Ač to může znít mnohým jako málo věrohodné, Isaac Newton sepsal víc výkladů Bible než vědeckých textů. Zároveň se však vášnivě oddával alchymii. Nejznámější ovšem zůstala historika, kterak mu na hlavu spadlo jablko, což vedlo k jedné z nejslavnějších fyzikálních teorií.

Legenda o jablku

Během morových let 1665–1666 měl Newton svou geniální intuici o existenci a působení gravitační síly. Legenda praví, že k tomu došlo po pádu jablka na jeho hlavu. Je to však pouhá legenda, třebaže jablko skutečně sehrálo svou důležitou roli. Rok před Newtonovou smrtí v roce 1727 ho v jeho domě v Kensingtonu navštívil starý přítel William Stukeley. Oba přátelé spolu pojedli a po jídle se odebrali do zahrady vypít si šálek čaje ve stínu jabloní. Při té příležitosti mu Newton sdělil zážitek s jablkem, který Stukeley popsal následujícími slovy: „Během rozhovoru mi pověděl, že byl přesně ve stejné situaci, když mu na mysl přišla idea gravitace. Způsobil to pád jablka, zatímco zamyšleně seděl.“

Pozoruje pád jablka, Newton si uvědomil, že velikost přitažlivé síly gravitace se výrazně nemění se vzdáleností od povrchu Země: gravitace působí kousek od povrchu, na vrcholku stromu i na horách – nemohla by působit i na Měsíc? Newton velmi dobře znal Galileiho a Descartovu teorii setrvačnosti, podle které se těleso pohybuje stálou rychlostí po přímce, pokud na něj nepůsobí nějaká síla. Představil si Měsíc jako velké jablko a došel k závěru, že jeho pohyb by byl po přímce a nakonec by ho zavedl do vzdálených konců vesmíru, zcela mimo dosah Země. Pokud by nepůsobila gravitace: právě ta zakřivuje jeho trajektorii a způsobuje, že obíhá kolem Země. 

Všudypřítomná gravitace

Pokud platí gravitační přitažlivost pro Zemi a Měsíc, proč by nemohla platit pro ostatní planety, pro Slunce, pro celý vesmír? Newton si v té době také uvědomil, že gravitační síla je vzájemná, to znamená, že jablko je přitahováno Zemí, stejně tak ale jablko přitahuje Zemi. Gravitační síla je univerzální, ovlivňuje chování všech částí celého vesmíru, je základem sjednocení pozemské a nebeské fyziky, astronomických a fyzikálních teorií Koperníka, Keplera a Galileiho. Newton si během svého pobytu v Woolsthorpu rovněž uvědomil, že velikost gravitační síly musí s rostoucí vzdáleností mezi tělesy klesat, jinak by se všechny planety a hvězdy zhroutily na sebe.

Základy veškeré jeho fyziky byly položeny v důsledku série intuicí a úvah následujících pád jablka ze stromu. Kdo ví, co by se stalo, kdyby Newton nezačal pilně studovat po zuřivé rvačce s úspěšnějším studentem, matka nepovolila univerzitní studia a kdyby jednoho dne nespadlo jablko zamyšlenému Newtonovi před nosem. Stal by se z něj přesto skvělý matematik, vysoce vážený fyzik, jemuž královna udělila šlechtický titul a který se publikací díla Matematické principy přírodní filosofie (Philosophiae Naturalis Principia Mathematica) v roce 1687 nesmazatelným písmem zapsal do intelektuálních dějin lidstva? A co by pro vědu a společnost znamenala záporná odpověď? Ale to už je na jiné povídání.

Image

Čtěte také

Opičí proces: Před 100 lety hrozilo za výuku Darwinovy evoluční teorie vězení

Globální oteplování sice zatím nikdo nezastavil, ale odborníci očekávali, že by během letošního ledna mohlo dojít k určitému ochlazení. Pozemské klima totiž v lednu vstoupilo do fáze La Niña, která představuje chladnější část globálního klimatického jevu El Niño – Jižní oscilace (ENSO).

La Niña má tendenci snižovat průměrnou globální teplotu a současně jsme byli svědky toho, jak kolísání polárního víru kolem severního pólu přineslo průnik velmi chladného polárního vzduchu do Severní Ameriky spojený s ohromující sněhovou bouří, která zmrazila téměř celé Spojené státy. I přesto se ale letošní leden stal nejteplejším lednem v historii měření, s průměrnou teplotou 1,75 °C nad úrovní před průmyslovou revolucí. Chmurným symbolem rekordně horkého ledna se staly devastující požáry v Kalifornii.

Rekordní leden

Údaje z letošního ledna ukazují, že průměrná globální povrchová teplota vzduchu byla 13,23 °C. Oproti doposud teplotně rekordnímu lednu, což byl, nikterak překvapivě, leden 2024, s průměrnou teplotou 13,14 °C, je to sice jen drobné zvýšení, ale vědci většinou počítali s tím, že tentokrát rekord nepadne.

Jak je vidět, zneklidňující trend rostoucích teplot se jen tak nezastaví. Odborníci upozorňují, že nynější fáze La Niña, která obvykle přináší určitý oddech v oteplování, dorazila o něco později než bylo předpovězeno, a také je neobvykle slabá, což není moc dobré znamení. Nemluvě o tom, že jde o osmnáctý měsíc z posledních 19, kdy teplota přesahuje hodnoty z doby před průmyslovou revolucí o 1,5 °C a více, což je limit vytyčený Pařížskou dohodou z roku 2015.

„Ledem 2025 se tím pádem stává dalším nepříjemným klimatický překvapením, které souvisí s dramatickým nárůstem teplot, jehož jsme svědky v posledních dvou letech,“ uvádí Samantha Burgessová z Evropského centra pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF). „Došlo k tomu navzdory vývoji podmínek, které přináší fáze La Niña v tropickém Pacifiku a které by měly vést k určitému ochlazení.“

Image

Čtěte také

Klimatický jev La Niña dorazil. Co to znamená pro celoplanetární klima?

V předvečer největší námořní invaze 2. světové války vojáci věděli, že se prakticky kdykoli mohou vydat z jižního pobřeží Anglie přes La Manche do Normandie, aby tu otevřeli novou frontu. Každý den nasedali do člunů, jako kdyby se právě dnes měli vylodit. A každý den se zase vraceli zpět na ubikace. 

Patrick O’Neill shodí ze zad těžký batoh a na něj pokládá pušku. Zašátrá v kapse. Vytáhne krabičku cigaret. Posadí se na podlahu, škrtne zapalovačem a než vyfoukne kouř, sahá do druhé kapsy pro ohmatanou knížku v měkkých deskách. 

„Co čteš?“ houkne na něj od vedlejšího kavalce jeho kamarád Terrence Jarvis. 
„Jmenuje se to V Brooklynu roste strom.“ 
„Kdo to napsal?“ 
„Nějaká ženská. Betty Smithová.“ 
„A jaký to je?“ 
„Jo, docela dobrý.“ 
„Půjčíš mi ji, až to dočteš?“ 
„Ale jo, klidně,“ odtuší O’Neill. 

Pokud budeme ještě naživu, bleskne mu ještě hlavou, ale pak už se pohrouží do četby. 

Paperbacky pro frontu 

Americká armáda dodala svým vojákům za celou druhou světovou válku 122 951 031 knih. Ty představovaly v zásobování vojsk stejně důležitou položku jako potraviny, léky nebo munice. Byl to jeden z významných prostředků k udržení duševní rovnováhy a bojové morálky. Vojákům se stýskalo po domově a blízkých. Často nedělali celé dlouhé dny nic jiného, než že čekali v nejistotě. Sáhli proto po jakémkoli čtivu, jen aby se rozptýlili a ukrátili vlekoucí se čas. Američtí knihkupci proto založili neziskovou organizaci Council on Books in Wartime a s její pomocí začali v edici zvané Armed Services Editions produkovat paperbacková vydání románů. Kniha musela být skladná a co nejlehčí, aby ji voják mohl nosit stále s sebou a měl ji kdykoli k dispozici. 

Základní náklad knih z Armed Services Editions byl 50 000 výtisků, ale mnohé knihy byly vydány v podstatně vyšším počtu. Kniha spisovatelky Betty Smithové V Brooklynu roste strom pojednávající o osudech chudých irských imigrantů v New Yorku patřila k těm populárnějším. Vojáci dostávali knihy nejrůznější kvality a žánrů. Od westernů a detektivek, až po klasiku a viktoriánskou poezii. „Knížky jsou tu stejně oblíbené jako fotky hezkých děvčat,“ psal jeden americký voják domů z fronty. 

Hrozba cenzury 

Přísun knih na frontu ohrozila sobota 7. listopadu roku 1944, kdy mají Američané zvolit hlavu státu. Boj o přízeň voličů se rozpoutal už s předstihem v Kongresu. Republikánští a demokratičtí rivalové se tu přetahují o detaily zákona, jenž má nově určit podmínky pro volby vojáků bojujících na frontě. Když je příslušný zákon, tzv. Soldier Voting Bill, počátkem roku 1944 konečně schválen, vloudí se do něj nebezpečná poznámka. Vpašuje ji tam republikánský senátor Robert A. Taft. Vsuvka celkem neurčitou formulací zakazuje vládě distribuovat mezi vojáky jakékoli tiskoviny, které lze považovat za politickou propagandu. V konečném důsledku může tato na první pohled nevinná douška ohrozit průběh bojů na frontě. Vůbec není jisté, jestli cenzura některé knihy z edice Armed Services Editions povolí. Jiné mohou dostat vojáci se začerněnými pasážemi. 

Válka idejí 

Zdaleka nešlo jen o to, že by si vojáci neměli čím krátit dlouhou chvíli. Ve hře je i ideál svobody slova. Když se ve třicátých letech dostanou v Německu k moci fašisté, hoří na ulicích a náměstích hranice knih, které neodpovídají nacistické ideologii. Stejně se chovají Němci ve všech zemích, které obsadí. Svět včetně Spojených států to vnímá jako projev krajního barbarství. Američtí knihovníci dokonce zahájí „protiakci“. Vyzvou veřejnost, aby více četla a porazila tak Německo ve „válce idejí“. 

Knihovníci spustí kampaň Victory Book Campaign, během které veřejnost daruje armádě 18 milionů knih. Jenže mnohé z nich jsou knížky pro děti! Jiné zas mají tvrdou vazbu a příliš velký formát. To nakonec vede ke vzniku už zmíněné edice Armed Services Editions. Ale vojáci dostávají i poněkud „kontroverzní“ knihy. Například Hitlerův životopis Der Führer: Hitlerův nástup k moci od německo-židovského novináře Konrada Heidena či román Věčná Ambra od Kathleen Winsorové, který byl kvůli popisu sexuálních scén v některých státech a městech USA zakázán. Ty a jim podobné dodatek vážně ohrožuje. Americe hrozí, že bude za cenzuru knih pro vojáky srovnávána s Německem a jeho knižním paličstvím. Ve „válce idejí“ by se to rovnalo kruté prohře. 

Vzdělanější vojáci 

Council on Books in Wartime mobilizuje novináře, aby se postavili proti Taftovu dodatku. V médiích se vzedme vlna odporu. Taft v jedné bouřlivé diskusi nakonec přizná, že pouze nechtěl, aby vládnoucí demokraté případně výběrem knih na frontu agitovali ve prospěch Roosevelta. Od této „cenzurní pojistky“ rázem dávají pryč ruce i ti, kdo ji předtím podporovali. Pro distribuci knížek na frontu nakonec platí jen jedno omezení: nároky na dopravu přes oceán. Vojáci tak o přísun čtiva nepřijdou. 

Plody četby sklízí Amerika nejen ve válce, ale i v míru. Průměrný americký branec, který rukoval do druhé světové války, měl za sebou jedenáct let školní docházky a knihy dobrovolně nečetl. Za války ale spousta mladých mužů přišla čtení na chuť. Doma jim jako válečným veteránům nabídli volný vstup na univerzity. Dva miliony z nich toho využily a začaly studovat. Mnozí právě proto, že za války hodně četli a dlouhé vysedávání nad knihami jim při studiu nedělalo větší problémy.

Image

Čtěte také

Upalte to slovo! Kde všude v minulosti hořely knihy na hranici?

Hvězdy se krátce po svém zrození obklopí kosmickým prachem a plynem, který vyvrhují z oblastí pólů a projdou fází takzvaného Herbig–Harova objektu. Tyto objekty bývají vizuálně krásné a jsou vděčným cílem pozorování nejrůznějšími teleskopy. Existují jen velmi krátkou dobu z hlediska délky života hvězdy, zřejmě jen pár set let.

Webbův dalekohled nedávno pozoroval objekt tohoto typu HH 30, který se nachází v temném mračnu LDN 1551, které funguje jako hvězdná porodnice a je součástí molekulárního mračna Taurus. Astronomové se o objekt HH 30 velice zajímají. Pozorujeme ho totiž přímo z boku, což z něj dělá nejen esteticky zajímavý objekt, ale také unikátní laboratoř pro pozorování pohybů kosmického materiálu u mladé hvězdy.

Hvězdné mládě HH 30

Pozorování Webbbovým dalekohledem umožnila studovat objekt HH 30 v doposud nevídaném detailu. Mezinárodní tým astronomů pak ještě tato pozorování zkombinoval se snímky Hubbleova dalekohledu, a také soustavy radioteleskopů ALMA v Chile. Díky tomu mohli zkoumat objekt HH 30 v různých oblastech elektromagnetického spektra.

Hubbleův dalekohled poskytl podobu objektu HH 30 ve viditelné oblasti. Snímky soustavy ALMA prozrazují, kde se u objektu HH 30 nachází kosmický prach milimetrových velikostí. Vyskytuje se v úzce vymezené oblasti roviny disku. Webbův dalekohled odhalil výskyt prachu s mnohem jemnějšími částicemi, zhruba o velikosti bakterií. Ten se nachází v mnohem větší oblasti objektu HH 30.

Nová pozorování objektu HH 30 ukázala, že velká zrna prachu migrují diskem, který obepíná mladičkou hvězdu a vytváří v disku relativně úzkou oblast. Podle vědců je vznik úzké a husté vrstvy většího prachu významným krokem při tvorbě planetárního systému. Právě v této oblasti se teď hrubý prach u objektu HH 30 slepuje do větších částic, z nichž by v budoucnu měly vzniknout planety.

Image

Čtěte také

Webbův dalekohled prozkoumal ohňostroj mladičké protohvězdy L1527

Tříčlenná komise věhlasné National Geographic Society sledovala toho vysokého světlovlasého muže s jistým pobavením. „Oceány nepředstavovaly bariéry, ale cesty. Nebyly to překážky, ale průchody. Dokážu, že Jihoameričané dopluli do Polynésie,“ vysvětloval jim zapáleně. „Jenže každý školák ví, že Polynésie byla osídlena z Asie, nikoli z Jižní Ameriky,“ přerušil ho jeden z členů komise. „A mým úkolem vědce je dokázat, že se ti školáci mýlí. A s nimi i ti, kdo je citují,“ prohlásil kategoricky mladík. 

Komise se usnesla jednohlasně, že National Geographic Society plavbu na balzovém voru z Jižní Ameriky do Polynésie finančně nepodpoří. Časopis neměl zájem ani o reportáže z cesty. Jeden z hodnotitelů se vyjádřil zcela jasně: „Pane Heyerdahle, příběh Norů, kteří se topí v Pacifiku, jistě prodáte spoustě časopisů. Ale ne tomu našemu.“ 

Dvě vlny 

Navzdory skepsi etnografů, archeologů, historiků i odborníků na námořní dopravu se balzový vor Kon-Tiki během plavby Pacifikem nerozpadl a norský nadšenec a badatel Thor Heyerdahl s pěticí kamarádů na něm v roce 1947 doplul z Peru na atol v souostroví Tuamotu. Heyerdahl názorně demonstroval, že dávno před Evropany mohli Polynésii navštívit původní obyvatelé Ameriky. To ho utvrdilo v přesvědčení, že Polynésie nebyla osídlena lidmi asijského původu ze západu, ale že ji zalidnili předci dnešních indiánů z východu, a to hned dvakrát. Kořeny první přistěhovalecké vlny směřující do Polynésie měly sahat dokonce až do Starého světa. 

Podle Heyerdahla pronikli v mladší době kamenné lidé z Evropy do Střední a Jižní Ameriky a přispěli ke vzniku tamějších vyspělých kultur. Jejich potomci následně přepluli Pacifik a usadili se v Polynésii. Zabydleli ji od Havaje na severu až po Nový Zéland na jihu, od Samoy na západě po Velikonoční ostrov na východě. Vytvořili tu vyspělou mírumilovnou kulturu, která ale později podlehla druhé vlně agresivních, bojechtivých přistěhovalců pocházejících ze severozápadu Severní Ameriky. Tihle lidé byli podle Heyerdahla asijského původu a jejich potomci tvoří drtivou většinu současného obyvatelstva Polynésie. 

Zarputilí válečníci se dostali do Polynésie oklikou. Putovali nejprve podél pacifického pobřeží Asie na severovýchod. Na americkém kontinentu se usadili v oblasti dnešní Britské Kolumbie, kde by k jejich potomkům měli patřit indiáni kmenů Haida a Tlingit. Odtud podnikli v 11. století masivní invazi do Polynésie, zdecimovali tam potomky první migrační vlny a zaujali jejich místo. 

Ve světle vědy 

Heyerdahlovy teorie o osídlení Polynésie z východu nezískaly ve vědeckém světě mnoho příznivců. Badatelé z nejrůznějších oborů nashromáždili bezpočet důkazů o tom, že Polynésané přišli do Tichomoří z jihovýchodní Asie, konkrétně z Filipín, Tchaj-wanu nebo z některého indonéského ostrova. Před 3 100 až 3 250 roky pronikli do západní Polynésie. Dopluli až na ostrovy Vanuatu, Fidži, Samoa či Tonga a tam se jejich migrace zastavila. K postupu dále do Pacifiku se jejich potomci odhodlali až za 1 800 roků. K ostrovům východní Polynésie vedla dlouhá plavba po otevřeném oceánu. Vždyť třeba Samou dělí od Společenských ostrovů 2 400 kilometrů. 

Než mohli Polynésané podniknout úspěšnou kolonizaci ostrovů polynéského trojúhelníku, museli se dramaticky zdokonalit v mořeplavbě a navigaci. Na Havaj dopluli někdy kolem roku 900, na Rapa Nui známý Evropanům jako Velikonoční ostrov ještě o něco později a na Nový Zéland čili do Země dlouhých bílých oblaků až kolem roku 1200. 

Moderní výzkumy osídlení Polynésie tak dávají plně za pravdu Heyerdahlovým kritikům. Tvrzení norského badatele, že lidé dokázali ve starověku cestovat po moři na úctyhodné vzdálenosti, však z rámce zavedených teorií a vědeckých faktů nijak zvlášť nevybočuje. Osídlení Polynésie je toho jasným důkazem. Ať už by k němu došlo z Asie, nebo z Ameriky, představuje jeden z nejúžasnějších počinů lidstva. O to, zda mohli Polynésané doplout až do Jižní Ameriky nebo zda původní obyvatelé Ameriky podnikli plavby do Polynésie, se vedly sáhodlouhé spory. Nedávná studie publikovaná ve vědeckém časopise Nature dokazuje, že američtí indiáni do Polynésie opravdu dopluli. Stalo se tak před osmi staletími. 

Z Polynésie do Ameriky? 

Polynésané byli zdatní mořeplavci, a tak se některým vědcům zdálo krajně nepravděpodobné, že by se námořní výboje obyvatel Pacifiku zastavily na Velikonočním ostrově a nepokračovaly za tuto nejvýchodnější výspu polynéského trojúhelníku. Občas se dokonce dostaly vědcům do rukou indicie, které bylo možné vykládat jako důkaz plaveb Polynésanů do Ameriky. 

V Kalifornii používali předkolumbovští indiáni rybářské háčky nápadně podobné háčkům z Polynésie. Jazyk jihoamerických indiánů Mapuče nese podle některých lingvistů stopy po vlivu jazyků z Polynésie. V roce 2007 předložil početný mezinárodní tým vědců hmatatelný důkaz o návštěvě Polynésanů v Jižní Americe. Byly jím kuřecí kosti nalezené na pobřeží Pacifiku poblíž hlavního města Chile. Radiouhlíkové datování určilo, že kosti pocházejí z první čtvrtiny 14. století. Lze tedy spolehlivě vyloučit, že by tato kuřata dovezli na místo jejich nálezu Evropané. Nejpřijatelnější vysvětlení nabízí cesta Polynésanů na americký kontinent, protože v Tichomoří se kur domácí běžně choval, zatímco v předkolumbovské Americe chyběl. Polynéský původ drůbeže potvrdily i analýzy DNA izolované z kostí. 

O cestách jihoamerických indiánů do Polynésie neexistovaly důkazy. Vědci i snílci typu Thora Heyerdahla mohli jen spekulovat. Hypotézy však nyní vystřídala tvrdá data získaná genetickými analýzami. Početný mezinárodní tým pod vedením mexického genetika Andrése Moreno-Estrady analyzoval DNA osmi set původních obyvatel Jižní Ameriky, Mexika a Polynésie. Vybrali si zástupce patnácti indiánských etnik obývajících pacifické pobřeží a dále pak obyvatele sedmnácti různých polynéských ostrovů. Následně pátrali v DNA těchto lidí po rysech, které by prozrazovaly společné předky. A tudíž i vzájemné kontakty. 

Data z rozsáhlých genetických analýz svědčí jednoznačně o tom, že se jihoameričtí indiáni a Polynésané setkali a plodili spolu děti, které pak žily na tichomořských ostrovech. Stopy po těchto kontaktech jsou dodnes jasně patrné jako příměs krve indiánů z pacifického pobřeží Kolumbie kolující v žilách současných obyvatel Polynésie. Z analýz DNA vyplývá, že nejde o příměs nedávného data. Na jižní část souostroví Markézy se indiánská DNA dostala někdy kolem roku 1150. O půlstoletí později pronikli její nositelé na severní ostrovy Markéz. U obyvatel ostrova Palliser v souostroví Tuamotu se objevila po roce 1230 stejně jako na jižněji ležící Mangarevě. Na Velikonoční ostrov se dostala indiánská DNA někdy kolem roku 1380. Všechny tyto události se odehrály dávno předtím, než do Pacifiku pronikli Evropané. 

Vzkříšení teorií? 

Příspěvek lidí amerického původu do dědičné informace Polynésanů byl titěrný a nebýt moderních metod molekulární genetiky a složitého softwaru na vyhodnocení získaných dat, zůstal by zřejmě nepovšimnut. Nová studie tak rozhodně neznamená rehabilitaci Heyerdahlových teorií o americkém původu Polynésanů. Potvrdilo se však jeho přesvědčení, že naši předci podnikali dlouhé námořní plavby a oceán pro ně nepředstavoval nezdolnou bariéru. Původní obyvatelé Jižní Ameriky byli nejen schopni přeplout Pacifik, ale skutečně takové cesty podnikli a úspěšně je zakončili. 

Jenže kdoví, zda cestovali dobrovolně. Možná se dostali na širé moře poté, co je na pokojné plavbě podél pobřeží zaskočilo náhlé běsnění živlů. Jejich plavidla se mohly zmocnit vichry provázející tajfun a zavléci je daleko od původního kursu. Tam se jich pak chopily mořské proudy a spolu s pasátovými větry je poháněly stále dál na západ až k polynéským ostrovům…

Image

Čtěte také

Expedice Thora Heyerdahla: Co lidstvu ukázaly legendární plavby vorů přes oceán?

Loni se uskutečnilo neuvěřitelných 261 pokusů o start do vesmíru, z toho 253 úspěšných. Jde o rekordní číslo, a to již čtvrtý rok za sebou (v roce 2023 to bylo 224 startů). Starty kosmických raket dnes už nejsou tak výjimečné jako dřív, přičemž se opakuje někdejší situace s letectvím: Kdysi znamenal vzlet čehokoliv společenskou událost a zázrak převedený do reality. V současnosti se však již okřídleným strojům nad hlavami nikdo nediví a považujeme je za zcela běžnou součást života. 

Příliš mnoho raket

Rozvoj raket probíhá o něco pomaleji. Samotný princip je jednoduchý, ale celková složitost a náročnost letů do vesmíru zkrátka neumožnila prudký nárůst ze dne na den. Zásadní změny přišly s firmou SpaceX, jež po létech stagnace posunula hranice kosmonautiky o kus dál. Elon Musk se rozhodl pojmout kosmické lety jinak než ostatní: Začal s technologií výroby vlastních raket Falcon tak, že prakticky celé vznikají pod jednou střechou, čímž odpadá nákladná logistika. 

Další přínos spočívá v oživení staré techniky místo stavění nové za každou cenu – SpaceX takto modernizovala rampy pro své nosiče. A vůbec největší skok kupředu znamená znovupoužitelnost. Za roky praxe a po řadě často nevydařených zkoušek se povedlo vypilovat techniku přistávaní raketových stupňů s devíti motory a tím výrazně ušetřit. Postupem času přibyla i záchrana aerodynamických krytů, a jako jediná část Falconů se tedy znovu nevyužívá horní stupeň. 

Jen samotná SpaceX uskutečnila loni 138 úspěšných letů do vesmíru a posunula možnosti znovupoužitelnosti. Výrazně se zkrátil i rozestup mezi dvěma starty, a to na tři hodiny, což představuje nejnižší hodnotu od roku 1966. Takové kadenci lze konkurovat jen stěží. Krok jakž takž udrží pouze Čína (68 startů), kde ovšem nejde o jednu společnost a rodinu raket. Ostatní hráči jako Rusko, Japonsko, Evropa či Indie mají na popsaných statistikách jen zanedbatelný podíl, přesto alespoň někteří z nich své počty také navyšují. Uvedená čísla každopádně ukazují, že kosmické starty budou čím dál běžnější, a tudíž je potřeba hledat cesty, jak jejich kadenci efektivně navyšovat bez velkých dopadů na civilizaci. 

Výhody startů z moře

Jednu z cest mohou nabízet plovoucí kosmodromy. Proč ovšem chtít startovat z moře, když jde o poměrně náročnou disciplínu? Výhod existuje celá řada, v čele s vyšší bezpečností díky vzdálenosti od obydlených oblastí. Klesá tak riziko pro veřejnost v případě selhání nosiče, nehrozí dopad trosek do osídlených lokalit a obyvatele neruší velký hluk. Místo startu na moři je flexibilnější, což může maximalizovat kapacitu rakety a zlepšit ekonomický výnos. Nosič lze dopravit do nízkých zeměpisných šířek pro vzlet z plavidla či mobilní platformy. Maximálně se tak využije zemská rotace, omezí se množství paliva potřebného pro vstup rakety na oběžnou dráhu, zlepší se její nosnost a klesnou náklady na start. Kromě toho může vzlet z oceánu prolomit omezení velikosti kosmických nosičů pro silniční a železniční dopravu atd.

San Marco: Na zbytcích ropné plošiny

Už okolo roku 1963, ještě než se lidská noha dotkla měsíčního povrchu, propagovalo myšlenku startu do vesmíru z lodní paluby americké námořnictvo. Uvažovalo se o plavidle o výtlaku 17 700 tun a délce 172 metry, schopném převážet až tři rakety najednou, přičemž rampa se nacházela na horní palubě na zádi. Takto se měly vynášet především družice na geostacionární dráhu a hlavní důvod spočíval v nižších nákladech a vyšší efektivitě ve srovnání se starty z mysu Canaveral. 

První krok ke startům z moře ovšem překvapivě učinila Itálie. Stavbě kosmodromu v Evropě bránilo příliš husté osídlení poblíž vhodných lokalit, a jihoevropská země se proto rozhodla vynášet vlastní družice z netradičního komplexu. S jeho financováním a stavbou pomohla NASA, jež se stala partnerem projektu, a USA dodaly také rakety Scout. Pro svůj záměr Itálie přestavěla tři ropné plošiny v mezinárodních vodách poblíž Keni, velmi blízko rovníku, se střeleckým sektorem mířícím nad oceán. Největší platforma San Marco určená pro samotné starty zahrnovala rampu, menší Santa Rita ležící od ní na jihovýchod sloužila jako řídící středisko a pro přenos telemetrických dat. Santa Rita II pak obsahovala radar a ke komplexu patřila i dvojice podpůrných lodí a pozemní stanice. 

Kosmodrom San Marco Equatorial Range alias SMER fungoval v letech 1964–1988 a celkem z něj odstartovalo 27 raket převážně z rodiny Scout. Létala odtud ale i řada suborbitálních sondážních raket Nike Apache, Nike Tomahawk, Arcas a Black Brant. První vědeckou družici Uhuru speciálně určenou pro rentgenovou astronomii pak z platformy 12. prosince 1970 vynesla raketa Scout B. Pozapomenutý kosmodrom se přitom částečně využívá dodnes – pozemní stanice totiž stále slouží pro satelitní komunikaci: Sleduje družice ASI, ESA a NASA a mise s čínskou posádkou. Trojice plošin však od 90. let chátrá, navzdory pokusům o jejich znovuoživení. Itálie upřednostnila kosmodrom ESA v Kourou, který také nabízí velmi výhodnou polohu. 

Výjimečný, ale nevyužitý Sea Launch

Výhody startů z moře si samozřejmě uvědomoval i Sovětský svaz, který v roce 1960 vyvíjel rakety Ciklon. Hlavního výrobce, moskevskou konstrukční kancelář KBTM, úspěch motivoval také k návrhu námořní verze. Počítalo se s přepracováním nákladních lodí, ale technická náročnost a nízká nosnost zmíněných raket pro vynášení družic na geostacionární oběžné dráhy odložila dané plány na neurčito. Pokusy se startováním z vody však pokračovaly a například raketa odpálená z ponorky vynesla malou komunikační družici Tubsat-N berlínské univerzity. 

Když se ovšem kancelář KBTM pustila v roce 1975 do navrhování nosiče Zenit, který měl mnohem lepší parametry než Ciklon, vrátila se do hry i myšlenka startů z moře. Tentokrát se nicméně podařilo dotáhnout koncept do zdárného konce, přestože šlo o dlouhou a náročnou cestu. Věci se daly skutečně do pohybu až po rozpadu Sovětského svazu.

Kvůli začínajícím napjatým vztahům s Kazachstánem se Rusko obávalo ztráty svého hlavního kosmodromu na Bajkonuru. Alternativní řešení, včetně startů z moře, se tak najednou jevila mnohem atraktivněji. Osmnáctého prosince 1991 – jen několik dnů poté, co nad Kremlem dovlála sovětská vlajka – vydal Jurij Semjonov coby šéf NPO Energija pokyn k zahájení předběžné studie odpalovací rampy na moři. Navzdory mnoha nápadům ovšem neměla ruská vláda šanci najít na další rozvoj peníze. Ekonomická situace nebyla dobrá, a jedinou možnost tak skýtali mezinárodní partneři. Nakonec se podařilo dohodnout s americkým Boeingem, což znamenalo počátek mořského kosmodromu Sea Launch. 

Projekt začal jako nadnárodní společnost uzavřením partnerství mezi Boeingem a RKK Energija s norským a ukrajinským přispěním. Norové nabídli poloponornou ropnou plošinu Odyssey, Boeing měl na starosti propagaci, shánění komerčních zákazníků a celkovou organizaci, Rusko pracovníky a části hardwaru, zatímco Ukrajina byla hlavním výrobcem raket Zenit. V listopadu 1994 se během setkání v Oslu všichni partneři shodli na základní koncepci a podepsali další smlouvu o spolupráci. Systém zahrnoval zmíněnou plošinu Odyssey a podpůrné plavidlo Sea Launch Commander, plnící více funkcí. Šlo o účelově postavenou, velmi dobře vybavenou loď – doslova plovoucí řídící středisko, v jehož útrobách se nacházela v podstatě i výrobní hala pro sestavování částí raket. Dále plavidlo nabízelo ubytování pro posádku a zákazníky, kteří mohli start sledovat z bezpečné vzdálenosti. 

Všechno zhatila politika

Navzdory obrovskému množství výzev se podařilo uskutečnit 36 ​​startů družic na geostacionární oběžnou dráhu, z toho 32 úspěšných. Plně se však potenciál systému nikdy nevyužil. Společnost Sea Launch získala v roce 2000 zcela zaslouženě cenu Space Foundation Space Achievement Award: Projekt totiž předběhl svou dobu, ale přesto se na trhu neuchytil podle očekávání a důvodů existovalo víc. Časté odklady kvůli administrativě a soudním sporům vzbuzovaly u zákazníků nedůvěru, stejně jako selhávání nosiče. Jednou dokonce raketa Zenit-3SL explodovala přímo na palubě krátce po zážehu motorů a z družice Boeing 702 NSS-8 se rázem staly střepiny poletující všude kolem. Plošina se ztratila v ohnivé kouli, ale díky pasivním zábranám neutrpěla vážnější poškození. 

Celý projekt nicméně zhatila politická situace. V roce 2014 z něj Ukrajina vystoupila kvůli anexi Krymu a vojenskému konfliktu na Donbase a výrobu raket Zenit zastavila. Některé jejich součásti, zejména motory, totiž dodávaly ruské podniky. Rusko poté nenašlo za nosič důstojnou náhradu, tudíž muselo inovativní projekt úplně zmrazit, a v tomto stavu se Sea Launch nachází dodnes.

Východočínský mořský kosmodrom

Myšlenka jako taková ovšem přetrvala a k životu ji znovu probudila Čína. V červnu 2019 se uskutečnil první čínský start z mořské platformy a zároveň první start z moře od roku 2014, přičemž se plovoucí kosmodrom nacházel u pobřeží provincie Šan-tung. Nové plavidlo, postavené a upravené speciálně pro daný účel, měří 110 metrů. Do cílové oblasti je vlečeno doprovodnou lodí a vyplouvá vždy už s raketou na palubě, která se poté přichystá a vztyčí na připravené rampě. 

Proč se však Čína rozhodla vydat i tímto směrem? Tři z jejích čtyř kosmodromů leží hluboko ve vnitrozemí, takže vyhořelé stupně a části raket dopadají spíš na souš než do moře a často zasahují obydlené oblasti. Evakuace pak zvyšuje ekonomické náklady na lety a problém představuje i vysoká kadence. Starty z moře přitom všechny uvedené neduhy z velké části řeší. 

Loď bez posádky

Proto byl vybudován tzv. Východočínský kosmodrom – průmyslová oblast v provincii Šan-tung, kde kromě státních raket vznikají v režii různých soukromých společností komponenty a montují se menší nosiče na tuhé pohonné látky pro starty z mořských plošin. Největší zázemí si tam zatím vytvořila firma Orienspace Technology: Ve městě Chaj-jang má obrovské testovací centrum pro montáž a integraci raket, které může odbavit až 20 nosičů za rok. V místě se nachází i komunikační centrum a další potřebná zařízení. 

Raketa Gravity-1 zmíněné společnosti již absolvovala první start a nabídla vskutku výjimečnou podívanou. Nejsilnější světový nosič na tuhé pohonné látky zaujme neobvyklým vzhledem a startuje z úplně nové lodi, jež dokáže plout a udržovat pozici v autonomním režimu bez posádky. Raketa se naloďuje ve zmíněném přístavu Chaj-jang a její části přepravují na palubu speciální kolová vozidla. Následně se převáží spolu se startovacím stolem, na němž už spočívá ve vertikální poloze – a to ve speciálním „obalu“, který slouží jako tepelná izolace, ale také tlumí otřesy způsobené přepravou. Loď má potom upravenou palubu, s šachtami pro odvod spalin. Poprvé takto Gravity-1 vzlétla loni 11. ledna a šlo o jeden z nejzajímavějších startů z mořské platformy, jaký se kdy uskutečnil.

Budoucnost kosmických přístavů

S narůstající kadencí letů do vesmíru bude přibývat také startů z moře. Velké plány má právě Čína, jež takto provozuje už několik nosičů i platforem a chystá další. Ve Spojených státech je v uvedeném směru aktivní především SpaceX, která své rakety naučila ve vlnách i přistávat. Pro nový systém Super Heavy Starship by chtěla v budoucnu vybudovat rovněž mořské kosmodromy, a to jak pro kosmické lety, tak pro nový druh cestování po planetě. Zcela mimo hru zatím není ani zmiňovaný Sea Launch, ale na jeho vzkříšení bychom si příliš nevsadili. 

Pokud jde o Evropu, v Německu vzniklo konsorcium GOSA alias German Offshore Spaceport Alliance, jež plánuje postavit vlastní platformu pro starty ze Severního moře – a to nejdřív suborbitální lety menších raket, a v budoucnu snad i orbitální. Do roku 2030 by také měl být pod záštitou ESA k dispozici nový opakovaně použitelný nosič, pro jehož testy, a nakonec i návraty raketových stupňů po vzoru SpaceX se počítá s mořskou plošinou poblíž Francouzské Guyany, kde se nachází evropský kosmodrom. Přestože je koncept startů do vesmíru z moře starý téměř 60 let, nikdy se masově neuchytil. Situace se však mění: Zvyšující se poptávka, narůstající kadence i stále větší a silnější rakety ukazují, že moře a plovoucí kosmodromy představují schůdnou možnost.

Image

Čtěte také

Pozemní infrastruktura SpaceX: Soukromý kosmický přístav Starbase

Vilém I. Oranžský se do historie Nizozemí zapsal zlatým písmem jako organizátor nizozemské revoluce a neohrožený hrdina boje proti španělské nadvládě. Ostatně jeho zásluhy na vzniku svobodných nizozemských provincií, jejichž místodržitelem se stal, opěvuje i nizozemská hymna.

I jeho soukromý život lze označit za poměrně rušný. Není sice tak notoricky známý, ale ví se, že jím prošlo více žen. Oženil se celkem čtyřikrát. Za nejdramatičtější vztah bychom mohli považovat jeho druhé manželství s Annou Saskou, kurfiřtskou dcerou a ve své době jednou z nejbohatších nevěst v Evropě. 

Hýčkaný jedináček

Rané dětství prožila Anna Saská v harmonické rodině kurfiřta Mořice Saského a jeho laskavé ženy Anežky Hessenské. Rodiče dcerku milovali, hýčkali a rozmazlovali, zvláště poté, co zemřel Annin mladší bratr. V devíti letech tato idylka končí. Otec utrpí vážné zranění v bitvě u Sievershausenu a za pár dnů mu podléhá. Po dvou letech se Annina matka znovu vdává, ale nového štěstí si příliš neužije. Už půl roku po svatbě umírá i ona. Jedenáctiletá Anna zcela osiří. Vychovávají ji drážďanští příbuzní, u nichž se jí žádné lásky nedostává. Cítí se tam osamělá a nešťastná, což se podepisuje i na jejím chování.

Peníze největším afrodiziakem 

Historikové Annu popisují jako velmi inteligentní, ale povahově nevyrovnanou ženu. Často se vzpomíná její pýcha, tvrdohlavost, hašteřivost. I když některé portréty Anně lichotí, krásou prý zrovna neoplývala. Uvádí se, že měla deformovaná ramena a kulhala. Přesto patřila na sňatkovém trhu mezi atraktivní nevěsty a o nápadníky nouzi neměla. O její ruku se ucházel například i syn švédského krále. Pak se jako další kandidát objevil nizozemský šlechtic Vilém Oranžský. Ten po smrti své první, milované ženy Anny z Egmontu v roce 1558 žil s několika metresami a jedna z nich ho v září následujícího roku obdařila synem Justinem. 

Tehdy začal pomýšlet na nový sňatek. Nejdříve upřel své zraky do Francie. Všechna jednání s potenciálními nevěstami však vždy nakonec ztroskotala. Vilém totiž nejevil ochotu odsunout svého syna z prvního manželství do pozadí před případnými dětmi z nového sňatku. Proč se nakonec rozhodl pro Annu, dceru zemřelého saského kurfiřta? Motivovalo ho Annino věno. Částka 100 000 říšských tolarů a konexe v Německu se jevily zadluženému Vilémovi jako výhra! V rodině nevěsty, která se hlásila k protestantskému vyznání, už takové nadšení nepanovalo. Annině dědečkovi a poručíkovi se Vilém nezdál pro jeho vnučku dostatečně urozený. Pomýšlel na lepšího ženicha! K sňatku nakonec souhlas dal, ale teprve po roce.

Anna se štěstím přímo rozplývala. Svého budoucího manžela poznala v listopadu 1560 na svatbě jeho sestry hraběnky Kateřiny z Nassau-Dillenburgu s hrabětem ze Schwarzburgu. Sedmadvacetiletý Vilém Oranžský ji zaujal svým pohledným zjevem i sofistikovaným vystupováním. Zamilovala se do něj až po uši a věřila, že také on její city opětuje. Dokonce mu ještě před svatbou adresovala několik milostných dopisů.

Ani na okamžik ji nenapadlo, že na její vášnivá vyznání místo jejího vyvoleného odpovídá jeho bratr Ludvík. Zaměstnaný nizozemský politik se přece nemohl zabývat něčím tak přízemním jako vymýšlením láskyplných slov pro poblázněnou šestnáctiletou dívku. Ta měla brzy ze svého milostného vzplanutí vystřízlivět.

Manželství bez lásky

Velkolepý svatební obřad se konal v srpnu 1561 v Lipsku. Nevěstě bylo sedmnáct, ženichovi dvacet osm. Představy obou se výrazně lišily. Anna romanticky snila o šťastné a harmonické budoucnosti, zatímco Vilém uzavíral sňatek z chladného kalkulu. Potřeboval peníze. K Anně nic necítil. Již pár měsíců po svatbě si uvědomil, že si nevybral dobře. Nesžili se tak snadno, jak si maloval na začátku. Možná srovnával Annu se svou milovanou a empatickou první ženou.

Brzy se začalo šuškat, že manželé mají problémy. Ti to ovšem oficiálně popírali a označovali za pomluvy. Důkazem měly být tři děti, které se jim narodily v prvních třech letech manželství. Dívenka narozená v roce 1562 sice po pár dnech zemřela, ale hned následujícího roku přišla na svět dcera Anna a o rok později syn Mořic pojmenovaný po zemřelém dědečkovi.

Manželství ovšem procházelo vážnou krizí. Z Anny, kterou často písemně káral její strýc August a nabádal ji ke vstřícnému chování vůči manželovi, se stala problematická, náladová a hádavá žena se sklony ke koketerii a alkoholismu. Nutno ale říci, že v 16. století přisuzovali lidé vinu za nešťastné manželství vždy ženě.

Stále s něčím nespokojená

Anně zejména vadilo, že jí manžel, který se neustále zabýval politickými záležitostmi, věnuje tak málo času. Konečně pochopila, že více než ona sama ho zajímají peníze, které do manželství přinesla. Nechtěla se s tím smířit a dělala mu často hysterické scény, a to i na veřejnosti. Když v roce 1566 zemřel první syn Mořic, upadla do depresí. Nechtěla nikoho vidět, odmítala jídlo. Zamykala se a svůj smutek řešila nadměrnou konzumací alkoholu. Dokonce prý uvažovala i o sebevraždě. 

Přesto se ale krátce nato s Vilémem smířila a opět otěhotněla. Spolu opustili Nizozemí a přesídlili na rodinné statky do německého Dillenburgu. Tady následujícího roku 1567 přišel na svět syn, který dostal opět jméno Mořic. V té době upadl Vilém Oranžský v nemilost a během křtin dorazila zpráva, že přišel o své državy v Burgundsku i Nizozemí. Finančně tedy neměl Annu z čeho podporovat. Ta se rozhodla - znovu těhotná - usadit v Kolíně nad Rýnem. A právě zde se jí narodilo páté dítě, dcera Emilie. 

Finanční požadavky

Aby měla z čeho žít, rozprodávala v Kolíně zděděné šperky a snažila se získat finance od svých německých příbuzných či roční důchod dvanáct tisíc guldenů od manželových bratrů, jak bylo zakotveno v předmanželské smlouvě v případě jejího ovdovění.

Švagři se tomuto pro ně finančně neúnosnému požadavku bránili. Tehdy se zchudlá žena seznámila s doktorem Janem Rubensem, kterého si najala jako svého právního zástupce a poradce k prosazení svých nároků. Ten podal ke královskému finančnímu úřadu v Bruselu žádost o vrácení Anniných zabavených majetků.

Vhodná záminka

V době Vánoc 1570 se Anna na pár dní i s dětmi znovu setkala se svým manželem v Dillensburgu. Zanedlouho zjistila, že je opět těhotná. S kým? V té době se začaly šířit zvěsti, že se původně obchodně-pracovní vztah s ženatým advokátem, otcem šesti dětí, Anně trochu vymkl z ruky. Prý se z nich stali milenci. Otěhotněla šlechtična s manželem, či se svým advokátem? Vypadá to, že právě na tento moment Vilém čekal. Opustit Annu a manželství anulovat měl v plánu už delší dobu. Teď se mu naskytl skvělý důvod! Manželčina nevěra! Od této chvíle s ní Vilém přerušil veškeré styky a snažil se pak o ní nemluvit. Když už musel, nikdy neřekl „moje žena“, ale „ta ze Saska“ nebo „ta, však víte“…

Důsledky aférky

Annu tedy obvinili z nevěry a Jana Rubense dokonce uvěznili. Ten po nelidském mučení vztah s Annou přiznal. Pod pohrůžkou, že Jana Rubense popraví, se k nevěře přiznala i ona. Byla to skutečně pravda nebo chtěla jen advokáta zachránit? Dcera Kristina, poslední dítě, které pak Anna v srpnu 1571 porodila, byla prohlášena za nemanželskou. Vilém otcovství neuznal. Dosáhl hned dvojího vítězství: přinutil Annu, aby podepsala souhlas s rozvodem a díky její doznané nevěře se zbavil jakýchkoli finančních závazků vůči ní.

Anna se s tím nemínila smířit a rozhodla se bojovat o svá práva. Jenže měla nálepku cizoložnice a nenašla pochopení ani u svých příbuzných, kteří se spojili s Vilémovými bratry a nechali Annu i s její nejmladší dcerkou Kristinou uvěznit. Psal se rok 1575, když tříletou Kristinu své bývalé choti Vilém odebral a poslal ji na výchovu ke své matce za jejími nevlastními sourozenci. 

Smutný konec života

V roce 1575 se Vilém potřetí oženil. Teprve nyní Annini saští příbuzní pochopili, že se Vilém potřeboval své druhé ženy zbavit, a žádali navrácení jejího věna. Anninu nevěru soud neuznal a začalo být jasné, proč Vilém potřeboval manželství s ní ukončit.

Zhrzenou šlechtičnu převezli na žádost jejích příbuzných do Saska, ale protože se pokusila o sebevraždu, nedovolili jí žít na svobodě. Posledním místem jejího pobytu se staly Drážďany. Musela potupně obývat tmavý neútulný pokoj se zazděnými okny. Jídlo dostávala malým otvorem horní části dveří, které byly navíc opatřeny železnými mřížemi. Tak odříznutá od okolního světa doslova chřadla kdysi tak bohatá dědička saského kurfiřta a manželka nizozemského místodržitele a hrdiny.

Pobyt v domácím vězení se podepsal na Annině zdraví. Ke konci života ji provázelo trvalé krvácení a zcela určitě i další zdravotní i psychické problémy. Zemřela v pouhých třiatřiceti letech v roce 1577. Místem jejího posledního odpočinku se stal dóm v Míšni.

Image

Čtěte také

Černá princezna na dvoře Ludvíka XIV.: Utajila královna nemanželskou dceru?

Před 66 miliony let se zasáhl Zemi v oblasti dnešního Yucatánu několikakilometrový objekt a ukončil období křídy i celé druhohory. Rozpoutal ohromující masové vymírání, v němž zmizela celá řada skupin organismů, včetně neptačích dinosaurů. Na Zemi už ale tehdy žili ptáci, coby jedna z mnoha skupin dinosaurů, a měli to štěstí, že přežili až dodnes.

Jak ukazuje nově popsaná fosilie, která představuje nejstaršího známého ptáka, mohl k tomu přispět fakt, že ptáci žili v místech, kde byly jejich šance na přežití apokalypsy na konci křídy o něco větší. Jde o fosilii z Antarktidy, kterou Christopher Torres z Ohijské univerzity a jeho kolegové určili jako Vegavis iaai.

Vegavis s lebkou

Nejde o nový druh. Vegavis byl poprvé popsán před 20 lety. Už tehdy bylo jasné, že by mohlo jít o velmi důležitý nález, protože byl nejprve řazené mezi pravé ptáky, do skupiny vrubozobých. Nalezené fosilie ale byly neúplné a kolem taxonomického postavení tohoto křídového ptáka, který žil asi před 69 miliony let, se rozhořely spory.

Torresův tým, jehož výzkum právě zveřejnil vědecký časopis Nature, ale vytáhl z rukávu eso. Měli totiž k dispozici něco, co dříve objeveným fosiliím vegavise scházelo. Nově popsaná fosilie, nalezená v roce 2011 během expedice Antarctic Peninsula Paleontology Project, má i téměř kompletní lebku.

Tento nález zcela mění situaci. Umlčel skeptiky a veškeré protesty. Na této hlavě vegavise jsou patrné znaky, jako například tvar mozku a kostí zobáku, které potvrzují příslušnost vegavise k vrubozobým. Jde tedy o pravého ptáka, který žil v Antarktidě, kde mohl mít díky mírnému klimatu lepší šanci na přežití katastrofálního vymírání.

Image

Čtěte také

Nejstarší pravý pták byl kombinací kachny a krocana

Císařské Německo již za první světové války se značným úspěchem nasazovalo takzvané pomocné křižníky (Hilfskreuzer, zkráceně HSK). Tak se označovaly původně obchodní lodě, jež prošly přestavbou na válečná plavidla. Disponovaly rozmanitou výzbrojí, jenže jim zůstal původní civilní vzhled, a tak mohly nenápadné působit na světových oceánech a provádět překvapivé útoky na obchodní lodě nepřátel, především Britů. K této praxi se vrátila i Kriegsmarine za druhé světové války. Naproti tomu Londýn spoléhal stejně jako v předchozím konfliktu především na své křižníky, jež měly na všech mořích pátrat po Hitlerových „korzárech“ a ničit je, což se však záhy ukázalo jako daleko složitější, než britští admirálové čekali.

Evoluce po britsku

Ochrana globálního námořního obchodu patřila po staletí mezi hlavní úkoly Royal Navy a od druhé poloviny 19. století šlo o poslání, kterému se věnovala nová kategorie lodí, jimž se říkalo křižníky (cruisers). Šlo o středně velká plavidla, která se vyznačovala vysokou rychlostí a dlouhým plavebním dosahem, aby mohla hlídkovat na oceánech a pronásledovat protivníky. Kromě ochrany obchodu se od nich očekával také průzkum ve prospěch floty a u pozdějších typů i přímá účast v bitvách. Posléze se objevily specifické kategorie, jež se lišily mimo jiné výzbrojí a pancéřováním, takže některé se téměř vyrovnaly bitevním lodím. 

Výsledkem byl paradoxní stav, kdy se značná část nových křižníků nehodila pro původní hlavní úkol, tedy ochranu obchodních lodí, což se neblaze projevilo za první světové války. Také proto mělo Royal Navy proti hilfskreuzerům zprvu velké problémy. Ostrovní říše se však poučila a začala stavět lehké křižníky, které se vracely k původnímu poslání. Tento trend vydržel i v meziválečném údobí, protože Washingtonská námořní smlouva (1922) stanovila limity na výtlak a výzbroj válečných lodí, a tak Britové zadali loděnicím zcela nové třídy křižníků, pro něž opět tvořila prioritu ochrana obchodních lodí a které obdržely nová osmipalcová (203mm) děla ve čtyřech věžích po dvou zbraních. 

V roce 1928 se tedy dostal do služby první těžký křižník sedmičlenné třídy Kent, následně přibyla čtyři plavidla upravené třídy London a dvě lodě třídy Norfolk. Těchto 13 jednotek se zpravidla společně označuje jako jedna třída County, ke které se občas připočítávají i dva zmenšené křižníky třídy York, jež měly pouze tři dělové věže, respektive šest osmipalcových kanonů. V zásadě šlo o podařenou konstrukci, avšak přesto se objevily problémy, takže lodě se průběžně upravovaly a modernizovaly. Zpočátku nesly též torpédomety, ovšem ty byly později demontovány a naopak došlo k posílení protiletadlové výzbroje, stejně jako přibyl hangár a katapult k činnosti palubních letounů.

Příliš malý dosah

Další limity pro válečné lodě přinesla Londýnská námořní smlouva (1930), po jejímž podepsání už Britové nesměli stavět žádné těžké křižníky s 8palcovými děly. Otevírala však prostor pro nové lehké křižníky nesoucí kanony ráže šest palců (152 mm), a tudíž se britští konstruktéři pustili do návrhů další generace této kategorie. Výsledkem se stala pětičlenná třída Leander, ke které poté přibyly tři exempláře modifikované třídy Perth. Hlavní výzbroj představovalo osm šestipalcových děl ve čtyřech věžích. Ukázalo se ovšem, že jde o hodně nákladný projekt, neboť cena každého z těchto plavidel se téměř vyrovnala nákladům na těžký křižník třídy County. Následovaly proto čtyři lodě zjednodušené třídy Arethusa, které nesly jenom po šesti kanonech, avšak tato konstrukce se jevila jako příliš zranitelná, a proto se znovu začalo se zesilováním pancíře a výzbroje. Tak vzniklo deset křižníků třídy Town, jež se vyznačovaly čtyřmi věžemi s celkem 12 šestipalcovými kanony. Opět ovšem zněla i kritika příliš vysoké ceny, tudíž námořnictvo objednalo zjednodušenou třídu Fiji (označovanou také jako Crown Colony) v počtu 11 kusů, z nichž pozdější už měly pouze devět kanonů. 

Na počátku války tak Royal Navy provozovalo velice pestrou sestavu těžkých a lehkých křižníků, z nichž část operovala ze zámořských základen poblíž důležitých obchodních tras. Všechny postupně procházely modernizací, což zahrnovalo například instalaci radarů, které měly pomoci při hledání nepřátelských plavidel. Mezi významné položky výbavy náležely i radiostanice pro udržování spojení, jejich účinný dosah však byl obvykle malý. Jako hlavní nedostatek britských křižníků se ale ukázal příliš krátký plavební dosah, jelikož zásoby paliva postačovaly na nejvýše 30 dní samostatného působení, u lehkých tříd pouze na dva týdny. To značně omezovalo prostor, který mohly propátrat, takže i při nasazení radarů a letounů se stopování nepřítele podobalo pověstnému hledání jehly v kupce sena.

Zpráva kapitána Nergera

Zkušenosti získané za první světové války rozvíjeli také Němci. Klíčovou roli v tom sehrál kapitán Karl Nerger, který se pod císařskou vlajkou plavil coby velitel nesmírně úspěšného pomocného křižníku Wolf. V roce 1936 vypracoval na žádost velení německého válečného námořnictva zprávu shrnující vlastní poznatky i závěry jeho kolegů, která Hitlerovým admirálům posloužila jako podklad při plánování dalšího námořního střetu s Velkou Británií. Od ledna 1938 se tedy začalo s vybíráním vhodných civilních plavidel, takže když v září 1939 vypukla válka, mohlo velení Kriegsmarine ihned spustit plán, podle kterého se rozběhla konverze prvních šesti civilních lodí na nové pomocné křižníky. Ačkoliv se při přestavbě postupovalo podle shodných základních směrnic, každá z výsledných lodí nakonec představovala originál. Šlo o záměr, jelikož Kriegsmarine pochopitelně nechtěla, aby vznikla série snadno identifikovatelných identických plavidel. 

Usilovalo se o pravý opak, protože mezi hlavní rysy pomocných křižníků měla patřit nenápadnost. Navzdory všem úpravám se tedy mělo co nejvíce dbát na zachování původní civilní podoby. Změny většinou vycházely z toho, co se osvědčilo u plavidla Wolf, takže každá loď obdržela především baterii šesti kanonů 15-cm SK L/45 o přesné ráži 149 mm a kromě nich i několik kanonů menších kalibrů. Do výzbroje patřily i miny a torpédomety. Na palubách pomocných křižníků se nalézaly rovněž průzkumné hydroplány a výkonné radiostanice, jež se prostřednictvím speciálně vytvořeného systému zpráv spojovaly s vysílačem u Brém. Jako nástroj pro šifrování se uplatnil slavný přístroj Enigma, který tehdy Němci pokládali za nepřekonatelný. Každý pomocný křižník disponoval také zásobou dřeva, plátna a barev, aby posádka dokázala dle potřeby měnit jeho vzhled, respektive předstíranou identitu, a tudíž křižník mohl klamat pronásledovatele a přibližovat se k obětem.

Snaha o vytrvalost

Kromě nenápadnosti náležela mezi klíčové vlastnosti pomocných křižníků schopnost operovat na světových oceánech pokud možno co nejdéle. Tuto vytrvalost ovšem zákonitě neurčoval jen plavební dosah samotné lodě, ale rovněž množství vezených zásob pro posádku. Když proto například nákladní loď Goldenfels absolvovala přestavbu na pomocný křižník Atlantis, objem nádrží na palivo se zdvojnásobil, ty na pitnou vodu se však zvětšily třikrát. Dřívější civilní posádka čítala asi 40 osob, ovšem jako křižník měl Atlantis přes 360 mužů a kromě toho musel poskytovat prostor pro zhruba 200 zajatců. Na palubě se tudíž nacházely i velké zásoby trvanlivých potravin, byť se počítalo též s jejich doplňováním ze zajatých nepřátelských lodí a také z vlastních zásobovacích. Každopádně se žádalo, aby každý pomocný křižník mohl samostatně operovat na moři minimálně rok, tedy mnohem déle než kterákoliv běžná válečná loď. 

Navzdory zmíněnému maskování se jednalo o plavidla Kriegsmarine a kapitáni téměř vždy dodržovali válečné právo. Před útokem tak vztyčovali německou vlajku a k zajatcům se chovali podle mezinárodních smluv. Němci vyslali na moře zhruba desítku plavidel této kategorie, z nichž mezi nejslavnější a nejúspěšnější patřil již zmíněný Atlantis, a dále například plavidla Pinguin, Kormoran, Thor či Orion. Díky své impozantní vytrvalosti mohly tyto lodě celé měsíce operovat v Atlantiku, Pacifiku a Indickém oceánu, potápět či zajímat obchodní plavidla a unikat britským námořním silám. Výjimečného úspěchu dosáhl Kormoran, jenž coby vůbec jediný hilfskreuzer v dějinách potopil velkou válečnou loď, neboť jeho torpéda a dělostřelba poslaly ke dnu australský lehký křižník Sydney. Tuto událost dlouho obklopovaly spekulace, jelikož řada lidí prostě nechtěla věřit, že by přestavěná nákladní loď něco takového dokázala.

Image

Čtěte také

Souboj elitářů: Námořník Royal Navy vs. námořník Kriegsmarine (1)

Dinosauři jsou skupinou živočichů, objevenou a vědecky popsanou během první poloviny 19. století. V době první světové války byla muzea většiny válčících států na evropské půdě již plná zajímavých velkých koster těchto dávných obyvatel naší planety. 

Na německé straně se proto v průběhu úspěšné počáteční fáze války zrodil plán na ukořistění nejenom uměleckých, ale také vědeckých objektů na obsazených územích. Mezi nejpozoruhodnější patřil nápad německého paleontologa Otto Jaekela (1863–1929) z univerzity v Greifswaldu na vytěžení slavné belgické lokality u průmyslového městečka Bernissart, kde byly objeveny první kompletně zachované dinosauří kostry na evropském území. 

Němci v Bernissartu 

Bernissart leží na západě Belgie. K onomu významnému objevu zde došlo v březnu roku 1878 a po skončení vykopávek v roce 1882 bylo několik koster s velkým ohlasem vystaveno v tehdejším Muzeu přírodní historie v Bruselu. 

Devět metrů dlouzí býložraví iguanodoni (Iguanodon bernissartensis) zde zahynuli před 126 miliony let, v dávném období zvaném spodní křída. V uhelném dole u Bernissartu byly v hloubce 322 metrů pod povrchem náhodně objeveny zachované kostry nejméně 38 exemplářů, které patřily k nejlepším nálezům svého druhu v Evropě. Tento nález byl také považován za první důkaz, že dinosauři mohli žít ve stádech. Díky zachovalosti a úplnosti koster dospěli paleontologové k názoru, že se tito velcí tvorové mohli pohybovat po dvou. 

Brzy po vypuknutí první světové války se celá oblast dostala do německého záboru a již na jaře roku 1915 přišel zmíněný paleontolog Otto Jaekel s barbarským plánem, jak se zmocnit belgických fosilií ve prospěch německé vědy. 

Prvním Jaekelovým záměrem bylo zabrat bernissartský důl německou okupační správou a nechat všechny zbývající zkameněliny dinosaurů vykopat a odvézt do německých vědeckých pracoven a muzejních sbírek. Jaekel se v tomto směru spoléhal na německou okupační administrativu, která „pomáhala“ s různými pochybnými aktivitami i jiným německým vědcům, jejichž „výzkumy“ na okupovaných územích se ale nezřídka významově kryly s prachobyčejným kořistěním a konfiskacemi kulturního a přírodního bohatství okupovaných zemí. Takto odcizené hodnoty byly Němci často považovány za „Faustpfänder“, jakési předměty do zástavy či pomyslné výkupné. 

Dopis Kruppovi 

Veškerá korespondence, týkající se plánů na vytěžení dané belgické lokality, se ovšem nedochovala. Prvním takovým dokladem je až Jaekelův dopis essenskému průmyslníkovi Gustavu Kruppovi von Bohlen und Halbach z 27. dubna 1915. Jaekel v něm prosí bohatého magnáta a ředitele největší zbrojařské firmy v Německu o finanční příspěvek a přikládá také detailní plán, jak se zmocnit belgického fosilního bohatství z Bernissartu. Jaekel si představoval, že exempláře iguanodonů by v budoucnu mohly být umístěny v ústředním muzeu Německé říše, totiž v berlínském Museum für Naturkunde. Tím by Německo také na poli vědy a výzkumu života v pravěku plně drželo krok s dalšími západoevropskými zeměmi a bohatostí muzejních sbírek je dokonce předčilo. 

Pro tento plán si Jaekel postupně zajistil souhlas a přízeň belgické okupační správy i říšských politiků. Ti se v podstatě shodli na tom, že zkameněliny z Bernissartu by byly vzácným a cenným doplňkem německých muzeí, a tak již v září roku 1915 byl hotov předběžný plán na obnovené vykopávky. Pro ten účel zajistil Jaekel předběžný souhlas s velkorysou finanční podporou, kterou měl údajně přislíbenu i od samotného císaře Viléma II. Na konci roku 1915 tak vše nasvědčovalo tomu, že německým vykopávkám v Belgii už nic nebrání v cestě. 

Zelená pro vykopávky 

V květnu 1916 došlo k dohodě mezi německou civilní správou, dolem, přírodovědným muzeem a Jaekelem. Ta zněla tak, že Němci dočasně převezmou důl pod svou správu a na vlastní náklady budou vykopávat kýžené zkameněliny. Jaekel měl mít přitom neomezené právo dozoru a přímého vedení všech exkavačních prací. Nálezy měly být co nejdříve převezeny do Německa, přičemž dostatečnou náhradou za ně byly již zmíněné německé náklady na celkový chod dolu.

V červenci roku 1916 měly vykopávky začít a trvat zhruba jeden rok. Kvůli dalším průtahům a nejasnostem se však plán opožďoval a k jeho realizaci se mohlo přikročit až v samotném závěru války. Ukázalo se, že důvodem této prodlevy byl zejména rozpor ve vědecko-kořistnických zájmech Jaekela a snahou o efektivní nakládání se zdroji a sympatiemi místních obyvatel na straně okupační správy. Uhelné doly v Bernissartu byly totiž významnou strategickou lokalitou pro vedení války a německá administrativa nehodlala riskovat sabotáže a vzpoury belgických dělníků. 

Je pozdě 

Konečně v září roku 1918 bylo vše připraveno. 5. září psal Otto Jaekel představitelům civilní správy, že „naleziště koster v 350 metrů hluboké šachtě bylo zpřístupněno a brzy snad bude objeveno další“. To je však poslední dochovaná zpráva o celém projektu. Netrvalo totiž dlouho a německé jednotky se z Belgie musely začít stahovat. Tím zároveň skončily i Jaekelovy naděje na pokračování v projektu. 

Jistá spravedlnost, byť spíše jen shodou různých náhod, v tomto případě tedy zvítězila a my dnes můžeme nádherné doklady pravěkého života z lokality v Bernissartu obdivovat ve sbírkách Královského belgického institutu přírodních věd v Bruselu.

Image

Čtěte také

Příběh potopených dinosaurů: Proč útočili Němci na loď s fosiliemi?