Během druhohor se odehrálo několik drsných environmentálních krizí, v jejichž průběhu došlo k dramatickému poklesu množství kyslíku rozpuštěného v mořské vodě (oceánské anoxii), a s ním spojeným rozsáhlým vymíráním mořských druhů. Tým britských expertů nedávno vystopoval řetězec událostí, který tyto krize zřejmě opakovaně vyvolával.

„Anoxické události v oceánech jsou, jako když v tomto prostředí zmáčknete tlačítko reset,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Thomas Gernon z Univerzity v Southamptonu. „Otázkou ale je, co vlastně toto tlačítko mačká.“ Gernonův tým se zaměřil na statické analýzy a počítačové modely, s jejichž pomocí badatelé sledovali děje ve druhohorách. 

Vražedný fosfor

Gernon s kolegy prozkoumali vliv sil deskové tektoniky na chemii oceánů v období jury a křídy. Z jury přitom známe Toarcianskou anoxickou událost, zhruba z doby před 183 miliony let, Selliho událost z období křídy před 120 miliony let a Bonarelliho událost před 93 miliony let. Podle vědců se při všech těchto událostech zřejmě opakoval podobný scénář.

Během druhohor se postupně rozpadal superkontinent Pangea, především jeho jižní část, Gondwana. Jak se posouvaly tektonické desky a mezi nimi se objevovalo nové mořské dno, docházelo k masivnímu zvětrávání vulkanických hornin, z nichž se uvolňovalo do oceánů ohromné množství minerálů, včetně fosforu. Fosfor je přitom v moři vysoce nedostatkový prvek. Když se dostane do mořské vody ve velkém množství, vyvolá doslova explozi množení mořských organismů.

Masivně namnožené organismy poté brzy spotřebují dostupný kyslík v mořské vodě. Vznikají stále větší a větší zóny smrti bez kyslíku, v nichž přežívají pouze bakterie a další organismy zvyklé na život bez kyslíku. Výsledkem byla významná vymírání, která změnila podobu oceánů. Shodou okolností právě při těchto anoxických událostech zřejmě vznikly největší zásoby komerčně využívané ropy a zemního plynu.

K zatmění Měsíce dochází, pokud se náš průvodce na své oběžné dráze dostane do prostoru, kam vrhá svůj stín Země. Pozorovatelé si ovšem již dávno všimli, že ani tehdy z oblohy zcela nezmizí, ale velmi často získává rudohnědý až krvavý odstín. Při každém zatmění je přitom barva jeho disku jiná. Původ zmíněné záře spočívá v paprscích Slunce pronikajících zemskou atmosférou, která v důsledku výškového rozvrstvení působí jako spojná čočka a láme je do oblasti stínu – nicméně ne všechny stejně. 

Sluneční záření procházející zemským ovzduším se prodírá jednak plyny, které jej přirozeně tvoří, ale také aerosoly nebo prachovými částicemi. A na všech uvedených částicích se rozptyluje. Nejvíc se obecně rozptyluje fialová a modrá barva, zatímco červená prochází plynným obalem relativně nerušeně. Do zemského stínu se tedy lámou především dlouhovlnné oranžové až červené paprsky a zatmělý měsíční disk se jeví načervenalý. Nachází-li se potom ve vzduchu velké množství prachových částic, například po výbuchu sopky, je efekt ještě výraznější a Měsíc při zatmění skutečně vypadá jako krvavě rudý.

Na jaře 1875 podnikl rakouský císař František Josef I. ( 1848–1916) inspekční cestu do Dalmácie a při té příležitosti prohlásil, že „měl možnost důkladně se seznámit se skutečností a poměry na území, které by mělo mít pro příští události velmi klíčový význam“. V té době však ještě nemohl ani v nejmenším tušit, že okupace a následná anexe jiné zaostalé balkánské oblasti, jakou byla Bosna a Hercegovina, přinese mnohé neblahé události, které vyústí až do rozpadu jeho říše. 

Zaostalé Sarajevo 

Jako právní podklad pro obsazení této země vojsky habsburské monarchie platily závěry berlínského kongresu z července 1878, kde se Rakousko-Uhersku podařilo získat mandát k okupaci země za pomoci Německa a Velké Británie. V úvodu dokumentu bylo uvedeno ustanovení, že fakt záboru nemá vliv na suverénní moc sultána nad územím Bosny a Hercegoviny, protože země zůstávala po formální stránce stále součástí Osmanské říše. Cařihradská konvence o 10 článcích, uzavřená mezi Rakousko-Uherskem a Tureckem 21. dubna 1879, dále říká: „Rakousko-Uhersko přejímá správu Bosny a Hercegoviny a podrží dosavadní funkcionáře, pokud jsou schopni zastávati svůj úřad; při ustanovování nových funkcionářů bude brán zřetel především na domorodé obyvatelstvo. Zaručuje se úplná svoboda a svobodné vykonávání všech stávajících vyznání, což platí zejména a v prvé řadě o vyznání mohamedánském.“ Příjmů z vybraných daní smělo být použito jen a pouze pro správu a potřebu obsazené země. 

První poznatky o životě v Bosně a Hercegovině přinášeli rakousko-uherští vojáci a jejich první zážitky nebyly zrovna šťastné, pomineme-li krutost a bezcitnost krvavých bojů, narazili na pro ně nepochopitelný střet kultur, a protože se jednalo o hospodářsky i kulturně velmi zaostalou oblast prakticky bez jakýchkoliv civilizačních standardů, byli vystaveni okolnostem, na které ze své vlasti nebyli zvyklí. 

Svědectví o neutěšených hygienických poměrech v hlavním městě přinesl německý vojenský list Armeezeitung: „V Sarajevě je mnoho zahrad, jsou to ale moslimské hřbitovy. Náhrobní kameny jsou hrubě neotesané. Kámen s turbanem označuje muže. Potok Miljačka protéká městem a jest dosti prosycen zemí těchto hřbitovů. Město Sarajevo má sice vodovod, ale málokdy je v něm vody, ačkoliv horstvo kolem Sarajeva je samý pramen. V Sarajevě tyfus a průjmy nevymizí následkem pití vody z Miljačky.“

Co nejblíže Rakousko-Uhersku 

Na konci 19. století byly Bosna a Hercegovina stále výrazně agrárními zeměmi – 88 % obyvatelstva se živilo zemědělstvím, zatímco na obchod připadalo pouhých 5,7 %. „Většina pozemků je pod řádem kmetským, malá část je volna (…). Kmetovská půda je obstarávána rodinami svazkem zádruhy ztíženými. Pozemky ty zůstanou kmetským rodinám tak dlouho, dokud řádně na polích pracují a statkáři příslušný dílec úrody odvádí. Vlastník statkář smí sice statek prodat, neb zadlužit, ale kmetské rodiny nesmí nikdo vyhnat. (…) Kmeti musí ze všeho, co sklízí, dáti čtvrtý neb třetí, někdy jen pátý díl in natura. (…) Kmetské zařízení není, jak se samo sebou rozumí původu tureckého, nýbrž slovanského, bylo zde dříve, než Turci země tyto si mečem podmanili,“ uvádí Rudolf Vrba v publikaci Světové zbrojení a Slovanstvo z roku 1915. 

Spory mezi Vídní a Peští o to, kdo bude mít na okupovaném území rozhodující vliv, utišil zákon o správě Bosny a Hercegoviny, který vstoupil v platnost 22. února 1880 a stanovil, že vedení okupační správy bude svěřeno rakousko-uherskému ministerstvu financí. Jako výkonný orgán byla určena zemská vláda v Sarajevě v čele se zemským náčelníkem. Jemu napomáhal civilní správce, okupační armáda a policejní i úřednický aparát. Správní úředníci se snažili především dostat národnostní a náboženské struktury pod svoji kontrolu, izolovat Bosnu a Hercegovinu od okolních slovanských zemí a maximálně ji připoutat k habsburskému domu. 

Uvědomění náboženské 

Vládnoucí vrstvu tvořili muslimové, ovládající pravoslavné Srby žijící na východě a katolické Chorvaty obývající severozápadní část provincie. Časopis Rozkvět v roce 1910 uvedl: „Zajímavo je, že v anektovaných zemích uvědomění stavovské, vědomé úsilí kmetů o rozřešení otázky agrární jde ruku v ruce s uvědoměním národním. Může se klidně říci, že národní uvědomění v pravém slova smyslu ze všeho domácího obyvatelstva Bosny a Hercegoviny mají jedině pravoslavní Srbové, stoupenci obligatorního výkupu a stavovského uvědomění kmetů. Ti vám řeknou zcela otevřeně: ‚My jsme Srbi.‘ Ale jsou tu ještě jiné elementy: Máme tu Chorváty a Mahomedány. A tážete-li se Chorvata – jen nejinteligentnější a nejstudovanější osoby v tom směru jsou řídkou výjimkou – je-li Chorvatem, zavrtí hlavou a jeho stereotypní odpověď zní: ‚Já jsem katolík.‘ Tedy ne uvědomění národní, nýbrž náboženské vyznání je mu hlavní věcí.“ 

Odvážný pokus o zahlazení vzájemných sporů mezi jednotlivými skupinami obyvatel podnikl ministr financí Benjamin Kállay, který spravoval Bosnu v letech 1882–1903 a posiloval myšlenku bosenství, tedy společnou příslušnost lidí k vlastní zemi bez ohledu na vyznání. Za tímto účelem začal v roce 1891 vycházet list Bošnjak, podporující „věrnost domovině a bosenské národnosti“. Tato myšlenka se však nikdy nesetkala s pochopením, jak vyplývá ze slov publicisty Josipa Ljubiće: „Chorvati měli své krále a Srbové měli zase své krále; protože nás dělí víra, nemůžeme být jeden národ.“ 

Už v květnu 1880 se Vídni podařilo uzavřít dohodu s představiteli pravoslavné církve v Cařihradu a rakouskému císaři bylo přiznáno právo jmenovat episkopy a metropolitu. V červnu 1881 byla uzavřena podobná dohoda se Svatou stolicí v Římě a jmenování hodnostářů opět připadlo do kompetence císaře. V roce 1881 se stal arcibiskupem Josip Stadler, svoji funkci vykonával až do roku 1918. Nejobtížnější byla jednání o činnosti muslimských náboženských struktur. Nakonec vídeňská vláda získala svolení k ustanovení rady islámských duchovních v zemi (ulema-medžlis) a hlavy místní muslimské obce (reis-ul-ulema). 

Investice do rozvoje 

Společně s řešením náboženských otázek přišla řada na vojenskou prezenční službu. Koncem roku 1881 vyhlásily rakousko-uherské orgány zákon, který zaváděl řádnou vojenskou povinnost pro veškeré obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny. Byl přijat s mimořádně vysokou nevolí zejména u muslimského a pravoslavného obyvatelstva, což na jaře 1882 vedlo k povstání o síle asi 3 000 osob. Rakousko-uherské armádě se je podařilo potlačit po více než dvou měsících těžkých bojů. 

Stranou nemohla zůstat ani průmyslová otázka. Okupované země byly po této stránce spojeny s monarchií založením Privilegované zemské banky, jejímž cílem se stala podpora růstu průmyslových a obchodních aktivit v zemi. To s sebou přineslo příliv zahraničního kapitálu jak z území monarchie, tak i z cizích zemí. V osmdesátých a devadesátých letech 19. století tak vznikla řada nových průmyslových podniků, otevřely se rudné doly a velký rozmach zaznamenal i dřevozpracující průmysl. Časopis Česká revue přinesl v roce 1901 podrobný přehled: „Nově založené podniky průmyslové mající za účel těžiti z přírodního bohatství země, zejména okolí Tuzelského, Zenického a Varešského nacházející se jednak v majetku zemského eráru, jednak v držení montánní společnosti Bosnia, potřebovaly k rozkvětu svému praktického připojení k hlavní dráze Brod–Sarajevo.“ 

Další vysoké investice si tak vyžádala neutěšená úroveň dopravní infrastruktury, která měla po svém vybudování připojit Bosnu a Hercegovinu k monarchii a rovněž napomoci průmyslovému rozvoji. „Naprostý nedostatek komunikací, jenž již vlastní okupaci vojenské neobyčejné působil obtíže, činil transport potřeb vojenských a potravin do vnitra země přímo nemožným. (…) Vojenský erár ujal se opuštěné a zpustlé trati Doberlin–Banjaluka s vynaložením kapitálu 186 308 zl., učinil ji sjízdnou a odevzdal dopravě 24. března 1879, sjednal jí připojení na trať Sisek–Doberlin uherských státních drah a podržel ji i nadále ve své vlastní správě.“ Zákonem ze dne 4. února 1881 byla vyčleněna suma 383 100 zlatých pro železniční spojení se Sarajevem. Dopravu na státní dráze s názvem k. u k. Bosnabahn, zahájenou 5. října 1882, organizovala vojenská správa, vlastní řízení provozu probíhalo podle rakouského vzoru. 

Přetrvávající nevzdělanost 

Dne 5. října 1908 císař František Josef I. oficiálně vyhlásil anexi Bosny a Hercegoviny, čímž skončila sultánova suverenita. Tento čin rozbouřil mezinárodní politické pole a hrozil přerůst ve válku, neboť anexe proběhla prakticky bez souhlasu ostatních velmocí a z místních národů ji uvítali jen Chorvati. Krizi se nakonec podařilo zažehnat až koncem února 1909, kdy Rakousko-Uhersko vyplatilo Osmanské říši odškodné ve výši 50 milionů korun. 

Ve 20. století dále vznikaly nové obecní a střední školy, jakož i nejrůznější spolky a organizace. Ústředním srbským spolkem v zemi byla Prosvěta založená roku 1902 a u muslimů Garjet z roku 1903. Chorvati si roku 1904 založili spolek Napredak. Těchto kulturně vzdělávacích sdružení existovalo na začátku 20. století nejvíce u Srbů, celkem 396. Chorvati měli takových organizací 223, muslimové 187. Mezi bosenskými Srby získalo do roku 1912 vysokoškolské vzdělání 92 lidí, mezi muslimy se do roku 1910 jednalo o pouhých 10 osob a Chorvatů bylo kolem stovky. 

Není bez zajímavosti, že na začátku 20. století působilo v zemi jen 352 státních základních škol s 568 učiteli, naproti tomu policejních stanic zde bylo kolem 200 a sloužilo v nich zhruba 2 500 policistů, nepočítaje v to značný počet konfidentů politické policie, snažících se proniknout do stále více se radikalizujících mládežnických organizací. Přes veškerý pokrok v oblasti školství či osvěty činil poměr negramotného obyvatelstva před vypuknutím první světové války téměř 88 % a kritické připomínky k neutěšenému stavu se objevovaly i v denním tisku: „I starostové jednotlivých obcí jsou analfabeti a k úřednímu jednání nosí s sebou jen obecní razítka.“ 

První volby 

Stranou nemohla zůstat ani otázka politických svobod. Nejdůležitější v zemi byla Muslimská národní organizace založená roku 1906, následovala ji Srbská národní organizace z roku 1907 a v roce 1909 Sociálně demokratická strana. Prakticky jako jediné podporovaly rakousko-uherskou správu strany chorvatské a je zřejmé, že vzhledem k náboženským tradicím habsburské monarchie byla právě katolická linie v zemi upřednostňována. Dne 17. února 1910 podepsal císař dlouho slibovanou bosenskou ústavu, na jejímž základě se Bosna a Hercegovina stala korunní zemí Habsburků a získala vlastní zemský sněm zvaný sabor, v němž zasedalo 24 muslimů, 31 pravoslavných, 16 katolíků, 1 Žid a 20 jmenovaných úředníků. Přesto však většina pravomocí zůstávala nadále v rukou zemské vlády v Sarajevě a rakousko-uherského ministerstva financí. 

Dobový tisk první volby do saboru na jaře 1910 okomentoval takto: „Je pravda, že mezi Chorváty jsou dvě strany: strana arcibiskupa dra Stadlera Katolićka udruga (Chorvatské katolické sdružení vzniklé v roce 1910), která si z volebního boje odnesla naprostou porážku, a druhá vítězná strana, dra Mandiče Hrvatska zajednica (Chorvatské národní společenství z roku 1908). Strana dra Mandiče snaží se přivésti přes náboženské uvědomění, které se má, abychom tak řekli, státi stanicí na cestě národního vývoje, k uvědomění národnímu. Ale tak daleko ještě ‚zajednica‘ dosud není. U bosenských a hercegovských mahomedánů však dosud, pokud se týče většiny jich, není ani takové tendence.“ 

Chorvaté pod vedením arcibiskupa Stadlera prováděli poměrně agresivní pokatoličťování muslimského i pravoslavného obyvatelstva, a zatímco v roce 1879 bylo Sarajevo většinově muslimské, roku 1910 byl podíl muslimského a katolického obyvatelstva v poměru 1:1. Dodejme, že celá země měla toho roku 1 898 044 obyvatel.

Lid bodrý a veselý 

Ve dnech 4. a 5. června 1910 navštívil zemská hlavní města Sarajevo a Mostar sám císař František Josef I. Časopis Rozkvět přinesl 10. června tuto pozoruhodnou reportáž, vypovídající o nedobré situaci v zemi: „Obyvatelé Bosny a Hercegoviny jsou jedním z nejloajálnějších národů v Rakousko-Uhersku. Když slyšeli, že císař přijede do Sarajeva a zejména do Mostaru, přímo šílili radostí. Přišel někdy sultán mezi ně? (…) Ale nepočítali s jedním: s neschopností bosenskohercegovské byrokracie. (…) Ulice, kudy císař přijížděl do konaku (paláce zemského šéfa), byly pro obecenstvo uzavřeny, tak že císař jel uprostřed vojenského špalíru lidu prázdnými ulicemi.“

„Císař si toho také všiml a energickým tónem se ptal: ‚Kde je národ?‘ Když pozvedl své zraky výše k horám, které věnčí jako krásná koruna hlavní město bosenské, spatřoval na těchto horách lid, který tu zdáli pohlížel na příjezd císařův. Z dáli, z výše obrovských hor, poněvadž si netroufal přijíti do města. A netroufal si právem: protože nesměl. A když císař v Ilidži (…) konečně přece spatřil lid, řekl ke svému okolí pamětihodná slova: ‚Vždyť ten zdejší lid je tak bodrý a veselý. Proč jste mi ho neukázali?“

Zkoumat historii lidského osídlení na Mallorce a dalších ostrovech Baleár je pro archeology velice náročné, především kvůli velmi omezenému množství nálezů. Až doposud byli vědci přesvědčeni, že první lidé na tyto ostrovy, které leží v západní části Středozemním moři pár set kilometrů od pobřeží Španělska, dorazili někdy před 4 400 lety.

Nedávná zjištění výzkumného týmu, který vedl Bogdan Onac z Univerzity jižní Floridy, ale do značné míry přepisují historii Baleárských ostrovů. Objev potopeného kamenného mostu v jeskyni Genovesa u východního pobřeží Mallorky a s ním spojené radioizotopové datování, posouvá příchod lidí na Mallorku na dobu před nejméně 5 600 lety, ale spíše před více než 6 000 lety. I v takovém případě by ale šlo o jeden z nejpozději osídlených ostrovů ve Středomoří. Výsledky výzkumu Onacova týmu nedávno publikoval odborný časopis Communications Earth & Environment.

Most v jeskyni Genovesa

K objevu zmíněného mostu, který vznikl navršením hrubých vápencových balvanů, došlo v roce 2000, kdy na něj narazila expedice potápěčů v zaplavených jeskynních prostorech. Vědci tehdy na základě úlomků keramiky nalezených v jeskyni určili, že most je starý asi 4 400 let. Bogdan Onec je ale přesvědčen, že je most výrazně starší.

Badatelé využili nová data z radioizotopového datování uran-thorium, které umožňuje určit stáří materiálu s uhličitanem vápenatým, včetně krápníků v jeskyních. Současně také detailně analyzovali struktury objeveného mostu. Výsledkem jejich úsilí byl zmíněný odhad, podle něhož lidé osídlili Mallorku nejspíš před více než 6 000 lety. Důvod, proč tehdejší lidé využívali jeskyni Genovesa, ale zůstává nejasný.

Kromě úlomků dávné keramiky se v jeskyni Genovesa našla spousta kostí trpasličího sudokopytníka Myotragus balearicus z příbuzenstva ovcí. Tento druh, vysoký maximálně 50 cm v kohoutku, který vznikl po vytvoření Baleárských ostrovů, byl příkladem ostrovního nanismu, kdy se na ostrovech bez přítomnosti predátorů objevují malé formy živočichů. Po příchodu lidí na ostrov byl ale tento sudokopytník pravděpodobně rychle vyhuben.

Cvrčení cikád, jenž má frekvenci až 500 kmitů za minutu, bývá samčí záležitost. U cikád početné skupiny Cicadettini však samičky odpovídají samečkům na jejich píseň lásky výrazným „lusknutím“. Vyzpěvující samec australské cikády Kobonga oxleyi bedlivě naslouchá, a když se odněkud ozve typické lusknutí, okamžitě vyrazí ve směru odpovědi. Samička zase vyčkává na chvilku, kdy sameček ukončí zpěv a s odpovědí nesmí váhat. Ozývá se obvykle s prodlevou pouhých sedmi setin vteřiny. Pomalejší odezvu nebere samec do úvahy, ale na samotný zvuk příliš vybíravý není. Když se ke zdroji lusknutí dostane blíž, rozhlíží se po optickém signálu, který mu samička dává stříháním křídly.

Predátor, který umí cizí řeči

Na konci této pouti se však nápadník může dočkat ošklivého překvapení. Nemusí na něj totiž čekat samička, ale obří dravá kobylka Chlorobalius leucoviridis. Ta křídly vyluzuje zvuk k nerozeznání podobný samičí odpovědi a střihání křídly napodobuje pohybem předních končetin. Kobylka si přiláká samce cikády na dosah a pak se ho jediným skokem zmocní. Zbudou z něj jen nepoživatelná křídla.

Pozoruhodná je nejen tato adaptace, ale i šíře druhů cikád, na jejichž zpěv dokáže kobylka správně reagovat lusknutím. Když vědci pouštěli kobylce nahrávky cikádího zpěvu, zjistili u ní správnou reakci na zpěv více než dvaceti druhů. Uměla odpovědět i cikádám z Nového Zélandu nebo z Ameriky, s nimiž se nikdy nestřetla.

Nevysvětlitelná mazanost se ukázala být poměrně prozaická. Kobylka totiž nerozlišuje hlasy jednotlivých druhů, jen reaguje na náhlou změnu v jejich zpěvu. Odpovídá na všechny podobné zvuky, třeba i na zacinkání mincí nebo na zvuk, který v automobilu avizuje řidiči, že má zapnutou směrovku. Některé druhy australských cikád proto vkládají do svých komplikovaných zpěvů falešné pauzy. Samičky cikád na ně nereagují, ale kobylka se nachytá. Odpovědí na falešnou pauzu se dravec prozradí a sameček cikády se mu včas vyhne. Například cikády z rodu Kikihia se na lákání kobylky nikdy nenachytají.

Druhá polovina 18. století nabízela mořeplavcům s objevitelskými ambicemi na světových oceánech stále velké možnosti. V 15. století byla sice už objevena Amerika a při hledání cesty do Indie postupně zmapováno africké a asijské pobřeží, na mapě světa zbýval ale značný prostor na jižní polokouli, kde se podle Aristotela skrývala zatím neznámá Terra Australis. 

S rostoucí naléhavostí vyvstávala také nutnost upravovat starší údaje, upřesňovat mapy, doplňovat je, popřípadě odstraňovat neexistující útvary, které z různých důvodů zakreslili na své výtvory kartografové minulých věků. Málo prozkoumané obrovské prostory Tichého oceánu nepřitahovaly však jen pozornost zeměpisců, ale také lidí zvažujících možnosti jejich ekonomického využití. Naskýtaly se tady příležitosti k založení plantáží, či naopak pěstování místních rostlin v jiných částech světa, kde mohly pomoci k řešení některých potíží. 

Takovou rostlinou byl podle expertů posledních desetiletí 18. století chlebovník rostoucí divoce na ostrovech jižního Pacifiku. Pěstování Artocarpus altilis, stromu z čeledi morušovníkovitých, nevyžadovalo zvláštní péči a plody mohly sloužit jako potrava pro otroky na plantážích evropských koloniálních mocností v Karibiku. Bylo ovšem potřeba převézt sazenice rostliny přes půl světa a britská admiralita naplánovala příslušnou expedici. Do čela výpravy pro dopravu chlebovníku z Tichomoří do britského Karibiku jmenovala zkušeného námořníka Williama Bligha. 

Výprava za chlebovníkem 

V roce 1787, kdy obdržel příslušné jmenování, dosáhl syn celního úředníka Kristových let. Do registrů britského vojenského námořnictva jej zapsali rodiče podle tehdejší praxe, už když mu bylo sedm. Ke službě na moři se dostal v roce 1761, kdy nastoupil jako kapitánův sluha na čtyřiašedesátidělové řadové lodi Monmouth. Do roku 1787 působil na dalších jedenácti plavidlech a získal na nich jméno dobrého navigátora. 

Znamenitá pověst mu v roce 1776 pomohla k pozici důstojníka na třetí tichomořské expedici v té době již proslaveného mořeplavce Jamese Cooka. Na šalupu Resolution nastoupil ve funkci navigátora, opět se osvědčil a po Cookově smrti se stal po jistých peripetiích na Resolution velitelem. Dovedl ji 4. října 1780 zpět do Anglie, aby dva roky poté odešel od Loďstva Jeho Milosti a sloužil postupně na dvou obchodních lodích. Z druhé, Britannie, se však vrátil k válečnému námořnictvu a stal se v hodnosti poručíka velitelem nové plachetnice královského loďstva. 

Admiralita zakoupila tuto původně víc než dvousettunovou uhelnou loď v květnu 1787 a přejmenovala ji z Bethie na Bounty. Trojstěžník nechala přebudovat speciálně pro převoz sazenic chlebovníku a opatřila ho několika děly. Přestavbu prováděla loděnice v Deptfordu na Temži. Z velké kabiny udělali tesaři místnost pro sazenice, jež po celou dobu plavby měla ošetřovat dvojice zahradníků, a pro vystěhovaného velitele expedice postavili na palubě kabinu rozměrově skromnější. 

Už 16. srpna 1787 mohla admiralita plachetnici převzít. Dosahovala délky 27 metrů, šíře 7,4 m. Podle představy autora celého plánu, – v této době patrně nejznámějšího britského botanika, prezidenta Učené společnosti uznávaného v celé Evropě – Josepha Bankse, měla výprava odplout z Británie ještě před koncem roku 1787, aby se na Tahiti dostala v době, kdy budou sazenice v nejlepším stavu pro transport.

Ráj pozemských rozkoší 

Ačkoliv Bounty opustila 23. prosince 1787 své kotviště, plán se nepodařilo dodržet. Silný protivítr a bouřlivé moře donutily Bligha, aby se vzdal myšlenky obeplout mys Horn a dosáhnout jižního Pacifiku. Musel se plavit kolem jižní Afriky a pak přes Indický oceán po trase delší o celých sedm tisíc mil, než která byla původně zamýšlena. Bligh také změnil svého zástupce, odvolal schopného a disciplinovaného důstojníka Johna Fryera a nahradil ho Fletcherem Christianem, jehož znal ze třetí Cookovy výpravy a podle některých pramenů jej považoval za znamenitého námořníka, svého žáka v umění navigace. 

Christian pocházel z „dobré“ rodiny, patřila k elitě na ostrově Man, ale smrt otce a matčina špatná orientace ve finančních otázkách vedly k dluhům, které donutily děti i matku opustit rodinný statek. Sedmnáctiletý Fletcher se vydal na moře, kde se stal sluhou důstojníka, ale už po několika měsících dosáhl nejnižší důstojnické hodnosti. Na poštovní lodi Euridica se pak dostal do Indie, ale po návratu ztratil stejně jako řada námořníků naději na další uplatnění u válečné mariny. Odešel proto k obchodnímu loďstvu, kde pracoval na stejné lodi jako Bligh ve funkci důstojníka a tady se s ním také sblížil. O osm let starší Bligh mu byl rádcem při práci s přístroji, a nakonec ho ustanovil k Fryerově rozčarování výkonným poručíkem. 

Za poněkud napjatých vztahů na palubě se tak výprava blížila k cíli své pouti a 26. října 1788 dospěla k Tahiti. Námořníkům připadal ostrov jako ráj. Nádherná příroda kombinovaná se vstřícností místních žen a prakticky žádné náročnější pracovní aktivity posádku demoralizovaly. S pokračujícím časem se přinejmenším části mužstva začala jevit představa návratu k normálnímu životu námořníka jako hrozba. Zcela určitě tomu tak bylo u Christiana, který žil na ostrově s krásnou asi čtyřiadvacetiletou dcerou náčelníka. Na rozdíl od dalších milenek námořníků s ním Mautua navázala patrně užší vztah, neboť se teprve po jeho smrti přidružila k dalšímu z Angličanů, Edwardu Youngovi. To však byla v říjnu 1788 otázka relativně vzdálené budoucnosti. 

Klid před bouří 

Zatím si počínala většina ze 46 mužů z Bounty poslušně. Již v dubnu 1789 měl ovšem velitel Bligh zjistit, jak se v některých z nich zmýlil, když je na expedici doporučil. Jiní, přinejmenším lékař Thomas Hugan, ho zklamali dříve. Doktor přišel na palubu už jako těžký opilec a v nadměrné konzumaci alkoholu pokračoval i potom, co výprava dospěla na Tahiti. Ještě před vánočními svátky se tak upil k smrti. V únoru 1789 začali zahradníci David Nelson s Williamem Brownem a jejich pomocníci z posádky stěhovat do „skleníku“ na palubě sazenice. Těch uložili do polic v příslušných nádobách víc než tisíc. Nakládání a přípravy k odplutí trvaly do 5. dubna, kdy Bounty zdvihla kotvy a vydala se na další cestu. 

Během toho bylo zaznamenáno několik projevů nedisciplinovanosti námořníků, a dokonce pokus o dezerci trojice mužů, který skončil zbičováním provinilců. Situace na lodi se rychle zhoršovala, což část autorů, později sledujících případ Bounty, přisuzovala chování kapitána Bligha. Podle nich se zcela změnil jeho vztah k Christianovi, takže ho neustále slovně napadal a zesměšňoval před posádkou. 

Při zastávce na souostroví Tonga, kde chtěl Bligh nabrat 27. dubna vodu a opatřit čerstvé potraviny, se vztahy kapitána a jeho zástupce ještě zhoršily. Christianova skupina vyslaná na pobřeží totiž úkol doplnit zásoby nesplnila, zabránilo jí v tom nepřátelství domorodců. Bligh tehdy nazval Christiana neschopným zbabělcem, načež kapitána příští ráno čekalo nepříjemné probuzení. Ve čtvrt na šest se Christian s několika pomocníky v předem připravené akci zmocnili zbraní, Bligha vzbudili, spoutali a odvlekli na horní palubu. Hluk probudil Fryera, který se ale po pohrůžce hrubým násilím neodvážil zasáhnout. 

Muži přes palubu 

V následujících hodinách probíhalo na palubě Bounty zmatené vyjednávání. Vzbouřenci patrně předpokládali, že se k nim připojí ostatní členové posádky, a chtěli vsadit Bligha s příkazníkem a dalšími dvěma muži do malé veslice, což by s největší pravděpodobností znamenalo konec celé čtveřice. Protože se však ukázalo, že se na Blighovu stranu staví asi polovina námořníků, změnil Christian plán. Hodlal vsadit kapitána a jeho sympatizanty na větší člun a pak je ponechat na moři jejich osudu a Blighovu nautickému umění. Onen větší člun měl ovšem délku jen asi sedm metrů, takže se do něj nemohli všichni vejít. Christian nakonec přinutil dva schopné lodníky posílit řady vzbouřenců, a naopak přiměl nastoupit původního Blighova zástupce Fryera. 

Někdejší členové posádky museli počítat s minimem osobních propriet, nautických pomůcek a zásob potravin. Bligh marně žádal, aby mu vzbouřenci vydali služební chronometr, přesný přístroj pro určování času nutný k bezpečnému zjišťování zeměpisné šířky. Christian opakovaně Blighem poučovaný o významu dokonalé časomíry pro výpočet polohy lodi kapitánův požadavek odmítl a on tak musel spoléhat na kapesní hodinky lodního artileristy Peckovera. I za těchto primitivních podmínek ale prokázal své navigační schopnosti a dovedl muže do bezpečí. 

Někdy kolem desáté ráno 28. dubna Bligh přikázal vztyčit plachtu na malém stěžni na přídi člunu a vedl přetíženou lodičku, jejíž bok vyčníval pouhých dvacet centimetrů nad hladinu, k nejbližšímu sopečnému ostrovu Tofua. Mohl nicméně využívat mapu, již mu vzbouřenci dovolili odnést. Hned při prvním kontaktu Blighových mužů s domorodci došlo ke srážce, v níž zahynul jeden z námořníků. Velitel pak seznámil podřízené se svým plánem: beze zbraní se při dalších kontaktech s domorodci může opakovat podobná situace, a proto poplují až k nizozemským osadám na Timoru. Námořníci museli překonat vzdálenost čtyři tisíce mil s pečlivě rozpočítanými dávkami jídla a pití – uncí sucharů a čtvrt pintou vody na muže a den. Všichni souhlasili a do konce května pluli stále k západu. Od smrti žízní je zachránilo několik silných lijáků, které doplnily jejich zásoby. 

Morálku udržoval Bligh vyprávěním, sborovým zpěvem a modlitbami, ale začátkem června už začali námořníci ztrácet víru v záchranu a došlo dokonce k několika konfliktům. Dne 14. června zbědovaná skupina konečně dospěla do přístavu Kupang, kde vyhublé Angličany nevěřícně sledovali Holanďané, kteří jim umožnili pokračovat už za civilizovanějších podmínek v další cestě, nejdřív do Batávie a potom na Britské ostrovy. Bligh připravil zprávu pro admiralitu a v následujících dnech registroval několik úmrtí mezi svými vyčerpanými muži. 

Úkryt v Tichomoří 

Po odjezdu Blighovy skupiny se vzbouřenci rozhodovali, co si počít dál. Jejich racionálnější část očekávala příjezd trestné výpravy, britská válečná marina nemohla už jen z psychologických a preventivních důvodů pardonovat porušování disciplíny, tím méně vzpouru a dezerci. Uvědomoval si to především Christian a jeho nejbližší společníci. Rozhodli se proto vrátit na Tahiti a poté hledat bezpečné útočiště na nějakém tichomořském ostrově. Brzy skutečně odjeli s několika domorodými druhy a přítelkyněmi, aby se usadili na pustém skalnatém Pitcairnově ostrůvku, daleko od míst, kde je mohli hledat případní pronásledovatelé. Bounty tady spálili a nikdy se nedozvěděli (s výjimkou jediného), že je hned v roce 1791 hledal kapitán Edward Edwards. Posléze po nich pátraly i desítky lodí, které pluly místními vodami s jiným cílem, než bylo vyřešení jedné ze záhad jižního Pacifiku – zmizení Bounty, ale neúspěšně. Vzbouřenci přitom žili na Pitcairnu léta v malé pospolitosti, jíž se nevyhnuly konflikty, v nichž zahynul i Fletcher Christian. 

Až v roce 1808 objevila jejich osadu americká velrybářská loď Topaz. V té době už zde žil jen poslední člen z posádky Bounty John Adams s několika ženami a dětmi, jejichž potomci tvoří část obyvatel Pitcairnova ostrova dodnes. Bezstarostná část vzbouřenců a čtyři námořníci, kteří nepatřili ke spiklencům, ale nevešli se na Blighův člun, zůstali na Tahiti v době, kdy se v Londýně chystala trestná expedice. Čtyřiadvacetidělovou poštovní loď Pandora dovedl na Tahiti v březnu 1791 kapitán Edwards, jemuž se postupně podařilo polapit čtrnáct vzbouřenců z Bounty. Nechal je zakovat do želez, vtěsnat do cely o osmnácti metrech čtverečních a s tímto úlovkem se vracel zpět. Při plavbě kolem Velkého korálového útesu ale Pandora ztroskotala. Utopila se necelá třetina Edwardsových mužů a čtyři vězni, jimž nestačil příslušný důstojník sejmout okovy. 

Padouch, nebo hrdina? 

Přeživší trestanci se ocitli v září roku 1792 před soudem admirality. Proces se konal na palubě válečné lodi Duke za předsednictví viceadmirála lorda Hooda. Žalobce vinil námořníky ze vzpoury a žádal trest smrti, uspěl však jen v několika případech, respektive na ráhno lodi Brunschwick v portsmouthském přístavu dostal jen část žalovaných. Nejednoznačně skončil také soud s Blighem v roce 1793. Poručík viněný ze ztráty lodi byl sice zproštěn obžaloby, musel ale vyslechnout výpovědi několika svědků zpochybňujících jeho charakter, který měl nepříznivě ovlivnit průběh událostí na Bounty. 

Veřejnost, jež přivítala v roce 1790 Bligha jako hrdinu a schopného reprezentanta královského námořnictva, přijala výsledek jednání s jistým rozčarováním. Na druhé straně členové tribunálu Bligha i ocenili, protože poručík prokázal skvělé mořeplavecké schopnosti, které mu umožnily vést úspěšně sedmimetrový přetížený člun tisíce kilometrů otevřeným mořem a zachránit jeho posádku. 

Trvalo dlouho, než Bligh dostal opět patent k vedení dalších lodí, jimiž byly Warrior a Glaton. Nakonec ale dosáhl ještě jmenování guvernérem Nového jižního Walesu, hodnosti kontradmirála a v roce 1814, tři roky před smrtí, hodnosti viceadmirála. Jeho tisícimílovou plavbu na otevřeném člunu pustými mořskými pláněmi pak považují i dnešní historikové za mimořádný čin světové mořeplavby.

Kříž za vynikající službu (Distinguished Service Cross) založil v lednu 1918 americký prezident Woodrow Wilson coby druhé nejvyšší vyznamenání pro příslušníky pozemních sil Spojených států. Kříž se uděloval za neobyčejnou odvahu a chrabrost v ozbrojeném boji s nepřítelem. Akt hrdinství přitom musel zahrnovat výrazné ohrožení života – vyšší než v dané situaci podstupovali spo lubojovníci vyznamenaného. Zároveň se však jednalo o čin, který ještě nemohl být oceněn Medailí cti. Kříž je ekvivalentem Námořního kříže (Navy Cross) a Kříže pobřežní stráže (Coast Guard Cross), stejně jako Leteckého kříže (Air Force Cross). Ten byl však založen až v roce 1960 a do té doby dostávali letci právě Kříž za vynikající službu.

Tisíce nositelů

V průběhu první světové války bylo toto vyznamenání uděleno 6 185 osobám, pár desítkám mužů i dvakrát a v několika případech dokonce tři- a vícekrát – šlo zejména o nejúspěšnější letce. Největší stíhací eso Spojených států Eddie Rickebacker získal Kříž za vynikající službu dokonce osmkrát. 

Za činy vykonané v období druhé světové války bylo uděleno přes pět tisíc Křížů, z toho pouze tři vojáci toto ocenění obdrželi hned třikrát. Mezi dvojnásobnými nositeli bychom pak našli něco málo přes 50 mužů, mezi nimi i generálmajora Jamese Gavina. Jde o vyznamenání stále aktivní a do dnešních dnů bylo uděleno v téměř 13 500 případech.

Kříž je 5,1 cm vysoký, s orlem uprostřed a stu hou nesoucí nápis „For Valor“ (Za chrabrost). Na reversu je pak uprostřed prostor ověnčený ratolestí, do kterého se vyrývalo jméno nositele. Stuha je vyvedena v červeno-bílo-modrých barvách a v případě vícenásobného udělení se na ni připínaly bronzové, potažmo stříbrné spony v podobě dubového listu.

Technické problémy kosmické lodi Boeing CST-100 Starliner, která aktuálně kotví u Mezinárodní vesmírné stanice, kam na počátku června dopravila astronauty Barryho Wilmora a Sunitu Williamsovou, donutily NASA k aktivaci záložního plánu. Wilmore a Williamsová se s definitivní platností nevrátí na palubě kosmické lodi Boeingu. Oba astronauté si svou původně týdenní misi prodlouží až do jara příštího roku a zpět na Zemi se vrátí kosmickou lodí Crew Dragon společnosti SpaceX.

Starliner ale pochopitelně nezůstane trvalou součástí vesmírné stanice a vrátí se na Zemi bez posádky v autonomním režimu. Nepůjde o nic nového, autonomní přistání si již Starliner vyzkoušel během dřívějších testovací misí. Odpojení kosmické lodi od ISS je předběžně stanovené na dnešní půlnoc. Jak bude její návrat a přistání vypadat?

Návrat Starlineru

Starliner je první americkou kosmickou lodí, která nebude přistávat do moře nýbrž na pevnině. Platí pro něj proto unikátní návratový a přistávací protokol.  24 hodin před plánovaným odpojením lodi od portu Harmony NASA vyhodnotí podmínky možného přistání. Podmínkou je dobré počasí bez srážek a bouřek, s dohledností na vzdálenost alespoň jedné námořní míle (1 852 metrů). Vítr v dané oblasti nesmí být silnější než 20 km/h (u pilotovaného návratu je přípustná poloviční rychlost).

V případě, že podmínky splňují zmíněná kritéria, zahájí Starliner sérii zážehů, které ho navedou na deorbitální letovou dráhu. Před závěrečným zážehem proběhne další kolo kontroly počasí a operátoři potvrdí místo přistání – v úvahu připadají tři raketové základny – White Sands Missile Range v Novém Mexiku, Willcox v Arizoně a Dugway Proving Ground v Utahu. Jako záloha bude k dispozici Edwardsova letecká základna v Kalifornii. V případě nepřízně počasí lze deorbitální zážeh odložit o 24 až 31 hodin.

Finální zhruba šedesátisekundový deorbitální zážeh poté zpomalí kosmickou loď, a ta vstoupí do zemské atmosféry. Ve stejném okamžiku dojde k odpojení servisního modulu, který shoří v atmosféře. Ve výšce okolo 30 000 stop (9 km) dojde k odsunutí předního tepelného štítu a vypuštění tří hlavních a dvou pomocných padáků. Jakmile modul dosáhne výšky 3 000 stop (900 metrů) dojde k odhození tepelného štítu a nafouknutí šestice přistávacích vaků. 

Po úspěšném přistání do akce vstoupí pětice týmů pozemního personálu – zlatý, stříbrný, zelený, modrý a červený tým, které kosmickou loď zkontrolují, stabilizují, ochladí její plášť a vyzvednou případný náklad. Vesmírná loď poté zamíří do zařízení společnosti Boeing v Kennedyho vesmírném středisku NASA na Floridě, kde ji čeká renovace a příprava na příští let.

Cheopsovu pyramidu, největší a nejznámější stavbu v egyptské Gíze, tvoří víc než dva miliony kamenných bloků, z nichž každý váží 2,5–15 tun. Není divu, že způsob přepravy takového množství těžkého stavebního materiálu už dlouhou dobu dráždí lidskou představivost. Moderní věda postupně přinášela různé teorie, jež se v poslední době stále častěji vracejí k nejlogičtějšímu vysvětlení: Obří kvádry se nepřesouvaly po souši, ale po vodě. Okolo pyramid se sice rozkládá vyprahlá poušť a od nejbližšího ramene Nilu ji dělí osm kilometrů – nicméně poslední výzkumy ukazují, že v minulosti tomu mohlo být jinak.

Ztracená voda

První přesvědčivé důkazy nabídli před dvěma lety francouzští odborníci, kteří zmapovali někdejší záplavové oblasti na území Egypta. Podle jejich teorie se vody zaniklého Cheopsova ramene Nilu kdysi silně rozlévaly, přičemž mohly dosahovat až k proslulé soše Sfingy. Nový výzkum však přinesl ještě významnější objev: Vědci prokázali dávnou existenci dosud zcela neznámého slepého ramene veletoku. Jednalo se o říční větev na úpatí pouštní plošiny, kde dnes stojí většina pyramid.

Ztracenou část Nilu odhalila Eman Ghoneimová a její kolegové z University of North Carolina ve Wilmingtonu. Díky detailnímu studiu satelitních snímků našli badatelé stopy, jež by mohly odpovídat struktuře hledaného říčního koryta. Následně se tým vydal do Egypta, aby v dotyčné oblasti provedl geofyzikální průzkum a analýzu usazenin. A podařilo se potvrdit, že se skutečně jedná o sedimenty z řeky, jež lokalitou v dávné minulosti protékala. 

Kulturní tepna Egypta

Autoři studie pojmenovali nově objevené rameno Ahramatská větev, přičemž arabské slovo „ahramat“ označuje pyramidy. Tok se táhl v délce 64 kilometrů, dosahoval asi 25metrové hloubky a na šířku místy měřil až 500 metrů. Podle odborníků postupně zanikal v důsledku velkého sucha, jež Egypt zasáhlo před 4 200 lety. Ještě předtím však fungoval coby vodní cesta k dopravě dělníků i materiálu na místa monumentálních staveb. Dokládají to také hráze, jež u mnoha pyramid vedou právě k zaniklému rameni, přičemž je ukončují údolní chrámy, které mohly v minulosti sloužit jako říční přístavy.

Nová zjištění dle odborníků opět potvrzují význam Nilu coby kulturní tepny starých Egypťanů a rovněž připomínají, jak lidstvo od nepaměti ovlivňují změny životního prostředí. Odhalení zaniklého ramene nám však může především poskytnout lepší představu o pravděpodobném umístění starověkých sídel, jejichž pozůstatky se dosud nepodařilo odhalit. Archeologové tak budou moct lépe stanovit priority terénního výzkumu a zabránit ztrátě potenciálních významných nalezišť v důsledku nové urbanizace. 

Historie zmrzliny je stará několik tisíc let a stejně jako v případě piva, které se ve starém Egyptě usrkávalo slámkou a vzhledem ke své konzistenci se spíše jedlo než pilo, vypadal i předchůdce dnešní ledové sladkosti trochu jinak. 

Do všech koutů světa 

První zmrzlina nebyla na přípravu nijak zvlášť složitá. V podstatě se jednalo o sníh či nasekaný led přelitý ovocnou šťávou. Dnes bychom tento dezert, na němž si pochutnávali naši předkové v Řecku nebo Persii už dlouho před naším letopočtem, označili spíše za sorbet. Sladké osvěžení ocenil i římský císař Nero (54–68), který podle jedné z nejpopulárnějších historických zmínek o zmrzlině posílal rychlé běžce do hor, odkud mu údajně přinášeli sníh a led. Ten vládce jedl smíchaný s medem a ovocem. Ve starověku i v následujících obdobích byla tato pochutina vyhrazena především pro vyšší vrstvy obyvatel a běžný rolník na poli se k ní v parném letním dni neměl šanci dostat. 

Z oblasti Persie se receptury k přípravě sorbetů a zmrzliny s mlékem měly postupně dostat až do Číny. Na starý kontinent jejich pozdější verze údajně přivezl z cest Marco Polo. Jiné zdroje uvádějí, že sem zmrzlina dorazila prostřednictvím Arabů, kteří ve středověku vymysleli chladicí strojky, v nichž dezert vyráběli. Později se tyto technologie měly dopravit přes Pyrenejský poloostrov až na území dnešní Itálie. 

Buď jak buď do zbytku Evropy tento dezert pronikl po sňatku Kateřiny Medicejské (1519–1589) s budoucím králem Francie, vévodou orleánským. Nastávající královna si totiž z Florencie do nového domova vzala i svého kuchaře, který uměl zmrzlinu připravovat velmi dobře a představil ji celému dvoru. Královský pár přijímal mnoho návštěv a sám často cestoval, proto netrvalo dlouho a o této dobrotě se dozvěděla spousta lidí. 

Jak vznikl kornout? 

S postupem času přestávala být zmrzlina výsadou pro bohaté vrstvy a v 18. století si ji mohla už běžně užít i širší veřejnost. Zcela zásadní roli v tom sehráli migrující italští prodejci, kteří dokázali své řemeslo vyvézt daleko za hranice země. Jejich zlatá éra se většinou klade na počátek 20. století, kdy se objevila inovace, bez níž si dnes tuto sladkou pochoutku nedokážeme představit, a sice jedlý kornout. Jak vznikl, stále zůstává předmětem debat. Podle nejpopulárnější teorie se kornout poprvé objevil na světové výstavě v St. Louis v USA roku 1904. Ve chvíli, kdy jednomu zmrzlináři začaly docházet misky, se měl z nouze spojit s opodál stojícím výrobcem vaflí a vymyslet kornout. 

Pravda je však trochu jiná. Oním prodejcem byl totiž Ital Marchiony, který si nechal patentovat stroj na výrobu vaflových šálků už v roce 1903. Na světové výstavě o rok později mu ale začaly kornouty docházet a nestíhal vyrábět další, proto Marchiony zašel za Syřanem Ernestem A. Hamwim, zde prodávajícím syrské pečivo podobné vaflím zvané zalabis. Marchiony mu měl poradit, jak z něj vytvořit kornouty, a spolupráce byla na světě.