Zachovalo se několik svědectví členů posádky britského parníku Linda Blanche, která dokazují, že na počátku roku 1915 se ještě ponorková válka vedla „gentlemansky“ a podle stanovených pravidel: „Muži z ponorky dali našim mužům doutníky a cigarety a pak nám řekli, že musíme vyklidit parník. Shromáždili jsme co nejvíce oblečení a spustili dva čluny. Odveslovali jsme a viděli, jak Němci umisťují nálože na můstek a na příď a krátce nato došlo k silné explozi a loď klesla ke dnu.“ Až později se vše zvrhlo v neomluvitelné a bezohledné válečné šílenství…

Osudná sobota

Linda Blanche byla zbrusu nová loď postavená ve skotském Greenockurmou Scott & Sons. Majitel lord Penrhyn ji pojmenoval podle svých dvou dcer. Loď nechal zaregistrovat teprve v červnu 1914 a jejím prvním kapitánem se stal John Ellis. O pouhých sedm měsíců později, v sobotu 30. ledna 1915 krátce po poledni, se parník plavil z Manchesteru do Belfastu, když mu zkřížila cestu U-21 kapitánporučíka Otty Hersinga. Jeden z členů posádky později vypověděl reportérovi waleského listu Yr Herald Cymraeg, že když se nedaleko vynořila ponorka, námořníci na palubě Lindy Blanche se domnívali, že jde o britský podmořský člun. Císařská vlajka a namířené palubní dělo je však vyvedly z omylu.

Deset minut

Německý důstojník perfektní angličtinou vyzval posádku parníku k zastavení strojů a po dotazech kam plují a co vezou, jí ponechal deset minut na opuštění lodi. Jedenáct mužů z Lindy Blanche si vzalo v rychlosti to nejnutnější (někdo také vůbec nic) a nastoupilo do dvou malých člunů. Poté z U-21 na parník přestoupila skupina ozbrojených ponorkářů, kteří prohledali loď, ukořistili dokumenty, vzali vlajku a umístili na plavidle dvě nálože, které Lindu Blanche poslaly na dno Irského moře. 

Němci pak ukázali trosečníkům směr k nedaleko plujícímu rybářskému trawleru. Posádka na něj po dvou hodinách veslování narazila a byla zachráněna. Parník Linda Blanche se stal už třetí lodí, kterou toho dne kapitánporučík Otto Hersing potopil. Největší úspěchy však měl tento ponorkový velitel ještě před sebou. 

Ačkoli námořní tematika patřila k zaměstnání i zálibě Willyho Stöwera, nevyhnul se ani on chybám. Hersingovu oběť na svém obraze jasně předimenzoval, prameny nejčastěji uvádějí její tonáž pouhých 369 BRT při délce 52 a šířce 8 m. Navíc měla komín na zádi a nebyl tak rozměrný. Autor možná neznal vzhled britské lodi, dopustil se však přešlapu i u německé ponorky, které zapomněl přimalovat palubní kanon.

Při procházce okolo vzrostlých dubů, zurčících potůčků a malebných zřícenin oko nejednoho návštěvníka zahrady upoutal muž sedící před rustikálně vypadající chýší, který se se zjevným zaujetím věnoval studiu Bible. Nešlo o pravého poustevníka, nýbrž o herce, kterého si majitelé panství najímali, aby podpořili svou legitimitu a ukázali své bohatství a vliv. Kde se tato podivná tradice vzala? 

Od moudrých rádců k živé výzdobě 

Kořeny poustevnictví sahají daleko před vznik křesťanství a v jistých formách najdeme tradici opuštěných jednotlivců snad u každého náboženského směru na světě. Do ústraní se muži a v menším počtu i ženy vydávali především kvůli duchovní očistě, často spojené s jistými formami asketismu, které jim měly zajistit prozření, či alespoň klid na vlastní rozjímání. Druhů poustevnického bytí existuje asi tolik, kolik známe náboženských vyznání. Přesto se k tomuto stylu života lidé neuchylovali pouze ze zbožnosti, občas tak utíkali před zákony, nebo je pouze obtěžoval ruch jejich dosavadního života. 

Jednou z proslulých a obzvláště přísných forem poustevnictví se stalo počínání takzvaných stylitů, též známých jako sloupovníci. Toto označení napovídá, že žili na vrcholech sloupů, kde rozjímali, kázali či radili lidem a dlouhé roky nesešli dolů. Prvním představitelem tohoto typu křesťanského asketismu byl byzantský světec Simeon Stylita starší (asi 390–459), který svým chováním inspiroval řadu dalších poustevníků. V českém prostředí se coby zastánce samotářského živobytí proslavil sv. Prokop (asi 970–1053), první opat sázavského kláštera. Pověst poustevníků a tradice poustevnických řádů byla díky jejich dlouhé minulosti spojována s duchovnem, moudrostí a jistou dávkou tajemna, kterou vzbuzovali svou těžkou přístupností a životem v ústraní. 

Právě tyto vlastnosti velká část lidí obdivovala a chtěla se o nich dozvědět víc, nicméně ji nelákala představa něco takového dobrovolně podstupovat, obzvlášť když šlo o příslušníky vyšších vrstev. Ti klid k rozjímání nehledali v asketickém životě, ale ve svých zahradách. Aby podpořili pokojnou atmosféru parku v anglickém stylu, začali si v 18. století k pobytu najímat skutečné poustevníky. Praví zastánci tohoto způsobu bytí však poměrně rychle došli, a tak byla většina majitelů parků nucena hledat jiné osoby, které by se za úplatu byly ochotny smířit se specifickými životními podmínkami. Najatí muži museli také velmi často bavit svými kousky návštěvníky, předvádět jim různá představení a starat se o údržbu prostor.

V obklopení přírody 

Většina pravých poustevníků v Evropě pobývala v lesích, kde si vlastními silami budovali chýše ze dřeva, kamení a dalších přírodních materiálů, nebo se uchylovala třeba do jeskyní. Přesná rekonstrukce jejich příbytků je jen těžko možná, nicméně se zřejmě nejednalo o žádné přepychové a estetické ubytování, na rozdíl od pousteven herců v anglických zahradách. 

Jakkoliv se jejich obydlí mohla jevit jako nahodilá či souznící s přírodou, šlo o pečlivě plánované stavby, které měly stejně jako jejich obyvatelé především vzbuzovat tajemnou atmosféru. Poustevny se pro najímané pracovníky zařizovaly skrovně, v souladu se stylem zhotovené budovy jako neměnného prvku, jenž v zahradě zůstával nehledě na to, jestli uvnitř zrovna někdo žil. Mohlo se jednat o umělou jeskyni, lesní chatu z drnů nebo druidskou chýši, ve které měl žít muž s dlouhým vousem v šatech z přírodních materiálů. Občas se stávalo, že neobsazenou poustevnu využíval sám majitel. Chodil do ní ve chvílích, kdy si potřeboval odpočinout od kontaktu s lidmi, nebo si ujasnit nějaké důležité rozhodnutí. 

Zahradní poustevníci se s nástupem 19. století stali těžko obhajitelnou dekorací (mimo jiné kvůli sílícím myšlenkám abolicionismu neboli hnutí za zrušení otroctví) a začali ze zahrad bohatých pánů pomalu, ale jistě mizet. Jejich estetická obydlí však na místech často přetrvala dodnes a tradice okrasných samotářů v parcích zcela nevymizela. Někteří badatelé označují za jejich duchovní nástupce sádrové zahradní trpaslíky. Tito malí mužíčci s fajfkou v puse a červenou čepičkou na hlavě nicméně symbolizují především hravost a veselí a nejsou na rozdíl od svých předchůdců spojováni s duchovnem.

Za studené války se zrodil dodnes užívaný pojem MAD (Mutually Assured Destruction), tedy „vzájemně zaručené zničení“, byť je příznačné, že tato zkratka zároveň znamená „šílený“. Ale právě zvláštní „racionální šílenství“, někdy popisované i jako „rovnováha strachu“, vedlo k tomu, že studená válka nepřerostla ve všeobecný jaderný konflikt.

Archivy napovídají, že se sice svět k nasazení atomových zbraní nejednou přiblížil a že několikrát chybělo opravdu velmi málo, jenže u příslušných činitelů nakonec vždy převážil rozum, popřípadě strach z následků, které by takový konflikt přinesl. Studená válka sice skončila, avšak soupeření mocností pokračuje a v poslední době znovu nabírá na intenzitě. Znovu sílí obavy, že by (ať již záměrně, nebo kvůli nedorozumění) mohl hrozit atomový armagedon.

Plány hromadné odvety

Nukleární pumy shozené na Hirošimu a Nagasaki šokovaly svým ničivým účinkem, ale přesto nejdříve existovaly jasné tendence zacházet s jadernými zbraněmi prostě jako s další položkou ve vojenském arzenálu, nikoli s něčím kvalitativně zcela odlišným. Prokazují to například úvahy o jejich možném nasazení za korejské války proti postupujícím čínským jednotkám či sovětským a čínským základnám. Moskva sice již tehdy také disponovala nukleární výzbrojí, jelikož první test provedla v roce 1949, vlastnila však mnohonásobně menší počet pum i bombardérů schopných je nést (a nad USA by je stejně mohly dopravit jen bez možnosti letu zpět). Postupně se tudíž tvořila první podoba americké jaderné strategie, která se stala známou jako „hromadná odveta“ (massive retaliation) a předpokládala, jak ostatně název naznačuje, rozsáhlé použití velkého počtu atomových pum na stovky a tisíce cílů na území nepřítele, tedy států východního bloku.

Podstata odstrašování dle principu „hromadné odvety“ spočívala ve varování, že toto masové použití jaderné ho arzenálu přijde bez ohledu na povahu možného sovětského útoku, respektive že USA by takto mohly odpovědět také na rozsáhlou konvenční agresi proti zemím NATO. Fungování této koncepce ale logicky vycházelo z počáteční americké převahy, která začala slábnout s tím, jak SSSR vyráběl větší a větší počty nukleárních zbraní a také jejich nosičů, zejména balistických raket, které by mohly ohrožovat i teritorium USA. Konec koncepce „hromadné odvety“ tudíž nastal začátkem 60. let po nástupu mezi kontinentálních střel a po kubánské raketové krizi.

Koncepce pružné reakce

Právě tehdy se začala vytvářet zmíněná „rovnováha strachu“, neboť Moskva sice stále disponovala menším počtem nukleárních zbraní než USA, leč náskok rychle stahovala. Navíc platilo, že i menší počet sovětských hlavic by mohl Americe způsobit gigantické škody. Na scénu tedy přišla nová koncepce zvaná „pružná reakce“ (flexible response). Podle ní by měl druh americké odpovědi odpovídat charakteru sovětského útoku, takže na konvenční agresi by se nejdříve reagovalo také jen konvenční obranou. Teprve později, pokud by to bylo nutné, by se přešlo k taktickým jaderným zbraním na bojišti a až jako poslední krok by mohlo nastat hromadné použití strategického arzenálu proti cílům v zemích východního bloku. Ačkoliv pak americká strategie doznala dalších změn, v podstatě lze říci, že pořád šlo o různé modifikace „pružné reakce“ a že idea „hromadné odvety“ se již nikdy nevrátila.

Také nukleární plánování na straně SSSR se proměňovalo a jeho vývoj se vlastně dost podobal tomu americkému, změny však většinou přicházely později. Kreml nejdříve také počítal s masivním nasazením svého jaderného arzenálu a až od druhé poloviny 60. let se začaly detailně připravovat i válečné scénáře, jež neobsahovaly „atom“. Na tomto místě se ale hodí zdůraznit jednu velice důležitou, ačkoliv (často z ideologických důvodů) opomíjenou skutečnost: obě strany studené války měly (jelikož z hlediska vojenské logiky prostě mít musely) obranné i útočné plány, a to včetně takových, které počítaly s prvním použitím jaderných zbraní. Různé politické garnitury nepochybně preferovaly různé typy plánů, ale přikládat jedné či druhé straně výhradně útočné či výhradně obranné zámysly zkrátka odporuje realitě.

Zapojení evropských zemí

Formulace nukleárních strategií se pochopitelně odehrávala ponejvíce ve Spojených státech a v Sovětském svazu, ovšem o slovo se hlásily rovněž další státy. V tomto smyslu stojí za zmínku zejména hodně negativní reakce řady západoevropských států na ideu „pružné reakce“, která byla vykládána jako neochota USA použít jaderný arzenál pro ochranu Evropy. Objevilo se tvrzení, že „Američané nevymění Bonn za Boston“, tedy že zřejmě nebudou riskovat sovětskou nukleární odvetu vůči svým městům „jen“ proto, aby zastavili agresi proti západní Evropě. Washington se snažil obavy svých spojenců mírnit, ale slova zjevně nestačila. Formulace „pružné odvety“ vedla mimo jiné k akceleraci francouzského jaderného programu a země galského kohouta posléze vybudovala vlastní odstrašující síly zcela nezávislé na NATO.

Jinak se k problému postavil Londýn, který se ještě více přimkl k USA, což pak vyvrcholilo tím, že se základem britského odstrašujícího arzenálu staly americké ponorkové balistické rakety, byť instalované na britských ponorkách a nesoucí britské atomové hlavice. Další státy poté získaly záruky v podobě stále fungujícího systému „jaderného sdílení“ (nuclear sharing). Na jejich území se tedy nalézají americké atomové zbraně (dnes jen letecké bomby, dříve také jiné kategorie), jež by v případě války obdržely ozbrojené síly hostitelských zemí.

Sovětský svaz reagoval obdobným krokem, takže na teritoria dalších členů Varšavské smlouvy (včetně Československa) umístil nukleární zbraně, které by mohly převzít jejich armády. Případné použití těch to „sdílených“ arzenálů by se však odehrávalo v úzké koordinaci s USA a SSSR, tudíž se prakticky jednalo „jen“ o jisté rozšíření dosavadních jaderných strategií.

Americké a ruské záměry

Spojené státy a Rusko se nyní řídí veřejnými jadernými doktrínami, jež se ale někdy poněkud mění, což zvláště v USA těsně souvisí s politickými postoji různých prezidentů. Mluví se tedy mimo jiné o Bushově, Obamově či Trumpově nukleární doktríně. Pro oba státy ale každopádně platí, že připouštějí i první použití svých nukleárních zbraní, byť zdůrazňují, že hlavní poslání jejich arzenálů reprezentuje odstrašování. 

V případě Washingtonu lze obecně říci, že připouští nasazení jaderných zbraní především proti jiným jaderným mocnostem, a kromě toho proti státům, které na takových zbraních pracují, což se týká zvláště Íránu. Je docela zajímavé, že se ve veřejném prostoru často hovoří o tom, že by USA nikdy nešly do války s jinou atomovou mocností, avšak pro takové tvrzení ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz a všechny oficiální strategické dokumenty říkají vlastně pravý opak. Pokud by to bylo nutné, Spojené státy by do takové války zajisté šly, ovšem s tím, že by od první chvíle počítaly s možným použitím svého jaderného arzenálu, což pro scénáře válek s nejadernými státy neplatí.

Nukleární doktrína Ruska se od té americké odlišuje zejména tím, že nedefinuje „cílové“ státy, nýbrž spíše situace, v nichž by Kreml mohl svůj arzenál aktivovat. Stalo by se tak zejména v konfliktu (i konvenčním), který by znamenal ohrožení samotné existence či suverenity země, popřípadě by mohl vyřadit její jaderný odstrašující potenciál. Někdy se říká, že v Rusku existuje také doktrína „de-eskalačního“ jaderného úderu, který by měl soupeře odradit od pokračování války a přinutit jej přijmout ruské podmínky, ale ani pro to neexistuje jasný důkaz. Podobné úvahy se sice v ruských médiích opravdu objevily, ale do oficiální doktríny Kremlu se nikdy nepromítly.

Proměny čínské doktríny

Velká Británie nikdy příliš neupřesňovala, jak by svůj arzenál mohla použít, kdežto Francie je v tomto poněkud otevřenější. Do francouzské doktríny patří též „výstražný“ nukleární úder za pomoci leteckých střel ASMP, po němž by teprve následovalo použití balistických raket. Obě země se ovšem drží principu „minimálního odstrašení“ (minimum deterrence), který se kdysi zrodil právě ve Francii. Podle něj pro efektivní odstrašování postačuje početně malý, ale neustále modernizovaný arzenál, který umožní spolehlivě provést odvetný úder. Nepřítel tudíž bude vědět, že nelze uskutečnit „odzbrojující“ první úder, jelikož i „minimální“ arzenál Paříže či Londýna by mu při odvetě způsobil nepřijatelné ztráty.

Koncepce „minimálního odstrašení“ se obvykle uvádí také v případě Číny, která ale na rozdíl od Velké Británie a Francie oficiálně deklaruje politiku NFU (No First Use), takže odmítá první použití jaderných zbraní. O povaze čínské doktríny se ale hodně debatuje, protože podle některých expertů se od minimálního odstrašení stále více odchyluje. Peking totiž realizuje výrazné posilování svého arzenálu, a to z hlediska kvantity i kvality. Dle čínské doktríny si stát za jakýchkoli okolností musí zachovat kapacity pro efektivní odvetu, avšak Čína již zřejmě opouští původní koncepci „minimálních“ sil. Dosud sice vlastní relativně málo hlavic, ale tento počet patrně rychle roste a vyskytují se i alarmující prognózy, že se čínský arzenál může záhy vyrovnat americkému či ruskému. To by zvláště pro USA znamenalo vážný problém, protože jejich nukleární hlavice by tak musely zajišťovat odstrašení dvou srovnatelných jaderných rivalů naráz.

Vysoké riziko v jižní Asii

„Minimální odstrašení“ nepochybně praktikuje rovněž Indie, která se k této koncepci oficiálně hlásí. Stejně jako Čína se přidržuje rovněž politiky NFU, podobně jako v případě Číny se však stále častěji objevují i pochybnosti, do jaké míry (popřípadě jak dlouho) tato situace potrvá. Indové vyvinuli jaderné zbraně především jako protiváhu k těm čínským, avšak nukleární hlavice pak vyrobil také tradiční indický rival Pákistán, takže odstrašující funkce indického arzenálu míří také na Islámábád. Raketový program nejlidnatější země světa zaznamenal impozantní úspěchy, z nichž vzešla řada raket vyznačujících se dlouhým dosahem, krátkou dobou přípravy a vysokou přesností. Podle některých expertů by tak Indové mohli dojít na úroveň, jež by jim umožnila provést „odzbrojující“ úder vůči Pákistánu, respektive zlikvidovat jeho jaderný arzenál bez rizika velké odvety.

Je příznačné, že početně slabší Pákistán sice také deklaruje „minimální odstrašení“, avšak současně dává jasně najevo, že by nukleární zbraně mohl použít i jako první. Stalo by se tak zřejmě v situaci hrozící porážky v konvenční válce s Indií. V tom případě by Pákistán nejdříve nasadil své taktické zbraně na bojišti a ve druhé fázi by mohl zaútočit na indické základny či města. A přesně to se jeví i jako důvod pro zmíněné obavy týkající se Indie, která by tomuto scénáři mohla chtít zabránit svým prvním úderem. Právě na tyto spletité úvahy odkazuje i časté varování, že riziko jaderné války není nikde tak vysoké jako v jižní Asii. V případě Pákistánu navíc existují vážné obavy, že by se jeho jaderných zbraní mohli zmocnit teroristé.

Pochyby o „No First Use“

Svou jadernou doktrínu zveřejnila také KLDR, která deklaruje, že její arzenál slouží primárně k odstrašení, ale nevylučuje ani jeho první použití. Stalo by se tak údajně v situaci přípravy ozbrojené agrese vůči Severní Koreji, jež si vyhrazuje právo v takovém případě uskutečnit preventivní úder. Souvisí to ostatně i s rozvojem nukleárních zbraní a nosičů v této zemi, protože Pchjongjang již pravděpodobně disponuje rovněž taktickými systémy k použití přímo na bojišti, byť páteř jejího arzenálu představují střely dlouhého dosahu pro odstrašování Jižní Koreje, Japonska a USA.

Souhrnně lze tedy říci, že z nynějších devíti jaderných velmocí jen dvě (Čína a Indie) přinejmenším oficiálně odmítají první nasazení svých arzenálů, kdežto sedm jich takový krok více či méně otevřeně připouští, což se týká USA, Ruska, Velké Británie, Francie, Pákistánu, KLDR a nejspíše také Izraele, jenž ovšem představuje specifický případ kvůli své „neprůhlednosti“. Někteří experti jsou navíc vůči deklarování „No First Use“ skeptičtí a tvrdí, že prohlášení v době míru jsou jedna věc a válečná realita je věc druhá. Jinak řečeno, v kritické situaci by Číňané či Indové mohli své postoje zcela přehodnotit.

Vedle toho se vnucuje otázka, jak by se soudobé doktríny změnily, pokud by se počet jaderných mocností zvýšil, což rozhodně není nepravděpodobný scénář. Někdy už se dokonce vyskytují spekulace o možných jaderných doktrínách hlavních „uchazečů“, tedy například Íránu, Saúdské Arábie, Jižní Koreje, Japonska či Austrálie. Někteří tvrdí, že atomové zbraně na dále představují strašidelnou, ale funkční záruku míru a stability, ovšem tuto hypotézu možná brzy čeká další „testování“ ve světě s dvouciferným počtem jaderných mocností.

Paleontologové objevili v prefektuře Hjógo na jihu japonského ostrova Honšú zachovalé fosilie ceratopsidního (rohatého) dinosaura. Pojmenovali ho Sasayamagnomus saegusai, přičemž jeho rodové jméno znamená „gnóm ze Sasajamy“. 

Odkaz na gnómy – hodné trpaslíky ve špičatých čepicích, poukazuje na skutečnost, že objevený Sasayamagnomus saegusai vážil jen okolo 10 kg a na výšku měřil zhruba 80 cm. Vědci nalezli celkem 17 kostí, přičemž většina z nich patřila jednomu jedinci, podle všeho ne úplně dospělému.

Sasayamagnomus je blízce příbuzný primitivním ceratopsidním dinosaurům ze Severní Ameriky. Podle badatelů lze z této příbuznosti vyčíst, že ceratopsidní dinosauři, kteří původně pocházejí z Asie, se do Severní Ameriky dostali zhruba v období střední křídy před 110 miliony let. V uvedeném období byla východní část Eurasie propojená se Severní Amerikou pevninským mostem v oblasti dnešního Beringova průlivu. Podrobnosti zajímavého objevu zveřejnil odborný časopis Papers in Palaentology. 

Když starý hospodář usedá venku pod jabloní, má na tváři blažený výraz. Aby taky ne, celý život tvrdě dřel, aby zaopatřil rodinu, a i díky té troše boží přízně se mu to povedlo. Dcery se dobře vdaly, nejstarší syn odešel do sousední vsi hospodařit na grunt, odkud pochází jeho žena, a nejmladšímu synovi předal usedlost bez dluhů. Své poslední roky života tedy mohl se svou ženou trávit v klidu na bohatém výměnku. 

Dědičný nájem 

Pro plné pochopení venkovských poměrů v 16. až 18. století je nejprve nutné vysvětlit, co to bylo emfyteutické neboli zákupní právo na usedlost. Venkované totiž půdu, kterou obdělávali, přímo nevlastnili, ale měli ji od vrchnosti ve většině případů v dědičném nájmu. Svému pánovi museli odvádět dávky v závislosti na velikosti statku. Tyto dávky byly nejčastěji peněžní v kombinaci s nějakou tou slepicí nebo vajíčky. Povinná byla také práce na panském majetku neboli robota, ze které se však dalo v určitých případech vykoupit. 

Takovou usedlost však mohl poddaný předat svým potomkům, nebo ji dokonce prodat jinému poddanému. Především v 16. století měli hospodáři na západní Moravě k usedlostem živnostenský vztah a v různých částech života hospodařili na gruntě, který pro ně byl nejvíc výhodný. To všechno se však muselo dít se souhlasem vrchnosti, která do hospodaření poddaných často zasahovala.

Lidé samozřejmě nebydleli jenom v takových usedlostech. Časté byly například panské mlýny, které byly nezakoupené a podmínky v nich se v průběhu času mohly značně měnit. Zatímco u usedlostí zakoupených platili poddaní i po 300 letech pořád stejné dávky, výše nájmu se neustále vyvíjela. Mohly se měnit také roboty, které vrchnost zvlášť po konci třicetileté války začala na mnoha místech zvyšovat a využívat tuto neplacenou pracovní sílu pro svoje podnikání.

Právní řád v Čechách a na Moravě byl velmi složitý, mnohdy nejednotný a často lze vysledovat drobné odchylky, které souvisejí s místními zvyklostmi. Důležité je zmínit, že šlechtu, jako majitele panství, nelze vnímat jenom negativně. Ve většině se nejednalo o nějaké „zlopány“, kteří chtěli sdírat poddané z kůže, ale často se jim snažili také pomoct a poskytovali jim různé úlevy. Rozpoznat, jaký kdo měl vztah k vedení panství a svým poddaným, je tak někdy velmi těžké. 

Komu co připadne? 

V období raného novověku platilo pravidlo takzvané nedělitelnosti gruntů. To znamenalo, že při prodeji, převodu statku na někoho z rodiny, nebo při úmrtí hospodáře a následném vypořádání se všemi dědici se se statkem nakládalo v jednom celku. Nemohlo se tak stát, že by jeden ze synů dostal pole nad lesem, druhý louku u mlýna a dcera kus lesa u cesty do Šlapanic. Výjimkou byly pouze velmi sporadické prodeje skutečně jednotlivých kusů pozemků, které však vrchnost povolovala jen velmi zřídka. Vzhledem k tomu, že hospodářem se mohl stát pouze jeden člověk, se s ostatními „nápadníky“, jak se lidé, kterým měl připadnout nějaký podíl, nazývali, musel vypořádat penězi. 

Situaci mohl vyřešit ještě za svého působení starý hospodář tak, že ty, kteří se neměli stát novými pány usedlosti, vyplatil, v dobové terminologii takzvaně vybyl. Nejčastěji se tak stávalo u dcer, které se vdaly na jiný grunt. Tím, že dostaly věno, které mohlo být nižší než podíl, jenž by jim jinak náležel, se věc považovala za vyřešenou. 

Jaký podíl ale vlastně každý dostal? V Čechách i na Moravě byla zdaleka nejvíc rozšířená právní norma rovných dílů. Jak název napovídá, v takových případech dostávali všichni stejnou část, bez ohledu na to, jestli se jednalo o dcery, syny nebo třeba manželku starého hospodáře. Postupně musel nový majitel splatit všechny tyto náklady, což mohlo trvat značně dlouho. Nebyl to však jediný klíč, podle kterého se mohlo dědictví dělit. V severních Čechách víme například o způsobu takzvané vdovské třetiny. To znamenalo, že po smrti hospodáře dostala vdova třetinu hodnoty usedlosti, aby mohla v klidu a důstojně dožít. Zbytek se mezi ostatní dělil opět rovným poměrem a po smrti oné vdovy došlo k rozdělení i jejího majetku. 

Zdaleka nejméně častý systém dědictví byl ten, kdy se upřednostňovali mužští potomci, který se praktikoval v okolí Plzně. Nicméně v průběhu 16. století docházelo k vytlačování těchto způsobů dělení majetku na úkor rovných dílů do té míry, že zcela zanikly, nebo byly využívány jen okrajově. 

Syn, zeť, nebo někdo jiný? 

Předání usedlosti probíhalo ve většině případů ještě za života předešlého vlastníka usedlosti. Dělo se tak z různých důvodů, často však z nedostatku sil na hospodaření, uvolnění místa někomu z potomků, aby mohl získat důstojné místo ve společnosti, nebo kvůli špatné finanční situaci a neschopnosti danou usedlost zvládnout obhospodařovat. Kromě schopností a zdravotní kondice starého majitele hrálo svou roli také období, jelikož v takovém 17. století, kdy probíhala třicetiletá válka, byly zcela jiné podmínky než ve století 18., které bylo o trochu stabilnější. Historik Josef Grulich například uvádí, že v jižních Čechách se většina transakcí, které proběhly mezi roky 1625–1710, udála mezi nepříbuznými osobami. Bylo to dáno značnou nestabilitou celého období a také tím, že se mladší lidé mohli daleko lépe uchytit v úrodnějších oblastech. Ty byly značně zplundrovány vojenskými nájezdy a byly tam „lukrativní“ volné pozemky. Z těchto důvodů se mnozí stěhovali za lepším. 

Další období však bylo jiné. I když stále docházelo k prodejům usedlostí mimo rodinný kruh, ve více jak polovině situací se majetek podařilo převést na syna a asi v jednom z deseti případů přešla usedlost na zetě. Stávalo se tak většinou v případech, kdy nebyl mužský dědic, a jelikož žena dědit usedlost sama nemohla, musela si k tomu přibrat chlapa. Netřeba zmiňovat, že takové nevěsty byly velice žádané, a bez výhrady tu platí přísloví „co za jeden den nevyženíš, za celý život nevyděláš“. 

Mnohé může také překvapit, že minimálně v jižních Čechách není zřejmé, jestli existovalo nějaké pravidlo, kdo z dětí by měl usedlost převzít. Ustanovení, že by se měl hospodářství ujmout nejstarší syn, tu neplatilo. Dokonce na konci 18. století vydal Josef II. (1780–1790) patent, který stanovil, že usedlost dědí ten nejmladší. Teprve až ve století následujícím se nařízení změnila tak, že měl grunt převzít ten nejstarší ze synů, jakožto většinou nejzkušenější hospodář. 

Místo pro rodiče 

Dnes si pod slovem výměnek často představíme malé stavení nacházející se zpravidla nedaleko většího statku. Patrně většina lidí řekne, že takový domek sloužil k bydlení pro starší lidi. Nicméně omezovat představu výměnku pouze na to, že tam kdysi bydlel starý hospodář, by byla chyba. Výměnek totiž nebyl jen stavbou, ale především institucí, která sloužila pro zajištění starých lidí na vesnici poté, co už nemohli, nebo nechtěli hospodařit. Důvodů pro předání hospodářství mohlo být více než jen stáří. Často se uvádí, že odcházející majitel už prostě nechtěl mít na svých bedrech tolik zodpovědnosti, a proto grunt radši předal. Důležité také je, že se výměnek vázal k usedlosti, a ne k rodině. Stávalo se, že syn prodal grunt ještě za života svých rodičů někomu jinému, kdo po něm veškeré povinnosti, co se týče obstarání jeho rodičů, převzal. 

Podoba výměnku bývala různá a velmi záleželo na tom, jak velký statek ho měl zajišťovat. Pokud se jednalo o rozsáhlou usedlost, mohl si odcházející majitel nechat postavit nebo opravit malý domek a nechat vyčlenit pro svoje užití část polí a několik kusů dobytka. V takové situaci navíc nemusel odvádět žádné feudální dávky, daně, a dokonce ani robotovat na panském. Pokud tedy nevadila novému výměnkáři určitá ztráta prestiže a vycházel dobře s hospodářem novým, jednalo se většinou o velmi výhodnou dohodu. 

Na druhou stranu však bylo mnoho malých usedlostí, u nichž bylo vyloučené, aby mohly poskytnout takto velkorysý výměnek, a starý majitel se tak ještě mohl radovat, pokud pro sebe dostal alespoň oddělenou místnost. U domkařů, jedné z nejchudších vrstev venkovských obyvatel, si pak o takovém luxusu jako oddělená místnost mohli nechat mnohdy jen zdát. 

Dlouhá setrvačnost 

Ať už svou usedlost prodali někomu cizímu, nebo se ji snažili uchovat pro některého ze svých potomků, každý dobrý hospodář o svůj majetek náležitě pečoval. Byla to totiž po většinu historie právě půda, která byla tím hlavním majetkem, neboť z ní většina lidí na vesnici získávala obživu. Tohle uvažování zůstává na venkově patrné dodnes, ačkoliv většina našich představ se váže spíš k venkovu první poloviny 20. století než k takovému 18. století. 

Tuto kontinuitu přervala na mnoha místech dost drastickým způsobem kolektivizace v 50. letech, kdy došlo například ke zrušení instituce výměnku a jejímu nahrazení státním důchodem, na který však staří sedláci neměli nárok. Nicméně mnoho z těchto zvyklostí žije dál a nezřídka lze vidět, jak se starší rodiče stěhují do přízemního domečku víc u zahrady a nechávají velký dům další generaci.

Hvězdy vyrábí energii ve svých jádrech jadernou fúzí. Tato energie se dostává k povrchu hvězdy v obrovských bublinách horkého plynu, které se pak ochlazují a klesají – podobně jako v lávové lampě. Tento pohyb, známý jako konvekce, roznáší těžké prvky vzniklé v jádře, jako je uhlík a dusík, po celé hvězdě. Předpokládá se, že je také zodpovědný za hvězdný vítr, který tyto prvky roznáší do vesmíru, aby se z nich vytvořily nové hvězdy a planety.

Konvekční pohyby nebyly kromě Slunce u žádné jiné hvězdy až doposud podrobně pozorovány. Změnu v tomto směru přineslo až nedávné pozorování dalekohledu ALMA, který v průběhu jednoho měsíce sbíral snímky povrchu hvězdy R Doradus.

Bublající rudý obr

R Doradus je červený obr o průměru zhruba 300 až 350× větším než Slunce, který se nachází asi 180 světelných let od Země v souhvězdí Mečouna. Jeho velikost a blízkost k Zemi z něj činí ideální cíl pro detailní pozorování. Navíc je jeho hmotnost podobná hmotnosti Slunce, což znamená, že R Doradus je pravděpodobně podobný tomu, jak bude naše Slunce vypadat za pět miliard let, až se stane červeným obrem.

„Konvekce vytváří nádhernou granulovitou strukturu,“ vysvětluje Theo Khouri, vědecký pracovník ze švédské Chalmersovy technická univerzita. „Díky dalekohledu ALMA jsme nyní mohli nejen přímo pozorovat tyto granule – 75× větší než Slunce, ale také poprvé změřit, jak rychle se pohybují.“

Zdá se, že granule hvězdy R Doradus se pohybují v měsíčním cyklu, což je rychlejší, než vědci očekávali na základě fungování konvekce uvnitř Slunce. „Zatím neznáme příčinu těchto rozdílů. Zdá se, že konvekce se s přibývajícím věkem hvězdy mění způsobem, kterému zatím nerozumíme,“ doplňuje Wouter Vlemmings, profesor a Khouriho akademický kolega. Podobná pozorování pomáhají vědcům pochopit, jak se chovají hvězdy jako Slunce, když se stanou tak chladnými, velkými a bouřlivými, jako je dnes R Doradus.

Leonardo da Vinci se sám označoval za „nevzdělance“ a „tovaryše zkušeností“. Myslel tím, že byl samoukem, nikdy se pořádně nenaučil latinsky, vědomosti nečerpal od učitelů, ale z knih v italštině či od různých umělců a vědců. Po celý život ho však hnala vpřed velká zvídavost, pracovitost, vynalézavost, nadšení z přírody a skvělý pozorovací talent.

Fascinace nemožným

Vedle umělecké tvorby v oblasti malířství a sochařství, ale i architektury a urbanistiky se mistr z Vinci zabýval anatomií, matematikou, mechanikou, technikou, optikou, geografií a přírodovědou. Též se věnoval hudbě a návrhům divadelních dekorací. Jeho impozantní jevištní scénu pro hru Orfeus tvořil model hory, která se otevírala a uvnitř se nacházelo peklo – tedy ráj římského boha podsvětí Pluta. Autor své dílo popsal slovy: „Když se otevře Plutův ráj, ať se objeví ďáblové s pekelným křikem. Bude tam Smrtka, Kerberos, plačící nazí amorci a skutečně různobarevné plameny […] tančící kolem dokola.“

V letech 1478–1518 si Leonardo zapisoval své nápady a postřehy do deníků, zápisníků a maloval do skicářů. Jeho poznámky jsou neutříděné, nahodilé, a často téměř nerozluštitelné a obtížně přeložitelné. Několikrát se rozhodl, že na určité téma sepíše vědecké pojednání, ale nikdy se mu to nepodařilo. Příliš široký záběr zájmů a „fascinace nemožným“ vedly k jisté těkavosti, jež mu bránila mnohá vnuknutí dokončit.

Válečné stroje

Da Vinciho náčrty se často týkají vojenského umění. Dochovaly se jeho projekty válečných strojů k proboření hradeb, různé modifikace střelných zbraní, obří kuše vrhající dělové koule na hradební opevnění či skici trhavých střel, bojových seker, oštěpů, rozkládacích mostů, žebříků pro útoky na hradby, obléhacích strojů s krytými mosty, katapultů a stroje na metání kamenů.

V jeho životopisech se často objevuje skica speciálního válečného vozu taženého koňmi, se složitým soukolím tvořeným dvěma velkými ozubenými koly: První převádělo pohyb na středové soukolí ve tvaru klece a to pak směrovalo otáčivou sílu na soustavy srpů, které nepříteli znemožňovaly přiblížit se k vozu. Jiný oblíbený návrh se týkal důmyslného zařízení, jehož pomocí by se dalo z ručnice ukotvené do země střílet všemi směry. Další vynález se týkal ochrany hradeb před ztečí pomocí žebříků: Vodorovný trám připevněný k hradební zdi byl propojený s pákou a rumpálem, které měly zajistit jeho pohyb směrem ven, a tím i svržení opřených žebříků.

Odvážné, či nefunkční?

Nejznámější da Vinciho vojenský návrh zahrnuje nákres stroje, který připomíná dnešní tank. Nešlo o novou ideu, neboť bojovou formaci zvanou želva používali již Římané a konkrétní představu tanku, pohybujícího se pomocí klik, publikoval italský lékař a vynálezce Guido da Vigevano už v polovině 14. století. Na Leonardově skice čtyři vojáci v uzavřeném povozu na kolech, chráněném silnými dřevěnými deskami, otáčeli klikami, čímž se měl zajistit pohyb vpřed; zatímco další čtyři muži navigovali a stříleli z děl. Na návrhu sice můžeme obdivovat autorovu zvídavost a snahu o kreslířskou přesnost – ale jak by mohla pouhá síla rukou uvést do pohybu mohutný stroj s dělovými hlavněmi a osmi vojáky? Navíc by jeho kola fungovala jedině na ideálně rovné a hladké cestě bez jakýchkoliv překážek, což se v reálné bojové situaci samozřejmě nedalo zajistit. Da Vinci se zkrátka nechal unést svou vizí, a technickou proveditelnost neřešil.

Zajímavý je též velmi komplikovaný nákres vícenásobného hmoždíře spočívajícího na dřevěné konstrukci, na níž bylo v kruhu rozestaveno sedmnáct děl. Lopatková kola uprostřed pak měla umožnit pohyb po vodě – sotva jej však mohla zajistit síla pouhých dvou vojáků. A stejně jako nevymyslel funkční tank, nenavrhl da Vinci ani automobil: Jeho nákres vozíku se třemi koly nemůžeme považovat za návrh auta v dnešním slova smyslu. Jednalo se spíš o divadelní stroj, využívající k pohybu pružiny. V daném případě je sice vynálezce navrhl použít zcela novým způsobem, nicméně v praxi své řešení opět neověřil.

Těžší než vzduch

Leonardo da Vinci je velmi často označován za vizionáře, který přišel s ideou létacích strojů. Po celý život skutečně nadšeně zkoumal let ptáků a zabýval se pohybem. Načrtl kupříkladu jednoduchý padák, kterého se měl letec přidržovat rukama, nebo kluzák s vodorovnou plachtou. Jeho další skica zobrazovala člověka, jenž si na ruce připjal stroj podobný velkým ptačím křídlům, což jednoznačně odkazuje na bájného řeckého stavitele Daidala a jeho syna Ikara. 

Velkou popularitu získal také jeho nákres vzdušného šroubu, který připomínal dnešní vrtulník. Namísto moderních rotujících nosných ploch ovšem zobrazil spirálovitý tvar, známý již u antických vodních strojů. Učenec předpokládal, že je vzduch stlačitelný a má potřebnou hustotu, aby se do něj mohl šroub zavrtat jako do dřeva, zvednout se a letět. Nákres však postrádal návod, jak by se dalo dosáhnout potřebné rychlosti otáčení šroubu a jak by se stroj vznesl do vzduchu.

Průkopník empirie

Všestranně talentovaný da Vinci se sám za vynálezce nikdy neoznačoval. Poznámkové sešity s vysvětlivkami a skici měl výhradně pro soukromé užití. Nebyly určeny k publikování a nejednalo se o rukopisy připravovaných knih. Různí autoři mu přičítají mezi 80 a 300 vynálezy, i když v dnešní době za „standardního“ vynálezce považujeme inženýra, který od skic přejde ke zhotovení prototypů, jež se poté vyrábějí, prodávají a především používají.

Tak daleko ovšem renesanční mistr nikdy nepokročil. Mnohé z jeho návrhů znala již antika, některé převzal od současníků a přidával k nim větší či menší počet vlastních inovací. Problém však vždy spočíval v tom, že drtivá většina objektů z jeho krásně namalovaných skic nemohla v případě sestavení fungovat. Navíc autor, přeskakující od jednoho nápadu k druhému, své nákresy dostatečně nepopsal nebo je ponechal bez komentáře. U mnoha z nich šlo nepochybně o pouhý výplod fantazie či excentrické spekulace, nikoliv o reálný projekt. 

Da Vinci přesto patřil k odvážným průkopníkům vědeckého pozorování a kritického myšlení ve složité a nebezpečné době, kdy církev trvala na dogmatech o stvoření světa Bohem. Napsal o tom: „Zdá se mi, že ty vědy, které se nerodí ze zkušeností a pokusů, jsou pusté a plné chyb, neboť pokus je matkou všech nepochybností a pokusem též skutečná věda končí. […] Přestože v přírodě všechno začíná příčinou a končí zkušeností, my musíme postupovat opačným směrem, tedy začít zkušeností a jejím zkoumáním odhalit příčinu.“ 

Viděné s neviděným

Leonardo nevymyslel novou vědeckou metodu ani se nestal otcem moderní vědy, přesto byl podle Waltera Isaacsona „ztělesněním všestranné mysli, která se snaží porozumět celému stvoření i tomu, jak do něj zapadáme […]. Jeho genialita – jíž se odlišil od lidí, kteří jsou jen mimořádně chytří – spočívala v tvořivosti, v kombinování představivosti s intelektem. Schopnost propojit pozorování s fantazií mu umožňovala, stejně jako dalším tvořivým géniům, dělat nečekané skoky, které spojovaly viděné s neviděným“.

Da Vincimu můžeme nepochybně přiřknout univerzální zvídavost, nikoliv ovšem univerzální genialitu. Tudíž vše, čeho se jeho tvořivá mysl dotkla, nebylo geniálním dílem, nápadem či vizí. Skutečného génia představoval „pouze“ v oblasti malířství. Přesto vynikl i mezi všestrannými učenci a inženýry renesanční Itálie, neboť jen on dokázal namalovat Monu Lisu nebo Poslední večeři.

Zrození moderního kultu

Poprvé da Vinciho jako geniálního umělce zpopularizoval životopisec italských renesančních mistrů Giorgio Vasari v 16. století. O vynálezech se však ve svém chvalozpěvu nezmínil. O tři století později na jeho pojetí navázal francouzský filozof Hippolyte Taine a o velikánovi uvedl: „Na světě snad nenajdeme příklad tak všestranného, vynalézavého génia, který se nikdy neuspokojil, toužil po nekonečnu a nejvyšším zušlechtění.“ 

Nicméně geniálního vynálezce a druhého největšího syna Itálie učinila z Leonarda teprve fašistická propaganda. Prvním synem byl samozřejmě diktátor Benito Mussolini, jenž se inspiroval návštěvou umělcova dlouholetého působiště v milánském zámku a přikázal uspořádat výstavu nazvanou Leonardo da Vinci a italské vynálezy. Ta dávného mistra představila jako nejlepšího inženýra a vynálezce všech dob a dokumentovala obrovskou kreativní sílu, která vždy spočívala v italském národě. 

Zmíněný kult přitom zdaleka nezanikl s fašistickou diktaturou – naopak se ještě rozšiřoval a prohluboval. Publicisté, odborníci i organizátoři výstav nadále nekriticky šířili pověst o nadčasovém vizionáři, jenž údajně vynalezl všechno možné, od vodních lyží až po diferenciál. Tématu se chopili také romanopisci a filmaři a například v dílech Hudson Hawk či Šifra mistra Leonarda zpodobnili da Vinciho coby objevitele výroby zlata nebo strážce Ježíšových potomků.

Piktové (z latinského picti – pomalovaní) byl národ, žijící ve středním a severním Skotsku až do zhruba 11. století, kdy do značné míry splynuli se Skoty. O jejich životě se nám toho příliš nedochovalo. Víme, že šlo o jediný národ ostrova, který nebyl v období Římské invaze nikdy podroben. Úplně jasno není ani v otázce jejich etnicity. Dlouho byli Piktové považováni za národ příbuzný Keltům, moderní výzkumy však ukazují, že šlo spíše o samostatný národ, či o původní obyvatele Británie.

Jedním z míst, které Piktové prokazatelně obývali, je malý poloostrov u skotského zálivu Moray Firth. Archeologické nálezy z této oblasti ukazují, že zde v minulosti stála rozsáhlá piktská pevnost Burghead Fort a šlo o významné piktské centrum. Pevnost na počátku 19. století pevnost pohltilo stejnojmenné město a její historická hodnota byla považována za prakticky ztracenou. Tým archeologů, který vedli odborníci skotské Univerzity v Aberdeenu, se nedávno přesto pustil do průzkumu této archeologicky zpustošené lokality a úsilí vědců bylo odměněno.

Prsten z dávné pevnosti

Jedním z členů týmu byl i inženýr na odpočinku, absolvent Univerzity v Aberdeenu a nadšený archeolog amatér John Ralph. Právě jemu se poslední den archeologického průzkumu podařil výjimečný nález. V místě, kde kdysi stával dům, se mu podařilo objevit prsten kosočtvercového tvaru s kouskem granátu nebo červeného skla. Podle prvních odhadů je nalezený šperk starý více než tisíc let.

„Doposud bylo objeveno jen velice málo piktských prstenů,“ vysvětluje vedoucí vykopávek, archeolog Gordon Noble. „Většina z nich pochází z různých depotů. Rozhodně jsme nečekali, že narazíme na takovou vzácnost v místě, které bývalo podlahou zřejmě jen málo významného domu.“

Prsten je nyní v péči odborníků Národního skotského muzea, kteří se postarají o jeho odborné ošetření a analýzu. Noble a jeho tým se budou snažit nalézt odpověď na to, komu prsten mohl patřit a jak se ocitl v místě, kde jej po více než tisíci letech vědci objevili.
 

Když 28. prosince 1895 představili bratři Lumiérové v Paříži svůj kinematograf, vzbudili obrovský zájem publika. V tu samou dobu své „živé fotografie“ předváděl v Americe Thomas Alva Edison. Na českém území se zástupci bratři Lumiérů s putovní kinematografickou produkcí ukázali v červenci 1896 v Lázeňském domě v Karlových Varech. Pražští úředníci se ze strachu z požáru bránili vydat potřebná povolení, ale na podzim se přece jen podařilo uskutečnit první projekci v hotelu U Černého koně na Příkopech.

Kouzlící průkopník

Brzy se k zahraničním projekcím přidali i první Češi. Tím nejslavnějším se stal Viktor Ponrepo, občanským jménem Dismas Šlambor (1858–1926), kouzelník a eskamotér, který propadl i kouzlu filmu. V roce 1907 se mu podařilo otevřít v Praze v domě U Modré Štiky v Karlově ulici první stálý biograf. V sále se vítal s každým návštěvníkem, filmy sám komentoval (byly v té době samozřejmě němé) a až později angažoval klavíristu a houslistu, aby promítání podbarvovali hudbou. Ponrepovy projekce byly skutečné rituály. Po jeho smrti se kina ujala manželka Karla, a když i ta zemřela, vedla jej ve staromilském duchu Marie Fišerová. Kino Ponrepo se zvukové aparatury dočkalo paradoxně jako poslední v Praze. Stalo se tak teprve v roce 1936.

Velký zlom nastal v šíření biografu po skončení první světové války. Do Čech se z ní vrátili legionáři, mnozí z nich s celoživotními zdravotními následky, a republika se je snažila odškodnit. Někteří dostali trafiku, jiní licenci pro podnikání v kinofikaci. Těch byla ale menšina, většinu licencí získaly spolky jako Sokol (45 % všech kin v republice), Obec legionářská, Československý červený kříž a různé dělnické jednoty. Od nich si teprve mohly kina pronajmout fyzické osoby.

Od hospod po výstavné sály

První kina se rodila v hospodách a sokolovnách, ale postupně se začaly budovat samostatné budovy a výstavné sály určené výhradně pro filmové projekce. Mnohdy byly skutečně honosné – s mramorovým schodištěm, bufetem, šatnou, plyšovými sedadly, křišťálovými lustry, orchestřištěm pro živou hudbu, případně i kavárnou.

Typickým příkladem je pražské kino Lucerna, které (ačkoliv prošlo několika adaptacemi) si zachovalo až do dnešních dnů původní secesně neorokokový styl. Progresivní stavitel ing. Václav Havel jej zbudoval v komplexu svého paláce již v roce 1909. O osm let později se jeho vedení ujal Havlův syn Miloš, který založil i vlastní distribuční společnost a v kině se staral o co nejatraktivnější repertoár. V roce 1929 nechal Lucernu ozvučit nejmodernější aparaturou a jako první zvukový film se tu promítal americký snímek Loď komediantů. Lucerna je vůbec nejstarším stále fungujícím klasickým jednosálovým pražským kinem.

Podobně luxusním kinem byla vinohradská Flora, která ovšem neměla to štěstí jako Lucerna a dnes se v jejích prostorách nachází sídlo Všeobecné zdravotní pojišťovny. Flora byla otevřena v roce 1928 ve stejnojmenném hotelu, který si projektoval sám jeho majitel ing. Alois Krofta, tvůrce Petschkova paláce či hotelu Alcron. Kino s kapacitou 1 020 míst mělo teplovzdušné vytápění, široká mramorová schodiště a mosazná zábradlí. Vchod zdobily sochy muže a ženy, držící veliký kamenný film, jejichž autorem byl Emanuel Kodet.

Premiérové biografy

Počet kin od vzniku republiky prudce rostl. Zatímco v roce 1919 jich bylo v Československu 490 (z toho 37 v Praze), o deset let později se už číslo vyšplhalo na 1 480 (z toho v Praze 117). V roce 1928 vzniklo Sdružení premiérových biografů, které definitivně určilo hierarchii pražských kin. Jeho předsedou byl Osvald Kosek, majitel kina Alfa na Václavském náměstí, místopředsedy Miloš Havel z Lucerny a František Srb, šéf kina Světozor (shodou okolností i toto kino ve Vodičkově ulici promítá dodnes).

Do první třídy byla zařazena kina Alfa, Adria, Fénix (později Blaník), Lucerna, Passage a Metro. S výjimkou posledního se všechna nacházela na Václavském náměstí a v jeho bezprostředním okolí, Metro bylo na Národní třídě. V těchto biografech se premiérově uváděly největší hity tehdejší doby. Nejpočetnější třídou kin byla ovšem ta třetí, která si vydobyla název „kina prodloužených premiér“. Kina se lišila i cenou vstupenek. V první kategorii se ve třicátých letech platilo 5 až 13 korun, v druhé 4 až 12 a v poslední 3 až 10 korun. Kina měla také společnou inzerci a reklamu a dodržovala pravidlo, že se program na příští týden zveřejňoval vždy v pátek.