Mahátma Gándhí: Otec národa a jeho mocná síla nenásilí
Jednoho dne roku 1893 zažil jistý Ind nepříjemné překvapení: Průvodčí ho kvůli barvě pleti vykázal do nákladového prostoru vlaku. Incident zažehl v dotyčném cestujícím myšlenku nenásilného odporu, která nakonec vyústila v nezávislost jeho země. Oním mužem byl Mahátma Gándhí.
Otec svobodného indického národa se vlastně vůbec nejmenoval Mahátma. Proslulé přízvisko, jež v překladu znamená „velký duch“, se vžilo poté, co jej tak označil indický básník Rabíndranáth Thákur. Ve skutečnosti přišel Gándhí na svět jako Móhandás Karamčand, a to 2. října 1869 – zmíněné datum později OSN prohlásila Světovým dnem nenásilí.
Hluboce věřící rodina vyznávala tzv. višnuismus, jednu z odnoží hinduismu, a chlapec vyrůstal v početném kruhu příbuzných. Zvlášť zbožná matka Putlíbaí na něho měla velký vliv. Navíc se před ním otevíraly skvělé vyhlídky: Jeho otec navzdory velmi skromnému vzdělání dosáhl až na lokální politický post a očekávalo se, že Móhandás půjde v jeho stopách.
Chlapec však už na základní škole přičichl k rebelii a nechal se například přemluvit, aby ochutnal kozí maso, což pro višnuisty představovalo těžký hřích. Experimentoval rovněž s alkoholem a cigaretami, přičemž peníze na popsané neřesti kradl rodičům. Za své chování se prý nicméně později styděl natolik, že dokonce uvažoval o sebevraždě.
Stydlivý vegetarián
K porušení zavedených norem se Gándhí uchýlil i při rozhodování o vysokoškolském studiu. Zvolil si totiž medicínu, zatímco podle nařízení své kasty si měl hledat povolání v obchodnických profesích. Když se mu pak na univerzitě nedařilo, přeorientoval se na práva – jenže se je rozhodl studovat v Londýně, kde mu hrozila pokušení západního světa. Matce slíbil, že se během pobytu v metropoli průmyslové revoluce nedotkne masa, alkoholu ani žen, ale přesto byl nakonec z kasty vyloučen. Do evropského velkoměsta vyplul v září 1888.
Život ve Velké Británii se však pro nábožensky založeného mladíka z indického maloměsta ukázal jako mimořádně obtížný. Už od pohledu nezapadal mezi své vrstevníky: Vypadal i oblékal se jinak a měl silný přízvuk. Coby vegetarián dlouho trpěl hlady, než objevil těch několik málo londýnských restaurací zaměřených na bezmasé stravování. Situaci mu nijak neusnadňovala ani jeho vrozená stydlivost a neprůbojnost. Aby je tedy překonal, zapsal se na kurzy zvládání trémy. Navíc chodil na lekce tance, francouzštiny a hry na housle. Jeho cílem bylo stát se pravým anglickým gentlemanem – což se zpětně jeví jako paradoxní, neboť právě z okovů britské nadvlády nakonec svou vlast osvobozoval.
Útěk od soudu
Navzdory popsaným překážkám se Gándhí neztratil. Zapsal se do Londýnské vegetariánské společnosti a záhy se ocitl v jejím výkonném výboru pod záštitou předsedy Arnolda Hillse, který byl jeho blízkým přítelem. Názorově se střetli pouze jednou, když Hills trval na vyloučení jistého Thomase Allinsona, propagátora nové metody antikoncepce. Předseda se domníval, že tím dotyčný podkopává veřejnou morálku. Gándhí naopak tvrdil, že má muž právo na odlišný názor. Opět ovšem narazil se svou plachostí: Když měl výbor hlasovat o Allinsonově budoucnosti, nezvládl Móhandás své argumenty prezentovat nahlas a musel poprosit kolegu, aby je přečetl za něj.
Tentýž problém pak vyvstal, když dokončil studia. Získal sice oficiální povolení vykonávat svou profesi ve všech zemích, kde platilo britské právo, nicméně jeho snaha o založení vlastní právnické praxe v Bombaji ztroskotala na tom, že nedokázal provádět křížové výslechy svědků. Traduje se dokonce, že od svého prvního případu utekl přímo ze soudní síně, třebaže šlo o rutinní spor, v němž se jednalo o minimální částku. Nezbylo mu tedy než se spokojit s daleko skromnější kariérou a živit se sepisováním petic.
Skoro jako zvířata!
Zakázka, která změnila Gándhího život a odstartovala jeho cestu za slávou, přišla v roce 1893. Jistý příbuzný tehdy potřeboval právního zástupce v Jižní Africe a obrátil se právě na Móhandáse. Ten si dost možná řekl, že má poslední šanci zvrátit svůj profesní osud, a odplul na sousední kontinent, konkrétně do tehdejší britské kolonie Natal. V novém působišti se skutečně dokázal prosadit a v daném sporu zvítězil. Pobyt v Africe, kde nakonec zůstal jednadvacet let, pro něj ovšem znamenal přelomovou epochu především z jiného důvodu: Poprvé v životě se tam totiž setkal s rasovou nesnášenlivostí.
Sám coby člen diskriminované menšiny zjistil, jaké to je ocitnout se na druhé straně. Indové v Jižní Africe museli odvádět daň z hlavy ve výši šestiměsíčního platu a neměli volební právo. Někteří dokonce žili v ghettech. Nicméně Gándhího postoj k rasismu se postupně vyvíjel a do jeho prvních let na černém kontinentu spadá výrok, který by dnes platil za obzvlášť kontroverzní: „Negři a čínští vězňové jsou divocí vrahové a jsou velmi amorální. Negři jsou – což lze vztáhnout na všechny – necivilizovaní, a obvinění jsou ještě horší. Jsou problematičtí, velmi špinaví a žijí skoro jako zvířata.“ Prohlašoval také, že by Indové neměli spadat do stejné skupiny jako černoši, neboť patří k Indoevropanům. Nicméně později svůj názor upravil a začal se vymezovat vůči veškerému rasismu.
Dobrovolně do vězení
V Jižní Africe se stal neoficiálním vůdcem tamní indické komunity. Když ovšem v roce 1899 vypukly války, v nichž Britové bojovali proti domorodým Búrům, rozhodl se podpořit svou „mateřskou“ evropskou zemi a přihlásil se do armády. Po návratu z bojů se usadil v Johannesburgu a během následujících let se jeho světonázor neustále vyvíjel. Gándhí se věnoval filozofii a postupně došel k uvědomění, že smyslem jeho života je sloužit bohu a vyššímu principu. Za daným účelem proto složil slib zdrženlivosti zvaný brahmačárja. Ve čtyřiceti letech zvolil celibát a kromě masa se zřekl i mléka, aby nepodporoval utrpení krav a buvolů.
Situace Indů v Jižní Africe se nicméně nelepšila, a naopak se objevila mnohá opatření, která jejich poměry ještě zhoršovala. Všichni se nadále museli registrovat, v roce 1913 se dokonce zvýšily daně a byly zakázány jiné než křesťanské sňatky. Právě uvedený krok podnítil u Gándhího myšlenku na neobvyklé povstání: Své přívržence vyzval, aby se nechali dobrovolně zavřít do vězení, a sám je následoval. Britům tak najednou chyběly tisíce pracovníků, zejména v dolech, a jak revoluce gradovala, nezbylo jim než kapitulovat. Roku 1914 pak vláda požadavkům protestujících vyhověla, zrušila tříliberní daň z hlavy, schválila platnost sňatků a volný pohyb Indů.
Není to v naší povaze
Do Bombaje se Gándhí vrátil s počátkem první světové války a tamní poměry ho nemile překvapily. Země měla za sebou dlouhé období hladomoru, kdy během čtvrtstoletí zemřelo patnáct milionů lidí. Britové přitom „ždímali“ lokální zdroje se stále stejnou, ne-li vyšší intenzitou. Jednou z prvních oblastí, na jejíž nápravu se budoucí Otec národa zaměřil, se stalo plantážnictví. Vykořisťovaní rolníci museli povinně osazovat část své půdy bavlnou a veškerou úrodu odevzdávat do anglických továren. Gándhí proto objížděl venkovské oblasti, vzdělával místní obyvatele a vyzýval je, aby namísto radikálního a násilného protestu svlékli veškeré své bavlněné oděvy a spálili je.
V Indii již mohl těžit ze své pověsti a mnozí se na něj obraceli s žádostí o radu. Slavil četné dílčí úspěchy a získával na svou stranu stále víc přívrženců. Zůstával přitom věrný myšlence pasivního odporu: Jednou například vyhlásil v celé zemi namísto generální stávky den modliteb. Nabádal své krajany, aby Brity za žádných okolností nezabíjeli. Věřil totiž, že je lidská povaha od přírody mírumilovná, nikoliv násilná. Nicméně ne vždy šlo všechno hladce a prvotní umírněná akce nejednou přerostla v krveprolití.
Osudné výstřely
Gándhího cílem se stalo osamostatnění Indie a na svou stranu získal i hnutí za nezávislost – Indický národní kongres, kterému dokonce ve 20. letech předsedal. Odmítnutí spolupráce s Brity symbolicky zahájil tím, že vrátil trojici medailí z búrských válek. Morální převaha jeho urputné nezdolnosti nakonec vedla k tomu, že se britská neporazitelnost začala trhat. K vyhlášení indické nezávislosti pak došlo v roce 1947. Gándhí se do té doby několikrát ocitl ve vězení, což ovšem nevnímal jako prohru, nýbrž coby příležitost k osobnímu růstu. Opakovaně jej potom propustili kvůli špatnému zdraví, na kterém se podepisovaly i jeho protestní hladovky.
Hlad coby způsob protestu však nezaměřoval jen na okupační britskou správu, ale rovněž na své krajany – a jednu z hladovek zahájil poté, co se rozhořel spor mezi nově vzniklou Indií a Pákistánem. Jeho poněkud utopický sen zahrnoval harmonické soužití muslimů a hinduistů, čímž se stal ovšem trnem v oku radikálům: Vyčítali mu příliš smířlivý postoj, a jeden z nich se nakonec postaral i o Gándhího předčasnou smrt.
Muž, který celý život odmítal násilí, tak zemřel rukou ozbrojeného nacionalisty Nathurama Gódsého. Osudové výstřely padly 30. ledna 1948, když se 78letý duchovní vůdce v doprovodu svých dvou neteří vydal na večerní procházku. Gódsé nejprve předstíral, že se chce na důkaz úcty dotknout jeho nohou, potom však nečekaně vytáhl zbraň a třikrát stiskl spoušť. Ke smutečnímu průvodu za Gándhího rakví se přidalo přes milion lidí, načež byl jeho popel rozptýlen do Gangy.
Názory Otce národa
Kromě stěžejní myšlenky nenásilnosti a neochvějné lásky ke všemu živému zastával Gándhí například názor, že by měla na světě platit univerzální rovnocennost. V jistém smyslu tak přijímal myšlenku komunismu. Hluboce duchovně založený muž však na druhou stranu odsuzoval společnost, jež pohrdá náboženstvím. Civilizační pokrok podle něj uvrhl svět do temnoty plné drog a zvěrstev, která pouze prohlubuje rozdíly mezi chudými a bohatými. Trpělivý člověk se prý dočká chvíle, kdy se civilizace sama zničí.
Gándhí byl odpůrcem strojů a velkých měst, přičemž v jeho pojetí představovala ideální společnost venkovská zemědělská usedlost. Až do konce života zůstal idealistou, a jeho názory tak často narážely na realitu. Jak se vyjádřil v roce 1946: „Hitler zabil pět milionů Židů. Jde o největší zločin naší doby. Židé však měli sami nalehnout na řeznický nůž. Měli se vrhnout do moře z útesů… To by vybudilo Německo i svět. Takto stejně podlehli po milionech.“
Další články v sekci
Zaječí hrozba: Ve Spojených státech je na vzestupu nebezpečná tularémie
Americká agentura CDC hlásí nárůst počtu případů tularémie, potenciálně smrtelné bakteriální infekce přenášené zajíci, polními hlodavci i krevsajícím hmyzem.
Tularémie, známá také jako zaječí nemoc, je poměrně vzácné nebezpečné infekční onemocnění, jehož původce je malá bakterie Francisella tularensis. Postihuje především zajíce, králíky a hlodavce. Šíří se ale také díky krevsajícím členovcům, jako jsou komáři, mouchy a další druhy. Člověk se může nakazit tularémií mnoha různými způsoby, od štípnutí hmyzem až po kontakt s nakaženými zajíci.
Choroba může mít různou podobu, včetně zevní formy s hnisavými záněty, vnitřní formy, která napadá střeva či plíce nebo generalizované septické formy s otravou krve. Neléčená tularémie poměrně vysokou úmrtnost 5 až 15 procent, podle kmenu bakterie a průběhu onemocnění. Naštěstí existuje očkování a tularémii lze úspěšně léčit antibiotiky, především streptomycinem.
V USA přibývá tularémie
Americká národní agentura Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), která tularémii pozorně sleduje kvůli možnému využití jako biologické zbraně, zaznamenala nárůst počtu případů v letech 2011-2022. Objevilo se jich celkem 2 462, což odpovídá jednomu případu na 200 tisíc Američanů. Oproti období let 2001 až 2010 se výskyt tularémie zvýšil o 56 procent. Část nárůstu ale lze připsat zlepšení diagnostických metod.
K nákaze tularémií může dojít i během práce na zahradě. Při sekání trávníku nad norami živočichů, kteří jsou nakažení, může dojít k uvolňování patogenů ve formě aerosolu a jejich vdechnutí nic netušícím zahradníkem. První takový případ se objevil v roce 2000 v Massachusetts, známé jsou ale i další podobné případy z pozdější doby.
Podle CDC jsou tularémií ohrožení především domorodí obyvatelé Spojených států, u nichž se tato choroba vyskytuje asi pětkrát častěji než u lidí evropského původu. Přispívá k tomu prostředí rezervací, kde se tularémie objevuje poměrně často, i styl života domorodých Američanů, kteří často přicházejí do styku se živými i mrtvými zvířaty, stejně jako s krevsajícím hmyzem.
Další články v sekci
Rozžhavená kovadlina: Příprava americké speciální operace Eager Anvil
Skupina amerických vrtulníků dostala za úkol vytvořit průrvu v systému irácké protivzdušné obrany a umožnit tak spojeneckým letounům napadat cíle hluboko v protivníkově týlu. Operace, která neměla v dějinách obdoby, proběhla díky preciznímu naplánování bezchybně a zahájila operaci Pouštní bouře.
Šestapadesát minut po půlnoci 17. ledna 1991. Čtyři speciální operační vrtulníky amerického letectva MH-53J Pave Low III a devět armádních útočných vrtulníků AH-64A Apache odstartovalo z předsunuté operační základny Al-Džauf v Saúdské Arábii a zamířilo ke svým cílům nacházejícím se hluboko v území Iráku. Jejich osádky měly za sebou nespočet hodin náročného výcviku. Úspěch začínající mise závisel na každém aspektu vysoce kooperativní a striktně časově naplánované operace. Vše se muselo odehrát nejen bezchybně, ale zejména na minutu přesně. Nesměly selhat ani palubní navigační systémy spoléhající na satelity řízené z opačného konce světa.
Pouštní štít
Operace amerických helikoptér představovala úvodní salvu koordinovaného leteckého úderu proti režimu Saddáma Husajna. Irácký diktátor vyslal své ozbrojené síly do sousedního Kuvajtu 2. srpna 1990 a bohatou monarchii prohlásil za 19. provincii Iráku. Saddám pak ještě více rozdmýchal plameny mezinárodního pobouření tím, že zjevně připravoval svou armádu na invazi do Saúdské Arábie – pokud by v tomto uspěl, získal by kontrolu nad téměř polovinou známých světových zásob ropy, destabilizoval by oblast Perského zálivu a výrazně narušil světovou ekonomiku.
Mezinárodní reakce na iráckou agresi se zpočátku omezila na diplomatické prostředky, přičemž Organizace spojených národů a Liga arabských států invazi odsoudily a vyzvaly k okamžitému stažení iráckých sil z Kuvajtu. Následovaly ekonomické sankce a zbrojní embarga. Spojené státy sice tato opatření podpořily, ale rozhodly se přijmout tvrdší linii. Pět dní po irácké invazi – se souhlasem saúdského krále Fahda – prezident George H. W. Bush zahájil operaci Pouštní štít a vydal americkým vzdušným a pozemním silám rozkaz, aby se jejich jednotky přesunuly do Saúdské Arábie a podpořily obranu království. Současně vyslal dvě bojové skupiny námořnictva do Perského zálivu jako demonstraci síly.
Dne 29. listopadu, vzhledem k Saddámovu tvrdošíjnému odmítání stáhnout své síly z Kuvajtu a jeho stále bojovnějším hrozbám Saúdské Arábii a dalším státům v regionu, přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 678, která stanovila 15. leden 1991 jako konečný termín pro stažení irácké armády z okupované země. Současně mezinárodnímu společenství dovolovala použít „všechny nezbytné prostředky“ k vypuzení Saddámových jednotek z malého státu, pokud neodejdou dobrovolně. Fakticky se jednalo o povolení války proti Iráku.
Plán se slabinami
Ačkoliv i nadále probíhala diplomatická jednání, stály Spojené státy v čele úsilí o sestavení mezinárodní vojenské koalice pro možný ozbrojený zásah proti Saddámovi, přičemž 34 států – šlo o největší koalici od druhé světové války – poskytlo vojáky, techniku nebo finanční a logistickou podporu. Generál Norman Schwarzkopf, velitel koaličních sil, nařídil svým plánovačům, aby připravili ofenzivu, jež by snížila riziko iráckého útoku na Saúdskou Arábii a zároveň vyhnala Husajnovu armádu z Kuvajtu.
Štáb se musel vypořádat s řadou překážek včetně politického soupeření a náboženských rozporů mezi členy koalice, logistických a operačních těžkostí spojených s vedením mnohonárodní kampaně a nesčetných výzev, které přináší mechanizovaná válka v poušti. Plánovači předložili Schwarzkopfovi první návrh koaličního plánu 10. srpna, pouhých osm dní po irácké invazi do Kuvajtu. Operace Instant Thunder svým názvem zdůrazňovala masivní letecký útok na Bagdád a řadu velitelských bunkrů Saddámových vojsk.
Ačkoliv plán zahrnoval inovativní a obecně dobře připravenou operaci na vyřazení irácké protivzdušné obrany, měl v určitých oblastech slabiny. Mezi hlavní sporné body patřil předpoklad, že vzdušné údery přimějí Saddáma ke stažení sil z Kuvajtu, aniž by plánovači zvážili, jak elitní Republikánská garda – vynechaná ze seznamu cílů – zareaguje na koaliční útok. Tento a další nedostatky vedly k zamítnutí plánu. Dne 21. srpna Charles Horner, generálporučík USAF, velitel koaličních leteckých sil v Rijádu, pověřil brigádního generála Bustera Glossona zrevidováním plánu a na přípravu brífinku mu dal méně než týden.
Schwarzkopf se zlobí
Glosson se svým týmem pracoval v suterénních kancelářích Saúdského královského letectva téměř nepřetržitě. V následujících dnech tato plánovací skupina položila základy čtyřfázové strategické letecké kampaně. Kritická první fáze vyžadovala pozemní útok speciálních jednotek, které měly zničit radarové stanice v západním Iráku. Schwarzkopfa, který se s návrhem zevrubně seznámil 3. září, Glossonův návrh zpočátku nadchnul, ale o tři týdny později se plánování náhle zastavilo. Když totiž na generálův stůl dorazila žádost o pozemní vozidla vybavená GPS, přímo ho to rozzuřilo. Okamžitě si předvolal Glossona a zkritizoval ho za nápad na použití speciálních jednotek v pozemní operaci. Jako vysoce vyznamenaný pěšák a osvědčený velitel z vietnamské války získal Schwarzkopf v jihovýchodní Asii s misemi speciálů řadu špatných zkušeností, které utvořily jeho vyhraněný názor na tyto „hotshot“ jednotky. Generál dal jasně najevo, že hodlá jejich nasazení v operaci udržet na co nejnižší úrovni. Poté zrušil 1. fázi plánu v celém rozsahu. Glosson zmizel zpět ve své kanceláři, protože věděl, že zničení iráckých radarů představuje zásadní předpoklad jakéhokoli úspěšného leteckého útoku na Saddámovy síly.
Do akce půjdou Apačové
S vyřazením speciálních jednotek se nyní na pořadu ocitla otázka použití vrtulníků. Glosson a jeho podřízení během několika hodin připravili aktualizovaný plán postavený kolem armádních AH-64A Apache, bojových strojů vybavených téměř vším nezbytným pro úspěšný první úder včetně palebné síly a schopnosti fotografického ověření úspěšného zničení či poškození cílů. Apačům však chybělo potřebné navigační vybavení, které by je k cílům navedlo, takže k nim Glossonovi muži přidali vrtulníky letectva MH-53J Pave Low III. Ty byly vybaveny novými GPS přijímači a disponovaly tak schopností přesné navigace.
Glosson představil revidovaný plán Schwarzkopfovi a podrobně mu vysvětlil své důvody pro použití Pave Low. Podle něj by taková operace dokázala prorazit díru v iráckém systému protivzdušné obrany a tím otevřít cestu pro vzdušné útoky. Generál letectva zdůraznil, že bez součinnosti vrtulníků armády a USAF nemá mise šanci na úspěch. Navzdory své nechuti k čemukoliv označenému jako „speciální operace“ Schwarzkopf pochopil logické Glossonovovo zdůvodnění a plán schválil.
Další články v sekci
Astronomové vystopovali původ rádiového záblesku do blízkosti neutronové hvězdy
Detailní studium rychlého rádiového záblesku odhalilo, že pochází z těsné blízkosti neutronové hvězdy, možná z její magnetosféry.
Rychlé rádiové záblesky (FRB, Fast Radio Burst), jsou velmi krátké a současně velmi intenzivní výtrysky rádiového záření, které mohou přezářit celé galaxie. Od roku 2007, kdy vědci detekovali první takový záblesk, se jih podařilo zachytit tisíce. Přilétají prakticky z celého vesmíru, počínaje oblastí Mléčné dráhy až po odlehlé oblasti kosmu.
Vědci se víceméně shodnou, že rychlé rádiové záblesky souvisejí s extrémními vesmírnými objekty, jako jsou černé díry nebo neutronové hvězdy. Přesto ale tyto rádiové „výkřiky“ zůstávají do značné míry záhadou, protože navzdory značnému úsilí odborníků stále není jasné, jakým mechanismem vlastně vznikají.
Původ záblesku
Astronomové amerického Massachusettského technologického institutu (MIT) nedávno zaznamenali významný úspěch, když zpřesnili místo původu již dříve detekovaného rádiového záblesku. Jak prozrazuje studie, zveřejněná ve vědeckém časopisu Nature, šlo o záblesk označený jako FRB 20221022A, který přiletěl z galaxie vzdálené asi 200 milionů světelných let.
Kenzie Nimmová a její kolegové analyzovali změny jasnosti zmíněného záblesku a dospěli k závěru, že rádiový záblesk FRB 20221022A vznikl v těsné blízkosti neutronové hvězdy, pravděpodobně v místě vzdáleném maximálně 10 tisíc kilometrů od ní. Takové zjištění umožňuje zúžit pátrání po mechanismu záblesků.
Vzhledem k uvedené vzdálenosti se zdá, že záblesk FRB 20221022A vznikl v magnetosféře neutronové hvězdy, tedy v oblasti s velmi intenzivním a chaotickým magnetickým polem v bezprostřední blízkosti neutronové hvězdy. Na místě je samozřejmě otázka, zda byl záblesk FRB 20221022A v tomto ohledu výjimečný nebo zda jsme již konečně na stopě obecného mechanismu tvorby rychlých rádiových záblesků.
Další články v sekci
Lože manželské i smrtelné: Marie Leopoldina se stala císařovnou na pouhý rok svého života
Když stála teprve šestnáctiletá Marie Leopoldina Tyrolská u oltáře s císařem Ferdinandem III., svým o téměř čtvrtstoletí starším bratrancem, netušila, že jí zbývá pouhý rok do konce života…
Že to manželky panovníků či obecně příslušníků aristokracie neměly v minulosti jednoduché, je všem jasné. Očekávalo se od nich jediné: že porodí co nejvíce dětí, nejlépe synů – potenciálních následníků, protože dětská úmrtnost byla mimořádně vysoká. Ale stejně tak i jejich matek. Existovaly samozřejmě výjimky, nicméně téměř každý porod znamenal pro ženu obrovské nebezpečí.
Lákavá nabídka
Když požádal sám císař Svaté říše římské o ruku arcivévodkyně Marie Leopoldiny, zavládlo na tyrolském dvoře nadšení. Taková pocta! Věkový rozdíl 24 let nikdo neřešil, jednalo se o dynastický sňatek. Ženich byl už sice vdovcem s pěti dětmi, nicméně i na prahu čtyřicítky šlo pořád o atraktivního muže. Otec dívky, arcivévoda Leopold, se té slávy nedožil, jako regentka vládla v Tyrolích za svého nezletilého syna Claudia Medici, mimořádně schopná žena. Svou dceru jistě velmi inspirovala. Obratným taktizováním dosáhla toho, že se Tyrolsku z velké části vyhnuly přímé boje třicetileté války. Mohla tak postupně prosazovat reformy, které dlouho plánovala, některé ještě kdysi se svým zemřelým manželem.
V době Claudiina regentství se z Innsbrucku, hlavního města Tyrolska, stalo centrum kultury. Otevřeli zde například první kamenné divadlo severně od Alp. A uváděla se tu dramata nejslavnějších autorů své doby. Arcivévoda Leopold, kterého Marie Leopoldina znala jen z vyprávění, se staral o zájmy, potřeby i zdraví obyčejného lidu. Nechal třeba vydláždit ulice a nařídil je udržovat v čistotě. To měla mimo jiné v plánu uskutečnit ve Vídni i Marie Leopoldina. Až se stane císařovnou! Tolik dobrého toho chtěla udělat…
Okázalá svatba
Místem císařské svatby se nakonec stal Linec. I když už třicetiletá válka oficiálně skončila, ve Vídni ještě moc bezpečno nebylo. Stále tu rabovaly bandy plenících žoldáků. A svatba na konci třicetileté války, byť císař Ferdinand III. patřil k šetrným, musela být velkolepá! Nevěsta Marie Leopoldina byla vlastně ještě okouzlující děvčátko s blonďatými lokýnkami a milým úsměvem. Tu si musel zamilovat snad každý. V kostele si novomanželé slíbili, že je rozdělí pouze smrt. Jen netušili, že se to stane tak brzy!
Patřili k pokrevním příbuzným – šlo o bratrance a sestřenici. Jejich otcové byli bratři a měli společného dědečka Karla II. Štýrského. I tak blízká příbuznost se tehdy ještě považovala spíš za výhodu, degenerace se začala řešit až později.
Skončila třicetiletá válka a jednalo se o vestfálském míru. Ferdinand se v něm jako panovník musel angažovat, a na svou mladinkou ženu, která brzy otěhotněla, neměl čas. Podle portrétu Lorenza Lippiho z roku 1649, který zachytil zoufalý výraz mladé císařovny ve vysokém stupni těhotenství, musela mít Marie Leopoldina z těhotenství, ale hlavně z blížícího se porodu obrovský strach. Jako by tušila… Bohužel její předtucha se naplnila.
V srpnu 1649 porodila chlapečka Karla Josefa, sama však několik hodin po těžkém porodu na následky totálního vyčerpání zemřela. Byla pochována v Kapucínské hrobce, kterou její manžel nechal přestavět a rozšířit…
Myslel na to, že takto ztratil už druhou manželku? Jeho první choť, infantka Marie Anna Španělská (a samozřejmě jeho sestřenice), mu porodila pět dětí. A to si původně měla brát jeho staršího bratra! Strávili spolu šťastných patnáct let, jenže při porodu šestého dítěte Marie Anna zemřela na otravu krve. Po smrti Marie Leopoldiny se Ferdinand III. oženil ještě potřetí. Vzdělaná a uměnímilovná Eleonora Magdalena z rodu Gonzaga byla praneteří jeho nevlastní matky téhož jména. Manželé měli společné zájmy a záliby – oba byli literárně nadaní a hráli spolu na několik hudebních nástrojů. Harmonické manželství ukončila po sedmi letech smrt císaře.
Další články v sekci
Postrach zlodějů: Kdy vznikly první klíče a zámky?
Klíče od bytu, kanceláře či auta jsou samozřejmou součástí dnešního světa. Spolu se zámky ovlivňují životy lidí už tisíce let a představují nepostradatelný vynález, který může člověku poskytnout jak svobodu a bezpečí, tak přesný opak. Jakého významu nabývalo zamykání v průběhu dějin?
Potřeba uzavírat své cennosti je stejně stará jako strach z jejich odcizení. Obava ze zlodějů přitom existovala ještě dříve než bezpečnostní systémy nejstarších zámků, proto museli lidé k ochraně svého majetku, či dokonce života využívat jiných možností. Pro tyto účely vznikaly podzemní nebo zazděné skrýše a byli zapojeni hlídací psi, hadi i krokodýli ve vodních plochách před střeženým objektem. Ochranu vlastnictví výrazně zefektivnil a zpřístupnil až příchod klíčů a zámků.
Mezi nebem a zemí
Nejstarší archeologické nálezy se datují do období okolo roku 4000 př. n. l. V oblasti dnešního Iráku a Egypta byly objeveny fragmenty klíčů a zámků ze dřeva, které z bezpečnostního hlediska značně limitovalo jejich spolehlivost. Na tento nejstarší mechanismus navázali Římané, kteří přinesli kovové prvky.
Zámky už tehdy zdánlivě připomínaly ty současné, jelikož se v nich po vložení klíče uvolňovala západka k otevření dveří. Během starověku se vynález stal široce rozšířenou pomůckou, jak potvrzuje Starý zákon dokončený ve 3. století př. n. l., jenž ho opakovaně zmiňuje. Dokonce se zde objevuje v dodnes používaném významu „mít na něco recept“, tedy „mít k něčemu klíč“. Předmět pronikl skrz starší část Bible do jazyka v symbolické rovině a stal se znakem autority a síly.
Nový zákon pak vložil klíče do rukou sv. Petra. Zásadním atributem apoštola, který je považován za prvního papeže, se staly na základě Matoušova evangelia: „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi,“ řekl Ježíš Kristus Petrovi. V návaznosti na tato slova se pak klíč zprostředkovaně dostal do erbu státu Vatikán, sboru kněží Vyšehradské kapituly nebo města Řezna.
Umění i koníček
Po staletích stagnace ve vývoji se nutnost zamykání znásobila v době středověkých pevností a hradů, kdy se zámky zvětšovaly, ale dbalo se spíše na estetickou stránku než na zdokonalování bezpečnostních opatření. Vyráběla se zařízení zdobená zmenšeninami gotických architektonických prvků a ze zámečníků se tak nevyhnutelně museli stát i kováři a umělci. Podoba dveří a dekorativnost originálních zámků se stala mimo jiné výrazem movitosti majitele. Některé zámky obsahovaly i více klíčových dírek, jež bylo potřeba odemykat postupně různými klíči.
Profese zámečníků, která se přirozeně vyvíjela spolu s klíči a zámky, představovala též koníček mocných osobností. V 18. století se jí věnoval francouzský král Ludvík XVI. (1774–1792), kterého zradil jeho učitel zámečnictví François Gamain, když během Velké francouzské revoluce pomohl revolucionářům dostat se k dokumentům a korespondenci vladaře, uložených pod zámkem, jenž spolu žák a lektor vytvořili. Ve stejném období propadla sběratelství zámků také carevna Kateřina II. Veliká (1762–1796). Podle jedné ze zkazek dokonce nechala omilostnit zámečníka, který pro ni vytvořil náhrdelník.
Jedna dírka, více klíčů
S vývojem zámečnictví se modernizovaly i metody zlodějů. Vynálezce zámků Alfred Charles Hobbs (1812–1891) k tomuto problému napsal: „Lupiči jsou velmi zapálení pro svou profesi a věděli o loupení mnohem dříve, než vůbec zámečníci začali o loupení diskutovat.“ Zloději měli tehdy jednodušší práci, protože zámky až do první poloviny 19. století mohli odemykat napodobeninou klíče, kterou zkonstruovali při znalosti tvaru a velikosti klíčové dírky. Podnět pro zdokonalení přišel po krádeži v loděnicích v Portsmouthu roku 1817, kdy britská vláda vyhlásila soutěž ve vytvoření inovativního zámku, odemykatelného pouze jedním klíčem. Ten vynalezli bratři Charles a Jeremiah Chubbsovi. Jejich systém byl zdařilý, uměl detekovat vložení jiného než originálního klíče do zámku a blokovat jeho odemčení.
Kromě veřejných výzev začalo hnát rozvoj vynálezu dopředu podnikání a vzestup obchodu. Potřeba zamykání se násobila každou dekádou, kdy se šířila průmyslová revoluce. Před více než 150 lety vznikla moderní podoba zámku s cylindrickou vložkou, který představoval opravdovou revoluci v odvětví zabezpečovacích systémů. Každý zámek a klíč se stal originálem a díky sériové výrobě se dostal do běžných domácností.
Ve 20. a 21. století pak došlo k zapojení moderních technologií do výroby klíčů a zámků, čímž se částečně vyřešil odvěký problém ztráty či zapomínání klíče. V současnosti už umíme konstruovat zámky na kódy, čipy, karty, otisky prstů či sítnice oka. Je tak možné, že v budoucnu již klíče nebudeme potřebovat vůbec.
Symbol věčné lásky
Slovo zámek se do českého jazyka dostalo z indoevropského meuk znamenajícího provedení rychlého pohybu. Od 14. století je výraz kromě významu zamykání a odemykání doložen ve smyslu opevněného místa, z čehož se časem vydělil zámek jako označení pro šlechtické sídlo. Přímou inspirací pro češtinu bylo německé slovo Schloss, které prošlo stejným vývojem. Mnohoznačné je i slovo klíč, které má celkem šest významů: od prostředku k poznání, přes nástroj k utahování šroubových matic, po značku, kterou se stanoví význam not podle polohy v osnově.
Klíče a zámky hrají od první světové války také symbolickou roli v partnerských vztazích. Zvyk umísťování zámků lásky na mosty a zahození klíče pro věčné trvání milostného poměru se váže ke skutečným událostem. Jistý Relja musel v roce 1915 opustit svou partnerku Nadu a odejít bojovat do Řecka. Tam se znovu zamiloval, po válce se do rodného Srbska nevrátil a nešťastná Nada se utrápila k smrti. Od té doby všechny dívky z města Vrnjačka Banja zamykaly zámky na mostě, kde se Relja a Nada před válkou potkávali. Ten se dnes jmenuje Most Ljubavi (česky Most lásky). V současnosti se tradice rozšířila po celém světě včetně Velké čínské zdi, ale je vnímána značně negativně pro dopady zámků na stabilitu a nosnost mostů.
Další články v sekci
Kočičí pečínka a jiné dobroty: Před 10 tisíci lety byly na jídelníčku v Levantě i malé šelmy
Výzkum zvířecích kostí z izraelského Achihudu prozradil, že si tamní lidé před 10 tisíci lety pochutnávali i na kočkách a dalších malých šelmách.
Archeologové objevují při vykopávkách raně neolitických sídel ve východním Středomoří na množství kostí malých šelem. Obvyklá interpretace podobných nálezů je, že jde o práci lovců kožešin. Podle nového výzkumu se ale zdá, že tyto malé šelmy měly jiný osud. Zřejmě byly běžnou součástí jídelníčku tehdejších lidí.
V době před 15 až 11,7 tisíci lety se v Levantě z lovců a sběračů stávali pastevci a zemědělci. Lov sice pokračoval, lidé ale z části omezili lov velkých druhů zvěře, jako je třeba jelen evropský a soustředili se spíše na menší druhy, například gazely, ptáky nebo ryby. Tento přechod je dobře patrný v archeologických nálezech.
Kosti z neolitické hostiny
Shirad Galmor z Telavivské univerzity a jeho kolegové nedávno analyzovali kosti zvířat z lokality Achihud v severním Izraeli. Celkem se jim podařilo identifikovat 1 244 kostí. Zhruba 30 procent z nich patřilo gazele obecné (Gazella gazela). Druhé nejpočetněji zastoupené kosti jsou liščí (Vulpes vulpes).
Kromě liščích kostí vědci narazili také na kosti kočky plavé (Felis silvestris lybica), kuny skalní (Martes foina), promyky ichneumon (Herpestes ichneumon), jezevce (Meles meles) a dalších druhů. Celkově tvořily kosti malých šelem 16 procent z celkového množství identifikovaných ostatků. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné v odborném časopisu Environmental Archaeology.
Galmor s kolegy zjistili, že mnoho kostí malých šelem nese zřetelné stopy po zpracování masa k jídlu. Zdá se, že především lišky a kočky plavé byly pro tehdejší obyvatele Levanty významným zdrojem stravy, i když je využívali i dalším účelům, jako bylo získání srsti nebo výroba kostěných nástrojů či ozdob. Badatelé jsou přesvědčeni, že bychom v případě neolitických společností měli malé šelmy zahrnout mezi lovnou zvěř.
Další články v sekci
Až po vás: Také ptáci používají při komunikaci abstraktní gesta
Lidé používají ke komunikaci celou řadu gest – na rozloučenou si máváme, palec nahoru symbolizuje souhlas a všeobecně známé je i gesto „Kalousku, jsi jednička“. Japonští vědci nedávno zaznamenali chování, které lze označit za komunikaci gesty, i u ptáků.
Výzkumníci zabývající se chováním zvířat zaznamenali, že některé druhy, jako například lidoopi, havrani nebo ryby, používají gesta k vzájemné komunikaci. Tato chování se však obvykle omezují na tzv. deiktická gesta, která mají konkrétní význam – nejčastěji slouží k označení konkrétního místa. Symbolická gesta, která vyjadřují abstraktní myšlenky, jsou vědci považována za znak složitějších kognitivních schopností.
Nedávno vědci vůbec poprvé zdokumentovali příklad symbolického gesta u ptáků, který je zároveň velmi zdvořilý. Sýkory japonské (Parus minor) zřejmě dávají před vstupem do hnízda třepotáním křídel najevo svému partnerovi „až po vás“.
Račte vstoupit
Toshitaka Suzuki, odborník na zvířecí komunikaci z Tokijské univerzity, a jeho kolega Norimasa Sugita se zajímali o sýkory japonské kvůli jejich komplexní hlasové komunikaci. Tito ptáci produkují specifické zvuky, které slouží k přenosu zpráv a lze je kombinovat do frází s určitými gramatickými pravidly. Výzkumníci chtěli zjistit, zda do „slovní zásoby“ sýkor patří také řeč těla.
Jedno z gest, které sýkory používaly, vědce obzvlášť zaujalo. Všimli si, že jeden z partnerů často před vstupem do hnízda třepotá křídly a naznačuje svému parťákovi, aby do něj vstoupil jako první. Aktivnější byly v těchto „pozvánkách“ samice, přičemž do hnízda poté většinou jako první vstupoval samec. Popsaný vzorec chování se opakoval, i když pták, který gestikuloval, dorazil k hnízdu jako první. Když samice křídly netřepotala, obvykle do hnízda vstupovala jako první ona.
Podle japonských vědců toto chování splňuje kritéria symbolického gesta, protože se objevovalo pouze mezi partnery a nevyžadovalo fyzický kontakt. Gesto bylo také směřováno partnerovi a nikoli k hnízdu, což znamená, že nešlo o deiktické gesto.
Zkoumání komunikace u zvířat nám může pomoci lépe pochopit, jak se vyvinula symbolická gesta u lidí. Jedna z hypotéz tvrdí, že chůze po dvou nohou umožnila raným lidem svobodnější pohyb rukou, což vedlo k vývoji gest. Podle Toshitaky Suzukiho by to u ptáků mohlo být vlastně podobné – když ptáci sedí na větvi, mají křídla volná, což by mohla být cesta k osvojení si komunikačních gest.
Další články v sekci
Norský cubesat HYPSO-2 monitoruje nebezpečné řasy v oceánu
Cubesat HYPSO-2 Norské univerzity vědy a technologie pořizuje z nízké oběžné dráhy hyperspektrální snímky mořských vod.
Malý cubesat HYPSO-2, který vyrobila litevská společnost NanoAvionics pro Norskou univerzitu vědy a technologie (NTNU), má speciální poslání. Jeho úkolem je monitorovat nebezpečné řasy, které mohou v případě rychlého namnožení způsobit značné škody, především pokud jde o masové úhyny ryb. Jak uvádí Bjørn Egil Asbjørnslett z NTNU, vypuštění tohoto cubesatu v srpnu loňského roku přineslo asi desetinásobné zvýšení kapacity pro sledování kvality vod, nárostů řas a dalších významných fenoménů v oceánu.
Hyperspektrální pozorování oceánu
Nový cubesat nabízí ostřejší snímky než v případě jeho předchůdce HYPSO-1. Pro odborníky to znamená více cenných dat. Podle Asbjørnsletta má použití satelitů k podobným měřením a pozorováním oceánu nemalou výhodu v tom, že není nutné vysílat výzkumná plavidla a podobné lodě, které obvykle vypouštějí spoustu emisí.
Jedna z kamer na palubě HYPSO-2 je hyperspektrální. Ve viditelném světle detekuje celkem 120 barev. Oproti tomu běžná kamera, stejně jako lidské oko, zaznamenává pouze směs červené, zelené a modré. Díky tomu může HYPSO-2 pořizovat velmi detailní snímky. Jeden takový snímek z paluby cubesatu může obsáhnout území o rozloze až 25 tisíc kilometrů čtverečních.
Podle operátorů mise cubesat HYPSO-2 pořídil během testovací fáze skvělý hyperspektrální snímek i další snímky. Testy skončily začátkem loňského listopadu. Poté experti NTNU převzali řízení mise a cubesat se pustil do intenzivního pozorování oceánu ze své nízké oběžné dráhy, kde by měl pracovat příštích 5 let.
Další články v sekci
Historie podle politbyra: O čem psaly socialistické učebnice dějepisu?
Rozpad habsburské monarchie, pomnichovský okleštěný stát, nacistická okupace, poválečná lidová demokracie, a nakonec socialistická diktatura – české dějiny 20. století si na prudké zlomy nemohly stěžovat. Politické turbulence se nevyhýbaly ani poměrně vyspělému českému školství. O čem psaly socialistické učebnice dějepisu?
Učebnice jsou pomalá média. Jestliže se vyučující museli po změně režimu buď přizpůsobit, nebo školství dobrovolně či nedobrovolně opustit, učební osnovy a učebnice reagovaly na ideologické obraty vždy se zpožděním. Poválečné Československo se rozhodlo opustit předchozí tradici a najelo na model jakési permanentní reformy. Již před únorem 1948 byl připravován zákon o jednotné škole, který byl schválený po komunistickém převratu v dubnu 1948. Zákonem byly zestátněny všechny školy, které dostaly jednotný hlavní cíl – vychovávat „nové socialistické občany“.
Vedle toho měly také vést žactvo a studenstvo k národní hrdosti a slovanskému vlastenectví: „(Školy) pěstují smysl pro společenství v rodině, národu, Slovanstvu a lidstvu. Vychovávají národně a politicky uvědomělé občany lidově demokratického státu, statečné obránce vlasti a oddané zastánce pracujícího lidu a socialismu.“ Následný IX. sjezd KSČ se v květnu 1949 usnesl, že vyučování a výchova žáků „musí vycházet z marxismu-leninismu“, který se stal jedinou oficiální státní ideologií.
Nejedlého dějiny
V letech nejtužšího stalinismu se školství mělo co nejvíce přiblížit sovětskému vzoru, a tak byla v roce 1953 zrušena gymnázia a nahrazena posledními třemi ročníky takzvané jedenáctiletky. Stalinistický model vydržel jen sedm let, kdy byly zavedeny střední všeobecné vzdělávací školy. Reforma z roku 1960 kázala vychovávat uvědomělé občany socialistického Československa a nadšené budovatele komunismu, který měl podle vizí prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného přijít co nevidět. O potřebě další vzdělávací reformy se pak bouřlivě debatovalo během pražského jara. Učitelé si tehdy například stěžovali, že žáci si 28. říjen nespojují se vznikem samostatného státu v roce 1918, ale se znárodněním velkého průmyslu v roce 1945. Dvacet let indoktrinace zkrátka vykonalo své.
Veřejně se ale diskutovalo také o dalších tématech, o nichž dosavadní učebnice dějepisu mlčely či je dezinterpretovaly, jako byl sovětsko-německý pakt o neútočení z léta 1939 či politické procesy padesátých let. Snahy o nápravu nedávných pokřivení přerušila okupace v srpnu 1968, a přestože stihla být v prosinci téhož roku ještě obnovena gymnázia (do osmdesátých let dělená na větev humanitní a přírodovědnou), došlo k opětovnému vyvíjení silného ideologického tlaku na školství. Dějepis měl hrát důležitou úlohu při výchově komunistické ideologii oddaných občanů. Současně měl rozvíjet lásku k vlasti, národu, Sovětskému svazu a vědeckému komunismu.
Základním východiskem autorů učebnic dějepisu se stala marxistická periodizace dějin, které začínaly prvobytně-pospolnou společností a přes otrokářství, feudalismus a kapitalismus mířily ke komunismu. Marxisticko-leninský světonázor byl ovšem takticky naroubován na starší česká národní vyprávění o minulosti. Nabízel však jiné odpovědi v letitém sporu o smysl českých dějin.
Jestliže František Palacký ho viděl ve slovanské demokracii a Tomáš G. Masaryk v humanitě, nyní byl jako přirozené vyústění českých dějin představován komunismus. Ten jako cosi bytostně českého prosazoval v první řadě ministr školství Zdeněk Nejedlý. Husitství se tak stalo ještě více akcentovaným tématem než za první republiky, vždyť komunismus prý zavedli už táborité a husitství údajně spojilo „proti křižákům všechen lid Čech“ .
Velká revize
Po roce 1945 se ve školách učilo podle různých starších učebnic dějepisu, které ale přestávaly vyhovovat. Měly být nahrazeny novými tak, že ministerstvo školství schválí jen jednu učebnici pro konkrétní předmět, ročník a typ školy. Do tříd se tyto nové pomůcky dostávaly počátkem padesátých let, ale byly okamžitě vystaveny tvrdé kritice ortodoxních funkcionářů jako málo stalinistické.
Středoškolská učebnice z roku 1948 sice obsahovala zcela čerstvé informace o únorovém vítězství komunistů a očistě republiky „od reakčních a protilidových živlů“, současně však nadále vyzdvihovala prezidenta Masaryka. Domácí autorské zdroje zkrátka nebyly zatím dostatečně flexibilní, a proto byly zejména učebnice světových dějin urychleně překládány z ruštiny.
S koncem turbulentního stalinismu po roce 1953 nastala opačná situace, kdy jedna učebnice vycházela znovu a znovu v upravených vydáních. Tak například středoškolská učebnice Václava Husy Československé dějiny vyšla od konce padesátých do začátku osmdesátých let ve třinácti přepracovaných vydáních.
V těchto učebnicích bychom našli různě variovaný jeden hlavní národní a komunistický příběh s obrozeneckou a nejedlovskou interpretační linkou. Žáci a studenti se seznamovali s dodnes důvěrně známým panteonem velikánů českých dějin: Janem Husem, Janem Amosem Komenským či Bedřichem Smetanou, z komunistů pak hrál prim Klement Gottwald. V socialistických učebnicích byste ale marně hledali zmínky o popraveném Rudolfu Slánském. Bývalý generální tajemník KSČ a nejbližší Gottwaldův spolupracovník měl být prostě zapomenut.
Naopak v každé učebnici se objevila zmínka o Cyrilu a Metodějovi. Upozaděna ovšem byla jejich christianizační činnost a učební texty soluňské bratry líčily jako nositele státnosti, vzdělanosti, otce slovanského písemnictví a orientace na Východ proti nepřátelskému a nebezpečnému Západu. V prvním vydání zmíněné učebnice Václava Husy například stojí, že kníže Rastislav díky Cyrilu a Metodějovi „úspěšně odrážel útoky Ludvíka Němce, jemuž pomáhaly v pronikání do našich zemí i německé křesťanské misie zavádějící bohoslužbu v latinském jazyce“.
Další větší revize učebnic proběhla po takzvaném odhalení Stalinova kultu osobnosti v roce 1956, kdy do té doby nekritizovatelný generalissimus přestal být hybatelem veškerého dění. Destalinizace učebnic šla tak daleko, že byl v Husově pomůcce Stalin zmíněn pouze jednou, a to jen okrajově.
Vykleštěná kritika kultu
Poté až do roku 1989 už dějepisné učebnice neprocházely dramatickými proměnami. Hlavní rozdíl spočíval mezi učebnicemi vydávanými před rokem 1968 a těmi normalizačními. Ty starší zdůrazňovaly téma války, žáci měli být vedeni k aktivnímu „boji za mír“. Například učebnici pro 9. ročník základní školy od Miloslava Trapla a Vratislava Čapka z roku 1959 uzavírá odstavec: „Poprvé v dějinách se vytvořilo mohutné celosvětové hnutí obránců míru, které vede boj proti přípravám nové války. Síly míru jsou již tak silné, že mohou zabránit imperialistům v jejich plánech a udržet světový mír.“
Po srpnu 1968 se ale dějepis nevrátil k opakování schémat padesátých a šedesátých let. Normalizační učebnice mají civilnější tón a spíše stroze informují, než by angažovaně vykládaly. Píše se v nich například dokonce též o Stalinových vojensko-strategických chybách v prvních letech druhé světové války či o politických procesech. Pasáže jsou však velmi neosobní, například učebnice pro 8. ročník základní školy z roku 1983 uvádí: „XX. sjezd podrobil kritice dosavadní metody práce, uplatňované vlivem kultu osobnosti ve straně i v činnosti státního aparátu. Kult osobnosti, který přeceňoval význam osobnosti J. V. Stalina a snižoval úlohu kolektivního rozhodování, byl vážnou překážkou v rozvoji aktivity a iniciativy širokých pracujících mas.“
Na rozdíl od období před rokem 1968 se žáci a studenti neměli do dějin angažovaně zapojovat, ale měli se z nich poučit. Texty jsou stereotypní, formální a přesvědčují o jediné pravdě, která vycházela z dokumentu závazného pro celou normalizaci, Poučení z krizového vývoje (1970). Ptá-li se učebnice: „Proč byla nutná internacionální pomoc států Varšavské smlouvy 21. 8. 1968?“, nečeká otevřenou diskusi, ale vyžaduje pouze zopakování. Žáci ho snadno najdou zvýrazněné na předchozí straně: „(Šlo o) nezbytnou internacionální pomoc.“
Jiný holocaust i Mnichov
Důležitou oporou pro komunistický režim tvořily učebnicové výklady moderních dějin. Možná překvapivě patřila k těm z nejvíce pokřivených problematika holocaustu. Žáci a studenti si z hodin neměli odnést fakt, že koncentrační tábory vznikly především kvůli vyhlazení Židů. Ti byli sice v souvislosti s tábory smrti zmiňováni, nikoliv však jako hlavní oběti. Již dějepisné učebnice z roku 1950, tedy nedlouho po skončení šoa, uvádějí: „V koncentračních táborech byli vězněni pokrokoví vědci a umělci a vůbec každý, kdo s nacismem nesouhlasil.“ Mohlo by se zdát, že šlo o projev typického stalinistického antisemitismu, ale ani údajně liberálnější režim v šedesátých letech dějepisný obraz nacistických represí totiž nezapadal do zjednodušeně černobílého výkladu druhé světové války jako souboje dobra (komunismus) se zlem (nacismus).
Také v učebnici historika Karla Bartoška, která vyšla mezi lety 1963 a 1967 pětkrát, lze najít formulaci, z níž vůbec nevyplývá, že oběťmi koncentračních táborů byli především Židé. Holocaust byl upozaděn i v učebnicích ze sedmdesátých a osmdesátých let, přičemž nacistický teror mířil především proti komunistům.
Mimořádná pozornost byla v učebnicích věnována také takzvané mnichovské zradě, tedy události, která traumatizovala a traumatizuje Čechy dodnes. Komunisté o sobě bezprostředně po mnichovské konferenci hovořili jako o jediných, kteří chtěli bránit republiku. Tento příběh pak tvořil jádro učebnicových výkladů do roku 1989. Všechny dobové učebnice dějepisu zdůrazňují osamělý a hrdinský boj, jež KSČ vedla s „kapitulanty a zrádci“. Jedině komunisté prý byli ochotní obětovat své životy, což ospravedlňovalo a zdůvodňovalo jejich politické vítězství v poválečném Československu. V září 1938 však „zradili“ nejen západní spojenci, ale též česká buržoazie a velkokapitál – takový výklad omlouval poválečný zákaz vlivné agrární strany a dalších pravicových stran. Dějinný vývoj nakonec navíc jako by ukázal, že pouze SSSR mohl vyhrát nad nacismem.
Také učebnice z šedesátých let zpětně zpochybňovaly prozápadní orientaci meziválečného Československa, a naopak vyzdvihovaly sílu jediného spolehlivého spojence – Sovětů. Jakkoliv normalizační učební texty postrádají dramatické rozhořčení předchozích desetiletí, příběh o „zradě“ využívaly nadále.
Lze stereotypy překonat?
Mnichovský mýtus má tuhý kořínek a teprve historik Vít Smetana pečlivou knihou Ani vojna, ani mír (2017) komplexně ukázal, že hovořit o zradě západních spojenců je nesprávné. Určitě to platí v britském případě, protože ostrovní říše nebyla s Československem ve spojeneckém svazku. Ale i v případě francouzském. Zrada Paříže by nastala až ve chvíli, kdy by Německo na Československo skutečně zaútočilo a Francie by na obranu svého spojence nevystoupila.
Nutno dodat, že Smetana vůbec nepopírá, že Londýn i Paříž činily v létě 1938 na Československo brutální nátlak. Vít Smetana dále ukazuje, že Stalin nemínil vést izolovanou válku na obranu Československa, maximálně válku evropskou čili s podporou Francie. Analýzu československé krize 1938 uzavírá poukázáním na obdivuhodný výkon československé propagandy za druhé světové války a bezprostředně po ní. Ta dokázala vykreslit takřka neposkvrněný obraz země, jež se odhodlaně a jednotně chystala hájit své hranice, a teprve potom, když byla zákeřně zrazena svými spojenci v Mnichově, se – všemi opuštěna – rozhodla obětovat pohraničí a nezávislost na oltář efemérního evropského míru.
Dodejme, že tento mýtus zrozený v týmu kolem Edvarda Beneše se podařilo vštípit několika dalším generacím i pomocí komunistických učebnic. V učebnici Václava Husy z roku 1964 se navíc mylně uvádí, že mnichovská konference se konala „z podnětu Spojených států amerických“. Jde o rétoriku studené války, neboť setkání velmocí v Mnichově navrhl fašistický vůdce Mussolini. Komunisté jako klíčoví hrdinové moderních dějin jsou v socialistických učebnicích na jednu stranu jedinými pravými zástupci národa, vlasti a lidu, na stranu druhou jsou neustále někým zrazováni: sociální demokracií, kapitalisty, prezidentem Benešem, a nakonec i Stalinem. Tento trpitelský úděl jim dává svatozář zneuznaného mučedníka a současně rezonuje s českými národními stereotypy. Pocity zrazení, marnosti či osamění v boji proti velkým a mocným jsou natolik silné, že nezmizely ani z některých učebnic polistopadových.
