Tento špion byl legendou již za svého života, o jeho činnosti se šířily takové zkazky, že ještě dnes bývá leckdy považován za jakéhosi Jamese Bonda své doby! Pravda je sice odlišná, pro nepřátele napoleonské Francie ovšem představoval skutečné a značné nebezpečí. 

Pašerákem od píky 

Charles Louis či Karl Ludwig Schulmeister (1770–1853) pocházel z Neufreistettu na území tehdejšího Bádenska. Syn pastora zpočátku pracoval jako okresní aktuár v Korku, záhy však místo opustil, využil revolučních zmatků ve Francii a dal se na pašeráctví. Nebyl zdaleka sám, podloudnictví kvetlo v celém Porýní. Po vyhlášení války mezi Francií a Rakouskem a při tehdejších chudých sklizních představovalo sice nebezpečnou, leč rychlou cestu ke zbohatnutí. Schulmeister si to záhy uvědomil. Četné ostrůvky a písčiny, jimiž byl Rýn v jeho kraji poset, znal jako své boty. 

Postupoval v pašerácké hierarchii od píky: postupně špehoval celní hlídky a stanice, sloužil jako předsunutá hlídka a průvodce pašeráckých konvojů, sám pašoval. Brzy vykonával tuto činnost ve velkém a položil tak základy svého značného jmění. Schopného, inteligentního a bezohledného pomahače si brzy všimli štrasburští pašeráčtí podnikatelé, takto řádní a vážení členové obchodní komory. Když se v roce 1797 usadil ve Štrasburku, získal vlastní pašeráckou organizaci, navenek přitom vedl malý koloniál a obchodoval s tabákem. 

Ve službách Francouzů 

Tehdejší operace francouzské Rýnské armády v letech 1796–1797 změnily Schulmeisterovi život. Do služeb Francouzů ho přivedl velitel eskadrony, budoucí Napoleonův důvěrník a jakýsi náčelník vojenského zpravodajství Anne-Jean-Marie-René Savary. Schulmeisterův význam byl v kontextu přechodu Francouzů přes Rýn evidentní – ze své podloudnické činnosti znal brody a průchody, byl schopen vyzvídat i za nepřátelskými liniemi. Známosti z časů jeho aktuárského působení, jazykové znalosti a politická neangažovanost mu umožňovaly vytvořit si vlastní síť a provádět výzvědné operace. Nová generace francouzských velitelů správně vystihla důležitost tohoto druhu lidí, znalých území, na němž se měla armáda pohybovat. 

První Schulmeisterovy kroky na poli špionáže přitom zůstaly v tehdejších „odborných kruzích“ zcela nepovšimnuty, čehož později obratně využíval a mátl stopy, byť realitu nezakrýval úplně. Vyzvědačství se začal věnovat výlučně v roce 1804, kdy jej krajan a Napoleonův pobočník Jean Rapp v Paříži představil Napoleonovi. Schulmeister vstoupil do armády a byl přidělen tehdy již „šéfšpiónovi“ Savarymu. Při své chytrosti a oddanosti Napoleonovi se záhy stal jedním z nejobratnějších agentů a byl pověřován důvěrnými úkoly, které dodnes zůstávají zahaleny tajemstvím. 

„Majstrštyk“ v Ulmu 

Proslul hned svým prvním doloženým „majstrštykem“ na počátku Napoleonova tažení roku 1805, které skončilo u Slavkova. Dlužno předeslat, že k jeho nesporným schopnostem podle všeho patřilo i herecké umění – dokonalé nalíčení, převlek i změna chování a vystupování, které jej navzdory jeho nápadně zrzavé kštici měnilo k nepoznání. 

12. října 1805 pronikl Schulmeister v převleku do Ulmu, kde otálela rakouská armáda podmaršála Karla Macka von Leiberich v očekávání ruské spojenecké armády, nemajíc ani potuchy, že se na ni valí armáda francouzská. Schulmeister se v Ulmu vydával za rakouského špiona, několikrát se setkal se samotným Mackem a ten jej dokonce představil svým důstojníkům jako jednoho z nejdůvěryhodnějších agentů, který mu poskytl velmi přesné informace. 

Schulmeisterova akce byla takřka klasickou dezinformační kampaní. Ve svých hlášeních Mackovi dovedně míchal pravé dokumenty francouzského generálního štábu s vlastními výmysly, například že v Paříži dojde ke státnímu převratu, Napoleon bude svržen a jeho armády brzy odtáhnou. Dokonce k tomu nechal vyrobit falešné noviny. Cílem bylo zdržet Rakušany v Ulmu, dokud je Francouzi neobklíčí. Když získal pas pro volný pohyb mezi rakouskými liniemi, přešel je a předal všechny, tentokrát zcela pravdivé informace Francouzům. 

Bystrý měšťan 

Rueff Savary využil jeho uvedení do rakouských kruhů a vyslal jej ke štábu podmaršála Maximiliana Merveldta do Braunau. Schulmeister se totiž zrovna náhodou setkal s rakouským poručíkem Rulzkim, dřívějším kamarádem údajně z Itálie (není však spolehlivě doloženo, že by Schulmeister kdy byl v Itálii), který právě nesl Merveldtovi depeši. Schulmeister se opět začal vydávat za rakouského špiona a důvěřivý Rulzki jej vzal s sebou. Merveldtovu důvěru a rovněž pas získal, když jej podrobně informoval o postavení Francouzů. Nezpůsobil jim žádnou velkou škodu: všichni v Braunau už věděli, že Francouzi pochodují na Vídeň. Právě při této misi Schulmeister utrpěl jeden z nemnoha nezdarů. V jakési hospodě v Linci narazil na měšťana Johanna von Rueff, prchajícího z Braunau před Francouzi. 

Rueff byl zcela bez prostředků, nadával na neschopnost rakouské vlády a zjevně nevěděl, co si počít. Schulmeister toho využil a přemlouval ho, aby vstoupil do francouzských služeb, čímž se prý finančně zabezpečí. O špionáži přitom nejspíš nepadlo ani slovo, na to byl Schulmeister jistě příliš opatrný. Rueff však v Schulmeisterovi špiona vycítil a udal ho. Rakušané ho ihned zatkli a našli u něj i usvědčující papíry. Zároveň zatkli i jeho společníka, jistého Rippmanna, který měl předat Schulmeisterovy zprávy Savarymu. 

Přistižení špioni se tehdy stejně jako za každé války okamžitě stříleli, Schulmeistera však prozatím zachránily pasy od obou rakouských podmaršálů i to, že ho Rakušané pokládali za důležitého agenta, který toho určitě mnoho ví. Spolu s Rippmannem jej tedy převezli do Vídně, kde zevrubné výslechy vyústily v tento závěr: „Jelikož Schulmeister je i podle vlastních slov zřejmě dvojitým agentem, jeho odsouzení závisí na zjištění, které straně podával přesné informace a kterou informoval nepravdivě. Tuto otázku mohou zodpovědět pouze rakouští generálové, na něž se odvolává.“ Přičemž nezjistili, že právě on je onen „Monsieur Charles“, jak si dával s oblibou říkat a jak byl po Ulmu již znám i v rakouské armádě. 

Velká kariéra 

Před postupujícími Francouzi byli zatím oba zadržení odesláni do pevnosti v Olomouci. Eskorta však úkol nesplnila. Protože hlavní cesty blokovaly ustupující armády, bylo nutno putovat za nevlídného říjnového počasí pěšky postranními cestami a oklikami. Vojáci toho po dvou dnech měli dost, a tak oba zajatce na jedné zastávce obrali o všechno, zmlátili do bezvědomí a šli po svých. Když se oba agenti vzpamatovali, rozhodli se k návratu do Vídně, k níž se již blížili Francouzi, ale z opatrnosti se rozdělili. Schulmeister dorazil do Vídně ještě před Francouzi, tři dny se skrýval a pak vyhledal Savaryho, který jej již pokládal za mrtvého. Rippmann měl na útěku smůlu, zabloudil, byl dopaden a v bídném stavu převezen do polního špitálu ve Fulneku, kde podle všeho zemřel, aniž byl vyslechnut. 

Napoleonovým výnosem byl „Monsieur Charles“ jmenován vídeňským vrchním policejním komisařem. Tuto funkci vykonával od poloviny listopadu 1805 do poloviny ledna 1806 a s minimálními silami zajistil ve městě klid a pořádek. Dopustil se však chyby, že zůstal ve Vídni i po odchodu francouzských vojsk. Rakušané ho v březnu 1806 zatkli a drželi ve vězení až do konce července. Opět jej neidentifikovali, poodkryli však jeho systém. Z té doby se zachoval jeho popis: Výška 5 stop 1 palec, štíhlá postava, vlasy a obočí ryšavé, malé živé oči, mluví německy, francouzsky, latinsky, anglicky, italsky; výraz drzý. 

Schulmeister se po propuštění vrátil do Francie, zakoupil panství Meinau u Štrasburku a usadil se tam. V letech 1806–1809 osvědčeného Schulmeistera ještě několikrát povolali do služby, na podzim roku 1808 například při jednání v Erfurtu zodpovídal za osobní bezpečnost obou panovníků – Napoleona i cara Alexandra. Po uzavření míru se oficiálně stáhl do ústraní, v letech 1810–1814 žil s manželkou a dvěma dcerami na svých panstvích a užíval si nabytého majetku, neboť byl za své služby odměňován vskutku štědře. Přitom však pravděpodobně nadále pracoval pro Savaryho, tehdy již ministra policie. Zejména německý tisk o něm šířil nejrůznější fámy, z nichž se zrodila skutečná psychóza. 

Od mecenášství k trafice 

Po Napoleonově pádu a po návratu Bourbonů se ho marně snažila dopadnout královská policie, Rakušané i Prusové po něm neustále pátrali ještě po Waterloo. Rakouská policie ho tehdy dokonce hledala ve Vídni, neboť jej podezřívala, že odtud má z Napoleonova rozkazu unést jeho syna. Nakonec jej v červenci 1815 dopadl ve Francii pruský maršál Gebhard Leberecht von Blücher. 

Schulmeister si několik měsíců pobyl v pruském vězení, ale soudní vyšetřování proti němu nakonec bylo zastaveno. V listopadu byl propuštěn, vrátil se do Francie a stáhl se definitivně z veřejného života. Na svém dalším zámku Piple pořádal okázalé slavnosti a díky svému nahromaděnému bohatství pomáhal potřebným a sponzoroval umělce. Jeho další, již zcela civilní a legální podnikání však bylo neúspěšné, dosavadní známí se mu začali vyhýbat, byl nucen prodat svá panství i podíly v pařížských hernách a bádenských lázních, většinu jmění převedl na dcery, zbytek utratil a ke konci života byla jeho jediným zdrojem příjmů trafika ve Štrasburku.

Přesto si až do konce zachoval důstojné a přívětivé vystupování i upravený zevnějšek, připomínající ponejvíce úctyhodného notáře. Mezi sousedy byl „tatík Schulmeister“ oblíben, nebyl však rád, když se mu připomínala jeho zpravodajská minulost, nejraději se uváděl jako bývalý armádní vrchní komisař, což bylo postavení všeobecně vážené a dalo se pod ním představovat cokoli. Schulmeister zemřel jako třiaosmdesátiletý kmet, aniž kdy dostal řád Čestné legie, po němž tolik toužil, ale který mu Napoleon odepřel. Dva roky před smrtí se Schulmeisterovi dostalo pouze té morální satisfakce, že jej při své cestě do Štrasburku navštívil francouzský prezident, tedy Napoleonův synovec, pozdější Napoleon III.

Image

Čtěte také

Kráska v nesnázích: Mata Hari měla raději zůstat u tancování

Silný rádiový zdroj Cassiopeia A v souhvězdí Kasiopeji je pozůstatkem supernovy, která explodovala ve vzdálenosti asi 11 tisíc světelných let od nás. Když záření takové exploze zasáhne okolní mezihvězdný materiál, způsobí, že začne rovněž zářit. V takovém případě vzniká světelné echo, které bývá atraktivním cílem pro teleskopy.

Před lety pozoroval světelné echo v okolí pozůstatku supernovy Cassiopeia A americký vesmírný infradalekohled Spitzer. Nedávno se na stejné místo zaměřil i Webbův dalekohled se svojí kamerou NIRCam (Near-Infrared Camera), který podobně jako Spitzer pozoruje vesmír v oblasti infračerveného záření.

Světelné echo u pozůstatku supernovy

Webbův dalekohled odhalil fantaskní delikátní struktury kosmického prachu a plynu, které obklopují pozůstatek supernovy Cassiopeia A. Jsou to těsně uspořádaná vlákna a plochy, jejichž tvary jsou patrné v měřítku méně než setiny světelného roku (400 AU). Pro srovnání, vzdálenost oběžné dráhy Neptunu od Slunce je asi 60 AU.

„Pozorovali jsme uspořádání podobné vrstvám cibule,“ přirovnává Josh Peek z Institutu vědy vesmírného teleskopu v Baltimoru. „Domníváme se, že podobně vypadají  vnitřky většiny mračen prachu a plynu, která se nacházejí v okolním vesmíru. Zatím jsme je ještě nikdy takto detailně nepozorovali.“

Vědce překvapilo, že jsou mračna tímto způsobem strukturovaná. Vysvětlením by mohlo být, že je takto tvarují magnetická pole, která prostupují vesmírem. Podle Peekova kolegy Armina Resta je to jako astronomický ekvivalent medicínského skenu výpočetní tomografie, který umožňuje studovat mračna prachu a plynu ve třech rozměrech.

Image

Čtěte také

Fantastický snímek hvězdné porodnice Rho Ophiuchi je oslavou prvního výročí dalekohledu Jamese Webba

Pozoruhodné důkazy o dětské práci ve starší době bronzové prezentovala studie vedená Akivou Sandersem z Telavivské univerzity. Tým badatelů ve spolupráci s vědci z Dánského národního muzea analyzoval 450 keramických nádob pocházejících z vrcholné éry království Ebla, jednoho z nejvýznamnějších raných městských států Levanty. Konkrétně se jednalo o výrobnu keramiky ve městě Tel Hamá, jež se nacházelo na jižním okraji zmiňovaného království. 

Pro královské hostiny

Podle otisků prstů a dlaní dokázali vědci odhadnout věk a pohlaví hrnčířů. Zjistili tak, že většinu nalezených nádob – především pohárů a dalších předmětů denní potřeby – vytvořily děti. Zhruba třetina pak byla dílem starších mužů. Keramika z Tel Hamá poskytla řadu poznatků nejen o dovednostech mladých tvůrců, ale také o společenské dynamice doby. S rozvojem měst a rostoucí urbanizací se rovněž centralizovala výroba, přičemž keramické dílny popsaný posun odrážely. Podle odborníků se potom města v království Ebla začala při produkci keramiky spoléhat na dětskou práci. 

V Tel Hamě zpočátku zmíněnému průmyslu dominovaly starší děti, obvykle ve věku kolem dvanácti či třinácti let. Se sílící poptávkou po jednotnější keramice, zejména pro královské hostiny, se ovšem začaly pro výrobu školit také mladší děti. „Od sedmi let se učily co nejjednotnějšímu vytváření pohárů používaných jak v každodenním životě, tak na královských hostinách. Po keramickém zboží panovala vysoká poptávka – zejména právě kvůli hostinám, kde se hojně popíjel alkohol a poháry se často rozbíjely, takže se musely rychle doplňovat,“ dodává Sanders.

Na křídlech fantazie

Do výroby keramiky v Eble se podle analýzy zapojovali chlapci i dívky rovnoměrně, a to zejména za největšího rozmachu království. Studie však odhaluje rovněž osobnější a tvůrčí stránku dětství v uvedené starověké společnosti. Kromě přidělených úkolů vytvářeli malí hrnčíři i drobné figurky a miniaturní nádoby, jež byly zřejmě zcela nezávislé na požadavcích dospělých. „Děti se navzájem učily vyrábět malé postavy a nádoby, nejspíš coby odreagování své kreativity a představivosti,“ uvedl Sanders. „Zdá se, že navzdory pracovnímu tlaku si tak našly způsob vlastního uměleckého vyjádření.“ 

Image

Čtěte také

Dětská práce v metropoli nad Temží: Temné stránky Londýna 19. století

Paleontologové v posledních desetiletích a letech zjišťují, že svět počátku období křídy oplýval nečekanou biodiverzitou. Nešlo přitom jen o dinosaury. Bohatá společenstva se nacházela i pod hladinou tehdejších oceánů. Kanadští paleontologové Dirley Cortésová a Hans Larson z McGillovy univerzity zjistili, že se to týkalo i velkých predátorů, s nimiž se nedá srovnat nic v dnešních oceánech.

Badatelé se zaměřili na ekosystém geologické formace Paja, která vznikla ve spodní křídě zhruba před 130 až 113 miliony let. Tehdy tam bylo horké a mělké moře, na jehož dně se ukládaly pozůstatky mnoha rozmanitých organismů. Dnes se formace Paja nachází v centrální Kolumbii.

Vrcholoví superpredátoři

V dnešních oceánech mají potravní řetězce maximálně pět nebo šest úrovní, od primárních producentů v podobě zelených řas až po vrcholové predátory, jako jsou kosatky, vorvani nebo žraloci bílí. Podle Cortésové a Larsona měl ekosystém formace Paja ještě sedmou úroveň potravního řetězce, kterou tvořila obří monstra.

Šlo o mohutné mořské dravce velikosti autobusu, jako byli někteří pliosauři, například až desetimetrový Monquirasaurus (Kronosaurus) boyacensis. Kořistí těchto obřích dravců byli predátoři, kteří by dnes představovali vrchol oceánského potravního řetězce. Výzkum potravního řetězce formace Paja před časem zveřejnil odborný časopis Zoological Journal of the Linnean Society.

„Pochopení uspořádání druhohorních ekosystémů nám pomáhá zkoumat, jak se ekosystémy vyvíjejí v čase,“ vysvětluje Cortésová. „Snažíme se odhalit strukturu dávných společenstev, která stála na počátku dnešní biodiverzity.“ Formace Paja je k tomuto účelu vhodná, protože jde o jeden z nejbohatších mořských ekosystémů, jejichž stopy se zachovaly do dnešní doby.

Image

Čtěte také

Pliosaurus z Lorraine odkrývá počátek evoluce mořských monster

Stále neexistují spolehlivé informace o tom, kdy (respektive zda) Izrael provedl nějaký jaderný test, byť se jeví jako vysoce pravděpodobné, že malou zkoušku s cílem prověřit fungování designu nukleární zbraně nejspíše uskutečnil. Neoficiální zprávy či odhady expertů nejčastěji soudí, že se tak mělo stát snad mezi roky 1963–1966, že šlo o podzemní test někde v Negevské poušti a že mohlo jít pouze o test implozního mechanismu bomby s nulovým výbušným ekvivalentem. 

Nukleární krize v říjnu 1973

Jisté je, že když 6. října 1973 propukla jomkipurská válka, židovský stát již vlastnil poměrně velký atomový arzenál, jenž zřejmě zahrnoval dvouciferný počet zbraní, a sice letecké pumy a hlavice pro balistické střely Jericho. Mnoho zdrojů navíc tvrdí, že právě v kritických dnech na začátku tohoto konfliktu se svět ocitl strašidelně blízko k překročení „jaderného prahu“. 

Izrael čelil náporu arabských armád, které využily momentu překvapení a nejdříve dosáhly úspěchů, zejména na Sinajském poloostrově a Golanských výšinách. Armáda židovského státu nakonec jejich nápor zastavila a přešla do úspěšné protiofenzivy, ale v těch nejtěžších momentech, kdy osud napadené země takříkajíc visel na vlásku, se možná udělaly určité kroky k takzvané Samsonově volbě. 

Tento pojem odkazuje na biblického siláka, který, spoután a oslepen, na sebe strhl chrám, čímž zabil Filištínské a osvobodil ze zajetí izraelský lid, byť za cenu svého sebezničení. A současně Samsonova volba představuje neoficiální označení izraelské jaderné doktríny. Podle ní by tedy (hypotetická) porážka židovského státu znamenala i konec jeho nepřátel. Proto se říká, že v říjnu 1973 už letouny F-4E Phantom II s nukleárními pumami stály na vzletových dráhách a čekaly na rozkaz zasáhnout syrské tankové síly na Golanských výšinách, kdežto střely Jericho byly připraveny k odpálení na Damašek a Káhiru. Dosud se ale poměrně málo ví, že Izraelci a Američané chovali obavy, že by Egypt mohl mít sovětské jaderné hlavice pro balistické střely Scud. Tato podezření se sice neshodovala se skutečností, ovšem strach z propuknutí nukleární války na Středním východě byl mezi tehdejšími politiky velmi reálný.

Nepřítel je nesmí získat!

Také poslední ze čtveřice „velkých“ arabsko-izraelských válek ale skončila vítězstvím Izraele, který nemusel sáhnout k „Samsonově volbě“. Ostražitě však sledoval snahy arabských zemí o vývoj jaderných zbraní a příležitostně sahal i ke krokům s cílem tomu zabránit, z nichž zajisté nejznámějším je nálet na irácký atomový reaktor v roce 1981. Pokračoval také provoz střediska Dimona, kde se dle některých zdrojů rozběhla soustava odstředivek pro obohacování uranu, která znamenala další snížení závislosti izraelského atomového programu na zahraniční podpoře. 

Někdy v té době patrně vznikla i druhá generace jaderných hlavic, které se vyznačují menšími rozměry a mezi nimiž údajně figurují také termonukleární a neutronové zbraně. Stalo se tak s tichým souhlasem, popřípadě i za tajné pomoci řady západních států, ale většina médií věnovala tomuto tématu jen minimální pozornost. 

Co řekl Vanunu

Přesně to se ovšem dramaticky změnilo dne 5. října 1986, kdy v britských novinách The Sunday Times vyšel rozsáhlý článek o historii a kapacitách izraelského jaderného programu. Zdrojem informací byl Mordechaj Vanunu, který dlouhé roky pracoval ve středisku Dimona, avšak postupně se stal velkým kritikem zahraniční a bezpečnostní politiky své vlasti a začal uskutečňovat jakousi „špionáž na vlastní pěst“, která kulminovala publikací onoho novinového textu. 

Ačkoli zřejmě obsahoval i řadu nepřesností, v hlavních tvrzeních víceméně odpovídal realitě. Podle očekávání nezůstal tento čin bez trestu: tajná služba Mossad unesla Vanunua z Evropy do Izraele, kde byl odsouzen k 18 letům odnětí svobody za vlastizradu a špionáž. V roce 2004 sice vězení opustil, avšak jeho život stále omezuje řada restrikcí, například zákaz cestování mimo určené místo pobytu či zákaz komunikování s cizinci. Taková opatření (která Vanunu nezřídka porušuje) se možná jeví jako až příliš tvrdá, každopádně ovšem prokazují naprosto mimořádnou důležitost, kterou Izrael svému jadernému programu nadále přikládá.

Soudobý arzenál

Vanunu v polovině 80. let odhadoval velikost izraelského nukleárního arzenálu na zhruba 100 hlavic různých velikostí. V současnosti se zpravidla tvrdí, že jich Tel Aviv může mít desítky, nejčastěji se objevuje odhad okolo 75 kusů, ale někdy se vyskytují i mnohem vyšší čísla, například kolem 200 atomových zbraní. Některé zdroje dokonce říkají, že židovský stát by mohl vlastnit štěpný materiál (uran 235 a plutonium 239), který by mohl postačovat pro výrobu snad až 400 hlavic, ačkoli pro takový počet evidentně neexistuje dost nosičů a vlastně ani adekvátních cílů.

Izraelský odstrašující arzenál má charakter triády, jejíž pozemní složku reprezentují nové typy balistických střel řady Jericho, zvláště Jericho 2 s dosahem zřejmě okolo 1 500 km. Tato zbraň poskytla i technologické základy pro vesmírný nosič Šavit a ze stejných kořenů čerpá i nová raketa Jericho 3, jejíž dostřel se nejčastěji uvádí jako 4 800 km, ovšem podle některých odborníků by mohla nabízet i mezikontinentální dosah, tedy přes 5 500 km.

Izrael dnes vlastní mezi 25 a 50 střelami těchto dvou typů, které se nacházejí na základně Sdot Micha. Vzdušnou složku triády tvoří letecké pumy, k jejichž nesení slouží nadzvukové stroje F-16I Sufa a F-15I Ra‘am. Nukleární funkci zřejmě má (nebo záhy získá) rovněž letoun páté generace F-35I Adir. 

Třetí složku reprezentuje šest ponorek třídy Dolphin, jak se jmenuje specifická izraelská verze německé konstrukce Typ 209/212, která může vypouštět i střely s plochou dráhou letu Popeye Turbo. Tyto zbraně poskytují dolet údajně přes 1 500 km a obecně se má za to, že mají sloužit především jako nástroje pro „druhý úder“, respektive odvetu. Izrael si v Německu objednal i stavbu tří nových ponorek třídy Dakar, jež by měly od příští dekády nahradit starší trojici „delfínů“ a které již možná ponesou i balistické rakety. Pro odstrašující schopnosti židovského státu by to nepochybně znamenalo další dramatické posílení.

Image

Čtěte také

Odradit nepřítele: Počátky izraelského jaderného programu

Pátrání po mimozemském životě, byť zatím zcela neúspěšné, bylo vždy významnou motivací pro výzkum vesmíru. Stopy po organismech, které by nepocházely ze Země, hledáme nejen ve Sluneční soustavě, ale i na vzdálených exoplanetách v okolních planetárních systémech.

Jedním z nadějných těles, kde by se podle odborníků přinejmenším teoreticky mohl vyskytovat život, je Enceladus. Pod ledovou krustou tohoto Saturnova měsíce se zřejmě vyskytuje kapalný oceán, jehož existenci podpořil objev mise Cassini-Huygens, která prozkoumala materiál kryogenních gejzírů v oblasti jižního pólu Enceladu. Vědci mají v plánu na Enceladu intenzivně pátrat po geochemických stopách života. Něco takového je ale pochopitelně nutné důkladně natrénovat.

Pozemská obdoba měsíce Enceladus

Fulvio Franchi z italské Univerzity Alda Mora v Bari a jeho spolupracovníci zvolili jako prostředí, nevíce odpovídající podmínkám Enceladu, Severní ledový oceán. Tento pozemský oceán je na mnoha místech po většinu roku pokrytý silnou vrstvou ledu. V místech, kde jsou na dně hydrotermální průduchy, se tak do jisté míry mohou blížit tomu, co předpokládáme na Enceladu.

Jak uvádějí ve své studii, kterou nedávno zveřejnil odborný časopis Planetary and Space Science, Franchi s kolegy odebírali vzorky mořské vody a ledu v oblasti souostroví Špicberky a následně v nich pátrali po stopách různých chemických látek, jako je metan nebo vodík. Tento postup měl odhalit cyklus metanu, o němž předpokládáme, že bývá důsledkem aktivity organismů. Badatelé používali během experimentu zařízení podobné těm, jakými by mohly být v budoucnu vybaveny průzkumné sondy.

Výsledky experimentu potvrzují, jak náročné takové pátrání může být a získané poznatky přispějí k vývoji přístrojů pro mise k Enceladu. Franchiho týmu se nepodařilo ve zkoumaných vzorcích objevit žádné jasné stopy metanu. Potvrdili ale, že je možné určit izotopové složení oxidu uhličitého a vody. V jednom případě také zřejmě detekovali nadbytek molekulárního vodíku. Jde o nepřímé geochemické důkazy přítomnosti živých organismů.

Image

Čtěte také

Okem mimozemšťana: Jak asi vypadá Země z okolního vesmíru?

Náš příběh začíná stejně jako slavné komiksy o Asterixovi a Obelixovi. Psal se rok 52 př. n. l. a Gaius Julius Caesar byl svrchovaným pánem téměř nad celou Galií. Poraženi byli udatní Belgové, zlomen byl odpor Venetů a potlačeno bylo i povstání Eburonů. Jiní proto raději vsadili na spojenectví s Římany a těžili z něj. Kdo ovšem těžil nejvíc, v duchu zásady rozděl a panuj, byl Caesar a jeho legie. Dlouhodobá přítomnost Římanů však byla něco, co většina kmenových náčelníků odmítala snášet. Proto záhy došlo k novému povstání. 

Rozděl a panuj 

V době, kdy Caesar usiloval o úplné podmanění Galie, hrála ve zdejší společnosti vůdčí roli mocná kmenová aristokracie, z jejíhož středu se každý rok volil vůdce. Ke kmenům s největšími ambicemi patřili Haeduové a Arverni. Zatímco první vsadili na kartu spojenectví s Římany, druzí se snažili zachovat neutralitu. Zašli dokonce tak daleko, že sprovodili ze světa vlastního náčelníka Celtilla, jemuž se povedlo ovládnout značnou část Galie. Šeptalo se totiž, že by se mohl stát králem celé země, a to nebylo v zájmu ani kmenových šlechticů, ani Caesara. 

Co se nezdařilo otci, napravil jeho syn Vercingetorix. Právě on byl mezi prvními kmenovými náčelníky, kteří v zimě roku 52 př. n. l. osnovali povstání proti římským okupantům. Tato snaha se však neobešla bez jistých těžkostí. Mladý válečník totiž začal svolávat své věrné. Mnozí přicházeli sami, avšak jeho strýc Gobanitio a někteří další arvernští šlechtici se postarali o to, že rebel byl se svými stoupenci vyhnán z kmenového střediska Gergovie. 

Když syn překoná otce 

Sbíral tedy vojsko na venkově a první skupiny bojovníků formoval ze zemědělců a chudiny. Ohlas byl obrovský a armáda se neustále rozrůstala. Brzy se proto vrátil do Gergovie, své odpůrce odtud vykázal a byl provolán králem. Nyní měl volné ruce. 

Na svou stranu rychle získal další kmeny a brzy vládl vojskem válečníků z velké části střední a západní Galie. Velmi dobře si však uvědomoval, že aby obstál proti mašinerii římských legií, musí být jeho síly dobře organizované a disciplinované. Proto, jak píše Caesar v De Bello Gallico, „ukládá obcím rukojmí, dává si rychle přivádět určitý počet vojáků a ustanovuje, kolik zbraní a dokdy je má každá obec doma opatřit; především se stará o jezdce. Nejvyšší píli spojuje s nejvyšší přísností velitelskou; váhavé donucuje, hroze jim trestem smrti.“

Když vypuklo povstání, byla římská armáda rozložena v zimních táborech a Caesar se věnoval administrativě v Předalpské Galii. Jakmile se však dozvěděl o problémech, okamžitě se vydal zpět. Rychle přešel do ofenzivy, vstoupil na území Arvernů a začal je plenit. Arvernové tím byli naprosto zaskočeni, nepředpokládali totiž, že by se mohl někdo prokopat zasněženým alpským průsmykem. Vercingetorix, který si mezitím dokázal zajistit spojenectví silného kmene Biturigů, byl náhle zahrnut žádostmi svých krajanů o pomoc, a tak vytáhl proti římskému vojsku. 

Síla spojenectví 

Caesar, jehož síla byla především v improvizaci, Vercingetorigův krok předvídal, a proto se sám neodkladně vypravil pro již dříve zformovanou kavalerii. V doprovodu jízdy pak zburcoval a shromáždil přezimující legie. Než se o tom všem mohl mladý Arvern vůbec dozvědět, měl Gaius Julius armádu zcela kompletní. Rebel však s odpovědí neváhal. Byl si dobře vědom toho, jak důležití jsou pro vojevůdce jeho galští spojenci. I malý úspěch v boji mohl přivést do jeho tábora posily a Caesara citelně oslabit. Stejně dobře věděl, že si uprostřed zimy musí římské vojsko zabezpečit dostatečné zásobování, v opačném případě by ho totiž čekaly vážné potíže. 

Vercingetorix tedy zastavil postup a odvedl své vojsko ke Gorgobině, oppidu kmene Bójů, kteří byli pod ochranou prořímských Haeduů, a oblehl ji. Caesar neměl na výběr. Musel opustit zimní tábor a vydat se Bójům na pomoc. Cestou konfiskoval vše, na co přišel, a podmaňoval si galská města, aby mu v zádech nezůstal nepřítel. Zároveň si tím usnadňoval zásobování. Když se Vercingetorix doslechl, že Římané pochodují jeho směrem, zanechal obléhání a šel jim naproti. K prvnímu střetu došlo u biturigského města Novioduna. Strhla se bitva jízdy, v níž Galové zprvu vítězili, ale nakonec museli ustoupit. 

Taktika spálené země 

Na řadu přišli Biturigové, Vercingetorigovi spojenci. Caesar napřel všechny síly k tomu, aby kmen zlomil. Prostředkem mělo být dobytí pevného oppida Avarica (dnes Bourges), které bylo i cílem rebelovy armády. Ne však proto, aby město bránil. Vercingetorix správně usoudil, že musí změnit taktiku. Jestliže zatím nemůže Caesara přemoci silou, vyhladoví ho. Proto se utábořil necelých 24 kilometrů od Avarica a rozkázal početné galské jízdě, aby přepadávala římské zásobovací oddíly. Nařídil také, že „je třeba zapalovat vesnice a stavení na všechny strany po cestě nepřátel na takovou vzdálenost, kam až pravděpodobně mohou Římané přijít“. V krátké době byly zapáleny desítky obcí a usedlostí, široké okolí bylo zbaveno všech zásob. Římské spížovací oddíly byly pobíjeny. Caesar se snažil nedostatek kompenzovat dodávkami od Bójů a Haeduů, avšak bójské zdroje byly nedostatečné a haedujská podpora vázla, neboť ti začínali pochybovat o výhodách spojenectví s Římem. 

Nakonec došlo na Avaricum. I to měl mladý vůdce v úmyslu vypálit. Biturigové ho však uprosili, aby tak výstavné a přírodou dobře chráněné město neničil. Netrvalo dlouho a Caesar přitáhl k Avaricu a i přes nedostatek zásob ho oblehl. Nad údolím mezi městem a římským táborem nechal budovat obří rampu ke galským hradbám. Obránci kladli statečný odpor a podnikali vlastní protiakce. Mezitím začaly docházet zásoby i Vercingetorigovu vojsku. Někteří galští náčelníci jej proto začali přesvědčovat, aby zaútočil a město osvobodil. I když s tím Vercingetorix nesouhlasil, vědom si rizik, vytvořil menší vojsko jízdy a lehké pěchoty a vytáhl k Avaricu. Měl v úmyslu přepadnout římský spížovací oddíl, ovšem jeho plán byl odhalen. 

Porážka znamená úspěch 

Gaius Julius se s částí armády vydal vstříc Vercingetorigovi, jenž zaujal výhodnou pozici na kopci a tam očekával římský příchod. Doufal v bitvu. Caesar však střet v nevýhodném terénu nepřijal a odvedl vojsko zpět k městu. Nato Arvern poslal obléhanému sídlu posilu 10 000 mužů. Ani to ale nedokázalo zabránit dobytí města, jeho vyplenění a povraždění všech obyvatel. 

V Avaricu se Caesar zdržel do jara a poté odtáhl ke Gergovii, středisku Arvernů. „Potom Vercingetorix pečuje o ošacení a ozbrojení těch, kteří unikli z Avarica. Zároveň se stará o doplnění prořídlých sborů vojenských [...] dává sehnati a k sobě poslat všechny lučištníky […]. Tím vším rychle doplňuje ztráty v Avaricu.“ 

S obnovenou a posílenou armádou se rebel přesunul ke Gergovii, kde začal budovat opevněné ležení a obsadil všechny vyvýšené body kolem města. Když Julius viděl, že strategicky položenou Gergovii nelze získat útokem, začal budovat tábor a vyčkával. Obléhání nechtěl zahájit, dokud si nezajistí dostatečné zásobování. Aby získal výhodnější pozici, připravil lstivý útok proti galskému ležení na jednom z okolních pahorků, odkud nebylo daleko k hradbám města.

Úskok se zdařil a tři tábory padly do římských rukou téměř bez odporu. Legionáři, rozvášnění úspěšnou akcí, však nezaznamenali povel ke stažení a vyrazili k nedalekým hradbám. Caesarovi se velení vymklo z rukou a strhla se lítá řež. Vercingetorix zformoval účinnou obranu. Ztráty neorganizovaných Římanů rostly a ti se dali na útěk. Mezitím Caesar rozvinul pod svahem legie. Rebel však dokázal své muže zadržet a odvedl je zpět do opevněných pozic pod hradbami. Velmi dobře věděl, že by ztratil strategickou výhodu, a rozhodně nehodlal přistupovat na Caesarovu hru. Caesar nakonec odtáhl s nepořízenou. 

Poslední šance 

Rána, kterou zasadil Vercingetorix Římu, přivedla další silné spojence, protože nyní už se vzbouřili i dosud prořímští Haeduové. Na celogalském sněmu byl Vercingetorix potvrzen coby vrchní velitel a jako takový znovu přeskupil vojsko. Posílil jízdu, nechal plenit zásobovací stezky Římanů, ba co víc, vyslal jezdeckou armádu, aby napadla postupující voj. Současně dal útočit na čelo i křídla. Byl však odražen germánskými jezdci, a tak se stáhl do Alesie. 

Caesar však neváhal a město oblehl. Nyní již měli Římané dostatek zásob, a tak začali budovat monumentální obléhací dílo, které Vercingetoriga a jeho vojsko neprodyšně uzavřelo uvnitř. Dříve, než bylo obležení dokončeno, vyslal Arvern své jezdce, aby přivedli na pomoc novou armádu. Proto nechal Gaius Julius zbudovat ještě jednu linii opevnění, tentokrát obrácenou směrem ven, aby obléhatele chránila. 

Vercingetorigovi mezitím začínaly docházet zásoby a byl odříznut od vnějšího galského vojska, které tak bylo bez velitele. Koordinovaný postup byl obtížný, přesto se galské posily pokusily dát nočním útokem šanci obleženým. „Vercingetorix, jakmile uslyšel jejich pokřik, dá zatroubit k výpadu a vyrazí z města.“ Římanům se však soustředěný útok podařilo odrazit. 

Mladý vůdce se nevzdával. Od zvědů získal informace o dispozicích okolního terénu a identifikoval nejslabší místo v římské obléhací hradbě. Tam pak soustředil veškerou sílu útoku. Šlo o všechno. Buď Galům vybojuje svobodu, nebo Řím získá svůj triumf. Nakonec však Caesar zasáhl přímo do bitvy, přivedl posily a vpadl Galům do zad. Všechny naděje byly zmařeny.

S hlavou vztyčenou 

Vercingetorix přijal svůj osud. Jeho řeč ke galskému shromáždění „dokazuje, že nepodnikl válku z vlastní potřeby, ale kvůli svobodě všech [...]; že se jim nabízí k obojímu; chtějí-li uspokojit Římany jeho smrtí anebo jej vydat živého“. Nato byl vydán Caesarovi. 

Podle dějepisce Plútarcha si oblékl nejhonosnější zbroj, usedl na ozdobeného koně a vyjel z brány k římskému ležení. Objel tribunu, seskočil z koně, shodil zbroj a mlčky usedl před svého největšího nepřítele. Jeho další osud byl zřejmý. Byl odveden do Říma a uvržen do vězení. O šest let později, roku 46 př. n. l, byl veden v triumfálním průvodu. Krátce poté jej před bouřícími davy rituálně uškrtili…

Image

Čtěte také

Hannibal před branami: Kartaginský vojevůdce se stal nepřítelem Říma č. 1

Na sklonku roku 2023 objevil amatérský hledač pokladů v hrabství Worcestershire v západní Anglii pozoruhodný římský poklad. Jde o 1 368 mincí uložených v keramické nádobě, které byly zakopány kolem roku 55 našeho letopočtu, tedy počátkem vlády římského císaře Nerona. V Británii tou dobou operovaly římské jednotky.

Všechny mince pokladu až na jednu jedinou jsou standardní římské stříbrné denáry, vyražené mezi lety 157 před naším letopočtem a rokem 55 našeho letopočtu. Jedinou výjimkou je zlatá mince, která byla vyražena mezi lety 20 a 45 našeho letopočtu pro keltský kmen Dobunů, kteří tehdy žili v západní Anglii a jejich území zasahovalo i na část hrabství Worcestershire.

Poklad nejasného původu

Proč byl poklad zakopán a kým archeologové netuší. Jak se uvádí v tiskové zprávě Museums Worcestershire, mince z pokladu se na území nedávného nálezu prakticky jistě dostaly s římskými oddíly. V době vzniku pokladu šlo o značně vysokou sumu peněz, kterou si jistě nemohl dovolit jen tak někdo.

Podle badatelů by mohlo jít například o úspory místního bohatého farmáře, který si tento obnos vydělal dodávkami pro římskou armádu. V té době byl Worcestershire na hranici římské říše, což znamená, že tam určitě nebyl klid. Pokud došlo k nějakým bojům či konfliktům, dávalo by smysl, že místní boháči ukryli poklady a některé z nich pak zůstaly v zemi.

Loni byl tento poklad oficiálně označen britskou vládou jako „treasure“, což souvisí s jeho právním statusem a oceněn na 100 tisíc liber (téměř tři miliony Kč). Muzeum ve Worcestershire momentálně pořádá sbírku, která má zajistit, aby poklad zůstal v majetku muzea.

Image

Čtěte také

V Anglii byl objeven doposud největší poklad anglosaských zlatých mincí

Vyrůstal jste v Beskydech. Co z vaší výchovy jste na Aljašce zúročil?

Určitě pracovitost. Můj otec byl revírník, bydleli jsme v hájovně kousek od Lysé hory, kde jsme měli takovou malou farmu. Neměli jsme mobily, v televizi jsme chytili jeden program, takže jsme byli pořád venku, aktivní a museli jsme makat. Už jako kluk jsem si taky zamiloval hory. Když jsem byl na vysoké škole, vyrazil jsem na Aljašku splnit si sen a procestovat ji. A už jsem zůstal.

Není těžké do místní komunity rybářů zapadnout? Představuju si rodinné klany, které mezi sebe nechtějí nikoho pustit…

V Americe funguje kapitalismus natolik výborně, že když někomu vyděláváte peníze, tak vás má rád (směje se). Cení se tu pracovitost a je úplně jedno, odkud jste – chce to jenom vytrvat a makat. Nutno říct, že povaha práce sama o sobě ty slabší jedince vyselektuje. Ne každý zvládne pracovat čtyři měsíce, sedm dní v týdnu a spát třeba čtyři hodiny denně. Sezony jsou tu opravdu náročné a peníze vás zvládnou motivovat jen částečně. Musíte za tím vidět něco většího, mít to opravdu rád. Je ale pravda, že dostat se do té vyšší ligy už chce tvrdé lokty.

Máte vlastní loď?

Ano, ale mám to trochu nakombinované. Pro jednu firmu koordinuju rybolov v Beringově moři a sám vlastním tři lodě. Jedna z nich, Seabrooke, je momentálně na kanálu Discovery v poměrně oblíbené reality show Deadliest Catch o lovení krabů. K tomu jsme relativně nedávno začali dodávat ryby i na český trh. 

Jak takové natáčení probíhá? Existuje scénář, nebo filmaři opravdu zachycují pouze realitu?

Na loď se nastěhují dva kameramani a natáčejí všechno čtyřiadvacet hodin denně po dobu tří až čtyř týdnů. V jedné sérii je třeba šest lodí, takže se střídají záběry ze všech. Posádka na to musí být mentálně připravená, protože třeba nemůže chytat v plném proudu, některé záběry se opakují… Nemyslím si, že tam jsou nějaké lži, ale některé události se staly před měsícem, a oni je dramaturgicky zařadí jinam, určité věci se dotáčejí… Takže částečně se podle scénáře jede, tým už ví, co lidé chtějí vidět, a potřebuje interakce mezi jednotlivými loděmi. 

Jak dlouho trvá jeden turnus na lodi?

Tři měsíce. Lodě se samozřejmě vracejí do přístavu, aby vyložily úlovek, ale pak opět vyplouvají na moře. 

Co všechno musíte před vyplutím zařídit?

Vždycky záleží na tom, za jakým typem úlovku se vyjíždí, ale v podstatě je nutné zkontrolovat několik zásadních věcí. Zaprvé jde o dokumentaci, protože na každou oblast a druh ryb potřebujete jiné dokumenty a musíte ověřit, že je vaše povolení v pořádku. Další věc samozřejmě představuje technický stav lodí: Na každé se nacházejí dva motory, dva až tři generátory, hydraulické pumpy, chladicí zařízení, na nichž se musí provést kontrola a údržba – vyměnit olej, filtry a podobně. Loď také musíte připravit na to, co bude dělat. Pokud bude lovit tresky, musíte mít určitý typ a počet klecí, zatímco jiné jsou na kraby. Další důležitou oblast tvoří bezpečnostní vybavení.

Jaký komfort loď nabízí?

Myslím, že slušný. Vždycky jsem si říkal, že kdyby bylo nejhůř, půjdu tam žít  – na palubě najdete všechno potřebné. Ani některé byty nejsou tak dobře vybavené jako naše lodě. Na dvou větších plavidlech máme tři kajuty pro osm až deset lidí, je tam obývák, kuchyň, sprcha, dva záchody, velká televize i playstation, takže celkem pohodlíčko. 

Zmínil jste kuchyň. Kdo a jak na lodi vaří? 

Před každou výpravou nakoupím zásoby – jde o velké množství jídla za pět až deset tisíc dolarů. Každé posádce na ty tři měsíce koupím půlku krávy a jedno prase, což mi naporcují rovnou na farmě a udělají balíčky burgerů, steaků… Jeden z členů posádky je vždycky kuchař. Běžně pracuje, ale když je potřeba, tak ho kapitán uvolní a má na starosti celou kuchyni, vaří, nakupuje zásoby a stará se o ostatní. Ale když panuje největší frmol, tak jsou hlavním přítelem mražené polotovary a mikrovlnka. To se chlapi někdy klidně i tři dny nepřevlékají, jen si na hodinku lehnou někde na zem nebo na gauč a zase jedou. Když potom odvezou ryby a mají volněji, deset hodin se dospí, uvaří, vysprchují se a vyperou si.

Jak se dají v tak náročném režimu udržet dobré vztahy s ostatními členy posádky?

Přirovnal bych to k intenzivnímu táboru, kdy za tři měsíce pocitově prožijete celý rok. Pracujete, spíte, pracujete, spíte a neřešíte den nebo noc. Když ovšem pracujete tři týdny třeba dvacet hodin denně, tak už vás potom štve úplně všechno. Naposledy se mi chlapi poprali kvůli vajíčkům k snídani. Takže řeším i vztahová dramata. Na větších lodích je to lepší, tam je víc peněz a můžete si zaplatit profesionálnější posádku. Zato na malou loď v podstatě posbíráte kohokoliv, kdo je ochotný jet. Ale já jsem otevřený a s každým se snažím komunikovat. Nemám rád dramata, zároveň ovšem nechci žádnou diskriminaci nebo aby se kapitán choval nějak despoticky, takže s nimi jsem v přátelském spojení a sloužím jako vrba. Já to na jednu stranu obdivuju, ale myslím, že někteří lidé ani jinak žít neumějí.

Jak to myslíte?

Na lodi máte ubytování, jídlo, jasně určený program. Nemusíte se vůbec starat o dění venku. Nemusíte chodit na úřady, na oslavy, nemusíte přemýšlet, jestli je potřeba zajít do obchodu. Prostě jedete v jednoznačně daném režimu, což na konci dne znamená vlastně jednoduchý život.

Jak dlouho v kuse je posádka pryč?

Když se loví krabi, tak až tři týdny a pak přijedou do přístavu. Tresky se do fabrik dovážejí každé dva dny. Jde ovšem o fabriky na ostrovech uprostřed ničeho, kde není moc možností se nějak odreagovat. Posádka si koupí maximálně cigarety a tabák, nebo když je ošklivé počasí, tak třeba trochu uklidí loď a jede se dál.

Už jste musel řešit nějakou opravdu kritickou situaci?

Každý rok se nějaká loď potopí, ale mně se to naštěstí ještě nestalo. Existují ovšem určité nepříjemné situace, obzvlášť u menších lodí, které pracují jenom v létě a po skončení sezony jdou do suchého doku. Když je pak po třičtvrtěroce spustíte na vodu, ukážou se různé neduhy. Nám se stalo, že přední svár nevydržel nárazy vln a do lodi začalo téct. Aby bylo jasno – ono do ní teče vždycky (směje se). Ať je nová, nebo stará, vždycky se tam voda nějak dostane. Na to jsme připravení a všude máme pumpy. Ale tohle byla větší „dírka“. Takže se to snažíte nějak zacpat, zavoláte pobřežní stráži a řeknete jim, jaký máte problém, případně si vezmete záchranné obleky a pokračujete do nejbližšího přístavu. Většinou se podobné problémy vyřeší, protože pumpy na lodích jsou tak silné, že stíhají vodu dost rychle odčerpat. 

Když se to stane poprvé, je z toho člověk vyplašený. Ale když se to pak stane podesáté, berete to asi tak, jako když vám v autě teče olej. Na moři je podobná situace spíš psychicky náročná, protože k ní nikdy nedojde v poledne za hezkého počasí, ale spíš ve tři ráno, když fouká a jsou vlny… 

Jak samotný lov ryb probíhá? Kolik se jich do lodi vejde?

Druhů rybolovu je spousta. V zásadě existují dvě skupiny rybářů: Dravci to dělají ve velkém, mají vlečné sítě a řeší pouze byznys. Pak je tu naše skupina v podstatě živnostníků, kteří se zaměřují spíš na kvalitu než kvantitu. Lovíme pomocí klecí, kam chytneme naráz jen několik kusů ryb. Následně je zbavíme krve a podchladíme, aby vydržely v nejvyšší kvalitě, než se dostanou do fabriky – což musíme stihnout do určitého časového limitu. Například u tresek jde o dva dny, krabi vydrží živí na lodi až tři týdny. 

Co je špatného na vlečných sítích?

Chytí se do nich tisíce ryb během několika hodin. Jsou pomačkané a uhynou dřív, než se vůbec dostanou na palubu. V sítích je navíc hromada nepořádku a tisíce „nepotřebných“ ryb, které se tím zlikvidují. Rybí maso je pak často narůžovělé, protože se včas nestihlo zbavit krve. Toho si můžete v obchodě všimnout – kvalitní maso tresky má být krásně bílé! 

Když jsme u obchodů, dá se v běžném českém supermarketu koupit dobrá ryba? 

Nechci házet všechny do jednoho pytle, je to jako v každém řemesle, kde jsou někteří poctiví a někteří méně. Ale jsem přesvědčený, že drtivá většina tamních ryb pochází z vlečných sítí nebo z farem. Taky mě šokovalo, jak často se podvádí s názvy: Čtyřicet procent ryb na světě je pojmenovaných nepravdivě. Přívlastek „aljašský“ je in a obchodníci takto často nabízejí ryby, které na Aljašce vůbec nežijí a ve skutečnosti jsou z Ruska. Běžný zákazník bohužel nemá šanci podobnou nekalost poznat. 

Předpokládám, že chov v sádkách neuznáváte už vůbec?

Doufám, že v tomto případě je rozdíl jasný každému. Hodně lidí si neuvědomuje, kolik trusu a nepořádku z ryb je. Takže když ryba plave v uzavřeném prostoru sádky, všechno to klesá na dno. Další otázka zní, čím jsou krmené. Lidé vůbec nevědí, že například lososi se uměle dobarvují. Jejich barva se odvíjí od toho, čím se krmí. Divocí lososi jsou červení, protože jedí krevety a korýše. Jenže v sádkách dostávají granule a pak se musejí dobarvovat. Je to podobné jako s jiným masem nebo třeba se slepicemi. Vajíčka z domácího volného chovu budou také mnohem lepší než od slepic v kleci. 

Kolik času strávíte na lodi vy osobně? 

Většina mé práce se dá udělat na dálku, nemusím už být na lodích fyzicky. Když vstanu, podívám se na aplikaci, kde se nacházejí a jak rychle se pohybují, protože podle toho poznám, jestli nenastal nějaký problém. V sezoně samozřejmě bývá práce víc a musím být k dispozici, ale už jsem v postavení, kdy si můžu život zařídit podle sebe a rodiny. V poslední době jsem přehodnotil priority a zjistil jsem, že není nutné se za něčím honit. Můj den vždycky rámuje odvoz dcer do školy a jejich vyzvednutí, přes to nejede vlak.

Měsíce strávené na rybářské lodi u vás už tedy nehrozí?

S lodí vyplouvám většinou jen na pár dní na začátku, abych se ujistil, že všechno funguje. Nebo když se chci podívat na nějaké zajímavé dobrodružné místo. Takový život se s rodinou moc skloubit nedá. Šest chlapů stráví na moři i tři měsíce, kdy v podstatě jen loví, čistí ryby a spí. Nedávno jsem uvažoval, jaký druh lidí popsaná práce přitahuje. Jsou perfektní, když jsou na lodi a mají řád, jsou ohromně pracovití. Ale pro běžný život bývají většinou nepoužitelní. Když je vypustíte do normálního světa, je to divočina. Někteří utratí všechny vydělané peníze za týden ve Vegas. Můj kapitán je třeba čtyřikrát ženatý (směje se).

Jaký je život na Aljašce? Mám na mysli hlavně počasí…

V létě je tu třeba deset až patnáct stupňů a opravdu jasných slunečních dnů bývá málo. Například v Kodiaku, kde aktuálně bydlíme, máme srážky dvě stě dvacet dva dní v roce. Naštěstí zimy u nás na jihu nejsou tak drsné jako třeba ve Fairbanks, kde může být i minus čtyřicet. Tady jen hodně prší a tvoří se náledí. 

A to jste si vybral dobrovolně?

Jasně! Dřív jsem se kvůli práci stěhoval zhruba každé tři roky, žil jsem na Aljašce tak na deseti místech. Kodiak jsme už vybrali po rodinné radě, kdy jsme hlasovali. Pro mě je výhoda, že tu kotví mé lodě, když zrovna neloví, pro holky je tady zase dobrá střední škola, sporty… Oproti vesnici, kde jsme žili naposledy, je Kodiak jako New York: Máme tu obchody, McDonald’s, úplný luxus. Do Anchorage to navíc trvá jen hodinu klasickým letadlem. 

Život na aljašské vesnici mě zajímá!

Několik let jsme bydleli na jižním cípu Aljašského poloostrova, v malém městečku King Cove, které je dostupné jenom lodí nebo letadlem. Mělo asi osm set obyvatel, byl tam jen malý firemní obchůdek a jinak nic – ani pořádný doktor. Takže když si dcera při basketbale zlomila prst, musel jsem zavolat rybářskou loď, načež jsme asi šest hodin pluli do Cold Bay a odtud jsme letěli do Anchorage. Měli jsme velké štěstí a cesta nám trvala pouze dva dny, ale někdy to bývá i týden. Do vesnice létaly jen staré cesny, v létě dvakrát týdně, v zimě jednou za čtrnáct dní. 

Jaký je to zážitek, cestovat podobným strojem?

Pekelný. Letadla nemají uzavíratelnou komoru, takže dovnitř sněží a fouká. Do toho jsou piloti velmi svérázní, létají stejně, jako štamgasti v Čechách jezdí z hospody na kole, v letadle kouří, svačí a rozhodně neřeší nějaký přesný čas startu. Pro Evropana jde o obrovský šok, tady nikdo nikam nespěchá. Potřebuješ na benzince dotankovat? Tak počkej, až se navečeřím! Když nestihneš letadlo, tak zítra přece poletí další. Navíc je cestování hrozně drahé, letenka z King Cove do Anchorage stojí klidně i tisíc dolarů. Je to veliké dobrodružství, ale pokud se něco stane a člověk letět opravdu potřebuje, tak si říká: „Proč si to dělám?“ Když ovšem na King Cove vyšlo počasí, byl to ráj na zemi.

Povahou jsou tedy místní lidé typičtí Američani s úsměvem od ucha k uchu?

Aljašské komunity jsou dost různorodé. Například na Kodiaku žije hodně Filipínců. Místní jsou přátelští, přijde mi, že spíš fandí, než závidí. Běžně se vám stane, že vás prodavač v obchodě pozve na oslavu narozenin, lidé jsou tu pohostinní. Na druhou stranu se klidně můžete úplně odstřihnout a žít si svůj život v nějaké boudě, kterou si stlučete. Nemusíte si na nic hrát, je jedno, co si oblečete, v čem se vozíte… Prostředí jsem se hodně přizpůsobil. Mezi místními nemá smysl chodit v kravatě. Oni přijdou, rozkopnou dveře a zařvou: „Kde mám prachy?“ Můžu tady být trochu víc Vojta, zatímco v Česku mě to porovnávání a přemýšlení, co si myslí ostatní, vždycky dřív nebo později dožene.

Přesto jste se v rodné zemi pustil do podnikání…

Příběh Alaskan Fishermana začal také nevinně. Vždycky, když jsem přijel do Česka, přivezl jsem si dvě bedny ryb a sousedi mi je postupně brali z mrazáku. Potom řekli: „Pošli celou bednu, já ji koupím.“ Původně se mi do podnikání nechtělo. Pak jsem se rozhodl, že jo, ale chtěl jsem to dělat výhradně sám. A nakonec jsem potkal perfektního parťáka Zdeňka Šmejkala, se kterým jsme si opravdu sedli. Takže teď v Česku prodáváme aljašské ryby a lidi nám píšou, že jsou super. To mě hrozně těší. 

Vojta Novák

Narodil se před 45 lety do rodiny revírníka v Beskydech. Během studia pedagogiky se vydal na letní pracovní pobyt na Aljašku, kde se nakonec usadil a postupně se vypracoval. Momentálně vlastní tři lodě a provoz dalších řídí. Jeho firma Alaskan Fisherman dováží kvalitní aljašské ryby také do Česka. Vojta Novák má tři dcery, dvě starší s ním žijí v Kodiaku. 

Image

Čtěte také

Půl milionu rybářů: Tradice i budoucnost marockého rybolovu

Před dávnými a dávnými časy putovali elfové po Irsku a zkoušeli, jak obyvatelé zeleného ostrova přijímají poutníky. Tam, kde se setkali s vlídností, nešetřili dary, ale nedostatek pohostinnosti uměli i tvrdě ztrestat. Jednoho dne je cesta zavedla ke starému Morganovi ap Rhysovi, kterého zrovna vyrušili uprostřed koncertu. Dědoušek sice hýkal jako osel, ale považoval se za nejlepšího zpěváka pod sluncem. Hosty proto pozval poněkud nevrle: „Dveře vám překážejí? Tak nebudou! Vstup, ať už jsi, kdo chceš.“ 

Elfové z Cader Idris pokorně vešli: „Dobrý večer, pane. Jsme unavení z cesty, ale jediné, co bychom teď uvítali, je trocha jídla.“ 

Děda ani chvíli nezaváhal: „To je vážně všechno, co potřebujete? Tak koukejte: tady je sýr, támhle chléb, nůž leží tadyhle; ukrojte si, kolik chcete. Jezte, co hrdlo ráčí, a naplňte mošny!“ Poutníci velkorysé nabídky rádi využili a stařík, rozhodnutý ukázat se jako dokonalý hostitel, jim k jídlu procítěně zazpíval. 

Velkorysý dar 

Poté, co se elfové nasytili, vstali. „Děkujeme ti za tvou štědrost, pane. Teď ti ukážeme, že umíme být vděční. Máme moc splnit jakékoli přání; řekni, po čem toužíš, a budeš to mít.“ 

Morgan nezaváhal ani okamžik: „Ze srdce bych si přál harfu, která bude pod mými prsty hrát, ale nic ufňukaného, prosím! Rád bych takovou, která bude hrát veselé melodie. Ale to je jistě ode mě asi trochu směšné, že...“ Jenže elfové jeho přání chápali. Sotva domluvil, zjevila se před ním k jeho údivu zářící harfa. Morgan se rychle rozhlédl, jeho hosté však už byli ti tam. 

„To je ta nejpodivnější věc, kterou jsem kdy viděl,“ zavrtěl stařík hlavou. „To museli být elfové.“ Byl z toho všeho tak ohromený, že pocítil nutkavou potřebu pořádně si přihnout piva. To potlačilo veškerý úžas, a bylo tudíž načase nástroj vyzkoušet. Sotva se prsty dotknul strun, začal nástroj hrát bláznivou, rošťáckou melodii. Vzápětí se na zápraží ozvaly kroky a dovnitř vstoupila Morganova žena s několika přáteli. Jen zaslechli zvuk strun, začali křepčit jako blázni, a to tak dlouho, dokud hudebníkovy prsty držely očarovaný nástroj.

Konec čarovného hudebníka 

Zvěst o harfě s kouzelnou mocí se rozšířila jako požár. Do kraje se začaly stahovat houfy zvědavců, a kdykoli děda něco zahrál, propadali všichni tanci. Jednoho dne se u dveří Morganova obydlí zjevila další skupinka. Byl v ní i bard, který se kdysi nevybíravě vyjádřil o jeho zpěvu. Stařík tedy vycítil příležitost a začal hrát. Nedal však tanečníkům ani pár okamžiků na vydechnutí a hrál pořád dál, dokud vyčerpaná skupinka nežadonila o odpočinek. Jenže Morganovi pomsta zachutnala. Smál se, až se za břicho popadal, a přidával, dokud se pod posměváčkem nepodlomila kolena. Teprve tehdy nasytil svou touhu po odvetě. To byl počátek konce. Za to, že harfu použil ke zlému skutku, ji už nespatřil. Elfové si ji v noci vzali zpět – jako varování pro všechny, kteří by jejich darů chtěli zneužít.

Image

Čtěte také

Záhada tanečního šílenství: Podivuhodné zprávy o případech, kdy lidé museli tančit.