Jih Izraele je suchý a kamenitý, kdežto na severu, kde se rozprostírá oblast Galilea, leží nejúrodnější a nejzajímavější část země: Krajina se tam krásně vlní do pahorků, její půda přitom uživí desetitisíce lidí. Nejvýznamnějším místem Galileje je pak samozřejmě Nazaret, který vyrostl nedaleko známé hory Tábor. 

Nejen zmíněným městem, ale i celou Galilejí doslova prostupují zázraky či biblické příběhy, které se vážou k životu Ježíše Krista. Na své si tam však vedle poutníků přijdou i další návštěvníci, neboť přímo v Nazaretu se unikátním způsobem pojí starobylý Orient s moderní arabskou metropolí. Napříč staletími se město „rozuteklo“ po vysokém pahorku a svou zástavbou zaplavilo i několik přilehlých kopců a údolí.  

Pokojné soužití

Nazaret se člení jednak na několik čtvrtí, jednak na horní a dolní město. Nejvyššímu pahorku dominuje moderní mešita se zlatou kopulí a hranatá kostelní zvonice zdobená křížem, jež stojí těsně vedle sebe – na důkaz, že tam spolu křesťané a muslimové žijí už stovky let v míru. Ke křesťanství se dokonce hlásí řada nazaretských Arabů: Fakt, že se jim na hrudích lesknou zlaté křížky, však nikoho nepřekvapuje ani nepohoršuje. 

Ikonou celého Nazaretu se stala obrovská kopule baziliky Zvěstování. Svatostánek stojí takřka uprostřed města a podobně jako další důležité stavby jej měl údajně projektovat Antonio Barluzzi. Jeho návrh však neprošel a odmítnutí prý italského architekta uvrhlo do depresí, z nichž se už nevzpamatoval. 

Dům Panny Marie

Moderní stavba byla vysvěcena až v roce 1969 – důležitá však není budova samotná, ale spíš skutečnost, že vyrostla v místě někdejšího příbytku Panny Marie: Archanděl Gabriel tam nastávající bohorodičce zvěstoval, že čeká Ježíše Krista. Lidé proto přicházeli vzdávat místu hold již od počátků křesťanství a svou posvátnost si udrželo dodnes. 

Kopuli přitom nepřehlédnete ani z druhého konce města. Některým novodobý vzhled svatostánku k srdci příliš nepřirostl, jenže právě moderní tvář má podle architektů spojovat dnešní národy v místě, které je svaté už od úsvitu křesťanství. Na nádvoří baziliky snadno potkáte několik arabských křesťanů, skupinku věřících z Afriky, Korejce, Číňany, Tamily z indického Čennaí a zaslechnete tam i polštinu či italštinu. Zdá se tedy, že architektům jejich záměr skutečně vyšel…

Také interiér chrámu se nese v moderním duchu, tudíž tam nenajdete žádnou velkolepou výzdobu – uvnitř vládne jen atmosféra klidu a rozjímání. Někteří návštěvníci dokonce klesají k zemi a po kolenou kráčejí ke kamenné jeskyni, jež má představovat Mariin příbytek. Z druhého patra baziliky lze vyjít na nádvoří, kde se za stromy ukrývá kostel sv. Josefa: Ten pro změnu údajně vyrostl v místech, kde měl kdysi tesařskou dílnu Mariin druh Josef. 

Všeobjímající súk

Z nejstarších čtvrtí města sice doslova dýchá historie, přesto v nich mnoho turistů nenajdete. Právě díky jisté „zastrčenosti“ si starý Nazaret udržel autentickou atmosféru a při toulkách kamennými uličkami narazíte mezi oprýskaností a špínou především na duši krásného arabského města. 

Ve zmíněném labyrintu vede téměř každá křižovatka za dobrodružstvím. Kamenné cesty stoupají a klesají, jako by ani kousek starého města nestál na rovině. Život se odehrává převážně kolem malých obchůdků vtěsnaných do zástavby. Mnohé uličky jsou tak úzké, že do nich téměř neproniká denní světlo – zvlášť když místní mezi domy ještě rozvěsí prádlo. Uprostřed obyčejných příbytků nezřídka narazíte i na staré rodinné paláce: Zůstaly však opuštěné a chátrají, i když by se z nich při troše úsilí mohly „vyloupnout“ přitažlivé památky, případně hotely či restaurace. 

Tradiční súk neboli tržiště plné nejrůznějšího zboží se rozlévá mnoha uličkami, doslova pohlcuje kus města a zaslechnete tam arabštinu i hebrejštinu. Z údivu nad koloritem arabské tržnice vás pak vytrhne brána zdobená dvěma kříži a stará židovská synagoga: V jejích útrobách údajně kázal Ježíš Kristus, místním se však jeho názory zdály až příliš pokrokové, takže se dokonce ocitl v ohrožení života. Od té doby se říká, že doma není nikdo prorokem… 

Země zahalená válkou

Večer se život přesune ze súku do ulic – tam, kde se nabízí jídlo, káva a čaj. Kavárny tvoří nedílnou součást arabského koloritu a Nazaret není výjimkou: Několik podniků se ztrácí i v uličkách starého města a muži ve středních letech posedávají u sklenky kávy s vůní kardamomu. Občas vytáhnou také vodní dýmku, ale už jich není tolik jako dřív – před lety dělala společnost každému muži.  

„Doba je zlá,“ prohodí při čaji Ahmad. „Pamatuju časy, kdy jsme mohli jít do Dženínu, do Náblusu nebo bez problémů navštívit Hebron, ale dnes člověk nemá šanci,“ stěžuje si na omezení, která panují kvůli bojům s Palestinou a rozdělují území betonovými zdmi či kontrolními body. Zmíněná oblíbená místa jsou tak pro Nazaretské takřka nedostupná. Přestože je však země zahalená válkou a rozdělená zdmi, Arabům v Nazaretu se žije nesrovnatelně lépe než těm z Gazy. 

Pohled na sliznice ústní dutiny prozradí zkušenému lékaři o zdravotním stavu pacienta mnohé. Ostatně i sám pacient někdy pohledem na jazyk v zrcadle pozná, že to s jeho zdravím není úplně v pořádku. Jedním z nejznámějších příkladů je spála vyvolaná bakterií Streptococcus pyogenes, jež se lidově označuje jako spálový bacil. Ta vyvolává akutní zánět mandlí, tedy angínu. Streptococcus pyogenes přitom produkuje tzv. Dickův erytrogenní toxin, jenž poškozuje krevní kapiláry a vyvolává nejen kožní vyrážky, ale mění i vzhled jazyka. V raném stadiu jsou na sliznici jazyka patrné drobné červené skvrny, které připomínají povrch jahody. Později je zasažena sliznice kompletně a vzniká typický „malinový jazyk“.

Léčba na dálku

Tradiční čínská medicína má propracovaný systém hodnocení vzhledu jazyka a tamější lékaři ho vztahují ke stavu mnoha vnitřních orgánů včetně žaludku, srdce, jater, plic či močového měchýře. Ze stavu jazyka usuzují i na míru stresu, na poruchy žláz s vnitřní sekrecí či na intenzitu probíhajících infekcí. Pro západní medicínu jsou podobné diagnostické metody těžko přijatelné, ale na druhé straně lékaři uznávají, že za některými postupy orientální medicíny se skrývá tisíciletá zkušenost, kterou bychom neměli brát na lehkou váhu. Zajímavé možnosti při ověřování postupů tradiční čínské medicíny nabízí umělá inteligence.

Její obrovskou výhodu představuje schopnost odstranit „informační šum“ z velkých souborů dat a nalézt tak souvislosti, které lidský mozek neodhalí. Podobně jako při jiných praktických aplikacích umělé inteligence je i tady namístě notná dávka opatrnosti, protože někdy mohou komplikované algoritmy vygenerovat reálně neexistující „souvislosti“. Umělá inteligence může „halucinovat“, k výsledkům podobných studií je tedy třeba přistupovat se zdravou mírou kritiky.

Příkladem může být analýza irácko-australského týmu vedeného Alim Al-Najim působícím na univerzitě v Bagdadu a na Univerzitě Jižního Walesu v australském Adelaide, kterou vědci neprezentovali lékařské veřejnosti, ale přednesli ji na technické konferenci „Výzkum elektrotechnických metod“ konané v iráckém Bagdádu. Analýza vznikala během covidové pandemie, jež přinesla silný impuls pro rozvoj těchto technologií a jejich zavádění do lékařské praxe.
Došlo k drastickému omezení pohybu osob a řada lidí se obávala kontaktů s jinými lidmi i za podmínek, kdy byly nejpřísnější lockdowny odvolány. Drtivá většina těchto lidí měla k dispozici mobilní telefony s kvalitními fotoaparáty, což otevíralo možnosti „vyšetření na dálku“. K objektivnímu zhodnocení fotografií, které pacient pořídí mobilem a pošle lékaři, může významně pomoct právě umělá inteligence. Ta už prokázala své nesporné přednosti například při vyhodnocování rentgenových snímků.

Co prozradí jazyk

Al-Naji a jeho spolupracovníci uvádějí řadu příkladů, kdy medicína využívá k diagnostice chorob snímky jazyka. Jedním je i studie ukrajinských lékařů, kteří se snažili využít vyšetření jazyka k diagnostice covidu-19. Porovnávali výsledky vyšetření PCR testem na koronavirus SARS-CoV-2 s výsledky vyšetření snímků jazyka pořízených chytrým telefonem. Barvu jazyka a barvu povlaku na jeho sliznici nehodnotila v tomto případě umělá inteligence, ale dva specialisté, kteří neměli k dispozici údaje o zdravotním stavu pacientů. Následně byly výsledky vyšetření jazyka korelovány se závažností onemocnění covidem-19. Ukrajinští lékaři došli k závěru, že intenzivní zbarvení jazyka indikuje závažný vývoj onemocnění. Studie vyšla v brazilském lékařském časopise a sami autoři byli ve svých závěrech velmi opatrní. Poukazovali jednak na subjektivitu hodnocení barvy i na nepříliš vysoký počet vyšetřených pacientů.

Protože zevrubné vyšetření jazyka má dlouhou tradici v Číně, nepřekvapí, že se na tomto poli silně angažují čínští lékaři. A protože je Čína jednou z velmocí ve vývoji umělé inteligence, nepřekvapí ani fakt, že tamější lékaři tuto technologii hojně využívají. Jedna taková studie se zaměřila na barvu a strukturu sliznice jazyka u pacientů se zánětem slepého střeva. V tomto případě využili lékaři 12 000 snímků jazyka pořízených speciální kamerou za standardních podmínek.

Experimentální soubor dat zahrnoval přes 100 snímků jazyka pacientů se zánětem slepého střeva a bezmála 800 snímků jazyka pacientů se 13 jinými diagnózami, např. zánětem slinivky, cukrovkou nebo vysokým krevním tlakem. Na základě barvy jazyka se podařilo správně diagnostikovat zánět slepého střeva v 66 % případů. Při hodnocení struktury jazyka se vědci zaměřili na jeho papily. Zpočátku se potýkali s tím, že umělá inteligence nedokázala na snímku papily spolehlivě identifikovat. Když se tento problém vyřešil, dařilo se ze snímků diagnostikovat zánět slepého střeva s úspěšností 93 %. 

Al-Naji a jeho kolegové ale ve své analýze sami uvádějí, že „každá ze studií má svá pro a proti“ a vybízejí k řešení řady problémů, jež s sebou tyto metody diagnostiky nesou.

Od melanomu po šedý zákal

Snímky vyhodnocované umělou inteligencí mohou pomoct při diagnóze širokého spektra onemocnění. V některých oborech díky tomu stojí medicína na podstatně pevnějších základech než v případě snímků jazyka. Názorný příklad nabízí odhalování zhoubných nádorů v kožním lékařství. V popředí zájmu tu stojí z celkem pochopitelných důvodů zhoubný melanom, protože je to jeden z nejnebezpečnějších typů rakoviny kůže. Představuje sice jen 1 % všech typů kožních nádorů, ale na úmrtích s touto diagnózou se podílí více než ze 70 %.

Případů melanomu kůže neustále přibývá. Jen ve Spojených státech žije asi 100 000 lidí se zhoubným melanomem a dá se očekávat, že každoročně z nich asi 8 000 na toto onemocnění zemře. Odhalit rakovinu kůže v počátečních stadiích je obtížné, protože rakovinné buňky se v mnoha ohledech podobají zdravým buňkám. Nádorové buňky se však rychle množí a pronikají vrstvami kůže do hloubky. Pokud je melanom odhalen v pozdním stadiu, kdy už pronikl do spodních vrstev kůže protkaných cévami, je nutný radikální chirurgický zákrok, a i pak jsou vyhlídky na přežití nízké.

Výkony systémů umělé inteligence při diagnostice zhoubného melanomu byly dlouho limitovány nedostatkem snímků, na nichž lze umělou inteligenci „trénovat“ a následně i testovat. To se výrazně zlepšilo v roce 2018 vytvořením databáze ISIC, která už na samém začátku obsahovala desetitisíce snímků kůže vhodných pro trénování umělé inteligence. Ta si musí poradit hned s několika problémy. Tím prvním je vyhledání místa, kde kůže vykazuje abnormální parametry. Není to úplně jednoduché, protože buňky kůže nemají všude stejné vlastnosti. Další úkol tkví v odlišení neškodných poškození kůže od těch, kde startuje nádorové bujení. Dnešní systémy už tyto úkoly zvládají se spolehlivostí přesahující 98 %.

Okem nezachytitelné

O oku se říká, že je oknem do duše. Snímek oka tak hluboko nepronikne. Zachytí jen povrch přední části oční koule, ale i z té se dá vyčíst mnohé. Hodnocení snímků oka je proto další oblast, kde se může umělá inteligence prosadit. V testech už například úspěšně odhaluje šedý zákal čili kataraktu nebo ukládání tuků do rohovky, tzv. arcus senilis corneae. Snímky oka často zachytí lesk na jeho slzami zvlhčeného povrchu, takže prvním úkolem umělé inteligence jsou korekce obrazu, kdy se lesklá místa „vyretušují“.  Potom umělá inteligence identifikuje oblast duhovky. Z té potom „vytáhne“ rysy, které jsou důležité pro diagnózu oční vady či choroby. U doposud testovaných postupů se úspěšnost vyhoupla k 99 %. Pro využití v klinické praxi tak má metoda velký potenciál.

Jasnou perspektivu má umělá inteligence ve dvou oblastech – v diagnostice neurodegenerativních onemocnění, jako je Alzheimerova či Parkinsonova choroba, a v diagnostice zhoubných nádorů mozku a prsu. U Parkinsonovy a Alzheimerovy choroby je obtížné zachytit počátek onemocnění. Přitom včasné odhalení choroby dává pacientům lepší vyhlídky. Jak dokazují zkušenosti s využíváním umělé inteligence, na snímcích mozku mohou být příznaky obou chorob zachyceny, ale lidskému oku nemusejí být patrné.

Umělá inteligence ale zvládá vyčíst ze snímků mozku pořízených moderními zobrazovacími metodami raná stadia Alzheimerovy choroby s účinností 93 %, a u Parkinsonovy choroby dokonce 95 %. Včasná diagnostika také výrazně zvyšuje naději na vyléčení karcinomu prsu. Vyhodnocení některých snímků je ale komplikované, protože zdravá tkáň má strukturu, jež vznikající nádor do značné míry „zamaskuje“. Některé systémy umělé inteligence ale dosahují při odhalení tohoto velmi rozšířeného typu nádorového onemocnění úspěšnosti 99 %.

Diagnóza chatbotem

Do medicíny vstupuje i populární umělá inteligence ChatGPT firmy OpenAI. Odborníci věří, že může sloužit jako „první linie“ pro kontakt s pacientem a bude schopna stanovit předběžnou diagnózu. Nedávno například formuloval epidemiolog Andrew Beam z Harvardovy univerzity 48 různých popisů zdravotních potíží a zadal je algoritmu GPT-3 s tím, aby určil možné diagnózy. Umělá inteligence zařadila správnou diagnózu mezi trojici nejpravděpodobnějších v 88 % případů. Zkušení lékaři to na základě týchž popisů dokázali v 96 % případů, zatímco úspěšnost lidí bez lékařského vzdělání nepřesáhla 55 %.

„Je pro mě obrovským překvapením, že umělá inteligence dokáže tak dobře hodnotit popsané příznaky onemocnění,“ říká Beam. V předchozím výzkumu vědci zjistili, že online počítačové algoritmy, které mají pacientům pomáhat při diagnostice zdravotního stavu, zařadily správnou diagnózu mezi tři nejčastější možnosti pouze v 51 % případů. Jejich výkon je tak srovnatelný s diagnózami od medicínských laiků.

Chatboty, jako je ChatGPT, jsou při určování diagnostiky uživatelsky přívětivější, protože lidé mohou jednoduše popsat své zkušenosti, místo aby je vkládali do programů, které vypočítávají statistickou pravděpodobnost onemocnění. Navíc mohou chatboti klást pacientovi doplňující otázky podobně jako lékař. Andrew Beam ale přiznává, že popisy příznaků použité ve studii byly pečlivě formulované a měly jedinou správnou diagnózu. Pokud by pacient popis svých příznaků špatně formuloval nebo v něm neuvedl klíčové informace, byla by přesnost rozhodování umělé inteligence zcela jistě nižší.

Vědci zároveň zdůrazňují, že je nutné umělou inteligenci „obrnit“ proti dezinformacím, protože často neodliší data z hodnověrného pramene od zcela mylných informací. Navíc tu existuje teoretické riziko, že někdo ovlivní rozhodování chatbotů tím, že rozšíří na internetu dezinformaci formulovanou tak, aby byla pro umělou inteligenci „lákavá“ a ta ji brala přednostně v potaz. I proti tomu lze ale chatboty pojistit. Dokazují to výsledky testování chatbotu Med-PaLM, který čerpá informace z reálných dotazů pacientů a z toho, jak na ně lékaři odpověděli. K tomu ještě nabírá informace z databází, kde jsou uloženy otázky a správné odpovědi pro zkoušky lékařů. Při testech správnosti lékařských diagnóz dosahoval chatbot Med-PaLM shody se současnými znalostmi v lékařských vědách 92,6 %. Lékaři měli při diagnostice na základě týchž informací úspěšnost 92,9 %. 

Archeologická lokalita Paquimé v severomexickém státě Chihuahua, která je dnes součástí světového kulturního dědictví UNESCO, byla ve 13. a 14. století našeho letopočtu politickým a kulturním centrem mogollonské kultury. Lidé této kultury obývali území mezi Arizonou, Novým Mexikem, Texasem a severem Mexika, až do příchodu Evropanů, kdy mizí z historie.

Paquimé je už dlouho v hledáčku archeologů. Vědcům se již podařilo zjistit leccos o vzniku a zániku tohoto sídla, a také o rituálech, které se tam odehrávaly. Přesto stále ještě máme velké mezery, například pokud jde o genetiku nebo o sociální strukturu tehdejších obyvatel. A právě tuto mezeru se nedávno rozhodl zaplnit Jacob Sedig z Harvardovy univerzity.

Oběť z Domu studny

Sedig se svými kolegy analyzoval DNA dítěte, pohřbeného pod centrálním sloupem místnosti v Domě studny. O tomto místě se odborníci domnívají, že bylo ceremoniálním centrem Paquimé. Badatelé zde v minulosti objevili rituální objekty, a také posvátnou podzemní studnu. Předešlý výzkum ukázal, že pohřbené dítě bylo pravděpodobně obětováno a místo jeho posledního odpočinku naznačuje, že se mohlo jednat o příslušníka tehdejší mogollonské elity.

Asi nejvýznamnějším zjištěním nového výzkumu je, že rodiče dítěte byli velice blízce příbuzní – bližší než jsou si bratranci či sestřenice. Takto blízký vztah mezi partnery je přitom ve většině dnešních lidských společností tabu. Zároveň ale v řadě společností existují výjimky, týkající se právě elity společnosti, především té nejvyšší, u které příbuzenská tabu často neplatí. Podle vědců je možné, že dětská obětina příslušníků tehdejší společenské elity mohla mít zvláštní význam. Mohla například sloužit jako rituální oběť při svěcení významných budov. 

„Výsledky analýzy DNA nám poskytují jedinečný pohled na sociální hierarchii a sociálně-náboženské praktiky v předkolumbovském Paquimé,“ přibližuje výsledky studie, kterou zveřejnil odborný časopis Antiquity, Jakob Sedig. „V budoucnu se chceme věnovat analýzám DNA dalších jedinců z Paquimé a severního a západního Mexika. To by nám mohlo pomoci pochopit, jak se různé společenské skupiny mogollonské kultury v průběhu časů pohybovaly a mísily.“

Ačkoliv se slovo „Zeppelin“ stalo téměř synonymem nejen německé, ale vlastně každé vzducholodě, jde o velice zavádějící označení. Nesporným faktem je, že hrabě Ferdinand von Zeppelin představoval velkého průkopníka a svého času největšího výrobce vzducholodí, rozhodně však nebyl jediný. S německými kříži létaly také stroje značky Schütte-Lanz, jež se z technického hlediska mohly směle měřit s výrobky Zeppelinovy továrny. Vzducholodě nasazovaly za světové války i další velmoci, ačkoliv žádná z nich jim nedůvěřovala tak pevně jako Německo.

Pro armádu i námořnictvo

Nadšení císařových generálů a admirálů pro vzducholodě ale nápadně kontrastovalo s faktem, že se návrhy hraběte Zeppelina zpočátku setkávaly s odmítáním některých skeptiků. Tvrdohlavý vynálezce se ovšem nikdy nevzdal a navzdory skepsi nechal postavit svou první vzducholoď LZ 1, která se poprvé vznesla 2. července 1900. Následovaly další stroje, z nichž některé byly ztraceny kvůli nehodám, avšak jejich parametry se stále zlepšovaly. LZ 3 odstartovala 9. října 1906 a konečně přesvědčila i představitele armády o svém potenciálu, díky čemuž se stala prvním zepelínem ve vojenských službách. Hrabě pokračoval ve vylepšování, ačkoliv takřka všechny jeho vzducholodě se držely jedné základní koncepce. 

Pokud jiné státy zpravidla preferovaly designy nevyztužené (bez pevné kostry) či poloztužené (s pevným kýlem), firma Zeppelin získala slávu díky ztuženým vzducholodím, které užívaly kompletní pevnou kostru z hliníku (později z duralu). Pod trupem byly zavěšeny gondoly pro posádku a náklad, pohon zajišťovaly benzinové motory Maybach. 

Brzy se objevila i konkurence v podobě vzducholodí firmy Schütte-Lanz, jež poslala svůj první výrobek do vzduchu v roce 1909. Její výtvory mívaly proti těm Zeppelinovým vyspělejší aerodynamiku a užívaly dřevěnou a překližkovou kostru, takže byly levnější, ale méně odolné vůči vlivu počasí. Ostatně právě to představovalo pro vzducholodě všech značek vážnou hrozbu, vítr a bouře způsobily zkázu mnoha létajících obrů. Navzdory tomu se ale zepelíny před první světovou válkou i v jejích prvních letech těšily velké podpoře, a to zejména díky doletu, vytrvalosti a nosnosti. Už Zeppelinovy předválečné stroje nabízely dolet přes 2 000 km a dokázaly dopravit 6–8 tun nákladu (včetně pum), čemuž se tehdejší letouny s pevným křídlem nemohly ani vzdáleně vyrovnat.

Foťáky i bomby

Právě impozantní dolet a nosnost vzducholodí tedy určovaly i jejich hlavní poslání v německé armádě a námořnictvu. Jednalo se především o prostředky pro dálkový průzkum či strategické bombardovací nálety, v případě loďstva i pro hlídkování nad mořem. Nejdříve se pro tyto funkce adaptovaly civilní typy, ale firmy Zeppelin a Schütte-Lanz potom začaly dodávat též speciální vojenské konstrukce. Ty přepravovaly fotografické přístroje a bomby a dostaly také obranná kulometná stanoviště, nejčastěji na horní straně trupu. 

Již v srpnu 1914 začala armáda s nasazováním zepelínů pro bombardovací nálety, jejichž cílem se stávala města ve Francii, Rumunsku (od roku 1916) a carském Rusku. Velice rychle se však ukázala zranitelnost vzducholodí při denních misích, při kterých několik těchto obrů srazila k zemi protiletadlová palba. Brzy osádky přešly k nočnímu bombardování a jejich primárním cílem se stala Velká Británie, na niž potom směřovaly zejména nálety vzducholodí německého námořnictva.

Útoky na ostrovy

Německo tedy zahájilo první strategickou bombardovací kampaň v historii, ačkoli císař Vilém II. se nejprve zdráhal povolit nálety na Londýn, jelikož chtěl šetřit své královské příbuzné. První útok na Velkou Británií se uskutečnil v noci z 19. na 20. ledna 1915, kdy udeřily vzducholodě LZ 24 (L 3) a LZ 27 (L 4) – tehdy však ještě bomby nepadly přímo na hlavní město. Londýn se poprvé stal cílem v noci z 31. května na 1. června 1915, kdy zahynulo sedm osob. Útoky pokračovaly, a přestože oběti a škody byly většinou omezené, psychologický dopad se zanedbat nedal.

Zepelíny dokonce obdržely strašidelnou (a v propagandě silně užívanou) přezdívku „Baby Killers“. Britům se zpočátku příliš nedařilo náletům efektivně vzdorovat, rychle se však učili a zaváděli do služby nová protiletadlová děla a výkonnější stíhací letouny, které mohly stoupat do výšek, kde vzducholodě dříve operovaly zcela bezpečně.

Nové třídy

Hrabě von Zeppelin pokračoval ve vylepšování a stavbě vzducholodí i po vypuknutí světové války, a proto černé kříže nosily stále větší a výkonnější stroje. Po úspěšné třídě P, jež nabízela dosah přes 4 000 km, dostup 3 200 m a unesla zátěž více než 16 tun, následovala roku 1916 třída R, ve Velké Británii známá též pod přezdívkou „Super Zeppelin“. Tito přes 163 metry dlouzí giganti dokázali urazit vzdálenost 7 400 km, mohli vystoupat do výšky okolo 4 000 m a unesli náklad o tehdy takřka neuvěřitelné hmotnosti 32 tun. Jako nosný plyn nadále sloužil vysoce hořlavý vodík, což nevadilo jen do doby, kdy osádky britských stíhaček začaly fasovat výbušné a zápalné střelivo.

Vyčerpání možností

Německé ozbrojené složky stupňovaly útoky a v noci z 2. na 3. září 1916 udeřilo celkově 16 námořních a armádních vzducholodí. S narůstajícím počtem však přibývalo strojů, které šly k zemi v plamenech. Sám hrabě Zeppelin roku 1916 varoval, že jeho slavná konstrukce už prakticky vyčerpala své limity, a dokonce se pustil do projektů velkých bombardérů s pevným křídlem. Němečtí generálové a admirálové však stále věřili ve stroje lehčí než vzduch a objednali si stavbu nových výškových vzducholodí.

Hrabě proto začal vyrábět stroje třídy S, v Británii známé také jako „Height Climbers“, jež měřily na délku 198 m a nabízely dolet přes 10 000 km a dostup bezmála 6 000 m. Působení v takových výškách už ale znamenalo problémy pro motory i posádky a třída S tak nenaplnila očekávání. Vzducholodě pokračovaly v náletech také během roku 1917, ale stále častěji je doplňovaly velké bombardéry s pevným křídlem. Poslední nálet zepelínů na Londýn se odehrál v noci z 19. na 20. října 1917, ale skončil katastrofou, jelikož Němci z jedenácti nasazených strojů ztratili hned pět kvůli extrémní nepřízni počasí.

Poslední Strasserův nálet

Kromě dálkového průzkumu, strategického bombardování či námořního hlídkování se hledaly též další způsoby využití vzdušných gigantů. Nepochybně nejvíce se v tomto směru proslavila vzducholoď LZ 104 (L 59), jež v listopadu 1917 uskutečnila let do Afriky. Původně šlo o plán poslat zásoby německým silám na jihu černého kontinentu, jimž velel vysoce úspěšný vojevůdce Paul von Lettow-Vorbeck. Posádka však původní úkol nakonec nesplnila, protože Němci dostali chybnou zprávu o generálově porážce, takže vzducholoď se nad Súdánem otočila a vrátila se do Jambolu v Bulharsku, odkud původně vzlétla. Přesto se ale jednalo o impozantní výkon, protože LZ 104 zůstala ve vzduchu 95 hodin a urazila vzdálenost přes 6 800 km. Získané zkušenosti se potom využily při plánování dalších operací a rovněž v meziválečné éře, kdy velké civilní vzducholodě létaly přes oceán. 

Hlavním zastáncem dalších akcí zepelínů se stal kapitán Peter Strasser, jenž velel útvarům námořních vzducholodí a naplánoval většinu náletů na Velkou Británii. Ten poslední se mu však stal osudným, jelikož v noci z 5. na 6. srpna 1918 odstartoval na palubě nejnovější vzducholodě LZ 112 (L 70), prvním stroji nové třídy X s plánovaným doletem 12 000 km. Při akci však „nebeského obra“ sestřelila britská stíhačka a v troskách zahynul rovněž sám Strasser, který se prý už zabýval i myšlenkou útoků na New York. 

Jeho smrt tak symbolizovala i konec bojového nasazení obávaných německých vzducholodí, jejichž provoz navíc stále více omezoval nedostatek vodíku. Vítězné velmoci po skončení války nařídily Němcům odevzdání zbylých obrů, avšak reálně získaly jen malý počet, jelikož němečtí námořníci většinu exemplářů raději sami zničili. Hrabě von Zeppelin zemřel sice už v březnu 1917, avšak jeho společnost fungovala dál a soustředila se na stavbu obřích dopravních typů, o něž jevila veliký zájem i Hitlerova říše. Jejich éru slávy ukončila až tragédie vzducholodě LZ 129 Hindenburg.

Rotace Země kolem své osy se v dlouhodobém měřítku zpomaluje. Tento jev je způsoben hlavně působením slapových sil mezi Zemí a Měsícem. V průměru se pozemský den prodlužuje asi o 1,8 milisekundy za století. Toto zpomalení však není rovnoměrné a existují krátkodobé výkyvy, které mohou způsobit i dočasné zrychlení rotace naší planety. Například zemětřesení, které zasáhlo v březnu 2011 Japonsko, zrychlilo rotaci Země a zkrátilo délku dne o zhruba 1,8 mikrosekundy.

Dění na Zemi má ale na rychlost rotace jen relativně omezený vliv, byť se v posledních letech objevuje stále více studií, které připisují takový vliv například klimatickým změnám, zejména pokud jde o tání ledovců a související vzestup hladiny oceánu. Zásadním faktorem ovlivňujícím rychlost rotace Země a tím i délku dne ale zůstává vzdálenost mezi Měsícem a Zemí. I ta se ale v průběhu časů mění.

V současnosti dělí Zemi a našeho souputníka v průměru 384 400 km, přičemž se tato vzdálenost v průběhu času zvětšuje – ročně se Měsíc od Země vzdálí o zhruba 3,8 centimetru. Nová studie čínských vědců ale naznačuje, že v minulosti docházelo v tomto směru k poměrně zásadním změnám.

Analýza podmořských sedimentů – tzv. tidalitů, ze kterých lze mimo jiné vyčíst údaje o přílivech a odlivech, totiž podle čínských vědců ukázala, že vzdálenost Měsíce a Země se v dávné minulosti nejméně dvakrát skokově měnila.

Dvě hodiny k dobru

Před miliardou let trval jeden pozemský den jen zhruba 19 hodin. První zásadní změna se podle vědců odehrála na počátku tzv. kambrické exploze – období před zhruba před 650 až 500 miliony let, kdy se život na naší planetě zásadním způsobem diverzifikoval a rozšířil. Druhá podobná změna, kdy došlo ke skokovému zpomalení rotace Země, se podle vědců odehrála před 340 až 280 miliony let. Zpomalování rychlosti rotace Země podle vědců prodloužilo pozemský den o více než dvě hodiny, což mohlo ve svém důsledku vést k zásadní diverzifikaci života na Zemi. Vzdálenost Země a Měsíce byla podle vědců před touto změnou větší o zhruba 20 000 kilometrů.

A výhled do budoucna? Pokud v budoucnu nedojde k nečekaným astronomickým událostem, například ke srážce Země s planetkou a neprojeví se nějakým zásadnějším způsobem klimatické změny, bude proces zpomalování rotace naší domovské planety i nadále velmi pomalým tempem pokračovat. Za zhruba 200 milionů let se budou děti ve školách učit, že jeden den trvá 25 hodin.

Frombork je malé, ale historicky velmi významné město u Viselského zálivu v jižní části Baltského moře. První písemné prameny zaznamenávají formující se městečko již v roce 1278, později patřilo Řádu německých rytířů, v 15. století se stalo součástí Polského království, aby ho v 18. století získalo Prusko. Součástí Polska se Frombork opět stal až po 2. světové válce.

V historii Fromborku má důležité postavení období mezi lety 1510 až 1543, kdy zde jako kanovník varmijské kapituly působil astronom Mikuláš Koperník. Ve Fromborku prováděl svá astronomická pozorování, a také tam sepsal své dílo De revolutionibus orbium coelestium (O obězích nebeských sfér), které zahrnuje zásadní důkazy pro heliocentrickou povahu vesmíru. Frombork se také stal místem, kde slavný astronom v roce 1543 zemřel.

Kružítko slavného astronoma?

Pokud bychom vlajky definovali pouze coby znak příslušnosti k určitému rodu či armádě, sahala by jejich doložená historie zhruba do 11. století př. n. l., kdy pod bílým praporem vyráželi do boje vojáci čínské dynastie Čou. V následujících staletích pak římští legionáři pochodovali pod praporem zvaným vexillum, Mohamedovy armády měly pro změnu černou zástavu a vikingští válečníci bojovali pod různými prapory zachycujícími havrany.

Významnou roli sehrály vlajky za rozmachu mořeplavby začátkem 17. století, kdy sloužily k jednoduchému odlišení plavidel různých mocností, a to doma v Evropě i během objevitelských či obchodních cest. Stále se však jednalo o znamení impérií či panovníků, která nijak významně nezasahovala do životů obyčejných lidí.

Pod společnou vlajkou

Teprve v 18. století začaly světem citelně otřásat nacionalistické tendence, načež se i „běžní smrtelníci“ hrdě sdružovali pod národními vlajkami. Mnoho zástav vzešlo z adaptací námořních praporů, jako třeba vlajka Spojených států či britský Union Jack. Naopak například standarta vnitrozemského Švýcarska pochází ze středověkých válečných praporů. Většina evropských zemí ustavila svou vlajku v průběhu 19. a začátkem 20. století. V následujících letech se však mnoho národů vymanilo z koloniálních okovů a potřebovalo si vytvořit vlastní identitu. Nové standarty se přitom objevují i v 21. století: Například ta myanmarská se datuje do roku 2010.

Paprsky inckého slunce

• Uruguay | 1828

Původní návrh uruguayské vlajky od politika Joaquína Suáreze zahrnoval devatenáct modrých a bílých pruhů, nicméně o dva roky později byla uzákoněna verze pouze s devíti. Symbol Sol de Mayo v levém horním rohu pak reprezentuje inckého boha slunce Intiho.

Zlatá budoucnost 

• Kiribati | 1979

Národní pták fregatka na vlajce rozlehlého tichomořského souostroví Kiribati symbolizuje sílu, vyrovnanost a svobodu. Podoba standarty odkazuje k poloze ostrovů na rovníku, zvlněné linie představují oceán a vycházející slunce značí zlatou budoucnost.

Hvězdy a pruhy  

• USA | 1775

Spojené státy americké používají standartu se sedmi červenými a šesti bílými pruhy – podle počtu kolonií, jež vyhlásily nezávislost na Británii. Padesát hvězd v modrém poli pak reprezentuje stejný počet států. První unijní vlajka se objevila roku 1775, současná podoba s padesátkou hvězd vznikla v roce 1960. 

Hrdý papoušek 

• Dominické společenství | 1978

Vlajce ostrovního státu Dominika v srdci Karibiku vévodí papoušek amazoňan císařský, jenž patří k tamním endemitům. Zelená symbolizuje divokost přírody, žlutá domorodce, černá úrodnou půdu a bílá čistou vodu. Kříž je také znakem křesťanství.

Ve znamení ledu 

• Antarktida | 2002

Jelikož nepředstavuje státní útvar, nemá Antarktida jednu oficiální vlajku. V roce 2002 však vznikla zástava Antarktického smluvního systému a existuje i řada alternativ, včetně vlastních vlajek některých tamních teritorií.

V den slunovratu

• Grónsko | 1985

Jako jediná severoevropská země nemá Grónsko na své vlajce skandinávský kříž. Jejím autorem se stal učitel Thue Christiansen, přičemž barvy odkazují k Dánskému království a kruhové pole symbolizuje slunce na horizontu při letním slunovratu.

Trojzubec za svobodu

• Barbados | 1966

Vlajka Barbadosu vzešla z celostátního výběrového řízení a její autor Grantley Prescod zvolil dva modré pruhy coby symboly moře a nebe. Centrální žlutá pak představuje zlatý písek a Poseidonův trojzubec rozdělený na poloviny odkazuje k odtržení ostrova od britského impéria.

Řád s pokrokem 

• Brazílie | 1889

Centrální modrý disk brazilské vlajky zachycuje noční oblohu, i se souhvězdím Jižního kříže. Přes výjev se pak táhne státní motto Ordem e Progresso, tedy „řád a pokrok“. Původní verzi začala jihoamerická země používat v roce 1889, současná podoba zahrnuje šest hvězd navíc. 

Dánská rekordmanka 

• Dánsko | 1219

Podle legendy vyhráli Dánové roku 1219 pod červenou standartou s bílým nordickým křížem slavnou bitvu u Lyndanisse. Oficiální národní zástavou se pak stala v roce 1625 a od té doby se nezměnila, takže jí náleží rekord nejdéle používané vlajky světa.

Ryby nikdy nespí 

• Mongolsko | 1945

Mongolské vlajce dominuje žlutý ideogram sojombo, znázorňující mimo jiné oheň, Slunce a Měsíc. Symbol doplňujících se protikladů jin a jang má abstraktní podobu dvou ryb, které podle tamní mytologie nikdy nespí – stejně jako duch obyvatelstva. Modrý pruh pak odpovídá nekonečné obloze. 

Naděje i krev

• Malawi | 1964

V době vzniku malawské vlajky se více afrických zemí vymaňovalo z područí evropských kolonizátorů, takže vycházející slunce v horním pruhu odkazuje k úsvitu naděje a svobody pro černý kontinent. Červená pak značí krev prolitou při bojích za samostatnost a zelená vzdává hold africké přírodě. 

Drak mnoha podob 

• Wales | 1959

Bílá a zelená představují barvy rodu Tudorovců, zatímco červený drak se tradičně spojuje s legendárním waleským králem Cadwaladrem. První bitvu pod záštitou uvedené standarty vybojoval Jindřich VII. roku 1485 a její současná verze pochází z roku 1959. Vyobrazení draka však neupravuje zákon, takže národní vlajka existuje v řadě variant. 

Slovenský klín

• Česko | 1920

V minulosti představovala vlajku Čech tzv. bikolóra, sestávající z horního bílého a spodního červeného pruhu. Vycházela přitom ze standarty Českého království. Modrá barva přibyla v roce 1920 coby symbol Slovenska a tvar klínu měl zástavu odlišit například od té ruské.

Barvy Slovanů 

• Slovensko | 1991

Slovenská vlajka zahrnuje panslovanské barvy, přičemž uspořádání jejích pruhů se ustálilo už roku 1848. Znak na ni přibyl v roce 1991, aby se víc odlišila od svého ruského či slovinského protějšku.

Vstříc budoucnosti

• Jihoafrická republika | 1994

Zástava JAR se vyvinula ze symbolu bývalé kolonie, do jehož evoluce promluvilo Nizozemsko i Británie. Zelené „ypsilon“ lze interpretovat jako znak sjednocení lidu na společné cestě vstříc budoucnosti. Černá, zelená a žlutá pak odpovídají černošské většině, zatímco červená, bílá a modrá reprezentují bělošskou minoritu.

Ostražití a pracovití 

• Mosambik | 1983

Zelený pruh trikolóry Mosambiku odpovídá bohatství země, černý je symbolem kontinentu a žlutý reprezentuje nerostné zdroje. Červený klín upomíná na boj za nezávislost, zatímco zbraň s motykou nad otevřenou knihou dávají najevo, že jsou obyvatelé ostražití, nepodceňují vzdělání a nebojí se práce. 

Tři ostrovní kříže 

• Spojené království | 1801

Zástava zvaná Union Jack je symbolem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Zahrnuje červené kříže svatého Jiří a Patrika a diagonální bílý kříž svatého Ondřeje. Její současná podoba se datuje do roku 1801.

Modrý lem míru   

• Nepál | 1962

Nepálská vlajka nemá na světě obdobu – skládá se totiž ze dvou pravoúhlých trojúhelníků. V horní části se nachází silueta Měsíce, v dolní Slunce. Červená odkazuje ke květům pěnišníku coby národní květiny, modrá značí mír. 

Bůh je velký

• Írán | 1907

Íránské zástavě dominuje červený státní znak, který je zároveň symbolem Alláha. Po obou jeho stranách se jedenáctkrát opakuje tzv. takbír, tedy fráze „Allahu akbar“, „Bůh je velký“. Nápisy jsou přitom vyvedeny ve starodávném kúfském písmu. 

V dračích spárech 

• Bhútán | 1969

Zatímco žlutá je symbolem monarchie, oranžová hraje významnou roli v buddhismu. Drak dominující bhútánské vlajce se jmenuje Druk, přičemž v bhútánštině se země nazývá Druk Yul alias „dračí království“. Bohatství státu pak vyjadřují klenoty, které svírá mytický tvor v pařátech. 

Potomci bohyně  

• Japonsko | 1869

Ačkoliv přesný původ japonské vlajky neznáme, symbol slunce v podobě rudého kotouče se v historii souostroví opakoval. Císaři se totiž prohlašovali za potomky sluneční bohyně Amaterasu. Oficiálně platí dnešní podoba standarty od roku 1999, ale námořním a státním symbolem se de facto stala již ve druhé polovině 19. století. 

Spolu jsme silní 

• Jižní Korea | 1883

Bílá coby tradiční barva korejské kultury symbolizuje mír a čistotu. Středový kruh zosobňuje světovou rovnováhu, v němž modrá odpovídá negativní energii a červená té pozitivní. Čtyři tzv. trigramy pak vyjadřují harmonii soudržné společnosti. 

Spojení s Čínou

• Hongkong | 1997

Centrální motiv hongkongské vlajky tvoří květ bauhínie, kterou vědci na tamním území poprvé zdokumentovali. V jejích okvětních listech se pak nachází pět hvězd, stejně jako na vlajce Čínské lidové republiky, a ke spojení s velmocí odkazuje také červená barva.

Pod rajčími křídly

• Papua Nová Guinea | 1971

Návrh zástavy Papuy Nové Guineje vznikl na základě národního výběrového řízení, ve kterém zvítězila teprve patnáctiletá Susan Karikeová. Černá polovina zahrnuje souhvězdí Jižního kříže, v červené se nachází silueta rajky volavé, přičemž barevná kombinace odráží tradiční kmenové odstíny.

Galaxie Messier 82 ze souhvězdí Velké medvědice, známá též jako galaxie Doutník, je jednou z nejzajímavějších galaxií v našem blízkém galaktickém okolí. Přestože není příliš velká – její průměr se pohybuje okolo 40 800 světelných let, je při vzdálenosti asi 12 milionů světelných let jednou z nejbližších hvězdotvorných galaxií.

Tuto bouřlivou aktivitu, díky které je tato galaxie asi pětkrát jasnější než Mléčná dráha a její centrální část asi stokrát jasnější, zřejmě vyvolalo přiblížení k sousední spirální galaxii M81, k němuž v minulosti došlo. 

Bohatá úroda hvězdokup

Vzhledem k překotné tvorbě hvězd se v galaxii Doutník nachází spousta zajímavých věcí, počínaje extrémně zářivým pulsarem M82 X-2, který vyzařuje energii zhruba 10 milionů Sluncí a narušuje představy fyziků o těchto objektech. Bohatství této galaxie podtrhuje i fakt, že v ní bylo až doposud objeveno zhruba 620 hvězdokup.

Rebecca Levyová ze Stewardovy hvězdárny v arizonském Tucsonu a její kolegové pozorovali galaxii Doutník prostřednictvím kamery NIRCam Vesmírného dalekohledu Jamese Webba v blízce infračerveném spektru. Podařilo se jim objevit více než tisícovku nových kandidátů na hvězdokupy, jejichž hmotnost je větší než 10 tisíc Sluncí. Jejich průměrná velikost je asi 6,6 světelných let a dosahují hmotnosti až kolem milionu Sluncí.

Jak vědci uvádějí ve své práci, zveřejněné na preprintovém serveru arXiv, nově objevené hvězdokupy podle všeho představují nedávno vzniklou populaci v centrální části galaxie Doutník, nejspíš jako důsledek zmíněného přiblížení ke galaxii M81. Do budoucna vědci plánují detailní výzkum objevených hvězdokup, včetně měření jejich hmotností.

Marie Magdalena Trčková z Lípy se narodila roku 1569 do rodu Lobkoviců. Dívčin otec Ladislav III. Popel se mohl pochlubit celkem devíti či deseti potomky, hospodářskou obratnost po něm však podědila především tato tmavovlasá, pohledná, aktivní a temperamentní dcera. 

Předbělohorská doba znamenala pro rodinu příležitost k nebývalému majetkovému vzestupu. Co se politické moci týká, tam už úspěchy Lobkoviců tak jednoznačné nebyly. Ladislav s bratrem Jiřím získali dočasný vliv v době upadající vlády Rudolfa II., kdy se řízení státních záležitostí ujímaly rozličné dvorské kliky. Tihle dva to však přehnali a čekal je rozsudek smrti a ztráta cti a majetku. Jiřímu císař trest změnil na doživotí a Ladislav i s celou rodinou uprchl ze země. (Část jmění si mohla podržet jen jeho žena Magdalena ze Salm-Neuburgu.) Časem však zapracovala příslovečná vrtkavost nemocného Habsburka. Rudolfův hněv vyprchal a rodina se mohla vrátit. A přestože nakonec získala i původní jmění, období strádání mělo formující vliv na pevné protihabsburské postoje, které Marie Magdalena zastávala až do své smrti. 

V 19 letech se energická dívka vdala za Jana Rudolfa Trčku z Lípy, jednoho z nejbohatších mužů pobělohorských Čech. Manželé sdíleli evangelickou víru i vášeň pro skupování nových statků. Doba však protestantům nepřála. Je až neuvěřitelné, že stále se rozšiřující východočeské panství s centrem v Opočně přestálo turbulentní časy bitvy na Bílé hoře i následných konfiskací. A přitom právě mnohé z těchto událostí dopomohly Trčkům k dalším majetkům. Během stavovského povstání manželé lišácky posílali finance oběma stranám v úporné snaze udržet dobré vztahy. Po Bílé hoře Magdalena skoupila prozatím nejvíc panství, a to přesto, že se odmítla vzdát protestantské víry. Její cílevědomost, razance a cit pro příležitost rodu umožnily proplout událostmi bez jakékoliv úhony. 

Zlá, nebo schopná? 

Dravost však vedla ještě k jednomu aspektu její osobnosti. Traduje se, že „zlá Manda“, jak jí poddaní přezdívali, byla na své sedláky velmi tvrdá. V těžké době třicetileté války se nedostávalo peněz nikomu, takže ani odírání vlastních lidí nemohlo paní na Opočně přinést nic kromě sílící nevraživosti. Podřízení ji vůbec neměli v lásce a neústupné vyžadování dalších poplatků vedlo roku 1628 dokonce k povstání. Magdalena jednala rázně a tvrdě. Vůdce nechala popravit a řadě dalších přikázala uřezat uši či nos. 

Legendy vypráví několik příběhů ilustrujících nemilosrdný přístup šlechtičny ke všem, kteří stáli mezi ní a ziskem. Údajně měla navrhnout lovčímu, aby každému psovi, jenž plaší a loví zvěř v panských lesích, usekl nohu. V jiném příběhu chtěla navzdory dobrotivosti svého muže pohnat všechny dlužníky k zodpovědnosti. Počkala, až manžel nebude doma, a okamžitě si dala neplatiče předvolat. Ti si však počkali na návrat pána a dostalo se jim odpuštění. Od té doby je v legendách Manda obrazem chamtivosti, zatímco její muž zpodobněním dobroty a laskavosti. V konečném hodnocení této fascinující ženy však není rozumné naslouchat pouze legendám, protože celkový obraz může být daleko barvitější.

Politický vzestup 

Janův a Magdalenin syn Adam Erdman se díky sňatku s dcerou tajného císařského rady Karla z Harrachu roku 1627 dostal mezi nejvyšší patra lidí, obklopujících císaře Ferdinanda II. Otec i syn záhy konvertovali ke katolicismu, díky čemuž mohli povýšit na hrabata. Adam získal ještě jedno příbuzenské pouto. Jeho švagrem a později přímým nadřízeným v armádě se stal generalissimus císařských vojsk Albrecht z Valdštejna. 

Nekorunovaný český král však byl jen zdánlivé terno a v bouřích třicetileté války se toto spojenectví stalo rodu osudným. Roku 1630 zbavil císař Albrechta velení. Rozhořčený vojevůdce jednal přes mladšího syna paní Magdaleny s emigranty a plánoval pomstu. Tvrdí se, že v pozadí většiny jeho plánů stála právě akční opočenská paní. Možná právě proto byla zanedlouho překvapena zprávou, že Valdštejn znovu přijal pozici císařského generalissima. 

Konec nadějí 

Magdaleniny styky s českými stavy v exilu zprostředkovával nejen její mladší syn a později i dcera, manželka Viléma Kinského, ale i hrabě Thurn, jeden ze strůjců a vykonavatelů slavné pražské defenestrace roku 1618. Ten si měl kdysi brát nejstarší dceru opočenské šlechtičny, pro náhlý skon nevěsty však ze svatby sešlo. Obecně protihabsbursky naladěná šlechtična se později stala hybatelkou jednání mezi Valdštejnem a Švédy, podporovanými stavovskou emigrací. Podle svědků generalissimus litoval, že paní Magdalena není muž. Prý by dal mnoho za to, aby její manžel byl tak chytrý jako ona. Urozená dáma neměla za cíl nic menšího než návrat uprchlíků do vlasti, především jí však šlo o její vlastní děti.

To jí přes všechny nesporné schopnosti nebylo dopřáno. Na počátku roku 1633 zemřela na zámku ve Světlé nad Sázavou. O rok později při slavné chebské vraždě skonal spolu s generalissimem i Magdalenin syn Adam a zeť Vilém. Manžel s mladším synem je nepřežili ani o rok, čímž rok Trčků vymřel po meči. Jak rychlý a smutný konec rodu, kterému se dříve díky dravosti a schopným jedincům tolik dařilo.