Zpackané Waterloo: Tolik chyb, smůly a omylů v jednom jediném dni?
Napoleon u Waterloo prohrál. A zaslouženě. Udělal příliš mnoho chyb. Co by se ale stalo, kdyby geniální vojevůdce odvedl v kritických chvílích bitvy svůj standardní výkon a zvítězil?
Sám Napoleon hovořil o tomto fatálním střetu jako o bitvě u Mont-Saint-Jeane. Jeho současníci pro ni používali označení bitva u Belle Alliance. Dnes je ale spojena se jménem vsi ležící asi 20 kilometrů jižně od belgického Bruselu. Tak pevně, že se Waterloo stalo synonymem všech fatálních neúspěchů.
Slibný začátek
Zprvu Napoleon proti svým soupeřům podniká mistrné protitahy. Dvanáctého června 1815 vyráží z Paříže na sever vstříc Britům a Prusům. Doufá, že se s nimi vypořádá dřív, než dorazí půlmilionová armáda Rakušanů a Rusů. Mezi Brity a Prusy chce vrazit se svými vojsky jako klín, aby jim zabránil ve společném postupu. Zpočátku mu jeho úmysl vychází.
Prusy zastaví už 16. června u Ligny frontálním útokem. Zároveň posílá rozkaz pro 20 000 mužů pod velením generála Jeana-Baptista d’Erlona, aby zaútočili na pruské pravé křídlo. Kdyby d’Erlon rozkaz splnil, měl Napoleon v kapse velké vítězství a jeho vojáci by u Waterloo útočili na britské Wellingtonovy sbory s bojovou morálkou pozvednutou až k nebesům. Jenže d’Erlon dříve obdrží naléhavou žádost maršála Neye, aby ho podpořil o několik kilometrů dál na západ. Poslechne a tím Prusy uchrání před porážkou.
Přehlídka chyb
Nastává neděle 18. června 1815. „Nepochopitelný den,“ prohlásí později o bitvě Napoleon. Z jeho strany je plná chyb a omylů. Proč se jich jindy geniální Bonaparte dopustil? O tom se dohadují nejen historici a vojenští odborníci, ale i lékaři nebo meteorologové. Napoleon mohl trpět závažnými zdravotními problémy a nemusel se na řízení bitvy soustředit. Někteří velitelé marně čekali dlouhé hodiny na jeho depeše, a když je dostali, bylo už pozdě. Fatálně váhal i s rozkazem k útoku Gardy.
Oblast také před bitvou postihly silné deště. Rozmáčený terén vyhovuje Wellingtonově obranné taktice a znevýhodňuje útočícího Napoleona. Nejedou tryskem, donutí koně nejvýše do klusu. Brodí se žitným polem s metr a půl vysokými klasy. V něm vojákům zvlhne prach tak, že většina nedokáže opětovat střelbu na linie nepřítele. Napoleon dokonce oddálí začátek bitvy v naději, že terén mezitím aspoň trochu vyschne, ale jeho naděje se přesto utopí v blátě. Je to jen další osudové zpoždění, protože dovolí Prusům, aby dorazili včas na místo bitvy.
Napoleon nemá dostatečný přehled o bojišti. Netuší, že kolem jedné hodiny po poledni útočí na pravé křídlo jeho armády 50 tisíc pruských vojáků, kteří prošli lesy z východu. Sám posílá muže do útoku ve směru na usedlosti La Haie Sainte a Hougoumount, jejichž kamenné budovy využije Wellington jako pevnůstky. Francouzské útoky se o ně tříští celý den.
Garda odražena!
Definitivní rozhodnutí padá kolem sedmé večer, když Napoleon posílá po silnici vedoucí ze Charleroi do Bruselu do bitevní řeže osm batalionů císařské gardy. Je to jeho železná rezerva, kterou držel v rukávu do poslední chvilky. Elitní jednotky mají za úkol prorazit linie, jimž velí vévoda z Wellingtonu. Ten zasype postupující císařskou gardu smrští kulek z mušket a kartáčových střel z kanonů. „Silnice byla rázem poseta mrtvými a raněnými,“ vzpomíná později jeden z gardistů.
Garda zaváhá, pak zastavuje a nakonec se obrací k ústupu. Pro zbytek armády je to šok. Volání „Garda odražena!“ sráží Francouze na kolena. V šestnáctileté historii císařské gardy se ještě nikdy nestalo, aby v útoku neuspěla.
S útěkem gardy padá i poslední Napoleonova šance na organizovaný ústup. Nad bojištěm zní francouzské výkřiky: „Zachraňte se!“ Vojáci odhazují muškety a utíkají. V patách mají pruské kopiníky, kteří nemilosrdně zabíjejí každého, kdo se dostane na dosah jejich zbraní. Napoleon povolává dva oddíly císařské gardy, aby chránily z obou stran silnici s ustupujícími. Jenže vojáci prchají z bojiště na všechny strany. Bitevní pole halí mlha a kouř. Milosrdně zakrývají obraz zkázy. Je osm hodin večer 18. června 1815 a naděje Napoleona Bonaparta na návrat na evropskou scénu leží v troskách.
Trpký konec
Ví, co ho čeká, jestli padne do rukou nepřátel. „Jestli ho chytneme, popravíme ho!“ vyhlašují ještě před bitvou Prusové. V doprovodu několika nejvěrnějších sluhů a oddílu lehké jízdy usedá Napoleon na koně a pospíchá na usedlost v Le Caillou, kde ještě ráno nad snídaní spřádal plány na velké vítězství. Tam přesedá do kočáru a pokračuje dál. Před městem Genappe kočár uvízne v koloně prchajících vojáků a Napoleon musí znovu do sedla. I tak postupuje po ucpaných silnicích jen krokem. Jede bez zastávky celou noc.
„Na generálově tváři se nemihl ani nástin strachu,“ napíše později jeden z jeho průvodců. „Byl však natolik vyčerpán námahou a útrapami předešlých dní, že ho hned několikrát přemohl spánek. A kdybych ho nezachytil, spadl by z koně.“
Do měsíce přichází Napoleon o francouzský císařský trůn a od té chvíle je vězněm vítězných mocností. Smrti před popravčí četou unikne. Osudu poraženého evropského „nepřítele číslo jedna“ nikoli. Čeká ho už jen šest let vyhnanství na opuštěném ostrově uprostřed Atlantiku a pak smrt dodnes obestřená záhadami.
Další články v sekci
Vědci objevili u amerických rejsků nový virus
Nově objevený virus z příbuzenstva nebezpečných henipavirů vyvolává zvýšenou pozornost vědců. Riziko přenosu na lidi je ale v tuto chvíli nízké.
Henipaviry jsou RNA viry z příbuzenstva spalniček, mezi nimiž se najdou i velmi nebezpečné patogeny jako nipah a hendra, které vyvolávají infekce s velmi vysokou úmrtností. Vyskytují se převážně u netopýrů v Asii a Austrálii, postupně je ale objevujeme i v dalších částech světa. Potvrzuje to i nedávný objev z americké Alabamy.
Mezinárodní tým odborníků izoloval nový henipavirus, který objevili u rejsků krátkoocasých (Blarina brevicauda), odchycených v roce 2021 u alabamského městečka Camp Hill. Jde o první známý případ výskytu henipaviru v Severní Americe, což mezi odborníky vyvolává zvýšenou pozornost. Pro vědce jde o varování, že výskyt této skupiny virů se může týkat větší části světa, než se původně myslelo. Podrobnosti zveřejnil odborný časopis Emerging Infectious Diseases.
První americký henipavirus
Rejsci krátkoocasí již v minulosti hostili i jiné zoonotické viry, jako je například klíšťaty přenášený virus Powassan nebo virus Camp Ripley, avšak žádný z nich nepřeskočil na člověka. Rejsci krátkoocasí žijí především v lesních oblastech, což snižuje pravděpodobnost častého kontaktu s lidmi. Přesto podle vědců existuje teoretická možnost nákazy člověka, zejména při přímém kontaktu s těmito hmyzožravci, jejich trusem nebo močí.
Podle vedoucího výzkumu Rhyse Parryho z australské Queenslandské univerzity ale zatím neexistují žádné důkazy, že by nově objevený henipavirus infikoval člověka a riziko takového přenosu se nyní jeví jako nízké.
Virus Camp Hill podle vědců sice patří do stejné skupiny jako nebezpečné viry nipah a hendra, geneticky se ale spíše podobá henipavirům, o nichž víme, že infikují rejsky v jihovýchodní Asii a v Evropě, než těm, které známe u netopýrů. Vědci se nyní chtějí zaměřit na izolaci viru a zkoumání jeho schopnosti infikovat různá zvířata. Získaná data jim pomohou lépe vyhodnotit potenciální riziko přenosu na lidi.
Další články v sekci
Hyperrychlé hvězdy naznačují existenci supermasivní černé díry ve Velkém Magellanově mračnu
Výzkum hyperrychlých hvězd Mléčné dráhy naznačuje, že zhruba polovina těchto objektů pochází z Velkého Magellanova oblaku, kde je odpaluje svou gravitací supermasivní černá díra.
Astronomové v roce 2005 potvrdili existenci hyperrychlých hvězd, o nichž se do té doby jen mluvilo. Dnes se odhaduje, že v Mléčné dráze existuje asi tisícovka takových hvězd, jejichž rychlost pohybu Galaxií až kolem 1 000 km/s významně přesahuje rychlosti, jimiž se hvězdy v Mléčné dráze obvykle pohybují, čili asi 100 km/s. Odborníci nejprve předpokládali, že tyto hvězdy vznikly v Mléčné dráze, při interakci hvězdných systémů se supermasivní černou dírou Sgr A*.
Mezinárodní tým, který vedl Jiwon Han z amerického Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, ale přichází s významným průlomem, který mění pohled na hyperrychlé hvězdy v Mléčné dráze. Podle jejich zjištění překvapivě velký počet hyperrychlých hvězd, zhruba jedna polovina, nepochází z Mléčné dráhy. Jejich původ vystopovali do Velkého Magellanova oblaku.
Černá díra Velkého Magellanova oblaku
Pokud mají vědci pravdu, je to velká věc. Nejen proto, že tento výzkum osvětluje původ významné části hyperrychlých hvězd, ale jde také o nepřímý důkaz existence supermasivní černé díry v srdci Velkého Magellanova oblaku. Ta se v současné době nijak znatelně neprojevuje a úvahy o ní byly doposud jen teoretické. Doposud nerecenzovaný výzkum hyperrychlých hvězd zveřejnil preprintový server arXiv.
Supermasivní černá díra podle vědců nabízí mechanismus, kterým by Velký Magellanův oblak mohl vystřelovat hvězdy do Mléčné dráhy. Hanův tým dokonce dokázal na základě analýzy hyperrychlých hvězd odhadnout, že by tato supermasivní černá díra měla mít hmotnost asi 600 tisíc sluncí. Je-li tento odhad správný, znamenalo by to, že supermasivní černá díra našeho trpasličího „satelitu“ je asi sedmkrát lehčí než v případě Mléčné dráhy.
Badatelé v rámci svého výzkumu využili úžasných možností pro měření pohybu hvězd, které nabízí evropská vesmírná observatoř Gaia. Analyzovali data o skupině 21 hyperrychlých hvězd spektrální třídy B, které byly poprvé zkoumány v roce 2006. Výsledky naznačují, že polovina z nich přilétla z Velkého Magellanova oblaku.
Další články v sekci
Příběh rodiny Ovitzů: Přežili Mengeleho kruté experimenty v Osvětimi
Že hrůzy koncentračního tábora Osvětim přežila celá dvanáctičlenná rodina Ovitzů, zní jako zázrak. Realita jejich tamního života však připomínala peklo.
Všichni se narodili v jednom rumunském městě baviči a kočovnému rabínovi Shimsonu Eizikovi Ovitzovi. I když obě jeho manželky byly průměrného vzrůstu, on sám byl lilipután a své geny předal i sedmi ze svých deseti dětí. Sourozenci Ovitzovi si založili hudební skupinu a vyráželi na turné po celém Rumunsku, ale i Maďarsku a Československu. „Trpaslíci“ hráli, „normální“ členové rodiny zajišťovali provoz.
Když Evropu ovládl Adolf Hitler, coby Židé by dál vystupovat nesměli. Pořídili si však falešné dokumenty a pokračovali ve svých vystoupeních až do roku 1944, kdy past sklapla. Celá dvanáctičlenná rodina byla deportována do Osvětimi. Pouze jediný z nich, Arie, osmnáctiletý mladík normálního vzrůstu, se pokusil uprchnout. Byl však dopaden a popraven.
Experiment s trpaslíky
S „trpaslíky“ měl totiž velké plány obávaný Josef Mengele se svou suitou lékařů. Soustředil celou rodinu do speciálního bloku. Byli relativně dobře živeni a žili v nečekaně dobrých hygienických podmínkách. Zároveň však podléhali krutým experimentům. Lili jim do uší horkou a studenou vodu, oslepovali je drogami, kvůli výzkumům jim odebírali vzorky kostní dřeně a nechali jim vytrhat zuby i vlasy. Ženám prováděli nejrůznější gynekologická vyšetření, osmnáctiměsíční dítě jedné z žen nechali málem vykrvácet, aby mohli testovat jeho krev…
Ačkoli Ovitzovi viděli, jak jsou ostatní liliputáni v táboře zabíjeni, oni sami nakonec přežili. Přece jen – šlo o unikátní jednotku… Po osvobození tábora putovali pěšky zpět do své domoviny, když však našli svá obydlí vyrabovaná, vydali se znovu na cestu. Nakonec se usadili až v Izraeli, kde pokračovali ve svých hudebních produkcích.
Další články v sekci
Radioaktivní prach ze Sahary nepocházel z francouzských jaderných testů
Výzkum saharského prachu, který v roce 2022 přiletěl do Evropy z Afriky, potvrdil jeho nepatrnou radioaktivitu. Analýza izotopů plutonia následně pomohla určit i původ radioaktivních částic.
Sahara je ohromným rezervoárem písku a prachu. Za určitých klimatických podmínek dochází k tomu, že se zvednou mračna saharského prachu a letí nad Atlantik nebo třeba do Evropy. Došlo k tomu i na jaře roku 2022, kdy se nad alžírskou částí Sahary rozpoutala písečná bouře a zvířený prach poté zamířil na sever a zasáhl Evropu.
Radioaktivní prach
Odborníky znepokojilo, že tento prach pocházel mimo jiné i z oblasti Reggane v Alžírsku, kde francouzská armáda v šedesátých letech testovala své jaderné zbraně. Badatelé pod vedením Yangjunjie Xu-Yanga z francouzské Univerzity Paris-Saclay odebrali na různých místech celkem 53 vzorků saharského prachu, který doputoval do Evropy a důkladně ho analyzovali. Testy potvrdily, že prach pocházel i ze zmíněné oblasti francouzských jaderných testů. Rovněž se potvrdilo, že saharský prach byl nepatrně radioaktivní, ovšem nikoliv nebezpečně, alespoň podle pravidel Evropské unie.
To všechno se víceméně dalo čekat. Co ale vědce překvapilo, byl poměr mezi izotopy plutonia (plutonium-240 a plutonium-239), který ve studovaném saharském prachu detekovali. Naměřili totiž průměrnou hodnotu 0,187, což fakticky vylučuje radioaktivní spad z francouzských jaderných testů. Při nich totiž vznikal materiál s poměrem zmíněných izotopů plutonia nižším než 0,07. Podrobnosti zveřejnil vědecký časopis Science Advances.
Zjištěný poměr izotopů plutonia v saharském prachu podle vědců ukazuje na exploze jaderných bomb Spojených států a SSSR z padesátých a šedesátých let minulého století. Američané ani Sověti sice neprováděli své jaderné testy na Sahaře, jejich exploze ale byly ve srovnání s těmi francouzskými mnohonásobně silnější a radioaktivní částice se tak mohly dostat do takřka všech koutů světa.
Další články v sekci
Kdy vyrazíme? U blízké hvězdy obíhá superzemě v obyvatelné zóně
Astronomové potvrdili existenci exoplanety HD 20794 d v obyvatelné zóně hvězdy, vzdálené pouhých 20 světelných let.
Před dvěma lety analyzoval Michael Cretignier z Oxfordské univerzity archivní data spektrografu HARPS (High Accuracy Radial Velocity Planet Searcher) chilské observatoře La Silla a detekoval slibného kandidáta na superzemi, která obíhá kolem blízké hvězdy podobné Slunci. Početný mezinárodní tým odborníků nyní existenci této exoplanety potvrdil, samozřejmě k nemalé radosti původního objevitele.
Nová superzemě nese jméno HD 20794 d a vědce velmi zajímá. Obíhá totiž v obyvatelné zóně příslušné hvězdy, což ji dává přinejmenším teoretickou šanci na podmínky příznivé pro život pozemského typu. Tento planetární systém je navíc od nás vzdálený pouhých 20 světelných let a nabízí zatím jen neurčitou naději, že bychom se o planetě HD 20794 d mohli dozvědět mnoho detailních informací.
Slibná superzemě
Mezinárodní tým analyzoval velmi přesná měření spektrografu HARPS a jeho následovníka spektrografu ESPRESSO na soustavě teleskopů Very Large Telescope. Oba tyto spektrografy představují jedny z nejpřesnějších zařízení na světě, s nimiž lze měřit nepatrné změny ve spektru hvězd. Výsledky jejich výzkumu publikoval odborný časopis Astronomy & Astrophysics.
Ačkoliv se superzemě HD 20794 d nachází v obyvatelné zóně, ještě to automaticky neznamená, že by mohla hostit pozemský život. Jednou z nepříjemných komplikací by mohl být fakt, že planeta obíhá po poměrně eliptické dráze, na které se pohybuje od vnějšího okraje obyvatelné zóny k jejímu vnitřnímu okraji. To sebou může nést nepříjemné důsledky pro klima planety.
Ať už je ale HD 20794 d obyvatelná nebo spíš nehostinná, představuje úžasný cíl pro úvodní pozorování teleskopů nové generace, jejichž stěžejním úkolem bude zkoumat cizí světy mimo Sluneční soustavu a hledat na nich případné stopy života. Jde o zařízení jako Extremely Large Telescope v Chile nebo vesmírné observatoře Habitable Worlds Observatory (HWO) a Large Interferometer For Exoplanets (LIFE).
Další články v sekci
Vzhůru do Egypta: Krásy a hrůzy Orientu v 16. a 17. století
Evropští cestovatelé byli Orientem fascinováni po dlouhá staletí. Stal se pro ně neznámou exotickou zemí a prostorem pro velká dobrodružství. Kdy se tento přístup změnil?
Blízký východ byl do 15. století vnímán jen jako místo, kudy vedou obchodní trasy a movitým evropským obyvatelům odtud plyne exotické zboží. S rozvojem mořeplavby se to ale změnilo.
Vládci říše na Nilu
Místní dějiny byly v tomto období lehce turbulentní. Na počátku 16. století se Egypt stal součástí Osmanské říše a setrval tak až do konce 17. století. A Turek byl samozřejmě ikonickým nepřítelem křesťana a pomyslným zpodobněním všeho zla. Káhira jako kolébka starověké civilizace však cestovatele fascinovala. Kromě památek přitahovala pozornost i svou etnickou pestrostí. Bylo zde možné potkat muslimy z rozličných zemí (někteří z nich mířili do Mekky), Kopty, Turky i janičáře. Metropole byla opravdu kosmopolitním městem. Žilo zde více než 150 tisíc obyvatel a číslo časem ještě narůstalo. (Pro představu, v tehdejší Praze by poutník našel jen 60 tisíc lidí). Cestovatelé přijíždějící z Evropy si skutečně museli připadat jako v jiném světě. Pojďme se tedy seznámit s postřehy dvou mužů, kteří se do oněch nebezpečných dálek vydali.
Spisovatel Martin Kabátník (1428–1503) se vypravil na dalekou cestu do Jeruzaléma a Egypta. Jeho misí však nebylo jen poznávání, měl za úkol vyhledat původní křesťanské obyvatelstvo, jež stále vyznávalo „ryzí“ hodnoty. Autor byl totiž členem Jednoty bratrské a jako takový toužil odklonit nevinné duše od případného vlivu tehdejší katolické církve. Svou cestu popisuje s obdivuhodnou věrohodností, i když se samozřejmě dopustil i mnoha chyb a nepřesností. Orient mu připadal velmi zajímavý. Ledacos líčil pozitivně a kniha obsahuje i popisy, které v dřívějších dílech nenajdeme.
Velmi roztomile působí údiv nad tím, že v zemi na Nilu neprší. Obzvláště okouzlující je ve srovnání s rozpaky místních, kteří zase nevědí, co je to zima. „V Egyptě jsem byl dvadceti dní a v těch dnech nikdíž jest déšť nepršel. I ptal sem se některých: ‚Bývá u vás déšť aneb prší-li kdy a zima u vás veliká-li bývá?‘ O zimě, kteréž sem se tázal, pravili: ‚Co jest to zima, pověz nám.‘ A když jsem jim pravil, kterak se země zavře zimú a voda se stydne i řeky veliké tak velmi, že po nich chodí i s vozy jezdí, velmi se tomu smali, kteříž z země své níkdíž nebývali, věřiti nechtěli. O dešti mi pravili, že u nich nikdy nebývá, nebo neprší. I tázal sem se jich, kdež pak vodu berú po krajinách aneb čím se země svlažuje, aby zrost úrodám dávati mohla. I zpravovali mě tak, že když najvětší horko, že tehdáž najvíce vody mají, nebo když jest horko veliké, tehdy i Nýlus, řeka rajska, rozvodní se a vystoupí z břehů svých…“
Dílo tohoto cestovatele a spisovatele je zcela mimořádné v tom, že zde Orient není jen barevnou kulisou, která skýtá hezké pozadí pro dobrodružství bílého muže. Autor se snaží vše věrně popsat a nechybí mu ani určitá otevřenost. Dnešního čtenáře může překvapit, že obdivuje například fungující státní správu, milosrdný přístup k vězňům a čistotu tureckých veřejných lázní a toalet.
Muž mnoha nadání
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564–1621) byl mužem mnoha talentů. Ve svém životě stihl ledacos, byl spisovatelem, válečníkem, diplomatem, hudebníkem i cestovatelem. Je velmi smutné, že patří k obětem staroměstské exekuce a jeho plodné působení ukončil meč Jana Mydláře. V roce 1598 se vypravil do Svaté země a Egypta, tuto cestu pak popsal ve svém cestopisu se „stručným“ názvem Putování aneb cesta z Království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a svaté Kateřiny v Pusté Arábii.
V díle se můžeme setkat se dvěma pomyslnými zeměmi na Nilu – jednou z nich je „turecký“ Egypt, druhým pak „divoký“ arabský Orient. Každá skrývala pro evropské cestovatele jiná nebezpečí. Synonymy pro první byla pro Haranta lenost, proradnost a perverzní sexualita. „Obyvatelé města Cairu (Káhiry, pozn. red.) jsou lidé chytří, lstiví a obchodům kupeckým od všelijakých národův vycvičení, mnoho slibují, málo plní.“
Podle autora jsou egyptské ženy líné a lhostejné, dbají pouze o svůj zevnějšek, nemusí se starat o domácnost ani pracovat, oddávají se výlučně zahálce a rozkoším. Upřednostňují exotický luxus a hygienické a zdraví prospěšné návyky opomíjejí. Podle něj je laxní přístup k osobní očistě důvodem, proč trpí očními nemocemi: „(…) velicí Arabové a Egyptčané jdouce po ulici plné oči osazené budou míti muchami a komáry, však pro lenost neseženou jich ani rukou k tváři nesáhnou, nežli někdy, chtíce je jako přestrašiti, zachrochtají v své řeči a otevřenými ústy zakříknou, jmenujíc hroch, na čež mouchy neplaché a hladovité málo dbají. Anobrž i matky sem viděl děti malé nositi před sebou na ramenou, a vidouc plno much okolo očí dítěti seděti, že nebylo lze očí dítěti viděti, však je nesehnaly (…).“
Mravokárnému Evropanovi byly trnem v oku především místní ženy. Líčil je jako nevázané a velmi hříšné. Sexualitu tehdejšího orientálního světa si představoval takto: „(…) všelijaké hry, kratochvíle a rozkoše až přespříliš provozovány byly, a co se jen od rozkoší vymysliti mohlo, mužskému i ženskému pohlaví všeho toho se povolovalo.“ Lázně prý byly jediným místem, kde se ženy mohou pohybovat bez kontroly mužů. Vydávají se tam proto, „aby tudy muže své oklamavaly a někam jinam, jakž se které trefí a zlíbí, třebas na freje (smilstva, pozn. red.), ušinuly anebo zprosta drobet se z domův projdouce, provětřily“.
„Divoký“ arabský Orient
Ústředními tématy Harantova „divokého“ arabského Egypta byly proradnost, krutost, nechutnost a absence řádu. Autor vyjádřil svůj pocit, že čím krásnější země, tím zkaženější je obyvatelstvo. Lidi tohoto koutu světa popisoval jako nemocné, vyhublé, vyschlé a se „sovíma očima“, které ukazovaly „nemalou choutku“ okrást všechny cestovatele. Podle něj vypadali jako „lotří těla suchého, jen kosti a kůže, opálení a černí, oči měli v hlavě veliké a vpadlé, pysky vysedlé a zuby ošklebené a kůže jim z tváře visela“.
Autor se ve svém cestopisu zabýval především životem místních obyvatel a významnými křesťanskými památkami. Jeho výprava navštívila například horu Sinaj, kde dal Hospodin Mojžíšovi Desatero přikázání. Památky starověkého světa rozhodně nebyly jeho prioritou, o pyramidách se dočteme jen velmi krátce, přičemž mnoho údajů pochází z cestopisů vydaných v předchozích staletích. Monumenty popisoval například takto: „Ty věže sou nazvané od řeckého slova pyr, totiž oheň, a to proto, že dole od spodku široce, k vrchu pak čím výše, tím ouže se stavěly, tak rovně, jako každý oheň svým vrchem k špici směřuje, a se ztenčuje, tak tyto aneb jako diamant špičatě k vrchu staveny byly a jsou.“
Když si přečteme jeho shrnutí dějin země, nelze si nevšimnou, že věnoval značnou pozornost Kleopatře – možná i proto, že na toto téma mohl čerpat od mnoha antických autorů a že zapadala do jeho představ o zhýralé orientálce.
Další články v sekci
Od neutrality k alianci: Jak Spojené státy postupně vstoupily do války
Spojenecké úsilí věnované porážce států Osy by z velké části přišlo vniveč, pokud by jednotlivé země vzájemně nekoordinovaly svůj postup vůči společnému nepříteli. Jeden ze základních kamenů v tomto ohledu představovala konference delegací Velké Británie a Spojených států amerických, která se uskutečnila na přelomu let 1941 a 1942 ve Washingtonu.
Když v září 1939 vypukla válka, došlo v Evropě poměrně rychle k zásadním změnám v rozložení sil. Po porážkách Polska, Francie či zemí Beneluxu zůstala Velká Británie v boji osamocena. Výjimku sice představovalo Řecko, to ale vzhledem ke své geografické poloze nemohlo do konfliktu zasáhnout. Porážka ostrovního království se tak zdála být jen otázkou času. Jedinou svobodnou demokratickou zemí, na kterou se Britové v této situaci mohli obrátit s žádostí o pomoc, byly Spojené státy americké.
Americký odklon od neutrality
Ačkoliv většina občanů USA přála vítězství ve válce Britům, odmítala zapojení své země do konfliktu v zámoří. Především z iniciativy prezidenta Franklina Roosevelta ale postupně docházelo k oslabování politiky izolacionismu. První výraznou změnu přinesl už zákon o neutralitě z listopadu 1939, umožňující prodávat válčícím stranám zbraně, které si ale museli odvézt na vlastních lodích. Díky politice „cash and carry“ (zaplať a odvez) mohli Francouzi a Britové nakupovat chybějící výzbroj a také tak horlivě činili. Po napadení Francie 10. května 1940 se stal předsedou britské vlády sir Winston Churchill, který už dávno varoval před nebezpečím nacismu. Nástup jeho koaliční vlády se stal počátkem zrodu britsko-amerického spojenectví.
Ačkoliv Američané stále zůstávali neutrální, obě velmoci dobře věděly, že musejí spolupracovat, pokud si chtějí udržet své pozice. Spojené státy se totiž cítily ohroženy imperiálními ambicemi japonského císařství. Proto v červenci 1940 Washington vyhlásil embargo na dovoz ropy, benzinu, železa a oceli do Japonska, přičemž příklad USA brzy následovala i Velká Británie. Čím více se zhoršovaly vztahy Spojených států s Japonskem, tím více se rozvíjela jejich spolupráce s Británií – v září 1940 poskytli Američané Britům 50 starších torpédoborců a ti díky nim mohli lépe chránit své konvoje. Výměnou Washington získal právo využívat britské základny v Karibském moři a v Kanadě. Už od léta téhož roku se také konaly anglo-americké štábní porady.
Ne vše ale proběhlo bez komplikací. V říjnu 1940 si Londýn u Američanů objednal 26 000 letounů a výstroj pro deset divizí. Pro tak velký obchod ale neměl dostatek finančních prostředků. Prezident Roosevelt nechtěl nechat Velkou Británii bez podpory, a proto přišel s návrhem zákona, který by mu umožňoval pronajímat či půjčovat válečný materiál zemím, jejichž obrana je pro Spojené státy životně důležitá. Tak vznikl proslulý zákon o půjčce a pronájmu (Lend and Lease Act), který vstoupil v platnost v březnu 1941 a kterým USA definitivně ukončily svou politiku přímého nezasahování do válečného konfliktu v zámoří.
Atlantická charta
Významný faktor britsko-amerických jednání představovaly osobní vztahy mezi Churchillem a Rooseveltem. Britský premiér ihned po svém jmenování do úřadu poslal americkému prezidentovi dopis, v němž mimo jiné napsal: „Očekáváme, že budeme v blízké budoucnosti sami napadeni, a to zároveň ze vzduchu a s použitím parašutistických a výsadkových jednotek, a připravujeme se na to. Pokud to bude nezbytné, budeme pokračovat ve válce sami a nebojíme se toho. Doufám, že si ale uvědomujete, pane prezidente, že renomé a síla Spojených států vyzní do ztracena, pokud se obojí budete příliš dlouho zdráhat použít. Můžete pak před sebou mít, a to s přímo ohromující rychlostí, zcela podrobenou, nacifikovanou Evropu a tato tíha bude představovat více, než dokážeme unést.“
V reakci na německou invazi do SSSR se Churchill s Rooseveltem rozhodli uspořádat konferenci, která se uskutečnila v srpnu 1941 na palubách britské bitevní lodě Prince of Wales a amerického křižníku Augusta kotvících u novofoundlandského městečka Argentia. Oba státníci se shodli na obsahu dokumentu, který vešel do historie jako Atlantická charta. Signatáři mimo jiné prohlásili, že jejich země nebudou usilovat o žádné územní zisky, nepřejí si žádné územní změny (pokud to nebude vůle národů, jichž se změna týká) a respektují právo každého národa zvolit si formu vlády, která mu vyhovuje.
Nepřehlédnutelný incident
Churchill se na konferenci snažil přimět amerického prezidenta, aby veřejně deklaroval ochotu USA brzy vstoupit do konfliktu. Roosevelt mu přislíbil, že bude
hledat incident, který by ospravedlnil případné vyhlášení války. Nemusel na něj přitom dlouho čekat – již 7. prosince 1941 udeřily japonské letouny na americké válečné lodě kotvící v Pearl Harboru. Američané sice vnímali varovné signály, které je měly upozornit na hrozící útok, ale nevěnovali jim dostatečnou pozornost. Někteří historici nicméně zastávají názor, že šlo o Rooseveltův záměr.
Japonci současně zahájili postup v jihovýchodní Asii, napadli Filipíny, Thajsko, Malajsko a Hongkong. Desátého prosince potopili britskou bitevní loď Prince of Wales a bitevní křižník Repulse, které se pokusily narušit vyloďování japonských jednotek v Malajsku.
Téhož dne požádal Churchill Roosevelta o urychlené konzultace. Ačkoliv už dříve vyjádřil prezident ochotu držet se v případě vstupu USA do války zásady „nejprve Německo“, tedy že hlavní válečné úsilí bude zaměřeno proti nacistické říši a až poté přijde na řadu Japonsko, nebyl si nyní britský premiér jistý, zda si americká veřejnost nevynutí opak. Rozhodl se proto vydat se s početným doprovodem do Washingtonu a projednat s Rooseveltem všechny zásadní otázky společné strategie. Churchill hodlal „přezkoumat celý válečný plán ve světle nové reality a skutečností, stejně jako otázky válečné výroby a distribuce“. Schylovalo se k takzvané První washingtonské konferenci.
Další články v sekci
Roztančené hvězdy: Dronová show nabízí udržitelnější alternativu klasických ohňostrojů
Dronová show představuje udržitelnější alternativu klasických ohňostrojů, mnohem šetrnější k planetě. Dočkáme se tedy toho, že drony jednoho dne nahradí na silvestrovském nebi bouchající rachejtle?
Další články v sekci
Experiment ukázal, že bonobové dokážou rozpoznat lidskou neznalost
Bonobové dokážou rozpoznat neznalost jiných a aktivně se v takové situaci snaží pomáhat. U lidí se tato schopnost rozvíjí již v útlém věku.
Schopnost interpretovat mentální a emoční stavy druhých, známá jako teorie mysli, se u lidí vyvíjí od útlého dětství. Jedná se o komplexní kognitivní systém, s jehož pomocí je jedinec schopen odvozovat mentální stavy druhých, které nejsou přímo pozorovatelné, a na jejich základě predikovat jeho chování. U lidí se s teorií mysli lze setkat již u čtyřletých dětí. U primátů, našich nejbližších žijících příbuzných, vědci tuto schopnost předpokládají, studií, které by ji potvrzovaly, ale není mnoho.
S poměrně jednoduchým experimentem ověřujícím schopnosti šimpanzů bonobo nedávno přišli Christopher Krupenye a Luke Townrow z Univerzity Johnse Hopkinse. Vědci postavili před šimpanze tři kelímky, přičemž o jednoho z nich ukryli pochoutku. Aby se k ní opičák dostal, byla zapotřebí spolupráce jeho lidského parťáka.
Pokud lidský parťák obsah kelímků znal, nechali ho bonobové vybrat správný kelímek. V okamžiku, kdy byl ale obsah kelímků skrytý, rozpoznali bonobové neznalost jejich lidského parťáka a jali se mu radit, který kelímek má vybrat. Podle vědců šlo o jednoznačný důkaz, že zvířata rozpoznala mentální stav jiného jedince a snažila se ho aktivně ovlivnit.
Podobné chování bylo již dříve pozorováno i u šimpanzů učenlivých, kteří dokázali ostatní členy tlupy varovat před hady.
