Ženy pronesou zhruba o tři tisíce slov denně více než muži
Nový výzkum Arizonské univerzity odhalil, že ženy mluví víc než muži. Týká se to ale výhradně žen ve věku 25 až 65 let, jinak jsou rozdíly zanedbatelné.
Stereotyp napříč lidskými kulturami říká, že ženy jsou upovídané. Odborníci americké Arizonské univerzity v roce 2007 uskutečnili výzkum zahrnující 500 mužů a žen, který tento stereotyp zpochybnil. Podle tehdejších výsledků používají ženy i muži během dne zhruba stejný počet slov – přibližně 16 tisíc.
Klinický psycholog Colin Tidwel s týmem kolegů ale nedávno provedl nový výzkum na toto téma a jeho závěry jsou poněkud odlišné. Ukázalo se, že ženy jsou přece jen o něco upovídanější než muži, byť jen v určité části života. Výsledky pozoruhodné studie nedávno zveřejnil odborný časopis Journal of Personality and Social Psychology.
Výmluvnost středního věku
Tidwel a jeho spolupracovníci přišli na to, že ženy mladšího a středního věku, tedy ve 25. až 65. roce života, pronesou denně asi o tři tisíce slov než muži stejného věku. V dalších věkových skupinách se takový rozdíl neprojevil. V porovnání se svými kolegy pracoval Tidwelův tým se čtyřnásobně větším vzorkem – badatelé analyzovali celkem asi 630 tisíc nahrávek od 2 197 lidí ve věku 10 až 94 let. Ženy ve zmíněné věkové skupině podle vědců pronesou v průměru 21 845 slov, zatímco u mužů je to asi 18 570 slov denně.
Studie mimo jiné také ukázala, že lidé v dnešní době mluví obecně méně než v dohledné minulosti, což vědci spojují s rostoucím využíváním digitální komunikace. Mezi lety 2005 a 2018 se průměrný počet vyřčených slov denně snížil u mužů i u žen o zhruba tři tisíce.
Proč zrovna ženy středního věku předčí ve výmluvnosti muže není ze studie úplně jasné, nicméně jedno vysvětlení se nabízí. Ženy-matky v tomto věku více a častěji komunikují se svými dětmi. Pokud by šlo o biologické faktory jako jsou hormony nebo sociální faktory, rozdíly v počtu slov mezi pohlavími by nejspíš vypadaly jinak.
Další články v sekci
Když se nadřízený dívá: Jak probíhá čištění srsti u šimpanzů
Čištění srsti je jedním z klíčových faktorů ve společenském životě šimpanzů. Šimpanzi se tímto způsobem nejen zbavují parazitů a snižují míru stresu, ale také potvrzují své postavení v rámci tlupy.
Výsledky zoologických výzkumů ukazují, že pokud probíhá čištění srsti, které pozoruje šimpanz ve vyšším postavení než ten, jehož srst je momentálně zbavována parazitů, pak je očista ukončena mnohem dřív, než když proces neprobíhá „pod dohledem“. Zdá se, že níže postavení jedinci, kteří se zabývají hledáním parazitů v srsti výše postaveného šimpanze, nechtějí zbytečně investovat energii do činnosti, která jim s velkou pravděpodobností nepřinese žádané vyústění v podobě recipročního probírání srsti výše postaveným jedincem. Ten se totiž může najednou rozhodnout, že půjde čistit srst přihlížejícímu šimpanzi, který je na společenském žebříčku ještě výš než on sám.
Poslední výzkumy ukazují neplatnost takzvaného „vztahové modelu“, který předpokládá, že sociální chování šimpanzů, včetně čištění srsti, probíhá na základě předchozích společenských interakcí. Namísto toho se zdá, že šimpanzi se rozhodují na základě aktuálních okolností a posuzují energii vynaloženou na čištění mnohem víc podle pravidla „něco za něco“.
Další články v sekci
Jak vznikají nepravidelné galaxie?
Nepravidelné galaxie se vyznačují chaotickým uspořádáním hvězd a plynu, přičemž jejich vznik souvisí s několika fascinujícími astronomickými procesy.
Nepravidelné galaxie postrádají jasně definovanou strukturu spirálních či eliptických hvězdných ostrovů. Místo toho mají nepravidelný tvar a často vykazují chaotické rozložení stálic a plynu. V literatuře nalezneme zmínky hned o několika myslitelných mechanismech, které by mohly vysvětlit jejich vznik, přičemž ten nejnadějnější a nejčastěji zmiňovaný spočívá v důsledcích blízkých gravitačních interakcí.
Když se k sobě dvě či více galaxií dostatečně přiblíží, může vzájemná gravitační interakce deformovat jejich strukturu a vést k vytvoření nepravidelného hvězdného ostrova. Popsaný proces může doprovázet intenzivní tvorba hvězd a turbulentní pohyb plynu.
Podobně by mohl fungovat i vliv jiných velkých gravitujících struktur a roli by mohly potenciálně sehrát také procesy v aktivních galaktických jádrech. Jelikož ovšem hvězdné ani nehvězdné struktury v nepravidelné galaxii nevykazují významné pravidelnosti, nedá se v jejím případě hovořit o jednoznačné definici středu. Jako pro každý objekt, i pro ni lze stanovit polohu těžiště, tedy jakéhosi gravitačního středu – což ovšem neznamená, že se stálice či plynné oblaky pohybují právě kolem něj.
Další články v sekci
Stavitelské puzzle: V katedrále Notre Dame v Tournai se pojí tři stavební styly
Jen málokterá architektonická památka se může pochlubit stylovou rozmanitostí, nad níž nepřestáváme žasnout po dlouhá staletí. Katedrála Notre Dame v belgickém Tournai však k takovým bezesporu patří.
Budování jednoho z nejznámějších belgických svatostánků začalo ve Valonském regionu v provincii Hainaut již někdy v první třetině 12. století poté, co rozsáhlý požár zničil místní biskupství. Úchvatná sakrální stavba leží v srdci starého města, při levém břehu řeky Escaut (česky Šelda). Mimochodem – samotné Tournai, nacházející se asi deset kilometrů od francouzských hranic, má velmi dlouhou tradici: již v 1. století představovalo (tehdy ještě jako Turnacum) významné administrativní a vojenské centrum Římské říše.
Románská i gotická
Z architektonického hlediska se v případě belgické katedrály jedná o opravdový unikát, a to především díky spojení tří různých stylů. Hlavní chrámová loď vznikla ještě jako románská, zatímco příčná loď s pěti věžemi společně s množstvím okolních soch už vykazuje znaky rané gotiky. Kůr z 13. století je pak čistě gotický a postavili jej na příkaz biskupa Gautiera de Marvise poté, co nechal církevní činovník původní románský chór zbourat. Katedrála v Tournai tak dokládá fascinující přerod stylů, k němuž došlo v oblastech Île-de-France, Porýní a Normandie v krátkém období na počátku 12. století.
Ohromující svatostánek však oslňuje i řadou dalších ceněných památek. Jedná se především o množství katedrálních soch a sousoší z různých časových období (14., 16. a 17. století), zobrazujících výjevy ze Starého zákona a historie města. Katedrála rovněž na první pohled upoutá zvláštní barvou šedo-modrého stavebního kamene, který pochází z místní řeky Šeldy.
Další články v sekci
Alarmující zjištění: Mikroplasty se kumulují v lidském mozku
Výzkum vzorků mozkové tkáně prozradil, že za posledních osm let se zvýšilo množství mikro a nanoplastů v mozku o hrozivých 50 procent.
Mikro a nanoplasty, tedy nepatrné kousky různých plastů, které jsou dnes všudypřítomné v prostředí, si našly cestu i do lidských těl. Byly nalezeny v prakticky každém orgánu, kde po nich vědci pátrali. Výjimkou bohužel není ani lidský mozek. Jak ukázal nedávný výzkum odborníků americké Univerzity Nového Mexika, mozek je dokonce zřejmě zasažený mikroplasty podstatně více než další orgány.
Toxikolog Matthew Campen a jeho spolupracovníci zjistili, že se mikroplasty nacházejí v lidském mozku v mnohem vyšších koncentracích než jinde. Hromadění neparných kousků plastů navíc zřejmě narůstá v čase. Za posledních osm let se jejich množství zvýšilo o 50 procent. Zneklidňující výzkum publikoval vědecký časopis Nature Medicine.
Mozky prošpikované plasty
Badatelé v tomto případě analyzovali vzorky Úřadu soudního lékařství Nového Mexika. Podle zákona musejí skladovat vzorky z pitev po dobu sedmi let. Campen s kolegy prozkoumali vzorky z roku 2016 a porovnali je se vzorky z loňského roku. Všechny studované vzorky pocházejí z frontální oblasti mozkové kůry, tedy za očima a čelem.
Analýzy odhalily částice celkem 12 různých druhů plastů, přičemž nejběžnější byl polyetylén. Pozorování transmisním elektronovým mikroskopem ukázala, že se v mozcích nacházejí i shluky ostrých kousků plastů, které měří 200 nanometrů i méně a jsou tak svou velikostí srovnatelné s viry. Podle vědců mohou částice této velikosti projít hemorrhagickou bariérou, která chrání mozek.
Za velmi závažné vědci považují i zjištění, že lidé, jimž byla diagnostikovaná demence, mají ve srovnání s ostatními v mozku až desetkrát více mikroplastů. Výzkum sice nemohl ukázat, zda jde o příčinnou souvislost a mikroplasty se mohou v mozku hromadit až jako důsledek choroby, ale rozhodně bude nutné případnou roli mikroplastů v rozvoji demence důkladně prozkoumat.
Další články v sekci
Panovníci za mřížemi: Kteří čeští králové a knížata skončili ve vězení?
Královská koruna svému nositeli nezaručovala, že nemůže skončit za mřížemi. Některé korunované hlavy se o tom přesvědčily na vlastní kůži.
Obvykle jsou to panovníci, kteří posílají do vězení své poddané nebo protivníky. Někdy se však karta obrátí a za mřížemi skončí vládce sám… V lepším případě jen na nějaký čas.
Rostislav I.
V době Rostislavovy vlády spadala Velkomoravská říše do sféry vlivu sousední větší Franské říše. Jako synovec Mojmíra I., Rostislav byl na knížecí stolec Velké Moravy dosazen právě východofranským panovníkem Ludvíkem Němcem. Ten se domníval, že jej Rostislav bude z vděčnosti poslouchat a bude jednat v jeho zájmu. Nicméně, velmi se mýlil a podcenil ambice mladého moravského knížete. Rostislav se Ludvíkovi vzepřel, v roce 850 s východofranskou říší přerušil veškeré styky a naopak začal na Velkou Moravu zvát odpůrce Franků a Ludvíkovy nepřátele. Nakonec se proti Ludvíkovi dokonce spojil s jeho vlastním ambiciózním synem Karlomanem, vládcem oblasti dnešního Rakouska. Ludvík se však nedal a vydal se obnovit své postavení hlavy rodiny silou a Karloman byl nucen se otci podvolit.
Nakonec Rostislav skončil tak, jak se sám na trůn dostal – zásahem zvenčí a podrazem od vlastního příbuzného. Umožnil svému synovci Svatoplukovi, aby se spolu s ním podílel na vládě. Ale Svatopluk chtěl víc, chtěl vládnout sám. Za Rostislavovými zády se pokusil o možném nástupnictví vyjednávat s východofranskou říší. Když to Rostislav zjistil, velmi se rozzuřil, ale také lekl. Rozhodl se vyřešit situaci radikálně: připravil lest, při níž měl být Svatopluk zabit přímo při slavnostní hostině. Vše bylo připraveno, past měla sklapnout, ale Svatopluk se o krvavém plánu svého strýce na poslední chvíli dozvěděl a z hostiny stačil uprchnout. Když ho Rostislav a jeho družiníci pronásledovali, byli to oni, kdo tentokrát padli do léčky. Rostislav byl zajat a souzen. Původní trest smrti mu byl změněn, milosrdenství mu ale nikdo neprokázal. Ludvík Němec ho nechal vykastrovat, oslepit a uvěznit v klášteře sv. Jimrama. Tam v roce 870 Rostislav zemřel.
Karel IV.
Syn Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského neměl jako dítě rozhodně zrovna na růžích ustláno. První zimu musel být kvůli mocenským i manželským neshodám svého otce jako miminko na několik týdnů ukryt na hradě Křivoklátu, kde nad ním držel ochrannou ruku Vilém Zajíc z Valdeka. Ve třech letech se na Křivoklátu ocitl mladý následník znovu, tentokrát však z vůle svého otce. Jan Lucemburský podlehl dvorské šeptandě, že se jeho manželka Eliška chce sama chopit moci, prohlásit mladého Václava králem a vládnout jeho jménem jako regentka; odeslání syna pryč mělo zchladit Eliščiny ambice. Protože ale partnerské neshody přetrvávaly, rozhodl se Jan poslat nakonec syna v sedmi letech na francouzský dvůr.
Jaromír
V dějinách zápasů o český trůn snad není většího smolaře. Přemyslovský kníže Jaromír na něj usedl celkem třikrát, nikdy se na něm ale příliš neohřál. Ubohého Jaromíra nechal jeho bratr Boleslav vykastrovat a možná by ho čekal osud ještě horší, kdyby s matkou a druhým bratrem neuprchli ze země. Útočiště našli v Bavorsku, ale i tady se s Jaromírem manipulovalo jako s šachovou figurkou. Každý chtěl pro sebe kousek knížecí moci a Jaromír byl ideálním kandidátem na poslušného chráněnce, skrze nějž ostatní uspokojí svůj hlad po moci.
Když se stal Jaromír za jejich pomoci knížetem podruhé, přišla nečekaná rána. Sice z rodiny, ale z jiné strany. Tentokrát ho sesadil jeho druhý bratr Oldřich. Jaromír utekl nejdříve do Polska a pak do Říše. Král Jindřich II. mu ale nepomohl, právě naopak, nechal ho uvěznit v Utrechtu. Ve vězení Jaromír strávil dlouhých 21 let! Ani tam se nenechal zlomit a stále choval naději na slavný návrat.
Nakonec se dočkal a potřetí se stal knížetem. Kdoví, kdyby znal svůj budoucí osud, možná by si nechal zajít chuť. Podle dohody se měl o vládu dělit s bratrem Oldřichem, kvůli kterému o trůn už jednou přišel. Jenže – když jde o moc, žádný Přemyslovec nezná bratra. A Oldřich nebyl výjimkou, nechal Jaromíra oslepit a znovu uvěznit. Když Oldřich zemřel, vykastrovaný, oslepený a léty věznění oslabený Jaromír se raději zřekl nároku na trůn. Život mu tohle gesto však nezachránilo. V roce 1035 byl zabit. Bizarní jsou okolnosti jeho smrti. Když v noci seděl na záchodě, probodl ho vrah oštěpem zespodu až do břišní dutiny.
Boleslav III.
Boleslav III. zvaný Ryšavý, bratr zmíněných Jaromíra a Oldřicha, se na českém trůně objevil celkem dvakrát. I on ale nakonec skončil za mřížemi. Boleslav zahájil svou krutovládu útokem právě na své poloviční bratry. Aby si zajistil trůn, přestože jeho právo vládnout nikdo nezpochybňoval, nechal svého bratra Jaromíra vykastrovat a pokusil se zabít i Oldřicha – až oba bratři i s matkou prchli ze země. Kvůli Boleslavově násilnické povaze, jejíž projevy znamenaly první krizi přemyslovského státu, došlo k povstání rodu Vršovců. Boleslav před nimi utekl do Polska, odkud začal pomalu spřádat plán pomsty. V místním vládci Boleslavovi Chrabrém našel silného patrona a byl jím skutečně dosazen zpět na pražský knížecí stolec.
Vršovcům sice sliboval benevolenci, pokud jej znovu uznají, ale zůstalo jen u slibu. Nařídil celý rod vyvraždit a svého zetě dokonce zabil vlastníma rukama! Tato událost vedla k dalšímu povstání a vývoj událostí tímto směrem byl poslední kapkou i pro Boleslava Chrabrého, který svého bývalého chráněnce nechal povolat zpátky do Polska. Tentokrát sousední země českého knížete nepřijala s otevřenou náručí. Namísto aby polský vládce promluvil Boleslavovi III. do duše a pokáral ho za nediplomatické jednání, nechal ho oslepit a uvěznit. Dalších třicet let slepý a všemi zapomenutý český král prožil v temnotě polského vězení.
Přemysl Otakar II.
Přemysla Otakara II., druhorozeného syna Václava I., měla původně čekat církevní dráha. Jeho starší bratr a následník trůnu Vladislav však zemřel, aniž by zanechal dědice, a Přemysl měl tedy po otcově smrti převzít vládu. Jenže zde se potkala neoblíbenost starého krále Václava a ambice jeho syna. Česká šlechta si vynutila jmenování Přemysla spoluvládcem. Václav s tím musel nejprve souhlasit, ale když začalo docházet ke konfliktům, vojenský střet mezi oběma byl nevyhnutelný.
Zpočátku to vypadalo, že má Přemysl navrch. Byl mladší a odhodlaný a podporovala jej velká část šlechty. Václav měl však zkušenosti. Podařilo se mu Přemyslovy stoupence vojensky porazit a dokonce oblehnout a dobýt Pražský hrad. Přemysl se musel podvolit. Za trest byl sebevědomý synáček uvržen do domácího vězení na Přimdu. Těžký žalář to rozhodně nebyl, měl však zakázáno hrad opustit a tím byl jako vladař dostatečně ponížen. Šlechtici, kteří mu ve vzpouře pomáhali, tak lehce a bez úhony nevyvázli.
Václav IV.
Václav IV., syn velikého otce Karla IV., který se narodil v jeho pětačtyřiceti letech jako vymodlený mužský potomek. Přesto neměl snadný úděl ani život. Očekávalo se od něj příliš mnoho a příliš brzy. Již ve svých dvou letech byl jmenován českým králem, v patnácti letech byl zvolen a jmenován římským králem, v sedmnácti převzal vládu po svém zemřelém otci. Byl velmi vzdělaný, dostalo se mu kvalitních učitelů a vychovatelů, ale zřejmě kvůli vysokým nárokům a tomu, že vždy jen přihlížel, jak jeho otec vládne, se neuměl sám rozhodnout a převzít iniciativu. Raději „reprezentoval“ a věnoval se svým koníčkům, mezi které patřil lov, alkohol a ženy. Ke všemu po jeho nástupu do čela země zasáhla naše území morová rána, což znamenalo úpadek jak morální, tak hospodářský.
Situace se vyhrotila, když byl Václav v Králově Dvoře zajat šlechtou a moravským markrabětem Joštem, jeho vlastním bratrancem! Následně byl držen na hradě Wildberg v Horních Rakousech, odkud ho díky vyjednávání a příslibu ústupků z panovníkovy strany dostal až jeho bratr Jan Zhořelecký. Král přijal podmínky šlechty, ale ve svém důsledku je stejně nedodržel. Následovalo další uvěznění, tentokrát iniciované jeho druhým bratrem Zikmundem. Ten ho držel ve Vídni. Roku 1400 byl dokonce kurfiřty zbaven římské koruny jako panovník „líný, neužitečný a pro říši nepotřebný,“ to ovšem on sám nikdy neuznal.
Další články v sekci
Pryč s leskem a barvami: Proměna uniforem za první světové války
První světová válka rozbila mnohé, co se vyvíjelo v armádách již stovky let. Jednu ze změn představovala podoba uniforem. Pestrobarevné kabátce, rozlišení jednotek na dálku, zlaté chocholy, blyštivé šavle – to si vojáci zahaleni kouřem jednoranných pušek mohli dovolit. Realita světového konfliktu si však žádala nová řešení.
V letech 1914–1918 se na bojištích objevila obrněná vozidla, stále přesnější pušky, kulomety a „vševidoucí“ letadla. Aby muži dokázali přežít, potřebovali splynout s okolím, což některé armády pochopily až při obrovských ztrátách. V zákopech bojovaly miliony mužů, takže se hledala také cesta, jak uniformy co nejvíc zjednodušit a celkově zlevňovat výrobu. Do konce války pak ale všichni účastníci oblékali nenápadné stejnokroje.
Střelba na figuríny
Některé mocnosti, poučeny menšími konflikty předcházejícími tomu světovému, však upustily od pestrobarevných uniforem už před rokem 1914. Britové sáhli po barvě khaki již v 19. století nejprve v koloniích a od roku 1902 v celé armádě.
Někdy tyto impulzy však musely přijít zvenčí, od civilistů. V Itálii předseda Milánské sekce alpínského klubu Luigi Brioschi po zprávách z bojů z rusko-japonské války (1904–1905) dospěl k názoru, že modré stejnokroje již nejsou vhodné. Navázal kontakt s velitelem jednoho z pluků, který mu poskytl půjčku na experimenty. Při střelbě na figuríny ve stávajících uniformách na 600 m končily téměř všechny zásahy v terčích, zatímco jím navrhované šedozelené cíle nebyly skoro vidět. Na výsledky těchto testů pak italská armáda reagovala až překvapivě rychle.
Opačný přístup ale zastávala tradicionalistická Francie. Na blížící se katastrofu upozorňovali i někteří politici, protože vojáci měli jít do války s tmavě modrými kabátci a jasně červenými kalhotami. V roce 1912 poslanec Adolphe Messimy navštívil Balkán a po zhlédnutí bulharských zelenohnědých uniforem prohlásil: „Toto slepé imbecilní lpění na nejviditelnějších z barev bude mít kruté následky.“
Jeho snažení o změnu sabotovali generálové a politici, kteří změnili názor až po těžkých ztrátách. V roce 1915 francouzští vojáci dostali jednobarevné modré uniformy a brzy nato také první ocelové přilby. Nikdo v té době ještě netušil, že se stanou nezbytnou výstrojní součástí každého vojáka po další dekády.
Odstíny šedi
Německá armáda prováděla revizi oděvních částí již před válkou a tento proces se nezastavil ani po jejím vypuknutí. Původně si každý spolkový stát vydržoval svůj druh ošacení, označení i barevného rozlišení, což bylo často velmi matoucí. V roce 1910 se sice ustálila barevnost zavedením polní šedi, ale o pět let později se sjednotila i výroba, během níž se například upustilo od řady manžetových označení, ozdobných prvků či rozlišovacích znaků. O rok později se na bojištích objevila také ikonická ocelová přilba, která nahradila tradiční Pickelhaube.
Podobným vývojem prošla i rakousko-uherská armáda, která v roce 1908 vyměnila modré stejnokroje za jednoduchou uniformu v barvě štičí šedi. Velké finanční zatížení válkou však brzy dolehlo na rozpočet a záhy se objevily ve výstroji součástky se zjednodušenou výrobou – bodáky pouze z pár kusů kovu či záměna kožených opasků za látkové.
Došlo také k další změně barvy, která se nyní velmi podobala odstínu německých či italských uniforem. Objevil se i návrh na kompletní přešacení celé armády, k němuž však nakonec nedošlo, a jeho připomínkou tak zůstaly jen soukromě šité blůzy movitějších důstojníků a vojáků v tomto stylu.
Různé státy, vždy šajkača
Vzhled srbských vojáků se před i během války nejednou měnil. Balkánské království mělo dlouhou historii úzkých vztahů s evropskými velmocemi, které ovlivnily i podobu vojenských stejnokrojů. Země vstupovala do konfliktu materiálně oslabená kvůli účasti v balkánských válkách (1912–1913), a proto se uniforem (a dokonce i bot) nedostávalo.
Většina pěšáků prvosledových jednotek ale i tak v létě 1914 nafasovala vedle moderních pušek systému Mauser i moderní uniformy M1908. Ty se inspirovaly v rakousko-uherských stejnokrojích, vyráběly se ale v olivově šedé barvě, která ale oproti štičí šedi lépe maskovala a poskytovala tak obráncům jistou výhodu.
I přes statečný odpor proti přesile Centrálních mocností ale musela srbská armáda ustoupit a evakuovat se na řecký ostrov Korfu a do Afriky, kde většinu jednotek přezbrojily armády Dohody. Při návratu na soluňskou frontu v červenci 1916 tak vojáci nastupovali do zákopů jak ve francouzských modrých „Horizon blue“, khaki koloniálních uniformách, britských M1902 či vzácně v amerických M1910. Nebylo výjimkou ani to, že příslušníci jedné formace měli různé odění. Jednotícím prvkem napříč tímto „babylonem“ zůstávala takzvaná šajkača (lodička), která tvořila součást uniformy již před první světovou válkou a v podstatě kopíruje tradiční srbskou pokrývku hlavy.
Od bratrů Rusů
Stejnokroje legionářů zařazených do České družiny v roce 1914 se příliš nelišily oproti ostatním vojákům ruské armády. Tradiční ruské čepice se štítkem vzor 1907 s kovovou kokardou v barvách vládnoucí rodiny Romanovců doplnila bílo-červená stuha po obvodu. Ty se na frontě kvůli ztížení identifikace v případě zajetí odstraňovaly.
Uniforma se skládala z rubášky vzor 1911 a volných kalhot vzor 1913, které měly být v barvě hráškově zelené, ale často barevně „utíkaly“ od hnědé po láhvově zelenou. Příslušnost k jednotce značily nárameníky, jejich barva a kovová či malovaná čísla a znaky.
Výstroj se fasovala kožená–kvalitní vysoké boty a opasek s mosaznou přezkou. Postupně se v rámci úspor začaly objevovat zjednodušené jednotrnové opasky či nízké kotníkové boty opatřené ovinkami.
V době bitvy u Zborova (červenec 1917) se již začaly ve velkém projevovat osobní zásahy do stejnokrojů, které si legionáři přešívali, zužovali, přidělávali kapsy či jiné individuální úpravy, a objevovaly se i blůzy inspirované uniformami pro důstojníky (takzvané frenče). Na počátku roku 1918 bylo zavedeno vlastní čs. hodnostní označení, které se nově přesunulo z nárameníků na levý rukáv do podoby štítků.
Vojáci nosili svébytné čepice různých tvarů i velikostí a individuálnost překročila rozumnou míru. Přistoupilo se tedy k unifikaci, jež začala zavedením výdumky – čepice vycházející z prvků národního kroje z revolučních dní roku 1848 a novým čepicovým odznakem. O rok později se zavedl takzvaný vladivostocký stejnokroj. V Japonsku bylo objednáno 60 000 kompletů, který měl dostat každý příslušník ruských legií před návratem do vlasti.
Co dům dal
Rakousko-uherská armáda nastupovala do první světové války v relativně nových uniformách M1908 v barvě štičí šedi. Veškerá výstroj se vyráběla z kvalitní nebarvené kůže, na zádech voják nesl velkou tornistru z telecí kůže, která se dala vytažením jehlice rychle sejmout z řemení. Pod ní se nacházela patronentornistra se zásobou munice.
Od těchto výstrojních součástí se v průběhu konfliktu upustilo, protože se nehodily k masové výrobě, nahradil je plátěný tlumok. Z taktických a materiálních důvodů se podoba stejnokrojů a výstroje měnila i v dalších měsících a letech.
Uniformy změnily barvu na polní šeď kvůli demaskujícímu účinku a střih se přizpůsobil pohodlí vojáka, například přeloženým límcem či pod koleny zužujícími se nohavicemi kalhot, které se pak daly lépe omotat ovinkami.
Muži fasovali ocelové helmy německé výroby i domácími typy. Plynové masky také vycházely z vilémovských modelů a na opascích se vedle náhradních bodáků objevovaly útočné nože. Kvalitní kožené sumky ustoupily ve prospěch malých schránek z plechu či lisovaného papíru.
V průběhu posledních let války tak vojáci vystřídali rozmanitou směs výstroje z náhradních materiálů, různých mnohdy zastaralých či naopak nových uniformních doplňků.
Do boje v rudé
Pro první rok války nosili francouzští vojáci na hlavě képi vzor 1884 s našitým symbolem Cizinecké legie – hořícím granátem. Stejnou výraznou barvu měly i kalhoty. Přestože u některých jednotek se udržely i v roce 1915, rychle je začaly nahrazovat modré plátěné potahy, někdy se dokonce nosilo i civilní oblečení.
Uniformu doplňoval tmavě modrý plášť vzor 1877 s našitou číslicí jednotky na límci. Základ výstroje tvořilo kožené řemení s třemi sumkami. To bylo v prvních měsících konfliktu černě lakováno, po čase se však kůže nechávala v přírodní barvě a tak vydržela až do podzimu 1918. Pod pásem se nacházel modrý flanelový pás, který vojáci Cizinecké legie používali pro pohodlnější nošení výstroje či pro udržení tělesné teploty, jinak se na kabátě nosil pouze pro přehlídkové účely.
Francouzům se zpočátku nedostávalo zbraní vhodných pro zákopový boj, a tak improvizovali. Používaly se různé civilní i kuchyňské nože či granáty vlastní výroby.
S novou uniformou modelu 1915 v barvě bleu horizon přišla i první moderní ocelová přilba. Koloniální jednotky fasovaly stejnokroje i helmy v barvě khaki, ostatní útvary nosily modrou.
Výstroj doplnily plynové masky v různých plechových i plátěných pouzdrech. Pohodlí v zákopech pak zvyšovaly civilní doplňky jako šály, kukly, svetry či kožešinové vesty a kabáty.
Další články v sekci
Geniální mořští atleti: Chytří a milosrdní delfíni
Delfíni vynikají fyzickými schopnostmi i chytrostí. Vždyť jsou jedněmi z mála živočichů, kteří prokazatelně dokážou používat nástroje. Kromě toho se zdá, že se dokážou neobyčejně dlouhou dobu obejít beze spánku a pár lidí jim doslova vděčí za svůj život.
Výskok nad hladinu je projevem delfíní obratnosti a hravosti, ale ne všechny delfíní druhy jsou v této disciplíně stejně zdatné. Zřejmě nejvýš (až 9 metrů) se dokáže vznést delfín krátkohubý (Lagenorhynchus obliquidens). Skok do výšky je dobrým způsobem, jak najít potravu a při delších cestách je občasné vyskočení v úhrnu energeticky méně náročné než neustálé překonávání odporu vodní masy. V období páření mají neuvěřitelné akrobatické kousky samců pravděpodobně ohromit samičky a odradit konkurenci. V některých situacích však nelze vyloučit, že se delfíni skákáním prostě baví.
Delfíni umí spát jen polovinou mozku, zatímco druhá půlka hlídá okolí a kontroluje dýchání. Poloviny mozku se dělí o spánek a bdění, přičemž bdící část má za úkol zajistit spícímu delfínovi pravidelné vynoření nad hladinu, kde se nadechuje. I bez klidového spánku dokáže delfíní mozek řešit náročné úkoly nepřetržitě po dobu dvou týdnů a pravděpodobně mnohem déle.
Milosrdní záchranáři
Delfíni dokážou používat primitivní nástroje. Když například hledají kořist zahrabanou na dně v písku, chrání si citlivý čenich zvláštním „návlekem“, který si vyrobí z mořské houby.
Je známo několik případů, kdy delfíni zachránili život lidem. Například v roce 1996 poskytli tři delfíni ochranu plovoucímu turistovi, kterého napadli žraloci. Neobyčejný případ soucitu v rámci vlastního druhu byl zaznamenán v roce 2008 korejským zoologem Kyum Parkem. Ten viděl, jak se skupina asi dvanácti delfínů druhu Delphinus capensis snaží pomoct samičce s ochrnutými prsními ploutvemi. Delfíni vytvořili jakýsi živý záchranný vor. I když samička nakonec uhynula, prokázali její druhové schopnost značné míry soucitu a empatie.
Další články v sekci
Spektrograf NEID potvrdil masivní exoplanetu u malé hvězdy
Pozorování spektrografu NEID prověřila kandidáty na exoplanety, které vytipovala vesmírná observatoř Gaia.
Součástí americké Národní observatoře Kitt Peak v Arizoně je observatoř WIYN se 3,5metrovým optickým teleskopem. Součástí této observatoře je i spektrograf NEID, který poskytuje extrémně přesná měření změn radiálních rychlostí hvězd, což je velmi užitečné pro detekci exoplanet.
Astronomové mají pro spektrograf NEID specifické využití. Často slouží k potvrzování exoplanet, které objevila nějaká jiná observatoř. Guðmundur Stefánsson z Amsterdamské univerzity a jeho kolegové ho nedávno využili k ověření existence exoplanety a hnědého trpaslíka u malých hvězd, objevených díky pozorováním vesmírné observatoře Gaia.
Potvrzení planety a hnědého trpaslíka
NEID potvrdil, že kolem malé hvězdy Gaia-4, vzdálené asi 244 světelných let, obíhá masivní exoplaneta Gaia-4b. Její hmotnost odpovídá asi 12 jupiterům a jde o jednu z nejhmotnějších známých planet u malé hvězdy. Svou mateřskou hvězdu oběhne jednou za zhruba 570 dní, takže jde o relativně chladného plynného obra.
Hvězdu Gaia-5, který je od nás vzdálená zhruba přibližně 134 světelných let, obíhá objekt o hmotnosti okolo 21 jupiterů. Vzhledem k jeho extrémní hmotnosti se zřejmě nejedná o o planetu. Stefánssonův tým ho považuje za hnědého trpaslíka, tedy podhvězdný objekt, na kterém neprobíhá jaderná fúze. Výsledky výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.
Stefánsson a jeho kolegové použili pozorování zařízení NEID a dalších dvou spektrografů Habitable-zone Planet Finder (HPF) a FIES Spectrograph k prověření celkem 28 planetárních systémů, v nichž observatoř Gaia detekovala možné exoplanety. Ve 21 případech to byly záměny za dvojhvězdy, zbytek ale byly opravdu exoplanety a v případě systému Gaia-5 hnědý trpaslík.
Další články v sekci
Bílý klenot u Temže: Proč královský palác Whitehall zmizel z mapy Londýna?
Proč z velkolepého a rozlehlého Whitehallského paláce, který se v době své největší slávy, tedy v osmdesátých letech 17. století, rozkládal na území větším než královské sídlo ve Versailles, nezbylo téměř nic?
Londýnský skvost zmizel v nenávratnu. Je po něm ale pojmenována čtvrť Whitehall. Palác byl poskládán z několika bran, dlouhých galerií, obytných křídel, kanceláří sloužících potřebám státu, jídelen, kaplí, zahrad, odpočinkových a herních zákoutí, dvorků a nádvoří a podpůrných budov, které zajišťovaly chod tohoto okázalého místa určeného jen zrakům vyvolených. Ačkoliv na první pohled mohl působit dojmem náhodně rozmístěných budov, jeho pravé kouzlo a grandióznost se skrývaly v luxusně vybavených interiérech.
A potom přišel oheň
Temnou oblohu jarní noci osvětlují oranžové a rudé plameny šlehající vysoko nad hroutící se střechy kdysi bílého paláce. Žena v dlouhých těžkých šatech pošitých perlami běží zahradou a v ruce pevně svírá smotané plátno. Za ní se hroutí zdi a věže, nenávratně mizí jedna z chloub Londýna. Zcela vyčerpaná ztěžka dopadá do orosené trávy. V zapadlém koutě parku s kašnou a sloupovím si ze záhybů šatů vytřepává popel, poslední zbytek palácové výzdoby, která už zůstane jen ve vzpomínkách těch, komu se Whitehall stal domovem. Chvějícími se prsty rozbaluje plátno a přes slzy třpytící se jí v očích hledí na obraz, který v poslední chvíli před zkázou vyjmula ze zlatého rámu. Pohledem plným smutku a beznaděje klouže po krátkých a odhodlaných tazích štětce. Vítr k ní donesl kouř vonící navždy ztraceným časem, který ve stěnách palace prožila. Dřevo praská a pilíře se hroutí pod tíhou hořících soch, stropních kazet, trámů a podlah.
Svítání prvními nesmělými paprsky ozařuje doutnající ruiny a také výjev na plátně, který žena stále třímá v ruce: je na něm Whitehallský palác koupající se ve světle letního odpoledne. Po prašné cestě přijíždí kočár s koňmi, zahrady a parky pulsují životem a veselou hrou dvořanů. Tomu všemu je konec. Žena pokládá plátno do trávy a zaprášenou tvář obrací k místu, kde veselí, bezstarostnost, luxus a požitek vystřídal zmar, rozklad a spáleniště. Whitehallský palác shořel a s ním i všechno, co se v něm oné osudné noci z 10. na 11. dubna 1698 nacházelo.
Krásnější než králův Westminster!
Whitehallský palác byl od roku 1530 až do roku 1698 hlavní londýnskou rezidencí anglických panovníků. Dva požáry z let 1691 a 1698 tento skvost evropského věhlasu zcela zničily. Ale vraťme se do historie…
Ve 13. století se centrem vlády v Anglii stal palác ve Westminsteru. Budova zároveň sloužila jako královské sídlo už od roku 1049. Přítomnost krále v této lokalitě zákonitě zvedla poptávku po přilehlých pozemcích a úměrně s ní také rostla oblíbenost lokace a cena půdy. Žít v blízkosti panovníka zkrátka něco stálo.
V roce 1240 tu pozemek zakoupil arcibiskup z Yorku Walter de Grey a nechal na něm vystavět York Place, který se na dalších tři sta let stal rezidencí arcibiskupů z Yorku. V 15. století palác přebudoval kardinál Wolsley do takové podoby, že York Place mohl rázem soupeřit o pozici nejhonosnějšího domu v Londýně, královu rezidenci ve Westminsteru nevyjímaje. Všechno mohlo zůstat krásné a stabilní, kdyby nepřišel zlom a klidné vody anglického dvora nezčeřila půvabná a okouzlující dívka Anna Boleynová.
Věděla, co chce, a neváhala svému snu obětovat všechno a všechny. I král Jindřich VIII. měl ve svých snech a touhách jasno. Chtěl Annu a chtěl ji moc. Anulováním svého prvního manželství pověřil kardinála Wolsleyho. O tom, že králova přízeň není věčná, se ale záhy nebohý a netušící kardinál, který se dostal do soukolí moci, intrik a pomsty, přesvědčil tím nejnázornějším způsobem. V roce 1530 ho král odvolal z funkce. Proč? Vyjednávání s Vatikánem ohledně rozvodu se na jeho vkus příliš vleklo! Tím ale ponížení nešťastného kardinála neskončilo. Král ho vyhnal z York Place a nastěhoval se tam sám…
Králova opulentní rezidence
York Place se stal oficiálním královským sídlem a nahradil tak palác ve Westminsteru. Krásné chodby, zdobená schodiště, honosné sály i útulné ložnice začal král prozkoumávat společně s Annou Boleynovou. York Place se stal středobodem Whitehallu, místem, kolem kterého začal bílý palác vznikat, centrem, kolem kterého rostl, nabýval na velikosti a pompě.
První zmínky o paláci, jehož název je odvozován od sněhově bílých kamenů použitých při jeho stavbě, jsou datovány do roku 1532. Whitehall je spojován s mnoha významnými událostmi ze života Tudorovců. Jindřich VIII. se zde oženil se dvěma svými manželkami – Annou Boleynovou, která stála po jeho boku na samém počátku budování residence, a Jane Seymourovou. Jindřich palác razantně přebudovával a rozšiřoval během celého svého života, aby jeho velkolepost odrážela jeho nákladný a rozmanitý život se spoustou banketů, plesů, her, honů a rytířských turnajů. V paláci tak nechybělo hřiště, tenisový kurt či jáma určená pro kohoutí zápasy. To vše obklopeno labyrintem hodovních sálů, komnat, hudebních a herních salonků. Ve Whitehallu také král naposledy vydechl.
Místo vzestupů i pádů
Králové a královny se na anglickém trůně střídali, jedni zůstávali déle, jiní sotva okusili podmanivou blízkost trůnu a už museli udělat místo dalším. Jedinou jistotou v nejisté době zůstával Whitehall. Němý svědek převratů, urážek, vzestupů i pádů královské dynastie.
Jakub I., který na anglický trůn usedl po Alžbětě, pozměnil celkový vzhled paláce především přebudováním takzvaného Banqueting House. Tato jediná část bývalého paláce, kterou je možné dodnes obdivovat, je považována za první renesanční budovu v Anglii a kromě dvoupatrové fasády rozdělené sloupy a pilíři se pyšní stropem s malbami od samotného Rubense. Devět rozměrných stropních pláten zobrazujících úspěchy Jakuba I. nechal namalovat i král Karel I. Budova se mu ale stala osudnou v době občanské války. Na lešení, které bylo narychlo postaveno v prvním patře budovy, ho roku 1649 rebelové popravili.
Přestože byl palác střežen sítí bran a portálů, hlavní vchod se nacházel na břehu řeky, neboť nikoliv na koni nebo v kočáře, ale na lodi se do paláce vjíždělo nejčastěji. Molo, které těmto účelům dlouhá léta sloužilo, bylo ale v roce 1691 zbořeno, aby uvolnilo místo terase Marie II. Část této vyhlídkové terasy a schodiště jsou vedle Banqueting House jediným pozůstatkem Whitehallu, který se dochoval do dnešních dní.
Nic ale není věčné a konec přichází vždy bez varování. I zkáza paláce přišla náhle a byla téměř absolutní. V dubnu roku 1691 propukl požár v komnatách vévodkyně z Portsmouth a odtud se rychle šířil i do starších palácových částí. Následky byly strašlivé, přesto se ještě přistoupilo k částečným opravám.
Už o tři roky později ale dal královský pár Vilém III. Oranžský a jeho manželka Marie II. Stuartovna přednost paláci v Kensingtonu. Po prvním požáru zůstaly zachovány administrativní budovy a některé rezidenční pokoje. Zkázu dokonal druhý požár v roce 1698. „Whitehall hoří! Nezůstalo nic než zdi a ruiny,“ zapsal si tehdejší kronikář.
Rekonstrukce Whitehall Palace by byla velmi nákladná, nakonec se od ní tedy ustoupilo a ve druhé polovině 18. století zaplnily ohromné prázdné prostranství městské domy. Přesto ten, kdo pozůstatky Whitehall Palace hledá, nakonec najde. Jeho části se postupem let staly součástí moderních vládních budov této čtvrti a umělecká díla z vyhořelých kaplí byla převezena jinam. Odkaz Whitehallu je tak po třech stech letech stále živý.
