Napoleon Bonaparte prý za svůj život napsal kolem pětasedmdesáti tisíc dopisů. V tom ohromném množství sice najdeme převážně vojenské a politické zprávy, o to zajímavější obraz nám vyvstává, pokud si pročítáme soukromá psaní a známe jejich aktéry a další osudy. Napoleon se v nich ukazuje jako romantický milovník...

Hříšná Rose 

Žena, které psal svá nejvroucnější vyznání, ovšem na jeho řádky reagovala jen vlažně. Dvaatřicetiletá kráska Rose Tascherová ostatně svému milenci zprvu poněkud posměšně přezdívala „můj malý Korsičan“. Z její strany nešlo o žádnou lásku na první pohled. Vždyť se také setkali v zámku Napoleonova přítele Paula Barrase, který si Rose už nějaký ten měsíc vydržoval. Vedla mu salon a nijak jí nevadila Barrasova pověst sexuálního zvrhlíka. Vdova, jejíž manžel byl během Robespierrovy tyranie kvůli špatným vojenským výsledkům odsouzen a gilotinován, si nemohla příliš vybírat. Zvlášť pokud byla tak náročná jako Rose. 

O to překvapivější je, jak mocně zapůsobila na šestadvacetiletého a spíše odměřeného Napoleona. Pobláznila ho natolik, že zrušil plánovaný sňatek s dcerou marseilleského obchodníka s hedvábím, jehož druhá dcera si vzala Napoleonova staršího bratra Josefa. Už tušíte, o koho se jedná? Rose Tascherová totiž nevděčila Napoleonovi pouze za život v luxusu, ale i za své nové jméno: Josefína. Kreolka z Martiniku Marie-Josephe-Rose Tascher, bývalá vikomtka de Beauharnais o titul svého muže Alexandra přišla. Rok před setkáním s Napoleonem bylo jejich manželství rozloučeno kvůli jeho neustálým záletům a o několik měsíců později, jak už bylo řečeno, ztratil Alexandre de Beauharnais i hlavu. 

I Rose se ocitla ve vězení a patrně už si to nechtěla nikdy zopakovat. Mocné muže potřebovala a Napoleon už měl za sebou vcelku slušnou vojenskou kariéru. Neměla problém strávit s ním noc, byť ji nijak zvlášť nepřitahoval... A ironií osudu on zas ze všeho nejvíc potřeboval bohatou nevěstu. Prostě – ti dva se vůbec neměli potkat. Vyslanec toskánského velkovévodství popsal Napoleona o rok později takto: „Na prvý pohled se mi jeho obličej nezdál krásný, ale výrazné rysy, živé a zpytavé oko a prudká gesta prozrazovaly žhavou duši a široké starostlivé čelo zas hloubku myšlení.“ 

Legenda o vášni 

Koketní kráska si prý Napoleona získala obdivnou poznámkou na adresu jeho vojenských úspěchů. To na ješitného mladíka zabralo a celý večer už se věnoval jen jí. Těch pár hodin s Josefínou té „žhavé duši“ stačilo na dokonalé poblouznění smyslů. Napoleon sám je glosuje v dopise, který jí odesílá hned druhý den po osudné a patrně spíše probdělé noci na podzim roku 1795. 

„Probouzím se s myšlenkami na Vás. Mezi vaším portrétem a vzpomínkou na naši omamnou noc nenacházejí mé smysly odpočinku, sladká a nedostižná Josefíno. Co je to za zvláštní vliv, který máte na mé srdce? Co kdybyste se rozzlobila? Co kdybych Vás viděl smutnou či v potížích? Potom by má duše byla otřesena smutkem. Potom by Váš milenec nenašel mír, žádný odpočinek. Ale já stejně žádný nemám, když podléhám hlubokým citům, které se mě zmocňují, když nasávám z Vašich rtů, z Vašeho srdce žár, který mě sžírá. Oh, stalo se to minulou noc, kdy jsem si uvědomil, že Váš portrét nejste Vy.... Odjedete z města v poledne. Já Vás však uvidím během tří hodin. Do té doby, mio dolce amor, Vám posílám tisíce polibků - neposílejte mi však žádné obratem, nebo potom by se má krev vzňala.“ 

O několik měsíců později ji žádá o ruku. Jenže ona by se raději nevázala. Proč by se měla vdávat, když se může nechat vydržovat a měnit muže podle jejich portmonky či momentálního společenského kurzu? Váhá, i když tuší, že tento muž by jí skutečně mohl položit svět k nohám, jak přísahá. Píše přítelkyni o svých pocitech: 

„Viděla jste u mne generála Bonaparta… Hloubka citu, o němž mluví se silou, která mi nedovolí pochybovat o jeho upřímnosti, by se mi vlastně měla zamlouvat, přitom je to ale právě to, co mi dosud brání dát mu své slovo…“ 

Nakonec se ale za Napoleona provdá už 9. března následujícího roku. Civilní obřad mají skoro tajný – rozhodně se o něm nesměla dozvědět ženichova rodina. O šest let starší vdova se dvěma dětmi a nevalnou pověstí se Napoleonově starosvětské mamá líbit nemohla. Po celou, co stála po jeho boku, ji také Laetitia Buonaparte vydatně nenáviděla. O tři dny později odjel novomanžel na italské tažení. Jak jen může, píše jí do Francie horoucí vyznání. „Láska, kterou jsi mi vnukla, mne připraví o rozum… Má tušení jsou tak strašlivá, že bych dal všechno za to, abych tě uviděl, abych tě směl jen dvě hodiny tisknout k srdci a pak s tebou zemřít… Bez tebe nejsem nic. Nechápu vůbec, jak jsem mohl žít, když jsem tě ještě neznal…“ 

Nevěrná dáma 

A Josefína? Začíná si milostný poměr s pohledným čtyřiadvacetiletým plukovníkem husarů Hippolytem Charlesem. Napoleonovy prosby, aby za ním přijela do Itálie, ignoruje. A když už konečně odjede, doprovází ji nenápadně i Hyppolit. Ostatně Napoleon se brzy musí vrátit k vojsku a nechává Josefínu v Miláně samotnou. Nebo si to aspoň myslí. Rozmrzelá manželka si stěžuje Tallienové: „Nudím se tady k smrti… Můj muž mě nejen miluje, zbožňuje mě tak, že se bojím, že mu jednoho dne ze samé lásky přeskočí.“ S Hyppolitem udržuje vztah další dva roky... 

Napoleonovy současníci se shodují, že slavný vojevůdce neuměl nenávidět. Naopak – ve svém soukromí potřeboval jistotu. Snad až příliš se upínal na osoby kolem sebe. Pokud si na ně zvykl, nedokázal se od nich odloučit a to ani když už naplno prohlédl jejich chyby. O Josefíniných záletech se dozvídal hned zatepla. Nevěřil jim. Teprve v Egyptě roku 1798 začal svou zamilovanost přehodnocovat. A pořídil si první milenku, zatím jen manželku jednoho ze svých důstojníků. Vydrží mu to půl roku. A i když se po návratu do Paříže bez velkého rozmýšlení vrací k Josefíně, něco se změnilo. Je to ona, kdo musí o vztah bojovat. Zoufale se snaží otěhotnět, jenže to nejde. 

Napoleonova hvězda zatím stoupá. Stává se prvním konzulem. A začíná si užívat. Střídá milenky, mezi nimiž nechybějí patnáctiletá herečka nebo Josefínina dvorní dáma. Josefína zuří, dělá scény, nechává svého muže sledovat. Není jí to nic platné. Devět let tak žijí vedle sebe. Ona zběsile utrácí nehorázné částky za šaty, šperky, boty a vybavení zámku, který jí „dal na hraní“. Přesto se svou manželkou tak trochu nepochopitelně stále počítá. 

V prosinci 1804 je oba nechává korunovat. Ještě o rok později jí píše z Polska něžný dopis: „Nikdy nepochybuj o mých citech vůči tobě. A jestli mi chceš nadále být stále milejší, tak buď silná a ukaž, že máš charakter. Myšlenka, že by mi má žena mohla nedůvěřovat, mě ponižuje… Miluji tě a toužím po tobě…“ 

Ve stejné době ovšem posílá psaníčka i Marii Walewské, krásné manželce postaršího polského šlechtice. „Neviděl, neobdivoval a nechtěl jsem nikoho jiného, než Vás. Odpovězte mi a utište mou netrpělivou vášeň.“ I tuto pevnost se mu podaří dobýt, byť se cudná Walewská spíš obětuje polským národním zájmům.

Kam s ní? 

Napoleonovi se roku 1806 narodí nemanželský syn, což ho velice uklidní – obával se totiž, že je neplodný. A pilně sonduje, kterou vlivnou nevěstu by si mohl pořídit jako náhradu za stárnoucí Josefínu. Potřebuje „dělohu“, touží totiž zplodit legitimního nástupce trůnu. Carovu sestru Annu mu nedají, volba proto padne na dceru rakouského císaře Františka I. 

Josefínin čas se naplnil 15. prosince 1809, kdy Napoleon oznámil jejich rozchod. V dubnu příštího roku se ožení s habsburskou princeznou Marií Luisou. Ještě téhož roku mu Marie Walewská porodí syna Alexandra. Na právoplatného dědice si vládce Francie musí ještě chvíli počkat – Napoleon František Josef Karel Bonaparte zvaný Orlík přišel na svět 20. března 1811. A Napoleon? Toho od hořkého pádu dělí jen několik let... 

Téměř po půl roce dostaneme v září příležitost spatřit na obloze dvě planety nejbližší Slunci, tedy Merkur a Venuši. Druhou zmíněnou přinese soumrak, ale přestože bude mít jasnost takřka −4 mag, rozhodně ji nezahlédneme snadno. Po celé září se totiž bude posouvat jen pár stupňů nad západním obzorem, za nímž se skryje necelou hodinu po Slunci.

Merkur se naopak spojí se svítáním, kdy se zjeví nad východem. V prvních zářijových dnech ho ráno uvidíme čím dál výš nad horizontem, úměrně tomu, jak se bude na nebi od Slunce vzdalovat. Nakonec 5. září dosáhne tzv. největší západní elongace a od naší denní hvězdy jej bude na obloze dělit 18°. V té době zjasní na 0,6 mag, přičemž hodinu před východem Slunce ho zahlédneme v úhlové výšce 4° nad východním obzorem. A zatímco jasnost planety v následujících dnech nadále poroste, bude se pohybovat stále níž nad horizontem, až se v polovině září z nebe vytratí.

Od soumraku do úsvitu naopak noční oblohu opanuje Saturn ve Vodnáři: 8. září totiž dospěje do opozice se Sluncem, což bude korespondovat s nejlepšími pozorovacími podmínkami v letošním roce. Ideální výhled se nám na něj naskytne asi hodinu po půlnoci, kdy bude kulminovat přímo nad jihem v úhlové výšce 32°, jeho jasnost vzroste až na 0,6 mag a úhlový průměr kotoučku dosáhne 19,2″.

Dobře pozorovatelné však budou i planety Jupiter a Mars. Na počátku září je obě najdeme poblíž sebe v souhvězdí Býka, přičemž jako první se půl hodiny před půlnocí objeví nad severovýchodem Jupiter a Mars jej bude následovat asi s třicetiminutovým zpožděním. Až do konce září pak rozestup mezi nimi poroste, takže na sklonku měsíce už bude jejich východ dělit hodina a půl. A zatímco Jupiter setrvá v Býku, rudá planeta se již 5. září přesune do sousedních Blíženců.

Královské hvězdokupy

Pokud vás láká spíš vesmír daleko za hranicemi Sluneční soustavy, zkuste se na noční obloze zaměřit třeba na nebeské klenoty, které zdobí bájnou královnu Kasiopeju. Zmíněné objekty v dalekohledu skutečně připomínají shluky blyštivých diamantů, ale pokud se od básnických obratů přesuneme k jazyku moderní astronomie, budeme mluvit o otevřených hvězdokupách. Mimochodem, celkem bychom jich v souhvězdí Kasiopeji napočítali na 1 100!

Všechny hvězdokupy z následujícího výčtu spatříte už v dalekohledu s objektivem o průměru kolem 8 cm a s 20násobným zvětšením, přičemž jasnější z nich odhalí dokonce triedr 10×50. Navíc není nijak složité je najít: Nejvýraznější stálice Kasiopeji vytvářejí na nebi charakteristické písmeno W, jehož levou část tvoří dvě hvězdy 3. velikosti, Epsilon a Delta Cassiopeiae. Načrtněte si na nebi jejich spojnici a dalekohled jednoduše namiřte mírně pod její střed. Pokud budete mít zorné pole o průměru alespoň 2°, objeví se v něm hned tři „otevřenky“ naráz.

Jako první vás nejspíš zaujme NGC 663, neboť je se svými 7,1 mag nejjasnější a také má největší úhlový průměr – konkrétně 15′. Po stranách ji lemují hvězdy 8. a 9. velikosti, zatímco uvnitř se nacházejí stálice ještě o 1–2 magnitudy slabší. V triedru 10×50 spatříte pouze několik nejvýraznějších, ovšem větší dalekohledy s objektivem o průměru alespoň 8 cm a se zvětšením zhruba 60× hvězdokupu snadno rozloží na desítky samostatných hvězd. Jde o modré obry, jejichž stáří astronomové odhadují na pouhých 10 milionů roků.

Vydáte-li se od NGC 663 asi 40′ na severozápad, doputujete k otevřené hvězdokupě NGC 654, zatímco podobně dlouhá cesta na jihovýchod vás dovede k NGC 659. Obě mají úhlový průměr kolem 5′, liší se však jasností: V prvním případě jde o 6,5 mag, ve druhém pouze o 7,9 mag. NGC 654 snadno dohledáte díky nápadnější, lehce nažloutlé hvězdě 7. velikosti, která se nachází při jejím jihovýchodním okraji. Jinak ji ovšem tvoří slabé stálice s 11–13 mag, rozprostřené na obdélníkovém půdoryse. V menších dalekohledech splývají dohromady, čímž hvězdokupě dodávají „mlhavé“ vzezření. NGC 659 pak v malých dalekohledech spíš vytušíte a teprve větší přístroj vám ukáže, že je zrnitá, popřípadě že sestává z mnoha hvězd 12. velikosti.

Hvězdný mimozemšťan

Na další otevřenou hvězdokupu narazíte ve dvou třetinách cesty od NGC 663 ke stálici Delta Cassiopeiae, případně můžete s hledáním začít rovnou u popsané hvězdy a posunout se od ní 1° na severovýchod. M103 nebo také NGC 581 má opět úhlový průměr kolem 5′ a jasnost 7,4 mag, tudíž je jen málo nápadná. Při bližším pohledu se jeví jako trojúhelníková, za což mohou výraznější stálice v jejích vrcholech. V triedru 10×50 však splývají dohromady, čímž se z M103 stane mlhavá skvrnka lemovaná jasnějšími hvězdami. Pomocí většího přístroje v ní potom objevíte několik blízkých hvězdných párů uspořádaných do „řetízku“. 

Mnohem větší potěchu pro oči a snadný cíl i pro triedr představuje otevřená hvězdokupa NGC 457, ležící jen 2° jihozápadně od Delty Cassiopeiae. Dominuje jí dvojice žlutých veleobrů 5. a 7. velikosti na jihovýchodě, kteří s ní však patrně nijak nesouvisejí. NGC 457 se přezdívá Človíček nebo E. T., protože zmíněný hvězdný pár připomíná výrazné oči, za nimiž směrem na severozápad následují rozpažené ruce a po krátké proluce odpovídající pasu i zřetelné nohy.

Carolinina růže

Minout byste rozhodně neměli ani NGC 7789, jež se na nebi nachází necelé 3° jihozápadně od Bety Cassiopeiae, viditelné i pouhýma očima. V triedru 10×50 se hvězdokupa jeví jako mírně zrnitá světlá skvrna o úhlovém průměru asi 20′ a jasnosti 6,7 mag, kterou lze ovšem snadno přehlédnout. S rostoucím průměrem objektivu se postupně rozpadne na jednotlivé hvězdy, přičemž jasnější z nich dosahují 11 mag a napočítáte jich pár desítek. Větší přístroje alespoň s 20centimetrovým objektivem potom přidají více než stovku slabších stálic s 12–13 mag. 

Mimořádně bohatou otevřenou hvězdokupu objevila roku 1783 Caroline Lucretia Herschelová, sestra proslulého anglického astronoma Williama Herschela. A jelikož NGC 7789 obsahuje řetízky a do sebe zavinuté obloučky hvězd, přezdívá se jí Carolinina růže. Mimochodem, jde o výjimečně starý objekt svého druhu, existující už asi 1,7 miliardy roků.

Poslední z klenotů královny Kasiopeji představuje M52 alias NGC 7654 a naleznete ji snadno: Stačí prodloužit spojnici stálic Alfa a Beta Cassiopeiae o dalších asi 6° a budete u cíle. V triedru 10×50 se M52 jeví jako jasná skvrnka zanořená do Mléčné dráhy, kterou při západním okraji zdobí nápadná žlutá hvězda 8. velikosti. Samotná hvězdokupa má jasnost 6,9 mag při úhlovém průměru kolem 15′ a svým velkým množstvím slabých stálic připomíná NGC 663 – rozliší je však teprve větší dalekohled.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Panny, 22. září ve 14:44 SELČ vstupuje Slunce do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost, začíná astronomický podzim.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první polovině září ráno nad východem
• Venuše – viditelná večer těsně nad západem
• Mars –  viditelný ve druhé polovině noci
• Jupiter – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Saturn – viditelný celou noc
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Neptun – viditelný celou noc

Zajímavé úkazy v září 2024

• 1. září – setkání extrémně úzkého měsíčního srpku a Merkuru (6°) za svítání nízko nad východem
• 5. září – Merkur v největší západní elongaci, asi 18° od Slunce
• 8. září – Saturn v opozici se Sluncem
• 9. září – setkání Merkuru a Regula ze Lva (0,6°) za svítání nízko nad východem
• 10. září – dorůstající Měsíc poblíž Antara ze Štíra na večerním nebi
• 16. a 17. září – setkání téměř úplňkového Měsíce a Saturnu na noční obloze: nejblíž (5,3°) si budou 17. 9. v ranních hodinách, v okamžiku západu za západní obzor
• 18. září – částečné zatmění Měsíce: začátek úkazu ve 4:13 SELČ, střed ve 4:44, kdy bude do zemského stínu ponořeno pouze 8,5 % průměru
  měsíčního disku, konec v 5:16 
• 21. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 21. až 23. září – seskupení ubývajícího Měsíce, Jupitera a Plejád i Aldebaranu z Býka na nočním nebi; směrem na východ níž nad obzorem pozorovatelný i Mars
• 24. a 25. září – setkání Měsíce v poslední čtvrti s Marsem ve druhé polovině noci: nejblíž (6°) si budou 25. 9. za svítání; směrem na západ výš nad obzorem pozorovatelný i Jupiter a Plejády s Aldebaranem z Býka
• 25. září – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců ve druhé polovině noci
• 29. září – velmi úzký srpek Měsíce poblíž Regula ze Lva na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Mayský panteon podsvětí, podzemní říše temnot zvané Xibalbá, byl opravdu barvitý. Uctívání podsvětních božstev mnoha různých jmen bylo podle všeho spojeno s děsivými rituály. Dokládá to i nedávný objev z jihu Mexika, který poodkrývá přízračné podsvětí dávných Mayů.

Během stavby vlakové zastávky poblíž dávného mayského města Calakmul v centrální části Yucatánu, jednoho z největších a nejmocnějších měst mayských nížin, archeologové narazili na dávný palácový komplex, který byl zřejmě vybudován ve jménu boha Cizina, známého též jako Kisin, Ah Puh nebo třeba Yum Cimil. Jméno tohoto boha znamená puch, plynatost a pro dávné Maye to nejspíš byl „smraďoch.“ Cizin byl v mayské mytologii také bohem smrti a zemětřesení a jednalo se tak o jednoho z nejvýznamnějších bohů mayského podsvětí.

Chrám boha smrti

Podle odborníků mexického Národního institutu antropologie a historie (INAH) byl tento palácový komplex nejspíše součástí menšího mayského města Balamkú, které spadalo pod vliv zhruba 60 kilometrů vzdáleného Calakmulu. Archeologové odhadují, že zmíněný komplex vznikl v raném klasickém období civilizace Mayů, mezi léty 250 až 600 našeho letopočtu.

Jednou z nejvýraznějších staveb komplexu je chrám, podle všeho zasvěcený Cizinovi. Během vykopávek byla uprostřed chrámu odkryta kruhová struktura, která byla pokryta množstvím lidských pozůstatků, včetně zubů a úlomků lidské lebky. 

Vedle těchto stop archeologové narazili i na vápencovou sošku Cizina. Přibližně 25 centimetrů vysoká soška má velký penis, deformovanou lebkou a ozdoby obvykle spojované s božstvem smrti. Vědci jsou přesvědčeni, že objev sošky na místě chrámu potvrzuje aktivní rituální uctívání tohoto božstva, k němuž v něm patrně docházelo. 

Největším a nejbohatším městem přemyslovského království byla pochopitelně Praha, respektive souměstí Starého Města pražského na pravém břehu Vltavy a Menšího Města v podhradí Pražského hradu na levém břehu. Její vývoj byl ale díky tomu, že zde již od 9. století sídlil panovník, natolik specifický, že se nedá označit za typický příklad. 

Bezkonkurenční sídlo vládce 

Praha ve skutečnosti od počátku fungovala jako knížecí podhradí, kde se různí řemeslníci a obchodníci snažili vyhovět potřebám vládce a jeho bohatých družiníků, tedy velmožů. Proto byla jasně vymezená jako knížecí (později královská) doména, kterou by si nikdo nedovolil zpochybnit. Zdejší rychtář přebývající na takzvaném Svatohavelském městě (do konce 13. století se stalo součástí Starého Města) byl v podstatě prodlouženou rukou panovníka a jako takový měl pravomoc udělovat různá privilegia týkající se trhů, hostinců či soudnictví. 

Praha díky své centrální poloze zaujímala natolik výjimečné postavení v rámci celých Čech, že vlastně nikdy nedovolila žádnému českému městu, aby jí v čemkoliv konkurovalo. O tom svědčí i fakt, že po objevení stříbra na konci 13. století v Kutné Hoře se právě ona rychle stala druhým nejvýznamnějším městem království. Ani České Budějovice založené Přemyslem Otakarem II. jako prodloužení královské moci do jižních Čech, ani Most, Plzeň či Hradec Králové se nikdy významu těchto měst nepřiblížily a Kutná Hora o něj přišla v raném novověku, když se ložiska stříbra vyčerpala.

Města údělníků 

Na Moravě byla situace úplně odlišná a zdejší městské osídlení bylo mnohem rovnoměrněji rozložené. Brno, Olomouc a Znojmo se staly centry údělů moravských Přemyslovců, kteří Moravu na počátku 11. století ovládli. Olomouc poměrně plynule navázala na tradici velkomoravských sídlišť, z jejichž základů těžila i zbylá dvě města. Na konkrétním příkladu Brna si však ukážeme, jak vypadal vývoj od regionálních center ke skutečnému opevněnému městu vrcholného středověku. 

První dochovaná zmínka o existenci Brna jako významné osady moravských údělných knížat s hradem je datována k roku 1091, kdy se o něm zmiňuje Kosmova kronika. Tehdy zde došlo ke střetu krále Vratislava II. s brněnským údělným knížetem Konrádem. Z toho můžeme vytušit, že Brno zde muselo vyrůstat již několik desetiletí předtím, dá se předpokládat, že dokonce od počátku 11. století. Tím máme ovšem na mysli osídlení na místě Starého Brna u řeky Svratky, kde pravděpodobně stál i onen hrad, což by znamenalo, že šlo o hrad vodní. Kromě nezbytných trhů tu stály zřejmě také nějaké kaple, byť jejich existenci máme doloženou až k první polovině 13. století. 

Nové centrum 

Ve 13. století nastal významný zlom pro Moravu i pro Brno samotné. Za jedno ze svých sídel si ho totiž zvolil třetí markrabě moravský Vladislav Jindřich (1197–1222), který se jako první stal i vládcem celé země. Nejprve ovládal jen jižní část Moravy, zatímco sever si ponechal jeho královský bratr Přemysl Otakar I. (1198–1230), později však spojil obě části do nově vzniklého Markrabství moravského. Oba Přemyslovci udržovali čilé styky s německým prostředím Svaté říše římské, a tak za podpory markraběte přišly do Brna skupinky německy mluvících obyvatel, kteří se tu usadili a začali budovat městské prostředí, jak ho znali ze své domoviny. 

V této době se první z nich pustili do stavby svých dřevěných domů v sousedství českých usedlíků pod vrškem, na němž později vyrostl hrad Špilberk. Tam postupně vznikalo nové centrum budoucího města. České osídlení se nacházelo zhruba kolem dnešní Starobrněnské ulice. Poblíž ležela kamenná ostrožna, kde vyrostl nový kostel sv. Petra (zkráceně Petrov), odkud byl krásný výhled na Staré Brno (kolem dnešního Mendlova náměstí). Toto původní sídlo mezi mokřady už pomalu přestávalo vyhovovat novým potřebám doby. Kdysi byla řeka zdrojem prosperity, ale nyní už vlhké bažiny lidi nelákaly. Starý vodní hrad tam pomalu chátral na ostrově mezi rameny Svratky. Naopak domy pod Špilberkem stály na nejvýhodnějším místě v okolí. Kopec poskytoval příjemný rozhled a přitom byl poměrně snadno přístupný. 

Oblíbené místo markraběte 

Nepředstavujme si však v počátcích Brna žádné honosné kamenné měšťanské domy, jak je známe z pozdějšího středověku, nebo ze západní Evropy. Šlo o dřevěné stavby, z kamene byl zřejmě pouze zmíněný Petrov a chvíli po něm vyrostl i kostel sv. Jakuba, který stál v místě převážně německého osídlení. Dále se tu nacházel kostel sv. Michala na Rybném trhu (dnešní Dominikánské náměstí), vedle něhož si postavil své nové sídlo už markrabě Vladislav Jindřich, i když je možné, že samotný kostel nechal vybudovat až jeho nástupce Přemysl (1228–1239), mladší bratr českého krále Václava I. (1230–1253). Přemysl měl k Brnu ještě bližší vztah než Vladislav a rád sem zajížděl. Vytvořil si zde i menší markraběcí dvůr, k jehož činnosti potřeboval výkonné úředníky (notáře), kteří dokázali psát, což ve středověku zvládali pouze duchovní. I proto se spojení markraběcího domu s kostelem sv. Michala stalo základem pro vybudování nového kláštera, jelikož vládce pozval do města dominikány.

Díky působení kněží mohli obyvatelé Brna celkem snadno získat základní vzdělání, aniž by se sami museli stát duchovními. Farní škola u Petrova mohla vychovávat schopné obchodníky, kteří solidně ovládli umění počtů, byť málokteří z nich se naučili skutečně dobře číst a psát, už proto, že k tomu navíc potřebovali dobře znát latinu. Nicméně se dá předpokládat, že většina tehdejších Brňanů se potřebovala domluvit česky i německy, aby si obě komunity navzájem porozuměly a dokázaly spolupracovat na rozvoji sídla, které se už brzy začne nazývat městem. Přesto zůstaly obě komunity vzájemně trochu oddělené a čas od času mezi nimi pochopitelně k nějakým třenicím docházelo. Národnostní otázky ale nehrály tehdy tak důležitou roli jako v pozdější době. 

Cíleně rozvíjené sídlo 

Markrabě Přemysl brzy pochopil, že má příležitost udělat z prosperující osady pevné, jím kontrolované město, které mu bude přinášet tučné zisky. Znal taková sídla ze svých cest po německých zemích a usedlí brněnští Němci ho k podobnému kroku tlačili. Markrabě dělal, co mohl, například pozval do města dominikány a františkány, aby zde zvýšil vzdělanost a kulturu. S pomocí odborníků odhadl ideální prostor nového centra a začal kolem něj stavět kamenné hradby, čímž se v tehdejším českém království mohlo pochlubit jen Staré Město pražské a Znojmo. Hradby spolu s kamennými kostely dodávaly jinak převážně dřevěnému městu lesk. 

Přemysl dokonce nechal razit i vlastní mince. Z pramenů víme, že se mincmistr jmenoval Brumo a sídlil na Rybném trhu v sousedství markraběcího domu. V témže obydlí se pravděpodobně nacházela i mincovna. Jenže Přemysl byl odjakživa víc bojovník než budovatel. Téměř neustále se svářil se svým královským bratrem Václavem a bez jeho souhlasu nemohl Brnu oficiálně udělit městská práva, jaká získalo už ve dvacátých letech 13. století Znojmo. Spory dokonce přerostly ve válku a roku 1237 přitáhl král k Brnu s velkým vojskem. Měšťané se postavili za markraběte, ale válečníci to nebyli. Hradby se sotva začaly budovat, tím pádem se za ně nedalo schovat. Přemysl měl sice svoji věrnou bojovou družinu, přesto proti českému vojsku neměl šanci. Václav nechal při boji podpálit mnoho domů na Starém Brně i v novém městě, a zkrotil tak svého bratra. Zdejší vývoj se náhle zastavil a samozřejmě chvíli trvalo, než měšťané obnovili zničené domy.

Rychtář a jeho konšelé 

Navzdory poškození většina Brňanů usoudila, že výhodnou lokalitu neopustí. Ve středověku museli počítat s tím, že je válečné události mohou zasáhnout prakticky všude. Většinu zničených dílen, hostinců i obchodů se jim podařilo rychle obnovit, a i tím se vlastně ukázalo, že místní osídlení má budoucnost. Markrabě Přemysl zemřel dva roky po požáru a Brno se dostalo pod přímou správu českého krále. Václav I. se rozhodl zužitkovat ve svůj prospěch práci, kterou jeho nemilovaný bratr začal. Podpořil dostavbu hradeb a pustil se do vyjednávání s městskou obcí o udělení privilegií. 

Brno především potřebovalo vlastní soud, aby se nemuselo ohlížet na zájmy okolních šlechticů a mohlo si stanovit svá pravidla. Soud měl podléhat rychtáři, kterého jmenoval král. Zastával roli starosty a měl k ruce sbor přísežných neboli radních či konšelů představujících městskou radu. Obyvatelé Brna také mohli sami rozhodovat o svých obchodech a vybrané pokuty a poplatky použít k veřejnému prospěchu obce. Důležité bylo i takzvané mílové právo, které zakazovalo provozovat krčmy v okruhu jedné míle (asi 11 kilometrů) od města. Když se tedy chtěli poutníci a obchodníci občerstvit a pohodlně vyspat, museli se zastavit v Brně. Privilegia nakonec vešla v platnost roku 1243 a Brňané mohli slavit – stali se z nich skuteční měšťané i z hlediska práva a Brno získalo status oficiálního královského města pod přímou ochranou panovníka. 

Radostná léta 

Němečtí a čeští řemeslníci a obchodníci si i přes většinově přátelské vztahy konkurovali. Češi nabízeli své zboží asi převážně na Horním trhu (dnes Zelný trh), zatímco Němci na Dolním trhu (dnes náměstí Svobody). Kolem těchto míst se také soustředilo osídlení obou komunit. Kromě toho fungoval možná stále i trh na Starém Brně, které se však postupně změnilo spíše v předměstí a zdejší obyvatelé byli chudší, takže si nemohli dovolit kupovat luxusnější zboží. Na Starém Brně zřejmě zůstávaly také hutě, odkud proudilo do nového města mimořádně žádané železo. 

Dá se předpokládat, že většina zámožnějších obyvatel se nejpozději po udělení privilegií přestěhovala pod ochranu hradeb. Každopádně rozvoj trhů, který nepochybně nastal vlivem příchodu Němců, přilákal do Brna i další komunity – například židovskou či vlašskou (z Itálie). Na spojnici Horního a Dolního trhu začali měšťané na své náklady stavět novou rychtu, kde měl zasedat rychtář spolu s přísežnými (na místě dnešní Staré radnice). Vedle kostelů a hradeb to byla jedna z mála kamenných staveb ve městě, ale další měly brzy přibývat. Z kostelíka na Petrově se stala velká románská bazilika, později přestavěná ve stylu rané gotiky.

Hrad nad městem 

Krátké vlády dalších dvou markrabat Brno příliš nepoznamenaly. Oba mladí synové krále Václava, starší Vladislav (1246–1247) i mladší Přemysl (1247–1253/1278) přijali titul moravského markraběte spíše z formálních důvodů, aby se mohli více věnovat zahraniční politice (zejména získání Rakouska), než že by dbali o správu a rozvoj Moravy a Brna. Přesto Přemysl, později zvaný král železný a zlatý, v Brně občas pobýval a nezapomněl na něj ani poté, co se stal českým panovníkem. Podržel si i titul markraběte a nechal nad Brnem vybudovat nový hrad, jenž posléze dostal jméno Špilberk. Starý vodní hrad u Svratky se mohl definitivně rozpadnout, protože ztratil svůj význam.

„Nové“ Brno se vedle biskupské Olomouce proměnilo ve významné centrum markrabství. Brněnské právo přejaté podle vídeňského vzoru a upravené podle domácích podmínek se stalo vzorem pro městská práva mnoha dalších moravských měst.

V japonské prefektuře Fukui úřady letos evidují již 18 případů, kdy delfíni poranili lidi koupající se v moři. Za poslední tři roky se podle údajů pobřežní stráže odehrálo 29 podobných incidentů. Útočící delfíni nejčastěji lidi koušou, v několika případech ale lidé utrpěli i zlomeniny kostí. Co je příčinou agresivního chování kytovců?

Podle Tadamichi Morisaky, mořského ekologa a specialisty na chování delfínů, jde s velkou pravděpodobností ze strany kytovců jen o nevinnou hru. Podle záznamů z útoků je navíc zřejmé, že za většinou útoků stojí jeden konkrétní samec.

Pojďte pane, budeme si hrát

Delfíní samci podle Morisaky často tráví život v doprovodu jiného samce. Soužití jim poskytuje sociální vyžití i lepší šance k páření. Samčí delfíní páry tráví spoustu času hrou, která připomíná sexuální chování – samci se vzájemně koušou, třou se o sebe a pronásledují jeden druhého. Samec, který je odpovědný za zranění několika lidí v Japonsku, podle Morisaky zřejmě vyměnil delfíního parťáka za lidi.

„Víme, že existují různé fáze interakce člověka a delfína. Začíná to tím, že lidé a delfíni sdílejí stejný prostor. Prohlubující se interakce pak mohou skončit zraněním,“ vysvětluje Morisaka. Problém by podle něj mohla představovat další fáze interakce, při níž delfíni zkoušejí uplatňovat svou dominanci. „Delfíni běžně měří 2,5 metru a váží okolo 200 kilometrů. Pokud do vás narazí v rychlosti 20 až 30 kilometrů v hodině, mohou být následky podobné, jako při dopravní nehodě,“ varuje vědec.

Odehnat, nebo unudit?

Úřady ve Fukui se vzniklou situaci pokoušejí řešit instalací podvodních akustických zařízení, která mají delfíny od návštěv pláží odradit. Delfíni jsou ale velmi inteligentní a zvídavá stvoření, takže se nenechají snadno zmást. Pokud mají pocit, že se na pláži děje něco zajímavého, zamíří tam bez ohledu na odrazující zvuky.

Efektivnější by podle Morisaky mohl být opačný přístup. Zařízení, které by detekovalo delfíny, by upozorňovalo lidi, že je čas vylézt z vody. Pokud kytovci zjistí, že se na plážích neděje nic zajímavého, vrátí se časem do svého přirozeného prostředí. 

Ačkoliv jde o nejmenší stát planety, padesátihektarový Vatikán má vlastní armádu, kterou ovšem tvoří příslušníci jiného národa. Kořeny zdánlivého paradoxu sahají do 15. století, kdy papež Sixtus IV. uzavřel smlouvu o ochraně svatého stolce se švýcarským státem. Definitivní podobu dal dohodnuté spolupráci v roce 1506 jeho synovec, papež Julius II. Prvních 150 mužů dorazilo do Říma 22. ledna po tříměsíčním pochodu. 

Dnes platí, že se příslušníkem 135členné gardy může stát výhradně švýcarský občan mužského pohlaví a katolického vyznání ve věku 19–30 let, vysoký nejméně 174 centimetrů, který absolvoval vojenskou službu ve své rodné zemi a dosud se neoženil. Každý gardista dostává na míru šitou uniformu složenou ze 154 dílů, jejíž podoba pochází z dob renesance a kombinuje vzory použité na praporech šlechtických rodin Della Rovere a Medici. V současnosti čítá papežská švýcarská garda 110 mužů, kteří se těší velké úctě pro svou disciplínu a věrnost. V příštím roce by měla posílit o dalších 25 gardistů.

Čas, který planeta potřebuje k oběhu své mateřské hvězdy, se určuje z pozorování a analýzy světla přicházejícího od zmíněné stálice, přičemž existuje několik metod. Vědci si například všímají, zda oběžnice nepřechází pravidelně přes hvězdný disk. Přístroj pak registruje opakující se pokles toku záření od hvězdy a z uvedené tzv. světelné křivky lze určit periodu oběhu.

V důsledku fyzikálních zákonů planeta také při svém pohybu stálicí pravidelně „cloumá“ a popsaný pohyb je možné za jistých okolností ze Země zaregistrovat. Podélná komponenta daného cloumání se projevuje posuvem spektrálních čar pocházejících od hvězdy, zatímco příčná komponenta naopak odpovídá změně její polohy. Citlivé přístroje umožňují zmíněné rozdíly měřit a analyzovat. Z tzv. křivky radiálních rychlostí či z vývoje astrometrické polohy se dá opět odvodit perioda oběžnice. 

Na podobném principu funguje i detekce exoplanet kroužících okolo pulzarů, kdy se současně určí perio­da jejich oběhu. Interval jinak pravidelných pulzů neutronové hvězdy se periodicky mění, jak s ní oběžnice cloumá. Nejpřesněji lze dobu oběhu obvykle stanovit, je-li k dispozici současně víc druhů zmíněných měření, jako třeba světelná křivka a křivka radiálních rychlostí.

Přestože už dlouho intenzivně zkoumáme lidský mozek i celé lidské tělo, stále nerozumíme řadě věcí. Patří mezi ně i slavný placebo efekt, kdy lidé užívají přípravky, které neobsahují žádné farmaceuticky aktivní složky, přesto má jejich užívání často reálné důsledky. V posledních letech se ukazuje, že placebo efekt funguje i v případech, kdy lidé vědí, co užívají.

Výzkumem placebo efektu se dlouhodobě zabývá Jason Moser z americké Michiganské státní univerzity. V nové studii, kterou publikoval odborný časopis Applied Psychology: Health and Well-Being, se s týmem kolegů zaměřil na vliv, jaký má vědomé užívání placeba na stres, úzkost a deprese.

Experiment s vědomým placebem

Badatelé uspořádali experiment, do něhož zařadili celkem 61 dobrovolníků ve věku 18 až 30 let z oblasti Michiganu, kteří trpí střednědobým stresem v souvislosti s pandemií covid-19. Polovina účastníků experimentu (29) byla zařazena do skupiny s vědomým placebem. Dobrovolníci dvakrát denně po dobu dvou týdnů užívali placebo v podobě kapslí, které obsahovaly pouze mikrokrystalickou celulózu a inertní vlákninu. V rámci experimentu absolvovali čtyři online kurzy, v nichž jim vědci vysvětlili placebo efekt, včetně toho, jakým způsobem snižuje stres. Zbývající část dobrovolníků kontrolní skupiny neužívala nic a neprošli ani školením.

Závěrečné hodnocení ukázalo, že u lidí, kteří vědomě užívali placebo, došlo po dvou týdnech k většímu snížení pandemického stresu, úzkosti i depresí, v porovnání s kontrolní skupinou. Moser s kolegy jsou přesvědčeni, že by se vědomé placebo mohlo stát zajímavým terapeutickým nástrojem, zvláště v situacích, jako jsou pandemie, postihující množství lidí současně. Zároveň přiznávají, že jejich výzkum má určitá omezení, například nízký počet účastníků a jejich nevyváženost – většinou šlo o mladé ženy evropského původu.

V období třetihor dominovali na území Jižní Ameriky obří ptačí dravci z čeledi Phorusrhacidae. Měli dlouhé rychlé nohy a hlavy zakončené hákovitými zobáky. Největší z nich dosahovali výšky až 3,5 metru a jejich lebka mohla být až tři čtvrtě metru dlouhá. Nebezpečné opeřence si možná vybavíte díky dramatické scéně z filmu Cesta do pravěku, kde jeden z nich pronásleduje vyděšeného chlapce až k loďce.

Děsiví forusracidi vyhynuli někdy před jedním a půl milionem let, což znamená, že moderní člověk se s nimi nemohl setkat. Přesto žije i dnes tvor, kterého můžeme považovat za skutečného „potomka“ někdejších démonů jihoamerických pamp. Příbuzným třetihorních „hrůzoptáků“ je totiž poměrně nenápadný dravý pták seriema rudozobá (Cariama cristata).

Příbuzný hrůzoptáků i papoušků

Tento především masožravý opeřenec je původní na území Jižní Ameriky, kde obývá travnaté části území jižně od povodí Amazonky až do Uruguaye a severní Argentiny. Celkový areál rozšíření tak činí bezmála šest milionů čtverečních kilometrů, přestože seriemy pochopitelně neobývají celou tuto plochu. Dříve byl tento zajímavý opeřenec řazen mezi krátkokřídlé (Gruiformes), kam patří například jeřábi nebo chřástalové. V poslední době je mu určována spíše samostatná čeleď Cariamidae, kterou zabydluje spolu se seriemou černozobou (Chunga burmeisteri).

Řád Cariamae pak zahrnuje také příbuznou čeleď Phorushracidae, tedy velké až obří třetihorní hrůzoptáky. Nejbližšími dosud živými příbuznými seriem jsou pak nejspíš dravci, papoušci a pěvci.

Běžci s výhradou k létání

Seriemy mají v oblibě zejména otevřené travnaté oblasti a savany. Často přebývají na lužních loukách nedaleko vodních toků, vyhýbají se však bažinatým oblastem a kulturní krajině s obilnými poli. Nejčastěji se pohybují jednotlivě, někdy však také v párech nebo až čtyřčlenných skupinách, tvořených příslušníky jedné rodiny. Dlouhé nohy prozrazují dobré běžce, kteří ve svém přirozeném prostředí člověku snadno utečou. Podle pozorování dokážou utíkat před automobilem rychlostí přes 25 km/h, než se vznesou do vzduchu a odlétnou. Existují však záznamy o podstatně vyšších rychlostech běhu, údajně dosahujících krátkodobě až 70 km/h.

Preferovaný způsob pohybu seriem je chůze a běh, ostatně před hrozícím nebezpečím také raději utíkají. Dokážou však na kratší vzdálenost i létat a někdy hřadují na stromech. Nepatří ale k dobrým letcům, což podmiňují jejich krátká křídla.

Bojový pokřik seriem

Seriemy se projevují zajímavým společenským chováním. Při vzájemných mezidruhových soubojích na sebe navzájem útočí z výskoku. Přitom se snaží zasáhnout soka nohou, na níž se nachází nebezpečná zbraň v podobě velkého, srpovitě zahnutého drápu. Podobným se kdysi dávno pyšnili dromeosauridi, menší draví dinosauři jako byl Velociraptor nebo Deinonychus. Rovnováhu při soubojích udržují seriemy máváním křídel.

Zvuky vydávané seriemami jsou velmi hlasité a do značné míry charakteristické. Jejich zpěv je obvykle popisován jako „cosi mezi přidušeným štěkotem mladého psa a hudrováním krocana“. V nejhlasitější části zpěvu je hlava tohoto ptáka zakloněna dozadu do té míry, že se dotýká hřbetu. Zpěv může být slyšet až několik kilometrů daleko a často se na něm podílí více ptáků najednou. Vydávají také krátký ječivý pokřik a často jsou slyšet dříve, než je možné je zahlédnout.

V úloze hlídacího psa

Z ekologického hlediska jsou seriemy jihoamerickou obdobou hadilova písaře (Sagittarius serpentarius), afrického ptáka z řádu dravců. Stejně jako on se živí rozmanitou škálou živočichů, například hmyzem, hady, ještěrkami, žábami, hlodavci a ptačími mláďaty. Méně významnou složku potravy představují rostliny (včetně fazolí a kukuřice). Při lovu drobných obratlovců seriemy ubíjí kořist na zemi nebo ji drží v zobáku a tlučou s ní o tvrdý povrch.

Pokud je úlovek příliš velký, aby jej pták mohl spolknout vcelku, rozpárá jej na menší kusy již zmíněným srpovitým drápem na prstu dolní končetiny. Při tomto úkonu si seriema pomáhá zobákem, kterým tělo kořisti přidržuje, zatímco je drápem trhá. Je jistě zneklidňující představit si lov pravěkého příbuzného seriemy se 75 centimetrů dlouhým zobákem!

Seriemy bývají někdy odchytávány a uměle chovány člověkem. Občas dokonce plní úlohu hlídacího psa, jelikož jsou velmi ostražité a přítomnost predátora nebo cizího člověka jim neujde. Ze stejného důvodu bývají někdy chovány spolu s domácí drůbeží, od které odhání menší dravce. Domorodci je mají v oblibě také proto, že zabíjí hady.

Psal se rok 1306. Mladý Václav III. byl právě na cestě do Polska, aby s vypětím všech sil zachránil alespoň zbytky neudržitelně obrovské říše svého otce. Zda by se mu to nakonec podařilo, se však už nikdy nedozvíme. 

Zavražděný král 

Autor Zbraslavské kroniky Petr Žitavský o této tragédii napsal: „Když totiž byl v letní době pro ochlazení (Václav III.) pouze sám na paláci, oděn jen v košili a plášť, kdosi, kdo naprosto nesmí být pokládán za člověka, nýbrž spíše za společníka satanova, původce zločinu, nepřítel proti přírodě, sedlina a puch vší špatnosti, přistoupil k mladíkovi, který nikterak netušil úklady, a maje vhodnou příležitost, zranil ho třemi smrtelnými ranami a utekl. Divíme se však všichni, že se až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti.“ 

Mnohem méně spolehlivý kronikář Dalimil dramaticky popisuje, že vraha před palácem okamžitě chytily stráže, uťaly mu ruku a jeho zlořečené tělo pak bylo ještě roztrháno a sežráno psy. Analistově krvežíznivosti se nesmíme divit. Ať už byl Václav jakkoli špatným panovníkem, stále šlo o pomazaného krále. Vztáhnout na něj ruku bylo tedy naprosto neslýchané, a proto o ni také zabiják přišel. Důležitost a dramatičnost tohoto momentu v dějinách však neznamená, že byl mladík posledním urozeným členem dynastie. Stále totiž zůstávaly legitimní ženy. 

Zlomený meč 

V čase se tedy musíme posunout ještě dál, až někdy do roku 1337, kdy zemřela nejmladší dcera Václava II. Anežka Přemyslovna, kněžna javorská a lvovská. Ani tento rok však ještě neznamenal definitivní konec přemyslovské dynastie. Ve stínu totiž rostla ještě jedna pobočná linie, kterou započala zakázaná láska Přemysla Otakara II. Výsledkem nemanželského vztahu byl vévoda Mikuláš Opavský, za jehož stejnojmenného syna se již definitivně zformovalo svébytné opavské vévodství. 

Plynula léta a staletí. Větev se rozštěpila, zeslábla a na konci 16. století měla jediný a nepříliš zdravý plod, zapomenutého Přemyslovce jménem Valentin řečený Hrbatý. Tento šlechtic po smrti dvou bratrů dožíval na starém rodovém sídle u Ratibořic. Zmínky o něm jsou spíše výjimečné, jen vratislavský analista píše, že byl tělesně postižený a vyznačoval se mimořádnou čistotou mravů. Podivnou poznámkou o cudnosti kronikář pravděpodobně naráží na to, že byl tento muž svobodný, proto také neměl žádnou šanci na legitimní potomky. 

Jeho vládu však charakterizoval relativní klid a podle všeho byla stejná i Valentinova smrt, ke které došlo roku 1521. K věčnému odpočinku byl uložen v dominikánském kostele do zděné hrobky a na poslední cestu byl vybaven zlomeným mečem. Ten pak jednoznačně hlásal, že s jeho odchodem odchází z kolbiště dějin celá dynastie.