Plný název sochy Svobody, která představuje symbol Spojených států amerických, zní „Svoboda přinášející světlo světu“. Jejím „otcem“ se stal francouzský profesor práv a historik Édouard René Lefèbvre de Laboulaye. Jednoho letního dne roku 1865 pořádal ve svém sídle v Glatigny u Versailles večeři. Řeč se brzy stočila k Americe a k její ústavě, načež profesor pronesl: „Přátelé, nebylo by ohromné, kdybychom Spojeným státům věnovali monument? Trvale by připomínal vyhlášení nezávislosti a dokládal by, že i Francie je myšlence svobody oddána.“

Nápadu se ujal mladý alsaský sochař Frédéric Auguste Bartholdi, který už od své návštěvy Egypta snil, že vytvoří sochu stejně významnou, jako býval rhodský Kolos. K cíli však vedla ještě dlouhá cesta. Teprve v létě roku 1871 se Bartholdi vydal do Spojených států, aby pro projekt připravil půdu a vytipoval vhodné místo. Jeho první americké skici pak zachycovaly konstrukci vyrůstající z hvězdicovité pevnosti Fort Wood na ostrůvku Bedloe’s Island (dnešní Liberty Island). Američané ovšem na svoji budoucí ikonu reagovali vlažně, zvlášť když jim bylo naznačeno, že se francouzský dar neobejde bez jisté finanční pomoci.

Madam v 214 bednách

Laboulaye a Bartholdi však byli odhodláni dovést svůj nápad do konce a v roce 1875 ohlásili založení Franko-americké společnosti, která měla projekt finančně zajistit. S ohledem na náročnost se Francouzi zavázali dodat sochu a americká strana měla zaplatit její podstavec. Ke stému výročí nezávislosti v roce 1876 však obdrželi Američané jen ruku s pochodní, jež se přesto stala atrakcí Světové výstavy ve Filadelfii. Celé dílo se podařilo dokončit až v roce 1884, načež jej smontovali a 4. července téhož roku ho v plné parádě představili americkému vyslanci a symbolicky předali občanům USA. Poté dělníci kolos rozebrali a naskládali jej do 214 beden, které pak 17. června 1885 dorazily na palubě lodi Isère na místo určení. 

Podstavec ovšem dosud nestál, neboť američtí podnikatelé se do financování projektu nehrnuli. Trapnou situaci zachránil až maďarský imigrant Joseph Pulitzer, zakladatel prestižní ceny za literaturu a novinářskou práci, který vyhlásil další sbírku. Hlavní „lákadlo“ znělo, že jméno každého dárce bude zveřejněno v Pulitzerových novinách. A zabralo to: 11. srpna 1886 se sešlo potřebných sto tisíc dolarů (dnešních asi 2,5 milionu dolarů, tedy zhruba 60 milionů korun), přičemž mnohé příspěvky nepřesáhly jediný dolar. 

Osmadvacátého října 1886 pak New York zažil velkolepou podívanou: Přístav zaplnily jachty a kolesové parníky a v okolí se mačkaly tisíce lidí. Pro oblaka dýmu nebylo téměř vidět a neproniknutelná mlha ještě zhoustla po slavnostních salvách z děl. Nakonec Bartholdi trhl provazem a francouzská trikolora zakrývající tvář „Lady Liberty“ se snesla k zemi. Socha se oficiálně stala americkou. 

Vyprávění mnoha imigrantů, kteří přišli do Spojených států z Evropy na přelomu století, se pak točilo právě kolem sochy Svobody. Tento monument totiž jako první zahlédli z paluby zaoceánské lodi, jež je přivážela do nového domova.

Adolf Hitler v posledních válečných dnech zcela rezignoval. Zatvrzele odmítal odejít z Berlína a byl rozhodnut zemřít vlastní rukou v bunkru. 30. dubna 1945 se oženil s dlouholetou milenkou Evou Braunovou, přijal blahopřání a pak spolu s novomanželkou spáchal sebevraždu. Hitlerův zástupce, říšský vedoucí Martin Borman, opustil bunkr v noci 1. května. 

Psanec číslo jedna

Během pandemie covid-19 se řada lidí důvěrně seznámila s anosmií – ztrátou čichu, ve většině případů snad nikoliv trvalou. Pro vědce a lékaře je ale anosmie už mnoho let důležitým tématem výzkumu. Dřívější studie prokázaly, že anosmie může snižovat kvalitu života a může souviset s depresí, vážnými zdravotními problémy nebo i úmrtím v nižším věku.

Čerstvý experiment týmu vědců z izraelského Weizmannova institutu věd, který vedl Lior Gorodisky, také ukázal, že čich těsně souvisí dýcháním. Vědci vybavili 52 dobrovolníků zařízením které nepřetržitě měřilo průchod vzduchu nosem. 21 z nich trpělo vrozenou anosmií, zbylou část tvořili lidé s fungujícím čichem.

„Jde o převratný výzkum, při kterém jsme mohli sledovat dýchání dobrovolníků 24 hodin,“ pochvaluje si Gorodisky. „Dobrovolníci si po pár minutách na zařízení zvykli a chovali se zcela přirozeně. Je to ohromný rozdíl proti minulým experimentům, při nichž lidé celou dobu seděli v laboratoři, ve zcela nepřirozené situaci.“

Čichová mapa

A co izraelští vědci zjistili? Obě skupiny spotřebovali zhruba stejné celkové množství vzduchu. U dobrovolníků s fungujícím čichem ale vědci zaznamenali při každém nádechu i malé mikronádechy, zatímco u lidí s anosmií je nepozorovali. 

Podle Gorodiskyho je pravděpodobné, že tyto mikronádechy slouží k detekci pachů. V okamžiku, kdy badatelé umístili dobrovolníky do izolované místnosti bez pachů, mikronádechy z křivky jako mávnutím kouzelného proutku zmizely. Podle neurobiologa Noama Sobela by mohlo jít o nějaký druh probíhajícího čichového zkoumání světa.

Studie také odhalila nepatrný, ale statisticky významný rozdíl v celkovém tvaru dechových křivek účastníků. Podle vědců by z ní bylo možné diagnostikovat anosmii s 83% přesností. Výsledky výzkumu publikoval vědecký časopis Nature Communications.

Přestože výzkum přinesl zajímavé výsledky, trpí i určitými omezeními. Počet dobrovolníků nebyl příliš velký a monitoring jejich dýchání probíhal jen relativně krátkou dobu. Náš čich se přitom během života prokazatelně proměňuje. 

Podle Erica Holbrooka, ředitele rinologického oddělení Massachusettské oční a ušní kliniky, který se na studii nepodílel, by bylo vhodné zařadit do studie i ty, kteří netrpí anosmií vrozenou. Lidé podle něj totiž ztrácí čich mnohem častěji v důsledku nejrůznějších virových onemocnění, úrazy nebo v souvislosti s některými neurodegenerativními onemocněními – například Parkinsonovy nebo Alzheimerovy choroby.

V řadách amerického letectva se v 60. letech nacházel nejeden přívrženec pilotovaných kosmických letů čistě pro vojenské účely. Zřejmě nejagilnějším z nich byl generál Bernard Schriever, stojící v čele velitelství Air Research and Development Command, pozdějšího Air Force Systems Command, které mělo mimo jiné na starosti vývoj nových zbraňových systémů.

Právě od něj vzešel návrh programu označeného zkratkou BOSS, pod níž se ukrýval vcelku jednoznačný název Bioastronautics Orbital Space System. Cílem bylo vypustit na oběžnou dráhu v rámci až dvoutýdenního letu šimpanze. Počítalo se přitom dokonce s řadou minimálně šesti misí, které by primárně poskytly nikoliv biomedicínská data, nýbrž odpověď na otázku, zda je možné v kosmu provádět pilotované vojenské operace.

Létat se mělo na cirkulárních dráhách ve výškách 2 500–5 000 km a navrhovaly se rovněž vysoce eliptické trajektorie s apogeem kolem 20 000 km nad Zemí. Pro popsaný záměr se přitom naprosto dokonale hodila kapsle E-5. Při zpětném pohledu je evidentní, že od počátku vznikala s ohledem na možné využití pro let živého „testovacího subjektu“. Na papíře se dokonce objevila specifikace speciálního kontejneru, který měl opici udržet naživu: Zhruba 1,62 m dlouhý a 0,91 m široký válec by včetně šimpanze vážil přibližně 160 kg a zahrnoval by environmentální i kamerový systém.

V revidovaném návrhu programu BOSS ze začátku roku 1962 se pak již zcela explicitně hovořilo o možnosti relativně rychle a levně adaptovat kabinu E-5 pro let člověka. A uvedený cíl sledovala firma Lockheed i jisté osobnosti v USAF od počátku. Letectvo by prostřednictvím Samosu E-5 získalo přístup do vesmíru v době, kdy projekt kosmického kluzáku Dyna-Soar znamenal ještě hudbu daleké budoucnosti (nakonec byl v roce 1963 zrušen). 

BOSS byl roku 1962 přejmenován na Space Program 698AA, nicméně stejně jako předchozí Schrieverovy programy nezískal obecnou podporu velení USAF. Požadované prostředky ve výši 41,9 milionu dolarů nebyly přiděleny a projekt potichu zamířil do propadliště dějin. Neznamená to, že by se neuskutečnil pokus o realizaci samotného Samosu E-5. Ani v tomto případě ovšem nebylo zainteresovaným do smíchu.

Vzestup… a pád

Po jistých turbulencích v první polovině roku 1959, kdy celému projektu E-5 hrozilo zrušení, se situace mírně zlepšila: K původně plánovaným testovacím misím přibyly další a letectvo začalo Samos E-5 vnímat trochu jinak než dřív. Nyní chtěli příslušní činitelé zjistit, zda lze lepších výsledků dosáhnout při digitálním přenosu dat, nebo při návratu filmového materiálu na Zemi. A „pětka“ měla stát proti verzím E-1 a E-2 v jakémsi rozstřelu.

První Samos E-5 výrobního čísla 2022 se na testovací let na špici Atlasu vydal 22. listopadu 1961. V historii amerických kosmických programů šlo o premiérový start s označením „classified“ neboli „utajovaný“, přesto se na palubě paradoxně nenacházela kamera, ale pouze její nefunkční maketa. Selhal však řídicí systém rakety, takže i s nákladem skončila na dně Pacifiku. Čtvrtého prosince byl pak program de facto zrušen, s tím že se měly zastavit všechny práce s výjimkou pokročilých příprav na dva plánované lety. Důvod tkvěl nejspíš v tom, že E-5 nemohl oproti zaběhnutému programu Corona přinést žádnou znatelnou výhodu, a navíc byl jeho potenciál napnutý do krajnosti bez výhledu na vylepšení optického systému. Samos E-5 doplatil přesně na to, proč vznikl: Přetlaková kabina neposkytovala prostor k růstu kamery, přičemž stávající rozlišení znamenalo pro zmíněný stroj maximum možného.

Přesně měsíc po neúspěšné premiéře se pokusil vzlétnout další E-5, opět s maketou kamery. Ani tentokrát se ovšem Atlas příliš nevyznamenal: Jeho motor se vypnul později, než měl, a družice tak skončila na dráze 230 × 650 km namísto kruhové trajektorie zhruba ve výšce 230 km. Navíc následně selhal palubní časovač a zahájil návratovou sekvenci předčasně. Do třetice pak vzhledem k neplánované dráze brzdicí impulz nestačil na svedení Samosu do atmosféry. Šestého ledna 1962 tedy trosky družice s výrobním číslem 2023 neřízeně dopadly zřejmě na území Kanady a nikdy se je nepodařilo najít.

Definitivní konec

Třetí a poslední pokus se odehrál 7. března 1962. Samos E-5 s číslem 2024 nesl na palubě již plnohodnotnou kameru, nosič fungoval bezproblémově, stejně jako časovač. Ani relativně dobře pracující technika však nestačila na úspěšné završení mise. Na čtrnáctém obletu vyslala jedna z pozemních sledovacích stanic chybnou sérii signálů, které měly aktivovat návratovou sekvenci. Orientační systém stupně Agena se snažil nesmyslný povel splnit, a přitom vyplýtval téměř celou zásobu pracovního plynu.

Pozemní obsluha pochopila, že je mise ztracena, a pokusila se o nemožné. Opět byly vyslány povely k zahájení návratové sekvence, nyní v náležitém pořadí, jenže bez správné orientace nasměroval brzdicí motor soulodí Agena–Samos na vysoce eliptickou dráhu. Kapsle se sice od stupně oddělila, ale její baterie se při čekání na první známky přetížení při vstupu do atmosféry vybily. Sedmnáctého července se stroj nakonec do atmosféry vrátil, avšak už jen jako inertní těleso. Záhy se nad ním zavřely vlny Arabského moře, a jelikož byl program Samos E-5 v té době „po smrti“, neuskutečnil se žádný pokus o vyzvednutí ze dna. Na dalších šest původně plánovaných letů již nedošlo.

Se zrušením projektu ztratilo letectvo možnost vyslat relativně levně do vesmíru svého člověka bez jakýchkoliv omezení ze strany civilní agentury NASA. Otázkou zůstává, zda by pilotovaná evoluce projektu BOSS/698AA skutečně dokázala naplnit očekávání svých tvůrců. Vojáci se nově museli spolehnout na silně zadrhávající program Dyna-Soar, a jak víme z historie, nešlo nakonec o sázku na správného koně. To už je ovšem úplně jiný příběh…

Pokud bychom na Zemi hledali místo, kde příroda obzvlášť nešetřila krásou a rozmanitostí druhů, figuroval by jihoamerický národní park Sangay zcela jistě na předních příčkách. Jen stěží jinde narazíme na tak pestrou krajinu a jen málokde na planetě lze na jediném chráněném území potkat medvěda, jaguára, ocelota, vzácné papoušky či kondora. 

Unikát posetý jezery 

Ekvádorský park Sangay zasahuje do provincií Morona Santiago, Chimborazo a Tungurahua. Jeho tvář do značné míry formují tři sopky: Tungurahua (s nadmořskou výškou 5 016 m), Sangay (5 230 m) a El Altar (5 319 m), přičemž druhá zmíněná patří k nejaktivnějším vulkánům světa. 

Chráněné území se rozkládá v nadmořských výškách 900–5 319 m, a vzniká tak škála nejrůznějších ekosystémů – včetně deštných pralesů, horských pastvin, ledovců i mokřadů s 327 jezery o celkové rozloze přes 30 km². Přírodní památka zahrnuje také jednu z největších ekvádorských oblastí „páramo“, jež se vyznačují zvláštní vegetací bující na vysokohorských pastvinách. 

Životodárná láva 

Právě činné sopky významně ovlivňují druhové složení vegetace, která je navíc z 85 % původní. Například mnoho rostlin z párama se přizpůsobilo chladným podmínkám a vyvinulo si zvláštní způsob, jak zachycovat vodu. Ačkoliv vědci tamní vegetaci ještě zdaleka nepopsali v celé její různorodosti, podle předpokladů se v parku vyskytují až tři tisíce druhů rostlin a mnoho z nich patří k endemitům – nenajdeme je nikde jinde na světě. 

Bohatá vegetace vytváří vhodné životní podmínky pro ohromné množství živočichů: V současnosti se jedná o 107 druhů savců, 430 ptáků, 33 obojživelníků či 17 druhů ryb. Řada z nich se přitom řadí k ohroženým – oblast představuje jedno z posledních útočišť tapíra horského a pyšní se i největší světovou populací medvěda brýlatého neboli andského. V lesích se však můžete setkat také s tapírem jihoamerickým, jelencem běloocasým, ocelotem či jaguárem americkým. Zvednete-li pak hlavu k oblakům, možná spatříte spoustu vzácných papoušků, tukanů, a v některých místech třeba i andského kondora.

16. a 17. století se postupně rozšířily osobní, především kapesní hodiny. Jejich movití majitelé mohli zjistit čas podle místa, kde se právě nacházeli. Stačilo si seřídit hodinky v pravé poledne. Pokud by se ale přesunuli do jiného města, zjistili by, že se místní čas liší. Jeho sofistikovanější výpočet stál už v minulosti na takzvaném poledníku neboli pomyslné čáře, která prochází celou planetou Zemí v místech slunečního poledne, kde je Slunce nejvýše nad obzorem. Do druhé poloviny 19. století měl ale každý lokální časový systém svůj vlastní poledník. 

Železnice jako hybatel 

Že se čas lišil město od města a stát od státu, by nejspíš dodnes nikomu nevadilo, pokud by nepřišla průmyslová revoluce a s ní spojený rozvoj železniční dopravy. S přibývajícími drahami začali být účastníci provozu i zaměstnanci drah zmatení, protože každá zastávka měla svůj vlastní oficiální drážní čas, který se lišil stanici od stanice. Z toho důvodu docházelo ke zvýšenému riziku nehod, jimž lidé chtěli předejít. Nejprve se přesný čas udával pomocí zvukových znamení či praporků mezi jednotlivými stanovišti. Nepříliš vyspělý systém vystřídal způsob pojízdného přesného času. Ten měl k dispozici průvodčí prvního vlaku dne na dané dráze a ve všech stanicích se postupně aktualizoval. 

I tento postup měl však své limity. Později byl zjednodušen díky vynálezu telegrafu, rozšiřujícího přesný čas po celé dráze, ale stále docházelo k rozporům ve stanicích, kde se střetávalo více drah. Železniční čas navíc nebyl vždy totožný s okolním časem, který udávaly hodiny na náměstí nebo ho používaly soudy. V Anglii došel tento rozpor tak daleko, že musel být v roce 1880 zákonem stanoven jediný platný čas na celém britském území, a sice takzvaný greenwichský čas. Ten určovala observatoř v Greenwichi a již od roku 1847 platil jednotně pro Anglii a Skotsko. Šlo nicméně o světovou výjimku. Například v USA se ve stejné době vyskytovalo okolo sta různých časů. Na území Rakousko-Uherska došlo alespoň k rozdělení na dva základní časy – pražský a budapešťský. 

Nadhled světoběžníka 

Ve druhé polovině 19. století se rodila nadnárodní spolupráce a byly organizovány první konference za účasti více států. V roce 1871 se v Antverpách sešli odborníci na prvním mezinárodním geografickém kongresu a shodli se, že do 15 let by mělo nastat sjednocení časového systému a greenwichský poledník by se měl preferovaně stát tím základním (též nultým). 

Nad unifikací času a vznikem časových pásem se zamýšlel skotský inženýr Sandford Fleming , jehož činnost byla systematická a dlouhodobá. Díky zkušenostem z Britských ostrovů i Kanady, kde působil jako šéfinženýr kanadských drah, disponoval schopností srovnání a nadhledem k řešení problému s měřením času. V roce 1876 přišel s písemným návrhem rozdělení světa na 24 časových pásem členěných po 15 stupních zeměpisné délky se základním poledníkem v londýnském Greenwichi. 

Toto první Flemingovo řešení je ve svém základním principu víceméně používáno dodnes, nicméně od počátku mělo své odpůrce se zištnými motivy. Za největšího kritika lze označit velmi vlivného anglického matematika a astronoma George Airyho (1801–1892), který přes 45 let působil na pozici královského astronoma. Paradox tkvěl v tom, že právě on ustanovil greenwichský poledník jako základní, a na greenwichský čas, podle něhož se v té době už orientovaly další oblasti a státy, navázal telegrafní služby. Takže pokud by se ujal Flemingův návrh, přišel by Airy o lukrativní byznys. 

Výsledek světové spolupráce 

V návaznosti na antverpskou konferenci se téma koordinace času projednávalo roku 1881 v Benátkách, kde byla diskutována především otázka Greenwiche jako základního poledníku. Další sjezd se konal v roce 1883 v Římě a řešil technické detaily možného rozdělení světa do časových pásem. V témže roce Spojené státy přistoupily na Flemingův plán a rozdělily se do 5 časových pásem. Účastníci konference ve Washingtonu roku 1884 tak získali názornou představu o podobě a funkčnosti tohoto systému a během tří týdnů politických jednání se ve většině shodli na jeho zavedení. 

Stěžejní konference se zúčastnilo celkem 26 států od Japonska přes Libérii po Guatemalu. Podunajskou monarchii zastupoval rakousko-uherský velvyslanec v USA Ignaz von Schäffer. Mezi delegáty se řadil i samotný Sandford Fleming, reprezentující Kanadu coby část Velké Británie. Jedním ze tří účastníků hlasujících proti použití Greenwiche jako nultého poledníku byla Francie, která navzdory závěrům washingtonské konference začala svůj čas odvozovat od tohoto bodu až v roce 1911 s tím, že ani tehdy nepoužívala pojem Greenwich, nýbrž krkolomné spojení „pařížský hlavní čas zpožděný o 9 minut a 21 sekund“. 

Česká reakce 

Francouzský postup napovídá, že vzhledem k povaze konference, která nebyla zaštiťována žádnou organizací, zůstávalo definitivní rozhodnutí na vládách jednotlivých států. I z toho důvodu procházelo zavádění pásmového času v různých zemích odlišným vývojem. Na našem území vyvstaly odmítavé reakce a celospolečenské diskuse. Ty měly za následek to, že k dohodě mezi Německem a Rakousko-Uherskem došlo teprve v roce 1890, přičemž hlavní slovo měly železniční společnosti. Na počátku roku 1891 se pak konala definitivní konference, na níž se naše časové pásmo pojmenovalo Mitteleuropäische Zeit, zkráceně M.E.Z. (česky středoevropský čas, SEČ) používaný dodnes.

V podunajské monarchii byl zaveden od 1. října 1891. V Budapešti se tehdy posunul čas o 16 minut dozadu a v Praze o 2 minuty dopředu. Důsledkem toho ztratil význam pražský poledník na Staroměstském náměstí, který sloužil k časové orientaci od roku 1652. Zároveň byl tehdy zaveden nový zvyk spočívající v oznamování pravého poledne střelbou z děla v baště sv. Máří Magdalény. Připravený dělostřelec vypálil ránu v okamžiku, kdy dostal signál praporkem z pražského Klementina. Tato tradice fungovala přes 20 let, než si významný politik a budoucí předseda vlády Karel Kramář na místě bastionu XIX. nechal vystavět vilu.

Za prvního člověka, kterému se podařilo zdolat vrchol Mount Everestu je považován Novozélanďan Edmund Hillary. Na nejvyšší horu světa vystoupil společně s Šerpou Tenzingem Norgayem 29. května 1953. Pokusy o zdolání Everestu se ale uskutečňovaly již dříve – v roce 1924 se o totéž snažili i Britové George Mallory a Andrew „Sandy“ Irvin. Zda se jim podařilo dosáhnout kýženého vrcholu je dodnes nezodpovězenou otázkou – oba během své expedice zahynuli.

Posledním, kdo oba horolezce viděl živé, byl 8. června 1924 geolog Noel Odelle. Krátce po poledni spatřil dalekohledem dva muže stoupající k vrcholu Mount Everestu. Malloryho tělo se podařilo objevit v květnu 1999 v nadmořské výšce 8155 metrů a podařilo se určit, že příčinou jeho smrti byl pád. Tělo jeho kolegy se ale nalézt nepodařilo. Jedinou dosavadní vzpomínkou na tragický výstup Sandyho Irvina byl jeho cepín objevený v roce 1933.

Stoletou záhadu by nyní mohl rozluštit nález boty s částí lidské nohy, které se podařilo objevit v centrálním ledovci Rongbuk dokumentárnímu štábu National Geographic pod vedením Jimmyho China. Zda se skutečně jedná o nohu Andrewa Irvina sice budou muset potvrdit až testy DNA, nalezená ponožka s iniciálami „A.C. Irvine“ ale příliš mnoho jiných výkladů nenabízí.

Součástí výbavy britských horolezců byl i fotoaparát značky Kodak, který se ale u Malloryho těla nalézt nepodařilo. Objev Irvinova těla tak opět oživuje stoletou záhadu – podařilo se dvojici zdolat vrchol nejvyšší hory světa? Podle odborníků je to nepravděpodobné, neboť zvolená trasa nebyla s jejich vybavením zdolatelná. Definitivní odpověď by mohl přinést nález ztraceného fotoaparátu. Příležitost dokumentovat takový počin by si oba horolezci jistě ujít nenechali. Odpovědi na jednu z největších horolezeckých záhad historie jsme díky objevu Irvinova těla blíž než kdykoliv v minulosti. 

První škola pro lékařky

Dnes by nejspíš nikdo nehádal, že ruiny v okolí města Sa el-Hagar jsou vlastně pozůstatky staroegyptského města Sais a jeho mimořádné instituce. Přes pět tisíc let stará torza obvodových zdí jsou spojena nejen s chrámovým uctíváním bohyně Neit (její jméno znamená Hrůzostrašná či Vzbuzující děs), ale také s historicky první školou pro ženy-lékařky. 

O vzniku a fungování tohoto místa se dnes ale ví trestuhodně málo. Jednou z podmínek pro přijetí ke studiu byla „rituální čistota“ žen toužících po vzdělání. Je známé, že jedna z hlavních kněžek, Peshet, byla podle pověstí obdařena nadpřirozenými schopnostmi. Dokázala totiž scelovat zlomené kosti a jedinečně zašívat rány. 

Ve 4. století př. n. l. se sem podle pověsti vydala na studia vůbec první řecká lékařka, Agnodiké, neboť ani v liberálních Aténách jí nebylo umožněno studium medicíny. Egypťané sice propojovali medicínu s duchovním světem, v němž se to hemžilo přízraky, zaříkáním a obětinami, ale na druhou stranu měli vynikající znalosti o lidské anatomii, dokonce cíleně sterilizovali své chirurgické náčiní. Pouštěli se i do velmi komplikovaných chirurgických zákroků, které napravovaly vady zraku, zubů či kostí. Lékařky, které si prošly chrámovou školou ve městě Sais, patřily ve své době k naprosto špičkovým praktikantkám světové medicíny.

Největší lékařská akademie

Asi tušíte, že zdaleka ne každý byl v 6. století n. l. na území Byzance s vládou spokojený; nábožensky utlačovaných a pronásledovaných mudrců, ať už syrsky mluvících nestoriánských křesťanů, nebo Řeků, byly tisíce. Chosrau I., panovník z dynastie Sassánovců, jim ochotně nabídl azyl, což byl promyšlený kalkul, který se mu vyplatil. Z říše svého největšího konkurenta totiž odčerpal inteligenci a s její pomocí pak vytvořil obří akademii: Gundishapur – Město vědomostí a Metropoli poznání – zasvěcený matematice, filozofii, astronomii a medicíně. Na přelomu 6. a 7. století bychom těžko hledali větší centrum vzdělanosti, navíc příhodně usazené tak, že si mohlo brát to nejlepší z antického světa, Egypta i Dálného východu. 

Gundishapur posbíral všechny známé poznatky různých „škol“ lékařství a systematicky z nich vytvořil ucelený soubor vědomostí. Nebyly tu jen učebny, ale také „laboratoře“ pro výzkum v oblasti lidské a zvířecí medicíny. Model výuky tu nápadně připomínal dnešní fakultní nemocnice: Studenti se nevzdělávali jen teoreticky, ale i prakticky. Zkoušky skládali u odborníků, tedy profesionálů z různých oborů. A aby nakonec dostali „diplom“, museli po škole ještě pár roků léčit Peršany.

Nejstarší lékařská fakulta Evropy

Univerzita v Montpellier byla oficiálně založena v roce 1289 (i když tu podle dobových pramenů fungovala vzdělávací instituce již o pár desetiletí dříve), což z ní činí jednu z nejstarších na celém světě. Přijde-li řeč na její lékařskou fakultu, ta je rovnou nejstarší dosud fungující lékařskou školou na Zemi. Jméno této univerzity má stále skvělý zvuk, i když už dávno neplatí, že s diplomem odtud byste mohli hned začít vyučovat  jinde, jak tomu bylo před staletími. Studenty tu skutečně ovane duch minulosti, protože při procházce galeriemi s portréty bývalých učitelů na ně přísně shlíží učený François Rabelais, vlámský anatom Andreas Vesalius anebo vynikající chirurgové jako Guy de Chauliac či François Gigot de la Peyronie. 

Ve zdejší fakultní knihovně se skrývají literární klenoty nevyčíslitelné hodnoty. Je tu uloženo 900 rukopisných svazků, 300 inkunábulí a více než 100 000 svazků vytištěných před rokem 1800. V ucelené podobě tu dohledáte podrobnosti o vývoji světové medicíny. K místní senzaci patří i tzv. Anatomická konzervatoř, kde je vystaveno 5 000 anatomických figur a voskových figurín. Nechybí zde ani muzeum farmacie, jedna z nejstarších „lékařských zahrad“ Jardin des plantes a katalogy s recepty a medikamenty. Některé nápadně připomínají alchymii středověku, z jiných je patrné moderní smýšlení.

Velcí, zdatní samci kamzíků běláků (Oreamnos americanus) většinou odsunou své subtilnější soky stranou a dostanou se k žádoucím samicím. Výsledek jejich páření ovšem nemusí byt vždy jen pozitivní. Zatímco potomkům mužského pohlaví předají své fyzické atributy a s nimi i naději na sexuální úspěchy, dcerám se takových výhod do vínku nedostane. Z dosud neznámého důvodu mají totiž silnější samci tendenci plodit drobnější a méně zdatné potomky ženského pohlaví. 

Kamzíci běláci žijí v nadmořských výškách dosahujících až 4 000 metrů a jsou největšími savci, kteří se v těchto místech vyskytují. Život v místech, kam se nedostanou predátoři, je po většinu jejich života zbavuje nutnosti bránit se před svými přirozenými nepřáteli. Drsná horská příroda a život na strmých svazích přesto přeje především silným a zdravým jedincům. Malé samice jsou tak značně znevýhodněny a tudíž z evolučního hlediska nežádoucí. 

Přitom rod v každém případě potřebuje nejen zdravé a silné samce, ale i samičky podobných kvalit, jejichž otci jsou v převážné většině naopak menší samci. Biologové zatím neví, do jaké míry tento fakt ovlivňuje dospělé samice při výběru partnera. 

Populace těchto horských koz se na většině míst jeví jako stabilní, i když ne všude je situace v tomto směru úplně růžová. Zatímco v Yellowstonském národním parku je povolený kontrolovaný odstřel běláků, v Kaskádovém pohoří jejich populace mírně klesá a jsou zde pod ochranou.