I když se na novodobých mapách Měsíce objevují jména zálivů, jezer, mysů, bažin, moří, a dokonce i jednoho oceánu, na samotném lunárním povrchu se samozřejmě žádné vodní plochy nerozkládají. Měsíční moře totiž představují pouhý pozůstatek pojmenování, která do prvních map zanesl v roce 1645 holandský kartograf Michael Florent van Langren. Domníval se, že tmavé oblasti vyplňuje voda, a proto je nazval moři. Od té doby se vodní plochy, tak trochu omylem, na mapách Měsíce zabydlely a přetrvaly v nich dodnes.

I nejzarputilejší zastánce vodních ploch na Měsíci pak pozdější pozorování přesvědčila, že na jeho povrchu žádná voda není (chybějí odlesky Slunce od vodní hladiny), a ani být nemůže (chybí hustá atmosféra). Zbývala však otázka, zda se nevyskytuje vázaná alespoň v lunárních minerálech. Odpověď se snažily najít už analýzy hornin dovezených misí Apollo 11, které významný český planetolog Mojmír Eliáš shrnul v roce 1969 následovně: „Měsíční horniny ani minerály, které je tvoří, neobsahují vodu v jakékoliv formě, ačkoliv se její stanovení provádělo velmi citlivými přístroji.“ 

Díky mnohem přesnějším metodám však později vědci vodu v lunárním materiálu přece jen našli. Tým vedený Albertem Saalem z americké Brown University publikoval v roce 2008 zprávu o detekci vodních molekul v sopečných sklech, obsažených ve vzorcích hornin analyzovaných již dříve v rámci programu Apollo. Nový rozbor odhalil až 46 ppm neboli miliontin vodíku, což se nacházelo pod hranicí rozlišení pomocí předchozích metod. Zjištěné množství je však natolik nepatrné, že bychom ze 100 kilogramů kamenů obsahujících zmíněná sopečná skla získali sotva jednu kapku vody. Přesto zmíněný objev odborníky zaskočil: Dřív se totiž předpokládalo, že Měsíc v počátečním stadiu vývoje veškerou „životodárnou tekutinu“ ztratil.

Zóny věčné tmy

Zatímco objev vody v sopečných sklech zaujal jen hrstku geologů, jiný její potenciál­ní zdroj na Měsíci vzbudil mnohem větší rozruch. Jednalo se totiž o rezervoár, který by se mohl stát příslibem využitelného množství vody i pro budoucí kolonizátory. Tři američtí vědci jej předpověděli už v roce 1961: Vycházeli z faktu, že se rotační osa našeho souputníka sklání vůči Slunci zhruba jen o 1,5°, a některé krátery v okolí lunárních pólů by tudíž mohly setrvávat v permanentním stínu. Říká se, že „kam nechodí Slunce, tam chodí lékař“, ale v případě Měsíce by mohlo prostředí bez slunečního svitu naopak znamenat vhodné místo pro jeden ze základních pilířů života. Voda se mohla na náš přirozený satelit dostat při dávných srážkách s kometárními jádry a v trvale zastíněných oblastech se ve zmrzlé formě uchovat dodnes.

Zóny věčné tmy se ovšem dlouho objevovaly jen v představách vědců a na stránkách sci-fi románů – konkrétně do roku 1994, kdy jejich existenci potvrdila americká sonda Clementine. Odtud už pak zbýval jen krůček k prvním indiciím o výskytu vodního ledu: V roce 1998 jiná americká sonda, Lunar Prospector, pomocí neutronového spektrometru „ohmatala“ oblasti lunárních pólů a zjistila tam přítomnost vodíku. Důkazy se zdály tak přesvědčivé, že vedoucí mise Alan Binder dokonce na tiskové konferenci v březnu 1998 prohlásil: „Můžeme říct, že voda na Měsíci je. Na to klidně vsadím svůj dům. Zatím ale nevíme, kolik jí tam je.“ V denním tisku tak poprvé zazněly zprávy o objevu vodního ledu v okolí lunárních pólů, stále ovšem nešlo o jednoznačné potvrzení výskytu vody na Měsíci. 

Přítomnost vodního ledu se nepodařilo prokázat ani experimentem, při němž byl Lunar Prospector v závěru své mise nasměrován rovnou do „podezřelých“ lokalit u jižního pólu. Odborníci doufali, že sonda při nárazu vymrští obrovskou fontánu prachu a vodních par, které by se daly detekovat ze Země. Žádný z pozemních přístrojů však ve chvíli dopadu nezaznamenal nic mimořádného. O potvrzení výskytu vodního ledu na Měsíci se v roce 2006 pokusil i velký radioteleskop Arecibo a o rok později také japonská sonda SELENE. Ani v jednom případě jsme ovšem nezískali jednoznačné výsledky.

Honba za důkazy

Více světla do lunární tmy měl vnést následující americký experiment: 18. června 2009 se k Měsíci vydala dvojice sond Lunar Reconnaissance Orbiter alias LRO a Lunar Crater Observation and Sensing Satellite neboli LCROSS. První z nich měla za úkol detailní mapování zemského souputníka a úspěšně jej plní dodnes, zatímco druhá se měla zřítit do oblasti jižního lunárního pólu, aby tak vyvrátila či potvrdila přítomnost vodního ledu. Devátého října zmíněného roku tedy do kráteru Cabeus nejprve dopadl rychlostí devíti tisíc kilometrů za hodinu urychlovací stupeň Centaur. Při nárazu byl přitom vyvržen oblak prachu, jímž vzápětí prolétla sonda LCROSS – a mohla tak analyzovat jeho složení dřív, než se sama zřítila na povrch.

Zhruba měsíc po uskutečnění experimentu vydala NASA prohlášení o výsledcích měření. Ukázalo se, že přístroje na palubě sondy zachytily hned dva oblaky zvířeného prachu. První vyletěl výš a obsahoval vodní páru i jemný prach, kdežto druhý zahrnoval víc těžšího materiálu. V mračnu se podařilo detekovat nejméně 95 litrů vodních par – a lunární „vodní“ svět se tak opět ocitl na předních stránkách novin. Vědecký tým totiž potřeboval výsledky mise zviditelnit, a vyslal proto do světa zprávu, kterou většina médií publikovala s náležitě bombastickým titulkem. Teprve pod čarou našel pozorný čtenář informaci, kterou zdůrazňovala například geoložka Carle Pietersová z Brown University. Nejednalo se totiž o přímou detekci vody, nýbrž pouze molekul vody a hydroxylu, jež může obsahovat i obyčejný lunární prach. 

Na definitivní potvrzení přítomnosti vodního ledu v polárních oblastech Měsíce jsme si proto museli počkat až do roku 2018, kdy geolog Shuai Li a jeho tým publikovali data z indického Čandrajánu-1. Šlo o měření uskutečněná americkým přístrojem Moon Mineralogy Mapper na palubě zmíněné sondy. Vědci z Brown University zjistili hned tři specifické znaky přítomnosti vody v pevném skupenství, takže o existenci vodního ledu již nebylo pochyb. Radarová pozorování sond ho v oblastech pólů odhalila v množství nejméně 600 milionů tun, což by stačilo k naplnění více než 200 tisíc olympijských plaveckých bazénů. Jedná se přitom o střízlivý odhad, protože měření omezoval výkon radarů na palubě LRO a Čandrajánu-1. Můžeme tedy očekávat, že nové mise s výkonnějšími přístroji detekují vodního ledu ještě víc.

Překvapivé zjištění

V roce 2009 však vědci pojali podezření, že by se voda mohla vyskytovat i mimo zóny věčné tmy. Šlo jednak o dřív zpochybňovanou detekci jejích molekul přímo na povrchu Měsíce prostřednictvím sondy Cassini směřující k Saturnu a také o zjištění amerického spektrometru na indickém Čandrajánu-1.

Z uvedených měření se ovšem ještě nedalo určit, zda se jedná přímo o vodu neboli H₂O, či jen o hydroxyl OH vázaný v povrchových minerálech. Pomocí stratosférické observatoře SOFIA na palubě speciálně upraveného Boeingu 747SP nicméně odborníci zjistili přítomnost vody i v osvětlených částech Měsíce a své výsledky publikovali v říjnu 2020.

„Životodárnou tekutinu“ se podařilo detekovat například v kráteru Clavius, a to v koncentraci jedné kapky zhruba na 125–500 litrů lunárního prachu, což je však stokrát méně než na Sahaře. Vodní led se v popsaném měsíčním regionu nejspíš nachází mezi prachovými zrny, takže je chráněný před vlivy okolního prostředí. V oblastech čelících přímému slunečnímu záření ovšem nemohou molekuly vody setrvávat dlouho, proto se tam musejí nějakým způsobem vytvářet. A otázka zní, jak. Vědci dnes přitom disponují už celou řadou indicií, že za jejich vznikem stojí interakce slunečního větru s nejsvrchnější částí lunárního povrchu. 

Vzhůru k pólům!

I když množství vody vázané v hydratované horní vrstvě měsíčního povrchu není zanedbatelné – konkrétně se jí na celém tělese nachází do hloubky jednoho metru odhadem přes milion tun – jde o stěží využitelný zdroj. Nejenže je tamní koncentrace mnohem menší než na pólech, ale také se v průběhu lunárního dne výrazně mění. V hledáčku budoucích kolonizátorů tudíž zůstávají především polární regiony – a do jejich zkoumání už se zapojila celá řada misí. K dispozici tak máme interaktivní fotografické mapy pólů s rozlišením až dva metry na pixel, topografické mapy trvale zastíněných oblastí i mapy zobrazující místa, kde bychom měli očekávat nejvyšší koncentrace vodního ledu.

Ačkoliv Velká válka na západní frontě uvedla na scénu i první tanky, celkově se stále jednalo především o bitvy pěchoty a dělostřelectva. Zkušenosti ukázaly, že zvítězí strana, která dokáže nasazení těchto složek lépe koordinovat. Meziválečná éra proto přinesla i experimenty s cílem nalézt optimální úroveň integrace dělostřelecké podpory do pěších útvarů. Německý Wehrmacht tedy začlenil lehké kanony a houfnice i do svých pěších praporů a tato kombinace se v prvních letech druhé světové války osvědčila. Zapůsobila i na Brity, ale  jejich úsilí najít odpověď se nesetkalo s příliš velkým úspěchem.

Varianta tankové houfnice

Střetnutí německé a britské armády v západní Evropě a posléze v Africe ukázala, že Němci se mohou pochlubit nejen převahou v doktríně použití tanků, ale i vynikající koordinací nasazení pěchoty a dělostřelectva. Jejich 75mm lehké kanony a 149mm lehké houfnice, jež se nalézaly v sestavě každého pěšího praporu Wehrmachtu, zaručovaly účinnou palebnou podporu, která mohla rozhodnout o výsledku bitvy. Velení britské armády tedy v roce 1942 dospělo k závěru, že pro překonání této německé převahy potřebují vojáci Jeho Veličenstva obdobné zbraně. A zdálo se, že řešení je na dosah, protože právě v té době začínal vývoj nového typu houfnice, která se měla stát výzbrojí speciálních variant některých britských tanků. Oficiálně se označovala jako Ordnance QF 95 mm Howitzer a její úkol tkvěl především v ničení opevněných bodů nepřítele. 

Za svůj rychlý zrod tato zbraň vděčila především faktu, že šlo v podstatě o kombinaci součástí některých už existujících výrobků. Hlaveň pocházela z protiletadlového kanonu ráže 3,7 palce (94 mm), kdežto závěrový mechanismus byl převzat z výtečného polního děla kalibru 87,6 mm a účinný systém pro ztlumení zpětného rázu se shodoval s 6liberním (57mm) protitankovým kanonem. Coby munice se uplatnily granáty a náplně, které se už úspěšně používaly u 3,7palcové horské houfnice, nicméně došlo k jejich úpravě z dělených na jednotné. Výsledná houfnice proto měla kalibr 94 mm, ale kvůli odlišení od jiných zbraní této ráže se formálně mluvilo o hodnotě 95 mm. Jako výzbroj některých variant vozidel Churchill, Cromwell a Centaur se posléze osvědčila, ovšem už během jejího vývoje vznikl nápad vyrobit i taženou verzi pro pěchotu. Došlo tak vlastně k obrácení tradičního postupu, protože většinou nejprve vznikaly zbraně tažené, které se poté mohly dočkat montáže na samohybný podvozek. 

Zklamání už během testů

Hotová zbraň, jejíž prototyp vznikl v roce 1943, nesla jméno 95 mm Infantry Howitzer Mk.II. Brzy se však začaly objevovat první problémy. Jestliže se běžné tažené dělo dalo obvykle umístit na samohybnou platformu bez větších změn, přesun tankové zbraně na relativně lehkou taženou lafetu snadným úkolem rozhodně nebyl. Z houfnice se totiž musel odstranit účinný, ale rozměrný systém pro tlumení zpětného rázu, který fungoval na bázi těžkého protizávaží. Britští dělostřelečtí inženýři sice vytvořili nový mechanismus, ale již jeho první testy poukázaly na nízkou účinnost. Systém byl značně poruchový, a ačkoliv se konstruktéři snažili o nápravu, nikdy nefungoval opravdu spolehlivě. 

Tím však výčet slabin britské pěchotní houfnice rozhodně nekončil. Jako problémová se ukázala též samotná lafeta, protože kvůli  příliš úzkému rozchodu kol byla nestabilní. Konstruktéři ji navíc navrhli s možností rychlé demontáže, jaká se obvykle objevovala u horských zbraní. U houfnice pro běžné pěší jednotky však byla nejen nadbytečná, ale dokonce škodlivá, jelikož při dlouhodobé střelbě se spoje jednotlivých částí začínaly uvolňovat, a proto hrozilo, že se celá zbraň rozpadne. 

Také balistické výkony značně zaostávaly za očekáváními. Pro houfnici se vyráběly trhavé a dýmové granáty, avšak dostřel okolo 7,3 km se již jevil jako nedostatečný. Program kumulativní munice pro ničení německých panzerů zůstal pouze na papíře. Houfnice se dostala k britským jednotkám na italské frontě až v roce 1944, avšak pěchota dala brzy najevo, že o tuto zbraň nemá zájem, mimo jiné též proto, že v pěších útvarech prostě nebylo dost „volných“ vojáků, kteří by tyto houfnice obsluhovali. Popsané konstrukční problémy se nikdy nepodařilo odstranit, většina vyrobených zbraní se vlastně ani nezapojila do skutečného boje a do současnosti se zachoval pouze jediný exemplář.

Obcházení mírové dohody

Projekt britské houfnice v podstatě reagoval na setkání s německými lehkými děly, kterými měl podle tabulek disponovat každý pěší prapor Wehrmachtu. Jejich vývoj se ale rozběhl již v éře Reichswehru, konkrétně v roce 1927, kdy společnost Rheinmetall-Borsig navrhla jednak lehkou houfnici o přesné ráži hlavně 149 mm (pozdější zbraň 15-cm leIG 33) a jednak lehký pěchotní kanon kalibru 75 mm. Zbraň vstoupila do služby v roce 1932, dostala však oficiální označení 7,5-cm leichtes Infanteriegeschütz 18. To vyvolávalo dojem, že jde o kanon  pocházející z posledního roku Velké války, a to zcela záměrně, neboť šlo o snahu obcházet ustanovení versailleské mírové dohody a nevzbudit pozornost inspektorů zemí Dohody, kteří dohlíželi na to, aby Německo nevyvíjelo nové typy zbraní v zakázaných kategoriích. 

Mnozí historikové dnes pochybují, že se inspektoři skutečně nechali takto ošálit, ale nepochybné je, že již dlouho před nástupem nacistů začal Reichswehr zavádět řadu nových a mnohdy velmi vyspělých typů zbraní. Náležel mezi ně i pěchotní kanon, zkráceně nazývaný 7,5-cm leIG 18, který se záhy zařadil do standardního arzenálu německých pěších praporů, jimž zajišťoval palebnou podporu na krátké vzdálenosti. 

Na první pohled šlo o vcelku konvenčně zkonstruované tažené dělo, nicméně bližší pohled odhalil jedno velice originální řešení, a to v prostoru závěru. Ten byl vlastně pevný a přístup do nábojové komory se otevíral tak, že po výstřelu se zatlačilo na ovládací páku, která na hranatém vedení posunula vpřed celou hlaveň. Komora se otevřela a následně se do závěru dal zasunout nový náboj. Šlo o opravdu zvláštní řešení, jež se neuplatnilo u žádné další sériové zbraně. Dosud ani není jasné, proč k němu němečtí inženýři vůbec sáhli, neboť patrně nepřinášelo žádné praktické výhody.

Dvě odvozené modifikace

Hlaveň kanonu 7,5-cm leIG 18 se vyznačovala nápadně malou délkou, jež činila pouze 88 cm, takže kanon nabízel jen poměrně krátký dostřel, ovšem vzhledem k tehdejší doktríně německé pěchoty se hodnota 3,5 km považovala za adekvátní. Kanon standardně pálil tříštivo-trhavými granáty, jež vzhledem k malé ráži nabízely pozoruhodně dobrý střepinový účinek, protože pro živou sílu mohly být nebezpečné na vzdálenost až 60 m od místa exploze. Taktéž trhavý efekt proti odolným cílům nebyl zanedbatelný, jelikož projektil dokázal ničit polní opevnění chráněná vrstvou zeminy o síle až jednoho metru. Předpisy Wehrmachtu dále požadovaly, aby se takřka každá dělostřelecká zbraň dala použít i proti tankům, takže se pro 75mm lehký pěchotní kanon vyráběly rovněž kumulativní střely. Jejich účinek se ovšem v praxi ukázal jako omezený a v boji se uplatňovaly velmi vzácně. 

Samotný kanon se však v praxi osvědčil jako vysoce účinný, odolný a spolehlivý, a proto se v průběhu času dočkal jen jediné vývojové změny. Základní verze totiž měla loukoťová kola vhodná pro koňský potah, s postupující motorizací se však objevil požadavek na variantu optimalizovanou pro motorové tahače. Ta tedy dostala kola s kovovými ráfky a pneumatikami a odlišný brzdový systém. 

Povedený pěchotní kanon se stal základem dvou odvozených verzí,  z nichž první se nazývala 7,5-cm leichtes Gebirgsinfanteriegeschütz 18, zkráceně leGebIG 18. Jak název napovídá, vznikla pro horské jednotky, a proto se dala demontovat na deset dílů, jež přenášeli soumaři. Druhá verze nesla název 7,5-cm leIG 18F, kde přidané písmeno zkracovalo slovo Fallschirmjäger, protože šlo o zbraň pro výsadkáře. Tu bylo možné rozložit na čtyři části. Horský kanon se velice osvědčil, kdežto výsadkový vznikl jen v šesti exemplářích, jelikož při zkouškách se ukázal jako nepraktický a výsadkáři upřednostnili bezzákluzové zbraně. Základní podoba kanonu 7,5-cm leIG 18 sice během let zastarala, ale Wehrmacht nasazoval tyto spolehlivé zbraně až do konce války. 

Image

Čtěte také

Prototypy a projekty německých obrněnců: Samohybná houfnice Geschützwagen

Přenesme se do Londýna, kde se jednoho únorového dne roku 1613 koná slavná svatba. Anglický král Jakub I. vdává svou sedmnáctiletou dceru Alžbětu za stejně mladičkého falckého kurfiřta Fridricha. Následné oslavy trvají dva měsíce a jsou tak velkolepé, že tatíčka nevěsty málem zruinují. Účastníci svatby tehdy zhlédli Shakespearovu hru Zimní pohádka, odehrávající se v Čechách. Sotva tehdy mohl někdo tušit, že za šest let usednou novomanželé na český trůn a že zde prožijí jednu zimu, čímž jejich „zimní pohádka“ definitivně skončí. 

Hledá se ženich 

Alžběta pocházela ze slavného stuartovského rodu. Její babičkou byla královna Marie Stuartovna. Stejně jako ona byla i Alžběta velice krásná a hlavně mimořádně ctižádostivá. Narodila se v době, kdy byl její otec Jakub Stuart pouze králem skotským a po anglické koruně jen pokukoval. Nejspíš také proto dal své dcerce jméno po slavné anglické panovnici. Když umírala, předala mu svou vládu, a tak se jeho sen splnil. A z jeho dcery se rázem stala skvělá partie! V jednom měl Jakub Stuart jasno. Manželem jeho dcery se musí stát rozhodně protestant. Přece nezavleče Anglii do nějakých dalších náboženských sporů. 

To rozhodlo, proč volba padla na Fridricha Falckého, i když se jich o ruku krásné královské dcery ucházelo víc. Byl to však okouzlující mladík, který si nejen svým vzhledem, ale i dokonalým vystupováním a zájmem o umění získal okamžitě srdce nevěsty stejně jako celého londýnského dvora. Tedy až na Alžbětinu matku Annu Dánskou. Ta jediná nad tím, že si její dcera bude brát „nějakého kurfiřta“, nejásala. Významnou roli ale hrál pochopitelně fakt, že Fridrich i přes své mládí patřil k významným představitelům Protestantské unie, náboženského uskupení, které stálo v protikladu ke Katolické lize. Pozdějšími historiky byly ovšem vzpomínány i nepříliš lichotivé Fridrichovy vlastnosti jako nerozhodnost, bázlivost, měkkost, ale třeba i domýšlivost. 

Nabídka, která se neodmítá 

Alžběta a Fridrich spolu tvořili opravdu krásný a milující pár. Prvních idylických šest let strávili v německém Heidelbergu, kde se jim narodily tři děti. Když byla Alžběta počtvrté těhotná, přišla z Čech lákavá nabídka... Situace v Českém království nebyla na počátku 17. století vůbec jednoduchá. Vládnou tu katoličtí Habsburkové, většina obyvatel se ale hlásí k protestantskému náboženství. A Rudolfův Majestát, dokument z roku 1609 zaručující náboženskou svobodu, je neustále porušován. Když císař Matyáš nemaje dětí určí za svého nástupce bigotního katolíka Ferdinanda Štýrského, má už toho česká šlechta tak akorát dost. Vzbouří se a po pražské defenestraci se ohlíží po novém králi. A napadne je protestant Fridrich Falcký. 

Čeští stavové se naivně domnívají, že v případě nutnosti Čechám vojensky či finančně pomůže anglický král. Přece nenechá svou dceru „ve štychu“. A nejen to. Doufali i v pomoc Alžbětina strýce dánského krále Kristiána IV. a spoléhali na příbuzenství s nizozemským místodržícím Mořicem Oranžským. Jak hluboce se mýlili! I když sebevědomý Fridrich zpočátku malinko váhal, ambiciózní Alžběta, která tolik toužila po královském titulu, ho snadno přesvědčila, jaké je český trůn terno. Fridrichovi bylo teprve třiadvacet let, příliš zkušeností neměl. Neprokoukl, jaký danajský dar získal. 

Peníze v první řadě 

Po triumfálním příjezdu do Prahy se ve Svatovítské katedrále koná slavná korunovace falckého páru. Zanedlouho v prosinci 1619 se v Praze narodí princ Ruprecht, Alžbětino třetí dítě, vítané celým českým národem. Ruprechtovy velkolepé křtiny byly poslední šťastnou událostí v Alžbětině životě. Potom už to taková idyla nebyla. 

Co od Fridricha čeští stavové očekávají? Především peníze, kterých se jim zoufale nedostává. Další omyl. Když se Fridrich dozví, kolik by od něj česká pokladna potřebovala, může se jen pousmát: 3 800 000 zlatých?! Na válečný účet českých stavů k začátku roku 1620 rozhodně nemá! Plná polovina z toho čeká na zaplacení. Zoufalá situace! A tchán Jakub? Ten považoval Fridrichovo kralování za nezodpovědné dobrodružství. Jako absolutista přece nemůže finančně či vojensky podporovat nějakou vzpouru proti panovníkovi, byť katolickému. Ostatně zetě varoval. 

Královna si v Čechách příliš nezvykla. Česky neuměla ani slovo, německy jen lámaně, naopak francouzsky zde uměl málokdo a anglicky nikdo. Navíc královna se konzervativní české společnosti zdála příliš veselá a společenská. Ani Fridrich česky neuměl, proto se k všeobecné nelibosti obklopoval svými německými rádci, za což jej často kritizovali. Doma se vlastně příliš neohřál, vojenské povinnosti ho stále častěji odváděly k vojsku. Svou manželku ale miloval a denně jí psal dopisy plné lásky a něhy. To už se ale blíží ona nešťastná bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620, která udělá jednoročnímu kralování „zimního páru“ konec. 

Tajný útěk a neradostná léta 

Opět těhotná Alžběta utíká i s Fridrichem z Prahy. A on brzy ztrácí i své dědičné falcké země. Nikde je nechtějí! Ani v Braniborsku, ba ani v Anglii. Anglický král se sice uvolí platit Alžbětě rentu, ale do rodné Anglie nesmí. Soudobá karikatura kreslí Fridricha i Alžbětu, jak s žebráckou holí a novorozeňátkem bloudí Evropou. Nakonec musejí s povděkem přijmout nabídku Alžbětina strýce a usadit se v Haagu. Jejich skromný dvůr čas od času uvítá věhlasné učence i umělce té doby. Také našeho Jana Amose Komenského či francouzského filozofa a matematika Reného Descartesa. Sen o království skončil, jako česká královna se však Alžběta podepisovala do konce svého života … 

V Haagu v roce 1632 zastihne šestatřicetiletou Alžbětu zpráva, že její milovaný manžel podlehl na cestách tyfové nákaze. Vyrojily se i spekulace, že byl snad v Mohuči otráven. Alžběta zůstává na výchovu sirotků sama a s novou skutečností se těžko smiřuje. Není ušetřena ani bolesti, když několik jejích potomků umírá. Ale největší ránu ji prý zasadily dvě z jejích dětí, které přestoupily ke katolictví. 

V dalších letech jí v Haagu dělá společnost o dvanáct let mladší anglický šlechtic William Craven. Ten kdysi bojoval ve Fridrichově vojsku a Alžbětu snad už tehdy tajně miloval. Samozřejmě vzniknou řeči, že jsou milenci či dokonce tajní manželé! Vše zůstává jen v rovině spekulací, žádné důkazy o románku neexistují. 

A další roky? Ještě těžší! 

Anglická revoluce a následná poprava jejího bratra Karla I. v roce 1649 Alžbětu přímo vyděsily. A k tomu každodenní finanční problémy! Nepomůže jí ani její syn Karel Ludvík, který se po podepsání vestfálského míru stává falckým kurfiřtem. Na konci života se na ni přece jen usmálo trochu štěstí. Anglický parlament jí schválil dar 10 000 liber šterlinků a král Karel II., její synovec, ji pozval v roce 1661 do rodné Anglie. Těšila se, jak si tu odpočine. Bohužel po roce zde umírá v náručí svého syna Ruprechta a nejsmutnější na tom je, že právě v den výročí své svatby. Pochovají ji ve Westminsterském opatství, v tradičním pohřebišti jejích předků.

Image

Čtěte také

Bilance třicetileté války: Život po konfliktu, který zachvátil celou Evropu

V padesátých letech byl v jedné z jeskyní vádí Nachal Chever v Judské poušti objeven pozoruhodný papyrus. Odborníci ho nejprve považovali za nabatejský a dlouhou dobu o něj neprojevovali valný zájem. Pak ho v roce 2014 pro vědu znovuobjevila Hannah Cottonová Paltielová z Hebrejské univerzity.

Artefaktu se přezdívá Papyrus Cottonové a s více než 133 řádky textu je tento dokument, jehož stáří je asi 1 900 let nejdelší řeckým textem, který byl kdy nalezen v oblasti Judské pouště. Cottonová Paltielová s týmem spolupracovníků tento dokument nedávno detailně analyzovala a výsledky své práce zveřejnila v odborném časopisu Tyche.

Soudní případ z Judey

Badatelé zjistili, že Papyrus Cottonové obsahuje poznámky žalobců pro proces vedený římskými úředníky těsně před povstáním Bar Kochby (druhé židovské války) v roce 132 našeho letopočtu, včetně rychle sepsaného přepisu samotného soudního slyšení. Text papyru je zapsaný svižným jazykem. Jeden žalobce v textu radí druhému ohledně síly různých důkazů a strategicky předvídá možné námitky.

Podle vědců je tento papyrus výjimečný tím, že nám poskytuje bezprostřední vhled do přípravy a průběhu soudního procesu v provincii Judea, tedy na jihovýchodě Římské říše, které v době vzniku papyru vládl císař Hadrián. Jde o nejlépe zdokumentovaný soudní případ z Judey, tedy kromě soudu Ježíše Krista.

Papyrus Cottonové podrobně popisuje případ týkající se padělání, daňových úniků a podvodného prodeje a propouštění otroků v římských provinciích Judea a Arabia, což zhruba odpovídá modernímu Izraeli a Jordánsku. V případu jsou dva obžalovaní. Gadalias, syn notáře a zřejmě římský občan, měl rozsáhlou kriminální minulost zahrnující násilí, vydírání, padělání a podněcování ke vzpouře. Jeho společník Saulos zorganizoval fiktivní prodej a propuštění otroků, aniž by platil požadované římské daně. Jak soud dopadl, není známo. Je ale možné, že ho přerušila druhá židovská válka z let 132–135 našeho letopočtu.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili tisíce psaných poznámek z časů starověkého Egypta

Stáli proti sobě v bitvě, která rozhodla o budoucnosti Súdánu. Charles George Gordon, britský armádní důstojník proslulý odvážnými boji v Číně a severní Africe, kde také získal své přezdívky Číňan a Gordon Paša. A Muhammad Ahmad ibn Abdulláh, velice zbožný muž, kterého vychovávali pro dráhu duchovního a tak se z něj stal jeden z největších znalců Koránu. 

Boj s nevěřícími 

Možná právě to vedlo Muhammada k přesvědčení o své vlastní výjimečnosti. Přesídlil na ostrov na Bílém Nilu, kde shromáždil skupinu žáků a založil náboženskou školu. Být duchovním učitelem mu nestačilo, a tak se prohlásil za islámského proroka – Al-Máhdího. „Alláh mě vyslal na zem jako bojovníka s nevěřícími.“ Toto ujištění mnohým stačilo k tomu, aby kolem Máhdího vytvořili rychle se rozrůstající skupinu věrných následovníků. Brzy máhdíjovci vybudovali silné vojsko, které dobylo Chartúm. Máhdí v Súdánu položil základy teokratického muslimského státu, který fungoval na přísném dodržování práva šaría. 

Protože byl Súdán pod kontrolou Egypta, pozornosti britských vládních představitelů Máhdího rebelie v zemi neunikla. Anglie totiž držela nad Egyptem protektorát. V roce 1884 se jednotky proroka Mahdího přiblížily k Chartúmu, a proto bylo egyptské vládě důrazně doporučeno, aby svoji posádku z města stáhla. Zároveň měly být ze Súdánu evakuovány všechny egyptské vojenské jednotky. Dohled nad akcí svěřili britskému hrdinovi, generálnímu guvernérovi Súdánu z let 1876 až 1879 Charlesi Georgi Gordonovi. 

Neustoupit! 

Gordon znal poměry v zemi a dokázal leccos z Máhdího strategie předpovědět. Jeho názory na situaci v Súdánu se zásadně lišily od těch, které zastával britský premiér William Gladstone. Gordon v sobě vojáka nezapřel a prosazoval potlačení rebelie, která by se podle něj rozšířila po celé zemi, pokud by ji u Chartúmu nepotlačili. Sto tisíc liber a příslib asistence britských a egyptských autorit mu ale jeho nadřízení poskytli na evakuaci města, ne na jeho obranu.

Gordon do Chartúmu dorazil v únoru roku 1884, ale místo toho, aby začal organizovat evakuaci, pustil se do stabilizace poměrů ve městě. Nejdříve začal napravovat chyby egyptské koloniální administrativy: propustil nespravedlivě vězněné, nechal zničit mučicí nástroje, odpustil obyvatelům města některé daně, a ač sám odpůrce otroctví, které o několik let dříve rušil, v Chartúmu trh s otroky k velké spokojenosti všech znovu legalizoval. Tímto krokem si získal obrovskou popularitu, protože ekonomika města velkou měrou spočívala právě na obchodování s lidmi. Samozřejmě tím rozčeřil klidné britské vody a vysloužil si kritiku odpůrců otrokářství. 

Gordon byl odhodlaný Máhdího porazit za jakoukoliv cenu. Žádal o vojenské posily u zástupců Osmanské říše i u Britů. Jeho prosby ale obě strany zamítly. „Nebude se bojovat, ale evakuovat!“ zaznívalo z Británie. „Ulpí na vás stín nesmazatelné hanby za to, že jste opustili svoje jednotky!“ nedal se Gordon a psal do Káhiry. Nikdo mu ale na pomoc nepřispěchal. 

Jak mahdíjovci postupovali, nechal Gordon zesílit chartúmské opevnění. Své zkušenosti z bojů zúročil při budování obranné strategie, chytře využil terénu i spojenectví s okolními kmeny. Zbudoval příkopy a na Nilu rozestavil lodě. Když Máhdího jednotky sevřely město, měl Gordon Chartúm připraven k boji. Od dubna do července se město spoléhalo jen na vlastní zásoby jídla, obléhatelů už bylo na třicet tisíc a Máhdí odmítal Gordonovy opětovné nabídky k mírovému jednání. Ve městě bylo tou dobou uvězněno 34 tisíc civilistů. A počet obléhatelů se zdvojnásobil… 

Krvavá jatka 

Vážná situace vzbudila mezi britskou veřejností zájem. Vláda Gordonovi nařídila, aby se ihned vrátil. Odmítl. K městu ho vázala přísaha, bylo otázkou cti zůstat a bojovat až do konce. Premiér Gladstone nakonec souhlasil s vysláním pomoci. Trvalo několik dalších měsíců, během kterých obyvatelé Chartúmu umírali hladem a nemocemi, než se britská výprava přiblížila k městu. V lednu 1885 se Máhdí doslechl o blížící se britské posile a rozhodl se zaútočit. Padesát tisíc vojáků využilo toho, že hladina Nilu poklesla, a téměř suchou nohou řeku překročili. Před půlnocí na 26. ledna zaútočili na hradby a kolem půl čtvrté ráno pronikli do města. Máhdí v dobytém Chartúmu rozpoutal jatka. Hladem oslabenou egyptskou posádku nechal pobít do posledního muže a s ní na čtyři tisíce civilistů. Další čekalo otroctví. 

Gordon dostál své přísaze a bránil město do posledního dechu. Byl zasažen oštěpem do ramene, když na schodech paláce bránil přístup ke komnatám, kde se skrývaly ženy a děti. Vážně zraněn pokračoval v boji mečem. Gordonovy poslední okamžiky popisuje jeden z jeho strážců: „Dokud ho nezasáhl druhý oštěp do hrudi, střílel na vzbouřence z pistole. I poté, co z něj unikal život, nepřestával kolem sebe kopat a rozdávat rány.“ Poté padl k zemi i svědek Gordonova umírání. 

Když se muž probral z bezvědomí, leželo vedle něj bezhlavé tělo jeho velitele, které máhdijovci později hodili do Nilu. Gordonovu hlavu odnesli vojáci Máhdímu. Záchranná výprava dorazila k troskám města páchnoucího krví o dva dny později. Britské a egyptské jednotky se téměř všechny ze Súdánu stáhly a Mahdí tak ovládl zbytek země. Charlese Gordona ovšem přežil pouze o několik měsíců. Už v červnu roku 1885 zemřel na tyfus…

Až čtrnáct let po dobytí Chartúmu a smrti Muhammada Ahmada mahdíjovci utrpěli definitivní porážku v bitvě u Umm Diwaykarat. Mahdího povstání tak skončilo v krvi a Súdán zůstal pod nadvládou Britů až do roku 1956.

Image

Čtěte také

Fiasko italského kolonialismu: Když Etiopie rozdrtila Itálii v bitvě u Adowy

Biologové z Michigan State University objevili ve hřbetních ploutvích pohlavně dospělých samečků mihule mořské (Petromyzon marinus) tukový hrbolek, který se zahřívá ve chvíli, kdy se přiblíží samička. Tento útvar dříve považovaný za dekorativní záležitost, je u studenokrevných živočichů první identifikovanou tkání, která produkuje teplo.

„Medvědům, kteří se probouzejí ze zimního spánku, pomáhá podobný tukový útvar zaktivovat organismus,“ vysvětluje spoluautor studie Yu-Wen Chung-Davidson. Tvorba tepla je energeticky náročná a spaluje velké množství kalorií, zvláště u studenokrevných živočichů. Mihule však umírají brzy po tření, takže se jim zřejmě vyplatí vydat na zplození potomků co nejvíce sil.

Milostné hrátky v teple

Proč ale samečci mihule potřebují k páření teplo, není zcela jasné. Jejich tělesná teplota stoupne díky termogenickému hrbolku přibližně o 0,3 °C. Konkrétní hodnota se však mění podle toho, s jakou samičkou se sameček páří. Je tedy možné, že na atraktivnější samičku vyplýtvá nápadník více tepla. Vědci se domnívají, že sameček nejprve použije feromony k přilákání samičky, a když s ní naváže tělesný kontakt, povzbuzuje ji ke tření zvýšením tělesné teploty.

Vzhledem k tomu, že mihule parazitují na jiných rybách, jimž sají krev, je pro vědce důležité co nejlépe pochopit princip jejich páření. Zvláště v případě Velkých jezer, kde mihule jako zavlečený druh rozvracejí přirozenou rovnováhu, je potřeba kontrolovat růst mihulí populace a zavést příslušná opatření proti jejich přemnožení.

Image

Čtěte také

Pragmatické uvažování budoucích otců: Víc potomků, nebo víc starostí?

Noční nebe v únoru nabídne kromě hvězd i několik nápadných planet. Večer na sebe strhne pozornost zářivá Venuše nad jihozápadem, jejíž jasnost dosáhne v polovině února letošního maxima v hodnotě −4,6 mag. Budete-li ji sledovat alespoň několik dní, zjistíte, že se rychle vzdaluje od horizontu a přes souhvězdí Vodnáře míří do sousedních Ryb, kde setrvá po celý únor. Na své cestě hvězdnou oblohou se potká se Saturnem, další planetou usazenou ve Vodnáři. 

Po většinu noci bude vidět také Jupiter v souhvězdí Býka a z nebe se vytratí až k ránu. Uran bude viditelný v první polovině noci a Neptun večer nad jihozápadem. Únorové noci však jednoznačně opanuje Mars, viditelný v Blížencích.

Po stopách nerozlučných Blíženců

Blíženci patří mezi zvířetníková souhvězdí, na ekliptice se nacházejí mezi Rakem a Býkem. Nejlépe se dají pozorovat v únoru a nejvýraznější stálice souhvězdí vytvářejí na obloze nepravidelný obdélník. Nejsnáze však Blížence identifikujete pomocí dvou nejjasnějších hvězd, Kastora a Polluxe, jež od sebe na nebi dělí jen 4,5°.

Podle řecké báje znázorňuje obrazec dvojčata Kastora a Polluxe, syny spartské královny Ledy a bratry trojské Heleny. Polluxe zplodil Zeus, který Ledu svedl v podobě labutě. Kastor měl podle jedné z verzí za otce také Dia, podle jiné královnina manžela Tyndarea. Ve druhém případě byl tedy, na rozdíl od Polluxe, smrtelný. Po bratrově skonu nechtěl Pollux sám pobývat mezi bohy, proto oba sourozenci střídavě putují mezi Olympem a podsvětím.

Hvězdy a zajímavé objekty

Oranžový obr Pollux představuje sice v Blížencích hvězdu Beta, je však jasnější než Kastor coby Alfa. Dosahuje 1,1 mag a jde o Zemi nejbližšího hvězdného obra, vzdáleného 34 světelných let. Průměrem překonává Slunce asi devětkrát a hmotností dvakrát. Jeho naoranžovělou barvu lze rozlišit už při pohledu pouhýma očima. Jedná se o osamocenou stálici, zatímco Kastor tvoří složitou šestinásobnou soustavu: Viditelné složky A, B a C jsou samy spektroskopické dvojhvězdy. Při pohledu bez přístroje se však Kastor jeví jako jeden světelný bod, dosahující 1,6 mag.

Už při pozorování amatérským dalekohledem je možné rozlišit několik zajímavých objektů: například vícenásobný hvězdný systém Kastor, pozoruhodnou planetární mlhovinu NGC 2392 či jednu z nejkrásnějších otevřených hvězdokup M35.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 18. února v 11:06 SEČ vstupuje do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na konci února večer nízko nad západem
• Venuše – viditelná večer nad jihozápadem
• Mars –  viditelný po celou noc
• Jupiter – viditelný téměř po celou noc kromě rána
• Saturn – do poloviny února viditelný večer nad jihozápadem až západem
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v únoru 2025

• 1. a 2. února – seskupení úzkého měsíčního srpku, Venuše a Saturnu na večerní obloze nízko nad západem; 1. 2. se těle­sa shromáždí na ploše o průměru 11° a 2. 2. na ploše o průměru 22°; zhruba 3,5° jihovýchodně od Venuše bude v dalekohledu pozorovatelný i Neptun
• 5. února – setkání Měsíce v první čtvrti a Uranu na večerním nebi nad jihozápadem, nejblíž (4,1°) si budou okolo 21:00 SEČ; Uran viditelný pouze v dalekohledu
• 6. února – setkání dorůstajícího Měsíce a Jupitera na noční obloze, nejblíž (4,7°) si budou v okamžiku západu za severozápadní obzor 7. 2. ve 3:30 SEČ; poblíž pozorovatelný i Aldebaran z Býka 
• 9. února – setkání Měsíce, Marsu a Polluxe z Blíženců na nočním nebi, Měsíc nejblíž Marsu (0,4°) okolo 20:00 SEČ
• 12. února – úplňkový Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 15. února – Venuše dosáhne maximální jasnosti v roce 2025, konkrétně −4,6 mag
• 17. a 18. února – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 21. února – Měsíc krátce po první čtvrti poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Až čtyři triliony amerických dolarů po započtení inflace. Taková byla dle moderních odhadů celková peněžní cena šest let trvajícího globálního konfliktu. Přesné vyčíslení je nicméně nemožné kvůli neúplnosti záznamů či utajení klíčových informací. Ať už by ale byla celková suma jakákoliv, stále by šlo o astronomicky vysokou částku – výmluvný symbol totální mobilizace ekonomik světových mocností pro válečné účely. Výše zmíněný odhad pak zahrnuje jak přímé náklady (tedy výcvik, vyzbrojení a údržba vojenských formací), tak i náklady nepřímé (investice do výroby a infrastruktury, od budování až po opravy). 

Při pohledu na bojové sestavy armád a fotografie obrněných formací razících si cestu nepřátelskou obranou je snadné zapomenout, že každý tank, letadlo, dělostřelecký granát i pěšák měli svou pomyslnou cenovku. Lze se například setkat s údaji, že vyzbrojit a vybavit jednoho řadového příslušníka US Army stálo okolo 170 dolarů – přepočteno na dnešní ceny by se jednalo o částku přesahující 3 600 dolarů (zhruba 83 000 Kč). K této ceně je nutné připočíst i náklady na výcvik, lékařskou péči, stravování a také plat vojáka. Pro představu – řadový branec Wehrmachtu měl nárok na 75 říšských feniků (tedy 0,75 říšské marky) denně, zatímco profesionální vojáci si v závislosti na hodnosti mohli přijít až na 1 718 říšských marek (plat generála v roce 1935).

Miliardové výdaje

Jak se pak armády válčících států během konfliktu zvětšovaly, logicky rostly i náklady na jejich budování a vyzbrojení. Zřejmě nejvýrazněji se vojenský rozpočet zvýšil ve Spojených státech, které do druhé světové války vstupovaly s malými a nepříliš dobře vyzbrojenými silami. Následná masivní expanze pozemních, námořních i vzdušných sil pak vyšla státní kasu na desítky miliard dolarů. V předválečných letech vynakládal Washington na armádu „jen“ několik set milionů dolarů ročně; v roce 1943 již šlo o bezmála 85 miliard a o rok později dokonce 91 miliard. Německý Wehrmacht pak jen mezi zářím 1943 a říjnem 1944 spotřeboval přes 99 miliard říšských marek – pro představu: v roce 1941 se dal jeden dolar směnit za 2,5 říšské marky, kursy z pozdější let nejsou k dispozici.

Podle dostupných dat to pak byli právě Američané, kdo do válečného úsilí investoval nejvíce peněz, a to zhruba 340 miliard dolarů (cca 59 bilionů v dnešních cenách). Pomyslná druhá příčka náleží Německu, které za prohranou válku vynaložilo odhadem 270 miliard USD, zatímco třetí místo zaujímá Sovětský svaz se 192 miliardami USD. 

Nezanedbatelnou část nákladů představoval i výzkum a vývoj nových technologií. Americký projekt Manhattan, z nějž vzešly první atomové bomby na světě, vyšel americkou vládu na zhruba dvě miliardy tehdejších dolarů (více než 30 miliard v dnešních cenách). Německo pak jen nepatrně menší částku vynaložilo na vývoj střel V-1 a V-2, kdy například jedna balistická střela V-2 vyšla na 50 000–100 000 říšských marek. 

Úspory a dluhy

Vysoké výdaje musely být z něčeho hrazeny a bojující státy proto v průběhu války přistoupily k různým  způsobům získání dostatku peněz. Častým opatřením bylo skokové zvýšení různých daní – například v Německu se již v září 1939 zvýšila daň z příjmu až o 50 %, zatímco Velká Británie v létě 1940 přistoupila ke 100% zdanění výrazně nadstandardních příjmů. Většina válčících států rovněž prodávala občanům dluhopisy – cenné papíry zavazující vládu k vyplacení stanovené částky do určitého termínu. Ve Spojených státech se tímto způsobem podařilo vybrat téměř 186 miliard dolarů.

Vedle zvyšování příjmů se vlády bojujících stran snažily i snížit výdaje. V kontextu válečné produkce šlo zejména o standardizaci, snižování výrobních nákladů a zjednodušování  zbraní i technologií. Dobře viditelný je tento trend na ručních zbraních; například sovětský samopal PPD-40, jehož výrobní cena se pohybovala okolo 900 rublů za kus, nahradil velmi brzy desetinásobně levnější model PPŠ-41. Design amerického samopalu Thompson prošel během války několika zjednodušeními, která jeho výrobní cenu snížila z původních 209 USD na méně než polovinu. Německé zbrojovky pak v samém závěru války přišly s primitivními puškami řady Volkssturmgewehr o ceně sotva 10 říšských marek za kus (pro srovnání – jedna standardní puška K 98k stála zhruba 55 marek). 

Cena za práci

Zjednodušení designu pak v kombinaci se zaváděním výrobních inovací a standardizací komponent mohlo přinést výrazné úspory. Například sovětská továrna č. 183 v Charkově vyprodukovala v roce 1940 jeden kus tanku T-34 za 430 000 rublů, o dva roky později již ale cena díky racionalizaci konstrukce a efektivnějším postupům klesla na sotva 166 000 za kus. Na německé straně pak lze jmenovat tank PzKpfw IV, jehož finální varianta Ausf. J měla díky výrazně jednodušší konstrukci kusovou cenu o cca 13 500 marek nižší než předchozí verze. Německý zbrojní průmysl rovněž ve velkém využíval nucenou práci, přičemž dělníkům platil minimálně nebo vůbec.

I přes veškerá úsporná opatření ale zůstala válka extrémně drahým podnikem a ani ty nejvýkonnější ekonomiky světa nedokázaly vysoké výdaje udržet věčně. Velká Británie sice stála na vítězné straně, z konfliktu si ale kromě vyčerpaného hospodářství odnesla i dluh 21 miliard liber (více než 759 miliard v dnešních cenách). Vládní závazky Spojených států se vyšplhaly až na 258 miliard dolarů, byť poválečný ekonomický boom je umožnil během několika dekád podstatně snížit. 

Proti tomu zdevastované Německo bylo kromě astronomického dluhu zatíženo i válečnými reparacemi, kdy jenom Sovětskému svazu musela SRN mezi lety 1953–1992 zaplatit více než 90 miliard marek. Není proto divu, že rozdělené Německo i další (nejen) evropské státy včetně Československa se z války po finanční stránce ještě dlouho vzpamatovávaly.

Image

Čtěte také

Peníze, které rozpoutaly peklo: Kdo financoval vzestup Adolfa Hitlera?

Konkrétní příčiny a mechanismy, které vedou k rozvoji neurodegenerativní Alzheimerovy choroby, stále zůstávají nejasné. Většina dnešních léčebných postupů, které se snaží zmírňovat projevy této nemoci, se soustředí především na amyloidní plaky, čili oblasti v mozku, kde se hromadí protein s chybnou strukturou amyloid beta.

Oleg Butovsky z fakultní nemocnice Brigham and Women’s Hospital s početným týmem kolegů nedávno zjistil, že překvapivě účinným prostředkem, který pomáhá pacientům s Alzheimerovou chorobou, je vzácný plyn xenon. Je sice chemicky velmi netečný, proti mnoha léčivům má ale velkou výhodou v tom, že dokáže proniknout hematoencefalickou bariérou do mozku.

Xenon jako lék

„Jde o úplně nový objev. Zjistili jsme, že pouhé vdechování xenonu výrazně přispívá k ochraně nervové soustavy,“ vysvětluje Butovsky. „Xenon dokáže překonat zásadní překážku dosavadních snah o léčbu Alzheimerovy choroby, totiž dostat se do mozku. Teď bychom to rádi otestovali na lidech.“

Vědci věděli, že se xenon používá v lidské medicíně jako anestetikum, a také jako prostředek pro ochranu nervové soustavy při léčbě poranění mozku. V rámci výzkumu, jehož výsledky publikoval vědecký časopis Science Translational Medicine, ověřili působení xenonu na myších, které jsou modelem pro Alzheimerovu chorobu.

Ukázalo se, že xenon při vdechování snadno prochází zmíněnou bariérou do mozku myší, kde omezuje zánět a poškození mozkové tkáně. Příznivý vliv xenonu se odrazil i na projevech pokusných myší, u nichž se zlepšilo chování při stavbě hnízda, které bylo do té doby výrazně ovlivněné působením Alzheimerovy choroby.

Image

Čtěte také

Sloučenina z granátových jablek pomáhá zmírňovat projevy Alzheimerovy choroby