky orientované skupiny a některé z nich se skutečně k SNSP přidaly. Po roce 1933 začala nacistický model vládnutí považovat většina švédských krajních pravičáků za přitažlivější než Mussoliniho režim. Jednalo se o logický vývoj, protože Německo bylo Švédsku mnohem bližší z geografického i kulturního hlediska. 

Švédští nacisté ale nedokázali najít společnou řeč a v SNSP došlo ke štěpení, když se odtrhla frakce vedená Svenem-Olovem Lindholmem. Ten poté založil Nacionálně socialistickou dělnickou stranu (Nationalsocialistiska Arbetarepartiet, NSAP), která se stala vůdčí švédskou politickou stranou nacistického typu. Měla i své ženské a mládežnické organizace, stejně tak jako uniformovanou polovojenskou složku. Volební výsledky ale byly nevalné, takže se strana rozhodla víc zdůrazňovat své švédské kořeny a přejmenovala se na Švédskou socialistickou koalici (Svensk Socialistisk Samling, SSS). I tak se ale nacistům nepodařilo získat ani jedno křeslo v parlamentu a dílčí úspěchy zaznamenali jenom v komunálních volbách.

Zimní válka

Politická situace mezitím přituhovala a po napadení Polska nacistickým Německem se rozhořel nový světový konflikt. Švédská společnost byla tehdy silně nacionalisticky laděná, čemuž napomáhala skutečnost, že v zemi žily jen nepočetné národnostní menšiny. Vlastenecké cítění stmelovalo lidi bez ohledu na politické přesvědčení, ať už šlo o konzervativce, liberály nebo sociální demokraty. Stalo se tak hlavním faktorem udržujícím Švédsko mimo světovou válku. To ale neznamená, že by se válečné dění země vůbec nedotklo. 

Švédové si dobře uvědomovali, že představují lákavou kořist jak vzhledem ke své strategické poloze, tak i kvůli významným ložiskům železné rudy a různých minerálů. Plány na obsazení Švédska se tedy nezabýval jen Hitler, ale i Britové a Francouzi. Země proto usilovně zbrojila a v letech 1939 a 1940 přesáhly částky určené na obranu 50 % ze všech státních výdajů.

Když potom Sovětský svaz přepadl 30. listopadu 1939 Finsko, dospěla válka do severní Evropy. Samotné Švédsko se ocitlo ve vážném ohrožení, jelikož šlo o sousední zemi. Ve Finsku navíc mnoho Švédů žilo a mělo tam různé rodinné vazby. Politikové ve Stockholmu proto nevydali prohlášení o neutralitě, ale pouze vyhlásili Švédsko za „neválčící“ zemi. To umožnilo podporovat Finy čelící mnohonásobné přesile dodávkami zbraní, surovin i tolik potřebných financí. Přímou vojenskou pomoc Finsku poskytl sbor tvořený více než 8 200 švédskými dobrovolníky. Asi pět stovek Švédů pak sloužilo rovnou ve finské armádě. Všechny tyto aktivity podpořily Finy v jejich statečné obraně a Moskva oficiálně protestovala proti švédskému postupu. Vláda ve Stockholmu však odpověděla, že se jedná pouze o omezenou pomoc a do války se Sovětským svazem země vstoupit rozhodně nehodlá. Pro budoucí vývoj to mělo značný význam.

Pád Norska

Nebezpečí však představovala zejména třetí říše. Už v prvních týdnech války došlo k potopení některých obchodních lodí pocházejících ze skandinávských zemí, jimž se staly osudné miny, torpédoborce či ponorky. Švédská vláda proto na nic nečekala a okamžitě zahájila jednání s válčícími stranami o podmínkách mořeplavby. Už v průběhu prosince 1939 bylo dosaženo dohody s Británií i s Německem, což mělo zajistit švédským lodím bezpečí.

K dramatickému zhoršení situace ale došlo 9. dubna 1940, když Němci napadli Dánsko a Norsko. Zatímco dánské ozbrojené síly kapitulovaly téměř bez odporu, v Norsku se rozhořely prudké boje a situaci se snažily zachránit spojenecké posily. Do Švédska proudilo mnoho uprchlíků, kteří sice byli přijati, ale jinak vláda svému napadenému sousedovi ničím nepomohla. Na rozdíl od zimná války tentokrát Norům nedodávala ani zbraně či pohonné hmoty a Švédsko zůstalo v tomto konfliktu striktně neutrální. Když potom nacistické Německo okupovalo celé Norsko, pozice Švédů se ještě zhoršila. Vláda premiéra Pera Albina Hanssona žádné sympatie k nacismu necítila, ale nyní měla německé vojáky doslova „za humny“ a na danou situaci musela reagovat.

Hitler následně přišel s návrhem, že Švédsko nebude okupováno, pokud se Německo stane výhradním odběratelem železné rudy ze země tří korunek. Dokumenty nalezené po válce ukázaly, že Wehrmacht měl skutečně vypracován podrobný plán napadení Švédska pod krycím označením Polární liška (Polarfuchs) a Hitler o jeho provedení reálně uvažoval. Vláda ve Stockholmu se ale této eventualitě vyhnula postupem, který by se dal označit jako tajné spojenectví. Němci mohli přes švédské území převážet vlaky naložené vojenským materiálem a tato skutečnost byla po válce Hanssonovi a jeho ministrům vytýkána. Jenže vzhledem k nevybíravému nátlaku mnohem silnější mocnosti mohli Švédové těžko postupovat jinak, pokud se chtěli vyhnout přímé okupaci.

Domácí scéna

Sovětská agrese proti Finsku vyvolala změny na švédské politické mapě a podnítila vznik takzvané velké koalice tvořené sociálními demokraty a dalšími třemi stranami liberálního či konzervativního střihu. Tato koalice zůstala u moci až do konce války a díky ní nedocházelo na vnitropolitické scéně k vážnějším střetům. Pokud jde o domácí nacisty, SS vyvíjela za války jen malou činnost, protože řada členů byla povolána do služby v armádě. Policejní tlak na opozici v čele s nacisty a komunisty vzrostl, jelikož režim si nemohl dovolit mít na vlastním území pátou kolonu, ať již v podobě militantních stoupenců Německa či Sovětského svazu. 

Po vypuknutí zimní války se ve Švédsku začaly projevovat silné antikomunistické nálady a někteří komunističtí politici byli zatčeni a následně internováni. Ve městě Luleå dokonce někdo zapálil 3. března 1940 redakci komunistických novin Norrskensflamman přičemž zahynulo pět lidí. Vojenské úspěchy Německa v Evropě v letech 1939–1941 nicméně pronacisticky naladily členy některých politických stran, zejména pravicové Švédské národní federace (Sveriges Nationella Förbund, SNF), která získávala z Německa finanční podporu.

Vzhledem k tomu, že k německé ani sovětské invazi nakonec nedošlo, získali kromě veteránů zimní války bojové zkušenosti pouze dobrovolníci, jimž bylo po zahájení tažení proti Sovětskému svazu umožněno vstoupit do finské armády. Sdružovali se především v rámci samostatného praporu Hangö působícího u finského 19. pěšího pluku. Malý počet švédských dobrovolníků se také ocitl v řadách 5. tankové divize SS „Wiking“ a posléze 11. divize tankových granátníků SS „Nordland“. Nasazeni byli nejen na východní frontě, ale i na Balkáně proti jugoslávským partyzánům. Celkový počet Švédů sloužících u německých jednotek však nepřesáhl 200 mužů a šlo tedy jen o marginální záležitost.

Internační a výcvikové tábory

Švédská vláda se kromě ustupování nacistickému Německu rozhodla zajistit bezpečí své země i některými dalšími značně kontroverzními způsoby. Chtěla totiž mít pod kontrolou všechny elementy, které mohly představovat z nějakého důvodu nebezpečí. V únoru 1940 proto začaly fungovat internační tábory, jichž postupně vzniklo celkem 14. Ocitli se v nich hlavně komunisté, radikální socialisté, odboroví předáci a podobně. Tito lidé byli považováni za příliš nespolehlivé pro službu v armádě, ale stát je zároveň nehodlal ponechat na svobodě. Oficiálně nešlo o vězně, ale o „pracovníky“ (arbetskompanier). Nežili sice v tak drastických podmínkách jako vězni nacistických táborů, přesto zažívali tvrdý režim. V táborech se mimoto ocitli sovětští vojáci, kteří utekli z německých lágrů na norském území, nebo naopak i němečtí dezertéři.

Problém také představoval značný počet uprchlíků z Norska po německém vpádu v dubnu 1940. Jednalo se celkem asi o 60 000 lidí, mezi nimiž se nacházelo mnoho mladých mužů, kteří by se rádi přidali k norským zahraničním jednotkám připravujícím se ve Skotsku či Kanadě na boj proti Němcům. Švédská vláda si však uvědomovala, že pobyt těchto lidí představuje značný bezpečnostní i politický problém. Práceschopní uprchlíci nejdřív pracovali v lesích na těžbě dřeva nebo stavěli silnice. Koncem roku 1943 vláda rozhodla o tom, že vybuduje tábory, ve kterých se fyzicky zdatní Norové budou cvičit jakožto „policejní rezervy“. 

Oficiální zdůvodnění říkalo, že se tito muži budou podílet na udržování pořádku v Norsku po ústupu či kapitulaci Němců. Ve skutečnosti však bylo v celkem 17 táborech podrobeno vojenskému výcviku asi 14 000 mužů a dalším 6 000 povolili Švédové odjezd ze země, aby se mohli připojit ke spojeneckým jednotkám. Kritikové tohoto postupu argumentovali tím, že se jednalo o zjevné porušení oficiálně deklarované švédské neutrality. Na druhé straně však tisíce dobře vycvičených mužů napomohly ke stabilizaci poválečné situace v Norsku zdevastovaném pěti lety nacistické okupace.

Válka na východě

Jestliže byla situace Švédska v letech 1939–1941 komplikovaná, ještě těžší pozici měla jeho vláda po zahájení operace Barbarossa 22. června 1941. Finové totiž toužili po odplatě za porážku v zimní válce a přidali se na stranu Německa, takže se opět mělo bojovat v blízkosti švédského území. Hitlerův tlak na poslední neutrální zemi v severní Evropě zesílil a Hanssonovu vládu přinutil k dalším ústupkům. Přes území severního Švédska například přejela do Finska celá 163. pěší divize Wehrmachtu a Němci bez jakéhokoliv omezení využívali švédský vzdušný prostor či pobřežní vody. Navenek to bylo obyvatelstvu zdůvodňováno tím, že je třeba pomoci Finům opět bojujícím se Sovětským svazem. Přes švédské území se také mohli vrátit němečtí námořníci z posádek některých potopených lodí.

Po německých porážkách u Stalingradu a Kurska se však karta začala obracet a ochota Švédů k další pomoci Hitlerovi pomalu mizela. S tím souvisel i narůstající tlak ze strany Velké Británie a USA. Hanssonův kabinet proto nejprve v srpnu 1943 zrušil povolení k průjezdu dalších německých vojenských transportů přes švédské území s výjimkou nemocničních vlaků. 

Také vývoz strategicky významných produktů do Německa klesal, což se týkalo například velice ceněných kuličkových ložisek. Ta poté naopak putovala k Britům. I když se v Berlíně snažili tento vývoj zvrátit, do roku 1944 klesl švédský dovoz i vývoz na méně než 50 % v porovnání s rokem 1941. Posléze byly dokonce povoleny přelety britských letounů přes švédské území, což usnadnilo provádění náletů na Německo. Když pak v červnu 1944 dopadla na švédské území jedna z německých raket V-2, která se během testovacího letu odchýlila od plánovaného kursu, využili Švédové situaci a vyměnili cenné trosky rakety s Brity za stíhačky Supermarine Spitfire. Zlepšovaly se i vztahy se Sovětským svazem, jemuž Švédsko poskytlo státní úvěr a pomohlo uzavřít příměří s Finskem.

Neutralita, nebo zbabělost?

Jak tedy celkově hodnotit švédskou politiku za druhé světové války? Existují dva hlavní úhly pohledu. První je kritický a říká, že řada obyvatel otevřeně sympatizovala s Hitlerem a samotná švédská vláda byla zbabělá, takže Němcům dlouho ustupovala prakticky ve všem. Přísun strategicky významných surovin pak napomáhal nacistické válečné mašinerii. Jednalo se zejména o železnou rudu, jejíž dodávky pokryly celou čtvrtinu německé válečné spotřeby. Švédové obrátili až v letech 1943–1944, kdy už jasně viděli, že Německo válku nemůže vyhrát. Poté se z nich stali aktivní spolupracovníci Britů a Američanů, čímž si chtěli zajistit dobrou pozici v poválečném světě. Z tohoto pohledu kritizoval Švédy i Winston Churchill.

Na druhé straně ale obránci švédského postupu prohlašovali, že hlavním úkolem každé vlády je především starost o vlastní obyvatelstvo a Hanssonův kabinet v tomto ohledu dělal, co mohl. Švédská pozice byla mimořádně složitá zejména po okupaci Norska. Tehdy zůstala země tří korunek obklopena státy, které nacistické Německo buď přímo okupovalo (Dánsko, Norsko), nebo se jednalo o jeho spojence (Finsko). V této situaci pak byl kompromis uzavřený s nacisty nutný, jinak hrozila přímá intervence se všemi z toho plynoucími důsledky. Faktem ale zůstává, že mezinárodní pověst Švédska byla po skončení války dost pošramocená a trvalo dlouho, než se ji podařilo znovu vylepšit.