Jakým způsobem badatelé k uvedeným závěrům došli, když máme záznamy o měření teplot k dispozici teprve od roku 1850? Informace čerpali z překvapivého zdroje v podobě letokruhů stromů. Soustředné kruhy viditelné v průřezu kmene prozrazují mnohem víc než jen stáří dané dřeviny. Vypovídají také leccos o podmínkách, které rostlina v příslušném roce zažila. Podrobnou analýzou vzorců v letokruzích tak mohou vědci rekonstruovat teplotní záznamy sahající stovky let do historie. A přesně to učinili výzkumníci z britské University of Cambridge a z německé Johannes Gutenberg-Universität Mainz.

O dva stupně tepleji

Pomocí rozsáhlého souboru dat z letokruhů sestavili vědci obraz letních měsíců na severní hemisféře za poslední dvě milénia. A ukázalo se, že i po započtení přirozených klimatických výkyvů v průběhu staletí bylo loňské léto nejteplejší od dob Římské říše.

Studie rovněž odhalila, že na severní polokouli již došlo k překročení limitu oteplení o 1,5 °C, který v roce 2015 stanovila Pařížská dohoda o změně klimatu. Porovnání raných teplotních údajů naměřených přístroji se souborem dat z letokruhů totiž ukázalo, že základní hranice považovaná za průměrnou teplotu z let 1850–1900 je oproti předpokladu o několik desetin stupně nižší. Loňské léto tedy překonalo teplotní průměr ve zmiňované druhé polovině 19. století o 2,07 °C.

Pokračující trend

Dostupná data z letokruhů rovněž naznačují, že většina chladnějších období za poslední dva tisíce let – včetně malé doby ledové v 6. století a počátkem 19. století – následovala po rozsáhlých sopečných erupcích bohatých na síru.

Naopak většinu teplejších období lze připsat klimatickému jevu El Niño neboli El Niño–Southern Oscillation (ENSO), který ovlivňuje počasí po celém světě v důsledku oslabení pasátů v Tichém oceánu a často vede k teplejším létům na severní polokouli. Poprvé jej zaznamenali rybáři v 17. století, ale z letokruhů stromů ho můžeme vysledovat mnohem dál do minulosti. Současné globální oteplování způsobené emisemi skleníkových plynů navíc jeho projevy zesiluje, což znamená teplejší léta. V nastoleném trendu pokračuje klima i letos. Letošní srpen byl celosvětově nejteplejším osmým měsícem roku. Vyplývá to z dat ze souboru ERA5 meteorologické služby Copernicus, zahrnujícího miliardy měření ze satelitů, lodí, letadel a meteorologických stanic po celém světě.

„V posledních třech měsících jsme zažili celosvětově nejteplejší červen a srpen, nejteplejší den v historii a následně i nejteplejší letní období od června do srpna,“ přibližuje zástupkyně ředitele služby Copernicus Samantha Burgessová. Teplotní rekordy i jiné výkyvy počasí budou podle ní i pokračovat, pokud státy nepřijmou opatření ke snížení skleníkových plynů.

Průměrná globální teplota v období od začátku června do konce srpna byla o 0,69 stupně Celsia vyšší než průměrná teplota mezi roky 1991 a 2020, a překonala tak i loňský rekord.

„Co vidíme, není jen náhodný výkyv. Jde skutečně o disproporční důsledek, který vzniká dlouhodobým hromaděním skleníkových plynů v atmosféře,“ doplňuje ředitel služby Copernicus Carlo Buontempo.

Celý spor vlastně začal smrtí císaře Jindřicha VII. Lucemburského, jenž nečekaně podlehl epidemii na svém italském tažení v srpnu 1313. O osiřelý římský trůn se rozhořel očekávaný politický boj. Nemalý zálusk si na něj podle očekávání činil syn zemřelého císaře Jan Lucemburský. Jenže českému králi bylo v té době pouhých 17 let a brzy zjistil, že sehnat si podporu říšských volitelů nebude nic jednoduchého, přestože jeden ze sedmi hlasů držel on sám a druhý jeho strýc Balduin, arcibiskup trevírský. Proti nim se postavili mocní Habsburkové, kteří seděli na římském trůnu v uplynulých desetiletích před Jindřichem VII. a v této době se už zabydleli na svém novém rakouském panství. Hlavou rodu byl tehdy čtyřiadvacetiletý Fridrich zvaný Sličný, jenž se hodlal o dědictví svého otce i děda prát se vší vervou. 

Sporná dvojí volba 

Lucemburská strana si přiznala, že s Janovou kandidaturou nemá velkou šanci uspět, a tak si vyhledala nového kandidáta – Ludvíka Bavorského z rodu Wittelsbachů, jemuž Jan svoji kandidaturu postoupil. Obvykle se uvádí, že tak moudře získal prestiž, protože jako kandidát by musel slibovat kurfiřtům mnohé ústupky, zatímco takto se kandidáti o jeho podporu ucházeli a on naopak mohl žádat ústupky po nich. Ve skutečnosti šlo zřejmě o chladný politický kalkul Balduina Trevírského, který doufal, že změnou přiměje k podpoře své strany arcibiskupa kolínského, jenž lucemburského kandidáta odmítal z principu, i falckraběte Rudolfa, bratra Ludvíka Bavora. 

Kalkul však hrubě nevyšel. Rudolf se s Ludvíkem navzájem nesnášel, takže falckrabě podpořil Habsburky, a kolínského arcibiskupa nakonec Fridrich Sličný zlákal na velkorysé sliby. A tak proběhla v září roku 1314 hned dvojí volba římského krále před hradbami slovutného Frankfurtu nad Mohanem, kteréžto mocné město ovšem odmítlo oba uchazeče a jejich následovníky do svých bran vpustit. Situace se tak stala trochu trapnou a navíc o to komplikovanější, že na některé hlasy si činilo nárok více stran, protože nebylo jasné, komu titul vlastně patří. Pro Habsburka hlasoval třeba Jindřich Korutanský z titulu českého krále, přestože už o čtyři roky dříve s ostudou utekl z Prahy a v Čechách ho nikdo neuznával. 

A tak došlo k trochu absurdní volbě, když 19. září zvolili Fridricha čtyři ze sedmi kurfiřtů, zatímco následujícího dne zase Ludvíka Bavora zvolilo dokonce pět ze sedmi volitelů, přičemž v tomto táboře byl pro změnu pochybný saský hlas. Jan Lucemburský u toho pochopitelně nemohl chybět a demonstroval Ludvíkovi jasnou podporu. Následovala dvojí korunovace, jedna pochybnější než druhá, a Svatá říše římské měla po ročním interregnu (bezkráloví) najednou dva krále. Oba se prohlašovali za jediného správného, přičemž měli v říši zhruba rovnocennou podporu. 

Janův rytířský pás

Oba kohouti se snažili svého protivníka oslabit tím, že se spojovali s jeho přirozenými odpůrci. Proti Habsburkům se vzbouřili švýcarští horalé a roku 1315 porazili Fridrichova bratra Leopolda v bitvě u Morgartenu. Tím se stali logickými spojenci Ludvíka Bavora, který se snažil využít Fridrichova oslabení a střetl se s ním roku 1316 v bitvě u švábského města Esslingen. Tam se poprvé vyznamenal jako Ludvíkův nejdůležitější válečný spojenec český král Jan. Dvacetiletý mladík osobně vedl české šiky a prý bojoval v proudu řeky Neckar tak statečně, že si vysloužil svůj rytířský pás. Potom podle starodávného zvyku pasoval na rytíře mnoho dalších statečných mladíků. Tím začala kariéra rytířského krále. 

Nicméně samotná bitva u Esslingen skončila nerozhodně a spor o římský trůn se táhl ještě šest let. Jana čekal tvrdý zápas s českou šlechtou o královské pravomoci ve vlastním království, čehož se snažil využít i Fridrich Habsburský, který cítil jasnou příležitost k oslabení protivníka. Bez českého krále by totiž Ludvík Bavorský nemohl obstát. Jenže ani Fridrich nedokázal své dočasné výhody dostatečně využít a Jan povstání v Čechách s Ludvíkovou podporou roku 1318 potlačil. Přestože musel Jan přiznat české šlechtě mnoho pravomocí, uvolnil si ruce v zahraniční politice a mohl se v klidu věnovat říšským záležitostem. 

Dlouhá příprava na střet 

Zatím vystupovali oba vládci, lucemburský i bavorský, jako nerozluční spojenci bez známky rozkolu. Ludvík Bavor se ovšem ve vysoké politice rychle zorientoval a ukázal se jako schopný diplomat i intrikán. Nasliboval Janu Lucemburskému hory doly, uděloval mu různé říšské tituly a výhody, které ho nic nestály, ale ve skutečnosti mu nedal v podstatě nic. Přestože se oba tvářili jako skvělí přátelé, ke spolupráci je nutil především společný zájem a vědomí, že jeden bez druhého by proti Habsburkům nemohli obstát. 

Několik let se spor mezi kandidáty o římský trůn odehrával čistě v politické rovině. Pomocí slibů a přidělování říšských statků získávali spojence a přetahovali se o podporu významných knížat. Teprve roku 1322, tedy celých šest let po Esslingenu, uzrál čas k rozhodujícímu střetu. Habsburkové se totiž v té době cítili natolik silní, že počátkem září zahájili velké vojenské tažení proti Bavorsku. Vydali se do něj hned ze dvou stran.

Hlavnímu vojsku velel sám Fridrich. Měl s sebou sílu asi 1 400 těžkých rytířů včetně svého mladšího bratra Jindřicha, nespočet lehčích jezdců a pěšáků. Na jeho stranu se podle kronikářů přidalo i zhruba pět tisíc divokých uherských Kumánů, tedy jízdních lukostřelců. Moderní historici ovšem uvádějí, že uherských jezdců bylo jen asi desetina, tedy kolem pěti set. 

Habsburk postupoval z Rakouska na sever podél proudu řeky Inn a mířil k bavorskému městu Mühldorf, kde se hodlal setkat se svým bratrem Leopoldem, který velel druhému proudu čítajícímu asi 1 200 rytířů s početným doprovodem. Ten měl přitáhnout od západu, ale zdržela ho rozvodněná řeka Lech, kterou nedokázal přebrodit. Svým dílem zřejmě přispěli také Ludvíkovi švýcarští spojenci, kteří pravděpodobně přerušili Leopoldovi cestu zničením důležitých mostů. 

Zbytečné váhání

Fridrich dorazil k Mühldorfu 24. září a namísto bratra narazil na spojenou bavorsko-českou armádu, posílenou o norimberský kontingent purkrabího Fridricha IV. V počtu 1 800 těžkých rytířů a několika tisíc doprovodných bojovníků zde čekali na Habsburky již čtyři dny, tedy od 20. září. Taktická chytrost by nyní velela zaútočit na Fridricha Sličného, dokud je v početním oslabení a znavený po cestě. Nicméně k tomu nedošlo. Obě vojska čekala na místě celé čtyři dny nedaleko od sebe, než samotná bitva vypukla. Zbytečné váhání lucembursko-bavorské koalice se v kronikách vysvětluje různě. 

Zbraslavská kronika Petra Žitavského oslavuje aktivitu krále Jana a za váhající element nepřímo označuje Ludvíka: „Bavorům se začínalo nedostávat zásob, ale Rakušané jich měli nadbytek. A tak když toto obojí vojsko leželo nepřátelsky proti sobě a nikdo z obou těch vojsk se nehýbal k rozhodnému boji, vnikl duch udatnosti do českého krále Jana jako do Samsona a on pronesl přede všemi svými šlechtici takovouto řeč: ,Hle, je tu onen Fridrich, vévoda rakouský, který se až dosud pokusil na škodu mého království překážet mně v mém zvolení, jež jsem zákonitě přenesl na osobu pana Ludvíka, krále římského, teď přítomného; až dosud usiloval podrobit si říši krutovládou; této násilnosti nebo mého života musí být naprosto konec.‘ Samého krále Ludvíka podněcuje tento král k boji a káže veškerému vojsku, aby bylo nazítří připraveno.“ 

Do karet této verzi nahrává i fakt, že boj se měl odehrát na svátek hlavního českého patrona svatého Václava, jehož Jan vzýval na pomoc. Navíc je pravda, že Jan proslul jako poměrně horkokrevný rytíř, zatímco Ludvík vynikal spíše v politice a diplomacii než na válečném poli. Celá Evropa věděla o jeho váhavosti, neboť hlavně on se už šest let vyhýbal rozhodujícímu střetu. Na druhou stranu označuje bavorská kronika za iniciativního Ludvíka. Podle ní měl prý Bavor velké problémy přimět Jana k boji a chtěl bitvu svést už o den dříve, na svatého Michaela.

Prudký český útok 

Průběh bitvy, která rozhodla o směřování říše na celé další století, je zahalen v mlhách nejistot. Třeba Zbraslavská kronika o bojových událostech mlčí a po vzletném úvodu komentuje pouze výsledek. Z různých dalších zdrojů se podařilo historikovi Heinzi Thomasovi seskládat dohromady následující pravděpodobnou verzi. Král Jan se svými vojáky z Čech, Lucemburska, Slezska a Porýní velel pravému křídlu bavorské strany. Levé křídlo a střed obsadili pod velením samotného Ludvíka rytíři z Bavorska, Frank a Švábska. Mezi nimi stál i kontingent z města Norimberku pod vedením tamního purkrabího Fridricha IV. Ludvíkovo vojsko mělo v zádech hrad Dornberg, což představovalo velkou výhodu. Naproti českému králi stálo habsburské levé křídlo zřejmě pod velením vévody Jindřicha, mladšího Fridrichova bratra, a bojovala zde většina ozbrojenců z okolí Salzburku. 

Jan se nechtěl spoléhat na váhavého Bavora a jeho muže, a proto na špici úzkého klínu českých rytířů vrazil hluboko do nepřátelských řad a probíjel se stále hlouběji tam, kde viděl vlát korouhev samotného Fridricha Sličného. České jednotky se sice snažily, ale habsburskou sestavu neprolomily. Jen utrpěly těžké ztráty a mnozí z jejich řad se zřejmě dostali do zajetí. 

Horký moment si prožil i král Jan, když byl se svými rytíři drcen nepřátelskou přesilou ze dvou stran. Tehdy padl Plichta ze Žerotína (proslavený turnajový bojovník z rodu Janoviců), jenž několikrát prokázal svou udatnost. Třikrát se mu podařilo prosekat se řadami nepřátelských bojovníků, dvakrát se probil zpět ke svým, ale potřetí pod ním rakouští rytíři zabili koně, takže zahynul pod ranami jejich mečů. Kůň prý padl i pod samotným Janem Lucemburským. V tu chvíli přispěchal králi na pomoc Heřman z Miličína, jeden z dalších hrdinů bitvy, a pomohl králi na nohy. České vojsko bylo v ten moment zatlačeno zpět. Přesto se Češi nevzdávali a hlavně dostali podporu od dolnobavorských ozbrojenců. Sice se jednalo hlavně o pěšáky, ale brzy je podpořili i rytíři na koních a začali tlačit habsburskou jízdu před sebou. 

Lest a zrada 

Proč se však do boje téměř nedostalo zmíněných pět tisíc (nebo spíš pět set) maďarských jezdců? Pravděpodobně se ve své lehké zbroji neodvážili přímého střetu s těžkooděnci a v jejich oblíbeném obchvatu do zad protivníka jim možná bránil terén, protože by museli jet do kopce a nedosáhli by kýženého efektu. Rakouské kroniky si neodpustily přičíst neúspěch vlastní strany podlému zrádci z vlastních řad, ač ho přímo nejmenují. Tento vypočítavý rytíř měl údajně osvobodit české bojovníky, kteří na začátku bitvy padli do habsburského zajetí, takže ti se znovu zapojili do boje a zvrátili poměr sil na bavorskou stranu. 

Jiní rakouští kronikáři zase vyčítají českým bojovníkům, že se údajně vrátili do boje i přesto, že předtím upadli do zajetí a dali svým věznitelům rytířský slib, že se dalšího boje nezúčastní. To by ve středověkém vnímání znamenalo velkou podlost, ale moderní historici (i němečtí) už tuto teorii odmítli. Rakušané vyčítali vítězům i nerytířskou lest ze strany norimberských vojáků, kteří se silou asi pěti set rytířů nečekaně zaútočili na Rakušany ze severozápadu. Ti si prý nějakou dobu mysleli, že jim konečně přichází na pomoc vévoda Leopold. Než se vzpamatovali, Fridrich Sličný i jeho bratr Jindřich upadli do norimberského zajetí. Pak už nastal masakr. Zdá se, že tento útok ze zálohy Ludvík Bavor od začátku plánoval. Z hlediska moderního vojenství šlo o brilantní tah, ale ve středověku se to vnímalo jako nerytířské zbabělé chování. 

Mrtví a zajatí

Zbraslavská kronika uvádí počet obětí: „Na straně obojího vojska bylo, jak se tvrdí, nalezeno na bojišti jedenáct set zabitých mužů mrtvých a mezi nimi byl nalezen Čech Plichta, pán statečný a proslulý; koní bylo zabito tři tisíce. Z vojska Fridricha Rakouského mimo zabité bylo zajato tisíc čtyři sta urozených mužů, ostatní utekli.“ Kromě toho kronikář vzpomíná, že norimberský purkrabí předal vznešené zajatce králi Ludvíkovi. Naopak zajetí mladšího Habsburka Jindřicha se stalo dílem Jana Lucemburského, který si ho pak odvezl do Prahy. Vítězové toho dne získali i mnoho dalších cenných rukojmí, za něž v budoucnu inkasovali tučné výkupné.

Nejdůležitější ovšem bylo, že bitva u Mühldorfu rozhodla spor o římský trůn. Fridrich Sličný se dostal na svobodu až po třech letech s tím, že se vzdal všech nároků na vládu a stal se v podstatě Ludvíkovým spojencem. Habsburkové se na víc než jedno století stali „obyčejným“ středoevropským rodem a mohli se věnovat rozvíjení svých rodových držav. K římské koruně se znovu dostali až po porážce husitské revoluce a vymření Lucemburků po meči. 

Naopak vztahy mezi Ludvíkem a Janem po rozhodném vítězství ochladly, protože je už nepojil společný nepřítel. Římský král a později císař vycítil v lucemburském rodě nepříjemnou konkurenci a začal se od něj odtahovat. Roku 1346 se pak Janův syn Karel nechal zvolit jako římský protikrál vůči zpupnému Wittelsbachovi. To už je však zcela jiný příběh.

Americký prezident John F. Ken­nedy si uvědomoval, že je třeba se z poraženecké nálady rychle dostat. Poradci Bílého domu se shodli, že by mohly Spojené státy zvítězit v závodě o přistání prvních lidí na Měsíci. Nikita Chruščov si však porážku na uvedeném poli nepřipouštěl. I sovětští kosmonauti, kteří na rozdíl od utajených raketových konstruktérů směli vystupovat na veřejnosti, dlouho velmi optimisticky tvrdili, že nad americkými kolegy vedou. V listopadu 1966 vyprávěl kosmonaut Pavel Popovič posluchačům Moskevské univerzity, že SSSR staví raketu silnou jako americký Saturn V, a možná „ještě o něco silnější“. 

Úlovky špionážních družic

Od jara roku 1963 sledovali američtí odborníci v interpretačním středisku CIA na snímcích ze špionážních družic nezvyklou aktivitu na kosmodromu Bajkonur – nejdřív stavbu nových budov a potom i ramp. Zmíněný objekt nazvali G-3. Po čase zachytily satelity rovněž stavbu druhé rampy, G-4, a v červnu 1964 vyfotografovaly družice na G-3 dosud neznámou raketu, kterou CIA označila jako SL-9. Šlo o UR-500 z dílny hlavního konstruktéra Vladimira Čelomeje, analytici však odhadli, že nosič nebude dost silný, aby se mohl zapojit do lunárního závodu. A měli pravdu. Když 16. července 1965 raketa poprvé odstartovala, hlásila tisková agentura TASS, že vynesla do vesmíru vědeckou družici Proton vážící 12 tun.

V září 1964 zaregistrovali Američané vznik dalšího nového stanoviště – montážní haly a dvou ramp. Sověti je stavěli už rok, od září 1963, nejspíš pro superraketu. V říjnu 1965 se američtí zpravodajci shodli, že Sověti konstruují raketu třídy Saturn V, a později o ní s trochou sarkasmu mluvili jako o „Velké matce“. Nakonec se však ujal název Jay-bird. V centrále CIA nicméně nedokázali určit, k čemu budou popsané nosiče sloužit: k dopravě lidí na Měsíc, nebo k vybudování mohutné orbitální stanice? Američané se alespoň uklidňovali tím, že i kdyby Sověti mířili na lunární povrch, nemohou projekt Apollo kvůli velkému zpoždění ohrozit.

Zdálo se, že raketa Jay-bird bude mít větší nosnost než Saturn V. Mohla by tedy vynést lidi na Měsíc přímo, bez setkání dvou těles na zemské či lunární oběžné dráze. Analytici CIA se klonili k názoru, že ji Rusové chystají pro operace na Měsíci. Jejich zpráva z 2. března 1967 tvrdila: „Sověti nejsou schopni soutěžit s časovým rozvrhem Apolla, jak o tom svědčí několik zjištění. […] Nosič pro sovětské lunární moduly nebude pravděpodobně v provozu až do poloviny roku 1968 a i potom očekáváme množství zkoušek bez posádky, které potrvají asi rok, než bude systém prověřen a schopen pokusu o přistání na Měsíci. Mezitím musejí ještě stihnout vyzkoušet přistávací a návratovou techniku.“ 

Čtveřice havárií

Po celý rok 1968 sledovali američtí zpravodajové převážení mohutné sovětské rakety či její makety z montážní haly na rampu a zase zpátky. Znovu se nosič objevil na startu v lednu 1969. V únoru však špionážní družice vyfotografovala místo rampy velký kráter – stopu po výbuchu. Z analýzy záznamů odposlouchávacích a seismických stanic vyplynulo, že raketa havarovala 21. února 1969 po 69 sekundách letu. 

Další neúspěch na Bajkonuru zaznamenaly kamery amerických družic 3. července. Rampa J-1 byla rozbitá. „Může být pravděpodobně použita ke startu, jakmile se problémy [s raketou] vyřeší,“ uváděla zpráva tajné služby. „Jelikož pro lunární pilotovanou výpravu budou zapotřebí obě rampy, zdá se nyní, že ji Sověti dokážou uskutečnit až koncem roku 1972, anebo spíš v roce 1973.“ Trvalo tři roky, než mohli Rusové východní rampu opět používat. Mezitím dostavěli nové stanoviště na západě. 

Třetí havárii mohutného sovětského nosiče zaregistrovali Američané 27. června 1971. Na snímcích našli 20 km od rampy kráter s rozměry 30 × 15 m a s troskami všude okolo. Poslední pokus o vypuštění z 23. listopadu 1972 družice Spojených států nezachytily a Američané zmíněnou havárii zaznamenali patrně na základě telemetrie rakety. Šlo o nejúspěšnější pokus – jeden motor explodoval až ve výšce 40 km. 

Problémy s motory

Šest úspěšných amerických výsadků na Měsíci nemohli Sověti žádným způsobem dohnat. Místo toho tedy začali rozvíjet program orbitálních stanic řady Saljut. Teprve s postupující „glasností“ Michaila Gorbačova koncem 80. let vyplouvala pravda o neúspěšném sovětském lunárním projektu na povrch. 
Pod označením N-1 začali superraketu vyvíjet inženýři z kanceláře hlavního konstruktéra raketových systémů a kosmických strojů akademika Sergeje Koroljova v OKB-1 v Podlipkách už v roce 1960. Její plánovaná nosnost byla podstatně nižší než u Saturnu V – maximálně 90 tun na nízkou dráhu okolo Země. K Měsíci tak mohla dopravit jenom dvoučlennou expedici, tudíž by na jeho povrch musel sestoupit jediný muž.

Avšak hned na začátku vyvstala potíž s pohonnými jednotkami. Konstrukční kancelář, která v SSSR jako jediná vyvíjela silné motory, vedl Valentin Gluško. S Koroljovem ho pojilo dlouholeté přátelství a oba se shodli, že klasické pohonné hmoty jako kerosin a kapalný kyslík pro raketu N-1 nestačí. Gluško chtěl použít nové, avšak jedovaté látky. Koroljov požadoval bezpečnější palivo, jeho protějšek ovšem neuměl silnější, spolehlivější a hlavně bezpečné motory vyvinout. Šéfkonstruktér tedy učinil poměrně neobvyklý krok a požádal o jejich postavení Nikolaje Kuzněcova, který do té doby vyvíjel tryskové motory pro letadla. 

Výměna šéfů

V srpnu 1965 Kreml rozhodl, že se k obletu Měsíce vydá loď Sojuz pomocí rakety Proton. Nosič R-7 s pilotovaným Sojuzem se na zemské oběžné dráze spojí se čtvrtým stupněm Protonu, který přiveze prázdnou kabinu. Do ní pak posádka Sojuzu přestoupí a vydá se k souputníkovi Země. Expedice se měla uskutečnit 26. června 1967, k 50. výročí bolševické revoluce, a přistání v následujícím roce.

Současně však začalo váznout uvolňování peněz na N-1. Přednost dostaly dva projekty akademika Čelomeje, který Chruščovovi slíbil, že během pouhých tří let vyvine dva aerokosmoplány se zasouvacími křídly: jeden pro lety Země–vesmír a druhý pro výpravy do meziplanetárního prostoru. Jednoduchá, a přitom geniální řešení Chruščova vždycky přitahovala, takže se nadchl i pro uvedené dva stroje. Avšak po vnitrostranickém puči a nástupu Leonida Brežněva v říjnu 1964 ztratily Čelomejovy naivní představy svého hlavního advokáta. 

V lednu 1966 navíc zemřel Koroljov a jeho křeslo zdědil první náměstek Vasilij Mišin. Šlo sice o výborného konstruktéra, ale nedokázal tancovat na parketách Kremlu. Navíc měl výbušnou povahu, neuměl jednat s lidmi a kromě toho byl pouhým členem-korespondentem Akademie věd, což ho v přísně segregovaném sovětském systému degradovalo. Řádným akademikem se stal vzápětí, ovšem autority svého předchůdce nedosáhl. Lunární projekt schválila komise vedená viceprezidentem Akademie věd Mstislavem Keldyšem teprve v listopadu 1966, přičemž letové zkoušky rakety měly začít ve třetím čtvrtletí roku 1967 a první Rus měl na Měsíc vstoupit o rok později. Vývoj superrakety N-1 však vázl: Letové zkoušky odstartovaly s osmnáctiměsíčním zpožděním, na počátku roku 1969. 

Zpoždění narůstá

Koncem dubna 1967 se měla zalétávat nová loď Sojuz, určená pro mise jak okolo Země, tak k Měsíci. Avšak Sojuz 1 pilotovaný Vladimirem Komarovem byl špatně ovladatelný a kosmonaut při návratu zahynul. Projekt tudíž nabral dva roky zpoždění. 

V polovině listopadu NASA sdělila, že Apollo 8 vyšle k Měsíci 21. prosince 1968. O týden později svolal velitel výcviku Nikolaj Kamanin šest kosmonautů vybraných k obletu a sdělil jim: „S poslední výpravou automatů počítáme 13. ledna. První dva z vás odstartují k Měsíci koncem ledna anebo začátkem února 1969.“ Úspěch Apolla 8 Sověti nepřipouštěli. Avšak 22. listopadu havaroval Proton s bezpilotní lunární kabinou a oblet Rusů se odsunul – zato tři Američané oslavili v Apollu 8 Vánoce na měsíční orbitě. 

Bezpilotní loď Zond 7 obletěla bezchybně Měsíc až v srpnu 1969, čtyři týdny po vítězném Apollu 11. Padlo proto další rozhodnutí: Kosmonauti se vydají k obletu zemského souputníka na počest stých narozenin zakladatele sovětského státu Vladimira Lenina, které se měly slavit 22. dubna 1970. Jenže ani uvedené datum se nepodařilo dodržet. Vzhledem k technickým potížím se proto úkol přesunul na rok 1972.

„Bylo možné přejít k pilotovanému letu,“ poznamenal si akademik Mišin do deníku po přistání Zondu 8, „ale poté, co v červenci 1969 vstoupil na Měsíc Neil Armstrong, ztratil daný cíl propagandistický smysl.“ Tajemník ÚV KSSS Dmitrij Ustinov chtěl projekt zrušit údajně už v březnu 1968, ale požehnání z Kremlu dostal až koncem roku 1970. 

Konec lunárního projektu

Mišin – stejně jako již dřív Koroljov – počítal s vybudováním stálé lunární základny nazvané Zvezda, na jejímž pozemním prototypu se usilovně pracovalo. Na jaře roku 1974 se však ctižádostivému Gluškovi podařilo spojit „jeho“ firmu na motory s Koroljovovou konstrukční kanceláří: Ihned zakázal pokračovat ve zdokonalování rakety N-1, bez ohledu na to, že už se na Bajkonuru nacházely dva hotové exempláře. A Mišina vyhodil. 

„Kdybychom měli peníze ještě na dva roky, mohli jsme raketu dodělat,“ tvrdil náměstek hlavního konstruktéra Boris Čertok. „Chyběly nám asi tři pokusy. Při sedmém či osmém startu bychom uspěli.“ Šlo zřejmě o povzdech pravdivý, nicméně politicky neúnosný. Kreml přestal mít po grandiózním americkém triumfu na „obyčejném“ vysazování lidí na Měsíci zájem. 

Důvody prohry

„Vysazení astronautů na jiném nebeském tělese dokázalo politické přednosti USA,“ uvedl Leonid Leskov z deníku Izvestija v roce 2002. Připomněl ekonomickou zaostalost Sovětského svazu, stejně jako špatný management a osobní rozpory. „K úspěchu tak grandiózních projektů byly nezbytné jiné politické a ekonomické mechanismy, kvalitativně nový přístup k řízení vědy a průmyslu.“ 

Koroljovův životopisec Jaroslav Golovanov se v knize Koroljov – fakta i mýty k hlavnímu důvodu selhání Sovětského svazu přiblížil: „Vesmírné závody se ve skutečnosti změnily v soupeření dvou společenských systémů. Existovaly stovky důvodů, které objasňovaly, proč jsme Američany ve vesmíru předehnali. A byl pouze jeden důvod, proč nás mohli dohonit: Byli bohatší. Chápal to Koroljov? Myslím, že ano.“ 

Krach sovětského lunárního programu v 60. a 70. letech však signalizoval něco mnohem hlubšího – systém vyčerpal všechny své vnitřní síly a začal narážet na nepřekonatelné objektivní obtíže i v nejprestižnějších oblastech. Zahraniční pozorovatelé v daném ohledu mnohé tušili, ale skutečnou realitu hlubokých rozporů mezi vedoucími politiky, maršály a konstruktéry ani situaci v sovětské vědě a průmyslu neznal na Západě nikdo.

Pokračující odlesňování pralesů v Amazonii přináší jednu tragédii za druhou. Přitom nejde jenom o nenahraditelné ztráty biodiverzity. Postižení jsou i lidé na obou stranách pomyslné barikády. V peruánské Amazonii došlo již ke druhému útoku za poslední měsíc, kdy byli dělníci kácející stromy napadeni lidmi ohroženého nekontaktovaného kmene.

Incident se odehrál poblíž řeky Pariamanu v oblasti Madre de Dios v západní části Peru. Ráno 29. srpna narazila skupina dělníků na ženy oficiálně doposud nekontaktovaného kmene, který se označuje jako Mashco Piro. Výsledkem konfrontace jsou nejméně dva na místě usmrcení dělníci a jeden zraněný těžař. Dva další dělníci se pohřešují.

Destruktivní odlesňování

Lidí kmene Mashco Piro jsou kočovní lovci-sběrači, kteří žijí v pralese v této části Peru. Pokud víme, jde o jeden z největších doposud nekontaktovaných kmenů na světě. Jeho populace se odhaduje na asi 750 lidí. Kmen Mashco Piro má bolestnou zkušenosti s vetřelci. Na konci 19. století zažil ohavné praktiky koloniálních „kaučukových baronů,“ kteří tisíce příslušníků kmene zotročili, lovili, mučili, znásilňovali a zabíjeli. Není divu, že mají k cizincům značnou nedůvěru.

Markýza de Brinvilliers strašně moc toužila stát se bohatou dědičkou. Jak to ovšem udělat, když se její otec a dva bratři těšili dobrému zdraví? Urozená dáma o tom nemusela dlouho přemýšlet. Rozhodla se k uskutečnění svých plánů použít osvědčený prostředek– jed.

Její nejbližší se tak předčasně odebrali na onen svět. Markýza se však ze svého nečestně nabytého bohatství netěšila dlouho. Psal se rok 1675, když byla obviněna z trojnásobné vraždy. Usvědčit ji pomohla nalezená korespondence jejího zesnulého milence a spolupachatele Godina de Sainte- Croix. Odsouzení travičky z lepších kruhů odstartovalo ve Francii vlnu zatýkání. Do historie se tato událost zapsala pod názvem travičská aféra. Během ní uvízlo v síti policie asi čtyři sta podezřelých. Kolik z nich se dočkalo potrestání a kdo naopak vyvázl bez větších následků?

Kvetoucí obchod

Ludvík XIV. si nic neodpíral – ať už šlo o krásné ženy, přepychové oblečení, drahé voňavky nebo nejvybranější lahůdky. Svým požitkářstvím nakazil celou Paříž. Mnozí Pařížané dokázali udělat téměř cokoli, aby zvýšili své postavení, udrželi si mládí či získali náklonost druhé osoby. V hlavním městě Francie tak kvetla živnost kartářkám, čarodějnicím i obchodníkům s jedy. Prodávala se dokonce speciální směs zvaná „prášek dědiců“. Jak název napovídá, tento prostředek sliboval, že výrazně urychlí dědické řízení ve prospěch nedočkavých potomků.

K nejslavnějším provozovatelkám pochybných řemesel patřila v šedesátých a sedmdesátých letech 17. století Catherina Deshayes Monvoisin, přezdívaná La Voisin – tedy sousedka. Ta se původně živila jako porodní bába. Když její manžel, který vykonával počestné řemeslo zlatníka, zbankrotoval, rozhodla se výrazně rozšířit okruh své působnosti. Nejdříve se zaměřila na provádění potratů, později si přibrala také věštění, a nakonec čarodějnictví. 

Připravovala elixíry lásky, směsi zaručující krásu, prodávala jedy. Údajně také pořádala černé mše, které vedli padlí kněží. Služeb bývalé porodní báby využívaly i osoby z nejvyšších kruhů. Traduje se, že jejímu čarodějnickému umění vděčila za dlouholetou přízeň krále proslulá markýza de Montespan. Ta si udržela postavení Ludvíkovy favoritky neuvěřitelných dvanáct let.

Jenže pravděpodobně právě kvůli spojitosti s travičskou aférou se král od milenky nakonec odvrátil. Celý kolotoč obvinění, výslechů a trestů přitom odstartoval proces s markýzou de Brinvilliers, která zřejmě služeb Monvoisinové vůbec nevyužila. Míchat jedy ji totiž prý naučil její milenec…

Příliš mnoho úmrtí

Uvádí se, že mezi lety 1670 až 1680 zemřelo v Paříži za podezřelých okolností tisíc až dva a půl tisíce bohatých lidí. Taková epidemie pochopitelně vzbudila zájem policie. V jejím hledáčku se mezi první ocitla Marie Margareta, dcera soudce d´Aubray, provdaná za markýze z Brinvilliersu. Ta si totiž velice finančně polepšila, poté co nápadně rychle zesnuli její otec i dva bratři.

Proti urozené dámě ovšem chyběly jakékoli přímé důkazy. Nakonec ji zradily dopisy od již mrtvého milence. Z nich vyplynulo nejen, že otrávila své nejbližší, ale dokonce že se pokusila otrávit i svého manžela. Ten však jako zázrakem přežil. Možná ho před náhlou smrtí zachránil sám Godin de Sainte-Croix, který se obával, že by se za něj jeho milenka chtěla po ovdovění provdat. O manželství s bezohlednou travičkou nejspíš nestál!

Když markýza viděla, že jde do tuhého, pokusila se zmizet. Útěk se jí však nezdařil, a tak se roku 1676 kochaly davy pohledem na markýzinu popravu. Tím ovšem celá záležitost neskončila, naopak teprve začala.

O rok později se policii podařilo dopadnout věštkyni Magdelaine de la Grange. Právě v té době obdrželi vyšetřovatelé anonym, že se chystá spiknutí za účelem otravy samotného krále. Pátrání je zavedlo i k Monvoisinové. Další zatčení na sebe nenechala čekat. Celkem pařížská policie vyšetřovala přes čtyři sta lidí. Třicet šest z nich poslala na smrt, čtyři skončili na galejích a třicet čtyři muselo odejít do exilu. Dovedeme si představit, jaké zděšení ve Francii zavládlo!

Nečekaná zrada

Jakmile se o vyšetřování dozvěděl král, žádal úplné zničení celé sítě spiklenců. Nechal je vyslýchat v „hořící komnatě“, která získala pojmenování podle toho, že ji osvětlovaly pouze louče. Během výslechů, kde se mučící nástroje nenechaly zahálet, někteří obvinění zemřeli. Jak vyšetřování nabíralo na obrátkách, Ludvík XIV. musel přehodnotit své stanovisko. Ukázalo se totiž, že do spiknutí se zapletli i lidé z nejvyšších kruhů, přímo ode dvora. 

Patřila k nim například vévodkyně z Bouillonu, vévoda z Lucemburku nebo hraběnka Soissons. Poprava tolika vysoce postavených lidí by vyvolala veřejné pozdvižení. Proto hraběnka Soissons skončila ve vyhnanství a šedesát lidí nebylo nikdy souzeno. Král poslal některé obviněné do hraniční pevnosti, kde až do konce života nesměli s nikým promluvit ani slovo – a to ani se žalářníky.

Když už si Ludvík XIV. myslel, že ho nic nemůže překvapit, přišla nejhorší zpráva. S travičskou klikou se zapletla i jeho favoritka Athénais de Montespan. Monvoisinovou prý navštěvovala celá léta. Lektvary obsahující menstruační či nepýří krev lila svému nic netušícímu milenci do jídla a pití, aby si udržela jeho lásku. Navíc se prý zúčastnila černé mše, během níž ležela nahá na stole a z misky na ni pomalu kapala krev zařízlého nemluvněte. V roce 1679 ale podlehla pocitu, že krále přestává zajímat. Proto se jej údajně rozhodla otrávit. 

Odkud se vzaly tyto šokující informace? Vyzradila je snad sama Monvoisinová? Nikoli, ta mlčela jako hrob, protože věděla, že spoluúčast na odstranění panovníka by jí při výsleších jen uškodila. Přesto ji mlčení nepomohlo. Jako čarodějnice a travička skončila roku 1680 na hranici.

O zapojení královy milenky do spiknutí proti Ludvíkovi promluvila až traviččina dcera Marie. S výpovědí přišla až po matčině smrti. Jak se k těmto obviněním postavil král? Možná jim nevěřil. Madame de Montespan nikdy nestanula před soudem, avšak panovníkovu přízeň ztratila. V pozici favoritky ji vystřídala madame de Maintenon.

Konec čarodějnictví?

Celý strašlivý proces se táhl až do roku 1682. Tehdy se Ludvík XIV. rozhodl celou aféru ukončit. Aby případným dalším travičům ztížil jejich práci, vydal edikt, kterým vyhlásil, že prodej jedů podléhá státnímu dohledu.

Týmž dokumentem navíc prohlásil čarodějnictví za podvod. Tak mimo jiné zařídil, že nikdo již nemohl být souzen za provozování magie. Šlo o velmi pokrokový edikt. Zvláště když si uvědomíme, že takzvané hony na čarodějnice ještě zdaleka neskončily. U nás například tou dobou probíhal největší čarodějnický proces v historii českých zemí na losinském panství. Král Slunce se však rozhodl trestat raději světské zločiny – vraždy, podvody, loupeže a jiné delikty…

Rostliny si vyvinuly nejrůznější způsoby, jak odradit býložravce, kteří by je mohli spásat. Konkrétně kopřivy spoléhají na speciální typ trichomů neboli „chloupků“ pokrývajících listy. Ty se sice vyskytují u většiny zeleně, nicméně v případě zmíněného rodu jsou větší a mají kulovitou ampulku plnou dráždivých látek: Jmenovitě se jedná o histamin, kyselinu mravenčí, acetylcholin a serotonin. Při kontaktu s pokožkou se přitom popsaná směs uvolní a způsobí bolestivou kožní reakci. 

V lidovém léčitelství se lze také setkat s tvrzením, že popálení kopřivou pomáhá proti revmatu. Podle odborníků však cílené šlehání zmíněnou rostlinou, používané k „léčbě“ kloubního revmatismu údajně už ve středověku, nemá žádný biologický smysl.

Když Spojené království a Francie vyhlásily 3. září 1939 nacistickému Německu válku, zahájila jejich letectva akce na dvou od sebe vzdálených vzdušných bojištích. Jedno se nacházelo v prostoru západní fronty, tedy na společné německo-francouzské hranici. Druhé ohnisko letecké války zahrnovalo po břežní oblast severozápadního Německa, vymezenou na jedné straně neutrálním Nizozemskem a na druhé rovněž neutrálním Dánskem. Zahrnovalo také Helgolandskou zátoku, zvanou rovněž Deutsche Bucht (Německá zátoka).

Tam směřovaly z Británie denní ofenzivní akce blenheimů, hampdenů a zejména wellingtonů z Velitelství bombardovacího letectva (Bomber Command, BC). Právě tam, v hájemství Luftflotte 2, docházelo s ohledem na celkový průběh „podivné války“ k relativně častým a prudkým střetům mezi britskými bombardéry a německými stíhačkami. Jejich vyvrcholení představovala 18. prosince 1939 takzvaná bitva nad Helgolandskou zátokou. Porážka bombardovacího svazu wellingtonů nastartovala dramatickou změnu taktiky Bomber Command: přispěla k ukončení denních náletů a vedla k jejich přeorientování na noční aktivity.

Strach z odplaty 

Velitelství bombardovacího letectva od svého vytvoření roku 1936 představovalo především nástroj pro strategickou bombardovací válku, popřípadě k odstrašení možného útočníka (tato role však tváří v tvář agresivní Hitlerově politice selhala). Bomber Command vstupovalo do války na mateřských ostrovech se čtyřmi skupinami dvoumotorových bombardérů Blenheim, Wellington, Hampden a Whitley. Jedna skupina vyzbrojená jednomotorovými stroji Fairey Battle se přemístila na francouzská letiště.

Hlavní úderná síla Bomber Command spočívala ve strojích těžších kategorií, nazývaných v té době těžké bombardéry (ve skutečnosti šlo o letadla střední třídy): No 3 (Bomber) Group tvořilo osm perutí Vickers Wellingtonů, No 4 Group šest squadron strojů Armstrong Whitworth Whitley a No 5 (Bomber) Group šest perutí bombardérů Handley Page Hampden. Hlavní roli během denních náletů na cíle v Deutsche Bucht pak měly sehrát velením BC vysoko ceněné stroje Wellington. Očekávalo se od nich, že budou díky svým parametrům a silné obranné výzbroji schopny samostatně operovat i za přítomnosti německých stíhaček. Podmínkou mělo být udržení těsné formace, v níž se měly stroje palbou navzájem podporovat.

Válka začala 1. září 1939 Hitlerovým útokem na Polsko a prozatím tedy probíhala daleko na východě, vzdálena od britských ostrovů. Proto byl na základě rozhodnutí domácích politických špiček i francouzských představitelů (shodně se snažili zabránit eskalaci konfliktu) přijat princip zvaný „restricted bombing“: RAF nebude provádět takové ofenzivní operace, při kterých by ohrozilo životy nepřátelských civilistů. Velitel Bomber Command vrchní letecký maršál Sir Edgar Ludlow-Hewitt obdržel povolení útočit pouze na nepřátelské lodě, a to včetně jednotek kotvících v přístavech, cíle na vlastním německém území mu byly přísně zapovězeny. Tuto „ohleduplnost“ vůči nacistickému Německu částečně motivoval strach z odplaty mocnější Luftwaffe.

Úvodní boje 

Britové se rychle přesvědčili, že nad Helgolandskou zátokou se letecká válka nevyvíjí v jejich prospěch. Již 4. září proběhlo úvodní střetnutí se stíhačkami Luftwaffe a toho dne wellingtony podstoupily svůj skutečný bojový křest. Skončil přinejmenším rozpačitě. Pět ze 14 strojů od 9. a 149. perutě se vrátilo předčasně. Tři bombardéry 9. squadrony v 18.05 neúspěšně zaútočily na bitevní křižník Gneisenau a jedna osádka nárokovala zásah obchodní lodi. Nedaleko Brunsbüttelu němečtí piloti ze 6./JG 77, šikovatelé Alfred Held a Hans Troitzsch, sestřelili každý po jednom Wellingtonu Mk.I od 9. squadrony RAF, přičemž obě pětičlenné osádky přišly o život. Aby toho nebylo málo, 149. peruť cíl vůbec nenalezla a většina bombardérů svrhla pumy do moře. Luftwaffe utržila jedinou ztrátu, když při akci stíhaček proti wellingtonům havaroval kvůli poruše motoru jeden Bf 109 D-1 od 2./ZG 26. Pilot poručík Hans Falke přitom zahynul.

Vedle wellingtonů se Bomber Command do denních akcí pokoušelo nasadit také blenheimy a hampdeny. Ani jeden typ nedisponoval dostatečnou obrannou výzbrojí, což se v případě hampdenů projevilo při jejich největším vystoupení během „předstírané války“ 29. září 1939. Toho dne vyslala 144. peruť RAF z letiště v Hemswellu proti lodním cílům celkem 12 bombardérů. Jeden letoun se vrátil předčasně, zbývající letěly k cíli rozděleny do dvou skupin. První z nich tvořená pěti hampdeny a vedená podplukovníkem Cunninghamem byla zcela zničena v boji s Bf 109 D-1 náležících k I./ZG 26. Dva Bf 109 D-1 musely nouzově přistát do mořských vln, piloti vyvázli. Němci zajali osm britských letců, ostatní členové osádek zahynuli.

Poté došlo ve větších útočných operacích BC k určité přestávce. V denních průnicích pokračovaly za vhodných atmosférických podmínek (zatažená obloha) pouze lehčí blenheimy. Za těžší stroje ofenzivní operace obnovily v prosinci právě wellingtony, jejichž squadrony prošly přezbrojením na novou silněji vyzbrojenou verzi Mk.IA.

Schumacherova eskadra 

Nová série ofenzivních operací začala 3. prosince, kdy do boje s útočníky v podobě 24 Wellingtonů Mk.Ia od 38., 115. a 149. perutě, včas zjištěnými radarem Freya, zasáhla čtveřice Bf 109 D-1 z I./ZG 26. Němci zaútočili na svaz poté, co wellingtony svrhly pumy na plavidla Kriegsmarine a potopily vlečnou loď M1407. V následném vzdušném boji utržily dva bombardéry poškození, zatímco Němci přišli o jeden Bf 109 D-1 se zraněným pilotem. Následně se do pronásledování ustupujícího britského svazu zapojily další německé stíhačky od různých útvarů, ovšem bez efektu.

Na německé straně měly protivzdušnou obranu Helgolandské zátoky, pobřeží a cílů v severozápadním Německu na starost stíhačky Luftflotte 2, zprvu působící v podřízenosti 11. letecké župy (Luftgaukommando XI). Zpočátku tam byly významně zastoupeny starší Messerschmitty Bf 109 D-1, které byly k ničení bombardérů nedostatečně vyzbrojené pouze čtveřicí kulometů. Postupně však do oblasti přicházely útvary s výkonnějšími Bf 109 E-1 (opět se čtyřmi kulomety MG 17 ráže 7,92 mm) a zejména skutečnými „ničiteli bombardérů“ v podobě Bf 109 E-3 (dva kulomety a dva kanony MG FF ráže 20 mm) a dvoumotorovými Bf 110 C (čtyři pevné kulomety a dva kanony, jeden pohyblivý kulomet radisty). Řízení stíhacích operací převzal na podzim 1939 nově postavený Stab/JG 1 pod velením podplukovníka Carla Schumachera. Podřízené skupiny byly podle svého velitele někdy neoficiálně označovány jako součást Jagdgeschwader „Schumacher“. Včasnému zjištění příletu nepřátelských letadel napomáhaly radiolokátory Freya-Gerät. První, umístěný na Helgolandu, doplnil v prosinci druhý, dislokovaný ve Wangerooge.

Krvavý prosinec 

Zvýšená aktivita RAF nad Helgolandskou zátokou donutila velení Luftwaffe posílit obranu oblasti další stíhací skupinou – II./JG 77. Podplukovník Schumacher, nyní působící coby Jagdfliegerführer a od 17. prosince Jagdfliegerführer 1 (Jafü 1, velitel 1. štábu stíhacího letectva), disponoval k obraně severozápadního Německa skutečně mimořádně silným uskupením, které 14. a 18. prosince drastickým způsobem vyvrátilo sny velení Bomber Command o denní bombardovací ofenzivě proti německým cílům.

Britové výsledek své akce ze 3. prosince vyhodnotili s nemístným optimismem jako své vítězství. Z jejich pohledu akce potvrdila správnost zvolené taktiky i obranyschopnost na tehdejší dobu dosti těžce vyzbrojených wellingtonů. Protilodní operace ze 14. prosince se zúčastnilo 12 Wellingtonů Mk.IA od 99. perutě RAF. Cílem bylo nalézt a zničit lehké křižníky Nürnberg a Leipzig, poškozené předchozího dne torpédovými útoky britské ponorky Salmon, které se nyní vracely zpět do bezpečí kotviště ve Wilhelmshavenu. 

Osádky sice Nürnberg a doprovodné torpédoborce u pobřeží skutečně objevily, ale kvůli nízké základně mraků se v té chvíli nacházely ve výšce pouhých 60 m. Kvůli tomu nemohlo být případné bombardování úspěšné – každý wellington nesl tři protipancéřové pumy SAP o hmotnosti 226,5 kg, které však potřebovaly k průniku do pancéřování lodi výšku shozu alespoň 600 m. Bombardéry proto otočily k návratu, aniž by zaútočily.

Radar Freya umístěný v Helgolandu nicméně nepřátelské stroje zaznamenal a po vyhlášení poplachu proti nim podplukovník Schumacher vyslal dvě letky z II./JG 77, čtveřici Bf 110 C od I./ZG 26 a o něco později také Bf 109 E patřící k II.(J)/TrGr.186. Následná zuřivá bitva stála 99. squadronu celkem pět bombardérů i s osádkami. Dva z nich se během souboje se stíhačkami srazily, poslední ztracený stroj havaroval během nouzového přistání v Newmarketu, přičemž z osádky padli tři muži včetně velitele. Němci utržili ztráty v podobě jednoho zničeného Bf 109 E s padlým pilotem z 4./JG 77, jeden Bf 110 od 1./ZG 26 byl těžce po škozen (pilot utrpěl zranění hlavy). Pět dalších „Emilů“ si z bitvy odneslo průstřely (poškození v rozsahu 5–10 %).

Britové se z neúspěchu prvních náletů v oblasti Helgolandské zátoky nepoučili a nadále hodlali provádět ofenzivní denní akce s nechráněnými wellingtony podle obdobného taktického schématu. Osmnáctého prosince čekalo na osádky bombardérů během další protilodní operace skutečné peklo. Britové zaplatili za své ofenzivní úsilí ztrátou poloviny z 24 strojů 9., 37., 38. a 149. perutě RAF. Ba co hůře, debakl korunovala skutečnost, že nedokázali svrhnout ani jedinou pumu!

Raději neprovokovat 

Nestalo se tak nicméně kvůli síle německé obrany, ta se jako obvykle opozdila. Příčinou se staly restrikce a politické ohledy bránící bombardování německých cílů. Navzdory brutálnímu vybombardování polské Varšavy během zářijových bojů Britové i Francouzi svůj postoj vůči letecké válce nezměnili a jejich politici nadále věřili, že pokud nebudou nepřítele „provokovat“, k zesílení náletů na západě nedojde.

Bomby tedy i tentokrát zůstaly v pumovnicích, neboť wellingtony během průletu nad německou pevninou a pobřežními vodami nenalezly vhodný povolený cíl. A to přes skutečnost, že prolétly s otevřenými pumovnicemi přímo nad chloubami Kriegsmarine, bitevními křižníky Scharnhorst a Gneisenau. Ty ovšem kotvily ve Wilhelmshavenu, a jelikož byl velitel britského svazu podplukovník Kellett vázán rozkazem („Je třeba věnovat velkou pozornost tomu, aby žádné pumy nedopadly na pobřeží a nebyly napadeny žádné obchodní lodě...“), většina bombardérů zase bezzubě odlétla. Pouze čtyři osádky svrhly ze své iniciativy pumy na méně důležité zakotvené lodě.

Německé stíhačky se ve vzdušné aréně objevily opožděně. Příčinou nepříjemného prodlení ve vyhlášení poplachu, a to navzdory včasnému zjištění přilétající britské formace radarem Luftwaffe na ostrově Wangerooge, se stala nedostatečná a těžkopádná organizace proti vzdušné obrany, ve které vcelku neefektivně kooperovaly Luftwaffe a Kriegsmarine. Námořní radar Freya v Helgolandu zachytil wellingtony až o 20 minut později než jeho protějšek ze vzdušných sil a informace doputovaly oficiálními kanály na štáb JG 1 se značným zpožděním. Němci poplach vyhlásili až poté, co svaz svými dalekohledy spatřili námořní pozorovatelé na pobřeží Helgolandu (počet bombardérů téměř zdvojnásobili na 44). Na výsledku boje toto zdržení ale nic nezměnilo.

Palba ze všech hlavní 

Odpor wellingtonům zprvu kladla pouze protiletadlová palba pobřežních baterií a lodního dělostřelectva, avšak když se objevily první německé stíhačky, vzplála mimořádně zuřivá vzdušná bitva, nepochybně největší od vypuknutí druhé světové války. 

Na bombardéry se sesypalo doslova hejno stíhaček. Vedle Bf 109 D-1 od 10.(N)/JG 26 z Jeveru, které zaútočily jako první, také Bf 110 C náležící k I./ZG 76 a Bf 109 E patřící do sestavy II./JG 77. První sestřel bitvy pravděpodobně získal rotmistr Erwin Heilmayr z 5./JG 77, který poslal do vln jeden wellington ve 13.58 v pozici 25 km jihozápadně od Helgolandu (úspěch mu však nadřízení nepotvrdili). Zvláště drtivý dopad měla střelba kanony vyzbrojených Bf 109 E-3 a těžkých stíhaček Bf 110 C od I./ZG 76. Bitva skončila po třetí hodině odpolední: v 15.06 dosáhl po sledního německého vítězství příslušník 6./JG 77 poručík Hans Brockmann, který sestřelil wellington 20 km západoseverozápadně od Borkumi.

Těžké ztráty 

Britům operace přinesla skutečně drtivou porážku. Plných deset wellingtonů zničili němečtí stíhači, dva těžce poškozené bombardéry přistály nouzově během návratu na mořskou hladinu a pět dalších strojů nouzově dosedlo v Británii (nepočítaje v to jeden ze dvou wellingtonů, které předčasně přerušily akci). Mimořádně těžké byly ztráty na personálu: o životy přišlo 57 ze 120 letců. Pouze tři bombardéry se vrátily nepoškozeny!

Bitva potvrdila, že z hlediska svých parametrů i výzbroje wellington na denní operace za přítomnosti silné stíhací obrany nepřítele nestačí. Jednou z příčin tak krvavých ztrát byla skutečnost, že wellingtony neměly pancéřování a samosvorné obaly palivových nádrží v levé polovině křídla (v pravé polovině křídla byla pasivní ochrana montována, toto neobvyklé řešení Air Ministry vyžadovalo kvůli nalezení kompromisu mezi doletem a ochranou: samosvorné obaly mírně snižovaly množství neseného paliva). Rovněž pancéřování prostorů pro osádku nespl nilo vždy očekávání a v některých případech jím německé střely prošly.

Přechod k nočním operacím 

Němci během střetu pozbyli dva zničené Bf 109 E (jeden pilot padl, druhý vyvázl zraněn) a jeden Bf 109 D-1 (pilot zahynul), zatímco tři další Bf 109 E a devět Bf 110 C utržilo různá poškození. Němci, navzdory pozdnímu zásahu, boj právem považovali za své veliké vítězství, největší, jakého prozatím v novém konfliktu dosáhli. Zhruba půl hodiny trvající boj přinesl 38 sestřelů nárokovaných, přičemž velitel II./JG 77 ohlásil 14 sestřelů, velitel I./ZG 76 celkem 16 vítězství, velitel 10.(N)/JG 26 šest a samotný velící důstojník JG 1 podplukovník Schumacher přidal jedno. Hamburské Luftgaukommando XI pak po vyhodnocení nároků hlásilo do Berlína 34 sestřelů. Ne všechny úspěchy však berlínské RLM uznalo, takže výsledné skóre čítalo 26 nebo 27 vítězství. Přes pečlivé vyhodnocení na ministerstvu (zde Luftwaffe výrazně překonávala jak při potvrzování sestřelů dosti laxní a přehnaně optimistické RAF, tak francouzské Armée de l'Air) byl úspěch co do počtu vítězství nepochybně nadhodnocen.

Někdy se uvádí, že Bomber Command po 18. prosinci 1939 zásadně změnilo taktiku a zcela přešlo na noční bombardovací akce. Není to však zcela pravda. Britským velením rozsah ztrát otřásl a přechodně došlo k omezení denních náletů. Poslední podobná operace wellingtonů nad Německou zátokou nicméně proběhla ještě v lednu 1940. Obdobné aktivity Velitelství bombardovacího letectva obnovilo ještě jednou, v dubnu téhož roku během bojů o Norsko. Výsledky byly v zásadě stejné – na straně jedné těžké ztráty wellingtonů a hampdenů a na straně druhé minimální výsledky. Bomber Command poté na jaře 1940 definitivně přešlo na noční akce, které zůstaly jeho doménou po téměř celou druhou světovou válku.

Naše vnímání je ovlivněno i společností a její megalomanskou touhou po všem velkém – od automobilů přes mrakodrapy po velká poprsí nebo právě mužství, ale podle psychologů je touha po co největším penisu připisována především vzestupu pornografického průmyslu ve Spojených státech a jeho následnému rozšíření do zbytku světa.

Právě pornografie utváří názor celých generací mužů (a v menší míře i žen) v to, jak na celou věc nahlížíme. Snímky pro dospělé vytvářejí falešnou představu toho, že jedině muž s velkým penisem je atraktivní a může svůj protějšek skutečně uspokojit. To, jak byl mužský pohlavní úd historicky zpodobňován, má se sexualitou jako takovou paradoxně velmi málo společného.

Jeskynní pyj

Falus se objevuje už v pravěku, byť z pochopitelných důvodů nemáme žádné doklady o tom, jak ho pravěcí lidé vnímali. Víme ale, že v tomto období představuje důležitý symbol ať už na jeskynních malbách (a to i dost explicitně), nebo v podobě předmětu. Někdy zcela odpovídá realitě a nijak se od své předlohy neliší, jindy má přenesený či přímo skrytý význam.

V Egyptě měl penis výraznou roli, přičemž jeho zpodobnění se odlišovalo od toho řeckého tím, že byl často znázorňován ve stavu erekce a s přehnaně velkými rozměry. Vynikajícím příkladem je bůh plodnosti Min, jehož sochy vždy zdůrazňovaly ztopořený penis, který symbolizoval sílu, vitalitu a schopnost plodit potomky. Tyto vlastnosti byly považovány za klíčové i pro faraony, kteří museli svou mužnost dávat na odiv před svými poddanými.

Tento fenomén dokazuje i zajímavý rituál „sed“, který se konal většinou k 30. výročí faraonovy vlády. Během tohoto obřadu faraon demonstroval svou schopnost plodit potomky. Ostatně je to právě starověký Egypt, který nám poskytuje první záznamy o používání afrodiziak. Rostlina menhep se používala na zvyšování mužské potence a v egyptských hieroglyfech byla znázorňována právě symbolem penisu.

Síla a moc

Když se egyptští muži potýkali s potížemi v oblasti potence, obraceli se na boha Mina. Přinášeli mu jako obětiny figurky mužů v různých polohách, vždy však se ztopořeným penisem. Dokumentace z písemných pramenů, a dokonce i pitev mumifikovaných panovníků potvrzuje, že zájem o prodlužování penisu se nevyhnul ani faraonům. Často používali závaží – tato praxe sice vedla k požadovaným výsledkům, ale za cenu ztráty průměru, což byla nejmenší z komplikací. Působením váhy totiž docházelo k omezení průtoku krve a dalším potížím včetně možné nekrózy.

O tom, že by se o prodlužování svého mužství pokoušeli Římané, nemáme žádné důkazy. Faktem ale je, že s falickou symbolikou existuje římských památek dostatek. Penis na rozdíl od Řeků zpodobňovali ve ztopořené podobě. To je nejlépe patrné v Pompejích, kde je téměř všudypřítomný. Kromě mozaik archeologové nalezli i různé artefakty, například amulety nebo zvonkohry, které rovněž zobrazují ztopořený penis.

Dokonce existují i zmínky o římském úředníkovi, který údajně dosáhl vysoké pozice díky velikosti svého penisu. Stejně tak někteří římští vojáci byli povyšováni na základě délky svého penisu. Velký penis byl jednoduše symbolem síly a moci, a tak byl respektován a vyhledáván.

Archetyp mužství

Úplně opačně na obdařené muže nahlíželi v Řecku. Přestože jsou antičtí rekové se svými pevnými svaly a mužnými postoji archetypem maskulinity, dnešního člověka zarazí až neúměrně malé a ochablé penisy. Nespočet současných milovníků umění a historiků zaujala skromnost pohlavních údů, které se objevily na klasických sochách bohů, císařů a dalších antických elit – od Dia až po slavné atlety. Malé mužství se zdá být v rozporu s mohutnými těly a ještě většími osobnostmi, kterým náleží. Staří Řekové však měli pro tuto estetickou volbu své důvody.

Kdybychom se vrátili do starověkého Řecka okolo roku 400 př. n. l., vypozorovali bychom, že velké a ztopořené penisy byly nejen považovány za neatraktivní, ale ani nezpodobňovaly symbol moci či síly. Aristofanés, významný starověký řecký dramatik, ve své divadelní hře Oblaka (kolem roku 419–423 př. n. l.) shrnul ideál mužského vzhledu jako „lesklou hruď, světlou pleť, široká ramena, drobný jazyk, silné hýždě a malého ptáka“.

„Malý penis rezonoval s řeckými představami o mužské kráse,“ potvrzuje historik Paul Chrystal, který se na tento antický ideál zaměřil. „Byl to symbol vysoké kultury a vzor civilizace,“ dodává.

Ve starověkém řeckém umění byly mužské rysy obvykle zobrazovány jako dostatečně velké, pevné a lesklé. Proč tedy stejné estetické principy nebyly aplikovány i na penis? Historikové navrhují, že odpověď lze hledat v tom, jak byly zobrazovány falusy mužů považovaných za méně obdivuhodné.

Barbaři, šílenci a satyrové

Zvlášť chlípní a zvrácení satyrové byli často vyobrazeni s výrazně velkými, vztyčenými genitáliemi, někdy téměř srovnatelnými s délkou jejich trupů. Podle mytologie byly tyto bytosti částečně lidské, částečně zvířecí a zcela zbavené zábran, což je vlastnost, která ve vyšší řecké společnosti vyvolávala odsouzení. „Velké penisy byly považovány za vulgární a odporující kulturním normám,“ konstatuje Chrystal.

V řeckých komediích byli velkými genitáliemi charakterizováni také blázni, stejně tak se podobnými rysy vyznačovala umělecká zobrazení Egypťanů, kteří byli dlouholetými rivaly Řeků. Je proto možné pozorovat malby, na kterých je řecký hrdina, například Herakles, zpodobněn s malým penisem, zatímco naproti němu stojící Egypťané ho velikostí svých přirození výrazně překonávají.

Satyři, blázni a nepřátelé tak fungovali jako protipóly mužských bohů a hrdinů, kteří byli uctíváni pro svou sebekontrolu a inteligenci. Pokud velké falusy představovaly nespoutané touhy, lze z toho usuzovat, že malý, ochablý penis symbolizoval právě sebeovládání, vysvětlují historikové.

Práva a povinnosti

Pro úplnost je třeba popsat i institut pederastie. Pederastickou dvojici tvořil dospělý muž, erastés, a mladík, erómenos, kterému bylo nejčastěji dvanáct až osmnáct let. Pederastie byla v antickém Řecku velice důležitou institucí, která měla jasně stanovená pravidla, což ji odlišovalo od ostatních homosexuálních vztahů. V pederastickém pojetí uzavírají muž i chlapec před společností závazek, kterým přijímají řadu práv a povinností.

Role erasta byla založena na dvoření se erómenovi, měl povinnost vykonávat nad jinochem poručnictví, vzdělávat ho a cvičit, radit mu a starat se tak o jeho výchovu, dokud z něj nebude příkladný občan. Za plnění své funkce mohl erastés očekávat chlapcovo milostné odevzdání se. Pederasté věnovali velkou pozornost pohlavním údům. Erotické scény (dochované především na keramice) zobrazují erasty, jak mladíkům genitálie hladí.

Stejně jako atleti, hrdinové a bohové i erómeni jsou zobrazováni s menším, úzkým penisem kvůli svému mládí. V kontrastu bývají zobrazená silná stehna, která antičtí Řekové považovali za přitažlivá kvůli nepenetrativní souloži.

Ukazatel charakteru

I když je dnes obdařenost často spojována s mocí a vůdcovstvím, ve starověkém Řecku penis nikdy nebyl symbolem mužnosti či síly, jak tomu bylo v jiných kulturách. Mužská potence v řeckém kontextu vycházela spíše z intelektu, potřebného k odpovědnosti za otcovství, prodlužování rodinného rodu a udržování společenského uspořádání.

V celé starořecké kultuře neslo zobrazení mužského pohlavního údu a zejména jeho různé velikosti symbolický význam. Právě to by mohlo vysvětlovat, proč ho umělci té doby tak často zobrazovali, i když to příběh nevyžadoval. Historici se přiklánějí k tomu, že používali penis jako ukazatel charakteru, jako nástroj, který v sobě nese hlubší sdělení. 

Podle studie využívající analýzu DNA čítá medvědí populace na Slovensku asi 1 300 jedinců. Slovenští lesníci však jejich počet odhadují až na 3 200. Maximum únosné populace se přitom podle některých odborníků pohybuje okolo 800 jedinců. Ochranáři však nevidí problém v počtu zvířat, nýbrž ve změně jejich chování v důsledku rozšiřování městské zástavby, pěstování plodin v podhorských oblastech či výskytu nezabezpečených kontejnerů s odpadem. Někteří jedinci se pak drží i poblíž lidských příbytků a ztrácejí plachost.

Dejte o sobě vědět

Medvědi na člověka obvykle neútočí a raději se mu vyhnou. Někteří vědci dokonce tvrdí, že se kvůli eliminaci setkání s lidmi změnil i cirkadiánní rytmus zmíněných šelem: Jejich aktivita narůstá za soumraku a snižuje se po východu slunce. Během dne pak většinou odpočívají v hustých porostech či u obtížně přístupných skalních útvarů.

Největší riziko útoku tak hrozí při pohybu v nepřehledném terénu a mimo turistické stezky. Zejména v odlehlých částech hor se doporučuje nevstupovat do houštin a udržovat ostražitost v místech s hojností lesních plodů, v blízkosti mokřadů, ale také polí s kukuřicí, pšenicí či ovsem. Pokud vás medvěd uslyší, zaručeně se vám vyhne. Dejte mu proto o sobě vědět: Můžete si třeba na batoh přivázat rolničku, poklepávat holí a nahlas si povídat. 

Schovejte jídlo, sledujte zvěř

Exotické, stejně jako medové, ořechové či ovocné vůně medvědy přitahují, zatímco lidský pach je naopak odrazuje. V lese proto nepoužívejte aromatickou kosmetiku a při táboření neskladujte jídlo ani silně vonící věci ve stanu, ale zavěste je na strom vzdálený nejméně dvě stě metrů alespoň do čtyřmetrové výšky. Totéž udělejte s odpadky v dobře uzavřených igelitových sáčcích.

Zachovejte klid

Jestliže k nechtěnému setkání přece jen dojde, zůstaňte v klidu a zhodnoťte situaci. Pokud o vás zvíře neví, potichu ustupujte směrem, odkud jste přišli, a pak ho široce obejděte. Jestliže si vás všimlo, zůstaňte klidně stát a vyvarujte se přímého očního kontaktu. Zkuste na něj mluvit klidným hlubokým hlasem a snažte se vypadat větší díky pomalému mávání rukama nad hlavou. Poté opatrně couvejte, ale nepokoušejte se o útěk – medvěd je mnohem rychlejší. 

Pokud to nevydržíte a začnete prchat, odhoďte batoh, abyste zvíře alespoň zmátli nebo zdrželi. V případě útoku pak pomůže sprej na medvědy. Nemáte-li ho, schoulete se na zem a dělejte „mrtvého“: Stehna tlačte k hrudníku, hlavu schovejte mezi kolena a krk si vzadu chraňte rukama s propletenými prsty. Jestliže vás medvěd začne převalovat, snažte se vydržet, nekřičet a nehýbat se. Až se šelma ujistí, že nepředstavujete hrozbu, útoku zanechá a vzdálí se.