Makulární degenerace je závažné onemocnění sítnice v oblasti žluté skvrny (makuly), které má progresivní charakter – zhoršuje kvalitu života kvůli rozmazanému vidění v centru zorného pole a může vést až ke ztrátě zraku. Nejčastější je věkem podmíněná makulární degenerace, která se u řady lidí rozvíjí v pokročilém stáří.

Brýle proti slepotě

Newyorský startup Soliddd Corp nabízí řešení v podobě speciálních brýlí SolidddVision Smartglasses, jejichž konstrukce je inspirovaná složenýma očima hmyzu. Brýle jsou vybavené několika prvky – mají dvě kamery, které směřují vpřed. Jedna je umístněná na pravém okraji brýlí, druhá na levém. Kamery snímají stereoskopický pohled na co, co se nachází před uživatelem.

Dále jsou vybavené dvěma kamerami směřujícími do tváře uživatele, které sledují pohyb očí majitele brýlí. Na sklech brýlí jsou také dva displeje, které opět směřují dovnitř. Každý z displejů tvoří soustava malých čoček, což důvěrně připomíná strukturu složeného oka hmyzu.

Každá z čoček na displejích promítá na doposud zdravou část sítnice, čili na její okraje, zmenšenou verzi toho, co vidí kamery brýlí směřující vpřed. Mozek si v takové situaci automaticky skládá jediný, kvalitně zaostřený obraz ve 3D. Jinými slovy, uživatel brýlí SolidddVision Smartglasses vidí svět kolem, aniž by měl slepé místo uprostřed zorného pole.

Společnost provedla preklinické testy se 30 pacienty trpícími makulární degenerací. U všech účastníků experimentu došlo ke zrychlení čtení o nejméně 50 procent, pokud měli k dispozici uvedené brýle. V tuto chvíli je k dispozici „beta verze“ brýlí. K představení prodejní verze a určení ceny by mělo dojít v průběhu letošního roku.

Image

Čtěte také

Svět jinýma očima: Jaké jsou výhody složeného hmyzího zraku?

Najdeme jej na severním břehu řeky Temže v samotném centru Londýna. Tower je všeobecně znám jako vězení a popraviště, to ale rozhodně nebylo jeho jediným posláním. Pevnost sloužila především jako sídlo královské rodiny. V průběhu staletí se však Tower využívá jako zbrojnice, pokladnice, královská mincovna, kancelář panovníka, trezor pro korunovační klenoty, ale také i zvěřinec. Ten byl zřízen ve 13. století z čistě praktických důvodů. Kolem roku 1235 dostal Jindřich III. od římského císaře Bedřicha II. poněkud neobvyklý svatební dar – tři leopardy! Královské šelmy prožily za zdmi Toweru zhruba třicet let. 

Urozené popraviště 

První vězni, jimž se dostane cti pobývat za zdmi Toweru, se do jeho útrob nastěhují už koncem 11. století. Odsouzenci do hradu putují takzvanou branou zrádců (Traitor's Gate). Míří do jedné z třinácti věží, příznačně nazvané Blood Tower – krvavá. Tam se stínaly královské hlavy a prováděla se veřejná mučení.

Rukou towerských katů svůj život končily zavržené a sesazené anglické královny, ale umírali zde také prachobyčejní londýnští zlodějíčci a kriminálníci. Přímo za zdmi Toweru, na takzvaném Tower Green, bylo vykonáno „pouze“ sedm poprav. Ne každý je zkrátka hoden skončit svůj život přímo v útrobách královského paláce. Hlavy se zde stínaly výhradně odsouzencům královské krve. Popravy méně urozených vězňů se prováděly až za hradbami. Jak? Stětím, ale také potupným rozčtvrcením nebo oběšením, což byl skutečně nezáviděníhodný zážitek. 

Záhadné zmizení královských princů 

Velmi smutným towerským příběhem je zmizení dvou malých anglických princů, třináctiletého Eduarda a desetiletého Richarda. Synové krále Eduarda IV. se po smrti otce dostávají do opatrovnictví svého strýce Richarda III. A ten s nimi naloží velmi krutě. Richard má namířeno na královský trůn a dalšími uchazeči o korunu se pochopitelně cítí ohrožen. Oba chlapce nechá uvrhnout do Toweru, aby je údajně ochránil před nebezpečím. Richardova ochrana se ale oběma princům stane osudná. Po přestěhování do towerské pevnosti už děti nikdo nikdy nespatří živé. 

Co se s nimi konkrétně stalo, zůstává dodnes tajemstvím. Při opravách pevnosti roku 1674 byly ve zdi pod schodištěm v Bílé věži nalezeny dvě dětské kostry, s největší pravděpodobností ostatky ztracených královských dětí. Krutý Richard se zapsal také do dějin divadla – William Shakespeare ho zvěčnil ve svém historickém dramatu Richard III. Nutno dodat, že dramatik na něm nenechal nit suchou. 

Věčná hrdinka 

Za branami londýnské pevnosti se končí také život charismatické anglické královny Anny Boleynové, druhé manželky Jindřicha VIII. Žárlivý manžel ji nechává popravit. Důvod? Podezření z cizoložství a incestu s vlastním bratrem. 

Zločiny, z nichž byla obžalována, se však nikdy nepotvrdily a dnešní historikové je dokonce považují za pouhou záminku. Jindřich se od Anny nedočkal mužského dědice a následníka, a tak se potřeboval znovu oženit. Volba padla na ošklivou, ale počestnou Jane Seymourovou. Jindřich neposlal na smrt jen Annu. V rukou katů končí rovněž řada jejích přátel a také její bratr. 

Anna má být popravena 19. května roku 1536. Po několika týdnech věznění je na popraviště přivedena pacholky ve zuboženém stavu. Psychicky je naprosto zlomená, se svým osudem se ale smířila. Bez protestů tiše pokleká před popravčí špalek. Hlavu jí setne kat povolaný až z Francie. Incestní vztah s bratrem Jiřím se nikdy nepotvrdil, ale víme, že Anna Jindřichovi skutečně nevěrná byla. Jejím milencem byl hudebník a tanečník Mark Smeaton. Později mladou královnu považují za mučednici a je slavnostně pohřbena přímo v Toweru, v kapli sv. Petra. Není divu, nakonec totiž Anglii vytouženého „nástupce“ porodila. Největšího a nejslavnějšího – Alžbětu I. To už ale Jindřich VIII. docenit nemohl. 

Příliš prostořeká 

O pár let později se za zdmi Toweru uskuteční jiná poprava. 1541 půjde cestou ke krví potřísněnému špalku Markéta, poslední žijící členka královského rodu Plantagenetů. Její popravu nařizuje opět Jindřich VIII. Nechává Markétu obvinit z vlastizrady. Údajně se měla spolupodílet na vzpourách a nepokojích v severním Irsku. 

Prostořeká hraběnka neměla s Jindřichem nikdy přátelské vztahy. Nejprve nemůže přijít na jméno jeho ženě Anně a po její popravě zase kritizuje Jindřichovu politiku Markétin syn Jindřich. Dalším problémem je také to, že Markéta a její potomci jsou spřízněni s královskou rodinou a hrozí nebezpečí, že by si mohli nárokovat trůn. Jindřich hraběnku vězní po dva roky za zdmi Toweru. Nakonec ji bez řádného soudu nechá popravit. Vzpurná hraběnka ale před katovým špalkem odmítá pokleknout. „To dělají zrádcové a to já nejsem,“ křičí ke krvežíznivému obecenstvu. Bojuje jak lvice a její hlavu se katu podaří setnout až napotřetí. 

Romance na popravišti 

Jane Greyová, krásná a nebývale vzdělaná praneteř Jindřicha VIII., usedá na trůn jen kvůli mocenské hře jiných roku 1553. Král Eduard VI., neduživý Jindřichův syn, ji pod nátlakem jejího tchána, mocného Northumberlanda, jmenoval svou nástupkyní. To se ovšem nelíbilo nejstarší Jindřichově dceři Marii. Ta nakonec získá na svou stranu šlechtu a jako Marie I. Tudorovna, zvaná později Krvavá Marie, uchvátí trůn. Jmenování Jane Greyové samozřejmě zruší a okamžitě začne prosazovat drastické katolické reformy.

Svržená sestřenice se brzy stane nepohodlnou, vzbouřená šlechta totiž požaduje její návrat. Marie ji proto nechá i s manželem Guilfordem Dudleyem uvrhnout do žaláře. Po vzoru svého otce obžaluje oba z vlastizrady. Popravit je nechá ve stejný den, jen každého jinde. Žádost o poslední schůzku Jane odmítá. „Jen by to zvětšilo mé trápení a bolest. Nechme to být…“ Pohledu na něj však nakonec neujde. Z oken své cely vidí celou jeho popravu. Když padne bezhlavý k zemi, vykřikne. Za hodinu jej následuje.

Image

Čtěte také

Jedna poprava za druhou: Skutečně byl Richard III. ničema bez skrupulí?

Obří rádiové galaxie (GRG, podle anglického giant radio galaxies), jsou dechberoucí vesmírní behemoti, kteří chrlí z oblasti své centrální supermasivní černé díry výtrysky plazmatu do vzdálenosti milionů světelných let. Výtrysky intenzivně září v oblasti rádiových vln, což těmto galaktickým obrům dalo jejich pojmenování.

Studentka Kathleen Charltonová z jihoafrické Univerzity v Kapském městě a její spolupracovníci nedávno objevili novou obří rádiovou galaxii, jejíž výtrysky plazmatu tvoří kosmickou megastrukturu o velikosti zhruba 3,3 miliony světelných let. Při objevu sehrála klíčovou roli jihoafrická soustava radioteleskopů MeerKAT.

Výjimečný gigant

Vědci pokřtili nově objevenou galaxii na Inkathazo, což v jazyce isiXhosa a isiZulu znamená „trable“ nebo „potíž“. Vyjádřili tím, že je pro ně stále obtížné vysvětlit fyziku, která stojí za těmito kosmickými monstry. Nečekaný a současně vzrušující objev publikoval odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Objevy galaxií jako je Inkathazo byly až donedávna velice vzácné. V posledních letech ale střídá jeden objev druhý, především díky zprovoznění nové generace radioteleskopů, jako je právě zmíněný MeerKAT. Pro Charltonovou je to pořádná jízda. Vývoj tohoto oboru je podle ní tak rychlý, že je už dost náročné držet krok.

Podle Charltonové se galaxie Inkathazo navíc zdá být poměrně výjimečná. Její výtrysky plazmatu mají jiný tvar než obvykle. Jeden z výtrysků je ohnutý. Možná to souvisí s druhou výjimečnou vlastností této galaxie. Inkathazo se totiž nachází v centru kupy galaxií, což je neobvyklé. Obří rádiové galaxie bývají spíše samotáři.

Image

Čtěte také

Spirální galaxie NGC 4217 nafukuje obří rádiovou bublinu

Kachnička mandarínská (Aix galericulata) je oblíbená a rozšířená i v Evropě. Původně se však tito vodní ptáci vyskytovali jen v hustě zalesněných oblastech poblíž mělkých jezer, rybníků nebo mokřadů. Hnízdí ve stromových dutinách, kde vajíčka zahřívá pouze samička. Sameček ji sice z počátku hnízdění může bránit před vetřelci, ale okolí hnízda opouští ještě před líhnutím mláďat.

V tradiční čínské kultuře jsou mandarínské kachničky navzdory výše popsanému chování symbolem partnerské věrnosti a díky tomu se hojně objevují na čínských malbách. Pro věrné a milující partnerství se dokonce používá přirovnání: „Jsou jako dvě mandarínské kachničky hrající si na vodě.“

Kachnička mandarínská je také jedním z nejnápadnějších příkladů dimorfismu, tedy rozdílu ve vzhledu obou pohlaví, v rámci ptačí říše. Zatímco samec je obdařen velmi výrazně oddělenými odstíny modré, zelené, černé a bílé, samička je zbarvena poměrně nenápadně – její hřbet je olivově šedý hřbet a břicho je bíle kropenaté.

Image

Čtěte také

Pírka na sněhu: Které vodní ptáky můžeme spatřit v Česku v zimě?

Ikonické oblouky klenoucí se nad údolími vypadají monumentálně – nicméně představovaly pouze menší část sítě táhnoucí se v délce stovek kilometrů. Většinu užitkové vody svedli Římané pod zem, kudy ji pak do Věčného města dopravovaly podzemní kanály vybudované převážně z kamene, terakoty, ale též ze dřeva, kůže, olova, či dokonce z bronzu. Starověcí inženýři přitom spoléhali na sílu gravitace, která nechala vodu stékat samospádem jen v mírném sklonu. 

Lukulské prameny 

První římský akvadukt nazvaný Aqua Appia nechal v roce 312 př. n. l. vystavět cenzor Appius Claudius Caecus, který se zasloužil rovněž o vznik stejnojmenné cesty spojující Řím a Capuu. Pramen ležel v nadmořské výšce 30 metrů na rozsáhlém panství konzula a vojevůdce Luculla – od nějž mimo jiné odvozujeme slovní spojení „lukulské hody“, označující opulentní hostinu. Vytyčený cíl v Římě, vzdálený 16,5 kilometru, se nacházel o deset výškových metrů níž.

Stavitelé tedy vytesali do skály kanál, jeho stěny obložili tufovými kameny tak, aby finální průměr dosahoval zhruba 50 centimetrů, a shora jej překryli dřevěnou stříškou. Na římský dobytčí trh pak přiváděl odhadem 73 tisíc metrů krychlových vody denně, jež dál směřovala do dvou desítek nádrží po celém městě a zásobovala především některé soukromé lázně. Nešlo o žádný technický zázrak: Obložení bylo špatně vytesané a chyběly jímky k zachytávání nečistot, takže první římský akvadukt musely zřejmě uklízet údržbářské čety. Navzdory tomu fungoval několik staletí, a dokonce ještě v roce 144 př. n. l. se dočkal rekonstrukce. 

Mnohem dál a výš

Velký pokrok znamenaly vyvýšené oblouky, které umožnily vést vodu i přes údolí, a dopravit ji tak na vzdálenější místa. Zatímco Aqua Appia ústila na jednom z nejníž položených prostranství v Římě, v pořadí druhý akvadukt Aqua Anio Vetus, zbudovaný z válečné kořisti po vítězství nad Pyrrhem z Épeiru, již zahrnoval několik oblouků a vedl částečně nad zemí. Ve srovnání s prvním jmenovaným měl dvojnásobný průtok a byl čtyřikrát delší. Jeho pramen pak ležel severovýchodně od Říma, v nadmořské výšce kolem 850 metrů.

Jedním z nejpůsobivějších příkladů starořímské architektury, pro kterou je motiv klenutého oblouku zcela charakteristický, se tak postupně stal právě akvadukt. Například Pont du Gard, spojující břehy stejnojmenné řeky nedaleko jihofrancouzského Nîmes, tvoří hned tři řady arkád nad sebou, jež se tyčí až do výšky 49 metrů.

Vzestup a pád kanálů

Podle všeho přitom nejde o čistě římský vynález: Podobně jako u dalších technologií, které si osvojili, se Římané pravděpodobně inspirovali u jiných starověkých národů a vtiskli konečnému výsledku svůj rukopis. Vlastní systém vodních kanálů používali již Etruskové coby původní obyvatelé Apeninského poloostrova a tzv. kanáty budované ve staré Persii od 1. tisíciletí př. n. l. umožnily osídlit pouštní oblasti (viz Íránská premiéra).

Mezi léty 312 př. n. l. a 226 n. l., tedy během pěti století, vzniklo v okolí Říma jedenáct akvaduktů. Nejdelší z nich dopravoval vodu až ze vzdálenosti 92 kilometrů a dohromady zásobovaly na milion obyvatel. Další pak hojně vznikaly v okolí ostatních měst s tím, jak se starověké impérium rozrůstalo. Dnešní turisté tak mohou spatřit monumentální oblouky například ve Španělsku, ve Francii či v Turecku. Některé přitom svými rozměry dalece přesáhly prvotní římské vzory. Kupříkladu Valentův akvadukt v někdejší Konstantinopoli čerpal vodu ze zdroje ležícího 451 kilometrů daleko. 

Po pádu mocné říše se však zmíněné akvadukty postupně přestaly využívat i udržovat a Evropané se vesměs vrátili ke studnám. Uvedené mělo ovšem zdrcující dopad na velikost římské populace, jež se tak mezi 2. a 6. stoletím propadla z milionu osob na pouhých třicet tisíc. Přesto se v Římě jeden vodovod zachoval, a to dokonce dodnes: Jde o část sítě Aqua Virgo, kudy přitéká voda do barokní fontány di Trevi.

Symbol bohatství

Budování vodovodů se stalo jedním z obrazných i doslovných pilířů, na nichž spočíval úspěch největšího impéria v evropských dějinách. Řekové i Etruskové sice používali primitivní síť potrubí a centralizovaného vodního hospodářství, ale teprve Římané ji dokázali zdokonalit natolik, že reálně a efektivně proměnila tvář celé říše a umožnila její překotný růst. Změnu přístupu si mohli dovolit od chvíle, kdy se vymanili ze závislosti na nedostatečných a znečištěných pramenech na území městského jádra. Marnotratné zacházení s vodou se stalo známkou vysokého postavení, volný přístup k ní však znamenal lepší hygienické podmínky a vyšší životní úroveň pro celou populaci – což obratem vedlo k nárůstu počtu obyvatel a k dalšímu rozvoji. 

Rozmach zažívaly veřejné lázně, jichž na vrcholu římské moci fungovalo celkem 926. Proměnily se v centrum společenského života a příslušníci vyšších i středních vrstev tam docházeli nejen kvůli hygieně, nýbrž třeba také uzavírat obchody. Nicméně vodovod v každé domácnosti zatím zůstával hudbou budoucnosti, a obyčejní obyvatelé města proto chodili s vědry k jedné z 1 212 veřejných kašen. 

Dilema pěstitele

Zemědělci na statcích v okolí města pak zpravidla dostali povolení zřídit si kvůli zavlažování úrody vlastní přívod z nejbližšího akvaduktu. Potřebovali k tomu úřední licenci, ale ne každý se s jejím obstaráváním namáhal, což vedlo k řadě soudních sporů. 

Názory na nelegální odčerpávání vody, za které hrozilo zabavení majetku i pozemků, se totiž různily: Jeho zastánci argumentovali, že provinilý zemědělec takto dodá na trh víc zboží, a tím svůj prohřešek de facto smaže. V opačném případě se totiž mohly zvýšit ceny, a nedostatek obilí mohl dokonce vyústit v občanské nepokoje, takže se zmíněná nařízení v praxi v podstatě nevymáhala. Někteří movitější vlastníci půdy se přesto pojistili stavbou soukromých akvaduktů, k níž ovšem také potřebovali povolení Senátu. 

Válečné miliardy

Na třetí a zároveň nejdelší akvadukt v dějinách Římské říše, 92kilometrový Aqua Marcia, pak obyvatelé města čekali celých 128 let. Vládou ustanovená komise schválila jeho výstavbu v okamžiku, kdy již dosavadní zásobování nezvládalo pokrývat poptávku. Navíc dvojice akvaduktů stojících už desítky let pomalu chátrala a trpěla také nelegálním odčerpáváním. 

Záštitu nad projektem převzal v roce 145 př. n. l. prétor Quintus Marcius Rex. Prosadil přitom, aby jedna z cílových větví končila na pahorku Kapitol, přestože to údajně zapovídaly věštby zapsané v Sibyliných knihách. Zmíněnými proroctvími se řídila rozhodnutí Senátu a přesvědčit jeho členy trvalo Marciovi několik let. Náklady na výstavbu nakonec dosáhly rekordních 180 milionů stříbrných sesterciů, v hrubém přepočtu asi 30 miliard korun. Nicméně po předchozím vyplenění Korintu a Kartága se ve státní pokladně nacházelo financí dost.

Image

Čtěte také

Zavlažovací systémy v jižní Mezopotámii přinesly prudký vzestup i strmý pád

Tornáda, cyklóny a hurikány způsobují na Zemi spoušť, ale vědci nyní objevili planetární větry zcela jiného rozsahu, daleko mimo Sluneční soustavu. Od svého objevu v roce 2016 zkoumají astronomové počasí na plynném obrovi WASP-127b, který se nachází více než 500 světelných let od Země. 

Planeta je o něco větší než Jupiter, má ale jen zlomek jeho hmotnosti, takže je „nafouklá“. Mezinárodní tým astronomů nyní učinil nečekaný objev: na planetě zuří nadzvukové větry.

Vichry rychlejší než zvuk

„Část atmosféry této planety se k nám pohybuje vysokou rychlostí, zatímco jiná část se od nás stejnou rychlostí vzdaluje,“ říká Lisa Nortmannová, výzkumnice z univerzity v německém Göttingenu a hlavní autorka studie. „Tento signál nám ukazuje, že kolem rovníku planety proudí velmi rychlý nadzvukový vítr.“

Při rychlosti 9 km za sekundu (32 400 km/h) se tryskový vítr pohybuje téměř šestinásobnou rychlostí, než jakou rotuje planeta. „To je něco, co jsme dosud neviděli,“ říká Nortmannová. Jedná se o nejrychlejší vítr, jaký byl kdy naměřen v tryskovém proudu, který obtéká planetu. Pro srovnání, nejrychlejší vítr, který byl kdy ve Sluneční soustavě naměřen, byl zjištěn na Neptunu a pohyboval se rychlostí „pouhých“ 0,67 km/s (2 400 km/h).

Vědci sice přímo nezměřili rychlost rotace planety, ale předpokládají, že WASP-127b je slapově vázaná. To znamená, že planetě trvá stejně dlouho, než se otočí kolem své osy, jako obíhá kolem své hvězdy. Když vědci vědí, jak je planeta velká a jak dlouho jí trvá oběh kolem hvězdy, mohou odvodit, jak rychle rotuje.

Skupina, jejíž výzkum byl nedávno publikován v časopise Astronomy & Astrophysics, zmapovala počasí a složení planety WASP-127b pomocí přístroje CRIRES+ na dalekohledu VLT ESO. Měřením toho, jak světlo hostitelské hvězdy prochází horními vrstvami atmosféry planety, se jim podařilo určit její složení. Jejich výsledky potvrdily přítomnost vodní páry a molekul oxidu uhelnatého v atmosféře planety. 

Když však výzkumníci sledovali rychlost pohybu tohoto materiálu v atmosféře, pozorovali – ke svému překvapení – dvojitý vrchol, který naznačuje, že jedna strana atmosféry se pohybuje velkou rychlostí směrem k nám a druhá od nás. Vědci dospěli k závěru, že tento nečekaný výsledek by vysvětlovaly silné proudové větry kolem rovníku.

Při dalším sestavování mapy počasí výzkumníci také zjistili, že póly jsou chladnější než zbytek planety. Existuje také mírný teplotní rozdíl mezi ranní a večerní stranou WASP-127b. „To ukazuje, že planeta má komplexní charakter počasí stejně jako Země a další planety naší soustavy,“ dodává Fei Yan, spoluautor studie a profesor na Čínské vědecko-technické univerzitě.

Image

Čtěte také

Bouře ve Sluneční soustavě: Uragány na Neptunu dvakrát rychlejší než zvuk

Před necelými dvaceti lety se odborníkům podařilo vyšlechtit hybridního kanice. Hybrid, který se označuje jako kanic TGGG (Tiger Grouper-Giant Grouper nebo také Sabah grouper) vznikl křížením kanice hnědoskvrnného (Epinephelus fuscoguttatus) a kanice obrovského (Epinephelus lanceolatus). 

Vzniklý hybrid se dnes často chová v akvakultuře. Je ceněný pro velké tělo a rychlý růst, přičemž se s ním lze běžně setkat na rybích trzích v Hongkongu. Jeho přijatelná cena a působivá velikost způsobily, že si kanice TGGG všimli i lidé, kteří praktikují rituál milosrdného vypouštění zvířat zpět do přírody.

Invazní hybrid

Na první pohled laskavý čin a soucitné gesto se do jisté míry podobá vypouštění vánočních kaprů v Česku. Zatímco české kapry čeká ve většině případů smrt, vypouštění hybridních kaniců přináší nepříjemné vedlejší ekologické důsledky, což potvrzuje i nedávný výzkum, který vedla Celia Schunterová z Hongkongské univerzity.

Badatelé použili metodu DNA metabarcodingu, s jejíž pomocí prozkoumali, čím se hybridní kanici TGGG živí v mořském ekosystému. Ukázalo se, že tyto velké ryby jsou výkonnými predátory a živí se různými druhy kořisti, včetně ryb, korýšů a hlavonožců. Podrobnosti výzkumu uveřejnil odborný časopis Reviews in Fish Biology and Fisheries.

„Naše výsledky naznačují, že kanic TGGG není jen tak nějaký introdukovaný nepůvodní druh,“ vysvětluje Schunterová. „Tahle ryba má potenciál razantně narušovat dynamiku živin v prostředí a vyvolávat změny v ekosystému mořského pobřeží.“ Hybridní kanic nemá v oblasti Hongkongu přirozené nepřátele, což je obvykle recept na katastrofu.

Image

Čtěte také

Vypouštěné zlaté rybičky devastují ekosystémy amerických jezer

Oblíbená herečka Leopoldina de Pauli se zásluhou manžela dostala na okraj společnosti. Neprávem! Neměla o jeho machinacích nejmenší tušení, ale to jí nikdo nevěřil. Vždyť si žila v takovém přepychu, a to se neodpouští. Přestože se trápila, manžela milovala do konce života a neřekla o něm špatné slovo. 

Herečkou odmalička 

Leopoldina se narodila do velmi skromných poměrů a odmalička toužila po herecké kariéře. Poprvé stála na jevišti už coby jedenáctiletá v ochotnickém česko-německém Švestkově divadle na Starém Městě. Hrála tu dětské role pod vedením režiséra Pavla Švandy ze Semčic, který se později jako dramaturg a režisér Prozatímního divadla vypracoval v jednu z nejvýznamnějších divadelních osobností své doby. 

Leopoldina vystudovala dívčí lyceum a poté se už hodlala věnovat výhradně herecké profesi. Protože se jí v Praze nedařilo získat rozumné angažmá, díky skvělé němčině se uchytila v německých divadlech. Nejdříve působila v Liberci, pak v Teplicích, a nakonec pět let v elitním vévodském dvorním divadle v Dessau. Získala tu skvělé renomé, toužila však přece jen po domácím českém publiku. 

A usmálo se na ni štěstí. Dostala možnost pohostinsky vystupovat na scéně Prozatímního divadla. Debutovala tu na konci roku 1873. Brzy si ji všichni oblíbili, i když občas kritika zmiňovala její nedokonalou výslovnost, kterou způsobilo dlouhodobé působení v německém prostředí. Nicméně Leopoldina si brala výtky k srdci a pracovala na sobě. Přesto nic nenasvědčovalo tomu, že by jí vedení divadla hodlalo nabídnout trvalé angažmá, po němž ona tolik toužila. 

Při jejím posledním představení ji diváci překvapili. Tak moc aplaudovali a nechtěli ji pustit z jeviště, až tím vlastně přinutili vedení divadla, aby Leopoldinu trvale angažovali. Nemuseli litovat. Publikum ji milovalo! Do divadla se nechodilo na konkrétní představení, ale na Leopoldinu de Pauli.

Těžký život 

Přesto se objevily problémy. Herectvo dostávalo mizerné platy a většina honorářů padla na pořízení kostýmů. A tak Leopoldina, stejně jako její kolegové a kolegyně, sváděla trvalý boj o zvýšení platu. Většinou bez valného výsledku. Proto bylo pro mnohé herečky důležité, aby se dobře vdaly. Leopoldina se provdala až ve svých sedmatřiceti letech v roce 1884. To už byla členkou Národního divadla, kam přešel celý soubor působící v Prozatímním divadle. Jejím vyvoleným se stal o devět let mladší Josef Ort, který se po vystudování obchodní akademie vypracoval z pokladníka až na vrchního účetního Svatováclavské záložny. Dělal dojem solidního mladého muže a Leopoldina se domnívala, že bude po hmotné stránce zajištěná. Svého muže milovala a její štěstí korunovalo necelý rok po svatbě narození syna Josefa. 

Koncem roku 1887 přišel Josef Ort domů se zprávou, že vyhrál nejvyšší výhru ve vídeňské loterii. Přišel si tak na 169 642 zlatých! Ortovi se tím ze dne na den vyhoupli mezi nejbohatší Pražany. Josef Ort pořídil v Praze tři domy, což samozřejmě vyvolalo velkou závist. Leopoldina se starala o syna, vedla domácnost, reprezentovala manžela, a ještě k tomu hrála v divadle. A pak došlo v rámci šetření ke snížení gáží některým umělcům. To se dotklo i Leopoldiny. I když vždycky tvrdila, že by bez divadla nemohla žít, rozhodla se odejít na odpočinek. Výše penzí nebyla pevně daná. V případě Leopoldiny šlo o 640 zlatých, protože ředitel Šubert usoudil, že má bohatého manžela a víc nepotřebuje. 

Ctižádostivý manžel 

S divadlem se rozloučila s velkou pompou. Neuvědomovala si, že předčasně opustila povolání, které tolik milovala a v němž se plně umělecky realizovala. Nyní se stala maminkou a manželkou na plný úvazek. Zřídila si přepychový salon, v němž přijímala nejen své kolegy, ale i nejvýznamnější osobnosti své doby. Byla oblíbenou hostitelkou, stejně srdečnou a přející jako dříve. Penzi si ukládala a za pět let si našetřila na vilku v Dobřichovicích, která se stala letním rodinným sídlem. 

Věnovala se i filantropii, což pomáhalo zvýšit prestiž jejímu manželovi. Ten se prezentoval jako štědrý, ale skromný mecenáš a velký vlastenec. Angažoval se v různých vlasteneckých spolcích, do nichž velkoryse přispíval, zčásti okázale, zčásti anonymně, ale vždy tak, aby se vědělo, že byl anonymním dárcem právě on. Podporoval mladočeskou stranu a v roce 1900 se stal i městským zastupitelem. 

A pak přišla osudná sobota 22. března 1902. Josef Ort cestoval po pracovní době vlakem do vily v Dobřichovicích. V kupé seděl s paní Víškovou, manželkou vinohradského starosty. Najednou se mu ve vinohradském tunelu udělalo nevolno. Ačkoli paní Víšková na další zastávce přivolala pomoc, když ho vynesli z vlaku, lékaři už jen konstatovali smrt. O události ihned informovali Leopoldinu, která manželovo tělo vyzvedla a vystavila ho v salonu na katafalku. 

Zpráva o Ortově smrti se rychle roznesla. Leopoldina přijímala stovky kondolencí, protože její manžel byl váženým občanem. I pohřeb proběhl ve velkém stylu se všemi poctami. Kostel sv. Štěpána praskal ve švech, přišli se rozloučit všichni, co v Praze něco znamenali. Hlavní řečník nad hrobem velebil Ortovu pracovitost, nezištnost a obětavost. Jenže pohřbem to teprve začalo… 

Kolosální skandál

V kapsách nebožtíka se našlo 1924 zlatých v hotovosti, 185 zlatých ve zlatě, jedna obligace a 32 směnek. Ačkoliv bylo známo, že s sebou nosí větší obnosy, takovou sumu s sebou ani největší boháči nenosili. Krátce nato se po Praze rozšířila šeptanda, že v záložně, kde Ort pracoval, se děly podivné finanční machinace. Při zběžné první kontrole byl odhalen schodek 17 tisíc rakousko-uherských korun, který měl na svědomí právě Josef Ort.

Leopoldina manželův první dluh uhradila, i když by za ty peníze mohla pořídit třetinu domu v Praze. Následné kontroly ale objevovaly další a další ztráty. Navzdory obstrukcím vyšších úředníků se vyšetřovalo dál. 

Zevrubná revize účetnictví odhalila obrovské množství úmyslných podvodů v účetních knihách, nejen v té, kterou měl Josef Ort trvale zamčenou ve svém stole. Tyto krádeže byly prováděny celkem primitivním způsobem, který mohl být komukoli patrný při pohledu do účetních knih. Ty ale nikdo nekontroloval. 

Ort v tom nejel sám. Zjistilo se, že o podvodech věděli i jeho nadřízení, kteří se na nich později sami také podíleli. Revizory záložny, kteří by tyto machinace lehce odhalili, upláceli. A oni se dali. Skandál se už nedal ututlat. Případ se dostal na veřejnost a před soud. A proces se vlekl mimořádně dlouho. Bylo předvoláno více než šedesát svědků a čtení obžaloby trvalo několik dní. 

Vyšetřování ukázalo i jinou stránku hlavního obžalovaného. Josef Ort si potrpěl na večírky, na nichž nechyběly příslušnice něžného pohlaví, které samozřejmě financoval. Dostal tedy punc nejen defraudanta, ale i záletníka. Leopoldinu několikrát vyslýchali. Soudce sice uvěřil, že o ničem nevěděla, nicméně u veřejnosti ztratila veškerou důvěru. Žila si několik let v přepychu, a to se v české společnosti neodpouští! Stáhla se tedy do ústraní a živila se soukromými hodinami herectví. 

Pražské domy včetně zařízení musela Leopoldina prodat, aby alespoň část dluhů umořila. Ani to nestačilo. Slíbila, že se bude snažit manželovy dluhy splatit. Nechala si pouze vilku v Dobřichovicích, svou divadelní penzi a malý kapitál, aby mohla podporovat syna na studiích. Trápila se, i když na veřejnosti nedala nic znát a nikdy neřekla o manželovi křivé slovo. 

Uprostřed stěhování do venkovské vilky náhle onemocněla. Nepomohli ani tři lékaři, kteří se u ní vystřídali. Druhý den dopoledne zemřela… Co se stalo? Trpěla na žlučové kameny a měla i srdeční problémy. Její tělo ale strádalo jak po stránce fyzické, tak hlavně po té psychické. Snad nejvíce však vykonaly pravidelné útoky na její osobu. Byla nařízena soudní pitva, která měla vyloučit sebevraždu či cizí zavinění. Ani jedno se nepotvrdilo. Přesto na veřejnosti stále kolovaly zvěsti, že si sama sáhla na život. Nebyla to pravda, Leopoldina zemřela na výron krve do mozku ve věku šestapadesáti let…

Image

Čtěte také

Švindl za dvacet milionů: Kdo je otcem podvodného Ponziho schématu?

Horko, bahno, džungle a moskyti – to bylo vlastně všechno, co našli Japonci na Guadalcanalu, který obsadili v květnu 1942. Co činilo tento Bohem zapomenutý ostrov zajímavým, byla jeho poloha: díky tamnímu letišti mohli přerušit spojení Austrálie se Spojenými státy a dokončit obsazení Nové Guineje, o niž sváděli se Spojenci urputný boj. Císařští vojáci proto ihned začali na severu Guadalcanalu budovat leteckou základnu. 

Během této fáze války se zdálo, že říše vycházejícího slunce nezadržitelně expanduje po celém tichomořském regionu. Poté, co se Japoncům podařilo vybudovat základnu v Rabaulu na severním cípu Nové Británie, zamířili dále na Šalamounovy ostrovy. Američtí stratégové si však také dobře uvědomovali význam ostrova. Po měsících defenzivy a ústupu se rozhodli přejít do protiútoku právě zde. Boj se měl rozvinout v brutální střetnutí za těch nejnepříznivějších podmínek – a stát se předzvěstí konce velmocenských snů Tokia.

Odklon k defenzivě

Ještě před bitvou o Guadalcanal utrpěli Japonci v Pacifiku první těžké porážky. Na začátku června 1942 ztratili v bitvě u Midway čtyři velké letadlové lodě. Poté museli změnit útočnou strategii na defenzivnější. Chtěli posílit a reorganizovat svou flotilu za linií vedoucí od Aleutských ostrovů na severu přes Marshallovy ostrovy až k Nové Británii. Aby bylo možné tuto oblast účinně bránit a zároveň si zachovat nástupní prostor pro další ofenzivu, měla letiště podél této linie zajišťovat vzdušnou nadvládu. 

A právě k tomuto účelu se jevil jako ideální Guadalcanal. Ale i přes jeho nesmírný význam bylo na ostrově umístěno jen několik armádních jednotek, dohromady asi kolem 1 000 mužů. Kromě toho se zde nacházelo asi 2 800 dělníků, převážně nuceně  rekrutovaných, kteří budovali letiště. V této části Šalamounových ostrovů zkrátka císařovi generálové nepřátelský útok neočekávali.

Invaze začíná

Japonští vojáci proto kladli jen slabý odpor, když ráno 7. srpna vypuklo nad ostrovem peklo: americké lodě z Task Force 61 zasypaly nepřátelské pozice palbou z děl, načež se 11 000 mužů z 1. divize námořní pěchoty generála Alexandera Vandegrifta začalo vyloďovat u řeky Tenaru poblíž letiště. To se Američanům podařilo dobýt už druhého dne. Dostalo jméno Henderson Field na počest majora letectva námořní pěchoty Loftona Hendersona, který padl v bitvě u Midway, a v následujících bojích se stalo důležitým pilířem americké obrany. Jen o pár dní později, 12. srpna, zde přistálo první letadlo, průzkumný létající člun PBY Catalina. 

Přeživší Japonci se museli s velkými ztrátami stáhnout do vnitrozemí ostrova. Letiště bylo nyní připraveno přijmout větší počet strojů – 20. srpna přilétlo z letadlové lodi USS Long Island 19 stíhaček F4F Wildcat a 12 bombardérů SBD Dauntless. O dva dny  později dosedly na plochu letiště upravovaného mezitím ženisty stíhací airacobry a v následujících měsících je využívaly i bombardéry Boeing B-17.

Promarněná příležitost

Když první zprávy o invazi dorazily na Rabaul, nejbližší japonské základny vzdálené 900 km, byl to pro velení šok. Okamžitě vyslalo do oblasti část loďstva, načež se 8. a 9. srpna odehrála první z řady námořních bitev – u ostrova Savo. Narychlo připlouvající japonské lodě včetně pěti těžkých křižníků způsobily Spojencům velké ztráty. Čtyři jejich křižníky šly ke dnu a další byl vyřazen z boje. Viceadmirál Guniči Mikawa ale nevyužil příležitosti přesunout se k bezbranným transportním lodím protivníka, které stále pokračovaly ve vyloďování jednotek. Přestože dosáhl vítězství, svým rozhodnutím stáhnout se si vysloužil ostrou kritiku. Kvůli obavě, že na něj po rozednění zaútočí letadla, propásl skvělou příležitost zasáhnout proti invazní flotile – příležitost, která se už nikdy neměla opakovat.

Teprve 21. srpna zahájila japonská posádka na ostrově protiútok, Američané se ovšem do té doby stihli okolo Hendersonova letiště zakopat. Odpočinutí a dobře opevnění čekali na úder nepřítele. Následující bitva u řeky Tenaru se pak vyvinula v předzvěst toho, čemu budou mariňáci čelit v nadcházejících měsících. Vojáci 28. pěšího pluku, jemuž velel plukovník Kijonao Ičiki, měli už bojové zkušenosti z Číny a původně se s nimi počítalo pro invazi na atol Midway. Místo toho měl nyní Ičiki na rozkaz generálporučíka Harukiči Hjakutakeho, velitele 17. armády v Rabaulu, dobýt s částí svého pluku Hendersonovo letiště.

Proti přesile

Plukovník Ičiki, jehož 917 mužů přivezly na Guadalcanal torpédoborce 19. srpna, ale podcenil početní stav Američanů. Perimetr kolem výběžku Lunga Point a letiště hájilo asi 11 000 mariňáků. Ičiki se rozhodl  zaútočit 21. srpna v časných ranních hodinách na východní straně perimetru Lunga. Američanům se naštěstí právě včas dostalo varování od domorodého zvěda, takže se stihli na odražení nepřítele připravit a Japoncům způsobili těžké ztráty. Ti se však nevzdali a zaútočili postupně ještě v dalších třech vlnách v nepřehledném terénu ústí řeky Tenaru. Japonské ztráty činily asi 800 padlých, zatímco 1. pluk námořní pěchoty přišel o čtyři desítky mužů. Sám plukovník Ičiki při závěrečné zteči padl, podle některých zdrojů však při vědomí ponižující porážky spáchal sebevraždu – seppuku.

Mezitím mířily na Guadalcanal další japonské jednotky, přičemž transport chránilo několik válečných lodí včetně tří letadlových, dvou bitevních, 16 křižníků a 25 torpédoborců. Svazu velel admirál Isoroku Jamamoto, jehož primárním cílem bylo najít a zničit nepřátelské letadlové lodě. Ty se po bitvě u ostrova Savo stáhly do bezpečnější vzdálenosti od ostrova, takže je Japonci neobjevili a místo toho vyslali letadla k útoku na Hendersonovo letiště. 

Američanům se naopak podařilo protivníkovy nosiče objevit, načež z paluby USS Saratoga ihned odstartovaly tři desítky bombardérů k útoku na letadlovou loď Rjúdžó, kterou potopily. Japonské letouny pak zasáhly USS Enterprise a poškodily ji. Nicméně Američané dokázali potopit i jednu transportní loď a torpédoborec, načež se Jamamoto rozhodl od vylodění posil na Guadalcanalu upustit a s celým svazem se z oblasti stáhl.

Tokijský expres

Po této porážce, která se odehrála 24.–25. srpna, přešli Japonci na přepravu jednotek a zásob pomocí rychlých torpédoborců, které je přivážely na Guadalcanal výhradně v noci. Tato efektivní dopravní cesta se zapsala do historie jako „Tokijský expres“. Začátkem září takto dorazilo na ostrov kolem 5 000 mužů a velení nařídilo další útok. Ale císařští vojáci nedokázali zvítězit ani v bitvě o hřeben Lunga (Lunga Ridge), který později Američané přezdili na Krvavý či Edsonův hřeben. 

Generálmajor Kijotake Kawaguči, jenž byl jmenován velitelem všech japonských sil na ostrově, rozdělil své muže a pokusil se ovládnout letiště koordinovaným nočním útokem ze tří stran. Od 12. do 14. září Japonci útočili proti dobře zakopaným Američanům na Krvavém hřebeni. Obrana však držela a útočníci nedokázali dobýt její pozice; v boji se vyznamenal především 1. prapor Marine Raiders pod velením plukovníka Merritta A. Edsona – právě po něm získal pahorek další přezdívku. Tito „nájezdníci“ představovali jednu z prvních amerických speciálních jednotek a způsobili Japoncům těžké ztráty. Kawagučiho muži se nakonec museli stáhnout k řece Matanikau, asi osm kilometrů západně od Hendersonova letiště.

Američané využili svého úspěchu v obraně a pokusili se jej rozvinout. Poté, co jim dorazily posily v podobě 7. pluku námořní pěchoty, zaútočili mezi 23. zářím a 9. říjnem na 2 000 Japonců. Zahnali nepřítele zpět za řeku a poté zajistili její východní břeh.

Image

Čtěte také

Rozhodující bitvy druhé světové války: Pohřebiště japonských letadlovek

Dokončení: Bitva o Guadalcanal: Krvavé střetnutí, které zlomilo japonské císařství (vychází v neděli 26. ledna)

Jedno z nejkrásnějších míst jižní Moravy se může pochlubit nejen vínem, ale také půvabnými architektonickými památkami. Nejvýraznější dominantou Pavlovských vrchů a Pálavy je Mikulov. Původně hrad a rodové sídlo Lichtenštejnů přestavěli další majitelé na renesanční a posléze barokní zámek. Jenže ani tato idylická krajina nezůstala stranou dějin. Když v 16. století hrozilo turecké nebezpečí, šlechta začala rychle opevňovat svá sídla. Útoky na jižní Moravu na sebe nenechaly dlouho čekat… 

Nevídaná krutost 

V roce 1560 koupil mikulovský zámek za 60 tisíc uherských tolarů maďarský magnát Ladislav Kereczenyi z Kanyaföldu. Vlastnil ho jen nějakých patnáct let, ale právě s jeho pobytem se pojí událost, která ve své době pravděpodobně neměla obdoby. 

Kereczenyi byl bezesporu otrlý voják, který si nikdy nebral servítky a pro ránu nešel daleko. Ačkoli se o něm nezachovalo příliš mnoho známých faktů, lze se i na základě nepatrných indicií domnívat, že se na Turky doslova těšil, protože předpokládal, že násilnosti a vojenské střety uspokojí jeho krutou povahu. Svoji „lásku“ k válce a zabíjení předával i svému synu Kryštofovi. Připomínal mu, že dobrý voják musí stejně počítat s vítězstvím jako s porážkou, se životem stejně jako se smrtí. „Na nepřítele musíš vystřelit dříve a přesněji než on,“ nabádal syna. A protože ve válkách uvykl nesmiřitelnosti s nepřítelem, vštěpoval Kryštofovi, že nejlepší je učit se střelbě na ty terče, které se pohybují. 

Při tureckém obléhání Mikulova se Kereczenyimu podařilo „ulovit“ celou řadu zajatců. Nechával je přivážet na hrad a osobně je přivazoval ke kůlům, které dal speciálně pro tuto příležitost zabudovat do země na hradním nádvoří. A mladý Kryštof se brzy ukázal jako syn hodný svého otce. Střelba na živé terče, to bylo něco úplně jiného než střílení na vyřezávané dřevěné figury. 

„Miř na nohy,“ volal otec. „Teď pusť tětivu.“ 

Šíp zasvištěl vzduchem a nebohý zajatec zařval bolestí. Z roztržené látky nad kolenem se mu pod zabodnutým hrotem začal řinout proud krve. „Dobrá trefa… A teď na pravou paži,“ zněl další povel otce. Zasvištěl další šíp. Trefa to byla opět výborná. Řvaní se změnilo v bolestné úpění. Zajatec začal omdlévat.

„Chválím tě, teď ale miř na srdce,“ přikázal synovi. Tentokrát však chlapec minul a šíp se nebožákovi zabodl do míst těsně pod levou klíční kostí. „Špatně, miř znovu a přesněji, tentokrát mezi oči… A vezmi si na to jinou kuši,“ velel Kereczenyi dále. 

Hrůzné divadlo pokračovalo. Oběma dalším živým terčům, přivázaným ke kůlům, se podlomila kolena v očekávání svého osudu. Ale to už jejich druh nebyl naživu. Kryštof mezitím opět zacílil a tentokráte se nemýlil. Ten den vyletělo ještě několik šípů. Vojáci poté těla nebohých tureckých vězňů odvázali a pohodili je do rokle pod hradem. Ostatně, mrtvol tam už leželo povícero…

Zlaté výkupné 

Jednou se mezi zajaté turecké vojáky dostal i syn mocného paši, na kterého měl Kereczenyi zvlášť spadeno. Jednoho krásného letního rána přišla řada i na něj. Oblečený do přepychových šatů, kterým ani vězení neubralo na lesku, netušil, co ho na mikulovském hradě čeká. Naivně se domníval, že s ním uherský hejtman chce jednat o podmínkách tureckého odchodu. Nabízel hejtmanovi za svoji svobodu nemalé výkupné. Krutý šlechtic v duchu váhal mezi zabijáckou vášní a představou tučné prebendy. Touha po mamonu se nakonec ukázala silnější. „Do živých terčů budeme střílet příště,“ oznámil svému synovi. 

S mladým šlechticem smluvil částku, za kterou ho byl ochoten propustit. Nebyla malá, ale vzácný život za ni určitě stál. Než však turecký sluha donese smluvený obnos, zůstane mladík v Kereczenyiho vězení. Získal lhůtu do rána příštího dne. Hejtman si mnul ruce, jak to všechno pěkně probíhá a jak na mladém Turkovi vydělá slušnou sumičku…

Následující ráno stál Kereczenyi netrpělivě na hradbách. Po jezdci však ani vidu, ani slechu. Rozčílil se k nepříčetnosti. Nechal vězně vyvést z cely a přivázat ke kůlu. Kryštof už už natahoval tětivu, když vtom se ozvalo bušení na hradní bránu. Posel se vřítil na nádvoří těsně před tím, než Kryštof vystřelil. Před hejtmana položil váček s penězi. 

Kereczenyi pokynul synovi, ať zastaví střelbu. Z váčku si s potěšením sypal zlaté mince na dlaň, unesen jejich zvukem a třpytem. Jenže Kryštof vzal kuši a bez otcova povelu vystřelil. Mistrovsky. Se zkrvácenou hlavou klesl mladý Turek k zemi… 

„Jsi pašák, synku,“ poznamenal hejtman. „Vrátím ho pašovi mrtvého, stejně nebylo dohodnuto, v jakém stavu ho dostane.“ Mrtvolu odvázali do kůlu a přehodili ji přes Turkova koně. „Odvez ho zpátky svému pánovi. A že ho pozdravuju,“ neopomněl jízlivě dodat Kereczenyi. 

Na hrubý pytel hrubá záplata 

Brzy nato Turci odtáhli od Mikulova a po nějakém čase oblehli město Györ. K jeho obraně povolali právě Kereczenyiho. Ačkoli se jeho vojáci udatně bránili, Turci prolomili městské hradby a valili se do města. Uherští vojáci houfně prchali z města. Turci jich mnoho pochytali a ani netušili, že mezi nimi lapili i vraha syna jejich paši. Protože byl oblečen v důstojnickou uniformu, přivedli ho přímo do pašova stanu. Ani Kereczenyi nevěděl, s kým „má tu čest“. Pašovi nabídl za své propuštění slušné finanční vyrovnání. Turecký velitel zpočátku váhal, pak však na nabídku přistoupil. Shodou náhod byla cena stanovena ve stejné výši, jakou si určil Kereczenyi za pašova syna. 

Když mu podával váček s penězi, pašův obličej náhle zesinal. Poznal svůj majetek. Stanem se ozval příšerný smích. „Mám tě, vrahu mého syna, konečně jsem tě dopadl,“ volal šíleným hlasem. Hejtman bledý jako stěna padl na kolena a blekotavě prosil o milost. 

Té se mu samozřejmě nedostalo. Nejprve byli bez slitováni pobiti všichni hejtmanovi mužové. Kereczenyiho potom svázali a odvedli k jakési sluji. Když uvnitř zažehli louče, vrah uviděl nabalzamované tělo pašova syna. „Rozluč se s ním a pros svého boha o odpuštění. Snad se nad tebou tvé křesťanské nebe smiluje,“ zněl pašův nesmlouvavý hlas. 

Ještě téže noci nacpali hejtmana do bečky páchnoucí po kyselém zelí. Svrchu na ni přitloukli poklop a po celém jejím obvodu natloukli desítky hřebů. Potom kulili bečku k Dunaji a nakonec ji do vody svrhli. Zda byl v té době Kereczenyi ještě živ, či už vykrvácel z četných rad od hřebů, se již nikdo nedozví. Voda v Dunaji smyla zločin i pomstu…

Image

Čtěte také

Kříž pod vládou půlměsíce (1): Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?