Souhvězdí Tukana se nachází na jižní obloze a nepatří k nejvýraznějším ani největším. Přesto se tam nachází bohatá úroda trpasličích galaxií Místní skupiny galaxií, včetně slavného Malého Magellanova mračna. Jednou z těchto galaxií je i trpasličí galaxie Tukan, která je v mnoha ohledech výjimečná.

Jde o trpasličí sférickou galaxii, mnohem menší a méně zářivou, než je většina ostatních trpasličích galaxií. Je stařičká, obsahuje převážně velmi staré hvězdy a astronomové ji považují za velmi cennou galaktickou fosilii. Pro Hubbleův vesmírný dalekohled představuje vhodný cíl pro pozorování a slibuje řadu zajímavých poznatků.

Galaktický vyhnanec

Trpasličí galaxie Tukan je výjimečná i svou polohou ve vesmíru. Patří sice do naší Místní skupiny galaxií, ale je v jejím rámci velice izolovaná. Nachází se ve vzdálenosti asi 3,6 milionu světelných let od gravitačního centra Místní skupiny a je jenom jednou ze dvojice trpasličích sférických galaxií, které se nenacházejí v blízkosti buď Mléčné dráhy anebo Galaxie v Andromedě.

Astronomové se domnívají, že trpasličí galaxie Tukan se dostala na svou současnou pozici v Místní skupině poté, co se asi před 11 miliardami let přiblížila ke Galaxii v Andromedě. Pokud mají pravdu, došlo tehdy vinou souhry gravitačních sil došlo k vyhnání galaxie Tukan na periferii Místní skupiny.

Hubbleův dalekohled využil při pozorování vzdálené a nepříliš zřetelné trpasličí galaxie Tukan možností kamer Advanced Camera for Surveys a Wide Field and Planetary Camera 2. Studium její struktury, složení a historie tvorby hvězd přináší poznatky o mladém vesmíru z doby, kdy vznikaly první galaxie a hvězdy.

Nástup Hitlera k moci roku 1933 vnímali příslušníci německých ozbrojených sil (Reichswehru) s protichůdnými pocity. Na jedné straně se jim v mnoha ohledech líbil obsah Hitlerových projevů, ve kterých novopečený říšský kancléř sliboval obnovit velikost říše a zlikvidovat „ponižující diktát“ z Versailles. Mírová smlouva z roku 1919 totiž téměř eliminovala německou vojenskou sílu, když omezila armádu na pouhých 100 000 mužů a námořnictvo na 15 000 osob. Všeobecná branná povinnost byla v Německu zrušena, země nesměla vlastnit žádné bojové tanky, letadla či ponorky. Profesionální vojáci to těžce nesli a snažili se ustanovení mírové smlouvy obcházet, jak jen to šlo. Nástup režimu, který sliboval změnu situace, pochopitelně vítali. Na druhé straně mnoha vojákům již tehdy vadila brutalita nacistů reprezentovaná především oddíly SA.

Armáda především

Vojáci dali Hitlerovi po nástupu k moci jasně najevo, že nebudou trpět konkurenci v podobě nějakých větších ozbrojených formací. Týkalo se to především SA, které měly počátkem roku 1934 už tři miliony příslušníků, a panovaly obavy, že se tato nevyzpytatelná síla může vymknout kontrole. Armáda tedy začala tlačit na Hitlera s tím, že si musí vybrat – buď profesionální vojáci, nebo neukáznění rváči z SA. Nacistickému vůdci bylo jasné, že bez podpory vojáků se do budoucna neobejde, a situaci vyřešil po svém. V průběhu takzvané noci dlouhých nožů z 30. června na 1. července 1934 byli vedoucí představitelé SA v čele s Ernstem Röhmem zatčeni a následně fyzicky zlikvidováni. SA se poté staly druhořadou složkou, která už mocensky nikoho neohrožovala. Vojáci naopak s uspokojením přihlíželi dalšímu vývoji situace. 

Hitlerovy sliby docházely postupně naplnění, když 26. února 1935 proběhlo veřejné oznámení existence vojenského letectva Luftwaffe a 16. března téhož roku diktátor obnovil všeobecnou brannou povinnost. Pro začátek slíbil vybudování armády o síle 36 divizí. Do třetice pak byla 18. června 1935 podepsána námořní smlouva s Británií, která Německu umožňovala postavit válečné loďstvo o velikosti 35 % toho britského.

Velení armády přijalo tyto kroky pozitivně a mnozí generálové i admirálové snili o opětovném velmocenském postavení Německa. Na druhé straně ale nacisté začali upevňovat svou pozici v ozbrojených silách. Zatímco v období Výmarské republiky přísahali vojáci věrnost národu a vlasti, nyní museli přísahat vůdci Německé říše a národa Adolfu Hitlerovi. Pomocí vykonstruovaných afér se Hitler posléze zbavil nepohodlného ministra války polního maršála Wernera von Blomberga a jeho zástupce generála Wernera von Fritsche. Diktátor následně převzal řízení Wehrmachtu sám a žádný další ministr války už nebyl jmenován. Nově vzniklo vrchní velení ozbrojených sil (Oberkommando der Wehrmacht – OKW) s úkolem koordinovat činnost pozemní armády, válečného námořnictva a letectva. Náčelníkem OKW se stal generál (od roku 1940 polní maršál) Wilhelm Keitel, který byl Hitlerovou poddajnou loutkou.

Úspěšná agrese

Ne všichni generálové s Hitlerovým postupem souhlasili. Některým se nelíbila rasová politika nacistického režimu korunovaná přijetím norimberských zákonů v září 1935, jiným zase Hitlerova přehnaná teatrálnost a jeho velkohubé projevy. Zejména starší generace profesionálních vojáků, z nichž mnozí měli šlechtický původ, Hitlerem prostě opovrhovala. Vždyť za první světové války to dotáhl jen na svobodníka, zatímco oni už tehdy veleli plukům či divizím.

Obavy panovaly také z Hitlerových plánů do budoucna, počítajících s válkou se západními mocnostmi. Z natolik rozsáhlého konfliktu by Německo nemuselo vyjít vítězně. Kolem generálplukovníka Ludwiga Becka se tak vytvořila opoziční skupina, která se ale kromě řečnění na důvěrných schůzkách prakticky k ničemu neodhodlala. Hitlerovi totiž zatím vše vycházelo, ať už šlo o remilitarizaci Porýní v březnu 1936, anšlus Rakouska a obsazení Sudet roku 1938, či okupaci českých zemí v březnu 1939.

Agresivní zahraniční politika tedy přinesla značné územní zisky a utvrdila německou generalitu v tom, že vsadila na správného koně. Cesta ke druhé světové válce se otevřela. Když potom 1. září 1939 napadly jednotky Wehrmachtu Polsko, začaly prakticky ihned provádět první masakry civilního obyvatelstva. Větší část vraždění civilistů sice padá na vrub speciálních operačních skupin bezpečnostní policie a bezpečnostní služby (Einsatzgruppen der Sicherheitspolizei und des SD), ale také příslušníci armády měli na zabíjení svůj podíl.

Jeden z prvních a nejlépe zdokumentovaných masakrů spáchaných přímo německými vojáky se odehrál už 8. září 1939 nedaleko vesnice Ciepielów. Na rozkaz velitele německého 15. pěšího pluku plukovníka Waltera Wessela tam bylo postříleno okolo 300 polských válečných zajatců v odvetě za to, že jednoho z německých důstojníků usmrtil nepřátelský odstřelovač. Wessel pak všechny zajatce promptně označil za „partyzány“ a nechal je postřílet. Takový postup neměl být do budoucna nijak ojedinělý. Už v Polsku v září 1939 bylo běžné, že vojáci týrali především Židy a drancovali obchody i soukromé domy. 

Prostě válka

Mnozí vojáci bojující na frontách byli přímo členy nacistické strany a s její ideologií se ztotožňovali. Jiní Hitlerův režim alespoň pasivně podporovali, a to hlavně po vítězstvích v první fázi světového konfliktu. Imponovala jim zejména rychlá porážka tradičního německého rivala – Francie. Vždyť to, co za první světové války nedokázalo císařské Německo během čtyř let, nyní Hitler uskutečnil za pár týdnů! V několika případech tehdy povraždili příslušníci Wehrmachtu zajaté černé vojáky z afrických kolonií sloužící ve francouzské armádě, protože je považovali za „podlidi“ nehodné bojovat s germánskou rasou.

Na jaře 1941 potom jednotky Wehrmachtu „převálcovaly“ balkánské státy a většina kontinentální Evropy se ocitla pod německou nadvládou. Pocit nadřazenosti germánské rasy, vštěpovaný Němcům již po řadu let oficiální propagandou, nyní ještě zesílil. A pokud se někdo německým vojákům postavil, ať už to byl francouzský odbojář, srbský nebo později sovětský partyzán, odveta měla být exemplární. Na mnoha místech okupované Evropy se stávalo, že za jednoho zabitého německého vojáka byly zmasakrovány desítky civilistů.

Často přitom vůbec nemuselo jít o odboj. Jeden z německých vojáků například v zajateckém táboře vyprávěl, jak zastřelil francouzského civilistu jen proto, že se mu líbilo jeho jízdní kolo. V zázemí východní fronty němečtí vojáci za podporu partyzánů stříleli či věšeli někdy i celé vesnice a domy byly následně vypáleny. Mnozí si přitom exekuce fotografovali a obvykle uvažovali podle jednoduchého vzorce: válka je prostě válka a takové věci k ní patří. 

Týkalo se to i německých civilistů. Lidé, kteří byli svědky nacistických násilností, zpočátku často reagovali odmítavě. Posléze jim však tato podívaná zevšedněla a přestali ji považovat za něco nepatřičného. Jedna Němka žijící v sousedství koncentračního tábora v Gusenu po letech řekla: „Ta hrůza, kterou jsme pociťovali na začátku, že člověk dokáže takto zacházet s jiným člověkem, ta potom nějak ustala. Tak to prostě je, že? A já jsem pak viděla také sama na sobě, že jsme vlastně byli poměrně v pohodě, jak se dnes pěkně říká.“ 

Tažení na východě

Významným mezníkem se stalo zahájení tažení proti Sovětskému svazu 22. června 1941. Výjimečnost této operace si Hitler dobře uvědomoval a svým generálům už koncem března jasně řekl: „Bude to vyhlazovací válka, zcela jiná než na západě. Pro budoucnost není žádná tvrdost dostatečně tvrdá.“ Velení armády před zahájením operace Barbarossa vydalo rozkaz, na jehož základě měli vojáci pacifikovat obyvatele obsazených území na východě co nejtvrdšími prostředky. Velmi známý je také nechvalně proslulý rozkaz o sovětských politických komisařích. Nacistická válečná propaganda je líčila jako symbol „židobolševického rozkladu“ a podle toho s nimi mělo být nakládáno. Rozkaz proto stanovil: „Původci barbarských asijských bojových metod jsou právě političtí komisaři. Když tedy budou polapeni v boji nebo v odboji, platí zásada – okamžitě zastřelit.“ 

Skutečnost vypadala tak, že němečtí vojáci zlikvidovali každého jen trochu podezřelého zajatce, který jim padl do rukou. Z velitelů se přitom téměř nikdo proti provedení rozkazu otevřeně nepostavil. Velmi důležité v této souvislosti bylo působení nacistické propagandy. Ta vojákům líčila Slovany a především Židy jako příslušníky „nižších ras“ nezasluhujících žádné slitování či ohledy. Také mnozí nadřízení jim vštěpovali, že je třeba jednat tvrdě a bez milosti. 

Polní maršál Walter von Reichenau například 10. října 1941 vydal rozkaz „O počínání vojsk na východě“, ve kterém mimo jiné uváděl: „Nejdůležitějším cílem kampaně proti židobolševickému systému je úplné zničení jeho moci a vymýcení asijského vlivu v evropské kulturní sféře. To znamená, že vojáci budou plnit úkoly, které jdou za hranice tradičně a jednostranně chápaných vojenských povinností. Zde na východě nesmí naši muži bojovat pouze podle válečných pravidel, ale musí se také stát nositeli jasného etnického poselství a nemilosrdně pomstít všechny krutosti spáchané na nás a rasově příbuzných národech. (…) Proto musí vojáci plně akceptovat nezbytnost tvrdého, ale nutného postupu vůči židovským podlidem“. 

Projevy s rasistickým obsahem pronášeli ke svým mužům i další velitelé, například proslulý dobyvatel Sevastopolu polní maršál Erich von Manstein. Armádní velitelé v této souvislosti zdůrazňovali význam boje proti bolševismu, který prý jinak zničí Evropu. A bolševismus je jeden z nástrojů světového židovstva k ovládnutí světa, což měl ve vojácích evokovat právě často používaný termín „židobolševismus“. 

Wehrmacht a holokaust

Podíl německých vojáků na masovém vyhlazování Židů je neoddiskutovatelnou záležitostí. Antisemitismus byl v německé armádě zakořeněn už před válkou a v jejím průběhu dál narůstal. Masové vraždění židovského obyvatelstva začaly od prvních dnů operace Barbarossa provádět již zmíněné Einsatzgruppen, jejichž příslušníci působili v úzké součinnosti s armádou. Tuto kooperaci domluvil šéf nacistického Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Heydrich a generální ubytovatel Wehrmachtu Eduard Wagner s tím, že armáda bude speciálním jednotkám poskytovat veškerou logistickou podporu. Vojáci masakrovali civilisty židovského i nežidovského původu zejména během operací v Bělorusku či na Ukrajině, přičemž byly často vypalovány celé vesnice. Bez milosti přitom docházelo k vraždění žen i dětí. 

Jako příklad může posloužit situace v ukrajinském městě Myrhorod, kde v prosinci 1941 muži z 62. pěší divize postříleli všech 168 tamních židovských usedlíků. Velitel divize generálmajor Rudolf Friedrich to v hlášení zdůvodnil tím, že prý byli ve spojení s partyzány. Po válce se řada bývalých generálů (například Franz Halder) snažila veškerou zodpovědnost za spáchané zločiny tohoto druhu svést na jednotky SS, ale to zdaleka neodpovídá skutečnosti. Pokud se vojáci Wehrmachtu přímo nepodíleli na vraždění, tak často kopali hroby pro oběti nebo jen zvědavě přihlíželi a průběh vraždění si fotografovali. Dnes by takové počínání musel každý soud označit za spoluvinu. 

Nejednou došlo i k tomu, že zajaté civilisty využili při střelbě jako cvičné terče. Po válce vzpomínal v britském zajetí na krvavé události na okupovaných územích SSSR bývalý velitel LIII. sboru Wehrmachtu generál Edwin hrabě z Rothkirchu a Trachu takto: „Velmi dobře jsem znal jednoho velitele od SS. Diskutovali jsme o různých věcech. Jednoho dne mi řekl: Poslyš, nechceš si nafilmovat jednu z těch střeleb? Obvykle je střílíme ráno, ale pokud tě to zajímá, můžeme je postřílet i odpoledne.“ Podobné masakry provedené buď přímo jednotkami Wehrmachtu, nebo za jejich asistence probíhaly také v okupované Jugoslávii, zejména pak na území Srbska. 

Marné protesty

Vraždění Židů a civilistů pomáhajících údajně či skutečně partyzánům prostě představovalo realitu všedního dne a například von Manstein přímo vyzýval své podřízené, aby neodsuzovali masakry páchané jednotkami Einsatzgrupen. Někteří velitelé sice tyto činy přesto kritizovali a našli se i takoví, kteří se odvážili protestovat, ale na situaci to stejně nic nezměnilo. Naopak, když někdo protestoval příliš důrazně, byl ze své funkce odvolán. Takový osud potkal jako prvního generála Georga von Küchlera, jemuž nebylo v září 1939 lhostejné vraždění prováděné na území dobývaného Polska. Když ale později velel skupině armád Sever bojující na východní frontě, takovéto skrupule už neměl (viz Kontroverzní maršál).

Rozsah vraždění na okupovaných územích Sovětského svazu mnohé důstojníky šokoval a někteří se na to snažili upozornit své nadřízené. První projevy nesouhlasu se objevily během vraždění Židů v litevském městě Kaunas, které začali provádět příslušníci Eisatzgruppe A 25. června 1941. Za asistence tamního obyvatelstva bylo zničeno několik synagog a vypálena židovská čtvrť. Někteří vojáci byli šokováni, ale většina jen přihlížela a mnozí si ukrutnosti fotografovali, aniž by se snažili jim zabránit. 

Další masakry následovaly v příštích týdnech a například podplukovník Helmuth Groscurth z generálního štábu se pokusil svou intervencí poukázat na hromadné exekuce Židů prováděné jednotkami Einsatzgruppen v ukrajinském městě Bílá Cerekev v srpnu 1941. Jiní důstojníci Wehrmachtu se kriticky vyjadřovali k masovým vraždám provedeným koncem září téhož roku Einsatzgruppen v Babím Jaru u Kyjeva. Během pouhých dvou dnů tam bylo usmrceno více než 33 000 lidí a rozsah tohoto zločinu mnohé Němce šokoval. Oblast Kyjeva tehdy ale spadala pod již zmíněného velitele 6. armády polního maršála Walthera von Reichenau – zarytého antisemitu, který nebral jakoukoliv kritiku tohoto druhu na vědomí.

Sexuálně motivované zločiny

Na východě a na Balkáně se vojáci také v masovém měřítku dopouštěli znásilňování žen. Tento osud postihl zejména zajaté sovětské partyzánky nebo ženy za ně označené, dále vojenské ošetřovatelky a mladé lékařky, jež byly po znásilnění obvykle zastřeleny. Někdy bylo řádění vojáků naprosto bezuzdné. Ve Lvově například vtrhli do jedné textilní továrny, znásilnili 32 žen, které tam pracovaly, a potom je povraždili. Když se tomuto počínání snažil zabránit tamní kněz, byl také zastřelen.

Počet znásilněných Ukrajinek či Rusek dosahoval obrovských čísel a mnohdy to nezůstalo bez následků. Odhaduje se, že němečtí vojáci se stali na okupovaných územích Sovětského svazu otci asi jednoho milionu dětí. Stejně se vedlo tisícovkám Polek pocházejících zejména z venkovských oblastí.

Pohlavní styk s Židovkami byl oficiálně zákonem zakázán jakožto „prznění rasy“, ale to mnoha vojákům stejně nezabránilo v krutém zacházení s nimi. Ve víru války jejich činy stejně nikdo nekontroloval a nadřízení se o chování svých vojáků v této souvislosti obvykle nestarali. Pokud se v některých mužích přece jen hnulo svědomí, obvykle si své počínání omlouvali tím, že přece jde o příslušnice „méněcenných“ národů – Rusky, Ukrajinky, Polky, o Židovkách nemluvě. Zatímco němečtí vojáci jsou příslušníky Herrenvolku – panské rasy. A vždy se také dala použít stereotypní slova „to je válka“. 

Mnohé dívky (často ve věku sotva 15 let) tak musely vojákům dlouhodobě sloužit jako sexuální otrokyně a v některých městech došlo k tomu, že budovy synagog byly přeměněny na vojenské nevěstince. K menším počtům znásilnění docházelo i v jiných zemích, například okupované Francii. Tam už to ale měli vojáci komplikovanější, protože se mohli ocitnout před válečnými tribunály. Od roku 1941 mohly vojenské soudy teoreticky trestat znásilnění i smrtí, ale v praxi docházelo k procesům tohoto druhu velmi zřídka. Obvykle proběhly jen v případech, kdy bylo znásilnění provedeno příliš viditelně před více svědky, což pak mohlo být chápáno jako poškození image německé armády. Do roku 1944 tak bylo za znásilnění odsouzeno na všech frontách pouhých 5 349 mužů. 

Legenda o čistých rukou

Po válce se bývalí velitelé Wehrmachtu snažili očistit německé ozbrojené síly, a tak vznikla „legenda o čistých rukou“ vyzdvihující „čestný“ způsob boje armády v porovnání s krutými jednotkami Waffen-SS. Tento mýtus poté zakořenil u obyvatelstva Spolkové republiky Německo na řadu desetiletí. Je to pochopitelné, protože málokterá rodina byla ochotna si připustit, že se některý z jejích příslušníků za války podílel na zvěrstvech. Teprve v 90. letech se začaly objevovat první odborné publikace jasně dokládající podíl Wehrmachtu na válečných zločinech a obraz činnosti německé armády za druhé světové války se začal měnit.

Jaký je tedy závěrečný verdikt? Nelze zpochybňovat, že mnoho německých vojáků bojovalo statečně a dosáhlo pozoruhodných bojových výsledků. Na druhé straně ale také není možné z Wehrmachtu sejmout spoluzodpovědnost za válečné zločiny spáchané ve větší či menší míře na všech frontách, kde Německo v letech 1939–1945 bojovalo. Jednotky Wehrmachtu ostatně neválčily jenom za svou vlast, ale také za udržení nacistického režimu. A na to by se nemělo zapomínat. 

Kontroverzní maršál

Ne každý velitel Wehrmachtu schvaloval barbarské počínání, k němuž docházelo především na východě. Někteří se ozvali s kritickým hlasem, ale když přišel postih, napříště už mlčeli. Georg von Küchler (1881–1968) velel po zahájení tažení proti Polsku 3. armádě a odmítl se společně s jednotkami Einsatzgruppen podílet na vraždách židovských a polských civilistů s podotknutím, že „německá armáda nebude podporovat gang zabijáků“. To rozzuřilo říšského vůdce SS Heinricha Himmlera a Küchler byl v říjnu 1939 odvolán. 

Událost zřejmě vyvolala obrat v generálově myšlení a jako velitel 18. armády řekl před zahájením operace Barbarossa v projevu ke svým divizním velitelům, že „od Ruska nás dělí hluboká ideologická i rasová propast“. 

V prosinci 1941 postřílely jednotky Eisantzguppen s jeho souhlasem 230 psychicky nemocných pacientek umístěných v bývalém klášteře Makarevskaja Pustin. Od ledna 1942 velel Küchler skupině armád Sever a 30. června téhož roku obdržel hodnost polního maršála. Spoluzodpovědnost měl i na smrti mnohých sovětských válečných zajatců. 

Koncem války padl do amerického zajetí a společně s dalšími vysokými představiteli Wehrmachtu stanul před tribunálem v Norimberku. Za válečné zločiny spáchané na území Sovětského svazu byl v říjnu 1948 odsouzen ke dvacetiletému vězení, propustili jej ale už v únoru 1953.

Ten Alšův obraz zná snad každý. Na jedné straně stojí Jiří z Poděbrad a je celý zlatavý jako polední slunce a v rohu proti němu se kroutí nesympatický Matyáš Korvín. Ve stejném duchu uvažuje o uherském králi i František Palacký, když o něm soudí, že byl „nejkrutější škůdce českého národu (…) svět málo vídal pokrytců jemu podobných“. Otec národa tak vlastně předznamenal, jak bude Matyáš posuzován ještě staletí po své smrti. 

Zemřel a pryč je spravedlnost 

Úplně jinak však tuto osobnost chápe lidová slovesnost. V pohádkách a pověstech je z Korvína rozšafný král, který rád trestá hlupáky a pomocí mazaných otázek dá nejednomu zpupnému pánovi za vyučenou. Často se pohybuje v přestrojení a nepoznán stoluje s prostými lidmi. Dokonce se ujalo rčení: „Zemřel Matyáš a pryč je spravedlnost.“ Nejdramatičtější pověst však vypráví o tom, jak svou krásnou ženu zachránil z tureckého zajetí. Tím se také dostáváme ke králově vztahu k něžnému pohlaví. 

Milovníci písní Vlasty Rédla nebo uskupení Musica Folklorica si možná vzpomenou na píseň u uherském králi a podvedené Aničce. Méně známé je to, že daná píseň má bezpočet variant, a to nejen na Moravě, ale i na Slovensku, a její kořeny jdou hlouběji, než by se mohlo zdát. Schéma je však vždy stejné. Bylo nebylo… Kdysi dávno žila krásná panna, která byla mimořádně ctnostná. Jednou u ní doma požádala o nocleh vznešená cizí dáma a dívčina matka ji z nedostatku místa ubytovala u dcery v komůrce. Dívka se sice bránila, že s podivnou návštěvnicí spát nechce, ale nebylo jí to nic platné. Když pak nadešla noc, ukázalo se, že ona žena je převlečený král Matyáš. Ten si vzal, pro co přišel, a děvčeti zůstaly jen oči pro pláč. Ještě víc pak plakala o měsíc později a za dalších osm měsíců již na rukou nosila malého synka. 

Král v sukni 

Tato pověst však není jediná, která nám Matyáše představuje v přestrojení za ženu. Vlčnovská Jízda králů rok co rok přehrává jeho dramatický útěk z pole. Spřátelení Moravané ho prý nastrojili do dívčího kroje, a aby se neprozradil cizí řečí, tak mu do úst dali růži. 

Při bojích Jiříka s Matyášem se Morava opravdu postavila na nečekanou stranu. Uherský král sem totiž přišel jako „ochránce katolíků“ a snadno získal všechna významná města. Pak ho však štěstí opustilo. V listopadu roku 1469 utržil zdrcující porážku. K té ve skutečnosti došlo mezi Bílovicemi a Mistřicemi, ale poražené oddíly byly hnány až k Uherskému Brodu a jednotliví uprchlíci se vydali ještě mnohem dál. Dramatická prohra inspirovala legendu o tom, kterak vyhladovělý mocnář přestrojený za obyčejného chuďasa nocoval u moravského chalupníka. Tento příběh ovšem lze spolehlivě doložit až v 18. století. 

Praslovanský mýtus? 

Dá se však vlčnovská Jízda králů vysvětlit takto primitivně? Postačí tvrzení, že šlo jen o postupné rozkošatění v podstatě jednoduchého příběhu o útěku z pole? Rozhodně ne. Nejvýraznější prvky jízdy králů lze totiž dost možná spojovat už s pohanskými iniciačními obřady, během nichž mladík dosahuje dospělosti (to je asi i důvod, proč vybraný chlapec má být ve věku 10 až 15 let a musí být panic). Jízda králů je tedy zcela unikátní. Dost možná v sobě spojuje pohanský rituál a u nás zcela nebývale pozitivní obraz uherského krále. Není tedy divu, že byla 27. listopadu roku 2011 přidána na seznam Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva UNESCO.

Při předávkování opiáty je důležité rychlé podání léků, které účinek opiátů odbourávají. Dnes se k tomuto účelu nejčastěji používá preparát naloxon. Ne vždy je to ale možné. V případě předávkování fentanylem, což je dnes nejčastěji zneužívaný opiát v USA, je navíc naloxon zapotřebí podávat opakovaně, neboť jeho účinek v těle není dostatečně dlouhý. 

Tým odborníků Massachusettského technologického institutu MIT a univerzitní nemocnice Brigham and Women's Hospital nyní přichází s možným řešením v podobě podkožního implantátu se systémem iSOS (Implantable System for Opioid Safety). Přibližně osm centimetrů velké zařízení obsahuje 10 mililitrů naloxonu a díky elektronice dokáže látku do těla postupně dávkovat. Novinku vědci představili v rámci studie publikované v odborném časopisu Device.

Záchranář pod kůží

V ideálním případě by iSOS měl být implantován těsně pod kůží v oblasti spletence nervových vláken solar plexus, tedy v horní části břicha, těsně pod hrudní kostí. Jde o nenáročnou proceduru, kterou lze provést rychle a jednoduše na běžné klinice s použitím lokálního umrtvení. Jakmile je implantát iSOS na místě, zahájí monitorování tělesné teploty, srdečního rytmu, dýchání a saturace krve kyslíkem. Pokud se tyto parametry změní způsobem, který odpovídá předávkování opiáty, implantát spustí signál a začne vibrovat. Současně odešle varování aplikaci na chytrém telefonu. V případě falešně pozitivních signálů je možné uvolnění látky zrušit pomocí aplikace. V opačném případě dojde k aplikování dávky naloxonu do krevního oběhu. Aplikace také odešle upozornění na předem zadaný kontakt pro nouzové situace. Léčivo lze do kapsle doplňovat pomocí hypodermické jehly zavedené přes kůži, bez nutnosti implantát z těla vyjímat. 

V testech implantát iSOS oživil během tří minut 96 procent laboratorních prasat předávkovaných fentanylem. Vědci očekávají že první lidé by si implantát iSOS mohli vyzkoušet během tří až pěti let.

Svou bílou čepičkou září hora Fudži do daleka, takže za dobrého počasí je viditelná i ze zhruba sto kilometrů vzdálené japonské metropole Tokio. Díky své výšce 3 776 metrů se honosí titulem nejvyššího bodu Japonska a stala se jedním z jeho symbolů – i přesto, že by se pro ostrovní zemi mohla stát zkázou. Je totiž stále aktivní sopkou, i když naposledy o sobě dala vědět před více než třemi sty lety. 

Místo poutníků

Symetrický tvar a bělostný vrchol přitahují oko turistů, proto je Fudži jedním z nejfotografovanějších míst Japonska. Na její vrcholek každoročně vystoupí na 300 tisíc lidí, z nichž někteří se na cestu vydají v noci, aby zažili fantastický východ slunce. Je odsud nádherný výhled na ostrov Honšú, četná jezera, lesy s potůčky a vodopády.

Stejně fascinující je i genius loci tohoto místa. Již původní obyvatelé Japonska, lidé národa Ainu, Fudži uctívali jako posvátnou a stejně cenná je rovněž pro vyznavače šintoismu a buddhismu. Až do roku 1868 na ni dokonce směli vystoupit pouze muži.

Maurice Koechlin byl inženýr, vedoucí projekční kanceláře v Eiffelově stavební společnosti, zaměřené na železné konstrukce. V době, kdy oba monumenty vznikly, v osmdesátých letech 19. století, byl už Gustave Eiffel (1832 až 1923) vyhlášeným stavitelem nejen ve Francii, ale i za jejími hranicemi. Proslul především jako odborník na železniční mosty. Všichni inženýři tehdy obdivovali jeho lehký obloukový most přes řeku Douro v Portugalsku (1877) nebo jeho elegantní obdobu u jihofrancouzského Garabit (1884). Proto se právě na Eiffela obrátil sochař Auguste Bartholdi, aby mu pomohl se sochou Svobody (1886), která měla být darem Francie Americe ke stému výročí vyhlášení nezávislosti. Zdá se, že v tomto případě Koechlin jen propočítal a rozkreslil Eiffelův návrh kovové konstrukce uvnitř Bartholdiho obří skulptury, ale s věží to bylo jinak. 

Koechlinův návrh 

V roce 1889 Francie slavila sté výročí Velké francouzské revoluce a pořádala u té příležitosti Světovou výstavu. Přípravy se rozběhly už v první polovině osmdesátých let. Hledal se prostor, kam velkolepou akci umístit, a začalo se uvažovat, čím obecenstvo ohromit. Také Émile Nouguier a Maurice Koechlin, dva Eiffelovi inženýři, přemýšleli, co by výstavě mohlo dodat atraktivitu, a napadla je vysoká věž. Nebyli první. Takovou myšlenkou se opakovaně a z různých důvodů neúspěšně zabývali stavitelé v Evropě i ve Spojených státech, poprvé Angličan Trevithick v roce 1833. Více než měsíc piloval Koechlin představu výpočty a nákresy a 6. června 1884 zhotovil návrh „velkého pylonu tvořeného čtyřmi mřížovými nosníky u paty odchýlenými a ve vrcholu se sbíhajícími, spojenými v pravidelných intervalech kovovými břevny“. Tento návrh třísetmetrové věže byl neznámý až do roku 1939, kdy Koechlin k výročí výstavy sepsal Resumé historique de l'origine de la Tour Eiffel (Historické resumé o vzniku Eiffelovy věže).

Koechlin a Nouguier předložili návrh Eiffelovi, který jim však oznámil, že nemá v úmyslu se v té věci angažovat. Svolil ale, aby ve studii pokračovali, a tak se inženýři věnovali práci na detailech, k níž přizvali architekta Stephena Sauvestra. Ten přidal do prvního patra dekorativní oblouk, do druhého pavilon a nahoru kupoli. V této podobě se návrh objevil na výstavě dekorativních umění na podzim 1884. Mezitím si inženýři dali návrh patentovat. 

Eiffelovi se ale věc rozležela v hlavě. Zřejmě si uvědomil, že být tvůrcem nejvyšší stavby na světě s vlající francouzskou vlajkou na vrcholu je otázka velké prestiže. Své rozhodnutí tedy zrevidoval a v prosinci od inženýrů patent koupil. Když pak v březnu 1885 návrh oficiálně prezentoval, uváděl jej jako projekt Gustava Eiffela vytvořený Mauricem Koechlinem a Émilem Nouguierem, inženýry firmy Eiffel, a architektem Stephenem Sauvestrem. 

Eiffelův přínos 

Bez Eiffela by ovšem věž zřejmě nikdy nestála. S příznačnou vytrvalostí dělal vše pro to, aby byl návrh přijat a realizován. A jeho schopnosti, kontakty, popularita, renomé, a nakonec i peníze v tom hrály klíčovou roli. V květnu 1886 byl vypsán konkurs na stavby světové výstavy, přičemž bylo možné vytvořit i konkurenční návrh na třísetmetrovou železnou věž čtvercového půdorysu na Martových polích. Mezi projekty se objevilo ledacos – například věž v indickém stylu nesená slony nebo konstrukce zdobené keramikou či zlacením na četných balkonech, věžičkách a arkádách. Eiffelovu věž neohrozily, protože organizátoři se víceméně rozhodli jít proti dosavadnímu vkusu a odvážně demonstrovat technický pokrok holou kovovou konstrukcí. Začátkem roku 1887 Eiffel podepsal smlouvu, podle níž na stavbu dostal 1 500 000 franků (asi pětina všech nákladů) s tím, že věž může využívat během roku konání výstavy a pak dalších dvacet let, načež se vlastníkem stane město. Práce na pozemku mohly začít. 

Jak známo, ne všichni byli názoru, že se děje dobrá věc. Někteří se báli, že se stavba zřítí, jiní měli estetické námitky. Protestovali majitelé pozemků, novináři a hlavně umělci. Ti dokonce sepsali petici, kterou podepsalo na tři sta francouzských architektů, spisovatelů, malířů, sochařů a jiných ochránců staré Paříže, mezi nimi Guy de Maupassant, Émile Zola, Anatole France či Alexandre Dumas. V únoru 1887 petici otisklo periodikum Le Temps. Psalo se v ní, že „goticky vznešená Paříž“ by neměla být znesvěcena „bezúčelnou a monstrózní Eiffelovou věží“. „Představme si okamžik, kdy věž závratně komická, gigantická a černá jak tovární komín ovládne Paříž a svou barbarskou velikostí rozdrtí Notre Dame, Louvre, kupoli Invalidovny i Vítězný oblouk (…). A po dvacet let se budeme dívat na ohavný stín ohavného sloupu ze sešroubovaného kovu.“ 

Stovky nákresů, přes milion nýtů 

Eiffel ale trval na tom, že i jemu jde o krásu a že věž bude „skvělým dokladem pokroku, jež v tomto století učinilo inženýrské umění“. Filigránské tvary věže ostatně podle něj odhalily skrytá pravidla harmonie, neboť byly určeny i z výpočtů síly větru. Podle nich se vrchol věže pohne o 12 centimetrů, když je vystaven větru o rychlosti 180 km/h, což je vychýlení, k němuž údajně ještě nikdy nedošlo. Maurice Koechlin pro skelet vytvořil přes 1 700 nákresů, z nichž vzniklo více než 18 000 detailů konstrukčních prvků, které se vyráběly a částečně montovaly v Eiffelových dílnách. Prefabrikáty se pak lodí převážely na staveniště, kde se pomocí nýtů (jichž bylo použito přes milion) montovaly do finální podoby. 

Nýtovačky rachotily od 6.30 h až do soumraku, po celý rok a za každého počasí. Eiffel zaměstnával 80 až 250 dělníků, již uměli pracovat s železem. Platil jim na tu dobu poměrně dobře a zřídil pro ně závodní kuchyni, která podávala jídlo přímo na věži. Tvrdě vymáhal kázeň a neukázněné prostě vyhodil. Přesto se ani on nevyhnul stávce za zvýšení platu při rizikové práci ve výšce. Díky perfektní přípravě v projekční kanceláři a v dílnách, stejně jako organizaci na pracovišti byla stavba za dva roky a dva měsíce hotová a 31. března 1889 na vrcholu hromosvodu zavlála trikolóra. Přestože s takovou stavbou nebyly žádné zkušenosti, došlo jen k jednomu smrtelnému úrazu, když jeden zaměstnanec ztratil rovnováhu a z věže spadl.

Mnohoúčelová stavba 

„Nové znamení Paříže, nový div světa“ – tak označil Eiffelovku český časopis Světozor. Eiffel zvítězil. Jeho věž se stala atrakcí výstavy, od 15. května do 6. listopadu přitáhla téměř dva miliony lidí, což je skoro 12 000 denně, kteří tady utratili 6 509 901 franků. Necelý milion franků, který zbýval k pokrytí všech nákladů na stavbu, Eiffel po skončení výstavy rychle vydělal. Přesto posledních 20 let života strávil bojem za to, aby město věž nedemontovalo. Po poklesu návštěvnosti se vážně uvažovalo, že v roce 1909, kdy Eiffelovi vyprší koncese, bude věž snesena. Když staviteli nepomohl argument národní hrdosti, pustil se úspěšně do experimentu s rádiovým přenosem, což se ukázalo jako přínosné za první i druhé světové války, kdy zde byl strategický vysílač. Zřídil tady i meteorologickou a aerodynamickou stanici (s vášní se zabýval studiem).

Dnes slouží Eiffelovka také jako televizní věž a má i zařízení pro leteckou navigaci. Do roku 1930 to byla nejvyšší stavba světa. O pouhých 18 metrů ji tehdy překonala Chrysler Building v New Yorku. Eiffelova věž měla nesmírný ohlas. Vznikla celá řada jejích napodobenin a zmenšenin, mezi něž patří také petřínská rozhledna v Praze, zkonstruovaná v letech 1890–1891.

V roce 2006 byly ve formaci Balabansaj ve středoasijském Kyrgyzstánu objeveny fosilní pozůstatky dinosaura ze střední jury, který zde žil asi před 165 miliony let. V průběhu dalších 17 let paleontologové postupně odkrývali další části jeho kostry, včetně lebečních kostí, obratlů, kousků hrudi a předních končetin a téměř kompletní pánve a zadní končetiny. Podrobnosti tohoto mnohaletého výzkumu nedávno uveřejnil odborný časopis Zoological Journal of the Linnean Society.

Teropod s výhružným pohledem

Podivně vypadající druh teropodního dinosaura - což z něj dělá vzdáleného příbuzného Tyranosaura rexe, dostal jméno Alpkarakush kyrgyzicus, podle mytologického ptáka z této části světa. Pro Kyrgyzstán je to první teropodní dinosaurus a zároveň jde také o prvního velkého dravého dinosaura z období jury, který byl objeven mezi střední Evropou a východní Asií.

Z nalezených kostí je možné odhadnout, že alpkarakush měřil 7 až 8 metrů a v době jeho smrti mu bylo nejméně 17 let. Kosti kolem očí měl uspořádané tak, že vytvářely mohutné obočí. Badatelé se domnívají, že alpkarakush mohl žít sociálním životem, při němž se mladí jedinci tohoto druhu pohybovali s dospělci, přinejmenším v určité fázi jejich života. Společně s tímto dinosaurem byl na stejném místě objevený ještě další, podstatně menší jedinec, zřejmě mládě.

Německý paleontolog Oliver Rauhut z Bavorské sbírky paleontologie a geologie v Mnichově, který vedl výzkum, si pochvaluje, že s kolegy uzavřeli velkou mezeru v poznání jurských teropodů. Výzkum by podle něj mohl přinést nové poznatky o evoluci a biogeografii těchto predátorů.

Paradoxně ji často znají i ti, kdo se jinak na obloze vůbec neorientují: Polárka nebo také Severka – hvězda, která zdánlivě zůstává stále na místě a ukazuje směrem k severu. Ve skutečnosti tvoří Polárku tři hvězdy – kolem žlutého veleobra Polárky Aa krouží výrazně menší Polárka Ab a dvojici doplňuje Polárka B. 

Kromě toho představuje Polárka Aa proměnnou hvězdu z kategorie cefeid, takže v pravidelném intervalu mění jasnost – i když jen nepatrně, zhruba o 5 % a bez přístrojů není tato změna pozorovatelná. Dochází k ní v důsledku mohutných pulzů, které stálicí prostupují z nitra až k povrchu. Opakovaně se tedy nafukuje a smršťuje, což se projeví nejdřív poklesem jasnosti a následně jejím nárůstem. Astronomové používají cefeidy jako takzvané standardní svíčky ke zjišťování vzdáleností objektů v okolním vesmíru.

Severní hvězda pod drobnohledem

Tým astronomů, který vedla Nancy Evansová z amerického výzkumného centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, pozoroval Polárku s využitím optické interferometrické soustavy šesti teleskopů CHARA, která pracuje na hoře Mount Wilson v Kalifornii. Jejich cílem bylo prozkoumat oběžnou dráhu Polárky Ab, bližšího a mnohem méně patrného průvodce hlavní hvězdy Polárka Aa.

Soustava CHARA kombinuje pozorování šestice teleskopů na vrcholu Mount Wilson, díky čemuž funguje jako teleskop s (virtuálním) zrcadlem o průměru 330 metrů. Pozorování zaznamenala speciální kamera MIRC-X, vyrobená odborníky Michiganské a Exeterské univerzity, která je výjimečně schopná při zobrazování detailů na povrchu hvězd.

Jak vyplývá ze studie zveřejněné odborným časopisem Astrophysical Journal, badatelé úspěšně zmapovali oběžnou dráhu Polárky Ab a proměřili změny velikosti pulzujícího veleobra Polárky Aa. Na základě měření vědci odhadli hmotu Polárky Aa na zhruba pět sluncí a její poloměr na 46 sluncí.

Asi největší překvapení na astronomy čekalo, když získali detailní snímky Polárky Aa. Snímky soustavy CHARA ukázaly, že povrch tohoto žlutého veleobra je pokrytý skvrnami. „Snímky CHARA odhalily velké světlé a tmavé skvrny na povrchu Polárky, které se v průběhu času měnily,“ popisuje Gail Schaeferová, ředitelka CHARA Array. Přítomnost skvrn podle ní může souviset se 120denní zaznamenanou změnou radiální rychlosti hvězdy. Podle profesora Johna Monniera z Michiganské univerzity by přesnější povahu zaznamenaných skvrn mohlo odhalit další pozorování, které vědci plánují.

International Redhead Day nebo také Roodharigendag, je každoroční setkání zrzků, které se pravidelně koná v Nizozemsku – po Bredě, která hostila prvních dvanáct ročníků, přebral v roce 2019 štafetu Tilburg. Počátky festivalu se pojí s poměrně úsměvnou historkou – v roce 2005 sháněl nizozemský malíř Bart Rouwenhorst patnáct zrzavých lidí jako modely pro svůj obraz. Sešlo se jich tehdy asi 150 a setkání tak dalo vzniknout této veselé každoroční tradici. Pikantní na celé věci je, že celosvětově největší festival zrzků a zrzek založil blonďák Rouwenhorst.

Ryšavci všech zemí

Počet ryšavců, kteří na festival jezdí, každoročně roste. V roce 2013 si setkání vysloužilo zápis do Guinnessovy knihy rekordů, když na závěrečné společné fotografii pózovalo 1 672 zrzavých mužů a žen. Společného focení se ale zdaleka neúčastní všichni – podle letošních odhadů na třídenní festival dorazilo okolo 10 tisíc lidí. Když uvážíme, že v celosvětové populaci jsou zrzci zastoupeni pouze 1 až 2 %, jde o poměrně působivé číslo. 

Nizozemsko přitom ani zdaleka nepatří mezi ryšavé velmoci – zrzci zde podle odhadů tvoří jen zhruba 2 % populace. Primát v tomto směru drží Skotsko, kde podle odhadů žije okolo 13 % zrzků, v sousedním Irsku je to okolo 10 %. V absolutních číslech je nejvíce zrzků ve Spojených státech, kde podle odhadů žije až 18 milionů ryšavců. To je téměř čtyřikrát více než počet obyvatel Skotska (5,5 milionu) nebo Irska (5,2 milionu).

Geneticky jsou zrzavé vlasy výsledkem dvou recesivních genů nacházejících se na chromozomu 16. Když jsou oba tyto recesivní geny exprimovány, modifikují protein MC1R, který pomáhá kódovat pigmentaci kůže a vlasů v těle. Výsledkem této modifikace jsou nejen zrzavé vlasy, ale také další vlastnosti typické pro zrzky – světlá kůže, větší množství pih, zvýšená citlivost na UV záření a v některých případech také zvýšená tolerance bolesti.