Červený veleobr Betelgeuse ze souhvězdí Orionu je jednou z nejjasnějších hvězd severní oblohy. Druhá nejjasnější stálice v souhvězdí Orionu je zhruba 1 400× větší než Slunce a více než 100 000× zářivější. Podle astronomů jde o hvězdu, která dospěla na konec své životní dráhy a tomu odpovídají i její extrémní projevy – vyvrhuje množství hmoty a prudce mění svou jasnost. Dřívější pozorování pomocí soustavy ALMA také naznačují, že Betelgeuse dramaticky rotuje – podle odhadů rychlostí až 5 km/s, což je mnohonásobně více, než bychom u podobné hvězdy čekali.

Pozornost astronomů si veleobr Betelgeuse získal na konci roku 2019, kdy se viditelně snížila jeho jasnost. Část odborníků tehdy spekulovala o blížící se (v horizontu milionu let) explozi v podobě supernovy. V dubnu 2020 se ale jasnost Betelgeuse opět vrátila k normálu. Snímky dalekohledu VLT následně odhalily, že záhadné slábnutí jasnosti veleobra způsobilo zastínění závojem prachu, který se vytvořil následkem poklesu teploty v jeho atmosféře.

Nová a doposud nerecenzovaná studie Jareda A. Goldberga, teoretického astrofyzika z newyorského Centra pro výpočetní astrofyziku, přichází s alternativním vysvětlením. Podle Goldberga by za změnou jasnosti Betelgeuse mohl ve skutečnosti stát jeho (doposud neznámý) hvězdný společník. Pokud by se předpoklad o existenci hvězdného společníka podařilo potvrdit, znamenalo by to poměrně zásadní revizi (téměř) všeho, co o Betelgeuse víme, včetně očekávaného přerodu hvězdy v supernovu.

Čtyři nejvýše postavení dohodoví velitelé – Ferdinand Foch, Philippe Pétain, Douglas Haig a John Pershing – se 25. října 1918 setkali v Senlis severně od Paříže. Hodlali projednat podmínky příměří, které měly jejich země závazně předložit Berlínu. Hlavní cíl vojevůdců spočíval v tom, aby znemožnili Německu po podpisu smlouvy zahájit nové boje. 

Debata o nepříteli 

Všichni důstojníci souhlasili, že vilémovské císařství musí vydat děla a železniční vozový park. Neshodli se však na tom, zda Němci na takové podmínky přistoupí. Haig tvrdil, že nepřátelské divize nejsou ani přes těžké ztráty poraženy. Domníval se, že ihned po právě realizovaném ústupu dokážou vytvořit další obrannou linii. Dohodové armády naopak hodnotil jako „značně vyčerpané“. Zároveň se opřel do amerických vojsk, která dle jeho názoru ještě nebyla „zorganizována, vycvičena a do značné míry trpí neznalostí moderního vedení války, takže se s nimi v následujících bitvách nedá příliš počítat“.

Pershing přešel výtky mlčením a zdůraznil, že zásobovací linie vojsk strýčka Sama jsou protaženy přes Atlantický oceán do délky 5 000 km. Proto by podmínky příměří měly zahrnovat vydání všech ponorek. Racionální argument odsouhlasili i ostatní, nicméně Foch nesouhlasil, že Němci zatím nebyli sraženi na kolena. Poukázal na fakt, že od 15. července 1918 se ocitlo v zajetí 250 000 císařských vojáků a Dohoda ukořistila 4 000 děl. Německé svazky prý nejen byly „už tři měsíce denně poráženy“, ale i „fyzicky a morálně naprosto poraženy“.

Spory pokračují

O kritériích příměří se debatovalo také v dalších dnech. V souladu s Fochovým názorem americký prezident Woodrow Wilson navrhl, aby o přesném znění rozhodli představitelé armád. Jenže mezi těmi nadále panovaly rozpory. Haig trval na nutnosti nabídnout takové podmínky, aby je Německo mohlo čestně přijmout: „Ke zpečetění vítězství postačí vydání zabraných území a Alsaska-Lotrinska.“ Britský přístup souvisel s obavami z levicového odboje a Londýn chtěl mít německou armádu jako pojistku proti šíření bolševismu. 

To maršál Foch se hodlal s protivníkem vypořádat se vší tvrdostí. Prosazoval odevzdání třetiny dělostřelectva a poloviny kulometů. Zároveň měla Dohoda obsadit Porýní s předmostími na východním břehu Rýna. Jen v tom viděl vrchní dohodový velitel záruku, že Berlín neporuší mírová ujednání. Pershing zašel ještě dál a protestoval proti uzavření jakéhokoliv příměří.

Tvrdě, nebo umírněně? 

Foch měl ale na takové námitky pádnou odpověď: „Válka je jen prostředkem sloužícím cíli. Když Němci podepíšou příměří dle našich podmínek, bude cíle dosaženo. A pokud bylo dosaženo cíle, nemá nikdo právo prolít již ani kapku krve.“ Výsledky, o které maršál usiloval, však příměří přesahovaly. Po odstranění překážky v podobě německých vojsk měla mít Paříž příležitost ke zformulování vlastních podmínek uzavření míru a neohlížet se přitom na návrhy Washingtonu.

Došlo tak k paradoxní situaci. Souhlasem s tím, že rozhodnou vojáci, umožnil Wilson generálům zrušit mírové podmínky obsažené v jeho vlastních čtrnácti bodech. Druhé jablko sváru představovala otázka, zda má smlouva o příměří řešit reparace. Na jejich zařazení opět tlačili hlavně Francouzi a premiér Georges Clemenceau to na spojence navlékl chytře. Sdělil jim, že se chce „principu reparací jen dotknout“, aby Němce nepodráždil, a obhajoval vágní formulaci „náhrada škod“. Zároveň si však pařížské ministerstvo financí reálný dopad pojistilo doplněním výhrady, že „všechny budoucí nároky či požadavky ze strany států Dohody zůstávají nedotčené“.

Čtyři nejvýše postavení dohodoví velitelé – Ferdinand Foch, Philippe Pétain, Douglas Haig a John Pershing se snažili sestavit dohodu, která by Německu  znemožňovala začít další boje. Vilémovské císařství podle ní mělo vydat děla, ponorky a další zbraně. Jablko sváru představovala zejména otázka, zda má smlouva o příměří řešit i reparace.

Třetí zásadní téma podmínek příměří, které hodlala Dohoda předložit Německu, se týkalo světových moří. Zatímco podmínky příměří na pevnině pojal Foch striktně, v otázce flotily si přál nepříteli odlehčit a žádat jen vydání ponorek. Oponujícím kolegům položil manipulativní otázku: „Čeho se od německé hladinové flotily obáváte? Za celou válku se jen několik jednotek odvážilo vyplout z přístavů. Vydání těchto lodí by bylo pouhým gestem, jež by potěšilo veřejnost.“

Vydání loďstva

První lord britské admirality Eric Geddes připomněl, že setrvávání nepřítele v přístavech zajistila jen a pouze královská flotila. Poukázal též na skutečnost, že zůstane-li německé loďstvo nedotčeno, bude Royal Navy pod tlakem až do uzavření míru. Předseda londýnské vlády David Lloyd George proto navrhl účinné, ale méně pokořující kompromisní řešení: místo vydání plavidel měla Dohoda vyžadovat pouze jejich internaci.

Tomuto nápadu se admiralita po jistém váhání podvolila. Konečný požadavek zněl, aby kromě odevzdání 150 ponorek bylo v přístavech neutrálních států internováno deset bitevních lodí, šest bitevních křižníků a lehká plavidla. Vzhledem k obtížím při hledání dostatečně velkého neutrálního přístavu se ale místem internace stala britská základna Scapa Flow. 

Rychlý podpis

Berlínská vláda obdržela 5. listopadu 1918 zprávu, že Dohoda své podmínky dokončila a jednání mohou začít. Nazítří z německé metropole vyrazila delegace vedená státním sekretářem bez portfeje Matthiasem Erzbergerem a o dva dny později dojela skrz poničenou Francii na smluvené místo v Compiègneském lese. K závěrečnému aktu krvavého dramatu došlo ve vagonu Fochova osobního vlaku. Němci obdrželi seznam podmínek a dostali 72 hodin k vyjádření. Sám Foch se jednání takřka neúčastnil a nechal je na dalších francouzských a britských důstojnících.

Spojenci vyžadovali úplnou demilitarizaci, za niž protivníkovi nabídli jen drobné ústupky. Námořní blokádu pak hodlali zcela zrušit až po dojednání finálních mírových podmínek. Pro německé delegáty šlo o nečekaně tvrdé požadavky. Avšak zároveň se ocitli v bezvýchodné situaci – domácí fronta se hroutila a hrozil úder protivníka do týlu přes Rakousko. Erzberger se tak zmohl pouze na korekci některých nereálných požadavků (Dohoda kupříkladu požadovala vydání více podmořských člunů, než kolik jich Němci vlastnili), prodloužení lhůty pro stažení vojsk a formální protest vůči striktnosti podmínek.

S doutnající levicovou revolucí za humny, při rostoucím ohrožení jižní hranice a trvalém tlaku na hranici západní neměli berlínští vyslanci žádný vyjednávací prostor. K podpisu příměří došlo bez zbytečných odkladů 11. listopadu 1918 v pět hodin ráno. Po uplynutí smluvených šesti hodin první světová válka v 11.00 skončila. 

Pozitivní příklady táhnou

O tom, že pozitivní motivace může při terapii sehrát velmi významnou roli, víme „díky“ pokusům Mary Tudorové. Háček je v tom, že se tohoto závěru ve 40. letech minulého století dobrala přes motivaci negativní. A byť se při jejích pokusech neumíralo, trvalé následky si dětští pacienti odnesli do dospělosti. Do historie medicíny se její experiment zapsal jako Studie monster. Tím monstrem ovšem byla ona a její kolegové. Skupinu dětí se silnou koktavostí rozdělila na poloviny, přičemž jedny neustále chválila, ale ty druhé kritizovala (bez ohledu na to, jak dobře si vedly). Chváleným terapie pomohla, ti kritizovaní často přestali zcela mluvit.

Můžeme si to prosím půjčit?

Jmenovala se Henrietta Lacksová a byla matkou pěti dětí. V jednatřiceti letech zemřela na rakovinu děložního čípku. Byla Afroameričankou. A nejspíš proto, že se psal rok 1951, nikdo neměl potřebu si od černošky vyžádat souhlas s užitím jejího „biologického“ materiálu. Z odebraných rakovinných buněk, nazývaných HeLa, byla vytvořena buněčná linie, jež se stala univerzálním vzorkem pro více než 60 000 pokusů a studií. Paní Lacksové to nepomohlo. Ale z toho, že se ještě léta po jejím skonu využívá ve vědě bez jejího souhlasu její vzorek, mohli profitovat aspoň ti sirotci, které po sobě zanechala.

Pokrok pro celé lidstvo 

Žloutenka není jen nemocí špinavých rukou. Že existují různé kmeny žloutenky a jinak se šíří – A fekálně/orální cestou, B zase intimním kontaktem a přenosem tělesných tekutin – to popsal až pediatr Saul Krugman. Proti hepatitidě B také vyvinul prototyp vakcíny. Chtělo by se zatleskat, protože „béčko není žádné béčko“. Ročně se jí nakazí 257 milionů lidí. Horší je ovšem způsob, jakým se Krugman ke svým závěrům dostal. Experimentoval totiž na chovancích dětského domova ve Willowbrooku. Panovaly tam otřesné hygienické podmínky, a lékař navíc cíleně desítky dětí žloutenkou nakazil. Výsledek jeho práce je pozitivní pro miliony lidí, to však nevykoupí způsob provedení experimentu. 

Tohle, nebo nic

Odborně se to nazývá Hobsonova volba, česky bychom její princip vyjádřili jako „Ber, nebo nech být!“. A právě tím vynikaly proslulé farmaceutické společnosti, které testovaly nová léčiva (v poslední fázi klinických studií) před uvedením na trh. Řekněme, že v nigerijské provincii Kano zuří meningitida kosící děti. A jako z udělání jde kolem zástupce farmaceutického gigantu a ten místním nabídne lék, jenž na meningitidu může zabrat. Pravda, je ještě neozkoušený, ale aplikací ho tu může otestovat. Svolí k tomu rodiče dětí? Mohou si vybrat mezi tím, že své ratolesti léčit nebudou vůbec, anebo schválí léčbu neprověřeným experimentálním lékem. Je to zkrátka volba, která má k férovosti daleko.

Koncem 70. let vyvstala před neutrálním Švédskem nutnost nahradit zastarávající obrněné transportéry Pansarbandvagn Pbv 302, připomínající americké M113, novým univerzálním bojovým vozidlem pěchoty. Mělo jít o obrněnec vhodný pro severské klimatické podmínky, s vyšším stupněm ochrany osádky a výsadku, než měl předchůdce, dostatečně mobilní v tamním terénu, schopný bránit se v případě potřeby i proti tankům protivníka a nízkoletícím vrtulníkům. Zvláštní pozornost konstruktéři věnovali minimalizaci demaskujících příznaků, zejména radarového odrazu a tepelné stopy vozidla. Vývoji nového „bévépéčka“ dalo švédské ministerstvo obrany zelenou v roce 1977.

Zatím šest verzí 

V roce 1983 vznikla pracovní skupina nazvaná Stridsfordon 90 (bojové vozidlo 90) tvořená zástupci armády, vládní vyzbrojovací agentury a domácích zbrojovek, především Hägglunds a Bofors pod křídly společného podniku HB Utveckling AB. První krok spočíval v podrobné analýze vývoje této kategorie techniky u hlavního potenciálního protivníka v SSSR a ve světě, ve vyhodnocení zahraničních zkušeností s užíváním „bévépéček“ a v rozboru tehdejších trendů vojenských technologií. Švédové stanovili přibližně 500 charakteristik, kterým mělo jimi vyvíjené vozidlo vyhovět.

V letech 1988–1991 pak probíhalo intenzivní testování pěti prototypů. Ty dostaly jako hlavní zbraň automatický 40mm kanon Bofors 40/70B, přestože se uvažovalo i o rážích 25 mm a 57 mm, a k tomu spřažený 7,62mm kulomet. Produkce začala v roce 1993. Výrobce zpětně označuje původní švédské verze jako Mk 0, ačkoli tento systém číslování se prosadil až s první exportní variantou Mk I a výše. Od svého zavedení prošlo vozidlo řadou modernizací. Dosud vzniklo díky modulární konstrukci pět modifikací CV90, a to od Mk 0 po Mk IV. Jako Mk V (tedy šestá) se označuje verze připravovaná k výrobě někdy kolem roku 2030.

U Kábulu...

Obrněnec CV90 prošel bojovým nasazením v Afghánistánu, kde prokázal svou efektivitu a adaptabilitu na pouštní a vysokohorské podmínky a extrémní teplo ty. Norové a Švédové ho použili během operace Zarovnání fronty roku 2007 u města Ghormach. Zbraněmi z „bévépéček“ dokázali na vzdálenosti kolem dvou kilometrů eliminovat skupiny tálibánců, kteří ztratili desítky mrtvých a zraněných, aniž by přitom došlo k ohrožení vlastních spojeneckých sil. Roku 2008 pak norské CV90 „úřadovaly“ v provincii Bádghís. Vozidla CV90 se do stala do bojových střetů také v Libérii, kdy působila v rámci mise OSN.

Pokud jde o nejbližší bojiště, spolehlivých zdrojů o nasazení „devadesátek“ na Ukrajině je zatím jako šafránu. V květnu 2023 jich získal Kyjev přibližně 50 od Švédska, které poskytlo rovněž výcvik asi 3 000–5 000 ukrajinským vojákům nejen v zacházení s CV90, ale též s německými tanky Leopard 2 a švédskými samohybnými houfnice mi Archer. 

...i Ukrajině

Podle některých informací (dostupných k únoru 2024) operuje se švédskými „bévépéčky“ 21. a 93. ukrajinská brigáda. Vojáci Ruskem napadené země si CV90 pochvalují jako spolehlivou, komfortní a vysoce mobilní platformu, zásah v boji dosud „schytala“ asi desítka vozidel. Kvality jejich pasivní ochrany se projevily v tom, že údajně ani jeden člen osádky či výsadku nepřišel o život. Vozidlo prý prokazuje odolnost proti střepinám dělostřeleckých a minometných granátů a při průniku penetrátoru nebo kumulativní ho tlouku do nitra obrněnce nedochází k explozi vezené munice. 

Na východní frontě se ukazuje, že i starší verze tohoto švédského transportéru disponují kvalitními senzory a komunikačními prostředky, které se prozatím Putinovým silám nepodařilo vyřazovat z provozu či citelně rušit. Díky snaze konstruktérů maximálně potlačit demaskující příznaky a také kvůli přídavné maskovací síti Barracuda vykazuje tento typ přibližně o 70 % menší viditelnost pro pozemní radary a infračervené senzory nepřítele než obdobné platformy. Po zkušenostech s „ostrým nasazením“ však osádky vyjadřovaly potřebu zvýšit zásoby vezené munice.

Modulární platforma bojových vozidel CV90, koncipovaná jako rozvětvená rodina vozidel, čítá v současnosti (k únoru 2024) celkem 17 variant pro různé účely. Společnost BAE Systems Hägglunds nabízí i varianty CV90120 jako lehký tank se 120mm kanonem, samohybný dvouhlavňový 120mm minomet Grkpbv Mjölner (pojmenovaný podle kladiva severského boha Thora) nebo s různými typy kanonů kalibru 35, 40 a 50 mm. Výkon motoru verze Mk IV dosahuje 750 kW, přičemž vozidlo poněkud netradičně používá nikoliv kovové, ale gumové pásy. Mají sice menší životnost, ale výrazně snižují provozní náklady i demaskující příznaky vozidla a zvyšují komfort osádky s výsadkem při jízdě. V případě Mk IV, tedy varianty, kterou si objednala Česká republika, jde již o pátou generaci tohoto vozidla, představenou společností BAE Systems v Londýně počátkem roku 2018.

Co osádka ještě přežije

Protože základní architektura podvozku CV90 umožňuje stavbu různých účelových modifikací na stejném základě, zůstává do budoucna zaručená možnost dalších modernizací a zvyšování odolnosti. Prozatím „nejopancéřovanější“ dostupné řešení, které si zákazník může objednat, poskytuje úroveň ochrany přesahující standardy STANAG 4569 úrovně 6, s níž vozidlo a jeho tým přečkají bezpečně zásah 30mm podkaliberní nebo klasickou 30mm průbojnou střelou na vzdálenost 500 m či explozi 155mm dělostřeleckého tříštivotrhavého granátu v 10m blízkosti obrněnce. Česká verze zajistí stupeň 5, tedy „přežití“ 25mm podkaliberního či „plného“ průbojného projektilu vypáleného z 500m dálky či detonaci 155mm granátu vzdáleného 25 m. 

Dosažení relativně nízké hmotnosti vozidla umožnila efektivně navržená konstrukce, která minimalizuje vnější rozměry CV90, avšak zachovává jeho vnitřní prostor. Navíc má „cévéčko“ nižší siluetu ve srovnání s jinými typy ve své kategorii, což z něj dělá o 25 % menší cíl. „Bévépéčko“ nabízí částečnou ochranu osádky a výsadku před některými sekundárními účinky zbraní hromadné ho ničení prostřednictvím vestavěného systému a  filtračního ventilačního zařízení. Na vozidlo lze instalovat rušičky improvizovaných výbušných systémů (IED) a dronů, dá se rovněž multispektrálně maskovat způsobem, který mu umožňuje lépe splynout s okolím.

Pestrá paleta k výběru

V roce 2015 schválená Koncepce rozvoje Armády České republiky ukládala na hradit původní BVP-2 sovětského vzoru novým typem. Ministerstvo obrany (MO) proto oslovilo výrobce devíti etablovaných typů „bévépéček“ – vozidel ASCOD, CV90, Dardo, Puma, Lynx, PMMC G5, Kaplan, Tulpar a Namer. Polovina těchto obrněnců disponovala věží ovládanou zevnitř vozidla, přičemž toto řešení původně AČR preferovala. V létě 2017 se testů na polygonu v Libavé zúčastnily dvě verze CV90, jedna s osádkovou, druhá s bezosádkovou věží (CV90CZr) a dále stroje ASCOD, Lynx a Puma. V testech nejlépe uspěla puma s věží řízenou z nitra obrněnce. 

V březnu 2019 obdrželi uchazeči základní technické požadavky tendru na nové BVP (30mm kanon a schopnost pojmout alespoň osm členů výsadku). Na bezosádkové věži již zadavatel netrval, což vzbudilo dotazy i odborné a politické diskuse. Do tendru se přihlásily jen čtyři společnosti s vozidly CV90 (firma BAE Systems), Puma (PSM), Lynx (Rheinmetall) a ASCOD (General Dynamics European Land Systems). Výběrové řízení ale nakonec Praha zrušila. 

Český kabinet pak na svém zasedání 20. července 2022 schválil pořízení pásových bojových vozidel pěchoty prostřednictvím přímého kontaktu se švédskou vládou. V prosinci 2022 pak došlo k podpisu dohody mezi Českou republikou a Švédskem, která potvrdila hlavní podmínky projektu. Jednalo se zejména o pevně stanovenu cenu 52 miliard korun s DPH za 210 vozidel CV90 včetně veškerého vybavení splňujícího požadavky AČR obsažené v původní soutěži z roku 2019.

Za 60 miliard

Vláda Petra Fialy nakonec 24. květ na 2023 schválila akvizici 246 pásových bojových vozidel pěchoty typu CV90 (o 36 kusů více, než se původně plánovalo) v sedmi verzích celkem za 59,7 miliardy korun včetně DPH. Z tohoto počtu půjde o 141 bojových, 31 velitelských, 18 průzkumných, 13 ženijních, 15 vyprošťovacích a 16 zdravotnických, zbývajících 12 má fungovat jako dělostřelecké pozorovatelny. Následovalo podepsání smlouvy mezi českými zástupci a  firmou BAE Systems-Hägglunds. 

Jedná se o zásadní posun především pro 7. mechanizovanou brigádu AČR, jež nahradí BVP-2 a projde modernizací na mechanizovanou brigádu těžkého typu. České vojsko získá technologicky špičkovou, dle dostupných dat spolehlivou a v boji na několika válčištích ověřenou platformu, která výrazně zvýší jeho schopnosti. Aktuální Koncepce výstavby AČR 2035 počítá s dodávkami „devadesátek“ mezi lety 2026–2030. Vzhledem k životnímu cyklu a modernizačnímu potenciálu zůstane pravděpodobně CV90 ve službě v AČR hluboko do druhé poloviny 21. století. Součástí dohody a souhrnné ceny však nejsou položky jako munice a protitankové řízené střely, užívané ve vozidlech, které si vyžádají úhradu navíc.

Zatím samé plusy

Nákup švédského obrněnce zvýší schopnosti českého zbrojního průmyslu, který se začne na dodávkách „cévéček“ významně podílet. Licenci na CV90 obdrží české ministerstvo obrany, což mu umožní plně kontrolovat úpravy platformy, integraci nových zbraňových systémů a poskytování servisní podpory během celého životního cyklu vozidla. Klíčovou roli v průmyslové spolupráci a servisní podpoře dostanou Vojenský opravárenský podnik (VOP CZ) stejně jako české firmy Excalibur Army, VR Group, Ray Service, Meopta, Pramacom, URC a další. Roli integrátora má plnit VOP CZ. Celkem by se mělo zapojit přibližně 30 českých subjektů zbrojního průmyslu, s tím, že jejich podíl na zakázce přesáhne 40 % hodnoty. 

Akvizicí CV90 získá naše vojsko bojově odzkoušenou platformu s velkým vývojovým potenciálem. Zapojení domácího vojenského průmyslu do výroby vytvoří v kombinaci s (bohužel stále) probíhající válkou na Ukrajině zajímavé obchodní příležitosti, které ale budou muset čeští zbrojaři teprve využít. Pozitivní také je, že se jedná o platformu produkovanou státem, jež s Českem sdílí podobné vnímání bezpečnostních hrozeb, což otvírá příležitosti pro další spolupráci.

Úroveň češtiny se v dobách panování Marie Terezie a Josefa II. nacházela v žalostném stavu, a to následkem nadvlády němčiny ve všech zemích habsburské monarchie. Proto bylo zřejmé, že má-li dojít k české národní obrodě, po níž volaly hlasy některých učenců již v časech osvícenství, prvořadým úkolem bude stabilizovat spisovnou češtinu a obnovit hodnoty, jaké vykazovala zejména v předbělohorské době. Ke složitému vývoji obrozenecké češtiny patřil i její vztah ke slovenštině.

Pod jedněmi křídly

Počátek kontaktů mezi oběma jazyky v době obrození charakterizovala idea panslavismu, vycházející z předpokladu, že Slované tvoří podobně jako Němci jeden kulturní národ či kmen. Josef Jungmann se v předmluvě k překladu Miltonova duchovního eposu Ztracený ráj (1810) dokonce zmiňuje o „všeobecné spisovné řeči slovanské“.

Horlivými hlasateli a propagátory panslavismu byli především tvůrci slovenského původu Jan Kollár a Pavel Josef Šafařík, kteří se svým dílem významně zapsali do dějin české literatury. Jejich panslavismus charakterizoval fakt, že partikulární zájmy podřizovali monumentálním koncepcím, v daném případě slovanským, a že rozlehlost a velikost považovali za přednost. „Národní literatura tím i spěšnější a šťastnější bývá, čím širší jest její okršlek a čím volněji široko daleko na svých křídlách od břehů k břehům, od hor k horám létati může,“ soudil Kollár.    

Slovenská literatura se již několik století vyjadřovala českým spisovaným jazykem, takzvanou bibličtinou odvozenou z Bible kralické, českého překladu bible pořízeného bratrskými učenci. To dávalo důvod k domněnce, že české i slovenské národní hnutí tvoří jednotný proces; že se jedná, jak to postuloval Josef Dobrovský, o vznik jednoho národa československého se společným spisovným jazykem českým. V praxi to znamenalo, že na Slovensku vznikala díla psaná česky, a právě v duchu myšlenky o jednotném národním československém hnutí. Rovněž na české straně nacházelo toto úsilí ohlas. Například v básnických almanaších, které v letech 1795–1817 vydával se svou družinou Antonín Jaroslav Puchmajer, přijímali účast i slovenští autoři. 

Přichází „bernoláčtina“

Nicméně požadavek samostatného jazyka slovenského zazníval stále hlasitěji. Za nejvýznamnější aktivitu v této oblasti lze považovat úsilí slovenského filologa Antona Bernoláka, který se snažil, aby tamější veřejnost přijala západoslovenský kulturní jazyk za spisovnou slovenštinu. Veden těmito pohnutkami, vytvořil slovenskou mluvnici Grammatica slavica a šestidílný slovník Slovár slovenskí, česko-latinsko-německo-uherskí, který vycházel až po autorově smrti, ve dvacátých letech 19. století.

„Bernoláčtina“ se rozlévala hlavně z Trnavy, katolického kulturního centra, a třebaže narážela na zamítavá stanoviska zejména evangelíků a neuplatnila se po celém slovenském území ani v celé slovenské literatuře, znamenala důležitý mezník v etapě formování slovenského národa. Jako spisovný slovenský jazyk slavila úspěch v rozsáhlých epických dílech básníka Jána Hollého, vydaných ve třicátých letech, a rovněž v jeho překladech antické literatury. 

Přední čeští obrozenci považovali tyto tendence za oslabení společného postupu, za marné tříštění sil. Dobrovský „bernoláčtinu“ zásadně odmítl. Myšlenka literatury československé psané jednotným spisovným jazykem tak sice dostala vážnou trhlinu, prošla první krizí, ale ideou čechoslovakismu, založenou na příští existenci samostatného a jednotného československého národa, v českém prostředí třicátých let neotřásla. 

Brána slovenštiny otevřena   

Třebaže se situace v třicátých a čtyřicátých letech vyostřila a diferenciace postupovala, touha po jazykové jednotě přetrvávala. Slováci však chápali tuto jednotu ve skutečně „československém“ smyslu, což podle jejich názoru znamenalo spojení prvků českých a slovenských. Koncepce uplatňování slovakismů v češtině ale v českých zemích narážela na tvrdý odpor, neboť čeština už dosáhla zejména díky rozvinuté neologizaci patřičné úrovně a bránila se jakémukoli narušování. Odmítnutí slovenských snah prezentoval v roce 1832 Jungmannův článek O různění českého spisovného jazyka a Palackého pojednání O českém jazyku spisovaném. 

O pár let později vyslovil přední představitel mladé slovenské literární generace Ľudovít Štúr přání: „Kéž by Čechové ne jen slova naše přijali původní slovenská, ale i v dobách mluvnických jen o něco ustoupili, odtudto by nejen názvem, ale i samou věcí řeč československá vyšla.“ Vůdce mladých slovenských literátů se rovněž obrátil na Františka Palackého se žádostí, aby Češi a Slováci našli kompromisní způsob při řešení jednotného československého jazyka.

Štúr se svými vrstevníky zároveň hledal novou formu spisované slovenštiny, která by kromě jiného spojila katolíky a evangelíky. Čeští obrozenci však vůli k ústupkům neprojevili. Proto se Štúr, Michal Miloslav Hodža a Jozef Miloslav Hurban v červnu 1843 dohodli na zavedení spisovné slovenštiny, jejímž základem se stala středoslovenská nářečí. Tím došlo k ustavení spisovné slovenštiny, jež se na Slovensku setkala s obecným přijetím.

Pokud se černé díry osamoceně potulují vesmírem, je velice obtížné je detekovat. Když se ale černá díra nalézá ve hvězdném systému, kde může vstřebávat okolní hmotu, vzniká tzv. akreční disk, v němž kolem černé díry značnou rychlostí rotuje hmota a vyzařuje velmi jasné a dobře pozorovatelné rentgenové záření, které černou díru prozradí.

Záhadou ale zůstává, jak přesně vzniká rentgenové záření v akrečním disku. Vědci se od sedmdesátých let snaží modelovat tento proces, jejich úsilí se ale až doposud nesetkalo s úspěchem. S průlomem nyní přichází finský astrofyzik Joonas Nättilä z Helsinské univerzity a americké Kolumbijské univerzity v New Yorku.

Simulace akrečního disku

Nättilä, jehož výzkum nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature Communications, použil superpočítačové simulace interakcí mezi záření, plazmatem a magnetickými poli kolem černé díry. Ze simulací vyplynulo, že chaotické turbulence plazmatu, vyvolané magnetickými poli, zahřívají plazma v okolí černé díry, což vede ke vzniku rentgenového záření.

Superpočítačové simulace rovněž ukázaly, že zmíněné turbulence kolem černé díry jsou tak silné, že v dynamice plazmatu hrají významnou roli kvantové efekty. „V každodenním životě nejsou kvantové jevy tohoto typu patrné,“ vysvětluje Nättilä. „V těsné blízkosti černé díry je to ale samozřejmě o něčem jiném.“

Nättilä zjistil, že v modelované „polévce“ plazmatu a fotonů dochází k přeměně rentgenového záření na elektrony a pozitrony, které se při vzájemném setkání anihilují za opětovného vzniku záření. K podobným interakcím většinou nedochází, v extrémním prostředí u černé díry jsou ale takové věci důležité.

Formálně je v Austrálii právě zimní období. Ve skutečnosti to tak ale moc nevypadá. Počasí je tam nezvykle horké. Na mnoha místech Austrálie se teploty pohybují vysoko nad běžnými hodnotami. Příkladem může být Oodnadatta ve vnitrozemských pustinách Jižní Austrálie, kde před pár dny naměřili o 16 °C vyšší teplotu než je dlohodobý průměr.

Horká australská zima

Nad Austrálií se pohybuje systém vysokého tlaku, který přináší nezvyklé horko a tamní teploty lámou rekordy. Vnitrozemí Austrálie je sice tradičně horké a vyprahlé, ale nynější extrémy jsou nápadné. Zřejmě nebude daleko od pravdy, že jde o další z projevů postupujícího globálního oteplování, k němuž se přičítají další faktory.

Vysoký tlak těsně souvisí s horkým počasím. Za vysokého tlaku je méně oblačnosti, což znamená více slunečního svitu. Vysoký tlak také podporuje pohyb vzduchu vedoucí k jeho ohřívání. Koncem srpna se v Austrálii zvyšuje intenzita slunečního záření a současně se prodlužuje den. Letos jsou výsledkem extrémní vedra už během zimních měsíců. Nynější teploty v Oodnadattě v podstatě odpovídají těm, které jsou běžné pro australské léto. Nejvyšší denní teploty v těchto dnech atakují 30 °C, minulý víkend se zde ale teplota vyšplhala na 39,4 °C. Dlouhodobý průměr v této oblasti se přitom v srpnu pohybuje okolo 23 °C. 

Odborníci i veřejnost se proto velmi obávají toho, co přijde v příštích měsících a během australského léta. Obavy panují zejména v otázkách možných požárů, neboť už dnešní podmínky jejich vzniku významným způsobem nahrávají.

Hadi se v západní kultuře netěší dobrému jménu. Mají pověst podlých a zákeřných tvorů. Jako bychom jim nedokázali odpustit podíl na našem vyhnání z ráje. Traduje se, že právě za to byli potrestáni ztrátou končetin a odsouzeni k plazení v prachu. Skutečná historie ztráty hadích končetin je pochopitelně jiná a běžné vlastnosti těchto pozoruhodných živočichů se rovněž výrazně vymykají běžným lidským představám.

Zrozeni z vody?

Okolnosti, za jakých hadi přišli o končetiny a získali typický tvar těla, jsou stále předmětem zuřivých sporů mezi odborníky. Jeden tábor vědců je přesvědčen, že ztráta končetin a dlouhé štíhlé tělo pomáhaly prvním hadům k snazšímu pohybu ve vodě. Předky hadů podle nich musíme hledat mezi druhohorními mořskými ještěry mosasaury (Mosasauridae), kteří byli velmi dobří plavci.

Ve prospěch tohoto názoru svědčí nález 100 milionů let staré fosilie vodního hada z vyhynulého rodu Pachyrhachis, který měl ještě zachované zadní končetiny. Vyznavači „vodní teorie“ vidí v tomto primitivním hadovi přechodnou formu, která dokumentuje postupnou ztrátu končetin v důsledku adaptace hadů na život ve vodním živlu.

Kolébka pod povrchem země

Odpůrci teorie o vodním původu hadů namítají, že většina z dnešních asi 3 500 druhů hadů žije na souši. K tomu dodávají, že analýzy dědičné informace neprokázaly těsnější evoluční pouto současných hadů s dnes žijícími příbuznými mosasaurů, například s varanem komodským. Tento vědecký tábor se kloní k názoru, že předci hadů ztratili končetiny poté, co se uchýlili pod zem, kde si hloubili úzké chodby. Jako hmatatelný důkaz na podporu „podzemní teorie“ předkládají 90 milionů let starou fosilii hada vyhynulého rodu Najash žijícího v podzemí. Tomuto hadovi už sice zakrněly přední končetiny, ale měl stále ještě zachovanou pánev a mohutné zadní nohy.

Vyznavači podzemní teorie proto považují za přechodnou formu mezi čtvernohými plazy a beznohými hady právě druhohorní plazy žijící v zemi.
I dnes najdeme hady, kteří žijí skrytě pod zemí, třeba jihoamerické slepáky (Typhlops). Zároveň nám ovšem příroda nabízí i celkem početnou skupinu hadů, jejichž domovem je voda, například vlnožily (Laticaudinae). Obě skupiny hadů se kromě jiného liší i stavbou vnitřního ucha a rovnovážného ústrojí. Tělo vlnožilů se může ocitnout ve vodě v nejrůznějších polohách. Vodní hadi mají proto rovnovážný orgán mnohem lépe vyvinutý než hadi žijící pod zemí.

Jak ukázal průzkum fosilií pravěkých hadů pomocí počítačového tomografu, například zástupci vyhynulého rodu Dinilisia z doby před 85 miliony roků měli rovnovážné ústrojí typické pro hady žijící v podzemí. Zdá se, že je to další pádný důkaz ve prospěch podzemní teorie o vzniku hadů.

Postiženi dočasnou slepotou

Podzemní život prvních pravěkých hadů poznamenal jak jejich anatomii, tak životní funkce. Toto druhohorní dědictví je na nich dones patrné. Vyvinuli si velmi úspornou látkovou výměnu, která jim dovoluje dlouhé hladovění. Vystačí s poměrně nízkým obsahem kyslíku ve vzduchu. V podzemní temnotě nepoužívali zrak a to se podepsalo na jejich očích.

Na rozdíl od jiných živočichů si hadi nechrání oko pohyblivým víčkem, ale mají je trvale překryto kůží s průhlednými šupinami. Hadům se sice oční víčka zakládají během embryonálního vývoje, ale následně jim srostou v jednolitý „kryt“, který limituje pohyb oka. Tato fyzická zvláštnost má pro hady i další nepříjemné následky. Při svlékání se mezi novou a starou kůží hromadí tenká vrstvička zakalené tekutiny. Ta proniká i mezi starý a nový kryt oka a zastře hadovi výhled. Plaz v tomto období na přechodnou dobu prakticky oslepne.

Had ovšem ani za normálních podmínek není zrovna bystrozraký. Pohled na okolní svět mu zastírá síť cév, které prokrvují kůži kryjící oko. Had tyto cévy střídavě stahuje a opět rozšiřuje, a to několikrát do minuty. Do stažených cév se nevejdou krvinky a výhled se tak plazovi vyjasní. Jakmile se cévy rozšíří, příval krvinek mu svět kolem zase zahalí do mlhy. Pokud se ale had ocitne v ohrožení, stáhne cévy na několik minut, aby hrozbě dokázal čelit co nejlépe.

Zrakové výjimky a sluchové vibrace

I když má hadí zrak ve srovnání s jinými smysly do dokonalosti daleko, přeci jen se najdou i mezi hady druhy, které jsou v tomto ohledu výjimečné. Například asijské bičovky (Ahaetulla) těží z výhod tzv. binokulárního vidění, jež jim dovoluje sledovat jeden bod současně oběma očima. To je vymoženost, která je u plazů zcela výjimečná. Binokulární vidění se hojně vyskytuje u ptáků a savců, i když bylo odepřeno např. kytovcům.

Podobně nedokonale jako zrak mají hadi vyvinutý i sluch. Chybí jim vnější zvukovod, ušní bubínek a střední ucho se sadou sluchových kůstek. Základem jejich primitivního sluchového ústrojí je malá ušní kůstka, která přenáší k vnitřnímu uchu vibrace z okolí. Hadi jsou podstatně vnímavější k vibracím, jež se šíří zemí, než ke zvukovým vlnám šířeným vzduchem. Ze zvukového spektra slyší nejlíp velmi hluboké tóny s nízkou frekvencí.

Čich na špičce jazyka

Hadi tedy mají mizerný zrak a ani na sluch se nemohou spolehnout. Dokonale se ovšem orientují především čichem. Tento smysl jim funguje úplně jinak než nám. Savci včetně člověka nasávají vzduch do nosní dutiny, kde se molekuly pachových látek vážou na nervová zakončení v čichové sliznici. Hadi jsou sice rovněž vybaveni nozdrami a mají i nosní dutinu, ale k čichání je nepotřebují. Jejich čichový orgán využívá ke sběru pachových látek z okolí rozeklaného jazyka. Špičkami jazyka sbírá had „vzorky“ z okolí a polapené pachové molekuly pak zanáší do zvláštní dvojité vchlípeniny ve stropě ústní dutiny. Tam sídlí tzv. vomeronasální nebo také Jacobsonův orgán.

Každá špička rozeklaného jazyka se zasouvá do jedné větve vomeronasálního orgánu, kde se pachové látky vážou na nervová zakončení a dráždí je. Nervové vzruchy pak putují do hadího mozku. Plaz podle pachu rozeznává druh kořisti, pohlavní partnery i své přirozené nepřátele. Hadí jazyk tedy není sídlem chuti, ale slouží jako zdatný pomocník při rozeznávání pachů.

Had je s to rozeznat i malé rozdíly mezi pachem, který do vomeronasálního orgánu vnesla pravá a levá špička rozeklaného jazyka. Využívá toho k určení směru pohybu kořisti. Pokud se pohybuje po stopě stejným směrem jako kořist, pach jeho obětí nabývá na síle. Had to pozná okamžitě, když přiloží špičky jazyka k podkladu. Jedna špička zkoumá stopu o kousek vpředu, druhá se jí dotýká o kousek vzadu. Z rozdílu v síle pachu na několika milimetrech stopy bezpečně pozná, kterým směrem se má vydat při pronásledování.

O jeden smysl navíc

Někteří hadi, například chřestýši (Crotalinae) disponují „šestým smyslem“, který nenajdeme u jiných obratlovců a dokonce ani u zbývajících plazů. Orgán pro tento smysl je uložen v malé jamce mezi okem a nozdrou a je vysoce citlivý i na malé změny v intenzitě infračerveného záření. Díky tomu dokáže chřestýš vypátrat teplokrevnou kořist i v naprosté tmě. Najde například bezpečně sysla ukrytého v odlehlém koutě spletité podzemní nory, kam nepronikne jediný sluneční paprsek.

Tepločivný hadí orgán je tvořen dvěma komůrkami – vnitřní a vnější. Vnitřní komůrka měří vlastní tělní teplotu hada a vnější reaguje na tepelné zdroje v okolí. Z rozdílu mezi vlastní tělní teplotou, která většinou odpovídá teplotě vzduchu v okolí, a teplem přicházejícím z těla kořisti, had usoudí, kde se jeho oběť nachází. Chřestýš je schopen zaznamenat i teplotní rozdíl pouhých 0,002 °C.

Kdo kdy navštívil mořské pobřeží, jistě tuší, jak strašlivá je síla moře. Věčné nárazy vln a větru, který vane z moře, ohlodávají pobřeží. S postupujícím globálním oteplováním se projevy eroze mořského pobřeží ještě více zhoršují. Nedávný výzkum amerických odborníků z illinoiské Severozápadní univerzity nabízí překvapivě jednoduchý postup, který by mohl posílit ochranu pobřeží před erozí.

Tradiční metodou ochrany pobřeží jsou nejrůznější bariéry, s nimiž se ale pojí řada nevýhod. Alessandro Rotta Loria a jeho kolegové našli inspiraci u pobřežních mlžů, kteří se celou svou historii musejí vyrovnávat s destruktivní silou moře. Dělají to tak, že používají minerální látky z mořské vody ke stavbě svých schránek, které je následně chrání.

Elektřina do písku

Vědci hledali podobné řešení, díky kterému by bylo možné zpevnit pobřežní písek, který by pak více odolával moři a větru. Zatímco mlži se spoléhají na energii, kterou získávají z potravy, Rotta Loria s kolegy zjistili, že podobně mohou využít slabý elektrický proud. S jeho pomocí lze uvolnit minerální látky z mořské vody do písku, který se tím zpevní. Ztvrdlé pláže sice nebudou příliš atraktivní pro turisty, ale ohrožený majetek ochrání mnohem lépe. Novou metodu ochrany pobřeží vědci popisují v odborném časopisu Communications Earth & Environment.

Na spuštění potřebných chemických reakcí v mořské vodě postačí 2 až 3 volty. Při tomto napětí vzniká uhličitan vápenatý, což je základní materiál schránek měkkýšů, korálů nebo třeba vápence. Mírné zvýšení elektrického proudu vede k produkci hydroxidu hořečnatého a překvapivě také hydromagnezitu, který se běžně nachází v jeskyních, například jako nickamínek v dolomitových jeskyních.

TIP: Divy moře: U pobřeží Severní Karolíny se zjevil nový ostrov

Tyto molekuly, vytvořené elektrickým proudem, fungují jako malta. Badatelé zjistili, že účinky působení elektrického proudu jsou použitelné jak v píscích obsahujících železo ve vulkanických oblastech, tak i v běžných křemičitých píscích. „Po aplikaci elektrického proudu se písek podobná spíše hornině,“ popisuje Rotta Loria. „Stane se nehybným a pevným. Výsledný materiál je odolný podobně jako ochranné zdi na pobřeží.“ Proces se rozeběhne ihned po zapnutí elektřiny, ale pro dlouhodobý účinek je nutné nechat elektřinu působit několik dní.

Po smrti knížete Sáma se o českém území objevuje zpráva v pramenech teprve za časů franského panovníka Karla Velikého (768–814, od 800 císař). Tomu se v jeho říši podařilo zlomit odpor Sasů, na jihu vyřešit problémy s Avary a na severu si spojenectvím zavázat Obodrity. Na počátku 9. století mohl konečně upřít svou pozornost dál na východ, kde žilo dosud nepodmaněné slovanské obyvatelstvo. Jelikož se první římský císař tažení pro pokročilý věk již nehodlal účastnit, vyslal svého nejstaršího syna Karla podrobit franské moci tamější klany Bohemanů. 

Společně proti nepříteli 

Roku 805 oblehli Frankové hradiště Canburg, avšak neuspěli. Jenomže vládce na vrcholu moci, jakým Karel Veliký byl, tak lehce své plány neopouštěl. Hned následujícího roku 806 se do Čech vypravila nová vojenská expedice, tentokrát pod velením císařova mladšího syna Pipina. Ten vedl proti českým klanům vojsko složené z Bavorů, Alamanů, Burgundů a Langobardů, což opět napovídá cosi o způsobu vedení útoku. Nevíme, zda došlo k nějaké rozhodující bitvě, ale tentokrát se Bohemané podvolili a zavázali se říši odvádět požadovaný tribut ve prospěch Bavorska. 

A tím se dostáváme k otázce českých „kmenů“ a společensko-mocenských poměrů v České kotlině. Když Frankové vpadli do Čech a obléhali Canburg, jednaly české klany zcela jednotně, dokázaly společně zorganizovat obranu země, přijímat závazky a následně je vůči říši také naplňovat. Byla by takového jednání schopna země rozdrobená mezi mikrokmeny? Pro Franky by nebylo jistě nic jednoduššího než se během tažení vypořádat postupně se všemi, případně zlomit odpor těch největších z malých. 

My však sledujeme koordinovaný a účinný odpor jediného kmene Čechů. Aby Čechové mohli plánovat společnou obranu, vyjednávat o míru a také se dohodnout mezi sebou o tom, jak se bude odvádění tributu dělit mezi jednotlivé klany, museli spolu komunikovat a někde se setkávat. Museli tedy mít nějaké sněmovní místo na neutrální půdě, kde se náčelníci scházeli. Pokud si představíme mapu Čech, kde asi mohlo být nejpříhodnější místo, kam to bylo stejně daleko pro Děčany ze severu, Doudleby z jihu, Charváty z východu i Hbany ze západu? Přirozeně uprostřed Čech na opevněné ostrožně nad Vltavou, které sněmu skýtalo příhodnou polohu i bezpečí tehdy zřejmě ještě na neutrální půdě. Později tu vyrostlo pevné pražské hradiště, kam přesídlili Přemyslovci, původně obývající hradiště na Levém Hradci. Nikoliv náhodou tu na posvátném pahorku Žiži po dlouhou dobu stával kamenný stolec českých knížat.

Politická nutnost 

Nebudeme-li brát v potaz dřívější kusé zmínky o válečných akcích, které proti českým kmenům vedl Karel Veliký na počátku 9. století, upozornili na sebe čeští velmoži roku 844 natolik významně, že si to vyžádalo letopiscův zápis: „Ludvík čtrnácti z (celkového počtu) knížat Čechů, kteří žádali o přijetí křesťanského náboženství, vyhověl a v oktávě Epifanie je přikázal pokřtít.“ Co záznam ve Fuldských letopisech konkrétně znamená? Dosud pohanští Čechové se na samém sklonku roku 844 rozhodli k preventivnímu kroku, jenž měl, jak doufali, odvrátit říšskou intervenci na českém území. Předákům Bohemanů byl nepochybně inspirací křest Moravanů, který se odehrál o dekádu dřív. Aniž by česká knížata kdokoliv čekal, objevila se v Řezně u dvora Ludvíka II. Němce s žádostí o křest. Bez nátlaku, z vlastní vůle. Zaskočený král žádosti pohanů vyhověl a na Nový rok 845 proběhl jejich křest. 

Bylo však možné, aby se očekávání českých předáků naplnila? Situace Bohemanů neměla mnoho východisek. Roku 831 došlo k pokřtění Moravanů a Východofranská říše, zahrnující Bavorsko, Sasko, Durynsko či Alamanii, patřila ke křesťanským zemím již delší dobu. A tak se stále pohanské klany v České kotlině ocitly v kleštích mezi říší velkomoravskou a východofranskou a možnost napadení z té či oné strany se stala opět reálnější. 

Čeští předáci si po roce 843, kdy byla Franská říše rozdělena na tři části, uvědomili závažnost situace. Ludvík II. Němec, jenž byl pánem Východofranské říše, aktivně vstoupil v duchu politiky svého děda Karla Velikého a otce Ludvíka I. Pobožného do poměrů ve slovanských zemích za Labem a Dunajem, aby ochránil hranici vlastního státu. Proto se roku 844 vypravil proti slovanským Obodritům, aby zdejší knížata uvedl v závislost na říši a zabránil jejich spojení s vikinskými Dány. Jistě nebyla náhoda, že se krátce po této akci, na samém sklonku roku 844, rozhodli čeští předáci k preventivnímu kroku. 

Nový útok 

Nutno zdůraznit, že v tomto případě šlo o soukromou akci knížat, nikoliv oficiální, která by pod kříž přivedla celý kmen. Zároveň se ale jednalo o akt natolik důležitý, že jistě nebyl učiněn svévolně, ale po důkladném projednání na kmenovém shromáždění. Čtrnáct vůdců představovalo drtivou většinu všech náčelníků, a tak se jednalo o krok společný, předem dohodnutý, který byl kompromisem mezi zachováním starých hodnot i životního řádu a politickou nutností nové doby. Naivní představa českých velmožů ale vzala rychle za své. Čechové věřili, že je křest ochrání před vojenským vpádem východofranského krále, a patrně též v to, že jako závislé území nebudou muset obnovit poplatnost říši. Král je ale velmi brzy vyvedl z omylu. 

V srpnu 846 vojensky intervenoval na Moravě, aby zabránil snahám zbavit se závislosti na říši a dosadil Moravanům nového knížete. Tak to alespoň líčí franské prameny. Faktem je, že poté, co Ludvík II. Němec urovnal poměry na Moravě podle svého, obrátil se do Čech: „(…) vytáhl kolem poloviny měsíce srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje. Zde uspořádal a urovnal vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska,“ dosvědčují Fuldské letopisy. Vše napovídá tomu, že takto bylo tažení plánováno. Nejprve srovnat Moravany a poté dořešit záležitosti s českými knížaty, která v Řezně přijala křest. 

Špatný odhad situace 

O co roku 846 šlo? Ludvík II. Němec chtěl demonstrací vojenské síly Čechům připomenout jejich staré závazky vůči říši, zejména odvádění tributu, což evidentně nebylo v Řezně dořešeno. Z pohledu krále totiž přijetí křesťanství znamenalo automatické podřízení se říši, a tedy i přijetí starých závazků. Pokud by se česká knížata nechtěla podvolit, byl připraven použít sílu. Podle Bertinských análů k tomu také došlo, ovšem ne tak, jak si Ludvík II. Němec představoval. Nepochybně chtěl předáky Bohemanů přesvědčit silou, napadení se však bránili a východofranskému vojsku způsobili citelné ztráty. Zaskočený panovník se musel stáhnout zpět do Bavorska. Čeští velmoži pochopili, že přijetí křtu nemá ani zdaleka očekávaný efekt, a vrátili se zpět k původní pohanské víře. Snahy o mírové soužití s Východofranskou říší skončily. 

Deset let po neúspěšném tažení do Čech se Ludvík II. Němec znovu pokusil přivést české klany pod kontrolu. Tomu opět předcházela výprava na Moravu, kde se kníže Rostislav osamostatnil do té míry, že to v říši vyvolalo obavy ze ztráty Moravy. Ludvíkův vojenský zásah to jen potvrdil. Porážka na Moravě zpečetila Rostislavovu svébytnost a nárok říše se stal prázdným pojmem. Poražený Ludvík proto předal moravské záležitosti synu Karlomanovi a sám se obrátil na sever, aby řešil otázku Srbů a Čechů. Vpád do Čech roku 856 byl nečekaný, ani tentokrát ale králi vítězství nepřinesl. Bertinské anály uvádějí, že ztratil větší část svého vojska, což svědčí o tvrdých bojích, které přinesly jen dílčí úspěchy, neboť podle Fuldských letopisů si král podrobil některá česká knížata. 

Vojenské akce dalších let pak již byly téměř výhradně namířeny proti Rostislavově Velkomoravské říši. Když otěže vlády nad Velkou Moravou převzal kníže Svatopluk, ocitla se východofranská moc v defenzivě. Karloman ani jeho nástupce Arnulf nebyli schopni přimět Svatopluka k poslušnosti. Svatopluk se tak mohl v klidu věnovat budování vlastního státu a navázal spojenectví s Čechy, což vedlo ke křtu přemyslovského knížete Bořivoje I. na moravském Velehradě. Po Bořivojově smrti roku 888 se pak Svatopluk stal svrchovaným vládcem nad Čechami. Teprve po Svatoplukově smrti a s nástupem knížete Spytihněva I., staršího z Bořivojových synů, se cesty Čech a Moravy rozešly. Přijetí křtu významným českým předákem, jímž Bořivoj I. bezpochyby byl, znamenalo především získání mocenské výhody v Čechách a počátek nové éry. 

Konec svazku s Velkou Moravou 

Svatoplukovým nástupcem se stal jeho syn Mojmír II., kontinuita vlády byla zajištěna a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mocenské postavení Velkomoravské říše mělo změnit. Jenomže změna přišla záhy. Fuldské letopisy k roku 895 zaznamenávají, že „v polovině měsíce července se konal v městě Řezně obecný sněm; tam přišla ke králi z území Slovanů všechna knížata Čechů, která vévoda Svatopluk předtím násilně odloučil a odtrhl ze společenství a z moci národa bavorského – jejich náčelníky byli Spytihněv a Vitizla – a když je král důstojně přijal, podáním ruky – jak je zvykem – se smířeni podrobili královské moci“. 

Čechové odpadli od Velké Moravy a vrátili se zpět do svazku Východofranské říše. Podřízení Moravě z vůle krále Arnulfa jim zřejmě moc nevyhovovalo, možná bylo i proti jejich vůli, a proto také při nejbližší příležitosti vypravili poselstvo s žádostí o návrat pod svrchovanost Bavorska. Tehdy poprvé slyšíme o Spytihněvovi I., českém knížeti, který se ujal vlády nikoliv po svém otci Bořivojovi, ale až poté, co zemřel velkomoravský Svatopluk. S tím také došlo ke změně politického kursu, kdy se čeští předáci přeorientovali z Velké Moravy na Bavorsko. Odpadnutí Čech od Velké Moravy sice bylo nepříjemné, nikoliv však zásadní. Mnohem závažnější potíže moravského vládce Mojmíra II. teprve čekaly…