Betlém má své pevné uspořádání. Centrální část zaujímá Svatá rodina: Ježíšek leží v jeslích a u něj klečí nebo stojí Maria a Josef. Hlavní scénu doplňují osel s volkem a letící anděl, který na pásce nese poselství Gloria in eccelsis Deo (Sláva Bohu na výsostech). Do rozšířené scény pak patří pastýři s ovečkami a tři králové s doprovodem. Další prostor zaplňují různé postavy daráků, stromy, zvířata a architektura.

Prvotní ztvárnění

Nejstarší znázornění biblického příběhu o narození Krista v Betlémě, jak je spatříme třeba na středověkých deskových malbách Mistra Vyšebrodského oltáře, jež zobrazují Marii ležící na lůžku, už betlémy neznají. Rozměrnější z nich navíc obsahují i další příběhy související s Ježíšovým narozením, především klanění tří králů. Cizokrajnou nádheru králů a jejich průvodu spolu s orientální faunou a florou vytvářela představivost autorů jesliček a inspirovaly ilustrace v cestopisech a kalendářích, ale posloužily jim třeba i etikety na krabičkách z datlí či reklamní poutače.

Za předchůdce betlémů jsou považovány velké plastiky, znázorňující scénu narození Páně v kostelech. Na prvním místě tu stojí zčásti dochovaná skupina kamenných skulptur v bazilice Santa Maria Maggiore v Římě, představující klanění tří králů. Vytvořil je sochař Arnolfo di Cambio v letech 1488–1489 a stal se tak průkopníkem monumentálního stylu, charakteristického pro rané období kostelních betlémů.

Nový zásadní směr vývoje udali jezuité, kteří v čase protireformace objevili v tomto druhu umění působivý prostředek v úsilí o obnovu katolicismu. V literatuře je uváděn první jezuitský betlém v Coimbře v Portugalsku roku 1560 a o dva roky později betlém v kostele sv. Klimenta v Praze. Za zmínku stojí, že také první mechanický betlém pořídili jezuité, a to již v roce 1680 v Jindřichově Hradci.

Jezuité tak vnesli do betlémů názornost a přitažlivost a s tím i nové technické prvky, pohyblivost a přemístitelnost figur. V barokní době došlo k nebývalému rozvoji betlemářské tvorby. Prvotní schéma, tedy vlastní jesličky, je zasazeno do bohatých scenerií. Do betlému tak vstupuje světský prvek, život soudobé společnosti v mnoha postavách a vedlejších scénách. Objevují se nové technické postupy, například oblékané figurky na způsob loutek s drátěnou kostrou a pohyblivými končetinami, a kromě klasické dřevořezby se využívá modelování z vosku, kašírování, pálená hlína a jiné.

Betlémářská tradice

Tradice českého, moravského a slezského betlemářství je bohatá v tvarové rozmanitosti figur i v pojetí architektur, v použitém materiálu a ve způsobu sestavení jednotlivých částí, v druzích betlémů. Přenosné jesličky se používaly při vánočních obchůzkách v severních Čechách a na východní Moravě. Bedničku uzavíratelnou dvířky nebo volně otevřenou s figurkami Svaté rodiny, pastýřů a biblických zvířat nosívali koledníci zavěšenou na krku. Zvykem dětí bylo dávat jednotlivé figurky do prostoru mezi zdvojenými okny vystlanými mechem. V 19. století se betlém spojuje s novým fenoménem vánoční tradice, s vánočním stromem, a nově se klade pod něj.

Tvorbou betlémů se zabývali jak profesionální řezbáři a malíři, tak – pro širší lidové vrstvy – řada nadaných tvůrců řemeslnických i dělnických profesí. Zhotovovali je pro vlastní potřebu, pro okruh zájemců z místa a širšího okolí a mnozí z nich na prodej. Vzrůstající poptávku mohla od počátku 19. století uspokojit také nabídka tištěných papírových archů, z nichž si bylo možno jednotlivé části vystřihnout, podlepit kartonem, popřípadě kolorovat, opatřit dřevěným bodcem a betlém si sestavit.

Řezbářské skvosty

Od 18. století byly oblíbeny betlémy se součástmi vyřezanými ze dřeva a polychromovanými. V některých oblastech se stalo vyřezávání figurek téměř domáckou výrobou, jejíž produkty se obchodem dostávaly na značné vzdálenosti. Na trzích se domácí plastiky setkávaly s importem z velkých řezbářských center, z nichž mělo pro naše země největší význam Tyrolsko. Tyrolské jesličkové součásti se k nám pod názvem „vlašské“ dovážely v první polovině 19. století v poměrně velkém množství a způsob, jakým byly vytvářeny, ovlivnil domácí tvorbu na severu Čech.

K nejvýznamnějším oblastem vyřezávaných jesliček v Čechách patří Příbramsko, Orlické hory a Krkonoše, Česká Třebová, Šluknovsko, na Moravě a ve Slezsku Příborsko a Novojičínsko, Bruntálsko a starou betlemářskou oblastí je Českomoravská vysočina. Nejznámější a nejbohatší dřevěné betlémy pocházejí z Třešti, z Jihlavy, ze Svitav a Poličky.

Expedice nazvané „Poslední experiment“ se kromě pastora Willa Duffyho a čtyř zastánců zeměkoule, zúčastnila čtveřice prominentních plochozemců – vesměs lidí, kteří jsou aktivními šiřiteli teorie o ploché Zemi.

Plochozemci si na výpravu, která vyšla na 35 000 dolarů na osobu (náklady hradila společnost specializující se na poskytování logistické podpory, letecké dopravy a vedení expedic pro ty, kteří se vydávají do vnitrozemí Antarktidy) přivezli vlastní experimenty a celý průběh byl vysílán živě přes internet díky připojení přes síť Starlink.

Předposlední experiment

Pastor Duffy se na svou misi vzorně připravil a podařilo se mu konfrontovat plochozemce s řadou předsudečných výtek. Vyvrátil tak například tvrzení, že se na Antarktidu není možné dostat letadlem, že jde o předtočený nebo upravovaný materiál (během experimentu komunikoval s lidmi, kteří sledovali živý přenos), nebo že i když se jim podaří na Antarktidu dostat, NASA vytvoří umělou oblačnost a nebude možné pozorovat Slunce.

A jak celý „Poslední experiment“ dopadl? Žádný ze zastánců teorie o ploché Zemi svůj postoj zásadním způsobem nezměnil. Přiznali sice, že slunce se nad Antarktidou skutečně pohybuje přesně tak, jak jeho pohyb popisují modely geoidní zeměkoule s nakloněnou rotační osou, nicméně za důkaz kulatosti Země to nepovažují.

Nejznámější plochozemec výpravy Jeran Campanella sice přiznal, že v otázce nezapadajícího slunce se mýlil, své příznivce ale jen vyzval, aby si sami odpověděli, zda tento fakt něco pro teorii o ploché Zemi znamená či nikoliv. V podobném duchu se vyjádřil i další populární plochozemec Austin Whitsitt. Zdá se, že „Poslední experiment“ nebyl ani zdaleka skutečně posledním.

Teplota na planetě se postupně zvyšuje už celá desetiletí. V posledních dvou letech ale došlo ke zvratu a teplota zamířila strmě vzhůru. Jde o náhlou změnu, se kterou modely nepředvídaly a jak se ukazuje, vědci mají problém toto zrychlení oteplování vysvětlit.

V letech 2023 a 2024 rostla globální teplota takovým způsobem, že se nejen vymykala dlouholetému průměru ve druhé polovině dvacátého století, ale předčila i zvýšené teploty poznamenané oteplováním během posledních desetiletí. Není proto divu, že se rok 2023 stal nejteplejším rokem historie měření a vše nasvědčuje tomu, že ho brzy vystřídá rok 2024.

Proč se oteplování zrychlilo?

Vědci se shodnou, že v dlouhodobém měřítku jsou za pozorované oteplování zodpovědné emise uhlíku pocházející ze spalování fosilních paliv, a že se na vývoji klimatu současně podílejí i další faktory, ať už odvozené od lidských aktivit anebo přírodního rázu. Pokud jde ale o nynější dramatické navýšení teploty, odborníci se na příčinách zatím neshodou. Ve hře jsou například změny v oblačnosti, znečištění atmosféry nebo třeba mechanismy ukládání uhlíku. Podle jedné ze zvažovaných teorií mohl urychlil oteplování přechod na čistší paliva v lodní dopravě v roce 2020. Snížení emisí síry mohlo podle vědců zvýšit odrazivost mraků.

„Oteplování v roce 2023 dramaticky předstihlo oteplování v předešlých letech a rok 2024 na tom bude ještě hůře,“ líčí Gavin Smith, ředitel Goddardova institutu NASA pro kosmický výzkum. „Přál bych si vědět proč, ale doposud to nevíme. Stále zkoumáme dostupné údaje a zjišťujeme, zda nedošlo k podstatné změně fungování klimatu na planetě.“

Roku 2023 předcházel oceánský a atmosférický jev La Niña, který měl na planetu ochlazující účinek. Teplo uložené v oceánech ale v polovině roku 2023 uvolnil zpět nástup oteplujícího jevu El Niño. Vysoké teploty ale přetrvávají i poté, co El Niño v lednu dosáhl svého vrcholu. Teploty neklesají stejně rychle a listopad byl například druhým nejteplejším v historii měření.

„V tuto chvíli je těžké to vysvětlit,“ říká Robert Vautard, člen klimatického expertního panelu IPCC při OSN. „Chybí nám trochu nadhledu. Pokud teploty v roce 2025 výrazněji neklesnou, budeme si skutečně muset položit otázku, co je příčinou stávajícího stavu.“

Podle britského klimatologa Richarda Allana z Univerzity v Readingu poslalo intenzivní oteplení v letech 2023 a 2024 planetu do doposud neprobádaných končin, s nimiž moderní věda nemá zkušenost. Švýcarská klimatoložka Sonia Seneviratneová ze Spolkové vysoké technické školy v Curychu zase přiznává, že letošní a loňský vývoj teploty je na hraně možností našich klimatických modelů.

Blazary jsou velmi aktivní galaktická jádra, jejichž polární výtrysk vzácnou shodou okolností míří přímo k Zemi. Radioastronomové nedávno narazili na doposud nejvzdálenější blazar. Pozorujeme ho ve vesmíru, který byl starý pouhých 750 milionů let. Objev blazaru v takto mladém vesmíru má zásadní význam.

Jde o objekt VLASS J041009.05−013919.88 (zkráceně J0410−0139). Jeho galaktický „motor“ představuje supermasivní černá díra o hmotnosti 700 milionů Sluncí. 

Blazar na počátku vesmíru

Na pozorováních nově objeveného blazaru se podílely například soustavy radioteleskopů National Science Foundation Very Large Array (NSF VLA), NSF Very Long Baseline Array (NSF VLBA) nebo Atacama Large Millimeter/submillimeter Array (ALMA) v Chile, společně s vesmírnými observatořemi jako je Chandra X-ray Observatory. Pozorování ukazují, že jeho vlastnosti – variabilita rádiového signálu, kompaktní struktura a rentgenové emise – odpovídají typickým blazarům. Podrobnosti zveřejnily vědecké časopisy Nature Astronomy a Astrophysical Journal Letters. 

Tak jako už několikrát v minulosti, objev velmi hmotné supermasivní černé díry v tak mladém vesmíru přináší vážné pochyby o nynějších modelech vývoje černých děr a celého vesmíru. V tomto konkrétním případě je ale situace ještě více vyhraněná. Blazary jsou totiž statisticky vzácné případy aktivních galaktických jader a lze předpokládat, že když pozorujeme blazar, tak ve stejné době existovalo ve vesmíru mnohem více podobných objektů, jejichž výtrysky ale nemíří naším směrem.

„Objevený blazar představuje unikátní laboratoř pro výzkum jevů souvisejících s černými dírami a polárními výtrysky v prostředí jedné z nejvýraznějších epoch vývoje vesmíru, éry reionizace,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Emmanuel Momjia z americké Národní radioastronomické observatoře (NRAO). „Díky tomu, že jde o blazar a jeho polární výtrysk míří přímo k nám, mohou vědci nahlížet přímo do srdce této vesmírné elektrárny.“

Grónsko, autonomní součást Dánského království, představuje tvrdé místo k životu. Za dlouhých tmavých zim tam teploty padají až k minus třiceti, zatímco během krátkého dvouměsíčního léta se vzduch zahřeje sotva na pět stupňů. Krajina je dramatická, ale pustá a do zasněžených hnědých kopců se zařezávají fjordy. 

Arktické podnebí se dá relativně dobře snášet pouze na jihu ostrova, kde v chráněném zálivu leží i hlavní město Nuuk, domov asi sedmnácti tisíc lidí. Starší zástavba je rozesetá po pobřeží a zahrnuje pestrobarevné dřevostavby jako z katalogu na exotickou dovolenou, zatímco zbytek moderního Nuuku vyrostl z šedivého betonu. „Když člověk vyjde ven – ať už do hospody, nebo domů – všude je prázdno. Prázdná sídliště, dětské koutky, venkovní veřejné posilovny, všechno. Ve vzduchu se vznáší deprese,“ popisuje své první dojmy z grónské metropole fotograf David Těšínský.

Jsi Dán? Naštěstí ne!

Po většinu roku nelze volný čas trávit nějak smysluplně venku. Hlavně v zimě tak prostor za dveřmi představuje místo, kam člověk vyráží, jen když musí. Život mimo domov se tedy přirozeně koncentruje v barech a hospodách. „Fotit lidi v hospodě mě napadlo, když jsem zavolal bývalému velvyslanci v Dánsku Zdeňku Lyčkovi a vyptával se ho, na co se na ostrově zaměřit. Zmínil problém s alkoholem, a tak jsem vyrazil. Když jsem se v baru začal bavit s místním opilým chlápkem, hned se mě zeptal, odkud jsem. Jakmile se dozvěděl, že nejsem Dán, rozjařil se a pozval mě na panáka a na pivo. Oni tam Dány moc nemilují. Sice vybudovali veškerou lokální infrastrukturu, ale taky si místní lidi klasiky ‚zotročili‘ jako kolonizátoři, a dokonce ženám vkládali tělíska proti početí, aby kontrolovali růst populace.“ 

Dánská vláda skutečně mezi léty 1966 a 1970 vedla tajný program, v jehož rámci čtyřem a půl tisícům převážně mladých dívek při gynekologických kontrolách – a často bez vědomí jejich rodičů – implantovala antikoncepční tělíska, a ve vzdálenějších oblastech dokonce prováděla sterilizace. Po mnoha letech mlčení však celý program vyplul na povrch a nyní se vyšetřuje v dánském parlamentu.

První velký panelák

Jako první obyvatele se Těšínskému paradoxně podařilo nafotit etnické Dány. „Nechovali se zrovna společensky – teda pokud člověk nepovažuje za společenské chování přistát někomu na stole. Není úplně příjemné popíjet pivko v přepočtu za dvě stě padesát korun v hospodě, kde nonstop řvou tři opilí Dánové, kteří padají, sjíždějí se práškama na ADHD a u toho poskakují. Na místní Inuity ale nemají: Není nijak neobvyklé vidět je už v odpoledních hodinách ležet čelem na stole, na lavičce u baru, nebo i pod stolem.“

Urbanistická strohost Nuuku se zrodila v 60. letech, kdy se dánská vláda rozhodla, že nadále není udržitelné financovat infrastrukturu v desítkách malých vesnic maximálně se stovkami obyvatel, rozesetých po rozlehlém grónském pobřeží. Ve většině zmíněných osad tak zrušila školy i ordinace a obyvatelé dostali nabídku přestěhovat se do nových domů v jednom ze tří městských center na ostrově. Právě v Nuuku pak vznikl největší panelák v celém Dánském království: Měl sice jen pět pater, ale na délku měřil dvě stě metrů. Dostal „poetický“ název Blok P a právě do něj se přestěhovali etničtí Inuité, tvořící 90 % ostrovní populace.

Kulturní šok

Jednalo se o kulturní šok. Rybáři uvyklí životu v malých domcích uprostřed rozlehlé krajiny se museli náhle vtěsnat do bytů navržených podle evropských standardů, s nedostatkem úložných prostor pro vybavení a s absencí místa pro porcování ryb. Řadě z nich nezbylo než tradiční obživu opustit a najít si špatně placenou práci. Nevyhnutelným důsledkem popsané transformace se staly deprese a konflikty. Na rozdíl od izolovaných osad se však bary a alkohol, jež tlumí bolesti duše, nacházely hned po ruce.

Statistiky alkoholismu, sebevražd a domácího násilí následně prorazily strop. V 80. a 90. letech vypili místní lidé za rok asi třiadvacet litrů čistého alkoholu na hlavu, téměř dvojnásobek toho, co jejich krajané v kontinentálním Dánsku (pro srovnání – v Česku se dnes jedná zhruba o deset litrů). Vláda nakonec zakročila a v roce 2011 nechala Blok P zbourat, načež zaplatila rozvojové programy vzdělávání i výstavbu přívětivějších domovů. A fungovalo to: Spotřeba grónské populace klesla na dnešních šest litrů na hlavu, domácí pití vymizelo, a místní bary tak představují poslední vzpomínku na někdejší temnou historii města. 

Kde se vlastně vzal ten nejdráždivější symbol konzumních Vánoc, červenobílý Santa Claus? Skutečně se zrodil v USA, přesněji v New Yorku. Mustr si vzal z Evropy – od svatého Mikuláše, jeho holandské verze Sinterklaase a anglického Otce Vánoc. 

V roce 1809 se v materiálech Newyorské historické společnosti objevil jakýsi Sancte Claus coby patron Nieuw Amsterdamu, jak říkali New Yorku holandští přistěhovalci. To byl ještě Santa Claus vymalován v biskupském rouchu. Teprve v 80. letech 19. století ale Santa Claus skutečně zlidověl. A od dvacátých let 20. století už dostal podobu, v jaké ho známe my – tehdy i dnes se samozřejmě nejvíce vyskytoval na reklamních plakátech a v obchoďácích…

Americký herec Charles W. Howard založil roku 1937 školu pro Santa Clause – v té době po nich totiž začala být sháňka v supermarketech. Howard začínal s třemi studenty a velice nízkou cenou. Nakonec musel zdražit, aby ho šéfové obchodních domů vůbec brali vážně! Postupně ale škola získala prestiž a funguje dodnes. 

Král Čeng, původně vládce západočínského státu Čchin, jako první sjednotil Čínu a v roce 221 př. n. l. si udělil titul Čchin Š’-chuang-ti (První svrchovaný císař Čchinů). Z reformátora se postupně stal ukrutný diktátor, jehož hlavním cílem bylo dosáhnout nesmrtelnosti. Nechal mimo jiné vybudovat obrovské a velmi unikátní mauzoleum, jedno z největších na světě, poblíž města Si-an v provincii Šen-si.

Nachází se v něm pod zemí pohřbená slavná Terakotová armáda, kterou tvoří více než osm tisíc válečníků z pálené hlíny v mírně nadživotní velikosti, kteří pocházejí z doby kolem roku 220 př. n. l. Sochy vojáků jsou překvapivě realistické, mají pravé zbraně ze dřeva a bronzu a žádné dvě nejsou stejné.

Složení terakotové armády podle všeho odpovídá skutečným armádám dané doby. Tvoří ji oddíly válečných vozů, jízdy, pěchoty a lučištníků, strážní jednotky i důstojníci. 

Podzemní armáda

Mauzoleum se již ve starověku stalo cílem vandalismu a drancování, především v době svržení velmi neoblíbené dynastie Čchin, k němuž došlo pouhé čtyři roky po smrti prvního císaře Čchin Š’-chuang-tiho. Terakotová armáda byla objevena v roce 1974, když místní rolníci kopali studnu a narazili přitom na zlomky keramických plastik, bronzové spouště k samostřílům a bronzové hroty šípů. Nález ohlásili archeologům, kteří zahájili průzkum naleziště. Ten stále trvá a i po 50 letech přináší zajímavé objevy.

Archeologové na nalezišti nedávno odkryli neobvyklou sochu vojáka, zřejmě generála. Ti přitom představují vzácnost – nově nalezená socha je teprve desátou sochou generála, která byla v mauzoleu objevena.

Dotyčná socha byla objevena společně s pozůstatky dvou válečných vozů, tří terakotových koní a dvou dalších soch vojáků. Odborníci jsou přesvědčeni, že uspořádání soch v Terakotové armádě odráží systém velení v armádě dynastie Čchin. Proto je nález generála velmi cenný a doplňuje dosavadní podobu nejvyšších úrovní velení Terakotové armády.

Švédsko za druhé světové války plánovalo mimo osvobození části Dánska také také vojenskou operaci s cílem pomoci okupovanému Norsku. Po německém vpádu v dubnu 1940 uprchlo na švédské území z Norska okolo 60 000 lidí. Mezi nimi bylo i mnoho mladých mužů, kteří se chtěli přidat k norským zahraničním jednotkám připravujícím se ve Skotsku či Kanadě na boj proti Němcům. Švédská vláda si však uvědomovala, že pobyt těchto osob představuje značný bezpečnostní i politický problém. Práceschopní uprchlíci nejdřív těžili dřevo v lesích nebo stavěli silnice. 

Image

Čtěte také

Neuskutečněná severská výpomoc: Švédské plány na osvobození Dánska a Norska (1)

Koncem roku 1943 vláda rozhodla o tom, že vybuduje tábory, ve kterých se fyzicky zdatní Norové měli cvičit jakožto „policejní rezervy“. Oficiální zdůvodnění říkalo, že se budou podílet na udržování pořádku v Norsku po ústupu či kapitulaci Němců. Ve skutečnosti se však v celkem 17 táborech podrobilo vojenskému výcviku asi 17 000 mužů, kteří se učili zacházet s kulomety, protiletadlovými děly či minomety. Dalším šesti tisícům Norů povolili Švédové odjezd ze země, aby se mohli připojit ke spojeneckým jednotkám. 

Zapojí se Spojenci?

Mezitím došlo k vypracování plánů operace „Zachraňte Norsko“ (Rädda Norge). Tato země byla pro nacistické Německo značně důležitá a v průběhu okupace v letech 1940–1945 tam Wehrmacht rozmístil silné útvary. Tamní letiště využívaly stroje Luftwaffe a v norských fjordech kotvila nejtěžší plavidla Kriegsmarine včetně bitevní lodě Tirpitz, kterou však Britové v listopadu 1944 po sérii leteckých úderů definitivně zničili. 

Švédští štábní důstojníci vypracovali první plány invaze už ve druhé polovině roku 1942 a ministr obrany Per Edvin Sköld je dostal na svůj pracovní stůl 30. listopadu téhož roku. Poté byly plány ještě průběžně modifikovány. Počítalo se s nasazením hlavních částí švédské armády, která měla provést rozhodující útok směrem na hlavní město Oslo. Sekundární údery byly plánovány proti městům Trondheim a Mo i Rana. 

Šéf švédské vojenské zpravodajské služby plukovník Carlos Adlercreutz udržoval intenzivní kontakty s představiteli norského hnutí odporu a také různými úředníky sousední okupované země, takže měl velmi dobrou představu o početních stavech a rozmístění německých sil v Norsku. V roce 1944 šlo zhruba o 100 000 vojáků a k nim bylo třeba připočítat ještě 206 000 příslušníků pomocného personálu Wehrmachtu, Kriegsmarine či Luftwaffe a policistů. 

Kontakty probíhaly také s britskými politiky, protože Švédové počítali se spojeneckým vyloděním v Norsku. V únoru 1945 však premiér Winston Churchill do Stockholmu vzkázal, že taková operace nepřipadá v úvahu. Britové totiž byli plně zaměstnáni na západní frontě a v Itálii, takže neměli na další rozsáhlou akci dostatek sil. Pokud tedy Stockholm zaútočí na Norsko, Spojenci takový krok uvítají, ale švédská armáda nemůže počítat s nějakou výraznou pomocí. Přesto přípravy i nadále pokračovaly. 

Výzbroj královské armády

Plánovaný úder na Oslo měli provést vojáci III. vojenské oblasti (Militärområdet – MILO) společně s jednotkami 1. armádního sboru (Armékåren), zatímco II. MILO měla zaútočit z Härjedalen do oblastí jižně od Trondheimu a VI. MILO pak směrem na Mo i Rana. Celkem se jednalo o sedm pěších divizí, dvě obrněné brigády a další podpůrné jednotky v síle 250 000 mužů a 370 obrněnců. Z nich nejrozšířenější typ představoval kvalitní střední tank Stridsvagn m/42 o hmotnosti přes 22 tun vyzbrojený kanonem m/41 kalibru 75 mm a čtyřmi kulomety m/39 ráže 8 mm. 

Nasazeny měly být také prakticky veškeré síly švédského královského letectva tvořené 440 stroji v čele s moderní stíhačkou FFVS J 22 disponující maximální rychlostí 575 km/h. V soubojích s nejmodernějšími typy německých stíhacích letounů by zřejmě obstála s obtížemi, ale realita byla taková, že hrozba ze strany Luftwaffe už na jaře 1945 prakticky neexistovala a nebe nad Evropou ovládali Spojenci. Dále byly k dispozici lehké bombardéry SAAB 17 a střední SAAB 18. 

Celkově lze říci, že švédské síly sice neměly bojové zkušenosti, ale byly dobře zásobené a disponovaly kvalitními zbraněmi. Také vojáci projevovali dobrou morálku, takže neexistovaly vážnější důvody pochybovat o úspěších plánovaných operací. 

Válka se nekoná

Spojenci sice ničím podstatným švédskému válečnému úsilí nepřispěli, ale přesto měli zájem vtáhnout severské království do války. Koncem dubna 1945 dorazil do Stockholmu americký generálmajor Frederick Anderson z USAAF a během osobního rozhovoru s premiérem Hanssonem naléhal, aby Švédsko uspíšilo přípravy úderu na sousední země. Premiér nakonec souhlasil a 4. května 1945 stanovil generál Ehrensvärd 18. květen jakožto den útoku na Dánsko a Norsko s tím, že se jedná o nejbližší možný termín. 

Jenže vývoj situace byl nakonec zcela jiný. Německé jednotky v Dánsku se vzdaly už 5. května 1945. V té době Sověti těžce bombardovali Bornholm, ale velitel tamní německé posádky kapitán Gerhard von Kamptz odmítl kapitulovat, protože se hodlal raději vzdát západním Spojencům. V tomto duchu zněly také rozkazy, které obdržel. 

Sovětská strana zareagovala v průběhu 7. a 8. května dalšími těžkými nálety, které na ostrově zničily přes 800 domů ve městech Rønne a Nexø. Dalších 3 000 příbytků utrpělo škody. Následně se příslušníci Rudé armády na Bornholmu 9. května vylodili a po krátkém boji 12 000 německých vojáků kapitulovalo. Už o den dříve „hodily ručník do ringu“ také německé síly v Norsku a druhá světová válka v severní Evropě skončila. Účast švédských ozbrojených sil na osvobození Dánska a Norska tím pádem ztratila na významu a přípravy vojenských operací byly odvolány.