Unikátnost nového výzkumu spočívá v tom, že se odborníci zaměřili nejen na „viditelné“ černé díry, ale i na ty, které se skrývají za hustými oblaky plynu a prachu. Astronomové se domnívají, že se v centru každé velké galaxie nachází supermasivní černá díra. Přímo je však spočítat nelze, proto badatelé pracují se vzorky a extrapolují údaje na celý vesmír. Stěžejní otázka zní, kolik zmíněných objektů zůstává skrytých.

Podle nové studie je asi 35 % supermasivních černých děr zahalených natolik, že jejich záření neprojde ani v nízkoenergetickém rentgenovém spektru. Starší výzkumy přitom udávaly jen 15 %, zatímco teoretické modely naznačují, že by se skutečný podíl mohl pohybovat okolo 50 %. Pokud se uvedený nesoulad potvrdí, bude třeba přehodnotit současné teorie o vzniku a vývoji galaxií.

Na lovu černých gigantů

Ačkoliv jsou černé díry samy o sobě neviditelné, jejich okolí může být extrémně jasné. Plyn padající dovnitř se zahřívá na obrovské teploty a vydává intenzivní světlo, jež může přesvítit celou galaxii. Zmíněný materiál může utvářet tzv. akreční disk, tedy prstenec připomínající koblihu. Pokud je pak černá díra natočená k Zemi, vidíme její jasné jádro; jestliže se ovšem natáčí bokem, kryje ji z našeho pohledu závoj prachu.

Klíčovým nástrojem nedávného výzkumu se stal IRAS alias Infrared Astronomical Satellite, který v roce 1983 mapoval oblohu a detekoval infračervené záření z okolí černých děr. Jelikož infračervené světlo prochází prachem lépe než rentgenové či viditelné, mohl IRAS objevit jak černé díry orientované k Zemi, tak ty skryté. Dalekohled NuSTAR neboli Nuclear Spectroscopic Telescope Array pak dokázal zaznamenat vysoce energetické rentgenové paprsky pronikající skrz oblaka plynu kolem černé díry. A kombinace dat z obou přístrojů umožnila potvrdit, které objekty skutečně představují skryté černé díry a které jen galaxie s vysokou tvorbou hvězd.

Zjištění přináší nový pohled na podíl skrytých černých děr ve vesmíru a může vést k úpravám teoretických modelů vývoje galaxií. Pokud supermasivní černé díry pohlcují příliš mnoho hmoty, mohou část této energie vyvrhovat zpět do prostoru, čímž rozptylují plyn potřebný ke vzniku nových hvězd a zpomalují tím jejich tvorbu v daném galaktickém ostrově.

Image

Čtěte také

Supermasivní černé díry existovaly již v nejranějších časech vesmíru

Bali dostalo do vínku nádhernou a rozmanitou krajinu. Dominuje mu sopečný reliéf, jelikož ostrov tvoří součást tzv. Ohnivého kruhu, tedy pacifického pásma s intenzivní vulkanickou aktivitou. Nejvyšší a nejposvátnější hora Agung představuje činnou sopku a naposledy se probudila v roce 2017. Podle seismologů lze u ní během příštích sto let velmi pravděpodobně očekávat mohutnou erupci. A právě sopečná povaha ostrova přispěla k jeho výjimečné úrodnosti. Horské masivy táhnoucí se ze středu Bali na sever navíc zajišťují četné srážky, jež umožňují velmi produktivní zemědělství.

Rýže je posvátná

Přírodní bohatství Bali zahrnuje nejen hory a sopky, ale i husté tropické lesy, vodopády a úchvatné rýžové terasy. Balijci rýži považují za posvátnou plodinu, a terasovitá pole zvaná subak tak znamenají nejen zdroj jejich obživy, ale také symbol místní kultury a víry. Ikonická políčka zavlažovaná složitým systémem kanálů se stala dokonce součástí kulturního dědictví UNESCO.

Ostrov se rozkládá v oblasti tzv. Korálového trojúhelníku, kde panuje velká rozmanitost mořských živočichů, včetně karety pravé, manty obrovské či žraloka kladivouna. Pobřeží omývané křišťálově čistou vodou a obklopené korálovými útesy tak dělá z Bali ráj potápěčů a milovníků podmořského života. Na souši lze potom běžně spatřit velmi rozšířeného makaka jávského, z hadů pak kobru královskou a krajtu mřížkovanou. Mezi vzácnější obyvatele ostrova patří kočka bengálská či luskoun ostrovní a zřejmě ještě počátkem 20. století se tam vyskytoval levhart i endemický tygr balijský.

Kulturní srdce

I když Bali proslulo především svými venkovskými oblastmi a plážemi, nachází se na ostrově rovněž několik významných měst, tvořících kulturní a ekonomická centra. Vstupní bránou pro většinu turistů se díky mezinárodnímu letišti stalo největší a hlavní město Denpasar. V pulzující metropoli s pestrou historií a moderní infrastrukturou najdete spoustu muzeí i tržnic, včetně Pasar Badungu, největšího tradičního trhu na Bali.

Kulturní srdce ostrova zas tepe v Ubudu, jenž si získal proslulost mimo jiné díky starobylým tancům a řemeslným trhům. Můžete tam tudíž zažít esenci balijské kultury včetně chrámů, tanečních vystoupení a uměleckých dílen. Okolní džungle a rýžová pole potom nabízejí malebné prostředí, lákající jak turisty, tak umělce.

Turismus dává i bere

Balijci prosluli hlubokou spiritualitou a silnou vazbou na tradice. Přes osmdesát procent místních obyvatel vyznává hinduismus, což je v rámci převážně muslimské Indonésie výjimečné. Balijský hinduismus se však od toho indického liší, neboť obsahuje prvky animismu a šamanismu. Náboženství přitom hraje v každodenním životě Balijců klíčovou roli, což se odráží v nespočtu chrámů, obřadů a svátků.

Dnes patří Bali mezi nejvíc prosperující regiony Indonésie, a to hlavně díky cestovnímu ruchu. Krásné pláže, exotická příroda a unikátní kultura lákají každoročně miliony návštěvníků z celého světa. Turismus přináší zhruba čtyři pětiny příjmů ostrova a zaměstnává značnou část tamní populace. Bali si nicméně uchovalo i původní zemědělské postupy, zejména již zmíněné pěstování rýže; a místní se věnují také výrobě tradičních textilií, soch, šperků i dalšího zboží, velmi oblíbeného u zahraničních návštěvníků. Globalizace a masivní rozvoj turismu však zároveň přinášejí nové výzvy, s nimiž se musí okouzlující indonéský ostrov vypořádat.

Image

Čtěte také

Odvrácená strana slávy: Jak vypadají známé památky ve skutečnosti

Mezi systémy střední ráže si v KLDR záhy získal značnou oblibu sovětský kanon S-60 ráže 57 mm, někdy označovaný také jako AZP-57. Sovětský svaz jej vyvinul na základě studií německých protiletadlových kanonů, neboť již během bitev na východní frontě ukořistil tehdy výborné zbraně Flak 41 ráže 50 mm. Po skončení války padly do sovětských rukou i výsledky projektu 55mm kanonu s pracovním označením Gerät 58. Nešlo však jen o samotný kanon – Němci vyvíjeli celý integrovaný komplet s několika kanony, které řídil centrální radar, což ve své době představovalo mimořádně pokrokové řešení. 

Systém středních kalibrů

Na tomto základě po válce vznikl sovětský kanon S-60 a k němu příslušející systémy řízení palby, díky nimž se dalo pálit na vzdušné cíle ve výšce až 6 000 metrů. Sovětská armáda jej zavedla do služby roku 1950 a záhy se přidávaly další státy včetně Číny, kde se rozběhla produkce licenční kopie nazvané Typ 59. Tyto kanony tak získala i Korejská lidová armáda, byť jich nebylo dost na to, aby mohly dosáhnout tolika sestřelů jako početnější „sedmatřicítky“. 

Severokorejské a čínské jednotky provozovaly i sovětské 76,2mm kanony vz. 1938, které umožňovaly palbu do výšky přes 9 000 metrů, šlo však o poměrně málo rozšířený typ, který ve větším počtu neměla vlastně ani sovětská armáda. Lze ještě dodat, že se v arzenálu severokorejské protivzdušné obrany vyskytovaly též některé další kanony středních ráží, někdy i hodně exotické. 

Jednalo se zvláště o zbraně švédského principu Bofors ráže 40 mm, které licenčně vyrábělo mnoho zemí, a tudíž se v KLDR objevovaly například japonské zbraně Typ 5 či kanony z Maďarska a Finska, které za druhé světové války ukořistili vojáci Rudé armády, takže je Moskva mohla předat svému korejskému spojenci. Některé zdroje dokonce naznačují, že čínské jednotky na korejském bojišti měly také několik slavných německých kanonů Flak 18 ráže 88 mm. Čínští nacionalisté totiž koupili 20 kusů, z nichž se některé mohly dostat i ke komunistům.

Palba proti bombardérům

Páteřní typ protiletadlového kanonu velké ráže ovšem za korejské války naprosto nepochybně představoval sovětský KS-12, běžně označovaný rovněž jako vz. 1939 nebo 52-K. 

Šlo o zbraň ráže 85 mm, jež mohla  pálit na cíle ve výškách přes 10 000 metrů. Potřebovala početnou obsluhu, nejméně sedm mužů, ale pokud šlo o zkušené vojáky, dalo se dosahovat kadence i přes 10 ran za minutu. Užívaly se granáty s přibližovacími zapalovači, jež nabízely daleko větší efektivitu než dřívější časované zapalovače, a proto jeden takový granát mohl snadno způsobit destrukci amerického čtyřmotorového bombardéru. Tyto kanony byly rozmístěny především poblíž těch cílů, na něž nejčastěji směřovaly americké nálety, to znamená kolem Pchjongjangu, jiných velkých měst v KLDR a také okolo důležitých přehrad či mostů. Kromě základní verze KS-12 se v menším počtu uplatňovalo zdokonalené provedení KS-18 alias vz. 1944, jež dostalo delší hlaveň, díky které maximální výškový dostřel přesahoval 12 000 metrů. 

Ještě vyšší parametry pak nabídl vůbec nejvýkonnější těžký protiletadlový kanon, který Sovětský svaz zavedl do služby, a sice KS-19 ráže 100 mm. Jeho výškový dostřel činil zhruba 15 000 metrů a k obsluze bylo třeba 15 mužů. Také tyto obří zbraně se nacházely jen okolo nejvýznamnějších cílů, aby je chránily před americkými bombardéry. 

Coby kuriozitu lze ještě uvést málo známý fakt, že severokorejská protivzdušná obrana experimentovala i s raketovými zbraněmi, jelikož v říjnu 1952 provedla pokusy s neřízenými dělostřeleckými raketami ráže 82 mm, respektive proslulými „kaťušemi“. Korejci na ně instalovali časové zapalovače, díky kterým měly nastávat výbuchy ve výšce asi 3 000 metrů, a poté vypouštěli salvy raket proti americkým letounům. „Kaťuše“ však už z principu patřily mezi nepřesné zbraně pro plošnou destrukci, takže zajímavá myšlenka na jejich protiletadlové nasazení nepřinesla úspěchy.

Přístroje pro řízení palby

Ostatně také protiletadlové kanony by si nepochybně připsaly daleko méně sestřelů, pokud by severokorejské, čínské a sovětské jednotky neměly k dispozici vhodné systémy k řízení palby. Především u kanonů větších kalibrů se tudíž od počátku používaly radiolokátory, jež se potom objevovaly i po boku zbraní střední a malé ráže. Sovětský svaz tedy nejdříve poslal na korejské bojiště radiolokátory SON-2, což byla přesná kopie britského radaru GL Mk II. Moskva dostala tento přístroj od Londýna během druhé světové války a dá se bez nadsázky říci, že se jednalo o jeden ze základů pro další sovětský rozvoj radarů, byť v SSSR fungoval i samostatný domácí program. Z toho vzešly zejména přístroje řady RUS, na něž pak navázal úspěšný radiolokátor P-3, který se (spolu s typem RUS-2) rovněž objevil v KLDR. 

V korejské válce se uplatnily také přístroje SON-9, jež vznikly speciálně k řízení palby 100mm kanonů KS-19. Kromě sovětských radarů se omezeně používaly některé další typy, protože KLDR zprovoznila také například staré japonské výstražné radary Tachi 18 a pravděpodobně užívala i americké SCR-270, jež nejspíše získala coby válečnou kořist. 

Důležitý prvek protivzdušné obrany tvořily jednoduché počítače pro určování parametrů střelby, nejčastěji sovětské komplety řady PUAZO (pribor upravlenija artillerijskim zenitnym ogňom), tedy přístroj pro řízení protiletadlové dělostřelecké palby, mimo jiné typy PUAZO-2 či PUAZO-3. Tyto mechanické prostředky dokázaly pracovat se vzdáleností a výškou cílů, avšak proti stále rychlejším proudovým strojům jejich efektivita znatelně klesala, což se ostatně týkalo též protiletadlových kanonů. 

Američané ztratili nad Koreou kolem 1 230 letadel, z nichž jen 147 bylo zničeno ve vzdušných soubojích, kdežto 816 prokazatelně zničila PVO (včetně kulometů a malorážních kanonů), ale je velmi příznačné, že tři čtvrtiny z těchto 816 strojů měly vrtulový pohon. Korejská válka tedy vlastně symbolizovala i konec éry dominance protiletadlových kanonů a naznačila, že budoucnost již náleží především řízeným raketám. 

Severokorejská PVO dnes

Nasazení protivzdušné obrany za korejské války logicky znamenalo i hlavní zdroj poučení pro další rozvoj Korejské lidové armády. Pchjongjang tudíž vybudoval jednu z nejhustších sítí PVO na světě, byť její velká část je zastaralá, protože pořád zahrnuje i množství typů zbraní, které se uplatňovaly v konfliktu na počátku 50. let. 

Protivzdušná obrana vojsk, která náleží do struktury pozemních sil, tedy zahrnuje tisíce tažených nebo samohybných kulometů a kanonů, mezi nimi též nové typy severokorejského původu, protože vedle kopírování sovětských a čínských vzorů se KLDR pustila i do domácího vývoje. 

Je známo, že zařadila do výzbroje mimo jiné několik typů kulometů a kanonů systému Gatling, tedy zbraní s rotujícími svazky hlavní. Dále umístila na samohybné platformy některé původně statické systémy s raketami země–vzduch a sériově vyrábí přenosné protiletadlové střely k odpalování z ramene, které by mohly znamenat velkou hrozbu zejména pro letouny v malých výškách. 

Protivzdušná obrana státu tvoří součást vzdušných sil a podle satelitních snímků ji tvoří zhruba 1 200 postavení, kde se nachází kolem 8 000 kulometů a kanonů a stovky odpalovacích zařízení pro řízené střely. Spektrum zbraní je skutečně pestré a obsahuje jak kulometné sestavy řady ZPU, kanony série KS a staré sovětské raketové komplexy S-75, S-125 a S-200, tak i nové modely domácího původu. Pozornost budí zejména systémy, jako Pongae-5 nebo Pyolji-1-2, které vyhlížejí překvapivě moderně a zřejmě náležejí do podobné kategorie jako ruské S-300/400.

Image

Čtěte také

Olovo nad Koreou: Protivzdušné kulomety a kanony KLDR

Osteoporóza je metabolické onemocnění kostí, které se projevuje řídnutím kostní tkáně s mnoha nepříjemnými důsledky. Příčinou bývá věk, menopauza nebo také nedostatek pohybu či podvýživa. Léčba osteoporózy bývá komplikovaná. Obvykle zahrnuje přípravky, které buď zpomalují odbourávání kostní hmoty, případně podporují růst nové kostní tkáně.

Léčba osteoporózy bývá komplexní a dlouhodobá. Nefarmakologická terapie se zakládá na snížení tělesné hmotnosti, rehabilitačních cvičeních a dostatečném příjmu kalcia a vitaminu D. Farmakologická léčba využívá především podávání hormonů. 

Hydrogel pro záchranu kostí

Dominique Pioletti ze Švýcarského federálního technologického institutu v Lausanne a jeho spolupracovníci nedávno vyvinuli nový typ hydrogelu pro léčbu osteoporózy. Účinnými složkami hydrogelu jsou kyselina hyaluronová, která je přirozenou součástí lidských pojivových tkání a nanočástice hydroxyapatitu, což je primární složka lidské kostní tkáně. 

Piolettiho tým uspořádal experimenty, v němž vědci tento nový typ hydrogelu injekčně aplikovali potkanům do míst s oslabenou kostí. Po pouhých 2 až 4 týdnech došlo u pokusných potkanů v oblasti vpichu ke 2-3násobnému zvýšení hustoty kosti. Když tuto léčbu spojili s hormonálními přípravky, zvýšila se hustota léčených kostí téměř pětkrát. Podrobnosti Piolettiho tým zveřejnil v odborném časopisu Bone.

Léčba s hydrogelem, která zahrnuje hormony, sice stále přináší nežádoucí vedlejší účinky, ale celkově by trvala mnohem kratší dobu než dnes. Tvůrci hydrogelu nyní usilují o povolení švýcarských úřadů, po kterém plánují zahájit klinické testy s lidmi. Pokud se hydrogel osvědčí, mohl by pomoci mnoha pacientům s touto nepříjemnou chorobou.

Image

Čtěte také

Konečně úspěch! Vědci mají první hydrogel, který se vyrovná chrupavce

Rozorávání mezí, společné žně a usměvavé traktoristky, ale také tuční sedláci vykořisťující bezzemky a sabotující budování socialismu. Takto černobíle zobrazovala komunistická propaganda československý venkov v dobách kolektivizace. Co se ale odehrávalo na vesnicích i v hlavách rolníků ve skutečnosti? K „hlasům zdola“ se lze přiblížit pomocí unikátního pramene – zpráv pracovníků ministerstva vnitra sestavených z tajně otevírané soukromé korespondence. 

Kolchozy prý nebudou 

Na konci padesátých let měl za sebou český a slovenský venkov již téměř deset let nelítostných bojů o zítřek. A přitom po skončení druhé světové války vypadalo vše tak optimisticky. Majetek konfiskovaný Němcům či kolaborantům byl prostřednictvím komunisty řízeného ministerstva zemědělství rozdáván v rámci pozemkové reformy bezzemkům a malým rolníkům.

Zemědělská politika KSČ byla ještě v prvních měsících po převzetí moci v únoru 1948 postavena na prohlášeních, že „u nás kolchozy nebudou“ a že „půda patří těm, kdo na ní pracují“. Jenže už na podzim 1948 byla přijata teze o „zostřování třídního boje“, vesnice měly být co nejrychleji „socializovány“, soukromé hospodaření nahrazeno kolektivním a rolníci museli vstupovat do jednotných zemědělských družstev (JZD). Nešlo však o známá předválečná svépomocná družstva, ale o napodobeniny kolchozů, které postupně přecházely pod plnou správu státu.

Sedláci, hospodařící na svých statcích po generacích předků, ale i menší rolníci, těšící se z poválečných přídělů půdy, však o něčem takovém nechtěli ani slyšet, členy KSČ nevyjímaje. Proti odpůrcům kolektivizace nasadily mocenské složky všechny prostředky, včetně hrdelních procesů a posílání do táborů nucených prací, na agitátory se dokonce střílelo. Jen od srpna 1950 do března 1951 bylo za pomoci speciálních trestních komisí odsouzeno na 50 tisíc soukromých zemědělců za neplnění dodávek a sabotáž! 

„Socializace“ vesnice 

V rámci takzvané Akce K (1951–1954) se StB zaměřila na velké a vlivné sedláky s výměry půdy nad 20 hektarů a později i méně, tedy na „vesnické boháče“ neboli „kulaky“ (slovo převzaté z ruštiny, v níž znamená pěst). „Rozkulačení“, které bylo třídním bojem, znamenalo především konfiskaci většiny majetku a vysídlení za hranice okresu, často z hodiny na hodinu. Připomínalo protektorátní opatření proti Židům a poválečná proti českým Němcům. Vyskytly se i případy sedláků, kteří se raději v rodových statcích oběsili. 

V březnu 1953 zemřeli Stalin i Gottwald a krátce nato nový československý prezident Antonín Zápotocký veřejně kritizoval násilnou kolektivizaci. Zdálo se, že trvalý tlak na rolníky poleví. Avšak na rozdíl od Polska či Maďarska byla u nás válka proti vesnici již v roce 1955 rozpoutána nanovo. Začalo poslední a rozhodující dějství tragédie tradičního venkova, během něhož byl zlomen odpor takřka všech zemědělců. Na konečném vítězství státní moci se aktivně podíleli samotní členové venkovských komunit, sousedé, kteří psali drtivé posudky, udávali či rozkrádali opouštěné majetky. 

A právě na venkov v letech 1957–1958 nás zavedou zprávy o „socializaci vesnice“ vypracované ministerstvem vnitra na základě takzvané prověrky korespondence, jež byly určeny pouze nejvyššímu vedení KSČ. Pracovníci vnitra otevírali ohromné množství korespondence, jen za srpen 1958 prošli 319 665 listovních zásilek, a vypisovali z ní informace, které pomáhaly členům politbyra porozumět myšlení rolníků a následně podnikat kroky lépe odpovídající poměrům na vesnicích. Dnes představují přesvědčivý a výjimečný zdroj veřejného mínění na venkově. Pisatelé dopisů byli většinou doposud soukromě hospodařící zemědělci nebo čerství družstevníci, a tak není divu, že se nejčastěji zmiňovali o obnoveném náboru do JZD. Ačkoliv se objevovala i kladná vyjádření, ta negativní dominovala. 

Bezmoc a zoufalství 

„Při náboru nebylo krveprolévání, ale mnoho slzyprolévání,“ psal jeden rolník z Plzeňska. A bylo proč. Ministerští úředníci zaznamenali tyto nejčastější formy nátlaku a represivních opatření: předepisování nadměrných dodávek, udílení vysokých pokut za jejich nesplnění nebo nedodržení osevních ploch, propuštění z práce či vylučování rodinných příslušníků ze škol, odebírání důchodů, konfiskace majetku a vystěhování, přidělování horších a vzdálenější polí. 

Selka z Bechyně psala synovi: „Takový teror snad ještě v dějinách nebyl. To, co nám dělali Němci, jsme chápali, protože to byl nepřítel, ale toto jsou naši lidé [...]. Už jsme z toho celí blázni, jsou tady ti pochopové od středy, rozhlas řve v jednom kuse, volají tam jednoho po druhém a to několikráte, to víš, on se každý zdráhá to hned podepsat, tak ho tam volají stále, až podepíše, jinak hned vystěhovat.“ 

„Dobrovolný nábor“ do družstev byl přirovnáván ke spiknutí světového rudého židovstva proti křesťanstvu a naplnění biblických proroctví, nebo dokonce k pobělohorským konfiskacím. Tlak mohl mít i více nepřímou podobu. Rolníci byli třeba zesměšňováni místním rozhlasem za to, co při náborech v zasedacích místnostech říkali. Vstup do družstva byl vysvobozením od šikany, zastrašování i pokut za někdy smyšlené neplnění dodávek. Rolníci si ho vykládali jako dějinnou nutnost („družstvo voní jako krchov, žádnému se tam nechce, ale všichni tam musí“), ale také jako konec dřiny pro sedláky, jak psala rolnice Berta Síčová z Kratonoh v hradeckém kraji: „Tak už jsme v družstvu, už jsem to podepsala, ať už máme pokoj. No já myslím, že pro nás to bude vysvobození od těch kluků selskej [...], to víte, oni choděj jak zmoklé slepice, to na ně také došlo, ne jenom tržit a hrabat koruny. [...]. Co jsem se nadřela a tak když budu zdravá, budu moci dělat, takže přeci něco budu mít.“ 

Všemi prostředky 

Silně působilo i přemlouvání ze strany dětí či příbuzných, žijících ve městech a pracujících v továrnách. Hlavně mladí a muži raději odešli do lépe placeného průmyslu, neboť v družstvech „len somári robia“. Mladá studentka psala z Pardubic tatínkovi do Uhelné Příbrami u Chotěboře: „[...] tak už se proti tomu nestav, protože mne by odsud vyhodili, jak to dělají všude.“ 

Zaměstnanci Svitu Gottwaldov dostali mimořádnou čtrnáctidenní dovolenou, aby odjeli přesvědčit své rodiče ke vstupu do JZD, jinak jim hrozil vyhazov. Někteří blízcí však radili nepodepisovat! Hlasy odporu proti družstvům živily naděje na brzký ekonomický krach komunismu či „dekolektivizace“ v Polsku. Časté byly negativní zkušenosti s JZD. Družstevníci psali, že „v radiu se pořád životní úroveň zvyšuje“, ale oni ve skutečnosti chudnou kvůli špatnému hospodaření násilím vytvořených a rozhádaných JZD – „v družstvu je bordel na kolečkách“. 

Zlou krev dělala nová nerovnost. Pisatelé si stěžovali, že do vedení družstev se dostali bývalí velcí sedláci, „a tak už čtyři chalupnice podaly odhlášku z JZD. První byla Štefková, která byla nejvíce pro JZD a její muž je okresní funkcionář KSČ“. V dopisech často zaznívá, že na rolnictvo přišla nová robota, kdy si „páni funkcionáři“ jezdí v autech, rozkazují, nechávají si většinu příjmů a družstevníci, ožebračení o svá pole a za malou mzdu, otročí na cizím „jako za pánů Aušperků“. 

Někde se sice i stávkovalo, ale celkově přinesla kolektivizace hlavně více zloby, závisti a rozkolů, jak psala obyvatelka jihomoravské Nosislavi: „Ti malí vyčítají sedlákům v družstvech, že musí dělat na jejich polích, a ti velcí zase říkají, že mají být žebráci rádi, že jim dali majetek, aby měli na čem dělat.“ Družstevní nebylo vlastní, a tak se práce třeba jenom předstírala, nechávala se přivolaným brigádníkům, nebo se kradlo – „nejlíp je těm, kdo umí krást“. 

Konec starých časů 

Venkované želeli ztráty majetků a „zlaté svoboděnky“, ale přizpůsobovali se a s koncem padesátých let přibývalo i pozitivních ohlasů. Nejčastěji si pochvalovali pokračující mechanizaci práce v družstvech a růst životní úrovně: „Dnes jsou na vesnicích pračky, televisory, Spartaky.“ Léta nejistoty končila: „Myslíte, že Jaroš bude dobrým předsedou, nebo si ho zvolili ti, co chtějí, aby se to rozsypalo? S tím ať nepočítají, to už asi nebude, nevypadá to! Nezbývá než dělat pro to, abychom se alespoň najedli a pro sebe něco měli, až za pár let se to ukáže,“ psala na podzim 1957 „nezjištěná rolnice“ z východních Čech. A ukázalo se. Do roku 1960 již JZD obhospodařovala většinu půdy, a také díky tomu mohl Antonín Novotný slavnostně vyhlásit vítězství socialismu v Československu. 

Zůstávaly však pocity deprese z konce svobodného hospodaření („Nic už není našeho, vše patří JZD“) a skepse do budoucna i strach z novot přinášejících bídu a jho: „Budeme národem chudáků, s kterým budou nakládat, jak budou potřebovat.“ 

Smutek nad brázdami a prázdnými chlévy elegicky popsal rolník z Židlochovic: „Snad ta příroda pláče nad tím zlem. Všichni cítíme takový smutek v duši a chuť k práci žádnú. Pěkná vyhlídka do budoucna ten kolektivní život.“ Nebo jeden nový družstevník od Pardubic: „Člověku je jako po vyhoření. Mně je jako bych chalupu propil.“ Venkov tak, jak ho znali autoři dopisů, nenávratně zmizel.

Image

Čtěte také

(Ne)zlatá padesátá: Jak se budovaly světlé zítřky v Československu?

Na konci loňského roku se belgická geoarcheoložka Ella Egbertsová ze Svobodné univerzity v Bruselu věnovala průzkumu pouště v irácké oblasti Al-Shabakah. Soustředila se především na místa, kde se archeologický materiál nalézá přímo na povrchu pustiny.

„Práce v terénu byla velmi úspěšná,“ potvrzuje Egbertsová. „Výsledkem je objev celkem sedmi různých paleolitických lokalit v oblasti, jejíž velikost je zhruba 10 krát 20 kilometrů. Jednu z těchto lokalit jsme vybrali k předběžné analýze materiálu z doby kamenné.“ 

Archeologie v pustině

Egbertsová s kolegy se zaměřili na lokalitu, kde se v době kamenné nacházelo velké jezero. Tamní krajina měla v minulosti mnohem méně pouštní charakter, než je tomu dnes. Badatelé sesbírali více než 850 artefaktů, mezi nimiž jsou i velmi staré pěstní klíny, které mohly vzniknout před zhruba 1,5 milionem let. Průzkum zvolené lokality přivedl vědce k závěru, že si podobný systematický průzkum zaslouží i zbývající z nově objevených nalezišť, kde může být spousta zajímavých nálezů. 

Významnou součástí tohoto výzkumu je i školení iráckých studentů archeologie i prezentace výsledků široké veřejnosti. Vykopávky probíhaly podle Egbertsové překvapivě hladce. Výzkum by mohl přispět k pochopení lidské evoluce i ekologie na Arabském poloostrově.

Image

Čtěte také

Záhadné kamenné monumenty v Saúdské Arábii zřejmě sloužily k rituálním účelům

Iontové motory, které využívají k pohonu kosmické sondy proud iontů urychlených elektrickými poli až na desítky kilometrů za sekundu, by nás mohly dostat do vzdálenějších končin Sluneční soustavy. Nepotřebují chemické palivo a obvykle využívají solární energii nebo energii dodanou radioizotopovými termoelektrickými generátory (RTG).

Tento typ pohonu je mnohem efektivnější než klasický chemický raketový pohon. Má ale své mouchy. Některé částice se mohou vracet zpět k sondě a poškodit kriticky důležité komponenty, jako například solární panely nebo třeba komunikační antény. 

Simulace iontového pohonu

Chen Cui z americké Univerzity ve Virginii a jeho spolupracovníci se nedávno zaměřili na chování plazmatu tryskajícího z iontového pohonu, které je velmi složité. Využili k tomu pokročilé Vlasovovy simuluace, které prováděli na superpočítači. Výzkum chování plazmatu iontového pohonu zveřejnil odborný časopis Plasma Sources Science and Technology.

„Pokud chceme, aby kosmické sondy s iontovým pohonem zůstaly funkční i na dlouhodobých vesmírných misích, je nutné iontový pohon optimalizovat,“ líčí Cui, který se zaměřuje na kinetické modelování dynamiky plazmatu. 

Pokročilé počítačové simulace ukázaly, že elektrony v paprsku iontového pohonu nevykazují předpokládané chování – jejich rychlost a teplota vytvářejí specifické vzory. V paprsku mají podle vědců téměř Maxwellovské rozdělení (tvar zvonové křivky), zatímco v kolmém směru se chovají podle tzv. „top-hat“ profilu. Ten se na rozdíl od běžné zvonové křivky s plynulým vrcholem a pozvolným poklesem, vyznačuje téměř konstantní hodnotou v určité oblasti a poté prudkým poklesem (tvar připomínající klobouk). Výzkum také odhalil nové detaily o toku tepelné energie v plazmovém paprsku.

Podle vědce jde sice o nepatrné částice, jejich pohyb a energie jsou ale zásadní pro výslednou makroskopickou podobu a chování oblaku plazmatu, který je vytvářený iontovým pohonem a zodpovídá za pohyb kosmické sondy. Výzkum mikroskopických částic a jejich interakcí přispívá k poznání toho, jak iontový pohon ovlivňuje příslušné kosmické plavidlo.

Image

Čtěte také

Jak funguje plazmový motor? V čem spočívají jeho hlavní výhody a nevýhody?

Svět před Gutenbergem nebyl stejný jako po něm. Výroba knih coby hlavního zdroje středověkého vědění vyžadovala spoustu práce i peněz, tudíž si je mohli dovolit výhradně nejzámožnější jedinci. Většina písařů v opisovací dílně neboli scriptoriu tvrdě pracovala nejméně šest hodin denně a nejlepší z nich často mnohem víc. Přes všechno úsilí však obvykle trvalo opsání jediné bible minimálně patnáct měsíců. Když se pak do práce pustil Gutenberg se svým novým vynálezem knihtisku, zvládl proces mnohonásobně urychlit. 

Nevíme přesně, kolik času strávil na každém svazku; během tří až pěti let však s několika pomocníky vytvořil sto osmdesát kopií „knihy knih“, což znamenalo ohromný kvantitativní skok. Jeho žáci později celý postup ještě zefektivnili a zlevnili, čímž na poli šíření informací vyvolali revoluci tak dalekosáhlou, že umožnila Evropě vstoupit do zlatého věku vědy a vzdělanosti.

Vynález knihtisku zmiňuje řada soudobých kronik, včetně „Kronyky czeské“ Václava Hájka z Libočan. „1440. Léta téhož v městě Mohuči muži učení čtyři častokrát se spolu scházejíce o rozličných minulých, přítomných i budoucích věcech mezi sebou rozmlouvání měli […] neb knih bylo málo na světě, a kdož chtěl míti knihy, musel je za veliké peníze koupiti, a neb písaře ustavičně chovati s velikým obtížením. […] Tak dlouho to rozjímali a rozličně se o to pokoušeli, dřevěnými, kostěnými, měděnými literami písma tlačiti počali, naposledy pak cínovými nejlépe se jim trefovalo. A tak pomalu ti dobří muži tu nejprve ze svých hlav a důvtipu to umění, aby se písmo presem tlačilo, vyhledali a dělati začali.“ Další, především německé kroniky pak uvádějí přímo Gutenbergovo jméno. 

Otazníky mládí

Narodil se do zámožné rodiny jako Johann Gensfleisch zur Laden zum Gutenberg, ale podle názvu rodového sídla jej už za života zvali zkráceně Gutenbergem. Přesnou podobu „otce knihtisku“ neznáme, neboť se nedochoval žádný portrét a všechna známá vyobrazení vznikla až po jeho smrti. Ačkoliv se obvykle dočteme, že se narodil v německé Mohuči roku 1400, mohlo k tomu dojít kdykoliv mezi léty 1393 a 1406. 

Ani místo Gutenbergova narození není zcela jisté. Mimo Mohuč se mohlo jednat také o nedaleké městečko Eltville, kde jeho matka zdědila dům. Spekuluje se, že studoval na univerzitě v Erfurtu, kde existuje záznam o studentovi jménem Johannes de Altavilla, přičemž Altavilla představuje latinskou verzi názvu Eltville. S jistotou však o jeho výchově a vzdělání nelze tvrdit nic. Jeho otec byl váženým mohučským patricijem, pravděpodobně obchodoval se suknem a vedle toho spravoval účty v místní mincovně. Snad právě tam získal mladý Johannes znalosti týkající se odlévání a práce s kovy, které potom v dospělosti tak skvěle zúročil.

Počáteční pokusy

První pokusy s tiskem prováděl Gutenberg během osmiletého pobytu ve Štrasburku, kdy se živil jako zlatník. Zároveň tam založil dílnu na výrobu zvláštních zrcátek s obroučkou z cínové slitiny, jež měla mít moc zachycovat a zesilovat světlo z posvátných relikvií. Proto si je lidé při náboženských procesích připevňovali na klobouky. Naneštěstí se však pouť, pro niž byla zrcátka určena, musela o rok odložit kvůli jakési katastrofě – snad povodním či morové epidemii – takže se Gutenberg dostal do finančních problémů. A ty ho pak provázely po celý život.

Nevíme přesně, kdy jej napadlo tisknout texty, ale prvotní pokusy se mohly odehrát již roku 1436. V té době už se pomocí dřevěných vyřezávaných desek běžně tiskly levné pamflety či odpustky. Jejich výroba však byla pracná a nedovolovala žádnou flexibilitu – nový text se musel znovu vyřezat z jednoho kusu. Rytí do dřeva či kamene se používalo celá staletí před Gutenbergem v Číně i v Japonsku, a Korejci dokonce našli způsob, jak desky rozložit na jednotlivé znaky. V zásadě se jednalo o stejný princip, s jakým později přišel německý vynálezce, ačkoliv neexistuje důkaz, že by o dané technice věděl. Naopak ho ovšem mohl inspirovat tzv. slepotisk, používaný k výzdobě knižních vazeb gotických kodexů: Nápisy se skládaly pomocí kovových kolků s písmeny, jež se poté nahřívaly a vtlačovaly do kůže. 

Přes překážky ke knihám

Každopádně když se Gutenberg někdy mezi léty 1444 a 1448 vrátil do Mohuče, velmi brzy si díky výpůjčce od švagra zařídil tiskařskou dílnu. V té době už měl nejspíš o svém vynálezu alespoň v hrubých obrysech jasno, protože musel vyřešit celou řadu dílčích technických problémů, aby dosáhl komerčně využitelných výsledků. Předně musel vymyslet způsob odlévání jednotlivých písmen, tzv. typů, tak aby měla zcela shodnou velikost. Musel navrhnout písmo a nechat vyrobit matrice všech znaků. Důležité bylo mít odzkoušenou slitinu, která se dala snadno odlévat, a přitom se vzniklé typy nesměly při tisku deformovat. Gutenberg vyzkoušel čisté olovo i měď, ale nakonec z jeho pokusů vzešla slitina olova, cínu a antimonu. 

Další problém spočíval v inkoustu. Tehdejší inkousty běžně používané pro rukopisy vznikaly na vodní bázi a na kovové typy by nepřilnuly. Gutenberg proto vytvořil černou barvu na olejovém základě, která svou kvalitou a vlastnostmi neměla obdoby. Nanášela se zvláštními tampony na hůlkách, jež se později staly symbolem nejednoho tiskaře. A konečně bylo také nutné vymyslet, jak spolehlivě otisknout text na papír – k čemuž Gutenberg použil upravený vinařský lis, vyrobený na míru. To vše se skrývá za prostým konstatováním Jana Kollára, který v roce 1840 napsal: „Po mnohých průbách a zkouškách vynalezl litery pohyblivé, které se skládati a rozebrati, a netoliko jeden, ale mnohokráte a pro všelijaké knihy potřebovati mohou.“

První tisky

Gutenberg ani jeden svůj výtvor neoznačil jménem či místem vydání, a o jeho pracích tudíž panuje nejistota. První tisk se mu zdařil možná už v roce 1445 nebo 1446 a na nejstarší dochovaný počin aspiruje hned několik kandidátů. Patří mezi ně i německý fragment pojednávající o posledním soudu, zvaný též zlomek knihy Sibyliny, dále odpustkový list o 31 řádcích a kalendář na rok 1455. Je ovšem možné, že už od roku 1451 vydělával Gutenberg opakovaným vydáváním Donatovy latinské gramatiky Ars minor, což byly útlé brožury obsahující asi tucet pergamenových listů. 

Počáteční úspěchy pomohly Gutenbergovi získat přízeň bohatého mohučského obchodníka Johanna Fusta. Ten mu s příslibem vysokých výnosů půjčil osm set guldenů na rozšíření dílny a dalších osm set vložil do společného podniku coby podílník. I když o něm některé prameny hovoří jako o lichváři, šestiprocentní úrok vypovídá spíš o tom, že šlo o solidního investora. Tiskař každopádně mohl rozšířit dílnu a někdy v roce 1452 zahájil se svým pomocníkem Peterem Schöfferem práci na první tištěné knize, výpravné latinské bibli. 

Bible o 42 řádcích

Na každé stránce Gutenberg vysázel ve dvou sloupcích 42 řádků, proto se zmíněná bible označuje jako „dvaačtyřicetiřádková“. Její celkový náklad se odhaduje na 150–180 svazků, přičemž asi čtvrtina byla vytištěna na pergamenu a tři čtvrtiny na papíru z Itálie. Během práce na bibli dílna zřejmě přežívala díky tisku odpustků pro církevní instituce, které vydávala v mnohatisícových nákladech. V jednom případě šlo nejméně o 190 tisíc kusů. 

Práci na bibli Gutenberg dokončil v roce 1456, ale krátce předtím mu byla dílna s veškerým zařízením zabavena, protože nezvládal svému věřiteli splácet půjčku. Fust poté získaný podnik úspěšně provozoval spolu s Schöfferem. Soud mu také přiřkl polovinu vytištěných biblí a obchodník poslal svého agenta do Paříže, aby je prodal. Dotyčný však nebyl obeznámen s okolnostmi jejich vzniku a vydával je za rukopisy, i když je nabízel za podezřele nízkou cenu. Pařížany kvalita svazků překvapila, a prodejce tak slavil úspěchy. 

Kupci si ovšem záhy všimli, že jsou všechny kodexy naprosto stejné. Zrodilo se tak podezření, že vznikly nějakým nepřirozeným způsobem, a nad nebohým obchodníkem se dokonce vznášelo obvinění z čarodějnictví. Aby tedy zbytek biblí rychle udal, snížil cenu na polovinu – což se však nelíbilo těm, kdo si je už předtím koupili za plnou částku, a chtěli své peníze nazpět. Agent se proto musel zachránit spěšným útěkem z města.

Po zásluze dvořanem

Po zabavení podniku se Gutenberg nevzdal. Snad tam pracoval dál pod Schöfferovým vedením a podílel se ještě na tisku několika knih. Je také možné, že v Mohuči provozoval druhou tiskárnu, zaměřenou na svůj někdejší osvědčený sortiment: levné školní učebnice, odpustky a kalendáře. V roce 1462 však Adolf II. Nasavský město vyplenil, Gutenberg o své jmění přišel a musel uprchnout. Usadil se v Eltville, ale když se – snad ještě koncem téhož roku – poměry uklidnily, do Mohuče se vrátil.

Ani poté nezahálel a až do své smrti tam provozoval tiskárnu, i když v ní ke konci sám už nepracoval, protože přišel o zrak. Předtím se však ještě podílel na přípravě tisku latinsko-německého slovníku Catholicon. V roce 1465 jej mohučský kurfiřt, již osleplého, jmenoval za zásluhy o knihtisk svým dvořanem a byly mu přiznány doživotní naturální požitky jako jídlo, víno a také oblečení odpovídající jeho postavení. Johann Gutenberg zemřel v Mohuči 3. února 1468, aniž mohl plně docenit revoluci, kterou sám spustil. 

Image

Čtěte také

Vynález pana Gutenberga: Jak vypadaly a o čem psaly první noviny?

Na konci loňského roku prolétl ve vzdálenosti zhruba 800 tisíc kilometrů od Země objekt označovaný jako 2024 YR4. Následná analýza jeho trajektorie ukázala, že existuje možnost jeho srážky se Zemí v roce 2032. Zda k tomu skutečně dojde, se ale pravděpodobně dozvíme nejdříve v roce 2028, kdy bude opět pozorovatelný.

Pravděpodobnost srážky 2024 YR4 se Zemí je nyní podle vědců malá (1,6 %) a v rámci Turínské stupnice, sloužící ke kategorizaci nebezpečí dopadu blízkozemních objektů, je hodnocen stupněm 3 (stupnice má 10 bodů, přičemž 0 označuje nulovou nebo nepatrnou pravděpodobnost srážky, 10 jistou srážku). Přesto jde o nejvyšší hodnocení za posledních 20 let. Jako rizikovější byla v roce 2004 hodnocena stupněm 4 jen planetka Apophis, s pravděpodobností srážky 2,7 % v roce 2029.

Soudný den se nekoná

Pokud by ke srážce 2024 YR4 se Zemí v roce 2032 skutečně došlo, neznamenalo by to globální katastrofu. Podle astronoma Johna Tonryho by dopad uvolnil energii odpovídající 10 megatunám TNT, což by vedlo ke zničení všeho v okruhu 3–4 km a k vážným škodám v okruhu do 10 km od místa dopadu. Následky srážky by byly pochopitelně vyšší, pokud by objekt dopadl do hustě obydlených oblastí.

40 až 100 metrů velký objekt 2024 YR4 by se podle vědců mohl při vstupu do atmosféry rozpadnout, podobně jako meteoroid, který způsobil Tunguzskou katastrofu v roce 1908, která zdevastovala 2 150 km sibiřského lesa nebo jako meteoroid v roce 2013 nad ruským Čeljabinskem.

Astronomové se nyní snaží najít starší snímky 2024 YR4, které by více prozradily o jeho trajektorii a pomohly potvrdit nebo vyloučit možnost dopadu. Zatím se ale žádné starší záznamy nalézt nepodařilo a 2024 YR4 se rychle vzdaluje od Země. Letos v dubnu přestane být pro pozemské teleskopy viditelný a další pozorování budou možná až v roce 2028, což bude pravděpodobně poslední šance ověřit jeho dráhu před možným střetem se Zemí.

Image

Čtěte také

Stoletá záhada tunguzské katastrofy: Co způsobilo obří výbuch nad Sibiří?