Satelity mise Swarm detekují magnetické signály oceánských přílivů
Trojice satelitů mise Swarm poskytuje velmi přesná data o pozemském magnetickém poli a jeho zdrojích, včetně pohybu mas mořské vody.
Evropskou konstelaci Swarm tvoří tři satelity, které studují geomagnetické pole Země. Naše planetární magnetické pole, které se rozprostírá od zemských hlubin do okolního vesmíru, vytvářejí především pohyby roztaveného železa vnějšího jádra Země. Existují ale i další zdroje zemského magnetismu, jako jsou magnetizované horniny v zemské kůře a kupodivu i oceány.
Pozemské oceány si obvykle nepředstavujeme jako zdroj magnetického pole. Slaná voda je ale ve skutečnosti elektricky vodivá. Když se proudění mořské vody při přílivu a odlivu pohybuje zemským magnetickým polem, vzniká slabý elektrický proud, který zase naopak generuje magnetické signály. Ty mohou být detekovány z vesmíru.
Dálkový průzkum magnetického pole Země
Satelity mise Swarm operují na oběžné dráze ve výšce 462 až 511 km a měří zemské magnetické pole s největší přesností v historii. Díky tomu dovedou zaznamenat zmíněné magnetické signatury vytvářené pohyby mořské vody při přílivu a odlivu a odlišit je od jiných, silnějších zdrojů pozemského geomagnetického pole. Mise Swarm začala v roce 2013 a měla původně trvat 4 roky. Satelity ale pracují už 12. rok, i když na orbitě samozřejmě nevydrží věčně.
Alexander Grayver z německé Kolínské univerzity a jeho kolegové využili data mise Swarm o magnetismu mořské vody a sestavili z nich nové modely této zvláštní komponenty pozemského magnetismu. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil odborný časopis Philosophical Transactions of the Royal Society A.
Jak uvádí manažerka mise Swarm Anja Strømmeová, studie Grayverova týmu potvrzuje, že data získaná satelity Swarm mohou posloužit ke studiu pohybů a vlastností mas mořské vody. Také je z nich možné vyčíst leccos zajímavého o struktuře svrchní části zemského pláště, včetně rozložení magmatu, které má spojitost se sopečnými erupcemi.
Další články v sekci
Polární vír přinesl do Severní Ameriky extrémně chladnou zimu
Nedávné prudké ochlazení Spojených států měl na svědomí oslabený polární vír, skrz který pronikla do nižších zeměpisných šířek masa velmi chladného polárního vzduchu.
Začátkem letošního ledna zasáhla v podstatě celé kontinentální Spojené státy rozsáhlá sněhová bouře. Sedm států vyhlásilo výjimečný stav, ustal letecký provoz a život se do značné míry zastavil. V jedné oblasti státu New York během 24 hodin nasněžilo úctyhodných 1,9 metru sněhu.
Odborníci se shodují, že extrémní zimní počasí přinesl do Severní Ameriky rozkolísaný severní polární vír. Jde proudění polární větrů, které se ženou západním směrem kolem severního pólu. Vanou ve výšce 16 až 48 kilometrů a každou zimu svým prouděním uzavírají extrémně chladný vzduch nad pólem.
Nestabilní vír
Když je polární vír stabilní a intenzivní, udrží zmíněný mrazivý polární vzduch ve vysokých zeměpisných šířkách. Když ale vzdušné proudění polárního víru zeslábne, trajektorie víru se výrazně deformuje a polární vzduch může pronikat hluboko na jih. Polární vír obvykle počasí v nižších zeměpisných šířkách neovlivňuje. Když k tomu ale dojde, tak jako v tomto případě, důsledky bývají extrémní. Uvedenou zimní bouři v Severní Americe vytvořil kus zhrouceného polárního víru.
Podle expertky na atmosféru Amy Butlerové z amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA), není jasné, do jaké míry je chování polárního víru ovlivněno globálním oteplováním. Také je obtížné předpovídat chování polárního víru do budoucna, protože intenzitu jeho proudění ovlivňuje řada různých faktorů.
Pohled do historie ukazuje, že podobné „chladné vlny“ s náhlým příchodem velmi studeného počasí se teď ve skutečnosti odehrávají méně často než v minulosti a jsou méně extrémní. To ale neznamená, že by nebyly rizikem. Když jsou takové události vzácnější, lidé a komunity jsou na ně méně zvyklé a mají větší problém se s nimi vyrovnat.
Další články v sekci
Největší ledovec světa míří k ostrovům v jižním Atlantiku a ohrožuje miliony zvířat
Obří ledovec velký jako Zlínský kraj se pohybuje směrem k britské Jižní Georgii a Jižním Sandwichovým ostrovům. Pokud by došlo k „nárazu“ ledovce na pobřeží, mohlo by to znamenat katastrofu pro místní faunu.
1 300 kilometrů na východ od Falklandských ostrovů se v jinak velmi pustém jižním Atlantiku nachází britské zámořské území Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy, které vešlo ve známost coby dějiště války o Falklandy mezi Velkou Británií a Argentinou v roce 1982. Jinak je tato část světa klidná a rozruch tu nejčastěji vyvolávají ledovce.
Děje se tomu tak i nyní. K tomuto britskému území poměrně rychle míří momentálně největší ledovec světa A23a, jehož rozloha okolo čtyř tisíc kilometrů čtverečních se blíží například velikosti Zlínského kraje.
Ohrožení ledovcem
Ve čtvrtek 16. ledna se tento megaledovec nacházel podle údajů amerického Národního centra pro led (USNIC) ve vzdálenosti asi 290 kilometrů od zmíněného britského zámořského území a byl na jeho kolizním kurzu. Pokud by skutečně došlo k „nárazu“ této mimořádné masy ledu na některou část pobřeží Jižní Georgie a Jižních Sandwichových ostrovů, mohla by jít o katastrofu obřího rozsahu.
Nejde přitom ani tak o obyvatele tohoto britského území, kterých tam stále žije jen okolo dvaceti a jejich případná evakuace by tak nepředstavovala velký logistický problém. „Náraz“ obřího ledovce by mohl přinést zkázu rozsáhlým koloniím mořských živočichů, včetně tučňáků nebo tuleňů, kteří tam žijí. Obří masa ledu by mohla zablokovat vodní migrační trasy a u pobřeží vytvořit „plovoucí ledovcové město“.
Ledovec A23a, přezdívaný „Královna ledovců," se odlomil od šelfového ledovce Filchnera-Ronneové v jižní části Weddelova moře na samotném jihu Atlantiku u Antarktidy vlastně již v roce 1986. Podle Britské antarktické průzkumné služby ale zůstal viset na mořském dně déle než 30 let, než se v roce 2022 uvolnil a vydal se na cestu směrem na sever.
Chování ledovců je obtížné předpovídat, takže není jisté, jak to s ním dopadne. Aktuální předpovědi však naznačují, že ledovec A23a bude oceánskými proudy dopraven do Drakeova průlivu, kde končí svou pouť řada ledovců. Jižní Georgie a Sandwichovy ostrovy se nacházejí na východním okraji tohoto průlivu.
Další články v sekci
Teorie kosmické prázdnoty: Ukrývá se klíč k odhalení tajemství temné hmoty v kosmické nicotě?
Obrovské pusté oblasti našeho vesmíru zvané prázdnoty by mohly přispět k vyřešení jeho největších záhad, zejména pokud jde o temnou hmotu a temnou energii.
Očima výkonného teleskopu vypadá noční obloha na první pohled všude stejná, posetá hvězdami a galaxiemi. Bližší zkoumání však ukáže, že je hmota ve vesmíru z velké části uspořádaná ve vláknech pomyslné pavučiny, která obepínají nezměrné kosmické prázdnoty. Zmíněné oblasti nicoty o průměru desítek až stovek milionů světelných let přitom mohou přispět k výzkumu velkých vesmírných záhad.
Chybějící třetí rozměr
Až do konce 70. let minulého století astronomové předpokládali, že v největších prostorových měřítkách je vesmír víceméně rovnoměrný. A nešlo jen o dojem: Bylo jasné, že se hvězdy shlukují do galaxií a ty zase vytvářejí kupy a nadkupy, v nichž se vyskytují desítky, stovky, nebo i tisíce hvězdných ostrovů. Co se však týká největších rozměrů v kosmu, měli vědci coby klíčový zdroj informací k dispozici mikrovlnné reliktní záření, vyzářené do vesmíru asi 380 tisíc let po Velkém třesku. Kosmické observatoře ho mohou detekovat z celé oblohy a z jejich dat vyplývalo, že zmíněné elektromagnetické záření vypadá velmi homogenně. Odborníci se původně domnívali, že to odráží stav celého vesmíru.
Pozorování do té doby zachycovala oblohu především jako 2D snímek a jen v omezené míře zahrnovala hloubku coby třetí rozměr, tedy vzdálenost kosmických objektů od nás. Astronomové na tom postupně pracovali a zjišťovali, jak daleko se konkrétní cíle nacházejí. Museli odhadnout vzdálenost velkého množství galaxií, aby se začal skládat obrázek skutečného uspořádání vesmíru ve třech rozměrech.
Nicota opravdu existuje
V roce 1978 se američtí badatelé Laird Thompson a Stephen Gregory setkali s prvními náznaky, že ve skutečnosti není hmota ve vesmíru na největších prostorových škálách uspořádaná úplně rovnoměrně, ale existují i do značné míry prázdná místa. V roce 1981 na ně navázal Robert Kirshner, když s kolegy objevili ve směru k souhvězdí Pastýře ohromující oblast o velikosti asi 400 milionů světelných let, jež se tak stala první odhalenou kosmickou prázdnotou – anglicky „void“. Jak jednou trefně poznamenal americký vědec Gregory Scott Aldering, kdyby se Mléčná dráha nacházela v jejím centru, až do poloviny 60. let bychom nevěděli o jiných galaxiích ve vesmíru.
Nějakou dobu zůstávalo nejasné, zda nejde o pouhou chybu měření. V roce 1986 však Margaret Gellerová, John Huchra a Valérie de Lapparentová potvrdili, že jsou dříve objevené prázdnoty skutečné. Při technicky náročném výzkumu proměřili vzdálenosti mnoha stovek galaxií na velkém úseku oblohy a zjistili, že se zmíněná „prázdna“ vlastně nacházejí všude: Vesmír je plný víceméně sférických prázdnot, které obklopují vlákna tvořená galaxiemi. Šlo přitom o velkou výzvu pro tehdejší modely vzniku a vývoje kosmu. Detailnější výzkumy nicméně dál dokládaly, že je proděravěný prázdnotami jako ementál – zatímco reliktní záření je naopak homogenní, třeba jako tavený sýr. Vědci se proto museli ptát, jaké síly vytvarovaly vesmír z podoby taveného sýra do ementálu.
Tajemná látka
Významným faktorem, s nímž bylo nutné v kosmologických modelech počítat, se v 80. letech stala temná hmota. Dodnes sice neznáme její přesnou podstatu, ale podle všeho ve vesmíru nad veškerou běžnou látkou několikrát převažuje. Její gravitační vliv pak mohl způsobit, že oblasti raného kosmu dosahující oproti okolí jen o něco vyšší hustoty měly mnohem větší gravitační sílu, než si vědci představovali před zavedením konceptu temné hmoty. Silným působením gravitace tam potom vznikaly hvězdy a galaxie, zatímco z míst, kde byla původně hustota kosmu pouze o něco nižší, se vyvíjely prázdnoty.
Od dob prosazení představy, že je hmota ve vesmíru na největších prostorových škálách uspořádaná v podobě pavučiny, se většina badatelů věnovala zkoumání jejích vláken. Na prázdnoty se naopak zaměřila jen hrstka odborníků: Problém spočíval v tom, že jsou prostě prázdné a nebylo tam příliš co zkoumat. Navíc se s jejich výzkumem pojily rovněž technické problémy. Aby s nimi mohli vědci pracovat, potřebovali jich prostudovat velké množství a statisticky je vyhodnotit – tedy alespoň pokud jde o parametry, které u nich lze našimi přístroji měřit, jako je tvar, velikost nebo umístění v prostoru.
Nyní se každopádně zdá, že by výzkum prázdnot mohl přispět k osvětlení záhady temné hmoty. Nejspíš ji sice zahrnují v menším množství než vlákna kosmické pavučiny posetá galaxiemi, ale nějakou podle všeho obsahují. A podle astrofyziků by poklidný charakter prázdnot mohl usnadnit její toužebně očekávanou detekci.
Tamní temná hmota by se neprojevila přímo, protože stále platí, že nevydává ani neabsorbuje žádné záření. Za jistých okolností by se však její částice mohly srážet za vzniku spršek záření gama a také by se mohly rozpadat, což by vedlo k témuž výsledku. Dostatečně citlivý vesmírný gama-teleskop by teoreticky mohl zachytit kolektivní signál takových projevů z prázdnot. Italský fyzik Nicolao Fornengo je přesvědčen, že pokud temná hmota svou aktivitou nějaké gama-záření vytváří, musí se v prázdnotách vyskytovat příslušný signál.
Plno temné energie
Po přelomu tisíciletí měli astrofyzici pro výzkum prázdnot k dispozici víc nástrojů. Projekty jako Sloan Digital Sky Survey alias SDSS přinesly množství dat z velmi hlubokého vesmíru a potvrdily, že se prázdnoty vyskytují v kosmu všude kolem nás. Rovněž vyšlo najevo, že se vesmír nejen rozpíná, ale že se jeho expanze zrychluje. Vědci kvůli tomu zavedli koncept temné energie – síly, jež se podobá negativní gravitaci a nutí vesmír rozpínat se stále rychleji.
Kosmické prázdnoty by se přitom mohly stát nástrojem, který by přispěl i k objasnění podstaty temné energie. Na jejich potenciál upozorňuje Benjamin Wandelt, pro něhož se stávají velmi zajímavou oblastí výzkumu. Badatel z Institut Lagrange de Paris studuje vznik struktury vesmíru na největších prostorových škálách a zaujalo ho, že se prázdnoty hodí pro modelování jeho vývoje a vlivu temné energie. V řadě ohledů jsou totiž mnohem klidnější než nadkupy galaxií a vlákna kosmické pavučiny.
Hvězdné ostrovy a kosmický plyn se rozmanitě a komplikovaně srážejí a do působení temné energie se vměšuje vliv gravitace. Naproti tomu v prázdnotách, jak uvádí Wandelt, převládá právě temná energie. Největší z nich se dokonce rozpínají rychleji než většina vesmíru, což z nich dělá ideální laboratoře pro výzkum dosud stále tajemné substance.
Kolik váží neutrina?
Ponuré prázdnoty jsou rovněž slibné, pokud jde o studium přízračných elementárních částic zvaných neutrina. Ačkoliv je jich vesmír plný, z našeho pohledu to vůbec není znát. Podle všeho jsou sice stabilní a samovolně se nerozpadají, ale zároveň většinou procházejí běžnou hmotou, „jako by se nechumelilo“. Udává se, že skrz jeden centimetr čtvereční lidského těla jich každou sekundu proletí asi 60 miliard, aniž bychom si čehokoliv všimli. Klidně projdou skrz Zemi, a nijak se to na nich neprojeví. Slunce vyzařuje neutrina o energii několika megaelektronvoltů, přičemž k zachycení alespoň poloviny z jejich toku by se musel použít blok olova zhruba o tloušťce jednoho světelného roku.
Fyzici dlouho neměli jasno, zda tři známá neutrina a příslušná tři antineutrina vůbec mají nějakou hmotnost. Nakonec se ukázalo, že nesmírně malou hmotnost nejspíš mají; vědci si však nejsou jistí její hodnotou. A kosmické prázdnoty by kupodivu mohly přispět i k vyřešení této záhady. Jak již totiž zaznělo, jsou nápadně prázdné a obsahují jen málo běžné i temné hmoty. Zato neutrina – alespoň podle toho, co o nich víme – by měla být ve vesmíru rozmístěna víceméně rovnoměrně. Kosmické prázdnoty jich tudíž zahrnují ohromné množství: Zmíněné částice vletí dovnitř, projdou skrz a zase vyletí ven, takže by jejich tamní počet měl být zhruba stále stejný. Jelikož mají určitou, byť mizivou hmotnost, ve velkých počtech vytvářejí gravitační sílu, která na prázdnoty působí a zpomaluje jejich expanzi. Analýza rychlosti rozpínání prázdnot, jež by zahrnula jejich velikosti v raném a dnešním kosmu, by tak mohla odhalit hmotnost neutrin.
Kosmologové je milují
Vědci studující vznik a vývoj vesmíru počítají s tím, že prázdnoty využijí ještě mnohem víc. Přece jenom tvoří podstatnou část objemu kosmu, jenž nás obklopuje. K tomu je ovšem nutné, abychom získali data o co největším počtu prázdnot. V současné době jich známe něco přes šest tisíc, ale už během 5–10 let by mohlo jít o statisíce. Cenným pomocníkem by se v daném směru měla stát umělá inteligence, jelikož detailní prosévání ohromného množství dat představuje právě ten druh činnosti, v níž je nepřekonatelná.
Odborníci aktuálně nepočítají se speciálními projekty pro pátrání po kosmických prázdnotách. Spoléhají na to, že se objeví jako cenný vedlejší produkt v rozsáhlých 3D mapách vzdáleného kosmu, které by měly vzniknout například v rámci nedávno zahájené mise evropského vesmírného teleskopu Euclid, dále amerického Nancy Grace Roman Space Telescope, jehož start se momentálně plánuje na rok 2027, nebo při pozorování Vera C. Rubin Observatory v Chile, s jejímž spuštěním se počítá v roce 2025.
Další články v sekci
Bitva o Guadalcanal: Krvavé střetnutí, které zlomilo japonské císařství
Bitva o Guadalcanal v letech 1942–1943 se stala klíčovým zlomem války v Pacifiku, kdy americké síly odrazily japonskou ofenzivu, získaly strategickou převahu a zasadily císařství citelnou ránu.
Takzvaný Tokijský expres umožňoval Japoncům přisouvat zásoby a posily na Guadalcanal, o který se intenzivně bojovalo od srpna 1942 poté, co se tam vylodily americké síly. Na konci října se císařští naposledy pokusili Američany vyhnat. Rozhodnutí měla přinést dlouho připravovaná velká ofenziva.
Už v předstihu začaly bitevní lodě ostřelovat Hendersonovo letiště. Bombardování v noci z 13. na 14. října ale nemělo kýžený efekt. Přestože zhruba polovina tam umístěných letadel byla zničena, vzletová dráha zůstávala téměř bez přerušení provozuschopná. Díry po granátech zahrnuly buldozery za pár hodin a poničené stroje byly také rychle nahrazeny novými.
Mezitím shromáždili Japonci na ostrově více než 20 000 mužů. Uvědomili si, že se zde může odehrát rozhodující bitva války, a nyní udělali vše, co mohli, aby dostali ostrov zpět pod svou kontrolu.
Poslední velký útok
Nejistá situace na Guadalcanalu ovlivnila i další japonské operace. Generál Hjakutake zastavil útok na Port Moresby na jihu Nové Guineje a nařídil svým jednotkám, kterým chybělo k cíli už jen 50 km, aby se stáhly zpět. Velitel 17. armády zjevně nechtěl podnikat dvě velké ofenzivy současně – přednost měl Guadalcanal.
Protože Američané dobyli východní břeh řeky Matanikau, japonské velení se rozhodlo přesunout jednotky do vnitrozemí a zaútočit od jihu. Prolomit obranu nepřítele měla elitní 2. pěší divize, jíž velel generálporučík Masuo Marujama. Ten měl o významu ostrova jasno: „Toto je rozhodující bitva mezi Japonskem a Spojenými státy, bitva, v níž bude rozhodnuto o vzestupu či pádu japonské říše. Jestliže neuspějeme, nikdo nemůže očekávat, že se vrátí živ do Japonska,“ řekl svým mužům. Japonci však opět podcenili početní sílu nepřítele – domnívali se, že je na ostrově dohromady asi 10 000 amerických vojáků, zatímco skutečný počet činil 23 000.
Špatná koordinace
Diverzní útok podél pobřeží měl přitáhnout pozornost obránců na západ. Datum jeho zahájení však muselo být dvakrát odloženo, neboť Marujamovy jednotky se nedokázaly skrz hustou džungli včas dostat do výchozích pozic. Kvůli problémům v komunikaci začal klamný útok příliš brzy. K jednotkám generálmajora Tadeaši Sumijošiho, který velel pěti praporům pěchoty (celkem 2 900 mužů), a jenž měl podniknout diverzní úder od západu, se totiž nedostala informace, že mají akci místo 23. zahájit až 24. října. Američané však útok dvou praporů podporovaný devíti tanky snadno a krvavě odrazili, aniž sami utrpěli výraznější ztráty.
Ačkoliv diverze selhala, zaútočili Marujamovi vojáci 24. října podle rozkazu na pozice jižně od Hendersonova letiště. Tato bitva skončila pro Japonce fiaskem. Při frontálních útocích během dvou nocí 24. a 25. října jich přes 1 500 padlo, zatímco Američané ztratili pouhých 60 mužů. Celkově stála operace japonskou stranu kolem 3 000 mužů. Dne 26. října v osm hodin ráno generál Hjakutake další útoky odvolal a nařídil svým vojákům ustoupit. Druhá japonská pěší divize přestala existovat jako efektivní bojová síla a její muži sužovaní podvýživou a tropickými nemocemi se po zbytek kampaně zmohli již jen na obranu podél pobřeží.
Po tomto vítězství převzali Američané iniciativu. Od listopadu zatlačovali Japonce v krvavých bojích stále více do vnitrozemí. Ti se drželi v těžko přístupných pozicích na hoře Mount Austen; z dobře zamaskovaných kapes odporu kladli zuřivý odpor, ale jejich celková situace se neustále zhoršovala.
Rozhodující porážka na moři
Japonské velení však připravovalo další velký útok. Ke Guadalcanalu se chystal generálporučík Tadajoši Sanó se svou 38. divizí a 3 000 mužů speciálních sil námořnictva. Současně s ofenzivou po souši měly letiště Henderson ostřelovat bitevní lodě Hiei a Kirišima. Úkol chránit konvoj 11 velkých transportních plavidel připadl admirálu Raizó Tanakovi. Sanó s velitelstvím divize se vylodil 9. listopadu, zatímco hlavní síly se nacházely ještě na moři. O tři dny později dorazily posily i Američanům, konkrétně 6 000 mužů s dělostřelectvem a zásobami. Provázel je admirál Daniel Callaghan s pěti křižníky, který vyrazil vstříc Japoncům spolu s kontradmirálem Normanem Scottem na palubě lehkého křižníku Atlanta.
Ke střetu došlo v pátek 13. listopadu po půlnoci. Hiei několika salvami zničila Atlantu, kde zahynul i Scott, na těžce poškozeném těžkém křižníku San Francisco přišel o život Callaghan. Po smrti obou velitelů převzal velení nejstarší důstojník, kapitán lehkého křižníku Helena, Gilbert Hoover, který nařídil okamžitý ústup. Japonská ponorka I-26 při něm potopila lehký křižník Juneau.
Také Japonci počítali ztráty: poškozenou Hiei se pokoušela z prostoru bitvy odtáhnout Kirišima, ale nepodařilo se to. Následujícího dne ráno ji napadly americké bombardéry B-17 a TBF Avenger a několikrát ji zasáhly bombami a torpédy, načež posádka dostala rozkaz opustit zmrzačené plavidlo, které pak poslaly ke dnu vlastní doprovodné torpédoborce. Stala se tak první potopenou japonskou bitevní lodí v Pacifiku.
Tanaka se zatím dál se svým konvojem blížil ke Guadalcanalu, jenže se dostal pod palbu letadel z Henderson Field. Admirál Jamamato proto nařídil, aby Kirišima okamžitě s dalšími čtyřmi křižníky letiště rozstřílela. Proti nim se postavil kontradmirál Willis A. Lee s bitevními loděmi South Dakota a Washington. Před půlnocí 14. listopadu došlo ke střetu, v němž sice Američané přišli o čtyři torpédoborce a South Dakota utrpěla škody, Washington ale potopil Kirišimu.
Japonci tak ve dvou dnech odepsali dvě bitevní lodě.
Tanakův konvoj dorazil ke Guadalcanalu 15. listopadu, kde ho hned za rozbřesku napadla letadla z ostrova. Následoval masakr. Z 12 000 mužů a 10 000 tun zásob se na břeh podařilo dostat jen 4 000 vojáků s pouhými pěti tunami materiálu. Tokio tak prakticky přišlo o možnost podniknout rozhodující ofenzivu.
Japonci vyklízejí ostrov
Vzhledem k nejisté zásobovací situaci na ostrově a americké převaze na řídilo japonské velení na konci roku 1942 stažení. Američané také odveleli z ostrova vyčerpanou 1. divizi námořní pěchoty; nahradila ji její sesterská formace s číslem dvě a také armádní divize 23. a 25. Boje probíhaly ještě další tři měsíce, než Američané rozdrtili poslední odpor ve vnitrozemí ostrova. Celkem 12 500 Japonců se podařilo přesunout se na západní pobřeží, odkud byli evakuováni na sousední ostrov.
Oficiálně skončila bitva 8. února 1943 – téměř na den přesně šest měsíců od vylodění Američanů na ostrově. Ti od této chvíle drželi otěže války v Pacifiku. Během těchto šesti měsíců se vody kolem ostrova proměnily doslova v lodní hřbitov. Obě strany ztratily celkem tři letadlové a dvě bitevní lodě, 12 křižníků a 28 torpédoborců a k tomu řadu nákladních a dalších plavidel. Navíc bylo zničeno kolem 1 300 letadel.
Protože však měly Spojené státy daleko větší hospodářský potenciál než Japonsko, zacelili Američané ztráty bez velkých problémů, čehož císařství nebylo schopno. Pro Japonce představoval Guadalcanal (spolu s bitvou o Midway v červnu 1942) rozhodující porážku ve válce. Ze ztráty velkého množství materiálu a vycvičených pilotů, kterých v bojích zahynuly stovky, se už nikdy nevzpamatovali.
Další články v sekci
Kořeny sionismu: Jak historie formovala vznik židovského státu
Někdo vnímá vznik Státu Izrael jako příležitost pro to, aby si Židé mohli vládnout sami. Pro jiné je zase sionismus rasistickým a koloniálním projektem. Takové dělení je ale příliš zjednodušující…
Židovské pogromy nejsou v historii ničím novým. A na začátku 19. století se jich dopouštěli stále častěji i studenti a příslušníci bohatších městských vrstev. Po zavraždění ruského cara Alexandra II. započalo dlouhé období pogromů na Židy nejen v Rusku, ale i v celé východní Evropě. Propukaly ve městech i na vesnicích. Během několik let jich bylo provedeno více než tří set. Kdy přijde další tragédie bylo složité předpovědět.
Víra v božskou smlouvu mezi Židy a Zemí izraelskou je základem jejich židovské identity. Od doby, kdy je před dvěma tisíci lety z jejich domovů vyhnali Římané, se považují za lid v diaspoře. Tedy takový, který žije mimo svůj skutečný domov a tam trpělivě čeká na příchod Mesiáše. Ten jediný je totiž může přivést zpět do Svaté země. A i když se v průběhu staletí objevili různí kandidáti na Mesiáše, židovští náboženští vůdci varovali před předčasným návratem. Tento opatrný přístup se však začal měnit v 19. století.
Hlavním impulsem této změny byla francouzská revoluce, která v roce 1791 přinesla emancipaci francouzských Židů. Poprvé se jim otevřely školy, univerzity a nové profesní příležitosti, což zásadně ovlivnilo židovskou identitu. S otevřením ghett se moderní myšlenky začaly šířit do židovských komunit. To vedlo ke krizi identity. A otázkám, co znamená být Židem ve světě, kde rozum a individualismus získávají na významu a úzkostná pokora se příliš „nenosí“? Na jednu stranu bylo otevření ghett obrovskou příležitostí. Konzervativnějším Židům to dělalo vrásky: co když se začnou jejich tradice, zvyky a náboženství postupně vytrácet a vystřídá je neskonalá touha po asimilaci?
Kde se vzal?
Svoboda a tolik nových možností! Jak ale uspokojit svoje ideály, a přitom stále patřit k židovskému národu? Řada učenců o tom vedla dlouhé diskuse. A není divu, že přístupů se brzo ujalo hned několik. Zatímco zůstali věrní ortodoxní tradici a nijak se novým pořádkům nepřizpůsobovali, jiní zvolili reformovanou náboženskou identitu, u níž judaismus zůstal pouze v soukromé sféře. Z civilního života zmizely dlouhé černé kaftany a pejzy. Židovské tradice se odehrávaly jen v rodinném kruhu. Ti nejodvážnější se přiklonili k asimilaci a věřili, že liberální a osvícená Evropa svou menšinu přijme. Jen malá skupinka Židů viděla řešení v příklonu k nacionalismu, který v 19. století nabíral na své popularitě napříč Evropou.
I tato tendence však měla háček. U Židů tento proud prohluboval jejich vnitřní rozkol. Jak si zachovat svou identitu a zároveň se nevzdat identity země, ve které žili? Z tohoto zamotaného kruhu nebylo cesty ven. A nepomáhal tomu ani opět sílící antisemitismus. Někteří židovští myslitelé dospěli k závěru, že jediným způsobem, jak zajistit bezpečnost židovské komunity, je vytvoření židovského národního domova. Sebeurčení, které ruský sionista Leon Pinsker nazval „autoemancipací“, bylo podle nich jedinou cestou vpřed. Pinsker v roce 1882 napsal, že Židé by měli žít jako národ mezi ostatními a usilovat o stejné právo na národní sebeurčení. Tato myšlenka však šla proti tradičnímu pohledu židovského kléru, který upřednostňoval trpělivý život v exilu.
Nicméně někteří rabíni pod vlivem narůstajícího nacionalismu připouštěli, že Židé by měli aktivně usilovat o návrat do Země izraelské a být jakousi předzvěstí vykoupení. Jiní zase spojovali myšlenku národního sebeurčení s dalšími moderními ideologiemi, jako byl třeba socialismus, a volali po vytvoření nezávislého židovského společenství. Na konci 19. století, kdy se antisemitismus v Evropě stával stále větší hrozbou, začínal tento proud rychle sílit. Zrodil se sionismus.
Vznik myšlenky
Rakousko-uherský novinář Theodor Herzl si jako jeden z prvních uvědomil hrozbu narůstajícího antisemitismu v Evropě. Přestože byl asimilovaný Žid, málo se zajímal o náboženství či kulturu svých předků a jeho život ovlivňovala především německá středoevropská kultura, dospěl v 90. letech 19. století k názoru, že emancipace Židů selhala, protože vedla k nové formě ghetta, tentokrát založeného na rasismu.
Řešení viděl ve vytvoření moderního evropského státu pro Židy. Zřízení takového státu mělo podle něj poskytnout útočiště před pronásledováním a ukončit soupeření s nežidy, čímž by zmizel i antisemitismus. I když se uvažovalo o různých místech pro nový židovský stát, jako Argentina nebo východní Afrika, Herzl a další sionisté nakonec směřovali své úsilí k Palestině, historickému domovu Židů.
Herzlovu vizi ale rozhodně nepřijímali všichni. Často ho kritizovali za to, že uměle napodobuje Evropu v jakési asijské zemi. Jiní by s jeho myšlenkami klidně souhlasili, ale požadovali k osídlení území, na kterém nikdo nežije, tedy nějakou zemi bez lidí. K takovým podporovatelům patřili i palestinští Arabové. Obavy z toho, jak vedle sebe budou fungovat dva národy, které nemají prakticky vůbec nic společného, byly nejčernějším mrakem, který se nad myšlenou sionismu vznášel. I přes nejrůznější námitky pokračoval Herzl ve své práci a v roce 1897 svolal první sionistický kongres v Basileji. Tam také založil Světovou sionistickou organizaci. Jeho vize sionismu se tak proměnila v organizované hnutí za národní osvobození. Sám Teodor Herzl se ale největšího rozkvětu své myšlenky nedočkal. Zemřel totiž o sedm let později.
Starý nový
Na přelomu 20. století opět sílilo nebezpečí pogromů. Nenávist vůči Židům se šířila mezi všemi vrstvami obyvatel Evropy. Velkolepě otevřené brány ghett se opět velmi rychle uzavíraly. Mnozí Židé prchali před nebezpečím do Ameriky. Menší část zamířila opačným směrem – do Palestiny. Chtěli tam založit nový domov. Tito ideologicky motivovaní imigranti se zaměřili na obnovu jak země, tak židovského národa. Věřili, že přeměnou Palestiny na moderní evropskou zemi a vytvořením „nového Žida“ – tedy silného a odvážného průkopníka, přinesou oběma nový život. Opustili pohodlný evropský kavárenský životní styl a odjeli do neznáma farmařit a obchodovat.
Mimo jiné prosazovali myšlenku „dobývání“ země prostřednictvím vytvoření výhradně židovské ekonomiky. To zahrnovalo nákup půdy od Arabů a nahrazení arabských dělníků židovskými. Tato politika měla jasné poselství – sionistické hnutí usilovalo o maximální kontrolu nad půdou s minimálním počtem Arabů. Z Evropy si přivezli peníze, vzdělání a moderní zemědělské technologie. Využívali i další finanční pomoci ze zahraničí. Prodej zdánlivě neúrodného políčka znamenal pro palestinské Araby velmi tučný zisk. Tento obchod fungoval poměrně dlouho, a to ke spokojenosti obou stran.
Zásadní zlom v sionistických snahách o národní sebeurčení přinesla první světová válka. V roce 1917 britský ministr zahraničí Arthur Balfour vyjádřil podporu zřízení židovského národního domova v Palestině. Pod podmínkou, že budou respektována práva nežidovských komunit. Britové následně Palestinu obsadili a jakmile udělila Společnost národů Británii pro toto území mandát, získalo sionistické hnutí podporu od významné velmoci.
Stoupající napětí
Britská podpora sionismu sice povzbudila židovský nacionalismus, ale palestinským Arabů uštědřila ránu. Napětí rostlo. Arabům vadily snahy sionistů o vybudování židovského státu, který by byl na nich nezávislý. Cítili se ohroženi vyvlastňováním půdy a budováním výhradně židovské ekonomiky. Násilí mezi komunitami se stupňovalo. U malých sousedských potyček to však dlouhou nezůstalo. V roce 1921 došlo k prvnímu velkému krvavému střetu, který se měl za pár let opakovat. Bylo jisté, že mír jen tak nenastane. Pokud chtějí Židé v zemi zůstat, musí být připraveni na válku. Ovšem v Evropě zájem o přicestování do Palestiny strmě vzrůstal, a to zejména po nástupu nacismu. Lodě s uprchlíky připlouvaly jedna za druhou a nejistota Palestinců vedla k dalšímu povstání. I to však britské vojsko potlačilo.
Že situaci nelze dlouhodobě udržet, věděli i zahraniční politici. A tragédie druhé světové války rozhodla. Židé potřebují mít vlastní stát. Ovšem pár hodin po vyhlášení Státu Izrael v roce 1948 provedli Arabové první útok. Začala válka, která skončila izraelským vítězstvím a palestinské Araby připravila o Západní břeh (získalo jej Jordánsko) a pásmo Gazy (okupované Egyptem). A zatímco před západním světem stát úspěšně obhájil svou suverenitu, pro země na východě se stal nepřítelem číslo jedna. Tento konflikt trvá už více než století a jeho řešení zůstává i dnes jedním z nejpalčivějších problémů mezinárodní politiky.
Další články v sekci
Dokáže genetika zvýšit IQ? Budou zásahy do lidské mysli široce dostupné?
Lidová moudrost praví, že komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Moderní věda však toto přísloví již dokázala překonat – alespoň u zvířat. Budou zásahy do mysli dostupné i člověku? A je vůbec správné se o podobné věci pokoušet?
Odborníci jsou zajedno, že inteligenci má každý člověk do značné míry danou v genech: Nejčastěji se uvádí, že je v DNA zapsána z poloviny a o zbytek se starají vnější podmínky. K těm se přitom řadí nespočet faktorů a nejedná se pouze o výchovu či vzdělání, i když ty samozřejmě hrají neopomenutelnou roli.
Ve studii z 90. let minulého století například američtí vědci srovnávali vývoj dětí v rodinách, které žily v chudinských čtvrtích na sociálních dávkách, s ratolestmi zaměstnanců špičkové univerzity. Zjistili, že ty první slyší od rodičů za rok o 30 milionů slov méně, což má zásadní dopad nejen na jejich slovní zásobu, ale i na celkovou inteligenci a životní úspěchy.
Stres, tabák a alkohol
Na budoucí rozvoj inteligence významně působí také podmínky či látky, jimž je vystaveno vyvíjející se embryo a plod v těle matky. Pokud ženy během těhotenství například konzumují alkohol, kouří nebo čelí přílišnému stresu, duševnímu rozvoji svého dítěte rozhodně neprospívají.
Nezanedbatelnou úlohu sehrává také výživa, protože mozek vyžaduje pro zdárný vývoj obrovské množství živin a energie. Embryo a plod jej upřednostňují na úkor zbytku těla a v případě nedostatku raději šidí jiné tkáně a orgány, jen aby měl mozek dost „surovin“ – nicméně všechno kompenzovat nedokážou.
Totéž platí v dětství, kdy řídicí orgán prochází řadou zásadních proměn, jimiž se připravuje k plnění pozdějších náročných úkolů. Pokud se navíc v prostředí vyskytují toxické látky, například jeden z nejstarších a nejznámějších insekticidů DDT, promítne se to do duševního rozvoje jedince. Podobně neblahý vliv mají na vývoj mozku spaliny z automobilových motorů. Pokles IQ bývá v těchto případech sice relativně malý, ale v rámci populace jasně patrný.
Čistá náhoda?
Ačkoliv má inteligence velmi pevný genetický základ, nelze určit konkrétní geny, které by jednoznačně rozhodovaly, zda bude někdo intelektuálně zdatný. Podle většiny genetiků je dědičný základ inteligence dán součtem působení velkého množství velmi slabých genů. Někteří však předpokládají, že jednotliví lidé mohou mít v dědičné informaci neuronů vzácné varianty DNA, které jsou samy schopné postrčit intelekt na výrazně vyšší úroveň.
Takových silných vloh – například citu pro hudbu, matematiku nebo pamatování si věcí – se nabízí hodně. Každý jednotlivec pak může za vynikající intelekt vděčit jinému typu silné vlohy, takže se tyto geny „chytrosti“ hledají velmi obtížně. Genetici zatím na žádnou jedinou silnou vlohu pro intelekt nenarazili: možná i proto, že by její vznik mohl být dílem slepé náhody.
Přeskakující geny
Nelze rovněž vyloučit, že se na intelektu podílejí tzv. skákající geny: Jde o úseky DNA vytvářející své kopie, jež se následně vmáčknou na nové místo ve dvojité šroubovici. Výsledný efekt závisí na tom, kam se „hopsající“ gen vsune: Někdy může dědičnou informaci v buňce poškodit, jindy v ní zas vyvolá prospěšnou změnu.
Buňky mozku vyvíjejícího se embrya však činnost skákajících genů podporují, protože se tak rozrůzní jejich dědičná informace. A funkci hendikepovaných neuronů s poškozenou DNA převezmou jejich zdatnější sousedé. V lidském mozku, tvořeném 80 miliardami buněk, je totiž náhradníků víc než dost. Řada neuronů tedy může být popsaným způsobem narušena, ale jiné třeba získají silné varianty genů zvyšující inteligenci.
Paměť není výhra
K razantnímu nárůstu výkonnosti mozku stačí intenzivnější práce jediného genu, jak dokládají pokusy na laboratorních myších: V roce 1999 jim Joe Tsien z Princeton University modifikoval dědičnou informaci metodami genového inženýrství tak, aby zvířatům v mozku pracoval se zvýšeným výkonem gen, podle nějž v neuronech vzniká protein NR2B. Hlodavci pak udivovali vynikající pamětí a v IQ testech dosahovali pětkrát lepších výsledků než jedinci s neupravenou DNA.
Mohli by vědci podobným způsobem modifikovat dědičnou informaci člověka, a dosáhnout tak u běžných smrtelníků IQ za hranicemi geniality? V tomto ohledu se zatím nikdo nepokusil experimentovat. Lidský a myší mozek totiž dělí hluboká evoluční propast a to, co výkon malých hlodavců pozvedne, může mít pro člověka fatální následky. Navíc s sebou nadměrné posílení nepřináší vždy to, o co bychom stáli. Myši s enormně podpořenou pamětí byly nápadně ustrašené: Velmi dobře si totiž vybavovaly všechny negativní zážitky a bály se, že se budou opakovat.
Lidé na zapomnětlivost žehrají, ale vymazání či alespoň oslabení vzpomínek na veškeré nezdary, fiaska, trapasy, hrůzy a další nepříjemnosti nám čistí hlavu a usnadňuje život. Jedinci s výjimečně dobrou pamětí mají často vážné problémy právě s tím, že nedokážou na některé věci zapomenout, i když se ze všech sil snaží.
Učíme se s drogami
Jednoduchý způsob, jak činnost mozku povzbudit, představuje tzv. duševní doping: Stačí si opatřit léky určené například pacientům s vážnými poruchami pozornosti, a ty pak člověku se zdravým mozkem zajistí hluboké soustředění na několik hodin. Ne náhodou se metoda rozšířila především mezi vysokoškolskými studenty, kteří se potřebují před zkouškami plně koncentrovat, aby mohli vstřebat obrovské množství informací.
Nejde však o zázračnou techniku, po níž by vědomosti samy naskákaly do hlavy. I nadopovaný student musí usednout k učebnicím či skriptům, ale učí se snáz, s vyšší efektivitou. Některé studie se proto snaží dokázat, že se jedná pouze o placebo efekt, zatímco jiné pilulkám připisují velké zásluhy.
Opravují, co není poškozené
Podobně jako sportovní doping má však i jeho duševní protějšek odvrácenou tvář a užití léků provázejí nežádoucí vedlejší účinky. Farmakologové přípravky vyvinuli, aby napravovaly to, co nefunguje v nemocném mozku, a pro daný účel se také důkladně testovaly. O jejich vlivu – pozitivním i negativním – na zdravý orgán však víme jen velmi málo. Při léčbě u nich převažují přínosy nad riziky: To, co odstraní či utlumí, znamená pro pacienta větší zlo než vedlejší následky. Proč by měl ovšem nechtěným efektům čelit zcela zdravý člověk, kterému vlastně nic nechybí?
Zatímco léky proti poruchám pozornosti dokážou v mozku zařadit vyšší rychlost, jiné látky dodají intelektu na výdrži. Příkladem jsou přípravky proti poruchám spánku, jako je narkolepsie, jež zahánějí ospalost a dovolují člověku pracovat dlouhé hodiny bez odpočinku. Na univerzitách těmto životabudičům holdují profesoři, kteří se musejí vyrovnat s vysokými nároky nabitého pracovního programu. Výjimkou však není ani použití v armádě při obtížných misích, kdy si vojáci nemohou dovolit dostatek spánku, ale musejí se dokonale soustředit, protože sebemenší chyba by mohla mít fatální následky.
Elektřina v hlavě
Často se uvádí, že mozek využíváme jen z desetiny a že má v duševní práci obrovské rezervy. Pravda je však jiná: Náš řídicí orgán podává plný výkon a nelenoší ani ve spánku. Dokládá to i skutečnost, že reprezentuje pouze 3 % tělesné hmotnosti, ale využívá plných 20 % energie, kterou má náš organismus k dispozici. Většinu spotřebují neurony na nepřetržitou vzájemnou komunikaci prostřednictvím elektrických nábojů.
Fakt, že pochody v mozku stavějí na pohybu elektrických nábojů mezi nervovými buňkami, otevírá možnost zasahovat do práce různých mozkových center. Jejich činnost lze usměrnit například slabým elektrickým proudem z elektrod nebo magnetickým polem elektromagnetů přiložených k hlavě. Cílené tlumení či naopak aktivace těchto center se nejprve testovaly při léčbě nejrůznějších onemocnění mozku a duševních poruch. Zkouší se například léčení Parkinsonovy choroby magnetickým polem při tzv. transkraniální magnetické stimulaci. Její pomocí se lékaři s využitím slabých stejnosměrných elektrických proudů pokoušejí u pacientů potlačit těžké deprese.
Vyburcujte mozek magnetem!
Tým vědců pod vedením Joela Vosse z chicagské Northwestern University nedávno publikoval výsledky experimentů, jež poprvé prokázaly, že lze magnetickou stimulací mozku cíleně posílit paměť. Badatelé nejprve dobrovolníkům pomocí transkraniální magnetické stimulace nabudili mozkovou část zvanou hipokampus a následně je nechali hrát počítačovou hru, při níž je důležité si zapamatovat nové informace. Výkon těchto jedinců byl přitom dramaticky lepší než u jejich protějšků bez předešlé přípravy. Měření odhalilo, že jsou paměťová centra v hipokampu po stimulaci podstatně nabuzenější a reagují na nové informace mnohem intenzivněji.
Voss přesto varuje před unáhlenými závěry: Vědci v současnosti nemají k dispozici přístroj, jímž by si mohl kdokoliv zajistit vyšší intelekt. Se stimulací mozku se pak přednostně počítá u pacientů, kteří trpí poruchami paměti. I oni si však budou muset na plně funkční aparaturu ještě pár let počkat.
Mozart nepomáhá
V roce 1993 si získal velkou pozornost experiment tria vědců z University of California: Frances Rauscherová, Gordon Shaw a Katherine Kyová přehrávali dobrovolníkům Mozartovu sonátu D dur pro dva klavíry a následně je podrobili testům prostorové představivosti. Ve srovnání s lidmi, kteří před testem strávili stejně dlouhou dobu v absolutním tichu nebo poslechem relaxačního mluveného slova, dosahovali posluchači Mozarta průkazně lepších výsledků.
Efekt sice trval jen omezenou dobu, avšak studie publikovaná v předním vědeckém časopise Nature vyvolala obrovskou vlnu zájmu: Začalo se hovořit o tzv. Mozartově efektu. Ačkoliv autoři pokusu v článku ani nenaznačili, že by poslech klavírní sonáty zvyšoval inteligenci, mnozí tak jejich výsledky interpretovali – a následovala úplná mozartománie. Rodiče přehrávali hudbu geniálního skladatele dětem v pevné víře, že budou jejich potomci chytřejší. Mozarta poslouchaly nastávající matky v přesvědčení, že ovlivní inteligenci svých ještě nenarozených ratolestí. Následné pokusy však existenci Mozartova efektu nepotvrdily. „Doporučuji jeho poslech každému,“ napsal například rakouský psycholog Jakob Pietschnig. „Ale výkon mozku si tím nikdo neposílí.“
Inteligentní pokrytectví
Podobně jako v jiných oblastech biomedicíny, kde se vedle léčby závažných onemocnění rýsují i možnosti pro vylepšení člověka, otevírají také pokusy o ovlivnění inteligence řadu etických dilemat. Stručně je lze shrnout otázkou: „Smíme dělat všechno, co dokážeme?“ Nedávný průzkum veřejného mínění v USA například ukázal, že lidé považují léčbu pomocí stimulace mozku za eticky přijatelnou. Zlepšení funkce tohoto orgánu u zdravých lidí sice většina dotazovaných odmítá, zároveň však mnozí přiznávali, že by sami možnost umělého posílení paměti či soustředění rádi využili.
Další články v sekci
Novou zbraní proti infekcím se mohou stát proteiny z australské ústřice
Australská ústřice Saccostrea glomerata produkuje velmi zajímavé proteiny s antimikrobiálními účinky. Likvidují bakterie i bakteriální biofilmy.
Ústřice Saccostrea glomerata patří mezi ekonomicky zajímavé mlže. Žije pouze v Austrálii a na Novém Zélandu a v dnešní době ji chovají v Austrálii na mořských příbřežních farmách. Australsští vědci nedávno zjistili, že tyto ústřice toho mohou lidem nabídnout mnohem více než jen gurmánský zážitek.
Kate Summerová s kolegy objevila v hemolymfě, což je obdoba krve u mnoha bezobratlých včetně ústřic, velmi zajímavé imunitní proteiny. Samy o sobě mají antimikrobiální účinky, a co je snad ještě lepší, zdá se, že zvyšují účinnost některých dnes používaných antibiotik, včetně ampicilinu, gentamicinu, trimetoprimu a ciprofloxacinu.
Obrana ústřic proti mikrobům
„Většina organismů má k dispozici nějaké mechanismy, s jejichž pomocí se chrání proti patogenům,“ vysvětluje členka týmu Kirsten Benkendorffová. „Rozhodně to dává smysl u ústřic, které celý svůj život filtrují mikroskopickou stravu z mořské vody. Proto jsou dobrým tipem pro hledání nových antibiotik.“
Proteiny hemolyfy ústřic úspěšně zabíjejí bakterie. Obzvláště spadeno mají na streptokoky. Rovněž výrazně potlačují tvorbu bakteriálních biofilmů, a také ničí již existující biofilmy. Podle Benkendorffové se v hemolyfě zmíněné ústřice vyskytuje směs většího počtu antimikrobiálních proteinů, jejichž účinky se liší. Dohromady jsou pro mikroby vražedné.
Pro vývoj případných léků je jistě dobrou zprávou, že podle výsledků experimentů jsou proteiny z hemolymfy ústřice bezpečné pro lidské zdraví. Lidé ostatně ústřice jedí, obvykle bez následků. Badatelé dodávají, že kromě zmíněných proteinů ústřice obsahují řadu dalších prospěšných látek, jako je zinek, vitamíny a polynenasycené mastné kyseliny (PUFA).
Další články v sekci
Jakých rozměrů dorůstají červení obři?
Červení obři jsou hvězdy na sklonku svého vývoje, které se po vyčerpání vodíkového paliva rozpínají do gigantických rozměrů. Jak velcí mohou být?
Červení obři představují hvězdy na konci svého vývoje. Poté, co během pobytu na hlavní posloupnosti spotřebovaly veškeré vodíkové palivo v jádře, přichází ke slovu jeho spalování ve slupce v nitru stálice.
Zatímco uvnitř slupky se shromažďuje popel vodíkového slučování – helium, vodíková slupka tvoří podstatný zdroj energie tělesa. Celková svítivost narůstá a nadbytek tlaku záření způsobí rozepnutí hvězdy. Na povrchu ovšem chladne, a její spektrum se tedy posouvá do červené oblasti: Odtud i pojmenování „červení obři“.
V ještě pozdější fázi se hvězda v rámci vnitřního vývoje posune dál a začne spalovat i helium, případně další prvky. Její nitro pak získává vrstevnatou strukturu, se střídajícími se aktivními a neaktivními slupkami.
Červení obři dosahují 10–100násobků průměru Slunce, přičemž rekordmanka UY Scuti v souhvězdí Štítu jej podle odhadů překonává 1 700krát. Ve Sluneční soustavě by tudíž její povrch sahal mezi oběžné dráhy Saturnu a Neptunu.
Další články v sekci
Ukradený císařův popelníček: Neúspěšný pokus o únos Viléma II. z Nizozemí
Na začátku ledna 1919 překročilo belgicko-nizozemskou hranici americké vládní vozidlo se sedmi příslušníky US Army. Vojáci neměli v úmyslu nic menšího než unést někdejšího německého císaře Viléma II.
Na přelomu let 1918 a 1919 se vrcholní představitelé dohodových států přeli o to, zda a jak potrestat viníky války. Tím nejvýznamnějším, alespoň v očích západní veřejnosti, byl bývalý německý císař Vilém II., který mezitím nalezl azyl v neutrálním Holandsku. Zatímco politici o možnosti postavit panovníka před mezinárodní tribunál pouze spekulovali, sedm Američanů se rozhodlo přistoupit k činu.
Podpis královny?
Na jaře 1917 vstoupil do americké armády mladý senátor za Tennessee Luke Lea. V Evropě poté sloužil u dělostřelectva, prošel boji v severovýchodní Francii a po uzavření příměří působil v rámci okupačních jednotek v Lucembursku. V poslední den roku 1918 si společně se šesti dalšími muži zažádal o pětidenní dovolenku, přičemž mimo ní dostali i svolení využívat vládní vozidlo. S ním pak zamířili na americký konzulát v Maastrichtu, kde si obstarali pasy a také povolení k návštěvě Nizozemí jako novináři. Dokument byl údajně vydán jménem královny Vilemíny Nizozemské.
„Vyzbrojeni“ touto propustkou zamířili k hranicím, přes které se tak bez problémů dostali. Až po vstupu do neutrální země Lea svým vojákům prozradil cíl jejich cesty s tím, že kdokoliv může vystoupit a počkat na hranicích. Nikdo tak neučinil. Poté automobil uháněl k zámku Amerongen, v němž našel bezpečné útočiště Vilém II.
Návštěva u Viléma
Po příjezdu na honosné sídlo se jich ujala německá stráž, která Američany odvedla do knihovny, kde měli počkat. Záhy za nimi přišel majitel panství hrabě Bentinck a ptal se jich na účel návštěvy. To mu prý nesdělili, a tak šlechtic odešel z místnosti a ve vedlejší místnosti měl promlouvat s císařem. Dlouhé čekání si vojáci krátili prohlídkou pokoje, kde jeden z mužů sebral popelník s německým erbem a iniciály WI (Wilhelm Imperator). Po Bentinckově návratu na ně hrabě spustil, že pokud nemají oficiální pověření, Vilém je nepřijme. S tím Američané zámek opustili, přičemž venku je „vyprovázel“ dav místních spolu s nizozemskými vojáky.
Všechno zapřít!
Několik dní po jejich návratu US Army spustila vyšetřování, protože si někdejší německý císař oficiální cestou stěžoval na nezvanou návštěvu a krádež popelníku. V hledáčku se pochopitelně ocitl Lea a jeho společníci. Někdejší senátor odmítl jakékoliv porušení rozkazů a vojáci popřeli i krádež popelníku. Přestože Leovi hrozil polní soud, celé vyšetřování skončilo „pouze“ vytýkacím dopisem.
Hlavní postava celého dramatu později vzpomínala: „Zajetí, soud a potrestání císaře byly pro amerického pěšáka hlavní motivací, aby opustil domov, překročil moře plné ponorek, aby se vzdal občanských svobod a stal se ozubeným kolečkem v té nejlepší válečné mašinerii a nakonec i položil život, pokud to bude zapotřebí.“
