Na počátku 17. století, za vlády falckého kurfiřta Fridricha IV., byla na levém břehu Rýna blízko vesnice Mannheim zřízena pevnost Rheinschanze (v doslovném překladu Rýnská reduta). V průběhu dalšího vývoje byla několikrát zničena a znovu obnovena, až se na konci 18. století stala součástí Bavorska. 

Během napoleonských válek v ní obchodník Jakob Graf zřídil kromě prosperujícího hostince také přístaviště obchodních lodí. V roce 1820 celý objekt za cenu 15 000 guldenů (hlavní nádeník na statku si v této době ročně vydělal 40 a kuchařka 30 guldenů) koupil šestašedesátiletý špýrský kupec Johann Heinrich Scharpff, a to na radu svého zetě, obchodníka Philippa Markuse Lichtenbergera. 

Jak využít potenciál 

Scharpff se narodil v říšském městě Špýr ve vážené měšťanské rodině, která obchodovala tabákem, vínem a dalším koloniálním zbožím. Nějakou dobu provozoval tabákovou továrnu a investoval do nemovitostí. Jeho zeť Lichtenberger, narozený v roce 1783, pocházel z mannheimské právnické rodiny. V roce 1806 se přestěhoval do Špýru, oženil se se Scharpffovou dcerou a podnikal v oblasti obchodu, zpracování cukru a tabáku, úvěrování, finančních služeb a pojišťovnictví. Po tchánově smrti v roce 1828 převzal jeho podnik v Rheinschanze. To si již mohl dovolit bydlet ve vlastním reprezentativním velkém domě na nejprestižnější adrese ve Špýru vedle světově proslulé románské katedrály. 

Scharpffova obchodní společnost zřídila v Rheinschanze pobočku  a rozšířila přístav, aby se lépe zapojila do dálkového obchodu se zemědělskými produkty a koloniálním zbožím. V mnoha německých zemích byla hojná poptávka po tabáku a falckém víně. Scharpff si uvědomoval nejen rozvojový potenciál Rheinschanze jako obchodního centra a přístavu, ale i překážky, které mohly tomuto rozvoji bránit. 

O jedné z nich se zmiňovalo nařízení vydané okresním ředitelstvím v roce 1820: „Aby se čelilo nevýhodám, které zájmům obchodu a lodní dopravy způsobuje nakládání zboží na jiných než zákonem určených nakládacích místech, nařizuje se, že napříště nebude místním kapitánům dovoleno nakládat zboží na jiných než na nich. Viník bude potrestán pokutou padesát říšských tolarů v prvním případě, sto říšských tolarů ve druhém případě a ztrátou práva plavby ve třetím případě spolu s poplatkem za udání ve výši padesáti říšských tolarů. Kromě této pokuty je pachatel povinen zaplatit mzdu a skladné, stejně jako kdyby k nakládce došlo v povoleném přístavu.“ 

Počátek obchodního centra 

Díky rozvoji Rheinschanze zažil obchodní dům Lichtenberger ve třicátých letech 19. století výrazný vzestup. Stávající sklad se ukázal být nedostačující, a proto byl postaven nový, moderní a instalován jeřáb. Nicméně obchodníci z nejbližších měst, Mannheimu a Frankenthalu, nelibě nesli narůstající konkurenci, proto se snažili další rozvoj Lichtenbergerovy společnosti různými způsoby sabotovat. Například usilovali o to, aby bavorské úřady nepovolily instalaci jeřábu, avšak bez úspěchu. 

Museli proto se zděšením sledovat, jak Lichtenberger na řece vybudoval zimní přístav, čímž neobyčejně podpořil rozvoj říční dopravy. Lodě zde mohly kotvit i v měsících, kdy Rýn pravidelně zamrzal. Rheinschanze byl jediným zimě odolným a zároveň největším „letním“ rýnským přístavem v Bavorské Falci. Brzy se stal vedle bádenského Mannheimu nejdůležitějším překladištěm zboží mezi švýcarskou Basilejí a hesenskou Mohučí. 

Po Lichtenbergerově smrti v roce 1843 zakoupila bavorská vláda na popud liberálního falckého vládního prezidenta Eugena Franze knížete von Wredeho, syna proslulého bavorského vojevůdce napoleonské éry, obchodní osadu i přístav Rheinschanze. Ve stejném roce vyhověl bavorský král Ludvík I. Wredeho žádosti, aby se na jeho počest Rheinschanze přejmenovalo na Ludwigshafen (v překladu Ludvíkův přístav). 

Současně bylo nařízeno vytvoření vlastního policejního obvodu, probíhaly přípravy na vznik vlastní obce, byl rozšířen vjezd do přístavu a povolena výstavba skladu uhlí a lodní výstroje. Z Ludwigshafenu se mělo stát hlavní bavorské průmyslové centrum v Porýní. 

Boom paroplavby a železnice 

V rámci velkolepé podpory industrializace inicioval kníže Wrede též založení Bavorsko-falcké parní vlečné a plavební společnosti, jejímž lodím panovník v Ludwigshafenu udělil bezplatné zimování, a schválil levný převod pozemků pro rozšíření přístavní části. V roce 1844 uvedl podnik do provozu svůj první kolesový parní remorkér, o deset let později již vlastnil tři remorkéry a deset železných bárek. V roce 1867 začal zavádět nákladní parníky, které zajišťovaly rychlejší přepravu zboží než remorkéry. Využíval je například pro expresní linku mezi Ludwigshafenem a Rotterdamem.

Paroplavba umožnila nebývalý rozmach obchodu a dopravy v Porýní, neboť nahradila malé bárky, které dříve museli proti proudu táhnout koně nebo lidé. Význam paroplavby z hlediska růstu německého hospodářství ještě předčila železnice. Některé regiony z tohoto zázraku však těžily více než jiné. Ludvíkova dráha propojila Ludwigshafen s vnitrozemím a – což bylo ještě důležitější – s uhelnými revíry a hutěmi v Sársku. Taktéž Porúří se rychle stalo centrem těžby uhlí, které se mimo jiné vozilo do oceláren společnosti Krupp. 

V Sasku, kde v roce 1850 již pracovalo více lidí v průmyslu a obchodě než v zemědělství, profitovalo především strojírenství. V Berlíně zase slavila triumfy firma Borsig, vyrábějící lokomotivy. Naopak regiony jako Východní Prusko žily až do konce 19. století téměř výhradně ze zemědělství a na železniční síť se napojovaly jen velmi váhavě. 

Expandující podnikání 

Když roku 1871 došlo ke sjednocení Německa a založení konstitučního a liberálního císařství s jednotným trhem a měnou, mohl se průmyslový věk rozjet naplno. Díky tomu se v období 1871–1914 z Německa stal průmyslový, technologický a vědecký gigant, který v mnohém předstihl „dílnu světa“, Velkou Británii. Důsledky této epochální události se projevily také v Ludwigshafenu. 

Bavorská vláda řídící druhý největší spolkový stát v Německé říši tu dotovala založení společnosti Badische Anilin- und Sodafabrik (BASF) částkou v celkové výši 1,5 milionu guldenů. Zakladatel podniku Friedrich Engelhorn byl jedním z průkopníků moderního podnikání. Původně vyučený zlatník procestoval polovinu Evropy, kde získával zkušenosti. Poté spustil průmyslovou výrobu a prodej svítiplynu pro pouliční osvětlení. 

Při výrobě svítiplynu koksováním vzniká vedlejší produkt – uhelný dehet, který byl původně nežádoucí a obtížně zpracovatelný. Pracovníci firmy BASF dokázali z dehtu vyrábět dehtová (anilinová) barviva, takže mohli nahradit dosud obtížnou a nebezpečnou produkci přírodních barviv z mořeny barvířské (turecká červeň) a indiga (modré barvivo). Kromě syntetických barev si společnost sama vyráběla taktéž potřebné organické pomocné produkty jako kyseliny a louhy. 

Z chemického průmyslu, jehož je BASF ukázkovým příkladem, se koncem 19. století stalo jedno z nejdůležitějších průmyslových odvětví v Německu. Firma expandovala a rozšířila svoji činnost i do zahraničí, kde založila pobočky v USA, Rusku či Francii. Na přelomu 19. a 20. století se stala světovou jedničkou v produkci a prodeji syntetických barviv a největší chemickou továrnou na světě. 

Německá Hirošima? 

Ludwigshafenská firma BASF se ve 20. století přerodila v klíčového evropského výrobce hnojiv na bázi syntetického amoniaku a dusíku. V roce 1924 se stala součástí velkospolečnosti I. G. Farben, která se během druhé světové války soustředila na výrobu syntetických produktů nezbytných pro válečné úsilí, jako byly dusík, guma, benzín, parafín, nafta, maziva nebo plasty. Během války bylo v Ludwigshafenu na nucené práce nasazeno kolem 50 000 zahraničních dělníků a válečných zajatců. Trpěli nejen drsnými pracovními a životními podmínkami, ale zejména následky bombardování. Ludwigshafen totiž patřil spolu s Mannheimem a jeho důležitým zbrojním průmyslem k nejčastěji bombardovaným městským centrům v jižním Německu. Celkem 124 náletů naprosto zničilo přes 80 procent budov v centru města. 

Američané také uvažovali o Ludwigshafenu a Mannheimu jako o možných cílech pro svržení atomové bomby. První puma byla ale dokončena až po kapitulaci Německa, proto byla atomová zbraň poprvé svržena na Hirošimu.

Pro úplnost dodejme, že I. G. Farben též držela 42,5% podíl ve společnosti Deutsche Gesellschaft für Schädlingsbekämpfung, která z kyanovodíku vyráběla Cyklon B na hubení škůdců. Tento jedovatý plyn začala zločinná SS během války používat ve vyhlazovacích táborech k usmrcení velkého počtu převážně židovských vězňů v plynových komorách. Neškodný chemický produkt se tak v rukou totalitního režimu stal prostředkem k průmyslovému masovému vyhlazování lidí.

Prosperující koncern 

Po válce byla I. G. Farben rozpuštěna, ale BASF se v roce 1952 dočkala obnovení. Dnes se jedná o největší chemickou společnost na světě s přibližně 104 000 zaměstnanci. V roce 2009 činil její obrat 50,6 miliardy eur a čistý zisk 1,4 miliardy eur. Její klíčové závody a vedení se nadále nacházejí v Ludwigshafenu. Při vší prozíravosti by obchodníky Scharpfa a Lichtenbergera jistě ani ve snu nenapadlo, že se jejich akvizice opuštěného, bezvýznamného vojenského areálu Rheinschanze jednou stane sídlem globálního koncernu.

Jistě jste se už někdy v životě nechali obelstít, jinak řečeno jste někomu sedli na vějičku. Ostatně když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, a tak není divu, že člověk sedne podvodníkovi na lep. Proč se však ve všech uvedených obrazných přirovnáních, odkazujících k chycení někoho do pasti, vyskytují zmínky o lapání ptáků, vějičkách a lepu? 

Protože zmíněné fráze, používané dnes pouze v přeneseném smyslu, dřív doslova popisovaly běžnou praxi chytání ptáků na lepidlo. Začněme popořadě: Když se našim předkům zachtělo chytat ptáky, našli si vhodnou větvičku nebo proutek a potřeli je vrstvou přírodního lepidla. Pak už stačilo jen počkat, až ptáček přiletí a sedne na lep. Nikoliv náhodou zní „vějička“ podobně jako „větvička“: Jde opravdu o starší variantu dnešního výrazu. Když tedy někomu sednete na vějičku, jste jako ten ptáček, který si chtěl odpočinout na větvičce, a místo toho se chytil na lep.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

U šelem je často velmi obtížné jednoznačně určit, kdo koho loví. Záleží na okolnostech. Například liška obecná (Vulpes vulpes) je s to zabít a sežrat mláďata jezevce lesního (Meles meles). A naopak, jezevec nemá žádný problém pochutnat si na liščatech, které rodiče ponechali osamocená v noře. Dospělí jezevci a lišky se ale raději jeden druhému vyhnou.

Příležitost chycená za pačesy

Záměna rolí lovce a kořisti může být jen důsledkem využití naskytnuté příležitosti. Dravý roztoč savenka druhu Amblyseius degenerans loví úspěšně třásněnky (Terebrantia). Zemědělci a zahradníci dokonce tohoto roztoče používají k hubení třásněnek, které škodí na rostlinách. Třásněnka západní (Frankliniella occidentalis) však není úplně bezbranná a vrací savence úder tím, že požírá její vajíčka.

Na nakladených vajíčcích roztoče hodují i larvy třásněnek. Třásněnky tak zabíjejí dvě mouchy jednou ranou. Obohatí si jídelníček o vydatný zdroj živin a zároveň likvidují už „v kolébce“ jednoho ze svých úhlavních nepřátel. V tomto případě je záměna rolí mezi lovcem a kořistí usnadněna tím, že vajíčka jsou ve srovnání s dospělým roztočem maličká a bezbranná. V případě obojživelníků a larev pestřeců ale nelze kořist považovat za bezbrannou. Ropuchy, skokani, rosničky, mloci i čolci si s jinými brouky a jejich larvami, včetně mnoha druhů střevlíků, hravě poradí.

Úspěšná přesilovka

Někdy se kořist dokáže ubránit díky přesile. Roztoči svilušky druhu Schizotetranychus celarius čelí útokům dravého roztoče Typhlodromus bambusae. Predátor ale musí velmi pečlivě posuzovat své možnosti při útoku na svilušky, které se zdržují v blízkosti nakladených vajíček nebo vyvíjejících se mladých jedinců. Rodiče se totiž dokážou semknout do obranného šiku a podniknout protiútok.

Trojice sviluščích tatínků si poradí s útočícím roztočem až v 80 % případů. Matky tak zdatné nejsou. Pokud se ale u potomstva pohybuje aspoň osm samiček, pak jsou s to společným úsilím zabít třetinu všech útočníků. V tomto případě zahubí kořist velmi nebezpečného predátora, ale těžko lze hovořit o lovu. Svilušky se živí šťávou z listů rostlin a zabitého dravého roztoče nežerou.

Pod záštitou bodyguardů

V některých případech potřebuje kořist ke zdolání predátora pomocníky z řad cizího živočišného druhu. Jihoafrické langusty Jasus lalandii si často pochutnávají na plžích surmovkách Barnupena papyracea. Některé surmovky si ale pořídily zdatné bodyguardy. Na jejich ulitách se přichytili kolonie mechovců Alcyonidium nodosum a ty zpevnily stěnu plžovy schránky. Navíc vylučují mechovci do vody chemické látky, které langusty odpuzují a od útoku je spolehlivě odradí.

Surmovky se však nespokojily s tím, že mají od langust klid. Pod ochranou mechovců tyto jinak pro ně nebezpečné korýše úspěšně loví. Mořské dno u dvou velmi blízkých jihoafrických ostrovů má díky tomu dva zcela odlišné ekosystémy. U ostrova Malgas žijí surmovky pod ostrahou mechovců jen vzácně. Langusty jsou tu hojné a likvidují jak surmovky tak i další živočichy včetně býložravých mlžů. Díky tomu je dno hustě porostlé vodními řasami a chaluhami. Surmovky žijící u nedalekého ostrůvku Marcus využívají mechovce velmi hojně. Langusty jsou u ostrova vzácností, a proto se tu daří býložravým mlžům. Ti stačí řasy a chaluhy průběžně spásat a jejich porosty jsou jen řídké.

Vlastně se jmenovala úplně jinak. Jane Shoreová se narodila roku 1445 do rodiny londýnského kupce jako Elisabeth Lambertová. Jméno Jane získala až v 17. století! Jeho autorem je anglický dramatik a herec Thomas Heywood, který se nehodlal smířit s faktem, že jméno slavné královy milenky bylo během 16. století opomíjeno, až na něj nakonec všichni zapomněli. Stvořil tedy Jane a podal jí záchrannou ruku do hlubin historie, odkud ji vytáhl do světla zájmu svých současníků. 

Terčem posměchu 

Mladá kráska se halí do závoje dlouhých světlých vlasů, aby zakryla svou nahotu. Průsvitný bílý šat jen stěží brání tomu, aby pod ním všudypřítomní mladíci i starci tušili křivky jejího těla. Elisabeth kráčí bosa špinavou městskou dlažbou. Vyhýbá se zvědavým pohledům lidí kolem sebe a znovu si připomíná, co ji do téhle nepříjemné situace dostalo. Lidé na ni pískají a pokřikují, kdosi se rozmáchne. Na hruď jí dopadne shnilé jablko a rozplácne se jí na šaty. Do očí se jí derou slzy ponížení, téměř podléhá dojmu, že si tohle všechno zaslouží. 

Ale pak si odhrne vlasy z obličeje, odlepí oči od země a přítomné si přeměří vyčítavým pohledem. Není přece zločincem. To on, Richard, uzurpátor trůnu a její úhlavní nepřítel, by teď měl být na jejím místě, vystaven posměchu a pohrdání. „I tvůj čas se blíží, Richarde,“ pomyslí si Elisabeth a na tváři se jí objeví úsměv. Jde zlehka a skoro radostně. „Tvůj konec je blízko, falešný králi,“ opakuje si možná pro sebe neslyšně. 

Žena, která se proslavila hlavně svým nechvalně známým trestem, měla mnohem bohatší a radostnější život, i když se, pravda, skoro celý točil kolem mužů. Silná a odhodlaná bojovat proti osudu všemi možnými prostředky, přežila Elisabeth jedno z nejpohnutějších období anglických dějin s grácií. 

Budu jako ony 

Elisabeth nasadila vážnou tvář. Strnulý výraz zafixovala bohatou dávkou třpytivého pudru. Na rty nanesla korálově červenou barvu. Stěží potlačovala smích, když se spatřila v zrcadle, ale rozhodla se přípravy dotáhnout do konce. Schovaná za policí s drahými látkami, pozorovala starší ženu, která se neobratně pohybovala mezi záplavou skleněných lahviček s parfémy a miskami se sušenými květy. Urozená paní zvedla ruku v gestu hlubokého zamyšlení a všímavá Elisabeth pohyb ihned napodobila. Když paní pootevřela ústa v laškovném úsměvu, objevila se stejná grimasa i na tváři sotva desetileté dívenky. 

Holčička se odmalička motala v otcově obchodě, kam často přicházely urozené ženy, aby zde trávily dlouhé hodiny vybíráním luxusního zboží. Elisabeth je dlouho pozorovala a snad už tehdy snila o tom, že jednou to bude ona, kdo bude utrácet peníze za krásné šaty a šperky. Snažila se napodobit jejich pohyby, jejich řeč, chování i smích, kterým okouzlovaly své mužské protějšky. Dospívající slečna postupně svůj repertoár naučených obličejů, pohybů a gest rozšiřovala a přirozeně je přijímala za své. Nikdo by nehádal, že nemluví se šlechtičnou, ale s dcerou kupce.

Za maskou bohaté dívky, kterou přijala za svou vlastní, se ale stále skrývala veselá a dobrosrdečná dívenka, jejíž zvonivý smích dokázal posluchače nakazit. Právě jím si získávala většinu svých nápadníků. V její společnosti se každý den jevil o něco hezčí, jasnější a veselejší. Elisabeth byla velmi inteligentní, a tak se jí dostalo nebývale vysokého vzdělání. Mezi ostatními dívkami svého stavu rozhodně čněla. Údajně se jí pro její půvabnou tvář i ladnost pohybů, kterými dokázala tak věrně napodobit urozené dámy, začalo říkat Růže Londýna.

Manželství 

O nápadníky tato květinka nouzi neměla. William Hastings, přítel a důvěrník krále Eduarda IV., k ní zahořel spalující láskou. Nebyla to jen její krása, která ho tak poblouznila. Elisabeth byla veselá, milá a laskavá a ve společnosti velmi oblíbená. Obdiv a náklonnost, které v mužích vzbuzovala, neušel zraku jejího otce. Její cena na trhu s nevěstami prudce vzrostla a bylo jen otázkou času, kdy přijde lukrativní nabídka k sňatku. 

Jednu takovou učinil úspěšný obchodník a častý návštěvník domu Lambertů William Shore. Byl o patnáct let starší než Elisabeth, a přestože byl hezký a zdvořilý a hlavně se líbil jejímu otci, dívčino srdce si nezískal. Její ruku však ano. Jenže ne na dlouho. Manželství bylo nakonec na Elisabetinu žádost anulováno. Jako důvod uvedla Williamovu neplodnost. Rozvod ale ani za takových okolností neprobíhal jednoduše. Do případu se nakonec vložil papež Sixtus IV., který rozhodnutím pověřil tři své biskupy. 

Favoritka 

K milostnému vzplanutí mezi Elisabeth a samotným králem došlo roku 1476 po jeho příjezdu z Francie. Přelétavý monarcha ji nezavrhl tak, jak to udělal se svými ostatními milenkami brzy poté, co ho omrzely. Velmi si jí vážil a Elisabeth na něho měla i později velký vliv. Nezneužívala ho k dosažení vlastních cílů. Naopak, snažila se pomáhat ostatním a přízeň, kterou jí král prokazoval, zprostředkovávala i těm, kteří zrovna upadli do nemilosti. Na dárky si Elisabeth buď nepotrpěla, nebo nejrůznější pozornosti od květin přes střevíce až po šperky nehrály ve vztahu kupecké dcery a krále důležitou roli. Podle tehdejších svědectví si jich neužívala tolik jako její sokyně – královy ostatní milenky. 

O to pevnější ale jejich svazek byl. Elisabeth a Eduard spolu udržovali důvěrný poměr až do jeho smrti v roce 1483. Tak, jak král nebyl věrný jí, neostýchala se ani ona. Měla další dva milence! Ve výběru se ale ode dvora příliš nevzdálila. Jedním byl Thomas Grey, králův nejstarší nevlastní syn, a druhým Eduardův přítel, už zmíněný William Hastings. A aby to nebylo málo komplikované, Greyova právoplatná manželka byla Hastingsovou nevlastní dcerou. 

Král ovšem zemřel a lordem protektorem se stal Richard, vévoda z Gloucesteru, budoucí král Richard III. Elisabeth v té době proti Richardovi dojednávala spojenectví rodu Hastingsů a Woodvillů. To se jí povedlo. Richardovi se to ovšem vůbec nezamlouvalo. Nakonec ji společně s Hastingsy i Woodvilly obvinil ze spiknutí proti vládě. 

Mocenské boje 

Richard a Elisabeth si nesedli od úplného začátku. A její blízké styky s oběma rody poskytly dobrou záminku pro to, aby známou volnomyšlenkářku mohl přísný a neoblomný protektor potrestat a ponížit. Richard pro Elisabeth vymyslel vskutku originální trest. Veřejně měla učinit pokání poté, co bez šatů, jen ve spodničce, projde rušnou ulicí. Elisabeth potupu snášela hrdě a se vztyčenou hlavou procházela městem doprovázená pohledy svých nepřátel i mužů, kterým krása jejího téměř odhaleného těla učarovala. Poté Elisabeth uvěznili. A i ve vězení k sobě dál lákala mužské pohledy. 

Ženu v nesnázích se rozhodl zachránit Thomas Lynom, Richardův právní poradce. Usmyslel si, že ji pojme za manželku, a tak ji vysvobodí z žaláře. Richard se mu to snažil rozmluvit, ale pozdě. Thomas, tak jako mnoho mužů před ním, už se topil v hlubokých očích roztomilé Elisabeth. 

Proběhla svatba a manželství požehnalo narození dcery. Přestože Thomas ztratil své výsostné postavení po bitvě na Bosworthském poli, kdy byl Richard ve Válce růží poražen a novým králem se stal Jindřich Tudor, dokázal se uchytit i na dvoře nového panovníka. Stal se respektovaným úředníkem. Ještě ve velmi vysokém věku vzpomínal na dřívější krásu své ženy a tvrdil, že citlivý pozorovatel může spatřit důkaz o neobyčejném půvabu i v Elisabetině vráskami poseté tváři.

Semaglutid, prodávaný pod názvy Ozempic nebo třeba Wegovy, je peptid se strukturou podobnou hormonu glukagonovému peptidu-1 (GLP-1). Používá se k léčbě diabetu 2. typu a obezity. Současně ale jde o látku s komplexním vlivem na lidský organismus, takže její užívání může přinášet různá překvapení. S jedním takovým nyní přichází rozsáhlá studie psychiatra a adiktologa Markku Lähteenvua z Východofinské univerzity, uveřejněná v odborném časopisu JAMA Psychiatry.

Nečekaný všelék

Lähteenvuo společně s kolegy zpracovali data více než 227 tisíc lidí ze švédského registru pacientů, kterým byl v letech 2006 až 2021 diagnostikován alkoholismus. 4 321 pacientů užívalo semaglutid a 2 509 podobnou látku liraglutid. Oba tyto přípravky napodobují hormon GLP-1 a omezují chuť k jídlu.

Analýzy dat ukázaly, že lidé, kteří užívali semaglutid a liraglutid, byli méně často hospitalizováni s problémy souvisejícími s alkoholismem, jako je intoxikace nebo delirium. Semaglutid toto riziko snižuje o 36 procent, liraglutid o 22 procent. Vědci vyzkoušeli ještě naltrexon, který se používá k léčbě závislostí. Pacienti užívající tento preparát, vykazovali ve srovnání s lidmi bez něj o 14 % nižší riziko hospitalizace.

Podle finského adiktologa je sice zatím předčasné tvrdit, že semaglutidl funguje při léčbě alkoholové závislosti, k tomu bude zapotřebí úzce zaměřená klinická studie. Výsledky výzkumu jsou ale podle něj natolik slibné, že lze předpokládat jejich potvrzení.

Přísloví jsou jako sudy s vínem – dáte do nich něco dobrého, co jste museli tvrdě vydřít a ono to pár věků zraje. Když je někdo za čas otevře, dopřeje si doušek, který ho postaví na nohy, nebo mu osvítí hlavu. Ovšem pokud to přežene, sváže mu lahodný mok nohy i jazyk. Protože s příslovími je to jako se vším v životě – dobrého pomálu. Jinak člověk taky může skončit jako legendární teta Kateřina z románu Saturnin. 

Z hloubi věků

Mezi lidovými moudrostmi se občas vyskytne perla tak trochu z jiného světa, která poeticky odkazuje k dávno minulým časům. „Mrtví příběhy nevypráví, ale v márnici se naučíš spousty věcí.“ Mrazí v zádech? A co teprve tohle: „V hrobce každého náčelníka je schovaný hrnec zlata, jenže ten hlídají kočky a víly.“ Že by to byla promluva do duší vykradačům hrobů? 

Pokud ano, je lepší se s takovými nezahazovat, protože se jeden z jejich vlivu tak lehce nevyvlékne: „Když spíš se psy, probudíš se s blechami.“ Na oslavování poctivosti mají Irové nekonečně mnoho rčení, což podobně jako u našince nejspíše znamená, že je jí třeba připomínat víc, než je zdrávo. Jak to ovšem bývá, mají taková přísloví sklon být spíše nudná. 

Lepší to je s těmi, které vybízejí k činnosti. „Nikdy nepooráš pole tím, že ho budeš obracet v hlavě,“ zní pádné rčení, které dobře doplňuje fakt, že „se nenaučíš plavat doma na zemi v kuchyni.“ 

Lidské vlastnosti jsou vůbec oblíbené téma. „Nikdo ještě nerozdělal oheň, aniž by se dva u toho nepohádali,“ praví přísloví s mimořádným vhledem, o jehož pravdivosti svědčí celé irské dějiny. 

Všechna manželství jsou šťastná

Sladkost manželského života samozřejmě příslovím uniknout nemohla. Takže „Jestli chceš ocenění, umři. Jestli chceš obviňování, ožeň se.“ Na mladickou pomatenost smyslů zase funguje jako studená sprcha rčení, že „Krása vodu v konvi neuvaří.“ Na opačném konci spektra je zase ironické: „Všechna manželství jsou šťastná - jen společné snídaně můžou za všechny trable.“ K dobrému životu je ale potřeba víc, než jen nadhled ve vztahu. K poklidu vybízí například: „Čas a trpělivost dovedly šneky do Jeruzaléma,“ nebo všeříkající „Bůh je dobrý, ale nikdy netancuj v malé loďce.“

A když už všechno selže, ještě pořád je po ruce flaška dobré irské whisky. Protože „Je to první kapka, která tě zničí, takže ta poslední už nemůže víc uškodit.“ Což dobře souzní s tím, že „Když už se chceš utopit, nač se mučit v mělké vodě.“ 

Plukovník Vilhelm Madsen (1844–1917) se významně zapsal do historie dánské armády a krátce sloužil i jako ministr války, ovšem určitě nejvíce se proslavil coby konstruktér zbraní. Jeho jméno nesl komerčně velmi úspěšný kulomet, na který pak navázal automatický kanon založený na podobném funkčním principu. Původně vznikl zejména pro ničení tanků, ale osvědčil se též jako protiletadlová zbraň. Mimo Skandinávii ovšem zůstává relativně málo známým typem, jelikož mezi jeho uživatele vesměs nepatřily armády velmocí.

Konstruktérovo dědictví

Za života plukovníka Madsena vznikly pouze kulomety s jeho mechanismem, avšak po první světové válce začaly i práce na kanonu, ačkoli dánská armáda jej přijala do služby až v roce 1938. Obdobně jako kulomet sázel na pohon krátkým zákluzem hlavně, o jejíž ochlazování se staral vzduch, který procházel perforovaným pláštěm. Vzhledem k parametrům šlo o poměrně lehkou zbraň, takže potřebovala účinný systém tlumení zpětného rázu v podobě hydraulického nárazníku. K zásobování kanonu municí ze začátku sloužily bubnové zásobníky na 10 nebo 15 ran, k nimž pak přibyl ještě zásobník na 60 nábojů. 

To souviselo s rozšířením předpokládané role zbraně, jež v dánské armádě dostala oficiální označení „20 mm maskinkanon M/38“. Původně byl sice „Madsen“ zkonstruován k ničení tanků, neboť jeho ráže se proti většině tehdejších obrněných vozidel jevila jako dostatečná, avšak již v době zavádění do výzbroje bylo evidentní, že proti pancéřování nových tanků neuspěje. Naštěstí se však dal efektivně využít coby protiletadlový prostředek, a proto vznikl i zmíněný 60ranný zásobník.

Dlouhý seznam zákazníků

S tím souvisel i fakt, že továrna DISA (Dansk Industri Syndikat), která sídlila ve městě Hedev poblíž Kodaně a zajišťovala sériovou produkci, dodávala i několik typů lafet. Ta nejlehčí byla koncipována jako dvojnožka a mohla se převážet na motocyklu. Zrodily se také dvě dvoukolové lafety, starší s omezeným náměrem určená k protitankovému boji a novější víceúčelová, jež se díky většímu rozsahu náměru dala použít pro palbu na pozemní i vzdušné cíle. Třetí verze pak měla podobu pevného podstavce a sloužila k instalaci do pevností či na paluby lodí.

Spektrum lafet podpořilo vývozní úspěchy kanonu – domácí armáda objednala 158 kusů, za hranice ale zamířily ještě daleko větší počty. Mezi významné zákazníky patřilo například Švédsko (které tyto kanony užívalo i v tancích), Finsko či Španělsko a též několik zemí Asie a Jižní Ameriky. Kanony Madsen se v dubnu 1940 zapojily do obrany Dánska proti nacistické invazi a připsaly si okolo desítky vyřazených německých tančíků a obrněných transportérů. Dobře si vedly také na čínském bojišti proti slabě pancéřovaným japonským tankům a ve výzbroji některých zemí zůstaly ještě řadu let po konci druhé světové války. 

Kromě osmičky planet ve Sluneční soustavě známe také více než pět tisíc planet nacházejících se za jejími hranicemi. Drtivá většina těchto exoplanet spadá do kategorie super-zemí, mini-neptunů a horkých jupiterů. Jen tři exoplanety – LTT-9779 b, TOI-849 b a TOI-332 b, astronomové řadí do kategorie horkých a ultrahorkých neptunů.

Jak už napovídá jejich označení, horké a ultrahorké neptuny jsou planety přibližně stejně velké jako Neptun, na rozdíl od něj se ale nacházejí v těsné blízkosti mateřské hvězdy. Například LTT 9779b obkrouží svou hvězdu za pouhých 19 hodin, takže rok je na ní kratší než jeden den na Zemi.

Čtvrtý do party

Vzácná sbírka se nyní rozšiřuje o čtvrtý kousek – ve vzdálenosti 979 světelných let od nás objevil čtvrtý horký neptun vesmírný teleskop TESS. Exoplaneta TOI-3261 b se nachází velmi blízko své mateřské hvězdě – od oranžového obra třídy K ji dělí dvacetkrát menší vzdálenost než Merkur a Slunce a jeden rok na ní trvá pouhých 21 hodin. Pozorování satelitu TESS potvrdily pozemní dalekohledy v Austrálii, Chile a Jihoafrické republice.

Proces vzniku horkých neptunů zůstává zatím nejasný, vědci ale nejčastěji pracují se dvěma scénáři – podle prvního by mohlo jít o planety s původní velikostí Jupiteru, které postupem času přišly o podstatnou část své hmotnosti. Ostatně i TOI-3261 b má podle vědců zhruba dvojnásobnou hustotu než Neptun, což naznačuje, že exoplaneta již mohla přijít o lehčí části své atmosféry. Druhý scénář předpokládá, že jde o objekty, které se mohly zformovat ve výrazně větší vzdálenosti od své mateřské hvězdy a na svou současnou oběžnou dráhu se přesunuly později.

Více informací o povaze těchto zvláštních exoplanet by mohl přinést budoucí výzkum. Na LTT-9779 i nově objevenou TOI-3261 b se má v blízké budoucnosti zaměřit Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Jeho pozorování by mohlo přinést odpovědi nejen na otázky složení atmosfér horkých neptunů ale možná i tajemství jejich vzniku.

Období před pěti tisíci let bylo skutečně přelomové. Ve třech oblastech a nezávisle na sobě dostalo lidské hemžení nečekaný řád a do té doby spíš chaotické kmenové organizace začaly formovat stabilní státy se vším, co k nim patří – s vládnoucí vrstvou, byrokracií, a především s městy. Přerod obyčejných vesnic v důkladně naplánovaná a centrálně řízená sídla, v nichž má každý vlastní roli a povinnosti, znamenala po zemědělství a zpracování kovu největší krok k civilizaci. A zatímco se školáci v Evropě učí o starověkém Egyptě a jeho faraonech nebo o mocných státech Mezopotámie a Chammurapiho zákonech, ohromná civilizace v údolí Indu zůstává v jejich stínu. A to navzdory faktu, že je v mnohém předčila.

Harrapská kultura, pojmenovaná podle naleziště v pákistánském Paňdžábu, byla ohromná. Na vrcholu rozkvětu mezi léty 2600 a 1900 př. n. l. mohlo tamní města podle odhadů obývat i přes milion lidí. A na rozdíl od Egypta a Mezopotámie, kde se města či městské státy koncentrovaly jen v bezprostředním okolí Nilu, respektive Eufratu a Tigridu, si harrapská civilizace užívala pohostinnosti rozlehlého údolí Indu, který prostřednictvím několika horních toků přivádí do nížin vodu z Himálaje a Hindúkuše. Řeka je místy široká až dva kilometry a její roční průtok dvojnásobně překonává Nil. Kdysi tak umožnila rozkvět výjimečné civilizace v oblasti dnešního Paňdžábu a Sindhu, na ploše snad až milionu kilometrů čtverečních.

Přísné plánování

Největší z měst harrapské civilizace – tedy alespoň nejrozlehlejší, jaké se dosud podařilo objevit – představovalo Mohendžodaro, kde mohlo na vrcholu slávy žít mezi 40 a 60 tisíci lidí. Jeho jméno znamená v dnešní sindhštině „kopec mrtvých“, ale rozhodně nejde o název, kterým by svůj domov označovali jeho dávní obyvatelé. Indičtí experti na mrtvé jazyky spekulují, že skutečné pojmenování mohlo znít Kukkutarma neboli „kohoutí město“, protože se tam při vykopávkách našlo několik pečetí právě s vyobrazením uvedeného ptáka. Nicméně podle zmíněné logiky by mohli lingvisté v budoucnosti za název zaniklého Brna považovat Krokodýlov, takže pravdu už asi nikdy nezjistíme… 

Na první pohled je patrné velmi „moderní“ rozvržení sídla, nad nímž se pozastavili už první britští a indičtí archeologové, kteří tam pracovali od roku 1922. Ulice, veřejné i soukromé domy – všechno je naplánované na pravidelném půdorysu mřížky. Hlavní ulice prochází městem od severu k jihu a na východ i na západ z ní vybíhají užší postranní uličky. Zbytky dochovaných schodišť naznačují, že alespoň některé domy měly více poschodí, a celé město pravděpodobně sestávalo nejméně z dvoupatrových budov.

Citadela v srdci

Jedna část Mohendžodara s výstavními stavbami spočívala na vyvýšené dvanáctimetrové platformě a archeologové ji označili jako „Citadelu“. Nacházely se tam lázně, velké sněmovní sály i obytný blok možná až pro pět tisíc lidí. Vyvýšená pozice popsaného srdce města nejspíš nebyla jen symbolická, ale zřejmě se jednalo o ochranu proti nenadálým záplavám. 

V kontrastu k tomu „dolní město“ zahrnovalo výhradně menší domy a každý z nich vznikl jako vlastní vesmír ve tvaru čtverce s centrálním nádvořím, kam se vstupovalo jediným vchodem. Nevíme jistě, zda měly domy okna do ulice, a musíme usuzovat podle jiných kultur. Například římská obydlí běžně směřovala do ulice velkými okny, zatímco jejich protějšky v antickém Řecku připomínaly spíš uzavřené pevnosti s výhledem do dvora a jen s malými škvírami na vnější stranu. Nešlo přitom ani tak o bezpečnostní opatření, jako spíš o účinný způsob, jak zamezit pronikání horkého vzduchu. Vzhledem ke klimatu tedy většina obrazových rekonstrukcí přisuzuje domům v Mohendžodaru malá okénka. 

Cihly řeší vše

Místní stavitelé dobře věděli, co dělají, a pro výstavbu volili pálené cihly. Není jasné, jestli na uvedenou technologii přišli nezávisle sami, nebo si ji – navzdory nesmírné vzdálenosti – dokázali vypůjčit z Mezopotámie. Při zmíněném procesu dojde v hlíně k několika zásadním změnám, díky nimž materiál ztvrdne a získá odolnost vůči vodě. Při nečekaných záplavách se obyčejná sluncem sušená cihla rozpadne, zatímco dobře vypálená hlína vodu nasákne, aniž by se poškodila její struktura, a poté se z ní vlhkost bez větších škod zase odpaří.

Podle výzkumů zasáhla Mohendžodaro masivní povodeň nejméně šestkrát a menší záplavy se dle některých odborníků odehrávaly každoročně. Pevné a odolné cihly tak znamenaly základ pro přežití města.

Dávní inženýři si přitom rozhodně zakládali na čistotě. Podél každé ulice vedla kanalizace v podobě přikryté strouhy, do níž se sbírala splašková voda. Téměř všechny domy měly koupelnu z hladkých kamenů a vanu, jež se vypouštěla do sítě kanálů, svedených zřejmě do řeky. Archeologové v místě napočítali na sedm set studní, což představuje vyšší koncentraci, než jakou kdy disponoval imperiální Řím. Všechny velké domy měly vlastní zdroj vody a na každé tři menší připadala jedna veřejná studna v bezprostřední blízkosti. Posedlost čistotou navíc dokládá rozměrná nádrž v Citadele, vymazaná směsí živic, aby voda neprosakovala: Přestože s rozměry 12 × 7 metrů dnes připomíná brouzdaliště, pro děti rozhodně nebyla – s hloubkou 2,4 metru sloužila nejspíš k rituální očistě. 

Utajení vládci 

Naprostou záhadou však zůstává, kdo v Mohendžodaru vládl. Na rozdíl od Mezopotámie a Egypta tam nenajdeme nákladné hrobky ani výstavné chrámy plné soch. Veškerá „velká“ architektura byla zjevně komunitní, v místě nestojí dokonce ani rozlehlé paláce, jaké vytvářela například minojská civilizace. Archeologové tak městu dávají přívlastek „bez tváře“, protože se nemohou chytit obvyklých berliček. 

Výsledkem se stal konsenzus, že harrapská kultura měla velmi rovnostářskou sociální strukturu a zřejmě jí nevládla dědičná aristokracie v čele s králem, která by měla tendenci hromadit majetek a stavět honosná sídla. Vědci spekulují, že buď rozhodovala městská rada, a to způsobem připomínajícím italské Benátky či Janov ve vrcholném středověku, nebo město ovládali kněží jako v rané Mezopotámii.

Navíc se nedochovaly žádné důkazy o silné vojenské přítomnosti. Mnohá sídla v údolí Indu měla masivní opevnění, přičemž hradby procházely dokonce i napříč jednotlivými čtvrtěmi, aby nepřítel nezískal celé město, pokud by už dokázal proniknout dovnitř. Jediné vojenské budovy odkryté v Mohendžodaru představují věže stojící na severu a na jihu, pravděpodobně na přístupových cestách. Tamní zdi nepřipomínají hradby, ale spíš zábrany proti povodním. Vědci tak usuzují, že šlo především o správní centrum, jehož hlavní přednost spočívala v pohodlí a příjemném kulturním životě.

Konec dobrých časů

Po roce 1900 př. n. l. však idyla skončila a obyvatelé Mohendžodaro postupně opustili. Nedošlo jen ke kolapsu města, ale celé rozsáhlé civilizace – městský způsob života se rozpadl a v ruiny se proměnilo každé velké sídlo v údolí Indu. Ve stejné době však také vyrůstaly malé vesnice na úpatí okolních hor a oba děje spolu téměř jistě souvisely: Lidé z měst utekli po nějaké katastrofě na vyvýšená místa.

Archeologům dlouho připadalo logické vkládat rovnítko mezi zánik harrapské kultury a nevyzpytatelný tok Indu. Teorie prezentované už ve 20. letech minulého století zahrnovaly masivní povodeň, která infrastrukturu poničila natolik, že se nedala obnovit. Problém spočívá v tom, že šest předchozích velkých záplav město přežilo, příliš narušené domy byly srovnány se zemí a na jejich místě vyrostly nové. Lidé se vzpamatovali, svoje domovy přebudovali a život šel dál. Proč by tedy měla být sedmá povodeň v čemkoliv jiná? 

Odpověď přinesl nedávný trend zkoumat prastaré změny klimatu. Analýza sedimentů z říčního dna ukázala úbytek organismů, který započal okolo roku 2500 př. n. l. a postupně nabíral na intenzitě. Víme, že tehdy došlo k přesměrování chladného vzduchu z Arktidy do Atlantiku a severní Evropy, což přesunulo těžiště letních bouří z jihovýchodní Asie do Středomoří. Narušil se tak cyklus letních monzunových dešťů, jež způsobovaly záplavy a přinášely na pole úrodné bahno a vláhu. Srážky v létě postupně ubývaly a stávaly se nepředvídatelnými, zatímco zimní monzuny zesílily a působily ničivě.

Zánik, nebo obroda?

Nízké výnosy polí v důsledku nevyzpytatelných letních podmínek nejspíš donutily zemědělce hledat oblasti se „spolehlivým“ deštěm – a nalezli je na úpatí Himálaje. Hornatý terén však neumožňoval výstavbu klasických, dobře organizovaných měst a společnost se rozpadla na menší izolované osady. Nejednalo se tedy o náhlý pád, ale spíš o pomalou, vynucenou degeneraci. 

Poslední ránu zasadil harrapské civilizaci zřejmě příchod Árjů ze Střední Asie. Díky vynálezu válečného vozu doslova smetli všechny okolní kultury a expandovali na sever i na jih, přičemž ovládli celý indický subkontinent. Okolo roku 1800 př. n. l. dorazili i do údolí Indu a pravděpodobně pohltili zbytky kdysi mocné civilizace, která v té době opustila většinu svých měst. Archeologové se neshodnou, zda se její zánik odehrál ohněm a mečem, nebo prostou kulturní asimilací. Jisté zůstává, že po roce 1700 př. n. l. už nenacházíme téměř žádné harrapské umění. 

Co ovšem pro Harrapy znamenalo konec velkého příběhu, bylo pro Indii startem zcela nové epochy. Árjové, tedy „vznešení lidé“, s sebou přinesli sanskrt a s ním i velmi specifické náboženství, jež se postupně rozvinulo do dnešního hinduismu. Po roce 1750 př. n. l. započalo tzv. védské období, kdy byly sepsány védy coby největší indické literární dílo. Mnozí odborníci věří, že za náhlým kulturním rozvojem Árjů musíme hledat právě převzetí dávných tradic Harrapů, jejichž písmo se dodnes nepovedlo rozluštit (viz Záhadné písmo). Je proto možné, že ve védách přežívá mnohé z této pozoruhodné civilizace. 

Záhadné písmo 

Harrapská civilizace vyvinula vlastní písmo, které přežilo hlavně na pečetích – a jednu z nejzachovalejších představuje tzv. pečeť s jednorožcem (na snímku). Neexistuje však žádný podvojný nápis, který by nám umožnil srovnání s již známým písmem. Celkem se povedlo identifikovat 400 symbolů, tedy příliš mnoho na to, aby zastupovaly jednotlivé hlásky. Jedná se tak nejspíš o obrázkové písmo podobné tomu, jaké vytvořili Egypťané.

Nová studie vědců Floridské státní univerzity ukazuje, že přidávání olova do benzínu způsobilo jen v USA deprese, úzkosti nebo hyperaktivitu u více než poloviny populace. V roce 2015 mělo více než 170 milionů Američanů vysoké hladiny olova v krvi během klíčových fází vývoje mozku. Důsledky zahrnovaly nejen pokles IQ a nižší příjmy, ale také rozsáhlé problémy s duševním zdravím.

Příliš drahý benzín

Přidávání olova do benzínu začalo v roce 1922 s cílem zvýšit účinnost paliva a chránit motory i přesto, že toxicita olova byla známá již od dob starověkého Říma. Tetraethylolovo bylo součástí benzínu více než 70 let, než byl v roce 1996 olovnatý benzín ve Spojených státech zakázaný.

Řada dřívějších studií se zabývala především negativním dopadům účinků toxického olova na IQ populace. Podle profesora Michaela McFarlanda přišla americká populace kvůli olovnatému benzínu o kumulativních 824 milionů IQ bodů.

Nová studie se zaměřila na vliv olova na duševní zdraví Američanů. Vědci přitom použili stejné modely, které se osvědčily při dřívějších výzkumech – badatelé nejdříve podrobně zmapovali dopady olova na duševní zdraví u dvou menších populačních skupin a výsledky poté extrapolovali s přihlédnutím na expozice olova na celou americkou populaci.

Výsledky zveřejněné v odborném časopisu Journal of Child Psychology and Psychiatry ukazují, že olovo z benzínu vedlo k nárůstu diagnóz, jako jsou schizofrenie, deprese a úzkosti, a způsobilo nejméně 151 milionů nových případů těchto poruch. Neblahé důsledky ale pocítili i ti, u kterých žádná z těchto poruch nebyla diagnostikována.

Dobrou zprávou je, že dnešní děti v USA i v dalších zemích jsou obecně vystavované olovu mnohem méně než v minulých desetiletích. Najdou se lokální výjimky, ale ty většinou odpovídají protékání vody olověnými trubkami, případně kontaktu s kontaminovanou půdou. Ve světě, obzvláště v chudších zemích, jsou ale stále vystaveny zhoubnému působení tetraethylolova stovky milionů dětí.