Čínská rentgenová observatoř Einstein Probe detekovala dávnou explozi
Čínská rentgenová observatoř Einstein Probe se stává významným hráčem pozorování vesmíru v oblasti rentgenového záření. Nedávno zachytila záblesk exploze vzdálené asi 12,5 miliard světelných let.
Již zhruba rok operuje na nízké oběžné dráze čínská vesmírná rentgenová observatoř Einstein Probe. Loni v březnu detekoval jeden ze dvojice teleskopů na její palubě Wide-field X-ray Telescope (WXT) dlouhý záblesk rentgenového záření o relativně nízké energii. Podle astronomů byl sice slabý, přesto ale výrazně energičtější než v případě viditelného či ultrafialového záření.
Dotyčný záblesk trval více než 17 minut a jeho jasnost průběžně kolísala. Odborníci podobné události označují jako rentgenové tranzienty (FXRT, fast X-ray transient). V tomto případě Yuan Liu z Čínské akademie věd a jeho kolegové ve výzkumném týmu událost pojmenovali EP240315a.
Exploze z dávného vesmíru
Asi hodinu poté, co observatoř Einstein Probe zachytila rentgenové záření události EP240315a, detekoval jihoafrický teleskop sítě Asteroid Terrestrial-Impact Last Alert System (ATLAS) záblesk ze stejného místa v oblasti viditelného záření. Následná pozorování teleskopu Gemini-North na Havaji a soustavy teleskopů Very Large Telescope v Chile zjistila, že se zdroj exploze nacházel ve vzdálenosti asi 12,5 miliardy světelných let, tedy v hodně mladém vesmíru.
Je to vůbec poprvé, kdy astronomové zachytili „slabé“ rentgenové záření trvající tak dlouhou dobu z tak vzdálené exploze. „Detekce události EP240315a jasně ukázala velký potenciál observatoře Einstein Probe pro objevování explozí z velmi mladého vesmíru,“ líčí Süe-feng Wu z Čínské akademie věd. „Doufáme, že její mise sehraje významnou roli v mezinárodním výzkumu a spolupráci.“
Následná pozorování a analýzy prozradily, že povaha události EP240315a připomíná charakteristiky dlouhých gama záblesků (long GRB, gamma-ray burst), které obvykle připisujeme explozím masivních hvězd. Vědci zjistili, že EP240315a odpovídá gama záblesku GRB 240315C. Zdá se, že by podstatná část rentgenových tranzientů (FXRT) mohla být spojena s gama záblesky (GRB). V budoucnu bychom mohli studovat exploze z dávného vesmíru právě díky rentgenovým zábleskům, především v případech, kdy se neprojeví jako gama záblesky.
Další články v sekci
Po útocích kosatek zmizeli z jihoafrického zálivu velcí bílí žraloci
Před deseti lety žilo v zátoce Gansbaai v Jihoafrické republice až 1 000 bílých žraloků. Dnes zmizeli – uprchli před útočícími kosatkami.
První mrtvý bílý žralok byl nalezen v únoru 2017, přičemž na jeho téměř třímetrovém těle nebyly patrné žádné známky, že by šlo o oběť rybářů. Většina žraloků bílých záhy opustila zátoku Gansbaai.
Ve snaze vypátrat, co se velkými bílými žraloky v jihoafrické zátoce děje, nechala mořská bioložka Dr. Alison Townerová několik z nich vybavit lokátory. Ukázalo se, že se část žraloků přestěhovala zhruba 500 kilometrů na východ.
Další mrtvé exempláře odborníci objevili v květnu a v červnu, po čemž následovala osmitýdenní absence těchto predátorů v Gansbaai. V roce 2021, po dalších úmrtích, zmizeli velcí bílí ze zátoky na celý rok.
Pitevní zprávy odhalily, že žraloci byli zabiti s chirurgickou přesností – všem chyběla játra. Podezření padlo na dvojici samců kosatek, nazvaných Port a Starboard, které v oblasti působily od roku 2015. Záznamy z dronů i očitá svědectví potvrzují, že tito dravci skutečně napadají žraloky a požírají jejich játra. Velkého bílého žraloka zvládnou kosatky usmrtit během pouhých dvou minut.
Mizející doktoři oceánů
Vymizení žraloků bílých způsobilo narušení místního ekosystému. Počet jejich obvyklé kořisti, jako jsou tuleni nebo žraloci bronzoví, prudce vzrostl, což vedlo k dalším negativním dopadům, například útokům tuleňů na kriticky ohrožené africké tučňáky nebo šíření vztekliny mezi tuleni. Ne nadarmo se žralokům bílým přezdívá „oceánští doktoři“.
Největší hrozbu pro žraloky ale nepředstavují kosatky, nýbrž člověk. Podle studií profesora Nicholase Dulvyho se počet žraloků celosvětově snížil na polovinu od roku 1970, především kvůli nadměrnému rybolovu. Každý rok je zabito přes 100 milionů žraloků a více než třetina druhů čelí vyhynutí. Ochrana žraloků a zavedení přísnějších rybářských regulací se proto jeví jako nezbytné pro stabilitu oceánských ekosystémů.
Další články v sekci
Čínské „umělé slunce“ vytvořilo nový rekord ve výrobě energie z jaderné fúze
Čínské „umělé slunce“, neboli experimentální pokročilý supravodivý tokamak EAST, překonal další milník. Poprvé se mu podařilo udržet plazmu s vysokou teplotou déle než tisíc sekund.
Intenzivní výzkum jaderné fúze probíhá také v Číně. Jejich želízkem v ohni je Experimental Advanced Superconducting Tokamak, čili EAST, proslavený mediální přezdívkou „Čínské umělé Slunce.“ V pondělí 20. ledna 2025 dosáhl pozoruhodného úspěchu a světového rekordu v udržení plazmatu v takzvaném H-módu (mód vysokého udržení, anglicky high-confinement mode), který se objevuje v tokamaku po překročení prahové hodnoty teploty zahřívání plazmatu.
Tokamak EAST pokořil vlastní rekord ze 12. dubna 2023, kdy udržel stabilní plazma v H-módu 403 sekund. Tentokrát činí hodnota rekordu 1 066 sekund, čili téměř 18 minut. Jde o průlom, který přispěje k dalšímu pokroku ve vývoji fúzní energetiky, i když k funkčním fúzním elektrárnám ještě povede dlouhá cesta.
Čínský tokamak
Vědci a inženýři se pustili do výzkumu praktického využití jaderné fúze již před 70 lety. Bohužel se ukázalo, že jde o natolik náročnou záležitost, že vyžaduje mnoho úsilí, času a peněz, a že je nutné vyřešit celou řadu závažných překážek. V současné době probíhá fúzní výzkum na celé řadě experimentálních zařízení, jako je i tokamak EAST, který se nachází ve městě Che-fej ve východní Číně.
Jak uvedl Kung Sien-cu, vedoucí divize Fyziky a experimentálních operací tokamaku EAST, od posledního kola experimentů se několik systémů tokamaku dočkalo vylepšení. Například systém pro zahřívání, který měl donedávna výkon jako 70 tisíc domácích mikrovlnek, má teď výkon dvakrát vyšší.
Čína se v roce 2006 stala členem mezinárodního programu ITER (International Thermonuclear Experimental Reactor), v jehož rámci vyrůstá ve francouzském Cadarache výzkumný tokamak ITER. Část potřebného výzkumu a vývoje technologií pro ITER probíhá právě na tokamaku EAST, společně s dalšími experimenty.
Další články v sekci
Odradit nepřítele: Počátky izraelského jaderného programu
Od prvních let existence židovského státu obklopovali Izrael nepřátelé, kteří se nijak netajili svým úmyslem nového souseda zničit. Vláda a vojenští představitele s ještě živou vzpomínkou na německé koncentrační tábory proto hledali všechny možné cesty, jak novému holokaustu zabránit.
„Už nikdy!“ Tato slova byla údajně napsána na obalu první atomové zbraně, kterou Stát Izrael vyrobil. Stalo se tak snad v roce 1966 nebo 1967, tedy v době, kdy se blížila další z řady válek židovského státu s jeho arabskými sousedy, kteří se tehdy vůbec netajili záměrem dokončit to, o co se pokusili nacisté. A především proto, aby se holokaust již nikdy neopakoval, se Izraelci rozhodli pro vývoj a výrobu nukleárních zbraní, neboť se nacházeli ve strategicky mimořádně nevýhodné situaci. Odstrašující potenciál se jevil jako jediná spolehlivá záruka proti obrovské početní převaze arabských armád a dodnes se diskutuje o tom, kolik chybělo v říjnu 1973, aby židovský stát své jaderné zbraně skutečně nasadil.
Hledání partnera
Historie izraelských jaderných zbraní ve skutečnosti začíná ještě před vyhlášením nezávislosti státu, jelikož už před rokem 1948 se na toto téma vedly diskuse mezi politickými, vojenskými a vědeckými elitami stále ještě neexistujícího Izraele. Nemůže tedy zřejmě překvapit, že první předseda vlády David Ben Gurion okamžitě zahájil kroky k naplnění tohoto záměru. Zmínil tehdy také skutečnost, že se americká atomová puma zrodila zejména díky úsilí trojice fyziků židovského původu, totiž Alberta Einsteina, Roberta Oppenheimera a Edwarda Tellera. „Totéž mohou dokázat vědci v Izraeli pro náš lid,“ dodal pak Ben Gurion. Velkým zastáncem vlastního odstrašujícího arzenálu byl také fyzik Ernst David Bergmann, premiérův vědecký poradce a později šéf atomového programu, čímž si získal přezdívku „izraelský Oppenheimer“.
V roce 1949 zahájil speciální tým hledání ložisek uranové rudy, ale získal jen malé množství, které se nacházelo v ložiscích fosfátů u Mrtvého moře. Navíc bylo jasné, že tehdy chudý a slabý stát ani zdaleka nedisponuje technickými schopnostmi na něco tak náročného. Naštěstí měl ovšem něco jiného, a sice silného spojence v podobě Francie. Vedle toho mohl získávat technologie i z amerického programu Atoms for Peace, jenž podporoval šíření atomové energetiky, ale řadě států pomohl i s vývojem zbraní.
Klíčový spojenec
Důležitá však byla spolupráce s Paříží, jež dodala v roce 1956 Izraeli jeho první reaktor. Oficiálně měl sloužit pro výzkum a výrobu energie, ve skutečnosti ale obě strany věděly, že hlavní cíl představuje produkce plutonia pro jaderné hlavice. Reaktor se stal základním prvkem střediska, které bylo budováno od roku 1958 poblíž města Dimona a dodnes se takto většinou označuje. Izraelci dlouho tvrdili, že jde pouze o „textilní továrnu“, až po letech přiznali jeho spojitost s atomovým programem a oficiálně stále odmítají jakkoli hovořit o jeho skutečném vojenském účelu.
Vedle vývoje samotných nukleárních zbraní poskytla Francie také významnou technologickou podporu při vývoji vhodných nosičů. Izraelci totiž od samého začátku prozíravě počítali nejen s leteckými jadernými pumami, ale také s hlavicemi pro řízené rakety. V roce 1962 tedy začal program balistické střely, kterou francouzská firma Dassault označovala jako MD 620, ovšem daleko známější je její izraelské jméno Jericho. První start této zbraně s dosahem přes 500 km se odehrál v prosinci 1965 a v březnu následujícího roku střela demonstrovala také svou tehdy výjimečnou přesnost, když zasáhla cíl na vzdálenost 450 km.
Napětí mezi partnery
Atomové a raketové aktivity, jež se v židovském státě s francouzskou pomocí odehrávaly, ale vzbudily podezření USA. Vztahy Tel Avivu s Washingtonem nebyly na počátku 60. let ani zdaleka tak těsné jako nyní, a zvláště prezident John F. Kennedy choval vůči židovskému státu určité podezření. Napětí vyvrcholilo v roce 1963, byť informace o tom se dostaly na veřejnost až v roce 2019. Americká CIA už pochopitelně věděla o úmyslu Izraele vyrobit atomové zbraně a prezident Kennedy absolvoval na toto téma několik diskusí s premiéry Ben Gurionem a Levim Eškolem.
Požadoval od nich mimo jiné příslib, že Tel Aviv nevyrobí „Bombu“, a trval na amerických inspekcích v Dimoně. Údajně dokonce hrozil sankcemi, jestliže židovský stát nevyhoví.
K sérii inspekcí potom opravdu došlo, ovšem až po Kennedyho smrti, kterou izraelští politici (ačkoli to zní cynicky) asi tajně uvítali. Prezidentem se totiž stal Lyndon Johnson, jenž choval k židovskému státu mnohem vřelejší vztah, čehož se držel i jeho republikánský nástupce Richard Nixon. Právě za Nixonovy vlády se zrodilo dosud trvající uspořádání, kdy USA fakticky tiše akceptují atomový status Izraele, který na oplátku o svém odstrašujícím arzenálu nijak veřejně nehovoří.
První byla letecká puma
Právě zmíněný premiér Levi Eškol v roce 1966 pronesl často citovaný výrok, že Izrael nebude prvním státem, který „uvede“ („introduce“) jaderné zbraně na Střední východ. Dosud ale není zcela jisté, co přesně má ono „uvedení“ znamenat, ačkoli experti soudí, že by nejspíše mělo jít o oficiální potvrzení, popřípadě otestování jaderné zbraně. Izraelci by tudíž zřejmě tento krok provedli až jako reakci na obdobný tah některého ze svých protivníků.
Zatím se drží strategie „atomové nejednoznačnosti“ („atomic ambiguity“), a proto nepotvrzují ani nepopírají, že by tyto zbraně měli. Nejčastěji se uvádí, že židovský stát vytvořil svou první hlavici snad v roce 1966 nebo 1967 a zřejmě šlo o leteckou pumu s designem podobným francouzské zbrani AN52. Coby nosič se měl uplatnit bombardér Sud Aviation Vautour a tato první bomba byla téměř jistě k dispozici během šestidenní války v červnu 1967. Tento konflikt naštěstí skončil obrovským triumfem izraelské armády, takže nebylo nutné hrozit jaderným scénářem.
Židovský stát pak pokračoval ve výrobě nových zbraní, protože se mu dařilo získávat uran a technologickou pomoc od několika dalších zemí, mimo jiné Velké Británie, Kanady nebo Norska. Za tímto účelem byla již roku 1957 založena speciální zpravodajská agentura Lekem, jež sloužila k získávání zdrojů pro izraelské zbrojní programy včetně toho jaderného. Její konání nezřídka fakticky odpovídalo krádežím, a to i u spojenců včetně USA, ale imperativ vytvoření skutečně účinné „pojistky“ proti opakování holokaustu se tehdy nacházel nad všemi zákony či pravidly.
Izrael sice po šestidenní válce pozbyl rozsáhlou podporu Francie, jelikož Charles de Gaulle na židovský stát uvalil embargo, avšak pozici hlavního spojence záhy převzali Američané. Byl to již zmíněný prezident Nixon, díky němuž Tel Aviv získal bojové letouny F-4E Phantom II, jež se pak zařadily mezi hlavní nosiče jaderných bomb.
Další články v sekci
Tragická slavnost: Požár na pařížském plese si vyžádal desítky životů
Součástí oslav sňatku francouzského císaře Napoleona I. s rakouskou arcivévodkyní Marií Louisou byla řada plesů. Na závěr radovánek uspořádal jeden z nich i rakouský vyslanec, kníže Karel ze Schwarzenberka. Slavnost se však zvrhla v pohromu, která stála život desítky lidí.
Napoleon I. Bonaparte se vnutil do rodiny rakouskému císaři Františkovi I., jehož před rokem porazil na válečném poli, ze dvou důvodů. Především potřeboval dědice trůnu, jehož mu první manželka Josefína de Beauharnais nemohla dát, a současně hodlal tímto rodinným poutem učinit z Rakouska trvalého spojence Francie. Politický sňatek následovala řada oslav, z nichž ta z 1. července 1810 skončila katastrofálně.
Pečlivé přípravy
Rakouské vyslanectví sídlilo v dnes již neexistujícím Montessonském paláci. V zahradách vyslanectví byl nad kašnou a záhony postaven provizorní dřevěný sál pro 1 200 až 1 500 hostů s krytou galérií. Pro lepší ochranu plesajících před avizovaným deštěm byly střešní trámy svrchu pokryty dehtovaným plátnem a zespodu potaženy plátnem voskovaným. Aby se vše stihlo včas, výmalba stěn na papírovém podkladě byla provedena lihovými barvami, které rychle schnou.
Plastická výzdoba byla pestrá a honosná, všude visely mušelínové a hedvábné závěsy a girlandy umělých květin. Osvětlení zajišťoval obrovský lustr uprostřed stropu a 73 menších lustrů a svícnů z masivního bronzu, každý se 40 svícemi, jejich světlo odrážela četná zrcadla. Nádhera byla dokonalá, ovšem jeden materiál hořlavější než druhý...
Pro panovníky bylo postaveno vyvýšené pódium s trůny uprostřed pravé strany sálu, podél stěn byly rozmístěny lavice. Osmačtyřicet hodin před zahájením akce kohosi napadlo informovat velitele pařížských hasičů plukovníka Ledouxe, který se dostavil na místo a provedl obhlídku. Ten se rozhodl povolat na stanovený večer k zajištění protipožární bezpečnosti pouze dva poddůstojníky, čtyři hasiče a dvě ruční pumpy. Aby příliš okatá přítomnost hasičů nevzbuzovala obavy a nerušila účastníky, určil za stanoviště tohoto protipožárního týmu nádvoří blízké rezidence hraběte Regnaulta de Saint-Angély.
Pro zamezení jakéhokoli narušení slavnosti zvenčí byly do okolí vyslanectví rozmístěny hlídky a pro zajištění bezpečnosti pozvaných se měl do davu tanečníků vmísit policejní inspektor a několik policistů. Po těchto opatřeních odjel plukovník Ledoux na víkend na venkov, aniž si k tomu vyžádal svolení prefekta departementu Seine (Paříže), jak bylo jeho povinností...
Slavnost začíná
Panovnický pár se mezi 2 000 pozvaných dostavil za zvuků fanfár něco po 22. hodině, pozdravil hosty v sále a poté všichni sestoupili do zahrady zhlédnout pěvecké vystoupení s ohňostrojem. Onoho večera bylo horko a dusno, čekala se bouřka a chvílemi dul silný vítr. Po zahradním představení se hosté odebrali do tanečního sálu, orchestry daly signál a tanečníci hromadně vykročili na parket.
Kolem půlnoci, uprostřed taneční zábavy, srazil náhlý poryv větru hořící svíce z nástěnného svítidla v galérii na mušelínový závěs a ten okamžitě vzplanul. Císařův komoří hrabě Dumanoir vyskočil na lavici, aby závěs strhl, ale plamen při prudkém pohybu tkaniny přeskočil na síťovinu zdobící strop a rozběhl se podél galérie. Ani ne ve dvou minutách ji celou zachvátil a pronikl po stropě do sálu. Císaře informovali ihned, jakmile vyskočily první plameny. Beze spěchu přešel k císařovně, vzal ji za ruku a klidně pronesl: „Pojďme odsud, hoří tu...“ Oba odešli vyhrazeným východem.
Tančící dav si bezprostřední nebezpečí nestihl uvědomit. Když ale od stropu chytly i papírové nástěnné malby, rázem vypukla panika a nastal hromadný úprk. Od papírů chytly dřevěné stěny a ze stropu začal padat žhavý déšť jisker, hořících cárů a kapek rozžhaveného vosku a dehtu, od něhož chytaly ženám vlasy a vzdušné róby a který jim způsoboval popáleniny na obnažených šíjích, pažích a dekoltech.
Oheň v galérii zahradil vyděšenému davu únikovou cestu do budovy vyslanectví a ponechal volný pouze hlavní vstup vedoucí ke schodišti do zahrady. K němu se drali všichni a nastala zoufalá tlačenice a strkanice. Kdo upadl, po tom se šlapalo. Dav, který beznadějně ucpal jedinou cestu do bezpečí, tím zatarasil hasičům jedinou přístupovou cestu k ohni. Ten rychle propaloval závěsné šňůry a stuhy lustrů, které se řítily k zemi, srážely lidi pod sebou, prorážely prkennou podlahu a vytvořily tak další překážky na cestě do bezpečí, do nichž se prchající propadali.
Vražedné spáleniště
Panika vládla i v zahradě. Vyváznuvší popálení naříkali, všichni s křikem hledali své nejbližší. Do zahrady vtrhlo služebnictvo, čekající v okolí, a vrhlo se na pomoc svým paním a pánům. Do záchrany a péče o zoufalce se zapojili i sousedé z okolí vyslanectví a náhodní chodci, řada dobrovolníků plnila vědra vodou z veřejné kašny a nosila je hasičům. Hrabě Regnault de Saint-Jean d’Angély otevřel svůj palác raněným, zatímco obchodníci a živnostníci z okolí jim otevřeli své nebytové prostory. Napoleon mezitím odvezl Marii-Louisu. Poté přesedl do jiného vozu a vrátil se do dějiště dramatu, kde se jal osobně asistovat vyslanci Schwarzenberkovi a dohlížet na záchranné práce. Asi ve 3 hodiny ráno oheň dohořel. Naštěstí se díky přivolanému oddílu císařské gardy nerozšířil na samotné vyslanectví.
Ve 4 hodiny ráno, za prudkého lijáku, který se spustil na spáleniště, mohla policie začít ohledávat místo tragédie a začalo vyprošťování a zjišťování obětí. Tělo nejznámější z nich, šestatřicetileté vyslancovy švagrové kněžny Pavlíny ze Schwarzenberku, našli až k ránu. Podle několika shodných svědectví se napřed dostala živá a zdravá do zahrady, ale když nemohla najít své dvě dcery, prodrala se pro ně prchajícím davem zpět do hořícího sálu. Našli ji rozdrcenou pod trámy vedle vodní nádrže. Nejprve mohli konstatovat jen to, že jde o mrtvou ženu. Celou hlavu měla k nepoznání ohořelou, záda i pravou paži zuhelnatělé, stejně jako dolní část levé nohy, vnitřnosti obnažené. Identifikovali ji pouze podle částečně roztavených šperků, které měla na sobě.
Její smrt přitom byla zcela zbytečná. Starší dcera Marie Eleonora byla už v okamžiku matčina sebeobětování v bezpečí a nezraněna, mladší Marie Pavlína mezitím již byla také v zahradě v péči lékařů.
Ztracené šperky a životy
Přesný počet obětí požáru nebyl nikdy spolehlivě zjištěn. Pozdější svědectví se vesměs shodují, že v následujících dnech vyrazilo z paláce vyslanectví postupně až 90 pohřebních vozů či průvodů. Vážně raněných bylo mnohem více, většinou popálených, mnozí i s vnitřními popáleninami od žhavého vzduchu. Zvláště těžké popáleniny utrpěl i osmapadesátiletý ruský vyslanec kníže Kurakin. Shořely mu vlasy a řasy, nohy a ruce měl poraněné, na jedné ruce se mu pokožka odloupala jako stažená rukavice. Zčásti ho zachránila téměř úplně pozlacená parádní uniforma, která nevzplanula, zlato na ní se ale tak rozžhavilo, že se ho zachránci nemohli pořádně dotknout. Zotavoval se půl roku a do konce života musel nosit paruku a rukavice.
Mnozí postižení utrpěli kromě zdravotní újmy i nemalé materiální ztráty. Stovky pozvaných si na ples vzaly, co měly nejdražšího, všichni byli samý diamant, zlato, stříbro a perly. Pavlína ze Schwarzenberku na sobě měla 627 diamantů. Prchající v tlačenici a v boji o život samozřejmě své šperky a ozdoby ztráceli. Kurakin například přišel o diamanty v hodnotě 70 000 franků (asi 168 000 eur). Proto policie v následujících dnech přistoupila k zevrubné prohlídce trosek a popela a celkem 30 lidí prohledávalo 10 dní spáleniště. Prosívali a třídili nálezy všeho druhu – drahokamy a perly, ale také spečeniny pozlaceného stříbra ze závěsníků a epolet, ocel, měď, křišťál a sklo, většinou rovněž spečené. Vlastníkům nebo jejich rodinám tak mohlo být vráceno 1 890 diamantů.
O tragédii věděl a mluvil kdekdo, ovšem skutečný počet obětí nebyl nikdy zveřejněn. Oficiální tisk celou pohromu bagatelizoval a cenzura proti případným snahám konkretizovat počty mrtvých a raněných účinně zasáhla. Zastírání skutečnosti samozřejmě diktovala politika. Císař chtěl chránit čerstvé francouzsko-rakouské spojenectví a nechtěl způsobit problémy knížeti Schwarzenberkovi, který sice tragédii přímo nezavinil, ale byl za ni přece jen odpovědný. Rovněž bylo třeba zamezit srovnání tohoto neštěstí s obdobnou katastrofou v roce 1770 při oslavách svatby Ludvíka XVI. s Marií Antoinettou, aby pověrčivý lid nenapadlo, že Rakušanky přinášejí neštěstí...
Zúčtování nad tragédií
Když byli mrtví pohřbeni a popálení ošetřeni, zbývalo vyvodit z požáru závěry. Systém protipožární ochrany se ukázal jako zcela neúčinný, navíc přímo před očima hlavy státu. Šedesátiletý a dosud celkem úspěšný architekt Pierre-Nicolas Bénard, který dohlížel na stavbu tanečního sálu, byl nakrátko uvězněn, událost ho připravila o reputaci a zůstal bez práce. Byl obviněn, že neupozornil na křehkost provizorní dřevěné stavby v nepoměru k počtu hostů a že nenechal hasiče rozmístit přímo v paláci pod záminkou, že by hosty děsili.
Šetření přitom prokázalo nevinu všech šesti hasičů. Vyšetřující uvedli, že hasiči nebyli opilí, jak císař zprvu předpokládal a jak některé prameny dodnes tvrdí, a že ani na okamžik neopustili své stanoviště. Nemohli však zasáhnout včas a zabránit tragédii, neboť jediný přístup k ohni jim zatarasil příval prchajících.
Závěry ale poukázaly na katastrofální dezorganizaci a nevycvičenost hasičského sboru. Ten byl okamžitě rozpuštěn a nahrazen vyčleněným útvarem ženistů-sapérů císařské gardy, kteří již zajišťovali protipožární bezpečnost císařských rezidencí.
Další články v sekci
Třaskavé barely jihoamerické Guayany Esequiba
Kdybychom na mapě Jižní Ameriky zvýraznili všechna ohniska diplomatického napětí, obzvlášť silně by na ní zářila oblast západně od řeky Esequibo v Guyaně. Víc než polovinu území zmíněného státu si totiž nárokuje sousední Venezuela, jejíž armáda nedávno neměla daleko k ozbrojenému vpádu.
Problematická oblast nese název Guayana Esequiba a pokrývá bezmála dvě třetiny oficiálního guyanského území, konkrétně šest z deseti tamních administrativních regionů. Na ploše dvakrát větší než Česká republika však žije pouhých 128 tisíc lidí. Jižní část Guayany Esequiby navíc představuje nejméně osídlené teritorium celého kontinentu a řada místních obyvatel náleží mezi domorodce.
Etnologové v oblasti rozlišují přinejmenším devět kmenů, jež se dorozumívají převážně tzv. kreolštinou, tedy svým domorodým jazykem ovlivněným angličtinou. Než Guyana v roce 1966 získala nezávislost, šlo o jedinou britskou kolonii v Latinské Americe – a dodnes zůstává jediným tamním státem, kde právě angličtina platí za úřední řeč.
Nejrychlejší růst
Guyana donedávna patřila mezi rozvojové státy závislé na zemědělství. V roce 2015 však nadnárodní koncern ExxonMobil objevil při jejím pobřeží zásoby ropy v odhadovaném množství jedenácti miliard barelů. O čtyři roky později zahájila společnost těžbu, a pomohla tak zubožené ekonomice odrazit se ode dna. V roce 2020 se Guyana stala hospodářsky nejrychleji rostoucí zemí světa, přičemž mezi léty 2019 a 2022 se její hrubý domácí produkt na hlavu zvýšil víc než trojnásobně. Podobně pozitivní výsledky předpokládají analytici i pro následující léta. Otázkou zůstává, jak s kladnými čísly zahýbe aktuální diplomatické napětí.
Spor se vyostřil počátkem předloňského prosince poté, co venezuelský prezident Nicolás Maduro zorganizoval referendum o anexi Guayany Esequiby. Argumentoval tím, že dané území náleží jeho zemi z historických důvodů a pod správou sousedního státu se ocitlo jen v důsledku mylně vyložených mezinárodních dohod z předminulého století (viz Stručné dějiny). Venezuelané s ním podle všeho souhlasí, neboť oficiální závěry lidového hlasování zněly jednoznačně: 96 % voličů se vyslovilo pro. Není však jasné, do jaké míry lze referendum označit za demokratické.
Budoucnost s otazníky
Týden před Vánocemi 2003 zprostředkoval generální tajemník OSN António Guterres setkání prezidentů obou zemí v karibském státě Svatý Vincenc a Grenadiny. Guyanský lídr Irfaan Ali se nechal slyšet, že Venezuele nepřenechá ani centimetr území. Oba politici se však shodli, že za žádných okolností nedopustí eskalaci napětí ani násilí. Z úst nezávislých pozorovatelů přesto již dřív zazněly obavy z vojenského vpádu. Velká Británie pak v reakci na to vyslala ke břehům své někdejší kolonie hlídkovou loď královského námořnictva…
Stručné dějiny
Území dnešní Guyany odedávna obývala různá indiánská etnika, zejména Aravakové a Karibové. Po objevitelských výpravách Kryštofa Kolumba zamířili do země první Španělé, nicméně v 16. století o ni projevovali zájem především Britové, Francouzi a Nizozemci. Poslední jmenovaní tam založili pobočky své obchodní společnosti a přivezli bezpočet afrických otroků. V roce 1831 ovšem kontrolu nad Nizozemskou Guyanou převzali Britové a prohlásili ji za svou kolonii.
V roce 1899 přiřkla mezinárodní smírčí komise složená ze zástupců USA, Velké Británie a Ruského impéria esequibské území Spojenému království, přičemž Venezuela verdikt přijala, přestože si na region také činila nárok. Plné autonomie na Británii se Guyana dočkala teprve v roce 1966, nicméně krátce před jejím vyhlášením začaly ve Venezuele narůstat hlasy volající po znovuotevření územního sporu. Británie proto se sousední zemí uzavřela dohodu o ustavení nové mezinárodní komise, jež byla ovšem po čtyřech letech bezvýsledného jednání rozpuštěna…
V současném sporu se venezuelská vláda odkazuje právě na dohodu, která zrušila původní arbitráž z roku 1899. Před osmi lety předala Guyana případ Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu, jenž následně rozhodl v její prospěch. Rozpínavý soused však prý hodlá usilovat o vytvoření nového spolkového státu na území Guayany Esequiby a udělí tamním obyvatelům venezuelské občanství.
Další články v sekci
Devátá planeta: Pokud existuje, brzy ji najdeme, tvrdí známý astronom
Podle astronoma a planetárního vědce Michaela Browna se již brzy dozvíme, zda ve Sluneční soustavě skutečně existuje bájná devátá planeta.
Pokud ve Sluneční soustavě skutečně existuje doposud neznámá planeta, připravovaná Observatoř Very C. Rubinnové ji najde, je přesvědčen Michael Brown. Známý astronom a planetární vědec je přitom člověkem, který „svět o jednu planetu připravil“. Jeho objev trpasličí planety Eris z roku 2005 totiž vedl k vyřazení Pluta ze seznamu planet.
Objev Eris vyvolal debatu o definici planety. Na 26. valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie (IAU) v Praze byla v srpnu 2006 schválena nová definice planety. Na jejím základě byla Eris spolu s Plutem a dalšími zařazena do nové kategorie trpasličích planet.
Měl bys to napravit, tati
„Ztrátu“ Pluta měla později okomentovat Brownova desetiletá dcera s tím, že by měl najít novou planetu. „Když to řekla, trochu jsem se zasmál,“ říká Brown. „V duchu jsem si říkal: 'To se nikdy nestane.'“
Přesto práce Michaela Browna a jeho kolegy Konstantina Batygina z Caltechu vyústila v tezi existence doposud neznámé planety Sluneční soustavy. Vědci její existenci odvozují z pohybu několika objektů na vnější hranici Kuiperova pásu, jak se nazývá oblast za trajektorií Neptunu, rozkládající se ve vzdálenosti 30–50 AU (astronomických jednotek) od Slunce.
Na základě počítačových simulací vědci odhadli, že tato tajemná planeta by mohla být až 10× hmotnější než Země, s poloměrem zhruba 3× větším. Měla by obíhat kolem Slunce po velmi protáhlé dráze, na které by se k němu přibližovala na vzdálenost 200 astronomických jednotek (AU), což je sedmkrát dál než Neptun, a nejvzdálenější bod její dráhy byl vypočítán na 1 200 AU.
Přestože jde „pouze“ o matematické modely, objev nové planety na základě jejího gravitačního působení na jiná tělesa by nebyl prvním případem v dějinách. Neptun se v roce 1846 podařilo nalézt díky zjištěným odchylkám v dráze Uranu. A pozorované nepravidelnosti v pohybu Neptunu pak vedly astronomy k pátrání po další neznámé planetě: Pluto bylo nakonec nedaleko předpovězené pozice objeveno v roce 1930. Podle současných poznatků je však zřejmé, že se jednalo o náhodu – jeho hmotnost by totiž nemohla pozorované odchylky vyvolat.
Naděje z chilských hor
Přání Brownovy dcery a sen mnoha astronomů by mohl dojít naplnění díky novému teleskopu Very C. Rubinové. Pokud je skrytý svět skutečný, nový teleskop by jej měl nalézt. Nebo alespoň přinést relevantní důkazy o jeho existenci.
Vera C. Rubin Observatory (dříve Large Synoptic Survey Telescope, česky Velký celooblohový dalekohled) se má naplno rozjet v polovině letošního roku. Největší dalekohled na světě schopný pořídit celooblohovou přehlídku je vybaven objektivem o průměru 8,4 metru a jeho zorné pole dosáhne 10 čtverečních stupňů. Díky tomu dokáže pořídit fotografie i velmi slabých kosmických objektů a cílem se má stát průběžné snímkování celé oblohy, které přístroj kompletně zvládne za tři noci. Astronomům tak umožní především pozorovat cíle, jež mění jasnost nebo se po nebi pohybují velmi rychle.
Během 10 let teleskop vyfotografuje každé místo alespoň 300krát. Konkrétně proměří několik miliard nejbližších galaxií, zachytí stovky tisíc supernov a identifikuje ve Sluneční soustavě na 90 % všech planetek větších než 140 metrů. Z dlouhodobého hlediska může posloužit i k výzkumu temné hmoty a energie.
„Na otázku existence deváté planety odpovíme během jednoho nebo dvou let,“ věří Megan Schwambová, planetární astronomka z Královské univerzity v Belfastu v Severním Irsku.
Další články v sekci
Také máte hned po jídle hlad? Vědci už vědí, co je příčinou
Jestliže jste právě dojedli, a přesto opět cítíte hlad (nebo přinejmenším „byste si ještě něco dali“), nemusí to nutně znamenat, že jste si dopřáli méně, než vaše tělo skutečně potřebuje. Jak vyplývá z nedávné studie, za pocit hladu je zodpovědný i doposud neznámý nervový obvod v mozku.
Jak vlastně vzniká hlad? Podobně jako v případě řady jiných procesů v našem organismu i v regulaci chuti k jídlu hrají roli hormony, například ghrelin vylučovaný přímo buňkami žaludku a střevní sliznice. Prostřednictvím dalších látek stimuluje pocit hladu a koresponduje s množstvím potravy v žaludku – nejvyšší hladiny ghrelinu v krvi lze naměřit, je-li prázdný.
Roli hraje i plnost střev: Jakmile se roztáhnou v důsledku vyššího množství tráveniny, do mozku putují signály z bloudivého nervu a informují centrální orgán o tom, že potravy je momentálně dostatek, a není proto třeba vyvolávat chuť na další. Během samotného jídla trávicí trakt uvolňuje i další látky, jež pomocí kaskády biochemických reakcí potlačují hlad. Regulace chuti k jídlu nicméně představuje natolik komplexní záležitost, že vědci neustále přicházejí s novými poznatky, které tento složitý mechanismus dále objasňují.
Hladové neurony
Loňská studie Kalifornské univerzity v Los Angeles, již publikoval časopis Nature, se například zaměřila na mozkový okruh řízený specializovanými buňkami, jež „vyhledávají chutné jídlo“. Badatelé jej dosud nalezli pouze u myší, nicméně předpokládají, že bude fungovat i u ostatních savců, tedy včetně lidí.
Zmíněný nervový obvod se nachází v oblasti mozkového kmene s názvem periakveduktální šedá hmota (PAG); jde o jádro, které hraje rozhodující roli v autonomních (nevědomých) funkcích organismu, motivovaném chování a v reakcích na hrozící podněty. Zároveň se jedná o jednu z evolučně nejstarších částí mozku, což podle autora studie, psychologa Avisheka Adhikariho, dává logický smysl.
„Hledání potravy je něco, co potřebují všechna zvířata,“ uvedl ve svém prohlášení. Zajímavý je ovšem jiný aspekt: PAG se primárně spojuje s panikou a strachem. V praxi to znamená, že aktivuje-li se celá oblast najednou, výsledkem je dramatická úleková reakce. Jak ale během svého výzkumu zjistil tým kalifornských vědců, stimulace pouze určitého shluku buněk v PAG vede u myší k vyhledávání potravy bohaté na cukry a tuky, a to bez ohledu na to, zda jsou právě hladové.
Přes šok pro ořech
Stimulovat potřebné místo v myším mozku umožnila technika tzv. optogenetiky (viz Světlo do mozku) – vědci upravili neurony tak, aby reagovaly na světelné podněty, takže pak stačilo na ně jednoduše posvítit. Aby toho dosáhli, aplikovali hlodavcům geneticky modifikovaný virus, jenž způsobil, že jejich mozkové buňky začaly produkovat protein citlivý na světlo. Když pak chtěli některé z nich aktivovat, namířili na ně světelný paprsek ze speciálního optického implantátu a zaznamenávali nervovou aktivitu pomocí miniaturního nástavce, který vyvinuli přímo na kalifornské univerzitě.
Při stimulování konkrétního shluku buněk v PAG reagovaly myši zjevně „hladovým“ chováním – začaly se honit za živými cvrčky a snažily se je ulovit, ale nadměrně se zajímaly i o další objekty ve své kleci, patrně ve snaze zmapovat případné zdroje potravy. Když se k některému z nich dostaly, dávaly přednost tučným a vysoce kalorickým potravinám. Zájem o ně dosáhl dokonce takové hodnoty, že byly ochotné vydržet mírný elektrický šok, aby se dostaly k lákavě vyhlížejícímu vlašskému ořechu.¨
Jak vypnout hlad
„Výsledky naznačují, že toto chování souvisí spíše s touhou než s hladem,“ líčí Adhikari a dále vysvětluje, že zatímco pocitu hladu se myši vyhýbají, aktivace buněk v PAG je jim příjemná, což znamená, že daný mozkový obvod nevyvolává hlad, ale pouze touhu po vysoce odměňující, kalorické potravě. I pokud zvíře není hladové, může zkonzumovat mnohem větší množství.
Nabízí se otázka, zda by objevený mechanismus fungoval i obráceně, tedy co by se stalo, když by se cíleně snížila aktivita konkrétních buněk v PAG. Opět pomocí optogenetiky se zjistilo, že dokonce ani hladové myši v takovém případě nevykazují zájem o potravu, neboť je k hladovému chování nenutí žádné impulzy z mozku. Pokud by se stejné výsledky prokázaly i u lidí, mohly by do budoucna pomoct s regulací pocitů hladu, a tím i nutkání jíst ve chvílích, kdy to není vhodné jak kvůli zdravotním, tak estetickým hlediskům.
Světlo do mozku
Neuromodulační metoda zvaná optogenetika spočívá v genetické modifikaci živých buněk, zejména neuronů, tak, aby vytvořily iontové kanály citlivé na světlo. Technika používaná od roku 1999 umožňuje ovlivňovat mozek i bez operativního narušení lebky díky tomu, že ke stimulaci buněk stačí využít protein citlivý na světlo.
V dosavadních experimentech s hlodavci se již podařilo dosáhnout pozoruhodných výsledků – namíří-li se světelný paprsek na konkrétní neurony, může například u myší vyvolat znovuprožití vzpomínky, ale třeba také „vypnout“ závislost na některých látkách včetně alkoholu. Optogenetika má potenciál posunout kupředu řadu medicínských oblastí, vedle léčby slepoty nebo Parkinsonovy choroby by mohla pomoct mimo jiné řešit potíže s chronickou bolestí.
Další články v sekci
Vylepšete si předky: Proč falšovaly mocné rody minulost i vlastní původ?
Řada lidí se pyšní vlastním šlechtickým erbem, přestože jen málokdo ve svém rodokmenu narazí na předky s urozenou krví. Jak je to možné? S rostoucí oblibou genealogie se totiž na internetu vyrojilo množství stránek nabízejících jejich výrobu. Snaha povýšit svůj rod však není žádnou novinkou.
Již od nepaměti se lidé snažili trošku přikrášlit svůj původ. Ne vždy však byla cesta k nalezení modré krve jednoduchá a často se kvůli zřejmé účelovosti úplně vymanila z přísných hranic vědecké genealogie.
Antika: Caesar zrozený z pěny
Cenu, kterou má „skvělý“ rodokmen pro vůdčí postavu, si uvědomil i římský císař Augustus, který dokonce neváhal k těmto účelům angažovat slavného básníka Publia Vergilia Mara. Ten na jeho objednávku sepsal vrcholné dílo zlatého věku římské literatury, epos Aeneis. V něm nechal trojského hrdinu Aenea opustit dobyté město a putovat po mořích na západ, kde nakonec přistál u italského břehu. Zde našel nejen novou zem, ale také svou pozdější manželku Lavinii, dceru krále Latina. Z jejich krve pak vzešla slavná dvojčata Romulus a Remus, ale také Gaius Julius Caesar a celá jeho juliovská dynastie.
Vergilius zcela vědomě upravil homérskou pověst a rozšířil ji tak, aby přesně splňovala koncept božského původu císaře. Hrdina Aeneas byl totiž podle báje synem řecké bohyně Afrodity. Tu Římané velmi brzy přijali za vlastní a ztotožnili ji s Venuší. Nikterak je přitom nebrzdilo, že původní italické božstvo Venuše Cloacina strážilo páchnoucí římské kanály a s láskou a krásou mělo jen pramálo společného. Konečně, Augusta také netrápilo, že vůbec není z Caesarovy krve, a tudíž „božského původu“.
Implantování Afrodity a Aenea do rodinného stromu vládnoucí dynastie vyřešilo nejen odlišnost od zbytku společnosti, ale zejména nadřazenost nad dalšími národy. Pramáti Venuše, jíž bylo přiřčeno přízvisko Genetrix, tak beze zbytku splnila svou roli a po zbytek římských dějin se těšila mezi lidmi velké popularitě.
Středověk: Až z římských knížat sú přišli
Skutečným přeborníkem ve falzifikaci byl Oldřich II. z Rožmberka, který neváhal propojit svůj rod se slavnou italskou rodinou Orsini. Během husitských válek se totiž předák českých katolických pánů setkával s papežským nunciem, s nímž sdílel nejen pohled na kacířskou husitskou revoluci, ale hlavně velmi podobný rodový znak. Pětilistá červená růže totiž odkazovala jak na starobylé Vítkovce, tak na jednu z nejvýznamnějších římských šlechtických rodin.
Oldřich, který po smrti českého krále Ladislava Pohrobka zadoufal v kandidaturu vlastního syna, toužil pozvednout svůj rod daleko nad ostatní. Nerozpakoval se proto vylepšit rožmberský erb o orsiniovské červené kosmé pruhy. A kdo by snad ještě váhal, měl být odkázán na štítonoše. Italská dynastie použila pro tyto účely medvěda, jehož latinské označení ursus spojila se svým jménem, a tato šelma se záhy objevila i v erbu pánů z Rožmberka. Oldřich, neboli Guilielmus Ursinus de Rosenberg, dokonce pořídil opis Dalimilovy kroniky s veršem odkazujícím rožmberský rod k rodu Orsini. Přes veškeré snahy však jeho naděje nakonec pohasla a na český trůn usedl „lidový“ Jiří z Poděbrad.
20. století: Podvod za cenu života
Zmíněné rodopisné podvody jsou spíše úsměvným příkladem, kam až je člověk pro vlastní obohacení schopen zajít. V jednu dobu však padělání rodokmenu bylo doslova a do písmene otázkou života a smrti. S nástupem nacismu v Německu začal Adolf Hitler spekulovat nad problémem židovské otázky. Jeho politický program byl na antisemitismu přímo založený a společnost, v níž rakouský politik dokázal vzbudit ty nejtemnější pudy, na podobné vášně slyšela.
Aby bylo možné s židovskou populací jednou provždy skoncovat, musela vzniknout přesná pravidla určující, kdo všechno má být považován za žida. Hitler velmi často a rád dokazoval své vize pomocí vědy, která se v jeho rukách rychle stávala pavědou. Podobně dopadla i genealogie. Takzvaný Sippenforschung se stal důležitým zdrojem informací a rodopisecké bádání zažilo prudký rozvoj.
Za židy byly nejprve označeny osoby neárijského původu. Toto rozlišení však bylo málo konkrétní. Rasový politický úřad proto přistoupil k vyhotovení přesného protokolu. Každý, kdo se ucházel o místo ve státní správě, musel dokázat „čistý“ původ. Čekalo ho vyplnění řady kolonek několik generací zpět a na jejich základě byl zařazen do jedné z kategorií.
Pokud minimálně tři z jeho prarodičů byli židé, byl tak označen i on sám. Míšencem (Mischling) se stal, pokud jeho dva prarodiče vykazovali židovskou národnost a pokud on sám náležel po dni 16. září roku 1935 k židovské náboženské společnosti nebo do ní byl přijat po tomto datu. Stejně tak byli za poloviční židy považováni všichni, kdo v tomto rozhodujícím dni žili v manželství se židem nebo s ním svazek uzavřeli později. Stejně tak všechny děti, které vzešly ze smíšeného manželství uzavřeného nejdříve dne 17. září 1935. Do židovské obce patřily rovněž děti nemanželské, narozené po 31. červenci 1936, u nichž se dalo dokázat, že jeden z rodičů byl žid.
Ještě mnohem hlouběji museli svůj původ dokazovat zájemci o místo v řadách jednotek SS. Elitní vojáci nesměli mít jediného židovského předka až do roku 1750. Řada z nich však byla nemile překvapena. Židům se totiž v Německu dařilo a po několik století se asimilovali s místními. Po objevení takové informace musel být „čistokrevný nadřazený árijec“ zralý na infarkt. Někdy se však předci a jejich krev stali otázkou přežití a není divu, že se vyskytlo mnoho případů podplácení sippenforscherů. Dokonce sám Hitler udělil výjimku svému Erhardu Milchovi, vysokému představiteli Luftwaffe a blízkému spolupracovníkovi Hermanna Göringa, který spadal do kategorie míšenec druhého stupně – Milchova matka totiž byla židovského původu.
Další články v sekci
Záchrana rypouše severního: Pohnutá historie „mořských slonů“
V rypouši severním viděli lidé po staletí pouze vydatný zdroj tuku pro výrobu lampového oleje. Vždyť z jednoho dospělého samce bylo možné získat 95 litrů oleje. Není divu, že druh byl dokonce opakovaně považován za vyhynulý.
Na konci 19. století se zdálo, že dny rypouše severního (Mirounga angustirostris) jsou sečteny. V důsledku lovecké poptávky zůstalo podle některých odhadů ve volné přírodě jen dvacet až sto zvířat.
Z malé skupinky přeživších jedinců se jako zázrakem podařilo obnovit a postupně stabilizovat celou populaci. Dokonce do takové míry, že rypouš severní dnes může být uveden v červené knize jako málo dotčený druh. Záchrana ovšem zdaleka nebyla snadná.
Pro tuk i vědecké potřeby
Poprvé byl rypouš severní označen za vyhynulého v sedmdesátých letech 19. století, v roce 1880 bylo však na mexickém ostrově Cedros objeveno 335 jedinců, kteří byli během čtyř let do jednoho vybiti. O tři roky později potkal stejný osud dalších 80 rypoušů žijících na ostrově Guadalupe a velký ploutvonožec byl znovu prohlášen za vyhynulý druh. Až v roce 1892 objevila dvojice zoologů na ostrově Guadalupe dalších devět rypoušů, z nichž pouze dva byli ušetřeni. Zbytek skončil v muzejních sbírkách Smithsonova institutu ve Washingtonu. Pro potřeby muzeí byli rypouši zabíjeni až do roku 1920.
Přes všechny potíže se malá populace rypoušů severních dokázala udržet až do roku 1922, kdy konečně došlo ke zvratu. Mexická vláda prohlásila ostrov Guadalupe za chráněnou biologickou rezervaci, v níž platil přísný zákaz lovu, a rypouši se pomalu začali vzpamatovávat a rozšířili se do nových oblastí. Za záchranu nevděčí pouze mexické vládě, ale také způsobu života. Jelikož tráví čtyři pětiny času na moři a do svého rodiště se nikdy nevrací všichni současně, zůstalo vždy naživu dost jedinců, kteří unikli hromadnému vybíjení a mohli se dál rozmnožovat.
Rypouši se zabydleli na Aljašce i na kalifornských ostrovech a již v roce 1957 byl jejich počet odhadován na 13 000. Hlavním útočištěm druhu zůstal ostrov Guadalupe, kde sídlilo víc než 90 % populace. Dnes se ve vodách Tichého oceánu prohání víc než 150 000 rypoušů, kteří obývají množství ostrovů na pobřeží Kalifornie a Mexika.
Rekordní potápěči
Rypouši se stali oblíbenou turistickou atrakcí jak díky dramatickému příběhu, tak pro svůj impozantní zjev a řadu zajímavých rysů. Jedním z nich je neobvykle vyvinutý rypák připomínající chobot, jimž se pyšní pouze samci, kteří již dosáhli pohlavní dospělosti. Velký nos umožňuje samcům vydávat v době páření hlasité, rezonující zvuky, jimiž zastrašují případné soupeře. Zároveň jim orgán slouží k opětovnému absorbování vydechované vlhkosti v období tráveném na pevnině.
Rypouši jsou na souši nemotorní a poměrně často se stává, že nechtěně zadusí či zašlápnou vlastní mládě. Ve vodě jsou naproti tomu nesmírně pohybliví. Běžně se potápějí do hloubky kolem 700 metrů, nedělá jim však problém sestoupit i 1 500 metrů hluboko, což z nich dělá rekordmany mezi ploutvonožci. Při ponoru umí smrštit plíce, které v hloubkách vlastně přestávají pracovat. Až během návratu k hladině znovu nabydou původní velikosti.
Mnoho dalších zajímavostí ze života rypoušů severních mohou dnes vědci nerušeně zkoumat a objevovat, aniž by se museli obávat, že o předmět svého zájmu přijdou. Podle amerických i mexických zákonů jsou tato zvířata plně chráněna a jejich počet stále stoupá. Pokud se dokážou vyrovnat se skutečností, že jsou v důsledku nízké genetické diverzity náchylnější k nemocem, měli bychom se z jejich přítomnosti těšit i v budoucnu.
