Paleontologové objevili v čínské jeskyni fosilii zřejmě nejmenší známé kočky
Paleontologové objevili v jeskyni ve východní Číně fosilii doposud neznámého druhu asijské malé kočky. V jeskyni podle vědců mohla žít společně s dávnými lidmi.
V jižní a jihovýchodní Asii žijí čtyři druhy takzvaných asijských malých koček, které náležejí do rodu Prionailurus. Největší z nich je kočka rybářská (Prionailurus viverrinus) a nejmenší kočka cejlonská (Prionailurus rubiginosus), která obvykle váží kolem jednoho kilogramu. Čínští odborníci nedávno objevili fosilii dalšího, doposud neznámého druhu asijské malé kočky. Nově popsaná Prionailurus kurteni žila podle vědců před zhruba 300 tisíci lety a svou velikostí se vyrovnala kočce cejlonské.
Pozoruhodné je, že fosilii, jediný kus spodní čelisti se dvěma zuby, vědci objevili v jeskyni Hualongdong ve východní Číně, kde v uvedeném období žili dávní lidé. Není proto vyloučeno, že drobné kočky mohly být do jisté míry „domácími mazlíčky“ nebo alespoň mohly chytat myši, které tam tehdy rovněž žily.
Kočka jeskynní
„Kočka, kterou jsme objevili, byla zřetelně menší než dnešní kočky domácí,“ potvrzuje vedoucí výzkumu paleontolog Qigao Jiangzuo z Čínské akademie věd. „Velikostí a hmotností byla blízká dnešním nejmenším druhům koček a je možné, že byla i o něco menší.“ Podrobnosti objevu vědci popisují v odborném časopisu Annales Zoologici Fennici.
Přestože nález kočičích fosilií z období čtvrtohor není nic výjimečného, objev takto malého druhu byl pro paleontology do jisté míry překvapením. V tomto případě přispělo k zachování fosilie právě prostředí jeskyně, které bývá velmi stabilní.
Dnešní asijské malé kočky žijí převážně v zalesněném prostředí, často v blízkosti vody. V tropických lesích se pozůstatky organismů většinou neuchovají a horkém vlhkém klimatu zmizí beze stopy. Když ale kočka Prionailurus kurteni vešla do jeskyně, možná aby si tam smlsla na myších nebo na zbytcích po pravěkých lidech, její fosilie měla šanci přežít dodnes.
Další články v sekci
Nový druh exoplanety: Webbův dalekohled objevil supervenuši
Pozorování Webbova dalekohledu odhalila, že exoplaneta GJ 1214 b je pravděpodobně svět s atmosférou plnou oxidu uhličitého. Připomíná tak obří Venuši.
Jsou to zhruba dva roky, co Webbův dalekohled pozorováním potvrdil svoji první exoplanetu. Nedávná pozorování tohoto nejvýkonnějšího vesmírného teleskopu současnosti sehrála klíčovou roli v objevu úplně nového druhu planety. Jde o další dílek v rozsáhlé mozaice vzniku a vývoje rozmanitých typů planet.
K dnešnímu dni jsme již potvrdili existenci více než pět tisíc exoplanet. Dozvěděli jsme se díky nim, že v Mléčné dráze máme ohromné množství planet, a také to, že planety Sluneční soustavy představují jen velmi omezený výřez toho, co může v planetárních systémech vzniknout. Například mnoho exoplanet se svou velikostí řadí mezi Zemi a Neptun. Ve Sluneční soustavě ale žádnou takovou planetu nemáme.
Masivní Venuše
Mezinárodní tým astronomů, který vedl Kazumasa Ohno z japonské Národní astronomické observatoře, nedávno zacílil Webbův dalekohled na jednu ze zmíněných exoplanet GJ 1214 b. Obíhá kolem červeného trpaslíka v souhvězdí Hadonoše, který je od nás vzdálený jen asi 48 světelných let. Tato exoplaneta byla v roce 2023 oficiálně pojmenovaná Enaiposha.
Badatelé byli zvědaví, co jim o exoplanetě Webbův dalekohled prozradí a nakonec z toho bylo velké překvapení. Enaiposha není ani superzemí bohatou na vodík ani vodním světem, což byly dosavadní tipy odborníků. Ukázalo se, že jde s velkou pravděpodobností o exoplanetu s atmosférou velmi bohatou na oxid uhličitý. Není divu, že tento svět s extrémním skleníkovým efektem označili jako „supervenuši“. Objev nového druhu exoplanety vědci zveřejnili v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters.
V použitých datech jsou ještě nejasnosti a objev bude nutné ještě ověřit. „Detekovaný signál oxidu uhličitého byl v našem výzkumu jen slabý,“ přiznává Ohno. „Museli jsme použít důkladné statistické analýzy, abychom potvrdili, že je vůbec reálný.“ Následné simulace badatelům ukázaly, že nejpravděpodobnějším scénářem pro tuto exoplanetu je první známý svět připomínající mohutnou Venuši.
Další články v sekci
Satelitní snímky NASA prozrazují, že k oteplování přispívá úbytek oblačnosti
Analýzy snímků satelitu Terra odhalují trend úbytku mraků v posledních dekádách. Podle vědců by mohlo jít o pověstný „chybějící dílek“, popisující aktuální rozsah klimatických změn.
Přestože v globálním oteplování hrají zásadní roli především emise uhlíku, které zvyšují skleníkový efekt pozemské atmosféry, spotřeba fosilních paliv není jediným faktorem, který probíhající klimatickou změnu ovlivňuje. Podle nedávné analýzy satelitních snímků v posledních letech ubývá oblačnosti. Podle vědců by mohlo jít o pověstný „chybějící dílek“, popisující aktuální rozsah klimatických změn.
George Tselioudis z Goddardova institutu NASA pro vesmírné studie (GISS) a jeho spolupracovníci analyzovali soubory snímků z amerického satelitu Terra, které pokrývají období posledních 22 let. Výsledky těchto analýz, prezentované na konferenci Americké geofyzikální unie, která se konala na konci loňského roku, podle vědců potvrzují dřívější zjištění.
Mizející mraky
Vypadá to, že oblačnost na planetě klesá o zhruba 1,5 procenta za každé desetiletí. Podle odborníků tyto změny přispívají k oteplování planety. Působení mraků na oteplování je sice komplikované, ale zjednodušeně lze říct, že méně oblačnosti znamená vyšší teploty.
Uvedený úbytek sice na první pohled nepůsobí příliš významně, jak ale uvádí pro vědecký magazín Science klimatický vědec Bjorn Stevens z německého Institutu Maxe Plancka pro meteorologii, zdá se, že tu máme zpětnou vazbu související s oblačností, která vybočuje z dlouhodobého normálu.
V tuto chvíli je otázkou, zda bude tento znepokojivý trend ve vývoji oblačnosti pokračovat i v budoucnu, a jaký bude mít v následujících letech vliv na celkové trendy globálního oteplování. V tuto chvíli nám oblačnost každopádně ukazuje, jak složitý a mnohovrstevný je klimatický systém planety Země.
Další články v sekci
Nevěrnice a panenská dědička: Manželky Fridricha Barbarossy nemohly být odlišnější
Středověk si představujeme jako dobu ženám nepřející. Při bližším pohledu však vysvítá překvapivý fakt. Císař Fridrich Barbarossa, „jemuž se na lovu nikdo nemohl vyrovnat v ovládání koně, psa, sokola či jiných dravých ptáků“, byl ovládán svými ženami...
Fridrich I., jemuž Italové podle rudého zbarvení vousu přezdívali Barbarossa, se zapsal do historie jako jeden z nejvýznamnější evropských panovníků. Život tohoto původně švábského vévody, pozdějšího německého krále a císaře, dal vzniknout rozsáhlému mýtu o velikánovi německých dějin, jenž okouzloval nejen historiky a umělce, ale i diktátory napříč starým kontinentem. Tento muž, „s nímž se žádný z císařů minulosti nemohl srovnávat“, jak napsal jeho současník, italský kronikář Acerbus Morena, samozřejmě okouzloval spoustu žen. A ne jen tak ledajakých…
Odtažitá Adéla z Vohburgu
Psal se rok 1147, když se tehdy dvacetipětiletý švábský vévoda poprvé oženil. Jeho manželka Adéla z Vohburgu přinesla do sňatku jako věno Chebsko, jehož dědičkou se stala po smrti svého otce v roce 1146. Prožili spolu šest let a jejich manželství nepatřilo k šťastným. Adéla svého muže na významné události doprovázela jen zřídka. Dokonce nebyla přítomna ani jeho korunovaci na německého krále v březnu roku 1152.
O rok později se Fridrich s Adélou rozešel. Nebylo se co divit, král potřeboval syna a Adéla mu nebyla schopna porodit ani dceru. To by ovšem jako důvod k rozvodu nestačilo, neboť uzavřená manželství byla z církevního pohledu nerozlučitelná. Výjimkou z tohoto pravidla byly jen vážné důvody. A u panovníků se obvykle nějaký ten důvod podařilo najít. V případě Fridricha Barbarossy spočíval v blízkém příbuzenství manželů, neboť Adélina prababička byla sestrou Fridrichova pradědečka.
Fridrichovy parohy
Šlo o důvod ryze oficiální, jeho budoucí manželka byla vůči němu ve stejném příbuzenském poměru jako Adéla. Neplodnost coby příčina rozvodu je samozřejmě z pohledu krále a pozdějšího císaře, jenž potřebuje potomstvo, naprosto pochopitelná záležitost. Otázkou však zůstává, proč spolu manželé nemohli mít děti. Že by nechtěli, se nedá předpokládat. Byla snad Adéla skutečně neplodná? Brzy se ukázalo, že nikoli. Zdálo by se, že rozvod musel být pro Adélu traumatizující událostí, vždyť ztratila hodnost německé královny. Ale tato sebevědomá žena si podle všeho z rozvodu příliš velkou hlavu nedělala. Jak jinak si vysvětlit, že se krátce poté, co ji papežští legáti s Fridrichem v Kostnici rozvedli, znovu provdala za jistého Dietha z Ravensburgu.
Tento sňatek byl ukázkovou mezaliancí, neboť Adéla byla vysoce postavená šlechtična a bývalá královna, zatímco její nový muž byl pouhý a k tomu nesvobodný rytířský služebník, pouhý ministeriál ve službách toskánského markraběte Welfa VI. Adélina rychlá svatba s nepříliš důležitým člověkem vypovídá zřejmě o pravém důvodu rozvodu, kterým byla Adélina nevěra. Když po svatbě Adéla otěhotněla, zavdala v očích současníků příčinu k nejrůznějším řečem, které ironicky zpochybňovaly oficiální i neoficiální důvody rozvodu královského páru.
Dáma v nesnázích
Tři roky trvalo Fridrichu Barbarossovi, který se mezitím v roce 1155 stal německým císařem, než si našel novou ženu. Původní vyhlídky na byzantskou princeznu padly kvůli zhoršujícím se vztahům s byzantskou říší. K velkému překvapení okolí se nakonec rozhodl pro mladou, tehda sotva patnáctiletou dědičku burgundských zemí. A toto rozhodnutí se ukázalo jako jedno z nejšťastnějších v císařově životě. Přesné datum narození Beatrix Burgundské neznáme. Víme jen, že přišla na svět někdy mezi léty 1140 až 1147 jako jediné dítěte Rainalda III. Burgundského a stala se zákonitou dědičkou otcova bohatého panství.
Její strýc Vilém III. Burgundský však nechtěl něco takového připustit. Po smrti Rainalda III. se jí zmocnil a uvěznil ji v kamenné věži svého dobře opevněného hradu, kde ji ostražitě hlídal. Dědičné poměry v Burgundsku neušly pozornosti rudovousého císaře. Rozhodl se osobně intervenovat. Mladinkou Beatrix osvobodil z moci vládychtivého strýce a v roce 1155 jí nabídl svou ruku. Pompézní svatba se konala 10. června 1156 a trvala šest dní. Účastnil se jí mimo jiné také český kníže Vladislav, jenž přijal Fridrichovu nabídku ke spolupráci na válečném tažení proti Milánu a dalším vzpurným lombardským městům.
Ve válce i v míru
Dne 9. října 1156 korunoval trevírský arcibiskup mladičkou Beatrix německou královnou. Její pověstná krása byla v té době ještě v rozpuku, velmi brzy však dozrála nejen v krásnou, ale rovněž velmi inteligentní ženu. Císař však sňatkem sledoval i politické cíle. Upevnil si vliv v Burgundsku, v zemi, v níž postavení německých panovníků nebylo nikdy silné. Díky své geopolitické poloze představovalo bránu do neklidné severní Itálie, která se v následujících letech stala alfou i omegou Barbarossovy zahraniční politiky.
Mladá královna rozhodně nebyla ochotna trávit svůj čas někde v komnatách a izolovaná od bouřlivého dění. Na rozdíl od Fridrichovy první manželky doprovázela svého muže na diplomatická jednání. A byla přítomna i válečným střetnutím. Tak v srpnu roku 1159 dorazila, vedouc s sebou vojenské posily, k italskému městu Crema, spojenci Milána, které Fridrich právě obléhal. Byla svědkem jak pádu a zničení Cremy, tak také o tři roky později pokoření vzpurného Milána.
Její přítomnost se však stala pro Milánské požehnáním. Královna fungovala jako přímluvce, často spolupodepisovala listiny a s kancléřem Rainaldem z Dasselu měla zásadní vliv na císařovo rozhodování. Proto se ti, kteří si potřebovali naklonit císařovu přízeň, obraceli na laskavé srdce jeho ženy. Beatrix však nebyla v žádném případě naivní. Často sledovala i své vlastní cíle a neváhala za přímluvu přijímat nemalé peněžité dary, jako v případě, kdy prosadila svého příbuzného Petra z Flander do biskupského úřadu v Cambrai. Velmi výmluvný je výše zmíněný případ poražených Milánských. Během týdne prosili konzulové i prostí měšťané císaře o milost. Mnohé okolostojící pohnuli k slzám, jen císař zůstal neoblomný jako kámen. Obrátili se tedy na Beatrix, ale protože k ní neměli přístup, na znamení prosby padli k zemi před okny její komnaty. Nepodařilo se jim sice uchránit město, ale milost a vliv císařovny zachránily Milánským nejen životy, ale i majetek.
Císařovnou v dobrém i ve zlém
Když 1. srpna 1167 korunoval vzdoropapež Paschal III. Beatrix císařovnou, obřad postrádal slavnostně přepychový ráz. Korunovace proběhla ve válkou poničeném chrámu sv. Petra v Římě a téměř ihned poté propukla v císařově táboře malárie, které podlehla nejen velká část vojska, ale též významní hodnostáři jako kancléř Rainald z Dasselu či pražský biskup Daniel. Zdecimované vojsko v čele s císařským párem odtáhlo z neklidného Říma na sever. U městečka Pontremoli je zaskočila armáda nepřátelských měst. Podle legendy se boje účastnila i Beatrix, která, chráníc se štítem, odolávala statečně nepřátelským šípům.
Poté co úspěšně z boje vyvázli, dorazili do Susy. V zpočátku přátelsky nakloněném městě se situace pro císaře vyhrotila, a tak v převleku za podkoního v noci unikl, aniž by se obtěžoval vzít s sebou i svou ženu. Beatrix se stala vězenkyní suských měšťanů!
Toto ne příliš rytířské chování „rytířského“ císaře je pro historiky dodnes záhadou. Beatrix na své pokoření a zajetí v Suse dlouho vzpomínala a podle dobových zpráv s potěšením sledovala, když v září roku 1174 nechal Fridrich Barbarossa Susy vypálit. Na konci svého života ji ve Vienne roku 1182 korunovali královnou burgundskou a právě v Burgundsku žila a vládla poslední dva roky. Vládu zaměřila na upevnění svého panství, působila jako donátorka církevních institucí a také jako významná mecenáška. Zemřela ve dvaačtyřiceti letech, krátce poté, co pochovala svou pětiletou dceru Anežku. Uložili ji do téhož hrobu v dómu ve Špýru.
Podle odborníků patřilo manželství mezi Beatrix a Fridrichem k nejšťastnějším v bohaté historii rodu Štaufů. Celý bouřlivý císařův život provázely četné výhry i prohry, ale byla to právě Beatrix, která se stala zásadní výhrou jeho nelehkého života.
Další články v sekci
Na lovu vesmírného kamení: S jakou přesností umíme předpovědět místo dopadu meteoritu?
Před rokem – 21. ledna 2024, hodinu a půl po půlnoci, zazářil na noční obloze nedaleko Berlína velmi jasný meteor. Podobné úkazy nejsou až tak neobvyklé, ale tento byl přesto výjimečný. Průlet bolidu se totiž podařilo předpovědět 95 minut předem a astronomové na něj byli připraveni.
Těleso, které rozzářilo nebe nad střední Evropou, se povedlo objevit asi tři hodiny před jeho vstupem do zemské atmosféry. Šlo teprve o osmý případ, kdy astronomové dopředu věděli, že zmíněný jev nastane. Naprostá většina jasných i slabých meteorů, které můžeme na obloze sledovat, totiž představuje náhodné úkazy. Meteoroidy coby jejich původci vstupují do ovzduší naší planety neobjeveny, neboť jsou příliš malé, než aby se daly pozorovat předem.
První podle předpovědi
Situace se začala měnit před více než patnácti lety: 7. října 2008 ráno odhalil Richard Kowalski pomocí průzkumu Catalina Sky Survey na arizonské observatoři Catalina Station malý blízkozemní asteroid. Analýza prvních měření jeho dráhy ukázala, že se k nám přibližuje a během 21 hodin by mohlo dojít ke srážce. Těleso dostalo oficiální označení 2008 TC3 a na základě vydaného varování se do jeho sledování zapojily další observatoře na celém světě, což umožnilo zpřesnit dráhu objektu i předpověď impaktu. Došlo k němu následujícího dne nad severním Súdánem, zhruba 20,5 hodiny po objevení tělesa.
V dané oblasti nesledovaly noční oblohu žádné kamery, takže se astronomové museli spolehnout na vzdálená pozorování. Ve výšce 37 km nad povrchem byl zaznamenám výbuch o síle jedné kilotuny TNT. Zachytily ho americké vojenské družice, několik pozemních infrazvukových stanic a satelit Meteosat 8. Jedinými známými očitými svědky se stali piloti letadla společnosti KLM letícího nad Čadem.
Data získaná před impaktem i po něm ukázala, že do atmosféry vstoupil objekt o průměru 2–5 metru, a to rychlostí 12,4 km/s. V Núbijské poušti, nad níž se rozpadl, započalo 6. prosince hledání potenciálních meteoritů – a během prvních tří dnů se jich podařilo nalézt patnáct. Celkem bylo shromážděno šest stovek úlomků o souhrnné hmotnosti kolem 10,5 kg. Meteority dostaly označení Almahata Sitta, což znamená „stanice šest“ a jedná se o vlakovou zastávku na trati mezi Vádí Halfa a Chartúmem.
Funguje to!
Výše zmíněný případ nejen představoval první předpovězený pád meteoritů v historii, ale hlavně ukázal, že princip planetární ochrany může fungovat. Vědci si na něm ověřili, že jsou schopni objevit těleso na kolizní dráze se Zemí a určit, kdy a kde dojde k impaktu. Jelikož hovoříme o objektech s rozměry několika metrů, zůstává zatím doba mezi odhalením a srážkou relativně krátká.
V minulosti americký Kongres pověřil kosmickou agenturu NASA zmapováním 90 % blízkozemních planetek o velikosti přesahující jeden kilometr, jež by dokázaly způsobit globální katastrofu. Uvedený cíl byl splněn kolem roku 2008 a následně vzešlo z Kongresu nové zadání – nalézt 90 % objektů s rozměry mezi 140 metry a jedním kilometrem, které by mohly zapříčinit zkázu regionálního rozsahu. Zároveň se předpokládá, že se v rámci popsané fáze podaří „doobjevit“ zbývajících 10 % větších těles.
Zásah z opačného směru
Současné systémy dokážou zachytit přibližující se planetku pouze při vhodné konstelaci několika důležitých podmínek. Patří mezi ně směr, odkud těleso přilétá, fáze Měsíce a počasí na observatořích zapojených do monitorování oblohy. O tom, že může úder přijít zcela nečekaně, jsme se přesvědčili v roce 2013.
Příběh Čeljabinského meteoru přitom začal nadějně: V roce 2012 byl objeven malý asteroid o průměru 40 metrů a dostal označení 367943 Duende. Výpočty ukázaly, že se k nám znovu přiblíží za 11 měsíců, ale ke srážce nedojde. Jeho následující průlet se tudíž pečlivě monitoroval. Shodou okolností však v tentýž den přiletěla ze směru od Slunce jiná planetka a předvedla nám, jak omezený výhled na oblohu máme. Těleso o průměru asi 17 metrů vstoupilo do zemské atmosféry nad Ruskem a zazářilo jako superbolid. Rázová vlna zranila na 1 500 lidí a poškodila přes sedm tisíc budov. Na povrch dopadlo obrovské množství meteoritů, z nichž největší o hmotnosti 654 kg skončil na dně jezera Čebarkul.
Na kolizní dráze
První krok pro předpověď možné srážky asteroidu se Zemí samozřejmě tvoří jeho objev. V současné době funguje celá řada projektů, jež systematicky monitorují noční oblohu a pátrají po pohybujících se objektech. Přehlídkové dalekohledy mají typicky široké zorné pole, aby pokryly větší úsek nebe v relativně krátkém čase. Programy pro zpracování obrazu automaticky porovnávají snímky stejné části oblohy pořízené v různých okamžicích a hledají změny – tedy objekty, které se na nich objevily nově, zjasnily či změnily polohu. Data o nich shromažďuje a publikuje Minor Planet Center.
Poté se dostávají ke slovu menší dalekohledy s užším zorným polem, jež se zaměří na vymezenou oblast a pořizují další pozice nového tělesa. Tzv. následná pozorování přispívají k postupnému zpřesňování dráhy objektu, přičemž dalekohledů věnujících se uvedené fázi detekce existuje významně víc než přehlídkových přístrojů: Dá se říct, že se na daném poli uplatní i lépe vybavení amatérští astronomové. Následně vstupují do hry automatické systémy vyhodnocení rizika srážky, jako americký Scout či evropský Meerkat. A pokud zjistí, že se těleso nachází na kolizní dráze se Zemí, je vydáno varování.
Přímo ke Slunci to nejde
Z výše uvedeného plyne, že největší slabina předpovědí srážek asteroidů se Zemí spočívá v jejich samotném nalezení. NASA proto navrhuje dvě cesty ke zlepšení: První možnost zahrnuje větší počet výkonnějších přehlídkových dalekohledů, k jejichž typickým představitelům patří Large Synoptic Survey Telescope. Více zmíněných přístrojů v různých částech světa částečně eliminuje vliv počasí na sledování oblohy. Nicméně hlavní nedostatek pozemních pozorování, tedy nemožnost odhalit těleso letící ze směru od Slunce, nadále zůstává.
Naopak kosmický teleskop může být v provozu 24 hodin denně, neovlivňuje ho počasí, a přestože ani on nemůže mířit přímo ke Slunci, dokáže sledovat mnohem bližší prostor kolem naší hvězdy než jeho protějšek na Zemi. Jako druhá možnost se proto zvažuje právě využití vesmírných dalekohledů. Jejich další výhoda tkví v uplatnění infračerveného záření pro přesnější určení velikosti planetek.
Meteority z Vesty
Po dopadu asteroidu 2008 TC3 se očekávalo, kdy se podaří identifikovat další tělesa před jejich kolizí se Zemí. A čekalo se poměrně dlouho: Teprve na Nový rok 2014 objevil již zmíněný Richard Kowalski planetku 2014 AA, která o 21 hodin později vstoupila do zemské atmosféry. Došlo k tomu v centrálním Atlantiku, a s výjimkou slabých infrazvukových záznamů z Jižní Ameriky tak uvedený jev zůstal nepozorován. Průměr původního tělesa se odhadoval na tři metry.
Druhého června 2018 vlétla do atmosféry malá planetka 2018 LA, objevená pouhých osm hodin předtím. Zpočátku ani nebylo jisté, jestli se s naší planetou skutečně srazí, protože se ji podařilo sledovat jen na velmi krátkém úseku dráhy. V čase předpokládaného dopadu hlásil pozorovatel z Botswany jasný bolid. Ještě tentýž den se povedlo identifikovat dvě další předimpaktní pozorování dalekohledem ATLAS, která oblouk dráhy asteroidu prodloužila z původních 85 minut téměř na čtyři hodiny. Stačilo to k definitivnímu potvrzení srážky a dopadu v Namibii, zcela v souladu se sledováním bolidu.
Astronomové dodatečně objevili záznam bolidu na bezpečnostních kamerách a jejich pomocí upřesnili oblast dopadu. První meteorit, pojmenovaný Motopi Pan, byl nalezen 23. června a následovaly další dvě desítky úlomků. Odborníci je klasifikovali jako HED, což je skupina meteoritů, které se před 23 miliony let oddělily z planetky Vesta.
Třikrát do vody
V dalších letech následovaly tři události, kdy se nad vesmírnými objekty pravděpodobně doslova „zavřela voda“. Asteroid 2019 MO dopadl 22. června 2019 do Karibského moře jižně od Portorika, a to 12 hodin po objevu. Padající meteority přitom detekoval meteorologický radar ve výšce 10,6 km nad hladinou. V Grónském moři jihozápadně od ostrova Jan Mayen skončily úlomky planetky 2022 EB5, která zanikla v atmosféře 11. března 2022. Jen dvě hodiny předtím ji identifikoval maďarský astronom Krisztián Sárneczky a záblesky zřejmě spojené s popsaným bolidem se podařilo sledovat ze severního Islandu.
V pořadí šestým předpovězeným impaktem, ale prvním nad hustě obydlenou oblastí, se stal asteroid 2022 WJ1. Objeven byl 11. listopadu 2022 a zanikl o 3,5 hodiny později nad jezerem Ontario. Zároveň se jako první odehrál nad územím pokrytým vědeckými kamerami, určenými pro studium meteorů: Ty tedy navzdory převážně oblačné obloze úkaz zachytily, což umožnilo detailní analýzu bolidu. Bohužel většinu dopadové oblasti pokrývá vodní plocha a nevíme o tom, že by se nějaké meteority podařilo nalézt.
Místo dopadu
O necelý rok později si maďarský astronom Krisztián Sárneczky připsal další úlovek: 12. února 2023 objevil malý asteroid, později označený jako 2023 CX1, který od nás v tu chvíli dělilo 233 000 km. Následná pozorování potvrdila směr k Zemi a 6,5 hodiny po objevu vstoupilo těleso do atmosféry nad kanálem La Manche. K dopadu došlo těsně před čtvrtou hodinou ranní v Normandii, ale díky varování úkaz zaznamenala spousta svědků z celé západní Evropy – a samozřejmě také nejrůznější kamery, ať už cíleně, nebo náhodou.
Těleso začalo svítit ve výšce 89 km nad Zemí, ve 28 km se zcela rozpadlo a poslední úlomky pohasly 20 km nad povrchem. Poté následovala tzv. temná fáze, kdy už fragmenty nesvítí, ale klesají volným pádem. Do pátrání po meteoritech se zapojili i čeští astronomové z Ondřejova: Jiří Borovička a Pavel Spurný zpracovali fotografické a video záznamy bolidu a již 15. února publikovali pravděpodobnou oblast dopadu. Ještě téhož dne se pak skutečně povedlo nalézt první úlomek, o hmotnosti 95 g.
Nebe nad Berlínem
Když Krisztián Sárneczky hovořil loni v září na přednášce o svých objevech, přiznal se, že by jej po nálezu prvního ze zmíněných malých asteroidů nenapadlo, že se mu něco podobného povede znovu. Přesto svůj úspěch s objektem 2023 CX1 zopakoval, a o rok později přidal i třetí: 20. ledna 2024 večer objevil malé těleso, které ihned upoutalo pozornost astronomů. Krátce po půlnoci pak byla vydána zpráva, že se asteroid pohybuje na kolizním kurzu se Zemí a ke srážce dojde za 1,5 hodiny nad střední Evropou. V tu dobu už bylo zřejmé, že půjde o jasný meteor pozorovatelný z rozsáhlého území, včetně Česka.
Jelikož panovala bezmračná noc, podařilo se jej zaznamenat na řadě stanic Evropské bolidové sítě řízené z Ondřejova. Mnozí amatérští a profesionální astronomové úkaz pozorovali i na vlastní oči. Vědci z Astronomického ústavu české Akademie věd rychle zpracovali získaná data, přidali k vlastním záznamům z kamer dvě videa z německé části celosvětové sítě AllSky7 a již následujícího dne publikovali o pozorovaném jevu první zprávu. Model výškového větru poskytnutý Českým hydrometeorologickým ústavem umožnil zpřesnit předpokládanou dopadovou oblast. Data přitom ukázala, že šlo o těleso menší než metr s původní hmotností kolem 100 kg. A spektrální záznamy naznačily, že jej tvořil neobvyklý materiál, zřejmě bohatý na minerál enstatit.
Test na výbornou
Do lokality předpokládaného dopadu u obce Ribbeck asi 50 km západně od Berlína se mezitím sjela řada profesionálních i amatérských hledačů – a 25. ledna ohlásil polský tým první nález. Místo dopadu přitom leželo v oblasti predikované českými vědci. Postupně se povedlo nalézt několik desítek meteoritů velmi neobvyklého vzhledu a o týden později byly klasifikovány jako tzv. aubrity, které skutečně tvoří převážně enstatit.
Vědcům pak planetka 2024 BX1 poskytla unikátní příležitost ověřit metodu výpočtu heliocentrické dráhy z pozemních pozorování, a to díky porovnání s trajektorií získanou ze sledování asteroidu ještě před srážkou se Zemí. A pro český tým dopadl zmíněný test na výbornou: Obě dráhy byly totiž naprosto totožné.
Další články v sekci
Pod historickým peruánským centrem Cuzca vede dávný incký „labyrint“
Archeologové potvrdili dávné zvěsti o existenci dlouho hledaného systému podzemních chodeb, který vybudovali Inkové pod centrem své říše Cuzcem.
Cuzco je historické centrum říše Inků, které se rozkládá ve vysokohorském prostředí peruánských And. Má bohatou historii, obestírají ho ale také pozoruhodné záhady. Například se tam již celá staletí šuškalo, že se pod Cuzcem nachází „labyrint“ – systém podzemních tunelů, který tam vybudovali Inkové.
Archeologové po tomto labyrintu zvaném Chincana dlouho pátrali a nedávno konečně uspěli. Na tiskové konferenci to oznámil peruánský odborník Jorge Calero Flores.
Tunely pod Cuzcem
Flores s kolegy nejprve intenzivně studovali historické texty ze 16. až 18. století a pátrali v nich po zmínkách o podzemních chodbách. Mezi záznamy, které nejvíce napomohly jejich úsilí, byl text anonymního španělského jezuity z roku 1594, který zmiňuje, že hlavní tunel labyrintu vede pod komplexem katedrály v Cuzcu. Stejný text rovněž zmiňuje, že průchod začíná v chrámu Slunce Coricancha a končí v citadele Sacsayhuamán – „pevnosti“ vystavěné z obrovských, přesně opracovaných a dokonale do sebe zapadajících kamenných bloků, nacházející se na severním okraji Cuzca.
Druhá fáze pátrání zahrnovala průzkum pomocí akustických zařízení, s nimiž badatelé pátrali po podzemních prostorách. Na takto vytipovaných místech nakonec proběhl detailní průzkum s georadarem, díky němuž Flores a jeho spolupracovníci detailně zmapovali nalezený systém chodeb.
Badatelé objevili zmíněný hlavní tunel z chrámu Coriancha do citadely Sacsayhuamán, a také tři postranní chodby, které se z tohoto tunelu oddělují. Není to sice složité bludiště, ale rozhodně jde o významný objev. Zatím není jasné, k čemu tento podzemní systém sloužil, archeologové ale hodlají proniknout dovnitř a incké tunely důkladně prozkoumat. To by mohlo původní smysl podzemního labyrintu osvětlit.
Další články v sekci
Jen pro jistotu! Proč vznikaly a jak si vedly nouzové stíhačky Spojenců?
Spojenci po většinu války disponovali dostatkem kvalitních stíhaček, přesto i jejich letectva zadali výrobu letounů, které by se daly stavět rychleji a bez využití strategických materiálů. Které stroje se zrodily ve Velké Británii, Austrálii a Spojených státech?
Během letecké bitvy o Británii v létě 1940 tvořily páteř britských stíhacích sil legendární letouny Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire. Ostrovní továrny sice dokázaly udržovat dostatečnou rychlost výroby pro nahrazování ztrát a formování nových perutí, v atmosféře opotřebovávací války s Luftwaffe ale u špiček RAF zavládly obavy z případného nedostatku strojů. Během léta 1940 proto britské ministerstvo letectví vytvořilo technickou specifikaci F.9/40 na co možná nejlevnější „nouzovou“ stíhačku. Ta měla být připravena v záloze pro případ, že by ztráty hurricanů a spitfirů přesáhly únosnou mez.
Slibný náhradník
Úkolu zkonstruovat požadovaný stroj se chopila továrna Miles, která shodou okolností na podobném projektu pracovala již v září 1939. Inženýři podniku navrhli kompaktní celodřevěnou konstrukci, která pro úsporu času i prostředků využívala řadu komponent ze cvičných letounů Miles Master. Snaha o jednoduchost a nízkou cenu se odrazila například i v absenci hydrauliky či použití pevného podvozku. Ten sice zvyšoval odpor vzduchu, na druhou stranu ale zanechal v křídlech více prostoru pro palivo a munici. O pohon se pak staral vidlicový dvanáctiválec Rolls-Royce Merlin XX s výkonem 940 kW. Výzbroj tvořilo osm kulometů ráže 7,7 mm v křídlech.
Nový typ dostal označení M.20 a práce na něm probíhaly natolik rychle, že prototyp vznikl sotva devět týdnů po zadání specifikace. Poprvé M.20 vzlétl 15. září 1940 a testy ukázaly, že i přes svou až primitivní konstrukci je přijatelně obratný, dobře se ovládá a s maximální rychlostí 563 km/h je dokonce nepatrně rychlejší než soudobé varianty hurricanů nesoucí stejnou výzbroj. Oproti hurricanu a spitfiru měl M.20 navíc i delší dolet a nesl jednou tolik munice.
I přes slibný potenciál ale nakonec k sériové výrobě nedošlo. Luftwaffe byla nad Británií poražena, nedostatek hurricanů a spitfirů nenastal a nouzová stíhačka tak pozbyla smysl. Zůstalo proto pouze u jediného prototypu. Továrna Miles se nevzdávala a o rok později zkonstruovala druhý prototyp upravený na katapultovou stíhačku. Letoun obdržel záchytný hák a úchyty pro katapult, což mělo umožnit jeho vypouštění z obchodních lodí. Pro tento účel ale britské námořní letectvo začalo využívat stíhačky Hurricane. Oba prototypy M.20 tak nakonec skončily ve šrotu.
S britským srdcem
Australská státní letecká továrna CAC vznikla teprve v roce 1936 a svůj první produkt, dvojmístný víceúčelový letoun Wirraway, představila o tři roky později. Australské letectvo RAAF proto muselo spoléhat na dodávky letounů z Británie, ta ale po pádu Francie v létě 1940 bojovala o holé přežití a prakticky veškeré vyrobené stroje putovaly do stavu RAF. Tváří v tvář japonské hrozbě tak šéfdesignér CAC Lawrence Wackett přišel na sklonku roku 1941 s návrhem zkonstruovat domácí stíhačku. Továrna ale se stavbou podobných strojů neměla žádné zkušenosti a budoucí design proto měl využívat maximum komponent z již existujících zahraničních letounů v inventáři RAAF.
Práce započaly v prosinci 1941, jen pár dní po japonském útoku na Pearl Harbor. Základem se stal již zmíněný wirraway, z něhož konstruktéři převzali zadní polovinu trupu včetně ocasních ploch. Ze stejného letounu pocházela i středová sekce, podvozek a základ pro křídlo, které konstruktéři mírně zkrátili a upravili pro montáž výzbroje. K tomuto celku CAC vyvinulo jednomístný kokpit a příď upravenou pro montáž nového motoru. Tím se stal americký hvězdicový 14válec R-1830 Twin Wasp o výkonu 890 kW, který firma CAC vyráběla v licenci pro lokální verzi torpédového bombardéru Bristol Beaufort. Pro zajištění dobré pasivní ochrany dostal design do vínku pancéřování kokpitu, neprůstřelný čelní štítek a samosvorné obaly palivových nádrží. Výzbroj pak měly tvořit dva 20mm kanony Hispano v křídlech doplněné čtveřicí kulometů puškové ráže. Výsledkem byl kompaktní, nicméně poněkud zavalitý stroj označený jako Boomerang.
Bumerang proti pěšákům
První objednávka na 105 kusů přišla v únoru 1942 ještě před dokončením úvodních kusů a poprvé letoun vzlétl na konci května téhož roku. Piloti si při testech pochvalovali snadnou pilotáž boomerangu, dobrou obratnost malých a středních výškách, vysokou stabilitu při střelbě a velmi dobrou úroveň pasivní ochrany. Zásadní slabinu ale představovala nízká rychlost (pouze 490 km/h) a slabá stoupavost. Vadil i nedostatečně účinný kompresor omezující výkony ve výškách; továrna CAC sice navrhla variantu s turbokompresorem, ta ale zůstala jen ve fázi prototypu.
Hrozba nedostatku moderních letounů pak pominula v létě 1942, kdy do Austrálie začaly proudit americké stíhačky P-40 a na kontinentu bylo rozmístěno několik perutí amerického letectva. Australská vláda nicméně nechala výrobu běžet a do konce června 1943 vzniklo 105 kusů. Ty v roce 1944 doplnilo dalších 95 exemplářů vylepšené verze Boomerang Mk.II a 49 fotoprůzkumných CA-19.
K jednotkám dorazily první boomerangy v dubnu 1943. Snahy o využití v roli záchytné stíhačky pro obranu severní Austrálie ztroskotaly na nízké rychlosti a stoupavosti letounu a boomerangy si až do konce kariéry nepřipsaly jediný sestřel. Daleko větší úspěch ale typ zaznamenal v roli lehkého bitevníku, kdy piloti poskytovali přímou vzdušnou podporu jednotkám bojujícím na džunglí pokrytých ostrovech jihozápadního Pacifiku. V této roli přišla vhod výkonná výzbroj boomerangu, stabilita za letu usnadňující operace v malých výškách a především odolná konstrukce schopná snášet těžká poškození. Díky tomu boomerangy během své kariéry utrpěly pouze lehké ztráty a zůstaly ve službě i po příchodu výrazně modernějších strojů. Z operačmí služby byly staženy až v srpnu 1945.
Dřevěný pokus
Všechny doposud uvedené příklady nouzových stíhaček vznikly buď kvůli nedostatku modernějších letounů či nepříznivé válečné situaci. Spojené státy americké ani jeden z těchto problémů řešit nemusely – během konfliktu se v USA vyráběly kvalitní prvoliniové stíhačky a je proto s podivem, že i tady spatřil světlo světa projekt, který lze rovněž klasifikovat jako nouzový design. Prvotním impulsem se stala neoficiální technická specifikace Tri-4, skrze kterou americké letectvo USAAF poptávalo lehký stíhací letoun vyráběný z nestrategických materiálů. Stroj měl mít vzletovou hmotnost maximálně 1 700 kg, což by teoreticky umožnilo dosáhnout dobrých výkonů i se slabším motorem.
Úkolu se chopila letecká továrna Bell, která během roku 1942 přišla s projektem označeným jako XP-77. Plány počítaly s velmi malým a lehkým dolnoplošníkem, jenž by disponoval celodřevěnou konstrukcí s překližkovým potahem a příďovým podvozkem. Pilot byl usazen v plně uzavřeném kokpitu umístěném za odtokovou hranou křídla, což mělo zajistit dobrý výhled do stran a dozadu. Jako pohonnou jednotku konstruktéři vybrali invertní, vzduchem chlazený 12válec Ranger XV-770-9 s kompresorem. Tento agregát produkoval sotva 370 kW výkonu, díky kompresoru a lehké konstrukci se ale očekávala maximální rychlost téměř 660 km/h ve výšce 8 230 m. Co do výzbroje měl XP-77 nést 20mm kanon v ose vrtule doplněný o dvojici kulometů ráže 12,7 mm v přídi trupu.
Prototyp plný potíží
Práce na prototypu započaly v roce 1942, už od počátku ale projekt sužovaly vážné potíže. Hmotnost postupně narůstala až nad letectvem stanovený limit, továrna se potýkala s nespolehlivými subdodavateli a kvůli vývojovým problémům motoru XV-770-9 se konstruktéři museli smířit s nepřeplňovanou verzí XV-770-7 o výkonu 388 kW. Snaha o snížení hmotnosti způsobila vážné zpoždění, kvůli čemuž nakonec USAAF ztratilo o letoun zájem a původní objednávku na 25 kusů snížilo na pouhých šest.
První neozbrojený prototyp tak vzlétl až 1. dubna 1944 a již od začátku vykazoval špatné letové vlastnosti. I bez výzbroje byl příliš těžký, velmi těžko se ovládal a trpěl silnými vibracemi. Vadila i dlouhá příď omezující výhled vpřed při pojíždění a přistání. Motor kvůli absenci přeplňování rychle ztrácel výkon, takže maximální rychlost klesla na sotva 530 km/h v malé výšce. Dlouhý seznam potíží pak uzavíraly problémy s pevností trupu zapříčiněné nekvalitním lepidlem. Vzhledem k výše uvedenému tak není divu, že v prosinci 1944 letectvo projekt XP-77 definitivně ukončilo. Do té doby vznikly pouze dva prototypy, z toho jeden byl zničen při nehodě v říjnu 1944.
Další články v sekci
Fuj, bílá voda: Mléko bylo v Římě považováno za nápoj barbarů a chudiny
Římané se pyšnili svou kulturní nadřazeností. Vysmívali se „necivilizovaným barbarům“ – jejich pohanským bohům, nedostatečně květnaté řeči se spoustou zmatených dialektů, chabé hygieně i tomu, co jedí a pijí.
Proto by nás nemělo překvapit upřímné pohoršení dobyvatele Julia Caesara nad tím, kolik Britoni pozřou mléka. Z Keltů, kteří popíjejí „syrový tekutý výměšek žaludků“ koz a krav, si utahoval geograf Strabón. A pro zálibu Germánů v „nechutném suchém vytloukaném mléce“, tedy másle, měl jen slova pohrdání i jinak rozumný senátor Tacitus. Ve starém Římě se totiž mléko nepilo. Naopak, bylo považováno za poněkud nechutnou surovinu, tolerovanou jen díky její nezbytnosti při výrobě sýrů.
Věci, které slušný Říman nedělá
Nevraživostí vůči mléku a máslu neprosluli ve Středomoří pouze Římané. Podobně negativně se k němu stavěli i staří Řekové, u kterých bylo slovo boutyros považováno za hanlivé. Označovalo „kraví a kozí lidi“, špinavé pastevce, kteří jsou schopni nejrůznějších zvrácených nechutností. Například stloukat máslo, a navíc ho i jíst! Obvykle se tak vyjadřovali o obyvatelích Thrákie nebo příslušnících bulharských kmenů…
Neoblíbenost másla ve starověkém Římě i v Řecku vycházela ze stejných kořenů. Byl to prostě nadbytečný produkt, pro který místní kuchyně neměla uplatnění. Potřebujete smažit a péct? „Máte přece olivový olej, ne? Tak do toho laskavě nedávejte tu mazlavou kraví věc,“ řekl by vám asi o poznání peprněji nějaký dávný předchůdce Zdeňka Pohlreicha. Olivový olej, který snesl i vyšší teploty smažení a byl o poznání trvanlivější, neměl zkrátka na pobřeží Středozemního moře konkurenci.
Dá se to vysvětlit i jinak: v jakém stavu asi bylo máslo stlučené barbary kdesi na hranicích impéria, než dorazilo na císařův stůl? Říci, že žluklé, by plně nevystihovalo jeho „kvality“. Jistě není pravda, že by se obyvatelé Středomoří zříkali chovu dobytka. Ale za jediný jakž takž přijímaný mléčný produkt té doby se považovaly tvrdé sýry, které prošly delším zpracováním. Na těch si pochutnávali chudí i bohatí. Takový zauzený kozí sýr z Velabrumu s trochou chřestu a oliv jistě nikoho z Kapitolu neurazil!
Mléko je víno chudých
Mléko v římské říši sem tam popíjeli jen ti, kdo byli skutečně blízko u zdroje: chudina a venkované. Přepravovat bílou tekutinu na větší vzdálenosti bez potřebného systému chlazení totiž nešlo. To mezi barbary, v poměrně chladnějším Skotsku, Irsku nebo Walesu byla situace jiná. Není divu, že místní brzy pronikli i do tajemství smetany a vynikajících sýrů.
Vztah k přímé konzumaci mléka se ale v Evropě nezměnil ani staletí po pádu Říma. Mléko pili špinaví „lidé od krav“, aristokracie tímto produktem pohrdala. Ještě ve 13. století se o pití mléka píše jako „rozpustilosti dětí a rozmaru starců“. Těm se tento lehce pohoršující zvyk dal odpustit, ale ve slušném podniku by vás sklenicí mléka určitě nepohostili.
Změnily to vlastně až kaaskoppen, v překladu sýrové hlavy, tedy Holanďané. Ti dotáhli výrobu sýrů, mléčných produktů a jogurtů k dokonalosti. A učinili z mléka kultivovanou a velmi žádanou záležitost. Od té doby je společenský kredit mléka na vzestupu a už se nepovažuje za známku pokleslosti.
Další články v sekci
Nejjedovatější pavouk Austrálie má nejméně dva větší bratrance
Australská příroda se jen hemží roztodivnými druhy, které mohou být člověku smrtelně nebezpečné. Nedávno se ukázalo, že nejjedovatější australský pavouk má ve skutečnosti nejméně dva větší bratrance.
Za nejnebezpečnějšího pavouka Austrálie je považován sklípkanec jedovatý (Atrax robustus). Tento až pět centimetrů velký pavouk je obávaný pro své agresivní chování a zvyk samců zatoulávat se do městských oblastí.
Kousnutí sklípkance je vzhledem k velikosti jeho chelicer velmi bolestivé a jeho jed, působící přímo na nervový systém, je smrtelně nebezpečný i pro člověka. Ročně je hlášeno okolo 30 případů kousnutí sklípkancem, naštěstí proti jeho jedu již existuje účinná protilátka a za posledních 40 let není známý žádný případ úmrtí člověka na následky kousnutí tímto pavoukem. Společně s jihoamerickými palovčíky je ale australský sklípkanec považovaný za nejjedovatějšího pavouka na světě.
Velký chlapec
Mezinárodní tým vědců z německého Leibnizova institutu pro analýzu změn biodiverzity, Australského muzea v Sydney a Flindersovy univerzity v Adelaide nedávno zjistil, že sklípkanec jedovatý, není jedním zástupcem svého druhu, jak se dlouho předpokládalo. Ve skutečnosti má dva „bratrance“ – sklípkance jižního (Atrax christenseni) a až devět centimetrů velkého sklípkance Christensenova (Atrax christenseni), kterému vědci přezdívají Big boy (velký chlapec).
K rozlišení jednotlivých sklípkanců vědci použili kombinaci anatomických a molekulárních porovnání. Zatímco sklípkanec jedovatý se vyskytuje v okruhu asi 160 kilometrů od města Sydney, jeho jižní bratranec obývá Modré hory jižně a západně od Sydney a teritoriem sklípkance christensenova je oblast v okolí města Newcastle severně od Sydney. Podrobnosti svých zjištění vědci popisují v odborném časopise BMC Ecology and Evolution.
Další články v sekci
Vláknina je překvapivým spojencem během chřipkové sezóny
V období respiračních infekcí je žádoucí mít imunitu v co nejlepším stavu. Užitečným pomocníkem je v tomto směru vláknina, především její rozpustná forma.
V České republice se naplno rozbíhá chřipková sezóna. Zároveň není tajemstvím, že pokud jde o virová onemocnění, obvykle nemáme k dispozici léčiva, která by infekci rázně přemohla, jako antibiotika v případě bakterií. Proto má smysl věnovat úsilí prevenci, tedy očkování, pokud je k dispozici, a také udržování dobré kondice a výkonné imunity.
Vědci Čínské univerzity Hong Kongu rozhodně doporučují nevynechat každoroční očkování proti chřipce, zároveň ale radí dbát na dostatečný příjem vlákniny. Zjistili totiž, že vláknina, zejména ta rozpustná, zesiluje odolnost organismu proti virovým infekcím, jako je právě chřipka. Je to tajná zbraň, která je ale přitom snadno dostupná.
Vláknina proti virům
Rozpustná vláknina představuje významný zdroj potravy pro probiotické bakterie ve střevech. Tyto bakterie produkují mastné kyseliny s krátkým řetězcem neboli SCFA (podle anglického Short-chain fatty acids). Oběhový systém je roznáší po celém těle, kde potom tyto molekuly zesilují působení imunitního systému.
Francis Chan a jeho kolegové provedli sérii experimentů, v nichž sledovali jak molekuly SCFA ovlivňují boj s virovými infekcemi. Ukázalo se, že významně přispívají k potlačování viru chřipky, respiračního syncyciálního viru, původce nachlazení čili rhinoviru i původce covidu-19. Naopak u viru chikungunya a latentních virů, jako je HIV nebo herpesvirus může být působení molekul SCFA problematické.
Zdrojem rozpustné vlákniny, která nejvíce zvyšuje produkci mastných kyselin s krátkým řetězcem, jsou mnohé potraviny, včetně luštěnin, lněného semínka, ovsa, žita nebo třeba ječmene. Tento typ vlákniny rovněž obsahuje řada druhů ovoce, především jablka a banány, a také zelenina jako brambory, brokolice, mrkev a další kořenové zeleniny.
