Když paleontologové studují dávno vyhynulé tvory, obvykle mají k dispozici jen pár fosilizovaných kostí či otisků. Ale i vzácné perfektně zachovalé a úplné fosilie vyprávějí jen část příběhu. Většinou totiž není jasné, jak takový organismus během svého života vypadal a ještě méně jakým způsobem žil. 

Aby vědci získali informace o chování vyhynulého druhu a jeho životní strategii, musejí doufat ve výjimečný nález, který uchová ještě něco dalšího, než jen samotné tělo dotyčného tvora. Právě takové štěstí se nedávno usmálo na americkou paleontoložku Jingmai O’Connorovou z Fieldova přírodovědného muzea v Chicagu.

Semena v žaludku

Když vědkyně navštívila Šan-tungské muzeum ve východní Číně, všimla si, že u dvou fosilií vyhynulého ptáka Longipteryx chaoyangensis, který žil před zhruba 120 miliony let, je vidět, co měli ptáci v žaludku. Bližší zkoumání ukázalo, že jde o semena nahosemenných rostlin. Nahosemenné rostliny byly v prehistorii, především na konci prvohor a ve druhohorách, dominantními rostlinami na Zemi.

Longipteryxové patřili do velké skupiny enantiornitů, primitivně vypadajících ptáků, kteří zmizeli během masového vymírání na konci druhohor. Vědci se vzhledem k jejich dlouhému ozubenému zobáku domnívali, že se tito ptáci živili rybami, případně že šlo o hmyzožravce. Zjištění americké paleontoložky ale naznačuje, že ve skutečnosti mohlo jít o všežravce, kteří se živili plody a možná i hmyzem. 

Otázkou zůstává, k čemu longipteryxům sloužil jejich ozubený zobák. Tvrdost zubní skloviny je u longipteryxů podobná jako u několik tun vážících dravých dinosaurů. Podle Alexe Clarka, který se na výzkumu také podílel, by ve skutečnosti mohlo jít o zbraň. Něco podobného lze nalézt například u dnešních kolibříků, kteří mají na špičce svého zobáku malé rohovité výstupky. Také ti je používají k soupeření.

Publikace Night Combat vyšla ve Washingtonu roku 1953 (a v následujících dekádách i v několika reedicích). Nejvíce se na obsahu podílel generál Alfred Toppe, který na sovětském bojišti sloužil. Šéf amerických armádních historiků generálmajor A. C. Smith neopomenul v úvodu upozornit, že zdrojové texty napsali Němci z německého pohledu a že se uvedené postupy liší od zvyklostí vojáků strýčka Sama. Zároveň však dodal, že i američtí pěšáci absolvují specializovaný výcvik pro boj v noci.

Jak na noční přesun

Během operace Barbarossa se důležitým prvkem plánování i samotné realizace operací stávaly noční přesuny. Němečtí velitelé si uvědomili, že tma se může stát ochráncem jednotek před útoky všeho druhu. V praxi ovšem četnost nočních přesunů limitoval nedostatek kvalitních silnic i náhlé změny počasí. Stačil krátký liják a sjízdná cesta se proměnila v moře bahna.

Každému nočnímu přesunu předcházela zevrubná příprava, která zahrnovala průzkum silnic, zřízení kontrolních bodů, nasazení ženistů k opravám nejpoškozenějších úseků nebo zamaskování útvarů. Zároveň musel velitel zhodnotit míru rizika náletu i pozemního úderu včetně partyzánských přepadů. Pokud se měly za tmy přemisťovat motorizované jednotky, pohyb každé kolony se předem rozfázoval do několika etap. Přední světlomety vozidel vojáci demontovali nebo zatřeli modrou barvou, zadní lampy byly shora zatemněné. Vojenští policisté řídící dopravu a velitelé až na úroveň čety byli vybaveni signálními svítilnami. Dodržoval se rádiový klid, nicméně spojaři byli připraveni v případě nouze ihned vysílat rozkazy nadřízených. Za jasných nocí se Němci odhodlávali použít i pozorovací letouny.

Při transportech podél fronty se dělostřelci snažili přehlušit hluk motorů palbou a maskovat tak pohyby vojsk. Zároveň si Němci navykli projíždět mimo křižovatky i vesnice, kde je sovětská artilerie zpravidla očekávala. Když se motorizované oddíly blížily k frontě, pěchota mívala tendenci setrvávat v transportérech příliš dlouho a v případě nenadálého sovětského útoku utrpěla těžké ztráty. Velitelé se tedy naučili pro každý přesun určit konkrétní linii, na níž vydali vojákům rozkaz sesednout.

Zdroje světla pro průzkum

Trable čekaly německou brannou moc i při nočním průzkumu. Mnozí vojáci za těchto podmínek selhávali, protože jejich smysly otupěly dlouholetým životem ve městě. Už samotná orientace v potemnělé krajině činila mužům potíže – obzvlášť na monotónním ruském venkově s minimem výrazných bodů.
Průzkumné oddíly si pomáhaly odpalováním osvětlovacích granátů, jindy přišly vhod světlice shazované z letadel či pátrací světlomety instalované za frontovou linií. Při průzkumu Němci jen minimálně využívali obrněná vozidla, jejichž hlasité motory přitahovaly pozornost. Výjimkou byly situace, kdy se cíl nacházel příliš daleko na to, aby vojáci mohli úkol pěšky splnit před rozedněním. Tehdy dojeli do bezpečné vzdálenosti od nepřátelských pozic, vozidla zamaskovali a v cílové oblasti už se pohybovali po svých.

Zajímavou součást nočního průzkumu tvořily speciální oddíly přidělované k pozorovacím praporům dělostřelectva. Jejich úkol spočíval ve sledování záblesků sovětské artilerie a odposlouchávání jejích zvuků, z nichž pak s pomocí meteorologů spočítali pozice ruských kanonýrů a nechali na ně zaměřit odvetnou palbu. Za bezměsíčných nocí se příslušníci těchto batalionů pokoušeli pro pozorování užívat upoutané balony, ale taková metoda obvykle přinesla omezené výsledky. 

Útoky v temnotě

K nočním útokům se Wehrmacht uchyloval ve snaze rozšířit územní zisky z denních bojů nebo coby předehře k rozsáhlým operacím. Generálové se pro ně občas rozhodli také za situace, kdy se pokoušeli dobýt zpět území nedávno získané Rudou armádou. A konečně se noční přepady uplatňovaly i jako diverzní akce maskující hlavní směry větších ofenziv.

Hodinu H velitelé stanovovali s ohledem na potíže plynoucí z nočního boje. Potýkali se zejména s následujícím paradoxem: Útok za snížené viditelnosti býval časově náročnější než za dne, jenže bylo žádoucí jej dokončit před svítáním. Velitel tedy musel dobře zvážit situaci a sílu svých i nepřátelských oddílů, než k riskantnímu úderu temnotou vydal rozkaz. K nepříjemnostem se přidával terén východní fronty, málokdy vhodný pro rychlý noční pohyb. Terénní nerovnosti dokázaly útočníky ukrýt, avšak zároveň jim bránily ve výhledu na pozice rudoarmějců a nechávaly je v nejistotě o připravenosti nepřítele. Pokud hrozilo riziko střetu se silnými obránci, měly noční útoky přicházet z nepravděpodobných směrů.

Obecně lze říct, že úspěch úderu tmou závisel na pečlivé přípravě, správném načasování a výběru co nejpříznivějšího terénu. Žádná operace se neobešla bez vyhodnocení informací získaných leteckým i pozemním průzkumem, analýzy ukořistěných map a zajištění dostatečného množství zásob i rezerv. Před vydáním finálního rozkazu velitel probral plán s podřízenými důstojníky a zodpověděl případné otázky. Každý musel přesně vědět, co se od jeho mužů očekává, jinak by se boj mohl rychle zvrtnout.

Podobně detailní přípravu Němci absolvovali u útoků, které měly být zahájeny těsně před rozedněním a kulminovat za denního světla. Před takovými operacemi Wehrmacht věnoval několik nocí přísunu dostatečně silných jednotek.

Systém hloubkové obrany

Co se týče defenzivních operací, aplikovali Němci podobné základní doktríny na denní i noční boj. Za snížené viditelnosti se používala doplňková opatření v čele s posílením předsunutých stanovišť. Zároveň Wehrmacht přesouval lokální rezervy co nejblíže k přední linii a zintenzivňoval průzkum, aby se velitelé ihned dozvěděli o sovětském pokusu o noční útok. Pokud rudoarmějci udeřili, neváhali je Němci zviditelnit světlomety a světlicemi. 

Důležitou roli v noční obraně hrála artilerie. Preventivní přípravy se musely provést už za dne, aby odvetná palba mohla být zahájena záhy po detekování útočníků. Koncentrovaná kanonáda často přinutila Sověty zpomalit nebo ovlivnila směr jejich postupu. Výslechy zajatců navíc potvrdily, že měla na ruské vojáky demoralizující účinek.

V ideálním případě budoval Wehrmacht hloubkovou obranu. Druhá linie se nacházela 60–100 metrů za tou hlavní a sestávala ze zákopu vyztuženého kulometnými hnízdy i minomety. O dalších 650 metrů dále Němci rozmisťovali těžké zbraně, velitelství a zálohy. Ze stran tyto pozice chránily zátarasy z ostnatého drátu a minová pole, celý systém byl propojen komunikačními zákopy. Minová pole se nacházela též před první a druhou linií, klíčové body opevnění měly přímou telefonní linku na velitelství.

V pozdějších fázích války trpěl Wehrmacht nedostatkem personálu a už nemohl obsazovat mužstvem nepřetržité linie. Musel tedy spoléhat na soustavu samostatných bodů, byť vzhledem k rostoucí účinnosti infiltračních taktik Rudé armády šlo o málo účinnou improvizaci.

Umění ústupového boje

Když se situace Hitlerových armád na východě začala zhoršovat, noční hodiny nabízely nejvhodnější čas pro stahování z exponovaných pozic. Jako nezbytná se ukázala opatření proti nepřátelským obkličovacím manévrům. Rudoarmějci totiž prokazovali pozoruhodnou schopnost překonávat i zdánlivě neprostupný terén a přes takto vyčerpávající výkon neúprosně nahánět ustupující Němce. Ti proto preventivně obsazovali menšími oddíly kritické body za frontovou linií: dominantní kopce, mosty, křižovatky nebo soutěsky.

Jindy Wehrmacht stáhl z přední linie všechny postradatelné muže a důstojníci je začlenili do nezávislých bojových skupin schopných prorážet obklíčení. Zároveň se Němci snažili ponechávat v přímém kontaktu s nepřítelem jen takové množství jednotek, jaké zvládali zásobovat. Účinné krycí síly tedy měly raději méně mužů, zato se spoustou munice a paliva. Při rozsáhlejších ústupových operacích ponechával Wehrmacht v kontaktu s dotírajícími rudoarmějci zpravidla pancéřové jednotky. Protože sebemenší porucha v takové situaci znamenala ztrátu, byly do zadních vojů vybírány jen tanky v bezvadném technickém stavu. Generálové taktéž začleňovali do krycích oddílů opravárenské čety, náhradní osádky i ženijní útvary vybavené k provádění demolic.
Pokud velitel vše dobře naplánoval, mohl stáhnout jádro svých sil pod rouškou tmy do týlu, zatímco krycí jednotky na frontové linii simulovaly normální aktivitu – coby divadlo pro sovětské průzkumníky.

Praktická ukázka

Jako typický příklad dodržení zásad nočního ústupu lze uvést stažení 337. divize z prostoru 20 km jihozápadně od Smolenska, kde v polovině září 1943 odrážela útoky ruských vojsk. Ráno 25. září dostala divize rozkaz odpoutat se od nepřítele a zahájit ústup na budovanou linii Panther-Wotan na břehu Dněpru. Velitel divize generálporučík Otto Schünemann neprodleně zahájil přípravy. Divizní velitelství, dva oddíly pěchoty a prapor artilerie přeměnil v průzkumné předvoje, které měly každé jednotce vybrat a přidělit nejvhodnější úsek Panther-Wotanovy linie. 

Schünemann počítal s tím, že ho Rusové budou pronásledovat. Proto nařídil průzkumníkům nalézt též vhodný terén pro zaujetí přechodných pozic, z nichž by Němci během ústupu nepřátelský útok zbrzdili. K průzkumným oddílům přidělil speciální čety, které vyznačovaly trasy a kontrolovaly, zda kolony nebloudí. 

V noci z 25. na 26. září se většina servisních oddílů dala do pohybu a podél ústupových cest vybudovala sklady paliva a munice. Ve snaze o co nejplynulejší přesun Němci přísně regulovali provoz a kolem tras rozmístili také vyprošťovací vozidla. Přes lesní potoky ženisté postavili lávky, které měli po přechodu hlavních sil vyhodit do povětří. Generálporučík neváhal shromáždit civilisty z okolních obcí a dočasně je přemístit do lesů, aby nezasahovali do pohybu kolon. Zažádal též o protiletecké krytí a obdržel pět baterií flaku. Hlavní přesun začal 26. září po setmění. Rudoarmějci stahování 337. divize narušili obchvatnými údery, ale vyčleněné jednotky jejich nástup zdržely a nakonec svazek dosáhl cíle s minimálními ztrátami.

Účinný sovětský průzkum

Toppův „autorský tým“ se věnoval i nočním taktikám Rudé armády – byť v menší míře, protože mohl čerpat jen „z druhé ruky“. Noční přesuny se podobaly německým s jednou výraznou výjimkou. Díky znalosti domácího terénu i podpory civilního obyvatelstva si Rusové dovolovali zkracovat cestu zdánlivě neprostupnými místy, na která by si kolony Wehrmachtu netroufly. Dle vzpomínek německých důstojníků sovětští velitelé vše podřizovali úspěšnému zvládnutí přesunu a jednali nemilosrdně. Pohodlí mužstva ustoupilo do pozadí, a pokud voják nestíhal tempo pochodu, byl ponechán osudu. Nutno dodat, že tento přístup se uplatňoval především v první zoufalé fázi války.

Také shromažďování sil pro útočné operace se zpravidla odehrávalo v noci. Rudá armáda přesouvala pěchotu na nákladních autech, z nichž vojáci vystupovali co nejdále od obydlených míst. Následoval pochod na konkrétní shromaždiště, obrněné a motorizované útvary se přesouvaly do výchozích postavení jako poslední. V roce 1944, kdy síla Wehrmachtu výrazně poklesla, věnovali Sověti méně péče kamuflování nočních přesunů a vozidla často jezdila s nezakrytými světly.

Noční průzkum Rudé armády býval velmi účinný – mimo jiné opět díky znalosti prostředí i pomoci partyzánů. Mezi typické rysy patřilo nasazování silných formací až o velikosti pluku – jakmile regiment narazil na nepřítele, měl ho rovnou napadnout. To menším hlídkám Wehrmachtu činilo značné potíže, navíc Rusové své průzkumníky čas od času posílili i tanky či kavalerií.

Mistři infiltrace

Za nejefektivnější metodu sovětského nočního boje generálové Wehrmachtu považovali nepozorovanou infiltraci německých pozic. Rudoarmějci se postupně stali mistry této taktiky a dokázali ji zvládat jak s malými oddíly, tak na úrovni divize. Ačkoliv čelní jednotky bývaly v boji nablízko nakonec zdecimovány, stihly předtím Němcům způsobit vážné škody a vyvolat chaos.

Sovětská taktika nočních ofenziv prošla během let 1941–1945 řadou změn co do metod i způsobu provedení. Zatímco zpočátku prokazovali Stalinovi vojevůdci nedostatek iniciativy, ve druhé polovině války se blýskli mnoha odvážnými nočními manévry. Účinně dokázali využívat zejména fakt, že německá obrana stále častěji postrádala hloubku. Z počátečních frontálních úderů přes minová pole ve stylu Velké války se generálové nakonec poučili. Útočící jednotky obcházely nejsilnější ohniska odporu, a pokud se jim podařilo dosáhnout územních zisků, měly se je snažit ještě téže noci rozšířit.

V roce 1944 Stavka často nařizovala zahájit masivní ofenzivu časně zrána a pokračovat celý den i po západu slunce. V čele vždy burácely tanky, jenže Němci pomocí přesunů rezerv na nejohroženější místa nepřítele mnohdy zpomalili. K bodu zlomu došlo v létě téhož roku, kdy Rudá armáda inovovala taktiku. Před noční operací provedla klamná opatření na široké frontě, takže nepřítel netušil, kde k dalšímu útoku dojde. Poté Sověti do těžiště úderu koncentrovali pěšáky i tanky, jimž určili jen limitované cíle – zejména narušit celistvost defenzivní linie a připravit půdu druhé vlně. Úspěšnost nočních útoků se tím výrazně navýšila a Němcům nastaly zlé časy.    

Již roku 1798 britský ekonom a pastor Thomas Malthus předpovídal, že se lidstvo řítí do populační katastrofy. Podle jeho propočtů se totiž prosperita národa odvíjela primárně od toho, jak rychle rostl – konkrétně tedy čím pomaleji, tím pro všeobecný blahobyt lépe. Dobové tempo však bylo dle zmíněného myslitele neudržitelné: V jeho očích hrozilo planetě přelidnění a z něj plynoucí hladomory. Malthus přitom žil ve světě, který ještě neobývala ani miliarda lidí. Na uvedenou hodnotu se globální populace vyšplhala teprve v roce 1804.

Společností tenkrát hýbala průmyslová revoluce, všechno se překotně měnilo, lidí zásadně přibývalo, a bylo tudíž snadné podlehnout katastrofickým představám. Přesto se lidstvo přes hranici druhé miliardy přehouplo teprve roku 1927 a skutečný rozmach přišel až po druhé světové válce. V roce 1960 dosáhla populace tří miliard, do čtvrté zbývalo čtrnáct let a do páté dalších třináct. Interval se tedy zmenšoval a přírůstek se zvedal závratnou rychlostí. 

Navzdory utrpení

Malthusova varování se proto začala objevovat znovu a jejich nejhlasitějším propagátorem se stal americký biolog Paul Ehrlich. V roce 1968 vydal knihu The Population Bomb neboli „populační bomba“ a již od první strany v ní tvrdí, že lidstvo prohrálo boj samo se sebou a nedokáže se svépomocí uživit. Varoval, že pokud nedostaneme populační růst pod kontrolu, hrozí hladomory a nepokoje. Ani v tomto případě se však děsivá předpověď nenaplnila. Počet obyvatel sice rostl, ale hladomor ani revolty planetárních rozměrů nepřišly. Dnes 92letý Ehrlich se brání, že chtěl katastroficky laděným výkřikem upozornit na environmentální problémy a odstartovat diskusi o populačním růstu.

Jeho vize každopádně zvedla takovou vlnu strachu, že přispěla ke vzniku řady organizací a vládních programů na kontrolu obyvatelstva. Jejich zásahy se pak většinou orientovaly na rozvojové země: Sterilizovaly se miliony lidí, často proti jejich vůli a v nehygienických podmínkách. Domorodým ženám se nutila antikoncepce a například v odlehlých filipínských vesnicích se doslova shazovala po bednách z helikoptér. V některých částech Indie se v 70. a 80. letech dokonce od sterilizace odvíjelo právo mužů i žen na základní potřeby, jako jsou voda, potravinové lístky, lékařská péče či připojení k elektrické síti.

Prakticky každý stát, který zavedl populační regulaci, zažil nárůst ilegálních potratů a s nimi spojených traumat. Snad jedinou zemí, kde se reprodukci podařilo omezit, se stala Čína. Po zavedení „politiky jednoho dítěte“ v roce 1979 tam klesl průměrný počet potomků na ženu z 2,74 na dnešních 1,09. Ve zbytku světa však lidí dál přibývalo.

Země za zenitem

Hranici páté miliardy jsme tak překročili v roce 1987, šestá následovala o jedenáct let později, sedmá za dalších dvanáct roků a osmá předloni. S devátou se nicméně počítá až v roce 2037. Malthus, Ehrlich i další alarmisté totiž předpokládali, že populace poroste nezadržitelným tempem, jenže ve skutečnosti záleží na řadě faktorů – od vzdělání přes délku dožití a průměrný plat až po dostupnou lékařskou péči. A pokud je vezmeme v potaz, přelidnění planety jednoduše nehrozí.

Podle dat Organizace spojených národů zažila Země vrcholný přírůstek v roce 1963, kdy činil 2,3 %. Loni však statistika klesla na 0,9 %. Během zmíněného rekordního roku připadalo na každou ženu v průměru 5,3 dítěte, v roce 2023 se však jednalo pouze o číslo 2,4. Dle nejnovější předpovědi OSN by se přitom v roce 2086 mohl planetární přírůstek srovnat s úmrtností, a jiné modely dokonce předpokládají, že k tomu dojde ještě dřív. Zatímco v minulosti jsme se tedy báli přelidnění, aktuální a značně reálnější hrozba spočívá v přesném opaku.

Vyspělí a bezdětní

Paradoxem zůstává, že tytéž výhody, které přišly s průmyslovou revolucí a populační boom odstartovaly, jej teď podle expertů mírní. Rozvoj medicíny, hygieny, zlepšení životních podmínek, očkování proti smrtelným nemocem – to vše přispělo k poklesu úmrtnosti dospělých, ale hlavně dětí, u nichž se navíc prodlužovala doba dožití. Stejný trend má ovšem na populaci také opačný efekt a je jasně měřitelný v každé zemi, jež dosáhla určitého stupně průmyslového rozvoje: Klesla porodnost.

Za popsaným efektem stojí celá řada faktorů, nicméně dva jsou nejvýraznější – přežití potomků a vzdělání žen. Pokud umírá méně dětí, rodiče nemají potřebu si jich pořizovat „nadbytek“, aby se alespoň některé dožily dospělosti. A jakmile se ženám otevře vzdělání, zatouží po uplatnění ve vybrané profesi, nejen v domácnosti. V nejvyspělejších zemích tak porodnost dávno klesla pod laťku, jež zajištuje stabilní populaci, tedy 2,1 dítěte na ženu. USA v současnosti hlásí hodnotu 1,78, Itálie 1,24, Španělsko dokonce jen 1,16 a Jižní Korea se propadla na aktuální světové minimum činící 0,72. Česká republika patří s číslem 1,67 spíš k evropskému nadprůměru.

Afrika, tahoun planety

Populace tak momentálně ubývá v 83 zemích a daný trend se pomalu šíří i do zbytku světa – včetně států, které v předchozích dekádách zažily populační explozi. Například v Bangladéši, kde bylo ještě v roce 1975 běžné mít sedm potomků, klesl průměr na 1,92 dítěte na ženu. Naopak mezi hlavní tahouny růstu patří rozvojové země subsaharské Afriky jako Demokratická republika Kongo, Tanzanie či Nigérie. Poslední jmenovaná by se přitom do roku 2100 měla stát třetí nejlidnatější na světě, hned po Indii a Číně. Ve stejné době bude také tamní metropole Lagos s více než 88 miliony obyvatel největším městem na Zemi. A podle některých předpovědí se má v roce 2100 polovina všech dětí rodit právě v Africe.

Otázkou zůstává, jak zmíněné teorie obstojí v konfrontaci s realitou. OSN například vydává předpovědi každé dva roky, protože jedině tak dokáže reagovat na změny ve společnosti. Války, přírodní katastrofy, migrační vlny či pandemie do porodnosti promlouvají. Zároveň je pravděpodobné, že s rostoucí životní úrovní se i rozvojové země vydají cestou menšího počtu potomků (viz Vzdělané Mali). Ve státech s klesajícím počtem obyvatel se zase vzmáhají inciativy na podporu rodičovství, díky nimž je například finanční zátěž spojená s výchovou potomků pro mnohé páry přijatelnější. Ačkoliv se tedy podle aktuálních předpovědí dočkáme desáté miliardy v roce 2057 a o třicet let později začne lidstvo pozvolna vymírat, skutečnost se může v závislosti na vývoji celosvětové situace značně lišit. 

Ptačí zpěv člověka zajímal odjakživa a ornitologové dodnes přiznávají hlasovým projevům opeřenců zásadní důležitost při terénním určování jednotlivých druhů. Zpěv ptáků je ovšem pro zoology přitažlivý i z jiných důvodů. Člověk má jako jediný primát vrozenou a dědičně podmíněnou schopnost mluvit. Když však na dítě nikdo nepromlouvá, samo se odpovídajícím hlasovým projevům nenaučí. Vědci se proto snaží zjistit, jaký je podíl vrozeného a naučeného při zvládání lidské řeči.

Právě při hledání odpovědi na tuto otázku pomáhá výzkum ptačího zpěvu. Obdobně jako lidé mají opeřenci vrozenou schopnost zpívat, ale k jejímu rozvinutí potřebují naslouchat zpěvu starších příslušníků vlastního druhu. Pokud mláďata zanedbají výuku, pořádnému zpěvu se nenaučí. Alespoň jsme si to ještě nedávno mysleli...

Sklon ke „správné matematice“

V rámci jednoho experimentu vědci odchovali mladé samečky australských pěvců zebřiček pestrých (Taeniopygia guttata) v izolaci. Ptáčata se tak nemohla naučit zpěvu od starých zkušených samců. Mladí samci se sice naučili zpívat jako samouci, ale jejich zpěv se od zpěvu „školených“ samců výrazně lišil. K zebřiččímu „ideálu“ měl daleko. Vědci pak pasovali ptačí „samouky“ do role učitelů a nechali je vychovávat další generaci pěvců. Takto odchovaným samcům svěřili do výchovy další generaci mláďat.

Mimořádně zajímavé bylo, že mláďata při výuce nekopírovala přesně zpěv svých učitelů. Volila si vlastní „pojetí“ a zjevně nešlo o náhodně vybrané varianty. S každou další generací se zpěv samců blížil „normě“, jaká se předává z pokolení na pokolení mezi samci volně žijících zebřiček. Po pěti generacích už zebřičky zpívaly prakticky standardně, jako kdyby u jejich praprapradědů vůbec nedošlo k přerušení výuky.

Je to podobná situace, jako kdyby se učitelem matematiky stal samouk přesvědčený, že 2 + 2 = 8. Jeho žáci by jaksi podvědomě tušili, že to není správný výsledek a „slevili“ by na 2 + 2 = 7. Každá další generace žáků by prováděla další dílčí korekci. Žádná by číslo ve výsledku nezvyšovala a čtvrtá generace by se opět dopracovala ke správnému výsledku 2 + 2 = 4.

Dědičný kód lidské řeči?

Pokus se zebřičkami demonstroval, že i výsledek učení má v sobě skrytou dědičnou komponentu, která do značné míry určuje finální podobu naučené dovednosti. To vysvětluje, jak se mohla „školená“ forma ptačího zpěvu vyvinout. Potenciál k jejímu vzniku si nesli ptáci od počátku ve své dědičné informaci. I když se tedy první zebřičky neměly od koho naučit „vylepšenou“ verzi zpěvu, schopnost k jejímu dosažení měly vrozenou.

Lidská řeč je často přirovnávána k „vyškolenému“ ptačímu zpěvu. Pokud se nám nedostane patřičné výuky, mluvit se nenaučíme. Jasně to dokazují případy dětí vyrůstajících v izolaci. Jak by to dopadlo, kdyby takové děti v dospělosti zplodily další pokolení a to by bylo odkázáno jen na výchovu „nemluvících“ rodičů? Vyvinula by se v takové izolované populaci nakonec nějaká forma lidské řeči? Experiment, jenž by na tuto otázku odpověděl přímo, samozřejmě nelze provést. Ale ve světle studie na zebřičkách se zdá „samovolný“ vznik lidské řeči celkem pravděpodobný.

Díky výzkumu genetických základů ptačího zpěvu a jejich vysoké podobnosti s genetickými základy lidské řeči si teď můžeme být o poznání jistější, že podobné experimenty na ptačích pěvcích nám skutečně mohou prozradit hodně i o tom, jak se vyvinula lidská řeč, jak je v mozku řízena a jaké mechanismy přispívají k tomu, že se ji naučíme lépe či hůře, popřípadě proč máme potíže při učení cizích jazyků.

Že tuk uložený oblasti břicha je problém nejen estetický, ale také zdravotní, víme už dlouho. Když je v břiše příliš mnoho tuku, ukládá se na játrech, slinivce a dalších orgánech, což má zdravotní důsledky, včetně vyššího rizika demence, cukrovky nebo dřívějšího úmrtí. Jak ale ukazuje nedávný výzkum týmu australských vědců, působení břišního tuku v těle může být velmi zákeřné. Doktor Feng Pan, vedoucí výzkumný pracovník Menziesova institutu pro lékařský výzkum při Tasmánské univerzitě a jeho spolupracovníci objevili těsnou souvislost mezi množstvím břišního tuku a chronickými bolestmi.

Tuk a bolest

Badatelé v rámci výzkumu, jehož výsledky nedávno zveřejnil odborný časopis Regional Anesthesia & Pain Medicine, analyzovali data 32 409 lidí z britské databáze UK Biobank, kteří podstoupili snímkování na magnetické rezonanci břišní oblasti. Vědci zhodnotili, jak byl uložený jejich tuk, podkožní tuk i viscerální tuk v oblasti orgánů. Současně zohlednili, zda tito lidé uváděli bolesti zad, krku, ramen, boků, kolen nebo bolesti celého těla, které by trvaly déle než tři měsíce. U 683 pacientů měli vědci k dispozici opětovné snímky z magnetické rezonance i údaje o chronické bolesti, získané dva roky po prvních snímcích.

Z analýz vyplynulo, že nadměrné množství břišního tuku je často spojeno s chronickou bolestí svalů či kostí. Tento vliv je přitom výraznější u žen, což může souviset s hormonálními rozdíly a rozdíly ve způsobu, jakým se u nich tuk ukládá. Dobrou zprávou je, že hubnutí v tomto případě představuje zároveň efektivní způsob léčby.

Jak je u podobných studií poměrně časté, sami vědci přiznávají, že jejich výzkum nebyl příliš rozsáhlý a navíc zahrnoval pouze omezený a relativně úzký vzorek lidí. K prokázání skutečně příčinného vztahu mezi množstvím břišního tuku a chronickými bolestmi by podle nich bylo zapotřebí provést rozsáhlejší a dlouhodobý výzkum. Snad se ho v budoucnu dočkáme.

Srbsko, které bylo od roku 1830 dědičným knížectvím pod tureckou nadvládou, získalo po berlínském kongresu v roce 1879 nezávislost. Obě balkánské války v letech 1912–1913 poté státu přinesly velké teritoriální zisky, ale nikoliv přístup k moři, o nějž tolik usiloval. Bosna a Hercegovina spadaly pod rakouskou správu a přes všechen technický a kulturní pokrok, růst osvěty a vzdělanosti, které habsburská monarchie do země přinesla, je nutné konstatovat, že zdejší politické poměry se na začátku 20. století spíše zhoršovaly. 

Radikalizace Balkánu 

Po převratu v Srbsku v roce 1903 ještě zesílilo „velkosrbství“ a hnutí za jihoslovanskou jednotu. Idea sjednocení jižních Slovanů zasáhla především mladé lidi – už tehdy existovala vrstva mládeže, jež získala prestižní vzdělání ve velkých evropských městech, kde se seznámila s myšlenkami socialismu a nacionalismu. Ze Srbska a Černé Hory přicházeli do Bosny a Hercegoviny radikálové, prováděli nejrůznější diverzní akce a vystupovali proti monarchii. Anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908 výrazně zhoršila vztahy Habsburků s Ruskem, které se cítilo podvedeno, a Vídeň se tak stala po Konstantinopoli dalším terčem velkosrbské agitace. Mezinárodním vztahům nijak nepomohlo, že se anexe namísto „slavnostního pochodu“ stala partyzánskou válkou, v níž monarchie zvítězila až po nasazení asi 150 000 mužů. 

Svévolný čin byl v Bělehradu přijat s rozhořčením. Během dvou dnů založili srbští nacionalističtí intelektuálové a vojáci organizaci Obrana národa, jejímž cílem se stalo zlikvidovat rakouský vliv na Balkáně za pomoci propagandy a sabotáží. Vznikla speciální škola určená pro výcvik v partyzánském boji, kterou vedl major Vojislav Tankosić. 

Vyškolit a vyslat své agenty do Bosny a Hercegoviny netrvalo srbským aktivistům dlouho, nelenila však ani rakouská tajná policie, o síti agentů se brzy dozvěděla rakouských správních orgánů. Vídeň vyslala do Bělehradu protestní nótu a Obraně národa bylo nařízeno, aby zůstala u slov a vyvarovala se činů. To ale paradoxně způsobilo další radikalizaci místních obyvatel, zvýšení společenskopolitického napětí v zemi a tím předurčilo i blížící se sarajevské události v červnu 1914. 

Sjednocení, nebo smrt 

Srbští radikálové v armádě ovšem s oficiálním stanoviskem své vlády nesouhlasili a 9. května 1911 založili organizaci, jejímž cílem nebylo nic menšího než sjednocení všech Srbů, čehož mělo být dosaženo i za použití násilí. V programu stálo, že „organizace dává přednost teroristickým útokům před intelektuální propagandou“ a každý člen sdružení musel projít zvláštním přijímacím ceremoniálem. Porušení kázně či nesplnění rozkazu poté znamenalo propadnutí smrti, čemuž ostatně napovídal i název organizace – Sjednocení nebo smrt, přestože do dějin vstoupilo její krycí jméno Černá ruka. Vedoucí postavení zastával podplukovník Dragutin Dimitrijević přezdívaný Apis (býk) a členem se stal rovněž Tankosić. S organizací sympatizovala skupina radikálních mladíků, k nimž patřil i bosenský student Gavrilo Princip, jehož jméno mělo brzy obletět celý svět. 

Dnes už není možné zjistit, kdo ze spiklenců přišel s nápadem na zavraždění Františka Ferdinanda jako první, je však jisté, že při promýšlení plánů atentátu propadli všichni fanatickému nadšení. Zápis v protokolu z pozdějšího soudu s útočníky říká: „Bylo to v dubnu 1914, když Princip za svého pobytu v Bělehradě, kde se stýkal v kavárnách s četnými srbskými studenty, vyslovil úmysl spáchati atentát na nebožtíka arcivévodu Františka Ferdinanda. Rozmlouval o tomto úmyslu s Čabrinovićem, kterého znal a který taktéž byl v Bělehradě; tento živil od oné doby touž myšlenku a prohlásil ihned, že je ochoten spolupůsobiti při atentátu.“ 

Shromáždění a výcvik atentátníků 

Jako zásadní problém se ovšem ukázal nedostatek zbraní a dalších prostředků, potřebných k takovému podniku. Princip proto kontaktoval známého železničáře Milana Ciganoviće, o němž se říkalo, že prý má vazby na majora Tankosiće. Protokol pokračuje: „Princip a Čabrinović z nedostatku peněz pomýšleli na to, aby požádali o pumy a potřebné zbraně srbského majora Milana Pribičeviće nebo Narodnou Odbranu. Ale major a rozhodující člen řečeného spolku, Živojin Dačić, nebyli přítomni. Oba zločinci rozhodli se zkusiti dostati zbraně od starého komitače, kterého znali a který v té době byl zaměstnán u státní dráhy, Milana Ciganoviće. (…) O Velikonocích Princip zasvětil do věci Trifka Grabeže, jenž taktéž byl v Bělehradě a jenž dle svého doznání prohlásil, že je rovněž hotov spolupracovati na atentátu. (…) Časem Ciganović se dorozuměl o předmětu zamýšleného atentátu se srbským majorem Vojou Tankosićem, s nímž byl v úzkých přátelských stycích a jenž za tímto účelem dal potom revolverový browning k použití.“  Ve skutečnosti se jednalo o samonabíjecí pistoli FN 1910 ráže 9 mm browning krátký. 

Sám Grabež líčil po svém zatčení při výslechu průběh setkání s Tankosićem, jehož navštívil společně s Ciganovićem 24. května 1914, takto: „Tankosić řekl Grabežovi: ‚Jsi mužem, jakého jest třeba, jsi rozhodnut?‘ K čemuž Grabež odpověděl: ‚Jsem.‘ Tankosić ptal se: ‚Umíš zacházeti s revolverem?‘ Na zápornou odpověď Grabežovu Tankosić řekl Ciganovićovi: ‚Dám ti revolver a nauč ho střílet!“ 

Výcvik ve střelbě následoval hned 25. května: „Potom Ciganović dovedl Principa a Grabeže na střelnici posádky topčiderské a udělil jim v lese v sousedství střelnice cvičení ve střelbě browningem do terče. Ciganović naučil také Principa, Grabeže a Čabrinoviće zacházeti s pumami, které jim byly později odevzdány.“ 

Přes hranice na místo činu 

Tankosić informoval srbského ministerského předsedu Nikolu Pašiće o připravované akci. Premiér sice podporoval cíle Černé ruky, ale s atentátem nesouhlasil. Preventivně varoval tajnými diplomatickými kanály rakouské vládní kruhy, a vydal dokonce rozkaz, že Princip, Čabrinović a Grabež mají být v případě pokusu o opuštění srbského území neprodleně zatčeni. Tankosić se však postavil na stranu spiklenců a pomohl jim dopravit se bezpečně i se zbraněmi do Sarajeva. Protokol říká: „Major je zavedl všechny tři na místní úřad a vydal jim pas, jímž se písemně potvrzovalo, že jeden z nich byl celník a dva druzí jeho kamarádi. Pas nesl také jméno takzvaného celníka, které Princip zapomněl.“ 

Do města dorazili 4. června po dobrodružné cestě, realizované za pomoci sítě důvěrníků Národní obrany a Černé ruky a začali verbovat další spolupracovníky. Vlastní „úderná skupina“ tak dosáhla krátce před činem osudového počtu „sedmi rozhněvaných mužů“: Muhamed Mehmedbašić, Nedjelko Čabrinović, Trifko Grabež, Vaso Čubrilović, Cvjetko Popović, Danilo Ilić a Gavrilo Princip. Samotný plán atentátu byl poměrně jednoduchý: muži se měli předem rozestavět po trase plánované jízdy následníka trůnu městem a při vhodné příležitosti zaútočit pistolí či granátem. Osoby a kulisy blížícího se dramatu byly připraveny. 

Jednali z mladické nerozvážnosti? 

Bezprostředně po činu se rakousko-uherským úřadům podařilo všechny atentátníky rychle pozatýkat, kromě Mehmedbašiće, jemuž se povedlo uprchnout do Černé Hory a následně do Srbska. Justice však uvalila k velké nevoli novinářů na celý případ dočasné informační embargo: „Vyšetřování vede se přísně tajně a je těžko něco se dozvědět. Též telefonické a telegrafické zprávy podléhají cenzuře. Všechny zdejší listy, které přinášejí něco o výsledku vyšetřování, jsou konfiskovány.“ 

Soud se spiklenci a jejich pomocníky, který vešel do historie pod názvem Sarajevský tribunál, se konal od 12. do 23. října 1914 a byl už v tisku ostře sledován: „Sarajevský proces spěje ke konci. Po řeči státního zástupce, který vylíčil atentát z politické i morální stránky a žádal odsouzení obžalovaných dle žalobního návrhu, ujali se slova obhájci soudní rada Struppel, dr. Zistler, dr. Max Feldbauer, dr. Premužić a dr. Perisić. U obžalovaných vedlejších snaží se obhájci vesměs dovoditi nevinu. O Principovi tvrdí obhájce dr. Feldbauer, že je sám obětí zločinců v Bělehradě. Třeba, že Princip chce se vyšvihnouti na národního hrdinu a tvrdí, že usiloval o sjednocení Jihoslovanů, jest ve skutečnosti pouze mladým nezkušeným mužem, který byl svým okolím v Bělehradě a po celé cestě do Sarajeva zfanatizován a k zločinu podněcován. Obhájce dr. Premužić zastává se obzvláště obžalovaného Čabrinoviće, o němž tvrdí, že za přelíčení projevoval ušlechtilé lidské cítění. 

Po replice státního zástupce ujal se slova obžalovaný Čabrinović a prohlásil, že myšlenka zavražditi arcivévodu nevznikla u obžalovaných. Ve společnosti, v níž se on, Princip a Grabež v Bělehradě pohybovali, byl atentát líčen vždy jako něco šlechetného, poněvadž jest arcivévoda v cestě jihoslovanské myšlence. Třebas chce si Princip hráti na hrdinu, litují obžalovaní toho, co se stalo, neboť nevěděli, že arcivévoda má děti.“  Princip ve svých výpovědích před soudem nezapíral a podle protokolu dokonce prohlásil: „Nejsem zločinec, protože jsem zabil muže, který jednal nesprávně. Já jsem jednal správně.“ 

Nepotvrzená konspirace 

Není bez zajímavosti, že vojenští odborníci i laická veřejnost se pozastavovali nad faktem, že srbská tajná služba vyslala k takto zásadní akci namísto vyškolených a rozkazem pověřených teroristů „jen“ dobrovolně se nabídnuvší poblázněné chlapce. Někteří badatelé se proto domnívají, že sarajevský atentát byl nejen záminkou pro vypuknutí první světové války, ale s tichým souhlasem světových mocností promyšleně zorganizovaným komplotem, který ji měl cíleně spustit. Nabízí se ale prosté vysvětlení: Apis s Tankosićem nejspíše fatalisticky předpokládali, že nadšený amatér může dosáhnout svého cíle pod efektivním krytím „naivního mladíka“ snadněji než „nenápadný“ profesionál, což se v tomto případě také skutečně stalo. 

Naproti tomu je více než jisté, že v diplomatických a zpravodajských kruzích nebyly přípravy možného útoku na následníka trůnu skutečně žádným tajemstvím – sám arcivévoda František Ferdinand byl před svou cestou do Bosny dokonce několikrát varován. 

Ke konečnému vynesení rozsudků došlo 28. října 1914. C. k. tisková kancelář toho dopoledne informovala ze Sarajeva: „Soud na základě vyšetřování shledává, že do tohoto zrůdného činu byla zapojena jak Narodna Odbrana, tak i vojenské kruhy Srbského království prostřednictvím tajných agentů. (…) Gavrilo Princip, Nedjelko Čabrinović, Trifko Grabež byli odsouzeni k těžkému žaláři na 20 let. Vaso Čubrilović k těžkému žaláři na 16 let. Cvjetko Popović k těžkému žaláři na 13 let.“ 

Z dvaceti pěti obžalovaných došlo k osvobození devíti z nich a z pěti rozsudků smrti byly vykonány pouze tři, z nichž se jen jeden týkal přímo člena skupiny atentátníků, Danila Iliće, protože jako jediný z nich dosáhl plnoletosti. Rozsudky smrti vykonal popravčí pro Bosnu a Hercegovinu Alois Seyfried na dvoře Filipovićových kasáren v Sarajevu dne 3. února 1915. 

A co bylo dál 

Po vypuknutí první světové války byli prominentní vězni Bosny a Hercegoviny preventivně převezeni do vnitrozemských trestnic monarchie. Šest z nich včetně Principa, Čabrinoviće a Grabeže skončili v Terezíně, kde je přísně střežili a na veřejnost nesměl proniknout sebemenší detail o jejich životě. Přestože podle svědectví novinářů byl Princip už v roce 1914 „očí vpadlých a vzezření mladého souchotináře“, zemřel až 28. dubna 1918 na následky nemoci a pobytu ve věznici. 

Největší štěstí z atentátníků měli Cvjetko Popović a Vaso Čubrilović, které z vězení brzy propustili. První ze jmenovaných se stal kurátorem etnografického oddělení sarajevského muzea a po celý život uváděl, že kdyby tehdy věděl, že atentát povede ke světové válce, nikdy by se na něm nepodílel. Zemřel v Sarajevu 9. června 1980. Čubrilović před druhou světovou válkou založil nacionalistickou organizaci Srbský kulturní klub. Po napadení Srbska armádami Osy byl zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora v Banjice. Po druhé světové válce se coby politik přidal na stranu Josipa Tita, což mu vyneslo funkci ministra zemědělství a poté ministra lesnictví. Zesnul jako poslední pachatel sarajevského atentátu 11. června 1990 ve věku 93 let. Gavrila Principa tak přežil o 71 let.

Soudu se jako jediný vyhnul Muhamed Mehmedbasić. Poté, co se rakousko-uherské úřady dozvěděly, že uprchl do Černé Hory, naléhaly na jeho vydání. Dne 12. července 1914 došlo k jeho zatčení, ale Mehmedbasić dva dny před plánovaným vydáním uprchl z věznice do Srbska, kde vstoupil do četnického oddílu, ve kterém trénoval bosenské dobrovolníky. Atentátník přežil první světovou válku a příchod srbské armády do Bosny a Hercegoviny označil za nejkrásnější den ve svém životě. Roku 1941 byl chorvatskými ustašovci jako podezřelá osoba zatčen, mučen, a dne 29. května 1943 jej zavraždili.

Japonská astronomka Natsuko Izumiová z Univerzity Gifu a japonské Národní astronomické observatoře se s kolegy zaměřila na vzdálenou periferii Mléčné dráhy. Prostřednictvím Vesmírného dalekohledu Jamese Webba astronomové sledovali oblast označovanou jako extrémní vnější část galaxie (EOG), která je vzdálená více než 58 tisíc světelných let od centra Mléčné dráhy. Pro srovnání, Sluneční soustava je od galaktického centra vzdálená asi 26 tisíc světelných let a bývá považována za periferii Galaxie.

Porodnice na kraji Mléčné dráhy

Vědci se zaměřili na molekulární mračna Digel Cloud 1 a Digel Cloud 2, která se v dané oblasti nacházejí. Pozorování pomocí zařízení NIRCam (Near-Infrared Camera) a MIRI (Mid-Infrared Instrument) odhalilo, že především v mračnu Digel Cloud 2 se extrémně rychle rodí nové hvězdy. 

Prostředí EOG je jiné než jaké známe ze sousedství naší Sluneční soustavy; metalicita a hustota plynu, což jsou klíčové faktory pro zrod nejen hvězd, ale i planet a planetárních systémů, jsou zde výrazně nižší. Intenzivní tvorba hvězd proto vědce překvapila.

„O zmíněných molekulárních mračnech ve velké vzdálenosti od galaktického centra jsme již věděli. Nemohli jsme ale detailněji zkoumat jejich vlastnosti,“ vysvětluje Izumiová. „Díky Webbovu dalekohledu jsme získali úžasné snímky těchto mračen. Bouřlivá tvorba hvězd v této části Galaxie je do značné míry překvapující.“ Výsledky pozorování periferie Mléčné dráhy uveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.

Pro Izumiovou šlo o úvodní seznamovací kolo a ráda by se na tuto vnější část Mléčné dráhy nyní více zaměřila. Vědkyně hodlá zjišťovat jaké hvězdy se zde vyskytují a prozkoumat případné protoplanetární disky u tamních mladých hvězd.

Měření času vyžaduje pravidelný rytmus. V minulosti tento rytmus zajišťovaly cykly Slunce a Měsíce, později jsme začali používat nejrůznější jednoduché či složitější stroje. V dnešní době jsou nejpřesnějším nástrojem pro měření času atomové hodiny, v nichž „tikají změny stavu atomu“. 

Přestože odchylka atomových hodin činí jen jednu sekundu za 300 milionů let, vědcům ani taková pro smrtelníka takřka nepředstavitelná přesnost nestačí. Už celá desetiletí se proto snaží využít k měření času nikoliv celý atom, ale jeho mnohonásobně menší atomové jádro. Až zcela nedávno se to podařilo mezinárodnímu týmu odborníků, který vytvořil první prototyp jaderných hodin v zařízení Coloradské univerzity v Boulderu. Významný objev představil veřejnosti vědecký časopis Nature.

Velká očekávání

Uvedený prototyp není přesnější než dnešní nejvýkonnější atomové hodiny. Nová technologie je ale teprve v počátcích. Odborníci jsou přesvědčeni, že jaderné hodiny brzy pokoří rekordy v přesnosti určování času a dramaticky vylepší aplikace využívající satelity, včetně navigačního systému GPS.

Vědci se nemohou dočkat. Extrémně přesné jaderné hodiny jim poskytnou přístup do doposud neprobádaných končin fyzikálního světa. „Jaderné hodiny otevírají dveře, za nimiž můžeme zkoumat přírodní zákony z nového úhlu pohledu,“ věří fyzik José R. Crespo López-Urrutia z německého Institutu Maxe Plancka pro jadernou fyziku v Heidelbergu

Přimět „tikat“ atomové jádro v hodinách je velmi náročné a vyžaduje to spoustu energie. Pozoruhodnou výjimkou je atomové jádro thoria-229, u něhož z ne zcela jasných důvodů postačuje k „roztikání“ jen velmi malá energie, kolem 8 elektronvoltů. Vědci ale museli tuto energii nejprve určit, a to velice přesně. Povedlo se to až týmu Thorstena Schumma z vídeňské Technické univerzity, který výsledky svého snažení zveřejnil letos na jaře v odborném časopisu Physical Review Letters. Odtud byl k jaderným hodinám už jen krůček.

Podle vědců se k Zemi na konci září připojí malý souputník. Blízkozemní objekt s označením 2024 PT5, zachytil na počátku srpna systém ATLAS 7 – systém čtyř dalekohledů včasného varování zaměřený na včasnou detekci menších blízkozemních objektů. Vesmírný návštěvník vykoná mezi 29. zářím a 25. listopadem jeden neúplný oblet naší planety a poté unikne zemské gravitaci.

Jakkoli jde o zajímavou vesmírnou návštěvu, žádnou velkou podívanou bohužel neslibuje – objekt 2024 PT5 měří jen 11 metrů a spadá tak do kategorie meteoroidů (vesmírných objektů menších než 100 metrů). Podobně velké objekty jsou pozorovatelné jen pomocí nejvýkonnějších dalekohledů.

Podobné vesmírné návštěvy naše planeta zažívá poměrně pravidelně. V letech 1981 a 2022 se například na krátkou dobu stal společníkem Země podobně velký meteoroid s označením 2022 NX 1.

Meteoroid 2024 PT5 podle vědců s největší pravděpodobností pochází z pásu asteroidů Arjuna – rozmanité změti vesmírného kamení, které obíhá kolem Slunce v blízkosti naší planety. Podle aktuálních výpočtů se k Zemi znovu přiblíží v lednu 2025, kdy jej bude od modré planety dělit zhruba 1,8 milionu kilometrů. Během září až listopadu se bude pohybovat mnohem dál – 3,2 až 4 miliony kilometrů. Půjde na dlouhou dobu o poslední setkání. Jeho další návštěva se očekává až v roce 2055.

Ten skutečně nejstarší známý daňový systém na světě vznikl v Egyptě. Došlo k tomu přibližně kolem roku 3000 př. n. l., krátce poté, co První dynastie sjednotila Dolní a Horní Egypt. Systém, který tam tehdy nastolili, se v mnoha modifikacích stal nedílnou součástí systému vládnutí po celém světě. Z Egypta si jej vypůjčili například v Mezopotámii. Proč? Pro praktičnost. Ať už totiž plánujete dobyvačnou válku anebo stavbu zavlažovacích kanálů, prostředky navíc vybrané od lidu se hodí vždycky. 

Za daněmi obvykle nic duchovního nehledáme, ale jejich vznik s nemateriálním světem v Egyptě úzce souvisel. Egypťané totiž na počátku chápali svou zemi jako království faraona, božského prostředníka. A sebe jako jeho bohy ustanovené služebníky. Nemohlo tomu být jinak. Konat dobro pro svou zemi a jejího bohy vyvoleného vládce, tak chápali jako svou přirozenou povinnost. Daně, sloužící ku prospěchu říše a faraona, vnímali coby součást celoživotně praktikované víry. 

Hoďte ho krokodýlům 

Jednou z těch prvních zavedených byla daň z úrody. Faraoni s ní při svém rozpočtovém hospodaření začali počítat už v roce 2649 před naším letopočtem. Šlo o téměř klasický desátek, jak jej známe i ze středověku. Ne tedy nutně vždy o desetinu z celku úrody, ale o obecně stanovený závazný podíl z vypěstovaného. Ve své ranné podobě byla tato daň kolektivní, komunitní. Odvádět ji musela města a vesnice jako celek. A pokud snad správci takových sídel nedodrželi zadané kvóty, čekalo je pořádné bití. Anebo předhození krokodýlům… 

„Podobné výjevy s tresty aplikovanými na správcích jsou v zádušních chrámech z období Staré říše poměrně časté,“ vysvětluje Brian Muhs, egyptolog Chicagské univerzity. Představa, že by snad starosta anebo městský úředník dostal výprask za to, že vy neodvedete daně, se dnes může jevit svůdná. Bohužel ani v Egyptě se dlouho neudržela. Místo toho (mezi lety 2030 až 1640 př. n. l.) nastoupil diverzifikovaný systém individuálního zdanění. Ten převážně zemědělstvím se živící populaci ukládal za povinnost odvádět podíl z úrody přímo do sýpek vladařů. Praxi bylo možné zavést jen díky nárůstu počtu a schopností státních písařů. Předpokládala totiž důslednou evidenci obyvatel i obhospodařovaných pozemků, na jejichž základě byl stanovován prvotní soupis daní. 

Dá se tedy říct, že první neobratné kolektivní daně postupně pomohly vytvořit první administrativně-byrokratický aparát, který byl schopen přistupovat k dalšímu vybírání daní individuálně, a mnohem efektivněji. 

Spravedlivý podíl 

Staroegyptští úředníci tento systém průběžně zdokonalovali. Byli si vědomi toho, že ne každá půda na poli je stejně úrodná. A že ani dobrá půda nevydá v pěstitelsky špatném roce vydatnou úrodu. „Pole byla daněna různými způsoby, sazba závisela na produktivitě jednotlivých polí a jejich úrodnosti, kvalitě obdělávané půdy,“ vysvětluje Moreno Garcia, egyptolog z pařížské Sorbony. „Suma se tedy lišila, a navíc základní sazbu vláda dynamicky každou sezónu určovala v závislosti na hladinovém stavu Nilu.“ 

Řeka, která svými pravidelnými záplavami ovlivňovala vláhu a oživení zemědělské půdy, diktovala i daňovou zátěž. Sloužily k tomu tzv. nilometry. Vysoké kameny stavby připomínají svou funkcí odměrné válce se stupnicí a označovaly dosah vody. Archeologové je našli na ostrovech Elefantina, Rhoda či na březích města Thmuisu. Princip jejich použití byl prostý: příliš málo i příliš mnoho vody bylo příčinou problémů – povodní či sucha. Výsledek? Slabá úroda. Základní sazba daně za takových neoptimálních podmínek byla nižší. Za standardního, optimálního hladinového stavu byly daně odváděné z polí na procenta objemu sklizně o něco vyšší. Daně ve starém Egyptě byly ve svém principu spravedlivé, přímo regulované božskou řekou. Pro svou dynamičnost a proměnlivost v zásadě neprovokovaly nespokojenost. 

Až za hrob 

Daně se staly natolik přirozenou součástí života Egypťanů, že je považovali za záležitost poplatnou i pro posmrtný život. I proto příbuzní kladli do hrobů zesnulých hliněné figurky zvané ushabti, na nichž byla vepsána kouzla. Jejich úlohou bylo plnit daňové povinnosti za své zesnulé majitele. Měly za ně na onom světě pracovat, a tím jim umožnit relativně věčný klid v zásvětí. Ani smrt vás tedy v Egyptě neuchránila od dluhů a povinnosti daní! 

Ne každý si pochopitelně mohl dovolit odvádět podíl z úrody. Ale mohl, respektive musel to, kompenzovat ve formě zadané činnosti. Daně si takový nehospodařící jednotlivec mohl odpracovat na veřejnosti a při faraonům prospěšných projektech. Kopáním zavlažovacích kanálů, dřinou v kamenolomech, stavbou chrámů. Někdy to bylo víc žádoucí, než jen snopy obilí. S tím jak se egyptská společnost dále ekonomicky a sociálně rozvíjela, se měnil a rozšiřoval daňový systém. Daně se odváděly také z běžného exportu a importu zboží, z exotických surovin (barviv, vůní, mastí), z textilií, z prodeje poživatin, provozování přívozu či lodi, prodeje zvířat. Předpokládalo to po staletí fungující systém daňových převodů. Ten například udával, kolik štočků látky se vyrovná dvěma kozám, kolik je to hodin fyzické práce a jak to přepočítat na obilí nebo třeba keramiku. 

Přiznaným neduhem daňových převodů byla těžkopádnost. Výrazného zjednodušení se dočkal až za časů perského a makedonského vpádu do Egypta, kdy okupanti představili „novinku“ v podobě kovových mincí. Ty byly extrémně praktické. Lehké, ke snadné přepravě a manipulaci, pohotové k použití. Protože vyjadřovaly přímou hodnotu zboží i služeb, umožňovaly výběr daní z různých zdrojů bez komplikovaných převodů. 

Peníze kazí 

Pro egyptský svět byla ta změna ale možná až příliš velká. S penězi se totiž ztrácel kontakt se všední realitou. Při vykonávání veřejně prospěšných prací mohl daňový poplatník vidět výsledky svého díla a dopady na obecné blaho. Zemědělec se mohl ztotožnit s tím, jak daň z jeho vypěstované úrody přispívá říši. Naopak peníze byly takříkajíc bezduchým nástrojem, které si jen tak bez jejich kontroly plynuly mezi cizími pokladnicemi. 

Současně se také snižovala důvěra veřejnosti v celý ten obsáhlý úřednický aparát, který se z užitečné administrativy stal komplikovanou byrokracií. Na samém vrcholu pořád stál faraon, nezpochybnitelná autorita a prostředník mezi světem pozemským a božským. Ale jeho slova o daňových výnosech formulovali kněží. Za nimi stála neustále rostoucí armáda písařů, kteří v archivech sepisovali „má dáti-dal“. Nilometry sice dál udávaly úrodnost sezóny, ale četli z nich nomarchové, místní hodnostáři, guvernéři provincií. Kteří pověřovali své oblastní úředníky, a ti k vymáhání daní využívali zástupů výběrčích. 

Množství těch mezičlánků přirozeně nahrávalo korupci, podvodům. Písaři a nomarchové často spolupracovali, aby státu vykazovali nižší daně a přebytek si ponechali. Nebo od zemědělců vybírali více, než daný spravedlivý podíl. Když faraon 18. dynastie, Horemheb, vydal edikt o usekávání nosů a vyhnanství pro daňové podvodníky, reagoval tím na prohnilost celého úřednického aparátu. Opatření ale přišlo pozdě, prosté Egypťany už nepoctivost nakazila též. Dříve nemyslitelné věci – aby zemědělec do pytle s obilím přidával kameny a šidil váhu – se stalo všední realitou. Protože už tušil, že vybraná daň nesloužila jen říši a faraonovi, ale blahobytu hodnostářů. 

Byrokracie 

Lidé intenzivněji vnímali nespravedlivost i proto, že místo rovného systému, v němž daně v různé podobě odváděl každý, byl nastolen systém mnoha výjimek a zvýhodnění. Typicky se týkaly chrámů, které daně odvádět nemusely a akumulovaly tak nezměrné bohatství. Faraoni ale v rámci politických manévrů průběžně zvýhodňovali určité skupiny obyvatel, své věrné podporovatele. Nebo si naopak kupovali přízeň odpůrců. Úlevy se týkaly nejúspěšnějších obchodníků, stavitelů, velkoproducentů. A to, že se výjimek a snížení daní častěji domáhali mocní a bohatí, dál daňový systém deformovalo. Od daní byli osvobození kněží, úředníci, vojáci, služebnictvo a tisíce dalších jednotlivců. Dopláceli na to, často doslova, prostí lidé. Kdysi tak efektivní a unikátní, nyní přebujelý systém, pohlcoval sám sebe. To už ale známe i u nás, v současnosti. 

„V daňových systémech světa, za 5 000 předlouhých let historie, existuje veliká rozmanitost,“ dodává k tomu egyptolog univerzity v Cambridge, Toby Wilkinson. „Ale většinu těch technik a variací v praxi jako první ozkoušeli právě Egypťané. Často jsou dodnes používány ve své původní podobě.“ Můžeme si myslet, že žijeme ve velmi moderních společnostech, ale způsob, jakým dnes vlády prosazují kontrolu, vlastně pořád odpovídá starověkému Egyptu za doby bronzové…