Zeptej se vědce: Proč máme „husinu“ a jak vzniká?
Husí kůže je fyziologická reakce těla na intenzivní emoce, chlad nebo nečekané podněty, kterou sdílíme se zvířaty. Jakým způsobem vzniká?
Husí kůže se objevuje, když zažíváme intenzivní emoce – euforii, vzrušení, ale také strach či znechucení. Naskočí nám, když slyšíme krásnou hudbu, ale například i při škrábání nehty po tabuli nebo při pocitu chladu. Vzniká v důsledku kontrakce drobných svalů, jež se nacházejí ve folikulech neboli koříncích chloupků: Sval se stáhne a způsobí vztyčení chlupu.
Zmíněný reflex neovládáme vůlí a tvoří součást reakce „bojuj, nebo uteč“. Zajímavé je, že někteří lidé si dokážou husí kůži navodit vědomě; daná vlastnost se ovšem zdá být vrozená a nedá se naučit. Jedná se o fyziologickou reakci těla a sdílíme ji s mnoha živočichy, včetně opic, hlodavců, koček či dikobrazů. Zvířata se pomocí husí kůže a naježení opticky zvětšují, aby zastrašila predátory. Chrání se tak ovšem i před chladem: Regulují množství vzduchu v srsti, a tím také její izolační vlastnosti.
Husí kůži v důsledku příjemných dotyků, hudby, sledování hororu nebo špatných zpráv dobře známe. Méně už se však ví, že může představovat i symptom některých onemocnění, například epilepsie. A také se typicky objevuje při detoxikaci od opiátů. Je možné, že její výskyt u lidí patří k „pozůstatkům evoluce“, kam řadíme třeba i zuby moudrosti, a podle předpokladů časem vymizí.
Za Zeptej se vědce odpovídala RNDr. Zuzana Paračková, Ph.D., Ústav imunologie, Fakultní nemocnice v Motole a 2. LF UK
„Zeptej se vědce“ je projekt skupiny odborníků, kteří na odpovídají za zvídavé dotazy. Zdroje, o které se odborník opírá, najdete na webu zeptejsevedce.cz
Další články v sekci
Olovo nad Koreou: Protivzdušné kulomety a kanony KLDR
Jestliže se hovoří o letecké válce nad Koreou, zpravidla se tím myslí vzdušné souboje, ale největší hrozbu pro letadla jednotek OSN ve skutečnosti představovaly nepřátelské systémy protivzdušné obrany.
Období mezi světovými válkami přineslo obrovský rozvoj letectva, a zvláště bombardéry budily veliký strach, na který se proto logicky reagovalo pokrokem v oblasti protivzdušné obrany. Ta se prudce rozvíjela také během druhé světové války. Na scéně se objevily větší a výše střílející těžké kanony, zatímco obranu proti letounům v malých výškách měly zajišťovat rychlopalné zbraně menších kalibrů. Začaly experimenty s úplně novými technologiemi, mezi něž patřily například přibližovací zapalovače, počítače pro řízení palby nebo protiletadlové rakety. Některé se za druhé světové války uplatnily jen omezeně, ovšem příležitost pro jejich rozsáhlé využití brzy nabídl konflikt na Korejském poloostrově.
Postupné budování obrany
V momentu propuknutí války 25. června 1950 vlastnila Korejská lidová armáda, jak se jmenovaly a dodnes jmenují ozbrojené síly Korejské lidově demokratické republiky, pouze malý počet speciálních protiletadlových zbraní. Nebylo tedy žádnou vzácností, když se americké nebo britské letouny v malých výškách stávaly cíli hromadné střelby z obyčejných pušek severokorejských vojáků. Zlepšení se dostavilo až po intervenci čínských „dobrovolníků“, neboť tyto jednotky měly kolem 130 sovětských kanonů kalibru od 25 do 76,2 mm a velké počty 12,7mm kulometů, jež náležely do výzbroje čínských pěších divizí.
Intenzita působení letounů OSN však stále rostla a severokorejští i čínští generálové opakovaně posílali žádosti o podporu do Moskvy. Po počátečním váhání se Josif Stalin rozhodl vyhovět a poskytl expediční kontingent ze struktury sovětského letectva a protivzdušné obrany. Zdaleka nejznámější položku tvořily slavné stíhací letouny MiG-15, poněkud méně známým faktem je, že do KLDR zamířily také protiletadlové zbraně s obsluhami, jež ale často oblékaly severokorejské uniformy a používaly krycí jména.
První protiletadlové jednotky dorazily ze SSSR na místo určení v prosinci 1951 a pokračovala i expanze protiletadlového arzenálu čínských vojsk. Z toho poté ovšem vznikaly i problémy vyplývající nejen z jazykové bariéry, ale také ze skutečnosti, že trojice komunistických armád měla odlišné systémy velení. Jejich spolupráce proto často příliš nefungovala a opakovaně docházelo k „přátelské palbě“, neboť severokorejští a čínští vojáci nezřídka stříleli na sovětské stíhačky, jejichž přítomnosti ve své oblasti nebyli předem informováni, takže se domnívali, že jde o nepřátelské stroje. Protivzdušná obrana na území severně od 38. rovnoběžky se ale stále rozrůstala z hlediska kvantity i kvality, protože SSSR poslal také nejtěžší kanony a vyšší počet radiolokátorů. Ty poté řídily i palbu zbraní menších kalibrů, a proto měla na konci války radarové navádění už zhruba polovina kanonů.
Kulomety pro malé výšky
Početně však v severokorejské protivzdušné obraně pořád převažovaly kulomety, neboť pro letouny v malých výškách představovaly značnou hrozbu i zbraně „puškové“ ráže 7,62 mm. Na vzdušné cíle proto občas pálily sice konstrukčně zastaralé, ale vysoce spolehlivé kulomety na principu Maxim, tedy sovětské zbraně PM vz. 1910 na dvoukolové lafetě. Jejich zdánlivě překonané vodní chlazení nabízelo i jednu důležitou výhodu – pokud se poblíž nacházel zdroj vody a obsluha měla dost nábojů, dalo se pálit takřka nepřetržitě, kdežto modernější vzory vyžadovaly častou výměnu zahřátých hlavní. (Z téhož důvodu jsou maximy mimochodem dosud velice oblíbené i na Ukrajině jako zbraně proti ruským „sebevražedným“ dronům.)
Běžně se uplatňovaly také novější kulomety SG-43 systému Gorjunov, které střílely stejným nábojem jako maximy, tedy 7,62×54 mm, ale už měly vzduchové chlazení a výměnné hlavně. Kromě původní sovětské podoby se užívaly i čínské kopie jménem Typ 53. Zajisté nejběžnější design kulometu v Korejské lidové armádě a v čínských „dobrovolnických“ silách ale představovala proslulá „duška“, tedy sovětský kulomet DŠK vz. 1938 ráže 12,7×108 mm, dále jeho modernizovaná verze DŠKM a čínská kopie Typ 54. Šlo o opravdu vynikající zbraň, která se osvědčila v řadě rolí a dodnes se používá po celém světě (a stejně jako maxim si vede skvěle proti ruským dronům nad Ukrajinou).
V průběhu války rozšířily arzenál kulometů ještě sovětské zbraně KPV kalibru 14,5×114 mm, a to zejména v protiletadlových podobách, jež se označují jako ZPU (zenitnaja pulemjotnaja ustanovka, protiletadlové kulometné zařízení). Jde o trojici lafet pro jeden, dva nebo čtyři kulomety, jež se podle počtu nazývají ZPU-1, ZPU-2 a ZPU-4. Sovětská armáda je zavedla v roce 1949 a nejčastěji se instalují na tažené přívěsy, byť se běžně objevují také na nákladních automobilech.
Kanony s vysokou kadencí
V nepříliš dlouhém seznamu typů protiletadlových kanonů, které patřily do arzenálu Korejské lidové armády už na počátku války, figuruje také sovětská 25mm zbraň vz. 1940, známá i pod podnikovým pracovním označením 72-K. Šlo o výsledek velmi dlouhé a komplikované snahy sovětských konstruktérů vytvořit samočinný protiletadlový kanon malé ráže, která se datovala již do druhé poloviny 20. let, přinesla však použitelné výsledky až na konci 30. let. To ostatně dokazuje i označení kanonu, které odkazuje na jeho zavedení do služby v roce 1940. Kanon se používal k palbě na vzdušné cíle ve výšce do 2 000 m a vedle standardních pozemních lafet se objevoval i například na obrněných vlacích či lodích, nikdy si však nezískal velkou oblibu a mnozí odborníci dnes hodnotí celou tuto konstrukci jako omyl.
Severokorejská armáda obdržela několik desítek kusů včetně určitého počtu systémů s dvojicí zbraní na jedné lafetě, ale ani v jejích službách se tyto kanony neukázaly jako právě účinné. Jejich nepříliš dobré výsledky navíc velmi kontrastovaly s vysokou efektivitou jiné, mnohem podařenější automatické zbraně, jež se poté stala hlavním obranným prostředkem proti letadlům v malých výškách.
Šlo o 37mm kanon vz. 1939, známý též jako 61-K. Kromě verze s jednou zbraní se vyrábělo rovněž „dvojče“ a obě provedení byla licenčně produkována v Číně jako Typ 55, respektive Typ 65. Kanon nabízel praktickou kadenci až 170 ran za minutu, obvykle sloužil pro střelbu na letouny ve výškách do 3 000 m a osvědčil se rovněž proti pozemním cílům. Mezi jeho přednosti patřil též lehký čtyřkolový podvozek, díky kterému se snadno přesouval, a proto mohli severokorejští vojáci neustále vytvářet nové a nové „protiletadlové pasti“, tedy dobře maskované pozice, z nichž se pálilo na letouny OSN. Podobně jako kulomety se „sedmatřicítky“ používaly též pro střežení důležitých zásobovacích tras, tedy zejména některých silnic a železničních tratí.
Další články v sekci
Čínský čtyřkolový robot Lynx předvádí úžasné kousky na sněhu
Obratný čínský robopes Lynx si poradí s rozmanitým terénem. Dovádí na sněhu i ve vodě a poradí si i s překážkami.
S nejrůznějšími čtyřnohými roboty se setkáváme již řadu let. Ukázalo se, že jde o praktický design, který se může uplatnit ve velmi různých aplikacích, od bojových robotických psů vybavených plamenometem či dalekonosnou puškou, až po medicínské robopsy, kteří zasahují při pandemiích.
Lynx čínského výrobce robotů Deep Robotics patří k pozoruhodné podskupině robotických psů, kteří jsou vybaveni koly. Na každé ze čtyř končetin mají kolo, což podstatně mění jejich pohyblivost. Lynx může svižně jezdit, ale také chodit či přelézat překážky, když zablokuje pohyb svých kol.
Terénní robot na kolech
Jak se ukazuje, tento typ pohybu lze velmi dobře, a také zábavně využít. Deep Robotics vypustili atraktivní video, v němž je jasně vidět, jak si Lynx dokáže poradit s různými typy terénu. Dovádí na sněhu, na kamenné suti i ve vodě. Výtečně skáče přes překážky, a také zdatně balancuje.
Není sice jasné, nakolik jsou výkony, který Lynx předvádí na videu, výsledkem poctivého řízení s dálkovým ovládáním anebo zda jde o náročně předem naprogramované pohyby pro účely mediálního výstupu, kterých by běžný uživatel jinak nedosáhl. Každopádně se zdá, že Lynx je opravdu šikovný.
Dostupných informací není mnoho. Necelý metr dlouhý robot váží okolo 30 kilogramů a je schopen uvézt až 12 kilogramů nákladu. Pohybovat se dokáže rychlostí až pěti metrů za sekundu a s bateriemi, jejich výdrž je zhruba tři hodiny, má dosah 15 kilometrů. Robot Lynx je již na trhu a lze ho pořídit za 17 999 dolarů (asi 435 tisíc Kč).
Další články v sekci
Kyselá pochoutka: Za šťavnaté citrony platili císaři antického Říma ohromné sumy
Dávný příchod citrusů do Středomoří způsobil senzaci. Žlutavé plody nezvyklé vůně byly žhavou a draze placenou novinkou. Dovolit si je mohli jen ti nejmovitější!
Jak se před dvěma tisícovkami let dalo ukázat, že „na to máte“? Repertoár nejrůznějších symbolů bohatství a moci byl sice pestrý, ale ne nevyčerpatelný. Během gladiátorských her, které sponzorujete, mohou třeba účinkovat žirafy nebo nosorožci dovezení z Afriky. Můžete při jejich sledování pojídat olivy z Kyklad a opájet se vonnými esencemi z Dálného východu. Pokud vám ale na zlatých mísách s občerstvením chybí pár citronů, dojem na nikoho neuděláte! Podivné žluté koule s tuhou slupkou byly totiž společensky hodnoceny nejlépe.
Do Středomoří je dovezli první kupci krátce po začátku nového letopočtu. Tento artikl se jim vyloženě vyplácel. Zboží původem z jihovýchodní Asie šlo totiž na dračku. A to přes to, že je kupci převáželi spíše jako odpuzovače hmyzu. Dokládá to archeoložka Dafna Langgutová, která na univerzitě v Tel Avivu pracuje jako archeobotanička. V průběhu let zmapovala dávný výskyt citrusových plodů ve významné části pobřeží Středozemního moře. Zkoumala vše: od spálených zbytků, zrníček pylu a semen až k pozůstatkům plodů. Zaměřila se i na zmínky v textech, na vyobrazení na dobových freskách a mincích. Všechny nálezy pak zařadila do časové osy odpovídající jejich konzumaci. Výsledek? Citrony byly zpočátku k nalezení výhradně u těch nejbohatších patricijů.
Po ovoci je poznáte
„Dnes jsou aleje citrusů běžnou součástí měst v celé středomořské oblasti, jde o jedno z nejčastěji pěstovaných druhů ovoce,“ říká Langgutová. Nebylo tomu tak vždy. Zvyk pěstovat tyto exotické stromy se tu uchytil jako reakce na jejich vzácnost i na nenaplněnou poptávku. „Lidé, kteří si nemohli dovolit zboží z dovozu, a chtěli prezentovat své bohatství a postavení, postupně zkoušeli pěstovat citrusy i ve Středomoří. Jejich sláva se tak šířila a v průběhu milénia se ze symbolu movitosti stal ekonomicky zajímavý byznys.“ To se ostatně týkalo všech citrusových plodů v regionu. Žádný z nich ale nikdy nepřekonal slávou žluté zlato – citrony.
Není divu. Před příchodem zahraničních kupců byl jediným citrusem dostupným na římském trhu tzv. etrog. Hrubé plody z oblasti dnešního Izraele, suché a bez šťávy, se tu vyskytovaly už zhruba od 4. století př. n. l. Vážili si jich i Peršané, ale spíše pro jejich vůni než chuť. K jídlu se skutečně moc používat nedaly.
„V prvních letech nového tisíciletí, tedy v časech Ježíše Krista, se poprvé objevily skutečné citrony,“ říká Langgutová. Jejich nález byl potvrzen v hledišti jednoho z veřejných řečnišť na klíčovém římském náměstí Forum Romanum. „Citronů si lidé vážili pro jejich léčivé vlastnosti, symbolický význam, vůni a vzácnost. Právě jejich unikátnost z nich učinila oblíbený artikl – rozhodně víc, než jejich kulinární kvality.“
Další články v sekci
V jihoafrické jeskyni byly objeveny nejstarší hroty otrávené směsí jedů
Sedm tisíc let stará stehenní kost antilopy z Krugerovy jeskyně obsahuje tři hroty šípů a organický materiál, který ukazuje na nejstarší známé použití směsi různých rostlinných šípových jedů.
V roce 1983 byla během archeologických vykopávek v Krugerově jeskyni v pohoří Magaliesberg nalezena mimo jiné stehenní kost pocházející z antilopy. Ukázalo se, že kost je stará asi 7 000 let a jsou do ní zabodnuté tři hroty šípů. Nález se pak ocitl na dlouhou dobu v depozitáři katedry archeologie Univerzity Witwatersrandu. Vědci se o dotyčnou kost začali opět zajímat v roce 2022. Dostal se k ní i Justin Bradfield z Univerzity v Johannesburgu se svými kolegy, kteří prozkoumali chemické složení materiálu na hrotech. Ukázalo se, že tento materiál obsahuje nejméně dva (možná i tři) různé rostlinné jedy. Podle vědců jde o nejstarší známý příklad použití směsi toxinů jako šípového jedu.
Nejstarší šípová směs
Analyzovaný materiál obsahuje silné srdeční glykosidy strofantidin z rostliny rodu krutikvět (Strophanthus) nebo dalších rodů a digitoxin, u něhož není jasné, z jaké rostliny pocházel. Vyskytuje se například u náprstníků (Digitalis), které ale rostou spíše v severní Africe a dále na sever.
Pro vědce byl velmi zajímavý nález kyseliny ricinolejové, což je mastná kyselina obsažená v semenech skočce (Ricinus). Sama o sobě není toxická, ale její přítomnost ukazuje na možné použití jedu ze skočce, který by v takovém případě obsahoval bílkovinný toxin ricin a další toxiny. Výzkum publikoval odborný časopis iScience.
Rozhodně nejde o nejstarší použití jedu při lovu vůbec. To je mnohem starší, možná staré stejně jako samotný vynález projektilů, tedy vystřelovaných šípů a šipek, zhruba před 60 až 70 tisíci let. Použití směsi dvou a více jedů ale podle Bradfielda představuje významný milník, který ukazuje na rozvinuté kognitivní i odborné znalosti tehdejších lidí.
Další články v sekci
Královna stavitelka: Judita Durynská dokázala manžela zastoupit i v politice
Manželka panovníka má ve středověku několik důležitých povinností – porodit následníka a podporovat svého muže. Judita Durynská se však realizovala i jinak.
Většina knih a učebnic dějepisu se rozepisuje jen o těch panovnicích, které skutečně vládly svým zemím buď zcela bez manžela, nebo s jeho omezenou pomocí. České dějiny však mají řadu královen, které ambici sedět na trůnu samy neměly, a přesto se do historie zapsaly vlastním originálním a osobitým způsobem a ukázaly, že středověké panovnické manželky měly řadu způsobů, jak elegantně a nenáročně realizovat vlastní zájmy.
Nadaná vladařka
Jak se píše v pramenech, Judita Durynská, manželka českého krále Vladislava II., vynikala svou inteligencí, vzděláním a sebevědomím do takové míry, že byla označována za paní „ducha neobyčejného a téměř mužského.“ Vedle toho však byla i krásná a elegantní. Byly to skutečně skvělé předpoklady pro skvělou královnu! A takovou Judita skutečně byla. Jako druhá žena krále Vladislava začala na pražském dvoře udávat vlastní tempo.
Velkou zásluhu na tom měl biskup Daniel, sám velká autorita, který ji před českou šlechtou vždy vychvaloval, podporoval ji a díky svému politickému vlivu jí pomáhal získat uznání u českých knížat. Nemusel ani příliš přehánět. Za nepřítomnosti Vladislava jej jeho žena ve všech důležitých funkcích zastupovala, můžeme tedy usuzovat, že byla velmi schopnou a samostatnou ženou s diplomatickým nadáním.
Jméno Judita bylo v Praze přeneseně vytesáno do kamene. Na její popud byl postaven první kamenný most přes Vltavu, vlastně první doložený kamenný most na Českém území. S nápadem nicméně přišel údajně právě Daniel, který se nechal inspirovat italskými stavbami. Juditin most měřil 514 metrů a široký byl 6,8 metrů, což byly rozměry vskutku úctyhodné na to, že byl vystaven v druhé polovině 12. století. Upravenou věž tohoto mostu můžeme dnes najít na Malé straně, jedná se o Juditinu věž – známější jako Nižší mostecká věž.
Judita však nebyla z těch královen, které by chtěly strhnout všechnu moc na sebe. Poté, co se Vladislav vzdal ve prospěch svého syna trůnu, doprovázela jej do Durynska do exilu. Dožila však pravděpodobně opět v českých zemích, patrně v klášteře v Teplicích, který spoluzakládala a kde byla také pohřbena.
Další články v sekci
Žhavý jako nikdy: Sonda Juno detekovala na měsíci Io zatím nejsilnější vulkanickou aktivitu
Infračervená kamera JIRAM objevila na jižní polokouli měsíce Io rekordně intenzivní vulkanický jev.
Není tajemstvím, že Jupiterův měsíc Io náleží k nejextrémnějším objektům Sluneční soustavy, především vzhledem ke svému neuvěřitelně intenzivnímu vulkanismu. Přesto nedávná pozorování sondy Juno, která zkoumá oblast Jupiteru a jeho měsíců, vybočují i ze standardů tohoto vulkanického měsíce.
Vědci mise Juno objevili na jižní polokouli měsíce Io obrovskou a nesmírně energetickou vulkanickou oblast. Je větší než pozemské Hořejší jezero, rozlohou největší sladkovodní jezero světa. Zároveň chrlí erupce, které šestinásobně přesahují výkon všech světových elektráren.
Rekordní vulkanismus
Při objevu tohoto extrémního projevu vulkanismu na vzdáleném světě sehrála klíčovou roli kamera JIRAM (Jovian Infrared Auroral Mapper), která pracuje na palubě sondy Juno. Vedoucí vědeckého výzkumu mise Juno Scott Bolton z Jihozápadního výzkumného institutu v San Antoniu si pochvaluje, že pozorování měsíce Io předčila očekávání.
Sonda Juno v současné době pokračuje v prodloužené misi, během níž se dvakrát velmi těsně přiblížila k měsíci Io a pokaždé získala velice cenná data. Podle Boltona je to nejsilnější vulkanická událost, jakou jsme doposud na měsíci Io pozorovali.
Tým mise Juno odhaduje, že tento doposud nepojmenovaný vulkanický jev má rozlohu okolo 100 tisíc čtverečních kilometrů. Dosavadním rekordmanem přitom na měsíci Io bylo lávové jezero Loki Patera o rozloze zhruba 20 tisíc čtverečních kilometrů. Pokud jde o celkový výkon záření nového útvaru, podle badatelů přesahuje 80 bilionů wattů.
Další články v sekci
Buřňák bermudský: Elegantní letec vzkříšený po třech staletích
Buřňáci bermudští oficiálně zmizeli z přírody někdy v první polovině 17. století. Nález osmnácti hnízdících párů v roce 1951 byl proto naprostou ornitologickou senzací.
Španělským osadníkům připadaly Bermudské ostrovy kdysi dávno jako ďáblovo území – v noci se tady totiž ozývaly podivné zvuky, které jen podporovaly fantazii rozjitřenou pověrami. Že šlo o neškodné trubkonosé ptáky buřňáky bermudské (Pterodroma cahow) tenkrát nikdo nevěděl. Námořníky také nenapadlo, že zvyk nechávat na ostrovech prasata jako živou zásobu masa pro další lodě, s tajemným ďáblem bermudských lesů pěkně zatočí.
Šokující objev
Buřňáci už zdaleka tolik neděsili Angličany, kteří se později rozhodli Bermudy obsadit. A jelikož s sebou přivezli další nepůvodní živočichy včetně krys, koček a psů, zdálo se, že dny buřňáků jsou sečteny. Jejich rozmnožovací cyklus byl zcela rozvrácen zejména proto, že hnízdili na zemi. Zavlečené druhy si rády smlsly na výživných vejcích, a co nezničila zvířata, o to se postaral člověk.
První osadníci vybíjeli buřňáky po stovkách. Navzdory osvícené snaze správců kolonie zachovat tento ptačí druh pro příští generace, se počet buřňáků do roku 1620 snížil natolik, že jej vědci prohlásili za vyhynulý. Po tři staletí byl pak buřňák uváděn mezi živočichy, které na Zemi již není možno spatřit. Až v roce 1951 učinil americký ornitolog Robert C. Murphy spolu s přírodovědcem Louisem L. Mowbrayem neuvěřitelný objev: na skalnatých ostrůvcích Castle Harbour našli celkem 18 hnízdících párů obývajících území ne větší než 10 000 m².
Buřňáci jako životní poslání
Patnáctiletý David B. Wingate, který v polovině 20. století vědce doprovázel, se tak nadchl pro záchranu buřňáka bermudského, že jeho ochraně zasvětil celý svůj další život a po dokončení vysokoškolských studií se stal prvním bermudským ochráncem přírody s úřední mocí. Pečlivé studium života ptáků mu umožnilo vytvořit program na podporu objevených jedinců. Nechal postavit betonové nory pro bezpečnější hnízdění a začal obnovovat poničenou krajinu ostrova Nonsuch, který v budoucnu posloužil jako základna pro rostoucí populaci.
Pod ochranou vlády se buřňákům začalo opět dařit, i když stále bojují s nedostatkem přirozeného prostředí a čas od času i s nepříznivým počasím. Například v roce 2003 se museli vypořádat s hurikánem Fabian, který zničil velké množství hnízd.
Bude aspoň „zranitelný“?
Sčítání provedené v roce 2005 ukázalo, že na Bermudách hnízdí celkem 250 jedinců. To je stále málo na to, aby byli buřňáci vyškrtnuti ze seznamu ohrožených druhů. Populace se však pomalu rozrůstá – například v roce 2009 se vylíhlo nejméně 35 mláďat a roku 2011 bylo napočítáno 98 hnízdících párů. V roce 2015 čítala globální populace buřňáků bermudských asi 300 jedinců a odhady z posledních let hovoří 400 až 500 jedincích.
Ptáci však stále potřebují lidskou asistenci. Podzemní nory již není kde stavět, a tak se uchylují do štěrbin ve vápenci a uměle vybudovaných doupat, díky kterým stoupla během 40 let úspěšnost odchovu mláďat z 5 na 25 procent. Ochránci přírody musí také monitorovat hrozící záplavy, rozšíření faetona žlutozobého (Phaethon lepturus), který je pro buřňáky velkou konkurencí při hledání míst vhodných k hnízdění, nebo nežádoucí introdukci savců, zvláště krys. Přes všechny tyto překážky všichni doufají, že nebude dlouho trvat a druh se posune z kolonky „ohrožený“ do optimističtější sekce „zranitelný“.
Další články v sekci
Největší rádiové hity: Které skladby v minulosti válcovaly světové hitparády?
Úspěšné tažení hitparádami je snem snad každé kapely. Nicméně ne všem posluchačská obliba vydržela, a v některých případech dokonce prvotní zájem postupně přerostl v nenávist.
Další články v sekci
Nově objevená houba dělá z jeskynních pavouků zombie
Při natáčení přírodopisného seriálu Winterwatch pro britský kanál BBC Two byl náhodou nalezen doposud neznámý druh parazitické houby, jejíž obětí jsou jeskynní pavouci.
Během natáčení přírodopisného seriálu Winterwatch britského televizního kanálu BBC Two, které probíhalo v Severním Irsku, narazili přírodovědci na parazitickou houbu, která infikovala pavouka. Harry Evans z britské neziskové mezivládní organizace CAB International poté vedl mezinárodní tým odborníků, který zjišťoval, co je ona parazitická houba zač.
Vědci zhodnotili morfologické i molekulární důkazy a dospěli k závěru, že jde o doposud neznámý druh houby. Pojmenovali ho Gibellula attenboroughii, podle britského přírodovědce, popularizátora a tvůrce televizních pořadů pro BBC, Sira Davida Attenborougha.
Parazit ve tmě
Badatelé současně určili i druh pavouka, na němž se parazitická houba vyskytovala. Šlo o metu jeskynní (Metellina merianae) z čeledi čelistnatkovitých, která oblibuje temné kouty a jeskynní prostory po celé Evropě. Hojně se vyskytuje i v České republice. Objev nového druhu pozoruhodné parazitické houby zveřejnil odborný časopis Fungal Systematics and Evolution.
Následné pátrání odhalilo další infikované pavouky tohoto druhu, a také jejich příbuzné mety temnostní (Meta menardi). Všichni pavouci nakažení smrtící houbou byli přitom objeveni na exponovaných místech stěn jeskynních prostor, což neodpovídá jejich běžnému chování, protože žijí spíše skrytě.
Chování infikovaných pavouků je nápadně podobné chování mnoha dalších druhů bezobratlých živočichů, kteří jsou nakažení podobnými houbami nebo i jinými parazity. Jde o důsledek toho, že parazit manipuluje chování svého hostitele, který si tak snaží si zajistit co nejlepší šance na další šíření mezi nové oběti.
