Velkým problémem dnešní medicíny je antibiotická rezistence. Léky, které jsme dříve používali k léčbě řady nemocí, již dnes nejsou dostatečně nebo dokonce vůbec účinné. Jedním z příkladů bakterie Staphylococcus aureus (zlatý stafylokok), která byla úspěšně léčena penicilinem ve 40. a 50. létech 20. století. V současnosti jsou téměř všechny její kmeny rezistentní na penicilin a mnoho je rezistentních na léky, které již nedostačující penicilin nahradily (typicky například nafcilin).

Jedním z důvodů nedostatečnosti antibiotik může být i fakt, že řada z nich (přibližně 70 %) je odvozená od bakterií, které žijí v prostředí kolem nás, především od půdních bakterií ze skupiny aktinomycet. Vědci se proto při pátrání po nových typech antibiotik zaměřují i na nezvyklé typy prostředí.

Päivi Tammelaová z Helsinské univerzity a její kolegové nedávno objevili slibné látky, z nichž by se mohla stát antibiotika nové generace. Jejich zdrojem by se mohly stát aktinomycety pocházející z mořských živočichů z chladných hlubin Severního ledového oceánu. 

Lék proti virulenci

U většiny stávajících antibiotik existuje velký tlak na rozvoj rezistence. Jde o přirozené chování – pokud nějaká látka bakterii zabíjí nebo brzdí její růst, evoluce přirozeně volí jedince, kteří jsou touto látkou ovlivněni méně. Tým Tammelaové se proto zaměřil na látky, které potlačují virulenci nebezpečných bakterií, čili jejich schopnost rozpoutat onemocnění, aniž by je příliš brzdily v růstu.

Vědci při svém pátrání narazili na doposud neznámý kmen aktinomycety rodu Rhodococcus, posléze pojmenovaný T091, který produkuje látku T091-5 s požadovanými účinky – působí na virulenci infekčních bakterií. Podrobnosti svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Frontiers in Microbiology.

Účinnost látky T091-5 badatelé ověřili na enteropatogenních bakteriích z okruhu E. coli, které se označují jako EPEC. Ukázalo se, že tato látka brání infekčním bakteriím EPEC uchytit se ve výstelce střeva hostitele a brání tomu, aby se bakterie navázaly na receptor Tir, což je klíčový krok na počátku vyvolání onemocnění. Prozatím je látka T091-5 považována za velmi slibnou, zda se nakonec stane základem pro nová antibiotika ale ukáže až další výzkum.

Když se na jaře 1943 Spojencům konečně podařilo zatlačit do defenzivy německou ponorkovou zbraň, konvoje už nemusely vykládat zboží v přetížených západoanglických přístavech a část lodí mohla pokračovat do kotvišť podél průlivu La Manche. Bez jistého rizika se to ale neobešlo. Dopravu v úzkých vodách mezi Francií a jižní Anglií kupodivu neohrožovala Luftwaffe, která se zmohla jen na občasné minové operace, ale spíše rychlé torpédové čluny – S-Booty. Přestože jich velitel pobřeží Kanálu (Admiral der Kanalküste) viceadmirál Friedrich Rieve nikdy neměl víc než tři tucty, flexibilní nasazení a vhodné časování útoků zajišťovaly malým, rychlým a nebezpečným nočním fantomům když ne jisté vítězství, pak určitě nepříjemný moment překvapení a bezpečný únik.

Náhradník do akce

Nárůst lodní dopravy německým námořníkům vyhovoval, protože se tak zvýšil počet možných cílů a způsobil oslabení eskort jednotlivých britských konvojů. Německé operace v průlivu se občas a ne moc úspěšně pokoušely narušit letouny z Pobřežního velitelství RAF a aktivní vyhledávání téměř nepolapitelného protivníka se nedařilo ani člunům MTB, tedy britské obdobě S-Bootů. Jinak řečeno Kriegsmarine vedla s Royal Navy klasickou asymetrickou válku, kdy bojiště fakticky ovládali Britové, Němci však čas od času dokázali soustředit síly k nebezpečným přepadům. Za této situace vyplula 22. října 1943 z Brestu do Německa ponorková depotní loď Walkenried – známější jako lamač blokády pod bývalým jménem Münsterland – s doprovodem šesti minolovek a dvou strážních člunů. 

O konvoji se Britové rychle dozvěděli a z Plymouthu vyrazil svaz šesti torpédoborců vedený protiletadlovým lehkým křižníkem Charybdis. Zdálo se, že britské velení jde s „kanonem na vrabce“, ale síly se trochu srovnaly, když německý doprovod posílilo pět jednotek 4. flotily torpédových člunů kapitána Franze Kohlaufa. Na německé straně stála také zkušenost a znalost terénu. Velitel britského svazu kapitán George Voelcker totiž tamější vody vůbec neznal, protože jeho loď právě připlula ze Středomoří, měla projít údržbou a do akce se dostala jen jako náhrada za křižník Black Prince, který měl poruchu na strojích. To němečtí kapitáni v oblasti operovali už několik let a bretaňské pobřeží znali jako své boty. Přesto britské velení považovalo sestavu svazu za správnou, protože Charybdis se jako vedoucí loď torpédoborců osvědčil už v bojích kolem Malty.

Kohlaufův direkt

Krátce po setmění 22. října vyplul britský svaz do operace s označením Tunnel. Kolem půlnoci dorazil k bretaňskému pobřeží a za další zhruba hodinu a půl radar na Charybdisu zachytil německé torpédové čluny ve vzdálenosti 13 km. Křižník zvýšil rychlost a k nepřátelské koloně se natočil levobokem tak, aby mohl střílet ze všech zbraní. Manévr napodobily i torpédoborce plující v závěsu, pouze Limbourne zareagoval pozdě a octl se tak až na konci sestavy.

Kapitán Voelcker problémy své formace neřešil a s potěšením sledoval, jak se protivník žene do pasti. Děla zatím mlčela, protože Voelcker hodlal palbu zahájit až v dostřelu skloněných automatických protiletadlových zbraní, které by z křehkých trupů německých člunů dokázaly nadělat třísky. 
Jenže Voelcker to s vyčkáváním přehnal, když osvětlovací granáty nechal odpálit až v momentě, kdy vzdálenost mezi německou kolonou a Charybdisem činila něco málo přes kilometr a dělostřelecký důstojník už začínal mít dojem, že jeho kanonýři budou po nepříteli vrhat ruční granáty. Realita ale vypadala trochu jinak, než jak ji viděl kapitán Voelcker. 

Německý svaz si rozhodně nepřipadal jako nicnetušící oběť naivně mířící do záhuby, protože o britské přítomnosti němečtí kapitáni dobře věděli. Odhalil ji hydrofon člunu T-25, a to dokonce ještě dřív, než se 4. flotila objevila na britském radaru. Sledování kontaktu po spatření siluety křižníku pak vyústilo v torpédový útok, kdy po nouzové bojové zatáčce svých šest torpéd odpálily čluny T23, T26 a o chvíli později také T27 a T22. Poslední T25 se do palebné pozice nedostal, což ale Němcům vůbec nemuselo vadit, protože dva „smrtonosné doutníky“ – patrně z T23 – explodovaly na slabě chráněném levoboku křižníku Charybdis a voda okamžitě zaplavila kotelnu se strojovnou. 

Výbuch byl tak silný, že kapitána Voelckera srazil ze židle, světla zhasla a selhalo i nouzové osvětlení. Šokovaný velitel okamžitě vydal rozkaz k opuštění lodi a námořníci tak museli ven tápat po žebřících a potmě. Měli na to asi půl hodiny, než se nad křižníkem definitivně zavřela voda. Jenže ani ti, kterým se podařilo skočit do moře, ještě neměli vyhráno. Charybdis totiž před plavbou načerpal palivové nádrže až po okraj, po potopení na hladině zůstala obrovská olejová skvrna a plavání v odporné husté lázni řada mužů nezvládla. Celkem zahynulo na 432 mužů včetně kapitána Voelckera, přežila jen stovka námořníků a čtyři důstojníci. Katastrofální noc pro Brity ale ještě nekončila – jedno torpédo zasáhlo záď torpédoborce Limbourne; dalším dvěma se jen s velkým štěstím vyhnuly Grenville a Wensleydale.

Smutná práce

Velení zbytku svazu po zkáze Charybdisu přešlo na kapitána Rogera Hilla z torpédoborce Grenville, který v nebezpečných vodách nehodlal riskovat další překvapení a nařídil ústup. V noční tmě zmizel i protivník, jehož cílem koneckonců nebyla bitva, nýbrž doprovod konvoje s Walkenriedem. Po pár desítkách minut se tedy britské lodě vrátily, aby našly trosečníky a odvlekly plující, leč nepohyblivý vrak torpédoborce Limbourne. Německé čluny britské počínání zdálky kontrolovaly radarem, ale k dalšímu útoku se už neodhodlaly. 

Posádky torpédoborců Wensleydale a Talybont převzaly námořníky z Limbourne (40 mužů ale zahynulo) a zapřáhly zasažené plavidlo do vleku. Kapitánu Hillovi se však tempo soulodí zdálo moc pomalé; s blížícím se úsvitem se určitě dala čekat návštěva německých bombardérů a takové setkání mohlo dopadnout hodně špatně. Nedalo se nic dělat – Limbourne dorazila torpéda vypálená z Talybontu a Rocketu. Ostatní lodě pročesávaly moře a hledaly trosečníky, nicméně mnozí byli ve špatném zdravotním stavu a všechny pokrývala silná vrstva nafty.

Krátká noční srážka, občas s jistou dávkou nadsázky nazývaná jako bitva u Sept-Îles skončila jasným německým vítězstvím a velitel 4. flotily Franz Kohlauf právem obdržel Rytířský kříž Železného kříže. V průlivu ale víc než kde jinde platilo úsloví „každý chvilku tahá pilku“. Německý konvoj sice ještě bezpečně dosáhl Cherbourgu, ale tam se Walkenried stala dvakrát cílem bombardérů RAF a pokaždé utrpěla menší poškození. Teprve v noci na 20. ledna 1944 se loď s početným doprovodem lehkých sil pokusila prorazit Doverskou úžinou, jenže britští pobřežní dělostřelci měli mimořádně přesnou mušku. Už čtvrtá salva se ujala a po 15–18 přímých zásazích se Walkenried se ztrátou 16 mužů potopila. 

Hubbleův vesmírný dalekohled má bohatou historii skvělých úspěchů v pozorování vesmíru. Přestože pozornost většiny vědců se dnes upírá k dalekohledu Jamese Webba, Hubbleův teleskop má stále co nabídnout. Proti JWST totiž pokrývá širší rozmezí elektromagnetického spektra. Jeho „superschopností“ je především pozorování v blízce ultrafialové oblasti.

Teď tuto schopnost Hubbleova dalekohledu vědci využili při pozorování impozantní hvězdokupy NGC 346, která se nachází v jednom z nejbližších galaktických sousedů Mléčné dráhy, nepravidelné galaxii Malém Magellanově mračnu. Stejnou hvězdokupu Hubble pozoroval již dříve ve viditelné oblasti, takže astronomové mohli obě pozorování porovnat.

Specialista na UV záření

NGC 346 je mladá otevřená hvězdokupa, kterou pozorujeme poblíž středu emisní mlhoviny N66, tvořené ionizovaným vodíkem (typ HII). Obsahuje desítky velmi hmotných a horkých modrých hvězd, které zaplavují okolí intenzivním zářením, včetně ultrafialového, a trhají s ním na kusy materiál emisní mlhoviny.

Astronomové se domnívají, že tato hvězdokupa obsahuje více než polovinu velmi hmotných hvězd, které se nacházejí v celém Malém Magellanově mračnu. Pozorování v ultrafialové oblasti jsou pro astronomy velmi cenná. Přispívají k pochopení vzniku a vývoje hvězd, což je téma, v němž stále máme co dohánět.
 

V italské kryptě ze 17. století, která se nachází v milánské nemocnici Ospedale Maggiore, se kromě jiného nacházely i dva mumifikované lidské mozky. Tým odborníků, který vedla forenzní toxikoložka Gaia Giordano z Milánské univerzity, v nich odhalil stopy kokainu. Tato látka byla přitom poprvé izolována o téměř 200 let později.

Zvláštní nález ihned rozvířil pochyby o možné kontaminaci. Pohřební komora, kde byly mozky uloženy, ale byla až do zcela nedávné doby zapečetěná a nikdo do ní neměl přístup. Giordanin tým pro jistotu prohledal okolí, žádné další stopy kokainu nebo chemicky blízkých látek už ale vědci nenašli. Pozoruhodný výzkum publikoval odborný časopis Journal of Archaeological Science.

Kokainisté z krypty

Badatelé detekovali kokain v mozkové tkáni muže ve věku 30 až 45 let. Další zkoumání odhalilo, že muž trpěl pokročilou formou syfilis. Druhý mozek, který rovněž nesl stopy kokainu, byl umístěný samostatně, takže nebylo možné přesněji určit, komu patřil. Přestože přítomnost stop kokainu v mozcích není důkazem o užívání této látky, vědci jsou si jistí, že o uživatele skutečně šlo.  

Dokládá to nález benzoylekgoninu, hlavního metabolitu kokainu, což svědčí o tom, že kokain procházel těly dotyčných lidí v 17. století. Vědci narazili také na stopy hygrinu, což je další alkaloid, který doprovází kokain v listech keře rudodřev koka (Erythroxylon coca). Jeho přítomnost podle vědců dokládá, že původní majitelé mozků užívali kokain v rostlinné podobě, buď žvýkáním listů, nebo v podobě čajových nálevů.

Objev není jen historickou kuriozitou. Jde také o první nález související s užíváním koky v Evropě 17. století. Mozky patřily nejspíše chudým pacientům nemocnice, což by svědčilo o široce a snadno dostupných listech koky v dané době a oblasti. Znamenalo by to, že se tehdy čile obchodovalo s kokou mezi Jižní Amerikou a Evropou.

Podle italské toxikoložky není možné vyloučit, že listy koky sloužily jako léčivo, neexistují ale žádné záznamy o léčebném použití této rostliny v Evropě 17. století. Podle vědkyně je tak pravděpodobné, že občané novověkého Milána užívali koku coby rekreační drogu.

Když se řekne přírodní div světa, v Americe se nám vybaví například Grand Canyon, Evropa má Plitvická jezera, Asie horu Fudži a Oceánie zas Velký bariérový útes. Na černém kontinentu pak vedle Kilimandžára patří k těm nejznámějším právě kráter Ngorongoro. Na prestižní listinu se dostal díky své izolovanosti: V sevření jeho kruhového valu vznikl svět sám pro sebe, kde se daří zeleni i zvířatům. U jeho zrodu přitom stála vulkanická erupce katastrofických rozměrů…

Smrtící výbuch

Před 2–3 miliony let se na území dnešní Tanzanie, konkrétně v regionu Arusha, nacházela obrovská sopka, která s předpokládanou výškou v rozmezí 4 500–5 800 metrů směle konkurovala blízkému Kilimandžáru. Zatímco však druhá zmíněná hora se svými 5 895 metry dominuje Africe dodnes, masivní vulkán v minulosti explodoval a následně se zhroutil sám do sebe. 

Vznikla tak kotlovitá prohlubeň zvaná kaldera: Pokrývá plochu 260 km² a obklopují ji stěny s výškou kolísající mezi 400 a 610 metry. Jedná se o největší zachovalou a nevyplněnou kalderu světa. U jiných se totiž postupem času například zhroutily okraje nebo je zalila voda a proměnily se v jezero. Zároveň jde o prostor perfektně vyčleněný z okolní krajiny a díky své izolaci se mohl stát unikátním útočištěm pro život.

Ostrov zeleně

Nejen okolí kráteru, ale i jeho nitro je díky dávné vulkanické činnosti bohaté na minerální látky, a tamní půda tudíž poskytuje ideální podmínky pro růst zeleně. Zatímco centrální rovinu pokrývají nízké stepní traviny a široká plejáda stromů, okraje se staly místem vřesovišť, stálezelených lesů, malých palouků a také akácií: Jejich kořeny pomáhají zásadním způsobem stabilizovat terén, který by jinak mnohem víc podléhal erozi. 

Důležitou roli v rozmanitosti flóry hraje i mírné klima. Dno kaldery se nachází v nadmořské výšce zhruba 1 800 metrů a v období sucha od června do září se rtuť pohybuje kolem 19 °C, zatímco v noci může na vrcholcích okrajů pánve dokonce mrznout. Oblast každoročně zažívá rovněž dvě období dešťů, kdy teploty oscilují kolem 23 °C. Celoročně zkrátka ve Ngorongoro panují chladné noci a mírně teplé dny. Vysoké okraje navíc pomáhají vytvářet určité mikroklima. 

Cesta za potravou 

Zeleň do kotliny přilákala býložravce, kteří tam kromě potravy našli i vodní plochy – například slané mělké jezero Magadi. A za nimi samozřejmě následovali hladoví masožravci. Na centrální pláni lze proto natrefit na pasoucí se zebry, pakoně či gazely, jimž dělá společnost tzv. velká africká pětka neboli nosorožci, buvoli, lvi, levharti a sloni. Zatímco poslední zmínění se v kráteru zdržují hlavně v období dešťů mezi listopadem a květnem, levharti si oblíbili lesnaté okraje. Jezero Magadi přitahuje obrovská hejna plameňáků, les Lerai si zas vyhlédli paviáni či papoušíci Fišerovi a výčet tím ani zdaleka nekončí.

Podle odhadů žije v kráteru zhruba třicet tisíc velkých savců, tedy takových, kteří v dospělosti váží alespoň deset kilogramů. Lvi proto o lovnou zvěř rozhodně nemají nouzi a tamním smečkám se výborně daří, ostatně jako všem dalším masožravcům. Kaldera se pyšní největší hustotou predátorů na černém kontinentu a vedle králů džungle tam lze narazit také na hyeny skvrnité, gepardy, leopardy, šakaly a další.

Ve stínu supervulkánu

Zdaleka největší pozornost však budí stáda kriticky ohrožených nosorožců dvourohých, kterých v Africe přežívá už jen zhruba 6 400 kusů. Žirafy se ovšem v kráteru paradoxně nevyskytují a důvod zůstává nejasný. Podle některých zdrojů je na vině skutečnost, že se v kaldeře nedaří dřevinám, jejichž listí dlouhokrcí tvorové preferují. Dle alternativní teorie žirafy jednoduše nedokážou zdolat strmé srázy kráteru. V jeho okolí nicméně žijí v hojných počtech…

Krajina porostlá zelení, bohatá na vodní zdroje, a hlavně s pestrou plejádou zvířat samozřejmě přilákala také člověka. Stáří kosterních pozůstatků nalezených v oblasti dosahuje podle některých zdrojů až tří milionů let, a je tedy možné, že lidé lokalitu obývali ještě v době, kdy tam k nebi čněla obří sopka. Předpokládá se, že zhruba na přelomu letopočtu se v místě usídlil lid Mbulu neboli Iraqw, k němuž se o několik století později přidali ještě Datoogaové. Obě skupiny nicméně následně vypudili Masajové a dali oblasti její dnešní jméno. Název Ngorongoro vzešel zřejmě z masajského zvukomalebného slova, jež označuje cinkání kravských zvonců.

První osadníci

První Evropan vkročil do kráteru teprve koncem 19. století: Šlo o rakouského kartografa a etnografa Oscara Baumanna, jenž proslul svými cestami po koloniích Německé východní Afriky. Němci se pak také stali prvními osadníky kaldery, přičemž jsou tam dodnes k vidění ruiny farem Adolfa a Friedricha Wilhelma Siedentopfových, vzdálené od sebe asi třináct kilometrů. Bratři v místě žili po boku Masajů a podle některých zdrojů s nimi bojovali, zatímco dle jiných si v mnoha ohledech vycházeli vstříc. Půdu jim pronajala německá vláda a sourozenci zanedlouho čile obchodovali se slonovinou i dobytkem. Pořádali také lovecké výpravy pro přátele či návštěvníky a údajně se rovněž pokoušeli z oblasti vyhnat stáda pakoňů.

Již roku 1921 se však podařilo prosadit první zákony na ochranu přírody, zapovídající lov na území Tanzanie bez povolení. O sedm let později začal platit úplný zákaz lovu v kráteru, s výjimkou oblastí, kde se stále ještě nacházely farmy bratrů Siedentopfových. V roce 1948 vznikl tanzanský národní park Serengeti, nicméně tamní pravidla nepočítala s faktem, že lokalitu obývají domorodí Masajové a další kmeny, jež se lovem živí. Kráter Ngorongoro a přilehlá oblast se tedy následně vyčlenily jako samostatná přírodní rezervace, kde mohli původní obyvatelé setrvat – a zároveň tam byli přesídlováni ze zbytku země. Dnes tak v oblasti žije zhruba 93 tisíc pastevců.

Na bodě mrazu

Na seznam UNESCO se kráter a jeho okolí dostaly v roce 1979, a to nejen pro svou diverzitu, ale také díky dlouhodobému lidskému osídlení. V následujících letech došlo k řadě úprav způsobu ochrany tamního prostředí, jež zahrnovaly rovněž vysídlování kotliny. Situace však zůstává napjatá: Cílem unikátní rezervace je totiž chránit přírodu, ale zároveň umožňuje lov i chov dobytka. Zájmy ochránců a domorodců se tak často značně rozcházejí.

Kráter zároveň představuje oblíbenou destinaci turistů, kteří přijíždějí na safari. A vláda Tanzanie jim do značné míry vychází vstříc, protože příjmy z turismu tvoří zhruba 17 % hrubého domácího produktu země. Vstup do kaldery se ovšem přísně reguluje: Dovnitř se například smí jen s propustkou, vydávanou na pouhých šest hodin. Na pláni proto neexistuje žádné ubytování ani infrastruktura, což nicméně neplatí pro okraje kaldery. Ty jsou poseté nejrůznějšími sruby a hotely, z nichž se otevírá nádherný výhled do srdce přírodního divu. Jen musíte počítat s tím, že se krajina často koupe v mlze a teploty nezřídka klesají pod nulu. 

Když spáchal v lednu 1889 korunní princ Rudolf v Mayerlingu sebevraždu, zhroutila se nejen jeho nevýrazná a nepřitažlivá choť Štěpánka Belgická, ale také její starší, mnohem atraktivnější sestra Louisa. To jen posílilo fámy, že mezi následníkem rakouského trůnu a jeho švagrovou bylo i něco víc než jen příbuzenská náklonnost. A nemusely být ani daleko od pravdy. Rudolf, známý sukničkář, měl pletky s kdekým, a také Louisu neustále obklopovaly zástupy ctitelů. 

Drsná realita 

Louisa Belgická sice pocházela z belgického královského rodu, ale dětství neměla zrovna pohádkové. Její otec král Leopold II. byl bezohledný despota, v jehož životě hrály hlavní roli peníze. Žena ani děti pro něj nic neznamenaly. Na milost vzal pouze jediné dítě – syna Leopolda, svého následníka. Ten však v deseti letech zemřel. Bohužel ani matka Marie Henrietta Habsbursko-Lotrinská nedokázala být k dětem vlídná, i když ona sama prožila krásné dětství uprostřed milující rodiny v Budíně. Nejspíš své děti chtěla připravit na drsnou realitu a zabránit tomu, aby vstupovaly do manželství s iluzemi, jaké měla kdysi ona. 

Děti musely poslouchat na slovo. Bouřit se nebo protestovat se neodvážily. Nemělo to ani smysl. Za sebemenším proviněním totiž následoval drakonický trest. Děti trestalo služebnictvo, rodiče přihlíželi. Nejvíce to postihlo dvě nejstarší dcery Louisu a Štěpánku. Je logické, že uvítaly nejbližší možnou příležitost uniknout z dusivé atmosféry rodného domu – samozřejmě díky sňatkům. 

O ruku patnáctileté Louisy požádal její bratranec princ Filip Sasko-Koburský, jeden z nejbohatších mužů své doby. K sňatku došlo o dva roky později. Králi Leopoldovi vůbec nevadilo, že dává ruku své nevinné dcery muži dvakrát tak starému. Ve Vídni, kde žil, ho znali díky nesčetným avantýrám. 

Převýchova „belgické husy“

První šok zažila zcela nezasvěcená princezna o svatební noci. Před svým rozvášněným manželem, který se nedokázal ovládat, utekla do skleníku královského zámku v Laekenu. Tam plačící nevěstu našel zahradník a přivedl ji k matce. Musela dceru dlouze přesvědčovat, aby se k manželovi vrátila. Stejně nepřipravená a vyděšená byla o několik let později i Louisina o šest let mladší sestra Štěpánka, která se stala manželkou korunního prince Rudolfa. Ta i po půl století na svou svatební noc vzpomínala jako na nejhorší potupu svého života. 

Filip Sasko-Koburský ale brzy ostýchavou Louisu „převychoval“. Dal jí číst erotickou literaturu a seznámil ji se svou pověstnou sbírkou východoasijských figurek předvádějících různé pornografické polohy. Louisa se učila rychle a brzy se z „belgické husy“, jak se o ní manžel přezíravě vyjadřoval, stala mondénní vídeňskou dámou. 

O manželství, v němž se narodily dvě děti, se nedá mluvit jako o šťastném. Filip Louisu dál trvale podváděl, vlastně se tím vůbec netajil. Na oplátku jí dovolil nekontrolovaně utrácet. Dokonce jí byl ochoten odpustit i občasnou nevěru, pokud navenek zůstane zachována fasáda spořádaného manželství. 

Brzy si Louisa uvědomila, jak působí na muže, a tím intenzivněji se věnovala svému zevnějšku. Objednávala si ty nejdražší toalety a nádherné šperky a brzy platila za nejelegantnější dámu na vídeňském dvoře – samozřejmě pobývala císařovna Sissi v cizině. Ústní domluvu s manželem však porušila, když se zamilovala do poručíka charvatských hulánů Gézy Mattachiche. Pravidelně se scházeli. Oficiálně proto, že Géza učil Louisu jezdit na koni. Když se o tom dozvěděl císař František Josef I., který se ještě úplně nevzpamatoval ze synovy sebevraždy, pozval si Louisu na kobereček a nařídil, aby se aféra vyřídila co nejdiskrétněji. Rozhodně nechtěl, aby se opakovalo něco podobného jako v Mayerlingu. 

Louisa si ale jeho doporučení, aby nezavdávala příčinu k dalším pomluvám, nejspíš špatně vyložila. Stáhla se sice do soukromí, ale jinak, než to myslel císař. Odjela z Vídně, samozřejmě se svým milencem. Nejdříve do Paříže, pak do Cannes, Karlových Varů a Merana. A utrácela dál jako divá. Však on to manžel zaplatí! I když ji Filip i nadále podváděl, v tomto směru pořád platila jiná měřítka pro muže a jiná pro ženy. 

Obvinění milence 

Filip těžce nesl, když mu Louisa veřejně nasadila parohy. To si nedomluvili! Přestal předstírat, že je jeho manželství v pořádku. A jak mu přikazovala čest šlechtice, vyzval Gézu Mattachiche, který se všude představoval jako hrabě, na souboj. Při duelu byl zraněn a navíc vše ještě zhoršil. Bulvár začal skandální život obou manželů ještě více sledovat a rozmazávat. Filip se tedy rozhodl, že už nebude Louisu finančně podporovat. Doposud platil Louisiny účty, aby se vyhnul skandálu. Teď už neměl sebemenší důvod a veřejně vyhlásil, že za manželčiny dluhy už nepřebírá zodpovědnost. 

Louisa si ale nic nepřipouštěla. Stále žila na vysoké noze, neomezovala se. Její dluhy se vyšplhaly na dva miliony zlatých! Věřitelé už jí začali šlapat na paty. Tehdy podepsala pár směnek jménem své sestry Štěpánky, nyní už vdovy po korunním princi. Ta o tom samozřejmě neměla tušení. Zrodil se další skandál! Z Louisy se stala obyčejná kriminálnice! 

Císař proto nařídil Filipovi, aby se rozvedl – bylo to menší zlo než mít v rodině padělatelku. K rozvodu však došlo až o několik let později. Louisu jako královskou dceru ovšem nemohli postavit před soud – jak by to vypadalo v očích ostatních evropských dvorů? Kdo ví, co by ještě mohlo vyjít najevo! Na to samozřejmě tehdejší bulvár čekal. Ale kdo má zaplatit ty enormní dluhy? A tak vymysleli Louisin otec a rakousko-uherský císař spolu s Louisiným manželem jiný plán. Před soud postavili za padělání směnek Louisina milence Mattachiche a odsoudili ho k šesti letům těžkého žaláře. Na objednávku vídeňského dvora! 

Císařský dvůr doufal, že po šesti letech si na Mattachiche už nikdo nevzpomene. Louisu prohlásili za nesvéprávnou a zavřeli do psychiatrické léčebny v Drážďanech. Její diagnózu vypracovali dva dvorem podplacení soudní lékaři a speciální sexuální terapeut. Jenže situaci se uklidnit nepodařilo! Veřejnost se ptala, jak je možné zdravou, i když lehkomyslnou princeznu, která se stala nepohodlnou, jen tak zavřít do blázince. Tázali se také, jak to bylo s paděláním směnek. Vídeňský dvůr chtěl za každou cenu zabránit novému vyšetřování, a tak po čtyřech letech vězně propustil, nikoli však rehabilitoval. Plán, že z vězení vyjde zlomený muž, který se stáhne do ústraní, ale nevyšel. Géza Mattachich se naopak snažil dostat Louisu z blázince, což se mu nakonec povedlo. 

Blamáž rakouských psychiatrů

Milenci pak společně procestovali půl Evropy, až nakonec zakotvili v Paříži. Pro bulvár představovali stále ještě lákavé sousto. Čtenáře prostě osud prominentní princezny zajímal. Protože Louisa utekla z léčebny a oficiálně stále platil původní psychiatrický posudek, žádal vídeňský dvůr nové vyšetření. Jenže tentokrát to nevyšlo. Jelikož byl případ bedlivě sledován, požádalo rakouské velvyslanectví o vyjádření tři francouzské renomované psychiatry, kteří konstatovali, že neexistuje sebemenší důvod pro Louisinu internaci. Naopak se podivili, jak mohli dojít jejich rakouští kolegové ke své diagnóze a zbavit tak princeznu základních občanských svobod. 

Pro vídeňský dvůr, Louisina manžela i rakouské psychiatry to byla obrovská blamáž. Louisa byla sice konečně oficiálně svobodná, ovšem ztratila státní příslušnost. Do Rakousko-Uherska se vrátit nemohla a žádost o opětovné přidělení belgického občanství zůstala také bez odezvy. 

Louisin další život poznamenal sociální úpadek. Zpočátku si dál žila na vysoké noze. Nasekala další dluhy v naději, že všechno splatí po otcově smrti z dědictví. Jenže papá nemínil svůj obrovský majetek nechat svým nemilovaným legitimním dcerám. Naopak zaopatřil svou druhou tajnou manželku a jejich dva společné syny. Vše ostatní nechal převést na tajná konta a různé nadace. Částka, kterou dcerám v závěti odkázal, byla směšně malá proti tomu, co vlastnil. Louisini právníci závěť napadli, soud se táhl několik let, až nakonec téměř všechny finance padly na úhrady právníkům a vyrovnání části starých dluhů. 

Na konci první světové války už Louisin osud nikoho nezajímal. Tak se stárnoucí žena, nyní totálně závislá na alkoholu a drogách, usadila v Mnichově, kde se propadala na úplné dno. V naprosté bídě a zapomnění zemřela v roce 1924 ve Wiesbadenu na zápal plic.

Své ohromující možnosti poprvé prokázal virtuální dalekohled Event Horizon Telescope (EHT) v roce 2019, kdy vědci světu představili první snímky supermasivní černé díry z centra galaxie M87. O tři roky později pak EHT přinesl obraz Sgr A* – supermasivní černé díry sídlící v srdci Mléčné dráhy. Oba tyto snímky vznikly díky propojení několika radiových observatoří po celém světě pomocí techniky zvané interferometrie s velmi dlouhou základnou (VLBI). Výsledkem této spolupráce byl virtuální „teleskop o velikosti Země“.

Vyšší rozlišení

Když chtějí astronomové dosáhnout vyššího rozlišení, obvykle využívají větší teleskopy – nebo větší vzdálenost mezi observatořemi pracujícími jako části interferometru. Event Horizon Telescope ale v tomto směru narazil na svůj limit a další zvýšení rozlišení si žádalo jiný přístup. Vědci se při pozorování vzdálených galaxií nově zaměřili na světlo s kratší vlnovou délkou, konkrétně 0,87 mm.

„S EHT jsme viděli první snímky černých děr na vlnové délce 1,3 mm, ale jasný prstenec, který vzniká ohybem světla gravitačním působením černé díry, byl na těchto snímcích rozmazaný, protože jsme jej pozorovali na absolutní hranici ostrosti,“ vysvětluje Alexander Raymond z JPL. „Na vlnové délce 0,87 mm budou naše snímky ostřejší a detailnější, což jistě odhalí řadu nových vlastností – těch předpovězených, ale možná i těch nepředpovězených.“

Na vlnové délce 0,87 mm bude možné pořizovat astronomové snímky s rozlišením o 50 % vyšším než dříve zveřejněné snímky M87* a SgrA*. Navíc je zde potenciál k pozorování vzdálenějších, menších a slabších černých děr.

Podle vědců se tím otevírá nové okno ke studiu černých děr. V rámci technického testu byla do pozorování zapojena jen část radiových observatoří obvykle sdružených v EHT – vedle chilské ALMA to byl i 30metrový teleskop IRAM ve Španělsku, francouzská NOEMA, Grónský teleskop a Submillimeter Array na Havaji. Vědci věří, že s plnou soustavou by EHT mohl pozorovat detaily o velikosti pouhých 13 mikroarcsekund, což odpovídá pozorování víčka od láhve na povrchu Měsíce.

Ostrov Marion, větší ze dvojice jihoafrických Ostrovů prince Edvarda, které leží na půl cesty mezi jižním cípem Afriky a severem Antarktidy, je fascinujícím vulkanickým světem, kam lidská noha míří vlastně jen kvůli výzkumům. Na ostrově, kterému dominuje 1 230 metrů vysoká sopka State President Swart, sice lidé trvale nežijí, hnízdí zde ale množství mořských ptáků, včetně například albatrose stěhovavého (Diomedea exulans).

Marion má již dlouhá desetiletí problém se zavlečenými invazními druhy. Nejprve sem na počátku 19. století dorazily myši, které se poměrně záhy ukázaly být pro zdejší ptačí populace pohromou. Následný cílený dovoz několika koček se pro ptáky neukázal jako dobré řešení. Zatímco populace koček utěšeně rostla, ročně jim padlo za oběť okolo 450 000 ptáků. Kočky se na ostrově podařilo zcela vyhladit v roce 1991 a totéž by nyní ochránci přírody rádi dokázali i v případě myší.

Marion bez myší

Jak uvádí ochranář Mark Anderson, výkonný ředitel společnosti BirdLife South Africa, myši doslova požírají ptáky zaživa. Někdy trvá i několik dnů, než poranění ptáci útokům myší podlehnou. Situace došla tak daleko, že dnes je 19 z 29 druhů, které se na ostrově rozmnožují, ohrožených místním vyhynutím.

Odborníci proto přicházejí s plánem nazvaným „Marion bez myší“. Ostrov hodlají doslova zasypat tunami otrávených pelet. Projekt za 29 milionů dolarů již získal čtvrtinu prostředků potřebných k vyslání helikoptér, které na ostrov shodí 600 tun jedovatých pelet. K prvnímu náletu by mělo dojít v zimě 2027. Myši budou v té době hladové a na Marionu tou dobou nebývají téměř žádní ptáci. 

Nepůjde ale o nic jednoduchého – ostrov měří na délku 25 kilometrů a na šířku 17 kilometrů a nálety musí podle Andersona vyhubit všechny myši do poslední. „Musíme se zbavit všech myší. Kdyby přežil byť i jediný samec a samice, mohli by se časem rozmnožit a situace by se později vrátila do stavu, v jakém se nacházíme dnes,“ říká Mark Anderson.

Tramvajové tratě křižují česká města už více než sto let: jejich počátek většinou spadá do konce 19., potažmo začátku 20. století. Trať v Ústí nad Labem patří k těm nejpůvodnějším. První pravidelné spoje tu začaly jezdit již v roce 1899. Poměrně neobvykle spojovaly město i s relativně vzdálenějšími předměstími.

Jedním z nich je i nevelká obec Telnice, ležící severozápadně od města. S Ústím ji spojila trolej v roce 1912. Právě na této trati pak v roce 1947 došlo k dosud nejtragičtější tramvajové nehodě v historii. Bilance celkového počtu obětí – 30 mrtvých a 76 zraněných – tehdy semkla celý národ. Dodnes se jedná o nejhorší událost svého druhu nejen v rámci československé, ale i evropské historie. Shodou okolností se odehrála na den přesně 56 let od chvíle, kdy v Praze došlo k vůbec první tramvajové nehodě na našem území. 

Průběh nehody 

Bylo by snadné označit za viníka nehody řidiče, jak se ostatně v té době mnozí pokoušeli. Nicméně příčinou byla spíše souhra několika nešťastných náhod: zejména selhání brzd, ale také přeplněnost obou vozů nebo charakter místa, kde k celé události došlo. Trať mezi Telnicí, odkud souprava plná výletníků vracejících se domů vyjížděla v 17.07 hodin, totiž směrem k cílové stanici Bukov víceméně pořád klesá. Dojde-li v takové chvíli k technické závadě na brzdách, je katastrofa jen otázkou času. 

Nejinak tomu bylo i onen letní den. Jakmile si řidič uvědomil, že brzdy nereagují, stala se tramvaj v podstatě neovladatelnou a proměnila se ve vraždicí kovové monstrum. V jednu chvíli nabrala rychlost až sedmdesáti kilometrů v hodině. V okamžiku, kdy se takto rozjetá přiřítila k rozjezdové výhybce na Bukově, se motorový vůz vinou odstředivé síly naklonil pouze na dvě kola, vychýlil ze své dráhy a zachytil o trolejový sloup. Náraz byl tak silný, že soupravu doslova rozpáral a odmrštil vlečný vůz na vedlejší kolej, kde narazil do zaparkované soupravy jiné linky. 

Bilance obětí 

Přímo na místě zahynulo devatenáct pasažérů včetně řidiče Oldřicha Ridvana, který se tak již nemohl bránit následně rychle vzedmuté vlně obvinění z toho, že celou nehodu způsobil. Přitom podle očitých svědectví se sám – marně – pokoušel rozjetý vůz ještě brzdit pomocí písku. 

Ústecká Masarykova nemocnice nemusela nikdy v minulosti řešit podobnou hromadnou událost a i z toho důvodu nebyla na náhlý nápor raněných vůbec připravena. V boji o jejich život tehdy šlo doslova o vteřiny, jenže právě tolik cenný čas pro mnohé utíkal příliš rychle. Nepomohlo ani to, že se k sanitkám svážejícím krvácející pasažéry přidala bleskově i nákladní auta, která se zrovna tou dobou nacházela poblíž. A k okamžité pomoci se seběhli i náhodní kolemjdoucí, jejž ihned začali organizovat záchranné akce a přivolávat pomoc. Zapojili se příslušníci cirkusu, který si právě nedaleko zřídil stanoviště. Zrovna probíhalo představení, to se však v důsledku tragédie přerušilo. 

Dva cestující podlehli zraněním při převozu. Devět jich nedokázali lékaři zachránit ani po bezprostředním ošetření v nemocnici, třebaže ihned povolali do služby i lékaře, kteří měli právě volno. Ale 45 dalších mohlo mluvit o štěstí v neštěstí – vyvázli sice s těžkými zraněními, ovšem živí. Dva pasažéři se údajně závažně zranili poté, co v panice vyskočili z oken řítícího se vozu ještě předtím, než se dostal do cílové stanice. Ale kdo ví, možná si svým riskantním kouskem nakonec zachránili život. „Pouze“ lehká zranění si z místa tragédie odneslo ještě 31 pasažérů. 

Děsivá čísla by možná nebyla tak vysoká, kdyby výletníci dodrželi předpisy a nepřekročili kapacitu tramvaje. Vozidlo bylo určeno nejvýše pro 88 cestujících, ovšem onoho dne se jich do ní vměstnalo rovnou 140, tedy bezmála dvojnásobek. Prý se chtěli rychle dostat domů z výletu. Měli za sebou dlouhý den v přírodě, většina z nich si nesla bandasky s nasbíraným lesními plody. Podle pozdějších vyprávění svědků právě šťáva z rozmačkaných malin potřísnila celou scénu a tím ji přetvořila na zdánlivě ještě krvavější drama.

Rakve s mrtvými těly byly na místě nehody vystaveny v pátek 18. července, kdy se na nedalekém Mírovém náměstí konal hromadný pohřeb. Doprovázela jej výmluvně vysoká účast – údajně se sešlo na 30 tisíc lidí, mezi nimi i nejvyšší představitelé vlády, například tehdejší ministr vnitra Václav Nosek. Přímý přenos z pohřbu se vysílal rozhlasem. 

Ještě dlouho poté kolovaly mezi ústeckými obyvateli nejrůznější více či méně pravděpodobné teorie o tom, že událost z Bukova nemusela být pouze nešťastnou náhodou. Stále ještě značně nejistá poválečná atmosféra způsobila, že mnozí se horlivě přikláněli k názoru o úmyslné sabotáži ze strany sudetských Němců. Objevily se však i – opět nikdy neprokázané – názory, že řidič plánoval spáchat tímto způsobem sebevraždu. 

Památník obětí 

S překvapivě velkým časovým odstupem, až u příležitosti šedesátého výročí tragédie v roce 2007, odhalilo vedení města Ústí nad Labem obětem nehody památník. Pietního aktu se tehdy účastnili i svědkové a účastníci nehody, například pětašedesátiletý Jiří Mach, na jehož tváři zůstala i po letech patrná jizva. „Bylo mi pět let, když se to stalo. Měl jsem v hlavě vražený velký střep, byl jsem celý zakrvácený a v bezvědomí. Všude bylo roztříštěné sklo a rozštípané lavice. Když dělali výběr, rozhodli, že s takovým těžkým zraněním jsem nemohl přežít, a proto mě položili k mrtvým. Tam mě našel tatínek a díky němu jsem přežil: přenesl mě přes silnici a ovázal mi zranění hadrem. Náklaďákem mě pak odvezli do nemocnice, kde mi hlavu zašili. Dodnes mám střep schovaný, stejně tak štípnutý lístek, kde je to osudné datum a čas,“ uvedl pro novináře. 

V živé paměti měl ještě podrobnosti o tom, co nehodě předcházelo: „Moji rodiče vyprávěli, že už když v ten osudný den tramvaj přijela nahoru do Telnice, říkali lidé, že nejede dobře, že řidič několik zastávek projel a ani nebrzdil. My se ale chtěli dostat domů, a tak jsme do tramvaje nastoupili.“ 

Kamenný monument s vytesanými jmény všech obětí stojí nedaleko místa katastrofy. Přesnou polohu, kde se nehoda odehrála, ale lze dnes dohledat jen velmi komplikovaně, neboť se během uplynulého půl století rapidně změnilo. Tramvajová doprava v Ústí nad Labem nefunguje od roku 1970 a konkrétně trať vedoucí mezi Telnicí a Bukovem byla zrušena již v roce 1955 kvůli výstavbě hnědouhelného dolu.

První proudové stíhačky zasáhly do druhé světové války již v roce 1944, kdy zahájily bojovou činnost britské stroje Gloster Meteor. Záhy se objevil také slavný německý letoun Me 262 Schwalbe, nicméně tyto dva typy se nikdy neutkaly v souboji. 

Na reaktivním pohonu intenzivně pracovali i konstruktéři v dalších ze mích, takže pro americké letectvo vznikly například typy P-59 Airacomet či P-80 Shooting Star. Říše vycházejícího slunce vytvořila mimo jiné proudový stroj Kikka, ale ani jeden z těchto typů už nezasáhl do boje, přestože P-80 byly v závěru války nasazeny nad Evropou v průzkumné roli. Pokud by však bitvy v Pacifiku trvaly delší dobu, došlo by tam zřejmě i na duely proudových letadel.

Pohon s britskými kořeny

Americká firma Lockheed zahájila soukromý vývoj reaktivního letadla už v roce 1939, ale její projekt L-133 vykazoval až příliš futuristický charakter a nabíral zpoždění. Americké letectvo začalo o proudový pohon jevit vážný zájem až roku 1941, kdy náčelník leteckého sboru generálmajor Henry Arnold sledoval zkoušky britského experimentálního letadla Gloster E.28/39. Prohlubující se spojenectví USA a Velké Británie vedlo k předání technologií britských proudových motorů do Ameriky, takže již v září 1941 začala společnost General Electric vyvíjet vlastní verzi agregátu Power Jets W.2B, která obdržela název I-A. 

Ve stejné době generál Arnold oslovil společnost Bell, jež se často pouštěla do nekonvenčních projektů, aby vyvinula stíhací letadlo poháněné tímto novým motorem. V lednu 1942 byl hotov základní design, který se v zájmu utajení označoval jako XP-59A, aby vznikl dojem, že jde o další obměnu zrušeného projektu těžké vrtulové stíhačky Bell XP-59. V březnu 1942, ještě před dokončením prvního stroje, již letectvo zadalo i objednávku na malou sérii zkušebních letounů YP-59A a v dubnu 1942 firma General Electric zahájila zkoušky definitivní po doby proudového motoru nazvaného J31. První prototyp XP-59A Airacomet se v létě 1942 přesunul na testovací základnu, a to za přísného utajení, takže se na jeho přídi objevila maketa vrtule. 

Do vzduchu se poprvé vznesl 1. října 1942, zatímco ve firmě Bell se pracovalo na zdokonalené podobě P-59B, která dostala výkonnější motory. Zkoušky totiž ukázaly celkově nedostatečné výkony první verze letadla, které v simulovaných soubojích zpravidla prohrávalo s vrtulovými stroji. Projevily se i stejné problémy, které tehdy trápily vlastně všechny typy z první generace proudových stíhaček, především špatná regulace výkonu motorů, vysoká poruchovost a krátká životnost. Stejně jako Britové a Němci i Američané zkrátka řešili nástrahy této revoluční technologie.

Neuspokojivé výsledky

Dodávky zkušební série YP-59A se rozběhly v létě 1943 a letectvo poté objednalo stovku plnohodnotných sériových P-59A, po kterých mělo následovat 80 strojů P-59B. Kontrakty ale následně prošly výraznou redukcí, a to na pět desítek P-59A a tři desítky P-59B, protože se záhy zjistilo, že ani zdokonalené „béčko“ nepřináší žádný zásadní pokrok. Navzdory silnějším motorům se maximální rychlost zvýšila jenom nepatrně a stále přetrvávaly potíže s ovládáním tahu. 

Airacomet se vyznačoval celkově špatnou stabilitou, což potvrdily také srovnávací testy, během nichž změřil síly s britským letounem Gloster Meteor. Američané si totiž jeden půjčili, zatímco další YP-59A zamířil do Británie. Odborníci z obou států ovšem dospěli k podobným závěrům a konstatovali vyšší kvalitu britského letadla.

Mezi silné stránky amerického stroje naopak patřila působivá výzbroj zahrnující kanon ráže 37 mm a pokročilá aerodynamická koncepce. Inženýři značky Bell totiž umístili agregáty po bocích trupu, kdežto většina tehdejších prvních „tryskáčů“ sázela na křídelní gondoly. Navzdory tomu však platilo, že Airacomet nesplnil prvotní očekávání, což poté ještě více vyniklo ve srovnání s typem P-80 Shooting Star, který společnost Lockheed vytvořila coby značně zjednodušený derivát programu L-133.

Především proto následovaly zmíněné redukce objednávek P-59, jenž se nakonec vůbec nedostal do bojové služby. Uplatnil se jako cvičný letoun, díky němuž se američtí piloti seznamovali s novým typem pohonu, a později sloužil rovněž pro zkoušky letadel s dálkovým řízením. Vzniklo celkem 66 strojů P-59 všech provedení. Ačkoliv žádné z nich nezasáhlo do boje, tento typ si získal důležité místo v historii, protože dláždil cestu amerických vzdušných sil do reaktivní éry.

Inspirace z Německa

Také kořeny japonského letounu Nakadžima Kikka sahají do zahraničí, a to do nacistického Německa, kde mohli císařští přidělenci v roce 1944 sledovat testy Messerschmittu Me 262. Jejich zprávy pak vzbudily v Tokiu značnou pozornost a přispěly ke změně dosud spíše skeptického postoje císařských generálů a admirálů vůči novému druhu leteckého pohonu. Kromě příslibu obrovských výkonů na ně patrně zapůsobila též skutečnost, že proudové motory dokážou pracovat i s méně kvalitními palivy, zatímco ty pístové potřebují špičkový letecký benzin.

Japonsko se totiž potýkalo se stále vážnějším nedostatkem ropy, který souvisel s rychlým poklesem dovozu kvůli operacím US Navy. Vize výkonného letounu nevyžadujícího jakostní benzin tedy konečně obdržela jasnou podporu a námořnictvo oslovilo firmu Nakadžima, aby takový stroj vytvořila. Specifikace požadovala hbitý bombardér, který se dostane na rychlost 690 km/h a bude mít skládací křídlo, jenže nikoli kvůli palubním operacím, nýbrž kvůli záměru ukrývat nové letouny v pobřežních jeskyních. 

Kromě bombardéru se zamýšlela také dvoumístná cvičná verze, průzkumný stroj či stíhačka, která by se střetávala s americkými čtyřmotorovými bombardéry tak, jako to činily i německé Me 262. Messerschmittův letoun zjevně posloužil jako inspirace, ale rozhodně není pravda občasné tvrzení, že firma Nakadžima vyvinula jakousi zjednodušenou kopii. Její letoun se od toho německého výrazně odlišoval. Zejména byl menší a lehčí, což souviselo s nižšími výkony japonských proudových agregátů. Na tomto místě se dá doplnit i dosud poměrně málo známý fakt, že se ve firmě Nakadžima plánovala také sériová výroba licenční kopie Me 262 pro japonské armádní letectvo pod názvem Ki-201 Karjú. Přípravy tohoto programu se dostaly do pokročilé fáze, avšak japonská kapitulace je ukončila.

Otázky nad metodou nasazení

Vlastní projekt proudového letounu značky Nakadžima dostal jméno Kikka, tedy „pomerančový květ“. Takové „rostlinné“ názvy zpravidla dostávaly stroje určené pro speciální útoky, což byl do značné míry eufemismus pro sebevražedné letouny. To vede k názoru, že se tento způsob nasazení zamýšlel i pro typ Kikka. Tomu by nasvědčovala také absence číselného označení, jelikož sebevražedné stroje ho nedostávaly. 

V souvislosti s typem Kikka se sice někdy objevuje i název J9N1 nebo J9Y, jenže jde patrně o chybu, neboť v dostupných dobových japonských dokumentech takovéto označení nefiguruje. Někteří experti ale namítají, že se design letounu jeví jako příliš sofistikovaný na zbraň na jedno použití, takže v tomto smyslu stále není zcela jasno. 

Bez ohledu na to lze konstatovat, že vývoj běžel velice rychle, protože začal v září 1944 a již 7. srpna 1945 prototyp poprvé odstartoval. Nepřekvapí, že také Japonce trápily problémy s motory. Ze začátku se plánovalo, že kikka bude užívat takzvané motorkompresorové agregáty, v nichž pístový motor pohání kompresor reaktivní jednotky, avšak tato koncepce se jevila jako příliš složitá. Japonci proto vyvinuli standardní proudový motor, který čerpal z německého BMW 003. Stejně jako jeho vzor však i japonský Ne-20 trpěl potížemi s životností a spolehlivostí. Navíc nabízel menší tah, takže letoun Kikka potřeboval ke startu i pomocné rakety. 

Pracovalo se také na dalších variantách tohoto motoru, s nimiž se počítalo pro pozdější verze letadla Kikka, avšak na jejich výrobu již nedošlo. Na samém konci války se začala rozbíhat sériová produkce první verze a v různých stadiích rozpracování se nacházelo okolo dvou desítek kusů. Po japonské kapitulaci nicméně celý projekt ztratil jakýkoli smysl. Vyvolal však velký zájem Američanů, takže se prototypy a části rozestavěných sériových strojů dostaly do USA, kde lze několik z nich spatřit coby vzácné muzejní exponáty.